Ve filmu Gravitace se Sandrou Bullockovou se raketoplán Explorer musí rychle vrátit na Zemi, poté co ruský pokus o sestřelení nefunkčního satelitu vyvolá řetězové srážky družic s nově vznikajícími troskami. Každá následující kolize přitom plní nízkou orbitu novým oblakem úlomků, jež ohrožují další satelity a nakonec i Explorer a Mezinárodní vesmírnou stanici.

Popsaný proces se označuje jako katastrofický Kesslerův syndrom a nese jméno Donalda J. Kesslera, odborníka NASA, který na nebezpečnou možnost v roce 1978 poprvé upozornil. Jeho práce poukazuje na problém tzv. kosmického smetí, tedy vysloužilých družic, posledních stupňů raket i nářadí upuštěného astronauty při aktivitách ve volném kosmu. Kessler zdůraznil, že při každé srážce na nízké orbitě vznikne oblak trosek, jež dál zvětšují pravděpodobnost kolize s jinými objekty. 

TIP: Britský vesmírný uklízeč RemoveDEBRIS ulovil první odpad na oběžné dráze

ISS vykonává kvůli kosmickému smetí úhybný manévr několikrát do měsíce. Za největší nebezpečí z hlediska Kesslerova syndromu se dnes považuje osmitunová nefunkční družice Envisat, která obíhá v prostředí hustě zaplněném dalšími úlomky a troskami. Pokud do ní narazí větší kousek s fatálními následky, její zbytky budou představovat hlavní riziko kolizí po následujících 150 let. 

Z dopisu Ferdinanda I. synovi Maxmiliánovi: „Věř mi, že když se budeš i nadále chovat tak, jak jsi začal, je navždy ztracena Tvá duše, Tvá čest i Tvoje dobrá pověst a Ty přitom nebudeš příliš starý. Naplněn starostí, že bys mohl po mé smrti vyrůst v bezuzdného zpustlíka, připomínám Ti naléhavě, aby ses choval umírněněji. Když ale nemůžeš jinak (což je ovšem znamením špatnosti, před čímž bych Tě rád uchránil), chovej se aspoň opatrněji, nevyvolávej veřejné pohoršení, nech provdané ženy na pokoji a už nikdy nepoužívej výhrůžky nebo dokonce násilí!“

Morální varování starostlivého otce je z dopisu zcela zřejmé. Synek Maxmilián se totiž spouštěl s dívkami, ba i vdanými ženami, ale co horšího: on se spouštěl s protestantismem! Pro Ferdinanda bylo nepřijatelné, že rytíř Zlatého rouna s právem nosit zlatý řetěz s jemně vypracovanou zlatou beraní kůží má v říši tak špatnou pověst. Ani ti neotrlejší sukničkáři mezi kurfiřty (voliteli římského krále) nebudou přece volit nemravného zpustlíka za vládce Svaté říše římské. Podezřelý protestant Maxmilián do Čech velmi dlouho nesměl a ocital v častých roztržkách s otcem. Ne kvůli ženským, ale kvůli vyznání. On tedy protestantem tak docela nebyl, ale měl takovou pověst.

Navzdory otci

Ferdinand mu vytýkal, že přijímá posly náboženských sekt pronásledovaných zákonem (například české bratry), že se odcizuje rodu i katolictví. Kolem roku 1560 se konfliktní vztahy vyhrotily natolik, že mu Ferdinand hrozil vyděděním, když nezanechá svých kompromitujících známostí a pohoršlivého smýšlení. Šlo o Jana Šebestiána Pfausera, kterého Maxmilián na vídeňském dvoře protežoval navzdory veškerému odporu. Byl to luteránský kazatel, který se do hlavního města nastěhoval se svou ženou a dětmi. Ferdinandovi byl tento muž od první chvíle trnem v oku. 

Jednoho dne se Maxmilián vyjádřil, že už otcově knutě dále nechce podléhat. Nepomáhala mu ani snaha manželky Marie. Ta dělala, co mohla, aby svého muže ovlivnila a otevřela mu srdce pro samospasitelnou a jedině pravou katolickou vírou.

Maxmilián si připadal jako obklíčený vězeň. V dopise saskému kurfiřtovi si postěžoval: „Mám dojem, jako bych měl řetěz na krku, a nejenom na krku, nýbrž i na nohou. Vůbec se mi nevěří, jsem jako mnich v klášteře, nemám u sebe nikoho věrného, mám kolem lidi, které bych mnohem raději viděl někde daleko, ale musím to všechno vytrpět, dokud nenadejde moje doba – mám však široká záda a unesu to. Jeho císařské Veličenstvo [Maxmiliánův strýc Karel V.] mně nenávidí, a kdyby mohlo, utopilo by mě na lžíci vody.“

Saskému kurfiřtovi Augustovi psával Maxmilián často. U vídeňského dvora totiž neměl žádného opravdového přítele, kterému by mohl věřit. Dopisy Augustovi psal pro jistotu šifrovaně nebo tajným písmem, k jehož rozluštění dal adresátovi tajný návod: „Posílám Láskám Vašim tento list; až ho budete chtít číst, vezměte kousek mycí houby velikosti tolaru, smočte ji v odvaru z šalvěje a přetřete popsaný list třikrát nebo čtyřikrát. Když jej ani pak ještě nebudete moci číst, rozsviťte světlo v tmavé komoře a uvedený list držte pokropený proti světlu. Tak doufám, že se Láskám Vašim podaří list přečíst; když ne, račte mi o tom podat zprávu a já pak napíšu list v číslech, jak to mám s Láskou Vaší ve zvyku.“ Postup habsburského prince a následníka trůnu připomíná tak trochu skautskou bojovku.

Přátelé protestanti zklamali

Vztah mezi otcem a synem se nezlepšil, ani když se jeho strýc Karel V. vzdal roku 1556 císařského trůnu a uchýlil se na zbytek života do Španěl. Udržet pohromadě rozměrnou habsburskou říši se zdálo jako nadlidský úkol. Rozpadala se totiž na všech stranách. Zejména Turci pronikající z východu byli stále nejnebezpečnějšími nepřáteli. Tento úkol na sebe vzal Maxmiliánův otec Ferdinand.

Nový císař potřeboval naléhavě pomoc z řad vlastního rodu. Potřeboval syna, na kterého by se mohl stoprocentně spolehnout. Ferdinand však o něm celý život pochyboval. Maxmilián napsal tajně protestantským knížatům, aby zjistil, jak dalece se může spoléhat na jejich opravdovou loajalitu ke své osobě. Každému vylíčil v hrůzných barvách své otřesné postavení u vídeňského dvora a v narážkách naznačoval: „Jsem ochoten všechno změnit, i kdybych přitom musel povstat proti vlastnímu otci.“   

Přátelé v říši však vyslovovali jenom neurčité, nic neříkající přísliby. Netroufli si povstat proti mocnému císaři. Maxmilián si včas uvědomil, že je otci vydán na pospas, a začal brzdit. Byl natolik inteligentní, aby správně pochopil jasné signály, že ho protestantská knížata nepodpoří. Pokud chtěl být jednoho dne zvolen za římského krále, musel se podřídit, i když to pro něj bylo těžké. Císař měl se svým synem vážnou rozmluvu. Vyložil mu situaci a prohlásil, že přes všecku otcovskou lásku ho nebude podporovat proti katolíkům.

Neochotné podřízení

A mladý princ? Poddal se. Učinil přísahu, že chce žít a umřít v náruči svaté církve římské jako jeho předkové. Potom obcoval náboženským obřadům a po svém zvolení slíbil poslušnost a věrnost papeži a církvi. Kazatel Pfauser dostal vyhazov, princ se měl odloučit ode všeho, co na něho mělo špatný vliv. Tatínek mu však přeci jen vyšel kousek cesty vstříc. Znal synovo přání přijímat podobojí a obrátil se s tímto problémem osobně na papeže. Po počátečním váhání Svatý otec dovolil, aby Maxmilián přijímal (tak jako protestanti) nejenom chléb, ale i víno. Ovšem tajně a nikoli před věřícími! Vlk se nažral a koza zůstala celá.

Protestanti nicméně zachovali v Maxmiliána důvěru. Když se odebral do Slezska, aby přijal přísahu poslušenství od stavů, protestantští kazatelé mu oznamovali, že podrželi všecky obřady staré církve, které mohou zůstat zachovány bez modlářství. Přijal je laskavě a ještě je povzbuzoval, aby na této cestě mírnosti setrvali, a slíbil jim svou ochranu.

Když se Maxmilián aspoň navenek podřídil učení katolické církve, mohl být 20. září 1562 korunován na českého krále. Krátce poté vyslovili svůj souhlas i kurfiřti a Maxmilián se odebral s chotí do Frankfurtu, aby mu tam byl svěřen post římského krále. Když mu byla v následujícím roce přiřčena i uherská královská koruna, Ferdinand shledal, že nadešel čas, aby vládní záležitosti předal synovi.

Od obliby k pochybám

Zpočátku byl Maxmilián jako vládce velice oblíbený, protože byl vlídný k lidem. V neněmeckých částech říše vzbuzovaly neobyčejné jazykové znalosti nového císaře obdiv. Dovedl plynně hovořit v příslušném zemském jazyce se šlechtou i obyvatelstvem, to znamená latinsky, německy, česky, italsky, ba i maďarsky. 

Jenže to byl pouze začátek. Postupem času začali poddaní ztrácet trpělivost, zejména ti protestantští. Svou panovnickou činnost totiž Maxmilián zahájil naprosto jinak, než očekávali. Všeobecně se věřilo, že po otcově smrti konečně ukáže svou pravou tvář. Tedy nikoli tu katolickou. Lidé od něj čekali změnu, ale nic z toho se nestalo. „Věci náboženství křesťanského se dotýkající nemohou být mečem řízeny a spravovány.“ Tato a další mírumilovné myšlenky se vylíhly ve správně zahřáté hlavě císaře Maxmiliána. „Víra se tyranskými hlavami a ohněm nedá přemáhat. Vůbec mně se to nelíbí a nebudu toho nikdy schvalovat, leč by sám Pán Bůh na mně dopustil, že bych rozumu byl zbaven a zdivočil.“

Záliba v uhýbání

Zdálo se, jako by Maxmilián uvažoval, přešlapoval, vyčkával, jak se věci budou vyvíjet. A bohužel se nevyvíjely dobře. „Vzrůstající nepřízeň ho zarmucovala, i hleděl získat opět náklonnost svých národů okázalými deklamacemi,“ ohodnotil ho profesor Ernest Denis. Jenže deklamace nic nevyřešily, jen přispívaly k rozmnožení všeobecné nespokojenosti, a Maxmilián byl obviňován z obojakosti. Ve skutečnosti náležel k onomu druhu lidí, kteří při své inteligenci mají víc dobré vůle než ráznosti. Sliboval víc, než mohl splnit. Snad díky dlouhému pobytu na španělském dvoře plném intrik se v něm vyvinula záliba ve lsti a uhýbání. 

TIP: Rudolfovy starosti: Císař musel bojovat s politikou i rodinou

Stínový premiér, stínový ministr… ti všichni čekají v závětří za společenským bukem, až přijde jejich chvíle, kdy se chopí moci. Jejich postavení je prozatím nepříliš výnosné, a ještě méně co platné, což ovšem nevylučuje nemilosrdný boj plný ostrých loktů a zubů o takový post. Případ Maxmiliána II. z rodu Habsburků nám ukazuje, že stínovým může být i politik, který má všecku moc ve svých rukou. On byl totiž Maxmilián takový stínový král.  

Německá armáda si objednala mimo jiné jeden železniční kanon ráže 406 mm, jehož jméno Adolf asi není nutno blíže vysvětlovat, avšak ten nebyl nikdy dokončen – vojáci nakonec usoudili, že taková obludnost by ve válce představovala jen lákavý cíl.

Předchozí část: Obři ve službách Wehrmachtu: Německé těžké kanony (1)

Firma Krupp se však nevzdávala. Opakovaně předkládala návrhy obřích děl kalibrů 700, 800, 850 a 1 000 mm, jež vychvalovala jako nástroje pro ničení pevností, zejména Maginotovy linie či Gibraltaru, ale armáda nejevila zájem.

Führer zasahuje

Situace se změnila až v roce 1936, když závody navštívil Adolf Hitler, který byl zcela okouzlen tím, co mu Gustav Krupp vylíčil. Vojáci tak záhy dostali z nejvyšších míst rozkaz, aby objednali tři železniční kanony ráže 800 mm. Šlo o těžko představitelné monstrum, jehož 32,5 m dlouhá hlaveň měla hmotnost přes 400 t. Závěr vážil 110 t a hmotnost celého kompletu činila asi 1 350 t, což si vynutilo jeho usazení na čtyři kolejové podvozky, pro něž se tak musela v místě použití stavět i zvláštní železniční trať.

Při transportu se dělo rozkládalo na sedm částí, jejichž sestavení vyžadovalo účast 250 osob, zatímco práce na trati a terénu zaměstnaly víc než 4 000 lidí. Normální obsluha tohoto kolosu vyžadovala 1 720 mužů, jimž velel generál. Pro kanon byly vyvinuty dva druhy 800mm granátů, a sice protipancéřový o hmotnosti 4,8 t a trhavý vážící dokonce 7,1 t. První nabízel dostřel zhruba 48 km, zatímco druhý 38 km. Jen samotná prachová náplň vážila téměř dvě tuny, ale nabíjecí proces byl rychlejší, než by se podle těchto obludných rozměrů a hmotností mohlo zdát, neboť secvičená obsluha dovedla pálit rychlostí tří ran za hodinu.

Dunění nad Sevastopolem

Hlaveň ale měla krátkou životnost, nehledě k tomu, jak zbraň přetěžovala speciálně pro ni vytvořený železniční svršek, jelikož po každém výstřelu se trať o několik centimetrů „prosedla“! První hlaveň vznikla až v roce 1940 a celý kanon zahájil zkoušky na začátku roku 1941, a tudíž už nasazení proti Maginotově linii nestihl. V roce 1942 se cvičných střeleb zúčastnil také Hitler, jehož zajisté potěšilo, že Krupp předal státu kanon bezplatně jako příspěvek válečnému úsilí.

Dělo se nejdříve jmenovalo Těžký Gustav, v armádě se pak vžilo označení Dora, snad podle manželky hlavního konstruktéra Ericha Müllera. Posléze se rozběhly práce i na druhém kusu, který se opět podle majitele zbrojovky jmenoval Těžký Gustav. Do reálného boje však zasáhla pouze první zbraň, a to při obléhání pevnosti Sevastopol. Po pádu pevnosti obsluha Doru rozebrala a odsunula do Německa k novému vydrážkování značně opotřebené hlavně.

Příliš drahá legrace

To už byl hotov druhý kanon, s jehož nasazením se počítalo u Stalingradu, jenže stačily proběhnout jen základní terénní práce, protože Rudá armáda přešla do ofenzivy a ohrozila palebné postavení. Těžký Gustav tak nikdy nebyl nasazen, do boje už nezasáhla ani Dora a nakonec nevznikl ani třetí kus nazvaný Dlouhý Gustav. Ten obdržel hladkou hlaveň kalibru 520 mm a počítalo se, že by mohl mít dostřel přes 100 km, s raketovými granáty možná téměř dvojnásobek.

Oba hotové kanony už provedly jen několik cvičných výstřelů a na konci války byly rozebrány a částečně zničeny, takže armádám vítězů padly do rukou jen některé díly. Spojenečtí odborníci měli na tyto zbraně stejný názor jako německá generalita ve 30. letech. Šlo o impozantní, avšak jen obtížně využitelný systém, navíc enormně nákladný, neboť za cenu jednoho 800mm kanonu se dalo postavit 28 tanků PzKpfw VI Tiger.

Jak pokořit Anglii

Pokud lze nějakou zbraň z éry třetí říše popsat jako ideového nástupce Pařížského děla, tak jde nepochybně o železniční kanon K12(E). Podobně jako v případě K5(E) konstruktéři použili hlaveň, která měla hluboké drážky, do nichž zapadlo žebrování na povrchu střely, takže střela opustila hlaveň s neobvykle velkou rotací. Dvoudílný železniční podvozek měl vcelku standardní design, naopak velice nezvyklý byl opěrný systém pro hlaveň, která kvůli délce zhruba 33 m neudržela vlastní váhu a bez opěr by se ohýbala.

Ráže činila přesně 211 mm, avšak formálně byl kanon vedený jako 21cm a číslo 12 v jeho názvu odkazovalo na plánovaný dostřel 120 km. První zkušební dělo nazvané K12(V) zahájilo testy v roce 1938, kdy prokázalo schopnost vypálit 107kg granát na vzdálenost 115 km. Šlo o skvělý výkon, ale vojáci nebyli spokojeni s komplikovaným provozem, jelikož se kanon musel kvůli velmi dlouhému zákluzu před každou ranou zvednout nad rámy a potom zase spouštět dolů kvůli nabíjení.

Propagandistické granáty

Firma Krupp to vyřešila rekonstrukcí systému hydraulických tlumičů, takže u druhého kusu, který armáda převzala roku 1940 pod názvem K12(N), už tento problém zmizel Obě zbraně se objevily na pobřeží Francie a spustily sporadickou střelbu směrem na Anglii, jež trvala zřejmě do počátku roku 1941, avšak účinky byly zcela zanedbatelné, jelikož kvůli velkému rozptylu a malé účinnosti granátů nevznikly Britům takřka žádné škody.

Několik střel explodovalo u Doveru, ale nejdále doletěl granát, který dopadl v Kentu (asi 88 km od nejbližšího bodu francouzského pobřeží). Pak jednotka přerušila činnost, protože měla velkou spotřebu střelného prachu, který Wehrmacht potřeboval pro chystanou kampaň proti SSSR. Jedno z děl v roce 1945 získali Spojenci a pokládali ho za skutečně pozoruhodný výtvor balistiky, avšak podobně jako v případě 800mm děl bylo evidentní, že praktická využitelnost je mizivá.

Image

Čtěte také

Obři ve službách Wehrmachtu: Německé těžké kanony (3)

Po celou dobu vlády si Mao Ce-tung budoval pověst mírného, a dokonce soucitného panovníka-filozofa, který koná v nejlepším zájmu lidu. Ve skutečnosti dělal bezcitný diktátor všechno pro to, aby ho nikdo nepřipravil o pozici. Jeho zdravotní stav sice nebyl věcí veřejnou, ale z biografií jeho lékařů vyplynulo, že šlo o velmi excentrického jedince. 

Ručník a čaj

Mao sice rád plaval, ale odmítal se koupat jen z hygienických důvodů – preferoval otírání nahřátým ručníkem. Nezřídka jej proto trápily vši a měl nezdravou pokožku. V roce 1963 ho dokonce ohrožoval na životě neléčený vřed na hrudi, který přešel v absces a otravu krve. Vůdce nevěřil ani na dentální hygienu, proto si nečistil zuby: Každé ráno si pouze vypláchl ústa čajem. Samozřejmě tak trpěl nezdravým chrupem, a jelikož byl rovněž silným kuřákem, přišel v roce 1970 o všechny horní zuby. 

Mao měl postupně čtyři manželky, ale užíval si také se spoustou milenek – a občas údajně i s chlapci. Věřil totiž, že pravidelný pohlavní styk prodlužuje život, a v posteli se tudíž neustále obklopoval mládím i poté, co již nebyl sexu schopen. Za svůj nezřízený chtíč zaplatil řadou pohlavních chorob: Mimo jiné dostal kapavku a herpes a v roce 1955 mu pak diagnostikovali impotenci.  

Čas je relativní

Podobně jako Stalin, i Mao se potýkal s neurastenií. Stres spojený s pozicí vůdce nenesl dobře: Hubnul a trpěl zácpami, nespavostí i chronickým svěděním pokožky. Neschopnost usnout se později stala jeho každodenní můrou a běžný tok času pro něj ztratil význam. Údajně vůbec nenosil hodinky a od ostatních očekával, že se přizpůsobí jeho nepravidelnému spánkovému rytmu. Nedělalo mu proto problém svolat například půlnoční schůzi. Nakonec začal užívat barbituráty, které se hojně nasazovaly jako tlumicí prostředek. Bohužel však na ně snadno vzniká návyk – a Mao nepředstavoval výjimku.

TIP: Jídelníček diktátorů: Čočka pro Hitlera, česnek pro Stalina 

Život mu dál komplikovala neustále se vracející malárie a trvalá náchylnost k bronchitidě a onemocněním dýchacích cest, k čemuž negativně přispívalo také kouření. Koncem života upadal do hlubší a hlubší paranoie, kvůli šedým zákalům přestával vidět a měl problémy i s mluvením. V roce 1974 mu diagnostikovali amyotrofickou laterální sklerózu, neurodegenerativní onemocnění, jež vede k úbytku mozkových buněk ovládajících svalové pohyby. O dva roky později se mu pak stal osudným infarkt myokardu.

V závěru roku spatříme po setmění pouze jedinou planetu, u níž se při pozorování obejdeme bez dalekohledu. Půjde o naoranžovělý Mars v souhvězdí Vodnáře nízko nad jihozápadem.

Setkání Marsu s Neptunem

Další dvě planety – Uran v souhvězdí Ryb a Neptun ve Vodnáři – jsou již natolik slabé, že je zahlédneme pouze v dalekohledu. Navíc musíme přesně vědět, kde je hledat. V případě Neptunu nám značně pomohou zákony nebeské mechaniky, i když pouze zmíněného 7. prosince vpodvečer. Právě tehdy totiž do blízkosti poslední planety Sluneční soustavy doputuje nápadný Mars, ovšem jen na obloze – ve vesmíru budou obě tělesa stále kroužit 4,3 miliardy kilometrů od sebe.

Bohužel, k jejich nejtěsnějšímu přiblížení dojde ještě na světlém odpoledním nebi v 15:08 SEČ, kdy bude středy jejich kotoučků dělit úhlová vzdálenost 2′. Po setmění už sice obě planety zastihneme na cestě od sebe, nicméně nadále v těsné blízkosti – v 16:30 SEČ dosáhne rozestup jen 3′.

Jak již bylo řečeno, Neptun zahlédneme pouze v dalekohledu: Při malých zvětšeních bude vypadat jako drobná hvězdička s jasností 7,9 mag. S rostoucím zvětšením se však promění v malý namodralý kotouček, díky němuž planetu spolehlivě identifikujeme. Podstatné je, že si budou oba objekty natolik blízko, že se zaráz vejdou do zorného pole přístroje i při velkých zvětšeních. V jednu chvíli tak vedle sebe spatříme zářivý naoranžovělý kotouček Marsu o úhlovém průměru 8,8″ a zhruba třetinový namodralý kotouček Neptunu. Představíme-li si, že se první zmíněná planeta nachází ve středu pomyslných ručičkových hodin, pak tu druhou nalezneme „na páté hodině“ (v dalekohledu se správně stranově i výškově orientovaným obrazem).

Nejmenší vedle největší

Z prosincových planetárních setkání stojí za zmínku i konjunkce dalších dvou očima viditelných planet: Merkuru a Jupitera. Dojde k ní 21. prosince na ranní obloze nízko nad jihovýchodem. Největší a nejmenší planeta Sluneční soustavy se nad obzorem objeví krátce po šesté hodině, přičemž je bude dělit úhlová vzdálenost asi 1°. Navíc vysoko nad nimi zazáří v souhvězdí Vah i Venuše.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Střelce, 21. prosince ve 23:23 SEČ vstupuje Slunce do znamení Kozoroha; nastává zimní slunovrat, začíná astronomická zima

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný ve druhé půlce prosincezrána nad jihovýchodem
• Venuše – viditelná ráno vysokonad jihovýchodem
• Mars – viditelný v první polovině noci
• Jupiter – viditelný na sklonku prosince ráno,nízko nad jihovýchodem
• Saturn – nepozorovatelný
• Uran – viditelný téměř celou noc kromě rána
• Neptun – viditelný zvečera nad jihozápadem

Úkazy na nebi

• 2. prosince – Venuše dosáhne největší jasnosti (−4,7 mag) v roce 2018 
• 3. a 4. prosince – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Venuše na ranní obloze nad jihovýchodem 
• 7. prosince – velmi těsné setkání Marsu a Neptunu na večerním nebi (Neptun se bude nacházet v úhlové vzdálenosti 3′ jihozápadně od Marsu a bude pozorovatelný pouze dalekohledem)
• 14. prosince – maximum meteorického roje Geminid
• 15. prosince – Merkur v největší západní elongaci (v úhlové vzdálenosti 21° od Slunce)
• 20. a 21. prosince – setkání Měsíce a jasného Aldebaranu ze souhvězdí Býka na noční obloze (nejblíž si budou 21. prosince v ranních hodinách nízko nad západem, kdy je bude dělit úhlová vzdálenost cca 3°)
• 21. prosince – setkání Jupitera a Merkuru na ranním nebi za rozbřesku nízko nad jihovýchodem (Merkur se bude nacházet v úhlové vzdálenosti cca 1° severně od Jupitera)
• 26. prosince – setkání ubývajícího Měsíce a jasného Regula ze souhvězdí Lva na večerní obloze nad východem (v okamžiku východu je bude dělit úhlová vzdálenost cca 2,5°)

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Když se April Choiová a Bethany Byrnesová letos v květnu zasnoubily, slíbily si, že v říjnu uspořádají svatbu, na kterou nikdy nezapomenou. A protože se obě pohybují v adrenalinovém kaskadérském průmyslu, čekala hosty velmi netradiční podívaná. Vlečky obou nevěst byly totiž při obřadu napuštěny benzinem a na pokyn kněze je předem zvolení přátelé zapálili.

Plameny se samozřejmě k radosti přítomných fotografů rychle rozšířily, a zatímco Bethany dokázala žár snášet osm sekund, April zvládla dokonce dvanáct. Novomanželky vyvázly bez zranění, je však třeba zdůraznit, že jde o zkušené kaskadérky a na obřadu nechyběl lékař. Inspiraci proto v jejich kousku raději nehledejte.

Princezny to měly jednoduché jen v televizních pohádkách. Skutečným panovnickým dcerám by jejich úděl záviděla asi jen málokterá současná dívka. Otcové a bratři jejich prostřednictvím uzavírali politické aliance a jako s pouhým oběživem na trhu sňatkové politiky se s nimi i zacházelo. Které z českých panovnických dcer provdaných do ciziny se do dějin zapsaly nejvýrazněji?

Příliš mnoho Jitek

Vratislav II. (vládl 1061–1092, králem od 1085) měl dvě dcery, které dostaly jméno po své babičce Jitce (v jiné formě Judity), tedy ženy, kterou kdysi Břetislav I. unesl ze svinibrodského kláštera. První z nich - Judita Přemyslovna se narodila kolem roku 1056 a provdala se za polského knížete Vladislava I. Heřmana. Stala se matkou Boleslava III. Křivoústého (vládl 1102–1138), jenž znovu sjednotil polský stát a pak rád nevybíravě zasahoval do českých poměrů. Ten se však narodil až roku 1085 a krátce poté jeho matka zemřela. Ve stejné době bylo její sestře Juditě Grojčské zhruba dvacet a otec ji provdal za svého spolubojovníka, německého šlechtice Wiprechta z Grojče (asi 1050–1124). 

Pegavské anály výmluvně líčí, na jakém základu stály rodinné vztahy: „[Wiprecht] měl za prospěšné, aby hledal podporu a radu u svého tchána, to jest českého krále Vratislava. Ten mu neodmítl, když přišel. Schválil ochotně záměr chvályhodného muže, totiž svého zetě, do rukou mu odevzdal sedm set talentů, […] když pan Wiprecht využil téměř vše, co mu daroval jeho tchán, tedy český král Vratislav, opět poslal k němu a nezmýlil se v obvyklé podpoře. Ten mu totiž ještě odeslal tři sta talentů k dokončení začatého díla.“ Tchán zkrátka sloužil jako pokladnička.

Manželství české princezny bylo požehnáno několika dětmi, z nichž se tři dožily dospělosti. Totiž Wiprecht, Jindřich a dcera Berta. Samotná Judita zemřela 17. prosince roku 1108 a její muž se pak znovu oženil s dvojnásobnou vdovou Kunhutou z Orlamünde.

Partie bílé dámy

Dobrá královna Dagmar, jak Přemyslovně Markétě přezdívají v Dánsku, se narodila kolem roku 1186 budoucímu českému panovníkovi Přemyslu Otakarovi I. (vládl 1192–1230). Šlo o dceru jeho první ženy Adléty Míšeňské, kterou však ctižádostivý vladař kolem roku 1200 zapudil. Nešlo jen o rozvod v dnešním slova smyslu. Podle biblické knihy Leviticus byl sňatek zneplatněn a z ubohé Adléty se tak stala cizoložnice a z jejích dětí levobočci.

Když se však stal Přemysl roku 1198 králem, dokázal výhodně táhnout i figurou, jejíž hodnotu sám snížil. V roce 1205 tedy Markétu zaslíbil dánskému králi Valdemarovi (1202–1241). Budoucí nevěsta do toho neměla co mluvit. Nikoho nezajímalo, že je o polovinu mladší a že má odjet do země, jejíž jazyk nezná. Zkrátka byla po mocenské šachovnici přemístěna do Lübecku, kde se z bílého pěšce stala bílá dáma.

Netrvalo dlouho a Markéta si navzdory kulturním rozdílům svým dobrým srdcem naklonila nové poddané. Dokonce i silně stylizovaná dánská literatura však uznává, že přitom neměla na růžích ustláno. Král se totiž nevzdal starých zvyků a nadále si vydržoval řadu milenek. Levoboček Knud se později stal vévodou, další syn Niels vstoupil do dějin jako hrabě. Zato Markétina syna Valdemara žádná velká budoucnost nečekala. Jeden z četných loveckých výletů ho stál život.

TIP: Bití, týrání hladem a ponižování: Tak vypadala výchova princů a princezen

Nešťastné Markétě, které v Dánsku nikdo neřekl jinak než Dagmar (Denice), se podařilo znovu otěhotnět, ale porod malého syna skončil tragédií. Dítě bylo „vyřezáno z matčina boku“ a nešťastná rodička se začala loučit s pozemským světem. Podle legend prý nepřítomného manžela posledním dechem zapřísahala, aby se neženil s Berengarií Portugalskou. Jde však pravděpodobně o zpětně dovozený příběh. Valdemar si totiž Berengarii opravdu vzal a ta si celý národ znepřátelila svou krutostí. Dánské dějiny tak k bílé dámě přidaly i dámu černou.

Kočka sice nepatří mezi deset nejinteligentnějších tvorů na planetě, nicméně jeden z triků, který si osvojila v rámci soužití s lidmi, lze považovat přinejmenším za extrémně chytrý. Pokud chce totiž chlupatý mazlíček nakrmit, mňoukáním napodobuje pláč hladového dítěte. Člověka takové zvuky samozřejmě nenechají chladným, a kočičí potřeby tak oproti všemu ostatnímu podvědomě vnímá jako naléhavější. 

TIP: Překvapivé zjištění: Kočky jsou praváci, kocouři spíše leváci

Zmíněnou skutečnost odhalili badatelé z University of Sussex, kteří srovnávali vokální taktiky padesáti koček a jejich páníčků. Ukázalo se, že zvuky, jež malé šelmy vydávají při skutečném hladu, zahrnují vysokofrekvenční tóny podobné dětskému pláči – a na člověka působí velmi naléhavě, až nepříjemně. Jak uzavřela vedoucí výzkumu Karen McCombová: „Mňoukání podobné dětskému křiku, podpořené i přirozeně hluboko znějícím vrněním, hladové kočky dramaticky zdůrazňují – a lidé na to reagují.“ 

V oblasti Hebronu, na Západním břehu Jordánu, objevili archeologové výjimečně vzácný artefakt. Jde o propracovanou kamennou masku z růžovožlutého vápence, která přináší zajímavý vhled do klíčového období lidské historie. 

Podle odborníků jde o velmi vzrušující nález. Realistická maska s otvory pro oči a ústa je do značné míry dokončená a vykazuje stopy po pečlivém zpracování kamennými nástroji. Zajímavý je i její zřetelný nos a zuby, načrtnuté kolem úst masky. Maska byla původně objevena na poli, později se dostala do rukou odborníků.

TIP: Archeologové odhalili záhadný kult lebek ve slavném tureckém Göbekli Tepe

Unikátní maska je stará přibližně 9 tisíc let. Pochází ze závěru období takzvaného předkeramického neolitu, kdy společnosti lovců a sběračů postupně zakládaly první stálá sídla a přecházely na zemědělství. Během těchto změn se výrazně proměnila i sociální struktura tehdejších lidí a došlo ke dramatickému nárůstu rituálních a později náboženských aktivit. Objevená maska byla podle všeho součástí tehdejších rituálů. V současnosti známe na celém světě pouze 15 srovnatelných masek. Maska z Hebronu je ale teprve druhá z nich, u které známe místo nálezu.