Pokus jako zřejmě první svého druhu na světě experimentálně demonstroval znaky nudy u zvířat, která mají málo podnětů. Na 29 norcích chovaných v zajetí se vědci z University of Guelph v Kanadě pokusili doložit, jak na zvířecí psychiku působí prostředí. Jedna skupina norků byla umístěna do jednoduchých klecí z pletiva. Druhá žila v totožných klecích ovšem s přístupem k tunelu, kterým se mohla dostat do většího prostoru s průlezkami, vodou na brouzdání, gumovými hračkami a dalšími předměty. Navíc bylo vybavení v „herně“ každý měsíc vyměněno. Tento stav byl udržován po dobu sedmi měsíců a poté byla zvířata z obou skupin vystavena novým zážitkům v podobě závanů vzduchu, voňavých svíček a pohybujících se kartáčků na zuby.

TIP: Jsou zvířata omezená, nebo vnímavá? Řídí je city, nebo spíše pudy?

Ukázalo se, že norci z prázdných klecí sice reagovali na předměty s větším zájmem, ale častěji žrali, i když neměli hlad, a trávili více času poleháváním ve stavu bdělosti. Podle badatelů je toto chování příznakem pocitu nudy, který u norků vznikl během sedmiměsíční izolace. Přitom nehrálo roli, zda byly nové podněty nabízeny za odměnu, ve stresové situaci či s neutrálním podtextem. Nudu je těžké definovat – lidé ji označují jako pocit od apatie až po depresi. Každopádně má negativní vliv na život každého tvora a tato studie je důležitým krokem při zjišťování, co můžeme udělat, abychom život zvířat v zajetí obohatili. Zahánění nudy zvířat chovaných například v zoologických zahradách patří k prvořadým úkolům, do dnešní doby však nemáme žádný osvědčený způsob, jak měřit úspěch zařazených aktivit.

Příčiny vzniku prstenců okolo planet, zejména těch plynných, v současnosti stále ještě s určitostí neznáme: Je však téměř jisté, že přímo souvisejí s výskytem bohaté rodiny měsíců. Dále zůstává nejasné, jakou mají zmíněné útvary životnost – zda jde o jevy přetrvávající, či přechodné. 

Zformování prstence okolo hvězdy sice nelze přímo vyloučit, přesto je jeho výskyt spíš nepravděpodobný – a to vzhledem k rozměru stálic v porovnání s planetami i s ohledem na časové škály oběhu případných těles, při jejichž srážkách prstence zřejmě vznikají. Myslitelným mechanismem zrodu jakéhosi dočasného prstence by snad mohl být přechod většího objektu (nejspíš kamenné planety) přes kritický bod – tzv. Rocheovu mez – při bržděném pohybu do nitra hvězdné soustavy a jeho rozdrcení slapovými silami.

TIP: Překvapivé zjištění: Prstence jsou ve Sluneční soustavě mnohem častější

Zejména okolo mladých stálic se však často objevují útvary podobné prstencům – protoplanetární disky, v nichž se planety teprve rodí. Jde o zbytky látky po formování hvězdy, a vývojově je tedy mechanismus vzniku téměř jistě jiný než u prstenců. Naproti tomu u starých stálic, například bílých trpaslíků, se vyskytují disky trosek po planetárním systému, jenž okolo hvězdy obíhal před její expanzí do fáze rudého obra.

Překvapivou hypotézu, že na sýru skutečně může vznikat závislost, potvrdili badatelé Michiganské univerzity. Pochoutka ze sraženého mléka totiž vyniká vysokou koncentrací kaseinu – hlavního proteinu mléčných výrobků, který se během trávení štěpí na opiátové sloučeniny zvané kasomorfiny.

„Tyto sýrové opiáty se připojují ke stejným mozkovým receptorům jako heroin či morfin. Nejsou sice dost silné na to, aby vás omámily, ale budou vás nutit vracet se znova a pro víc,“ vysvětluje Neal Barnard, vedoucí amerického týmu, zkoumajícího závislost na sýru. Právě kasomorfiny zodpovídají během kojení za vytváření pouta mezi matkou a dítětem a později také mezi dospělým a ledničkou. 

Šálek mléka obsahuje 7,7 gramu bílkoviny, z níž 80 % tvoří kasein. Srovnatelné množství sýru čedar ovšem obsahuje sedmkrát více proteinu – až 56 gramů. Sýr je nejkoncentrovanější formou kaseinu dostupnou v jakémkoli obchodě. Pokud jíme slané potraviny, uvolňuje navíc náš mozek hormon dopamin, který člověka nabádá, aby konzumoval ještě více. K sýru se tak vracíme znova a znova.

Mimochodem – podle Barnarda je právě konzumace pochoutek ze sraženého mléka hlavní příčinou toho, proč většina vegetariánů nepřejde k veganství, které z jídelníčku vylučuje veškeré živočišné tuky.

Je sýr skutečně jako heroin?

Studie a její závěry pochopitelně vzbudily značné emoce. Podrobnější pohled ale odhalil hned několik nesrovnalostí. Součástí výzkumu byly i odpovědi dobrovolníků, jakého druhu jídla je pro ně nejtěžší se vzdát. Sýr se v tomto „žebříčku hanby“ umístil na 16. místě (za problematický jej označilo 19 % dotazovaných), daleko za čokoládou (27,6 %), zmrzlinou (27 %), hranolkami (27 %) nebo gumovými medvídky (20,5 %). Hůře na tom jsou i smažená kuřecí křídla (20 %), chipsy (25%) ale i třeba snídaňové cereálie (20,6 %).

TIP: Kuřáci vitamínů: Kouření, které prospívá zdraví, nebo jen marketingový tah?

V druhé části výzkumu pak dobrovolníci na stupnici hodnotili, jak těžké pro ně je vzdát se konkrétního jídla (1 vůbec, 7 extrémně). Ani v tomto žebříčku nedopadl sýr nejhůř. Za „nejnávykovější“ dobrovolníci označili pizzu (4,01), čokoládu a chipsy (3,73), sušenky (3,71) a zmrzlinu (3,68). Sýr obsadil 10. místo s průměrným skóre 3,22. Pokud bychom tedy chtěli některou z potravin označit za „potravinářský heroin“ byla by to zmrzlina, čokoláda a pizza.

Rozporuplné pocity také budí sama osoba vedoucího amerického vědeckého týmu, který studii zpracoval. Neal Barnard je totiž známým propagátorem veganské stravy a závěry jeho práce je tak třeba brát s rozumnou rezervou. 

Když před téměř 2 tisíci let došlo k devastující sopečné erupci Vesuvu, která pohřbila Pompeje a další blízká města, neumírali jen lidé. Vedle asi 10 tisíc lidských obětí zemřela i řada různých zvířat, která tvořila nedílnou součást tehdejší společnosti.

Dokládá to i nedávný objev archeologů, kteří v Pompejích postupně odkryli pozůstatky několika ušlechtilých koní, a také jejich sedel a postrojů. Jde o unikátní nález, který potvrzuje, že v Pompejích v době katastrofy žila v luxusu římská smetánka. K objevu došlo v takzvané Vile Mystérií, což je dobře zachovalá římská vila na okraji Pompejí.

TIP: Nešťastníkovi z Pompejí při útěku rozmáčkl hlavu velký kus budovy

Objevení koně podle odborníků museli náležet k těm nejušlechtilejším, které tehdy měli Římané k dispozici. Byli velcí, urostlí a jejich sedla i postroje byly velmi kvalitní. Koně nejspíš patřili vysoce postavenému důstojníkovi, zřejmě nějakému římskému generálovi. Minimálně jeden z koní byl v postroji a připravený vyrazit pryč, záhuba Pompejí ale byla příliš rychlá.

Boj za lásku: Jak to bylo se vztahem Marie Terezie a Františka Štěpána?

Televizní obrazovky rozzářil dvoudílný snímek o začátcích vztahu mezi mladou arcivévodkyní Marií Terezií a Františkem Štěpánem Lotrinským. Skutečně se jednalo o vášnivou lásku, které musely ustoupit státní zájmy?

Lesk a bída Československa: Jak vypadal život nižších vrstev za První republiky?

Ne každý byl Baťa, ne každý byl filmová hvězda. Pod pozlátkem horních vrstev vyvstává otázka: jak si žili obyčejní lidé v Československu? Kolik si vydělávali zaměstnanci v běžných profesích?

Mýty o husitech: Jaká pověst provázela „boží bojovníky“?

Husité mají v českých dějinách značně kontroverzní pověst. Šlo o kruté bezohledné fanatiky, nebo hrdinské obránce morálních hodnot?

Trest i výstraha zločincům: Jak probíhala novověká poprava?

Na hrubý pytel hrubá záplata. Čím dále do minulosti se ohlédneme, tím více toto úsloví platí. Zločinci byli stínáni, věšeni, čtvrceni a jejich ostatky vystavovány na odiv a k odrazení ostatního lidu.

Přiznání na smrt odsouzených: O čem vypráví smolné knihy a jaké tresty hrozily?

Koncem středověku vzrostla zločinnost uvnitř měst a venku na cestách řádilo čím dál více lapkovských družin. A tak města potřebovala svůj soud a právo odsuzovat zločince k smrti. Zápisy o tom vedla v takzvaných smolných knihách...

Nejzoufalejší manželky historie: Výjimečná krása předznamenala jejich pád

Zatímco Marii Stuartovně nevyšlo ani třetí manželství, rakouská císařovna Alžběta před jediným manželem raději sama utíkala. To vévodkyně Georgiana se navíc musela své sokyni v lásce dívat každý den do očí. Tři ženy, tři pohnuté osudy...

Konec továrny na smrt: Jaký pohled se naskytl vojákům při osvobození Osvětimi?

Když 27. ledna 1945 vstoupili vojáci Rudé armády do areálu vyhlazovacího tábora v Osvětimi, naskytl se jim děsivý pohled. Pro zbývající vězně to však byl zázrak, protože jejich utrpení právě skončilo...

Bití, týrání hladem a ponižování: Tak vypadala výchova princů a princezen

Bití, týrání hladem a ponižování – to jsou jen některé výchovné metody, kterým čelily děti královských rodičů. Nelze se divit, že většina z nich si z toho odnesla celoživotní trauma...

Peníze pro zrádce: Štědrou odměnu proměnil Karel Čurda v alkohol a smrt

Po „likvidaci“ strůjců atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha vyplatili nacisté několika Čechům finanční odměnu. Pro Karla Čurdu to byl spíše danajský dar...

Rány z bojů i popravišť: Jakými zraněními nejčastěji trpěli lidé ve středověku?

Prozkoumejte s námi některé příklady zranění čili traumat dochovaných na kosterních ostatcích nebožtíků ze starověku a středověku – ať už jde o následky nehod, zranění z boje i smrtelných poranění při výkonu práva…

Sierra Leone leží na západním pobřeží Afriky, sousedí s Guineou a Libérií. Až do roku 1961 byla britskou kolonií, v roce 1971 se stala republikou. V zemi žije kolem dvaceti etnických skupin, většina populace (60 %) se hlásí k islámu, pětina obyvatelstva vyznává tradiční přírodní náboženství a zbylých 20 % jsou křesťané. Funkci úřední řeči plní angličtina, lidé však mezi sebou komunikují prostřednictvím kmenových jazyků. Více než polovina populace je negramotná. Jedná se o chudý stát, který ale disponuje značným nerostným bohatstvím (diamanty, bauxit, zlato).

Rebelové útočí 

Válka v této malé zemi, rozlohou o něco menší než ČR a s šesti miliony obyvatel, vypukla v březnu 1991. Tehdy asi tři tisíce rebelů patřících k hnutí RUF (Jednotná revoluční fronta) překročily hranici z Libérie a začaly terorizovat, mrzačit a zabíjet obyvatelstvo v jižních oblastech Sierry Leone. Povstalce podporoval liberijský diktátor Charles Taylor, usilující o získání kontroly nad těžbou sierraleonských diamantů. Vůdcem rebelů se stal někdejší desátník ozbrojených sil Sierry Leone Foday Sankoh, který absolvoval bojový výcvik v Kaddáfího Libyi.

Do konce roku kontrolovala RUF dvě třetiny země. Sierraleonský prezident Joseph Saidu Momoh poslal proti rebelům armádu, která se však během pronásledování RUF dopouštěla stejných zvěrstev na civilním obyvatelstvu jako její protivník. Kromě toho někteří vládní vojáci se večer vytráceli k nepříteli a účastnili se bojových operací na jeho straně. Vžilo se pro ně označení Sobel, tedy voják (soldier) ve dne a rebel v noci. Nedůvěra obyčejných lidí k armádě vedla ke vzniku další ozbrojené formace, jakési domobrany, jejíž příslušníci ochraňovali své domovy před vojáky i rebely. Užívali označení Kamajors a v boji dokázali mistrně využívat místní terén.

Nový prezident 

V dubnu 1992 provedla skupina nespokojených mladých důstojníků vojenský převrat, během kterého byl prezident Momoh nahrazen osmadvacetiletým kapitánem Valentine Alfredem Strasserem. Nový vůdce ospravedlňoval násilnou změnu zkorumpovaností odstaveného vedení, neschopností oživit ekonomiku a vojensky porazit rebely. Zdání demokracie zajišťoval kolektivní orgán – Národní prozatímní vládní rada.

Obyvatelstvo Strassera v podstatě podporovalo a očekávalo od něho brzké ukončení konfliktu. Ani pod novým velením se armádě nedařilo byť jen proniknout na území ovládané RUF, o jejím vytlačení zpět do Libérie ani nemluvě. Významnou pomoc pro prezidenta Strassera znamenal příchod vojenského kontingentu Společenství západoafrických zemí (ECOMOG), který se počátkem roku 1993 stal dalším účastníkem války. Tvořily jej jednotky z Nigérie, Ghany a Guineje.

Snědený velitel?

Významnou bojovou sílu představovaly dva nigerijské lehké bitevní letouny Alpha Jet operující z mezinárodního letiště Lungi. V březnu se armádě s pomocí ECOMOG podařilo obnovit kontrolu nad diamantovými doly a vytlačit bojovníky RUF do liberijského pohraničí. Na konci roku 1993 se zdálo, že válka v dohledné době skončí. Avšak mezi nespokojenými vládními vojáky se rozbujela korupce, mnozí z nich se zapojili do pašování diamantů, čímž de facto materiálně podporovali rebely.

V lednu 1995 RUF posílená o dezertéry ze sierraleonské armády obsadila bauxitové a rutilové (oxid titanu) doly a chystala se k útoku na hlavní město Freetown. Strasser na situaci reagoval tak, že do země pozval nájemného vojenského profesionála Boba MacKenzie. Tento Američan se zúčastnil války ve Vietnamu, bojoval v Rhodesii, Salvadoru a Bosně. Zde v Africe měl velet čtyřtisícové brigádě Gurkhů se značnými zkušenostmi z britské armády. MacKenzie však tentokrát neměl štěstí – byl zabit během první mise v novém působišti, pouhé dva měsíce po svém příjezdu. Říká se, že se stal obětí rituálního kanibalismu. Gurkhové následně opustili zemi.

Žoldnéři z jihu Afriky 

V březnu 1995 stály jednotky RUF pouhých 30 km od Freetownu. Prezident Strasser se znovu pokusil zvrátit nepříznivou vojenskou situaci s pomocí nájemných vojáků ze zahraničí. Tentokrát měla vládě pomoci (za 1,8 milionu USD měsíčně) jihoafrická organizace Executive Outcomes, zkráceně EO. Úkolem žoldnéřů bylo navrátit diamantové i ostatní doly pod vládní kontrolu, vyhledat a zničit velitelství RUF a trvale přispívat k tomu, aby obyvatelstvo podporovalo svou vládu. 

Dokončení: Krvavé africké diamanty: Občanská válka v Sierra Leone (2)

Vojenskou sílu EO tvořilo 500 vojenských poradců a 3 000 dobře vycvičených a kvalitně vyzbrojených vojáků schopných okamžitého bojového nasazení. Tento kontingent disponoval vlastními prostředky taktické letecké podpory (zpočátku dva, později čtyři vrtulníky Mi-17 z ukrajinských přebytků). Spojení s Jihoafrickou republikou zajišťoval pronajatý Boeing 727 a dvojice letounů Andover, z nichž jeden byl neustále připraven k okamžitému vzletu na letišti Lungi. Stroje se využívaly k dopravě zbraní a transportu raněných.

Dokončení v úterý 1. ledna

Přírodní památka Údolí Chlébského potoka byla vyhlášena v roce 1998; území však bylo zákonem chráněno již od roku 1953. Oblast o rozloze 13,25 ha je ojedinělým nivním biotopem s výskytem zvláště chráněných druhů rostlin, jejichž nejvýraznějším zástupcem je bezesporu bledule jarní (Leucojum vernum).

Ráj rostlin i zvěře

Lokalita ležící v nadmořské výšce 450–550 metrů je součástí přírodního parku Svratecká hornatina, jenž se rozkládá na rozloze více než 36 000 hektarů. Chlébský potok, který se nad Nedvědicí vlévá do řeky Svratky, je lemován břehovým porostem, který je tvořen olší lepkavou (Aldus glutinosa), jasanem ztepilým (Fraxinus excelsior) a javorem mléčem (Acer platanoides). Na kmenech stromů jsou hojné epifyticky rostoucí mechorosty, což výmluvně vypovídá o čistotě zdejšího ovzduší.

Biotop nivy Chlébského potoka je velmi příznivý i pro druhově bohaté bylinné patro. Najdete zde například devětsil bílý (Petasites albus), škardu bahenní (Crepis paludosa), prvosenku vyšší (Primula elatior), krabilici chlupatou (Chaerophyllum hirsutum) a mnoho dalších zajímavých bylin.

Bystřinný tok Chlébského potoka ovšem zajímá i ornitology. Je totiž vyhlášeným lovištěm čápa černého (Ciconia nigra), běžně tady můžete spatřit konipasa horského (Motacilla cinerea) a především skorce vodního (Cinclus cinclus), který se horlivě živí v potočních vodách. V potoce se rovněž vyvíjejí larvy mloka skvrnitého (Salamandra salamandra).

„Svatá země“ bledulí

V časném jaru se však niva Chlébského potoka stává především poutním místem vyznavačů prvních jarních květů, kteří jsou po zimě „vyhládlí“ touhou po první křehké kráse. Jejich touha je do sytosti ukojena statisíci kvítků bledulí jarních. Nutno podotknout, že „hladových“ tu bývá opravdu hodně. Proto je dobré zamířit do jinak tichých míst ve všední den.

Bledule jarní (Leucojum vernum), které se kdysi říkalo koukořička či koukořík, je vzácným erbovním kvítkem jarní přírody. Patří mezi jednoděložné (Liliopsida) v řádu liliotvaré (Liliales) a čeledi amarylkovité (Amaryllidaceae). Kvete od února do dubna, a na jaře tak patří mezi první kvetoucí rostliny.

Bledule má zvonkovitě tvarovaný šestičetný bílý květ, jenž roste na převislých stopkách a vyrůstá z paždí toulce. Bělostné okvětní lístky zdobí žluté (někdy nazelenalé) skvrnky a vzácně může mít rostlina i dvojkvítky. Vyrůstá z podzemní cibulky, která po odkvětu uchovává veškeré živiny. Jejím plodem je elipsoidní tobolka, rozmnožuje se buď semeny, nebo dceřinými cibulkami. Z jedné cibule vyrostou každý rok tři až čtyři listy a jeden až dva květy. Rostlina bývá deset až třicet pět centimetrů vysoká.

Jedovatý květ bažin i zahrad

Bledule jarní se vyskytuje ve střední, jižní a západní Evropě v blízkosti malých vodních toků a v podmáčené půdě mezi listnatými stromy. Její stanoviště tak jsou v lužních lesích, na podmáčených loukách, v nivách, na vlhkých stráních a v bažinách. V minulosti byla v České republice podstatně hojnější, avšak vzhledem k drastickým zásahům do krajiny (znečištění, nadměrné hnojení, meliorace) vhodných lokalit ubylo a bohužel stále ještě ubývá. V České republice je bledule jarní vzácná a patří mezi ohrožené druhy. Proto je zvláště chráněna dle vyhlášky MŽP ČR č. 395/1992 Sb. Mimo přirozená stanoviště bledule najdeme i v zahradách, kde se pěstují už od počátku 15. století.

TIP: Výpustek v Moravském krasu: Stíny tajemné jeskyně

Bledule patří mezi jedovaté rostliny. Obsahuje jedovaté alkaloidy (např. leucojin, galathamin, lykorin a isotazatin), což způsobuje nadměrné slinění, průjem, zvracení a celkovou slabost. Divoká prasata to zřejmě vědí – v okolí „bledulových polí“ jsme pozorovali mnoho stop černé zvěře a nočního rytí, ale bledulí se černí rytíři ani nedotkli.

Zasloužilý americký vojenský globální družicový polohový systém GPS funguje v plné dostupnosti, i když zpočátku především pro vojenské účely, od roku 1994. V dnešní době je stále velice užitečný, ale jeho satelity, kterých v současnosti pracuje celkem 31, jsou v některých případech poněkud zastaralé a zranitelné.

Americké letectvo, které je provozovatelem GPS, se proto v těchto dnech pustilo do budování pokročilého systému nové generace, který označují jako GPS III. Dne 23. prosince 2018 se z kosmodromu Cape Canaveral Air Force Station na Floridě vznesla raketa Falcon 9 soukromé společnosti SpaceX, která vynesla první satelit systému GPS III.

Vespucci je na oběžné dráze

Start se uskutečnil po několika odkladech a let už proběhl bez potíží. Zhruba 4,4 tuny těžký satelit, kterému operátoři přezdívají „Vespucci“ se dostal na zamýšlenou oběžnou dráhu asi 2 hodiny po startu. Nahradí tam stávající satelit sítě GPS SVN-43, který pracuje na oběžné dráze od roku 1997. V tomto případě letěla nosná raketa Falcon 9 ve verzi, která nepočítala s přistáním prvního stupně, jak je u SpaceX obvyklé. Bylo to na výslovné přání zákazníka, tedy US Air Force.

TIP: Evropská odpověď na GPS: Síť satelitů Galileo je už online

Společnost SpaceX už přepravovala na oběžnou dráhu náklady pro americkou armádu. Satelit Vespucci byl ale pro SpaceX první oficiální misí typu „National Security Space“. Toto označení přitom mají pouze ty lety do vesmíru, jejichž náklad je kriticky významný pro národní obranu USA. Úspěšný start byl pro SpaceX letos poslední, v pořadí jednadvacátý. Rok 2018 se tak stal pro SpaceX rekordním v počtu startů na oběžnou dráhu.

Letos je nejstaršímu leteckému závodu světa 112 let. Pohár Gordona Bennetta absolvují balony naplněné vodíkem a vítězí ten, kdo doletí nejdál. Hřištěm se stává celá Evropa, běžně se létá ve značných výškách, kde musí posádka používat zásoby kyslíku, a občas jde i o život. Na světě existují zhruba jen čtyři desítky plynových balonů schopných takové akce: Na louce u Bernu se jich letos sešlo rovných dvacet – a zúčastnil se i český tým ve složení Jan Smrčka a Aleš Vašíček. 

Souboj meteorologů 

Do jisté míry představuje klání i souboj meteorologů, kteří pilotům pomáhají se strategií letu. Jak už dopředu varovaly meteomapy, letošní ročník neměl být jednoduchý.

„Při zemi bude foukat severovýchodní vítr, který by balony unášel směrem na Francii. Ve výšce nad čtyři kilometry už ale povane obráceně, od západu. A ten by zas mohl pomoct přeletět Alpy,“ hodnotil situaci krátce před stratem meteorolog českého týmu Jan Horák. Podle kapitána Smrčky se tak nabízely dvě možnosti: noční přelet Alp, nebo let nad Francií, kde měl ovšem foukat silný vítr zvaný mistral, který by mohl posádku ještě za tmy zavát nad Středozemní moře. 

Když Charlie mlčí

„První důležitý moment nastal během stoupání: Rozhodli jsme se, že jej přerušíme, protože let přes Alpy by byl extrémně rizikový,“ popisuje Jan Smrčka. Posádka měla obavy, že pokud by se nad hory skutečně dostala, zůstala by bez zásob písku, a připravila by se tak o možnost manévrování. Jde o podobnou situaci, jako kdyby pilotovi nad velehorami došlo v letadle palivo. 

Posléze se Čechům podařilo napojit na vítr vanoucí severním směrem, který se nakonec ukázal jako vítězný – tedy ani nad Alpy, ani do francouzského mistralu. Jenže na posádku čekaly další útrapy. „Následující zlom přišel, když nám odpovídač přestal dávat informace o výšce. Proto nás nepustili víc než tři kilometry nad zem. V tu chvíli nás pohltila fronta,“ líčí dramatické momenty Smrčka. 

Na opravu přístroje pro komunikaci s odpovídačem dalo řízení letového provozu českému týmu jen hodinu. Posádka stále nevysílala tzv. mód Charlie, tedy informaci o své výšce. Zařízení se však bohužel zprovoznit nepodařilo. 

Raději bezpečně přistát 

„Zůstat v mracích nebylo bezpečné, proto jsme se rozhodli klesnout pod oblačnost fronty. Tam ale foukal vítr, který nás táhl zpátky na Bern,“ popisuje český kapitán. V poháru ovšem vyhrává ten, kdo doletí nejdál, a posádka se tedy smiřovala s tím, že pro ni závod skončil. S východem slunce na ni pak čekala poslední výzva: Balon se dostal do obávaného mistralu a letěl rychlostí okolo 40–50 km/h, kterou nárazy ještě zvyšovaly. Napínavé chvíle završilo zdárné přistání uprostřed louky. 

V 62. ročníku nakonec zvítězil polský tým, jenž doletěl daleko na sever až do své domoviny, a urazil tak 1 145 km. Posádka strávila ve vzduchu celkem dva dny a deset hodin. Druzí Američané přistáli v italském Salernu, které od Bernu dělí 916 km. Česká dvojice nakonec urazila 93 kilometrů a obsadila konečné 20. místo.

Šlechta tvořila v českých zemích v raném novověku necelé procento obyvatel, což v praxi znamenalo maximálně dva tisíce rodin. Postupem doby se navíc její počty snižovaly, hlavně v rytířském stavu. Jednalo se tedy vysloveně o společenskou elitu. Životní styl šlechticů byl nepředstavitelný bez velkého množství lidí, kteří jim kratší či delší dobu sloužili a starali se o jejich rozmanité potřeby.

Mezi nimi bychom našli rodilé obyvatele českých zemí i řadu cizinců, a každý člen vyššího šlechtického stavu jich měl ve své blízkosti minimálně několik desítek. Šlechtických služebníků se tedy ve střední Evropě nacházely až desítky tisíc a vyznačovali se pestrou skladbou podle toho, na co se specializovali a jaké úkoly jim jejich páni svěřovali. Tito lidé tvořili promyšlený a funkční organismus, kterému se říká šlechtický dvůr nebo slovem pocházejícím z němčiny hofštát.

Proměnlivý dvůr

Šlechtičtí služebníci nepobývali vždy všichni na jednom místě a v blízkosti svého pána, ale jejich aktuální složení se odvíjelo od místa pobytu šlechtice. Jinak vypadala skladba dvora na venkově v nejvyužívanější rezidenci, jinak v době krátkého pobytu v loveckém sídle, odlišně během pobytu v zemské metropoli či u dvora ve Vídni, a konečně zase jinak, když pán cestoval do ciziny. Je také jasné, že počet a skladba služebníků se měnil v průběhu života každého šlechtice v závislosti na dosaženém titulu (kníže, hrabě, baron), na tom, jaké veřejné funkce zastával, zda byl ženatý a měl rodinu nebo podle toho, jak mu sloužilo zdraví. Každopádně po svém boku nikdy neměl všechny své služebníky zároveň.

Nejzámožnější stárnoucí šlechtice, kteří pobývali kvůli nedostatku zdraví víceméně na jednom místě, mohlo obklopovat na venkovském zámku až několik set lidí. Třeba seznam služebníků Petra Voka z Rožmberka z roku 1609 zachycuje v Třeboni více než 230 osob. Také mocného knížete Karla Eusebia z Lichtenštejna obklopoval v roce 1680 podobný počet lidí. Barokní hrabata či baroni takovým množstvím služebníků nikdy nedisponovali. V jejich službách se stabilně nacházelo „jenom“ 20 až 70 osob, jak ukazuje příklad Jana Adama z Questenbergu. V mládí je v jeho okolí v roce 1703 evidováno 26 osob, na konci života o necelé půl století později už jich měl v Jaroměřicích nad Rokytnou sedm desítek.

Kdo patřil k hofštátu 

Služebnictvo se v soupisech ze 17. a první půli 18. století rozděluje na tři základní skupiny. První se zřejmě pohybovala většinu času v těsné blízkosti šlechtice a cestovala s ním po jeho sídlech. V pramenech se označuje jako dvůr (Hofstaat), dvorští služebníci (Hofbediente), případně jen služebníci (Bediente), a její velikost a skladba závisela na společenském postavení pána. Vždy se jednalo o kuchyňský personál (osobního kuchaře, kuchaře, kuchyňského písaře, cukráře, kuchtíky, pekaře a další) a služebníky obsluhující u stolu (Tafeldeckera a Aufwartera, kteří připravovali tabuli a obsluhovali u ní, dále sklepníka a pážata). Každý šlechtic měl několik livrejovaných lokajů, kaplana, trubače či malíře. Nejrozsáhlejší část hofštátu většinou představovali zaměstnanci stájí. Sem patřili kočí a jejich pomocníci, kovář, štolbové a laufeři neboli běhouni (pěší poslové). Vždy tu také pobývali kancelářští úředníci: pánovi velmi blízký a dobře placený sekretář, pokladník, kancelista, účetní a písaři.

Šlechtické dvory si nelze představit bez fraucimoru v čele s hofmistryní. Zde se nacházely jak služebnice šlechticovy manželky (společnice, komornice, služky, pradleny), tak služebníci dětí (kojné, chůvy a u starších chlapců preceptoři). Nadstandardní složkou dvorů pak byli šašci, stavitelé či knihovníci (u Rožmberků plnil tuto roli slavný historik a archivář Václav Březan). Vyloženě reprezentativní poslání pak měla kapela, herci a u knížat nezbytná garda. Běžné hraběcí domácnosti však neživily žádné velké počty vojáků na svou ochranu, stačilo mít jen několik málo ozbrojenců, kterým se říkalo mušketýři či podle uherského vzoru hajduci.

 Od dam po právníky

Druhá část služebnictva byla vázána především na konkrétní rezidenci. Jednalo se o hospodářské úředníky (Beamte) a nižší personál panství. I oni mohli mít někdy blízko k šlechtici, zvlášť když pobýval delší dobu na konkrétním sídle. Pak se pravidelně stýkal s hejtmanem panství, zámeckým purkrabím, klíčnicí, specializovanými písaři a zahradníkem (pokud se nacházel na venkově), či s domovním správcem a jeho podřízenými (při pobytu v městském paláci). Také tato složka služebnictva mohla být poměrně rozsáhlá. Opět záleželo na zámožnosti šlechtice a na tom, zda se na panství vyskytovaly nadstandardní instituce jako třeba hřebčíny.

Třetí skupinu služebnictva pak představovali ad hoc najímaní lidé, kteří po splnění zadaného úkolu ze služby odcházeli. Většinou se v oficiálních soupisech členů dvora nenacházejí, což ale neznamená, že je šlechtici neměli. Sem náleželi lékaři, ale třeba i agenti a právní zástupci. Bez obou posledně zmiňovaných funkcí se žádný šlechtic od dob třicetileté války neobešel. Teprve nedávné výzkumy potvrzují, jak významnou roli pro šlechtice sehrávaly v jejich neustálých právních sporech.

Podmínky služby

Co všechno obsahovala činnost konkrétního služebníka se dozvídáme především z instrukcí a služebních smluv (Spannzettel, Bestallung). Instrukce představovaly písemné pokyny o ideální náplni služby, jak si ji představoval šlechtic. Vydávaly se vždy při nástupu do služby a známe je již z 16. století. To služební smlouvy se dochovaly až ze 17. století. Například po císařském tajném radovi Kryštofu Václavovi z Nostic (1648–1712) jich zůstalo v rodinném archivu více než padesát z let 1676–1685.

Uzavíraly se vždy od počátku služby na následující rok a byly psány jménem hraběte či jeho manželky (v případě členek fraucimoru). Konstatovalo se v nich, že se přijímá konkrétní osoba na jeden rok do určité funkce, pak se náplň služby krátce charakterizovala a stanovoval se příslušný plat v penězích, deputát v naturáliích a u některých služebníků (jako lokajů a kočích) se ještě udávalo, že mají nárok na livrej. Ve smlouvách dále stálo, že se služné bude vyplácet čtvrtletně. Pak následovala datace a podpis hraběte či hraběnky. Po roce mohli být služebníci propuštěni, nebo s nimi byla naopak uzavřena další smlouva.