Ještě před pár lety to vypadalo, že americké zásoby a astronauty pro základny na oběžné dráze nebude mít kdo vozit. Teď ale postupně narůstá počet soukromých společností, které přebírají lety na oběžnou dráhu od vládní agentury NASA. Nově se k nim přidává i společnost Sierra Nevada Corporation.

NASA nedávno důkladně zhodnotila design a výkony raketoplánu Dream Chaser, který právě společnost Sierra Nevada Corporation vyvíjí. A dala mu zelenou. Raketoplán teď půjde do výroby a jeho autoři doufají, že tak do dvou let by Dream Chaser mohl vozit náklady na oběžnou dráhu. Každý raketoplán by mohl letět do vesmíru nejméně 15krát. Pokaždé by měl vynést až 5,5 tuny nákladu na oběžnou dráhu a přivést až 3,4 tun nákladu zpět z vesmíru na Zemi.

Přistávání s raketoplánem 

V roce 2016 udělila NASA kontrakty na dopravu nákladů pro Mezinárodní vesmírnou stanici celkem třem soukromým společnostem: SpaceX s kosmickou lodí Dragon, Orbital ATL s jejich lodí Cygnus a právě Sierra Nevada s raketoplánem Dream Chaser. Raketoplán přitom nabízí poněkud jiné možnosti, než kosmické lodě SpaceX a Orbital ATK.

TIP: S raketoplánem Dream Chaser poletí do vesmíru experimenty zemí OSN

Dream Chaser je totiž jediné ze tří zmíněných kosmických plavidel, které může přistát jako letadlo, tedy na přistávací dráze. Přinejmenším teoreticky by Dream Chaser mohl přistát na jakémkoliv velkém komerčním letišti světa. Právě tahle vlastnost raketoplánu si získala pozornost řady organizací a společností v oblasti vesmírných letů, včetně OSN.

Pátého června ráno se mohl kanon vrhající sedmitunové granáty až na vzdálenost 47 km zapojit do bojů. Prvním cílem obřího děla se 6. června 1942 ráno stala sovětská pobřežní baterie. Hned úvodní rána mířila do černého a k nebi se po úspěšném zásahu vznesl sloup kouře. Další výstřely již ale netrefily a nepřátelské kanony stejně jako pevnost Maxim Gorkij I, na kterou Němci přenesli palbu, zůstaly dalších větších škod ušetřeny.

Předchozí část: Krvavá bouře nad Krymem: Jak vypadalo německé obléhání Sevastopolu (2)

Dora se zlobí

Granáty dopadaly i 300 m od svého cíle. Odpoledne Němci stříleli na pevnost Stalin, která sice při jednom zásahu utrpěla poměrně velké škody, ale úplně zničit se ji nepodařilo. Podobně smíšených výsledků dosáhla Dora dalšího dne dopoledne, kdy vyslala sedm granátů na pevnost Molotov. Sedmého června odpoledne si němečtí dělostřelci připsali největší úspěch, když trefili nejlépe chráněný objekt celého pevnostního komplexu. Jednalo se o velké muniční skladiště vybudované pod hladinou moře, jehož existenci zjistil německý průzkum. 

Poslední z devíti vypálených průbojných granátů pronikl několika metry vody a 30 metry skály, aby vybuchl uvnitř skladiště a přivodil jeho totální destrukci. Sověti přišli o velké množství munice a sekundární exploze trvaly ještě několik hodin. Tento zásah přivodil nepříteli těžké ztráty a také se velmi negativně podepsal na jeho morálce. O dalších pět dní později se Dora dočkala dalšího nasazení, když vypálila pět granátů na pevnost Sibiř, kterou blízké výbuchy oslabily a umožnily následnou úspěšnou pěchotní zteč. Obdobná situace pak nastala ještě 17. června, tentokrát u pevnosti Maxim Gorkij II.

Hněv severských bohů 

Další těžkou zbraní, s jejíž pomocí chtěli Němci ničit sevastopolské pevnosti, byl takzvaný Karl-Gerät 040 (Zařízení Karel 040). Jednalo se o těžký samohybný minomet ráže 600 mm, který vznikl v pouhých sedmi exemplářích. V rámci praporu těžkého dělostřelectva 833 se tři z nich dočkaly nasazení na Krymu, přičemž u dvou zbraní jsou známé i jejich přezdívky – Thor a Odin. Na rozdíl od obrovské Dory šlo tyto severské bohy mnohem lépe schovat před slídivými zraky sovětských průzkumníků.

Těžké minomety zahájily palbu 2. června 1942 se zbytkem dělostřelectva a za následujících 11 dní spotřebovaly téměř všechnu přidělenou munici. Velká část německé palby směřovala na pevnost Maxim Gorkij I, kde způsobila těžké škody tamějšímu dělostřelectvu a velitelství umístěnému v týlu. Železobetonové opevnění však poškodila jen lehce. Na konci června pak zásobovací loď přivezla další zásobu granátů, takže mohl Thor i Odin pokračovat ve svém smrtonosném díle. Těžké minomety vypálily několik set střel, ale jejich nasazení zanikalo v rámci celé palebné přípravy, kterou Němci pojali doopravdy velkoryse. Před závěrečnou ofenzivou použili desetitisíce dělostřeleckých granátů a těžké kanony představovaly jen malou, byť důležitou část celkové mozaiky.

Opona se otevírá 

Celkově vyslala 11. armáda mezi 2. a 6. červnem na sovětské pozice munici o hmotnosti 2 449 t, přičemž použila necelou desetinu své munice. V rámci divizních jednotek šlo o 19 750 granátů ráže 105 mm, 5 300 granátů kalibru 150 mm. S dalšími 9 500 výstřely se přidaly zbraně nižších ráží a minomety. Jednotlivé sbory měly přidělené i prapory nebelwerferů, ale ty se prozatím do akce nezapojily a šetřily munici na samotný útok. I z toho důvodu byl účinek dělostřelecké přípravy v různých úsecích rozdílný.

Sověti utrpěli těžké škody na materiálu a řada pevností byla vyřazena z boje, lidské ztráty však zůstaly relativně nízké. Například jedna rota námořní pěchoty sice odepsala 16 ze 78 mužů, ale jeden střelecký pluk hlásil za celou pětidenní palbu jen 12 mrtvých a 20 zraněných. Sověti tušili, že po pěti dnech dělostřelecké přípravy přijde velký pozemní útok, takže se jej pokusili již v zárodku narušit. Šestého června ve 23.00 spustili v severní části sevastopolského perimetru rušivou palbu na předpokládaná shromaždiště německých jednotek.

Ještě před nimi ale měli mít naposledy hlavní roli dělostřelci. Dne 7. června ve 3.15 zahájila 11. armáda po celé délce fronty masivní přípravu, která tentokrát již nebyla tak striktně zaměřena na jednotlivé cíle jako v předcházejících dnech. K plošné palbě opět přispěly i zbraně Thor a Odin a tentokrát i prapory raketometů Nebelwerfer. Tentokrát již obsluhy nedělaly přestávky potřebné k ověření účinků a pálily vytrvale celou hodinu, aby obránce pokud možno ochromily. 

Konečně vítězství 

Útočící jednotky se hned 7. června zakously do hlavního obranného pásma, na což čekali dělostřelci, a ještě vystupňovali svou palbu. V dalších několika dnech probíhala opotřebovací bitva, která sice stála Němce obrovské množství munice, ale na rozdíl od protivníka ji mohli doplnit. Při opakovaných útocích se uplatnily obzvlášť baterie nebelwerferů, jež potlačovaly sovětskou obranu v okamžiku těsně před ztečí.

TIP: Houfnice Hummel: Těžká váha mezi samohybnými děly

Dělostřelci dostali zásadní úkol také 13. června, kdy palbou těžkých zbraní podpořili dobytí pevnosti Stalin. O čtyři dny později dosáhli Němci v severním sektoru průlomu a mohli své baterie přisunout blíž k přístavu, který následně zasypali granáty a minami. O výsledku celé bitvy rozhodl 29. červen, kdy se část útočníků přeplavila přes zátoku Severnaja a vpadla Sovětům do zad.

Prvního července vstoupili vojáci Osy do města a o tři dny později utichl organizovaný odpor. Wehrmacht dobyl jednu z nejmohutnějších pevností na světě. Velkou zásluhu na tom mělo dělostřelectvo, jež v závěrečné fázi bitvy (2. června–4. července 1942) poslalo na nepřátelské pozice 46 486 t munice včetně 410 000 granátů ráže 105 mm, 100 000 projektilů kalibru 150 mm a 32 000 raket. 

Bakterie jsou sice obvykle pouhým okem neviditelné a oproti jiným organismům jednoduché, dovedou ale celou řadu podivuhodných věcí. Ve svojí DNA mají geny, které jim umožňují vyrábět nebo naopak rozkládat a zužitkovat rozmanité produkty. A vědci nedávno zjistili, že bakterie vlastně mají ještě větší potenciál, než by se na první pohled zdálo.

Tým amerických badatelů zjistil, že bakterie streptomycety, které nám například poskytly antibiotika streptomycin nebo chloramfenikol, mají v DNA řadu velkých genů, které normálně nepoužívají. Tyhle geny jsou vypnuté a navenek se nijak neprojevují. Stačí je ale zapnout a bakterie mohou vyrábět doposud neviděné produkty.

TIP: Vědci vylepšili 60 let staré antibiotikum pro boj s rezistentními bakteriemi

Nebylo to úplně snadné, ale vědcům se nakonec podařilo obelstít molekulární mechanismy bakterií, které udržují dotyčné geny vypnuté, a geny zapnout. Tímto způsobem bychom mohli z bakteriální DNA získat recepty na doposud neznámá antibiotika nebo i další zajímavé produkty.

Jihokorejská „věznice“ Prison Inside Me (Vězení uvnitř mne) slouží jako detox od vražedného pracovního tempa a hyperkonkurenčního prostředí asijské země. Za 2 tisíce korun na den je zde možné prožít život podobný tomu za zdmi opravdové věznice.

Národ workoholiků 

Při nástupu zdejší klienti odevzdají veškeré své osobní věci – na oplátku nafasují modrou vězeňskou uniformu, čajový servis, zápisník a potřeby na psaní. Spí se na podlaze a zakázané jsou mobilní telefony i mluvení se spoluvězni. Na celách o výměře 6 metrů čtverečních je k dispozici toaleta, naopak zde chybí hodiny a také zrcadlo. Drsné podmínky a přísný režim ale zdaleka není tím, co by klienty odrazovalo – během svého osmiletého provozu věznice přivítala ve svých zdech okolo 2 tisíc klientů.

TIP: Pohřeb nanečisto: Morbidní rituál má Jihokorejcům připomenout hodnotu života

Jižní Korea patří mezi země s nejdelší pracovní dobou. V roce 2017 Jihokorejci strávili v práci v průměru 2 069 hodin. Více času stráví v práci jen Mexičané (2 225 hodin) a obyvatelé Kostariky (2 221 hodin). Průměr zemí OECD je přitom 1 764 hodin. Loni v létě proto vláda rozhodla o zkrácení pracovního týdne z 68 hodin na 52. Změnu nijak nadšeně nevítají zaměstnavatelé ale překvapivě ani zaměstnanci. Jihokorejce zdá se práce prostě baví. Jak bude nové nařízení fungovat a jestli se opravdu politikům podaří změnit morálku lidí, ukáže ale až čas.

Železný a zlatý Přemysl Otakar II. vešel do národního povědomí především svým bojem proti Rudolfovi Habsburskému. Méně už se ví, že se také celý život střetal s uherskými vládci, a to s mocným Belou IV. a jeho temperamentním synem Štěpánem. Jedním ze sporných bodů dlouhé pře se stalo i Štýrsko, kam po polovině 13. století vpadly divoké uherské hordy. Tamní šlechta proto využila politické konstelace a požádala Otakara o pomoc. Král ji pod svá ochranná křídla přijal s vysloveným nadšením a jeho oddíly pak do země vstoupily bez nejmenších problémů. Další kolo dlouhého zápasu bylo na spadnutí.

Kdo bude brodit?

Toto konkrétní měření sil se mělo odehrát u Kressenbrunnu, a to v těsné blízkosti řeky Moravy. Kroniky sugestivně popisují, že se zde vojska ukázněně shromáždila, ale každé stanulo na jiném břehu. Jedna armáda si pak zlobně měřila druhou, ale do útoku se nikomu nechtělo. Bylo totiž jasné, že ten, kdo úder zahájí, bude muset brodit. To znamenalo citelnou nevýhodu.

Jenže někdo to nakonec udělat musel, došlo proto k „gentlemanské dohodě“, že české vojsko nechá Uhry v klidu přejít a bojovat se začne o poledni druhého dne. To možná zní hodně zvláštně, ale středověké bitvy byly často aranžovány téměř jako jakési poloturnaje. Právě zmiňovanou dohodou však shoda jednotlivých pramenů končí.

Češi vítězí

Podle „naší“ verze laskaví Češi uvěřili věrolomným Uhrům. Někteří se rozjeli po okolních vesnicích spížovat a jiní polevili v ostražitosti a nechali se ukolébat zdánlivým klidem. Toho však nepřátelé zrádně využili. Kumánské oddíly, které vedl princ Štěpán, hned z brodění přešly do útoku a napadly zahálející vojsko. Těžce však narazily. Železní páni pod vedením Jaroše z Poděhus se rychle vzpamatovali a s písní Hospodine, pomiluj ny na rtech slavně zvítězili.

Podle druhého pokračovatele Kosmova to snad ani jinak dopadnout nemohlo: „Neboť mnozí vypravují, že prý několik mužů, kteří byli postaveni na stráž vojska vzadu, vidělo na počátku bitvy jakéhosi ptáka, podobného v obrysech orlu, ale barvy nad sníh bělejší, se zlatou hlavou a krkem, jak nerozlučně sledoval praporec svatého Václava (…). A zdálo se jim, jako by stále rostl, až pokryl celé vojsko křesťanské, táhnoucí do bitvy, svým tělem a perutěmi. A téhož dne rytíř Jan, syn Svojslavův, (…) viděl u vytržení sebe, jak stojí na bojišti se svým vojskem. Pozoroval (...) slavné patrony české, ani kráčejí na jedno světlé pole (...).“ 

TIP: Těžké dětství Václava II.: Co se dělo po Moravském poli

Jenže existuje i druhá verze. Čeští ďáblové prý sprostě zneužili nevýhody aktuálně oslabeného vojska a zaútočili. Snad tím chtěl Přemysl kompenzovat, že je početní převaha na straně nepřítele. Není tedy divu, že hanebně zrazení Uhři pak bitvu prohráli. Boží mlýny však melou, a tak se právě nedaleko Kressenbrunnu o sedmnáct let později odehrála další bitva. Jejím dějištěm se stalo pole poblíž Suchých Krut, ale do naší historie vstoupila jako bitva na Moravském poli.

Planetku s označením 2014 MU69, neoficiálně pojmenovanou Ultima Thule, sonda minula ve vzdálenosti 3 500 kilometrů. Přesný tvar ani další podrobnosti o objektu zatím nejsou známé – není ani jisté, zda se jedná o jeden objekt, nebo dvojici těsně rotujících objektů.

Data, která New Horizons odeslala ale potvrzují, že je sonda po svém těsném průletu v dobré kondici. První fotografie a vědecká data by NASA mohla zveřejnit již během dneška.

Miliardy kilometrů vesmírem

New Horizons vyrazila na svou vesmírnou pouť již v roce 2006. Během své cesty sonda pořídila několik snímků malé planetky s označením APL. Snímky ze vzdálenosti 100 tisíce kilometrů zároveň vědcům posloužili jako praktický test systémů sondy. Během dalších měsíců sonda pořídila snímky Jupiterových měsíců Io, Europy a Ganymedu, mezi nimiž jsou i snímky zachycující erupci vulkánu Tvashtar na měsíci Io.

V průběhu přeletu mezi Jupiterem a Plutem byla většina systémů sondy a veškeré vědecké přístroje hibernovány. Na konci roku 2014 se sonda probudila a započala své přípravy na setkání s Plutem a jeho měsíci.

K maximálnímu přiblížení k Plutu došlo 14. července 2015, kdy sonda minula tuto trpasličí planetu ve vzdálenosti 12 500 kilometrů. Měsíc Charon sonda minula ve vzdálenosti 27 tisíc kilometrů. Během svého průletu sonda pořídila množství snímků a vědeckých měření, vedle stovek snímků samotného Pluta sonda vyfotila i všech 5 jeho měsíců.

Včerejší průzkum planetky Ultima Thule je dalším z řady úspěchů této sondy. Jedná se o nejvzdálenější objekt Sluneční soustavy, k němuž se sonda dostala. Aktuálně ji od Země dělí zhruba 6,6 miliardy kilometrů.

Lidská pokožka má poměrně slušnou schopnost uzdravit sama sebe. V některých případech se ale zranění kůže hojí velmi pomalu a obtížně. To pak přináší nemalé riziko chronických bolestí, nebezpečných infekcí a vzniku problematických jizev. Vědci a lékaři se proto snaží vymýšlet nové postupy, které hojení kůže urychlují.

Pracoval na tom i čínský tým, který vyvinul důmyslný elektrický obvaz. Je to obvaz s nanogenerátorem elektřiny, takže se vlastně nabíjí sám. Stačí, když ho má pacient na sobě a pohybuje s ním. E-obvaz vytváří elektrické pole, které značně urychluje hojení ran, což potvrzují experimenty na laboratorních potkanech.

TIP: Nositelná elektronika s mikrolaboratoří analyzuje pot na kůži

Elektrické obvazy by mohly brzy pomáhat pacientům s diabetickými vředy, bércovými vředy nebo se špatně se hojícími ranami po chirurgickém zákroku. Blahodárné účinky elektrického pole na hojení problematických ran jsou známé už desítky let. Až doposud ale byli pacienti obvykle odkázáni na velké přístroje a museli být kvůli takovým zákrokům hospitalizováni. E-obvaz by to mohl změnit.

Pestrobarevné ledopády, vysoké někdy i mnoho metrů nebo naopak tvořící vějíř amfiteátru. Malinké ledové krápníky v hluboké puklině skal, převisy plné průhledných hrotů visících dolů z mechu na neuvěřitelně tenkém proužku zmrzlé vody. Tak by bylo možné popsat malý kout Českého Švýcarska, který se vejde do dvou sbíhajících se roklí. Brtnické údolí s řadou ledopádů ústí do Kyjovského údolí, které hýčká několik tajemných jeskyň.

Sousoší na pár týdnů

Jestliže tudy půjdete v létě, můžete se kochat krásnou, divokou přírodu pískovcových roklí. Lesem plným vývratů, vzrostlých stromů i tisíců malých semenáčků. V každém případě půjde o oblast, která se moc neliší od desítek dalších roklí národního parku České Švýcarsko. Hlavní kouzlo této lokality přichází ne s prvními, ale až s několikátými mrazy, nejčastěji v únoru nebo březnu.

Postupně během celé zimy vznikají na mnoha místech údolí úchvatné ledové útvary, které v mnohém připomínají krápníky krasových vápencových jeskyní. Život ledových útvarů je ovšem mnohem kratší. Led rychle narůstá a stejně rychle i mizí. Každou zimu, každý měsíc a někdy i každý den můžete v takovém ledovém krasu obdivovat jiné útvary a barvy. Když přijdete o týden později po přechodu teplé fronty, nenaleznete už nic.

Led barvený tokem času

Stálých vodních toků je v Českém Švýcarsku málo. Voda se tady rychle vsákne do puklin pískovcového podloží. Přestože se jedná o oblast, kde prší poměrně často a spadne tady zhruba stejně srážek jako v níže položených částech Jeseníků nebo v nejvyšších partiích Krušných hor, potoků je zde poměrně málo a často v sušších obdobích vysychají. Z toho důvodu většina místních ledopádů nevzniká zamrznutím vodopádu na potoce s trvalým průtokem vody, ale vytvoří je voda z tajícího sněhu. Tam, kde je více písku a poréznější skála, tam se voda při tání vsákne. V Brtnickém údolí ale často přetéká, překapává přes okraje skal a opět zamrzá, tentokrát v podobě rampouchů.

Ledové krápníky jsou zabarvené vším, co s sebou voda na své krátké pouti stihla vzít. V případě, že tání bylo rychlejší a vody víc, tekla rychleji a nestihla se tolik obohatit o železité soli nebo zbytky organismů. Krápník v tom případě vznikne rychle, ale zůstává světlý. Čím pomalejší je růst ledového útvaru, tím sytější barvu získává. To samozřejmě neplatí univerzálně – při průsaku samotnou skálou nemá voda co rozpouštět a tak led zůstane bezbarvý. Zrození ledopádů nahrává také inverzní ráz teplot v roklích, kdy na dně je až o několik stupňů celsia nižší teplota než nahoře nad údolím. 

V síních ledových sloupů

Jako by chtěl mráz na malé ploše ukázat veškeré svoje schopnosti, naleznete o kousek dál v Kyjovském údolí i ledové jeskyně. Nejedná se o pravé jeskyně, ale o mohutné skalní převisy částečně zavalené spadlými balvany a bloky skal. Nejznámější z nich jsou Jeskyně víl a Vinný sklep. V Jeskyni víl bývají k vidění celé závoje ledových krápníků rostoucích častěji odspodu – stalagmity. Ze stropu jeskyně pouze odkapává voda a žádné rampouchy na něm nevyrůstají. To je mimo jiné způsobeno vysokou návštěvností jeskyně. Dechem návštěvníků i teplem zapálených svíček dochází ke zvyšování teploty stropu. Navíc lidé ulamují méně pevné rampouchy visící na skále.

U vstupu, kde proudění vzduchu odvádí teplo pryč, často bývá souvislá hradba rampouchů propojených od stropu na zem – stalagnáty. Jde o sloupy vysoké přibližně jeden metr. V jeskyni Vinný sklep se vytvářejí krápníky, jejichž tvar připomíná lahve. Od nich je také odvozen název jeskyně.

S myšlenkami na další roky

Pokud chcete co nejlépe vychutnat atmosféru ledových jeskyní, vyrazte za pochmurného mrazivého všedního dne a přibalte do batohu nějaké čajové svíčky. O víkendu sice někdo přinese i zapálí svíčky za vás, ale na druhou stranu potkáte značné množství dalších poutníků. Když svíčky rozestavíte za jednotlivé ledové sloupy, můžete dle libosti rozjímat nebo třeba fotit.

Pozornější návštěvník si jistě všimne, že především v pozdnějších zimních měsících je podlaha jeskyně pokryta množstvím starých, více či méně vyhořelých svíček přikrytých vrstvami novějšího ledu. V zimě je není možné odklidit. Až na jaře, dávno poté, co poslední sníh zmizí z nejstudenějších roklí, odtaje vrstva ledu i v jeskyni. Teprve potom je možné vrátit přírodě přirozený půvab bez hliníkových či plastových fragmentů se zbytky vosku.

TIP: Zimní půvab jeskyně Pekárna: Vernisáž pomíjivé krásy

Věřím, že nechcete, aby se zbytek vaší svíčky připojil k dříve ponechanému odpadu a po několik dalších měsíců připomínal vaši někdejší přítomnost. Proto nějakou dobu před odchodem svíčky sfoukněte a již se ztuhlými zbytky vosku je odneste. Jen tak si budete vy i další milovníci ledových síní užívat jejich plnou krásu i během další zimy.

Blízký vesmír se konečně otevírá i pro soukromé společnosti, univerzity a další menší hráče, kteří se chtějí dotknout hvězd. Noví zájemci o vesmírná dobrodružství ale ne vždy postupují zcela podle pravidel. Nedávno byl takto přistižen americký startup Swarm Technologies, který v lednu 2018 vypustil 4 nanosatelity bez příslušného povolení amerických úřadů.

Americká federální komise pro komunikace FCC (z anglického Federal Communications Commission) totiž nepovolila let těchto nanosatelitů do vesmíru, protože jsou prý příliš malé. Satelity Swarmu mají oproti standardním cubesatům jen čtvrtinovou velikost a agentura FCC se obávala, že je proto nebude možné spolehlivě sledovat na oběžné dráze.

Pokuta 900 tisíc dolarů

Nanosatelity Swarm Technologies vynesla indická nosná raketa a dostala je na oběžnou dráhu. Ale pro Swarm to tím neskončilo. Komise FCC před pár dny oznámila, že provinilý startup zaplatí pokutu 900 tisíc dolarů, čili téměř 20 milionů a 220 tisíc korun. Není to zrovna málo, ale v porovnání s jinými pokutami udělenými FCC v uplynulém roce to zase nebylo tak hrozné.

TIP: Menší a levnější: Nanosatelity otevírají dveře univerzitnímu výzkumu vesmíru

Podle představitelé FCC není pokuta tak velká, aby sama o sobě odradila další hříšníky. Je to ale nepochybně signál, aby si ostatní zájemci o lety do vesmíru pohlídali úřední náležitosti. A negativní reklama v médiích, které teď Swarm Technologies čelí, také jistě udělá svoje. 

Nejvyšší vrchol Českého krasu je poměrně umně skryt před zraky zvědavců. Kdo není náruživým obdivovatelem tohoto krásného kraje jihozápadně od Prahy, nejspíš ani neví, že nějaký Bacín existuje. Naši pravěcí předkové však o této hoře věděli více než bezpečně, byla pevnou součástí jejich vnitřního světa a své tajemství vydala teprve relativně nedávno. Před šestadvaceti lety narazili jeskyňáři při vcelku rutinním průzkumu skalní pukliny na zlomky keramiky a kostí. Jak se později ukázalo, některé z nich byly lidské. Na místo nastoupili archeologové a tým složený z odborníků z několika oborů se pustil do bádání.

České Delfy?

Svatyně jsou místa, kde se lidé setkávají s bohy, kde jsou součástí všeobjímající přírody, ale zároveň jsou jen sami se sebou. Jedna taková se nacházela ve starořeckých Delfách. Příběh o kněžce Pýthii a jejích proroctvích je díky řeckým bájím dobře známý. Je možné, že tomu bylo na Bacíně podobně? Vypadá to tak. 

Hora bývá pro svůj tvar ztotožňována s mužským principem, její zjednodušená podoba (řecké písmeno Λ, či obrácené V) symbolizuje falus, a v kultech světla a slunce je místem pohřbu, návratu do lůna Země. Lůno a s ním zrození jsou pro změnu prvky ženského principu (písmeno V). V přírodě tento princip představují jeskyně a štěrbiny. 

Bacín v sobě kombinuje obojí. Se svými 499 metry je nejvyšší horou Českého krasu a na jejím vrcholu se nachází posvátné pukliny. Zdá se, že v něm naši předkové objevili ideální místo pro uctívání přírodních božstev – stejně jako ve starořeckých Delfách. Archeologové se dokonce domnívají, že šlo o přírodní komplex, jenž splňoval přísná kritéria výběru takových míst. Jak vypadal a k čemu sloužil, se bohužel nedozvíme, protože jedinými dochovanými součástmi tohoto komplexu jsou dvě skalní pukliny, do nichž naši předkové rituálně ukládali vybrané předměty, a prostor před nimi. 

Nejdéle využívaná svatyně

Existence skalních svatyní kopíruje období zvýšeného zájmu o skalní dutiny jako takové. Posvátná místa si člověk zřizoval tam, kam pronikl. Bacín je však v tomto směru unikát, protože žádná jiná skalní svatyně nebyla používána tak dlouho. Poprvé mohla být ke svému účelu využita někdy před 11 tisíci lety, není ovšem vyloučeno, že její obliba byla ještě mnohem starší. Některé nálezy naznačují, že by na Bacínu mohli své rituály provádět už neandertálci. Doklady to jsou ovšem nepřímé.

Nález kostí spadajících do období pozdního paleolitu už žádné dohady nepřipouští. Kolem roku 9 000 př. n. l. byl do skalní dutiny rituálně pohřben mladý muž. Spolu s ním uložili pravěcí kněží do pukliny i zvířecí kosti. Účel obřadu nám zůstává zahalen rouškou tajemství. Lidé pozdního paleolitu ještě nebyli zemědělci, živili se rybolovem, lovem a sběrem. Jeskyně a skalní štěrbiny je bezpochyby fascinovaly, protože stopy po jejich působení nacházíme i v jiných oblastech Českého krasu. 

Prvními rituálně pohřbenými zemědělci byly až dvě děti, dvouleté a desetileté. Nález, ze kterého mrazí, byl datován pomocí izotopu uhlíku C14 přibližně do období 4 000 let př. n. l. V té době žil na našem území lid kultury knovízské. Krvavé rituály nedělají z těchto obyvatel zrovna kandidáty na Nobelovu cenu míru, a tak dětské oběti archeology příliš nepřekvapily. 

Rituálně uložené kosti

Zarazilo je však, že tyto kosti nenesly žádné stopy po řezání, sekání či vaření. Pro knovízskou kulturu záležitost vcelku netypická, vždyť se jim připisují i kanibalistické praktiky. Antropologové nakonec zjistili, že uvařené, posekané ani pořezané nebyly žádné objevené kosti. Všichni jedinci přišli o měkké tkáně přirozeným způsobem, přitom nejstaršího od nejmladšího dělí více než osm tisíc let. Buď byli předtím normálně pohřbeni, nebo byli ponecháni na vzduchu, jako to dělali třeba severoameričtí indiáni. K tajemným pravěkým obřadům se na Bacíně používaly pouze kosti. Jakým způsobem jedinci zemřeli, se samozřejmě nikdy nedozvíme. Jejich smrt mohla i tak být násilná.

Zajímavé každopádně je, jak si je to, co se po rituálech se nacházíme, velmi podobné. Objeveny byly tři nálezové vrstvy. Všechny obsahovaly kromě lidských i zvířecí kosti. Vrstva nejmladší obsahovala navíc střepy dvou keramických nádob, které následně posloužily k její dataci do starší doby železné. Asi 600 let před naším letopočtem uložili halštatští kněží či šamani k rituálnímu odpočinku ve svatyni kosti mladého člověka. Proč tak učinili a jak je možné, že i přes tisíciletou propast provozovali rituál, jenž mohl mít společné znaky s těmi předchozími, se naneštěstí také nedozvíme.

Rituály bez lidských obětí

Evropské skalní svatyně bývají tvořeny soustavami posvátných puklin a prostorů v jejich okolí, a ani Bacín nebyl výjimkou. První puklina s lidskými ostatky, druhá bez nich, zato s jednou z dosud největších objevených keramických nádob sídlištního typu. Ani tentokrát nám archeologie nemůže říct, za jakým účelem byla nádoba do pukliny uložena. Šlo o obřad, který měl zajistit bohatou úrodu? Možná… 

TIP: Mocná síla šamanů Evropy: Kdo byli dávní duchovní vůdci starého kontinentu?

S nálezy v puklinách můžeme spojovat i některé nálezy z povrchu. Jiné jsou naopak mladší a dokládají, že se na Bacín člověk vypravoval ještě mnoho let po té, co zde přestal provádět obřady s lidskými oběťmi. Posledními takovými návštěvníky byli roku 1999 psychotronici. Rozhodli se využít mimořádný „psychoenergetický potenciál“ hory k navázání blízkého kontaktu s mimozemskými civilizacemi. Ke zhmotnění mimozemšťanů na Bacíně samozřejmě nedošlo, ale kdo ví, třeba se to někdy příště podaří.