Vše nejspíš odstartovala tragická událost. Třiatřicetiletý rolník a vyučený truhlář Josef Probošt (1849–1826), rodák z Třebechovic pod Orebem, se po dvanácti letech vojny konečně usadil. Přebral po svém otci hospodářství a oženil se s o patnáct let mladší Annou Faltovou. Rok po svatbě se manželům narodil syn Josef, jenže v sedmi měsících děťátko náhle zemřelo. Snad právě to Josefa Probošta inspirovalo k nápadu vyřezat pro svou ženu k Vánocům pro štěstí jednoduché jesličky. Ale když je skutečně s pomocí řezbářů Viléma Krištofa a Josefa Kapuciána dokončil a roku 1885 Anně daroval, najednou mu to přestalo stačit. Zvlášť když se manželce i sousedům tak líbily. Nadchl se myšlenkou stvořit dílo mnohem rozsáhlejší. 

Probošta zjevně vyřezávání a vymýšlení betlému bavilo víc, než vlastní hospodářství a život rolníka. „Náš betlém bude největší a nejkrásnější na světě, takže se na něj určitě přijede podívat z Vídně sám císař pán.“ tvrdil ženě i přátelům, které se snažil pro svou ideu získat. A za svým cílem si šel skutečně zarputile. 

Zapáleného kolegu našel v životem zkoušeném Josefu Kapuciánovi. Řezbářský mistr z Jaroměře se do Třebechovic přiženil v roce 1867. Vyřezával rámy a sošky pro kostely, ševcovská kopyta, každodenní drobnosti do domácností i hračky a betlémské figurky. Během dvaceti let pochoval tři děti i první manželku a nakonec přežil i svou druhou ženu. Probošt mu brzy nabídl, aby u něj na statku bydlel a místo nájemného se podílel na vyřezávání figurek do betléma. Kapucián byl zbožný muž a rád souhlasil. To on vyřezal převážnou většinu postaviček.

Pohyblivá hračka

Z Třebechovic se chodívalo na procesí do polských Vambeřic a právě zdejším betlémem Longina Wittiga se Probošt s Kapuciánem z velké míry inspirovali. Jenže vambeřický výtvor, stejně jako krkonošské betlémy, se s pomocí důmyslného mechanismu i hýbal a Probošt zatoužil posunout svou metu zas o něco výš. Sestrojit funkční model ale ani na dva pokusy nedokázal. S tím mu musel pomoci až sekerník Josef Friml, který vyráběl dřevěné mechanismy do pil a mlýnů. Betlém se rozrůstal tak, že nejprve zabral vlastní pokoj a později se nad ním scházeli dokonce v Proboštově stodole.  

Sám Probošt práci především organizoval a vymýšlel choreografii pohybujících se lidiček i zvířat. Postupně přibývaly i další spolupracovníci. Přinášeli nápady na nové figurky podle předloh z historických knih, pohlednic i učebnic. „Betlémáci“ kvůli tomu dokonce zavedli nové pravidlo. Zájemce musel přinést bochník chleba, pletenec buřtů a několik lahví kořalky. 

Po dokončení motivů z Kristova života Probošt na čas betlémaření nechal. Snad ho přepadly výčitky svědomí, že zapomíná na vlastní rodinu. Poté však našel novou inspiraci: začal do betlému přidávat postavičky svých sousedů. Přesto se jim někteří spíš smáli. Probošt se ale nedal, byť realita byla poněkud skromnější, než sny o tom, že se na betlém přijede podívat sám císař pán. Široké veřejnosti dílo představil roku 1906 na výstavě Zemské jednoty řemeslnické v Chrasti u Chrudimi. Získal diplom a medaili za první místo, ale žádné peníze, které tak zoufale potřeboval. Probošt totiž kvůli práci na betlému zanedbával vlastní hospodářství i původně úspěšný chov koní. Dřít na statku za něj musela jeho žena Anna a dcera. Také na betlém a „betlémaření“ s ním spojené, utratil snílek Probošt spoustu peněz. A když už něco od návštěvníků, kteří se na jeho pýchu přišli podívat, vydělal, mnohdy to propil. Roku 1906 se také rozloučil s Josefem Kapuciánem. Téměř hluchý řezbář nakonec poslední dva roky svého života strávil v chudobinci.

Další peripetie

Po Proboštově smrti roku 1926 zůstal betlém ležet ve stodole. Postupně chátral, až se ho vdova a dcera po Proboštovi rozhodly prodat. Hledal se tedy kupec, rodina si však stanovila podmínku, že dílo musí zůstat v Třebechovicích. Nový život mu tak vdechl až učitel František Skřivan, který jej v roce 1934 za finanční podpory továrníka Jaroslava Burdycha zakoupil pro sbor Československé církve husitské. 

TIP: Příběh jesliček: Kde se vzala tradice betlémů?

Betlém dostal elektromotor a na valníku s krycí plachtou procestoval celé tehdejší Československo. Po 2. světové válce propadl zčásti opravený betlém státu a měl být dokonce spálen coby „produkt náboženského tmářství“. Nakonec jej získalo město Třebechovice pod Orebem. 

Latinské přísloví „Post coitum anima tristis est“ poukazuje na fakt, že se s tímto problémem setkávali naši předkové už před více než dvěma tisíci lety. V překladu to znamená „po souloži je duše smutná“, často se však také objevuje v podobě „Post coitum omne animal triste est“. Významový posun k „po souloži je každé zvíře smutné“ je sice zajímavý, ale nesprávný. Ačkoliv zvířat se tento stav nejspíš týká také.

S partnerem to nesouvisí

Tento zvláštní druh smutku může trvat 5 minut až dvě hodiny. Ženy trápí častěji než muže, což může vést k domněnce, že jde o důsledek nespokojenosti s průběhem styku, protože ženy při sexu nemusí dojít až k orgasmu častěji než muži. Ale není to tak, post-sexuální deprese se často objeví, i když všechno klapne. Roli nehraje dokonce ani to, zda třeba jeden z partnerů lituje, koho si do své postele přivedl. 

Ani stáří, ani obecnost problému však neznamenají, že by ho věda dokázala jednoduše vysvětlit. Zatím se spokojila s odborným názvem post-koitální dysforie nebo také PCT, tedy post-coital tristesse – poslední slovo pochází z francouzštiny a znamená právě smutek.

Po bouři

Existuje celá řada reakcí v době bezprostředně po souloži, souhrnně označovaných jako fáze rezoluce. Někteří lidé se rádi mazlí, jiní jsou raději sami a další skupina může zažívat deprese. Odborníci se domnívají, že se zřejmě jedná o vyrovnávání hormonální hladiny. Zatímco při euforii před sexem a při něm hormony slasti strmě stoupají, po skončení akce zase rychle míří ke dnu. Po opadnutí bouře z koktejlu serotoninu, oxytocinu, dopaminu (a spousty dalších) tělo produkuje jako protilátku jiný hormon – prolaktin. Jenže někdy to s jeho množstvím přežene, a to vyvolává pocity melancholie.

Po souloži také prudce klesá aktivita části mozku zvané amygdala. Je to párový orgán, který bývá u mužů větší. Odpovídá za sexuální chování a libido, ale zároveň je také spojen s depresemi a prožíváním úzkosti a smutku. Za normálních okolností zpracovává podněty, jako jsou strach a úzkost. V roce 2005 na univerzitě v Groningenu v Nizozemsku skenovali za pomoci pozitronové emisní tomografie mozky mužů a žen po orgasmu. Zjistili, že v tomto okamžiku právě aktivita amygdaly prudce klesá.  Proto si vědci myslí, že se někteří lidé po sexu mohou cítit psychicky špatně vlivem prudkého návratu této oblasti mozku ke své normální činnosti.

Pocit ztráty

I když jsou city a emoce podle lékařů složitými chemickými reakcemi, na vysvětlení někdy stačí i selský rozum. Když o něco pěkného a příjemného přijdete, také se pocit ztráty projeví jako nevysvětlitelná touha po něčem jiném, nepokoj či otrávenost. A někdy přímo právě jako deprese a úzkost. Depresivní stavy po sexu jsou převážně subjektivní záležitost a každý je může prožívat jiným způsobem. Vyplynulo to ze studie australské Queensland University of Technology, která zároveň prokázala, že PCT nemá přímou vazbu na sexuální trauma z minulosti. 

Jedna z pozorovaných žen například tuto zkušenost přirovnala k pocitům melancholie, jejíž přesný původ nelze určit. „Nebylo to tak, že by mi chyběla láska nebo náklonnost k mému sexuálnímu partnerovi,“ uvedla. „Naopak, zdálo se, že to s ním nemá vůbec co dělat.“

I muži pláčou

Odborníci z australské Queensland University of Technology nedávno zveřejnili výsledky svého průzkumu, který se jako první na světě zaměřil na to, zda se PCT projevuje i u mužů. Jeho výsledky ukazují, že smutek a negativní emoce zažilo i po příjemném sexuálním prožitku 41 % procent mužů, u 4 % se přitom dokonce jedná o pravidelný stav. Průzkum byl proveden u více než tisícovky mužů z několika zemí světa, kteří žili v heterosexuálním dlouhodobém vztahu.

Tato studie tak vyvrací běžný názor, že partnerský sex je pro muže vždy 100% příjemnou záležitostí, a zároveň ukazuje, jak málo je ještě probádána čtvrtá fáze lidského sexuálního reakčního cyklu, tedy fáze uvolnění, dostavující se po orgasmu. Obecně platí, že otevřenost v sexu a komunikace je tou nejlepší prevencí nejen pro stavy PCT, ale i v boji proti stereotypu, který může stejně negativně působit na sexuální život.

Nebezpečí pro vztah?

Pokud někdo opakovaně po pohlavním styku s partnerem prožívá melancholickou až depresivní náladu, mohlo by se zdát, že tento jev zákonitě povede k odcizení mezi partnery a následnému rozpadu vztahu. Může tomu tak být, ale pravděpodobně bude scénář jiný. Celý akt pohlavního styku přináší potěšení, pocit blízkosti a zmítá tělem i duší v rozkoších hormonální bouře dopaminu, serotoninu, endorfinu i oxytocinu.

TIP: Recept na domácí štěstí? Vypněte porno, radí vědci

Dopamin funguje jako takzvaný neurotransmiter (přenašeč) slasti. Bývá po právu nazýván hormonem rozkoše a vyplavuje se mimo jiné i při požití kokainu. Oxytocin je klíčový hormon empatie, činí vás vstřícnými a vnímavějšími vůči partnerovi. Dopamin je silně návykový a v kombinaci s ostatními hormony hravě přebije depresi, která může po pohlavním styku dočasně nastat a většinou během pár minut odezní. Tím pádem ani takové melancholické blues po společném milování jinak zdravý vztah nenaruší.  

Dnešní paryby, čili žraloci, rejnoci a chiméry, kterých je asi 850 druhů, představují potomky velmi starobylé a také velmi rozmanité skupiny vodních tvorů. Nejedna z těchto paryb je velmi zvláštní svým tvarem či velikostí a budí pozornost odborníků i veřejnosti.

Osud výjimečných paryb je ale v dnešních oceánech nejistý. Podle nové zprávy EDGE of Existence report, která se zaměřila právě na paryby, jsou přinejmenším některé druhy výjimečných paryb na pokraji vymření. Týká se to například pilounů obecných, parejnoků, pilohřbetů nebo chimér.

TIP: Obávaní žraloci bílí jsou v oceánu kořistí: Jejich lovcem ale tentokrát není člověk

Podle představitelů skupiny EDGE Sharks tu sice s námi paryby jsou minimálně od konce období siluru, zhruba 422 milionů let, to ale nemění nic na tom, že mohou být velmi ohrožené. Řada druhů paryb dnes čelí silnému lidskému tlaku, ať už kvůli znečištění prostředí anebo přímo kvůli lovu.

Marihuanu je možné užívat různým způsobem. Asi nejčastěji se konzumuje ve formě cigaret, tedy tzv. jointů. V dnešní době je stále oblíbenější vaping, při němž elektronické cigarety, čili vaporizéry, vytvářejí z náplně aerosol, který pak uživatel vdechuje. A touto náplní může být i marihuana.

Marihuana ve službách vědy

Američtí vědci z výzkumného centra Johns Hopkins Behavioral Pharmacology Research Unit se rozhodli zjistit, zda je účinnější užívat marihuanu vaporizérem anebo klasickým kouřením. Badatelé za tím účelem uspořádali experiment s 17 dobrovolníky, což byli zdraví muži a ženy, kteří tentokrát užívali marihuanu ve jménu vědy.

TIP: Rozsáhlá studie marihuany odhalila řadu účinků konopí na lidské zdraví

Dobrovolníci nejprve měsíc před začátkem experimentu nesměli marihuanu vůbec užívat. Pak během experimentálních sezení buď kouřili marihuanu, nebo užívali e-cigaretu s marihuanou. Experimentální směs přitom obsahovala buď 0, 10 nebo 25 miligramů THC. Dobrovolníci ale nevěděli, jak silnou směs právě testují, což zlepšilo výpovědní hodnotu výsledků. Vědci poté hodnotili jak subjektivní pocity dobrovolníků po užití marihuany, tak i jejich fyziologické parametry, jako je srdeční tep a krevní tlak.

Experimenty přivedly vědce k jednoznačnému závěru. Vyšší účinek jak na duševní, tak i na tělesný stav dobrovolníků přináší užívání marihuany vaporizérem. Uživatelé marihuany by s tím měli počítat a při vapingu by měli být obezřetnější při přípravě užívané dávky.

Ve Sluneční soustavě se stále ještě vzpamatováváme z průletu prvního známého návštěvníka z mezihvězdného prostoru. Objekt známý jako 'Oumuamua je nejspíš jenom zajímavým kosmickým balvanem, stejně ale dráždí fantazii a řada lidí si představuje, že by mohl nést nějaké mimozemské technologie.

Vědci institutu SETI, v jejichž popisu práce je hledat stopy po vesmírných civilizacích, se proto rozhodli prověřit, zda 'Oumuamua přeci jen nevysílá nějaké podezřelé signály v rádiové oblasti. Hledali jakékoli rádiové signály, které by potvrdily, že tento objekt je vybavený technologií, a že je tedy alespoň z části umělého původu.

Průzkum signálů objektu 'Oumuamua

Odborníci SETI pozorovali objekt 'Oumuamua pomocí soustavy radioteleskopů Allen Telescope Array (ATA), když byl od Země vzdálený asi 270 milionů kilometrů.

TIP: Nově objevená mezihvězdná planetka se nepodobá žádnému známému tělesu

Přes veškerou snahu a použití velmi citlivých přístrojů se badatelům nepodařilo najít žádné rádiové signály, které by potvrzovaly, že 'Oumuamua komunikuje s okolním vesmírem. Vědci SETI k tomu dodávají, že to ještě neznamená, že objekt 'Oumuamua není alespoň z části umělého původu. Jejich práce ale nebyla úplně marná. Během svých pozorování získali jako bonus cenná vědecká data, která přispějí k pochopení složení a struktury tohoto zajímavého objektu.

Když jsem počátkem devadesátých let začal jezdit na Orinoko, často jsme doplňovali naše skromné zásoby jídla čerstvým i tvrdým v kouři nad ohněm zauzeným masem tapíra, které jsme za rýži či špagety směňovali s místními indiány. Párkrát jsem se taky zúčastnil vyčerpávajícího nočního lovu, spolu s indiánskými lovci sledoval čerstvé stopy, nebo za dřímotu v hamace naslouchal nočnímu tapířímu hvízdání. Plachého tapíra jsem však poprvé zahlédl až po několika letech, kdy jsem lodní motor vyměnil za vesla a mnohem víc začal po pralese chodit pěšky.

Čestné místo pro tapíra

Pokud bych se dnes měl pokusit o vlastní paralelu k africké Big Five, tedy proslulé Velké pětce africké savany v podmínkách jihoamerických tropů, určitě bych do ní tapíra jihoamerického zařadil na přední místo. Nejen proto, že je největším jihoamerickým suchozemským zvířetem. Navíc jde o původního jihoamerického živočicha, s nímž se z oné pomyslné velké pětky dnes setkávám úplně nejčastěji. A to nejen v oblasti amazonských deštných pralesů, ale také v bolivijském Chaco, či v největším mokřadu na Zemi – v brazilském Pantanalu. Párek tapírů mne dokonce překvapil i na vrcholu 600 metrů vysoké stolové hory Huanchaca na brazilsko-bolivijském pomezí. Jak vyšplhali po skalní stěně až tam, dodnes netuším … 

Běžně a mám-li štěstí, dokonce i několikrát za den, sice narazím také na mravenečníka velkého, ale ten obývá především ekosystém savany a přilehlých mokřadů, tedy oblast velmi vyhraněnou a v Amazonii se vyskytuje jen sporadicky. Totéž platí o čápech jabiru, jejichž hejna třeba ve venezuelských mokřadech llanos často čítají stovky ptáků. Poslední dva členové této mé soukromě navržené VP – jaguár a anakonda – sice místy ještě tvoří zdravé populace, ale setkání zejména s jaguárem patří k těm absolutně nejvzácnějším.

Nečekané „vodní nebezpečí“

Tapír jihoamerický (Tapirus terrestris) vývojově patří mezi prastará zvířata, která se po severoamerickém kontinentu proháněla již před padesáti miliony let (eocén). Do dnešních dní přežily celkem tři druhy v Jižní Americe a tapír čabrakový (Tapirus indicus), jediný zástupce starého světa, který obývá pralesy indomalajské oblasti. Systematická zoologie řadí tapíry do příbuzenstva lichokopytníků, což znamená, že jsou bratranci nosorožců a koní. Asijské pralesní nosorožce připomínají také způsobem života. V mnoha ohledech jsou podobní rovněž divokým prasatům, ale jejich spíše samotářský způsob života vytváří úplně jiné sociální vazby. 

Tapíři jsou skvělými plavci a v okolí řek a bažin se vyskytují snad nejčastěji. S jejich zrakem to však není valné, a tak jsem se při plavbě kanoí již několikrát dostal do jejich bezprostřední blízkosti. Jsou to setkání vždy oboustranně dramatická a někteří domorodci tvrdí, že takto zaskočená zvířata mohou být i nebezpečná.

Souboj, nebo námluvy?

Vodních setkání s tapíry jsem zažil víc, většinou brzy po východu slunce. Se svou ženou Radanou jsme si ranní tiché projížďky po řece velmi oblíbili – zvláště v Pantanalu o setkání se zvířaty těsně po rozednění opravdu není nouze. Zrovna nedávno jsme se nechali tiše unášet proudem řeky Rio Negro a pozorovali kapybary, kajmany, hoky i skupinu našich oblíbených vyder.

Náhle a bez varování se z hustého porostu na levém břehu vyřítil s nečekanou razancí tapír. Mohutnými skoky se mělčinou dostal až před příď naší kanoe. Voda cákala na všechny strany a následné vlnobití povážlivě rozhoupalo člun. Než jsme se vzpamatovali z překvapení, skočil ze břehu do vody další tapír, který hlučně pronásledoval první zvíře. Nevím, zda šlo o dva soupeřící samce, či zda jsme se stali svědky poněkud bouřlivých námluv. V každém případě nám zvířata zaujatá svým protějškem poskytla dostatek času k vychutnání nezvyklého zážitku. Rady dokonce stihla pořídit pár záběrů.

S tapírem za patami 

Úplně nejčerstvější tapíří zážitek si však přináším z návštěvy Výzkumné univerzitní stanice Yasuní v ekvádorské Amazonii. Samice s odrostlým mládětem tam totiž objevila kouzlo kuchyňských odpadků a nechala mne i Radanu přiblížit do bezprostřední blízkosti. Dokonce jsem se úspěšně pokusil podrbat zvíře obezřetně „za uchem“. Říkali jsme si, že je to skvělá příležitost pořídit úžasné záběry tapírů v jejich přirozeném prostředí a bez zaváhání jsme se pokusili doprovodit obě zvířata až do nitra lesa, jehož hranice ostatně byla jen pár metrů od stanice. V tom nám rafinovaně měly pomoci i dva ušetřené banány. 

TIP:  Brazilský mokřad Pantanal: Unikát neprávem zakrytý stínem Amazonie

Plaché mládě se od počátku chovalo nedůvěřivě, obě zvířata se však držela pospolu a neustále komunikovala tichým hvízdáním a jemným, takřka hmyzím cvrkotem. Po chvíli jsme se spolu s oběma tapíry dostali až do přítmí mezi stromy a namířili na zvířata naše objektivy. Záhy jsme však podlehli tvůrčímu transu, nejspíš překročili veškerou únosnou mez a rozčilená matka mne zcela nečekaně napadla. Pronásledovala mne v podrostu a snažila se mne kousnout do stehna. Měl jsem docela nahnáno, protože atak byl dost bolestivý. Stisk jejích zubů naštěstí vždy sklouzl po silné látce kalhot. Nakonec mne tapířice milosrdně nechala být a spolu s mládětem se rozplynula v džungli.

Zatímco například Eskymáci prošli postupným vývojem tak, aby lépe zpracovávali tučné maso polárních zvířat a aby jejich těla účinněji izolovala teplo, běžného Rusa evoluce příliš nezahřívá. Nedá se však říct, že by mu to zabránilo v osidlování nejchladnějších oblastí světa. Jako příklad může sloužit těžařský Norilsk, který si vydobyl pověst nejmrazivějšího města na Zemi: Sníh ho pokrývá až 270 dní v roce a průměrná teplota tam dosahuje −6,2 °C. Od prosince do února pak rtuť klesá k −20 °C a extrémní výkyvy padají i pod −40 °C. A protože je místní počasí neúprosné, museli se mu obyvatelé přizpůsobit takřka ve všech ohledech. 

V první řadě proto tráví skoro celé mrazivé období pod střechou. Pobyt v ledovém vzduchu totiž klade na lidský organismus extrémní nároky: Deset až patnáct minut v krutém mrazu je pro člověka velmi vyčerpávajících – mimo jiné kvůli pichlavé bolesti v obličeji a otupělým prstům na rukou i na nohou, do nichž se cit vrací jen velmi pozvolna. Po dvaceti minutách venku už spěchají zpátky i ti největší ruští otužilci. 

Nevypínejte motor

Kromě vyčerpání a otupující bolesti však musejí obyvatelé města myslet i na řadu dalších komplikací: Mají-li například brýle s kovovými obroučkami, na ulici by si je měli sundávat – kov totiž přimrzá k obličeji. Sebemenší úraz, po němž by zůstali venku odkázáni na cizí pomoc, může být smrtelný. A totéž platí, pokud si „přihnou“ v hospodě a cestou domů se někde „zapomenou“… 

Jestliže Norilští jedou někam autem, pohybují se mezi vyhřívanými garážemi a venku vůbec nevypínají motor. Hromadná doprava pak funguje v konvojích: Ráno vozí obyvatele do práce několik autobusů najednou a drží se těsně za sebou. Pokud by totiž osamělé vozidlo postihla technická závada mimo město a nedokázalo by pokračovat v cestě, pasažéři by umrzli. V konvoji se však z porouchaného stroje přesunou do jiného autobusu a pokračují dál. 

Peníze zahřejí

Norilským dětem chybějí parky, prolézačky a stezky, kde by mohly běhat nebo jezdit na kolech. Vznikají proto obrovské haly, v nichž se lze věnovat „venkovním“ aktivitám. Z krátkodobého hlediska takové řešení funguje. Nicméně tma polární noci, do které se Norilsk noří na dva měsíce v roce, si vybírá svou daň. Lidé trpí tzv. syndromem polární noci – jsou vyčerpaní, malátní, dezorientovaní a nemohou spát. Všeobecná šeď a izolace vrhají řadu obyvatel do depresí, jež se obvykle „řeší“ alkoholem. V kombinaci s rozsáhlým znečištěním to lidem ve městě krátí průměrný věk dožití oproti zbytku Ruska o deset roků – na pouhých 61 let. 

TIP: Postapokalyptický ruský Norilsk: Zakázané město s pachutí kovu a síry

Proč tedy v Norilsku zůstávají? Odpověď zní jednoduše: Kvůli penězům. Město vyrostlo za dob Sovětského svazu okolo dolů vzácných kovů, a přestože má pouhých 175 tisíc obyvatel, přispívá do ruské ekonomiky značným dílem: 40 % globální produkce platiny a palladia pochází právě odtud a svět se neobejde ani bez místního niklu. Když před deseti lety překročila průměrná mzda norilského horníka v přepočtu 60 tisíc korun (což odpovídá zhruba pětinásobku platu v jiných částech země), Norilsk i další města za polárním kruhem zažila obrovský nápor zájemců. 

Těžební města však představují výjimku – celkově se totiž Sibiř kvůli tvrdým podmínkám a nízké porodnosti vylidňuje. Do roku 2030 klesne počet obyvatel Sibiřského federálního okruhu ze současných 19,5 milionu na 17 milionů. 

Statistici uvádějí, že přibližně jedna z 500 brazilských žen má problém s plodností kvůli abnormalitám dělohy. Teď se Brazílie stala první zemí světa, kde se narodilo dítě z dělohy, kterou jeho matce transplantovali od mrtvé dárkyně. Úspěch toho zákroku teď přináší naději pro mnoho dalších žen v podobné situaci.

Holčička, jejíž jméno i jméno matky zůstávají v tajnosti, se narodila císařským řezem v univerzitní nemocnici brazilské Univerzity v Sao Paulu. Matkou je 32letá žena, která se kvůli genetickému defektu narodila bez dělohy. V září 2016 absolvovala desetihodinovou operaci, během které jí transplantovali dělohy 45leté ženy, která těsně předtím zemřela na mozkovou mrtvici. Sedm měsíců po úspěšné transplantaci budoucí matka podstoupila umělé oplodnění, které nakonec skončilo porodem zdravého dítěte.

TIP: Jaký je ideální interval mezi porody? Méně než rok je rizikem pro matku i dítě

Žen, které nemohou otěhotnět kvůli problémům s dělohou, je velmi mnoho. Potenciálních živých dárkyň tohoto orgánu je ale velice málo. Dělohy transplantované od mrtvých dárkyň by se tak mohly stát pro řadu žen významnou pomocí. Dokud nebudou k dispozici syntetické dělohy nebo dělohy vypěstované z kmenových buněk, budou transplantace zřejmě jedinou šancí, jak by tyto ženy mohly otěhotnět.

Planeta Mars na první pohled vypadá jako úplně vyprahlá pustina, kde nemůže být nic zajímavého. Opak je ale pravdou. Stačilo poslat na rudou planetu robotické průzkumníky a ti každou chvíli hlásí nějaký pozoruhodný nález. Teď se to povedlo robotické laboratoři Curiosity.

Koncem listopadu našla laboratoř Curiosity na povrchu Marsu nápadně lesklý kámen. Na první pohled to nezní zase tak překvapivě, na Marsu ale takové kameny rozhodně nejsou běžně k vidění. Jak to u mise Curiosity bývá zvykem, zajímavý kámen hned dostal svoji přezdívku, v tomto případě „Little Colonsay“.

Lesklý kámen nebo meteorit?

Vědci mají podezření, že by mohlo jít o meteorit, který spadl na povrch Marsu. Vzhled ale může klamat a platí to i na Marsu. Přesvědčivý důkaz původu lesklého kamene by měla přinést až jeho chemická analýza. Operátoři proto nařídili laboratoři Curiosity, aby kámen a jeho okolí důkladně prozkoumala. To ovšem nějaký čas potrvá a podle nejnovějších zpráv zatím výsledky analýz lesklého kamene neznáme.

TIP: Novoroční záhada: Snímky Curiosity z Marsu ukazují zvláštní geologické útvary

Kameni „Little Colonsay“ se věnuje především zařízení ChemCam (Chemistry and Camera), které je určeno k právě analýzám hornin. Další přístroje laboratoře Curiosity se zabývají vrtáním a průzkumem materiálů v bezprostřední blízkosti pozoruhodného kamene, zatímco senzory roveru zkoumají širší okolí nálezu.

Vůdčím motivem vědecké revoluce byla nepochybně revoluce na poli astronomie, která vyvrátila teorii, že Země je středem vesmíru, a dokázala pravdivost heliocentrického modelu, v němž úlohu naší planety převzalo Slunce. Vše pak pomyslně uzavřelo slavné pojednání Isaaca Newtona Matematické principy přírodní filosofie z roku 1687, kde se poprvé objevil zákon gravitace a tři známé pohybové zákony, pro které sice Newtona školáci nenávidí, které mu ale umožnily dokázat, že pohyb vesmírných těles i předmětů na Zemi se řídí stejnými pravidly a že univerzum vlastně funguje jako jeden ohromný stroj.

Revolucionáři astronomové

Zásadní změny na poli astronomie jsou vedle Mikołaje Kopernika (1473–1543) spojeny se jmény Tycha de Brahe (1546–1601) jenž ke konci života působil na dvoře Rudolfa II. v Praze; Johanna Keplera (1571–1630), který rovněž působil v Praze; Galilea Galilei (1564–1642) a již jmenovaného Isaaca Newtona (1643–1727). Díky bystrosti a píli těchto mimořádných osobností se definitivně zhroutilo staré chápání vesmíru, jež skrze autoritu řeckého filosofa Aristotela a jeho krajana Klaudia Ptolemaia vládlo takřka dvě tisíciletí jako aristotelsko-ptolemaiovská kosmologie. 

Kopernik postavil do středu světa Slunce namísto Země (geocentrismus byl vystřídán heliocentrismem); Tycho de Brahe se vzdal představy o existenci materiálních (neviditelných) sfér, jež ve svém pohybu hýbají planetami, a nahradil ji moderním pojmem oběžné dráhy; Kepler předložil matematický popis kopernikovského systému a dokonalé kruhové pohyby nebeských těles vyměnil za eliptické trajektorie; Galileo svým pozorováním dalekohledem dokázal, že neexistuje žádný rozdíl mezi pozemskou fyzikou a fyzikou nebeských těles, jež měla být dokonalá, a konečně Newton díky své gravitační teorii sjednotil astronomické teorie Keplera a Galileia.

Věda versus církev?

Přinesla-li vědecká revoluce radikální změnu pohledu na svět, není divu, že narazila na odpor zvláště ze strany křesťanských církví. Bylo by však nesprávné hovořit o střetu mezi tmářskými, omezenými teology a vědeckými vizionáři. Je pravda, že když v roce 1615 Galileo marně v Římě obhajoval Kopernikovo heliocentrické učení, bylo mu kardinálem Bellarminem zakázáno veřejně tuto nauku šířit a obhajovat; Kopernikův spis byl dokonce dán v březnu 1616 na index zakázaných knih. Jádrem sporu však nebyl ani tak samotný heliocentrismus, jako spíše jeho určitá interpretace.

Se změnou pohledu na svět se samozřejmě změnilo i vnímání člověka a jeho postavení, což rovněž mohlo zneklidňovat zvláště věřící křesťany: neohrožuje snad heliocentrický model oběhu planet centrální postavení člověka ve vesmíru, jeho jedinečnost, jež se projevila i obětí Krista na Kalvárii? Není heliocentrismus v rozporu s církevní naukou založenou na Bibli? Pokud je Země jen jedním z podobných nebeských těles, nemohli by lidé existovat i na nich? Nenaznačují snad některé pasáže Bible, že se Slunce pohybuje kolem Země? Vždyť například ve starozákonní knize Jozue se píše, že Bůh zadrží Slunce a Měsíc, což naznačuje, že se obě tělesa pohybují kolem Země…

Změna optiky

Důvody střetu mezi Galileem a vzdělanci jeho doby jsou ale hlubší. Známý historik vědy Thomas Kuhn hovoří ve své knize Struktura vědeckých revolucí (1962) o paradigmatech. Zní to nevlídně, ale je to prosté: paradigmata jsou, abychom použili jednoduchou metaforu brýlemi, jimiž vědci hledí na svět a ten se jim dává poznat v této optice (podobně jako když si nasadíme zelené brýle, vidíme svět zeleně): je to souhrn poznatků, metodologických postupů, obecnějších idejí.

Do vládnoucích vědeckých paradigmat jsme uváděni již v rámci výchovy ve škole a jejich vláda nad naší myslí je mnohem silnější, než si myslíme. Známé přísloví praví, že zvyk je železná košile. Podobně si zvykáme hledět na svět perspektivou určitého paradigmatu a těžko přijímáme možnost, že bychom na něj mohli hledět jinak.

Podobná změna je revoluční záležitostí a vědecká revoluce byla zvláště radikální, neboť se neměnila pouze stará aristotelsko-ptolemaiovská optika vesmíru, ale přetvářela se samotná povaha vědy. Nová věda, jež se vynořila z tohoto intelektuálního zápasu, už nebyla závislá na článcích víry nebo posvátných textech, neodkazovala se na autoritu starobylých filosofů či teologů. Směle se spoléhala na vlastní rozum a za jedinou autoritu považovala okolní svět. 

Věda jako experiment 

Vědec se od té doby aktivně táže světa, a to v jazyce matematiky a prostřednictvím experimentů. A právě důraz na experimentální povahu vědeckého poznání umožnil emancipaci vědy. Konečně věda se také stala veřejnou a kontrolovatelnou aktivitou. Vědec už nebyl osamělým filosofem, vykladačem Aristotela či posvátných textů jako dosud, zcela přirozeně začaly vznikat vědecké společnosti sdružující nezávislé osobnosti, které spoléhaly na rozum a experimentální metody a výsledky svých prací pravidelně publikovaly, což umožňovalo jejich kritické zkoumání. V roce 1660 byla založena Londýnská královská společnost, jež existuje dodnes, ve Francii založil roku 1666 Ludvík XIV. Akademii věd a další vznikaly velmi záhy.

TIP: Proroctví z nebes: Jak si lidé v Durynsku vykládali v roce 1581 pád meteoritu?

Mimořádným projevem vědecké revoluce byla také důvěra v přístroje. Představme si, že chceme pozorovat vzdálené objekty: jako nejjednodušší řešení zvolíme dalekohled. A když do něj hledíme, zcela samozřejmě předpokládáme, že nám zprostředkovává věrohodný obraz, že nešálí naše smysly. Když Galileo pozoroval měsíce Jupitera či povrch Měsíce, činil tak s důvěrou, která pro předcházející staletí nebyla vůbec typická.

Slavná historka, v níž se filozof Cesare Cremonini, vykreslovaný jako dogmatický zastánce starého Aristotelova učení, odmítne podívat dalekohledem na oblohu, ve skutečnosti vyjadřuje radikalitu Galileiova přístupu k vědeckému zkoumání. Je to právě díky toskánskému astronomovi, že přístroje získaly důvěru odborného světa. Přístroje byly uznány jako prostředky posilující lidské smysly a chránící experimentátory před možností omylu. Není divu, že právě v 17. století došlo k vynálezům mnoha přístrojů a jejich využití ve vědecké praxi.