Badatelé již delší dobu vědí, že i letmý pohled do tváře našeho protějšku určí, zda si jej oblíbíme a jaký na něho budeme mít názor. Nedávno však vědci přišli s novým a poměrně překvapivým zjištěním: Víc než 70 % lidí dokáže z obličeje ostatních vyčíst také jejich sexuální preference.

TIP: Oko jako okno do duše: Lze z něj vyčíst i sexuální orientaci

Ze zmíněného výzkumu badatelů z Durham University dál vyplývá, že ve svých odhadech občas chybujeme a podléháme stereotypům. Například pokud jde o muže s malýma očima a hranatou čelistí nebo o ženy s velkýma očima a plnými rty, máme sklony si myslet, že upřednostňují krátkodobé vztahy, případně sex na jednu noc. Jindy se ovšem nemýlíme: Studie vědců z kanadské Nipissing University kupříkladu prokázala, že lidé s kratšími a širšími obličeji mají oproti ostatním skutečně vyšší libido. Muži s velmi širokými tvářemi prý dokonce vedli šestkrát intenzivnější sexuální život, přičemž byli i podstatně víc otevření sexu na jednu noc.

Úžasná pravěká stvoření, často mnohem větší nebo bizarnější než současná zvířata, známe díky jejich zkamenělým pozůstatkům, které se nám dochovaly přes miliony let geologického času. Ačkoliv si to často neuvědomujeme, chodíme po skalnatém podkladu obsahujícím důkazy o přítomnosti trilobitů, obřích mořských plazů, mamutů a dalších pradávných obyvatel dnešní České republiky. Podívejme se tedy na některé ze zajímavých objevů fantastických pravěkých „oblud“ přímo u nás doma.

Draci za raně novověkými humny

Fosilie velkých obratlovců se na našem území objevovaly nejpozději v raném novověku. Jako první podal zprávu o „obrech“ na našem území kronikář Václav Hájek z Libočan: „R. 785 marg. Hlava obrova, Nález obřích kostí Léta 785. Člověk jeden v městě Thetíně chtěje sobě loch v zemi udělati, kopal a nalezl hlavu člověčí nesmírné velikosti, kteráž když z země vyňata byla, dva muži jedva ji mohli obsáhnouti. Nalezeny sú při tom i jiné kosti, jednak všecky jednoho člověka hnátové noh byli sú na dvacet a šest noh vzdýli.“

Ve skutečnosti je třeba posunout datum zmíněného nálezu do mnohem pozdějších časů, pravděpodobně až do 16. století. Nejspíše šlo o dobu, kdy byl sám Hájek farářem na Karlštejně nebo Tetíně. Obecně je tato informace považována spíše za pravdivou, o přesné podstatě nálezu však nemáme detailnější informace. 

Roku 1571 zase píše o obřích kostech z Předmostí u Přerova ve své Gramatice české Jan Blahoslav, biskup jednoty bratrské. Dnes je Předmostí proslulou archeologickou lokalitou evropského významu. V dané době si však nikdo nedokázal představit, z jakých zvířat mohly mohutné kosti pocházet, a proto jsou zde také označeny pouze jako „weliké kosti obrův w wršku pod skalkou Předmostskau“. Je jisté, že šlo o fosilie velkých pleistocénních savců, pravděpodobně mamutů. 

Roku 1663 psal kanovník zábrdovického premonstrátského kláštera Martin Alexander Vigsius o obřích kosterních nálezech z křtinských jeskyň v Moravském krasu. Můžeme se pouze domnívat, ke kolika podobným nálezům u nás v minulosti došlo, protože valná část z nich nebyla písemně zaznamenána.

Zubatý „prapták“ od Chocně

V roce 1880 otevřeli dělníci v rokli mezi Chocní a Zářeckou Lhotou malý lom, ze kterého měli dobývat štěrk na opravu blízké cesty. V šedém vápenci po nějaké době objevili rozlámané „rourovité“ fosilní kosti jakéhosi pravěkého živočicha.

Podle dnes již spíše legendárního podání šla právě kolem jistá paní Tomková, krupařka z Chocně. Dobře věděla, že neobyčejné přírodniny aktivně sbírá místní lékárník a spoluzakladatel choceňského muzea František Hlaváč, a kousek zkameněliny mu přinesla na ukázku. Hlaváče nález zaujal a okamžitě pak spěchal na místo, aby posbíral alespoň zbytek kostí (velká část jich už byla nejspíš zničena nebo ztracena). Nález sestávající ze šesti fosilních kostí o celkové délce 42 centimetrů pak pečlivě uschoval a kontaktoval Antonína Friče, tehdejší největší paleontologickou autoritu.

TIP: Ve Španělsku objevili extrémně vzácné pravěké ptáče z druhohor

Profesor Frič materiál popsal o rok později v časopise Vesmír jako „pozůstatek křídla pravěkého ptáka, poněkud podobného labuti“ a stanovil pro něj vědecký název Cretornis hlavatschi (Hlaváčův křídový pták). Frič se nesprávně domníval, že jde o pozůstatky „zubatého“ praptáka, příbuzného druhů objevených o desetiletí dříve v USA. Český křídový „pták“ ale brzy z paleo-ornitologických příruček zmizel.

V roce 1905 jej totiž Frič po konzultaci s britským odborníkem Harry G. Seeleym označil za ptakoještěra a stanovil pro něj nové jméno Ornithocheirus hlavatschi. První český ptakoještěr pak musel čekat rovných jedenáct desetiletí, než nedávno publikovaná studie konečně udělala ve věci jasno. Jedná se zřejmě o mládě pterosaura ze skupiny Azhdarchoidea, do které patří také obří letci s rozpětím menšího turistického letadla.

Jak sesbírat skutečně komplexní data o divoké flóře nebo o kondici rostlin na obřích plantážích? Můžeme na tento úkol nasadit desítky dobrovolníků, případně vyslat armádu miniaturních dronů. Ruční sběr dat je ale velmi pomalý, pracný a ve výsledku i drahý. Drony jsou zase poměrně těžké, relativně drahé a jejich zdroje energie vydrží jen po krátkou dobu.

Vědci americké Washingtonské univerzity v Seattlu se rozhodli využít služeb miniaturních dronů, které již před miliony let vyvinula evoluce. Namísto mechanických dronů použili hmyzí opylovače, v tomto případě čmeláky, které vybavili drobnými batůžky se senzory a nezbytnou elektronikou.

TIP: Hmyz a vyšší matematika: Jak a podle čeho hledají zvířata správnou cestu?

Takto vytvoření bioničtí opylovači mohou létat podstatně déle než maličké mechanické drony, jsou zcela autonomní a velmi dobře sbírají potřebná data v prostředí.

Batůžky bionických čmeláků obsahují paměť na naměřená data, senzory pro monitorování teploty prostředí, vlhkosti, a také intenzity osvětlení, miniaturní dobíjitelnou baterii a komunikační zařízení pro přenos dat. Kompletně naložené batůžky s elektronikou přitom váží pouhých 102 miligramů, což odpovídá asi 7 neuvařeným zrnkům rýže. Pro silné čmeláky tak nepředstavují vážný problém.

Satelit ICESat-2 (Ice, Cloud, and land Elevation Satellite 2) americké vesmírné agentury NASA vyrazil do vesmíru teprve nedávno. Nosná raketa Delta II ho vynesla na oběžnou dráhu z kosmodromu kalifornské Vandenbergovy letecké základny letos 15. září. Přesto už teď satelit svými výkony překonal očekávání operátorů a vědců.

ICESat-2 dokáže pozoruhodné věci. Umí změřit tloušťku mořského ledu s přesností na centimetr. Mapuje terén doposud neprozkoumaných antarktických údolí. Zkoumá odlehlé ledové štíty v pustinách. A sbírá cenné informace o lesích i o mělkých pobřežních vodách.

Satelit specialista na led

Podle Toma Neumanna z týmu projektu ICESat-2 v Goddardově kosmickém středisku v marylandském Greenbeltu se satelit ICESat-2 ukázal jako skvělý nástroj pro výzkum, jak v zaledněných oblastech, tak i jinde ve světě. Při každém obletu Země satelit získává nové informace o rychlých změnách, které nyní probíhají v ledových příkrovech po celé planetě.

TIP: Satelit NOAA GOES-16 poslal první snímky z detektoru blesků

Vědci už teď mají díky satelitu ICESat-2 k dispozici data, s nimiž mohou studovat vzestup hladiny oceánu, stejně jako roztávající ledovce a zaledněné oblasti. Rovněž je mohou použít ke zlepšení předpovědí změn zalednění oceánů i změn klimatu jako takového.

Nedávno se mi v tanzanském kráteru Ngorongoro poštěstilo pozorovat organizovaný lví lov kaferského buvola. Jde o velmi vzácný okamžik, protože lvi jinak loví hlavně za soumraku nebo v noci. V Africe už jsem strávil nějaký ten pátek, ale tohle bylo to poprvé, co jsem viděl lov buvola v přímém přenosu!

Respekt před ostrými rohy

V kráteru Ngorongoro žijí početná stáda buvolů, a tak není divu, že se zdejší lvi na jejich lov specializují. Jeden buvol představuje až 800 kg masa a spolehlivě nasytí i početnou smečku lvů. Buvoli se ale jen tak nevzdávají a jsou pro lvy těžkým soupeřem. Vážné nebezpečí představují především jejich masivní rohy ovládané mohutným svalnatým krkem. Pokud jimi buvol neopatrného lva nabere, letí šelma jako hadrový panák několik metrů vysoko. Nebezpečí, které síla a výzbroj kořisti představuje, je podřízena celá taktika lovu. 

V první fází lovu vyplaší lvi stádo. Následuje krátká honička, při níž se ukáže, který kus je zraněný, nemocný nebo starý. Základem úspěchu je oddělit tento slabší kus od stáda. Pokud se to podaří, zahájí lvi systematické výpady. Část smečky atakuje buvola zepředu, přičemž se od jeho hrozivých rohů drží v bezpečné vzdálenosti. Snaží se tím upoutat jeho pozornost a unavit ho neustálými útoky. Druhá část lvích útočníků se zaměřuje na buvolovu zadní část těla, protože buvol není schopen kopat dozadu, jako třeba žirafa.

Hlavně zůstat na nohou

Lovu se účastní převážně lvice a mladí samci. Dospělý lev – vůdce početné smečky – buď po celou dobu zůstává opodál, nebo zasáhne až v závěrečné fázi lovu, aby svojí váhou srazil buvola k zemi. Lvice se znovu a znovu zakusují do buvolova zadku v okolí ocasu, do varlat a šlach na zadních končetinách. Jednotliví lvi opakovaně vyskakují na hřbet oběti a koušou ji do páteře. Nejodvážnější lvice se snaží buvolovi zakousnout do krkavice nebo mu dát tzv. „polibek smrti“ – tlamu a nozdry překryje svou mordou a buvola udusí. Neustálé útoky a ztráta krve buvola oslabují. Postupně je stále víc netečný, a pokud smečce podaří složit jej na zem, vše končí. V případě, že zůstane stát na nohou, jiskřička naděje zůstává.

Nečekané rozuzlení

Podle výše popsaného modelu se odvíjela i akce v kráteru Ngorongoro. Zraněný buvol zoufalým bučením přivolal zpět vzdalující se stádo, které mohutným výpadem odehnalo všechny lvy pryč. Zdálo se, že je raněný buvol zachráněn. Druhové jej vzali do svého středu a olizovali mu krvácející rány. Z okolostojících safari aut se z úst přihlížejících dam ozvaly výkřiky úlevy. Jenže po nějaké době se stádo dalo do pohybu a zraněný kulhající buvol zůstal stát na místě. 

TIP: Ochránce lvů Pieter Kat říká: Lvy musíme zachránit teď!

Jakmile se stádo vzdálilo, lvi znovu zaútočili. Celá rošáda se několikrát opakovala. Při posledním návratu stáda, jako kdyby pochopil, že už není šance na záchranu, přiskočil ke zraněnému kamarádovi vůdce stáda a mohutným úderem rohů mu zasadil „ránu z milosti“. Buvol padl k zemi. Mateřské stádo definitivně odešlo, aniž by jediným pohledem zpět věnovalo umírajícímu kusu pozornost. Na umírajícího buvola se vrhla smečka lvů a zaživa z něj trhala maso a vnitřnosti. Dokonce i vůdce smečky, mohutný lví samec, který takticky vyčkával opodál, si přišel pro svůj „lví podíl“. 

Každý stát, který vedl nebo vede válku, ví, že kromě armády je nepostradatelnou součástí i výkonná propaganda. Vojáky utvrzuje v jejich odvaze a příslušnosti k té lepší a spravedlivé straně konfliktu, haní nepřítele a jeho skutky, mírně upravuje výsledky vojenských operací a působí na domácí obyvatelstvo se snahou pozvednout a udržet jeho nadšení pro věc.

Rakousko-Uhersko vstupovalo do války roku 1914 s velkým odhodláním a generální štáb hýřil optimismem, kterým se nakazila i veřejnost a v jisté míře i vojáci jedoucí na frontu. Pokud právě rakouskouherská armáda nepatřila k největším co do počtu vojáků a techniky, tak rozhodně nepodcenila otázku propagandy. Dalo by se říci, že v tomto směru (ale i v jiných oblastech) „opisovala“ od svého vzoru, tedy německé armády a jejího velení. 

Inter arma silent Musae 

Ve válce múzy mlčí, praví latinské rčení. Vrchní armádní velení a ministerstvo války dokázalo pravý opak a múzy povolalo do aktivní vojenské služby, respektive do služeb dvou institucí z oblasti propagandy – c. a k. Zpravodajského oddělení a c. a k. Válečné tiskové kanceláře (k. u. k. Nachrichtenabteilung, k. u. k. Kriegspressequartier). Oba aparáty úzce spolupracovaly.

Náplní práce byla kromě vydávání denních zpráv o situaci na frontách, vedení agendy válečných dopisovatelů a cenzury novin i „náborová“ činnost tehdejších uměleckých osobností (zejména malířů) za účelem jejich získání pro „dobrovolnou“ spolupráci. Mezi nejslavnější patřila i taková jména jako hudební skladatel Franz Lehár nebo malíř Oskar Kokoschka. V neposlední řadě to bylo i využití nejmodernější techniky a média své doby, tedy tvorba a distribuce filmů. 

Podivíni s klikou 

Zde je nutné zmínit, že filmový průmysl stál v Rakousko-Uhersku před rokem 1914 na okraji zájmu státního aparátu i armády. Mezi světlé výjimky patřila existence kina armádního podpůrného Lodního spolku ve Vídni nebo účast filmařů při společných manévrech rakouskouherské armády u Velkého Meziříčí, kde se roku 1909 setkal císař František Josef I. s německým císařem Vilémem II.

Před válkou existovaly v Rakousko-Uhersku tři větší filmové společnosti: Wiener Kunstfilm-Industrie, Österreichisch-Ungarische Kinoindustrie a Sascha Filmfabrik.

Uvedené soukromé společnosti se víceméně dobrovolně a s vědomím jistého příjmu daly po vypuknutí války do služeb armádní propagandy. Od roku 1914 začaly zásobovat frontový týl a domácí obyvatelstvo svými válečnými žurnály, krátkými dokumenty a později i hranými filmy. O obsahu svědčí nejlépe jejich názvy, jako například Srdcem a pažemi pro vlast nebo S bohem za císaře a vlast, popřípadě pro odlehčení Sen záložníkův. Není třeba dodávat, že veškerá činnost těchto společností podléhala přísnému dohledu a cenzuře.

Filmtruppe

Rakousko-Uherské vrchní armádní velení vedle úkolování spolupracujících soukromých firem nechalo prostřednictvím své Válečné tiskové kanceláře zřídit speciální jednotky, jejichž jediným úkolem bylo natáčení a promítání propagandistických filmových snímků. Tyto jednotky, takzvané „k. u. k. Filmtruppen“, se pružně pohybovaly za frontou, kde v kasárenských objektech a ve válkou nezasažených budovách (školy, divadla, taneční sály) budovaly polní kinematografy s vojenským názvem k. u. k. Feldkino. Mnohdy se museli vojáci spokojit jen s obyčejným plátnem pod širým nebem, kde kromě filmů pro pobavení bylo úkolem diváky informovat o úspěších na frontách a o setrvávajícím nadšení obyvatelstva.

Promítací jednotky včetně mobilního zázemí se označovaly jako „k. u. k. Feldkinozug“ s příslušným číslem jednotky. Přesouvaly se většinou pomocí koňských zápřahů, kdy součástí technického zázemí byl i motorový agregát pro výrobu elektrické energie a dílna s náhradními díly. Příslušníci filmových jednotek se dělili na filmaře a promítací personál. V obou případech jim byla svěřena tehdy velmi cenná technika. S promítáním filmů se pojily i další činnosti, jako výroba a distribuce filmových plakátů, letáků a vstupenek. V tomto směru armáda kooperovala s dodavateli, kteří vyhověli podmínkám všudypřítomné armádní cenzury.

Na moři i ve vzduchu

Filmaři kromě nebezpečných zakázek v blízkosti frontových linií též často cestovali mimo území Rakousko-Uherska. Mezi vzdálenější cíle patřila během války například spojenecká osmanské říše. Průkopníci filmového řemesla, ale i fotografové a malíři zavítali na paluby německých vzducholodí, domácích válečných plavidel i ponorek, tak jako do četných zajateckých táborů na území monarchie.

TIP: Ukřižovaný Kanaďan 1915: Jak se rodí nenávist

Veškerá činnost válečných dopisovatelů, ilustrátorů, fotografů a filmařů byla centrálně řízena a synchronizována. Co divák viděl ve filmu, o tom četl i v novinách nebo frontových letácích. Vše bylo podřízeno snahám o posílení vlasteneckého cítění. Přísun novin a takzvaných vojenských kalendářů, zpěvníků i zápisníků během let 1914–1918 nijak neustával. Stejným směrem se pohybovala i filmová tvorba.

O tom, že genetika hraje hlavní roli v tom, jakou barvu vlasů máme, vědí vědci již dlouhou dobu. Doposud ale panovalo přesvědčení, že rozhodující „gen ryšavosti“ nese označení MC1R. Tento recesivní gen dědí zrzci po otci i po matce. Ani přítomnost obou genů ale svému nositeli automaticky nezaručuje ryšavou hřívu. 

Nový výzkum DNA 350 tisíc dobrovolníků z Británie nyní ukázal, že s ryšavou hřívou je spojených dalších osm genů, z nichž některé fungují jako přepínače či aktivátory ryšavého genu MC1R. Výzkum, který zpracovali vědci z univerzity v Edinburghu je patrně největší genetickou studií týkající se barvy lidských vlasů.

Kromě objevu zmíněných osmi ryšavých genů identifikovali vědci i téměř 200 genů spojených s blonďatými a tmavě hnědými kadeřemi. Jedním z nejpřekvapivějších zjištění je, že mnohé z těchto genů ovlivňují spíše strukturu vlasů než jejich barvu. Dost možná jsme tak blízko době, kdy si pomocí genetických úprav budeme moci zvolit jakou barvu vlasů mají mít naši potomci.

Revoluční vývoj vrtulníkové techniky a jejich masové zavádění do výzbroje jednotlivých složek ozbrojených sil USA umožnily, aby v době přímého amerického zapojení do konfliktu helikoptéry zvládly splnit podstatnou část taktických požadavků přepravy, zásobování i palebné podpory bojujících pozemních jednotek. Ostatně již v první polovině 60. let podporovaly americké vrtulníky operace jihovietnamské armády a souběžně vojenští teoretikové v USA zpracovávali. Ten byl úspěšně vyzkoušen a zdokonalován ihned po nasazení amerických pozemních jednotek ve Vietnamu v druhé polovině roku 1965. Američané tam nakonec vyslali několik tisíc helikoptér. Ty byly zařazeny v desítkách vrtulníkových jednotek různého určení spadajících buď přímo pod bojové divize a brigády nebo operujících samostatně s úkolem podporovat střídavě vybrané americké, jihovietnamské, australské či jihokorejské jednotky. 

Jako na Divokém západě

Prvopočátek každé operace představoval kvalitní průzkum, který měl za úkol vypátrat pozice a sílu protivníka v cílové oblasti. K tomuto účelu se hojně používaly lehké průzkumné stroje OH-13, OH-23 a později také OH-6 a OH-58. Takzvaní pátrači vyvinuli taktiku, která byla moderním obrazem zvědů Divokého západu. Zkušení piloti dokázali s jejich pozorovateli létat ve výšce korun stromů či kopírovat zarostlé mýtiny a rozpoznat známky přítomnosti protivníka – používané stezky, zamaskované bunkry či využívaná tábořiště.

Nicméně pátrací taktika průzkumných vrtulníků často vypadala rovněž tak, že se snažily protivníka vyprovokovat, aby po nich vystřelil a prozradil tak svou pozici. Díky tomu se osádky pátracích strojů střetávaly se svým nepřítelem „tváří v tvář“. Tyto střety by se daly přirovnat k souboji pistolníků Divokého západu, protože o vítězi rozhodovalo v řádu sekund pilotovo umění a chladnokrevnost spolu s bystrými smysly a pohotovostí střelce-pozorovatele, který postavení objeveného protivníka ihned označil barevnou dýmovnicí a poté napadl palbou z kulometu či útočné pušky.

Lovci zabijáci

Poté se do akce zapojil bitevní vrtulník, který operoval s pátračem ve dvojici, poskytoval mu krytí a zajišťoval rádiovou komunikaci s velitelstvím. Kombinace pátrač-bitevník, jíž se přezdívalo „růžový“ tým (na základě sloučení pátrače z „bílé“ čety a bitevníku z „rudé“ čety) nebo také lovec-zabiják, byla vynálezem „kavaleristů“ z 1. jízdní divize (aeromobilní). Do blízkosti zjištěných nepřátelských pozic byla následně vyslána hotovostní jednotka pěchoty, která měla dokončit zničení protivníka a vyzvednout využitelný zpravodajský materiál.

Také se však mohlo stát, že síly protivníka na zemi byly mnohem větší, a navíc se dala očekávat další koncentrace v bližším okolí, proto byly do oblasti přepraveny posilové pěší jednotky. Za takové situace se mohlo z rutinního průzkumného letu vyvinout střetnutí s účastí i několika praporů. Pakliže průzkum ukázal, že by se v dané oblasti mohly nacházet nepřátelské základny s větším množstvím vojáků, zbraní a materiálu, naplánovaly štáby velkou operaci na úrovni brigády i divize. Ve všech případech byla pro dopravení jednotek pěchoty do bojové zóny klíčová taktika vrtulníkového výsadku. 

Anatomie výsadku

Vrtulníkové výsadky se v průběhu války staly běžnou taktickou záležitostí a pro zúčastněné vojáky určitou rutinou. Veškerá mašinerie začínala ve štábech, kde se rozpracoval záměr nadcházející operace, určily se nasazené prostředky a vytipovaly se prostory vyzvednutí (Pickup Zone – PZ) a přistávací plochy (Landing Zone – LZ). Dále se rozpracovaly plány palebné podpory a vše se řádné načasovalo. Jednotky určené k výsadku prošly nezbytnou přípravou spočívající v údržbě zbraní, doplnění vybavení a základní instruktáži.

Pokračování: Nemilosrdná válka vrtulníků: Aeromobilní jednotky ve Vietnamu (2)

Pokud pěšáci měli před sebou výsadek v rámci velké operace namířené do nového operačního prostoru, museli nést ještě více výstroje než normálně. Vedle až 600 nábojů k pušce M-16, čtyř granátů, 200 nábojů do kulometu, tří min Claymore nesl běžný střelec v ruksaku ještě čtyři nástražné světlice, čtyři dýmovnice, plastickou trhavinu C4, dále polní lopatku, proviant, vodu, pončo a k tomu 20 až 50 prázdných pytlů na písek s ženijním nářadím (lopatu či sekery) k vybudování obranného perimetru. V prostoru vyzvednutí se jednotky předem rozmístily do skupin představujících výsadek vždy jednoho konkrétního vrtulníku, přičemž do nejrozšířenějšího dopravního stroje UH-1D/H se většinou vešlo pět až sedm plně vybavených pěšáků.

Manželství urozených bývala zpravidla předem domluvená a ne vždy se povedla. I před staletími však byla mimořádně rozmanitá a jak uvidíme, některé ženy si uměly jaksepatří dupnout.

Mládí na vysoké noze

Datum narození Kláry Rozálie z Kounic není známo. Vzhledem ke sledu dalších životních událostí se odhaduje, že na svět přišla někdy v první polovině padesátých let 17. století. Jejím otcem byl Lev Vilém z Kounic a matkou Eleonora z Ditrichštejna.

Klára si tak od útlého dětství užívala luxusu a komfortu plynoucího z příslušnosti k nejvyšší nejen společenské, nýbrž i šlechtické vrstvě. Nikdy netrpěla nedostatkem a patrně nikdy se nemusela výrazněji uskromnit. Vstup do manželství, k němuž došlo v únoru roku 1669 v Brně, pro ni proto musel být v mnoha aspektech vskutku velkým přelomem.

Kromě toho, že se musela vypořádat s vedením vlastní domácnosti a souvisejícími každodenními starostmi, musela si zvyknout i na nové postavení. Nedá se vyloženě říci, že by se Klára Rozálie vdala pod svou úroveň. Její ženich Jaroslav Bernard Bořita z Martinic patřil k vysoké šlechtě, jen zkrátka ne až tak vysoké a zámožné jako Klára sama. Byl vnukem snad nejslavnějšího z Martiniců, neblaze defenestrovaného místodržitele Jaroslava Bořity z Martinic, a po svém otci zdědil hraběcí titul. Vzhledem k tomu, že měl mnoho sester a dva bratry, byl však jeho titul takřka to jediné, co mladý Jaroslav Bernard měl a co do manželství s Klárou přinesl.

Dýmající krize

Novomanželé začali po svatbě žít v Praze na Hradčanech, kde Martinicové vlastnili několik paláců. Rodinami snoubenců dohodnutý svazek podle všeho nepatřil alespoň zpočátku mezi nejharmoničtější a je možné si představit, kolik slovních přestřelek a hádek vyslechly zdi Klářina a Jaroslavova apartmánu. Prakticky od prvního dne totiž Kláru tížila výše výživného, které ji manžel poskytoval na vedení domácnosti. Tato částka byla písemnou dohodou stanovena na 400 zlatých měsíčně, což nebylo zrovna málo, ale vzhledem k zámožnosti a urozenosti Martiniců a Kouniců by suma mohla být vyšší.

Sebevědomá Klára si toho byla dobře vědoma a rozhodně se nebála bojovat za své zájmy. Na jednu stranu je třeba obdivovat její průbojnost, která u mladých katolických aristokratek nebyla běžná ani podporovaná, na druhou stranu se není co divit, že jejímu manželovi po čase povolily nervy. 

Trvalo šest let, než pohár trpělivosti mladého hraběte Martinice přetekl. Jednoho listopadového večera roku 1675 Klára bůhví po kolikáté otevřela diskusi o rodinných financích a on se dostal do takové ráže, že svou ženu slovně urazil a nakonec ji zbil. Podle pozdějšího Klářina svědectví se nejednalo o více než pár políčků, i to ale stačilo, aby si narychlo sbalila věci a odstěhovala se k matce, která se po smrti Klářina otce provdala za Fridricha z Oprštorfu a žila v Brně. Pro Jaroslava bylo takové jednání nepřípustné a pobuřující a nechal se slyšet, že za Klárou pošle i její služebnictvo, neboť s ní již nikdy nehodlá sdílet domácnost.

Vzhledem k postoji obou manželů by se mohlo zdát, že martinicko-kounická sňatková aliance dospěla k neslavnému konci. Ale to bychom nesměli hovořit o sklonku 17. století, kdy rozluka či dokonce rozvod pošramotila pověst nejen konkrétního páru, nýbrž i čest celého širokého příbuzenstva. A právě široké příbuzenstvo se do krize vložilo a vynaložilo všechny síly, aby ji co nejrychleji urovnalo a pokud možno také ututlalo. 

Šlechta v korespondenční válce

V týdnech a měsících následujících po roztržce se mezi Martinici, Kounici a potažmo také Ditrichštejny rozpoutala korespondenční válka, v níž jednotliví aktéři osvětlovali své pohnutky a někteří se také snažili najít konstruktivní řešení. Z dochovaných dopisů je patrné, že si Klára již v lednu 1676 uvědomila, že její řešení nebylo zrovna nejšťastnější. Její matka Eleonora Oprštorfová z Ditrichštejna tehdy ostatním zúčastněným tlumočila, že Klára je ochotná obnovit vztah se svým manželem, ovšem pod podmínkou, že „s ní bude jednat tak, jak se na urozenou dámu sluší a především zanechá bití a hrubých slov“.

Není divu, že Klára zpytovala svědomí. Zatímco první dny po útěku od manžela se ji matka snažila utěšovat a chápat, po čase ji začala kárat a poučovat, až si Klára začala připadat jako „neposlušné dítě“ a seznala, „že by takové zacházení raději snášela od svého muže“.

O několik měsíců později hraběnka Oprštorfová přiznala, že „být na dceru až k nepopsání tvrdá“ byla její strategie, jak ji vystrnadit zpět do martinického domu v době, kdy se v Brně začala až příliš zabydlovat a dokonce vznesla požadavek na zavedení vlastní domácnosti.

Vlastně to byla hlavně Klářina strana, která se co nejintenzivněji snažila s celou záležitostí skoncovat. Jaroslav trucoval a projevoval „neústupnou vzteklost“, jeho otec Maxmilián Valentin pak laxně vyčkával, co se bude dít, a do aféry víceméně nezasahoval. Odmítl dokonce žádost o osobní rozhovor s Eleonorou z Oprštorfu, neboť dle jeho mínění dělala rozmazlená Klára z komára velblouda a v podstatě nebylo co řešit.

Jeho bratr a Jaroslavův strýc Bernard Ignác z Martinic se rovněž distancoval s tím, že „paní Klára ústně i písemně proklíná celý martinický rod“, čímž se sám cítí být osočen. V jednom dopise dodal, že mladá hraběnka už v minulosti zašla až příliš daleko, když svého muže nařkla z impotence. Trval na tom, aby Klára přiznala lživost tohoto tvrzení a potvrdila, že to naopak byla ona, kdo opakovaně odpíral plnit „manželské povinnosti“.

Spletitá jednání

Zprvu spíše lehčí kauza se v průběhu roku 1676 začala pořádně skandalizovat, což přinutilo Kláru jednat dřív, než bude definitivně pozdě. Začátkem června se rozhodla odjet zpět do Prahy a promluvit si s manželem ohledně jejich budoucnosti osobně. Původně zamýšlela sejít se s Jaroslavem sama, ale na naléhání svého strýce Ferdinanda z Ditrichštejna ke schůzce přizvala tři urozené kavalíry, kteří by v případě usmíření posloužili jako očití svědkové a garanti „pojištění Jaroslavova lepšího zacházení“, jež Klára vyžadovala. V případě nezdaru by pak podali svědectví o Jaroslavě odmítavém postoji a podpořili by případnou žádost o výživné, na které by Klára měla legální nárok.

Ferdinand z Ditrichštejna byl hlavou moravské větve rodu, dlouholetým tajným radou císaře Leopolda I. a nejvyšším hofmistrem, takže se v těchto záležitostech výtečně orientoval a své neteři jistě dobře poradil. Jen s jedním jaksi nepočítal a ani počítat nemohl. Totiž že Jaroslav se o Klářině úmyslu dozví a noc před plánovaným setkáním odjede z Prahy.

Ačkoliv dal Jaroslav okatě najevo neochotu ke smíru, Klára se kupodivu neurazila a nezatvrdila. V psaní strýci se svěřila, že je zklamaná a mrzí ji, jak málo lásky jí manžel projevuje, nicméně stále stojí o urovnání sporu. Sepsala dokonce oficiální revers, knížetem z Ditrichštejna pohrdlivě označený za „písemné pokoření se“, v němž se Jaroslavovi omluvila za vše včetně nezdařené cesty do Prahy. Manžel sice setrvával v mlčení, Kláře se nicméně podařilo obměkčit jeho strýce Bernarda Ignáce, který se rozhodl napomoci zachránit troskotající manželství a zavázal se intervenovat tak dlouho, „dokud určitá osoba nepřekoná svou tvrdohlavost a pýchu a nebude s usmířením souhlasit“.

Jestli tou osobou myslel samotného Jaroslava, či jeho otce Valentina není jisté, každopádně se pod jeho taktovkou začal spor konečně ubírat lepším směrem. Eleonora z Oprštorfu se ke svému nemalému údivu od své přítelkyně hraběnky z Althannu zakrátko dozvěděla, „že se ve Vídni říká, že se má dcera se svým pánem navždy usmířila“, ačkoliv konečné slovo ještě nepadlo.

Usmíření v klášteře

K oficiálnímu smíření došlo 9. září roku 1676 v pražské Loretě, kde Jaroslav s Klárou vykonali pobožnost a v jedné z klášterních cel se v přítomnosti Bernarda Ignáce z Martinic po kratší diskusi dobrali kompromisu, který později v Praze stvrdili podpisem a zpečetěním. Předmět smlouvy i její podrobnosti měli účastníci zachovat v tajnosti, takže není jasné, k jakým úpravám ve vzájemném soužití Jaroslava s Klárou došlo. Jejich manželství ale zůstalo aspoň navenek bezproblémové až do Jaroslavovy předčasné smrti v srpnu roku 1685.

Vzhledem k tomu, že Jaroslav dva roky po smíru, v roce 1678, zdědil po otci panství Prunéřov a půl roku před smrtí mu bezdětný strýc Bernard Ignác odkázal statky Smečno a Slaný, stala se Klára velmi bohatou a tím pádem i atraktivní vdovou. Nakolik Jaroslavova skonu želela, se můžeme pouze dohadovat, nabyté svobody se však brzy ochotně vzdala a dobrovolně se provdala za o přibližně deset let mladšího Leopolda Antonína Šlika, pozdějšího generálního válečného komisaře a nejvyššího kancléře. V roce 1690 se Kláře narodilo její první a vytoužené dítě, kterého se ve svazku s Jaroslavem nedočkala. 

Naneštěstí si své dcery Josefy Marie Anny příliš neužila, neboť v roce 1693 ve svých zhruba čtyřiceti letech zemřela. Drama jejího prvního manželství postupně upadlo v zapomnění a nebýt souboru dvaasedmdesáti dopisů dochovaných v rodinném archivu Ditrichštejnů, nikdo by se o něm již více nedozvěděl.

Surýni jsou velcí obojživelníci z řádu mloků, kteří svým hadovitým tělem připomínají úhoře se žábrami. Navzdory své velikosti bývají velmi nenápadní a žijí skrytě v bažinách. Odborníci už asi padesát let vědí, že jeden takový surýn žije na jihu Spojených států, u pobřeží Mexického zálivu, na území států Florida a Alabama. Doposud ale unikal vědě a neměl ani své odborné jméno.

Až teď dostal více než půlmetrový obojživelník jméno Siren reticulata. Česky by se mu mohlo říkat třeba surýn leopardí, kvůli nápadnému barevnému vzoru, kterým připomíná právě leoparda, oficiální české pojmenování ale zatím nemá.

TIP: Klingon z Thajska: Nedávno objevný čolek by mohl hrát ve Star Treku

Takto velký nový druh živočicha je v dnešní době vzácností. Nově pojmenovaný surýn se stal jedním z největších živočichů, kteří byli popsáni ve Spojených státech za poslední století. O jeho způsobu života toho vědci vědí zatím jen velmi málo, nicméně už jen samotný fakt, že byl objeven a popsán povede k většímu zájmu a jeho ekosystém. Zatím se ani neví, jak moc silná populace nově objeveného tvora je.