V naší Sluneční soustavě podobný scénář neznáme, ale v okolním vesmíru existuje spousta planet, které obíhají velice blízko své mateřské hvězdě, mnohem blíže než náš Merkur kolem Slunce. Těsná blízkost hvězdy může vést k tomu, že se takové planety rychle opotřebovávají. Některé z nich nám doslova mizí před očima.

Právě je to případ i exoplanety, který nedávno objevili David Sing z americké Johns Hopkins University a jeho spolupracovníci. S pomocí Hubbleova vesmírného dalekohledu vystopovali planetu GJ 3470b, která je od nás vzdálená asi 97 světelných let. Jde o horkého neptuna, tedy menšího plynového obra v těsné blízkosti aktivní hvězdy, který se díky záření hvězdy rekordní rychlostí vypařuje.

Planeta mizející rekordní rychlostí

Vědci odhadují, že tahle planeta se vypařuje tak rychle, že od svého vzniku již ztratila asi 35 procent své původní hmotnosti. Pokud se situace v tomto planetárním systému nezmění, planeta GJ 436b bude za pár miliard let úplně „oholená“ o své plynné vrstvy. Zůstane z ní jenom malé kamenné jádro.

TIP: Vesmírné teleskopy objevily primitivní atmosféru u horkého neptunu

Autoři objevu se domnívají, že by planeta GJ 436b mohla vysvětlit jednu exoplanetární záhadu. V dnešní době spolehlivě známe asi 4 tisíce exoplanet. Řada z nich je rozžhavená, protože obíhá velmi blízko hvězdy. Jde hlavně o hlavně horké superzemě a horké jupitery. Planety typu horký neptun mezi nimi nápadně scházejí. Podle Singa a spol. to je zřejmě tím, že se takové planety rychle vypaří a změní se na malé kamenné planety.

Zákazníci nakupující organické potraviny, tedy produkty „ekologického“ zemědělství, obvykle počítají s tím, že tím prospívají nejen sobě, ale také celé planetě a klimatu obecně. Podle nového výzkumu švédských badatelů, to ale za současné situace může být právě naopak.

Vědci porovnali celkový dopad organického a klasického moderního zemědělství na klima planety. Závěry výzkumu jsou poměrně překvapivé. Plodiny v organickém zemědělství mají mnohem nižší výnosy, než stejné plodiny pěstované klasickými zemědělskými postupy dnešní doby. Na tom není nic divného, v organickém zemědělství se nepoužívají průmyslová hnojiva, která jinak zajistí vysokou úrodu.

TIP: Britská robotická farma dokončila první autonomní sklizeň na světě

Samo o sobě by klimatu nevadilo, že v organickém zemědělství mají menší sklizně. To pocítí hlavně peněženky zákazníků. Problém je v tom, že organické zemědělství tím pádem potřebuje k dosažení stejné sklizně mnohem větší plochu, než klasické zemědělství. A využívání větší plochy k zemědělství zatěžuje klima emisemi uhlíku, které nutně doprovázejí odlesnění a obhospodařování půdy. Nejde přitom o malá čísla. Organické farmy podle výpočtů vědců zatěžují klima o 50 až 70 procent více, než tradiční farmy.

Hvězdicový letecký motor vždy představoval do jisté míry kontroverzní řešení. Oproti motoru řadovému či vidlicovému měl vždy daleko větší čelní plochu, což mohlo znatelně zhoršit aerodynamiku letounu, naproti tomu mu ale stačilo vzduchové chlazení, zatímco řadové či vidlicové agregáty potřebovaly kapalinové chladiče, kvůli kterým byly složitější a zranitelnější. Některé země (například Velká Británie) tak „hvězdice“ neužívaly takřka vůbec, jiné (jako SSSR nebo Německo) kombinovaly oba přístupy a některé další zase sázely téměř výlučně na ně. Patřilo mezi ně zejména Japonsko a podobně se chovalo i americké námořnictvo.

Neobvyklý design značky Vought 

Již v únoru 1938, kdy začaly testy prototypu palubní stíhačky F4F Wildcat, obdržely americké letecké firmy od US Navy žádost, aby zahájily projektové práce na nové generaci letounů této kategorie. Mezi specifikacemifi gurovala mimo jiné rychlost 350 mil za hodinu (560 km/h) a výzbroj ve formě čtyř kulometů. Na požadavek reagovali také konstruktéři společnosti Vought Aircraft Division, jež tehdy předložila několik konceptů včetně mírně nekonvenčního V-166B, jehož autorem byl Rex Beisel.

Pro pohon tohoto stroje měl sloužit motor Pratt & Whitney R-2800 Double Wasp, tehdy nejvýkonnější hvězdicový agregát amerického původu. V červnu 1938 dostala firma Vought kontrakt na dodání prototypu XF4U-1. Ten hned na první pohled zaujal použitím obrácené podoby takzvaného racčího křídla, takže hlavní nosná plocha měla z čelního pohledu tvar W. Toto řešení bylo zvoleno proto, aby mohl zmíněný vysokovýkonný motor pohánět neobvykle velkou vrtuli, jejíž průměr činil bezmála čtyři metry, a zároveň aby „prohnutí“ zlepšilo letcům výhled z kabiny při přistávání na palubě letadlové lodě.

První rekord

Prototyp měl v trupu dva 7,62mm kulomety, zatímco v křídle se nacházely dvě 12,7mm zbraně a dvě malé pumovnice. Stroj poprvé vzlétl 29. května 1940 a již v říjnu 1940 měl na kontě jeden rekord, když jako první americká stíhačka překročil rychlost 400 mil za hodinu (640 km/h) ve vodorovném letu. V červnu 1941 následovala zakázka na sériovou produkci pod názvem F4U-1 Corsair a do výroby se zapojily i firmy Brewster a Goodyear, od nichž přicházely stroje nazývané F3A-1, respektive FG-1.

Sériová podoba se od prototypu lišila mimo jiné výzbrojí, protože neměla ony malé pumovnice a nesla šestici 12,7mm kulometů v křídle. Také měla jinak umístěné palivové nádrže, mírně delší trup a pancéřovou desku za kokpitem. Coby palubní stíhačka se ale „korzár“ potýkal s velkými potížemi, což ukázaly testy v červnu 1942. Stroj měl tendenci bez varování ztrácet výšku a po dosednutí byl značně nestabilní, a tak US Navy nejprve odmítlo jeho nasazení na palubách letadlových nosičů. 

Úpravy pro palubní operace 

Jinak podařený design naštěstí nezapadl, jelikož sériová výroba běžela pro letecké útvary námořní pěchoty, které operovaly ze země. Navzdory zmíněným problémům si letouny objednali i Britové a jejich zkušenosti poté hodně přispěly k úpravám F4U, na kterém firma Vought intenzivně pracovala. Proběhlo několik na pohled méně patrných, jenže velmi významných změn v konstrukci křídla a podvozku, díky nimž značně vzrostla stabilita, původní překryt kabiny dostal nový bublinový tvar a sedadlo pilota bylo umístěno výš, takže měl letec lepší výhled.

Tak vznikla obměna, jež od dubna 1944 mohla působit z palub letadlových lodí. Vývoj ale i pak pokračoval, protože US Navy žádalo též stíhačky se silnější výzbrojí a stroje schopné sloužit coby stíhací bombardéry. Tak vznikla verze F4U-1C, která v křídle nesla čtyři 20mm kanony AN/ M2, nebo varianta F4U-1D, u které se objevily nové nosníky pro neřízené rakety HVAR a závěsníky pro pumy. Posléze se objevila také úprava motoru se jménem R-2800-18W a záhy následovalo její zamontování do „korzára“, čímž se zrodila modifikace F4U-4, jejíž první sériové kusy byly dodány na podzim 1944.

F4U-1 Corsair

• ROZPĚTÍ: 12,50 m
• DÉLKA: 10,17 m
• VÝŠKA: 4,90 m
• PRÁZDNÁ HMOTNOST: 4 074 kg
• MAX. HMOTNOST: 6 350 kg
• MOTOR: hvězdicový Pratt & Whitney R-2800-8 o výkonu 1 495 kW (2 000 koní)
• MAX. RYCHLOST: 670 km/h
• BOJOVÝ DOLET: 1 630 km
• BOJOVÝ DOSTUP: 11 250 m
• VÝZBROJ: 6× 12,7mm kulomet M2

Ochránce proti kamikadze

Produkce této varianty však probíhala již jen na linkách Vought a Goodyear, jelikož US Navy nebylo spokojeno s kvalitou výrobků značky Brewster. Bez ohledu na verzi ovšem platilo, že corsair nebyl vhodný pro piloty-začátečníky, neboť přistávání s ním (navzdory uvedeným změnám) patřilo k náročnějším. Naopak zkušení piloti si pochvalovali jeho odolnost, rychlost, obratnost a také silnou výzbroj.

TIP: Poslední souboje nad Pacifikem: Stíhačky F4U Corsair vs. Ki-84 Hajaté (2)

Díky těmto vlastnostem byl vnímán jako nejlepší letadlo pro ochranu lodí proti sebevražedným útokům Japonců, avšak jeho nosnost až 1 800 kg pum a raket z něj dělala i vynikající nástroj pro údery na pozemní cíle. Úspěchy proto sbíral také v korejské válce a kromě US Navy, US Marine Corps a Royal Navy sloužil i na Novém Zélandu, ve Francii a v Latinské Americe. Možná to vypadá neuvěřitelně, avšak „korzáry“ vzdušných sil Salvadoru a Hondurasu sváděly vzdušné souboje ještě v roce 1969.

Odborníci již řadu let debatují o tom, že vyučování středoškolských studentů začíná příliš brzy. Studenti kvůli tomu málo spí a to by mohlo mít dopad na jejich zdraví i výkony ve škole. Podobné věci se jenom obtížně ověřují experimentem, vědcům ale tuto možnost poskytlo americké město Seattle, jehož školy si loni posunuly začátek vyučování o 55 minut později.

Tento posun umožnil badatelům ověřit, jaký to bude mít vliv na studenty. Jejich výzkum přesvědčivě ukázal, že pozdější začátek vyučování skutečně vedl k tomu, že studenti více spali. V případě škol pro méně majetné studenty došlo k tomu, že se snížil počet absencí studentů. A studenti jako celek si po zavedení pozdějšího začátku vyučování zlepšili známky a byli v hodinách pozornější.

TIP: Ranní ptáče nedoskáče: Dopoledne studentům učivo do hlavy „neleze“

Vědci zjistili, že po posunutí začátku vyučování spali studenti v průměru 7 hodin a 24 minut, což bylo oproti době s původními začátky vyučování zlepšení o 34 minut. Sice to ještě zdaleka není 8 hodin a 10 minut, což odborníci doporučují jako vhodnou délku spánku pro lidi studentského věku, je to ale určitě krok správným směrem.

Není tajemstvím, že dnešní oceány jsou promořené plastovým odpadem. Maličké kousky plastů, takzvané mikroplasty, se přitom vyskytují jak v prostředí oceánů, tak i v organismech, které v oceánu žijí. Podle hrubých odhadů jde o více než 5 bilionů jednotlivých kousků plastu. Situace dospěla do bodu, když se již téměř nedá najít místo nebo organismus bez mikroplastů.

Potvrzuje to i výzkum britských vědců, kteří prostudovali sedm druhů mořských želv, obývajících tři různé oceány. V trávicím traktu těchto želv hledali mikroplasty, tedy kousky plastů menších než 5 milimetrů.

TIP: Není úniku: Plasty se našly i v tělech obyvatel Mariánského příkopu

Ukázalo se, že mikroplasty jsou v želvách doslova všudypřítomné. Vědci prostudovali 102 různých želv a mikroplasty nalezli v úplně každé z nich. Celkem to bylo více než 800 mikroplastů, v průměru tedy zhruba 8 kousků na jednu želvu. Zatím není úplně jasné, jak přesně mikroplasty působí na živý organismus, včetně želv. Panují ale značné obavy, že nepůjde o nic dobrého. Je jenom otázkou, jak hodně špatné to je.

Středověká královna měla být především krásná a dvěma póly ženské krásy ve středověku jsou pramáti Eva a Panna Maria. Jde však o značně nesourodou dvojici: hříšnice a světice. I v tom jasně vidíme protikladnost toho, jak byla žena ve středověku vnímána. Hříšná pramáti je v ráji nahá a středověk tak přes ni objevuje ženské tělo. Naopak v případě Marie není předmětem obdivu tělo, ale tvář. Se značnou mírou nadsázky tedy můžeme říci, že ideální královna měla tělo pramáti Evy a tvář Panny Marie. Pramáti hřích spáchala a bohorodička ho vykoupila.

Vládkyně dále musela být ctnostná, protože její prohřešek by vrhl špatné světlo nejen na ni, ale i na jejího muže či syna. Zločin nactiutrhání nám až do dnešních časů dochoval širokou škálu středověkých nadávek a je nesmírně zajímavé, že muži se navzájem uráželi tím, že napadaly ctnost žen. Pokud totiž žena pochybila, mohlo to znamenat dokonce rozluku manželství.

Od krále ke strýci

Královna Eleonora Akvitánská bývá často označována za největší krásku své doby. Její půvab však měl mnohem blíže k hříšné Evě než k čisté Marii a stejně tak i její život.

Eleonora byla roku 1137 provdána za sedmnáctiletého následníka trůnu, ze kterého se téhož roku stal francouzský král Ludvík VII. Mladý panovník svou manželku vroucně miloval, podle svého rádce opata Sugera snad až příliš. Přesto se jim však dlouho nedařilo mít děti a první dcera se narodila až po osmi letech manželství. Pouhý rok nato se Ludvík vydal na křížovou výpravu a jeho královna ho následovala. Na této strastiplné cestě se však projevily první spory mezi manžely a Eleonora prý dokonce navázala milostný poměr se svým strýcem, antiochijským knížetem Raimundem z Poitiers. Navíc došlo mezi Raimundem a Ludvíkem k neshodám ohledně dalšího dění na výpravě a Eleonora se rázně postavila na stranu strýce. Král ji musel nechat násilím odvést a z krásné královny tak byl rázem vězeň.

Do Evropy se každý z korunovaného páru vrátil na vlastní lodi a zdálo se, že urozené manželství směřuje k neodvratnému konci. Do sporu se však vložil papež Evžen III., který se velmi obával rozluky páru a následků, které by takový akt přinesl.

TIP: Historie příbuzenských sňatků: Proč incest ničí pokrevní linie

Jan ze Salisbury o tom uvádí: „[...] poté co vyslechl stížnosti každého z nich [...], zcela utišil nesvár, k němuž došlo v Antiochii mezi králem a královnou, zakázal jakoukoliv zmínku o příbuzenství mezi nimi, manželství potvrdil a slovem i písmem zakázal pod trestem klatby, aby kdokoli na toto manželství útočil a chtěl je zrušit [...] A uložil manžele do jedné postele, kterou okrášlil svým vlastním nejdrahocennějším vybavením“. Následné narození dcery Alice však bylo jen labutí písni nevydařeného svazku. Roku 1152 došlo ke zrušení manželství z důvodů prokázaného příbuzenství a hned téhož roku se Eleonora provdala za devatenáctiletého Jindřicha Plantageneta.

Druhé manželství

Tento sňatek byl skandální z celé řady důvodů, manželka byla podstatně starší než manžel, oba pojilo příbuzenství a Eleonora byla předtím ženou Jindřichova lenního pána. Přesto však ke spojení došlo a v bouřlivém manželství se pak narodilo osm potomků. I v tomto páru se však objevovaly spory a královna začala podněcovat své syny proti otci. Za to byla uvězněna a s určitými přestávkami zůstala v zajetí až do manželovy smrti. Zemřela jako stařenka ve fontevraultském opatství, kde byla také pohřbena.

13. prosince dosáhla soukromá společnost Virgin Galactic historického milníku. Její cestovní suborbitální raketoplán SpaceShipTwo, označovaný jako VSS Unity, odstartoval ze závěsu nosného letounu WhiteKnightTwo a při suborbitálním letu nad Mohavskou pouští dosáhl výšky 82,72 kilometrů.

Šlo o čtvrtý testovací let této verze raketoplánu se zapnutými motory. SpaceShipTwo při nejnovějším letu dosáhl největší výšky, a také nejvyšší rychlosti. Dosaženou výškou raketoplán překonal 80 km, tedy výšku, kterou americké úřady určily jako oficiální hranici kosmického prostoru. Posádku tvořili pilot Mark „Forger“ Stucky a astronaut CJ Sturckow, který byl čtyřikrát na Mezinárodní vesmírné stanici.

Úspěch Virgin Galactic

Pro šéfa Virgin Galactic, britského podnikatele a miliardáře Richarda Bransona, i celý jeho tým, je to významný úspěch. Let raketoplánu SpaceShipTwo ihned rozproudil debaty o potenciálu tohoto unikátního kosmického systému, a o jeho možném využití pro komerční, vědecké, a samozřejmě i turistické účely.

TIP: Virgin Galactic je zpět: Nový raketoplán SpaceShipTwo zvládl samostatný let

Nosný letoun WhiteKnightTwo vzlétl z kosmodromu Mojave Air and Space Port v Kalifornii. Ve výšce 13 kilometrů se od něj oddělil raketoplán SpaceShipTwo a namířil do stratosféry, přičemž dosáhl maximální rychlosti asi 2 900 kilometrů za hodinu. Vzhledem k úspěchu by se tento test mohl stát počátkem pravidelných suborbitálních letů.

Robotičtí číšníci, skladníci nebo třeba recepční v hotelech jsou již dnes v některých zemích poměrně běžnou realitou. Japonská kavárna ale nyní využila roboty k zaměstnání lidí, kteří jsou kvůli těžké nemoci trvale upoutáni na lůžko.

Tokijská kavárna Dawn Ver Beta cafe využila schopností robotů Orly Lab k obsluze zákazníků. To nejzajímavější na celé věci je ale fakt, že roboty ovládali z domova pacienti s amyotrofickou laterální sklerózou (ALS) nebo s vážným poraněním páteře, kteří jsou jinak zcela odkázáni na pobyt na lůžku. 

Do chvályhodného projektu se zapojilo deset vážně nemocných lidí, kteří se za mzdu ve výši 1 000 jenů (v přepočtu zhruba 200 Kč), střídali v ovládání 4 robočíšníků. Roboty, označované jako OriHime-D, ovládali pacienti pomocí pohybu svých očí. Robočíšníci tak dokázali zákazníky nejen obsloužit, ale mohli s nimi i zprostředkovaně komunikovat.

TIP: Pošťáky v Německu čeká konkurence: DHL začala testovat robotické kurýry

Jak již název kavárny naznačuje, šlo pouze o pilotní 14denní projekt. Provozovatelé ale věří, že se jim podaří sehnat dostatek prostředků pro stálý provoz.

Tex Harold Gilligan si vyjel se svými třemi chlupáči na lov zajíců, jejich cesta do pouště Nového Mexika se však značně zkomplikovala, když autem zaburácel výstřel. „Najednou jsem měl v těle díru a všude byla krev,“ vzpomíná Gilligan, který si z posledních sil přivolal pomoc.

TIP: Svéráz národního lovu: Sibiří se potlouká ozbrojený medvěd

Policistům sice posléze tvrdil, že se střelil sám, ale pod tíhou důkazů nakonec vypověděl, že za krvavou lázeň může pes: Jeho rotvajler Charlie se na zadním sedadle nechtěně „zamotal“ do brokovnice, jejíž hlaveň směřovala k řidiči, a packou zmáčkl spoušť. Z nešťastné události vyvázl Gilligan „pouze“ s třemi zlomenými žebry, poraněnými plícemi a zlomenou klíční kostí. Nyní se zotavuje v nemocnici a na své mazlíčky stále nedá dopustit.