Jídlo by mělo být čerstvé a o mořských plodech to platí dvojnásob. V opačném případě se v nich mohou množit toxické bakterie. Mezinárodní tým amerických a thajských vědců nyní vyvíjí průhledný obal s antibakteriálními účinky, který je zároveň jedlý. S takovým obalem lze obalit krevety, a pak je sníst, bez obav z bakterií.

Průhledný antimikrobiální obal je založený na škrobu z manioku a biologicky rozložitelném polymeru PBAT (polybutylen adipát-ko-tereftalát). Za antibakteriální účinky obalu odpovídá polypeptid Nisin Z a arginát kyseliny laurové (LAE). Obal se aplikuje v podobě gelu, do něhož se mořské plody namočí, a gel pak následně vyschne do podoby průhledného obalu.

TIP: Vítaná novinka. Jedlý obal na jahody významně prodlužuje jejich životnost

Pokud jsou krevety a další mořské plody uložené v takovém obalu, antibakteriální látky postupně likvidují přítomné mikroby. Vědci to vyzkoušeli tak, že nejprve plátky z tygřích krevet a mořské ryby záměrně nakazili bakteriemi E. coli a dvěma typy salmonel. Plátky poté obalili jedlými obaly a ponechali je uskladněné. Závěrečné testy potvrdily, že antimikrobiální obaly do značné míry mikroby zlikvidovaly. 

Planetu Zemi obývá 7,6 miliardy lidí. Jsou to nepřeberné zástupy, a pokud bychom spočítali, kolik všichni dohromady vážíme, došli bychom k impozantnímu číslu 324 milionů tun. Zdá se to být hodně, ale z velmi důkladné inventury pozemského života, kterou provedl tým pod vedením Rona Mila z Weizmannova institutu v izraelském Rechovotu, vyplývá, že lidstvo představuje v celkovém množství živé hmoty naší planety jen zanedbatelné „smítko“. Ať jsme tlustí nebo tencí, malí nebo velcí, všichni dohromady tvoříme pouhou setinu procenta z celkového objemu pozemské biomasy. Přesto člověk s biomasou planety v posledních tisíciletích pořádně „zamával“.

Jak se váží vše živé?

Milo a jeho spolupracovníci pochopitelně neobíhali svět s metrem, stolními váhami či mincířem. Místo toho se posadili k počítačům a sumarizovali údaje o živé hmotě v nejrůznějších ekosystémech – od pouští přes pralesy až po polární tundru, od nejhlubšího dna oceánů až po nejvyšší vrcholky hor. Prostřednictvím obrovského množství vědeckých studií „nakoukli“ biologové i do podzemí. 

Navíc si uvědomovali, že o pozemské biomase si nelze udělat přesnou představu podle toho, kolik který organismus váží. Například tělo medúzky sladkovodní (Craspedacusta sowerbii) tvoří z 99,26 % voda. Organické hmoty nese tento zástupce žahavců (Cnidaria) jen špetku. Lidské tělo obsahuje kolem 60 % vody a například želvušky (Tardigrada) snesou stav, kdy voda tvoří pouze 3 % jejich celkové tělesné hmotnosti. Různý obsah H_²O bylo proto potřeba zohlednit. 

Všechny organismy – mikroby počínaje a obřími sekvojovci konče – museli Ron Milo a jeho kolegové převést na „společného jmenovatele“. Rozhodli se pro uhlík, prvek tvořící základ organických sloučenin. Do organismů se ho valná část dostává z ovzduší, kde se vyskytuje ve formě anorganické molekuly oxidu uhličitého. Tento plyn čerpají rostliny z atmosféry a fotosyntézou z něj pak vyrábějí organické molekuly cukru. Od nejrůznějších zástupců flóry přebírají uhlík v organických sloučeninách další formy pozemského života. Lidský organismus je tvořen uhlíkem z 18,5 %, což znamená, že člověk o hmotnosti 75 kilogramů v sobě nese necelých 14 kilogramů uhlíku. 

Savci jsou pozadu

Ve studii zveřejněné vědeckým časopisem Proceedings of the National Academy of Sciences Ron Milo a jeho kolegové uvádějí, že veškerá pozemská biomasa v sobě dohromady váže 550 miliard tun uhlíku. Z toho více než 80 %, konkrétně 450 miliard tun, připadá na rostliny (Plantae). Na druhém místě jsou bakterie (Bacteria), v nichž se skrývá 70 miliard tun uhlíku. Houby (Fungi) už jej obsahují pouze 12 miliard tun. Milovníci extrémních podmínek z řad archebakterií (Archea), na první pohled podobní bakteriím, mají ve svých buňkách sedm miliard tun uhlíku a prvoci (Protozoa) čtyři miliardy tun. Celá živočišná říše (Animalia) – od mušky octomilky po velrybu plejtváka obrovského – stojí a padá s necelými 2,5 miliardy tun uhlíku. Viry (Vira) sice nepočítáme mezi organismy, ale organické sloučeniny s uhlíkem tato forma života obsahuje. Ačkoliv se v oceánech vyskytuje přímo závratné množství virů a každý litr mořské vody je jimi doslova nabit, jsou tak malé, že všechny dohromady nesou jen 200 milionů tun uhlíku. 

Podrobnější pohled na biomasu živočišné říše přinesl další pozoruhodné informace. Bezmála polovina, tedy asi miliarda tun uhlíku, připadá na členovce (Arthropoda). Příliš za nimi nezaostávají ryby (Osteichthyes) a paryby (Chondrichthyes) se 700 miliony tun. Biomasa dalších skupin živočichů už je podstatně skromnější. 

Měkkýši (Mollusca) a kroužkovci (Annelida) nesou shodně po 200 milio­nech tun uhlíku. Žahavci (Cnidaria) v sobě skrývají zhruba polovinu – cca 100 milionů tun. Stejné množství však najdeme u domácích zvířat, především skotu, prasat a drůbeže. Lidstvo s 60 miliony tun za hospodářskými zvířaty zaostává. A už vůbec se s biomasou těchto zvířat nemohou měřit volně žijící savci s pouhými sedmi miliony tun uhlíku nebo volně žijící opeřenci se dvěma miliony tun. 

Rostliny vládnou souši, živočichové mořím

Zajímavé je také rozložení biomasy na planetě. Moře a oceány zabírají 71 % zemského povrchu a objemem dominují nad souší ještě výrazněji. Přesto se drtivá většina biomasy nachází na pevnině, kde se v ní váže celkem 470 miliard tun uhlíku. Mořské formy života v sobě zadržují jen šest miliard tun. Nejméně 70 miliard tun se pak skrývá ve formách života sídlících pod zemským povrchem a pod mořským dnem. 

Na souši tvoří základ všeho živého zelené rostliny, které čerpají uhlík z atmosféry a mění ho na organickou hmotu. Jejich celková biomasa nahromadila už zmíněných 450 miliard tun uhlíku. V mořích však představují vzácné hosty. Žijí tam hlavně zelené řasy (Algae) a z vyšších rostlin pak především zástupci řádu žabníkotvarých (Alismatales). Dohromady je v nich méně než miliarda tun uhlíku. Suchozemské formy života, které přímo nebo nepřímo čerpají organické látky z rostlin, vytvářejí celkovou biomasu s pouhými 20 miliardami tun uhlíku. Poměr rostlinných „producentů“ organické hmoty k jejím konzumentům je na souši 22,5 ku jedné. 

V moři panují zcela opačné poměry. Rostlinní producenti organické hmoty mají pětkrát méně uhlíku než organismy, jež jsou na konzumaci této organické hmoty odkázány. Příčina tkví v tom, že se mořské řasy a vyšší rostliny velmi rychle obnovují, zatímco jejich konzumenti, například ryby, mají „obrat“ výrazně pomalejší.

Každá skupina organismů má svou doménu. Většina biomasy rostlin se nachází na souši. Většina živočišné biomasy je v moři. A většina biomasy bakterií a archebakterií se ukrývá hluboko v podzemí. 

Člověk v hlavní roli

Pozemský život prodělal celou řadu dramatických změn. Během velkých vymírání – podobných, jaká přinesla například srážka Země s asteroidem na konci druhohor – objem biomasy prudce poklesl. Obdobný proces její redukce však před pár tisíciletími nastartovala i lidská civilizace. Dnešní objem biomasy rostlin je ve srovnání se stavem před vzestupem člověka jen poloviční! Lidé vykáceli obrovské plochy lesů a proměnili je na pole, sady či pastviny. Zemědělské plodiny dnes sice vážou 10 miliard tun uhlíku, ale jde jen o 2,2 % biomasy zmizelých lesů a dalších zničených porostů. 

Objem biomasy ryb jsme stačili zredukovat „pouze“ o 15 %. Biomasu suchozemských savců jsme ovšem srazili na 17 % původního stavu a u mořských savců na pětinu. Z biomasy savců dnes připadá 60 % na hospodářská zvířata, 36 % na člověka a jen 4 % na volně žijící živočichy. Člověkem chovaná kuřata váží třikrát víc než všichni volně žijící ptáci světa dohromady!

Daň za vzestup

„Když si otevřete dětské knížky o zvířatech, defilují před vámi sloni a lvi. Mnohem případnější by bylo, kdyby tam byla kráva a vedle ní kráva a pak zase kráva a potom kuře,“ poznamenává jen s mírnou nadsázkou Ron Milo. 

Člověk přispěl k dominanci vybraných druhů, konkrétně tura domácího (Bos taurus), prasete domácího (Sus scrofa), kura domácího (Gallus gallus) a sebe samého (Homo sapiens). Dominance jednoho druhu v určitém prostředí neporušuje principiálně přírodní zákonitosti. Například mořský korýš krunýřovka krillová (Euphausia superba) vévodí polárním mořím a váže v sobě 50 milionů tun uhlíku. Biomasou se tedy bezmála vyrovná celému lidstvu. Hlavní rozdíl tkví v tom, že zatímco dominance krunýřovky je výsledkem dlouhé evoluce a přispívá k různorodosti života v polárních mořích, člověk, skot a drůbež zvětšily svou biomasu na Zemi přímo raketově a jejich rozmach zaplatil dramatickým ústupem velký počet jiných forem života. 

Lidé ve středověku byli mnohem pospolitější než dnes a Vánoce slavili nejen v rámci rodiny, ale ve společenství vsi, městského sousedstva či šlechtického dvora. Oslavy se odehrávaly v domech, kostelích, na náměstích i v ulicích. Nikdo v tu dobu neměl strádat, všichni měli pocítit radost a blahobyt. To platilo zejména o královské oslavě.

Štědrý den na královském dvoře

Nejslavnostnější byl průběh Vánoc u dvora. Král mohl trávit svátky na Pražském hradě nebo na některém z královských hradů. Vánoce pro něj byly především duchovním svátkem. Karel IV. byl velmi zbožný muž a dodržoval všechny půsty i povinnosti, které církev předepisovala. Mší se účastnil, kdykoliv mohl, a odmítal příliš divoké zábavy i hry v kostelích. A co dodržoval král, platilo pro celý dvůr.

Pro mnoho veselých mladých dvořanů tak musely být svátky u dvora příliš vážné a nudné, ale kdo chtěl, mohl najít zábavu v podhradí. Ani na pověry a různá věštění budoucnosti si panovník nepotrpěl. Církev takové praktiky odsuzovala jako hřích a král jí dával za pravdu.

TIP: Vánoce hororové i magické: Kde se vzaly oblíbené svátky klidu a pohody?

Zato hostiny na královském dvoře byly vyhlášené. Karel sám byl sice střídmý i v jídle, ale hodování při velkých slavnostech patřilo ke královské reprezentaci. U tabule zasedali nejen přední šlechtici království a německé říše, ale také vyslanci cizích panovníků. Kuchyně byla vybraná a množství jídla obrovské. Během jediné hostiny mohlo přijít na stůl až čtyřicet jídel – masových (z drůbeže, zvěřiny, ryb) i sladkých (koláčky plněné ovocem nebo medem).

Jako zvláštní delikatesa se mohli podávat malí ptáčci, jako vlaštovky nebo drozdi. Oblíbené byly zeleninové polévky, kořeněné omáčky a jako zákusek mandle, fíky a jiné sušené ovoce. Pilo se především víno, burgundské, rýnské nebo rakouské, a také sladká vína z Itálie. Kromě toho se podávala medovina. Během hostiny bavili společnost hudebníci a básníci, žongléři, herci a šašci. 

Důležitá část globální komunikace probíhá přes uzel ve výšce 35 786 kilometrů nad rovníkem. Ze vzdálenosti asi jedenáctiny cesty na Měsíc pokrývá necelých pět set družic planetu televizním signálem či satelitním internetem. Zdánlivě visí nad určitým bodem planety, na geostacionární oběžné dráze (GEO) totiž letí satelity stejnou úhlovou rychlostí jakou se otáčí Země a tedy souběžně s ní. Současné družice však postupně začnou být nahrazovány stroji zcela odlišné konstrukce.

Zatímco přístroje starších telekomunikačních satelitů pracují s přednastavenými parametry, nejmodernější stroje již dokáží samy upravovat svoje vytížení. Na místo určení se dopraví na paprsku částic, v blízké budoucnosti by je tam však mohl dotlačit vesmírný remorkér. Budou mezi nimi svištět robotičtí opraváři, kteří budou modulárně konstruované družice přeskládávat podle jejich aktuálního využití. Náklady na provoz i vypuštění se budou raketově snižovat, a promění se také samotný princip telekomunikačního byznysu. 

Lehčí díky plazmatu

Dnes se musí družice na GEO dopravit skoro sama, poslední stupeň nosné rakety se odpojí už po zhruba dvou stech kilometrech cesty. Svými vlastními reaktivními motory na kapalné palivo se satelit vyšvihne na eliptickou dráhu přecházející v geostacionární. Při tom spálí naprostou většinu paliva, které s sebou nese. Zbytek bude používat na občasné korekce kurzu a nakonec k přesunu na takzvaný hřbitovní orbit, kam se uchýlí po uplynutí typicky patnáctileté doby životnosti. Tu přitom neurčuje ani tak životnost komponentů, jako omezené množství paliva, které se stroje vleze.

V posledních letech jsou však družice vybavovány iontovými či plazmovými motory, které si vystačí s jen malým množstvím plynu jako palivem. V ústrojí tvarem a velikostí připomínajícím větší reproduktor je xenon či jiný prvek urychlován do stavu plazmatu, které je pomocí magnetického pole vyháněno tryskou rychlostí až 50 km/s. Typem iontového pohonu nazývaného Hallův motor je vybaven kupříkladu v červnu tohoto roku vypuštěný SES-12 z flotily lucemburského satelitního operátora SES.

Iontové motory mohou značně zvýšit operační dobu družic na oběžné dráze, s dnešními technologiemi přibližně o třetinu. Již se však promýšlí možnosti, jak využitelnost geostacionárních satelitů prodloužit mnohem radikálněji. Kupříkladu je lze udělat zcela nezávislé na tom, kolik se do nich vleze paliva. Na stole leží koncepty vesmírných remorkérů s iontovým pohonem, které družici odchytí po odpojení posledního stupně nosné rakety, dotlačí na GEO a tam naplní její při startu prázdné nádrže. Tyto remorkéry by mohly dotankovávat i satelity již dávno kroužící na své orbitální pozici. 

Iontový pohon zabere jen asi desetinu místa, které vyžaduje chemický motor včetně nádrží. Zmíněný SES-12 by tak vážil nejméně šest namísto 5,3 tun, kdyby byl vybaven konvenčními motory na tekuté palivo. Pokud by jej po startu vyzvedl a po dobu jeho služby staral vesmírný remorkér, nejenže by mu stačily ještě menší nádrže, ale i samotné pohonné ústrojí by mohlo být skromněji dimenzováno, pokud by je satelit používal jen ke korekci kurzu. 

Do rakety jako je Falcon 9 společnosti SpaceX se vleze jen jedna geostacionární družice s pohonem na tekuté palivo, stroje s nižší váhou a menšími rozměry by však unesla i dva najednou. Anebo lze do krychle se standardní délkou stran kolem dvou metrů vecpat více transpondérů, tedy přístrojů modulujících signál ze Země a vysílajících jej zpátky. Nevýhodou iontového pohonu je, že nabírá rychlost jen velmi pozvolně. Cesta z nízké oběžné dráhy na GEO tedy takové družici trvá několik měsíců namísto týdnů, což však v satelitním byznysu nehraje žádnou roli. Proto prý bude koncem dvacátých let až polovina geostacionárních družic poháněná paprskem.  

Nahoru levněji

Podobně dramatickým vývojem již pár let prochází nosné technologie. Klasické rakety jen tak něco nenahradí, přestože lze družice vypouštět i třeba z letadel. Sedmnáctimetrové rakety Pegasus a Pegasus XL od roku 1990 vystartovaly již třiačtyřicetkrát, převážně z pod dopravního Lockheedu TriStar. V blízké budoucnosti je nejspíš budou vypouštět i suborbitální letouny Stratolaunch společnosti Scaled Composites, nákladní bratříčci známějšího White Knight Two určeného pro vesmírný turismus. 

Americký Pegasus ale unese jen čtyři metráky nákladu a v současnosti vyvíjený evropský systém Aldebaran jen tři sta kilo. Tento koncept se tedy dobře uplatní k vysílání menších přístrojů na nižší oběžné dráhy, těžko se ale tímto způsobem budou vypouštět geostacionární satelity se složenými čtyřicetimetrovými solárními panely. I v hájemství klasických nosných raket však již padl monopol hrstky státních agentur či jejich kontraktorů, jakým je americká United Launch Alliance (ULA), společný podnik koncernů Lockheed Martin a Boeing.

Když se v září 2008 podařilo kalifornské SpaceX jako prvnímu zcela soukromému subjektu vypustit na oběžnou dráhu raketu na tekuté palivo, ULA si za vypuštění družice účtovala 100 až 200 miliony dolarů. Start na raketě Falcon 9 společnosti SpaceX přitom dnes stojí kolem padesáti milionů, a doprava nosičem Falcon Heavy bude od ledna příštího roku prý stát jen kolem dvaceti. A to je teprve začátek: majitel firmy Elon Musk chce cenu za vypuštění rakety do deseti let snížit na pouhých 700 tisíc dolarů. 

Klíčem k tomu je vícenásobné používání komponentů raket. Alespoň co se orbitálních nosičů týče, byly i v tomto ohledu pionýry inženýři SpaceX. V prosinci 2015 se jim jako prvním povedlo ubrzdit vracející se první stupeň rakety Falcon 9 a vertikálně s ním přistát na rampě komplexu v Cape Canaveral, který si SpaceX pronajímá od amerického letectva. Vyšlo to až na osmý pokus, dřívější přistání buď končila úmyslně ve vlnách nebo neplánovaně v plamenech. Historicky první let rakety s již jednou použitou komponentou proběhl v únoru loňského roku s družicí SES-10 na palubě.

Vesmírná stavebnice

Družice tedy budou stále menší či lehčí, a náklady na jejich dopravu na orbit výrazně klesat. Promění se však i podoba těchto strojů. Již dnes staví Airbus Defense and Space či Boeing Satellite Systems telekomunikační satelity na principu stavebnice, což podobně jako v automobilovém průmyslu šetří peníze i čas na vývoj jednotlivého stoje. Postupně by se však design družic mohl stát natolik modulárním, že umožní jednotlivé komponenty měnit přímo na oběžné dráze. 

Na satelitu krátkodobě zakotví robotická sonda a vymění či doplní určitý díl, třeba transpondér lépe odpovídající jejímu novému úkolu. Anebo se sonda na pár let se satelitem přímo spojí, aby svými přístroji na potřebnou dobu rozšířila jeho funkcionalitu. Víceúčelovými se však telekomunikační družice stávají již dnes, jejich počítače dovolují významně upravovat parametry vysílání podle okamžité potřeby. Efektivnější využití „hardware“ družice může i o řád zvýšit její vysílací kapacitu, a navíc již nemusí nést filtry signálu, frekvenční konvertery a další přístroje o váze mnoha metráků. 

Satelity tedy nejenže drží krok s neustále se zrychlující dobou informační, ale budou hrát klíčovou roli v zajišťování všudypřítomné konektivity. Ostatně v nedostupných či méně vyvinutých regionech již dnes nahrazují pozemní telekomunikační infrastrukturu. „Naše flotila pokrývá 99,99 procent zemského povrchu. Zajišťujeme tak dostupnost telekomunikačních služeb i v letadlech či na lodích uprostřed oceánu,“ vysvětluje Martin Ornass-Kubacki, viceprezident satelitního operátora SES. „Flexibilita nastupující generace družic navíc umožní zcela nové podnikatelské modely, třeba krátkodobý a na okamžité vyžádání dostupný pronájem vysílacích kapacit,“ předpokládá Ornass-Kubacki.

Archeologové občas narazí na skutečně velice zvláštní věci. Nedávno se jim podařilo na pohřebišti ve vesnici Pocklington, která se nachází v anglickém hrabství Yorkshire. Pohřebiště pochází z doby železné, která na území Velké Británie trvala zhruba od roku 800 před naším letopočtem do roku 43 našeho letopočtu, kdy do Británie dorazili Římané.

Na tomto pohřebišti již bylo odkryto asi 100 hrobů. Nedávno k nim přibyly dva další, které rozhodně stojí za zmínku. První z hrobů ukrýval asi dvacetiletého muže válečníka, který podle zachovalých stop „zemřel“ hned dvakrát. Poprvé to bylo nejspíše po úderu kyjem nebo něčím podobným do hlavy. Pak ale s jeho pozůstatky zřejmě provedli nějaký rituál, během něhož mrtvého válečníka asi devětkrát probodli. Pětkrát to bylo zbraní se železným hrotem a čtyřikrát zbraní s kostěným hrotem. Účel rituálu je přitom nejasný. Mohlo jít o odměnu zasloužilému bojovníkovi nebo třeba naopak pomstu nepříteli.

TIP: V Anglii objevili unikátní hrob ženy Bodiky ze starověkého Říma

Druhý výjimečným pohřbeným byl starší vysoce postavený muž v honosných šatech a se zlatými šperky, kterého archeologové objevili na válečném voze. S tímto mužem a vozem byl pohřbený bronzový štít a také dva koně. Ani jeden z těchto koňů ale nemá hlavu, tedy spíše lebku. Odborníci se domnívají, že koně byli umístěni do hrobu živí a pak jim usekli hlavy, zřejmě rovněž z rituálních důvodů. Uťaté koňské hlavy pak například mohly střežit starcův hrob.

Průzkum, transport jednotek a palebná podpora rozhodně nebyly jedinými úkoly, které vrtulníky ve Vietnamu plnily. Víceúčelový typ UH-1 s původním názvem Iroquois se stal nejrozšířenějším typem vrtulníku ve vietnamské válce, našel využití také jako létající velitelské stanoviště pro velitele brigád a divizí, kteří mohli řídit operace probíhající na zemi přímo pod nimi. Velitelé pěších praporů pak měli svůj lehký stroj OH-6, který byl kromě řízení boje využíván i k nouzové evakuaci raněných přímo pod palbou nepřítele.

Děvečka pro všechno

Vrtulník UH-1 nesoucí přezdívku Huey (první modely byly označeny jako HU-1, což jim vyneslo pojmenování podle jednoho ze synovců kresleného kačera Donalda) zajišťoval také pravidelné zásobování jednotek nasazených v „buši“. Pravidelně vždy po pár dnech tak vrtulníky přivážely munici, vodu, proviant, poštu či náhradní uniformy. „Mixéry“, jak se vrtulníkům rovněž přezdívalo (z anglického Chopper), byly v podstatě „stěhováky“ vietnamské války.

Desítka středních transportních CH-47 Chinook byla schopna přepravit baterii houfnic ráže 105 mm včetně potřebného materiálu a střeliva a vytvořit tak jádro budoucí palebné základny. Již čtvrt hodiny po přistání pak dělostřelci mohli zahájit palbu.

Těžká váha

Nejtěžší CH-54 Tarhe s únosností devíti tun dokázaly v podvěsu přepravit houfnice ráže 155 mm, buldozery, mostní konstrukce, ale i poškozené vrtulníky, lehká obrněná vozidla anebo říční čluny. Tento „létající jeřáb“ sloužil dokonce i jako „bombardovací vrtulník“ – nosič 4 530kg pumy (tu nebyl schopen pojmout ani strategický bombardér B-52), jež se shazovala z výšky 300 m za účelem vytvoření přistávací plochy pro dva vrtulníky v džungli.

Zajímavý způsob využití typů OH-6, OH-58 a UH-1 představovalo osazení přístrojem XM-3 „People Sniffer“ (tedy čichač lidí), jehož senzory byly schopné v terénu detekovat látky nacházející se v lidském potu a moči, a tím odhalit přítomnost cizích osob. Vrtulníky prošly ve Vietnamu nejrůznějšími rolemi, a dokonce z nich v noci napadali své cíle odstřelovači, k čemuž bylo zapotřebí dvou UH-1, z nichž jeden byl osazen silnými infračervenými ozařovacími světlomety (původně z tanku M48) a druhý pak vezl dvojici ostřelovačů vybavených puškami s noktovizory.

Pár čísel na závěr 

Ve Vi etnamu nasadili Američané kolem 11 000 vrtulníků (většinu provozovala US Army), z nichž 7 000 bylo víceúčelových strojů UH-1. Tyto stroje v průběhu války řídilo přes 40 000 pilotů, kteří uskutečnili desítky milionů letů. Jen v roce 1967, tedy v době velkých ofenzivních operací, vykonaly helikoptéry ve Vietnamu kolem 5 milionů letů (z čehož 3 225 000 připadlo na bojové mise), přičemž přepravily 7 milionů osob, půl milionu tun zásob a evakuovaly 118 000 raněných. Samotné bitevní vrtulníky onoho roku provedly 560 000 letů.

TIP: Jak začala vietnamská válka? Incident v Tonkinském zálivu 1964

O intenzitě využívání vrtulníkové techniky svědčí také ztráty. V průběhu války zahynulo 2 202 pilotů a 2 704 členů osádek vrtulníků. Celkem více než 2 200 pilotů i jejich osádek spolu s pětistovkou pasažérů padlo ve strojích UH-1. Z různých příčin bylo zničeno 3 305 strojů řady UH-1, 271 bitevních vrtulníků AH-1, 132 transportních CH-47, 174 průzkumných OH-13, 842 průzkumných a kurýrních OH-6 či 176 transportních UH-34 používaných námořní pěchotou. I přes tyto poměrně vysoké ztráty se však aeromobilní koncept ukázal jako úspěšný a bez něj by americké operace v oblasti byly stěží proveditelné. Taktika se sice v budoucnu pro potřeby jiných typů konfliktů a odlišného prostředí v některých bodech inovovala či pozměnila, ovšem v zásadě se mnohé vietnamské zkušenosti využívají dodnes. 

Také řešíte, kdy svým dětem prozradit, že Ježíšek neexistuje a nenosí každý rok tu horu vánočních dárků? Britští vědci se rozhodli, že to zjistí seriózním výzkumem.

Definitivní výsledky výzkumu budou sice až v roce 2019, už teď ale zveřejnili své úvodní poznatky. Badatelé se ptali lidí po celém světě na jejich vztah k „roznašečům dárků“. Zatím dostali asi 1 200 odpovědí.

TIP: Psychologie štědrovečerního mýtu: Proč děti věří na Ježíška?

Z dosavadních výsledků tohoto vánočního výzkumu vyplynulo, že děti věří na existenci Santy Clause nebo dalších bytostí v průměru do věku osmi let. Jistým varováním může být, že zhruba 30 procent dotazovaných uvedlo, že jejich poznání o skutečném stavu věcí ohledně Santy Clause a spol. ovlivnilo jejich vztah k dospělým. Vědci proto rodičům radí, aby v této otázce postupovali diplomaticky a taktně. Malá část dětí si totiž odnese negativní poučení, že lhát je v pořádku a chování rodičů považují dokonce za zradu. 

Výkonná soustava radioteleskopů ALMA nedávno pozorovala masivní mladou hvězdu MM 1a. Je to gigant, který se nedávno narodil ve hvězdné porodnici, vzdálené od nás přes 10 tisíc světelných let. Když John Ilee z britské Univerzity v Leedsu a jeho kolegové analyzovali data radioteleskopů ALMA, objevili ještě jednu hvězda - vlastně spíš hvězdičku, kterou nazvali MM 1b.

Dvojhvězd je ve vesmíru hodně. Tahle je ale hodně výjimečná. Hvězda MM 1a má hmotnost zhruba jako 40 Sluncí, zatímco její hvězdný minipartner MM 1b váží jen sotva polovinu Slunce. Takový nepoměr (80:1) mezi partnery v dvojhvězdném systému je nesmírně vzácný.

Zrození minihvězdného partnera

Důvodem je podle všeho samotný zrod hvězdy MM 1b. Když se rodí dvojhvězdy, obvykle to probíhá tak, že se oba hvězdní partneři objeví současně, prostě jako dvojčata. Jenomže u hvězdy MM 1b to bylo jiné. Vznikla o dost později než hvězda MM 1a, s největší pravděpodobností z vesmírného plynu a prachu, který zbyl po zažehnutí její velké sestry.

TIP: Amatérští astronomové objevili opravdovou raritu: Neutronovou dvojhvězdu

Z materiálu po zrození hvězdy se obvykle vytvoří protoplanetární disk, ve kterém se následně formují planety. Pokud jde ale o hvězdu značné velikosti, jako je právě MM 1a, může se stát, že namísto disku a planet vznikne malý hvězdný partner. Jde o jeden z prvních takových případů, které astronomové doposud pozorovali.

Podle vědců je dokonce možné, že MM 1b má svůj vlastní protoplanetární disk. Vzhledem k blízkosti hvězdy MM 1a a jejímu očekávanému brzkému konci je ale pravděpodobné, že tento disk nebude mít dlouhou životnost. Hvězdu MM 1a vědci klasifikují jako hvězdu třídy O, což jsou velké a velmi horké hvězdy s životností okolo milionu let. Naopak MM 1b je pravděpodobně malý a chladný červený trpaslík.

V 9. století vypukla v Norsku natolik silná populační vlna, že se tamní obyvatelé vypravili na moře – a osídlili Island. Odtud pak byl podle norských ság v roce 982 vyhnán Erik Rudý: Na základě dávných příběhů o souši zamířil ke Grónsku a ostrov skutečně objevil. V té době panovalo na Zemi dostatečně teplé klima, aby i na tak odlehlém severu nalezl vegetaci. Poté, co prozkoumal jihovýchodní a jihozápadní pobřeží, vydal se zpět do vlasti se zprávou o nové pevnině vhodné k osídlení. 

Využil přitom skutečnost, že také Island již začínal být Norům malý a dobytek se tam neměl kde pást. Nalezenou souš nazval Grønland neboli „zelená země“ a vylíčil ji v lákavých barvách, aby se s ním vydali na cestu noví kolonisté. Jeho plán vyšel a původní državu založenou pětadvaceti loďmi brzy rozšířily tři další osídlovací vlny, čítající desítky plavidel. 

Odříznuti od krále 

Vikingská populace, rozčleněná do malých osad, nakonec čítala asi pět set lidí. Grónsko se posléze stalo výchozím bodem pro cesty do dnešní Kanady a na severovýchod USA, jež často vedli příbuzní Erika Rudého. Nový kontinent objevili dávno před Kryštofem Kolumbem, nicméně později od průzkumu neznámých území upustili. Tamní půdu totiž bránili až příliš agresivní indiáni a nepočetní grónští osadníci si krvavé střety nemohli dovolit. Nakonec se na sever Ameriky vydávali převážně pro dřevo a železnou rudu a konfliktům s domorodci se vyhýbali. I díky popsaným přírodním zdrojům osady podél grónských fjordů prosperovaly a v nejlepších letech měly okolo pěti tisíc obyvatel.

Již počátkem 12. století se grónští Vikingové obrátili na panovníka původní vlasti Haakona IV. Norského s žádostí, aby k nim vyslal biskupa. V „zelené zemi“ posléze vyrostly farní i menší kostely, katedrála, a dokonce klášter. Grónský biskup podléhal norskému primasovi, arcibiskupovi v Trondheimu, a obyvatelé ostrova jeho prostřednictvím odváděli i pověstný „svatopetrský peníz“ papeži. 

Z hlediska samosprávy byli zpočátku nezávislí. Mezi roky 1261 a 1262 se však spolu s Islanďany dobrovolně podřídili norskému králi výměnou za slib, že jim každoročně pošle dvě obchodní lodě s žádaným zbožím (Island si jich vyjednal rovnou šest). Vzhledem ke vzdálenosti zůstávalo ovšem politické spojení s Norskem nadále volné. 

Poslední loď

Ve 14. století se však v Grónsku usídlil zástupce norského krále a tamní obyvatelé už bytostně záviseli na dovozu surovin z kontinentu – obzvláště železa, kterého měli akutní nedostatek. Kupovali ale také luxusnější zboží, například barevné vitráže pro katedrálu. Dovoz platili převážně mrožími kly, pro něž každoročně putovali podél západního pobřeží ostrova na sever do kraje Nordrseta.

Nástup tzv. malé doby ledové kolem roku 1300 ovšem Grónsko do jisté míry od Evropy odřízl. Norsko se navíc stalo součástí unie s Dánskem a Švédskem, přičemž bylo hospodářsky nejméně významné. Královské lodě proto připlouvaly stále vzácněji: Poslední z nich zmiňovaná v historických pramenech dorazila k tzv. východnímu osídlení v roce 1409. 

Slehla se po nich zem

Jak vyplývá z archeologických nálezů, navzdory slábnoucí královské podpoře se lidé na ostrově dokázali uživit ještě desítky let. Už kolem roku 1370 však zaniklo tzv. západní osídlení, pod jehož konec se podepsalo nejen ochlazení, ale také Inuité: Na sever Grónska pronikli z Kanady, načež sestoupili k jihu. Tam narazili na Vikingy, jichž bylo na obranu vlastních území málo a kvůli nedostatku železa jim chyběly kvalitní zbraně. Inuité, kteří byli navíc uvyklí chladu, tak měli na své straně všechny výhody – a Vikingové následně za „nejasných“ okolností zmizeli. Jeden z posledních dochovaných záznamů zmiňuje masakr osady na západním břehu v roce 1379, jenž si vyžádal životy osmnácti mužů. Krvavé konflikty byly zjevně na denním pořádku. 

Otázku úpadku grónských Vikingů se dodnes nepodařilo zcela objasnit. Příčinou nemusely být boje s Inuity, ale spíš rozpadající se ekonomika. Z mrožích klů se v dobách největší slávy vyrábělo ledacos, od krucifixů až po šachové figurky. Dřív než křesťanské armády dobyly první říše na Blízkém východě, nahrazovala „mrožovina“ nedostatkové sloní kly. Podobná tvrzení však vyžadují důkazy: Vědci přitom donedávna nedokázali spolehlivě určit, odkud kly nalezené po celé severní Evropě pocházejí, a zda tedy mají s Grónskem nějakou spojitost. Nyní se ovšem situace změnila.

Mroží bohatství

Norsko-britský vědecký tým analyzoval vzorky mroží „slonoviny“, jejíž historie sahala do let 900–1400. Jednalo se o artefakty nalezené ve známých centrech středověkého obchodu, jako byl Trondheim, Bergen, Oslo, Dublin, Londýn, Schleswig a Sigtuna.

Výzkum byl možný zejména díky ostatkům mrožích lebek, v nichž kly během převozu zůstávaly jako v ochranném balení – vylamovaly se až v dílnách. Badatelé z nich odřízli nepatrné části, podrobili je analýze DNA a na jejím základě pak odhalili evoluční štěpení mrožích populací. Během dvou století, kdy měli Vikingové na dovoz klů monopol, se zvířata rozdělila do dvou linií: „Východní“ obývala převážnou část arktických oblastí a Skandinávii, „západní“ se však zdržovala výlučně ve vodách mezi západem Grónska a arktickou Kanadou. Většina nejstarších vzorků klů náležela k východní linii. Nicméně od 12. století, kdy poptávka stoupla, pocházely mroží kly dovážené do Evropy téměř výlučně z linie západní. Museli je tedy dodávat norští Vikingové sídlící v Grónsku. 

Tvrdá měna

Získali je přitom buď sami při lovu, nebo díky obchodování s Dorseťany a Inuity na severozápadním pobřeží ostrova či v arktické Kanadě. „Z našich poznatků jednoznačně plyne, že do dvanáctého století se Grónsko skutečně stalo hlavním dodavatelem mrožích klů pro západní Evropu – což tehdy dokonce znamenalo téměř monopol. Tato změna v obchodování se slonovinou se shoduje s rozkvětem norských osídlení v Grónsku. Islandské prameny naznačují, že ve dvacátých letech dvanáctého století využili Gróňané kly také jako ‚valutu‘ na zmíněné zajištění vlastního biskupa od norského krále. Platili jimi i desátky a jiné církevní odvody,“ vysvětlil člen týmu James Barrett z University of Cambridge.

TIP: Hádanka archeologie: Záhadný masakr na švédském ostrově Öland

Zdůraznil přitom, že Evropa se v 11.–13. století prudce rozvíjela jak demograficky, tak ekonomicky. Velká města živila poptávku po všemožném zboží a bohatší vrstvy neváhaly platit značné peníze za komodity z odlehlých zemí. „Zájem o luxusní zboží vyrobené z mrožích klů podle všeho výrazně napomohl tomu, že vzdálená společenství Norů v Grónsku přežila staletí,“ dodává Barrett.

Závislí na klech

Genetické poznatky však bohužel neosvětlují okolnosti zániku grónských kolonií. Na jedné straně se ve 14. a 15. století obnovil obchod s Orientem a evropské trhy opět zaplavila pravá slonovina, nicméně příčin kolapsu mohlo být víc. Kvůli nadměrnému lovu se možná západní linie mrožů přesunula z oblasti Nordrsety. Ochlazení znesnadnilo mořeplavbu a ve 14. století navíc udeřila morová epidemie. 

Oslabení obchodu s Evropou však zřejmě sehrálo klíčovou roli. „Přílišná závislost na jediné vývozní komoditě, byť na počátku přispěla k rozvoji a blahobytu společnosti, se zároveň mohla stát její hlavní slabinou,“ uzavírá Barrett.

Tento působivý snímek zachycuje jemné detaily mlhoviny, jejíž vznik a vývoj doprovázejí bouřlivý vztah dvojice hvězdných partnerů tvořících dvojhvězdu R Aquarii. I když většina dvojhvězd tančí poklidný gravitační valčík, vztah této dvojice je mnohem méně idylický. Menší z dvojice hvězd, i přes svoji malou velikost, neustále strhává další a další hmotu ze své umírající souputnice, která se nachází ve vývojové fázi rudého obra.

Pochmurný kosmický výjev

Větší z obou složek, rudý obr, je proměnnou hvězdou typu Mira. V závěrečné fázi svého života začnou tyto hvězdy pulsovat, mohou být až 1000× jasnější než Slunce a jejich vnější obálky expandují, až jsou nakonec odhozeny do mezihvězdného prostoru. 

Smrtelná křeč rudého obra sama o sobě představuje poměrně dramatický proces, ale s přispěním druhé složky se celá situace promění v pochmurný kosmický výjev. Drobný hustý a mnohem teplejší bílý trpaslík strhává hmotu z vnějších obálek mnohem většího rudého obra a výtrysky hvězdného materiálu, které umírající hvězda odvrhuje, se šíří do kosmického okolí.    

Čas od času, v okamžiku, kdy se na povrchu bílého trpaslíka nahromadí dostatečné množství hmoty, dojde k zažehnutí překotných termojaderných reakcí. Následuje jev, který astronomové označují jako nova, při kterém je do okolního vesmíru opět vyvrženo značné množství hmoty. Pozůstatky posledních explozí je možné pozorovat v podobě slabé plynné mlhoviny, která dvojhvězdu obklopuje.    

Dvojhvězda R Aquarii se nachází pouze asi 650 světelných let od nás. Z hlediska galaktických měřítek tedy leží doslova v sousedství. Je jednou ze Zemi nejbližších takzvaných symbiotických dvojhvězd a vědci jí věnují patřičnou pozornost již po desítky let.