Beatrix Bourbonská si příliš velké sympatie nezískala ani u české šlechty, ani u svých poddaných. Podobně jako její manžel i ona se ve „svém království“ připadala jako cizinka. Porod jejího syna Václava Lucemburského však nesmazatelně vstoupil do dějin.

Nešťastná královna Eliška

Jan Lucemburský ovdověl v roce 1330. Symbolicky na den výročí svatého Václava v pouhých osmatřiceti letech na tuberkulózu zemřela jeho utrápená choť Eliška Přemyslovna. Je všeobecně známo, že toto manželství bylo šťastné snad jen pár prvních let. I když se dříve dávala vina víceméně Janovi, dnes už jeho osobnost nevidíme tak černobíle. Získal uznání jako panovník evropského formátu, neohrožený rytíř a skvělý diplomat. Pozvedl prestiž českého království a rozšířil jeho území. Proslul také jako mimořádně velkorysý a štědrý, možná i lehkomyslný až rozhazovačný člověk. Ostatně měl z čeho rozdávat.

Ovšem s panovačnou a hysterickou Eliškou, která byla přehnaně hrdá na svůj přemyslovský původ, se k sobě zrovna nehodili. Když se dozvěděl o její smrti, pobýval zrovna kdesi v Korutanech. Oficiálně dal sice najevo svůj smutek, začal dokonce nosit černý šat, ovšem ani se nenamáhal přijet domů na pohřeb ani uložení ostatků královny do hrobky ve zbraslavském klášteře.

Utajený sňatek z lásky

K nové svatbě přistoupil Jan až po čtyřech letech. Nemusel spěchat. Krásné ženy se relativně mladému a zároveň dobře vypadajícímu králi samy nabízely při každé příležitosti. Jeho vyvolenou se nakonec stala šestnáctiletá Beatrix, dcera vévody Ludvíka z Bourbonu pocházejícího z vedlejší větve francouzského královského rodu. S krásnou a hrdou dívkou se osmatřicetiletý Jan seznámil na dvorské slavnosti v Paříži na podzim roku 1334. Její otec si všiml jeho zájmu, a tak s ním velmi rychle začal vyjednávat o případném sňatku.

Už v prosinci 1334 se v Bois de Vincennes za přítomnosti francouzského krále Filipa VI. uskutečnila honosná svatba. Původně se měl Jan oženit s dcerou římského krále Albrechta I. Alžbětou Habsburskou, ale nakonec byl rád, že papež protahoval vydání dispense kvůli jejich příbuzenství. Alžběta se Janovi nelíbila, a navíc věčně churavěla. Mimochodem, i Beatrix byla s Janem spřízněná. Měli společného pradědečka Jindřicha V. Lucemburského.

Podle všeho to vypadá, že tímto sňatkem Jan výjimečně nesledoval dynastické zájmy, ale prostě se zamiloval. Jenže v Praze se dlouho o jeho sňatku nevědělo, netušili to ani jeho synové Karel a Jan Jindřich. Otec je totiž jaksi „zapomněl“ na svatbu do Francie pozvat, a tak se nemohl divit jejich rozčarování, ani averzi, která mezi nimi a macechou vznikla.

Beatrix v Čechách

Beatrix přijela do Prahy v lednu 1336 a dostalo se jí patřičného uvítání ze strany šlechty i duchovenstva. Blanka z Valois, první manželka jejího nevlastního syna Karla, jí dokonce jela naproti až do Chebu. Těšila se, že bude mít na dvoře spřízněnou duši. Obě mladé ženy byly nejen vrstevnice, ale i sestřenice. Navíc sám král o to svou snachu požádal. Beatrix totiž na rozdíl od Blanky neuměla ani slovo česky, ba ani německy. Mimochodem – to se nezměnilo ani v budoucnu. Zatímco Blanku si v Čechách oblíbili, pyšná Beatrix si srdce svých poddaných ani šlechty nezískala. Určitě svou roli sehrála i jazyková bariéra, ale na vině byla podle všeho především povaha nové královny. 

Nezvyklý porod

V únoru 1337 přivedla Beatrix v Praze na svět syna, který dostal jméno Václav. Porod neproběhl klasickým způsobem, ale císařským řezem a královna ho přežila čirou náhodou. K tomuto závěru dospěla expertní skupina, která se tímto prominentním zákrokem zabývala. Tvořili ji náš přední gynekolog Antonín Pařízek a historici Milada Říhová a Václav Drška. Ti se svými poznatky seznámili odbornou veřejnost v časopise Česká gynekologie v srpnu 2016.

I když se o takových intimních záležitostech ve středověku a ještě ani dlouho potom vůbec nemluvilo, informace o tom, jakým způsobem přišel chlapec na svět, poskytují dva dochované latinsky psané dopisy. První list, v němž se ona radostná událost sděluje, byl určen představitelům českého města Kolína. Druhý dopis neměl konkrétního adresáta. Historikové se domnívají, že to mohl být obecný dopis, oběžník či jakási předloha rozesílaná do všech významných měst v Českém království či na evropské dvory. O způsobu porodu se rovněž zmiňuje vlámská kronika Brabantsche Yeesten z počátku 15. století a také několik dalších pramenů, které jsou ovšem výrazně pozdějšího data.

Jméno českého patrona to nezachránilo!

K novorozenému synovi, budoucímu básníkovi měl prý Jan Lucemburský úplně jiný vztah než ke svým dětem z předchozího manželství s Eliškou Přemyslovnou. Nejspíš jako vyjádření díků za zázrak, že chlapeček přežil, dostal jméno českého patrona - Václav. Jinak se to vysvětlit nedá - v Lucembursku, které měl chlapec po otci zdědit, to bylo jméno naprosto netradiční. Nebo si tím snad chtěl král Jan naklonit českou šlechtu a získat přízeň pro svou druhou ženu? Nejspíš to bylo marné...

TIP: Středověcí mistři skalpelu: Chirurgický zásah absolvoval sám Karel IV.

Averze vůči Beatrix rostla a plně se to ukázalo při její korunovaci v květnu 1337. Ta proběhla podle kronikáře Petra Žitavského za ostentativního nezájmu veřejnosti a měla do slavnostní události daleko. Král Jan neměl patřičné roucho, ba dokonce ani korunu českých královen, kterou již dříve zastavil. Musel tak Beatrix nasadit korunu svou. Beatrix pochopila, že není v Čechách vítaná a již 1. července 1337 i se synkem odcestovala do Lucemburska. Do Čech se už nikdy nevrátila.

Beatrix se rok po smrti Jan Lucemburského v bitvě u Kresčaku znovu provdala za Oda z Grancey a i nadále užívala titulu české královny. Žila bohatý společenský život, milovala umění a z jejího majetku se dochovala iluminvaná modlitební knížka. Nakonec přežila nejen své nevlastní syny Karla a Jana Jindřicha, ale o dva týdny i vlastního syna Václava. Pohřbena je v dnes již neexistujícím kostele jakobínského kláštera v Paříži.

Američtí vojenští plánovači již počátkem roku 1941 správně předpokládali, že Spojené státy budou dříve či později zataženy do války. Současně existovala reálná hrozba vojenského kolapsu Velké Británie, takže pokud se Američané chtěli zapojit do strategického bombardování Německa, potřebovali letoun schopný doletět nad evropské cíle ze základen na východním pobřeží USA. Americké letecké síly (tehdy ještě USAAF) proto v dubnu 1941 vyhlásily soutěž na konstrukci bombardéru s velmi dlouhým doletem. 

Přežil druhou světovou válku

Letadlo mělo dosáhnout maximální rychlosti 724 km/h, vystoupat do 10 600 m a uletět 19 300 km. Později došlo k redukci plánovaných výkonů na dolet nejméně 16 000 km s nákladem 4,5 tuny bomb při cestovní rychlosti 480 km/h. Soutěže se zúčastnily firmy Consolidated, Boeing, Douglas a Northrop. V listopadu 1941 objednali vojáci u firmy Consolidated stavbu dvou prototypů označených XB-36.

V březnu 1943 došlo spojením firem Consolidated a Vultee ke vzniku nového leteckého výrobce Convair. V červnu téhož roku objednalo velení USAAF výrobu sta sériových B-36, přičemž prototyp XB-36 měl být k dispozici v září 1944. Vzhledem k tomu, že další projekty měly vyšší prioritu, dostal se B-36 do časového skluzu. Na rozdíl od jiných programů však nebyl po skončení války zrušen a v srpnu 1946 se uskutečnil zálet prototypu.

Nosič atomových bomb

Druhý prototyp (označený YB-36) se stal vzorem pro sériovou výrobu. Stroj pohánělo šest motorů, každý tvořený čtyřmi hvězdicemi s celkem 28 válci, které roztáčely třílisté tlačné vrtule. Mohutný profil křídla umožňoval palubnímu mechanikovi v případě potřeby za letu procházet křídelním koridorem k motorům. Přední prostor osádky a stanoviště zadního střelce spojovala chodba kruhového průřezu, v níž se pohyboval vozík urychlující přesun mezi předním a zadním přetlakovým prostorem.

Osádku tvořilo 15 mužů: dva piloti, bombometčík, navigátor, palubní inženýr, dva operátoři radiostanic a osm střelců. Když se Sovětský svaz stal hlavním protivníkem Spojených států a studená válka nabrala na obrátkách, ukázalo se, že jediným americkým letadlem schopným dopravit těžkou jadernou (a později vodíkovou) pumu první generace z amerických základen nad cíle v SSSR je právě B-36. Stroj s pístovými motory na počátku proudového věku sice byl již v době zahájení sériové výroby zastaralý, ale současně se nedalo počítat s tím, že proudový Boeing B-52 bude operačně způsobilý dříve než v polovině 50. let. 

Aféra Peacemaker 

B-36 byl mimořádně náročný na pozemní obsluhu, navíc v raném období provozu se ukázal náchylný na časté požáry motorů a další nákladné poruchy. Jeho kritici kromě toho namítali, že rychlost letounu je srovnatelná s válečným B-24 Liberator, proti němuž je B-36 mnohem zranitelnější. Odpůrci programu mluvili o „mnohamiliardovém trapasu“. Jednalo se především o zástupce konkurenčního námořnictva, jehož velení se obávalo o státní dotaci na projekt obří letadlové lodě United States.

V roce 1947 velení námořnictva zaútočilo na způsob financování B-36, který podle jejich mínění nesplňoval podmínky stanovené ministerstvem obrany. Zástupci námořnictva byli navíc přesvědčeni, že převaha amerických letadlových lodí (stejně jako za druhé světové války) představuje rozhodující vojenskou sílu pro budoucí válečné konflikty. Nová třída letadlových lodí měla nést na palubě bombardéry schopné provádět nukleární údery, což by námořnictvu umožnilo disponovat vlastními jadernými zbraněmi.

Pokračování: Americký obr nesoucí smrt: Bombardér B-36 Peacemaker (2)

Letectvo bombardéry B-36 nakonec uhájilo, zatímco projekt letadlové lodě United States definitivně zrušil ministr obrany Louis Johnson. Vysocí funkcionáři námořnictva výrok okamžitě zpochybnili, neboť v Johnsonově rozhodnutí spatřovali střet zájmů vzhledem k jeho někdejší pozici ve vedení firmy Convair. Vyšetřování případu zvláštní komisí Kongresu se táhlo do roku 1950. Když vypukla válka v Koreji, vojenský rozpočet USA čtyřnásobně vzrostl a námořnictvo se následně dočkalo letadlových lodí třídy Forrestal, které představovaly adekvátní kompenzaci za zrušenou třídu United States.

Relativistické výtrysky hmoty jsou velice energetické fenomény, v nichž se řítí hmota v podobě plazmatu rychlostmi blízkými rychlosti světla. V případě aktivních jader galaxií s výkonnou supermasivní černou dírou mohou takové výtrysky sahat až do vzdáleností milionů světelných let.

Podobné výtrysky ale doprovázejí také aktivitu černých děr hvězdné velikosti i umírání velkých hvězd. Početný mezinárodní tým vědců prostudoval umírání hvězdy, která se stala supernovou SN2017iuk, a objevil doklady existence „horkého kokonu“, čili horkého materiálu, který obaluje relativistický výtrysk hmoty ze zanikající hvězdy.

SN2017iuk náleží k extrémním supernovám, které se někdy označují jako hypernovy. Jejich vesmírná exploze je skutečně ohromující. Pozorovaná SN2017iuk se nachází zhruba 500 miliónů světelných let od Země

Supernova v horkém kokonu

Pozorování supernovy SN2017iuk ukázala, že se materiál v této monumentální explozi rozpíná rychlostí, která odpovídá přibližně jedné třetině rychlosti světla. To je doposud nejrychlejší zaznamenaná rychlost rozpínání exploze supernovy. Sledování rozpínajícího se materiálu supernovy také ukázalo, že se v průběhu exploze změnilo jeho chemické složení.

TIP: Nejzářivější známá supernova: 20× zářivější než celá Mléčná dráha

Astrofyzička Rhaana Starling z britské University of Leicester a její kolegové si obě události spojili dohromady a tvrdí, že jak rychlost rozpínání materiálu, tak i změna jeho složení svědčí o přítomnosti „horkého kokonu“ hmoty kolem supernovy. Přestože teoretické modely existenci „horkých kokonů“ předpokládaly, jde o první pozorování tohoto fenoménu.

Před mnoha miliony let porůstal Antarktidu hustý les a bujela tam fauna i flóra. Dnes panuje na sedmém kontinentu extrémně chladné, větrné a suché podnebí, které umožňuje přežít pouze několika druhům rostlin a zvířat. I přes svoji nehostinnou tvář však Antarktida představuje pro vědce doslova zemi zaslíbenou. Ze vzduchu uvězněného v hlubokých vrstvách ledu lze například rekonstruovat vývoj zemského klimatu miliony let zpátky, sledovat, jaký vliv měly změny podnebí na tamní život, a popisovat dosud nepoznané druhy bakterií. A právě v nehostinné zamrzající poušti na severu kontinentu vyrostla před deseti lety česká polární stanice, kde současně probíhá několik unikátních výzkumů. 

Na ledoborci z Chile 

Myšlenka na samostatnou českou stanici v Antarktidě začala klíčit v hlavách badatelů z Geografického ústavu Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity již v posledních letech 20. století. Realizace však probíhala pozvolna a teprve v únoru roku 2004 přistál u břehů ostrova Jamese Rosse, kde měla základna vyrůst, chilský ledoborec s nákladem stavebního materiálu. Již v následujícím roce se díky nadšení vědců a členů montážní čety podařilo stavbu v náročných podmínkách dokončit. Celý komplex vznikl asi 100 metrů od pobřeží, v nadmořské výšce 8 m. Hlavní budova z tepelně izolovaných panelů zabírá plochu 26,5 × 11,5 m a zahrnuje sedm jednolůžkových a čtyři dvojlůžkové ubytovací buňky, přičemž ubytovací kapacitu lze rozšířit až na 19 osob. 

V roce 2007 pak mohli vědci stanici při slavnostním otevření pojmenovat po proslulém českém genetikovi Johannu Gregoru Mendelovi a oficiálně tam zahájit výzkumnou činnost. Česká republika se tak stala 26. zemí světa s vlastní vědeckou základnou v Antarktidě. 

Expedice v místě probíhají každoročně, ovšem pouze během antarktického léta, které trvá od konce prosince do začátku března. V té době se tamní teploty pohybují okolo nuly, ale dosahují i maxim kolem 10 °C. V zimě naopak panují teploty okolo −10 °C, ovšem rtuť klesá i pod −30 °C.

Poušť, ledovce i oceán 

Polární stanice Johanna Gregora Mendela se rozkládá na východě ostrova Jamese Rosse, v nejsevernější části Antarktického poloostrova. Zmíněný ostrov měří na šířku asi 70 km a z 80 % jej pokrývá led, základna se však nachází ve zbylé, odledněné části. V tamní polární poušti se přitom vyskytuje život, i když poměrně omezeně: Kamenité svahy porůstají mechy a lišejníky a lze narazit i na větší savce, například na lachtany či tuleně. Extrémní teploty snášejí také někteří ptáci – kromě nelétavých tučňáků třeba rybák antarktický nebo chaluha antarktická. 

Základna nevyrostla v daném místě náhodou. V bezprostřední blízkosti se nachází odledněná část s živými organismy, ale nadosah jsou i menší ledovce a oceán. Mezi významné projekty patří výzkum ubývání ledu v oblasti ostrova a popis dopadů změn klimatu na tamní život. Geologům stanice umožňuje zkoumat nejstarší fáze existence této části kontinentu a sledovat procesy v místech, kde po ústupu ledovců vzniká porost řas a mechů. Každoročně však v rámci expedice přijíždějí vědci se zcela novými projekty také z technických disciplín: Před časem se tam například testovala odolnost plastů a jejich stárnutí v náročných klimatických podmínkách. 

Úsporně a ekologicky 

K plnému provozu potřebuje stanice 20 kW elektrické energie a zajišťují ji především větrné turbíny. Jako záloha pak stále slouží dieselagregáty. Významný zdroj tepla pro celou budovu představuje také sluneční záření. Kolektory pokrývají 36 m² stěn a vytápějí interiér stanice na příjemných 17–19 °C. Pro ohřev užitkové vody v kuchyni a koupelně se používají fotovoltaické články. 

Díky zmíněným technologiím patří Mendelova polární stanice podle odborníků mezi technicky nejvyspělejší a nejekologičtější na ledovém kontinentu. A čeští badatelé již díky ní přišli s řadou unikátních objevů: Například paleontologové nalezli v blízkosti základny část kostry druhohorního mořského ještěra žijícího asi před 75 miliony let i dosud nejstarší antarktickou fosilii krytosemenné rostliny. Mikrobiologové zase popsali předtím neznámé chladnomilné druhy bakterií. 

Článek vznikl s využitím informací z knihy Antarktida od polárníka a vědce Pavla Proška. 

Američtí inženýři nedávno vyvinuli robota, který se cítí dobře na zemi i ve vzduchu. Chodí po dvou končetinách, může na nich i skákat, a když se potřebuje dostat přes nějakou překážku, je schopný i krátkého letu.

Nový robotický všeuměl dostal jméno „LEONARDO“, nemá ho ale po slavném renesančním vynálezci a umělci. Název je akronymem z anglických slov „LEg ON Aerial Robotic DrOne“. Robot měří asi 0,8 metru a díky konstrukci z uhlíkových vláken váží jen 2,7 kilogramu.

TIP: Vylepšený robot Atlas od Boston Dynamics je rozeným běžcem

Pro let je LEONARDO vybavený dvojicí trysek. Ve vzduchu to sice není žádný oslnivý letec, to ale ani není jeho primárním účelem. Jeho trysky mu vlastně hlavně prodlužují skoky, takže může strávit ve vzduchu delší dobu, dostat se přes překážku a bezpečně přistát na druhé straně. V budoucnu by podobní roboti mohli prozkoumávat obtížný terén, třeba i na jiných planetách a tělesech Sluneční soustavy.

Saturn je plynný obr. Nevidíme na něm žádný povrch s výraznými rysy, které by bylo možné sledovat během rotace planety. Rovněž má neobvyklé magnetické pole, které skrývá rychlost rotace planety. Letitou hádanku se podařilo rozluštit díky údajům meziplanetární sondy Cassini. Jak dlouho tedy trvá jeden den na Saturnu?

Christopher Mankovich z Kalifornské univerzity v Santa Cruz zjistil, že odpověď na otázku délky dne Saturnu ukrývají Saturnovy prstence. Ukázalo se, že prstence reagují na vibrace plynného obra, podobným způsobem, jako když seismometry měří zemětřesné vlny.

Den na Saturnu

Funguje to tak, že se vibrace vnitřku Saturnu projevují na jeho gravitačním poli. A elegantní prstence Saturnu zase „detekují“ změny gravitačního pole Saturnu. Mankovich vyvinul model, z něhož je patrné, jak souvisí vnitřní struktura Saturnu s prstenci. Nakonec dospěl k závěru, že den na Saturnu trvá 10 hodin, 33 minut a 38 sekund.

TIP: Jak dlouho trvá jeden den na různých planetách Sluneční soustavy?

Nový údaj o délce dne Saturnu je o několik minut rychlejší, než dosavadní odhady z roku 1981. Ty získala NASA analýzou rádiových signálů sondy Voyager. Vědci v podobných případech obvykle spoléhají na magnetické pole planety. V případě Saturnu je ale magnetické pole perfektně uspořádáno podle jeho rotační osy, což znemožňuje jeho využití ke změření délky dne.

Definice známého historika středověké dvorské kultury Joachima Bumkeho zní takto: „Pasování je slavnostní akt, skrze nějž je mladý šlechtic prohlášen rytířem.“ K slavnostnímu přijímání jinochů do světa dospělých však docházelo už u starověkých kmenů. 

Symbol dospělosti

Jak to probíhalo? Většinou předáváním zbraní. Nejčastěji šlo o meč - coby hlavní zbraň a taktéž znak bojovníka. Stát se mužem znamená stát se válečníkem! Takový obřad máme doložen římským historikem Tacitem, který na počátku 2. století při popisu germánských zvyků mimo jiné uvádí, že „na společném shromáždění jeden z vůdců nebo otec či blízký příbuzný ozdobí mladého muže štítem a oštěpem: toto je jejich tóga, toto jsou první pocty jejich mládí.“ 

Obřadné předání zbraně bylo obvyklé také při vstupu mladého či nového bojovníka do družiny. Symbolizovalo tak jeho adopci náčelníkem družiny, při které se vytvářel bližší vztah mezi nováčkem a náčelníkem družiny. Opásaného obřad zavazoval k věrnosti. Rituál předání zbraně byl rovněž součástí korunovačních ceremoniálů panovníků. Nový král dostával církví posvěcený meč, který symbolizoval válečnickou moc a sílu. Tak v roce 791 Karel Veliký opásal mečem svého syna Ludvíka Zbožného při příležitosti jeho zvolení králem Akvitánie. Tentýž Ludvík Zbožný pak v roce 838 učinil svého syna Karla Holého králem a opásal ho „mužskou zbraní, tj. mečem“.   

V církevní režii

Při obřadném pasování dospívajících jinochů nebyla přítomnost kleriků vyžadována. Někdy se stávalo, že otce či panovníka, jenž měl pasovat, zastoupil místní biskup, ale především ze staršího období máme doloženy případy, kde se celý akt prováděl světsky. Duchovní však byli přítomni při výše zmíněných korunovačních rituálech.

Biskupové či arcibiskupové žehnali novým panovníkům a posvěcovali nejen je samé, ale také jejich hlavní předměty denní potřeby, mezi něž patřil především meč. Při těchto okolnostech se používaly liturgické texty obsahující světící formule. Nejstarší z nich máme doloženou už v 10. století. Není to náhoda. Právě v té době byla Evropa ohrožována kočovnými Maďary z východu, islámskými Araby z jihu a loupeživými Vikingy ze severu. Zvláště ti poslední měli zvláštní zálibu v zesměšňování a vraždění Bohu oddaných kleriků, kteří se je trpělivě snažili přesvědčit o správnosti křesťanské víry. Tito duchovní hledali poslední naději u Boha a nemůžeme se divit, že i zbraně králů, knížat a posléze i řadových bojovníků, které sloužili k ochraně křesťanské obce, bývaly žehnány a svěceny.   

Pasování vládců i bojovníků

Až do poloviny 11. století nás prameny informují výhradně o pasování synů králů či knížat, případně zástupců nejvýše postavené šlechty. Počátkem 12. století se objevuje fenomén tzv. masových promocí, což znamená, že vedle kraleviců a princů začínají být pasováni i jiní, mnohdy řadoví bojovníci. S masovou promocí přichází další proměna. Dosáhnutí dospělosti už není podmínkou, byť stále zůstává jedním z časových faktorů předávání zbraně. Nešlo totiž už o to dospět a stát se mužem, šlo o vstup do nové elitní skupiny válečníků, kteří si začali říkat rytíři. 

Kristův rytíř 

Objevení třmene proměnilo bojovou taktiku nově se tvořícího jezdectva. Zrození rytířstva jako určité sociální skupiny ve středověku ovšem souvisí nejen s technickými, ale také společenskými změnami, s rozvojem feudálního systému a šířením církevních myšlenek. Odkdy se tedy klasický bojovník temných období stává uvědomělým rytířem, který se kromě světa války vyzná i v takových delikátnostech jako jsou pojmy milost, milosrdenství a láska?

Latinské prameny, kroniky, legendy a listiny používají pro bojovníka i rytíře stejného výrazu - miles. Ale miles raného středověku se v mnohém liší od miles 13. a 14. století. Válečník raného středověku, jakým byl např. bojovník z družiny Boleslava I. Ukrutného, nebyl ještě tím, koho bychom nazývali rytířem. Uznával určité hodnoty důležité i pro pozdějšího rytíře: odvahu v boji a věrnou služba svému pánovi. Ale také prahnul po kořisti, protivníky nemilosrdně zabíjel a o nějakém dvoření ženám nemohla být řeč. Raději je unesl.

To vše se začalo měnit v průběhu 11., a především ve 12. století, kdy se církev snažila zavilé válečníky krotit například vyhlašováním božích mírů. Pod církevním vlivem se bojovník pomalu měnil v rytíře. A co je lepší, než být rytíř? Být Kristův rytíř! Tedy bojovník nejen válčící, ale chovající se podle křesťanských ideálů. Nešlo o nic nového. Bojovníci už teď obvykle sloužili nějakému pánovi, nyní se měl stát jejich pánem mimo jiné také Ježíš. S Kristem však přišla rovněž zodpovědnost. Správný rytíř měl nejen bojovat a sloužit, ale též ochraňovat církev, chudé, sirotky a vdovy. To ostatně také přísahal, když mu byl předáván meč. 

Vlivem rychle se rozrůstající dvorské epiky přibyly ještě zásady správného dvorského chování (nejen) k ženám. A tak se z brutálního neotesance raného středověku vyklubal ideální rytíř středověku vrcholného, jenž dává milost i nepřátelům, neznásilňuje ženy a vůbec upřednostňuje mírnější způsoby chování. Tento obraz je samozřejmě pouhým ideálem, který nelze přeceňovat. I tak ale oblíbené dvorské romány o statečných a šlechetných rytířích jako byli Parzifal, Lancelot, Erec a další zasáhly své posluchače i předčítače, mezi něž skuteční rytíři té doby patřili. Tyto hrdiny pak považovali za své vzory. 

Panoš si počká  

Na rytíře byli pasováni mladíci ze šlechtických rodin, ojediněle se této cti dostalo i statečným neurozencům. Obvykle byl šlechtický synek svým otcem poslán na vychování ke dvoru cizího pána, nejlépe výše postaveného. Tam se připravoval na rytířský život. Necvičil se jen v umění zacházet se zbraněmi a jízdě na koni. Rozšiřoval i své dovednosti na poli dvorského chování, které zahrnovalo správný postoj k dámě, umění hrát šachy či skládat básně. Zároveň mladík, jehož v té době označujeme výrazy panoš či páže, pomáhal svému pánovi. 

Staral se o koně a pánovy zbraně, doprovázel ho do bitev a na turnaje, posluhoval při hostinách. Když dospěl, jeho pán ho při příležitosti nějakého církevního svátku - o Velikonocích, Vánocích, Letnicích, či při konání svatby nebo při složení lenního slibu pasoval na rytíře. 

Jak pasování probíhalo  

Pokud nám dvorské romány nelžou, podstoupil mladík v předvečer aktu očistnou koupel. Poté musel celou noc bdít na stráži, nejčastěji v kostele. Tím očišťoval svou mysl. Ráno se účastnil slavnostní mše, oblékl se do šatů a zbroje. Nakonec poklekl a pasující mu uštědřil lehký pohlavek, který staročeština nazývala zašijkem.

Pro nové rytíře, jak jsou čerstvě opasovaní označováni, bývaly připraveny nejrůznější turnaje, kde mohli předvést nabyté rytířské dovednosti. Účastnili se jich také šlechtičny, z nichž mnohá se pak stala dámou jejich srdce. Setkali se s nimi totiž ještě tentýž den při hostinách, jež celý obřad uzavíraly.

Image

Čtěte také

Od bitevního pole ke dvoru: Jak se ve středověku zrodil šlechtic?

Vědci z maďarské akademie věd se zaměřili na spánkovou aktivitu chlupáčů po kladných a záporných emocionálních zážitcích. V prvním případě sestával test z hlazení a hry s míčem, ve druhém znamenal oddělení od majitele a vyhrožování. Obdobně jako by tomu bylo u člověka, trpěli psi po dni spojeném s nepříjemným zážitkem neklidným spánkem, házeli sebou a otáčeli se. Pozitivní zkušenost jim naopak zajistila klidnější noční odpočinek. 

TIP: Zdají se nám sny celou noc? Kolik snů za noc máme? A kde se berou „noční můry“?

Výsledky testu potvrzuje i harvardská psycholožka Deirdre Barrettová, která uvádí, že se psům zdá o jejich páníčcích. Podle ní mají – stejně jako další savci – podobný spánkový cyklus, a tudíž i analogickou vazbu snů na realitu. „Psi jsou obecně velmi závislí na svých majitelích. Váš mazlíček proto nejspíš sní o vaší tváři, vůni či o dovádění s vámi,“ vysvětlila Barrettová.

Polským archeologům se v Guatemale povedl pozoruhodný objev. Během vykopávek v dávném městě mayské civilizace Nakum odkryli stavbu, která kdysi sloužila rituálním účelům. Nejprve se domnívali, že jde o hrob nebo možná o obětiště. Pak se ale ukázalo, že jde zřejmě o něco mnohem méně děsivého.

Podle všeho nejde o hrob, ale o dávné parní lázně, které fungovaly před 2 500 lety. Archeologové se domnívají, že Mayové používali parní lázeň jak k praktickým, tak i k rituálním účelům. Používají je ostatně dodnes, kdy do parní lázně chodí jejich těhotné ženy, kvůli zmírnění porodních bolestí.

TIP: V guatemalské džungli objevili 1500 let starý mayský oltář „Hadích králů“

Parní lázeň ve městě Nakum byla v provozu asi mezi lety 700 a 300 před naším letopočtem. Další osud lázní není známý, ví se jen, že byly kompletně vyplněné maltou a sutí. Podle archeologů to může souviset se změnou dynastie v Nakumu nebo s nějakou jinou významnou změnou sociálního nebo náboženského života zdejších Mayů.

Nejmenovaný třiatřicetiletý Ir si svému lékaři stěžoval na silnou bolest v zádech. Ta údajně vznikla při zvedání těžkého břemene. Lékař, který pacienta vyšetřil si kromě jiného povšiml i otoků ve svalech a zanícených míst na kůži. Během následného rozhovoru vyšlo najevo, že nejméně rok a půl si tento muž do svalů injekčně vpravoval vlastní sperma. Bizarní způsob sebeléčby mu měl ulevit od chronických bolestí zad.

TIP: Alarmující zjištění: Lidské sperma může obsahovat nejméně 27 různých virů

Léčebná kůra údajně zahrnovala jednu dávku měsíčně. Sperma si muž aplikoval pomocí injekční stříkačky do svalů ale i do žil. Po úrazu se ale rozhodl zbavit bolesti trojnásobnou dávkou.

Svérázný sebeléčitel následně putoval do rukou specialistů, kteří ho pomocí antimikrobiální léčby zbavili otoků a i akutní bolesti zad. Zda léčba zahrnovala i psychologické a psychiatrické vyšetření není známo.