Sierra Leone leží na západním pobřeží Afriky, sousedí s Guineou a Libérií. Až do roku 1961 byla britskou kolonií, v roce 1971 se stala republikou. V zemi žije kolem dvaceti etnických skupin, většina populace (60 %) se hlásí k islámu, pětina obyvatelstva vyznává tradiční přírodní náboženství a zbylých 20 % jsou křesťané. Funkci úřední řeči plní angličtina, lidé však mezi sebou komunikují prostřednictvím kmenových jazyků. Více než polovina populace je negramotná. Jedná se o chudý stát, který ale disponuje značným nerostným bohatstvím (diamanty, bauxit, zlato).

Rebelové útočí 

Válka v této malé zemi, rozlohou o něco menší než ČR a s šesti miliony obyvatel, vypukla v březnu 1991. Tehdy asi tři tisíce rebelů patřících k hnutí RUF (Jednotná revoluční fronta) překročily hranici z Libérie a začaly terorizovat, mrzačit a zabíjet obyvatelstvo v jižních oblastech Sierry Leone. Povstalce podporoval liberijský diktátor Charles Taylor, usilující o získání kontroly nad těžbou sierraleonských diamantů. Vůdcem rebelů se stal někdejší desátník ozbrojených sil Sierry Leone Foday Sankoh, který absolvoval bojový výcvik v Kaddáfího Libyi.

Do konce roku kontrolovala RUF dvě třetiny země. Sierraleonský prezident Joseph Saidu Momoh poslal proti rebelům armádu, která se však během pronásledování RUF dopouštěla stejných zvěrstev na civilním obyvatelstvu jako její protivník. Kromě toho někteří vládní vojáci se večer vytráceli k nepříteli a účastnili se bojových operací na jeho straně. Vžilo se pro ně označení Sobel, tedy voják (soldier) ve dne a rebel v noci. Nedůvěra obyčejných lidí k armádě vedla ke vzniku další ozbrojené formace, jakési domobrany, jejíž příslušníci ochraňovali své domovy před vojáky i rebely. Užívali označení Kamajors a v boji dokázali mistrně využívat místní terén.

Nový prezident 

V dubnu 1992 provedla skupina nespokojených mladých důstojníků vojenský převrat, během kterého byl prezident Momoh nahrazen osmadvacetiletým kapitánem Valentine Alfredem Strasserem. Nový vůdce ospravedlňoval násilnou změnu zkorumpovaností odstaveného vedení, neschopností oživit ekonomiku a vojensky porazit rebely. Zdání demokracie zajišťoval kolektivní orgán – Národní prozatímní vládní rada.

Obyvatelstvo Strassera v podstatě podporovalo a očekávalo od něho brzké ukončení konfliktu. Ani pod novým velením se armádě nedařilo byť jen proniknout na území ovládané RUF, o jejím vytlačení zpět do Libérie ani nemluvě. Významnou pomoc pro prezidenta Strassera znamenal příchod vojenského kontingentu Společenství západoafrických zemí (ECOMOG), který se počátkem roku 1993 stal dalším účastníkem války. Tvořily jej jednotky z Nigérie, Ghany a Guineje.

Snědený velitel?

Významnou bojovou sílu představovaly dva nigerijské lehké bitevní letouny Alpha Jet operující z mezinárodního letiště Lungi. V březnu se armádě s pomocí ECOMOG podařilo obnovit kontrolu nad diamantovými doly a vytlačit bojovníky RUF do liberijského pohraničí. Na konci roku 1993 se zdálo, že válka v dohledné době skončí. Avšak mezi nespokojenými vládními vojáky se rozbujela korupce, mnozí z nich se zapojili do pašování diamantů, čímž de facto materiálně podporovali rebely.

V lednu 1995 RUF posílená o dezertéry ze sierraleonské armády obsadila bauxitové a rutilové (oxid titanu) doly a chystala se k útoku na hlavní město Freetown. Strasser na situaci reagoval tak, že do země pozval nájemného vojenského profesionála Boba MacKenzie. Tento Američan se zúčastnil války ve Vietnamu, bojoval v Rhodesii, Salvadoru a Bosně. Zde v Africe měl velet čtyřtisícové brigádě Gurkhů se značnými zkušenostmi z britské armády. MacKenzie však tentokrát neměl štěstí – byl zabit během první mise v novém působišti, pouhé dva měsíce po svém příjezdu. Říká se, že se stal obětí rituálního kanibalismu. Gurkhové následně opustili zemi.

Žoldnéři z jihu Afriky 

V březnu 1995 stály jednotky RUF pouhých 30 km od Freetownu. Prezident Strasser se znovu pokusil zvrátit nepříznivou vojenskou situaci s pomocí nájemných vojáků ze zahraničí. Tentokrát měla vládě pomoci (za 1,8 milionu USD měsíčně) jihoafrická organizace Executive Outcomes, zkráceně EO. Úkolem žoldnéřů bylo navrátit diamantové i ostatní doly pod vládní kontrolu, vyhledat a zničit velitelství RUF a trvale přispívat k tomu, aby obyvatelstvo podporovalo svou vládu. 

Dokončení: Krvavé africké diamanty: Občanská válka v Sierra Leone (2)

Vojenskou sílu EO tvořilo 500 vojenských poradců a 3 000 dobře vycvičených a kvalitně vyzbrojených vojáků schopných okamžitého bojového nasazení. Tento kontingent disponoval vlastními prostředky taktické letecké podpory (zpočátku dva, později čtyři vrtulníky Mi-17 z ukrajinských přebytků). Spojení s Jihoafrickou republikou zajišťoval pronajatý Boeing 727 a dvojice letounů Andover, z nichž jeden byl neustále připraven k okamžitému vzletu na letišti Lungi. Stroje se využívaly k dopravě zbraní a transportu raněných.

Dokončení v úterý 1. ledna

Přírodní památka Údolí Chlébského potoka byla vyhlášena v roce 1998; území však bylo zákonem chráněno již od roku 1953. Oblast o rozloze 13,25 ha je ojedinělým nivním biotopem s výskytem zvláště chráněných druhů rostlin, jejichž nejvýraznějším zástupcem je bezesporu bledule jarní (Leucojum vernum).

Ráj rostlin i zvěře

Lokalita ležící v nadmořské výšce 450–550 metrů je součástí přírodního parku Svratecká hornatina, jenž se rozkládá na rozloze více než 36 000 hektarů. Chlébský potok, který se nad Nedvědicí vlévá do řeky Svratky, je lemován břehovým porostem, který je tvořen olší lepkavou (Aldus glutinosa), jasanem ztepilým (Fraxinus excelsior) a javorem mléčem (Acer platanoides). Na kmenech stromů jsou hojné epifyticky rostoucí mechorosty, což výmluvně vypovídá o čistotě zdejšího ovzduší.

Biotop nivy Chlébského potoka je velmi příznivý i pro druhově bohaté bylinné patro. Najdete zde například devětsil bílý (Petasites albus), škardu bahenní (Crepis paludosa), prvosenku vyšší (Primula elatior), krabilici chlupatou (Chaerophyllum hirsutum) a mnoho dalších zajímavých bylin.

Bystřinný tok Chlébského potoka ovšem zajímá i ornitology. Je totiž vyhlášeným lovištěm čápa černého (Ciconia nigra), běžně tady můžete spatřit konipasa horského (Motacilla cinerea) a především skorce vodního (Cinclus cinclus), který se horlivě živí v potočních vodách. V potoce se rovněž vyvíjejí larvy mloka skvrnitého (Salamandra salamandra).

„Svatá země“ bledulí

V časném jaru se však niva Chlébského potoka stává především poutním místem vyznavačů prvních jarních květů, kteří jsou po zimě „vyhládlí“ touhou po první křehké kráse. Jejich touha je do sytosti ukojena statisíci kvítků bledulí jarních. Nutno podotknout, že „hladových“ tu bývá opravdu hodně. Proto je dobré zamířit do jinak tichých míst ve všední den.

Bledule jarní (Leucojum vernum), které se kdysi říkalo koukořička či koukořík, je vzácným erbovním kvítkem jarní přírody. Patří mezi jednoděložné (Liliopsida) v řádu liliotvaré (Liliales) a čeledi amarylkovité (Amaryllidaceae). Kvete od února do dubna, a na jaře tak patří mezi první kvetoucí rostliny.

Bledule má zvonkovitě tvarovaný šestičetný bílý květ, jenž roste na převislých stopkách a vyrůstá z paždí toulce. Bělostné okvětní lístky zdobí žluté (někdy nazelenalé) skvrnky a vzácně může mít rostlina i dvojkvítky. Vyrůstá z podzemní cibulky, která po odkvětu uchovává veškeré živiny. Jejím plodem je elipsoidní tobolka, rozmnožuje se buď semeny, nebo dceřinými cibulkami. Z jedné cibule vyrostou každý rok tři až čtyři listy a jeden až dva květy. Rostlina bývá deset až třicet pět centimetrů vysoká.

Jedovatý květ bažin i zahrad

Bledule jarní se vyskytuje ve střední, jižní a západní Evropě v blízkosti malých vodních toků a v podmáčené půdě mezi listnatými stromy. Její stanoviště tak jsou v lužních lesích, na podmáčených loukách, v nivách, na vlhkých stráních a v bažinách. V minulosti byla v České republice podstatně hojnější, avšak vzhledem k drastickým zásahům do krajiny (znečištění, nadměrné hnojení, meliorace) vhodných lokalit ubylo a bohužel stále ještě ubývá. V České republice je bledule jarní vzácná a patří mezi ohrožené druhy. Proto je zvláště chráněna dle vyhlášky MŽP ČR č. 395/1992 Sb. Mimo přirozená stanoviště bledule najdeme i v zahradách, kde se pěstují už od počátku 15. století.

TIP: Výpustek v Moravském krasu: Stíny tajemné jeskyně

Bledule patří mezi jedovaté rostliny. Obsahuje jedovaté alkaloidy (např. leucojin, galathamin, lykorin a isotazatin), což způsobuje nadměrné slinění, průjem, zvracení a celkovou slabost. Divoká prasata to zřejmě vědí – v okolí „bledulových polí“ jsme pozorovali mnoho stop černé zvěře a nočního rytí, ale bledulí se černí rytíři ani nedotkli.

Zasloužilý americký vojenský globální družicový polohový systém GPS funguje v plné dostupnosti, i když zpočátku především pro vojenské účely, od roku 1994. V dnešní době je stále velice užitečný, ale jeho satelity, kterých v současnosti pracuje celkem 31, jsou v některých případech poněkud zastaralé a zranitelné.

Americké letectvo, které je provozovatelem GPS, se proto v těchto dnech pustilo do budování pokročilého systému nové generace, který označují jako GPS III. Dne 23. prosince 2018 se z kosmodromu Cape Canaveral Air Force Station na Floridě vznesla raketa Falcon 9 soukromé společnosti SpaceX, která vynesla první satelit systému GPS III.

Vespucci je na oběžné dráze

Start se uskutečnil po několika odkladech a let už proběhl bez potíží. Zhruba 4,4 tuny těžký satelit, kterému operátoři přezdívají „Vespucci“ se dostal na zamýšlenou oběžnou dráhu asi 2 hodiny po startu. Nahradí tam stávající satelit sítě GPS SVN-43, který pracuje na oběžné dráze od roku 1997. V tomto případě letěla nosná raketa Falcon 9 ve verzi, která nepočítala s přistáním prvního stupně, jak je u SpaceX obvyklé. Bylo to na výslovné přání zákazníka, tedy US Air Force.

TIP: Evropská odpověď na GPS: Síť satelitů Galileo je už online

Společnost SpaceX už přepravovala na oběžnou dráhu náklady pro americkou armádu. Satelit Vespucci byl ale pro SpaceX první oficiální misí typu „National Security Space“. Toto označení přitom mají pouze ty lety do vesmíru, jejichž náklad je kriticky významný pro národní obranu USA. Úspěšný start byl pro SpaceX letos poslední, v pořadí jednadvacátý. Rok 2018 se tak stal pro SpaceX rekordním v počtu startů na oběžnou dráhu.

Letos je nejstaršímu leteckému závodu světa 112 let. Pohár Gordona Bennetta absolvují balony naplněné vodíkem a vítězí ten, kdo doletí nejdál. Hřištěm se stává celá Evropa, běžně se létá ve značných výškách, kde musí posádka používat zásoby kyslíku, a občas jde i o život. Na světě existují zhruba jen čtyři desítky plynových balonů schopných takové akce: Na louce u Bernu se jich letos sešlo rovných dvacet – a zúčastnil se i český tým ve složení Jan Smrčka a Aleš Vašíček. 

Souboj meteorologů 

Do jisté míry představuje klání i souboj meteorologů, kteří pilotům pomáhají se strategií letu. Jak už dopředu varovaly meteomapy, letošní ročník neměl být jednoduchý.

„Při zemi bude foukat severovýchodní vítr, který by balony unášel směrem na Francii. Ve výšce nad čtyři kilometry už ale povane obráceně, od západu. A ten by zas mohl pomoct přeletět Alpy,“ hodnotil situaci krátce před stratem meteorolog českého týmu Jan Horák. Podle kapitána Smrčky se tak nabízely dvě možnosti: noční přelet Alp, nebo let nad Francií, kde měl ovšem foukat silný vítr zvaný mistral, který by mohl posádku ještě za tmy zavát nad Středozemní moře. 

Když Charlie mlčí

„První důležitý moment nastal během stoupání: Rozhodli jsme se, že jej přerušíme, protože let přes Alpy by byl extrémně rizikový,“ popisuje Jan Smrčka. Posádka měla obavy, že pokud by se nad hory skutečně dostala, zůstala by bez zásob písku, a připravila by se tak o možnost manévrování. Jde o podobnou situaci, jako kdyby pilotovi nad velehorami došlo v letadle palivo. 

Posléze se Čechům podařilo napojit na vítr vanoucí severním směrem, který se nakonec ukázal jako vítězný – tedy ani nad Alpy, ani do francouzského mistralu. Jenže na posádku čekaly další útrapy. „Následující zlom přišel, když nám odpovídač přestal dávat informace o výšce. Proto nás nepustili víc než tři kilometry nad zem. V tu chvíli nás pohltila fronta,“ líčí dramatické momenty Smrčka. 

Na opravu přístroje pro komunikaci s odpovídačem dalo řízení letového provozu českému týmu jen hodinu. Posádka stále nevysílala tzv. mód Charlie, tedy informaci o své výšce. Zařízení se však bohužel zprovoznit nepodařilo. 

Raději bezpečně přistát 

„Zůstat v mracích nebylo bezpečné, proto jsme se rozhodli klesnout pod oblačnost fronty. Tam ale foukal vítr, který nás táhl zpátky na Bern,“ popisuje český kapitán. V poháru ovšem vyhrává ten, kdo doletí nejdál, a posádka se tedy smiřovala s tím, že pro ni závod skončil. S východem slunce na ni pak čekala poslední výzva: Balon se dostal do obávaného mistralu a letěl rychlostí okolo 40–50 km/h, kterou nárazy ještě zvyšovaly. Napínavé chvíle završilo zdárné přistání uprostřed louky. 

V 62. ročníku nakonec zvítězil polský tým, jenž doletěl daleko na sever až do své domoviny, a urazil tak 1 145 km. Posádka strávila ve vzduchu celkem dva dny a deset hodin. Druzí Američané přistáli v italském Salernu, které od Bernu dělí 916 km. Česká dvojice nakonec urazila 93 kilometrů a obsadila konečné 20. místo.

Šlechta tvořila v českých zemích v raném novověku necelé procento obyvatel, což v praxi znamenalo maximálně dva tisíce rodin. Postupem doby se navíc její počty snižovaly, hlavně v rytířském stavu. Jednalo se tedy vysloveně o společenskou elitu. Životní styl šlechticů byl nepředstavitelný bez velkého množství lidí, kteří jim kratší či delší dobu sloužili a starali se o jejich rozmanité potřeby.

Mezi nimi bychom našli rodilé obyvatele českých zemí i řadu cizinců, a každý člen vyššího šlechtického stavu jich měl ve své blízkosti minimálně několik desítek. Šlechtických služebníků se tedy ve střední Evropě nacházely až desítky tisíc a vyznačovali se pestrou skladbou podle toho, na co se specializovali a jaké úkoly jim jejich páni svěřovali. Tito lidé tvořili promyšlený a funkční organismus, kterému se říká šlechtický dvůr nebo slovem pocházejícím z němčiny hofštát.

Proměnlivý dvůr

Šlechtičtí služebníci nepobývali vždy všichni na jednom místě a v blízkosti svého pána, ale jejich aktuální složení se odvíjelo od místa pobytu šlechtice. Jinak vypadala skladba dvora na venkově v nejvyužívanější rezidenci, jinak v době krátkého pobytu v loveckém sídle, odlišně během pobytu v zemské metropoli či u dvora ve Vídni, a konečně zase jinak, když pán cestoval do ciziny. Je také jasné, že počet a skladba služebníků se měnil v průběhu života každého šlechtice v závislosti na dosaženém titulu (kníže, hrabě, baron), na tom, jaké veřejné funkce zastával, zda byl ženatý a měl rodinu nebo podle toho, jak mu sloužilo zdraví. Každopádně po svém boku nikdy neměl všechny své služebníky zároveň.

Nejzámožnější stárnoucí šlechtice, kteří pobývali kvůli nedostatku zdraví víceméně na jednom místě, mohlo obklopovat na venkovském zámku až několik set lidí. Třeba seznam služebníků Petra Voka z Rožmberka z roku 1609 zachycuje v Třeboni více než 230 osob. Také mocného knížete Karla Eusebia z Lichtenštejna obklopoval v roce 1680 podobný počet lidí. Barokní hrabata či baroni takovým množstvím služebníků nikdy nedisponovali. V jejich službách se stabilně nacházelo „jenom“ 20 až 70 osob, jak ukazuje příklad Jana Adama z Questenbergu. V mládí je v jeho okolí v roce 1703 evidováno 26 osob, na konci života o necelé půl století později už jich měl v Jaroměřicích nad Rokytnou sedm desítek.

Kdo patřil k hofštátu 

Služebnictvo se v soupisech ze 17. a první půli 18. století rozděluje na tři základní skupiny. První se zřejmě pohybovala většinu času v těsné blízkosti šlechtice a cestovala s ním po jeho sídlech. V pramenech se označuje jako dvůr (Hofstaat), dvorští služebníci (Hofbediente), případně jen služebníci (Bediente), a její velikost a skladba závisela na společenském postavení pána. Vždy se jednalo o kuchyňský personál (osobního kuchaře, kuchaře, kuchyňského písaře, cukráře, kuchtíky, pekaře a další) a služebníky obsluhující u stolu (Tafeldeckera a Aufwartera, kteří připravovali tabuli a obsluhovali u ní, dále sklepníka a pážata). Každý šlechtic měl několik livrejovaných lokajů, kaplana, trubače či malíře. Nejrozsáhlejší část hofštátu většinou představovali zaměstnanci stájí. Sem patřili kočí a jejich pomocníci, kovář, štolbové a laufeři neboli běhouni (pěší poslové). Vždy tu také pobývali kancelářští úředníci: pánovi velmi blízký a dobře placený sekretář, pokladník, kancelista, účetní a písaři.

Šlechtické dvory si nelze představit bez fraucimoru v čele s hofmistryní. Zde se nacházely jak služebnice šlechticovy manželky (společnice, komornice, služky, pradleny), tak služebníci dětí (kojné, chůvy a u starších chlapců preceptoři). Nadstandardní složkou dvorů pak byli šašci, stavitelé či knihovníci (u Rožmberků plnil tuto roli slavný historik a archivář Václav Březan). Vyloženě reprezentativní poslání pak měla kapela, herci a u knížat nezbytná garda. Běžné hraběcí domácnosti však neživily žádné velké počty vojáků na svou ochranu, stačilo mít jen několik málo ozbrojenců, kterým se říkalo mušketýři či podle uherského vzoru hajduci.

 Od dam po právníky

Druhá část služebnictva byla vázána především na konkrétní rezidenci. Jednalo se o hospodářské úředníky (Beamte) a nižší personál panství. I oni mohli mít někdy blízko k šlechtici, zvlášť když pobýval delší dobu na konkrétním sídle. Pak se pravidelně stýkal s hejtmanem panství, zámeckým purkrabím, klíčnicí, specializovanými písaři a zahradníkem (pokud se nacházel na venkově), či s domovním správcem a jeho podřízenými (při pobytu v městském paláci). Také tato složka služebnictva mohla být poměrně rozsáhlá. Opět záleželo na zámožnosti šlechtice a na tom, zda se na panství vyskytovaly nadstandardní instituce jako třeba hřebčíny.

Třetí skupinu služebnictva pak představovali ad hoc najímaní lidé, kteří po splnění zadaného úkolu ze služby odcházeli. Většinou se v oficiálních soupisech členů dvora nenacházejí, což ale neznamená, že je šlechtici neměli. Sem náleželi lékaři, ale třeba i agenti a právní zástupci. Bez obou posledně zmiňovaných funkcí se žádný šlechtic od dob třicetileté války neobešel. Teprve nedávné výzkumy potvrzují, jak významnou roli pro šlechtice sehrávaly v jejich neustálých právních sporech.

Podmínky služby

Co všechno obsahovala činnost konkrétního služebníka se dozvídáme především z instrukcí a služebních smluv (Spannzettel, Bestallung). Instrukce představovaly písemné pokyny o ideální náplni služby, jak si ji představoval šlechtic. Vydávaly se vždy při nástupu do služby a známe je již z 16. století. To služební smlouvy se dochovaly až ze 17. století. Například po císařském tajném radovi Kryštofu Václavovi z Nostic (1648–1712) jich zůstalo v rodinném archivu více než padesát z let 1676–1685.

Uzavíraly se vždy od počátku služby na následující rok a byly psány jménem hraběte či jeho manželky (v případě členek fraucimoru). Konstatovalo se v nich, že se přijímá konkrétní osoba na jeden rok do určité funkce, pak se náplň služby krátce charakterizovala a stanovoval se příslušný plat v penězích, deputát v naturáliích a u některých služebníků (jako lokajů a kočích) se ještě udávalo, že mají nárok na livrej. Ve smlouvách dále stálo, že se služné bude vyplácet čtvrtletně. Pak následovala datace a podpis hraběte či hraběnky. Po roce mohli být služebníci propuštěni, nebo s nimi byla naopak uzavřena další smlouva.

Chcete mít dlouhý život? Badatelé zjistili, co je pro dlouhověkost nejdůležitější

Žijeme déle, než kdykoliv předtím v lidské historii. Co je hlavní příčinou této dlouhověkosti? Podle rozsáhlého výzkumu, prováděného ve 174 zemích světa, není dlouhověkost otázkou bohatství.

Záhada vyřešena: Proč si dávní Peruánci tvarovali protáhlé lebky?

Tvarování lebek lidí není nic výjimečného. Ve skutečnosti takové věci praktikovala či stále ještě praktikuje celá řada kultur, od západní Evropy a Ameriky, až po Dálný Východ a Afriku. K čemu tato úprava lebek sloužila?

Objev z čínské jeskyně: Magnetické pole Země se může převrátit velice rychle

Z geologických záznamů jsme už před časem vyčetli, že se magnetické pole Země občas přepóluje. Mysleli jsme si ale, že to je přece jenom geologicky pozvolný proces, na který je potřeba řada dlouhých lidských životů. Byl to nejspíš omyl.

Smutné scény z rozpálené Austrálie: Vaření kaloni padající z oblohy

Obyvatelé Campbelltownu v australském Novém Jižním Walesu, přes který se letos v létě přehnaly vlny ničivého horka, zažívají doslova hororové scény. V okolí objevili stovky mrtvých kaloňů, větších a denních příbuzných netopýrů, kteří se doslova uvařili.

Masakr doby bronzové: Dávní vetřelci vyhladili všechny muže ve Španělsku

Evropa se zrodila ve víru válek a invazí. Výzkum například ukázal, že na území dnešního Španělska byl příchod lidí odlišné kultury dost dramatický. Místní muži zde najednou kompletně „zmizeli“...

Alzheimerova choroba může být přenosná. Šíří se lékařskými zákroky

Příčinám vzniku Alzheimerovy choroby stále ještě detailně nerozumíme. Mezinárodní tým vědců nedávno potvrdil skutečnost, které se odborníci obávali již delší dobu. Alzheimerova choroba je skutečně ve velmi vzácných případech přenosná.

Geologické pochody v přímém přenosu: Co trhá Keňu na kusy?

V africké Keni nedávno vzbudily pozornost nápadné trhliny, které se objevily po prudkých deštích v okrese Narok. Podle místních zpráv je jedna z trhlin až 15 metrů hluboká a 20 metrů široká.

Systém pro čištění moří Ocean Cleanup je hotový a chystá se vyrazit do akce

Nizozemský student Boyan Slat před pár lety vymyslel Ocean Cleanup, ambiciózní technologii, jejímž účelem je odstranit z oceánu enormní množství plastové odpadu. Nyní pro jeho projekt nadešel okamžik pravdy.

Za světlem na konci tunelu: Vědci studovali buddhistické mnichy na prahu smrti

Zážitky blízké smrti jsou překvapivě časté a náležejí k fascinujícím fenoménům lidského těla a mysli. Není divu, že tato problematika láká i vědce. Výzkum buddhistických přeborníků v meditaci odkryl tajemná zákoutí extrémních stavů těla a mysli.

V USA se šíří záhadná choroba, která paralyzuje děti a teenagery

Spojené státy hlásí zvýšený výskyt onemocnění, které připomíná obrnu a paralyzuje děti a teenagery. Na nemoc přitom v současnosti neexistuje žádný účinný způsob léčby.

Evropská kosmická agentura ESA těsně před Vánocemi uvolnila čerstvé snímky Marsu. V tomto vánočním dárku jsou i pozoruhodné snímky kráteru Koroljov, který je podle všeho trvale zaledněnou oázou zázraků rudé planety. Jako kdyby na Marsu bylo ohromné kluziště se spoustou vodního ledu.

Koroljov je impaktní kráter, který se nachází na severní planině Planum Boreum, jižně od polárního dunového pole Olympia Undae. Jeho průměr činí přibližně 82 kilometrů. Stěny kráteru se tyčí až do výše 2 kilometrů nad okolním terénem a dno kráteru je zase v hloubce až 1,5 kilometru pod úrovní terénu.

Ledový kráter Marsu

V nejhlubší části je Koroljov vyplněný masou vodního ledu o tloušťce až 1,8 kilometru a průměru asi 60 km. Jak se kolem kráteru pohybuje marťanský vzduch, tak se ochlazuje a klesá do kráteru. Díky tomu kráter funguje jako „studená past“ a led je v kráteru stabilní.

TIP: Sonda Mars Express objevila důkazy o gigantické potopě na Marsu

Snímek kráteru Koroljov s ledem vznikl složením pěti různých snímků, které pořídila kamera High Resolution Stereo Camera na palubě evropské sondy Mars Express, během pěti různých oběhů sondy kolem planety. Mars Express přitom obíhá kolem Marsu již od Vánoc v roce 2003. Rudou planetu tedy snímkuje a studuje již 15 let.

V dalších letech války už nebyla situace během zimních bojů tak vyhrocená, protože se vojáci v mnohém poučili, a pokud zcela neselhalo zásobování a lékařská služba jako třeba v obklíčeném Stalingradu, nebyly ztráty způsobené zimou tak těžké. Až do konce války však ničení obytných a zemědělských stavení zůstávalo běžnou praxí a venkovanům, pokud přežili bojové operace, tak zbyly k životu jen trosky mezi vraky zničené techniky, hromadnými hroby a minovými poli. 

Předchozí část: Po nás potopa: Nemilosrdná taktika spálené země (1)

Přípravy k ničivému ústupu

Poté, co tuhá zima 1941–1942 skončila a německé svazky vyrazily opět kupředu, se problém se spálenou zemí otočil a nyní měli její nehostinnost zakusit Němci. Je však pravda, že v oblasti Kavkazu a jižní Ukrajiny se jim podařilo opět získat obrovskou kořist a začalo pro ně pracovat i mnoho dolů a průmyslových závodů. Ani Sovětský svaz ale nedisponoval větším množstvím dálkových bombardérů, jež by mohly zničit rozsáhlé výrobní komplexy, které se nepodařilo odsunout.

Když v létě 1943 Wehrmacht definitivně ztratil iniciativu a v následujících měsících mu nezbylo než vytrvale ustupovat, začalo německé velení systematicky připravovat ničení v dosud nevídaném rozsahu. Náčelník branného hospodářského štábu Východ generál pěchoty Otto Stapf například obdržel od samotného Adolfa Hitlera pověření k vyklizení celé Doněcké oblasti s pravomocí vydávat rozkazy kterémukoli armádnímu velitelství nebo úřadu civilní správy.

V té chvíli začalo uplatňování taktiky spálené země ve velkém. Hlubinné doly v Doněcké pánvi byly zavaleny nebo uměle zatopeny, veškeré suroviny a výrobky sléváren a oceláren odvezeny a vysoké pece vyhozeny do povětří. Obrovské stroje byly rozebrány a odvezeny, nebo nevratně poškozeny ohněm.

Vše zlikvidovat! 

Sklizená úroda zemědělských plodin, traktory a jiná zemědělská mechanizace zamířily do Říše a hospodářská zvířata měla být odehnána do zápolí a buď spotřebována pro výživu vojsk, nebo pobita. Všechny tažné koně zabavily štáby vrchního ubytovatele divizí v daných oblastech a využily je pro vojenské účely. Mlékárny a potravinářské závody měly být rozebrány a odsunuty včetně zaměstnanců tak, aby je bylo možné později postavit jinde na okupovaných územích nebo v Německu.

Ke splnění těchto rozkazů byly vyčleněny armádní jednotky, které po odvezení všeho, na co stačily dopravní kapacity, začaly se systematickým ničením. Vojáci zapalovali snopy na polích, stodoly a obilná sila, ničili nepojízdné stroje a rozbíjeli mlýny. Místní obyvatelé mohli jen trpně přihlížet, protože jakýkoli odpor by Němci tvrdě potlačili. Činnost těchto komand se podobala drancování vesnic za třicetileté války.

Po Němcích přišla NKVD...

Venkované museli odejít ze svých obydlí a všechno, co mělo nějakou cenu, bylo shromážděno a naloženo na vozy. Co nestálo za odvezení, vojáci zničili nebo nechali v budovách, které pak zapálili. Když se Němci stáhli a přišla do oblasti Rudá armáda, přišli často i příslušníci NKVD, kteří pátrali po zrádcích. Podle jejich názoru měli být všichni loajální sovětští občané v partyzánských oddílech, a kdo se snažil žít obyčejný život, byl podezřelý. Mnohdy se tak stalo, že chudáky, kteří přežili se štěstím okupaci a odchod Němců, aniž by jim nějak pomáhali, zastřelila sovětská kontrašpionáž jako údajné nepřátele státu.

Na Ukrajině a později i v Bělorusku tak docházelo často na základě plánu ARLZ k nikdy nepotrestaným válečným zločinům a mnoho vesnic zaniklo poté, co se přeživší odstěhovali tam, kde likvidační komanda nenapáchala takové škody. Řízené ničení průmyslové a zemědělské základny přitom probíhalo až do doby, kdy byla německá vojska vytlačena ze sovětského území do Pobaltí a na říšskou půdu. 

Kde vzít nové stroje? 

Ekonomické škody v Sovětském svazu byly nepředstavitelné. Po odjezdu posledních německých vlaků došlo i k ničení kolejí obrovskými železničními pluhy trhajícími pražce z podloží, nádraží a výtopny zničily exploze a kotle lokomotiv kulometné střely. Obnova elektráren a dalších těžkých provozů si vyžádala obrovské investice a mnoho továren už zůstalo natrvalo za Uralem.

V samotném Německu Rudá armáda neprováděla plošné ničení průmyslu a infrastruktury, protože tam měl vzniknout nový socialistický stát v područí SSSR. Na obsazeném území však působili sovětští odborníci, kteří vyhledávali továrny se zajímavým výrobním programem a dohlíželi na demontáž a odsun jejich strojového parku do Sovětského svazu. Tam pak díky tomuto vybavení rychle vznikaly nové, nebo byly obnovovány závody válkou poničené, většinou prací vězňů z gulagů a válečných zajatců.

TIP: Mechanizovaná pěchota v boji (1): Taktika tankových granátníků

Taktika spálené země, vedoucí k obrovským škodám na majetku a životním prostředí, se používá dodnes. Nejznámější novodobou akcí představovalo nejspíše zapálení ropných vrtů během operace Pouštní bouře, přičemž zplodiny ze vzniklých požárů pak nadlouho zamořily ovzduší a měly zhoubný vliv na zdraví nejen některých spojeneckých vojáků, ale hlavně civilistů trvale žijících v této oblasti. 

S britským královským dvorem se pojí spousta podivných, či vyloženě vtipných úřadů. Víte, že má královna oficiálního hlídače svých razítek? Kdo by to byl řekl? A to nezmiňujeme osobního dudáka, královského natahovače hodin, nebo – vskutku ctnostný post – nakrajovače pečeně. 

Koho by tedy překvapilo, že existuje i královský strážce havranů? Jmenuje se Christopher Skaife a jeho povinností je starat se o sedm hvězd z čeledi krkavcovitých, které sídlí v londýnském Toweru – pevnosti z 11. století a jedné z nejpopulárnějších turistických atrakcí v Británii. 

Legenda o strážcích

Žádná komentovaná prohlídka, článek či kniha vztahující se k Toweru se neobejde bez zmínky o jisté legendě: Karel II. dostal varování, že pokud jednou havrani uletí a nadobro opustí věž, „celá se obrátí v prach a převeliké neštěstí dopadne na království“. Vydal prý tedy edikt, jenž černé ptáky ochraňuje na věky věků. 

„Dobrá historka, ale současně naprostá hloupost,“ oponuje Skaife, který kvůli legendě doslova „prohrabal“ královské archivy, ale nenašel nic, co by svědčilo o jejím reálném základu. První zmínky o havranech nepocházejí ze 17. století, kdy Karel II. vládl zemi zmítané požáry a morem, ale až z viktoriánské Anglie o dvě století později. Tehdy všichni šíleli po „retro“ gotice a spisovatel Charles Dickens choval havrana coby domácího mazlíčka. 

Bez ohledu na mlhavou mytologii o původu ptáků se Skaife o havrany – z nichž se v moderní sobě staly celebrity – stará s neuvěřitelnou energií. Jednou se dokonce vyšplhal na rozvrzanou korouhev na vrcholku věže, kde se tvrdohlavý opeřenec usadil a odmítal se vrátit domů. Královský strážce krmí své svěřence pochoutkami, většinou psími suchary namočenými v krvi. Přesto mu občas ukážou záda a prostě na čas zmizí. 

Slečna jménem Merlin

Setkal jsem se s ním v sobotu ráno, zatímco venku bylo zataženo a mrholilo. Měl na sobě svoji každodenní uniformu: plochý klobouk s krempou, tmavě modrou tuniku a insignie, jež vzdávají čest královně. Je to robustní chlap, bývalý střelec z kulometu, který po 24 letech služby v armádě získal post Yeoman Warder neboli „svobodný strážce“. Dnes už jde pouze o ceremoniální roli pro vysloužilé vojáky a populárně se jim neřekne jinak než „Beefeater“ (doslova „pojídači hovězího masa“ – za vlády Tudorovců dostávali narozdíl od ostatních v rámci služby každý den velké porce masa). Celkem 37 z nich si stále svou pozici drží – místo hlídání vězňů v Toweru však střeží především tradici a dělají průvodce. 

„A hele, jako na zavolanou,“ říká Skaife, zatímco ukazuje nahoru, „tohle je Merlina“. Na střechu Královského domu uvnitř hradního komplexu dosedá velká černá havranice. Trochu nevrle obhlíží zástupy promoklých turistů, kteří se tlačí přes mostek nad příkopem. Zvláštní jméno si vysloužila kvůli příslovečně obtížnému určování pohlaví u těchto ptáků. Ačkoliv ji pojmenovali Merlin, nikdo jí už nechtěl měnit jméno poté, co se zjistilo, že jde o samičku. „Umí být hodně svéhlavá,“ vysvětluje s obdivem v hlase Skaife. „Ráda si dělá věci po svém.“

Velmi britské slabosti

Havrani, kteří dnes v Toweru sídlí, pocházejí od chovatelů. Nejde však o žádné ochočené mazlíčky, nýbrž o dost nezávislá, polodivoká stvoření. Jsou volní, ale také nesvobodní. V noci je Skaife láká do oplocených ohradníků, aby je držel v bezpečí od hlavních nepřátel – lišek (v roce 2013 dva z nich zakously). Ráno je zas vypouští ven, popořadě od nejkrotšího až po toho nejvíc dominantního. Ptáci obsadí svá teritoria a začnou houpavě poskakovat po nádvořích s grácií, kterou Dickens popsal jako pohyb „velmi svérázného gentlemana v těsných holínkách, který zkouší ráznou chůzi po cestě plné sypkého štěrku“. 

Při pohledu zblízka vypadají jako obrovské vrány, jež někdo namočil do oleje. Člověku se neomylně dere na mysl píseň o „sovách v mazutu“. Jejich peří je na světle měňavé, pařáty připomínají účelné nástroje a zobáky jsou „jako švýcarák“, jak se vyjádřil Skaife. Když havran uloví myš, stačí pár klovanců, aby oběť svlékl z kůže – jako byste sundávali rukavici. 

A co celý den dělají? Posedávají na lavičkách, hrají si se strakami, prohrabují odpadkové koše. Skaife tvrdí, že mají – ostatně jako většina Britů – slabost pro hranolky. Prohledávají smetí, dokud nějaké nenajdou, a pak je vyválejí v kaluži, aby je zbavili sýrové omáčky, která jim moc nejede. „Když dostanou chuť a mají příležitost, klidně ukradnou děcku sendvič,“ vysvětluje strážce. 

Lety bez křídel

Jeden z havranů, Poppy, se od „páníčka“ nechá rád podrbat. Srážce však důrazně varuje kohokoliv, kdo by se o něco podobného pokoušel. Místní opeřené „star“ zkrátka nejsou žádní krotcí mazlíčci, o čemž svědčí mnohé jizvy od klovnutí, které má Skaife na těle. 

Havrani umějí létat, ale ne moc dobře a ne příliš daleko – tedy alespoň se o to nijak často nepokoušejí. Nejraději zavítají na vrcholky střech a hradní cimbuří. Dřívější strážci zavedli tradici přistřihování křídel, aby ptáci nemohli létat vůbec. Jednoho dne se ovšem havran Thor vyšplhal po lešení okolo Bílé věže až nahoru. Když se k němu Skaife dostal, aby ho bezpečně sundal, pták se rozlétl – a seskočil do hlubin. Dole dopadl s tupým žuchnutím. „Umřel mi v náručí,“ vzpomíná strážce. 

Po incidentu Skaife přísahal, že příště už bude letky zastřihovat jen v nezbytně nutné míře. Říká tomu „údržba peří“ a provádí ji několika krátkými cvaknutími nůžek. Víc stříhá za dlouhých horkých dnů a méně během studených tmavých zim. Přesto jeho svěřenci čas od času pláchnou. Například Munin – pojmenovaný podle jednoho z havranů, kteří v norské mytologii slouží bohu Odinovi – doletěl z hradu podél Temže až do Královské observatoře v Greenwichi. Místní pozorovatel ptáků ho dokázal chytit do sportovní tašky, protože si spočítal, že se známkou na noze asi patří Toweru. Navíc, ačkoliv se v Británii registruje na třináct tisíc havraních párů, všichni divocí jedinci z okolí Londýna vymizeli. 

Trable s námluvami

„No ne, mrkněte na to!“ volá Skaife, zatímco si samec Harris přisedl na bydle k Merlině. „Tady se někdo sbližuje? Na to bychom si měli dát pozor,“ vraští obočí. Havrani si hledají partnery na celý život, vysvětluje Skaife, jenže v Toweru jsou věci komplikovanější než v přírodě. Namlouvací rituály mohou zahrnovat krákání, čepýření, roztahování per, nebo také útok. A havrani jsou vybíraví milenci. Než si v divočině najdou partnery, sdružují se do hejn, kterým se anglicky nelichotivě říká „conspiracy“ neboli „spiknutí“ či „unkindness“, tedy „nevlídnost“. Skutečně trefné názvy pro sociálně živé skupiny. 

„Je překvapivé, jak moc se nám podobají,“ píše Skaife ve své knize věnované černým opeřencům. „Jsou všestranně dovední, zvládnou se adaptovat, jsou všežravci. Umějí se dopustit značných krutostí i velké laskavosti.“ Jinde zas popisuje: „V legendách se občas zobrazují jako zvěstovatelé zkázy, jindy coby ochránci a tvůrci.“

Havrani se často spojují s mršinami, a tedy i s bitevními poli a popravišti. To z nich dělá ideální atribut pro Tower, kam většina návštěvníků přichází s morbidní touhou pokochat se mučicími nástroji (skřipec je k vidění) a prohlédnout si místa spojená s popravami. Obvykle se používaly oprátky a sekery, ačkoliv královna Anna Boleynová si svoji „premiéru na špalku“ odbyla mečem jen kousek od míst, kde nyní havrani nocují. 

Tower býval pevností, palácem, vězením, zbrojnicí, sídlem královské mincovny i „sejfem“ pro korunovační klenoty. V jednu dobu se tam dokonce nacházel cirkus se slony, medvědy a paviány. Tehdy, stejně jako dnes, předkládali strážci lidem historky o popravách panovnic a černočerných opeřencích za pár drobných. Skaife si to velmi dobře uvědomuje. „Někdy mám pocit, že je Tower jen obrovským skladištěm plným lidské představivosti. A havrani ho stráží.“ 

Hřeben Huangšanu je tvořen horninami, které byly během druhohor před zhruba 100 miliony let vyzdviženy ze dna starověkého moře. Charakteristický tvar pak pohoří získalo v době čtvrtohor. Jeho svahy jsou hustě porostlé až do nadmořské výšky kolem 1 000 metrů a osamělé stromy je možné spatřit i ve výšce 1 800 m n. m.

TIP: Žluté hory: Výstup jen na vlastní nebezpečí

Tři nejvyšší hory Huangšanu mají poetická pojmenování: Lotosový vrchol (1 864 m), Vrchol jasného hřebene (1 840 m) a Nebeský vrchol (1 829 m). V těchto jménech se odráží obrovský význam, který má pohoří pro čínské umění. Scenérie Huangšanu inspirovaly početná literární a malířská díla. Ve svých básních je opěvuje taková osobnost čínské literatury, jako například Li Bai. O „Žlutých horách“ bylo napsáno přes 20 000 básní a po Huangšanu byla pojmenována malířská škola a styl.