Právě díky zmíněnému dramatu směřují kroky většiny turistů nejprve tam, odkud se podle anglického spisovatele Williama Shakespeara ozývalo: „Ach Romeo, Romeo! Proč jsi Romeo?“ Juliin kamenný balkon nechalo město vybudovat kvůli turistům zhruba před sto lety; vystupuje však z více než sedm set let starého paláce, který dlouhá léta vlastnila rodina dell Capello. Někteří proto poukazují na podobnost jmen Capello a Kapulet, tedy Juliina příjmení, a říkají, že příběh musel být skutečný. 

Starou fasádu domu pomaličku pohlcuje zeleň, ale nejznámějšímu balkonu světa se zatím vyhýbá. Průvodci vyprávějí skupinkám úryvky příběhu a každého se snaží přesvědčit, že tu kdysi Julie skutečně stála. Uvnitř paláce najdete muzeum s nádhernými freskami, dobovým nábytkem, obrazy, keramikou a vrchol návštěvy představuje samotný balkon. Náměstíčko pod ním je celý den přeplněné, ale vpodvečer se jakoby zázrakem vyprázdní, a Juliina socha tak vynikne v plné kráse. Její prsa jsou vyleštěná tisícovkou doteků a místní rádi vtipkují, že přinášejí štěstí. 

Po stopách dramatu lásky

Ve Veroně můžete natrefit i na „Juliinu hrobku“, kamenný sarkofág spočívající v kapucínském klášteře, jehož počátky se datují do 13. století. Je otázkou, komu hrobka skutečně patří, ale podle tradice se jí neřekne jinak než Tomba dei Giulietta, tedy Juliin hrob. Ve skutečnosti však toto místo upravili až v roce 1937, protože ředitel veronského muzea nechtěl zklamat romantické představy turistů.   

Dalším zastavením na „romeojuliovské“ pouti je bazilika San Zeno Maggiore. V sakrální stavbě pojmenované podle místního světce Zena se totiž měla konat svatba slavných milenců. Obřad měl proběhnout v kryptě, avšak žádné „prokazatelné“ stopy tu dnes nenajdete. Přesto bazilika zůstává součástí takzvaného shakespearovského itineráře, jejž některé místní cestovní kanceláře pro milovníky legend nabízejí. Existují příběhy, které zkrátka dokážou změnit realitu. 

Koloseum nejen v Římě

Verona však nežije pouze z milostné legendy. Zhruba čtvrtmilionové město se pyšní také starobylou historií. V roce 89 př. n. l. se Verona stala římskou kolonií a o čtyřicet let později získala titul municipium, tedy město, jehož obyvatelé dostali římské občanství. Římská orlice zde „hlídala“ dlouhých 450 let a stopy Římanů jsou dodnes patrné. 

Nejkrásnější příklad jejich nepřekonatelné architektury představuje koloseum dokončené v roce 30 za císaře Augusta. Najdete ho na náměstí Piazza Bra lemovaném desítky barevných domků, které vypadají jako papírové modely. V koloseu se římským občanům dostávalo „panem et circenses“, tedy chleba a her, a v čase největší slávy pojal amfiteátr až třicet tisíc návštěvníků. Se svými rozměry – 140 m na délku a 110 m na výšku – představoval totiž třetí největší stavbu v celém římském světě. Před ním už bylo jen římské Koloseum a amfiteátr v kampánském městě Capua. 

Přestože se z veronského oválu už neozývá řev divokých zvířat či výkřiky gladiátorů, lidé k němu proudí i dnes. Bohužel kvůli zemětřesení v roce 1117 už koloseum nemá svoji původní starověkou podobu – za své tehdy vzalo několik kamenných oblouků. I tak je ale veronský amfiteátr v moderní době místem čilého setkávání: každoročně vítá slavné hudební festivaly a do posledního místa vyprodaná divadelní představení. 

Z ptačí perspektivy

Od kolosea vybíhající ulice, které se setkávají v samotném srdci města na náměstí Piazza delle Erbe. Stánky tu praskají pod náporem suvenýrů a fotoaparáty turistů se nezastaví. Každé ráno zde ožívá trh, kde lze koupit téměř cokoliv – od obrazů přes porcelán až po oblečení či občerstvení. Nejznámější veronské náměstí si zachovalo svou starobylou tvář: obklopují ho staré budovy, banka, Dům obchodníků a nad ním se zvedají vysoké věže. Nejstarší zdejší monument představuje fontána se sochou madony, římský originál z roku 380. 

Na domy vyzdobené středověkými freskami a rodovými erby vrhá stín 84 metrů vysoká věž Torre dei Lamberti. Pochází z 15. století a určitě se vyplatí vyjet výtahem až nahoru – hezčí výhled byste totiž ve Veroně hledali marně. Nad střechami se vypínají menší i větší kostelní věže, kopule a v dálce objevíte také elipsovitý tvar římského amfiteátru. Okolo města se pak tyčí pahorky Veneta, jež končí až na horizontu.

Pár set metrů od centra města najdete katedrálu Santa Maria Matricolare, přezdívanou Dóm. Na trojlodní stavbě upoutá na první pohled její strohost a jednoduchost, ale při bližším prozkoumání zjistíte, že je vstupní brána precizně ozdobena kamennými sloupy, sochami světců, nejrůznějšími geometrickými tvary, ale i velkými sochami mytických bytostí z narůžovělého mramoru. Románský portál z 12. století patří mezi nejkrásnější svého druhu v severní Itálii. Hlavní scénu nad ním vyplňuje obrázek tří mudrců z východu nesoucích do Betléma zlato, myrhu a kadidlo, a také anděl, jenž se zjevil pastýřům. Perlu interiéru představuje Tizianův obraz Nanebevzetí nacházející se v první kapli. 

Staronový most

Veronu obtéká ze tří stran řeka Adiže a kousek od nábřeží se tyčí dominikánský kostel svaté Anastázie. Cihlová stavba se pyšní velkolepým vnitřním prostorem s dvanácti sloupy a mimořádně pestrou dlažbou z barevného mramoru. Od kostela je to pak jen pár ulic ke gotickým hrobkám aristokratické rodiny Scaligerů, která Veroně vládla na přelomu 13. a 14. století. Hrobky jsou postaveny ve stylu malého chrámu s baldachýnem a podle francouzského historika George Dubyho představují jeden z nejkrásnějších příkladů gotického umění.

TIP: Zázrak zrozený z bažin: Kde se vzaly slavné Benátky?

Slavný veronský rod vybudoval také hrad Vecchio, jehož největší chloubou je sto dvacet metrů dlouhý cihlový most. Na jaře 1945 ho vyhodil do povětří ustupující wehrmacht, ale po válce byl ze součástí vyzdvižených z řeky znovu postaven. Na hradě dnes sídlí jedna z nejlepších veronských galerií, jež se zaměřuje především na románskou dobu.   

Oblast Kongsfjorden na arktickém norském souostroví Špicberky je jedním z nejodlehlejších míst planety. Vliv člověka sem dlouho sahal jen velmi okrajově. I sem ale dnes míří turistické výpravy i jiné lidské aktivity. A jak se ukazuje, má to svoje důsledky. Zjistili to britští vědci, kteří se věnují šíření bakteriálních rezistencí v životním prostředí.

V půdních vzorcích z Kongsfjorden objevili celkem 131 genů pro bakteriální rezistenci vůči antibiotikům, včetně obávaného genu blaNDM-1. Tento gen a některé další patří k těm, díky nimž bakterie mohou čelit více antibiotikům zároveň, včetně antibiotik poslední linie obrany.

TIP: Bakterie rezistentní na antibiotika mají v sobě vodní ptáci po celém světě

Podle vědců se tyto geny k půdním bakteriím dostaly z trusu mořských ptáků či jiných živočichů, kteří překonají velké vzdálenosti, nebo prostřednictvím lidských návštěvníků této oblasti. Geny bakteriálních rezistencí nalezené na Špicberkách byly poprvé objeveny velmi daleko odtud, v povrchové odpadní vodě měst v Indii. Jak se zdá, rezistence vůči antibiotikům se může šířit velice rychle a na překvapivě značné vzdálenosti.

Všechny vzorky, které američtí astronauté přivezli z Měsíce, jsou nesmírně cenné. Jak pro vědu, tak i pokud jde o jejich finančního hodnotu. Jak se ale teď ukázalo, vzorky z Měsíce mohou mít roztodivný původ. Zjistili to australští vědci, kteří si zapůjčili od NASA jistý vzorek Měsíce k výzkumu.

Konrétně šlo o vzorek měsíční horniny o váze 1,8 gramu, který v roce 1971 odebrali astronauté mise Apollo 14. Když badatelé tento vzorek podrobili analýzám, zjistili, že jeho složení je velmi podobné granitu, čili žule. Takové horniny jsou na Měsíci nesmírně vzácné, ale na Zemi naopak zcela běžné.

Kámen vymrštěný na Měsíc 

Zkoumaný vzorek obsahoval i křemen, což je na Měsíci ještě divnější. Vědcům se také podařilo určit věk zirkonu, objeveného ve vzorku, z něhož odvodili, že vzorek je starý asi 4 miliardy let. Věkem se tím pádem blíží nejstarším horninám na Zemi. Zásadní bylo i zjištění, že charakter nalezeného zirkonu je velmi odlišný od jiných zirkonů z Měsíce a naopak odpovídá zirkonům známým ze Země.

TIP: Nový pohled na zrod Měsíce: V jeho DNA je zastoupena Země a dávná Theia

Podle vědců je samozřejmě jistá nepatrná možnost, že taková výjimečná hornina vznikla na Měsíci, za velmi zvláštních podmínek, které trvaly jenom krátkou dobu. Jednodušším vysvětlením ale je, že jde o kus Země, který se dostal na Měsíc, když naši Zemi zasáhl velký meteorit asi před 4 miliardami let. I takové věci se stávají ve Sluneční soustavě.

Až dosud jsme věděli jen málo o senzorickém vývoji vlčích mláďat a poznatky o psech byly obvykle aplikovány i na vlky. Lordová však přinesla zcela nový pohled na jednotlivá stadia vývoje u vlků i u psů. Týden po týdnu sledovala u 11 vlčat a 43 štěňat reakce na známé i neznámé pachové, zvukové a vizuální podněty a zjistila, že smysly se u mláďat obou druhů sice vyvíjejí ve stejnou dobu, ale vlčata a štěňata vnímají zcela odlišně svoje prostředí během čtyřtýdenního vývojového okna, které je označováno za kritické období socializace. Na počátku tohoto období začínají vlci i psi chodit a objevovat své okolí. Všechno, s čím se v tomto období setkají, pro ně bude po celý život důvěrně známé. Když se však okno zavře, každý nový zvuk, pach či vizuální podnět vyvolá u zvířat strach a reakci s ním spojenou.

Lordová potvrdila, že jak u vlků, tak u štěňat se čich vyvíjí průměrně ve věku dvou týdnů, sluch ve věku čtyř týdnů a zrak je vyvinut do šesti týdnů věku. Vlci a psi ale vstupují do kritického období socializace v jinou dobu: zatímco psi je začínají ve věku čtyř týdnů, vlci již ve dvou. Znamená to, že vlci a štěňata vnímají své okolí v kritickém období zcela rozdílně, neboť jejich smysly se nacházejí v jiném stadiu vývoje.

Vlčata jsou ještě slepá a hluchá, když začínají prozkoumávat své okolí, a musí se spoléhat jen na svůj čich. Štěňata naproti tomu v době socializace již slyší a brzy i vidí. Rozdílné zkušenosti je nasměrovávají na zcela odlišnou dráhu s ohledem na schopnost utvářet mezidruhové vztahy, zvláště vztahy s lidmi.

TIP: Mírní vlci, krvelačné akvarijní rybky: Zabijáci s pověstí neviňátek

Lordová říká: „Jestliže chcete socializovat psa s člověkem, stačí vám 90 minut ve věku čtyř až osmi týdnů. Pes se člověka od této chvíle nebude bát. Když však chcete dosáhnout stejného výsledku u vlka, potřebujete 24 hodin dlouhý kontakt ve věku tří týdnů, a ani tehdy nedosáhnete stejné vazby a strach se vám nepodaří zcela vymýtit.“ Nové poznatky pomohou lépe zvládat divoce žijící populace vlků i jedince chované v zajetí.

Největší sněhovou nadílku za posledních 50 let zažila ruská metropole v letech 1956 a 1994. Letošní zima si ale s rekordními zápisy v ničem nezadá. Ruští meteorologové hlásí, že aktuálně ve sledovaných oblastech je sněhová pokrývka jen o centimetr nižší než v rekordních letech 1956 a 1994.

TIP: Pod rekordní peřinou: 5 největších sněhových bouří historie

Za posledních 24 hodin v Moskvě napadlo přes 10 centimetrů sněhu a výška sněhové pokrývky tak dosahuje okolo 44 centimetrů. Dlouhodobá norma pro toto roční období je přitom okolo 30 centimetrů. Nejvíce sněhu je v oblasti Pavlovsky Posad, kde aktuálně leží 56 centimetrů sněhu. Čtvrtstoletí starý rekord může padnout již během dneška. Předpověď pro ruskou metropoli totiž hlásí další sněžení.

Globální oteplování sice zasahuje celou planetu, v Arktidě se ale oteplování projevuje dvakrát až třikrát rychleji než ve zbytku světa. A to má pochopitelně své důsledky. Podle nedávného výzkumu amerických vědců se v oblasti kanadské Arktidy zvýšila na rekordní hodnotu za posledních 115 tisíc let.

Ledoví kanárci

Oteplení vedlo v kanadské Arktidě mimo jiné k tání ledovců. Badatelé potvrdili, že v poslední době led ustoupil v místech, která byla nepřetržitě zaledněná nejméně 40 tisíc let. „Ledovce fungují podobně jako dříve kanárci v uhelných dolech, jsou mimořádně citlivé na každou změnu podmínek,“ vysvětluje paleoklimatoložka Meredith Kellyová.

TIP: Velké tání právě teď: V Antarktidě ročně roztaje přes 200 miliard tun ledu

Vědci dospěli k těmto údajům, když pomocí radiokarbonového datování analyzovali pozůstatky rostlin, odebrané na 30 místech, kde nedávno odtál led. Tento výzkum proběhl na Baffinově ostrově, který je největším z Kanadských arktických ostrovů a pátým největším ostrovem světa. Jeho rozloha činí přes 507 tisíc kilometrů čtverečních.

Šestice britských pediatrů publikovala svou studii v magazínu The Journal of Pediatrics and Child Health: V praxi jejich experiment probíhal tak, že každý z nich pozřel hlavičku figurky z Lega a poté všichni bedlivě zkoumali svou stolici.

TIP: Proti zákonu i přírodě: Zatčený dealer drog nebyl již 35 dnů na záchodě

Z pěti lékařů vyšly kostky v průměru za 1,71 dne, šestý ovšem žlutý kousek plastu ve výkalech nenalezl. Možná jej tedy přehlédl, nebo naopak kostka v těle uvízla a objeví se až někdy v budoucnu. V článku se lékaři svěřili, že chtěli svou prací uklidnit extrémně úzkostlivé rodiče. Vzápětí však dodali, že ačkoliv není spolknutí drobných částí stavebnice nijak zvlášť nebezpečné, stále je lepší se ho vyvarovat. 

Prvním varovným znamením byl v okamžiku zážehu pomocných motorů bílý obláček páry zhruba v místě spodního spoje pravého SRB s hlavní palivovou nádrží ET. Asi 0,445 sekundy po zážehu se změnil ve zlověstný obláček černého dýmu. Počítačové modelace a pokusy ukázaly, že v tomto místě došlo k největšímu proudění vzduchu, a tudíž i k největšímu poklesu teploty na povrchu raketoplánu. Mráz tak zavinil ztuhnutí dvou gumových těsnicích kroužků, které v okamžiku zážehu nestačily utěsnit spáru mezi jednotlivými segmenty motoru. Do spáry vnikly žhavé plyny – v SRB dosahuje teplota hoření 3 200 °C – a začaly spalovat jednak gumové těsnění, jednak vnější kryt motoru.

Sledovací kamery pozorovaly obláček kouře až do 12. sekundy letu, kdy se spára působením aerodynamických sil na chvíli samovolně utěsnila. Čtyřicet sekund po startu zaregistroval hlavní počítač raketoplánu silné boční nárazy větru – je možné, že zapůsobily na konstrukci Challengeru natolik, že se těsnění opětovně porušilo. V čase T + 58,762 sekundy kamery znovu zaznamenaly na pravém pomocném motoru kouř. Vzápětí jej však vystřídal plamen a rychle mohutněl. Letové hodiny ukazovaly 60,497 sekundy, když plamen náhle změnil tvar – pravděpodobně dosáhl až na povrch nádrže ET. Nutno podotknout, že už v T + 60,004 detekovaly sledovací přístroje odchylku od předpokládaného tlaku v poškozeném SRB. Zatím však byla tak nepatrná, že jí nikdo nevěnoval pozornost.

TIP: Seznamte se s tragicky zesnulou posádkou raketoplánu Challenger

V čase T + 62,484 autopilot poprvé korigoval vychýlením trysek motorů SSME odchylku od stanovené dráhy, kterou způsobil pokles tlaku v motoru SRB. Raketoplán letěl přesně 64,664 sekundy, když plamen poškodil hlavní nádrž ET – a vodík, jenž z ní unikal, začal pomalu hořet. Problém byl zaregistrován v čase T + 66,764, jakmile v nádrži přestal narůstat tlak. Plamen postupně přepaloval spodní spoj mezi hlavní nádrží a pomocným motorem. V 71. sekundě byl už tlak v pravém motoru o 4 % nižší, než měl být.

Poslední okamžiky Challengeru pak vypadaly následovně:

T + 72,141: Začala destrukce raketoplánu, neboť síla o velikosti 0,227 G táhla stroj doprava. Podle všeho plamen přepálil spodní závěs pravého SRB.

T + 72,201: Gyroskopy motoru zaregistrovaly nečekaný pohyb: Jeho spodní část se odklonila od raketoplánu, zatímco špice se nasměrovala k přední části nádrže ET.

T + 72,281: Motor se navíc vychýlil k pravému křídlu stroje.

T + 72,564: Citlivý autopilot raketoplánu se snažil nečekané působení sil napravit vychýlením trysek SSME na maximum. Zároveň automaty zaregistrovaly pokles tlaku na vstupu paliva a v marné snaze jej zastavit otevřely ventily záložního tlakování.

T + 72,661: Let raketoplánu se vymkl kontrole autopilota, který již nedokázal působení sil korigovat. Challenger začal se zrychlením 0,254 G uhýbat doleva.

T + 73,137: Špice motoru SRB se zabořila do nádrže ET a okamžitě ji rozdrtila jako skořápku. Z nádrže začal unikat kyslík a vodík.

T + 73,162: Oblak rozprášeného kyslíku a vodíku zahalil celý raketoplán a zároveň začaly aerodynamické síly trhat na kusy těžce poškozenou nádrž.

T + 73,191: Unikající vodík vzplanul mezi nádrží ET a trupem raketoplánu.

T + 73,304: Celá palivová nádrž s 82 t vodíku explodovala. Raketoplán přesto dál vysílal telemetrické údaje a jeho hlavní motory běžely, přičemž využívaly poslední zbytky pohonných hmot v potrubí.

T + 73,631: Z raketoplánu byla přijata poslední telemetrická data. V následujících okamžicích postupně vybuchly všechny nádrže na palubě Challengeru a také družice TDRS-B i s urychlovacím motorem IUS.

T+ 73,534: Kvůli nedostatku paliva vypnul autopilot první motor SSME.

Makrofágy jsou buňky imunitní soustavy, které vznikají z monocytů (bílých krvinek). Jsou součástí naší imunity, účastní se zánětlivých reakcí a u zdravého dospělého člověka tvoří 3–8 % z celkového počtu leukocytů. Jejich specialitou je, že dovedou „pozřít“ buňky, které nemají v těle co dělat. Mohly by být skvělé proti rakovině, ale nádory mají své triky, jimiž makrofágy vyřadí z boje a někdy je dokonce přinutí, aby jim pomáhaly.

Většina nádorových buněk vylučuje signální protein CD47, který umí makrofágy poslat na hlubokého „spánku“ a zabránit jim, aby se na nádor vrhly. Američtí vědci nedávno přišli na to, že když přepojí „ovládání“ metabolismu makrofágů, mohou tento uspávací signál překonat.

TIP: Nová strategie: Viry jako zbraň proti mozkovým nádorům

Takto aktivované makrofágy začnou využívat aminokyselinu glutamin a glukózu jako „palivo“ a pustí se do práce. Jsou dokonce ochotné krmit se buňkami nádoru, i když ten vypouší velké množství signálního proteinu CD47. První experimenty na myších ukázaly, že probuzené makrofágy dovedou velmi rychle zmenšit nádory.

Hypnóza má dlouhou historii. Stav označovaný jako „chrámový spánek“ popisují už texty ze staré Indie a dobře jej znal i perský učenec a lékař Avicena, který na přelomu 10. a 11. století jasně odlišoval hypnózu od spánku. Hypnóza může lidem pomáhat zvládat bolesti, deprese, nespavost, úzkostné stavy a dokonce může pomoci i při léčbě vysokého krevního tlaku. Je vhodná jako doplňková léčba například při ozdravných programech u obézních pacientů. Na druhé straně se ale hypnóza neosvědčila při léčbě drogové závislosti a také při terapii alkoholiků jsou její výsledky nepřesvědčivé. 

Populární je „posilování vzpomínek“ v hypnóze, které může najít využití například při vyšetřování závažných trestných činů. Svědci nebo oběti si v hypnóze nejednou vybaví detaily důležité pro dopadení pachatele. 

Imunita na hypnózu?

O přínosech hypnózy není pochyb. O tom, co je jejím základem, jaké procesy se odehrávají v mozku hypnotizovaného člověka a jak se člověk vůbec dostane z plného vědomí do hypnózy, však psychologové a neurologové úplně jasno nemají. Někdo upadá do hypnózy velmi snadno, ale výjimkou nejsou ani lidé, kteří se zdají vůči hypnóze imunní.

K určení míry hypnability, tedy hypnotizovatelnosti jednotlivých lidí se využívají speciální testy. Jeden z nejpoužívanějších se skládá z dvanácti úloh. V jedné je například hypnotizovaný člověk vyzván, aby předpažil. Poté mu hypnotizér řekne, že drží v ruce těžký předmět. Hluboce zhypnotizovanému člověku v tu chvíli poklesne ruka, jako kdyby skutečně třímal závaží. Člověku, který je k hypnóze necitlivý, se ruka ani nehne. 

Většina lidí vykazuje jasné projevy hypnózy v pěti až sedmi z dvanácti úloh testu. Jen 5 % testovaných nevykazuje projevy hypnózy při žádném úkolu. Těm nepomůže, ani když se sami usilovně snaží do hypnózy upadnout. Náchylnost k hypnóze má zřejmě dědičný základ, protože jednovaječná dvojčata se v tomto ohledu obvykle liší jen málo. U dospělých se schopnost podlehnout hypnóze už většinou nemění.

Soustředění jako předpoklad

Tipovat si předem, kdo je dobře hypnabilní a kdo ne, bývá ošidné. Mnozí z těch, kteří se považují za snadno hypnotizovatelné, nakonec vykazují k hypnóze překvapivou odolnost. A naopak: Lidé, kteří si myslí, že na ně hypnóza neplatí, do ní mohou upadnout velmi snadno. Do určité míry se dá na tuto schopnost usoudit i z toho, jak hluboce se člověk dokáže zabrat do četby, do poslechu hudby nebo do snění. 

I když to tak na první pohled možná nevypadá, člověk v hypnóze není pouhou loutkou v rukou hypnotizéra. Dokáže i nadále samostatně uvažovat, řešit problémy a řídit se při tom svými morálními zásadami. Své jednání však nepovažuje za projev vlastní vůle. Naopak, vnímá je jako děj, na který on sám nemá žádný vliv. Například prázdná ruka poklesne zhypnotizovanému člověku pod tíhou fiktivního závaží proto, že s ní sám pohnul. Přesto má pocit, že mu ruka skutečně ztěžkla a klesla sama od sebe. 

Mnoho psychologů a neurologů je přesvědčeno, že jádrem hypnózy je navození stavu určité rozpolcenosti: Člověk například poslechne příkaz k pohybu, aniž by si to uvědomil. Podobně nemusí pod vlivem hypnózy vnímat bolest nebo si přestane vybavovat určitou informaci uloženou do paměti. V hypnóze tak lze vyvolat halucinace a nezvládnutelná nutkání. Je možné vytvořit velmi přesvědčivé a živé vzpomínky na události, které člověk nikdy neprožil, a naopak potlačit skutečné vzpomínky na situace, kterých byl člověk svědkem či přímým aktérem.

Bez fantazie a na rotopedu

Někdy je hypnóza mylně považována za projev nadměrně bujné představivosti. Ve skutečnosti mohou být k hypnóze vnímaví i lidé bez fantazie. A jsou také známy případy lidí se silnou představivostí, kteří byli vůči hypnóze odolní. Potvrzují to i výsledky vyšetření, jež neurologové získali s pomocí nejmodernějších metod pro zobrazení aktivity lidského mozku. 

Pokud si člověk něco sám od sebe představuje, aktivují se mu v mozku jiná centra, než když ta samá představa vzniká jako halucinace pod vlivem hypnózy. Halucinace vyvolaná v hypnóze totiž dráždí stejná centra v mozku jako reálný zážitek. Představy vyvolané hypnózou jsou tedy zpracovávány mozkem jako skutečnost a tak je také hypnotizovaný člověk vnímá. 

Hypnózu také nelze ztotožňovat s projevy maximálního uvolnění. Vědci to prokázali experimentem, ve kterém se dařilo hypnotizovat lidi naplno uvolněné stejně dobře jako dobrovolníky usilovně šlapající na rotopedu. 

Odhalení simulanti

Jasné důkazy vyvracejí představy, že lidé upadající do hypnózy tento stav pouze předstírají. Ukázal to experiment, do něhož se zapojili jak lidé silně hypnabilní, tak i jedinci vůči hypnóze odolní, kteří byli požádáni, aby stav změněného stavu vědomí jen předstírali. Hypnotizér, který neměl nejmenší tušení o skladbě obou skupin dobrovolníků, hypnotizoval obě skupiny stejně.

Seance byla náhle přerušena simulovaným výpadkem proudu. Když hypnotizér odešel zjistit, co se děje, ukázal se mezi oběma skupinami dobrovolníků nápadný rozdíl: Zatímco „podvodníci“ rychle otevírali oči, vstávali a snažili se zjistit příčiny náhlého odchodu hypnotizéra, dobře hypnotizovatelní dobrovolníci procitali jen pomalu a s očividnými potížemi.

Lidé předstírající hypnotický stav se prozradí i na detektoru lži. Pokud odpovídá na otázky člověk ve skutečné hypnóze, reaguje jeho organismus, jako když mluví pravdu. Pokud na tytéž otázky odpovídá podvodník předstírající hypnózu, detektor lži signalizuje nepravdivé výpovědi. 

Zhypnotizovaná bolest

Velkou pozornost odborníci věnují účinkům hypnózy na vnímání bolesti. V mozku nemáme nic, co bychom mohli označit jako centrum bolesti, a proto ani neexistuje žádný „vypínač bolesti“ umístěný na jednom konkrétním místě v mozku. Bolest se generuje jako krajně nepříjemný pocit v důsledku toho, že hned několik různých oblastí mozku reaguje na signály přicházející z podrážděných nervů v postižené části těla. Pokud se daří hypnózou pocit bolesti utlumit, pak je na mozku jasně patrná změna v aktivitě všech center, jež se na vzniku bolesti podílejí.

Účinek hypnózy na bolest přitom nelze jednoznačně připsat placebo efektu. Když se lékaři pokoušeli pomoci pacientům od bolestí hypnózou, ačkoli byli vůči ní odolní, nebyl výsledný efekt o nic silnější než účinek tablety cukru, kterou dobrovolníci považovali za analgetikum. U jedinců se silnými sklony k upadnutí do hypnózy však bylo tlumení bolesti hypnózou třikrát silnější než placebo efekt. Experimenty ukázaly, že velmi výraznou schopnost utlumit vnímání bolesti hypnózou vykazuje asi 15 % populace a asi stejnému podílu lidí hypnóza na bolest vůbec nezabírá.

Ve službách zákona

Za velmi kontroverzní považují mnozí psychologové použití hypnózy k vybavení pozapomenutých vzpomínek. Přitom právě toto uplatnění hypnózy slibuje velmi cenná svědectví: Například k dopadení pachatelů bombových atentátů na kostely na jihu USA přispěla svědkyně, která si v hypnóze vybavila detail poznávací značky auta, v němž atentátníci prchali z místa činu. 

Podobně i svědek únosu mladé dívky si původně vzpomněl jen na to, že únosci přijeli v červené dodávce. V hypnóze si ale muž vybavil krajinu, kterou měla dodávka namalovanou na boku a navíc i několik nálepek na předním skle auta. Policie nechala popis vozu odvysílat rozhlasovými stanicemi a na jeho základě dodávku poznala obsluha jedné benzínové pumpy, která neprodleně zavolala policii. Následný zátah na dálnici pak vedl k dopadení únosců a osvobození děvčete, které bylo stále ještě zavřené v dodávce.   

V zajetí představ

Na druhé straně však existují i případy, kdy si člověk v hypnóze zafixoval vlastní představy jako vzpomínky na reálné události. Pro vytvoření takových falešných vzpomínek vznikají při hypnóze velmi příhodné podmínky. Při vyšetřování zločinů pak mohou mít falešná svědectví vzniklá v hypnóze fatální následky. V několika případech byli na základě takto vzniklých falešných vzpomínek obviněni naprosto nevinní lidé z velmi závažných kriminálních činů.

Známý je případ dívky, která pod vlivem falešných vzpomínek obvinila své rodiče z dlouhodobého pohlavního zneužívání a z podomácku prováděných interrupcí. Se svou výpovědí obstála i na detektoru lži. Lékařské vyšetření však odhalilo, že děvče nikdy neprodělalo potrat, a dokonce nikdy nemělo pohlavní styk. 

Lidská paměť není videokamera, která by nepřetržitě snímala veškeré dění kolem nás. A hypnóza není prostředek, jak si tyto kompletní záznamy událostí kdykoli přehrát. Lidské vzpomínky jsou neúplné a objektivně v nich existují díry po událostech, které člověk jednou provždy zapomněl. Řada informací však v paměti uložená je, jen není možné se k nim v dané chvíli dostat. Tady může hypnóza pomoci. Hrozí ale, že si hypnotizovaný vytvoří představu, která neodpovídá realitě, a tou pak díru v paměti zalepí.

Vzpomínky bez námahy

Za běžných okolností člověk rozezná vzpomínky vybavené z paměti od informací vzniklých v představách podle toho, jak snadno se mu vybavují. Reálné vzpomínky nám z paměti většinou vyplouvají, aniž bychom museli vynaložit zvýšené úsilí. V hypnóze si ale neuvědomujeme snahu, kterou vynakládáme. Tak jako v hypnóze nevnímáme, že jsme pohnuli rukou, protože si představujeme, jak v ní držíme těžké závaží, neuvědomíme si ani to, že jsme si danou situaci vymysleli. Stejně jako máme pocit, že se nám ruka pohnula úplně sama od sebe, podléháme iluzi, že nám nově vytvořené představy samy od sebe naskočily do hlavy a považujeme je za vzpomínky na reálné události. 

TIP: Drsné pokusy na lidech: Psychologické experimenty s šokujícími výsledky

Lidé v hypnóze například mnohdy velmi podrobně líčí události, kterých měli být svědky v prvních měsících po svém narození. Přitom lidský mozek není schopen v tomto období života ukládat informace do dlouhodobé paměti. Všechny tyto vzpomínky jsou proto falešné a vznikly uložením představ do paměti při hypnóze.