Většina slovanských kmenů na území pojmenovaném později Slezsko, patřila patrně k Velké Moravě, poté k přemyslovskému státu a od počátků druhého tisíciletí k Polsku. Od poloviny 14. století bylo celé Slezsko jednou ze zemí České koruny. Míry uzavírané po slezských válkách (1740–1763) jej však rozdělily mezi Prusko a habsburskou monarchii. Když se po první světové válce rýsovala nová mapa Evropy, otázka státního začlenění Slezska se řešila znovu.

Šlonzáci a šlonzakovci

Lidé ve Slezsku až do druhé poloviny 19. století mnohdy necítili zvláštní potřebu hlásit se k nějakému z novodobých národů, byť mluvili nářečími, která se považovala za součást určitého „národního” jazyka. To byl i případ Těšínska a sousedního pruského Horního Slezska. S vizemi polského národního hnutí, tedy se skrytě i otevřeně hlásaným programem obnovení polské státností, nesouhlasila na Těšínsku početná skupina Šlonzáků (Slezanů). Šlonzáci většinou mluvili slezsko-polským dialektem a za Poláky se nepovažovali. Poláci byli pro ně civilizačně zaostalí, vesměs negramotní Haličané, kteří v letech 1880–1910 v desetitisících zaplavovali západní část Těšínska a přilehlou část Moravy, kde hledali obživu v dolech a hutích. 

Skočovský učitel Josef Koždoň vytvořil z části Šlonzáků politickou stranu, jejímž stoupencům se říkalo šlonzakovci. Hnutí přitahovalo nezanedbatelnou část polsky mluvících Slezanů, proto v roce 1909 Koždoň zvítězil ve volbách do slezského zemského sněmu nad lídrem polských národovců, katolickým knězem.

Koždoň se narodil roku 1873 v Horní Lištné na dnešním československém území, byl luteránem, absolvoval německou měšťanskou školu a učitelský ústav v Těšíně spolu s kurzem polštiny. Jeho sympatie k Němcům posílil sňatek s německou rodačkou ze Skočova, který (jak sám uvádí ve svém životopise) dovršil jeho přechod do německého kulturního okruhu. Traduje se, že Koždoň usiloval o dovršení procesu utváření slezské národnosti nebo i národa, nicméně ve svém prvním projevu v zemském sněmu zdůrazňoval, že odmítá každý nacionální šovinismus a že usiluje o zachování starých kmenových slezských zvláštností a kulturní individuality. Považoval se za Rakušana a odmítal „polskou vlast”.

Za světové války Koždoň a jeho přívrženci věřili ve vojenský úspěch centrálních mocností. Když se válečná štěstěna začala v posledních měsících války odvracet, hledali schůdné východisko podobně jako Němci na Ostravsku. Vzhledem ke svému malému počtu nemohli na rozdíl od jiných částí českého pohraničí založit provincii, kterou by (s perspektivou budoucího spojení s Německem) prohlásili za součást Německého Rakouska. Také osud německého (pruského) Horního Slezska, které s Těšínskem sousedilo, byl nejistý, pokud šlo o jeho setrvání v rámci poválečného německého státu.

Vznik projektů samostatného Slezska

Myšlenka relativně samostatného Slezska se diskutovala v posledním roce války ve vídeňských politických kruzích. V podstatě šlo o vytvoření mezinárodně garantovaného nárazníkového slezského státu mezi Německem, Polskem a Československem, který měl být po několika letech připojen k poválečnému Německu. Také představitelé německých politických a průmyslových kruhů na Ostravsku proklamovali potřebu neutrálního území, které by zahrnovalo nejen Těšínsko včetně Bílska, ale i Moravskou Ostravu, sousední průmyslové obce a německé enklávy v Haliči. Neutrální území mělo mít „všechny atributy státní samostatnosti“.

Ještě před vznikem Československa prohlásily všechny německé strany z Těšínska, Moravské Ostravy a okolních moravských obcí v dohodě s Koždoněm Moravskou Ostravu s Vítkovicemi za „bezprostřední říšské území“. Dne 23. října 1918 vyhlásili projekt Velkého Slezska jako neutrálního státu mezi Polskem, Německem a Českem (Tschechei). 

V německém Horním Slezsku se šířily plány na začlenění do Polska, které koncem světové války proklamoval vůdce hornoslezských Poláků Wojciech Korfanty. S požadavkem neutrálního hornoslezského státu přišly nejdříve dělnické a vojenské rady a poté Svaz Hornoslezanů založený v lednu 1919. Požadavek vycházel z teorie o existenci „slezského národa – slovansko-germánského národa smíšené krve“, opíral se o představu zeměpisné a hospodářské nedělitelnosti průmyslového území a o předpoklad, že pro poválečné Německo bude přijatelnější samostatný hornoslezský stát (Freistaat Oberschlesien) než začlenění do Polské republiky. 

První poválečné měsíce a spory o Slezsko

Na Těšínsku se vztahy mezi Čechy a Poláky vyostřily a došlo k takzvané sedmidenní válce. Ofenzíva československých jednotek byla zastavena 3. února 1919 u Skočova na Visle. V té době připravil Koždoň memorandum pro dohodovou Mezispojeneckou komisi v Těšíně. Žádal neutralizaci Těšínska, a pokud by nebylo schůdné požadavek realizovat, naznačoval možnost připojení celého Těšínska k ČSR.

Delegace německých stran na Ostravsku nabízela úlohu garanta neutrálního (ať autonomního nebo samostatného) území Spojeným státům, případně Velké Británii. Tyto a podobné hornoslezské projekty získaly u velmocí jisté sympatie, zejména u Američanů, kteří usilovali o kontrolu středoevropských uhelných revírů prostřednictvím Evropské uhelné komise. V Horním Slezsku sponzorovala neutralizační akce tamní šlechta a průmysloví magnáti, hlavně pštinský kníže Johann Heinrich XV., na Těšínsku pak průmyslník a velkostatkář hrabě Johann Larisch. 

Hornoslezští propagátoři samostatného Slezska jednali o svých představách v Praze, Berlíně i ve Varšavě a posílali petice mírové konferenci v Paříži. Koždoňovci jednali s Edvardem Benešem a českými politiky ve Slezsku. Byli poněkud realističtější, jejich hlavním požadavkem nebylo výhradně samostatné Velké Slezsko, ale především nedělitelnost Těšínska. 

Plebiscity a šlonzakovci

Během června a září 1919 velmoci rozhodly, že se státní začlenění německého Horního Slezska i Těšínska bude řešit plebiscitem. Stoupenci ideje slezského státu v Horním Slezsku bez úspěchu požadovali, aby se hlasující mohli rozhodnout nejen pro Německo nebo Polsko, ale i pro samostatný slezský stát. Na Těšínsku se Koždoň s delegací německých stran vyslovovali spíše pro Československo, protože soudili, že ve státě s třiapůlmilionovou německou menšinou budou mít lepší podmínky než v Polsku. Pro Koždoně byla kardinální záležitostí nedělitelnost Těšínska. Většina jeho přívrženců žila na převážně polském území na východ od řeky Olzy (Olše), která později tvořila značnou část státní hranice.

Počátkem roku 1920 přijel na Těšínsko vůdce hornoslezských Šlonzáků Latacz, aby jednal s Koždoněm a funkcionáři německých stran. Koždoň byl jako zakladatel Slezské lidové strany pro Latacze předchůdcem a určitým vzorem. Stejně jako on se ztotožňoval s názory studie německého geopolitika Maximiliana Hardena Svobodný Hornoslezský stát jako těžisko světové politiky, které také otiskl ve svém časopise: „Hornoslezský lid [...] žádá opětné spojení se svými bratry v Rakouském Slezsku, od nichž byli více než před 150 lety odtrženi [...]. Hornoslezský lid je výsledkem několikasetletého silného životního, kulturního a pracovního společenství, společenství krve, slovansko-germánského původu se třemi miliony lidí, z nichž 600 tisíc duší připadá na rakouskou část.“

Moderní pokračovatelé

Rozdělení Horního Slezska mezi Německo a Polsko po plebiscitu a rozdělení Těšínska na základě arbitrážního rozhodnutí Vyslanecké rady (28. července 1920) znamenalo neúspěch, nikoli však definitivní konec slezských projektů.

TIP: Období nadějí a očekávání: Zrod československého státu 

Ve třicátých letech svým způsobem na slezské projekty navazovalo hnutí za slezskou kmenovou zemi, která měla zahrnovat nejen celé historické Slezsko, ale i část východních Čech a severní Moravy. Jeho orgánem se stal vratislavský Schlesisches Jahrbuch (vycházel 1928–1942), do nějž přispívali i němečtí historici z československého pohraničí a z německé univerzity v Praze. Otiskoval i články Josefa Koždoně. Pozoruhodný vývoj zaznamenává v současnosti Hnutí za slezskou autonomii (Ruch autonomii Śląska) v Polsku, které vzniklo po společenských změnách v lednu 1990. V mnohém se hlásí ke kontinuitě se slezskými aktivitami po první světové válce. 

Kolem Marsu už nějakou dobu krouží naše sondy, které pečlivě snímkují povrch rudé planety. Díky nim máme k dispozici spoustu pěkných snímků, na kterých je vidět leccos zajímavého. Jistý lovec senzací na těchto snímcích nedávno narazil na útvar, který připomíná trojbokou pyramidu. Internetem se začaly šířit teorie o „obrovské pyramidě na Marsu“, kterou možná postavila nějaká záhadná civilizace.

Jak už to ale bývá, skutečnost je mnohem prostší. Inkriminovaný snímek pořídila kamera HiRISE z paluby sondy Mars Reconnaissance Orbiter. Podle parametrů této kamery lze jednoduše odvodit, že základna „pyramidy“ má reálné rozměry zhruba 40 × 30 metrů. To je méně, než rozměry nejmenší pyramidy ve slavné egyptské Gíze. O žádnou obrovskou pyramidu tedy nejde.

Mimozemšťané nebo eroze?

A s téměř neprůstřelnou jistotou ani nejde o žádnou stavbu. Stačí se podívat na snímky v okolí údajné „pyramidy“. Nachází se v oblasti zvané Candor Chasma, což je jeden z největších kaňonů v systému Valles Marineris. Ten představuje největší známý systém kaňonů ve Sluneční soustavě.

TIP: Novoroční záhada: Snímky Curiosity z Marsu ukazují zvláštní geologické útvary

Zatím není úplně jasné, jak kaňon Candor Chasma vznikl. Z detailních snímků je ale zřejmé, že tam působily mocné síly eroze, ať už větru, prachu nebo i vody. V okolí dotyčné „pyramidy“ je ve skutečnosti celá řada více či méně podobných „pyramid“, „sloupů“ nebo i jinak tvarovaných útvarů. A na všech je více než patrné, že je vytvarovala eroze. Stavby mimozemských civilizací budeme muset hledat někde jinde.

Vánoční svátky se chýlí ke konci a je to znát i na skládkách odpadu, kde končí podstatná část vánočních stromků. Jehličnany jsou plné tvrdých a pichlavých jehlic, které se ve srovnání s jinými typy listů nebo rostlinného materiálu rozkládají velmi dlouho. A vzniká při tom velké množství skleníkových plynů.

Britští vědci zjistili, že při vhodném zpracování by bylo možné z jehlic vysloužilých vánočních stromků vyrábět užitečné produkty. Až 85 procent hmoty jehlic přitom tvoří rostlinný materiál lignocelulóza, což je směs ligninu, hemicelulózy a celulózy. Díky svému složení a struktuře nejsou jehlice vánočních stromků zajímavé pro výrobu energie ani pro většinu průmyslových procesů.

TIP: Ekologické balení: Vědci nahradili plastový obal materiálem ze dřeva a krabů

Britové ale vymysleli postup, díky němuž lze s pomocí tepla a rozpouštědel, jako je levný a k přírodě šetrný glycerol, biomasu jehlic zpracovat. Tímto postupem je možné jehlice stromků přeměnit na směs, která kromě pevného materiálu obsahuje kapalinu s glukózou, kyselinou octovou a fenolem. Z těchto látek je možné ve velkém vyrábět třeba potravinářská sladidla, barvy, lepidla nebo ocet.

Podobu továrny Fagus, jež měla vyrůst v německém městě Alfeld, svěřil obuvnický magnát Carl Benscheidt v roce 1910 teprve 28letému Walteru Gropiusovi. Tehdy ještě netušil, že zmíněný tvůrce – a s ním i jeho fabrika – jednou vstoupí do síně slávy moderní architektury a průmyslového designu. 

Záplava světla 

Komplex, na němž se spolu s Gropiusem podílel také Adolf Meyer, sloužil k produkci, skladování i expedici obuvnických výrobků a sestával z deseti budov. Vznikal v letech 1911–1913, architektonická stránka stavby však záhy předčila její průmyslový účel: Továrna Fagus se stala symbolem rané funkcionalistické estetiky, která předznamenávala školu Bauhaus.

TIP: Japonské vlakové nádraží postavené kolem 700 let starého stromu

Hlavní inovace tkvěla v užití nevídaného množství skleněných panelů. Tvůrci vpustili do výrobních hal i do kanceláří spoustu denního světla, čímž vizuálně propojili exteriér s interiérem. Celému objektu se tak podařilo vtisknout v té době nezvyklou lehkost a eleganci.

Pod dohledem památkářů 

V letech 1985–2001 se komplex dočkal rozsáhlé rekonstrukce, která musela zohlednit, že se jedná o unikátní svědectví průmyslové architektury. Řadu původních prvků i dekorací tak můžete v areálu obdivovat dodnes. Zachovalému stavu objektu rovněž napomohlo, že je památka chráněná již od roku 1946. Současný vlastník, firma Fagus-Grecon Greten GmbH & Co. KG, tak musí v rámci provozu, stejně jako její předchůdci, dodržovat přísná opatření památkových úřadů.

Podmínky a další podrobnosti o soutěži.

V americkém státě Washington legalizovali užívání marihuany v roce 2012. Odpůrci legalizace i někteří odborníci považovali toto rozhodnutí za špatné a jedním z hlavních argumentů bylo, že legalizace přinese masivní nárůst počtu uživatelů, především pak mezi mládeží. Skutečné dopady legalizace marihuany přinesl nedávno publikovaný výzkum z let 2010-2012 a 2014-2016.

Výsledky ukazují, že po legalizaci mírně poklesla spotřeba marihuany mezi teenagery některých věkových skupin. Mezi studenty ve věku 13 až 14 let užívalo marihuanu po legalizaci jen 7 procent, namísto původních 10 procent. Mezi studenty ve věku 15 až 16 let poklesl počet uživatelů marihuany z 20 na méně než 18 procent. Zvýšení, i když statisticky nevýznamné, badatelé zaznamenali pouze u nejstarších respondentů. 

Studie publikovaná v prestižním časopisu JAMA Pediatrics byla odpovědí na dřívější federální průzkum, který naopak naznačoval zvýšení počtu uživatelů. Data federálního průzkumu Monitoring the Future z loňského roku ale pracovala s relativně malým počtem respondentů a nedokázala zohlednit chování na úrovni jednotlivých států.

TIP: Dekriminalizace drog v Portugalsku přináší výsledky. Ubývá mrtvých i HIV nemocných

Podle odborníků jde sice o povzbudivé výsledky, v zásadě ale nevypovídají nic o dlouhodobých důsledcích užívání marihuany na uživatele a jejich zdraví. Doposud ještě neuplynula dostatečně dlouhá doba, aby bylo možné dopady zodpovědně posoudit. Už teď je ale jasné, že nejčernější scénáře odpůrců legalizace se nenaplňují.

Hon se dal označit za štvanici, při které se zvíře s pomocí loveckých psů a pacholků pronásledovalo, dokud se nezastavilo vyčerpáním a lovec ho mohl zastřelit nebo proklát loveckým oštěpem. Tato významná společenská událost byla ve středověku mezi šlechtou stejně oblíbená jako s ní spojené sokolnictví. Tomu se s oblibou věnovaly také ženy a přes četné církevní zákazy i klerici. 

Lov není jen kratochvílí

Lovecké umění se stalo důležitou složkou výchovy mladého šlechtice, protože utužovalo jeho fyzickou kondici a mladík při něm mohl osvědčit dovednosti, které potřeboval na válečném poli. O tomto umění vzniklo i několik literárních děl.

Lesy a všechna zvěř byly zprvu majetkem krále, který propůjčoval právo lovu šlechtě a církevním osobám. Postupem času mohli les vlastnit dokonce i měšťané, ale právo lovu měl obvykle vyhrazeno majitel města, tedy většinou opět šlechtic, král či církev.

Zvěřina se stávala také vhodným darem. Lovili se divočáci, jeleni, srny, lišky, zajíci, koroptve, křepelky, kachny či medvědi, ze kterých se připravovaly vařené paznehty s omáčkou. Stranou zájmu lovců nezůstávalo ani lesní a luční ptactvo a dokonce ani veverky. S honem se nerozlučně pojila hostina, která zpravidla následovala po něm. Na ní se připravovala panstvem ulovená zvěřina, jež se obvykle opékala ve větších kusech na rožních. Menší lovná zvířata dodávaná lovčími se pak konzumovala běžně v ostatních dnech. 

Zbraně, pasti, nástroje

Profesionálně se lovu věnovali lovčí, kteří dodávali předem určenou zvěřinu do hradních kuchyní. Kromě loveckých oštěpů si dovedně osvojili i užívání sítí a nejrůznějších nástrah v podobě jam s naostřenými kůly a nejrůznějších plotů a plůtků, které měly zvíře nahnat potřebným směrem.

TIP: Se středověkem v zádech: Každodenní život za vlády Jagellonců

Lovecké zbraně byly velice podobné bojovým a lišily se pouze v drobnostech. Lovecké oštěpy, jejichž délka nepřesahovala dva metry, měly širší hrot a silnější ratiště, delší pak bývala lovecká kopí. Kuše se používaly především k lovu ptáků, mohly se ale využít také k zasazení smrtelné rány místo oštěpu či loveckého kopí. K signalizaci v průběhu honu se užívalo loveckého rohu, který se tak stal jeho symbolem. 

Intimita v tváři: Z obličeje většiny lidí lze vyčíst jejich sexuální preference

Badatelé již delší dobu vědí, že i letmý pohled do tváře našeho protějšku určí, zda si jej oblíbíme a jaký na něho budeme mít názor. Nedávno však vědci přišli s novým a poměrně překvapivým zjištěním: Víc než 70 % lidí dokáže z obličeje ostatních vyčíst také jejich sexuální preference.

Počátek 2. světové války: Před 79 lety vtrhla německá armáda do Polska

Přes hranici se valí německé šiky. Nad hlavami krouží dobře vycvičení piloti luftwaffe. Polsko sevřou do kleští. Následujících šest let nepřežije na šest milionů Poláků…

Hororový nález: Žena, která posmrtně porodila v hrobě

Italští archeologové si připsali hororový nález. Ve středověkém hrobě objevili pozůstatky mladé ženy a plodu. Podle odborníků šlo o příklad posmrtného porodu...

Temné proroctví Římského klubu: Konec světa prý nastane již v roce 2040

Dva roky zbývají do okamžiku, kdy se svět ocitne na prahu krize. Alespoň to tvrdí počítačový program, který v roce 1973 předpověděl zkázu lidstva a jehož prognóza se zatím naplňuje s mrazivou přesností...

Katastrofy, které změnily svět: Záhuba poloviny evropské populace

Napříč historií došlo k řadě katastrof, které se navždy zapsaly do lidské paměti a od základu změnily fungování společnosti. Jednou z nich byla i morová epidemie, která zabila polovinu evropské populace...

Nejstarší civilizace světa: Tisíciletý omyl dávné revoluce

Mluvíme-li o vůbec nejstarších stavitelských památkách na světě, leckomu jako první na mysli vytanou egyptské pyramidy nebo anglický Stonehenge. V porovnání s věkem starobylého Jericha nebo záhadného komplexu Göbekli Tepe jde však o pouhé nezralé mladíčky...

Lháři a podvodníci: Pět největších lží historie lidstva

Lže se pořád a ve všem. Vybrat pět největších lží historie lidstva je tedy pořádný oříšek. Proto jsme se zároveň snažili připomenout nepravdy různého druhu – z oblasti umění, finančního světa, archeologie a samozřejmě z politiky...

Dvě minuty do dvanácté: Nenaplněná proroctví o konci světa

Náš svět jednou skončí. Je jen otázkou času, kdy se to stane. Podle některých samozvaných proroků mělo lidstvo skončit už dávno, jiní zase předpovídají apokalypsu na nedalekou dobu. A samozřejmě že nám „dobře“ poradí, jak přežít...

Cena samoty: Japonsko čelí děsivé epidemii osamělých úmrtí

V Japonsku, zemi s nejvyšším počtem seniorů na světě, lidé stále častěji umírají zcela sami, bez kohokoliv, kdo by se o ně postaral. Stovky tisíc osob tak „zmizí“ ve svých domech a bytech, aniž by je někdo hledal. S rostoucím problémem se musí vypořádat nejen úřady, ale také majitelé nemovitostí...

Před 40 lety spáchalo 900 stoupenců sekty Chrám lidu hromadnou sebevraždu

Před 40 lety se odehrála největší hromadná sebevražda v dějinách lidstva. 18. listopadu 1978 požilo více než 900 stoupenců sekty Chrám lidu punč otrávený kyanidem…

Sověti snili o dvou velkých výpravách k rudé planetě: už v 60. letech velmi vážně rozpracovávali pilotovaný průlet a o dekádu později řešili automatický odběr vzorků hornin. V roce 1967 dokonce vznikla maketa meziplanetární lodi TMK neboli Ťažolyj Mežplanětnyj Korabl, kterou Sovětský svaz zvažoval pro cesty do hlubin vesmíru. Nepočítalo se sice s přistáním, na něž technika ještě nestačila, bylo však již možné přemýšlet o pasivních průletech – a jako první měl přijít na řadu právě Mars, následovaný Venuší.

Mise pouze na papíře

Coby nosič měla posloužit raketa N-1, a dokonce padlo datum startu: 8. června 1971. V rámci mise trvající 1 095 dní mělo být u rudé planety vypuštěno několik orbitálních a přistávacích automatů. Tři kosmonauti v lodi TMK by pak pokračovali v pasivním letu vesmírem až do 10. července 1974, kdy by se vrátili na Zemi. Program však skončil kvůli technické náročnosti. 

V roce 1970 jej nahradil projekt automatického odběru hornin z marsovského povrchu s označením 4NM, který těžil ze zkušeností získaných na Měsíci. I tato mise zahrnovala raketu N-1, jež měla vzlétnout 17. září 1975, přičemž z 20 tun celkové hmotnosti sondy by čtyři pětiny připadaly na přistávací modul a zbytek na orbitální družici. 

Tip: Zakletý Mars: Proč není ruská kosmonautika při průzkumu rudé planety úspěšná

Po ukončení vývoje N-1 v roce 1974 se počítalo se třemi starty na nosiči Proton, a kvůli nedostatku financí se dokonce uvažovalo jen o dvou raketách. Uvedený koncept byl v roce 1976 schválen k realizaci a o dva roky později se začal vyrábět letový hardware. Nicméně program nakonec zastavily technické a rozpočtové potíže.

Hypotézu, podle níž mají obyvatelé jižních krajů vřelejší a otevřenější povahu v porovnání s lidmi z chladnějších regionů, známe už dlouho. Nyní ji ovšem badatelé potvrdili i rozsáhlým výzkumem. Mezinárodní tým vědců z Číny, Austrálie, Velké Británie a USA prozkoumal ve dvou velkých studiích temperament celkem 1,6 milionu Číňanů a přes 1,7 milionu obyvatel Ameriky, kteří prožili dětství v lokalitách s různými teplotami. Hodnotilo se pět hlavních ukazatelů: spokojenost, svědomitost, emoční stabilita, extrovertnost a otevřenost vůči novým zkušenostem.

TIP: Jsou muži z Marsu a ženy z Venuše? Odpověď hledali vědci z Cambridge

Ukázalo se, že ti, kdo vyrůstali v oblastech s obvyklými teplotami 22 a více stupňů, dosáhli ve všech pěti kategoriích vyššího skóre. Příčiny jsou podle autorů studie, uveřejněné v časopise Nature Human Behavior, zřejmé: V teplejším počasí máme tendenci chodit víc ven a potkávat se s lidmi, zatímco zima nás nutí zůstávat uvnitř, což naše společenské aktivity značně omezuje.