Vědci v poslední době často využívají suborbitální rakety. Používají je k rozmanitým pozorováním a experimentům ve vysokých výškách, ať už jde o počasí nebo různé fyzikální jevy. Takové rakety se dostanou do větších výšek, než například výzkumné balony. Vzhledem k startům z odpalovacích ramp jsou ale suborbitální rakety obvykle omezené na oblasti souší. Je sice možné je odpalovat z lodí, to ale bývá komplikované a hlavně nákladné.

Čínští odborníci se to rozhodli změnit a vyvinuli bezpilotní autonomní poloponořené plavidlo, označované jako USSV (podle anglického unmanned semi-submersible vehicle). Toto sofistikované plavidlo se přitom může pustit téměř kamkoliv na světových oceánech a zároveň slouží jako plovoucí odpalovací rampa pro vědecké suborbitální rakety.

TIP: Dron v hlubinách: Boeing představil výkonnou autonomní ponorku

Plavidlo USSV nedávno úspěšně prošlo testem, při němž vypustilo jednu suborbitální raketu. Raketa byla vybavená řadou senzorů a v reálném čase měřila teplotu povrchu oceánu, atmosférický tlak, teplotu vzduchu, vlhkost a parametry větru. V budoucnu by vědeckými přístroji mohla být vybavena i samotná plavidla USSV, která by mohla vytvořit síť dlouhodobě operujících autonomních plavidel po všech oceánech.

Německé císařské armádě se podařilo během roku 1918 ukořistit více než 15 tanků Medium Mark A Whippet, z nichž dva byly v provozuschopném stavu. Stroje s původním označením A220 a A249 následně putovaly do týlu, kde je noví majitelé testovali a využívali také pro cvičné účely. Kořistní tanky poskytly také výborný námět propaganděcentrálních mocností.

Výlet do Vídně

V Německu zůstaly oba zmíněné stroje až do konce války a dostaly nové označení – Beutepanzer A. Oba tanky využívaly v letech 1918–1919 také bojůvky Freikorpsu v neklidném poválečném Berlíně, nicméně A249 mezitím stihl ještě jednu zajímavou zastávku, z níž se dochovala pouze jediná fotografie.

Tank A249 ukořistila německá armáda u francouzské vesnice Bray-sur-Somme (východně od Amiensu) v březnu 1918. Obrněnec byl odeslán do Německa, kde jej tamní inženýři podrobili testům a cvičným jízdám. Podle nepublikované dobové fotografie s pózujícím rakousko-uherským četařem (Zugsführer) je patrné, že o měsíc později projevila studijní zájem i rakousko-uherská armáda, jak napovídá i text na druhé straně stručně informující o místě a datu: W.Nst.4/18. Pravděpodobně se jedná o zkratku Wiener Neustadt, duben 1918.

TIP: Nadějný britský chrt: Tank Medium Mark A Whippet 

Whippet následně putoval zpět do Německa, kde jej opatřili trámovým křížem. Po kapitulaci vilémovského císařství tank sloužil jednotkám Freikorpsu, jejichž příslušníci na pancíř domalovali velkou lebku se zkříženými kostmi. Po uklidnění situace a podepsání versailleské mírové smlouvy se A249 nakonec vrátil Britům, kteří jej pravděpodobně vyřadili a sešrotovali. Přesto některé exempláře sloužily až do konce 20. let, jako tomu bylo například v Rudé armádě. Do dnešní doby se zachovalo pouze pět kusů těchto elegantních strojů. 

Jakmile vystoupíte na letišti v hlavním městě Nashville, uvědomíte si, že jste také v metropoli country hudby se vším, co k americkému jihu patří: Lidé tu stále nosí kovbojské klobouky a špičaté boty, reklamy lákají k návštěvě muzea Johnyho Cashe a stolky kaváren jsou vyrobeny ze sudů, v nichž zrála místní proslulá whisky. 

Přestože má Nashville kvalitní síť městské dopravy a řada hotelů nabízí letištní transfer, je lepší si už při příletu půjčit auto. Dostanete se tak pohodlně i do dalších lokalit, protože zůstat na jednom místě by byla škoda. Hlavní turistická lákadla Tennessee zvládnete objet za tři dny. Pokud však máte možnost, zdržte se déle a pořádně nasajte pravou americkou atmosféru nebo navštivte i okolní státy. 

V ulici světel

Ještě než ovšem vyrazíte za brány Nashville, měli byste určitě zavítat na slavnou Broadway Street. O pozornost tam soupeří všudypřítomná neonová světla a reklamní cedule, ulice je plná krámků s kovbojskými klobouky a restaurací, odkud se line vůně smažených kuřecích křidýlek – to vše za hudebního doprovodu pouličních umělců, kteří hrají třeba i na víka od popelnic. 

Pro místní má Broadway jako jedna z původních ulic metropole velký význam. Kdysi totiž spojovala doky na východě města s jeho centrem a proudilo přes ni zboží přepravované po řece Cumberland. Ta od počátku představovala důležitou tepnu, po níž putovali lovci i osadníci. Napojení na toky Ohio a Mississippi pak vytvořilo klíčovou dopravní spojnici, která zásobovala nově se rodící státy Kentucky a Tennessee. Řada měst vyrostla na jejích březích – což je i případ Nashville, jež vzniklo jako malá osada v roce 1779. 

Město se díky své strategické poloze rychle rozvíjelo a zanedlouho stála právě podél Broadway Street nejen nespočetná skladiště a dílny, ale také veřejné instituce – například první střední škola. Časy se však změnily a dnes „historickou“ čtvrť okupují zejména bary a hudební country podniky, přezdívané „honky tonk“. 

Nebojte se parketu

Atmosféře světel, pohody a dobrého pití se lze jen stěží ubránit. Pokud tedy na ulici zamíříte, nejspíš se usadíte v některém z mnoha místních barů, kde vás okamžitě pohltí rytmus živé hudby. Po chvíli strávené u obleženého baru s drinkem v ruce zjistíte, že se dav pomalu přesouvá na parket a že s vámi každý country song hýbe tak, až máte chuť se připojit. 

I ty stydlivější z vás stejně po pár minutách vytáhne na parket nějaký místní pár, a navíc vás ještě seznámí se dvěma Angličany, s nimiž se potkali o chvíli dřív. A protože jste všichni Evropané, musíte si přece popovídat. Pak vás společně pozvou na „panáka“ jejich milované whisky Jack Daniel’s, načež znovu tančíte, nebo alespoň podupáváte a tleskáte do rytmu, který občas přeruší jen radostné výskání „yeehaaw“. Při pohledu na místní v kostkovaných košilích, vysokých kovbojských botách a s klobouky možná zatoužíte mít na sobě stejnou parádu a po zavření baru se vrátit domů na svůj ranč…

Tekutý poklad

Dalším místem, které byste určitě neměli minout, je nevelký Lynchburg s pouhými šesti tisíci obyvateli (viz Kde se vzal soudce Lynč?). Mrakodrapy a uspěchané byznysmeny necháte za sebou v Nashville, načež si užijete klid maloměsta s kusem historie a přívětivou tváří: Místní se na vás budou na ulici usmívat a rádi se dají do řeči. 

V roce 1800 tvořil Lynchburg jen prašnou křižovatku cest. Ležel však téměř přesně uprostřed tří velkých zemědělských oblastí a stal se příhodným místem pro výměnu cestovních mul. Jeho prominentní pozici později podpořily ještě dvě události: založení správního úřadu pro zmíněné regiony a především vznik palíren, které odtud mohly pohodlně vyvážet své zboží.

V roce 1880 působilo v okolí zhruba patnáct destilerií a patřila k nim i ta nejslavnější – Jack Daniel’s. Těžko uvěřit, že dnešní globální značka začínala v tak skromných podmínkách, ale místo si můžete sami osahat. Rozlohou podnik odpovídá téměř polovině města a světovou poptávku stačí stále uspokojovat z této jediné palírny. Před 150 lety ji založil Jasper Newton Daniel, přezdívaný Jack, který se řemeslu učil už jako malý kluk. 

Palírna ve městě prohibice

Na začátku 20. století vládla v USA prohibice – a v některých městech přetrvává dodnes. V Tennessee je takovým místem paradoxně právě Lynchburg. Ačkoliv tedy palírna ročně vyprodukuje na šestnáct milionů lahví, alkohol nikde v okolí nekoupíte ani neochutnáte: Jedinou výjimku tvoří samotná destilerie. 

Prohibice bývala tvrdá a postihla všechny lokální producenty, kteří své živobytí museli na čas zavřít. Přestože v jiných částech USA nelegální pálení vzkvétalo, v místních podmínkách jej nebylo možné utajit. Všechny stromy zde totiž mají v důsledku výrobního procesu černou kůru, jež vypadá jako opálená či posypaná uhelným prachem. Ve skutečnosti však její barvu způsobuje plíseň Baudoinia, která žije z alkoholu, jímž je okolní vzduch prosycený. Koncentrace není tak vysoká, aby měla vliv na lidi, ale zmíněnému parazitovi stačí. 

Parky stojí za to

Ideální místo pro zakončení vašeho amerického výletu představuje některý z národních parků. Jen pár desítek kilometrů od Nashville leží oblast nazvaná Land Between the Lakes neboli „země mezi jezery“. Z obou stran ji totiž oddělují od pevniny jezera Barkley a Kentucky na řece Cumberland, respektive Tennessee. Najdete tam třeba bizoní prérii, kde se mezi zmíněnými majestátními sudokopytníky procházejí i jeleni wapiti. Kvůli místní fauně se rozhodně nedoporučuje vystupovat z auta, ani ve voze však o nic nepřijdete: Stáda bizonů se v horkých dnech – tedy téměř po tři čtvrtiny roku – zastavují přímo u silnice, odhánějí mouchy, škrábou se o kmeny stromů nebo jen tak odpočívají. 

V parku na vás čekají i krásné lesy, zálivy či muzeum o historii „ostrova“ a životě jeho obyvatel, ať už současných, nebo minulých. V obchůdku u muzea si navíc můžete koupit některou z místních dobrot, jež vám pak přijdou vhod během kempování – třeba sušené maso, které tu nabízejí dokonce se sušenými hranolky!

Osudy Konstancie Uherské, dcery uherského krále Bély III. (vládl 1172–1196) a francouzské kněžny Agnes de Chatilion byly zejména v počátcích nelehké. Dostala se do Čech roku 1198 jako žena ještě legitimně nerozvedeného Přemysla Otakara I. Svoji pozici si však jako matka následníka trůnu i moravského markrabího dovedla uhájit. Po manželově smrti roku 1230 získala rozsáhlý vdovský úděl na Moravě a její snaha se upřela k založení kláštera.  Za pomoci svých synů, krále Václava I. i moravského markraběte Přemysla, dala roku 1233 vzniknout tišnovskému klášteru cisterciaček, přičemž počítala s tím, že zde bude jednou pohřbena. Ve smrti ji však předešel syn Přemysl, jenž zemřel 16. října 1239 a byl pohřbený v klášterním kostele. Konstancie zemřela 6. prosince 1240 a její tělo spočinulo rovněž v tamější hrobce. 

Místo posledního odpočinku

V cisterciáckých klášterech bývali zakladatelé (fundátoři) pohřbíváni v kněžišti, často na evangelijní, tedy severní straně, nebo přímo před oltářem. Podobně byl zřejmě umístěn i hrob královny Konstancie. Svědčí o tom i kronikářská zpráva o pohřbu takzvané druhé zakladatelky kláštera, abatyše Alžběty v druhé polovině 15. století vlevo od královny Konstancie. Královnin hrob bychom tedy mohli hledat na ose chrámu, někde v prostoru příčné lodi. Podle dobových zvyklostí se zřejmě jednalo o obezděnou hrobku pro jednu osobu. K jejímu narušení mohlo dojít roku 1752 za abatyše Konkordie Hübnerové (1749–1763), kdy před hlavním oltářem byla zřízena větší krypta pro řeholnice. Zhruba o sto let později byly ostatky královny exhumovány, o čemž svědčí zpráva o jejich převezení roku 1867 do kláštera v Marienthalu v Horní Lužici. Po obnově tišnovského kláštera byly podle údajů kronikáře Rudolfa Klátila, „...ostatky vráceny a nalézají se nyní upravené na způsob relikviáře na kůře klášterního kostela“.

Moderní archeologický výzkum, při němž se s pomocí georadaru zkoumala příčná loď a části kněžiště chrámu v Předklášteří, vedl ke zjištění několika anomálií, které obvykle ukazují na přítomnost hrobů a hrobek. Umístění hrobky nebylo ověřeno ani vrtem ani výkopem. Odborníci tak předpokládají polozasypanou vyzděnou hrobku do hloubky až 1,2 m, vysunutou do kněžiště, jež svědčí o významném jedinci, kterým mohla být právě královna Konstancie. Rovněž i částečné zasypání by odpovídalo svědectví písemných pramenů, podle nichž byly ostatky královny vyzvednuty. 

Antropologické analýzy

Samotné kosterní ostatky, označené jménem královny, jsou dnes v klášteře uchovávány ve speciálním kovovém relikviáři s kovovým a skleněným víkem. Schránka je vyložena červenou látkou a na spodní straně kovového víka je nápis „Ostatky královny Konstancie, zakladatelky kláštera Porta coeli. Matka blah. Anežky české.“ Jednotlivé kosti jsou obaleny tylem a ozdobeny kovovými květinami a barevnými sklíčky. Relikviář je malý a kosterní pozůstatky v něm nejsou uloženy v anatomické poloze. Na povrchu leží lebka, pod ní zkřížené tibie (holenní kosti) a hlouběji ostatní kosti. Ostatky mají tmavě hnědou lesklou barvu, což svědčí o konzervaci neznámou látkou. Některé z dlouhých kostí byly rekonstruované. Výzkum ukázal, že nepoškozené zůstaly pouze kosti stehenní a holenní; ostatní, včetně lebky, byly rozlámány. 

Potud je vše v pořádku, ale další zkoumání poukázalo na značné pochybnosti o totožnosti ostatků. Znaky na kostře jednoznačně svědčí pro to, že se jednalo o mírně robustní ženu. Podle znaků na chrupu šlo o ženu zemřelou ve věku asi 24 až 35 let, přičemž je možné se přiklonit spíše k horní hranici věku. To ovšem s věkem královny nesouhlasí. Z odhadu výšky postavy (cca 170 cm) lze usoudit, že žena byla na svou dobu nadprůměrně vysoká a podle nalezených patologických změn prodělala velký stres. Poškození na předních zubech svědčí o nemocnosti a možná i nedostatku potravy v dětském věku. Tento stres se patrně projevil jednak poruchami růstu skloviny a jednak také skoliózou bederní páteře. O žádné z objevených patologických změn na skeletu však nelze říci, že by způsobila smrt.  

Komu patří ostatky v hrobce?

Žena nemá na pánevních kostech poporodní změny, s vysokou pravděpodobností tedy nikdy nerodila. A tak zjištěné skutečnosti ukazují na to, že ostatky nejspíš královně Konstancii nepatří. Podle historických údajů se totiž dožila 59 let a porodila větší množství potomků, mimo jiné i sv. Anežku Českou. Její ostatky by tedy musely vykazovat poměrně velké opotřebení ve všech směrech, protože se dožila na svou dobu poměrně vysokého věku a jednalo se, podle písemných dokladů, o velmi aktivní ženu. 

TIP: Nejstarší česká světice: Proč musela zemřít kněžna Ludmila?

Ostatky královny Konstancie nejsou tedy známy. Je možné, že při vyzvednutí roku 1867 došlo k záměně s kostmi jiné osoby, nebo k záměně došlo při navrácení ostatků z Marienthalu. Památkou po této významné ženě nejsou sice její ostatky, ale celý areál cisterciáckého kláštera v Předklášteří, což jistě plně odpovídá původním záměrům královny.

Pokud jde o hojení a regeneraci tkání, tak máme ploštěnkám co závidět. Ploštěnku můžete rozřezat na malé kousky a z takového kousku vám za nějaký čas doroste celá ploštěnka. Proto vědci s oblibou využívají ploštěnky při výzkumu genetických a buněčných mechanismů jako pokusné "králíky".

Američtí vědci nedávno použili ploštěnky k výzkumu vlivu slabého magnetického pole na produkci nových buněk v tkáni. Podařilo se jim prokázat, že magnetické pole, které je několik silnější, než magnetické pole Země, buď zpomaluje anebo naopak zrychluje regeneraci ploštěnek. Magnetické pole Země je přitom velice slabé, takže nešlo o žádný intenzivní magnetismus. Podobný výzkum přitom v minulosti přinášel rozporuplné výsledky.

TIP: Umělá inteligence odhaluje tajemství regenerace ploštěnek

Magnetické pole, které bylo asi pětkrát silnější, než magnetické pole planety, regeneraci ploštěnek zpomalovalo. Ještě dvakrát silnější magnetické pole ale zase naopak tuto regeneraci urychlovalo. Mechanismus tohoto působení ale není úplně jasný. Vědci teď budou zkoumat, jak by mohli využít magnetické pole ke zlepšení léčebných postupů u lidských pacientů. Zároveň ale varují před šarlatány, kteří se již dlouho snaží „léčit“ lidi magnety.

Počátky slavného konstruktéra byly skromné. Narodil se 3. září 1875 ve Vratislavicích nad Nisou nedaleko Liberce, které ovšem tehdy jejich němečtí obyvatelé nazývali Maffersdorf. Ferdinandův otec Anton Porsche vlastnil klempířskou dílnu a jako vratislavický místostarosta se aktivně podílel na místní politice. Žádným boháčem však nebyl. Svého staršího syna Antona dal do učení na klempíře a předpokládal, že řemeslo se stane obživou i pro Ferdinanda. Jenže ten nejevil pro otcovy plány žádné nadšení. Od dětství ho totiž fascinovala technika a doufal, že se jí bude moci věnovat. Když však jeho bratr utrpěl v učení smrtelný úraz, byl otec neoblomný: rodinný podnik musí převzít Ferdinand, protože zde už žádný jiný muž není!

První kroky

Do vývoje situace však zasáhla náhoda. Ferdinand byl totiž ve své rodné obci nepřehlédnutelný, jelikož neustále něco kutil a sestavoval různé stroje. V 15 letech pak sousedy šokoval tím, že se mu vlastnoručně vyrobeným generátorem podařilo elektrifikovat rodinný domek. Nadějného mladíka si všiml majitel místní továrny na koberce Ignaz Ginzkey, který Antona Porsche přesvědčil, že jeho syn má velký talent a bylo by velkým hříchem jej nevyužít. Nadšený Ferdinand tak mohl s otcovým požehnáním začít studovat elektrotechniku na průmyslovce v Liberci. Zdejší profesoři však pro nového studenta neměli pochopení a jeho snaha neustále něco vylepšovat, měnit a poučovat ostatní jim nebyla zrovna sympatická. 

Ferdinandova vysvědčení tak nepatřila k nejlepším, ale to mladému snílkovi nevadilo. Za tři roky odešel pracovat do jedné elektrotechnické firmy ve Vídni a každou volnou chvíli po práci využíval k tomu, aby mohl navštěvovat přednášky na vídeňské technice.

Získané poznatky mohl využít v roce 1898, kdy nastoupil do prvního významného zaměstnání. Dvorní továrna na výrobu kočárů Lohner totiž začala vyrábět první automobily na elektrický pohon a Ferdinand se mohl podílet na jejich konstrukci. Nebyla to přitom ledajaká firma, vždyť vyráběla kočáry pro samotného císaře Františka Josefa I. a další korunované hlavy Evropy. Když se pak o dva roky později konala světová výstava v Paříži, Rakousko-Uhersko se tady pochlubilo automobilem, v jehož předních kolech byly umístěny elektromotory navržené Ferdinandem. Auto získalo zlatou medaili a první velký úspěch byl na světě. 

Práce pro armádu

Mladý Porsche sám zajel na vozech Lohner několik rychlostních rekordů, ale brzy se začalo ukazovat, že auta s elektrickým pohonem nejsou to pravé. Přišel tedy s vlastním nápadem v podobě smíšeného benzínově-elektrického vozu, ve kterém vyráběl elektřinu pro elektromotory benzínový motor. Věhlas nekonformního vynálezce stoupal a v roce 1906 jej jako šéfkonstruktéra najala proslulá vídeňská firma Austro-Daimler. Zde mohl Porsche vyvíjet sportovní i závodní automobily, ale to nebylo všechno. Firma totiž spolupracovala na různých zbrojních programech Rakouska-Uherska a Porsche tak měl možnost poprvé v praxi předvést, co dovede i v této oblasti. 

Své chlebodárce ani tentokrát nezklamal. Přišel totiž s návrhem motorizace přepravy těžkého dělostřelectva, což by umožnilo překonávat i strmé horské cesty v Alpách. Tak vznikl motorový silniční vlak der Hunderter schopný přepravovat i šestadvacet tun vážící děla určená k ostřelování pevností.

Porsche však rozhodně jenom neseděl ve své konstrukční kanceláři. V době před první světovou válkou se projevil jako talentovaný automobilový závodník a získal několik dobrých umístění. Jako průkopník motorizace armády měl značný význam a oficiální místa si to dobře uvědomovala. V roce 1917 tak získal čestný doktorát na vídeňské technice a mimoto byl dekorován Řádem Františka Josefa. Porážka a následný rozpad Rakouska-Uherska však už na sebe nenechaly dlouho čekat a Porsche se v nastalé složité situaci musel rozhodnout, jak dál.

Po válce nakonec přijal československé státní občanství, což vzhledem k místu svého narození mohl bez problémů učinit. Nadále však podnikal v jiných zemích. U firmy Austro-Daimler zatím zůstával, ale jeho vlastní představy se s názory vedení rozcházely stále víc.

V roce 1923 už konstruktérova trpělivost skončila a po mnoha letech spolupráce odešel. Vzhledem ke své reputaci neměl o nabídky nouzi, takže brzy nastoupil jako šéfkonstruktér firmy Daimler ve Stuttgartu. Tady se věnoval konstrukci závodních vozů a stál také u zrodu první luxusní limuzíny Mercedes-Benz. Nakonec si v dubnu 1931 splnil dávný sen, když založil vlastní firmu Dr. Ing. h. c. F. Porsche Gesellschaft. Zaměstnal zde řadu talentovaných mladších konstruktérů a firma i přes tehdejší hospodářskou krizi prosperovala. 

Za vlády nacistů 

Spolupráce s Hitlerovým režimem představuje na stránkách Porscheho životopisu bezpochyby temnou kapitolu. Přesvědčeným nacistou sice nebyl, ale zároveň věděl, že jít režimu na ruku bude pro jeho firmu prospěšné. Podle toho také jednal. Československého občanství se vzdal už v roce 1934 a následně přijal německé. Tři roky poté vstoupil do nacistické strany NSDAP, kde obdržel členskou legitimaci s číslem 5 643 287. Ve stejném roce se také stal jedním z prvních laureátů Hitlerem zřízené Německé národní ceny pro umění a vědu. Nerozpakoval se ani vstoupit do organizace SS a zde to v lednu 1942 dotáhl až do vysoké hodnosti Oberführera. Esesáci pracovali jako jeho testovací řidiči a v továrně působila ochranka s názvem SS Sturmwerk Volkswagen. 

Nacistický režim Porscheho veřejně oslavoval a propaganda jej označovala za „velkého německého konstruktéra“. Za války se pak kromě výroby vozidel pro německou armádu podílel na konstrukčních plánech těžkých tanků. Bojového nasazení se dočkal stíhač tanků Panzerjäger Tiger (P) známý podle konstruktérova křestního jména jako Ferdinand.

Jelikož se v té době jeho koncernu nedostávalo pracovních sil, vyžádal si v říjnu 1941 u říšského vedoucího SS Himmlera nasazení sovětských válečných zajatců. Kromě toho museli pro Porscheho nuceně pracovat Poláci, Francouzi, Belgičané či Italové, stejně tak jako vojáci Wehrmachtu potrestaní za nějaké prohřešky. Neváhal využít ani pracovní síly vězňů z koncentračního tábora. Odhaduje se, že v letech 1942–1945 zahynulo ve Wolfsburgu během nedobrovolného pracovního nasazení asi 500 lidí. 

Poválečný postih

V lednu 1945 už bylo Porschemu jasné, že Německo válku prohraje. S dcerou Louisou a synem Ferrym se proto stáhl do rakouského Gmündu, kam už předtím přestěhoval svou konstrukční kancelář. Posléze jej však Francouzi vylákali do své okupační zóny Německa a v prosinci 1945 byl Porsche zatčen. Následovalo obvinění ze zavlečení Francouzů na nucené práce v jeho koncernu a také z toho, že po okupaci Francie demontoval technická zařízení firmy Peugeot a převezl je k vlastní potřebě do Německa.

TIP: Napravený Wernher von Braun: Jak se stal z nacisty první muž kosmonautiky?

Ve vazbě prožil Porsche 20 měsíců, ale nakonec jej v srpnu 1947 pustili po složení vysoké kauce ve výši 62 000 dolarů. O rok později byl francouzským tribunálem pro válečné zločince osvobozen, následnou žádost o udělení rakouského občanství však úřady kvůli jeho nacistické minulosti zamítly. Porsche se pak znovu vrhnul do podnikání a v Gmündu začal vyrábět sportovní vozy. V roce 1949 se rodina vrátila do Stuttgartu, ale stárnoucí konstruktér utrpěl v prosinci následujícího roku mozkovou mrtvici a 30. ledna 1951 zemřel. 

Mnozí z nás vyrostli na tom, že snídaně je nejdůležitější jídlo dne. Říká se, že pořádná snídaně „nakopne“ metabolismus člověka a omezí přejídání během dne. Taková snídaně by tedy měla hrát klíčovou roli v udržení zdravé tělesné hmotnosti. Platí to ale ve skutečnosti?

Australští vědci nedávno zjišťovali, co vlastně odborníci vědí o významu snídaně pro zdravou životosprávu. A jejich výsledky nejspíš zklamou příznivce vydatných snídaní. Podle nich totiž neexistují žádné exaktní důkazy pro to, že by neošizené snídaně podporovaly zdravou tělesnou váhu a upravovaly tělesný metabolismus.

TIP: Jak se školák nasnídá, takové jsou jeho úspěchy ve škole

Badatelé připouštějí, že pravidelné a zdravé snídaně mohou být v některých ohledech prospěšné. Například se potvrzuje, že snídaně školáků mají pozitivní vliv na jejich pozornost a výsledky ve škole. Pokud ale někdo doporučuje vydatné snídaně jako cestu k hubnutí, nejspíš se mýlí. Takové snídaně mohou mít podle australských badatelů spíše opačný efekt. Ve snaze zhubnout je podle podle australských badatelů rozhodující individuální metabolismus a nikoliv to, zda si dopřáváme velkou snídani.

S každým dalším dnem obklíčení musela německá 6. armáda stále naléhavěji řešit celou řadu existenčních problémů. Ukázalo se, že daleko větší nebezpečí než od nepřítele hrozí německým vojákům kvůli nedostatku potravin a zimní výstroje. Postupně v kotli začaly docházet zásoby a letecký most dokázal do města na Volze dopravit pouze zlomek potřebného proviantu.

Vyhladovělí Němci nakonec pozřeli i to, co se jim ještě před pár týdny hnusilo. Stejně nedostatečná se záhy ukázala i výstroj, jež je měla ochránit před pověstnými ruskými mrazy. Omrzliny sužovaly Paulusovy muže stále víc, přičemž ty nejrozsáhlejší na nohou znemožňovaly jakýkoli pohyb. Vojáci brzo pochopili jediné: ocitli se ve skutečném pekle.

Neštěkne ani pes

Ještě na počátku prosince připadlo na každého muže v kotli 200 gramů chleba denně. Tato porce se ale rychle snižovala, a tak si vojáci pomáhali, jak jen to šlo. Za oběť brzy padli všichni koně, pro které stejně nebylo ve Stalingradu žádné krmení. Mnohé muže neodrazoval ani fakt, že některá zvířata již několik dní hnila na ulici. Poručík Josef Schaaf vzpomínal: „Byli koně, kteří už byli celé týdny po smrti, nafoukli se a začali rozkládat. Ty jsme ručními granáty roztrhali na kusy a koňské maso vařili ve sněhové vodě.“

Němci rozhodně zužitkovali z poražených zvířat vše. Například jejich krev vyvařovali a po dochucení majoránkou měli hotovou polévku. Někteří vojáci po letech vzpomínali, že když došli koně, přestával být pomalu ve Stalingradu slyšet i štěkot psů. Z Německa posílali do kotle místo tolik potřebného chleba „osvědčené tipy“. Potřebnou sílu měli vojáci získat z rozsekaných kostí povařených několik hodin s polévkovým kořením a následně scezených přes síto s jemnými oky. Kde však mělo mužstvo vzít polévkové koření, otop, síto a čas, už takové rady neuváděly.

Kanibalové z kotle

V troskách jednoho ze závodů našli Němci dostatečné zásoby nasládlého oleje, který smíchali s trávou, a aby utišili na chvíli hlad, vyrobili si ze směsi „bonbony“. Následky na sebe ale nenechaly dlouho čekat – dostavily se bolesti, průjem a křeče. Podle některých svědků docházelo v kotli i ke kanibalismu, což dosvědčil například doktor Günther Dietz: „Mrtví tu leželi nazí, byli tak vyhublí, že na nich nic nezbylo. Nejvíc masa bylo na pozadí, a to bývalo často odříznuto, viděli jsme to.“

Údajně se našli i tací lékaři, kteří si pro sebe nechávali příděly určené pro těžce raněné, zatímco někteří duchovní při posledním pomazání umírajícího důkladně prohledali, jestli náhodou v kapsách neskrývá něco k jídlu. Nedostatky v zásobování se projevovaly ve všech ohledech.

K nedostatkovému zboží se záhy dostala také pitná voda. Pokud to okolnosti umožňovaly, dostával každý jednu polní láhev na den, pití z městských studní velitelé zakázali kvůli obavám z možné otravy. Takové příděly však nemohly vyčerpaným a bojujícím mužům stačit, takže často hledali přilepšení v roztátém sněhu. Špinavá voda ale vojákům způsobovala velmi vážné zdravotní komplikace, a tak se celým kotlem brzy šířila řada nemocí od průjmů a úplavice až po žloutenku či tyfus. 

Rozhoduje vnitřní postoj

Kromě nedostatku potravin představovaly největší problém obklíčených teploty hluboko pod bodem mrazu. Velení Wehrmachtu podobně jako minulý rok podcenilo zásobování vojáků zimním vybavením. Tentokrát sice byly připravené vlaky s teplou výstrojí, ale nacházely se daleko na západ na odstavných kolejích železničních uzlů. Špatná koordinace dopravy spolu s útoky partyzánů značně snižovaly množství zásob dopravovaných do Stalingradu v říjnu a listopadu a zimní výstroj rozhodně nebyla prioritou. Kromě toho Berlín až do poslední chvíle doufal, že až město padne, vojáci nebudou trávit zimu v ruinách a zákopech.

Dokončení: Zima, hlad a smrt v kotli: Obklíčení Němci ve Stalingradu (2)

Část teplého oblečení, která se k mužům v kotli dostala, byla v praxi nepoužitelná. Například některé boty sice měly v oblasti lýtka hřejivou plsť, ale pouze koženou podrážku. V případě promočení tak neměl voják šanci obuv přes noc vysušit. Němci tak závistivě pošilhávali po nepříteli, jenž nosil teplé kožichy a válenky, které naopak vysychaly velice rychle. Ve Stalingradě by se tak v době bojů dal jen těžko najít obutý a oblečený rudoarmějec – jejich výstroj totiž zahřívala německé vojáky. A z Berlína opět zaznívaly „zaručené rady“, jak prohřát prokřehlá těla. Ty doporučovaly výrobu papírových čepic, které měly chránit před chladem, stejně jako ovázání obličeje obvazem. Oficiální příručka dále doporučovala: „V boji s nepohodou ruské zimy rozhoduje hlavně vnitřní postoj.“ 

Překvapivý fakt, který pro pouštní želvy nemá v praktickém životě žádné využití, vyplynul ze studie, v níž Willisová zkoumala pomocí magnetické rezonance a počítačové tomografie (CT) vnitřní ucho mnoha druhů želv.

Co funguje, nespravuj

U všech druhů včetně pouštních rezonovaly tyto orgány silněji pod vodou, kde zvukové vlny cestují větší rychlostí než nad hladinou. Měřením Willisová prokázala, že vnitřní ucho suchozemských želv je téměř totožné s uchem vodních druhů a poměr mezi velikostí lebky a vnitřního ucha je u všech druhů víceméně stejný. Zjištění vrhá nové světlo na vývoj želv, které se podle všeho vyvinuly ze společného předka žijícího pod vodou.

Otázka původu želv byla doposud sporná, neboť některé fosilie ukazovaly spíše na suchozemský původ. Podle Willisové pomůže studie nejen lépe porozumět způsobu, jakým funguje sluch u želv i jiných zvířat, ale také přesněji určí, na jaké místo evolučního stromu želvy patří.

TIP: Přírodní poklady Galapág: Rituály na ostrovech věčného klidu

Pokud se závěry studie podaří potvrdit, znamenalo by to, že želvy jsou navzdory původním teoriím geneticky bližší krokodýlům a ptákům než ostatním plazům. Na otázku, proč se sluchové orgány suchozemských želv během vývoje nepřizpůsobily změně prostředí, Willisová odpovídá, že plnily svoji funkci dostatečně i na souši a shrnuje evoluční pravidlo do slov: „Co funguje, to nespravuj.“