Na letošním světovém veletrhu spotřební elektroniky Consumer Electronics Show (CES) nejsou k vidění jen napínavé srážky robotů. Vystavované exponáty ukazují, že umělou inteligenci je možné zabudovat skutečně do všeho. Třeba i do jídelní misky pro domácí mazlíčky.

Italská společnost Volta, která vyvíjí umělé inteligence, postavila inteligentní misku pro mazlíčky s názvem Mookkie. S její pomocí chtějí řešit jeden z nejvíce ožehavých problémů milovníků zvířat, kteří mají doma více než jednoho mazlíčka – loupeže dobrot z jídelních misek.

TIP: Nový japonský hotel s robotickou obsluhou a bez klíčů od pokojů

Miska Mookkie je totiž vybavená inteligencí, která dovede rozpoznat jednotlivé mazlíčky. Majitel si misku naprogramuje pomocí aplikace pro chytrý telefon a vloží do paměti podobizny jednotlivých zvířecích strávníků. Pak už jenom stačí určit časy, kdy který mazlíček může sníst svoje dobroty. Jinému zvířeti Mookkie dobrotu nevydá.

Jak ale známe domácí mazlíčky, budou se snažit chytrou misku přelstít, což by mohlo být zdrojem veselých situací. Inteligentní miska na krmení bude na trhu letos v září a měla by být k mání za 189 dolarů, tj. asi 4 200 Kč.

Jízda ovládala bojiště od nepaměti, ovšem od poloviny 19. století začínalo být zřejmé, že její éra se chýlí ke konci. Kupříkladu za krymské války britská lehká kavalerie zaútočila u Balaklavy (1854) s asi 660 koňmi proti ruskému dělostřeleckému oddílu a během pouhých deseti minut zahynulo minimálně 375 zvířat. Taktéž za americké občanské války (1861–1865) hodnota jezdectva klesala kvůli nárůstu účinnosti dělostřelectva a stále dramatičtěji se ukazovalo, že nechráněné tělo koně a jezdce již nemůže být vyrovnaným soupeřem rychlopalných zbraní.

Přes tyto trendy válečné plány všech hlavních velmocí začátkem 20. století stále počítaly s aktivním a masivním zapojením kavalerie do ofenzivních operací. Jízdní eskadrony měly podnikat průzkumné mise, rychlými výpady do protivníkova týlu šířit chaos a rozšiřovat průlomy vybojované infanterií. V létě 1914 tak generálové jízdu vyslali do boje s neochvějnou vírou v její rozhodující sílu.

Královští jezdci v sedle 

V úvodních týdnech konfliktu se armády valily krajinou a jejich formace se snažily o manévrový boj. Zdálo se, že kavalerie sehraje i tentokrát stejně klíčovou roli jako za minulých válek. Avšak jakmile se západní fronta ustálila a vojáci se ukryli ve stále houstnoucím systému zákopů, využití jízdy ztratilo smysl. Zákopová válka totiž eliminovala hlavní výhodu kavalerie spočívající v rychlosti a mobilitě, což podlomilo její útočné schopnosti. Rozsáhlejší využití přetrvalo pouze na východní a balkánské frontě, případně na Blízkém východě. I tam ovšem docházelo k přerodu klasické kavalerie, kdy se voják v sedle přepravuje na místo střetu a také z něj bojuje, k takzvané v takzvanou infantry (jízdní pěchotě, jejíž příslušník užívá koně jen k přepravě a bojuje coby pěšák). Podívejme se, jak se tento trend projevil u nejvýznamnějších válčících států.

Britové přistoupili k masivnímu rozšiřování řad kavalerie zejména poté, co se za druhé búrské války (1899–1902) stali svědky účinnosti nepřátelských jízdních oddílů. Monarchie nasadila jezdce hned od úvodních okamžiků světového konfliktu – ne náhodou první britský výstřel padl 22. srpna 1914 z pušky desátníka Edwarda Thomase, příslušníka 4. pluku královských irských dragounů, během hlídky u belgického městečka Casteau. Britové nejprve užívali kavalerii v tradiční útočné roli, avšak záhy dosáhli řeky Aisne a narazili na zákopy. A tak zatímco na ostrovech velitelé výcvikových škol odtržení od reality nadále budovali jízdní divize, vojáci na kontinentu si rychle zvykali bojovat pěšky.

Nejhůře skončili koně 

I tak jízda aktivně působila po celou válku a poslední velký útok uskutečnila roku 1917 při diverzním přepadu Hindenburgovy linie u Arrasu. Polní maršál Douglas Haig rozkázal gardistům a husarům udeřit proti pozicím chráněným ostnatým drátem i kulometnými hnízdy, a jen samotní husaři z 10. pluku ztratili během nesmyslné zteče dvě třetiny vojáků.

Pohled na zmrzačené spolubojovníky i zvířata britské pěšáky šokoval: „Nepřítel spustil koncentrovanou střelbu z děl a všeho, co bylo po ruce. Nejhůře skončili koně, nějakou dobu jsme pak stříleli ubohá zvířata bezcílně se potácející na třech nohách či se v agonii splašeně řítící kolem nás, jako jeden, který měl ustřelenou celou tlamu. Se všemi mrtvými a umírajícími koňmi ležícími na sněhu ta scéna připomínala starodávné bitevní výjevy. Proč někdo považoval za vhodné poslat právě sem jízdu, vůbec netušíme.“

Poslední padlý

Posledním britským vojákem zahynuvším v důsledku činnosti nepřítele se symbolicky stal taktéž příslušník kavalerie – George Ellison z 5. pluku královských irských kopiníků, jehož 11. listopadu 1918 u Monsu srazila ze sedla kulka německého snajpra. Nepostradatelnou se britská jízda nicméně stala v Palestině, především pod velením polního maršála Edmunda Allenbyho. Většina jeho kavalerie spadala pod Pouštní jízdní sbor, který sestával z Novozélanďanů, Australanů, Indů a britských rezervistů.

Tyto oddíly se k bojišti přepravovaly na koních, aby v drtivé většině případů bojovaly až po sesednutí. V polovině roku 1918 měl Allenby k dispozici 11 000 jezdců, kteří přispěli k rozdrcení tureckých vojsk v řadě střetnutí. Vítězství kavaleristé vybojovali například během třetí bitvy o Gazu (listopad 1917) nebo bojů o Megiddo (září 1918). Někteří příznivci útočné jízdy tvrdili, že úspěšné akce potvrzují životaschopnost kavalerie i na moderním bojišti. Ve skutečnosti o britských vítězstvích rozhodla spíše početní převaha a chabý výcvik protivníka.

Pokud chcete sledovat úplné zatmění Měsíce 21. ledna, nastavte si budík přibližně na čtvrt na pět ráno. V té době naleznete našeho kosmického souseda vysoko nad západním obzorem na pomezí souhvězdí Blíženců a Raka. V jeho blízkém okolí navíc spatříte i trojici velmi jasných hvězd: Vydáte-li se od oslnivého měsíčního kotouče doprava, narazíte na Polluxe a Castora z Blíženců, neméně nápadnou stálici Procyon z Malého psa pak zahlédnete mezi Měsícem a horizontem.

Nepotrvá však dlouho, a přidají se i další, méně jasné hvězdy. Měsíc totiž postupně zeslábne s tím, jak se jeho zářící povrch ponoří do stínu Země. Ten se poprvé objeví ve 4:34 SEČ při levém horním okraji měsíčního kotouče, kdy započne tzv. částečné zatmění. V následující hodině bude stín postupovat k protilehlému pravému dolnímu okraji a poslední cíp nezastíněného měsíčního povrchu spatříte v 5:41 SEČ. V tom okamžiku vstoupí zatmění do úplné fáze, přičemž jeho střed nastane v 6:12 SEČ. Nedaleko zatmělého Měsíce pak můžete zkusit vyhledat velkou otevřenou hvězdokupu Jesličky (M44) v souhvězdí Raka: Stačí se vydat do úhlové vzdálenosti 7° na západ od červenohnědého měsíčního kotouče.

Na konci úplného zatmění v 6:43 SEČ již našeho průvodce uvidíte nízko nad západním horizontem. Jako první se ze zemského stínu vymaní horní okraj jeho kotouče, a zatmění tak opět přejde do částečné fáze. Postupně bude zemský stín stále víc ustupovat k pravému dolnímu okraji Měsíce, až jej v 7:51 SEČ zcela opustí. Zda popsané finále zahlédnete, či nikoliv, závisí na vašem stanovišti: Na východě republiky zapadne Měsíc asi sedm minut před koncem částečné fáze, zatímco na západě si pozorovatelé úkaz užijí až do konce. I v jejich případě se ovšem bude měsíční kotouč nacházet velmi nízko nad západním obzorem – méně než dva úhlové stupně. 

Setkání planet s Měsícem

Mimochodem, v průběhu zatmění se občas podívejte i nad jihovýchodní horizont. Od brzkého rána nad ním uvidíte zářit dvě velmi výrazné planety, obě v souhvězdí Hadonoše. Jasnější a o něco výš nad obzorem bude Venuše, stíhaná v úhlové vzdálenosti 2,7° Jupiterem. 

Na večerním hvězdném nebi zavládne o poznání přehlednější situace. V lednu na něm totiž spatříte pouze jedinou planetu viditelnou bez dalekohledu – Mars, pozvolna se přesouvající ze souhvězdí Ryb do Berana. Můžeme se ale těšit na několik pohledných konjunkcí (viz přehled zajímavých úkazů).

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Kozoroha, 20. ledna v 10:00 SEČ vstoupí do znamení Vodnáře.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná ráno nad východem
• Mars – viditelný v první polovině noci
• Jupiter – viditelný ráno nad jihovýchodem
• Saturn – nepozorovatelný
• Uran – viditelný v první polovině noci
• Neptun – viditelný večer nad jihozápadem

Úkazy na nebi

• 1. a 2. ledna – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Venuše na ranní obloze nízko nad jihovýchodem; poblíž bude viditelný i Jupiter a jasný Antares ze souhvězdí Štíra
• 3. ledna – Země nejblíž Slunci v roce 2019, ve vzdálenosti 147,1 milionu kilometrů
• 3. ledna – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Jupitera na ranním nebi nízko nad jihovýchodem
• 3. ledna – v brzkých ranních hodinách nastává maximum meteorického roje Kvadrantid 
• 6. ledna – Venuše v největší západní elongaci, v úhlové vzdálenosti 47° od Slunce
• 12. a 13. ledna – setkání dorůstajícího Měsíce a Marsu na večerní obloze
• 17. ledna – těsné setkání Měsíce a jasného Aldebaranu ze souhvězdí Býka na večerním nebi nad jihovýchodem (bude je dělit úhlová vzdálenost cca 1°)
• 21. ledna – Měsíc v úplňku, úplné zatmění pozorovatelné na ranní obloze nad západem (začátek částečného zatmění ve 4:34 SEČ, začátek úplného zatmění v 5:41 SEČ, konec úplného zatmění v 6:43 SEČ, konec částečného zatmění v 7:51 SEČ) 
• 22. ledna – setkání Venuše a Jupitera na ranním nebi nízko nad jihovýchodem (bude je dělit úhlová vzdálenost cca 2,5°)
• 23. ledna – těsné setkání Měsíce a jasného Regula ze souhvězdí Lva na ranní obloze nad západem (bude je dělit úhlová vzdálenost cca 1,75°)
• 31. ledna – setkání úzkého měsíčního srpku, Venuše a Jupitera na ranním nebi nízko nad jihovýchodem; poblíž bude viditelný i jasný Antares ze souhvězdí Štíra

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

WorldView-4, dříve označovaný jako GeoEye-2, je 2,5 tunový satelit třetí generace komerčních satelitů pro snímání a pozorování Země. Tento satelit dokáže pořizovat snímky zemského povrchu s maximálním rozlišením 31 centrimetrů. Tedy přesněji řečeno dokázal, až doteď.

Provozovatel satelitu, což je společnost DigitalGlobe, totiž v těchto dnech oznámil, že ztratil nad satelitem potřebnou kontrolu. Podle všeho selhalo ovládání gyroskopů WorldView-4, takže již není možné satelit nastavit tak, aby s nezbytnou přesností mířil směrem k Zemi. WorldView-4 se přitom dostal na oběžnou dráhu teprve 11. listopadu 2016, kdy ho vynesla nosná raketa Atlas V 401.

Odepsaný satelit

Specialisté DigitalGlobe se sice stále snaží dostat satelit zpět pod plnou kontrolu, podle představitelů společnosti to prý ale nejspíše nebude možné. Bez náležitého zprovoznění gyroskopů nebude WorldView-4 schopný pořizovat použitelné snímky Země. Satelit měl pracovat na oběžné dráze nejméně 7 let, vydržel ale jen 26 měsíců.

TIP: Satelit EchoStar-3 postihla neznámá anomálie a ztratil kontakt se Zemí

Majitelé satelitu doufají, že od pojišťovny získají plnou náhradu škody. WorldView-4 byl pojištěný na 183 milionů dolarů, čili téměř 4,1 miliardy korun. Podle představitelů společnosti DigitalGlobe jim satelit WorldView-4 za rok 2018 přinesl zisk v hodnotě asi 85 milionů dolarů, což odpovídá asi 1,9 miliardám Kč.

Pálivé chilli papričky si nedá úplně každý. Alkaloidy zodpovídající za pálivou povahu papriček, kterým se souhrnně říká kapsaicinoidy, jsou ale podle odborníků slibné pro využití v řadě různých aplikací, od přípravků proti bolesti až po pepřové spreje. Pěstování chilli papriček pro průmyslové využití ale není úplně jednoduché.

Biotechnologové nedávno zjistili, že by bylo možné relativně snadno zařídit, aby tyto pálivé látky, tedy kapsaicinoidy, vyráběla rajčata. Právě rajčata se přitom pěstují na mnoha místech světa, v ohromných množstvích. Nápad biotechnologů vychází z toho, že se předkové rajčat a chilli papriček rozešli teprve před 19 miliony let. Rajčata mají tím pádem ve své genetické výbavě všechny geny, které jsou nutné pro produkci pálivých látek papriček.

TIP: Pikantní rekord: Paprička Pepper X je nejpálivější v historii

Když by badatelé tyto geny v rajčeti vhodným způsobem zapnuli, třeba pomocí editace genů, zrodilo by se pálivé rajče. Rázem by se z něj stala zajímavá surovina pro farmaceutický, potravinářský i obranný průmysl. A ostrá rajčata by také nepochybně přivítali gurmáni, kteří milují exotické novinky v jídelníčku.

Některé lidi v životě postihla ztráta řeči. Stává se to v důsledku amyotrofické laterální sklerózy, kterou trpěl například geniální fyzik Stephen Hawking, nebo podobných onemocnění. Vědci a lékaři se proto už dlouho snaží vymyslet způsob, jak by bylo možné číst slova takových pacientů přímo z jejich mozků, a tím zlepšit jejich možnosti komunikace.

V dnešní době by odborníkům mohla podat pomocnou ruku umělá inteligence. Hned několik výzkumných týmů se snaží naučit počítače dekódovat slova z mozkových vln. Dělají to tak, že nejprve umístí do mozku pacienta elektrody, obvykle kvůli nějakému lékařskému zákroku, jako je například léčba epilepsie.

TIP: Umělá inteligence objeví rakovinu kůže lépe než lidští specialisté

Pak vědci takovému člověku něco říkají anebo ho nechají něco přečíst. Během toho monitorují jeho mozkové vlny. Záznam mozkové aktivity pak dostane umělá inteligence, která se snaží přeložit mozkovou aktivitu zpět na lidskou řeč. Úspěšnost umělé inteligence v úvodních experimentech se čtením slov z mozkových vln se přitom pohybuje kolem 75 až 83 procent, což není zrovna málo.

V letošním premiérovém ročníku se na trať postavili pouze domácí běžci z Ruska, závod ale přilákal diváky z celého světa. Povzbudit odvážné maratonce přijeli fanoušci z Austrálie, Tchaj-wanu, Japonska nebo třeba z Indie. „V příštím roce rozhodně plánujeme další ročník, sportovci z celého světa jsou vítáni,“ láká odvážné běžce organizátorka Sargylana.

V extrémním počasí byly k vidění skutečně působivé výkony. Anastasia Stepanova, matka osmi dětí, zvládla 25kilometrovou trať za 4 hodiny a stejně se vedlo i další ženě na startu Valentině Dorgujevě. Nejstarší účastník závodu, 71letý Jegor Permjakov, si poradil s 15kilometrovou tratí za dvě a půl hodiny. Nejmladší běžec 21letý Innokentij Olesov uběhl 10kilometrovou trať za hodinu a 8 minut.

TIP: Běžela v sukni a v sandálech z pneumatik: Přesto vyhrála ultramaratonský závod

Nejdelší vzdálenost zdolal Ilja Pesterev, mimo jiné starosta jakutské obce Emissy, který 39 kilometrů dlouhou trať zvládl za 3 hodiny a 53 minut. V okamžiku, kdy Pesterev do závodu vybíhal, ukazovala rtuť teploměru –52 °C. Po čtyřech hodinách extrémní dřiny teploměr ukazoval –48 °C. Do cíle maratonského běhu mu tentokrát chyběly pouhé 3 kilometry.

Nekonečné ledové pustiny, mráz, sníh a led. To je Grónsko, kterému původní obyvatelé říkají „Kalaallit Nunaat“ neboli „země lidí“. Na největším ostrově světa o rozloze téměř 2,2 milionů km² (asi jako pětina Evropy) přitom žije jen asi 56 000 obyvatel. Během půlročního pobytu na Islandu se mi podařilo navštívit východní pobřeží Grónska, konkrétně inuitskou vesničku Kulusuk. Jak se asi žije v naprosté geografické izolaci uprostřed panenské Arktidy?

Vrtulníky místo autobusů

Vesnice Kulusuk se nachází na jihovýchodním pobřeží Grónska, 110 kilometrů jižně od polárního kruhu. I v měřítku řídce osídleného Grónska tvoří východní pobřeží slabě rozvinutý a málo osídlený region. Kulusuk se rozprostírá na stejnojmenném ostrově o průměru kolem deseti kilometrů a během dlouhé zimy „přimrzá“ k pevnině mořským ledem. Pobřeží je v těchto končinách velmi členité, se spoustou fjordů, ostrovů a ostrůvků. Vždyť celková délka pobřežní linie Grónska čítá přes 40 000 kilometrů, což odpovídá obvodu celé zeměkoule. Povrch ostrůvku Kulusuk je, stejně jako celé nezaledněné pobřeží Grónska, hornatý a nachází se zde několik jezírek, která slouží jako zdroje pitné vody.

Přelet nad zamrzlým oceánem a samotné přistání na nerovné zledovatělé ploše letiště uprostřed skal, hor, sněhu a ledu dává tušit, jak moc jsou zdejší vesničky izolované od světa. A to přesto, že má letiště v Kulusuku dokonce mezinárodní status. Velká část našich spolucestujících z malého vrtulového letadla přesedá na letišti do helikoptéry, kterou se dostanou do dalších vesnic. Vrtulníky zde fungují téměř jako autobusy, mimo zimní období se k dopravě po grónském pobřeží samozřejmě využívají i lodě.

Tradiční společnost lovců

Vesnice Kulusuk, oddělená od letiště jedním ze zdejších kopců, je zajímavá především tím, že si zachovala původní loveckou tvář. Nejsou zde zpracovatelské továrny, rybářské doky nebo cokoli jiného, v zimě tudy dokonce ani neprojede auto. Všude kolem jsou jen barevné dřevěné domky a jejich obyvatelé s huňatými psy v nekonečné zamrzlé krajině plné vysokých zasněžených hor. Přestože byla vesnice založena až na počátku 20. století, působí dojmem, jako by zde stála již věky. Z tohoto pohledu má lokalita obrovský turistický potenciál.

Zdejší společnost je tradičně zaměřená na lov tuleňů, ale v současnosti je zde registrováno pouze 25 lovců. Dodnes jsou k lovu využívána psí spřežení, s nimiž lze v zimě dojet až na okraj mořského ledu a poté pokračovat na tradičním kajaku. Lovci tuleně buď harpunují dírou v ledu, nebo je chytají do sítě, která je nastražená okolo plovoucích kusů ledovce. Tulení maso slouží jako zdroj obživy jak pro zdejší obyvatele, tak pro jejich psy. Maso z tuleně vypadá jako vepřové nebo hovězí, chutná jako ryba, ale rozhodně moc nevoní. Ve zdejším obchůdku lze zakoupit i takové speciality jako třeba narvalí kůži.

Polární záře i přes mračna

Přestože soužití místních Inuitů s drsnou přírodou vypadá přímo idylicky, realita je trochu jiná – alkoholismus, nezaměstnanost a značně nejisté vyhlídky. Před 25 lety míval Kulusuk přes 400 obyvatel, dnes jich tady žije jen asi 300, přičemž jejich počet rok od roku dál klesá. Přestože byl na východním pobřeží Grónska zakázán tvrdý alkohol, místní komunita s nadměrným pitím bojuje i nadále.

Není divu. Vždyť zima je zde na severu tvrdá a dlouhá a běžně napadají až čtyři metry sněhu. Kulusuk je také velmi větrné místo. Během našeho příjezdu zde však panovaly překvapivě vysoké teploty v oblasti plusových hodnot. Obloha se každý večer zatáhla a v noci sněžilo. To nám znemožňovalo užívat si magického fenoménu severské zimy – polární záře. Jednou ale byla aurora borealis tak výrazná, že i přes zataženou oblohu rozzářila nebe nad námi do zeleného nádechu.

Uprostřed nekonečného sněhu

Atmosféra ve vesnici je přes všechny klimatické nepříjemnosti opravdu neuvěřitelná. Zejména po ránu, když Arktidu probouzí slunce, anebo navečer, kdy se do ticha šumícího větru ozývají jen místní vyjící psi. Vesnice je jich doslova plná a jsou opravdu nádherní. Jen těžko si lze představit, jak to tady vypadalo v době největší slávy, kdy bylo pro lov potřeba mnohem více psích spřežení. V současnosti klesá zájem o tulení kůže k minimu a Inuity čekají těžké časy. Podobné je to i s rybolovem, místní budova na zpracování ryb již mnoho let pouze zapadává sněhem.

Díky dánské správě má každá grónská vesnice školu, kostel a obchod. Po celém Grónsku se hlavně díky nově objeveným nerostným surovinám čím dál hlasitěji ozývají snahy po nezávislosti na Dánsku. Nicméně bez dánských dotací by životní úroveň místních obyvatel pravděpodobně jen klesala.

Místní si rádi přivydělají alespoň prodejem vyřezávaných sošek a amuletů ze zvířecích kostí náhodným turistům, ale takových příležitostí moc nemají. Vždyť i pro místní děti byla naše skupinka velkou atrakcí. Večer nás chodily zdravit za okno a někteří z nás od nich dokonce dostali dopis na rozloučenou.

Pohádka o pro a proti

S místními lovci jsme domluvili výlet na saních tažených psím spřežením. Za špatného počasí, jaké nás potkalo, dostala nenáročná vyjížďka poněkud expediční charakter. Sněžení střídá vichřice a dokonce i Eskymák si nasazuje kapuci. Desítka psů táhne sáně slušnou rychlostí a během dvou hodin lze po mořském ledu dojet až k vedlejšímu ostrovu, kde ledovec stéká až do moře.

TIP: Grónsko: Výlet do doby ledové

V současnosti je pro místní obyvatele úbytek a kolísání ledové pokrývky velkým problémem. Po generace ověřené cesty po mořské hladině přestávají být bezpečné. Běžně se zde vyskytují lední medvědi, na konci zimy a během jara driftují na mořském ledu ze severu Grónska. Přestože se prý v okolí vesnice v době našeho pobytu dva medvědi pohybovali, my jsme je na našich toulkách bohužel (naštěstí) nepotkali.

Zatímco plovoucí kry jsou domovem pro lední medvědy, ve zdejších ledových vodách se prohání několik druhů velryb včetně kosatek. Eskymáci tyto mnohdy celosvětově chráněné druhy stále loví. Vzhledem k tomu, že z jejich hlediska jde o historicky tradiční akt, který jejich životy provázel odjakživa, jen stěží je lze za toto konání odsuzovat či hanět. Život v panenské přírodě Grónska má svá pro a proti. Oko Evropana, který sem přijede na pár dní, vidí romantickou bílou pohádku. Pro Eskymáky je mimo to podstatná každodenní snaha zajistit obživu svým rodinám.

Krycí název chystané operace zněl BENJAMIN a Riedl měl v prvé řadě za úkol prakticky vyzkoušet nový způsob dopravy na území protektorátu. Dále obdržel náhradní krystaly pro radiostanici a poselství od prezidenta Beneše, ministra národní obrany Sergěje Ingra a velitele zpravodajského odboru Františka Moravce, které měl tlumočit vedoucím činitelům domácího odboje. 

Zásadní omyl

Parašutista měl seskočit u vesnice Křečhoř západně od Kolína, kde jej mělo očekávat příjmové družstvo odbojářů. Pokud by se s nimi nesešel, měl Riedl po ukrytí padáku odjet do Prahy a s koupeným časopisem Světozor vyčkat v jedné vinohradské spořitelně, než ho někdo osloví dohodnutým heslem. Po řadě odkladů se operace uskutečnila 16. dubna 1941 a Otmar Riedl se tak stal historicky prvním československým válečným parašutistou. 

Má ovšem ještě jedno prvenství. Při výsadkových operacích docházelo k řadě větších či menších omylů, avšak navigační chyba operace BENJAMIN nemá obdoby. Po přistání totiž Riedl zjistil, že ho místo Křečhoře na Kolínsku vysadili nedaleko Landecku v rakouských Alpách! Navzdory pochopitelnému šoku reagoval rychle a rozvážně. Spolkl kapsli, v níž měl ukrytá poselství do vlasti, a krystaly pro vysílačku zahrabal do sněhu. Pokusil se zorientovat, ale po 24 hodinách bloudění ve sněhu jej zcela vysíleného zadržela hlídka německých celníků. Ani tehdy neztratil duchapřítomnost a dokázal si rychle vymyslet, že prchá z právě okupované Jugoslávie domů do protektorátu.

Využil faktu, že před válkou pracoval ve firmě Baťa v Jugoslávii a uvedl i svoje pravé jméno. Po ověření údajů byl parašutista v Innsbrucku odsouzen za nedovolený přechod hranic ke dvěma měsícům vězení. Trest si odpykal již ve vyšetřovací vazbě, takže se mohl ihned vydat vlakem k rodičům do Kroměříže. 

Odbojář za pultem

Po zotavení odjel Riedl k firmě Baťa do Zlína a přijal místo vedoucího prodejny v jižních Čechách. Ještě zkusil navštívit spořitelnu v Praze-Vinohradech, ale po třech měsících, které uplynuly od jeho přistání, ho pochopitelně žádný odbojář nekontaktoval. Neměl záchytné adresy ani jiný způsob, jak navázat spojení s ilegálním hnutím. A tak se v relativním klidu dožil konce války. Žádný zákazník nakupující v baťovské prodejně v Trhových Svinech netušil, že ho obsluhuje první československý parašutista druhé světové války.

TIP: Mýty kolem atentátu na Heydricha

Když podal Riedl po osvobození osobní raport nadřízeným, neskrývali své ohromení. Na otázku, proč si tehdy před čtyřmi lety v Anglii vybrali právě jeho, mu plukovník Karel Paleček odpověděl: „Víš, Riedle, ty máš tak pitomý ksicht, že nikdo, kdo tě potká, neuvěří, že bys mohl být parašutista.“  

Úterý 8. ledna 2019 bylo teprve druhým dnem letošního největšího světového veletrhu spotřební elektroniky Consumer Electronics Show (CES). A CES už má za sebou pozoruhodnou nehodu, která se okamžitě dostala do médií po celém světě, i když při ní nezahynul jediný člověk. Autonomní elektromobil Tesla Model S totiž srazil nešťastného autonomního robota.

Obětí se stal robot model v4 ruské společnosti Promobot, která se specializuje na výrobu autonomních robotů. V pondělí večer byl Promobot právě na cestě do své obslužné stanice, když ho zasáhla projíždějící Tesla. Střet autonomních inteligencí skončil pro mnohem menšího Promobota fatálně.

TIP: Náročná škola: Jak se roboti se učí správě pohybovat mezi lidmi?

Podle mluvčího společnosti Promobot je poškození jejich robota tak rozsáhlé, že ho již není možné opravit. Na druhou stranu, společnost Promobot znalo do dnešního dne jenom nemnoho lidí, kteří se zajímají o autonomní roboty. Teď je zná celý svět. Oběť jejich robota tedy nebyla marná...