Dubaj neustále buduje svou pověst města budoucnosti a vedle policejních robotů či autonomní hromadné dopravy hodlá do roku 2020 nasadit do akce také zásahové jednotky na vznášedlových motorkách – tzv. hoverbicích. Dopravní prostředky připomínají kvadrokoptéru spojenou s motocyklem a pro arabskou metropoli je vyrábí kalifornský startup Hoversurf, s nímž město uzavřelo smlouvu v roce 2017.

Prototyp hoverbiku představil Hoversurf loni v únoru. Teprve letos se však policejní složky dočkaly prvního modelu, který je provozuschopný i mimo experimentální prostředí. Jmenuje se poněkud nepoeticky S3 2019 a podle Chalida Nasira Alrazúkiho, šéfa oddělení pokročilých technologií dubajské policie, jej budou využívat hlavně strážníci zasahující na těžko přístupných místech. „V řízení stroje se už cvičí dvě jednotky a neustále zaškolujeme nové policisty,“ dodává Alrazúki. 

Je příliš brzy? 

Podle ředitele společnosti Hoversurf Josepha Segura-Conna představuje ideálního pilota hoverbiku člověk, který umí precizně manévrovat s drony a zároveň má řidičský průkaz na motorku. „Během prosince by nám dubajská policie měla dát vědět, zda jsou její příslušníci se strojem spokojeni a zda chtějí víc kusů. Kdyby si objednali dalších třicet či čtyřicet hoverbiků, budeme je schopni dodat,“ upřesňuje Segura-Conn. Nicméně podle expertů by bylo lepší s nasazováním hoverbiků počkat: Vadí jim hlavně nízká výdrž stroje, který se spolu s pilotem udrží ve vzduchu v lepším případě 25 minut. Limitující je také maximální rychlost pod 100 km/h a bezpečná letová výška dosahující necelých 5 m.

TIP: Roboti hlásí příchod: Dubaj chce mít do roku 2030 policejní stanici bez lidí

Hoversurf i Dubaj si omezení uvědomují a Segura-Conn mimo jiné potvrdil, že u dalších modelů počítají se silnější baterií a s vylepšenými vrtulovými motory: Prototypy se již testují a podle naměřených hodnot nejsou jen menší a tišší, nýbrž také výkonnější. Pokud však nemáte hluboko do kapsy a S3 2019 se vám líbí, můžete si ho objednat za přepočtenou částku 3,4 milionu korun. 

Tetování s sebou nese jistá zdravotní rizika – ať už jde o infekce či možnou alergickou reakci. Existuje ale i jedno méně známé riziko – pokud máte na těle tetování, může vám (ve vzácných případech) vyšetření na magnetické rezonanci způsobit popáleniny.

Problém je v tom, že se k tetování používají inkousty s různým složením. Některé z nich obsahují sloučeniny železa nebo niklu a ty pak reagují na magnetické pole. Normálně to lidé vůbec nepociťují, ale v opravdu silném poli magnetické rezonance je to už znát. Lidem se pak v přístroji v okolí tetování může napínat kůže.

Kromě toho, že inkousty reagují na magnetické pole, mohou být i elektricky vodivé. Silné magnetické pole dokáže generovat elektrický proud a ten zase teplo. Známý je případ z roku 2011, kdy vyšetření pomocí magnetické rezonance vedlo ke vzniku popálenin v oblasti pacientova tetování. Na druhou stranu, lidí s tetováním, kteří podstoupili vyšetření pomocí MR, je spousta a zprávy lékařů neukazují, že by šlo o významný problém. Jak velké je riziko komplikací při vyšetření MR se proto pokusili zjistit badatelé z institutu Maxe Plancka.

TIP: Skrytá hrozba tetování? Nanočástice inkoustu se hromadí v uzlinách

Němečtí vědci prostudovali výsledky vyšetření pomocí magnetické rezonance u 330 dobrovolníků, kteří měli celkem 932 tetování. Ukázalo se, že vznik popálenin a dalších komplikací sice nelze vyloučit, zároveň jsou ale poměrně vzácné. Nějakou formu komplikací vědci zaznamenali jen u 2 až 3 lidí z tisíce (0,17 % - 0,3 %). Zvláštní opatrnost badatelé doporučují hlavně lidem s tetováním v okolí očí, například u permanentního makeupu.

Jindřich VIII. Tudor ani jeho slavná dcera Alžběta I. by nikdy neusedli na trůn, kdyby se jejich předkovi Jindřichu VII. nepovedlo ukončit dlouholetý konflikt mezi Yorky a Lancastery.

Příležitost se mu naskytla, když se trůnu po odstranění dvou nezletilých synovců zmocnil Richard III. Jindřich se roku 1485 vrátil z exilu v Bretani a spolu se svými stoupenci Richarda III. porazil v bitvě u Bosworthu. Poté byl slavnostně korunován králem Jindřichem VII. Jeho nárok na trůn však stál na velmi chatrných základech – Jindřich ho odvozoval od své matky Markéty Beaufortové, která byla pravnučkou Jana z Gentu, třetího syna krále Eduarda III. Tak vzdálenému příbuzenství s královskou rodinou ale nešlo přikládat velkou váhu. Jak Jindřich VII. přesvědčí znesvářenou šlechtu, aby ho uznala za nezpochybnitelného vládce Anglie?

Vhodná manželka

Dvořané se uklánějí před novým králem. Za jeho zády však nespokojeně reptají: „Viděli jste jeho šaty? Obléká se jako Francouz. A ten přízvuk!“ Druzí dodávají: „Nesnesitelně skrblí. Copak takhle se chová král?“

Jindřich VII. dobře tuší, jak rychle může o svou korunu zase přijít. Naštěstí ví, jak si svou nejistou pozici upevnit. Synové krále Eduarda IV. sice pravděpodobně zemřeli v Toweru, avšak jejich sestra, překrásná Alžběta z Yorku zůstala naživu. Její královský původ by šlo jen těžko zpochybnit. Proč by však Yorkové měli králi vydat svou růži? O to se postarala Jindřichova matka! Již v roce 1483 uzavřela s vdovou po Eduardovi IV. Alžbětou Woodvillovou tichou dohodu, že pokud se Jindřich stane králem, získá princezninu ruku. Tudorovec podmínku splnil a svatbě už nic nebrání.

Jindřich a Alžběta uzavřeli sňatek 18. ledna roku 1486. O osm měsíců později přišel na svět princ Artur. Zda se narodil předčasně, nebo Jindřich nečekal až do svatební noci, se nejspíš nikdy nedozvíme. Bezpochyby si však král po narození následníka oddechl. Ještě však zdaleka neměl vyhráno!

Já jsem dědic trůnu!

Roku 1487 se vynoří zprávy, že Eduard Plantagenet, synovec předešlých anglických králů, uprchl z vězení v Toweru. Podle mnoha lidí má na trůn mnohem větší nárok než Jindřich VII. Údajný Eduard Plantagenet je korunován v Dublinu. V čele svých stoupenců táhne na Londýn, jenže Jindřich VII. jeho vojsko porazí. Mladíka, který se ve skutečnosti jmenuje Lambert Simnel ale ušetří a udělá z něj pomocníka v kuchyni. 

Teprve po zažehnání tohoto nebezpečí se královně podaří znovu počít a roku 1489 přivede na svět princeznu Markétu. Po ní následují syn Jindřich a později dcera Alžběta, která však zemře v pouhých třech letech. Žal královského páru nad princezninou smrtí naštěstí utiší narození další dcery Marie. 

Intriky proti Jindřichu VII. ovšem stále bují. Roku 1491 v Anglii vystoupí jistý Perkin Warbeck s tvrzením, že se jmenuje Richard z Yorku a je synem Eduarda IV. Nahrává mu skutečnost, že poté co Richard III. nechal nezletilé syny svého bratra uvěznit v Toweru, jejich osud zůstal nejasný. Proti Jindřichovi VII. se opět formuje opozice, která chce na trůn dosadit údajného potomka z rodu Yorků. Roku 1497 dokonce dojde ke korunovaci Warbecka jako krále Richarda IV. I tyto povstalce však Tudorovec porazí – o dva roky později falešný Richard skončí na popravišti!

Tato vítězství svědčí o Jindřichových nesmírných schopnostech. Přesto první panovník z rodu Tudorovců nevládl tak suverénně, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jak to? 

Kdo ovládá krále?

Španělský vyslanec se setkává s Alžbětou z Yorku. Nemůže pochybovat o jejím půvabu a důstojném vystupování, přesto má daleko ke spokojenosti. „Mohl bych si s královnou mnohem lépe popovídat, kdyby nebylo oné mocné ženštiny, královy matky,“ stěžuje si. Markéta Beaufortová prý svou snachu drží v podřízenosti a neskrývá svou nevoli nad tím, že Alžběta při dvorských ceremoniích kráčí před ní. Proto prý jde Jindřichova matka pouhého půl kroku za svou snachou. Cítí se totiž nesmírně důležitá. Proč?

Markéta má na svého syna značný vliv. Na cestách ji většinou ubytovávají v blízkosti jeho pokojů. Večer s ním probírá události minulého dne či s ním hraje karty, což patří vedle tenisu a rytířských turnajů k Jindřichovým oblíbeným kratochvílím. Markéta do domácnosti svého syna navíc dosadí Reynolda Braye, který jí referuje o každém králově kroku. Přísnému dohledu podrobuje také svou snachu, jíž kvůli její yorské krvi vůbec nedůvěřuje. Dělá jí společnost i u porodu! A přestože Jindřich svou ženu hluboce miluje, jeho matka se v jeho přízni nachází přece jenom o stupínek výš. Právě jí si vylévá srdce, když po necelém roce a půl života umírá jeho třetí syn princ Edmund. Král netuší, že ho čekají další těžké rány!

Krutý osud

Angličané jásají. V polovině listopadu roku 1501 si korunní princ Artur bere španělskou princeznu Kateřinu Aragonskou. Radost však brzy vystřídá žal. Už čtyři a půl měsíce po svém sňatku dědic trůnu umírá na „potivou nemoc“, zřejmě nějakou formu chřipky. Král hořekuje. Proč mu Bůh vzal prvorozeného syna? „Nezoufejte, Vaše veličenstvo, máme ještě jednoho milého prince a princezny,“ utěšuje ho jeho žena. Sama však v soukromí svých komnat hořce naříká. Pláče tak usedavě, že její dámy nakonec přivedou krále, aby ji utěšil. Jindřich teď pro změnu konejší Alžbětu. Toto chování svědčí o vzájemné lásce královského páru.

Titul korunního prince přechází na Jindřicha. Královna čeká dalšího potomka. Roku 1503 porodí holčičku, která dostane jméno Kateřina. Brzy je ale jasné, že nový přírůstek do rodiny nebude žít dlouho. Princezna umírá několik dní po porodu. Vzápětí ji do hrobu následuje její matka. Žalem šílený král se zamyká ve svých komnatách. Strašlivý smutek padá i na královské děti, zejména na matčina oblíbence prince Jindřicha. Sklíčený panovník onemocní. Co jestli bude následovat svou ženu na věčnost?

Opora monarchie

Král se nakonec z krize dostane. Za nějaký čas se začne poohlížet po nové manželce. Zrak mu padne na mladou vdovu po jeho synovi Arturovi. Nemohl by si vzít právě ji? Kateřina se zděsí. Král jí připadá tak starý! V obavách píše svojí matce Izabele Kastilské, která zasáhne a doporučí Jindřichovi jinou partii. Jeho vyvolenou se má stát pohledná šestadvacetiletá neapolská královna Johana. Z tohoto sňatku však nakonec sejde a ztroskotá i vyjednávání o manželství se saskou vévodkyní Markétou. Král se tedy smíří se životem vdovce.

TIP: Vše pro mého dědice: Co obětoval Jindřich VIII. touze po synovi?

Jeho zdravotní stav se postupem času stále zhoršuje. Roku 1508 se u vladaře projeví tuberkulóza, na niž následující rok umírá. Co na tuto tragédii řekne jeho matka? Ta se neutápí v zármutku, ale neúnavně pracuje na přípravě korunovace svého vnuka Jindřicha VIII. Na tuto událost zřejmě vypotřebuje všechny své zbývající síly. Pouhých pět dní po slavné události také ona tento svět opustí. Pro monarchii a Tudorovce zkrátka vypustila duši…

Ještě před pár lety pouze nejzasvěcenější lidé věděli, že měsíčník svítivý (Mola mola) je tvor, který byl občas pozorován námořníky nebo jachtaři na otevřeném moři. Většinou plaval na boku a na nekonečné modré hladině připomínal létající talíř. Rybářům zase občas ztuhl úsměv na tváři, protože si jeho vysokou hřbetní ploutev spletli s velkým žralokem. V knihách a atlasech byly k dispozici jen kusé informace a šance spatřit měsíčníka naživo se řadila do oblasti potápěčských snů. Časy se však mění a lidské vědomosti dostihly i tuto unikátní hlubinnou rybu širých oceánů.

Relativní jistota čistící stanice

Měsíčníci putují otevřenými vodami oceánů a záběry miniponorek je zaznamenaly dokonce v hloubkách kolem 600 metrů. Mají však oblíbená místa, kam se připlouvají čistit od kožních parazitů. Jedním z míst, kde se tato neškodná monstra objevují, jsou Azory. Tady však dochází ke spíše náhodným setkáním na volném moři. Menší druh měsíčníků se zdržuje pod plovoucími řasami u pobřeží Kalifornie. Tady byly zaznamenány okamžiky, kdy měsíčníky čistí mořští ptáci, zatímco oni si bezstarostně hoví na boku. Čas od času jsou pozorování i ve Středozemním moři v oblasti Medesa u Španělska. Na poměry těchto gigantů jde ale o trpaslíky, kteří nepřesahují metrový průměr.

Latinský název mola znamená mlýnský kámen, což je vzhledem k okrouhlému tvaru těla tohoto tvora poměrně zřejmá asociace. V angličtině se rybě říká Moonfish (měsíční ryba) nebo Sunfish (sluneční ryba). V případě, že se za tímto nevšedním živočichem rozhodnete vyrazit, je nejlepším místem pro jeho pozorování ostrov Nusa Penida u indonéského Bali. Sem se v období od července do konce října připlouvají čistit, ale často jsou k vidění už v červnu a někdy zůstávají až do poloviny listopadu. V tuto dobu je potápění s měsíčníky téměř jisté, pokud tedy máte znalého průvodce a alespoň týden času. V ostatních případech můžete měsíčníky vidět jen s mimořádným štěstím, které se nedá nijak garantovat a už vůbec ne slibovat.

Kaňon rekordního chladu

Ostrov Nusa Penida má asi 40 000 obyvatel a po obvodu měří zhruba 70 kilometrů. Severní část je hustě obydlená a pěstují se zde mořské řasy, využívané pro kosmetický a potravinářský průmysl. Západní pobřeží je skalnaté a mimo jiné zde naleznete fenomenální podmořský kaňon, který leží mezi Nusa Penidou a Ceninganem a je hluboký přes 200 metrů. S velkou pravděpodobností jde o důvod, proč jsou právě u Nusa Penidy měsíčníci nejsnadněji k vidění.

V kaňonu totiž naleznete celoroční termoklinu, což je pomyslná čára dělící teplou povrchovou a studenou hlubinnou vodu. V tomto místě se teplá a studená voda promíchávají, díky čemuž vzniká jakési tekutá mlha. Rozdíl teplot může být v kaňonu u Nusa Penidy velmi výrazný a z příjemných 27 °C na hladině padá teplota pod termoklinou až pod 20 °C. V roce 2008 tady byl zaznamenán teplotní rekord chladu v tropickém moři – 13 °C! Za normálních okolností je ideální teplota pro měsíčníky 19–23 °C. Takovou temperaturu pod termoklinou celoročně najdou, i když se posunuje do různých hloubek.

U jižního pobřeží ostrova vystupují bílé skalnaté útesy až do výšky 300 metrů nad hladinu. Podél skalisek jsou rozesety hinduistické chrámy, které místní obyvatele podle jejich víry ochrání před zlými démony. Zároveň jde o vynikající místo pro pozorování mant (Manta birostris), jejichž rozpětí dosahuje přes tři metry. Kdo chce ale vidět hlavně měsíčníky, měl by zamířit k východnímu rohu Nusa Penidy. Tady je po většinu roku divoký proud a ničivý příliv, který pobřeží tvaruje do neuvěřitelných zákoutí. Chce to ovšem zkušenosti a především znalosti zdejších proudů, skvělého potápěčského průvodce a zkušeného kapitána člunu.

Do vody za měsíčníkem

Vody kolem ostrova Nusa Penida nabízejí sedm lokalit, které měsíčníkům svítivým slouží jako čistící stanice. Budete mít velké štěstí, když na ně natrefíte těsně u hladiny, kdy jejich hřbetní ploutev trčí nad vodu. V takovou chvíli lze s měsíčníkem i šnorchlovat. Asi nejpřekvapivější pohled, který tito tvorové čas od času nabízejí, jsou jejich výskoky nad hladinu doprovázené hlučným dopadem zpět do moře. Nárazem o mořskou hladinu se pravděpodobně čistí od kožních parazitů, podobně jako to dělají manty nebo velryby. Alternativním vysvětlením je sociální chování – například před pářením. Tato teorie ovšem zatím nebyla prokázána.

TIP: Návrat do vln u Mosambiku: Zázrak modrých vod Jangama

Když jsem poprvé dorazila na Nusa Penidu, neměla jsem ještě ani potápěčskou licenci. Můj tehdejší průvodce Milan měl oproti tomu za sebou tisíce ponorů v Indonésii a stovky ponorů s měsíčníky. Jednou se mu podařilo vidět najednou 18 měsíčníků. Vzal mě na zkušební ponor na lokalitu Crystal Bay a já se bez jakéhokoli očekávání a zkušeností vydala pod hladinu. Byl konec července, sezóna měsíčníků ve skvělé fázi. Milan mi s úsměvem na tváři sděloval, že když budeme mít štěstí, uvidíme měsíčníka, ale já tomu nevěnovala žádnou váhu. Jedno z hlavních pravidel potápěčského průmyslu totiž zní, že slibem nezarmoutíš. Alespoň takovou zkušenost jsem měla s přímořským turismem já.

Zcela ojedinělí

Po zanoření jsme si vyměnili pár signálů a vyrazili. Ani jsem se nestačila rozkoukat a Milan už mi ukazoval dopředu. Přede mnou ve volné vodě se vznášel obrovský neuvěřitelný tvor, s očima přetaženýma mžurkou, nebo jakýmsi kožovitým víčkem. Jeho čumáček oďobávaly nádherné pestrobarevné klipky, on stál zcela nehnutě a já měla příležitost k němu připlavat téměř na dotek. Byl to neskutečný zážitek. Milan se po ponoru jen spokojeně usmíval a tvrdil, že potápění s měsíčníky se dá skutečně načasovat. Záleží prý hlavně na přílivu a postavení Měsíce. Takže další věc, kterou má diskovitá ryba kromě tvaru s Měsícem společnou…

Od té doby jsem šla v Indonésii pod vodu více než dvěstěkrát. Viděla jsem manty, žraloky i velryby, ale zážitek s měsíčníkem byl zcela ojedinělý.

Jak to tak bývá, velké objevy má často na svědomí náhoda. Platí to i pro nový objev Luigiho Bedina z italské observatoře Osservatorio Astronomico di Padova. Bedin se svým týmem studoval třetí nejjasnější hvězdokupu na naší obloze NGC 6752, která leží v souhvězdí Páva, ve vzdálenosti asi 13 tisíc světelných let od Země

Když kulovou hvězdokupu pozorovali s pomocí Hubbleova vesmírného dalekohledu, s překvapením zjistili, že část toho, co bylo doposud považováno za hvězdokupu NGC 6752, je vlastně doposud neznámá galaxie, která leží přímo za hvězdokupou. Kvůli překryvu si zatím nikdo této galaxie nevšiml. Je ale od nás mnohem dál než hvězdokupa ze souhvězdí Páva a od Země ji dělí asi 30 milionů světelných let.

Výjimečný trpaslík

Galaxie dostala jméno Bedin 1 a je skutečně dost zvláštní. Jde o trpasličí sférickou galaxii (dSph), jejíž velikost činí pouhé 3 tisíce světelných let. Naše domovská Mléčná dráha má přitom průměr asi 100 tisíc světelných let. Podle šťastných objevitelů je na téhle galaxie nejdivnější její osamocenost. Na rozdíl od většiny ostatních trpasličích galaxií je extrémně izolovaná od velkých galaxií, jako je Mléčná dráha nebo Galaxie v Andromedě. Dost možná jde o jednu z neizolovanějších trpasličích galaxií vůbec.

TIP: Výjimečná trpasličí galaxie ukazuje, jak to vypadalo v raném vesmíru

Zvláštní je i stáří galaxie Bedin 1. Analýza záření hvězd ukázala, že vznikla asi před 13 miliardami let, tedy nedlouho po samotném Velkém třesku. A zhruba před 10 miliardami let v této galaxii došlo „hvězdné palivo“, neboli plyn a prach potřebný ke tvorbě nových hvězd. Od té doby galaxie Bedin 1 postupně bledne a zhasíná, takže je dnes nejen malá a osamělá, ale také už jen nezřetelně září.

Pokud jde o aligátory, obvykle žijí tam, kde nemrzne. Co když se ale dostanou do situace, kdy se mrazu nemohou vyhnout? Jak ukazují čerstvé zkušenosti ze stanice Shallotte River Swamp Park v Severní Karolíně, nepředstavují pro aligátory ani opravdu silné mrazy žádný velký problém. 

Aligátoři patří mezi ektotermní (nesprávně studenokrevné) plazy a jako takoví nemohou své tělo sami ohřívat. Aby přežili zimu v mrazivé vodě, vyvinula se u nich zajímavá schopnost – díky nízké teplotě vody si sníží svou tělesnou teplotu a zpomalí metabolismus. Odborně se tomuto mechanismu říká brumace a do značné míry může připomínat hibernaci. V ledu pak zamrznou ve zvláštní poloze, kdy jejich přední část tlamy ční z ledu, zatímco zbývající část těla je pod ním. 

TIP: Aligátoři mají na jídelníčku žraloky: A platí to i v opačném gardu

Pohled na zamrzlé čenichy aligátorů působí možná trochu děsivě, zamrzlá zvířata jsou ale v dokonalém pořádku. Díky vynořené tlamě dýchají skrz led a vydrží to až do doby, než je probudí příchod teplejšího počasí. Podobně přežívají i leguáni, které zastihl mráz na Floridě, jen při tom nejsou v ledu.

Již od 19. století definoval základní jednotku hmotnosti pevný objekt – lesklý váleček slitiny platiny a iridia, který spočívá v sejfu Mezinárodního úřadu pro míry a váhy ve francouzském Sèvres. V pátek 16. listopadu 2018 se však ve Versailles sešli zástupci více než 60 národů a dohodli se na nové definici kilogramu, která jednotku přesouvá z „hmatatelné“ minulosti do 21. století: Nově se tedy odvozuje od veličiny kvantové fyziky, tzv. Planckovy konstanty (viz Zrodila se nová fyzika). A přestože náš běžný život „vylepšená“ definice nijak neovlivní, vědcům otevře cestu k mnohem přesnějším experimentům.  

Všechno si žádá měření

O schválení změny se sice muselo hlasovat, ale podle odborníků šlo spíš o formalitu: Všichni si byli jisti, že návrh projde. Nicméně pro Jona Pratta, jednu z vůdčích osobností iniciativy, se nejednalo jen o symbolickou událost. Podle něj žijeme v éře násilí a svárů, kdy se zdá, že se lidé takřka na ničem nedokážou shodnout – a přesto se usnesli na nové definici základní jednotky hmotnosti. Pratt to pokládá za potvrzení, že se všichni podrobujeme stejným přírodním zákonům. „Je to pro mě velice emotivní moment,“ svěřil se, „jsem na lidstvo velmi hrdý.“  

Na jeho pracovišti, v Národním institutu standardů a technologie v americkém Gaithersburgu, se míra často označuje za neviditelnou infrastrukturu světa. Každý úkon, který člověk provede – ať už zjišťuje, kolik je hodin, předpovídá počasí, vaří jídlo, staví raketu, podepisuje smlouvu, nebo vede válku –, vyžaduje nějakou formu měření. 

Jak osvobodit svět

Díky Mezinárodní soustavě jednotek fyzikálních veličin, známé také jako SI, pracuje takřka celý svět se stejnými naměřenými hodnotami. Systém má kořeny v době osvícenství, konkrétně na konci 18. století, kdy pomohl ukončit spory ohledně délky britského furlongu či španělské vary. Vznikl mimo jiné proto, aby usnadnil život obchodníkům, kteří nakupovali v Nizozemsku a prodávali ve Francii. První zmíněná země totiž vážila zboží podle množství ryb, jež se vejde do nákladového prostoru lodi, zatímco druhá využívala pšenici. Motto zakladatelů SI zní „pro všechny a navždy“ a jde o jednu z Prattových nejoblíbenějších frází. „Je velmi optimistická,“ vysvětluje fyzik. „Oni zkrátka věřili, že pomocí vědy osvobodí svět a posunou jej kupředu.“

Když došlo v roce 1875 v rámci Metrické konvence ke schválení metrické soustavy, byly vyrobeny dva prototypy ze slitiny platiny a iridia: Z metrové tyče a kilogramového válce se pak staly základní opěrné body jednotek délky a hmotnosti. Mezinárodní úřad pro míry a váhy následně zhotovil kopie pro všechny signatáře.  

Chybějí mikrogramy

Postupem času si do metrické soustavy našla cestu řada dalších jednotek a definice mnohých se upravovaly tak, aby byly přesnější. Například metrovou tyč nahradila vzdálenost, kterou urazí světlo ve vakuu za 0,0000000033356 sekundy. Délka sekundy se pak spojila s radiačním cyklem cesia. Zmíněné hodnoty jsou udávány základními přírodními procesy, jež se nemění. Délka metru je tedy univerzální a nebude se lišit bez ohledu na to, zda se měří na Zemi, či na Marsu. 

Ovšem kilogramový prototyp zvaný „Le Grand K“ stvořila lidská ruka, tudíž trpí naší nedokonalostí. V praxi je takřka nedostupný – leží v sejfu, který lze otevřít pouze pomocí tří klíčů ve vlastnictví tří různých osob. Ochrannou schránku opustil za celou dobu své existence jen několikrát. Navíc je nekonzistentní: Když ho v 80. letech 20. století zvážili, měl o několik mikrogramů méně, což vyvolalo řadu vášnivých reakcí. Velkoobchodníci museli přenastavit váhy, výrobci zuřili a metrologové – lidé zabývající se měřeními – si vysloužili nálepku „neschopní“. 

Váhy jako žádné jiné

Aby se podobná situace neopakovala, rozhodl se Mezinárodní úřad pro míry a váhy v roce 2014 definovat kilogram znovu. Hodnota Planckovy konstanty však byla v té době nejistá a bez ní ke změně nemohlo dojít. 

Tehdy již uplynulo víc než sto let od doby, kdy německý fyzik Max Planck zjistil, že se energie šíří v kvantech. Ovšem jeho konstanta popisující velikost těchto kvant byla těžko vyčíslitelná. Existují pouze dva experimentální způsoby, jak jejich velikost určit, oba přitom spoléhají na vzácné a drahé prostředky. První technika spočívá v sečtení všech atomů v dokonalé silikonové kouli. Ve druhém případě měří tzv. wattové váhy hmotnost objektu na základě síly, kterou vyžaduje jeho zvednutí. 

Blížíme se ideálu

Dvojici britských vědců trvalo několik dekád, než dokázali wattové váhy zpřesnit tak, aby se daly spolehlivě používat. Na světě dnes existují pouze dvě dostatečně exaktní zařízení schopná měřit Planckovu konstantu – jedno v Kanadě a druhé v Prattově laboratoři v Národním institutu standardů a technologie. „Je to opravdu nádherný přístroj,“ prohlásil Pratt v podzemní místnosti obložené ocelí, kde se váhy nacházejí. „Často se na něj chodím jen tak dívat.“

Sestrojit rozměrné kovové zařízení trvalo pět let. Na otočném středu z karbidu wolframu je zavěšen tunový magnet a generuje potřebnou sílu. Během experimentů zůstává přístroj uzavřený ve vakuové komoře. Chce-li s ním někdo manipulovat, musí mít laboratorní plášť, speciální obuv a síťku na vlasy. Výsledky měření se dál upravují na základě teploty v místnosti a působení gravitace. „Z fyzikálního hlediska se tady snažíme dosáhnout dokonalosti,“ vysvětluje důvod popsaných opatření Pratt. „Všechno musí probíhat v podmínkách, které lze označit za ideální.“

Neuchopitelné číslo

V roce 2014 zazněl požadavek, že alespoň jeden instrument na světě musí změřit Planckovu konstantu s odchylkou pouhých 0,000002 % od hodnoty, která se považuje za správnou. A teprve 30. června 2017, den před uzávěrkou pro podání důkazů o úspěšnosti experimentu, zveřejnil Pratt se svým týmem výsledek, jenž se do stanoveného kritéria vešel. Podle jejich měření se Planckova konstanta rovná 6,626069934 × 10−34 kg·m²/s s odchylkou pouhých 0,0000013 %.

Zatímco pro běžného smrtelníka zůstává popsané číslo takřka neuchopitelné, pro Pratta a jeho spolupracovníky představuje okamžik, kdy dokázali pomyslně nahlédnout pod vesmírnou oponu a odhalit jedno z nejzákladnějších tajemství existence. Ve sklepě vládní agentury s podivným názvem se on a jeho spolupracovníci se síťkami na hlavách zvládli natolik přiblížit dokonalosti, jak je to jen dnes v lidských silách. Podnikli experiment, který změnil pohled na svět podle hesla „pro všechny a navždy“.  

Hledá se pravda

Pratt s kolegy však nebyl jediný, kdo se během uplynulé dekády pokoušel Planckovu konstantu změřit: Kanadští vědci určili její hodnotu dokonce s ještě menší odchylkou, zatímco týmy z Japonska a Německa dospěly k obdobnému výsledku pomocí sčítání atomů v silikonových koulích. Ne všem se ale zjištěné poznatky zamlouvaly a o změně definice kilogramu se vášnivě diskutovalo. 

Jon Pratt nicméně na letošní hlasování nečekal a nechal si naměřenou hodnotu vytetovat na předloktí spolu se sochou, která drží v jedné ruce metrovou tyč a ve druhé kilogramový válec. Nad výjevem má pak vyvedena slova „a tous les temps, a tous les peuples“, tedy „pro všechny a navždy“. 

Zatímco v Česku se podařilo vzteklinu vymýtit, Spojené státy s ní nadále bojují. Povinností každého občana je proto nahlásit jakékoliv zvíře, jež se chová podivně a vykazuje známky nemoci. Tak například v malém městečku Milton dostali policisté hlášení o podezřelých mývalech. Spolu se specialisty na odchyt proto vyrazili na místo, „vzteklá“ zvířata polapili a nechali je otestovat.

TIP: Americký Youngstown terorizují zombie mývalové

K úlevě všech se ukázalo, že malé šelmy nepřenášejí smrtelnou nemoc – pouze někde v přírodě spořádaly zkvašená planá jablka a jednoduše se opily. Miltonská policie ovšem na sociálních sítích dál nabádá obyvatele k ostražitosti. 

Psal se 21. červenec 1969 a posádka Apolla 11 dělala na Měsíci „malé kroky pro člověka“. U televizních obrazovek na Zemi ji sledovaly miliony lidí – mezi nimi zajisté i vysocí představitelé Sovětského svazu, který závod o dobývání Měsíce právě prohrál. Otázka, proč do lunárního prachu jako první neotiskl botu právě sovětský kosmonaut, je složitější a vydala by na samostatný článek. Stručně jmenujme manažerskou „rozplizlost“ celého projektu, jeho finanční a technickou náročnost či opakované havárie superrakety N-1 na přelomu 60. a 70. let. 

V každém případě východní velmoc nehodlala ve vesmíru ztratit dech. Sověti začali předstírat, že o letu na Měsíc vlastně nikdy neuvažovali, a vrhli se na nové, dosud neorané pole – větší základny na oběžné dráze a dlouhodobější pobyty kosmonautů na jejich palubě. A aby byl projekt rychlejší a ekonomičtější, rozhodli se vypůjčit si některé konstrukční prvky budoucích základen od osvědčených lodí Sojuz. 

Pozdrav Gagarinovi

První kosmickou stanici v historii vypustil Sovětský svaz 19. dubna 1971. Jmenovala se Saljut 1, ale její původní název zněl Zarja (rusky „záře“ či „úsvit“), a měla jej dokonce na vnějším plášti. Jenže stejné přízvisko neslo už od dob letů lodí Vostok pozemní středisko. Aby tedy nevznikl v éteru zmatek, pouhých pět dní před vypuštěním dostala vesmírná základna jméno Saljut neboli „pozdrav“ jako hold Juriji Gagarinovi, který vzlétl do kosmu téměř přesně o deset let dřív. Gagarin se přitom startu Saljutu nedožil – zahynul při letecké havárii v roce 1968. 

Saljut 1 se po hladkém startu usadil na oběžné dráze zhruba 260 km nad povrchem Země a o pouhé tři dny později vzlétla loď Sojuz 10 s třemi kosmonauty, kteří se měli stát jeho prvními obyvateli. Plavidlo se k Saljutu připojilo, ale technická závada nedovolila posádce otevřít poklop stanice a vstoupit do jejích útrob. Velitel výpravy Vladimir Šalatov rozhodl poodletět kousek dál a spojit se se základnou znovu – bohužel opět bez výsledku. Neúspěšná expedice se proto pouhé dva dny po startu vrátila na Zemi a sovětští reportéři informovali, že cílem mise bylo pouze zkontrolovat stav Saljutu a vyzkoušet stykovací uzel. 

Rekordně dlouhý let

Saljut 1 měl podobu válce o délce 15 m a maximální šířce 4 m, jež byla diktována parametry rakety Proton. Stanice poskytovala tři hermetizované místnosti pro pobyt posádky a jednu nehermetizovanou pro motory a hardware řídících počítačů. Na každém konci se nacházel pár solárních panelů a celá základna vážila 18,5 t. 

Šestého června 1971 odstartoval Sojuz 11 s posádkou, která měla napravit reputaci po předchozím neúspěchu. Tentokrát se už kosmonauti Georgij Dobrovolskij, Vladislav Volkov a Viktor Pacajev do Saljutu dostali a strávili vědeckou prací a údržbou komplexu víc než tři týdny. Pokořili tak mimo jiné stávající rekord v délce kosmického letu – mimochodem, Američané v té době ještě létali na Měsíc a vědecká výprava Apollo třídy J tehdy trvala maximálně dvanáct dní. 

Tragický návrat

Pomalu se však blížila cesta zpět na Zemi: 29. června 1971 se Sojuz 11 a Saljut 1 rozpojily a tři kosmonauti zamířili domů. Jenže kvůli dekompresi v návratovém modulu, k níž došlo ještě ve vesmíru, nalezli záchranáři po přistání v kabině jen mrtvá těla.

Následovalo vyšetřování tragédie a více než dvouleté přerušení letů lodí Sojuz. Rusové přitom věděli, že držet Saljut 1 tak dlouho v bezpilotním režimu by bylo náročné. V říjnu 1971 proto stanice naposledy zažehla motory a kontrolovaně zanikla nad Tichým oceánem. Navzdory všem potížím si ovšem po celou dobu vedla dobře a položila důležitý základní kámen například pro Mir a ISS. 

Vojenské základny v kosmu 

Jakmile se pak začaly rýsovat nové starty Sojuzů, vypustil Sovětský svaz na oběžnou dráhu Saljut 2, velmi podobný první stanici. Start proběhl v létě 1972, základna ovšem nikdy nedosáhla orbity a po selhání druhého stupně rakety Proton zanikla. Nakonec si tak ani nevysloužila plánované označení. 

Skutečný Saljut 2 zakroužil okolo Země až 3. dubna 1973. Nesl však jen krycí název, neboť šlo o první z řady armádních kosmických stanic typu Almaz. Tyto objekty zvažovali Sověti jako obdobu ozbrojené špionské pozorovatelny v kosmu, samozřejmě s lidmi na palubě. 

Saljut 2 bohužel tak daleko nedošel. Kosmonauti Pavel Popovič a Jurij Arťuchin měli odstartovat v Sojuzu 12 deset dní po vypuštění orbitální stanice a stát se první posádkou na její palubě. Technické problémy lodi si však vyžádaly odklad vzletu a Saljut 2 na orbitě osaměl. Třináct dní po jeho vypuštění zaznamenala letová kontrola náhlou dekompresi na palubě, která předznamenala ztrátu nové stanice, aniž by se dočkala příletu kosmonautů. 

Odhalený špion 

Co se ve skutečnosti stalo? Základna byla v pořádku, bohužel nedaleko explodoval horní stupeň její nosné rakety Proton, který obsahoval ještě asi tunu nespáleného paliva. Vytvořil se tak mrak úlomků, jež se pohybovaly na poněkud odlišné dráze než Saljut 2. Rychlost některých fragmentů se však od rychlosti stanice lišila až o 300 m/s, takže jeden z nich prorazil její stěnu a těžce ji poškodil. 

Sovětský svaz vydal zprávu, že Saljut 2 ukončil činnost po sérii testů na oběžné dráze – těleso zaniklo v atmosféře koncem května 1973. Západní pozorovatelé si ovšem všimli, že na rozdíl od své předchůdkyně vysílala stanice telemetrii na frekvenci typické pro sovětské špionážní družice. Jméno Almaz samozřejmě nebylo známo, takže se dvojka stala prvním „vojenským Saljutem“, jak ji pokřtili na Západě. 

Vojenský charakter nepostrádal ani Saljut 3, jenž odstartoval v červnu 1974. Počátkem července pak na jeho palubu vstoupili Popovič a Arťuchin, kteří se během následujícího patnáctidenního pobytu věnovali hlavně experimentům a praxi při snímkování a dálkovém průzkumu Země. Díky rozvoji tělocvičných metod v beztížném stavu se přitom vrátili na Zemi v lepším stavu než většina předchozích posádek. Seznam výbavy Saljutu 3 – tedy druhého vojenského Almazu – zveřejněný po roce 1989 je vskutku působivý: fotografická kamera s rozlišením více než 3 m, panoramatické a topografické kamery či infračervené kamery s rozlišením pod 100 m. 

Program nazvaný Saljut trval 20 let (1971–1991): zahrnoval šest orbitálních stanic, na nichž pobývali kosmonauti, z toho dva zpravodajské komplexy typu Almaz, a také dvě stanice, které selhaly. Na palubě probíhaly lékařské i technologické experimenty, astronomická pozorování a studium naší planety, lámaly se rekordy v délce pobytu člověka ve vesmíru. Saljuty nepochybně položily důležité základy pro budoucí vícemodulární stanice, například Mir či ISS. Pozoruhodný je i příběh o dramatickém oživení mrtvého kosmického tělesa… 

Ale o tom až příště...

Život exulanta si rozhodně nezvolil dobrovolně! A i když si na mnohých evropských dvorech získal skvělé renomé jako pedagog a humanistický myslitel, rozhodně to v cizině neměl snadné…

Datum víme, místo ne

Kdy přesně se náš velikán narodil, víme. Uvádí se 28. březen 1592. Ovšem o místu narození se bude nadále jen spekulovat. On to ostatně sám Komenský budoucím generacím trochu zkomplikoval tím, že svá díla podepisoval různě – nejčastěji Nivnicensis, jindy Comenius nebo Hunnobrodensis, tedy názvy míst, odkud pocházel. Je nutné si uvědomit, že v 17. století se příjmení teprve začínala používat.

Se znalostí Komenského díla to také není nikterak slavné. Pár názvů by snad zvládl dát dohromady kdejaký maturant, ovšem o čem pojednávají? To už nemá ani potuchy většina z nás. A jak vlastně myslel Komenský onu oblíbenou „školu hrou“, která se v souvislosti s ním tak často vzpomíná? To už umí vysvětlit málokdo! A tak si veřejnost, ba co hůř, i mnozí pedagogové myslí, že pokud se děti ve třídě neválejí po koberci, tak to žádná škola hrou není. Jak mylná interpretace!

Konec bezstarostného dětství

Janova věčná pouť začala vlastně velmi brzy. Když mu ve dvanácti letech pravděpodobně na morovou epidemii rychle po sobě zemřeli oba rodiče a nedlouho předtím i sestra, ujala se ho jeho teta Zuzana Nohálová, k níž se přestěhoval do Strážnice. Tady chodil do školy nevalné úrovně, jak se později nelichotivě vyjadřoval. Spřátelil se ale se starším spolužákem Mikulášem Drabíkem, který dokázal „prorokovat budoucnost“. Jeho věštbám Komenský slepě věřil, i když ne všechny prognózy vycházely. Komenský příteli nejspíš prostě věřit chtěl! Ostatně, Drabík nebyl jediný „prorok“ v jeho životě! 

Studijní léta

Nějaký čas, snad rok či dva poté Komenský pobyl ve škole ve Fulneku. Více však víme o jeho studiích v českobratrské škole v Přerově. Tam při svěcení dostal druhé jméno Ámos, které používal, když se vydal studovat na univerzitu do Herbornu. Ta měla v Evropě skvělou pověst. Teprve tam se podle svých slov „naučil učit“. Studium ho doslova pohltilo! Dnes bychom ho nejspíš označili za „šprta“. Aniž školu završil nějakým vysokoškolským titulem, přihlásil se na jinou renomovanou univerzitu – do Heidelbergu. Tehdy se totiž z jedné školy na druhou přecházelo běžně. Po jednom semestru v Heidelbergu naznal, že už toho ví dost a vrátil se na Moravu - do Přerova a Fulneku. V bratrských školách, které kdysi navštěvoval, nyní působil jako učitel. 

Krátké osobní štěstí

V životě Jana Ámose ženy určitě nehrály bezvýznamnou roli. Ve Fulneku se v šestadvaceti letech v červnu 1618 šťastně oženil. Jeho vyvolenou se stala o čtyři roky mladší Mandalena (uvádí se často i Magdalena) Vizovská. Nevybral si špatně! Jeho nevěsta pocházela z vážené a bohaté rodiny a přinesla do manželství nezanedbatelné věno. Po roce se jim narodil první syn a v roce 1622 druhý. Jenže do klidného rodinného života zasáhla třicetiletá válka. Komenský se musel skrývat, a tak na jaře 1622 poslal manželku i děti ke tchýni do Přerova. Už se s nimi nikdy nesetkal! Čerstvě narozeného synka vlastně vůbec neviděl… Všichni totiž podlehli moru, který ve městě zrovna řádil. Mandalena, její synové i její otec jsou pochováni na přerovském hřbitově.

Příprava na exil

Kde se Jan skrývá? Kdesi na Moravě. Plný zoufalství s povděkem přijímá nabídku Karla staršího ze Žerotína a odchází na jeho panství do Brandýsa nad Orlicí, kde se nacházelo centrum české větve Jednoty bratrské. Tady poznává Marii Dorotu Cyrillovou, o deset let mladší dceru seniora bratrské církve a někdejšího správce Betlémské kaple. V září 1624 se s ní oženil. I podruhé si vybral dobře! Také Dorotka nepřišla do manželství bez majetku.

Tehdy Jan dostává od Jednoty bratrské úkol, aby zajel do polského Lešna a posoudil, zda by tam byly vhodné podmínky pro přestěhování českých nekatolíků. Komenský navštíví rovněž exulanty v Braniborsku a pak jede ještě za Fridrichem Falckým, kterého se snaží přesvědčit, aby se pokusil zvrátit politickou situaci v Českých zemích. Marně.

Definitivní odchod

V roce 1628 Komenský i s manželkou a dcerou Kristinou nadobro opouští svou vlast a usazuje se v polském Lešně, které se nadlouho stává jeho náhradním domovem. Musí. Buď přestoupí na katolickou víru, nebo vlast opustí - tak to zatvrzelým evangelíkům určuje císařský patent. Jan v Lešně učí na bratrském gymnáziu, které sám založil, rozvíjí literární i pedagogickou činnost. Jeho věhlas se šíří. V průběhu dalších let vyjíždí do různých zemí Evropy, aby jako uznávaný odborník reformoval tamější školství. Navštíví Anglii, Nizozemí, Uhry i Švédsko. Jeho jméno je v Evropě pojmem a otvírá mu dveře do vyšších kruhů. Při jednáních nikdy neopomene bojovat za znovuobnovení náboženské svobody v Čechách. Naivně doufá, že Habsburkové budou ve třicetileté válce poraženi a on se bude moci i s rodinou vrátit domů.

Pobyt ve švédském Elblagu

Druhé, rovněž harmonické manželství trvalo čtyřiadvacet let. Komenským se v něm narodily čtyři děti: dcery Kristina, Alžběta, Zuzana a syn Daniel. Paní Dorota, tato nenápadná žena, vytvářela manželovi patřičné zázemí a oddaně s ním sdílela nesnadný úděl exulantů. Ve čtyřicátých letech 17. století dostal Komenský od pohádkově bohatého švédsko-nizozemského zbrojaře a obchodníka Louise de Geera velkorysou nabídku a pozvání pro celou rodinu do Elblagu, městečka v dnešním Polsku, tehdy ovšem okupovaného Švédy. De Geera nedávno povýšili do šlechtického stavu a on podporu školství považoval za dobrou investici k získání prestiže – chtěl být považován za kulturního člověka a mecenáše! 

Kromě reformování švédského školství se Komenský zavázal k vypracování učebnic a metodik. Finančně ho de Geer zajistil lépe než kdokoli předtím i potom. Přesto ho tato mravenčí práce, k níž dostal k ruce i čtyři pomocníky, vůbec netěšila. Tajně u ní pracoval na svém pansofickém díle o nápravě světa. Výsledek šestiletého pobytu zklamal obě strany. Byla to Komenského vina. Nepodařilo se mu splnit vše, co slíbil. Raději se vrátil do Lešna.

Poslední manželství

Paní Dorotka už delší dobu postonávala - a krátce po návratu do Lešna v roce 1648 zemřela, patrně na tuberkulózu. Zdrcený Komenský nemá čas na velké truchlení. Nejmladší dvě děti jsou ještě malé: Daniel má dva roky a Zuzanka pět. Musí jim opatřit novou maminku. Opět se na něj usměje štěstí! Hned následujícího roku uzavírá ve svých sedmapadesáti letech v Toruni další sňatek.

TIP: Politické tanečky Učitele národů: Proč se chtěl Komenský spojit s Turky?

Jeho třetí ženou se stává asi o třicet let mladší Jana Gajusová z bratrské rodiny z Týna nad Vltavou. Toto poslední manželství zůstalo bezdětné. Jana provází manžela po zbytek života, zažije s ním ničivý požár Lešna v roce 1656 a prchá s ním i do Holandska. Posledním útočištěm se Janově rodině stává Amsterodam. Zde ho přijali s velkou úctou. Radní mu poskytnou pravidelnou apanáž i dotace na dokončení jeho spisů, na nichž s neutuchající vervou pracuje prakticky do konce života. Tady také těžce nemocný „učitel národů“ v roce 1670 umírá.