Přistávací modul Čchang-e 4, který na počátku ledna úspěšně přistál na odvrácené straně Měsíce, má na palubě biologický či ekologický experiment Lunar Micro Ecosystem. Je to neprodyšný válec o hmotnosti 3 kg, který obsahuje nezbytnou pozemskou atmosférou, půdu, vodu a šestici vybraných organismů, rostliny, houbu a živočicha. Cílem experimentu bylo vytvořit první, byť umělý ekosystém na Měsíci.

Zahrada na Měsíci

Čínští odborníci v těchto dnech prozradili, že do experimentu vložili semena huseníčku, řepky, brambor a bavlny, společně s vajíčky octomilek a s kvasinkami. Den po přistání na Měsíci experiment spustil zavlažování a biologické procesy dostaly zelenou.

TIP: Další sklizeň ve vesmíru: Astronauti si na ISS vypěstovali vlastní zeleninu

Čerstvé snímky z „ekosystému“ v experimentu Lunar Micro Ecosystem ukazují, že semena bavlny na odvrácené straně Měsíce úspěšně vyklíčila. Žádné z dalších semen ho zatím nenapodobilo, symbolický význam čínského experimentu je samozřejmě ohromný. Experiment mimo jiné ukazuje, že v budoucnu by nemuselo být pro astronauty nepřekonatelným problémem sklízet na Měsíci vlastní úrodu vypěstovanou v kontrolovaném prostředí.

Tento příběh začíná v roce 716 na Vyšehradě, v sídle nejmladší ze tří Krokových dcer, kněžny Libuše. Dejme ale nejprve slovo našemu přednímu romanopisci Aloisi Jiráskovi...

Bivoj a Kazi

„Zahlaholil od brány náhlý ryk. Křik mužských hrdel se blíží jako náhlá bouře. Ze směsi hlasů pronikal výskot, v tom někdo na roh zatroubil. Znamení vítězství hučelo z rohu a neslo se širým hradem s radostným pokřikem. […]. Po nádvoří kráčel v hlučném průvodu vysoký mladý muž statného těla, s rukama do týlu vztaženýma, jak nesl nějaké břímě. S úžasem hleděly kněžny na něj i na jeho břímě: na divokého, živého kance, kterého drže za hrotité boltce, nesl na zádech břichem vzhůru.“

Musel to být výjimečný výkon, uvážíme-li, že prase divoké váží 150 až 200 kilogramů, přičemž není výjimkou ani kus zvíci tří set kilo. „Muž ten však kráčel pevně a jistě, nohy se mu netřásly, aniž krok mu vázl. Smělý lovec, jenž byl Bivoj, Sudivojův syn, stanul u schodů, jež vedly k veliké síni.“ Tady Jirásek Bivoje poprvé jmenuje, uvádí dokonce i jméno jeho otce. 

„‚Tu nesu to zle škodné zvíře, divého kance z Kavčí hory. Ať zhyne před tvýma očima, chceš-li. Sám se postavím proti němu, jáť ho lapil, ať ho také zabiju. Vy sevřete kolo, kdyby chtěl prorazit. A položte mně k nohám oštěp.‘“ 

Příběh pokračuje neméně dramaticky: „Ten, přehlédnuv kolo, upřel naposled jiskrný zrak na kněžny výše stojící, na Libuši, a zvláště pak – na její sestru [zde je míněna Kazi]. Ta vzrušena hleděla na statného muže, kterého poprvé spatřila v háji u Jezerky a na nějž tak často vzpomínala. Teď Kazi těšilo toto mužství, jeho síla, udatenství, než přece se jí srdce pohnulo strachem a oči bezděky zamrkaly, jak Bivoj se rozkročiv, mrštil kancem vší silou přes hlavu před sebe, že až země zaduněla od tohoto pádu. Starý, silný sekáč na okamžik ležel na zemi roztažen jakoby bez sebe, ale již se mu břicho pohnulo, hřeben ze štětin na hřbetě se mu zježil, bělmo očí se zablýskalo. Vymrštil se vráz ze země a hnal se jako šipka, nehledě vpravo ni vlevo, s rozevřenou tlamou, v níž se ostré tesáky bělaly, přímo na Bivoje, zuřivostí slepý.“ 

Nakonec přichází vrcholná scéna: „Vše kolem jako pěna ztichlo, ale již vykřikl kdekdo z mužských i hradských žen a dívek. Muži křičeli a zbraní mávali, jak sekáč naběhl na Bivojův oštěp. Proud krve vytryskl z tlamy zvířete; vzepjalo se, naposled, a jako skoseno skácelo se na zem, krev se z něho valila a zalévala půdu kolem.“ 

Hrdinové pověstí

Kosmas žádného Bivoje (ne)překvapivě nezná. Natož, aby ho dával jakkoli dohromady s Kazi. Jejich známost zorganizoval známý kronikář a fabulátor Václav Hájek z Libočan. On jako první tento lidový junácký příběh obsadil novými herci a přenesl o několik století zpátky, a to konkrétně do roku 716. Rok předtím se prý Libuše ujala vlády. Tedy alespoň podle Hájka... 

V jakési dvorní, šlechtické verzi, však podobný příběh vypravoval už dříve takzvaný Dalimil: „V českém vojsku sloužil v ony dny [za vlády knížete Vladislava]/ jinoch smělý, jinoch způsobný./ Dětříšek Buškovic, hezký hoch,/ jemuž též říkali Tuří roh./ Že za uši kdysi kance chyt',/ zdobil kančí rypák jeho štít.“ Je jisté, že Václav Hájek z Libočan tento příběh od Dalimila znal a nechal se jím takříkajíc inspirovat. Chtěl se snad zalíbit rodu Buziců, potomkům onoho Dětříška, kteří měli kance stále ve svém znaku?

Kanec v hlavní roli? 

Zhruba padesát let po Hájkově kronice spatřilo světlo světa dílo Bartoloměje Paprockého z Hlohol. Ten, ač rodem Polák, přilnul ke své nové české vlasti natolik, že o ní začal psát. A co víc, psal o ní česky. Pochopitelně že mu nemohl uniknout jeden z proslulých českých erbů – sviní hlava. Vydal se po jeho stopách, a výsledky jeho pátrání byly vskutku objevné: „Muž jeden velmi silný, jménem Bivoj, syn Sudivojův, vyšel na Kačí horu, aby sobě kratochvíli učinil, a potkal tam svini divokou, uchopil ji za uši a na hřbet svůj ji vložil a zanesl na hrad zvaný Libín.“ 

Ano, velmi originální. Včetně některých obratů: „aby sobě kratochvíli učinil, na Kačí horu šel“ je opsáno od Hájka. Ale nechceme panu Poprockému křivdit, on totiž dokázal být i původní. Informuje nás například, že „Bivoj nebyl z rodu prostého, nýbrž pocházel z kmene těch hrabat, kteří s Čechem a Lechem do té krajiny přišli“. To jsme si oddechli. Představte si, kdyby si Kazi vzala prostého, neurozeného nehraběte Bivoje, muže z lidu! 

TIP: Kouzelník Žito: Kdo byl tajemný hrdina na dvoře Václava IV.?

„Porodila mu syna Rodislava, kterému již za věku vzrostlého někteří říkali Sviní hlava, protože jeho otec tu divokou svini živou na hřbetu přinesl. Na památku toho a na věčnou pochvalu síly otce svého nosil Rodislav s povolením Libušiným sviňskou hlavu.“

Podobně jako kronikář Hájek se snaží i pan Paprocký vyjít vstříc svým šlechtickým zákazníkům. Taková služba asi nebyla zdarma: „Když potom zbohatl v té krajině kašínské, dožádal se na knížeti svém Přemyslovi, aby mu dopustil postaviti hrad v krajině půlnoční, ve kterém by se mohl před nepřáteli české země brániti. K čemuž mu bylo povolení dáno a on na jedné hoře dům kamenný vystavěti rozkázal a dal mu podle svého jména jméno Rodov, jenž byl potom nazýván Ronov.“

Většina našich motýlů nezimuje jako dospělci (imága), nýbrž ve stadiu vajíčka, housenky (batolci, modrásci, okáči bojínkoví atd.) nebo kukly (např. otakárci, bělásci apod.). Některé druhy však navzdory své zdánlivé křehkosti dokážou přečkat krutou zimu v úkrytu. Díky tomu již na sklonku zimního období nebo v předjaří prozáří posmutnělou krajinu za slunečného počasí poetickou krásou svých křídel. Pro jejich způsob života je typická strategie tzv. imaginální hibernace.

Oblíbená útočiště

Člověka, kterého odmalička hýčkají radiátory ústředního topení, a jenž do zimního nečasu nahlíží nejraději z okna dobře vytopeného pokoje, musí fascinovat, že motýl – takové „křehké nic“ – dokáže bez lidských civilizačních vymožeností přežít vražedné mrazy a krutý nečas.
Zimující motýlí druhy vyhledávají podzemní prostory – jeskyně, bývalé štoly, vojenská opevnění a bunkry (řopíky) i dutiny stromů. Vnikají i do lidských příbytků – sklepů, půdních prostor, zahradních domků a přístřešků na zahradní nářadí atd., kde nehybně přečkávají nevlídné zimní období.

Některé druhy mají svá vyloženě oblíbená místa. Například babočka kopřivová zimuje v podzemních prostorách velmi zřídka, k hibernaci využívá raději půdu nebo dutiny stromů. Z baboček najdeme v jeskyních mnohem častěji babočku paví oko, přičemž entomologický výzkum prokázal, že jde o druh, který nejčastěji přečkává mrazy ve vojenských bunkrech. Bezkonkurenčně nejběžnějším druhem jeskyní, důlních štol a dalších zemních prostor je můra sklepnice obecná.

Otužilec se žlutými křídly

Rekordmanem v dlouhověkosti našich motýlů je bezkonkurenčně žluťásek řešetlákový (Gonepteryx rhamni), který žije od července do června příštího roku, tedy plných jedenáct měsíců. Zároveň jej lze označit za největšího motýlího otužilce. U nás je široce rozšířeným druhem, obzvláště hojný je v podhůřích a lesnatějších krajích nížin a pahorkatin. Jednoznačně preferuje rozhraní lesních a lučních biotopů. V horách však občas může vystoupat až do výše 2 000 m n. m.

Tento druh má vyvinut pohlavní dimorfismus, tedy dvojtvárnost. Sameček je zářivě sírově žlutý, samička má světle zelenožlutý odstín a z dálky připomíná spíš běláska. Oba však mají na spodní straně křídel typickou malou červenofialovou tečku. Žluťáska řešetlákového je ovšem možné na první pohled identifikovat podle charakteristického tvaru křídel.

Zimní i letní odpočinek

Žluťásek řešetlákový vytváří pouze jednu generaci za rok. Imága přezimují a dospělci se po probuzení páří hned v březnu a dubnu. Samečkové procitají dříve a zabírají si pro sebe teritoria. Samotnému páření předcházejí krásné a složité zásnubní lety. Samičky poté kladou vajíčka jednotlivě na mladé listy, pupeny a větvičky mateřských rostlin – řešetláku počistivého (Rhamnus cathertica) a krušiny olšové (Frangula alnus). Housenka žije asi měsíc, pak se vzdálí z místa, kde prodělala svůj vývoj a zakuklí se. Po čtrnáctidenním období kukly se líhnou imága (obvykle počátkem července). Po vylíhnutí v létě se žluťásci řešetlákoví nepáří. Pouze se oddávají sání nektaru a sbírají síly na zimu.

Je zajímavé, že v teplejších částech Evropy (v České republice v jižních oblastech) dospělci nezpomalují životní pochody organismu jen v zimě. Kromě toho se rovněž ukládají do suchého listí ke kratšímu letnímu spánku během nejteplejších měsíců roku.

Let i nad sněhovou pokrývkou

Na rozdíl od jiných druhů zimujících motýlů nevyhledává žluťásek řešetlákový k zimní hibernaci žádný úkryt. Přezimuje zpravidla zavěšen nízko nad zemí nejčastěji na nějaké stálezelené rostlině – například na borůvkách, brusinkách atd. V motýlí říši je bezkonkurenčním otužilcem, kterému v těle proudí něco jako nemrznoucí „Fridex“. Díky vyloučení vody jsou jeho buněčné šťávy natolik koncentrované, že když teplota klesne pod bod mrazu, vytváří se v křehkém motýlím tělíčku glycerin jako vnitřní ochranný prostředek proti extrémně nízkým teplotám.

TIP: Tajemství jednoho života: Zázrak motýlího zrození

Žluťásek řešetlákový také bývá prvním motýlem, kterého na konci zimy můžeme spatřit. Pokud se v únoru náhle oteplí, máme příležitost obdivovat jeho citrónově žlutá křidélka, která se mihotají třeba i nad zasněženými poli. Chrabrý žlutý andílek, který vítězně přečkal zimu!

Již ve věku kolem pěti let má dítě v podstatě stejnou sebedůvěru, jakou si pak ponese do dospělosti – což zásadně rozhodne o podobě jeho sociálního života.

Ke zmíněnému závěru došli nedávno badatelé z University of Washington zabývající se otázkou, jak předškoláci vnímají sebe sama. Tým pod vedením Daria Cvenceka vytvořil pro uvedenou věkovou skupinu tzv. implicitní asociační test. Jeho pomocí pak vědci měřili, jak pozitivně o sobě děti smýšlejí, aniž by to vyžadovalo některé rozumové schopnosti, jež si člověk osvojuje až později. 

TIP: Jméno i příjmení jako osud: To, jak se jmenujeme, ovlivňuje naši osobnost

Spoluautor studie Andrew Meltzoff vysvětlil, že mnozí badatelé dosud považovali předškoláky za příliš malé, než aby mohli zkoumat vlastní pocity – nová práce to ovšem vyvrací. Výsledky naznačily, že sebevědomí představuje „společenskou myšlenku, kterou si děti s sebou přinášejí už do školy, a nikoliv něco, co se ve škole teprve vyvíjí“. Je tedy zřejmé, že rodičovská výchova v prvních letech zcela zásadně ovlivní další život potomka.

Mnohem pravděpodobnější se jevila možnost, že se Albrecht zařadí podobně jako většina dalších příslušníků jeho rozvětveného panského rodu do zástupu zchudlých nositelů zvučného jména. Heřmanická tvrz byla střediskem jen malého šlechtického panství na severovýchodě Čech. Hlavním kapitálem většiny Valdštejnů, kteří přišli na svět v průběhu 16. století, nebylo hmotné bohatství, ale starobylost rodu a povědomí o hrdinských činech dávných předků. Jen málo z nich mělo to štěstí, že zdědili rozsáhlý majetek.

Kořeny rodu

Valdštejnové se ve 13. století oddělili od Markvarticů, doložených již v polovině 12. století, a nikdo tak nemohl zpochybnit, že patří k vůbec nejstarší české šlechtě. Sebevědomí pozdějších Valdštejnů posilovala i rodová pověst, podle níž se jejich praotec zúčastnil se čtyřiadvaceti syny křížového tažení Přemysla Otakara II. (vládl 1253–1278) do Pobaltí proti pohanským Prusům. Tradovaný počet sourozenců, kteří měli statečně bojovat po boku „železného a zlatého“ krále, byl samozřejmě značně nadsazený. Nicméně zůstává skutečností, že už v druhé půli 13. století se Valdštejnové rozdělili do několika linií.

Zhruba v tomto období získal rod své jméno podle nově postaveného hradu poblíž Turnova. Rodové linie se pak dále složitě větvily, takže středověká valdštejnská genealogie je dosti nepřehledná a plná otazníků. Je z ní ale patrné, jak se s rostoucím počtem Valdštejnů rozdroboval jejich majetek a jak rod postupně ztrácel na významu. Samotný hrad Valdštejn museli prodat už koncem 14. století.

Ponecháme-li stranou dobře situovanou větev Brtnických z Valdštejna, usazenou již od středověku na Moravě, pak z ostatních příslušníků celého rodu disponoval počátkem druhé poloviny 16. století větším majetkem pouze Jan z Valdštejna na Komorním Hrádku († 1576). Nejen díky zděděnému jmění, ale rovněž díky svým nesporným schopnostem se jako jeden z mála tehdejších Valdštejnů výrazněji prosadil ve vrcholné politice. V letech 1554–1570 zastával úřad českého nejvyššího sudího a po zbytek života byl českým nejvyšším komorníkem. V nejvyšších zemských úřadech se později uplatnil i Janův syn Adam mladší z Valdštejna (1569–1638), jehož kariéra měla dospět k vrcholu v roce 1627. Tehdy byl jmenován nejvyšším purkrabím pražským, tedy šéfem české zemské vlády, a na tomto vlivném postu setrval až do své smrti.

Skromné poměry

O podobných kariérách mohli sotva uvažovat ti Valdštejnové, kteří počátkem osmdesátých let 16. století skromně hospodařili na Heřmanicích. Přitom příbuzenství spojující je se společensky úspěšným Janem na Komorním Hrádku nebylo příliš vzdálené, alespoň optikou šlechtických rodokmenů. Dědeček Albrechta Václava Eusebia byl totiž Janovým bratrancem.

Udržované povědomí o těchto pokrevních poutech mělo sehrát nezanedbatelnou roli i v Albrechtově životě. Nezměnilo však nic na tom, že budoucí císařský generalissimus se svými sestrami Marií Bohumilou a Kateřinou Annou strávil dětství v rodině, jejíž význam nepřesáhl provinční závětří malého venkovského statku. Albrechtův otec Vilém z Valdštejna (asi 1547–1595) se do „velkých dějin“ nijak nezapsal.

Z ospalé každodennosti drobného šlechtického sídla vytrhla malého Albrechta z Valdštejna tragická událost, k níž došlo v létě roku 1593. Tehdy předčasně zemřela jeho matka Markéta ze Smiřic (1557–1593). Pro ani ne desetiletého chlapce to byla obrovská rána. Patrně už krátce po Markétině smrti poslal ovdovělý heřmanický pán svého syna na hrad Košumberk, který patřil Jindřichu Slavatovi z Chlumu a Košumberka. Albrecht se tam vzdělával na soukromé škole vedené českobratrskými duchovními a zůstal tam i poté, co v únoru 1595 úplně osiřel. Když si totiž Vilém z Valdštejna uvědomil, že i jeho život spěje k předčasnému konci, jmenoval v závěti jedním z poručníků svých dětí právě Jindřicha Slavatu. Albrecht u něj pobýval až do podzimu 1597, kdy Slavata čtrnáctiletého mladíka vypravil na luteránské gymnázium ve slezském Goldbergu. Zřejmě teprve tam se mladý Valdštejn naučil dobře německy, neboť v domě jeho rodičů i v sídlech většiny příbuzných byla první řečí čeština.

Konfliktní ctižádostivý mladík

Z Goldbergu se Albrecht vrátil do Čech poté, co v únoru 1599 zemřel Jindřich Slavata, a Slavatovo poručnictví přešlo na mladíkovu neprovdanou tetu Jitku z Valdštejna. Vedle ní měl z rozhodnutí zemského soudu na výchovu sirotků po Vilémovi z Valdštejna a Markétě ze Smiřic dohlížet i bohatý příbuzný Adam mladší z Valdštejna, tehdy již císařský dvořan. Ten si zakládal na tom, že je hlavním představitelem valdštejnského rodu v Čechách, a tak přistupoval k péči o svého prasynovce zodpovědně.

V srpnu 1599 poručníci vyslali Albrechta na akademii v Altdorfu u Norimberka. Na vyhlášeném protestantském vzdělávacím ústavu však hoch dlouho nepobyl. Místo toho, aby se věnoval studiu, zapletl se do násilných incidentů, při nichž byli napadeni norimberští měšťané. A tak už koncem prosince 1599 seděl za spáchané výtržnosti v žaláři říšského města Norimberku. Jen díky intervenci příbuzných byl zakrátko propuštěn do domácího vězení. Do Čech se ale mohl vrátit teprve v únoru následujícího roku, až když příbuzní vyrovnali dluhy, které stihl během několikaměsíčního „studijního“ pobytu nadělat. 

Za tu nedlouhou dobu, již strávil bez přímého dohledu poručníků v Bavorsku, se ukázalo, že Albrecht z Valdštejna je člověkem horkokrevným a konfliktním. V Albrechtově přezíravém chování vůči norimberským patricijům, kteří navzdory svému ohromujícímu bohatství nebyli v jeho očích více než „pouhými“ měšťany, se zrcadlilo rovněž nekritické sebevědomí aristokrata, zakládajícího si na urozeném původu.

TIP: Rozdělená Evropa: Co předcházelo vypuknutí třicetileté válce?

K těmto povahovým vlastnostem se však družil ještě jeden charakteristický rys Valdštejnovy osobnosti, který se projevoval již v jeho mládí a který měl výrazně ovlivnit jeho další život: extrémní, až chorobná ctižádostivost. Díky ní byl Albrecht také ochoten obětovat své kariéře víru zděděnou po předcích. Roku 1606 přestoupil ke katolicismu. Rázně se tak vypořádal s rodovým odkazem, který stál v cestě jeho dalšího společenskému vzestupu.

Planeta se postupně ohřívá. Projevuje se to v různé míře ve všech typech prostředí na Zemi. Týká se to i oceánů, které představují podstatnou část zemského povrchu. Rok 2018 se podle odborníků zřejmě stane rokem s nejvyšší teplotou oceánů v historii měření.

Mezinárodní tým vědců zhodnotil celou řadu nových výzkumných studií, které se zabývaly teplotou oceánů. Z jejich analýz vyplynulo, že se pozemské oceány v důsledku oteplování ohřívají rychleji, než se se čekalo. Významnou roli v měření teplot oceánů přitom v dnešní době hraje systém Argo. Jde o flotilu čtyř tisíc plovoucích robotů, které se mohou potopit až do hloubky 2 kilometrů. Díky systému Argo je měření teplot v oceánu přesnější a věrohodnější.

TIP: Vody afrického jezera Tanganika se oteplují a mizí z něho život

Oteplování oceánů může mít devastující následky po celé planetě. Vede k intenzivnějším dešťovým srážkám, kterou mohou bleskové povodně i rozsáhlé záplavy. Také způsobuje vzestup hladiny oceánů, přispívá k destrukci korálových útesů, podílí se na snižování obsahu kyslíku v mořské vodě, a také vede k tání polárních ledových příkrovů i vysokohorských ledovců. 

Letos devadesátiletý James Dewey Watson se stal jedním z nejslavnějších vědců dvacátého století, když se v roce 1953 podílel na objevu struktury klíčové biologické molekuly DNA. V roce 1962 pak za tento objev získal společně s Francisem Crickem a Maurice Wilkinsem Nobelovu cenu.

Kromě Nobelovy ceny Watson nashromáždil úctyhodnou sbírku ocenění, čestných titulů a čestných doktorátů. Mimo jiné se v roce 1998 stal čestným doktorem pražské Karlovy univerzity. Teď ale slavný biolog o některá svá ocenění přichází, kvůli opakovaným kontroverzním výrokům rasistické povahy, které se týkají IQ, sexuálního libida a dalších ožehavých témat. Vědec například uvedl, že lidé černé pleti mají geneticky zabudovanou nižší inteligenci, než bílí. Vědecké poznatky přitom těmto názorům odporují a vyvracejí je.

Watson svými řečmi o rasách vzbudil vlnu nevole již v roce 2007. Později se musel omluvit a jeho dlouholetý zaměstnavatel Cold Spring Harbor Laboratory (CSHL) tehdy zrušil jeho veškeré administrativní pozice a ponechal ho pouze jako čestného emeritního kancléře, emeritního profesora na postu Oliver R. Graceho a čestného správce.

Watson si ale nedávno opět neodpustil rasistické poznámky a představitelům Cold Spring Harbor Laboratory došla trpělivost. Respektovaná vědecká instituce nyní zrušila veškeré Watsonovy čestné tituly udělené CSHL a přetrhali s ním všechny zbývající svazky. Je to poněkud neslavný konec kariéry slavného a úspěšného vědce.

Image

Čtěte také

Ani bílá ani černá: Historie boje za jednobarevnou krev

Friedrich Paulus původně toužil stát se námořním důstojníkem, ale císařská flotila jej odmítla. V roce 1910 místo toho vstoupil do armády a za první světové války bojoval na francouzské, italské i srbské frontě. Sloužil v různých štábních funkcích, což pokračovalo i v meziválečném období. Teprve v roce 1927 stanul v čele jednotky, konkrétně šlo o jednu rotu u pěšího pluku 13.

Předchozí část: Myslitel proti cholerikovi: Stalingradský duel maršálů Pauluse a Čujkova (1)

Paulus získal hodnost plukovníka, ale od roku 1935 již přímo bojovým jednotkám nevelel a vrátil se do štábů. Od května 1939 do září 1940 zastával funkci náčelníka štábu 10. armády přejmenované během tohoto období na 6. armádu. Poté se stal zástupcem náčelníka generálního štábu Franze Haldera a zdálo se, že směřuje k nejvyšším pozicím v rámci ozbrojených sil. Předtím se ale ještě musel osvědčit v poli. 

Vycházející hvězda 

Friedrich Paulus byl velmi oblíben mezi německou vysokou generalitou. To se stalo jedním z důvodů, proč připadlo velení 6. armádě právě jemu. V předcházejících funkcích se velmi osvědčil a plány, na kterých se podílel, vedly k vítězstvím v Polsku i ve Francii. V rámci příprav operace Barbarossa hrál dokonce jednu z hlavních rolí. Když se v prosinci 1941 uvolnila funkce velitele 6. armády (polní maršál Walther von Reichenau povýšil do čela skupiny armád Jih), ukázali nadřízení právě na Pauluse. Nadějný generál tak měl nabrat zkušenosti, než obsadí jednu z nejvyšších štábních funkcí.

Nový velitel 6. armády získal během svého předchozího působení jeden poznatek, který se později velmi negativně podepsal na celkovém výsledku jeho bojového úkolu. Zjistil, že ať se štáby snaží sebevíc, frontoví velitelé si stejně budou stěžovat na nedostatek zásob a různě zpochybňovat rozkazy, které přišly shora.

Paulus vše viděl z pozice nadřízeného štábu, který měl mnohem lepší přehled o celkové strategické situaci než jednotliví generálové v čele sborů a armád. To ho utvrdilo v tom, že německé vrchní velení dobře ví, co dělá, když mu nařizuje, aby se nepokoušel probít ven ze Stalingradu. Svou roli sehrál i fakt, že během předchozí zimy Hitlerova sázka na držení pozic i v případě obklíčení vyšla. Například v kotli u Děmjanska se několik německých divizí drželo proti přesile od února do dubna 1942. 

Přemýšlivý velitel 

Když na Pauluse vzpomínali kolegové, většinou zmiňovali především přísně metodický postup práce. Jeho předchůdce v čele 6. armády často přijímal svá rozhodnutí impulzivně, zatímco vysoký, elegantní a korektní generál se ke konečnému výsledku zdlouhavě propracovával. Často přemýšlel o problému celou noc a ráno svému štábu trpělivě vysvětloval, proč se rozhodl právě tak, jak se rozhodl. Ke cti Paulusovi slouží také to, že zrušil rozkazy svého fanatického předchůdce von Reichenaua. Vojáci měli původně postupovat vůči civilnímu obyvatelstvu s maximální tvrdostí, což se Paulusovi příčilo a okamžitě to změnil.

Zároveň ale nechtěl zajít příliš daleko. Friedrich Paulus byl totiž velmi ctižádostivým mužem, jenž se cílevědomě snažil o další postup, a také mu dělalo velmi dobře, když se o něm po prvních úspěších začalo mluvit jako o velkém vojevůdci. Viděl ovšem i problémy, které před jeho jednotkami stojí. Jak se jeho armáda čím dál tím více zaplétala do vyčerpávajících pozičních bojů, obával se nepřátelského úderu na příliš roztažené severní křídlo armádní fronty. Nadřízeným se se svými obavami svěřil, ale ti zkušenému stratégovi nenaslouchali. V půlce listopadu pak na Paulusova slova doopravdy došlo. V závěru bitvy jej svazovala obrovská odpovědnost za stovky tisíc obklíčených mužů a podle některých zdrojů získával čím dál větší vliv jeho náčelník štábu Arthur Schmidt. Paulus nakonec kapituloval jako zlomený muž. 

Měření sil

Rozdílný přístup Friedricha Pauluse a Vasilije Čujkova k velení částečně zapříčinil výsledek bitvy. Německý důstojník měl jen minimální zkušenosti s přímým vedením formace a přemýšlivá povaha jej předurčovala ke štábní pozici. Paulus dokázal dobře analyzovat situaci a vyhodnotit všechna rizika na strategické úrovni. Proto skupinu armád Jih i Hitlerův hlavní stan opakovaně upozorňoval na svá příliš roztažená křídla a hrozbu nepřátelského obchvatu. Zároveň jej ale hendikepoval fakt, že před převzetím velení 6. armády velel naposledy v roce 1935, a to pouhému praporu.

TIP: Málo známá fakta z bitvy o Stalingrad

V každodenních operačních záležitostech se tak Paulus musel spoléhat na své zkušené podřízené, což ve výsledku zpomalovalo rozhodovací proces. Naproti tomu hrubiánský Čujkov měl taktiku „v krvi“ a dokázal instinktivně najít správné řešení. Zápas o Stalingrad, který se změnil v opotřebovací bitvu, si žádal právě takové velitele. Velký význam měla i schopnost sovětského generála pozvednout morálku mužstva, byť často za pomoci drakonických trestů. V případě velké manévrové bitvy by měl navrch strategicky uvažující Paulus, ve Stalingradu se však vyznamenal spíše taktik Čujkov, který se tak stává vítězem našeho pomyslného duelu.

Dnešní satelity se připravují a kompletně programují ještě dole na Zemi. Provozovatelé satelitů mají tudíž jen omezené možnosti, jak zasahovat do činnosti satelitů, když se dostanou na oběžnou dráhu. V dohledné budoucnosti by to ale mělo být jiné. Přinejmenším některé ze satelitů bude možné programovat přímo ve vesmíru.

Prvním z takových satelitů by se měl brzy stát jednotunový komunikační satelit Eutelsat Quantum, který vyrobila britská společnost Surrey Satellite Technology (SSTL). Satelit bude v těchto dnech představen veřejnosti a pak se vydá k dokončení do společnosti Airbus ve Francii.

Chameleonský satelit  

Technologii satelitu Eutelsat Quantum vyvinula britská kosmická agentura UK Space Agency ve spolupráci s evropskou agenturou ESA. Namísto toho, aby šlo o specializovaný satelit, je řada funkcí satelitu řízená softwarově. Satelit je navržený tak, aby ho bylo možné přeprogramovat a překonfigurovat i poté, co bude umístěný na geostacionární oběžné dráze, ve vzdálenosti 35 786 km od povrchu Země.

TIP: Šílený nápad nebo skvělý koncept? Na ISS testují LEGO satelity

Eutelsat Quatum je komunikační chameleon. Podle potřeby si může, podobně jako právě chameleon, přizpůsobit například oblast pokrytí signálem, přenášené frekvence vysílání, napájení energií i pozici na oběžné dráze. Tento satelit představuje završení mnohaletého výzkumu a vývoje. Brzy ho jistě budou následovat další podobné „chameleonské“ satelity.

Lékaři v Číně nedávno u jedné pacientky zaznamenali pozoruhodné onemocnění. Jde o tak bizarní záležitost, že se tomu lidé napoprvé zdráhají uvěřit. Žena s příjmením Čchen nejprve zažila noc se zvoněním v uších a zvracením, aby pak ráno přestala slyšet hlas svého přítele.

Při vyšetření v nemocnici se ukázalo, že pacientka neslyší mužské hlasy. Postižení sluchu zprvu vypadalo jako nějaká kletba, záhy ale vyšlo najevo, že jde o vzácný typ ztráty sluchu v oblasti nízkých frekvencí. Právě to zřejmě vedlo k tomu, že pacientka přestala selektivně slyšet mužské hlasy, které jsou obecně hlubší než ženské.

Že jde o mimořádně vzácnou poruchu dokazují statistiky. V USA a v Kanadě připadá na 12 tisíc sluchově postižených jen jeden pacient s poškozením tohoto typu.

TIP: Léčba hrou: Nová videohra dokáže zlepšit sluch až o čtvrtinu

Podobná poškození obvykle vznikají v důsledku nemocí cév, traumat či autoimunitního onemocnění. Lékaři jsou ale přesvědčeni, že za zvláštním postižením sluchu pacientky byl stres z přepracování a také nedostatek spánku. Ženě proto naordinovali především důkladný odpočinek. Ten by měl ženě brzy vrátit schopnost slyšet (nejen) mužské hlasy.