Když jde o teleskopy, tak na jejich velikosti záleží. Vědci pochopitelně chtějí výkonnější vesmírné teleskopy, aby jim ještě více přiblížily tajemství z hlubokého vesmíru. Jenomže možnosti soudobých nosných raket jsou omezené a vynášení velkých nákladů do vesmíru navíc bývá velice drahé a komplikované.

Vědci a inženýři již v dnešní pracují na vývoji vesmírných teleskopů nové generace, které budou větší, než ty stávající. S jejich velikostí ale vyvstává zásadní problém, jak tyto monumentální přístroje dostat na místo určení. Buď by bylo nutné tyto teleskopy důmyslně skládat a omezovat, aby se celé najednou vešly do těch největších nosných raket, což by se ovšem nepochybně projevilo na jejich možnostech a výkonu. Anebo je možné takové teleskopy smontovat až ve vesmíru.

Montáž teleskopů ve vesmíru

Už teď se takové komplikace týkají připravovaného vesmírného dalekohledu Jamese Webba. Pokud úspěšně odletí do vesmíru v roce 2021, jak je v dnešní době plánováno, tak se před jeho spuštěním bude muset ve vesmíru pečlivě a opatrně rozložit více než 200 jeho pohyblivých součástí. Asi není třeba zdůrazňovat, že to přináší celou řadu možných rizik.

TIP: První „chameleonský“ satelit Eutelsat Quantum lze programovat i na orbitě

Proto teď odborníci NASA intenzivně zkoumají technologie a postupy potřebné ke smontování vesmírných dalekohledů, i dalších typů velkých satelitů na oběžné dráze. Pokud uspějí, tak by tím nejen odstranili problémy spojené s nosnou raketou, ale také by podstatně snížili náklady na vývoj a vypuštění takových zařízení. O kosmických montážích se uvažuje už dlouho, takže to nejspíš budeme muset brzy zkusit.

Zachování Země je při obnovení našeho druhu klíčové. Vyhubení lidstva by proto muselo v prvé řadě počítat se „znehodnocenou“ modrou planetou, o což by se docela spolehlivě postarala změna klimatu. Ta sice přichází s globálním oteplováním, ale ne dost rychle, abychom se jí nemohli přizpůsobit. Zhoršení by muselo nastat prudce a nezadržitelně. 

Není úniku

Popsané podmínky splňuje například výbuch supervulkánu: Když v dubnu 1815 explodovala indonéská sopka Tambora, uvolnilo se při erupci a následných dozvucích do atmosféry tolik žhavého popela, že v dalších letech ovlivnil klima na celé planetě. Letopočet 1816 získal přezdívku „rok bez léta“, protože na mnoha místech Spojených států v červenci mrzlo a sněžilo. Globální teplota klesla natolik, že v řadě oblastí světa zkolabovalo zemědělství, což vedlo ke hladomorům. Podle některých odhadů Tambora nepřímo zabila až 90 tisíc lidí. 

Indonéský obr přitom v indexu vulkanické explozivity dosahuje „pouze“ stupně sedm, a neřadí se tak mezi supervulkány: Erupce jedné takové sopky dokáže uvolnit do ovzduší přes 1 000 km³ popela a hornin, jež mohou zakrýt oblohu po celé planetě a přivodit další dobu ledovou. Podle Andyho Hamiltona, který se zabývá přežitím v extrémních podmínkách, by po výbuchu supervulkánu klesla teplota na Zemi o víc než 21 °C a planetu by zachvátil hladomor. 

Budeme žít pod zemí?

V případě exploze Yellowstonského supervulkánu by z mapy kompletně zmizely státy Wyoming, Idaho, Colorado, Montana a Utah. A zbytek USA by na tom nebyl o moc lépe, protože značná část vulkanického popela by nejspíš spadla na severoamerický kontinent a zničila tamní zemědělství. Obyvatelé by tak museli s následky bojovat například pomocí podzemních farem, kde sluneční svit nahrazují speciální žárovky a zářivky. 

Nejde o takovou science fiction, jak by se mohlo zdát. Jedna podpovrchová pěstírna, Growing Underground, už dávno funguje. Nachází se 33 m pod londýnskou čtvrtí Clapham, a nejenže si vystačí bez slunečního svitu, ale má také uzavřený okruh vody, takže je pěstování plodin až o 70 % šetrnější než na polích. Erupce supervulkánu by tedy sice zahubila možná i miliardy lidí, ale část populace by stále měla co jíst. 

Po nás potopa

Pokud by však změně klimatu předcházelo také zničení elektrické či vodovodní sítě, klesly by naše šance na přežití k nule. Pravděpodobnější ovšem je, že se zničíme sami během atomové či termonukleární války. Samotné exploze jaderných zbraní sice lidstvo nevyhubí, ale způsobí dost velké škody, abychom se nemohli uchýlit k alternativním způsobům obživy: Každá bomba vymrští do vzduchu obrovské množství prachu, popela a nerozštěpených zbytků radioaktivního materiálu, který se v atmosféře spojí do částeček o průměru 10 nm až 20 µm. Ty se posléze vracejí na zemský povrch ve formě radioaktivního spadu, který zabíjí život a kontaminuje půdu.  

Kvůli explozím by se navíc dostalo do stratosféry tolik popela, že by na Zemi – podobně jako po výbuchu supervulkánu – zavládla tzv. nukleární zima. Spojení radiace, chladu a nedostatku jídla by už lidstvo s největší pravděpodobností nepřežilo. Nutně by to však neznamenalo současný zánik biosféry: Například lišejník terčovník pohledný může růst v nadmořských výškách až 7 000 m a fotosyntézy je schopen i při −24 °C. Bakterie rodu Methanopyrus se naopak dokážou množit v teplotách kolem 120 °C a libují si ve „spáleném“ prostředí bohatém na vodík či oxid uhličitý. Vyhubení veškerého života na Zemi by tak musely podmínit mnohem drsnější okolnosti než v případě zániku lidského druhu. 

Sluneční vítr je krutý

„Inspiraci“ pro kompletní zničení biosféry nemusíme hledat daleko. Mars měl ještě před čtyřmi miliardami let podobně hustou atmosféru jako Země a pokrývaly ho oceány. Pak se však odehrálo něco, co z něj učinilo zcela mrtvou planetu. Příčinu apokalypsy letos zřejmě odhalila sonda MAVEN, kterou NASA vyslala zkoumat plynný obal Marsu. Automat se zaměřil na množství vzácného plynu argonu, konkrétně jeho izotopů 36Ar a 38Ar. Jejich výskyt zkoumal v různých vzdálenostech od povrchu a zjistil, že velké množství „lehčího“ izotopu 36Ar v tamní atmosféře chybí. 

„Z naměřených hodnot usuzujeme, že většina marsovské atmosféry zkrátka unikla do kosmu,“ vysvětluje Bruce Jakowski, jeden z vědců, kteří analyzují hodnoty zjištěné sondou. Příčina tkví zřejmě v tzv. slunečním větru – proudu vysokoenergetických částic, jež velkou rychlostí vylétají ze Slunce. Když se pak srazí s molekulami v ovzduší planet, mohou jich část strhnout a odnést s sebou do volného prostoru. Lehčí molekuly se přitom „nechávají unést“ snáz. Sonda MAVEN tudíž kolem Marsu objevila dostatek argonu-38, ale ani zdaleka nenarazila na odpovídající množství lehčího izotopu. V současnosti nejpřijímanější teorie o ztrátě marsovské atmosféry proto tvrdí, že z ní sluneční vítr v průběhu uplynulých čtyř miliard let „odvál“ zhruba 66 %.

Máme lepší ochranu

Řídnoucí plynný obal přestal Mars tepelně izolovat, nechránil ho před přilétajícími tělesy, a hlavně nestínil jeho povrch před kosmickým zářením. Rudá planeta, stejně jako ta modrá a ostatní tělesa, čelí neustálému toku radiace, tvořenému vedle jader vodíku a helia také jádry železa, titanu a dalších těžkých kovů. Záření proto poškozuje buňky a mimo jiné může vyvolat rakovinné bujení. V případě Země – a dřív i Marsu – zachycují většinu škodlivého záření magnetosféra spolu s atmosférou. Řídnutí druhé zmíněné složky tak postupně změnilo rudou planetu v nehostinné místo nevhodné pro život.

Pozemské ovzduší je však mnohem stabilnější, protože ho k planetě poutá mocnější gravitace: Mars má jen zhruba desetinu hmotnosti Země. Modrou planetu zároveň chrání podstatně silnější magnetosféra. Přesto náš vesmírný domov ztrácí podle některých odhadů vinou solárního větru až 90 000 tun atmosféry ročně. Pokud by Slunce v případě silnější aktivity začalo produkovat „agresivnější“ vítr, nelze vyloučit, že by Zemi postupně stihl stejný osud jako Mars. 

Naděje umírá poslední

Slunce také nejspíš sehraje hlavní roli v kompletní destrukci naší planety, která je mnohem odolnější, než jak ji líčí sci-fi romány a filmy. Vznikla z železa, křemíku, niklu, hořčíku a mnoha dalších prvků, díky nimž je extrémně pevná. Zůstává proto krajně nepravděpodobné, že ji zničí mechanické poškození. Takřka jistou záhubu Země však můžeme spatřovat právě ve Slunci: Jeho teplota totiž postupně roste a během miliardy let se středobod našeho solárního systému rozžhaví natolik, že se veškerá pozemská voda vypaří. Z modré planety tak zbude jen rozpálená výheň, kde přežijí pouze nejodolnější mikroorganismy. 

TIP: Kdy přijde soudný den? Jaké jsou nejčernější scénáře vyhubení lidstva?

Zhruba za pět miliard let se hvězda navíc rozepne do stadia tzv. rudého obra. Nakonec bude tak gigantická, že Zemi doslova pohltí. Na druhou stranu bude klesat její hmotnost, a tudíž i gravitace. Někteří teoretikové proto věří, že se modrá planeta ze své oběžné dráhy „utrhne“ a unikne před zkázou do kosmu. Podle vědců z britské Royal Astronomical Society však nebude gravitační posun na opuštění orbity stačit.

Luskouni, tedy fantaskně vyhlížející savci pokrytí šupinami, jsou velmi zvláštní, úžasně roztomilí, a také velice ohrožení tvorové. V současnosti drží nelichotivé prvenství nejčastěji pašovaného živočicha. Asi není nutné zdůrazňovat, jak hodně to komplikuje veškeré snahy o jejich ochranu. Úřady ani ochránci přírody to ale nevzdávají.

Před pár dny se povedl úspěšný zásah úřadům malajského státu Sabah, který leží na ostrově Borneo. Zabavili tam téměř 30 tun částí luskounů, které pocházely z Afriky. Tento deprimující kontraband představuje rekordní množství luskounů, které kdy bylo zabaveno v Malajsii, klíčové zemi černého obchodu s luskouny.

TIP: Co by mohlo zachránit kriticky ohrožená zvířata? Změna chutí Číňanů

Zabavené zboží by mělo na černém trhu hodnotu asi 2 miliony dolarů (přes 45 milionů 600 tisíc Kč). Jen během posledního desetiletí bylo ve světě nelegálně uloveno asi 1 milion luskounů. Mnozí lidé v Asii věří, že šupiny luskounů mají léčivou moc. Ve skutečnosti jsou asi tak léčivé, jako ostříhané nehty. Jsou totiž ze stejného materiálu - keratinu. Další problém je v tom, že maso luskounů je luxusní pochoutkou asijské kuchyně. Není divu, že všechny druhy luskounů jsou dnes na pokraji vymření.

Taky se snažíte dohánět resty celonoční prací? Možná byste si to měli příště rozmyslet. Podle nového výzkumu si lidé, kteří zůstanou vzhůru celou noc, poškozují svoji genetickou informaci. A poškozená DNA znamená riziko budoucích zdravotních problémů, které mohou být velice nepříjemné.

Tým badatelů z Hong Kongu si k tomu výzkumu vybral zajímavé pokusné osoby. Zkoumali totiž 49 lékařů, z nichž 24 chodilo na noční směny. Asi pětkrát až šestkrát do měsíce pracovali od pozdního odpoledne do rána příštího dne. Všem lékařům v pravidelných intervalech odebírali krev a zjišťovali údaje o jejich zdravotním stavu, spánku a také o jejich práci.

TIP: Není nad dobrý spánek. Z dětí dělá štíhlejší a zdravější teenagery

Výsledky experimentu ukazují, že nedostatek spánku se jednoznačně projevuje na DNA. V buňkách lékařů, kteří chodili na noční směny, docházelo k nižší produkci důležitého genu, který má na starosti opravy DNA. DNA nevyspaných lékařů byla v porovnání s lékaři, kteří měli obvyklý denní rytmus, více poškozená.

Krizi na přelomu tisíciletí ohraničují dvě období růstu a expanze českého státu. První za vlády Boleslava I. Ukrutného (asi 935–972) Boleslava II. Pobožného (asi 972–99), pro kterou vytvořil podmínky Boleslavův předchůdce a bratr Václav. Krizi pak ukončila vláda knížete Oldřicha (1012–1034) a nový rozkvět nastal s nástupem jeho syna Břetislava I. (1034–1055). Co těžké časy přemyslovského knížectví způsobilo?

Příčin bylo hned několik a vzájemně se prolínaly. Nepochybný prim však hrály dvě z nich. Vzestup moci polských Piastovců s nástupem Boleslava Chrabrého, který zastavil přemyslovskou expanzi, a podobně úspěšná vláda Štěpána I. v Uhrách. Bylo to o to snazší, že zhruba ve stejné době na český knížecí stolec nastoupil Boleslav III. Ryšavý, trpící chorobným strachem z vlastních příbuzných. Jeho mladší bratři Jaromír a Oldřich, jež se Boleslav pokusil zlikvidovat, o tom věděli své.  

Přemyslovci v kleštích

Podobně jako i jiným raným státním celkům se rozlehlé „říši“ Boleslavů dařilo díky tvrdé a systematické expanzi, která přinášela veškeré potřebné zdroje. Podrobená území produkovala a mohla živit více bojovníků, současně poskytovala obchodovatelné zboží, zejména otroky, ale i poplatky z cest a tributy v nejrůznější podobě. Sepětí se Západem a latinskou kulturou, náskok díky dědictví Velké Moravy, to vše přispělo k tomu, že Čechy v 10. století předstihly své sousedy a expandovaly jako první. Samozřejmě pod bedlivým dohledem Východofrancké říše. Jenomže dění v této říši mělo rovněž vliv na vývoj v Čechách. A když se Boleslav II. dvakrát špatně přiklonil na „špatnou“ stranu při tamějších nástupnických sporech, ochabla na Západě důvěra v přemyslovské vládce.   

Situace se vyhrotila také na severovýchodě, když také polští Piastovci dospěli do fáze, kdy jim vlastní území přestalo stačit. Možná by Boleslav, či jeho synové, dokázali zabránit ztrátě spravovaných území Slezska a Krakovska, svázaných s Čechami jen volně, avšak o svůj podíl se hlásily také konsolidující se Uhry pod vládou Arpádovců. Bojovat na dvou frontách bylo nemožné. Postupné vysychání zdrojů v důsledku územních ztrát a nedostatečné využití pro nemalé vojsko vedly k nespokojenosti a napětí v Čechách. Stárnoucí Boleslav II. vládl pod sžíravou kritikou biskupa Vojtěcha a nedokázal krizi čelit. Když nečekaně ulehl s neznámou chorobou, připadlo rozhodování jeho synům. Jistě nebude náhoda, že krátce poté došlo k přepadení bohatého hradiště Libice a následnému masakru Slavníkovců. 

Hra o osud Čech

Pokud v dané situaci existovala nějaká cesta z krize, zemřela roku 999 s nástupem nejstaršího Boleslavova syna, Boleslava III., který jako český kníže naprosto selhal. Nejen, že si znepřátelil biskupa a naopak nešetřil servilitou vůči míšeňskému markrabímu, ale s chorobnou zarputilostí se snažil zlikvidovat každého, kdo by mohl ohrozit jeho nárok na knížecí stolec. S největší krutostí postupoval zejména vůči svým mladším bratrům, Jaromírovi a Oldřichovi. Tři roky Boleslavovy krutovlády přivedly Čechy k povstání a kníže byl ze země vyhnán. Na kolbiště vstoupil nový hráč, polský kníže Boleslav Chrabrý, který zcela ovládl dění a s ním i český knížecí stolec. Chybělo málo a Přemyslovci mohli zmizet z dějin.

Příliš silný vládce za východní hranicí ovšem logicky nebyl vhod novému německému králi Jindřichovi II., který proto podpořil nárok kněžice Jaromíra a vybavil ho vojskem. Vláda Chrabrého nad Čechami skončila, avšak ostatní někdejší území spravovaná Přemyslovci si podržel. Roku 1004 se tak na Pražský hrad vrátil právoplatný nástupce, Přemyslovec Jaromír.

Právě v této době, kdy krize zdaleka neodezněla a nepochybně otřásla přemyslovským rodem a důvěrou v moc knížete, se na mincích poprvé objevuje sv. Václav, nadčasový duchovní symbol českého knížectví. S Jaromírovou vládou však bouřlivá léta neskončila. Byl tu ještě nejmladší bratr Oldřich, stejně ambiciózní a tvrdý jako většina Přemyslovců.

Nová naděje

Po osmi letech Jaromírovy vlády se iniciativy chopil nejmladší Oldřich a svého bratra svrhl. Převrat posvětil německý král, a tak se Oldřich stal novým knížetem. Tak trochu to připomínalo časy Oldřichova děda Boleslava I., který po Václavově smrti pozvedl české knížectví k větší slávě. Oldřich definitivně odrazil Poláky, posílil stabilitu knížectví, mimo jiné i tím, že se zbavil opozice a k Čechám s konečnou platností připojil Moravu. Tu pak do správy svěřil svému synovi Břetislavovi.

TIP: Příliš drahá čelenka: Jak to skutečně bylo s korunou pro knížete Vladislava II.?

Když Oldřich roku 1034 zemřel, byl Břetislav posledním žijícím Přemyslovcem, tedy kromě starého zničeného Jaromíra. Břetislav byl jedinou nadějí rodu a obstál. Obnovil a upevnil postavení Čech, vnitřně je konsolidoval a spustil mnohé změny, jež z knížectví utvořily skutečný stát. Přemyslovci velké období krize přežili a vyšli z něj posíleni.

Předěl roku 1000

Události kolem roku 1000 hrají v dějinách středověkého českého státu významnou roli. Představují jakýsi předěl mezi dvěma obdobími růstu, jsou svorníkem staré a nové éry, kdy chybělo málo a české i evropské dějiny se mohly ubírat zcela jiným směrem. Přes všechno, co se stalo, nikdo nepochyboval o právu Přemyslovců vládnout. Ani Slavníkovci, ani Vršovci, ani žádný z cizinců tuto skutečnost nedokázal změnit…

Odborníci NASA loni v listopadu na satelitních snímcích vystopovali pravděpodobný impaktní kráter pod ledem v Grónsku, kterému přezdívají Hiawatha. Teď se k němu přidal druhý možný impaktní kráter.

Nové podezřelé místo pod ledem by mohlo představovat kráter o průměru asi 36 kilometrů. Zatím ale není definitivně potvrzeno, že jde skutečně o kráter vesmírného původu. Podobných struktur je na zemském povrchu mnoho, ale zdaleka ne každá z nich vznikla po dopadu nebeského posla.

Krátery pod ledem

Vedoucí výzkumu glaciolog Joe MacGregor z Goddardova kosmického střediska NASA v americkém Greenbeltu, Maryland, a jeho spolupracovníci k tomuto objevu využili data z celkem 11 programů dálkového průzkumu Země, na nichž se podílí více satelitů NASA. 

TIP: Ismenia Patera na Marsu: Jde o impaktní kráter nebo dávný supervulkán?

Kráter Hiawatha a nově objevný kráter jsou od sebe vzdálené jen asi 183 kilometrů. Navzdory jejich blízkosti se vědci domnívají, že vznikly při dvou oddělených nárazech různých těles. Buď mohlo jít o dva kusy jednoho asteroidu anebo krátery vznikly při dvou různých událostech. Podle dostupný údajů a jejich struktury jsou oba dva krátery staré minimálně 78 tisíc let, mohou ale být i mnohem starší.

Další rutinu pěšákova života ve Vietnamu představovalo vyslání přepadové hlídky s úkolem zřídit léčku na možných přístupových trasách, po nichž se mohl v noci přesouvat nepřítel. Tyto léčky připravovali Američané každou noc tak, aby protivníkovi znemožnili přístup ke svým pozicím a celkově mu zamezili využívat jeho komunikační trasy pro potřeby zásobování a přesunů. Právě toto zřizování léček tvořilo po celou válku důležitou náplň akcí malých jednotek americké pěchoty.

Šílená minuta

Operující pěší roty vysílaly ze svého perimetru každého dne v podvečer jednu přepadovou hlídku (zesílené pěší družstvo), která vyrazila za soumraku na předem vybranou pozici většinou poblíž frekventované stezky. Často se sice přepadové hlídky protivníka vůbec nedočkaly, ale pokud došlo ke kontaktu, mohlo dojít k dramatické přestřelce, v níž si žádná ze stran nemohla být předem jista vítězstvím a ve které rozhodovala palebná síla, zkušenost jednotlivých vojáků a samozřejmě i štěstí.

Pokud noc proběhla klidně, opakoval se ráno znovu celý koloběh. První denní činností byl průzkum palbou v podobě takzvané šílené minuty, kdy každý pěšák vypálil do předpolí jeden zásobník k prověření, zda nepřítel nepronikl v noci nepozorovaně k obrannému postavení. Po snídani, sbalení se a zlikvidování NDP vyrazila pěší jednotka k plnění dalšího denního úkolu.

Den plný adrenalinu 

Běžný pěšák nevěděl, co jej v průběhu dne bude čekat, zda hlídkování skončí bez výsledku či dojde k letmému střetu s jednotlivci, anebo se malá přestřelka vyvine do rozsáhlého střetu za účasti několika amerických rot či praporů s nasazením celého systému palebné podpory. Pobyt v džungli znamenal pro „blátošlapy“ nekončící sled rutiny, únavy, stresu, strachu, adrenalinu a bolesti, jejichž míra se proměňovala podle intenzity bojových akcí.

Zpestřením každodenní rutiny byly vrtulníkové výsadky, lehčí služba na obranném perimetru palebné základny (zhruba jednou za dva týdny či měsíc), přílet zásobovacích vrtulníků s toužebně očekávanou poštou a zvláštními příděly (sladkosti, cigarety, limonády, pivo), jednou za čtvrt roku pak několikadenní odpočinek v zázemí a v druhé polovině turnusu dokonce týdenní dovolená mimo Vietnam. 

Pešky, vrtulníkem či transportérem 

Bojové nasazení americké pěchoty však nepředstavovalo jen rutinní model pátrání po protivníkovi. Každý bojový kontakt mohl být jiný a jeho průběh odvisel od terénních podmínek a síly protivníka – od krátké přestřelky s osamělým místním partyzánem přes rušivou palbu skrytého odstřelovače až po několikadenní dobývání opevněného postavení. Proměnlivý charakter prostředí či činnosti protivníka v různých oblastech dávaly vzniknout široké škále taktických a operačních konceptů, které se v průběhu války s větším či menším úspěchem postupně uplatňovaly.

Pěšáci tak nemuseli spoléhat jen na své nohy, ale vedle vrtulníků byly ve vhodném terénu nasazeny i síly mechanizované pěchoty na obrněných transportérech M113 a účinnou podporu dokázaly poskytnout obrněné útvary s tanky M48 nebo M551. Kombinované síly pěchoty a obrněnců se podílely například na zajištění silničních komunikací, které byly tolik důležité pro plynulé zásobování, nebo se nasazovaly k úderům na opevněné týlové základny nepřítele.

Pešky, vrtulníkem či transportérem

Některé jednotky pronikaly na území kontrolované protivníkem pomocí výsadkových plavidel či rychlých vznášedel, přičemž palebnou podporu přímo na místě zajišťovaly těžce ozbrojené říční monitory nebo obratné hlídkové čluny. Změna strategie koncem 60. let pak proměnila i činnost obyčejných pěšáků. Mohutné údery do nehostinných oblastí nahradily operace směřující k izolování protivníka od podpory místního obyvatelstva a zásob potravin, zvýšení péče o civilní obyvatelstvo a jeho ochranu před vykořisťováním ze strany NFO a zablokování pohybu nepřítele pomocí intenzivního hlídkování a zřizování léček.

V podmínkách decentralizované války pak veškeré zmíněné akce záležely na kvalitě malých jednotek pěchoty (rota–četa–družstvo) a jejich velitelích. Nicméně v tomto ohledu Američany oproti jejich protivníkům z NFO hendikepoval systém individuální rotace, kdy vojáci sloužili v poli roční a důstojníci u bojových jednotek pak pouze půlroční turnusy, což bránilo nejen efektivnímu využívání nabytých zkušeností, ale i stmelování jednotek.

Vlci obecní (Canis lupus) se před pár lety vrátili do přírody Toskánska. Britské a italské vědce zajímalo, jakou kořist tyto šelmy loví. V mnoha evropských oblastech totiž drží lovem pod kontrolou populaci jelena lesního (Cervus elaphus), ale v přírodě Toskánska jsou hojnější srnci obecní (Capreolus capreolus). Přírodovědci proto vsázeli, že právě srnci budou hlavní složkou vlčího jídelníčku. Skutečnost ale ukázala, že dávají přednost ještě úplně jinému masu.

Bezpečné toskánské chlívky

Rozbor více než dvou tisíců vzorků vlčího trusu nasbíraného v Toskánsku vypovídá o překvapivé slabosti tamějších vlků pro vepřové. Převážnou část vlčího jídelníčku tvoří prase divoké (Sus scrofa) a k lovu srnců se vlci ve větší míře uchylovali jen v letech, kdy stavy divočáků prudce poklesly.

Pozoruhodné je, že ve většině evropských oblastí se vlci praseti divokému jako kořisti vyhýbají. Obliba vepřového u toskánských vlků zřejmě souvisí s tím, že středomořští divočáci jsou ve srovnání s příslušníky vnitrozemské populace prasat divokých poměrně malí. Jejich lov tedy není pro vlky tak nebezpečný.

V Toskánsku se volně pasou početná stáda ovcí, koz a skotu. Přesto tam tvoří prase divoké a srnec 95 % vlčího jídelníčku. Zbytek kořisti představují jeleni lesní, zajíci, malí hlodavci. Příležitostně uloví vlci i ovci, kozu nebo skot. To jsou ale vzácné případy. Vědci proto hodnotí reintrodukci vlků do Toskánska jako úspěšnou.

„Naše výzkumy prokázaly, že když jsou vlci vypuštěni do přírody, kde je zdravá populace kopytníků, pak je jejich dopad na chov domácích zvířat minimální,“ říká jeden z autorů studie Stephen Willis z Durham University.

Záchrana ze „sedmi statečných“

Jinde reintrodukce vlka do volné přírody tak úspěšně neprobíhá. Hlavní problém představuje slabost vysazených vlků pro maso domácích zvířat. Plně to platí i o mexickém poddruhu vlka obecného (Canis lupus baileyi).

Šelma označovaná Mexičany jako „el lobo“ je nejmenším poddruhem vlka na americkém kontinentu. Původně obývala rozsáhlý areál sahající na jihu až do mexických pouští Sonora a Chihuahua. Severní hranice výskytu vlka mexického probíhala americkými státy Texas, Arizona a Nové Mexiko. Rozvoj chovu dobytka v druhé polovině 19. století vytlačil z krajiny zvěř, kterou se vlci živili. Šelmy si proto hledaly kořist na pastvinách mezi ovcemi a skotem. Rančeři nesli změnu vlčího jídelníčku velmi nelibě a vyhlásili vlkům válku.

Po desetiletích vybíjení zbylo z kdysi početné populace mexického vlka posledních „sedm statečných“. Podařil se s nimi stejný zázrak jako s bizonem americkým (Bison bison) nebo kondorem kalifornským (Gymnogyps californianus). Poslední volně žijící jedince ochránci přírody odchytili a pokusili se je rozmnožit v zajetí. Dnes čítá populace mexického vlka asi tři stovky zvířat chovaných v zajetí. Od roku 1998 k nim přibývají i zvířata vypuštěná do volné přírody.

Vlci na odvykací léčbě

Na pomezí amerických států Arizona a Nové Mexiko žije několik desítek vlků mexických. Šelmy zůstávají pod stálým dohledem pracovníků státní ochrany přírody, takže každý vlk, který byl usvědčen ze zabití domácích zvířat, je strážci odchycen a vrácen do zoologické zahrady. Každý vlk, který zmizí z přírody, pak ale v nepočetné volně žijící populaci citelně chybí. To bohužel zdaleka není to nejhorší, co se může mexickým vlkům přihodit. Chovatelé dobytka jim neodpustí jedinou zadávenou ovci. Na arizonsko-novomexické pomezí se vrací „vlčí válka“. Od roku 1998 bylo ilegálně uloveno hodně přes padesát mexických vlků.

Američtí vědci proto odzkoušeli na mexických vlcích trik, který jim má zahnat chutě na skopové. Postup nápadně připomíná odvykací kúru alkoholiků. Zoologové Lowell Nicolaus a Dan Moriarty pomazali kusy skopového masa chemikálií, která nemá žádnou chuť ani pach, ale u psovitých šelem vyvolává těžkou nevolnost. Maso zabalili do ovčí kůže a nabídli je vlkům. Když vlci maso snědli, bylo jim po něm zle. Nepříjemný zážitek si spojili s pachem ovcí a skopového masa. Když pak vědci nabídli těmto zvířatům další skopové, vlci o něj nejevili nejmenší zájem a odpor jim vydržel hodně dlouho.

TIP: Výzva vlčího návratu: Jak probíhá vlčí comeback na Lužicko

Ochranáři nyní vyhodnocují další testy na zvířatech chovaných v zajetí. Pokud dojdou k závěru, že kúra je účinná a zároveň i bezpečná, podstoupí protiskopovou odvykací léčbu všichni volně žijící mexičtí vlci. Ti by se pak měli soustředit především na lov divokých zvířat a pastviny s dobytkem nechat na pokoji.

Marie Terezie prožila své dětství na vídeňském dvoře. Narodila se ve čtvrtek 13. května 1717 ve Vídni dvaatřicetiletému panujícímu císaři a králi Karlu VI. a jeho pětadvacetileté manželce Alžbětě Kristině. Rodiče oslavili její narození tím, že kostelu v poutním místě Mariazell věnovali sošku děťátka z ryzího zlata. Poněkud zvláštní byla skutečnost, že váha sošky odpovídala váze prvorozeného dítěte císařského páru, maličkého prince Leopolda Jana, který zemřel rok předtím ve věku několika měsíců.

Křtiny hodné císařského rodu

Pro dceřiny křtiny odehrávající se v Rytířském sálu vídeňského Hofburgu nechali přivézt vodu až z Jordánu, u jehož břehu Jan Křtitel pokřtil Ježíše Krista. Okolo drahocenné a drahokamy posázené křtitelnice stály nejvzácnější vídeňské relikviáře s Ježíšovou krví, trnem z jeho koruny, jeho nehtem a dalšími relikviemi. Maličká princezna Marie Terezie projevila odhodlání již během tohoto slavnostního okamžiku, neboť po polití studenou vodou se vzteky rozeřvala z plných plic. Přestala až poté, co ji uložili do skvostné kolébky. Dostala jména Marie Terezie, která nosila například otcova neprovdaná a zapomenutá sestra či otcova sestřenice, španělská infantka, provdaná za krále Slunce – Ludvíka XIV. 

Dcera místo syna

Rodiče chovali k malé princezničce něžné city, nicméně zcela v duchu 18. století. Osobně se o ni nestarali, ale zahrnuli ji blahobytem, který zajišťovalo dostatečné množství služebnictva. Rodiče se občas zjevili jako andělé a radovali se, jak holčička roste a jaké činí pokroky. S matkou hovořila Marie Terezie zásadně francouzsky, zatímco otec zase preferoval němčinu.

Základním problémem ve vztahu mezi Marií Terezií a jejími rodiči nebyla strohá španělská etiketa, ale zklamání, že se jim narodila dcera. Po smrti prvorozeného syna se rodiče upnuli na sen zplodit mužského dědice. Karel VI. proto nechal vymalovat ložnici, kde manželku co nejčastěji navštěvoval, odvážnými milostnými výjevy. Spíše než o projev vášně se však jednalo o vytvoření vhodných podmínek pro splnění „povinnosti“.

Císařovna Alžběta Kristina neúnavně podstupovala jednu zaručeně účinnou léčbu či lázeňskou kúru za druhou, nechala se vodit za nos různými jasnovidci, mastičkáři a jinými šarlatány a pochopitelně utratila spoustu peněz za dary kostelům, klášterům a kaplím v zoufalé snaze vymodlit si od nebes syna.

Také často pobývala v Karlových Varech, proslavených již tehdy blahodárnými účinky tamějších minerálních vod. Poslední dítě Karlovi porodila v roce 1724, poté již přestala doufat, že se jí poštěstí mít syna. Své zklamání, že selhala jako matka i naděje celé dynastie, utápěla v alkoholu. Poté císař svou „bílou Lízu“, jak spanilé manželce pro její bledost v mládí přezdíval, již tolik nevyhledával. O státních záležitostech se s ní sice neradil, ale staral se o ni láskyplně. To mu nicméně nebránilo najít si mezi dvorními dámami několik milenek. 

Vzdělání hodné arcivévodkyně

Marie Terezie vyrůstala obklopena pompézním barokním dvorem sešněrovaným španělskou etiketou, přesto se jí dařilo projevovat se jako normální malé dítě. Říkalo se, že když šestiletá arcivévodkyně sledovala z balkonu procesí, které vedl její otec oblečený v honosném dvorském španělském hávu, s kloboukem plnou pavích per, jakmile ho poznala, s nadšením začala křičet: „Tati, tati, jak ti to sluší!“

Ve Vídni se i proto stala velmi oblíbenou a obyvatelstvo ji dojemně nazývalo „Resl“ (Rézi). Zdravé, živé a veselé Marii Terezii se jako habsburské princezně dostalo tradiční výchovy. Ta se soustředila primárně na náboženství, které hrálo po celý její život důležitou roli.

Jako pobožná a přesvědčená katolička denně navštěvovala mši svatou, v neděli a o svátcích dokonce dvakrát denně. Přísně dodržovala všechna náboženská pravidla a byla vedena k vroucně oddané a dobročinné zbožnosti. Také ráda navštěvovala poutní místa – k jejím nejoblíbenějším patřilo štýrské Mariazell, kde uchovávali sošku Panny Marie nazývanou „Velká matka Rakouska“. Pro pražské Jezulátko (původně španělskou sošku, kterou do Prahy přivezla roku 1603 Polyxena z Lobkovic, provázela od jejího veřejného vystavení roku 1628 pověst zázračné moci) sama vyšila obleček a štědře obdarovala mnoho kostelů.

Princeznu vzdělávali soukromí učitelé. Kromě základních předmětů jako psaní, čtení či počty se ještě učila zeměpis a dějiny. Výuku církevních a světových dějin zajišťoval člen jezuitského řádu. Dále se učila latinsky, francouzsky, italsky, ovládala i základy maďarštiny a španělštiny. Naštěstí měla podobně jako většina Habsburků velké nadání na jazyky. U vídeňského dvora se mluvilo hlavně italsky a později francouzsky, ale pokud bychom měli jeden jazyk označit za její rodný, rozhodli bychom se pro němčinu, respektive vídeňský dialekt. Její písemný projev byl však plný gramatických chyb. Německy hovořilo nejvíce jejích poddaných v českých, rakouských a německých zemích.

Marie Terezie měla také výtvarné nadání a ráda malovala. Velký důraz se kladl i na výuku hry na klavír, tance, zpěvu, hudby a jízdy na koni. Marie Terezie se nestyděla zpívat a hrát divadlo před publikem a ráda až do úmoru tančila. Měla pěkný sopránový hlas a zvládala i obtížné operní árie. Její radost ze života ji nutila nevynechat v mládí ani jeden maškarní bál, ples či jinou slavnost. Naopak si neoblíbila lov, ale vždy se těšila na projížďky na koni a na pobyty v přírodě. Po celý život stejně jako Ludvík XIV. (bratranec jejího dědečka) trvala na tom, aby byla v místnostech, kde přebývala, otevřená okna.

Krása a šarm bez zkušeností?

Otec se ji kupodivu nepokusil zasvětit do tajů politiky, státní správy či vedení válek. Ačkoliv bylo jasné, že po něm nastoupí na trůn, neúčastnila se zasedání tajné rady ani dalších grémií, neobjížděla země rakouského soustátí ani nestudovala právní dokumenty. Byla to otcova vina, že ji nepřipravil na zvládnutí enormně těžké role, která na ni čekala.

TIP: Bití, týrání hladem a ponižování: Tak vypadala výchova princů a princezen

Nedostatečnou přípravu na vládu později popsala: „Zkušeností a znalostí tolik potřebných pro vládnutí tak různorodým a geograficky rozdílným zemím jsem měla velmi málo, protože si to můj pan otec nepřál, ani mě nikdy neseznámil s fungováním zahraničních nebo domácích záležitostí.“

Nutno dodat, že její otec by asi nebyl ideálním učitelem státovědy. Sám zůstával po celý život v zajetí zastaralých představ o poslání svého rodu, výlučnosti katolické církve a pedanticky lpěl na dvorské etiketě. Přitom mu chyběl potřebný přehled a jasná politická linie.