Ačkoliv to tak kvůli řídké atmosféře nevypadá, silné bouře najdeme kromě Země také na Marsu. Ty budou velkou výzvou pro kolonizátory planety, protože tyto prachové bouře mohou trvat i několik měsíců a značně znepříjemní obyvatelům Marsu život.

Předchozí část: Jaké panuje počasí na okolních planetách?

Nejbouřlivější Jupiter

Ze snímků Jupitera je patrné, že se jedná o nejbouřlivější planetu v naší soustavě. Vírových struktur najdeme v tamní atmosféře doslova stovky: některé představují cyklony, tedy oblasti nízkého tlaku, podobně jako pozemské hurikány; jiné anticyklony, tj. oblasti vysokého tlaku. Na rozdíl od Země však anticyklony převažují a patří k nim i ty největší útvary – jako známá Velká rudá skvrna. Mechanismus jejich vzniku ovšem zůstává pro vědce tajemstvím, neboť veškeré přijímané modely jen obtížně vysvětlují některá pozorovaná fakta: Jupiterovy anticyklony „žijí“ mnohem déle, než modely předpovídají, a navíc jsou často eliptické na rozdíl od očekávaného, spíš kruhového tvaru. 

Nicméně přinejmenším pro dlouhověkost těchto struktur zřejmě vysvětlení máme. Anticyklony na Jupiteru nejčastěji vznikají v oblastech světlých pásů obepínajících celou planetu, kde se – jak vyplývá z pozorování – vyskytuje silný rychlostní střih. Jinými slovy, jednotlivé pásy se tam jakoby pohybují vůči sobě, neboť jeden rotuje rychleji než druhý. Takové rozhraní je pak často zdrojem atmosférických nestabilit, z nichž se mohou formovat víry – a protože jich vzniká opravdu mnoho, mohou se srážet, přičemž kolizemi rostou. Zdá se tedy, že dlouhodobou existenci obřích oblačných vírů v atmosféře Jupitera umožňuje právě pohlcování menších anticyklon z bezprostředního okolí.

Velká rudá bouře

Největším atmosférickým útvarem na Jupiteru je již zmiňovaná Velká rudá skvrna. Astronomové ji systematicky sledují od roku 1878, v roce 1831 ji zakreslil Samuel Schwabe a vůbec poprvé ji s největší pravděpodobností pozoroval Robert Hooke v roce 1664. Je tedy minimálně 350 let stará, má tvar oválu zhruba o rozměrech 20 000 × 14 000 km a pohybuje se asi 23° jižně od rovníku. Plynná hmota tmavého pásu, do nějž se červená skvrna noří, ji složitým způsobem obtéká. Uvnitř je pak patrná struktura připomínající velkou spirálu. Skvrna vyčnívá přibližně 30 km nad okolí a její střed je zhruba o 8 °C chladnější než okraje. 

Útvar rotuje s periodou asi sedmi dní, na jeho okraji vanou větry rychlostí až 400 km/h, nicméně v centru panuje relativní klid, jako v pověstném oku hurikánu. Načervenalé zabarvení způsobují zřejmě chemické příměsi s obsahem fosforu. Z dlouhodobých pozorování vyplývá, že se Velká rudá skvrna zmenšuje, není však jasné, zda je to indicie jejího blížícího se zániku, nebo jde pouze o přechodné vývojové stadium. 

Druhou největší anticyklonu na Jupiteru představuje tzv. Malá rudá skvrna, jež se nachází také na jižní polokouli, ale asi 33° od rovníku. Její zárodky byly poprvé pozorovány v roce 1939 jako bílé ovály: nejdříve šlo o šest skvrn, které se později sloučily do tří větších, a v roce 1998 zbyly po spojení dvou z nich jen dva bílé ovály, jež nakonec o dva roky později splynuly v jediný. V roce 2006 navíc výsledný útvar zčervenal, což vědci vysvětlují interakcí slunečního záření a nějaké chemikálie vynesené vírem do vyšších vrstev atmosféry. 

Saturn, Uran, Neptun…

Anticyklony podobné Velké rudé skvrně na Jupiteru se nacházejí i na sousedním Saturnu a rovněž na vzdáleném Neptunu, i když ne vždy dosahují tak úctyhodných rozměrů a stáří. Atmosféry obou zmíněných planet jsou poněkud větrnější než v případě Jupitera: na Saturnu vanou rovníkové větry rychlostí 500 km/h, a na Neptunu dokonce 2 100 km/h. Není však zřejmé, zda jde o příčinu vzniku tamních oblačných útvarů. 

Saturn obvykle vyhlíží dost „mdle“ a jeho oblačné pásy lze spíš tušit než jednoznačně rozlišit; příležitostně se na něm ovšem objeví nápadně světlá a rozsáhlá skvrna – jakási jasná erupce. V době, kdy je nejvýraznější, bývá vidět i v menších dalekohledech. Ke zmíněnému úkazu dochází každých třicet let, což odpovídá oběžné době planety kolem Slunce. Podobnou poruchu jsme na Saturnu zaznamenali i v září 1990: malá světlá skvrna u rovníku se rychle roztáhla a vyplnila prostor až do 25. stupně severní šířky, načež po několika měsících zase zmizela. Obdobné periodické erupce se pak vyskytly v letech 2010 a 2011. Příčinu jejich vzniku zatím neznáme, máme však jisté indicie: skvrna se objevuje v době, kdy na severní polokouli Saturnu začíná léto; o patnáct roků později, kdy léto panuje naopak na jižní hemisféře, k podobnému jevu nedochází. 

Na Uranu žádné výrazné oblačné útvary nenajdeme, překvapivě je ovšem velmi dynamická atmosféra Neptunu. Družice Voyager 2 na něm v roce 1989 zaregistrovala obří anticyklonu, jež dostala název Velká tmavá skvrna – dosahovala srovnatelného rozměru jako její kolegyně na Jupiteru, dnes už ale zřejmě neexistuje. I během krátkého průletu sondy se totiž podařilo zjistit, že prodělává značné změny: mimo jiné se přesouvala k rovníku, kde poté nejspíš podlehla prudkému proudění a zanikla. Když se na Neptun v červnu 1994 zaměřil Hubbleův dalekohled, skvrnu už nezachytil, zaznamenal však další, méně intenzivní bouře. Po pečlivé analýze dat spojené s počítačovým modelováním dospěli odborníci k závěru, že se bouře na Neptunu formují v hlubších vrstvách atmosféry, a v oblačné pokrývce tedy vytvářejí jakési vertikální průduchy.

Odpověď v budoucnosti

Zdá se, že atmosféry mnoha členů Sluneční soustavy jsou nesmírně dynamické. Mezi extrasolárními planetami však nalezneme řadu objektů ze skupiny tzv. horkých jupiterů, a nabízí se proto otázka, zda budou jejich plynné obaly stejně bouřlivé jako v případě krále planet. Zmíněné objekty mají téměř jistě tzv. vázanou rotaci, natáčejí tedy ke své mateřské hvězdě stále stejnou polokouli. Tato hemisféra bude proto nepochybně velmi horká, naproti tomu na odvrácené straně planety lze naopak očekávat nesmírně nízké teploty. Teplotní rozdíl pak podnítí vznik mohutných systematických větrů, není však jasné, zda povedou i k formování cyklon či anticyklon. 

TIP: Na Neptunu vypukla bouře: Je větší než planeta Země

Pokud jde o planety podobné Zemi, nejspíš i některé z nich mají atmosféru a možná se na nich vyskytují hurikány či prachové bouře. Odpověď nám ale poskytne teprve detailní výzkum na tomto poli.

Od dobytí Jeruzaléma během první křížové výpravy uběhlo už více než 100 let. Během nich se uskutečnily další tři výpravy, všechny však ztroskotaly. Od roku 1187 byl navíc Jeruzalém opět v rukou muslimů. Nic na tom nezměnila ani nákladná třetí výprava z roku 1189, natož čtvrtá z roku 1204, která se namísto muslimského panství zaměřila na byzantskou říši a barbarským plundrováním jejího hlavního města Konstantinopole znesvětila celý účel i smysl kruciát. Nebylo se tedy co divit, že sílily kritické hlasy namířené proti hříšnosti mocných tehdejšího světa, a naopak vyzdvihující pokoru a prostotu těch nejchudších, jímž mělo ostatně patřit království nebeské.  

Štěpán velí bojovat za Jeruzalém

Tyto hlasy vyslyšel v polovině roku 1212 mladý francouzský chlapec Štefan z Cloyes. Podle jeho vlastních slov se mu v podobě poutníka zjevil sám Ježíš a vyzval jej, aby šel osvobodit Jeruzalém. S tímto poselstvím neochvějně zamířil za francouzským králem Filipem II. Augustem, na něhož však proroctví chudého otrhaného chlapce nijak nezapůsobilo. V Saint Denis se však našlo dost oddaných posluchačů, a brzy jej na jih následovali převážně mladí lidé. Podle některých – nepochybně přehnaných údajů jich mělo být až 30 tisíc.

Středověk byl světem zázraků, kde se realita mísila se snem, světem, kde Bůh vstupoval do každodenního života urozených i prostých lidí. Ti z kronikářů, kteří se o této křížové výpravě vyjadřovali s obdivem, v ní viděli naplnění evangelijního výroku, že království nebeské patří dětem. Z toho usuzovali, že jedině nevinným a neozbrojeným se může dostat pomoci od samotného Boha. Ne všichni ovšem smýšleli podobně. Fanatismus chudého ale zřejmě velmi charismatického vůdce Štěpána nenakazil francouzského krále, který ještě na svém území část výpravy rozptýlil.

Přesto se některým podařilo dorazit až do přístavu v Marseille. Tam se jich ujali dva místní kupci. Slíbili vyhladovělým a vyčerpaným dětem pomoc a nechali přivézt sedm lodí, na něž dětské poutníky nalodili. Zřejmě však usoudili, že jejich šance na úspěch jsou mizivé, a tak místo aby je vyslali proti Saracénům bojovat, raději je rovnou prodali. Dvě lodi se u Sardinie potopily a cestující zahynuli. Zbytek dětí, které dorazily do Alexandrie a k alžírskému pobřeží, skončilo na trzích s otroky. Čtyři sta z nich měl koupit místní chalífa. Zvláštní péče se u něj dostalo jen klerikům. Pár z nich se po 18 letech vrátilo zpět do Evropy a mohlo tak poreferovat o nešťastném osudu celé výpravy. Bůh dětem nepomohl…     

Desetiletý Mikuláš slibuje zázraky

Zcela nezávisle na francouzském tažení se začaly podobné věci dít i v Německu. Na jaře roku 1212 jistý chlapec jménem Mikuláš, podle některých zpráv sotva desetiletý, v Porýní začal kázat o novém křížovém tažení. Všem sliboval zázrak. Křižáci nebudou potřebovat žádné lodě, neboť až dojdou k moři, Bůh zajistí, že se před nimi rozestoupí. Dav nezletilých chlapců, žen a dívek se proto vydal z Kolína přes porýnská města směrem k brennerskému průsmyku a překročil Alpy. Ti, co neumrzli či neumřeli hladem, se v srpnu objevili v Janově a dalších severoitalských městech.   

Byla to však pouhá hrstka z původního počtu. Podle jednoho janovského kronikáře mělo dojít do přístavu sedm tisíc neozbrojených mužů, žen a dětí, kteří nesli rance, kříže a trumpety. Ty měly suplovat biblické polnice, pomocí níž měl být Jeruzalém dobyt. Ale ani tentokrát Bůh nezasáhl ve prospěch zúčastněných. Moře se nerozestoupilo, a tak rozčarovaným „maličkým“ nezbývalo nic jiného než se pokusit o návrat domů. Část z nich sice ještě pokračovala dál na jih do Říma, kde jim papež Inocenc III. na jejich prosbu udělil rozhřešení, zbytek se však vydal na cestu zpět. 

Děti nejsou tím, čím se zdají být 

Jedna z největších historických záhad dětské křížové výpravy spočívá v otázce, zda oni maličcí poutníčci byli skutečně dětmi. Dlouho se o tom nepochybovalo, ale věc není tak jasná, jak se zdá. Oříškem a zároveň klíčem k pochopení, co se vlastně v roce 1212 odehrálo, leží v označení, které kronikáři pro tuto událost používali. Latinsky se jedná o sousloví peregratione puerorum, což se nejčastěji překládá jako pouť chlapců.

Poutí se ve středověku označovaly křížové výpravy a křižákům se dlouho neříkalo jinak než poutníci. Kdo však byli oni chlapci? Latinské slovo pueri má mnoho významů. Krom „chlapec“ ho lze také překládat jako chudého, nuzného člověka mladšího věku, bez vzdělání a rodiny. Tedy příslušníka té nejnižší vrstvy středověkých zemědělců. Slovo puer tak může daleko více ukazovat na sociální původ než na věk. 

Proč vlastně?

Historikové nemají zcela jasno ani v příčinách této zvláštní křížové výpravy. Na rozdíl od všech předešlých ji nevyhlásil papež. Církev ji tudíž ani nepropagovala a v kostelích ani kazatelnách se o ní nikdo nemohl dozvědět. Byla první výpravou, která vznikla z vlastní iniciativy zúčastněných. Ve stejné době se vedly ještě dvě křížové výpravy. Jedna proti Maurům na pyrenejském poloostrově a druhá proti albigenským katarům v jižní Francii. Ani jedna však s dětskou křížovou výpravou neměla nic společného, naopak prostota dětí byla často kladena do protikladu ke kruciátám dospělých hříšníků. 

TIP: Křížová výprava do Jeruzaléma: Kdo byl první křižácký panovník v Levantě?

Na poutě a křížové výpravy se lidé přidávali nejen ve snaze osvobodit Svatý hrob, ale také pro odpuštění svých hříchů. I to bylo možným důvodem účasti. Její hlavní příčinu však zřejmě musíme hledat v problémech doby. Ve vrcholném středověku došlo totiž k nárůstu obyvatelstva. Na zemědělských usedlostech bylo najednou těsno. Na nejmladší potomky nezbývalo vůbec žádné dědictví a živili se často jako prostí pastýři. Historikové vývoj ve společnosti označují za ekonomickou revoluci a o těch nejchudších se vyjadřují jako o jejích obětech. 

Vznikl tak jakýsi zemědělský proletariát, sestávající z mladších synů, kteří neměli majetek, byli vyřazeni z dědického práva a jako takoví se nemohli ani oženit. To oni měli převážně tvořit podstatné jádro křížové výpravy z roku 1212. Vydali se na dalekou pouť do Jeruzaléma, protože neměli co ztratit. Alespoň ve svých představách.

První sériový Convair B-36A vzlétl poprvé koncem srpna 1947. Přestože velení letectva rozhodlo, že sériové stroje ponesou defenzivní výzbroj tvořenou šestnácti kanony ráže 20 mm, do verze A se žádné kanony nemontovaly, protože letouny měly sloužit pouze k výcviku osádek.

Předchozí část: Americký obr nesoucí smrt: Bombardér B-36 Peacemaker (1)

Stroje pohánělo šest pístových motorů, které umožňovaly dosažení maximální rychlosti 638 km/h. Celkem se vyrobilo 22 kusů B-36A, první byl zařazen do výzbroje v červnu 1948, poslední stroj letectvo převzalo v únoru 1949. 

Úctyhodná výzbroj

Do verze B-36B se montovaly výkonnější motory, což se projevilo zkrácením délky vzletu a zvýšením rychlosti. Stroje nesly šestnáct kanonů ráže 20 mm umístěných v předním a zadním střelišti a v šesti dálkově ovládaných výsuvných střeleckých věžích. Rychlost střelby se pohybovala mezi 750–850 ranami za minutu, k dispozici bylo 600 nábojů na zbraň. Střelci ovládali systém řízení palby, který dovedl určit opravu střelby vzhledem k pohybu cíle. Vzniklo 62 kusů B-36B, jež dosáhly operační způsobilosti teprve v roce 1952. 

Označení B-36C letectvo vyhradilo pro stroje poháněné motory, jejichž výstupní plyny měly posloužit ke zvýšení tahu. Vzhledem k tomu, že by úpravy znamenaly značný zásah do konstrukce, došlo v srpnu 1947 ke zrušení projektu. Počínaje verzí B-36D přibyly pod křídla dvě dvojice proudových motorů, které se používaly především při vzletu a pro časově omezené zvýšení rychlosti. Letouny dosahovaly maximální rychlosti 805 km/h. B-36D přicházely k bojovým útvarům v letech 1950–1951. USAF zařadilo do výzbroje 81 kusů, z nichž 59 vzniklo přestavbou starších B-36B. 

S nukleárním pohonem?

Od listopadu 1950 do října 1952 sjížděly z výrobní linky stroje verze B-36F vybavené zdokonalenou elektronikou a zařízením pro vypouštění klamných cílů k zahlcení nepřátelských radarů. Vzniklo 34 kusů. Největší množství strojů (83 kusů) se vyrobilo ve verzi B-36H. Jejich dodávky probíhaly od prosince 1952 do  září 1953. Finální variantu představoval B-36J se zvýšenou zásobou paliva, umožňující bojový dolet 11 000 km. Od září 1953 do srpna následujícího roku převzalo letectvo 33 kusů.

K experimentálním účelům posloužil jediný stroj přestavěný na verzi NB-36H. V roce 1954 byly zahájeny práce na projektu letounu na nukleární pohon. V té souvislosti bylo třeba ověřit, jaký vliv má radiace na palubní přístroje. Do pumovnice B-36H proto technici instalovali jaderný reaktor, který byl zdrojem záření, ale nesloužil k pohonu letounu. Reaktor se spouštěl výhradně nad neobydlenými oblastmi. NB-36H vždy doprovázel transportní letoun s četou vojáků připravených v případě havárie bombardéru vyskočit padákem a zajistit trosky. 

Průzkumné verze 

Existovaly také čtyři průzkumné verze označené RB-36D, E, F a H. Osádku verze RB-36D tvořilo 22 mužů, z nichž sedm ovládalo průzkumné vybavení. Přední pumovnici vyplňoval přetlakový prostor, v němž se nacházelo 14 kamer a temná komora, celkem mohl letoun nést až 23 kamer různého typu. Ve druhé pumovnici se nacházelo 80 osvětlovacích bomb, zatímco třetí pumovnice se využívala k nesení přídavné nádrže o obsahu 13 638 litrů (3 000 galonů), kterou bylo možné po vyčerpání odhodit. Čtvrtou pumovnici vyplňovalo elektronické vybavení ztěžující zachycení letounu nepřátelskými radary.

Dokončení: Americký obr nesoucí smrt: Bombardér B-36 Peacemaker (3)

RB-36D zpočátku létal ve výšce 15 200 m, později došlo k demontáži většiny obranné výzbroje s výjimkou záďových kanonů a takto odlehčené stroje mohly operovat ve výšce až 17 600 m. Typ ve své době představoval jediný stroj z výzbroje USAF, který byl schopen provádět průzkumné lety nad SSSR ze základen ve Spojených státech. RB-36D zahájily špionážní lety v roce 1951. Vzlétaly z britské letecké základny Sculthorpe a prováděly především průzkum sovětských základen na dálném severu včetně právě dokončené atomové střelnice na ostrově Nová Země. Čas od času také operovaly ve vzdušném prostoru Čínské lidové republiky.

Přibližně 170 km jihovýchodně od filipínského města Puerto Princessa, v samotném srdci Suluského moře, leží jedno z posledních člověkem nedotčených přírodních království. Chráněný park Tubbataha Reefs Natural Park (Bahurang Tubbataha) se rozkládá na ploše bezmála 100 000 hektarů, přičemž jej tvoří dva atoly – Severní a Jižní – a několik menších korálových útesů. 

Koráli a potápěči

Mimo unikátní mořskou krajinu spočívá jeho význam především v ohromné druhové rozmanitosti. Víc než dvě třetiny chráněného území porůstají koráli a hostí pestrý vodní život. Lokalitu tak obývají kolonie mořských želv, z nichž některé druhy jako kareta pravá patří mezi kriticky ohrožené. Především Severní atol pak nabízí útočiště mnoha vzácným mořským ptákům.

Tubbataha se v poslední době stala vyhledávaným cílem potápěčů, kteří přijíždějí obdivovat tzv. korálové stěny – místa, kde korálový útes náhle končí a propadá se do hloubky. Zmíněné přírodní hráze jsou domovem mnoha kolonií ryb, včetně kranasů obrovských, žraloků z čeledi kladivounovitých, barakud, rejnoků mant či nádherně zbarvených ploskozubců uzdičkových. 

Poklad pod hladinou

Tubbataha tvoří součást tzv. korálového trojúhelníku: Rozlehlá tichomořská oblast zahrnuje kromě Filipín také Malajsii, Indonésii, Východní Timor, Papuu-Novou Guineu či Šalamounovy ostrovy a svou rozmanitostí konkuruje i Velkému bariérovému útesu na severovýchodním pobřeží Austrálie.

TIP: Fénixovy ostrovy: Prozkoumejte největší chráněnou mořskou rezervaci na světě

Pro badatele má přitom filipínský park nedozírný význam: Vyskytuje se tam totiž přes 350 popsaných druhů korálů a téměř 500 rybích druhů, obývajících korálové útesy. Při troše štěstí lze narazit rovněž na některý z jedenácti druhů delfínů a velryb, jež místo vyhledávají. Bohužel i tuto panenskou lokalitu dnes ohrožuje řada faktorů, přičemž nejvíc trpí necitlivým rybolovem. Nezbývá než doufat, že se druhovou pokladnici – poskytující zcela unikátní vhled do podmořského života – podaří zachovat. 

Otázku: „Proč?“ si tehdy místní vůbec nekladou. Jiné pořádné povyražení totiž není k mání. Procházky v příměstském parku Bois jsou k uzoufání nezábavné, zvlášť když si nemůžete dovolit utrácet za drožku. Zoologická zahrada tu pro pobavení veřejnosti stejně vyroste až v roce 1934. Kdo chce čerstvý vzduch a přitom šetřit franky, může využít nekonvenční procházky po čtveřici centrálních hřbitovů: Père Lachaise, Montparnasse, Montmartre, Saint-Ouen a Ivry-sur-Seine. Ty totiž tvoří podstatnou část městské zeleně uvnitř a na okrajích starého města. Má to ale nevýhodu: poklidnou atmosféru tu narušují o víkendu probíhající pohřby. Co dál? Cirkusy a kabaretní varieté sice nabízejí značné zpestření, ale pouliční produkce tohoto typu stíhá v centru města zákon. Proto takové show probíhají až po setmění ve vybraných podnicích. Co tedy dělat, když potřebujete dát dětem poučnou zábavu o nedělním odpoledni?

Policie láká na zohavené tělo

Odpověď a řešení se překvapivě nachází v denním tisku. Roku 1849 uveřejní noviny dost šťavnatou zprávu o nalezení zmasakrovaného těla. Muž, zbavený rukou, hlavy i nohou, byl vyloven ze Seiny. A pařížská policie potřebuje toto tělo identifikovat. Zve proto všechny Pařížany do hlavní budovy márnice na Quai de l’Archevêché, aby si trup prohlédli.

„To je aspoň program!“ libují si obyvatelé města. Setkání se smrtí, zločinem a ke všemu ještě na netradičním místě. „A samozřejmě, je to úctyhodná občanská povinnost pomoci spravedlnosti.“ Naprostá senzace a navíc ještě zdarma.

Zařízení márnice, ležící prakticky naproti věhlasné katedrále Notre Dame, sice není na takový příliv zvědavých měšťanů vůbec připraveno, ale prvotní nápor ustojí. Děti v tlačenici výskají radostí, dámy pohoršeně omdlévají, muži mezi sebou rozvážně debatují. „Viděli jste, jak měl ten mrtvý ohava tetované břicho?“ šeptají si ještě venku. Morbidní divadlo může směle pokračovat, protože do příští neděle se rybářům podaří se Seiny vylovit ještě pár kousků těla.

Dokonalá identifikace ostatků

Dne 28. června, dva týdny po otevření márnice veřejnosti, vyjde v tisku zpráva, že na základě poznatků Pařížanů bylo tělo rozpoznáno a pachatel zrůdného činu dopaden. To dočasně umlčí hlasy mravokárců a definitivně utuží praxi nedělních výletů do studených sklepení. Těl, která potřebují identifikaci, se vždycky za týden pár nasbírá. Seina je jako nevyčerpatelný zdroj, který pravidelně vydává oběti zločinů, sebevražednice, pohozená tělíčka dětí a utopené opilce. A když kolem jejich nálezu ještě udělají soudobá média trochu ruchu, praská zase v neděli márnice ve švech.

„Zvědavci byli všech věkových kategorií, od pouličních výrostků po staré ušlechtilé dámy. Pohlaví ani společenské postavení nehrálo roli, podívat se přišli všichni,“ poznamenal si tehdy místní patolog. „Jejich reakce oscilovaly mezi mlčením, hrůzou i znechucením. Někdy reagovali cynicky, jindy divoce.“ Systém je to možná nechutný, ale efektivní. Zatímco dříve se policie dokázala dobrat stěží 10% úspěšnosti při identifikaci vylovených ostatků, s výstavkou v márnici roste efektivita na 75%.

Je libo něco na posilněnou?

Pohled na mrtvá těla jde navíc dobře zpeněžit. Ne každému se chtělo stát v nedělní frontě. A protože správce márnice už nebaví donekonečna pokutovat asistenty a dveřníky, kteří za úplatu vpouštějí zvědavce dovnitř ve všední dny, otevřou márnici na komerční bázi. Drobný poplatek za vstup umožnil reorganizovat celou show. Komory sklepení jsou překryty mřížemi a později sklem. Boxy jsou vybaveny kvádry ledu z ledáren. V jednotlivých expozicích se nacházejí vystavené lidské ostatky se střízlivě zahalenými intimními partiemi. Ke každému tělu přináleží stručný popis o místě a situaci nálezu a nad celou tlačenicí dozírá několik zřízenců.

Je libo čpavek, vonnou sůl nebo tygří mast, abyste přerazili zápach formaldehydu a zpocených těl turistů? Vše je tu k mání. Nebo si žádáte skleničku předraženého koňaku na pocuchané nervy a rozhoupaný žaludek? Před márnicí se brzo rojí stánky prodavačů pomerančů, sušenek a kokosových plátků, které přijdou po vysilující podívané vhod. A když je někdy návštěvníků méně? Stačí jen vyvěsit pár plakátů o tom, co je uvnitř zrovna k vidění.

Chmurná to neděle bez mrtvol

Scénická výstavka mrtvých těl je tak populární, že ji zmiňují i zahraniční cestovatelé a bedekry. Novinář Hughes Leroux v roce 1888 napíše: „Je jen málo lidí, kteří kdy navštívili Paříž, a přitom se nebyli podívat v márnici.“ Místní ale v návštěvnosti vedou.

TIP: Jeviště pro mrtvé: Veřejné pitvy představovaly zábavu se vším všudy

Když je v roce 1895 nalezeno v ulici Rue du Vert-Bois tělo čtyřleté a o týden později i šestileté holčičky, uveřejní noviny v černé kronice jímavě pohnutou zprávu. „Nejsou ty dvě sestry?“ ptají se a tragédii chce na vlastní oči vidět každý. Mimořádné otvírací hodiny od úsvitu do soumraku po sedm dní v týdnu skoro nestačí. Návštěvníků má být dohromady přes 150 tisíc! Zasahovat musí i pořádková policie, protože dojde k několika zraněním, když se do sebe zvědavé dámy pustí deštníky. Lidé, kteří ještě nemohli sledovat kriminální seriály v televizi, prostě márnici milovali. Slavný spisovatel Emile Zola si posteskne: „Byly to chmurné dny, když náhodou nebylo v márnici žádné tělo. Nešťastní lidé si stěžovali, že nemají v neděli kam jít.“

Obří planetu na snímcích z kosmických družic pozná asi každý, neboť její vzhled je nezaměnitelný: Spousta oblačných struktur, mnoho rovnoběžkových pásů a především Velká rudá skvrna – oblačný vír větší než Země, přetrvávající již přes 400 let. To je však pohled ve viditelné oblasti spektra. Zobrazíme-li Jupiter v dlouhovlnné infračervené, spatříme neméně zajímavý atmosférický útvar: Velkou chladnou skvrnu.

TIP: Bouře, které svými rozměry předčí celou Zemi

S rudou „sestrou“ si nezadá ve velikosti: Měří 24 000 km na délku a 12 000 km na šířku a je charakteristická skutečně nižší teplotou – asi o 200° oproti okolí. Ve srovnání se známějším vírem je však o poznání méně stabilní: Viditelně mění tvar už za několik dní, někdy dokonce zcela zmizí, ale poté se opět objeví. Lze ji dohledat v pozorováních za posledních 15 let, kdy jsou k dispozici kvalitní družicová data. Vědci se domnívají, že její existence souvisí s výskytem polárních září, které mají na Jupiteru také komponentu pozorovatelnou v infračervené oblasti spektra. Zůstává ovšem otázkou, jaký proces přesně odpovídá za chladnutí. 

Letadla při svém náročném provozu vyžadují pravidelné kontroly. Některé i před každým startem. Mechanici kontrolují letadla manuálně, což je ovšem časově náročné a nákladné. Každý mechanik je navíc jenom člověk, takže i při jejich nejlepší vůli se občas stane, že něco přehlédne.

Vědci a inženýři proto vyvíjejí malé šikovné roboty, kteří by mohli převzít jejich práci. Jedním takovým je i Vortex Robot, který se dokáže pohybovat po trupu letadla. Vytvořila ho výzkumná skupina projektu CompInnova, která zahrnuje pět evropských vědeckých týmů.

TIP: Robotická sépie BionicFinWave je specialistkou na plavbu potrubím

Vortex je robot na čtyřech kolech, který se dokáže autonomně pohybovat po celém trupu letounu. Je vybavený celou řadou senzorů, včetně termálních kamer nebo ultrazvukových senzorů, s jejichž pomocí hledá defekty na povrchu letadla. Někteří z těchto robotů by mohli být vybaveni také rozmanitými nástroji, jako jsou vrtáky nebo lasery. Díky nim se z inspekčního robota stane robot opravář. Současný prototyp robota Vortex už má za sebou úspěšné testy na linkovém Boeingu 737.

Stojím na železném mostě ve Špindlerově Mlýně a pozoruji, jak v korytě Labe poskakuje z kamene na kámen hnědobílý zavalitý pták. Občas zmizí pod hladinou, nad níž se převalují cáry mrazivého oparu. Opeřenci ale nevadí ani sníh, ani mráz. Všimne si ho i poblíž stojící malé děvčátko a s údivem křičí: „Dívej mami, malej tučňák!“

Tučňák, nebo kos?

Skorec vodní (Cinclus cinclus) je naprosto nevšední pták, kterého jste možná i vy zcela všedně přehlédli. Je velký asi jako špaček, má však o něco zavalitější tělo, kratší ocásek i křídla. Na první pohled se to možná nezdá, ale skorec patří do řádu pěvců. Navíc je to velmi neobyčejný příslušník této ptačí skupiny. Za letu a v korunách stromů působí až nemotorným dojmem; pusťte ho ale k vodě a neobratnost je tatam.

Kaštanově hnědé zbarvení celého těla je poměrně nenápadné a ostře kontrastuje se smetanově bílou náprsenkou, která opravdu vzdáleně evokuje představu miniaturního tučňáka. A stejně jako pro tohoto vzdáleného ptačího příbuzného, je i pro skorce voda domovským prostředím. Křídla jsou mu dokonalými vesly, ocásek kormidlem. V mnoha svých vlastnostech a adaptacích na prostředí, jež se rozhodl obývat, je nedostižný.

Zpívající potápěč

Ještě v polovině února svírá zima celý kraj v ledových kleštích. Den se sice prodloužil, ale sluníčku stále chybí jarní síla. I do podkrkonošských údolí svítí slunce každý den o něco déle, ale teplo paprsků na sveřepý mráz zatím nestačí. Řeka je napůl zamrzlá. Do ševelení ledem pokrytého toku se znenadání vmísí ostré, mlaskavé „cit, cit“. Nad mlýnským náhonem profrčí přímočarým letem zavalité, trochu neohrabané torpédo. Usedne na okraj ledu hned u čeřící se hladiny, a přestože je dobrých deset stupňů pod nulou, bleskurychle se ponoří pod vodu.

Když se opět objeví na vzduchu, otřepe z peří zbylé kapičky, teď už možná kousky ledu, a začne zpívat svoji jednoduchou písničku. Za chvíli opět zmizí pod ledem. Nutno podotknout, že žádný slavík to není. Určitě je mnohem lepší plavec, než pěvec. Snad aby kompenzovali tento handicap, umí v rodině skorců zpívat nejen samci, ale také samice.

Plavání i běh po dně

Skorec je výjimečný hned v několika směrech. Především je úzkým potravním specialistou, s čímž souvisí i jeho nezvyklá potápěčská náruživost. Potápění je pro tohoto opeřence naprosto nezbytné, protože jeho potrava je ukrytá v písku na dně bystřin a potůčků, pod kameny a kořeny rostlin. Právě tam středně velký ptáček hledá nejrůznější larvy hmyzu a dalších bezobratlých živočichů.

Skorec dokáže jak plavat po hladině a „vyhlížet“ kořist na dně, tak vklouznout pod vodu a vpravdě „běhat“ po dně, kde obrací kamínek po kamínku. Nevadí mu ani velmi nízká teplota vody, ani dravý proud horských bystřin. Jeho robustní tělo odolá vodnímu proudu a ostrými silnými drápky se přichytí i na velmi kluzkém povrchu. Peří jej pak dokonale chrání před chladem i ve vodním živlu. Skorec o něj také jaksepatří pečuje. Každou chvíli pilně promazává své opeření tukovým výměškem z tzv. kostrční žlázy, takže peří je po vynoření naprosto suché. Podobně jako u kachen a jiných vodních ptáků.

Extrémní otužilec

Skorec je po celý život věrný místu svého vylíhnutí. Téměř se od něj nevzdaluje. Také nově utvořený pár, který jednou na nějakém místě zahnízdí, se na něj často po dobu několika let znovu a znovu vrací. Jak dokázalo kroužkování skorců, při smrti jednoho člena páru si zbylý partner v mnoha případech přivede nového druha opět na staré hnízdiště.

Je potřeba zdůraznit, že skorec je nejen neuvěřitelně zručný potápěč, ale také velmi otužilý tvor. Je pravda, že v zimě se většinou pohybuje ve vyšších nadmořských polohách a k sestoupení do nižších partií jej může donutit mráz. Nikoli však proto, že by mu byla zima. Důvodem je hlad. Když totiž zamrznou tekoucí vody, led skorcům zatarasí cestu k potravě. Z kontinentálních oblastí Ruska jsou popsány případy, kdy skorci i při minus čtyřiceti stupních zimu hravě přečkávali. Jedinou podmínkou byla tak rychle tekoucí voda, která ani v tak extrémním mraze zcela nezamrzla.

Nejdřív voda, až později vzduch

I v péči o rodinu je skorec poněkud extravagantní – jeho potomstvo se líhne v hotové rezidenci, na jejíž stavbě se podílí oba partneři. Hnízdo je mohutná stavba spletená téměř výhradně z mechu a vystlaná suchým, v našich podmínkách obvykle bukovým listím. Zelený palác je umístěn v těsné blízkosti vody – na skalním ostrohu, na zídce hráze, vodního náhonu nebo mostu. Nezřídka je hnízdo schováno za padající clonou vodopádu!

TIP: Vydra říční: Obávaný predátor a nejlepší rybář českých vod

Smetanově zbarvená vajíčka, kterých je obvykle 4–5, zahřívá výhradně samice, ale také role samečka je velmi zodpovědná. Samička by z hnízda nejen nemohla vidět, ale kvůli hučení vody ani slyšet případného vetřelce. Proto partner varuje svoji družku před případným nebezpečím. Doprovází samičku i jako tělesná stráž, když si chce protáhnout křídla a posbírat na dně potoka něco k snědku. Mladí skorci se vylíhnou za 16–17 dní. Za další tři týdny intenzivního krmení rodiči pak opouštějí hnízdo. Umí dřív plavat a potápět se, než létat, ale musí se to naučit rychle a dobře. Ještě v době krmení mláďat z prvního hnízdění se totiž samička podruhé páří a snese vajíčka pro druhé hnízdění. O již vyvedená mláďata zaměstnaní rodiče rychle ztratí zájem.

Dnes je opět mnoho míst, kde lze obdivovat skorcovy výjimečné vlastnosti a eleganci křišťálových kapek třpytících se na jeho tmavém peří. Čistota vod, nezbytná k jeho životu, se zlepšila. Je jenom dobře, že tento ptačí druh se dokázal přizpůsobit a naučil se v pozměněné krajině žít spolu s námi.

Zatímco v Evropě v předvečer druhé světové války vrcholily politické nepokoje, na druhém konci světa se odehrálo prazvláštní setkání, jehož přesný účel dodnes halí tajemství. V posvátném městě Lhasa tehdy vedle sebe usedli tibetští lámové a členové německé expedice, oficiálně vydávané za vědeckou. Všichni badatelé však byli ve skutečnosti příslušníky SS a výprava na „střechu světa“ se konala pod záštitou říšského vůdce SS Heinricha Himmlera. Dodnes nevyjasněná otázka zní, proč k ní došlo. 

Tibet se otevírá 

O tom, že expedice proběhla úspěšně, svědčí i fakt, že jejího vedoucího Ernsta Schäfera přivítal v srpnu 1939 doma samotný Himmler. Následující zprávy ovšem zanikly ve víru propukající války, a mnohé další podrobnosti tak vypluly na povrch až v 50. letech minulého století. 

Podle záznamů a zápisků jednotlivých členů se výprava vrátila se skutečně bohatým úlovkem. Do Německa přivezla především nebývale rozsáhlou sbírku víc než sedmi tisíc vzorků semen obilovin či divokých květin, jež dnes spočívají v Leibnizově institutu genetiky rostlin v Gaterslebenu. Kromě flóry ovšem badatelé dopravili do vlasti také řadu „vzorků“ zvířat, zejména ptáků, čímž mimo jiné porušili přísný zákaz Tibeťanů usmrcovat na jejich území cokoliv živého. Dál se jim podařilo získat velkou kolekci dřevěných masek, starožitného nábytku a v neposlední řadě 17,5 km filmových záběrů zachycujících běžný život v Tibetu i tamní slavnostní rituály. 

Němci také projevili nebývalý zájem o starodávné a posvátné tibetské texty. Jak informuje zpráva uveřejněná 21. července 1939 v novinách Der Neue Tag: „S pomocí regenta Lhasy získal dr. Schäfer i tzv. Kandžur – bohatou, ve 108 svazcích zpracovanou sbírku posvátných tibetských spisů. Její převezení si vyžádalo použití devíti jaků.“ Náklad pak obsahoval ještě jednu cennou a pozoruhodnou zásilku: dopis hlavy Tibetu, respektive regenta tehdy ještě nezletilého 14. dalajlámy, určený pro „Jeho Excelenci, pana Hitlera“. 

V dopise Hitlerovi uznává dalajlámův regent německé úsilí o vytvoření trvalé říše míru na základě rasových rozdílů. Ujišťuje vůdce, že Tibet jeho cíl sdílí, a neexistují prý překážky pro mírové vztahy mezi oběma zeměmi. Nutno dodat, že Tibeťané neměli žádnou představu o skutečných strategiích rasové politiky nacistů. „Mám to potěšení Vám sdělit, že doktor Schäfer a jeho strana, kteří jsou prvními Němci, již navštívili Tibet, byli přijati bez jakýchkoliv námitek a po příjezdu jim byla poskytnuta veškerá potřebná pomoc. Dále toužím udělat cokoliv, co pomůže zlepšit přátelské vztahy mezi oběma národy […].“

Kořeny árijské rasy 

Otázku, proč se zmíněný dokument nikdy nedostal k adresátovi a nyní se nachází v Bavorské státní knihovně, dodnes halí tajemství, stejně jako účel celé expedice. Proč Němci těsně před vypuknutím války zaplatili značnou sumu za výpravu do vzdáleného Tibetu? Co v tak nehostinné a vzdálené zemi hledali? Vysvětlení se nabízí celá řada: Podle nejrozšířenější teorie nařídil tehdy Himmler německým vědcům, aby v Tibetu pátrali po kořenech árijské rasy. 

Nacisté si prastaré posvátné symboly vypůjčovali již dlouho před zmíněnou výpravou. Například svastika, hákový kříž, se coby symbol štěstí a dobrého života používala v Asii nejméně sedm tisíciletí předtím, než z ní Adolf Hitler udělal v roce 1920 ikonu nacistického hnutí. Koneckonců, i slovo „árijský“ pochází ze sanskrtu, kde „arya“ znamená „vznešený, ušlechtilý“. Védy, nejstarší hinduistické texty, tak označují národ ze Střední Asie, který si někdy v letech 2000 až 1500 př. n. l. podmanil mnohé oblasti Indie a Evropy a jejž někteří badatelé ztotožňují s etnicko-lingvistickou skupinou Indoevropanů. 

Příbuzní na střeše světa 

Každopádně v rukou německých okultistů a pseudovědců konce 19. století prošla popsaná teorie hrozivě antisemitskou a xenofobní proměnou. Metamorfovala ve zvrácený mýtus o árijcích – severské a později výlučně německé nadřazené rase, oprávněné k vymýcení těch „podřadnějších“ a k ovládnutí světa.

Tentýž názor převzala i okultní společnost Thule, kterou v roce 1918 založil baron Rudolf von Sebottendorf a jež později sehrála v nacistickém hnutí zásadní roli. Kromě teorie o všeprostupující kosmické energii a studia run propagovala mýtus o ostrově Thule, ležícím kdesi daleko na mrazivém severovýchodě. Kdysi prý býval domovem prastaré rasy původních árijců, jeho obyvatelé však museli utéct před velkou katastrofou a najít si nové působiště. A to se údajně nacházelo právě v Tibetu, přesněji v tamních tajných podzemních tunelech. V jejich útrobách měli potomci dávných předků čekat, až se s nimi jednou spojí jejich nejbližší příbuzní – němečtí árijci, jimž poté předají některé ze svých magických schopností, a uvolní jim tak pole pro „spravedlivé“ ovládnutí světa. 

O významu společnosti Thule svědčí rovněž fakt, že k jejím členům patřili nacističtí pohlaváři jako Hitlerův zástupce Rudolf Hess, zmíněný Heinrich Himmler a téměř jistě i vůdce sám. Nejvřeleji však její myšlenky přijal právě Himmler, kterého neodolatelně vábilo vše okultní a mystické. Dokonce sám sebe považoval za reinkarnaci germánského krále z 10. století a nechával se ovlivňovat samozvaným guru Karlem Mariou Wiligutem. Tento bývalý důstojník mimo jiné tvrdil, že se historie Germánů začala psát již 78 tisíc let před naším letopočtem a že za jejich stávající „úpadek“ může církev, Židé a svobodní zednáři. 

Pod taktovkou zoologa 

Himmler se rozhodl za každou cenu prosadit expedici do Tibetu, jež přinese nezpochybnitelný důkaz o starobylém původu árijské rasy – mnozí jiní vysoce postavení nacisté však jeho zapálení pro věc nesdíleli. Určité znepokojení vyjádřil i nejvyšší představitel nacistického Německa. „Himmler chce poslat expedici do Tibetu, aby hledal staré rukopisy dávných árijců. Ten muž je jako malá školačka. Jaká je kultura ve starém džbánku, ptám se?“ prohlásil prý Hitler. 

Navzdory jeho pochybám se však pětičlenná skupina vydala na jaře 1938 na cestu. Tvořil ji antropolog a etnolog Bruno Beger, geofyzik Karl Wienert, technik Edmund Geer a fotograf Ernst Krause. Nejvýznamnější osobností a vedoucím mise se pak stal respektovaný zoolog a botanik Ernst Schäfer. Bylo mu sice pouhých 28 let, přesto pro něj Tibet nepředstavoval neznámý cíl. 

Syn obchodního ředitele z Kolína nad Rýnem se tam poprvé dostal v roce 1931, s výpravou vedenou americkým milionářem Brookem Dolanem II. Doma pak ještě coby student ornitologie vydal rozsáhlý cestopis, který jeho dobrodružství v daleké divočině shrnoval a získal si značnou popularitu. V letech 1934–1935 podnikl Schäfer na „střechu světa“ další, neméně úspěšnou expedici – už jako člen jednotek SS, do jejichž řad vstoupil v roce 1933. Na post vedoucího výpravy si ho vybral sám Himmler a mladý muž výzvu přijal, což později nazval „největší chybou“. Badatelé se ovšem shodují, že se jednalo o promyšlený krok oportunisty s obrovskou touhou po uznání.

První komplikace

Království tibetského dalajlámy se západnímu světu částečně „otevřelo“ teprve v roce 1903, kdy zemi napadli Britové s třemi tisíci mužů. Díky kulometům sice nad místními obránci s oštěpy rychle získali převahu, oblast však nadále zůstala autonomní a odmítala pokrok i vstup cizinců na své území. Před vědci se tak ukrývala neprobádaná pokladnice poznatků.

Německou výpravu zahájenou v dubnu 1938 zkomplikovala už na počátku nevyžádaná reklama, které se jí dostalo v tisku. Britský velvyslanec v Berlíně totiž nechal v novinách otisknout zprávu, že „… je rozsáhlá expedice zaštiťována Himmlerem a bude probíhat výhradně na principech SS“, což ovšem nebylo míněno jako lichotka. Nacistické symboly na helmách Britům stačily, aby „Vikingům vědy“ neschválili vstup na území Britské Indie, a tím jim narušili plánovanou trasu. 

TIP: Okultismus Třetí říše: Árijci, lepé telepatky a mimozemšťané

Díky diplomatickým schopnostem Schäfera se Němcům nakonec podařilo získat částečné vízum, a v červnu 1938 se tak se svými vozíky taženými koňmi ocitli v Dardžilingu v Západním Bengálsku. Kvůli nepřízni počasí však karavana musela zastavit na úpatí himálajských vrcholků u průsmyku Kongka Pass, který se tradičně považoval za hranici mezi Ladákem a Tibetem. Právě tam Němce navštívil tibetský úředník, s nímž poté vyjednali povolení pro vstup do Lhasy. Dostali ovšem podmínku: Nesměli si s sebou vzít žádné vědecké vybavení a měli zakázáno ve městě a okolí „zabíjet ptáky i savce“. Dvaadvacátého prosince téhož roku germánští badatelé konečně vstoupili na zakázané území.

Jak probíhalo pochybné setkání svastiků? Závěrečná část vychází v neděli 27. ledna.