Pozoruhodné podmořské roboty ve tvaru úhoře Eelume původně vymysleli na norské technice NTNU. Teď je vyvíjí přidružená soukromá společnost Eelume, která nedávno představila jeho nejnovější verzi EELY500. Tito robotičtí úhoři jsou velmi pracovití a v budoucnu by měli provádět inspekce a také opravy pod vodní hladinou. Teď je čeká trénink v norských fjordech.

Stejně jako živí úhoři, je i Eelume hadovitého tvaru. Jeho tělo se skládá z několika článků a ve vodě se pohybuje pomocí trysek. Pro práci v náročných podmínkách pod vodou je vybavený světly, kamerou, a také systémem vyměnitelných nástrojů a senzorů. Eelume může být dálkově ovládán pomocí dlouhého kabelu, který jej spojuje s lidským operátorem nad hladinou. Anebo se může odpojit a pracovat autonomně.

TIP: Obojživelný biomorfní robot Velox si poradí s vodou, pískem, sněhem i ledem

Oproti dřívějším verzím má EELY500 vylepšenou manévrovací schopnost, lepší kameru a osvětlení, větší kapacitu na ukládání dat, a především výkonnější baterii. Když Eelume cestuje vodou na větší vzdálenost, tak plave narovnaný, jako robotické torpédo. Když se ale dostane do komplikovanějšího prostředí anebo když se má pustit do práce, tak může měnit tvar těla podle potřeby, jak mu jenom jeho článkované tělo dovolí. Podle jeho tvůrců by v budoucnu měly flotily podobných robotů trvale sídlit v oceánu, v podmořských dobíjecích stanicích, například u ropných plošin. Tam budou k dispozici, kdykoliv bude zapotřebí jejich služeb. 

Ohrožení Osmany začalo být pro Středoevropany aktuální již v první polovině 15. století a uherský král Zikmund (vládl 1387–1437) značnou část svého úsilí věnoval právě obraně před Turky. Několikrát s nimi přímo válčil a s ním i někteří čeští šlechtici. Dále pak bojovali čeští žoldnéři proti Turkům například v nešťastné bitvě u Varny (1444) nebo při úspěšné obraně Bělehradu (1456). Válečníci z českých zemí tvořili také nemalou část takzvané černé armády uherského krále Matyáše Korvína (vládl 1458–1490), která se s Turky opakovaně střetávala. 

Uherský úpadek

Po nástupu Jagellonců se Uhry začaly propadat do anarchie, čehož Osmané využili. Roku 1521 dobyli Bělehrad a několik dalších hraničních pevností a otevřeli si tak cestu dále do uherské nížiny. Boje pokračovaly dalších pět let a pro krále Ludvíka Jagellonského (vládl 1516–1526) skončily katastrofální porážkou v bitvě u Moháče (1526) a jeho smrtí. 

Většina uherské šlechty vinila z porážky cizího panovníka, a proto nerespektovala smlouvu, podle níž měl na trůn nastoupit Ludvíkův švagr, Ferdinand I. Habsburský (vládl 1526–1564). Část Uhrů zvolila v listopadu králem sedmihradského knížete Jana Zápolského, menšina pak v prosinci hlasovala pro českého krále Ferdinanda I.

Dvojvládí vedlo k občanské válce. Během roku 1527 Ferdinandova vojska porazila Jana Zápolského, dobyla Budín (dnes součást Budapešti) a obsadila většinu země. Jan Zápolský uprchl do Polska a roku 1528 požádal o pomoc v boji o Uhry tureckého sultána.

Již v těchto bojích Ferdinandovi I. sloužily žoldnéřské jednotky z českých zemí placené českými stavy, roku 1528 se například jednalo o 6 000 pěších a 600 jezdců z Čech a 3 000 pěších a 200 jezdců z Moravy. Česká šlechta si zkrátka po porážce u Moháče, kde čeští vojáci také krváceli a padl tam nejeden šlechtic (například Štěpán hrabě Šlik), uvědomila osmanské nebezpečí a boj o Uhry podpořila.

Tažení roku 1529

Pro tureckého sultána Sulejmana I. (vládl 1520–1566) znamenala podpora od Jana Zápolského prakticky „zvací dopis“ k dalšímu rozšíření své říše. Situace v Evropě pro něho byla příznivá – římskoněmecký císař Karel V. (bratr Ferdinanda I.) byl stále vázán válkou v Itálii, říše byla oslabena probíhající reformací a ve Středomoří Osmanská říše úspěšně expandovala.

Sultánovo vojsko vytáhlo do Uher 10. května 1529. Obrovská armáda zahrnovala 120 až 150 tisíc mužů. Na konfrontaci se připravoval také Ferdinand I., jak mu finance schválené stavovskými sněmy dovolovaly, protože zemská hotovost se svolávala jen v případě přímého ohrožení země. Čeští stavové platili opět 6 tisíc pěších a tisíc jezdců, ale král žádal i svolání hotovosti každého desátého muže.

Mezitím Turci postupovali Uhrami a v polovině srpna se u Moháče spojili s jednotkami Jana Zápolského, který zde složil Sulejmanovi lenní přísahu. Počátkem září padl Budín, poté Osmané dobyli Ostřihom, Tatu, Komárno a Uherské Staré Hrady. V posledně jmenované pevnosti padlo do zajetí také 300 Čechů. První osmanští vojáci se objevili před Vídní 21. září. Hlavní osmanské vojsko dorazilo k Vídni 26. září.

Posádka na Dunaji s českou účastí

V čele obrany Vídně stanul letitý osvědčený válečník Niklas hrabě Salm, z jehož čtyř pobočníků pocházeli z českých zemí Jiří Němec a Melichar Krekvic. Dále k vyššímu velení patřili falckrabě Philipp von Pfalz-Neuburg a Wilhelm von Roggendorf, v jehož družině byli tři slezští šlechtici včetně nejvyššího proviantmistra a nejvyššího zbrojmistra. Z dvaceti vojenských radů a komisařů jsou mezi nejzasloužilejšími obránci Vídně uváděni Mikuláš Robmhap ze Suché a Bernard Říčanský z Říčan. 

Celkově čítala posádka 17 až 20 tisíc mužů pěchoty a kolem 2 tisíc jezdců. V tom je zahrnut pluk českých knechtů Ernesta von Brandensteina, který byl verbován v českých zemích a placen českými stavy. Pluk čítal asi 2 tisíce mužů a dělil se do čtyř praporců (kumpanií) po 500 mužích. První kumpanii velel hejtman a plukovníkův zástupce Vilém Zvířetický z Vartemberka, druhému praporci hejtman Petr Had z Proseče a třetímu a čtvrtému Petr Opit řečený Peřina z Maličína. 

TIP: Nepřítel, nebo spojenec? Jak vnímalo obyvatelstvo českých zemí osmanské Turky?

Českou pěchotu doplnila jezdecká korouhev veterána moháčské bitvy Jana Hanuše hraběte Hardegga z Kladska v počtu 250 jezdců z Čech, Moravy a Slezska. Zvláště je uváděn také pěší praporec Kašpara Říčanského z Říčan, náležící k pluku Leonharda Collony von Fels. Nevíme jistě, zda byl pluk verbován v českých zemích, ale máme v něm jmenovitě doloženy i další české šlechtice, stejně jako v jiných jednotkách. Celkový počet obránců Vídně z našich zemí je odhadován na asi 2 800 mužů, přičemž 172 šlechticů je doloženo jmenovitě.  

Zaplatili byste za nádobu s necelými deseti litry vody víc než osm set korun? Ne? Zato mladí Američané, kteří prý dbají na své zdraví a žijí blíž k přírodě, ano. Ve Spojených státech se proto objevují firmy těžící z jejich postoje. Patří k nim i Live Spring Water neboli „živá pramenitá voda“, jejíž zakladatel Mukhande Singh (vlastním jménem Christopher Sanborn) jezdí stáčet přírodní sladkovodní prameny a výsledek posléze prodává za nehorázné sumy. „Když jsem poprvé okusil čerstvou, živoucí vodu, prostoupila mnou energie a klid. Uvědomil jsem si, že už se k mrtvé vodě nikdy nebudu moct vrátit,“ tvrdí Singh.

TIP: Nadechnutí za padesátikačku: Čerstvý tibetský vzdoušek zabalený v pytlíku

Lékaři však varují, že sebečistší pramen může obsahovat zvířecí výkaly, a být tudíž potenciálním zdrojem řady nemocí včetně žloutenky. Taková voda se nedá dlouhodobě skladovat a obecně se s ní pojí mnohem víc rizik než výhod.

Na módní vlnu „živé vody“ si posvítili i američtí novináři. Jejich zjištění částečně mírní obavy lékařů. Ukázalo se totiž, že (alespoň část) zázračné vody je obyčejná voda z kouhoutku za pár centů. Vodních puristů přesto přibývá a cena jejich vášně dál roste.

Každé město má své ikonické panorama: Paříž symbolizuje pro celý svět Eiffelovka, New York  silueta mrakodrapů na Manhattanu, Prahu nejspíš pohled z nábřeží přes Karlův Most na Malou Stranu a Pražský hrad. S Los Angeles je to trochu složitější. Metropole na americkém západním pobřeží je v podstatě gigantickým slepencem více než stovky jednotlivých čtvrtí a částí, které v mnoha ohledech fungují jako samostatná města. Ne že by mělo nouzi o jednotlivé architektonické skvosty, jako jsou budovy radnice, Gettyho Centra nebo intimnější modernistický Stahlův dům. Ikonický je samozřejmě také nápis HOLLYWOOD na kopci zvaném trochu pompézně Mount (Hora) Lee, ale ten se koneckonců tyčí nad tou sice nejslavnější, ale jenom jednou částí města. Když chcete najít místo, kde byste si pořídili „selfíčko“, ze kterého bude na první pohled  zřejmé, kde jste, mám jiné doporučení: Griffithovu hvězdárnu a planetárium. Stojí na svahu ve stejnojmenném rozsáhlém parku díky mecenáši, jeho životní příběh stojí zmínku.

Welšský mecenáš

Griffith J. Griffith se narodil ve Wallesu, odkud jako patnáctiletý emigroval do Ameriky a přes Pensylvánii se dostal do Kalifornie. Pohádkově zbohatl investicemi do těžby stříbra a nemovitostí. Když mu bylo něco přes 30 let, koupil ranč nazývaný podle předchozích mexických vlastníků Los Felis a usadil se na něm. Při cestách po Evropě dospěl k přesvědčení, že by každé město mělo mít pořádný park. Los Angeles, které Griffith považoval za svůj nový domov,  v té době nemělo ještě ani 100 000 obyvatel, ale rychle rostlo a on chtěl přispět k jeho civilizovanému rozvoji. Věnoval proto městu asi 1 200 hektarů pozemků ze svého ranče s tím, že právě na nich má park vzniknout. Z dnešního pohledu je úsměvné, že městská rada pochybovala o smyslu takového daru. Pozemky v té době ležely asi míli od hranic tehdejšího Los Angeles, aby byly přístupné pro jeho obyvatele, bylo potřeba investovat do přístupových cest a do toho se nikomu moc nechtělo. Naštěstí pro budoucí generace převážil smysl pro velkorysou vizi rozvoje města a rada nakonec hlasovala pro přijetí Griffithova daru v roce 1896.

TIP: Poznejte Los Angeles, Las Vegas, NP Death Valley a další na jednom ze zájezdů do USA. Zájezd okruh Západní USA má pestrý program na 13 dní. 

Nevyrovnaný vizionář

Griffith J. Griffith patřil zjevně k typu lidí, které osobní bohatství přivádí k přesvědčení o vlastní neomylnosti a víře, že jedině velké vize stojí za prosazení. To mělo své stinné a světlé stránky. Na jednu stranu se nechal titulovat jako „plukovník“, i když v žádné armádě nikdy nesloužil. Veřejně o sobě tvrdil, že je abstinent, ale v soukromí holdoval alkoholu a pod jeho vlivem trpěl paranoidními představami. V roce 1903 v jednom ze záchvatů polovičního šílenství málem zastřelil manželku. Ta přežila, ale přišla o oko. Soud Griffithe poslal na dvě léta do vězení v San Quentinu a nařídil mu ústavní protialkoholní léčbu. Manželka se s ním rozvedla a on zůstal už do smrti sám. Právě takové dramatické zvraty v osobním životě ho zjevně trochu paradoxně inspirovaly k záměru vybudovat v „jeho“ parku  hvězdárnu. Astronomie byla totiž Griffithovým životním koníčkem. Když se jednou v jiné hvězdárně na Mount Wilson podíval na hvězdnou oblohu Haleovým zrcadlovým teleskopem o průměru 1,5 metru, nedalo mu to spát. Podle oficiální verze Griffithovy hvězdárny si v tu chvíli uvědomil, že takový pohled do nebes může zásadně změnit úhel pohledu člověka i na okolní pozemský svět. Rozhodl se umožnit stejný prožitek co nejširší veřejnosti a tak se zrodil nápad vybudovat v parku hvězdárnu a planetárium.

Posmrtný dar městu a světu

V té době už ale Griffith J. Grifith začínal cítit, že mu neslouží zdraví a že zřejmě takový cíl neuskuteční za svého života. Pamatoval na to ve své poslední vůli. Když v roce 1919 zemřel, převzala správu nad jeho jměním nadace. Hvězdárna byla nakonec postavená v letech  1933 – 1935 ve stylu art deco podle návrhu architekta Johna C. Austina, který mimochodem navrhl i zmíněnou losangeleskou radnici. Byl to jeden z mnoha projektů, na které v době hluboké krize přispěla federální vláda prezidenta Franklina Delano Roosevelta ve snaze povzbudit hospodářský růst a svým způsobem také zvednout morálku Američanů. Výsledkem je skutečný architektonický klenot, přístupný nejširší veřejnosti.

Okno do nebes s exkluzivním výhledem na Los Angeles

Oficiálním hlavním úkolem Griffithovy hvězdárny a planetária je přispívat k poznání vesmíru. Najdete v něm Foucaultovo kyvadlo, můžete juknout do zrcadlového teleskopu o průměru 305 milimetrů. Velmi oblíbená je také efektní prezentace Teslova transformátoru, i když se studiem vesmírné oblohy až tak moc nesouvisí. Největší atrakcí je ale nakonec elegantní budova samotná a výhledy z teras v jejím okolí. Není náhodou, že ji mají v oblibě filmaři: objevila se už v padesátých letech v jedné z klíčových scén snímku Rebel bez příčiny s Jamesem Deanem. Natáčely se u ní ale desítky jiných filmů a v posledních letech ji asi nejvíc zviditelnila taneční scéna v oskarovém muzikálu La La Land z roku 2016. Máte-li štěstí, den je jasný a smog není příliš hustý, dají se od ní pořídit skvělé panoramatické záběry vzdáleného trsu mrakodrapů v centru města, stejně jako nepříliš vzdáleného nápis HOLLYWOOD. Není divu, že je vedle Universal Studios, Chodníku slávy nebo pláží v Santa Monice Griffithova hvězdárna jedním z míst, které většina návštěvníků Los Angeles nechce v žádném případě vynechat. Má to jenom jednu stinnou stránku, na kterou se radím před návštěvou duševně připravit: množství turistů hlavně o víkendech znamená problém s parkováním a  ztížený pohyb po místech, odkud je nejlepší výhled. Ale nemá smysl si tím nechat kazit cestovatelský zážitek. Podobné je to koneckonců na všech turisticky zajímavých místech po celém světě.

Navzdory velkým pokrokům ve vývoji technologií a léčebných postupů mají pacientky s pokročilou rakovinou vaječníků nepříliš dobré vyhlídky. Pacientky v I. klinickém stádiu dosahují pětiletého přežití v 70 – 80 %, pacienti ve II. klinickém stádiu v 60 %, ve III. klinickém stádiu ve 23 % a ve IV klinickém stádiu již méně než v 10 %. Je tedy zřejmé, že šance na úspěšnou léčbu do značné míry závisí na včasné diagnostice onemocnění.

Mezinárodní tým britských a australských vědců se nyní do procesu diagnostiky rozhodl zapojit umělou inteligenci. Jejím úkolem je pomoci lékařům analyzovat CT snímky a vybrat nejvhodnější způsob léčby. Badatelé tuto inteligenci vycvičili na CT snímcích a datech ze vzorků tkání celkem 364 žen, které pocházejí z období 10 let.

TIP: Nový pomocník: Umělá inteligence detekuje 97% případů rakoviny prsu

Umělá inteligence přitom hodnotí tvar nádoru, jeho velikost, strukturu, a také jeho genetické charakteristiky. Na základě těchto informací vyhodnotí situaci pacientky a určí její vyhlídky do budoucna. Testování systému ukázalo, že umělá inteligence je v hodnocení prognózy pacientek s pokročilým nádorem vaječníku čtyřikrát úspěšnější než běžné diagnostické metody.

Creswell Crags je 500 metrů dlouhá vápencová soutěska v Anglii, zařazená na seznam Světového dědictví UNESCO. Nachází se na hranici mezi hrabstvími Derbyshire a Nottinghamshire. Skrývá se v ní několik jeskyní, v nichž žili lidé během poslední doby ledové, zhruba před 43 až 10 tisíci let. Zdejší jeskynní umění, dlouho považované za nesourodé kresby a značky, je nejsevernější v Evropě, jaké jsme doposud objevili.

Kresby, které měli zdejší průvodci na očích každý den a vždy je považovali za nesourodé graffiti, ve skutečnosti měly svůj přesný význam. Odborníci nedávno zjistili, že jde vlastně o velmi unikátní a rozsáhlý soubor magických znamení, doposud největší ve Velké Británii. Podobná znamení bývají k vidění na historických kostelech a domech poblíž vchodů, kde mají zastavit zlé síly, a ochránit lidi uvnitř.

TIP: Akční hračky z Vindolandy: Vykopávky v římské pevnosti odkryly dětské meče

V temnotě Creswell Crags jsou nejčastější značky VV symbolizující Pannu Marii, které doprovází spousta dalších symbolů. Podle historiků se lidé v okolí soutěsky očividně velmi báli toho, co by mohlo vylézt z temnoty. Symboly měly udržet zlo uvnitř, aby se lidé vyhnuli nemocem, smrti anebo třeba špatné sklizni.

Hvězdné systémy v průběhu svého života ztrácejí hvězdy. Doposud se tento fenomén podařilo potvrdit u kulových hvězdokup a trpasličích galaxií. U otevřených hvězdokup existoval tento jev pouze v teoretické rovině. Tedy až doposud.

Rozpouštějící se Hyády

Že se úbytek hvězd týká i otevřených hvězdokup se podařilo potvrdit Siegfriedu Röserovi z univerzity v Heidelbergu. Ten pro svá zjištění využil pozorování evropské observatoře Gaia. Potvrzení dřívějších teoretických modelů se týká jedné z nejznámějších hvězdokup na nebi – hvězdokupy Hyády.

Hyády jsou výrazná otevřená hvězdokupa, kterou pozorujeme ve vzdálenosti pouhých 153 světelných let, v souhvězdí Býka. Jde tak o Zemi nejbližší hvězdokupu (hvězdná asociace v souhvězdí Velké medvědice se sice nachází ve vzdálenosti 80 světelných let, nejde ovšem o klasickou hvězdokupu).

Hvězdokupa vznikla asi před 625 miliony let. Obsahuje několik set hvězd, jejichž celková hmotnost převyšuje 400 Sluncí. Pozorování observatoře Gaia odhalila dva proudy hvězd, jimiž Hyády „krvácejí“ a přicházejí tak o své hvězdy. V těchto proudech, které má na svědomí gravitace Mléčné dráhy, hvězdokupu opouští více než 500 hvězd.

TIP: Divoká kachna ze souhvězdí Štítu odhaluje tajemství otevřených hvězdokup

Během dalších několika stovek milionů let budou Hyády nadále ztrácet hmotnost a počet členů tím, že její nejjasnější hvězdy opustí hlavní posloupnost a její nejtmavší hvězdy se vypaří z hala. Postupem času může být zmenšena na zbytek čítající tucet hvězdných systémů, většinu z nich dvojhvězd nebo vícenásobných hvězd, které budou dále náchylné na pokračující rozptylující síly. V budoucnosti se tak Hyády budou i nadále rozpadat, až se původní hvězdokupa úplně „rozpustí“ v Mléčné dráze.

O změně přístupu k zatížení letového personálu v případě stíhacího letectva se uvažovalo od jara 1941, kdy za sebou mělo Fighter Command jedno z nejtěžších období svého válečného angažmá, leteckou bitvu o Británii, a nyní přecházelo do ofenzivy.

Předchozí část: Vyšší šance na přežití: Operační turnusy stíhačů RAF (1)

Problém byl diskutován v rámci nejvyššího velení a v březnu 1941 letecká rada (Air Council) vydala přípis, kterým položila základ všeobecnému pravidlu, že: „… pokud to obecná válečná situace dovolí, personál by měl být uvolněn z operačního létání po maximu 200 hodin v jednom turnusu leteckých operací.“

Zavedení systému

Rozhodnutí vycházelo z řady diskusí, při kterých důstojníci rozebírali úskalí turnusového systému. Problém představovalo nestejné bojové vytížení a s tím také míra psychické zátěže pilotů v různých svazcích: „Obtíže ve stanovování takovéto hranice byly brány v potaz, protože ať byly použity jakékoli faktory, objevila se otázka hladiny stresu. Například 100 hodin leteckých operací u jedné skupiny Velitelství stíhacího letectva by se dalo snadno rovnat 200 hodinám či více v jiné skupině stejného velitelství.“

Bylo zřejmé, že při stanovení počtu operačních letů požadovaných od stíhacích pilotů by hranice neměla být tak nízká, aby nezpůsobila příliš rychlé střídání personálu u perutí, což by vedlo k celkovému poklesu bojových zkušeností jednotlivých stíhačů a ke snížení kvality jednotek. Současně ovšem neměla být hranice příliš vysoká, neboť v tom případě by na ni pro změnu většina běžných pilotů nedosáhla. Přípis z roku 1941 tedy stanovoval (vedle možnosti „dřívějšího stažení pilotů méně robustní konstituce“) také alternativu „rozšíření operačních turnusů pro stíhací piloty z oblastí, kde byla nepřátelská opozice slabá nebo nepřítomná“. 

Není bojiště jako bojiště 

V listopadu 1941 bylo 200 hodin v jednom operačním turnusu potvrzeno. Současně ale velení specifikovalo, že defenzivní vzlety se do této cifry započítají jen jako 50 % (tedy jedna obranná operace o délce jedné hodiny z turnusu „odkrojila“ pouze 30 minut). Takto systém fungoval do března 1943, kdy došlo k dalšímu zpřesnění a bylo dále stanoveno, že se 50% omezení bude dotýkat také konvojových hlídek a záchytných stíhacích hlídek v oblastech mimo dolet nepřátelských stíhaček krátkého dosahu (tedy jednomotorových Bf 109 a Fw 190 v případě Fighter Command).

Z doby strávené při těchto operačních činnostech si tedy piloti mohli do lhůty 200 operačních hodin započítat pouze polovinu. Délku operačního turnusu pro noční stíhače, včetně pilotů věnujících se nočním ofenzivním operacím typu vetřelec (Intruder), přijaté pravidlo zprvu stanovilo na 100 hodin, nebo maximální operační činnost po dobu 18 měsíců. Velmi náročné ofenzivní výpady intruderů prošly přehodnocením v prosinci 1943. Nově bylo stanoveno, že během prvního operačního turnusu měl pilot vykonat 35 ofenzivních akcí a během druhého turnusu 20 výpadů (přičemž počet mohl být v případě potřeby navýšen na 30).

Turnusový systém stíhací letectvo RAF praktikovalo také v zámoří. I tam se obvykle v případě denních stíhačů jednalo o 200 hodin operačního létání. Výjimku představovala jihovýchodní Asie, kde piloti bojovali proti císařskému Japonsku. V roce 1944 tam byl operační turnus denního stíhače stanoven na 300 operačních hodin nebo 12 měsíců služby u bojové perutě. 

Vyladění systému 

Turnusový systém platil pro všechny piloty Královského letectva. Nezáleželo tedy na tom, zda muž patřil do RAF, jeho dobrovolné zálohy (RAFVR), Královského australského letectva (RAAF), Královského novozélandského letectva (RNZAF) či Královského kanadského letectva (RCAF). Ani na tom, jestli sloužil u perutě Královského letectva, některého z letectev Britského společenství národů (Commonwealth), nebo polského letectva či jiných národních perutí (včetně československých) působících pod velením RAF.

Dokončení: Vyšší šance na přežití: Operační turnusy stíhačů RAF (3)

Pokud to ale bojová situace vyžadovala, mohl být od pilotů požadován více než jeden operační turnus. Zcela správně bylo rozpoznáno, že velmi významné pro udržení náležité kvality jednotek je zapojení stíhačů do operačních aktivit při jejich druhém turnusu. A mnoho stíhacích pilotů skutečně za války absolvovalo (navzdory velmi malým statistickým předpokladům na přežití) dva a někdy i tři turnusy. V mezidobí obvykle sloužili při nebojových činnostech na zemi či pokračovali v létání v neoperačním zařazení, například během přeletů letadel či (a to bylo pro letectvo jako celek zvláště přínosné) coby instruktoři u operačních výcvikových jednotek.

Záznam zákonů na pergamen z telecí či kozí kůže má v Británii dlouhou tradici. Nejstarší právní předpis zapsaný na zmíněném materiálu, který se nachází v parlamentním archivu, se datuje do roku 1497. Existují však i starší dokumenty, včetně kopie Magny charty, vydané původně v roce 1215.

Při výrobě pergamenu se nejprve kůže zvířat zbavuje chlupů, následně se vyčistí, napne na rám a nechá se vyschnout. Poté se zdrsňuje pemzou, natírá se bělobou smíchanou s olejem, načež se hladí a leští. Pergameny zvané „velín“ se vyrábějí z kůže mladých zvířat, někdy dokonce ještě nenarozených: V tom případě se označují jako „děložní pergamen“.

Loni médii probleskla zpráva, že Britové s tiskem oficiálních kopií zákonů na pergameny z úsporných důvodů skončí, což vzbudilo vlnu nevole. Zastánci tradičního velínu argumentovali, že jde o trvanlivější materiál než například papír, který vydrží v odpovídajícím stavu asi „jen“ 500 let.