Jste zvyklí pouštět si při práci hudbu? Pak vás zřejmě nepotěší nový výzkum Neila McLatchieho z Lancasterské university. Poslech hudby při práci podle něj omezuje kreativitu.

Badatelé uspořádali sérii experimentů, při nichž dobrovolníci měli za úkol nalézt slovo, které je možné spojit se třemi jinými, na první pohled nesouvisejícími slovy. To je oblíbený postup, s jehož pomocí psychologové často testují verbální kreativitu. Účastníci experimentu takový úkol plnili v prostředí úplného ticha a při poslechu hudby.

TIP: Hudba ovlivňuje naše utrácení v restauracích a obchodech

Výsledky experimentů mluví jasně. Ve všech případech lépe uspěli lidé, kteří plnili zadání za úplného ticha. Zároveň je ale jasné, že šlo o experimenty malého rozsahu, v nichž vědci testovali pouze jediný typ kreativity. Předchozí studie ale ukázaly, že hudba či hluk snižují celkovou pozornost. Do budoucna bude rozhodně zajímavé podobné experimenty zopakovat ve větším rozsahu a s různými typy kreativity.

Astronomové nedávno objevili hvězdné mládě, které je velmi speciální tím, že z něj proudí dva nestejné výtrysky hmoty. Tyto výtrysky se spustily v různou dobu, pohybují se různou rychlostí a mají ke hvězdě různý úhel sklonu.

Když se hvězda zrodí z molekulárního vodíkového mračna a zažehne svoji termojadernou reakci, obvykle stále ještě roste a přitahuje okolní hmotu. Někdy se přitom stává, že část hmoty unikne gravitační přitažlivosti hvězdného mláděte a vyrazí od něj pryč, v podobě rozmanitých výtrysků hmoty.

Netradiční výtrysky plynu

Výtrysky hvězdného mláděte, které nese označení MMS 5/OMC-3, jsou ale vážně zvláštní. Jeden z výtrysků této hvězdy se pohybuje rychle a spustil se asi před 500 lety. Pomalejší z výtrysků začal dříve, asi před 1 300 lety. Yuko Matsushita s kolegy změřili charakteristiky rádiových vln záření výtrysků a z nich odhadli jejich rychlost a stáří.

TIP: Soustava ALMA pozorovala kvílení čerstvě zrozené masivní hvězdy

Pozorování takto mladých výtrysků je pro astronomy velmi přínosné. Starší výtrysky totiž mohou měnit své vlastnosti v důsledku vnějších vlivů. Výjimečná mladičká hvězda MMS 5/OMC-3 by svými výtrysky mohla přispět k pochopení toho, jak vlastně takové výtrysk hmoty vznikají. Pozorování umožnily velmi citlivé radioteleskopy soustavy ALMA.

Na sobotní ráno, 26. listopadu 1983, asi strážní v opevněném skladišti Brinks-Mat nikdy nezapomenou. Dobře hlídaná pokladnice nedaleko letiště Heathrow u britské metropole totiž těsně před úsvitem přilákala skupinku lupičů v kuklách. S tím, jak dostat ze strážců přístupové údaje, se vetřelci příliš nepárali: Svlékli muže do naha, svázali je a polili benzinem. Když jim pak s hořící sirkou u hlavy vyhrožovali upálením, k smrti vyděšení hlídači se dlouho nerozmýšleli. Prozradili číselné kombinace k zámkům podzemních sejfů, přesněji řečeno každý tu část kódu, jež mu byla svěřena. 

Překvapení v sejfu

Zatímco pro ostrahu se zmíněná sobota stala asi nejhorším dnem v životě, pro lupiče představovala pravý opak. Když totiž sejf otevřeli, spatřili něco nevídaného: Uvnitř odpočíval náklad čítající 6 800 zlatých prutů o celkové váze tři tuny (viz Poklad v kartonu). Ve skladišti se měl ohřát pouze jediný den a následně putovat na Dálný východ. 

Lupiči si sice původně přišli „jen“ pro tři miliony liber, ovšem nenadálou nadílkou se nenechali vyvést z míry. Narychlo sehnali další dodávku a za necelé dvě hodiny tři tuny materiálu naložili a zmizeli. Odváželi si lup v hodnotě 26 369 778 liber, dnešní ekvivalent víc než 2,5 miliardy korun. 

Netrvalo ovšem ani dva týdny a Scotland Yard dostal za mříže hned tři z předpokládané šestice lupičů. Hlavním vodítkem se přitom stala výpověď strážného z Brinks-Mat Anthonyho Blacka, který pod nátlakem přiznal, že gangu prozradil důležité informace o uspořádání skladiště a době, kdy bylo nejjednodušší na místo proniknout. Jelikož s detektivy spolupracoval, vysloužil si pouhých šest let za mřížemi. 

Tyran a Plukovník 

Jak odhalilo následující vyšetřování, zloději měli akci dobře promyšlenou. První zatčený, 38letý profesionální lupič Mickey McAvoy, byl v londýnském podsvětí dobře známý jako „Tyran“. Organizátorem a koordinátorem celé akce se pak stal 41letý Brian Robinson, řečený „Plukovník“. Oba vyfasovali 25 let za mřížemi a policie mohla být zdánlivě spokojená. Až na jedno zásadní „kdyby“: Ani po dalším roce usilovného pátrání se nenašla jediná unce ukradeného zlata. 

Teprve o mnoho měsíců později začala policie rozplétat příběh jedné z největších bankovních krádeží v dějinách. Ukázalo se, že do gangu patřilo podstatně víc lidí. Nešlo jen o přímé účastníky lupu, ale také o rozsáhlou síť distributorů, kteří díky obratným transakcím nechávali zlato dlouhé měsíce mizet tak, aby všechno vypadalo legálně. Hlavní stopy nakonec vyšetřovatele přivedly ke dvěma zásadním postavám zmíněné sítě: k podnikateli Kennethu Noyeovi, známému svými kontakty na zkorumpované policisty, a k jeho komplici, klenotníkovi Johnu Palmerovi.

Roztavit a znovu odlít 

Noyeova strategie, jak kradené zlato legalizovat, vycházela z toho, že bylo čisté a pruty měly sériová výrobní čísla. Samozřejmě je tak nebylo možné volně prodávat, neboť by policii okamžitě přivedly na stopu. Noye si tedy pronajal tavnou pec, načež nechal zářivý kov nejprve roztavit a poté znovu odlít, ovšem již bez zmíněného čísla. Následně zlato odeslal do své firmy v Bristolu, která se zabývala distribucí šperků. Tam „poklad“ opět roztavili a smísili s měděnými a stříbrnými mincemi. Odtud upravený lup putoval do státní zkušebny v Sheffieldu, kde nic netušící úředníci pruty zvážili, vyměřili z nich daň a především je legalizovali. 

Tržby z prodeje zlata se následně přesouvaly na jeden z Noeyho účtů v Bristolské bance, odkud si je pak oba zločinci vybírali v hotovosti: Peníze jednoduše nacpali do černých pytlů na odpad a převezli je do Londýna, kde část z nich předávali stále unikajícím lupičům. Jen v průběhu pěti měsíců se tak na účtu protočilo asi deset milionů liber. Banka musela kvůli množství transakcí zanedlouho dokonce přijmout pokladníky, kteří se specializovali výhradně na obchody s Noyem. Ohromné výplaty jí však odčerpávaly bankovky, takže o jejich nahrazení požádala centrální finanční instituci – Bank of England. Tamní úředníky ovšem žádost překvapila: Přece jen, miliony liber si spořitelé z menšího města nevybírají každý den. Zalarmovali proto policii, která tak přišla podnikateli na stopu. 

Vražda, nebo sebeobrana?

Sledování podezřelého vyústilo ve velmi dramatické události. Policisty, kteří měli Noyeho hlídat, totiž nešťastně prozradili psi pobíhající na zahradě jeho domu. Zločinci povolily nervy – jednoho detektiva dostihl a zabil několika ranami nožem. 

Jeho následné zatčení opět potvrdilo, že je skutečným dítětem štěstěny. Obratnou obhajobou se mu totiž podařilo soudce přesvědčit, že jednal v sebeobraně. Muži zákona se prý nejen neprokázali, ale navíc na něj útočili na jeho vlastním pozemku a na obličejích měli kukly, takže vše vypadalo jako ozbrojené přepadení. Policie však záhy slavila alespoň malý úspěch – na Noyeově zahradě našla několik zlatých prutů, a mohla ho tak obvinit z komplotu týkajícího se ukradeného zlata. Dostal pokutu sedm set tisíc liber a trest odnětí svobody na čtrnáct let. 

Policisté pobouření smrtí kolegy se pustili do vyšetřování s novou motivací. Záhy odhalili propojení mezi Noyem a Palmerem, načež do luxusní venkovské rezidence druhého zmíněného vniklo nad ránem ozbrojené komando. Na místě jej nenašli, na zahradě domu ovšem objevili jeho ilegální tavírnu zlata. Palmer byl v té době na rodinné dovolené na ostrově Tenerife, kde ho svými otázkami zasypali novináři. Bulvár mu dal přezdívku „Goldfinger“ neboli „zlatý prst“. Ačkoliv se pokoušel si pobyt maximálně prodloužit, propadlý pas ho nakonec donutil bezpečné hnízdo opustit. Zkusil utéct do Brazílie, ale úřady ho vrátily do Británie, kde byl okamžitě zatčen a souzen. Stál nad ním ovšem anděl strážný: Palmer přesvědčil porotu, že o ničem nevěděl, a vyvázl bez trestu.

Velmi chytrá „pračka“ 

Tou dobou už se ovšem do podniku s ukradeným zlatem a následným praním nelegálních peněz zapojilo téměř padesát dalších lidí. A transakce běžely jako na drátkách. Komplicové totiž museli nějak naložit s obrovskými částkami získanými prodejem cenného kovu a nevzbudit při tom podezření. Vymysleli a následně uplatňovali v podstatě stále stejný „prací cyklus“. 

Kriminálníci – často dobře situovaní finančníci – založili v Karibiku, především v Panamě, řadu obchodních společností a fondů. Majetek však předtím důkladně „protočili“ přes banky v šesti zemích, včetně Švýcarska či Normanských ostrovů, což prakticky znemožnilo dohledání zdrojů. Odhalit stovky bankovních účtů by totiž pro britskou policii znamenalo získat soudní příkazy v šesti různých jurisdikcích, a to by zabralo řadu let. 

Kam zlato zmizelo?

Kromě malé části zlata nalezené na Noyeově zahradě tak zůstane osud lupu zřejmě navždy tajemstvím. Není však bez zajímavosti, že každý nový zlatý šperk koupený v Británii během čtvrtstoletí po loupeži byl pravděpodobně vyroben právě z materiálu z Brinks-Mat. 

TIP: Loupeže století: 5+1 šokujících krádeží diamantů

A příběh zřejmě pokračuje i do současnosti: Johna Palmera, jehož majetek se svého času odhadoval na 300 milionů liber a který vlastnil síť víc než 120 společností, v roce 2015 někdo zastřelil na zahradě jeho sídla v Essexu. Neznámý útočník možná věděl o ztraceném kovu víc, než se kdy dozvědí běžní smrtelníci. Podle některých zdrojů navíc zmizelo nebo bylo zavražděno osmnáct dalších lidí, kteří se do loupeže namočili. 

Ve Vietnamu vzniklo mnoho fotografií, jež lze označit za ikonické a které jsou věrným otiskem tehdejší reality války v džungli. Většinu proslulých snímků vytvořil ve Vietnamu německý válečný fotograf Horst Faas (1933–2012), který pracoval pro agenturu AP. Nebyl v té době žádným nováčkem – měl za sebou už fotografickou dokumentaci například války v Alžírsku. O jeho oddanosti práci svědčí mimo jiné fakt, že i když roku 1967 utrpěl ve Vietnamu vážné zranění, přesto na tomto bojišti zůstal a dále válečné události dokumentoval.

Kromě samotného fotografování se také značnou měrou zasloužil o publikování dvou slavných a zároveň silně kontroverzních snímků z Vietnamu, které agentury pro hrůzný obsah vůbec nechtěly pustit dále do médií. Jednalo se o snímek Eddie Adamse zachycující popravu zajatce Vietkongu v Saigonu z roku 1968 a snímek takzvané Napalm girl (nahé dívenky Kim Phuc utíkající po zasažení napalmem) vyfotografované v červnu 1972 Nickem Utem. Faas byl za své počiny dvakrát odměněn prestižní žurnalistickou a uměleckou Pulitzerovou cenou.

Vietnamská Mona Lisa

Jedna z jeho fotografií však v sobě nese zvláštní kouzlo. Vyzařuje z ní smutek mladých mužů vytržených ze svých mírových životů v USA a odvedených do Vietnamu. Fotografu Faasovi se 18. června 1965 povedla podobná věc jako na počátku 16. století Leonardu da Vinci na portrétu Mony Lisy – zachytil plachý a tajuplný úsměv, který nutně musí uhranout každého, kdo se na snímek podívá.

Toho dne působil Faas spolu se 173. výsadkovou brigádou v oblasti Phouc Vinh v jižním Vietnamu, kde vyfotografoval hezkého muže s pronikavě modrýma očima, jehož uhrančivý pohled i mladistvá tvář prozrazují nevinnost mládí. Zároveň však páska na helmě s nápisem „War Is Hell“ (Válka je peklo) poukazuje na skutečnost, že tento mladík již mnohé viděl a zažil. Tento a jemu podobné texty se staly jakýmsi němým protestem mnohých amerických vojáků proti válce. A právě tento kontrast – nevinnost mládí a prožité hrůzy války – se staly důvodem, proč měla média o snímek takový zájem.

Neznámý mladík s modrýma očima

Identita pěkného mladíka však zůstávala po dlouhá léta neznámá, protože i sám Faas dodal k fotografi i následující popisek: „Snímek neznámého vojáka byl pořízen 18. června 1965. Voják byl se svou jednotkou, 173. výsadkovou brigádou, na letišti Phouc Vinh v jižním Vietnamu, kde plnil své povinnosti při obraně prostoru.“ Až po několika desítkách let se podařilo zjistit, že voják na snímku byl Larry Wayne Chaffin (1946–1985), který do Vietnamu odešel v květnu 1965 ve věku pouhých 19 let a jenž tam sloužil jeden rok. Poté se oženil se svou dívkou Fran, avšak velmi těžko se prý začleňoval do civilního života a již roku 1985 zemřel.

TIP: Slavná Afghánská dívka je ve vězení: Hrozí jí až 12 let za mřížemi

V roce 2012 vdova po Chaffinovi prohlásila, že onen po dlouhá léta neznámý voják je její manžel, což doložila mnoha rodinnými snímky. Při té příležitosti si vzpomněla na příhodu, která se odehrála při Larryho návratu z Vietnamu. Prý měl při výstupu z letadla v podpaží výtisk armádního periodika Stars and Stripes. Ukázal jí onen snímek v novinách a s lehkou nadsázkou řekl: „Tento obrázek ze mne jednou udělá boháče.“

Chaffin se toho však bohužel nedožil – zemřel v pouhých 39 letech v důsledku komplikací diabetu. Někdy se udává, že tato nemoc se u něj rozvinula v důsledku působení přípravku Agent Orange používaného ve Vietnamu.

Interleukin 37 (IL-37) je významným proteinem imunitního systému. Jeho úkolem je tlumit záněty a také brzdit příliš intenzivní imunitní reakce. Lidské tělo ho produkuje jen ve velmi malých množstvích. Pro medicínu je tento protein velmi zajímavý, takže se vědci a lékaři snaží tento protein nějakým způsobem vyrobit, například v kulturách geneticky upravených bakterií. Je to ale velmi obtížné, a často také velice nákladné.

Američtí biotechnologové se proto rozhodli, že si interleukin 37 vypěstují na plantáži tabáku. Podařilo se jim pozměnit genetickou informaci tabáku tak, že ve svých buňkách vytvářejí tento lidský protein. V následných experimentech ověřili, že rostliny tabáku tento protein skutečně obsahují, a že je možné jej získat ve velmi zajímavém množství.

TIP: Smíření s tabákem? Květy tabáku obsahují slibné antibiotikum

Pokud se biotechnologům podaří vyrábět velké množství interleukinu 37 za přijatelnou cenu, mohl by být využíván v medicíně mnohem častěji než dnes. S jeho pomocí je možné léčit či zmírňovat příznaky mnoha nebezpečných zánětlivých či autoimunitních onemocnění, jako je například diabetes 2. typu, mrtvice, demence nebo artritida. Využití by mohl nalézt i při transplantacích.

Okolní vesmír je plný kosmického plynu, a také prachu. Právě původ kosmického prachu, který představuje významnou surovinu pro tvorbu nových hvězd a planet, zůstával dlouho pro vědce záhadou. Prachu je ve vesmíru poměrně hodně, a odborníci si lámali hlavy, kde se ho tam takové množství bere.

Astronom Mikako Matsuura z britské Cardiff University a jeho spolupracovníci nedávno pozorovali jev, který podle všeho původ kosmického prachu dostatečně vysvětluje. S pomocí unikátní letecké observatoře NASA jménem SOFIA (Stratospheric Observatory for Infrared Astronomy) se zaměřili na pozůstatek nejbližší známé supernovy SN 1987A.

Infračervené záření prachu po supernově

Pozorování pozůstatku této supernovy ukázala, že po dramatické kosmické explozi, jakými supernovy bezesporu jsou, zůstane velké množství kosmického prachu. Badatelé tvrdí, že exploze supernovy sice prachové částice v okolí zničí, vše ale nasvědčuje tomu, že se v okolí supernovy po průletu rázových vln ultimátní exploze částice prachu opět vytvoří.

TIP: Vysokorychlostní supernova odhalila první momenty umírání hvězdy

Když jsou částice prachu ohřáty explozí supernovy, září v oblasti infračerveného záření i milimetrových vln a ty jsou poté schopny zachytit pozemní observatoře. Valná většina infračerveného záření ale až k zemskému povrchu nepronikne. Proto astronomům velice pomohla letecká observatoř SOFIA, díky které měli přístup k části jinak na Zemi nedostupného infračerveného spektra.

Majetnější majitelé vinic ve světě využívají k postřikování svých cenných rostlin pesticidy helikoptéry. Podle lotyšského podnikatele Elvisse Straupeniekse to stojí v průměru 65 tisíc dolarů (asi 1,47 minionu Kč) ročně. Se svojí společností AirBoard proto pěstitelům vína nabízí alternativní řešení.

Jejich autonomní postřikovací dron Argo zvládne stejnou práci s polovičními náklady a ještě prý nabízí další výhody. Oproti předešlým dronům podobného ražení nabízí elektricky poháněný Argo na jedno nabití mnohem větší postřikovanou plochu. Díky sofistikované baterii a úsporným ovládacím systémům na jedno nabití uletí 15 minut či postříká plochu asi 0,8 hektaru.

TIP: BrambleBee: Autonomní robot specialista na opylování ostružin

Výhodou dronu Argo je i to, že uveze velké množství pesticidu. Vejde se do něj až 60 litrů postřiku, což je asi 4 až 6 násobek obvyklého množství u srovnatelných strojů. Argo létá nad vinicemi autonomně a pomocí radaru udržuje stálou výšku nad postřikovanými rostlinami. Podle výrobce je taková aplikace pesticidu přesnější, úspornější a také šetrnější vůči životnímu prostředí.

Velká čínská zeď nikdy nebyla zcela jednolitá. Za vlády Prvního císaře z dynastie Čchin, který dal kolem roku 210 př. n. l. pokyn k její stavbě, šlo hlavně o to propojit už existující opevněné úseky z časů velkých válek v 5. až 3. století př. n. l. Tyto valy se navíc táhly mnohem severněji a dnes z nich mnoho nezbylo. 

V budování probíhalo i v dynastii Chan v 1. století př. n. a poté až za říše Ťin ve 12. století. Ani tato novější linie nekopíruje dnešní umístění hradeb. Komplex, jak jej známe, vytvořili až vládcové dynastie Ming mezi roky 1473 až 1620. Dohromady však šlo až o 16 různých linií a celý systém měl na délku 21 tisíc kilometrů – kdybyste jej vyrovnali a postavili po celé délce rovníku, obepnul by celou planetu a ještě by kus zbylo.

Kameny, hlína i vařená rýže

Jak zeď vznikala? V jejích počátcích se vytvořilo pevné jádro – hlína se po tenkých vrstvách udusávala do připraveného bednění. Výsledek se poté obezdil kamennými kvádry z vápence či žuly. Později se začalo pracovat s pálenými cihlami. Legendy tvrdí, že do malty se přidávaly rozemleté lidské kosti a proto je tak pevná. Reálnější je, že se pro zpevnění malty užívala vařená rýže – ideálně prý měla tvořit 3 % hmoty. 

Uvnitř valů se nacházely i spojovací chodby a skrytá skladiště. U paty mívají hradby kolem sedmi až osmi metrů, na hřebeni ve výšce šesti až deseti metrů je rozpětí zhruba pěti metrů - vedle sebe tak mohlo pochodovat až šest mužů. Pozorovací a signální věže jsou zbudovány vždy po několika stovkách metrů – na dostřel dvou šípů – a po celé rozloze je jich kolem dvaceti pěti tisíc. A samozřejmě - jako všude existují i výjimky a v hůře dostupných oblastech mohly být věže od sebe položeny i několik kilometrů daleko. O něco větší vzdálenosti jsou i mezi pevnostmi s kasárnami pro vojáky a skladišti zbraní a munice.

Promyšlená obrana

Impulsem k opevňování země a stavbě pevností byly nájezdy kočovných kmenů Siungnuů. Tehdy šlo jen o šestimetrové valy z udusané hlíny prokládané rákosem a zaštítěné zábranami z naostřených dřevěných kůlů.

TIP: Od Číny po východ Evropy: Proč zanikla mocná Mongolská říše

Dva tisíce let staré záznamy uvádějí, že v případě, když obránci zdi spatřili skupinu nájezdníků, měli praporky či kouřovými znameními signalizovat jejich množství. Například tři praporky znamenaly dvě stovky jezdců, zapálená hranice dvě tisícovky. Na zdi mělo sloužit na 750 tisíc vojáků - tedy zhruba 101 mužů na jeden kilometr. Za dynastie Ming bojovali hlavně s Mongoly a válečníky z Mandžuska. 

Již 1. února 1933 prohlásil Adolf Hitler ve svém prvním rozhlasovém projevu, že hlavním cílem jeho vlády je „spása dělníků v obrovském a všezahrnujícím útoku na nezaměstnanost“. Situace na německém trhu práce byla tristní. V roce 1929 v zemi pracovalo dvacet milionů lidí, v lednu 1933 už jen jedenáct. Mnoho z nich navíc mělo zkrácený úvazek, případně museli souhlasit s omezením pracovní doby či pozastavením výplat.

Původní nacistický program počítal se sérií radikálních změn, včetně znárodnění továren. Od 30. let však strana úzce spolupracovala s průmyslníky a programově zcela otočila. Jako hlavní ekonomické sliby zaznívaly státní úvěry pro průmysl, budování kanálů i silnic a dotace pro zemědělství. Tvrdému jádru nacistické organizace Sturmabteilung (SA) se to sice nelíbilo, ale s těmi, kdo otevřeně mluvili o „zradě nacistických ideálů“, se Hitler rychle a tvrdě vypořádal: Špičky SA byly zatčeny a popraveny v červnu 1934 během tzv. noci dlouhých nožů. 

Nejslavnější bod programu, výstavba silnic, byl propagandisticky působivý, ale na snížení nezaměstnanosti neměl přímý vliv. Oproti plánovanému počtu 600 tisíc míst na stavbě a v dodavatelských odvětvích pracovalo v červnu 1935 v dané oblasti jen 125 tisíc lidí.

Ženy z práce ven!

Pro snížení nezaměstnanosti byl ve skutečnosti rozhodující krok skupiny úředníků půl roku před Hitlerovým nástupem k moci. Jejich plán daňových úlev pro stavebnictví a zemědělství, veřejných investic a státních úvěrů firmám vhodně doplnil oživení světové ekonomiky. V dubnu 1933 tak mohl ministr práce Franz Seldte oznámit, že počet nezaměstnaných klesl o půl milionu.

Nacistický režim se rovněž pokoušel rychle dostat z trhu práce řadu osob. Zavedl například manželskou půjčku, kterou pár získal pod podmínkou, že žena odejde ze zaměstnání a bude pečovat o domácnost: Pokud by začala pracovat, rodina by nejen musela peníze okamžitě vrátit, ale dostala by i pokutu. Atraktivita půjček se ještě zvýšila, když se z nich podle rodinného zákona odpouštěla čtvrtina za každé narozené dítě. Finance se navíc neposkytovaly jako hotovost, nýbrž formou poukázek na vybavení domácnosti. Do roku 1936 uzavíralo půjčku každé třetí manželství a odchod žen z práce nezaměstnanost opticky snížil.

TIP: Nýtovačka Rosie: Dívčí tvář vládní propagandy

Kombinací popsaných opatření klesla nezaměstnanost v Německu do roku 1935 na polovinu. Nacisté díky tomu získali řadu loajálních stoupenců, ačkoliv pokles představoval výsledek kroků předchozích vlád. Navíc si zavázali průmyslníky, kteří se do té doby obávali konfiskace majetku. Společnost se stabilizovala a byla připravena uposlechnout rozkaz k válce…