Osudy Konstancie Uherské, dcery uherského krále Bély III. (vládl 1172–1196) a francouzské kněžny Agnes de Chatilion byly zejména v počátcích nelehké. Dostala se do Čech roku 1198 jako žena ještě legitimně nerozvedeného Přemysla Otakara I. Svoji pozici si však jako matka následníka trůnu i moravského markrabího dovedla uhájit. Po manželově smrti roku 1230 získala rozsáhlý vdovský úděl na Moravě a její snaha se upřela k založení kláštera.  Za pomoci svých synů, krále Václava I. i moravského markraběte Přemysla, dala roku 1233 vzniknout tišnovskému klášteru cisterciaček, přičemž počítala s tím, že zde bude jednou pohřbena. Ve smrti ji však předešel syn Přemysl, jenž zemřel 16. října 1239 a byl pohřbený v klášterním kostele. Konstancie zemřela 6. prosince 1240 a její tělo spočinulo rovněž v tamější hrobce. 

Místo posledního odpočinku

V cisterciáckých klášterech bývali zakladatelé (fundátoři) pohřbíváni v kněžišti, často na evangelijní, tedy severní straně, nebo přímo před oltářem. Podobně byl zřejmě umístěn i hrob královny Konstancie. Svědčí o tom i kronikářská zpráva o pohřbu takzvané druhé zakladatelky kláštera, abatyše Alžběty v druhé polovině 15. století vlevo od královny Konstancie. Královnin hrob bychom tedy mohli hledat na ose chrámu, někde v prostoru příčné lodi. Podle dobových zvyklostí se zřejmě jednalo o obezděnou hrobku pro jednu osobu. K jejímu narušení mohlo dojít roku 1752 za abatyše Konkordie Hübnerové (1749–1763), kdy před hlavním oltářem byla zřízena větší krypta pro řeholnice. Zhruba o sto let později byly ostatky královny exhumovány, o čemž svědčí zpráva o jejich převezení roku 1867 do kláštera v Marienthalu v Horní Lužici. Po obnově tišnovského kláštera byly podle údajů kronikáře Rudolfa Klátila, „...ostatky vráceny a nalézají se nyní upravené na způsob relikviáře na kůře klášterního kostela“.

Moderní archeologický výzkum, při němž se s pomocí georadaru zkoumala příčná loď a části kněžiště chrámu v Předklášteří, vedl ke zjištění několika anomálií, které obvykle ukazují na přítomnost hrobů a hrobek. Umístění hrobky nebylo ověřeno ani vrtem ani výkopem. Odborníci tak předpokládají polozasypanou vyzděnou hrobku do hloubky až 1,2 m, vysunutou do kněžiště, jež svědčí o významném jedinci, kterým mohla být právě královna Konstancie. Rovněž i částečné zasypání by odpovídalo svědectví písemných pramenů, podle nichž byly ostatky královny vyzvednuty. 

Antropologické analýzy

Samotné kosterní ostatky, označené jménem královny, jsou dnes v klášteře uchovávány ve speciálním kovovém relikviáři s kovovým a skleněným víkem. Schránka je vyložena červenou látkou a na spodní straně kovového víka je nápis „Ostatky královny Konstancie, zakladatelky kláštera Porta coeli. Matka blah. Anežky české.“ Jednotlivé kosti jsou obaleny tylem a ozdobeny kovovými květinami a barevnými sklíčky. Relikviář je malý a kosterní pozůstatky v něm nejsou uloženy v anatomické poloze. Na povrchu leží lebka, pod ní zkřížené tibie (holenní kosti) a hlouběji ostatní kosti. Ostatky mají tmavě hnědou lesklou barvu, což svědčí o konzervaci neznámou látkou. Některé z dlouhých kostí byly rekonstruované. Výzkum ukázal, že nepoškozené zůstaly pouze kosti stehenní a holenní; ostatní, včetně lebky, byly rozlámány. 

Potud je vše v pořádku, ale další zkoumání poukázalo na značné pochybnosti o totožnosti ostatků. Znaky na kostře jednoznačně svědčí pro to, že se jednalo o mírně robustní ženu. Podle znaků na chrupu šlo o ženu zemřelou ve věku asi 24 až 35 let, přičemž je možné se přiklonit spíše k horní hranici věku. To ovšem s věkem královny nesouhlasí. Z odhadu výšky postavy (cca 170 cm) lze usoudit, že žena byla na svou dobu nadprůměrně vysoká a podle nalezených patologických změn prodělala velký stres. Poškození na předních zubech svědčí o nemocnosti a možná i nedostatku potravy v dětském věku. Tento stres se patrně projevil jednak poruchami růstu skloviny a jednak také skoliózou bederní páteře. O žádné z objevených patologických změn na skeletu však nelze říci, že by způsobila smrt.  

Komu patří ostatky v hrobce?

Žena nemá na pánevních kostech poporodní změny, s vysokou pravděpodobností tedy nikdy nerodila. A tak zjištěné skutečnosti ukazují na to, že ostatky nejspíš královně Konstancii nepatří. Podle historických údajů se totiž dožila 59 let a porodila větší množství potomků, mimo jiné i sv. Anežku Českou. Její ostatky by tedy musely vykazovat poměrně velké opotřebení ve všech směrech, protože se dožila na svou dobu poměrně vysokého věku a jednalo se, podle písemných dokladů, o velmi aktivní ženu. 

TIP: Nejstarší česká světice: Proč musela zemřít kněžna Ludmila?

Ostatky královny Konstancie nejsou tedy známy. Je možné, že při vyzvednutí roku 1867 došlo k záměně s kostmi jiné osoby, nebo k záměně došlo při navrácení ostatků z Marienthalu. Památkou po této významné ženě nejsou sice její ostatky, ale celý areál cisterciáckého kláštera v Předklášteří, což jistě plně odpovídá původním záměrům královny.

Pojem „albedo“ označuje poměr mezi přijatým a odraženým množstvím elektromagnetického záření: Popisuje v podstatě odrazivost povrchů těles a nejčastěji se vyhodnocuje v oboru viditelného záření. Ve Sluneční soustavě existují objekty s vysokým albedem, které bychom označili jako světlé a jejich protějšky s nízkým albedem pak jako tmavé. 

Důležitou roli pro albedo daného tělesa hraje přítomnost a čerstvost vodního ledu – vždyť albedo nového sněhu dosahuje asi 90 %. V případě Země se jedná v průměru o necelých 40 % a lokálně je hodnota vyšší v polárních lokalitách a nižší například v oblasti oceánů, které odrážejí asi jen 6 % viditelného záření. Z chemických látek mají největší odrazivost síran barnatý, jenž tvoří i důležitou součást oblíbených interiérových nátěrů. V naší soustavě má nejvyšší známé albedo Saturnův měsíc Enceladus, který odráží téměř 99 % elektromagnetického záření. Probíhá na něm aktivní kryovulkanismus, a jeho povrch tak neustále pokrývá čerstvý sníh. 

Pokud jde o hojení a regeneraci tkání, tak máme ploštěnkám co závidět. Ploštěnku můžete rozřezat na malé kousky a z takového kousku vám za nějaký čas doroste celá ploštěnka. Proto vědci s oblibou využívají ploštěnky při výzkumu genetických a buněčných mechanismů jako pokusné "králíky".

Američtí vědci nedávno použili ploštěnky k výzkumu vlivu slabého magnetického pole na produkci nových buněk v tkáni. Podařilo se jim prokázat, že magnetické pole, které je několik silnější, než magnetické pole Země, buď zpomaluje anebo naopak zrychluje regeneraci ploštěnek. Magnetické pole Země je přitom velice slabé, takže nešlo o žádný intenzivní magnetismus. Podobný výzkum přitom v minulosti přinášel rozporuplné výsledky.

TIP: Umělá inteligence odhaluje tajemství regenerace ploštěnek

Magnetické pole, které bylo asi pětkrát silnější, než magnetické pole planety, regeneraci ploštěnek zpomalovalo. Ještě dvakrát silnější magnetické pole ale zase naopak tuto regeneraci urychlovalo. Mechanismus tohoto působení ale není úplně jasný. Vědci teď budou zkoumat, jak by mohli využít magnetické pole ke zlepšení léčebných postupů u lidských pacientů. Zároveň ale varují před šarlatány, kteří se již dlouho snaží „léčit“ lidi magnety.

Počátky slavného konstruktéra byly skromné. Narodil se 3. září 1875 ve Vratislavicích nad Nisou nedaleko Liberce, které ovšem tehdy jejich němečtí obyvatelé nazývali Maffersdorf. Ferdinandův otec Anton Porsche vlastnil klempířskou dílnu a jako vratislavický místostarosta se aktivně podílel na místní politice. Žádným boháčem však nebyl. Svého staršího syna Antona dal do učení na klempíře a předpokládal, že řemeslo se stane obživou i pro Ferdinanda. Jenže ten nejevil pro otcovy plány žádné nadšení. Od dětství ho totiž fascinovala technika a doufal, že se jí bude moci věnovat. Když však jeho bratr utrpěl v učení smrtelný úraz, byl otec neoblomný: rodinný podnik musí převzít Ferdinand, protože zde už žádný jiný muž není!

První kroky

Do vývoje situace však zasáhla náhoda. Ferdinand byl totiž ve své rodné obci nepřehlédnutelný, jelikož neustále něco kutil a sestavoval různé stroje. V 15 letech pak sousedy šokoval tím, že se mu vlastnoručně vyrobeným generátorem podařilo elektrifikovat rodinný domek. Nadějného mladíka si všiml majitel místní továrny na koberce Ignaz Ginzkey, který Antona Porsche přesvědčil, že jeho syn má velký talent a bylo by velkým hříchem jej nevyužít. Nadšený Ferdinand tak mohl s otcovým požehnáním začít studovat elektrotechniku na průmyslovce v Liberci. Zdejší profesoři však pro nového studenta neměli pochopení a jeho snaha neustále něco vylepšovat, měnit a poučovat ostatní jim nebyla zrovna sympatická. 

Ferdinandova vysvědčení tak nepatřila k nejlepším, ale to mladému snílkovi nevadilo. Za tři roky odešel pracovat do jedné elektrotechnické firmy ve Vídni a každou volnou chvíli po práci využíval k tomu, aby mohl navštěvovat přednášky na vídeňské technice.

Získané poznatky mohl využít v roce 1898, kdy nastoupil do prvního významného zaměstnání. Dvorní továrna na výrobu kočárů Lohner totiž začala vyrábět první automobily na elektrický pohon a Ferdinand se mohl podílet na jejich konstrukci. Nebyla to přitom ledajaká firma, vždyť vyráběla kočáry pro samotného císaře Františka Josefa I. a další korunované hlavy Evropy. Když se pak o dva roky později konala světová výstava v Paříži, Rakousko-Uhersko se tady pochlubilo automobilem, v jehož předních kolech byly umístěny elektromotory navržené Ferdinandem. Auto získalo zlatou medaili a první velký úspěch byl na světě. 

Práce pro armádu

Mladý Porsche sám zajel na vozech Lohner několik rychlostních rekordů, ale brzy se začalo ukazovat, že auta s elektrickým pohonem nejsou to pravé. Přišel tedy s vlastním nápadem v podobě smíšeného benzínově-elektrického vozu, ve kterém vyráběl elektřinu pro elektromotory benzínový motor. Věhlas nekonformního vynálezce stoupal a v roce 1906 jej jako šéfkonstruktéra najala proslulá vídeňská firma Austro-Daimler. Zde mohl Porsche vyvíjet sportovní i závodní automobily, ale to nebylo všechno. Firma totiž spolupracovala na různých zbrojních programech Rakouska-Uherska a Porsche tak měl možnost poprvé v praxi předvést, co dovede i v této oblasti. 

Své chlebodárce ani tentokrát nezklamal. Přišel totiž s návrhem motorizace přepravy těžkého dělostřelectva, což by umožnilo překonávat i strmé horské cesty v Alpách. Tak vznikl motorový silniční vlak der Hunderter schopný přepravovat i šestadvacet tun vážící děla určená k ostřelování pevností.

Porsche však rozhodně jenom neseděl ve své konstrukční kanceláři. V době před první světovou válkou se projevil jako talentovaný automobilový závodník a získal několik dobrých umístění. Jako průkopník motorizace armády měl značný význam a oficiální místa si to dobře uvědomovala. V roce 1917 tak získal čestný doktorát na vídeňské technice a mimoto byl dekorován Řádem Františka Josefa. Porážka a následný rozpad Rakouska-Uherska však už na sebe nenechaly dlouho čekat a Porsche se v nastalé složité situaci musel rozhodnout, jak dál.

Po válce nakonec přijal československé státní občanství, což vzhledem k místu svého narození mohl bez problémů učinit. Nadále však podnikal v jiných zemích. U firmy Austro-Daimler zatím zůstával, ale jeho vlastní představy se s názory vedení rozcházely stále víc.

V roce 1923 už konstruktérova trpělivost skončila a po mnoha letech spolupráce odešel. Vzhledem ke své reputaci neměl o nabídky nouzi, takže brzy nastoupil jako šéfkonstruktér firmy Daimler ve Stuttgartu. Tady se věnoval konstrukci závodních vozů a stál také u zrodu první luxusní limuzíny Mercedes-Benz. Nakonec si v dubnu 1931 splnil dávný sen, když založil vlastní firmu Dr. Ing. h. c. F. Porsche Gesellschaft. Zaměstnal zde řadu talentovaných mladších konstruktérů a firma i přes tehdejší hospodářskou krizi prosperovala. 

Za vlády nacistů 

Spolupráce s Hitlerovým režimem představuje na stránkách Porscheho životopisu bezpochyby temnou kapitolu. Přesvědčeným nacistou sice nebyl, ale zároveň věděl, že jít režimu na ruku bude pro jeho firmu prospěšné. Podle toho také jednal. Československého občanství se vzdal už v roce 1934 a následně přijal německé. Tři roky poté vstoupil do nacistické strany NSDAP, kde obdržel členskou legitimaci s číslem 5 643 287. Ve stejném roce se také stal jedním z prvních laureátů Hitlerem zřízené Německé národní ceny pro umění a vědu. Nerozpakoval se ani vstoupit do organizace SS a zde to v lednu 1942 dotáhl až do vysoké hodnosti Oberführera. Esesáci pracovali jako jeho testovací řidiči a v továrně působila ochranka s názvem SS Sturmwerk Volkswagen. 

Nacistický režim Porscheho veřejně oslavoval a propaganda jej označovala za „velkého německého konstruktéra“. Za války se pak kromě výroby vozidel pro německou armádu podílel na konstrukčních plánech těžkých tanků. Bojového nasazení se dočkal stíhač tanků Panzerjäger Tiger (P) známý podle konstruktérova křestního jména jako Ferdinand.

Jelikož se v té době jeho koncernu nedostávalo pracovních sil, vyžádal si v říjnu 1941 u říšského vedoucího SS Himmlera nasazení sovětských válečných zajatců. Kromě toho museli pro Porscheho nuceně pracovat Poláci, Francouzi, Belgičané či Italové, stejně tak jako vojáci Wehrmachtu potrestaní za nějaké prohřešky. Neváhal využít ani pracovní síly vězňů z koncentračního tábora. Odhaduje se, že v letech 1942–1945 zahynulo ve Wolfsburgu během nedobrovolného pracovního nasazení asi 500 lidí. 

Poválečný postih

V lednu 1945 už bylo Porschemu jasné, že Německo válku prohraje. S dcerou Louisou a synem Ferrym se proto stáhl do rakouského Gmündu, kam už předtím přestěhoval svou konstrukční kancelář. Posléze jej však Francouzi vylákali do své okupační zóny Německa a v prosinci 1945 byl Porsche zatčen. Následovalo obvinění ze zavlečení Francouzů na nucené práce v jeho koncernu a také z toho, že po okupaci Francie demontoval technická zařízení firmy Peugeot a převezl je k vlastní potřebě do Německa.

TIP: Napravený Wernher von Braun: Jak se stal z nacisty první muž kosmonautiky?

Ve vazbě prožil Porsche 20 měsíců, ale nakonec jej v srpnu 1947 pustili po složení vysoké kauce ve výši 62 000 dolarů. O rok později byl francouzským tribunálem pro válečné zločince osvobozen, následnou žádost o udělení rakouského občanství však úřady kvůli jeho nacistické minulosti zamítly. Porsche se pak znovu vrhnul do podnikání a v Gmündu začal vyrábět sportovní vozy. V roce 1949 se rodina vrátila do Stuttgartu, ale stárnoucí konstruktér utrpěl v prosinci následujícího roku mozkovou mrtvici a 30. ledna 1951 zemřel. 

Mnozí z nás vyrostli na tom, že snídaně je nejdůležitější jídlo dne. Říká se, že pořádná snídaně „nakopne“ metabolismus člověka a omezí přejídání během dne. Taková snídaně by tedy měla hrát klíčovou roli v udržení zdravé tělesné hmotnosti. Platí to ale ve skutečnosti?

Australští vědci nedávno zjišťovali, co vlastně odborníci vědí o významu snídaně pro zdravou životosprávu. A jejich výsledky nejspíš zklamou příznivce vydatných snídaní. Podle nich totiž neexistují žádné exaktní důkazy pro to, že by neošizené snídaně podporovaly zdravou tělesnou váhu a upravovaly tělesný metabolismus.

TIP: Jak se školák nasnídá, takové jsou jeho úspěchy ve škole

Badatelé připouštějí, že pravidelné a zdravé snídaně mohou být v některých ohledech prospěšné. Například se potvrzuje, že snídaně školáků mají pozitivní vliv na jejich pozornost a výsledky ve škole. Pokud ale někdo doporučuje vydatné snídaně jako cestu k hubnutí, nejspíš se mýlí. Takové snídaně mohou mít podle australských badatelů spíše opačný efekt. Ve snaze zhubnout je podle podle australských badatelů rozhodující individuální metabolismus a nikoliv to, zda si dopřáváme velkou snídani.

S každým dalším dnem obklíčení musela německá 6. armáda stále naléhavěji řešit celou řadu existenčních problémů. Ukázalo se, že daleko větší nebezpečí než od nepřítele hrozí německým vojákům kvůli nedostatku potravin a zimní výstroje. Postupně v kotli začaly docházet zásoby a letecký most dokázal do města na Volze dopravit pouze zlomek potřebného proviantu.

Vyhladovělí Němci nakonec pozřeli i to, co se jim ještě před pár týdny hnusilo. Stejně nedostatečná se záhy ukázala i výstroj, jež je měla ochránit před pověstnými ruskými mrazy. Omrzliny sužovaly Paulusovy muže stále víc, přičemž ty nejrozsáhlejší na nohou znemožňovaly jakýkoli pohyb. Vojáci brzo pochopili jediné: ocitli se ve skutečném pekle.

Neštěkne ani pes

Ještě na počátku prosince připadlo na každého muže v kotli 200 gramů chleba denně. Tato porce se ale rychle snižovala, a tak si vojáci pomáhali, jak jen to šlo. Za oběť brzy padli všichni koně, pro které stejně nebylo ve Stalingradu žádné krmení. Mnohé muže neodrazoval ani fakt, že některá zvířata již několik dní hnila na ulici. Poručík Josef Schaaf vzpomínal: „Byli koně, kteří už byli celé týdny po smrti, nafoukli se a začali rozkládat. Ty jsme ručními granáty roztrhali na kusy a koňské maso vařili ve sněhové vodě.“

Němci rozhodně zužitkovali z poražených zvířat vše. Například jejich krev vyvařovali a po dochucení majoránkou měli hotovou polévku. Někteří vojáci po letech vzpomínali, že když došli koně, přestával být pomalu ve Stalingradu slyšet i štěkot psů. Z Německa posílali do kotle místo tolik potřebného chleba „osvědčené tipy“. Potřebnou sílu měli vojáci získat z rozsekaných kostí povařených několik hodin s polévkovým kořením a následně scezených přes síto s jemnými oky. Kde však mělo mužstvo vzít polévkové koření, otop, síto a čas, už takové rady neuváděly.

Kanibalové z kotle

V troskách jednoho ze závodů našli Němci dostatečné zásoby nasládlého oleje, který smíchali s trávou, a aby utišili na chvíli hlad, vyrobili si ze směsi „bonbony“. Následky na sebe ale nenechaly dlouho čekat – dostavily se bolesti, průjem a křeče. Podle některých svědků docházelo v kotli i ke kanibalismu, což dosvědčil například doktor Günther Dietz: „Mrtví tu leželi nazí, byli tak vyhublí, že na nich nic nezbylo. Nejvíc masa bylo na pozadí, a to bývalo často odříznuto, viděli jsme to.“

Údajně se našli i tací lékaři, kteří si pro sebe nechávali příděly určené pro těžce raněné, zatímco někteří duchovní při posledním pomazání umírajícího důkladně prohledali, jestli náhodou v kapsách neskrývá něco k jídlu. Nedostatky v zásobování se projevovaly ve všech ohledech.

K nedostatkovému zboží se záhy dostala také pitná voda. Pokud to okolnosti umožňovaly, dostával každý jednu polní láhev na den, pití z městských studní velitelé zakázali kvůli obavám z možné otravy. Takové příděly však nemohly vyčerpaným a bojujícím mužům stačit, takže často hledali přilepšení v roztátém sněhu. Špinavá voda ale vojákům způsobovala velmi vážné zdravotní komplikace, a tak se celým kotlem brzy šířila řada nemocí od průjmů a úplavice až po žloutenku či tyfus. 

Rozhoduje vnitřní postoj

Kromě nedostatku potravin představovaly největší problém obklíčených teploty hluboko pod bodem mrazu. Velení Wehrmachtu podobně jako minulý rok podcenilo zásobování vojáků zimním vybavením. Tentokrát sice byly připravené vlaky s teplou výstrojí, ale nacházely se daleko na západ na odstavných kolejích železničních uzlů. Špatná koordinace dopravy spolu s útoky partyzánů značně snižovaly množství zásob dopravovaných do Stalingradu v říjnu a listopadu a zimní výstroj rozhodně nebyla prioritou. Kromě toho Berlín až do poslední chvíle doufal, že až město padne, vojáci nebudou trávit zimu v ruinách a zákopech.

Dokončení: Zima, hlad a smrt v kotli: Obklíčení Němci ve Stalingradu (2)

Část teplého oblečení, která se k mužům v kotli dostala, byla v praxi nepoužitelná. Například některé boty sice měly v oblasti lýtka hřejivou plsť, ale pouze koženou podrážku. V případě promočení tak neměl voják šanci obuv přes noc vysušit. Němci tak závistivě pošilhávali po nepříteli, jenž nosil teplé kožichy a válenky, které naopak vysychaly velice rychle. Ve Stalingradě by se tak v době bojů dal jen těžko najít obutý a oblečený rudoarmějec – jejich výstroj totiž zahřívala německé vojáky. A z Berlína opět zaznívaly „zaručené rady“, jak prohřát prokřehlá těla. Ty doporučovaly výrobu papírových čepic, které měly chránit před chladem, stejně jako ovázání obličeje obvazem. Oficiální příručka dále doporučovala: „V boji s nepohodou ruské zimy rozhoduje hlavně vnitřní postoj.“ 

Překvapivý fakt, který pro pouštní želvy nemá v praktickém životě žádné využití, vyplynul ze studie, v níž Willisová zkoumala pomocí magnetické rezonance a počítačové tomografie (CT) vnitřní ucho mnoha druhů želv.

Co funguje, nespravuj

U všech druhů včetně pouštních rezonovaly tyto orgány silněji pod vodou, kde zvukové vlny cestují větší rychlostí než nad hladinou. Měřením Willisová prokázala, že vnitřní ucho suchozemských želv je téměř totožné s uchem vodních druhů a poměr mezi velikostí lebky a vnitřního ucha je u všech druhů víceméně stejný. Zjištění vrhá nové světlo na vývoj želv, které se podle všeho vyvinuly ze společného předka žijícího pod vodou.

Otázka původu želv byla doposud sporná, neboť některé fosilie ukazovaly spíše na suchozemský původ. Podle Willisové pomůže studie nejen lépe porozumět způsobu, jakým funguje sluch u želv i jiných zvířat, ale také přesněji určí, na jaké místo evolučního stromu želvy patří.

TIP: Přírodní poklady Galapág: Rituály na ostrovech věčného klidu

Pokud se závěry studie podaří potvrdit, znamenalo by to, že želvy jsou navzdory původním teoriím geneticky bližší krokodýlům a ptákům než ostatním plazům. Na otázku, proč se sluchové orgány suchozemských želv během vývoje nepřizpůsobily změně prostředí, Willisová odpovídá, že plnily svoji funkci dostatečně i na souši a shrnuje evoluční pravidlo do slov: „Co funguje, to nespravuj.“

V prosinci 2018 překonala americká meziplanetární sonda Voyager 2 heliopauzu, tedy bublinu nabitých částic obklopující Sluneční soustavu, a vlétla do mezihvězdného prostoru. Od svého startu v srpnu 1977 uletěla vzdálenost asi 120 AU. Do mezihvězdného prostoru vlétla jako druhá v pořadí. Následovala tak sesterskou sondu Voyager 1, která prolétla heliopauzou zhruba před 4 lety. Kdo ale bude v mezihvězdném prostoru jako další v pořadí?

V tuto chvíli je ve vesmíru pouze pět meziplanetárních sond, které jsou schopné heliopauzu překročit. Všechny jsou samozřejmě v barvách americké NASA. Dvě z nich, tedy Voyager 1 a 2, už jsou za heliopauzou.

Tři účastníci závodu

V závodě zbývají tři účastníci. Jsou to sondy Pioneer 10, Pioneer 11 a New Horizons. Která z nich překročí heliopauzu jako první? Letí různou rychlostí a po různých dráhách. Problém je ale hlavně v tom, že heliopauza není stabilní hranice, jako nějaká čára nakreslená na zemi. Její tvar se mění podle okolností, například kvůli změnám aktivity Slunce během slunečního cyklu.

TIP: Co je helipauza? Dostal se Voyager 1 za hranici Sluneční soustavy?

Pokud by heliopauza zůstala taková jako dnes, což se prakticky jistě nestane, jako třetí v pořadí by tuto hranici překročila sonda Pioneer 11, a to v roce 2027. Následovat by jim měla sonda New Horizons v roce 2043, a pak jako prozatím poslední lidská sonda Pioneer 10 v roce 2057. Na skutečné výsledky tohoto pomyslného závodu si ale budeme muset ještě pár let počkat.

Androidka jménem Sophia, kterou stvořila společnost Hanson Robotics, je v současné době neoficiální tváří robotů. Velká Sofie teď dostala mladší a menší sestřičku pojmenovanou Little Sophia. Ta by měla již brzy bavit děti a učit je programování.

Malá Sofie je nová robotická hračka, která připomíná Alexu - virtuálního asistenta od Amazonu. Měří jen 36 centimetrů a na první pohled zaujme výraznou „manga“ tváří, posazenou na stylizované robotické tělo.

TIP: Saúdská Arábie se stala první zemí, která propůjčila občanství robotovi

Podle hongkongského výrobce by měl být nový robot s tváří panenky vybavený celou řadou funkcí. Jejich přehled odpovídá tomu, což již známe u řady podobných domácích asistentů nebo výukových robotů. Malá Sofie sleduje a rozeznává tváře, chodí, tancuje, reaguje na hlasové povely a poznámky, vypráví vtipy, zpívá a hraje hry. Hlavním úkolem Malé Sofie ale je přitáhnout děti (a zejména dívky) k programování.

V prodeji by se novinka mohla objevit na konci tohoto roku, přičemž cena by se mohla pohybovat již od 200 dolarů (v přepočtu zhruba 4 300 Kč). Aktuálně ji lze v rámci crowdfundingové kampaně na Kickstarteru předobjednávat od 99 dolarů.