Relativní stabilita pozice rotační osy Země v prostoru je jedním z důležitých faktorů pro rozšíření života tak, jak jej známe. Poloha osy se sice mění, ale tyto změny probíhají buď velmi pomalu (například precese má periodu 26 tisíc let), nebo jen s malým rozkmitem (tzv. nutace či obecný pohyb pólu). 

TIP: Planety jako magnety aneb Kde se bere tajemná magnetosféra?

Polohu rotační osy stabilizuje relativně těžký Měsíc. Kdyby se její pozice náhle změnila, značně by to ovlivnilo oslunění na všech místech planety. Například zemská osa kolmá k oběžné rovině by znamenala ztrátu střídání ročních období a klima by se lišilo pouze se vzdáleností od rovníku a s nadmořskou výškou. Teplotní rozdíly by byly nejspíš v rámci zeměkoule vyrovnanější. Naopak druhou krajnost by přinesla rotační osa položená v rovině oběhu (jako u Uranu): Nastaly by výraznější extrémy, neboť by téměř půl roku zůstávala vždy jedna hemisféra od Slunce odvrácená a poté zas přivrácená.

Město Charlotte v Severní Karolíně zažilo velmi netradiční pokus o únos: 4. ledna kolem deváté hodiny večerní chtěl August Williams přímo na ulici zatáhnout do svého vozu jistou ženu. Oběť se mu však vytrhla a dala se na útěk.

Zběsilý úprk ji nakonec zavedl do budovy, odkud si rodiče právě odváděli své ratolesti z lekce karate. Násilník vběhl za ženou, ale do cesty se mu postavil držitel černého pásu Randall Ephraim: Nejprve únosce vyhodil na ulici, a když se Williams i poté pokoušel dostat dovnitř násilím, mistr se podle vlastních slov „adekvátně bránil“. Nakonec tedy výtečníka odvezla sanitka, a až se z výprasku zotaví, čeká jej obvinění a soud.  

K potopení došlo asi 2 000 kilometrů severně od portugalského souostroví Azory. A jak se ostatky suchozemských obyvatel severoamerické svrchní křídy dostaly do této části Atlantiku? Jejich historie je stejně zajímavá jako osud nákladní lodi, která s nimi klesla ke dnu.

Unikáty pro Londýn

Ostatky býložravých dinosaurů objevili a v roce 1912 vykopali slavný paleontolog Charles H. Sternberg (1850–1943) a jeho syn Levi (1894–1976) ve zhruba 75 milionů let starých vrstvách dnešního Dinosaur National Park v kanadské provincii Alberta. Náklad směřoval do Londýna, neboť oba paleontologové pracovali pro Britské přírodovědecké muzeum. Právě v této instituci, která má zřejmě největší paleontologické sbírky na světě, se měly fosilie korytosaurů (údajně dochovaných i se zkamenělou kůží) odpreparovat a umístit v rámci trvalé výstavy. Tvořily by zřejmě dodnes jeden ze zlatých hřebů celé paleontologické expozice. 

Sám Sternberg o těchto devět metrů dlouhých exemplářích později psal ve svých pamětech a velmi jejich ztráty litoval. Ve své knize Hunting Dinosaurs dokonce celou jednu kapitolu výmluvně nazval „Můj nejkrásnější dinosaurus se potopil v Atlantiku“. Proslulý lovec dinosaurů, který zemřel až v období druhé světové války v pokročilém věku 93 let, se s touto nepřízní osudu nikdy nesmířil.

Německý křižník v akci

První světová válka se vedla nemilosrdně na mnoha frontách a moře nebylo výjimkou. Němci potřebovali narušit poměrně velkorysé zásobování Velké Británie ze zámoří a k tomu účelu se dobře vybavili ponorkami i kvalitně vyzbrojenými hladinovými plavidly. SS Mount Temple společnosti Canadian Pacific Lines vyplula 3. prosince z Montrealu a směřovala do francouzského Brestu a následně anglického Liverpoolu. Loď převážela zmíněných 22 beden se zkamenělinami, 710 koní pro kanadské vojáky na evropských bojištích a 6 250 tun materiálu a potravin, z toho 3 000 tun obilí.

Zhruba v polovině vzdálenosti mezi pobřežím Newfoundlandu a Španělskem plavidlo odhalil a zadržel německý hladinový křižník SMS Möwe. Tato veleúspěšná válečná loď se maskovala jako obchodní plavidlo a při potápění slabě vyzbrojených lodí Dohody představovala velmi efektivní nástroj (celkem jich zničila přes čtyřicet). Posádka SS Mount Temple se sice pokusila bránit, ale mnohem lépe vyzbrojený německý křižník palbou slabý odpor brzy umlčel. O život přitom přišli čtyři muži a dalších více než sto členů posádky a pasažérů padlo do zajetí.

TIP: Největší námořní neštěstí všech dob: Potopení MV Wilhelm Gustloff

Poté Němci na lodi rozmístili výbušniny a poslali ji ke dnu i s živými zvířaty a veškerým materiálem na palubě. Zajatce převezli do Německa. Američtí občané byli v březnu následujícího roku propuštěni, protože Spojené státy tehdy ještě zůstávaly neutrální, ostatní strávili zbytek války v internaci jako váleční zajatci. Loď dosud spočívá na dně Atlantického oceánu v hloubce 4 375 metrů. Nešlo však zdaleka o jediné plavidlo s podobným osudem: jen v rámci zmíněné kanadské společnosti byla v pořadí již čtvrtá a do konce války kleslo ke dnu ještě dalších čtrnáct lodí.

Příběh nekončí

Kanadský paleontolog Darren Tanke (1960) je vedoucím smělého projektu, který má za cíl zmapovat, nafilmovat a někdy v budoucnu snad i vyprostit z hloubky oceánu případné fragmenty cenných fosilií (pakliže již zcela nezanikly, což je bohužel pravděpodobné). Tanke a jeho tým se domnívají, že se současnými technologiemi není zcela nemožné místo zkázy SS Mount Temple najít. Projektu se začalo říkat Dinosaurs in the Deep (Dinosauři v hloubce), bohužel však pro něj zatím chybí dost financí. Kdo ví? Možná zbytky nádherných dinosauřích zkamenělin z Kanady ještě někdy spatříme. 

Archeologům v dnešní době stále častěji pomáhají pokročilé technologie průzkumu terénu. Uplatňují se hlavně tam, kde to archeologové z různých důvodů doposud nezvládali svými silami. Mezi tyto technologie náleží i LIDAR, což je měření vzdálenosti pomocí výpočtu doby šíření laserového pulsu odraženého od snímaného objektu.

Právě s využitím LIDARu archeologové intenzivně zkoumají dávnou jihoafrickou metropoli Kweneng, která se nachází pod vegetací přírodní rezervace Suikerbosrand, nedaleko jihoafrického Johannesburgu. Město vzkvétalo mezi 15. a 19. stoletím, než ho zničily občanské války.

TIP: Laserové snímkování odhaluje tajemství starodávných měst v Kambodži

Město, původně o rozloze asi 20 kilometrů čtverečních, kde žilo přes 10 tisíc lidí, dlouho unikalo pozornosti. Víme o něm od šedesátých let dvacátého století, ale krajina, kde Kweneng leží, je příliš zarostlá neprostupnými křovisky, což bránilo jeho detailnímu průzkumu. Až pozorování s miliardami laserových paprsků LIDARu přinesl první podrobnější obrázek, jak Kweneng vlastně vypadal.

Její domek s pamětní deskou najdete mezi Táborskou a Leopoldovou bránou naproti Jedličkovu ústavu. Popelka Biliánová (1862–1941) se sem nastěhovala v roce 1885 se svým mužem Arnoštem, který tu jako výběrčí potravní daně dostal služební byt. Tehdy byl na Vyšehradě konec Prahy a vozy, které projížděly z venkova s nákladem zboží Táborskou bránou, podléhaly dani. 

Skauting, táčky, charita

Popelka neměla lehký osud. Uprostřed první světové války její muž spáchal sebevraždu a ona zůstala sama se třemi dětmi. Ale byl tu ještě její milovaný Vyšehrad! Zdá se, že ji zachránil, ale ona ho také ochraňovala. Byla to pravá vlastenka a nikdy nemyslela jenom na sebe. Není divu, že k jejím přítelkyním patřila i dcera spisovatelky Boženy Němcové Dora, která působila jako učitelka v Jičíně. Když byla v roce 1920 ukládána do hrobu své slavné matky, pronesla Popelka nad rakví řeč na rozloučenou. Dlouho se pak u Biliánových opatrovala jako památka žehlička na uhlí, která patřila rodině Němcových. 

V roce 1912 stála Popelka u zrodu českého dívčího skautingu. Organizovala letní pobyty pro dívky a pořádala také dětské táčky – divadelní představení, k nimž sama psala předlohy, s dětmi je nastudovala i ušila kostýmy. Velmi ji trápila sociální situace českých dětí v pohraničí, a proto ve svém domku shromažďovala darované obnošené šatstvo, boty a hračky a s přítelkyněmi je třídila do krabic, případně přešívala a opravovala a pak posílala do obecních škol v pohraničí. 

Zalesněte svatý Vyšehrad!

Nejraději však Popelka Biliánová psala. Zajímaly ji pověsti z Podskalí a Vyšehradu, které sbírala od pamětníků. V její knize Z tajů pražských pověstí ožívají figurky plavců, ledařů, pískařů, převozníků, rybářů i jejich žen. Jsou tu zachycena vyprávění o strašidlech, vodnících, pokladech i nadpřirozených jevech, svět pověr, jimž se už přestávalo věřit.

TIP: První žena poslancem: Zvolení Boženy Vikové-Kunětické vzbudilo úžas i odpor

Na začátku 20. století, když v Praze nastal stavitelský boom, bojovala Popelka proti tomu, aby se památný Vyšehrad zastavěl vilami i činžovními domy. Tyto návrhy počítaly i se zbořením hradeb, ale naštěstí se nic z toho nerealizovalo. Spisovatelka také podnítila archeologický výzkum, který vedl k objevu raně středověkého kostela sv. Klimenta na Vyšehradě, a s pomocí přátel vyhlásila akci nazvanou Zalesněte svatý Vyšehrad!. Dá se říct, že právě díky takovým nadšencům, jako byla Popelka, se z tohoto místa stala národní kulturní památka.

Pěchota hrála ve strategických plánech amerického velení klíčový part, což se odráželo i ve skladbě kontingentu jeho bojových sil ve Vietnamu. Pozemní vojsko (tedy US Army) vyslalo celkem 7 pěších divizí (z toho jednu aeromobilní a jednu výsadkovou) a 3 samostatné brigády (z toho dvě výsadkové) a dvě pěší divize nasadila námořní pěchota. Pěší divize US Army se tehdy skládaly z velitelství, podpůrných jednotek, dělostřelectva (divizní oddíl samohybných houfnic ráže 155 a 203 mm) a tří bojových brigád. Údernou sílu brigád tvořily tři až čtyři pěší prapory a palebnou podporu zajišťoval jeden dělostřelecký oddíl o 18 kusech tažených 105mm houfnic.

Dělníci války

Základní operační jednotkou byl pěší prapor (ozbrojené síly USA nasadily v konfliktu celkem asi 110 praporů pěchoty) čítající tři (od roku 1967 čtyři) pěší roty a jednu rotu podpůrných zbraní s minomety ráže 107 mm a bezzákluzovými kanony ráže 106 mm. Těžké zbraně ovšem zůstávaly většinou na základně a manévrovací složku praporu tvořily jednotlivé pěší roty a průzkumná četa praporu. Roty měly vedle tří pěších čet sice předepsánu i minometnou četu, ale doprava 81mm minometů představovala v džungli velký problém, a tak zůstávaly v obranných pozicích.

Pěší rota vedená kapitánem či nadporučíkem měla dle tabulek 164 lidí, ovšem početní stav v poli činil průměrně pouze 80–100 osob, tedy 20–30 lidí na každou četu plus velitelské družstvo roty čítající velitele, dělostřeleckého pozorovatele, hlavního zdravotníka a několik radistů. Pěší četa se skládala ze tří až čtyř družstev o pěti až osmi mužích a velitelské skupiny s poručíkem, seržantem čety, jedním až dvěma radisty a zdravotníkem. Družstvo vedené obvykle seržantem spoléhalo v boji zejména na kulomet M60 obsluhovaný střelcem a jeho pomocníkem. Základní výzbroj pěšáků tvořily automatické pušky M16 a palebnou sílu dále zvyšoval granátník se 40mm granátometem M79. K posílení palebné síly pěchoty byl koncem 60. let zaváděn do výzbroje podvěsný granátomet M203, jenž se umisťoval pod hlaveň M16. 

Najdi a znič! 

Hlavní náplň bojové činnosti pěchoty představovaly operace „pátrej a znič“. Jejich základní úkol spočíval v nalezení a zablokování nepřítele na místě, napadení palbou a zničení v přímém boji. V nepřehledném a obtížném terénu se měly uplatnit zejména jednotky lehké pěchoty, které nebyly závislé na automobilech či obrněných transportérech. Jejich taktickou pohyblivost zajistily vrtulníky, jež umožnily nejen pružný přesun na střední i delší vzdálenosti, ale i pravidelné zásobování či přímou bojovou podporu. 

Díky nim se pak mohli pěšáci přesunout kamkoliv, kde byly objeveny známky přítomnosti protivníka. Během všech hlavních fází boje mohly pěší jednotky počítat s podporou všech druhů vojsk, zejména v oblasti přepravy, palebné podpory či zdravotnické evakuace. Klíčovým předpokladem však bylo nalezení protivníka. To se dělo pomocí intenzivního hlídkování, přičemž vybraná oblast měla být co nejvíce saturována malými jednotkami pěchoty, které tak svou aktivitou pokryly co největší plochu terénu. Zahlcení bojiště však neznamenalo automaticky úspěch, protože síly Národní fronty osvobození (NFO) dokázaly skvěle využívat terén a své pozice zřizovat v nepřístupných místech (často pod zemí). Vyhledání protivníka navíc ztěžovala i vysoká úroveň maskování objektů i jednotlivců.

Houževnatý nepřítel 

První zkušenosti z bojů ve Vietnamu ukázaly, že hlavní role pěchoty bude poněkud jiná než v předchozích konfliktech. Kvůli charakteru terénu a protivníkovy taktiky se výrazně snížil ofenzivní potenciál malých jednotek pěchoty. Klasický útočný manévr po křídle mohl být v nepřehledném terénu snadno zastaven či zcela rozbit. Obecně měl být útočný postup veden obezřetně a pouze tehdy, když se protivník jevil početně slabším.

V opačném případně, obzvláště pokud Američané projevili slepou agresivitu, neopatrnost či zbrklost, hrozilo zatažení do připraveného opevněného pásma nebo léčky, což mělo často za následek velké ztráty na straně Američanů.Vietkong a severovietnamská armáda totiž zahajovaly kontakt slabými silami, jejichž ústup měl americké velitele vylákat do nástražné palby. Ta byla zahájena na minimální vzdálenost, aby americký velitel nemohl povolat dělostřelectvo či letectvo.

Pěšáci jako návnada

Aby došlo k vyrovnání taktické vyspělosti a větší znalosti terénu na straně nepřítele, měly americké pěší roty či čety nadále fungovat spíše jako návnada s úkolem protivníka vylákat do pro něj nevýhodného otevřeného střetu, ve kterém bude za pomoci palebné síly a aeromobilní taktiky zničen. Standardním postupem se po navázání kontaktu s větší silou nepřítele stalo stažení čelních prvků na bezpečnou čáru a okamžité nasazení všech dostupných prostředků palebné podpory.

Pokračování: Najdi a znič aneb Pěšákova válka: Americká pěchota ve Vietnamu (2)

Nejblíže stojící jednotky protivníka byly napadány palbou bitevních vrtulníků, dělostřelectvo odřezávalo pozice NFO od posil či ústupových koridorů a transportní vrtulníky dopravovaly posilové pěší jednotky na nejbližší přistávací plochy, odkud měly buď napadnout protivníka z křídel či týlu nebo zaujmout blokovací postavení bránící nepříteli přerušit kontakt a stáhnout se do bezpečí. Na zjištěná nepřátelská uskupení byly pak také směřovány nálety taktického letectva.

Ještě zajímavější než kresba vajíček je však schopnost křepelek maskovat je podle vzoru na skořápce. Dokázal to laboratorní experiment, při němž vědci sledovali pokusy křepelek najít pro uložení vajec to nejlepší místo. Ukázalo se, že křepelky v padesáti procentech případů dokázaly zvolit to nejlepší nebo druhé nejlepší prostředí pro úspěšnou kamufláž svého „pokladu“. Pro světle zbarvená vejce vybíraly světlý písek, tmavšímu písku daly přednost u vajec hustěji posetých hnědými skvrnami.

TIP: Ptačí kouzla: Neobyčejná tajemství obyčejných vajec

Nejzajímavější však bylo, že křepelky dokázaly svoji strategii měnit. Pro světlá vejce vybíraly bílý nebo žlutý písek, aby splynula s podobně zbarveným pozadím. Když však byla vejce tmavší a posetá větším množstvím skvrn, křepelky se už nesnažily objevit pozadí se stejnou barvou, ale takové, které umožňovalo zamaskovat obrys vejce. Tuto strategii používají při kamufláži například vojáci. Křepelky tedy maskování taky velmi dobře ovládají, což vzhledem k umístění na konci potravního řetězce skutečně potřebují.

První známý návštěvník z mezihvězdného prostoru 'Oumuamua je už dávno pryč. Vědci se ale stále ještě dohadují, co byl tenhle objekt vlastně zač. Podle nové představy by tenhle podivný vesmírný „cestovatel“ mohl být monstrózním shlukem prachu, který se vytvořil po rozpadu komety.

Autorem nové hypotézy je americký astronom českého původu Zdeněk Sekanina z Laboratoře tryskového pohonu NASA, který pracuje v USA od emigrace v roce 1968. Jeho vysvětlení je založené na pozorování rozpadu komet ve Sluneční soustavě, po jejich přiblížení ke Slunci.

Asteroid, planetesimála nebo snad sonda? 

'Oumuamua je prvním mezihvězdným objektem, kterého jsme si všimli. Není divu, že dráždí fantazii odborníků i veřejnosti. V řadě ohledů je to výjimečné těleso a už se objevila celá řada hypotéz o tom, co 'Oumuamua vlastně je. Podle některých je to asteroid či kometa, podle jiných zase rozpadlá planetesimála, čili malé těleso, z jakých se postupně tvoří planety. Mluvilo se dokonce i o tom, že by to mohla být mimozemská sonda.

TIP: Nově objevená mezihvězdná planetka se nepodobá žádnému známému tělesu

Sekaninovu hypotézu inspirovala pozorování komety C/2017 S3 (Pan-STARRS), která přiletěla z Oortova mračna, prodělala dva bouřivé výtrysky hmoty a rozpadla se ještě předtím, než se dostala ke Slunci. Vědci přitom zaznamenali zvláštní výsledky, podle nichž se tato kometa před svým závěrečným rozpadem změnila na veliký shluk propojených zrn prachu.

Bakterie jsou na první pohled velice jednoduché. Přesto nás dovedou neuvěřitelným způsobem potrápit, třeba když jde o bakteriální rezistence vůči antibiotikům. Vědci nepřestávají žasnout, co všechno bakterie ve snaze vypořádat se s antibiotiky „nevymyslí“.

Američtí vědci nedávno objevili doposud neznámý mechanismus, s jehož pomocí bakterie brání svoji kolonii před antibiotiky. Je to jednoduché a velmi účinné. Některé z bakterií se jako sebevrazi vrhnou na antibiotikum a cpou se s ním, co jenom mohou. Jejich umírající buňky pak obsahují spoustu antibiotika a tím chrání ostatní bakterie v kolonii před jeho účinky.

TIP: Nepříznivý vývoj: Mezi dětmi je mnoho infekcí rezistentních vůči antibiotikům

Badatelé experimentovali s bakteriemi E. coli a pozorovali při tom, že malá část buněk E. coli má sklon pohltit velké množství pro ně nebezpečného antibiotika. Je samotné takové obětování zabije, ale jejich příbuzné bakterie v kolonii mohou pokračovat v růstu a své existenci. Je to vlastně podobné, jak když včely nebo mravenci brání své hnízdo před útoky z okolí a často při tom pokládají své životy.

Legalizace marihuany si pomalu ale jistě razí cestu světem. Řada lidí si myslí, že kouření „trávy“ je zcela bezpečné, vědci ale tuto pozoruhodnou rostlinu a její produkty stále ještě zkoumají a zjišťují, jaký má vliv na uživatele. Objevují přitom pozoruhodné věci.

Výzkumníci z Harvardu nedávno s překvapením zjistili, že kouření marihuany má vedlejší účinky, které se týkají speciálně mužské části kuřáků. Vše nasvědčuje tomu, že užívání marihuany u mužů zvyšuje počet spermií. Pokud se závěry vědců podaří potvrdit, pak by šlo o nečekaně dobrou zprávu v době, kdy zejména v západních zemích mužům povážlivě klesá počet spermií.

TIP: Pomoc v nemoci: Marihuana podporuje duševní kondici pacientů s HIV

Badatelský tým analyzoval 1 143 vzorků spermatu, které pocházejí od 662 mužů, a které byly odebrány v letech 2000 až 2017. Průměrný věk dobrovolníků byl 36 let. Vědci se dárců dotazovali, zda někdy v životě vykouřili více než 2 jointy (55 procent dobrovolníků), a zda v současnosti kouří marihuanu (11 procent). Ukázalo se, že kuřáci marihuany mají v průměru 62,7 milionů spermií v mililitru spermatu, zatímco nekuřáci marihuany jen 45,4 milionů. Kuřáci marihuany také mají v krvi o něco vyšší hladinu testosteronu. Vědci dospěli k závěru, že přiměřené užívání marihuany má zřejmě pozitivní vliv na varlata, i když zatím není jasný mechanismus tohoto vlivu.