Čínská lunární průzkumná sonda Čchang-e 4 letos 3. ledna úspěšně jako první v historii měkce přistála na odvrácené straně Měsíce. Jako místo přistání byl symbolicky vybrán kráter Von Kármán, protože právě vědec tohoto jména vedl doktorskou práci zakladateli čínského vesmírného programu.

Kolem Měsíce už řadu let krouží americká sonda Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO), která pečlivě snímkuje jeho povrch. Za tu dobu sonda LRO vytvořila detailní mapy Měsíce, včetně jeho odvrácené strany, a stále pokračuje v bedlivém sledování povrchu Luny. Teď se sondě LRO podařilo nafotit i přímo čínský lander mise Čchang-e 4 a potvrdit tak přesvědčivě, že tam skutečně je.

Přistání v kráteru uvnitř kráteru

Chang'e-4 se nachází přímo v kráteru Von Kármán. Ten má průměr asi 186 kilometrů a sám leží uvnitř pánve South Pole-Aitken, což je největší známý impaktní kráter nejen na Měsíci, ale v celé Sluneční soustavě. Tenhle obr se vážně nedá přehlédnout. Jeho průměr je asi 2 500 kilometrů (což odpovídá zhruba dvěma třetinám diametru celého Měsíce!).

TIP: Konspirátoři si myslí, že Čína své přistání na Měsíci zfalšovala. NASA tvrdí opak

První snímek, který zachycuje sondu Čchang-e 4 na povrchu odvrácené strany Měsíce, byl pořízený sondou LRO ze vzdálenosti 330 kilometrů. Operátoři NASA natočili sondu o 70 stupňů k západu, aby mohla zachytit místo s čínským landerem. Čínský stroj je na snímku jen malou lesklou tečkou zabírající pouhé dva pixely.

Islámskými pravidly pevně svázaný Írán rozhodně nepřeje majitelům psů a jejich mazlíčkům. Nejnovější nařízení teheránských úřadů zakazuje pod hrozbou pokuty a konfiskace venčení psů na veřejnosti. Týká se to všech veřejných prostranství i parků.

Důvodem striktního nařízení je, že psi jsou podle islámského práva považováni za nečistá zvířata a jejich chování je považováno za symbol západního stylu života. Úřady tak reagují na údajně množící se stížnosti obyvatel, kteří poukazují na to, že se nemohou modlit na místech znečištěných těmito nečistými zvířaty. 

TIP: Teherán: Hrdí dědicové Persie

Kromě náboženských důvodů připojují úředníci i ekonomické důvody – v nelehkých ekonomických časech, které islámskou zemi trápí, považují úředníci za nesprávné utrácet peníze za domácí mazlíčky. Peníze utracené za krmivo a péči o psy mají podle úředníků sloužit důležitějším účelům.

Dvě hodiny před východem slunce se Dee Matellová řadí do fronty před Wicomico Youth & Civic Center, multifunkční halou v Salisbury, kde se už tlačí stovky dalších. Uvnitř jsou vyrovnány dvě řady sklápěcích zubařských křesel. V následujících dnech se má v aréně konat představení Disney on Ice. Dnes ráno tam však přijedou dobrovolní zubaři z pěti okolních států, aby zhruba první tisícovce čekajících lidí opravili chrup. 

Matellová dostala číslo 503: Volička Donalda Trumpa a majitelka malé firmy má prasklou stoličku, a může tak kousat pouze na pravé straně. „Už mě to otravuje dost dlouho,“ tvrdí. Bolest zubu samozřejmě nebyla hlavním důvodem její prezidentské volby, ale částečně s ní souvisela: Právě kvůli nedostatečné zubní péči si totiž Dee připadá ponechaná napospas společnosti, v níž musí bojovat o každodenní potřeby, zatímco jiní lidé jsou v jejích očích nechutně bohatí. 

Kdysi její muž vlastnil prodejnu s nábytkem, zatímco Dee prodávala rybářské čluny. Jenže v roce 2007 přišla krize a lidé přestali kupovat velké gauče a investovat do koníčků. Manželé ztratili práci a nyní provozují síť 69 automatů na cukrovinky, umístěných ve školách, na úřadech a v továrnách. Dá se v nich koupit i zdravé mlsání, ale všichni prý stejně sahají hlavně po tyčinkách Snickers. Dnes Dee s manželem vydělávají polovinu toho, co před lety. 

Čelisti se rozevírají 

Rozdíly mezi chudými a movitými ve Spojených státech rostou. Málokterý aspekt tohoto rozdělování společnosti se však přehlíží tolik jako právě ponižující nedostupnost dentistů, jichž je paradoxně dost – ale jen pro někoho. Na jedné straně se luxusní zubařina nachází na vzestupu a zámožní Američané utratí za krásně vybělený chrup v přepočtu víc než 22 miliard korun ročně. Na druhé straně se miliony lidí musejí spolehnout na charitativní práci dentistů nebo si kazy nechávají ošetřit na nemocničních pohotovostech. Jelikož si nemohou dovolit nové korunky nebo čištění kanálků, většinou se přiklánějí k trhání: Téměř každý pátý Američan ve věku nad 65 let proto již v ústech nemá jediný vlastní zub. 

Během dvou dnů vytrhnou dobrovolníci v „halové ordinaci“ 795 zubů. Mnoho jejich pacientů má přitom stabilní zaměstnání a práce se nebojí. Na charitu se obracejí například knihovníci nebo pošťáci: Problém tkví zkrátka v tom, že jejich zdravotní pojištění nezahrnuje dentální ošetření, a často si tak nemohou dovolit ani běžné zákroky.  

Náš spasitel Trump?

Hlavní zdroj frustrace Matellové vyvěrá z faktu, že se jí nedostává něčeho, co jiní Američané považují za samozřejmost: „Mezi dobře zaopatřenými a chudými lidmi zeje obrovská propast. A nejhorší je, že nikde nevidím most, po kterém bych mohla přejít na druhou stranu.“ V roce 2008 volila Barracka Obamu, protože věřila, že pracujícím zajistí lepší budoucnost. V následujících volbách už mu však hlas nedala a během těch dalších se postavila za Trumpa, jenž tvrdil, že se stane hlasem chudých.

Jeden z jeho největších slibů zněl, že vybuduje „úžasný“ zdravotnický systém pro všechny, který bude za méně peněz poskytovat víc služeb. Po zvolení se však přiklonil k republikánskému lékařskému návrhu, kvůli němuž si pohorší důchodci a pracovníci s nízkými příjmy. „Ze všech stran slyším, kolik dalších lidí pod novým zdravotnickým plánem nedosáhne na pojištění,“ vypráví Matellová. „S manželem se teď sami sobě divíme, že jsme Trumpa volili,“ dodává. 

Sklovina a drogy

Souměrný bílý chrup se spojuje s úspěchem: Mají ho všechny televizní hvězdy, stejně jako majitelé firem či jiní vysoce postavení lidé. Za porcelánové vyspravení sebemenší nedokonalosti jsou zámožní Američané schopni zaplatit v přepočtu až 45 tisíc korun. „Kdykoliv vidím někoho s perfektními zuby, okamžitě si řeknu, že je mimo moji ligu,“ tvrdí Dee. „My chudí se podle chrupu dělíme do skupin. Kdykoliv potkáme někoho bez zubů nebo se zažloutlými pahýly, je nám jasné, že tady žije celý život.“ Slovem „tady“ míní východ Marylandu – nejchudší oblast jednoho z nejbohatších států USA. Region proslul slepičími farmami, ale Matellová žije v sousedním Delaware v městečku Laurel, kde se pěstuje kukuřice, melouny a sója. 

Podle George Acse, ředitele dentálního oddělení na klinice Chesapeake Health Care, lidé se zkaženými zuby doslova zaplavují nemocnice: V roce 2016 mohl za víc než dva miliony návštěv amerických pohotovostí zanedbaný chrup. Ačkoliv se na pohotovostní ošetření ročně vynakládá v přepočtu zhruba 36,5 miliardy korun, tamní pracoviště nejsou na řešení dentálních problémů připravena. Lékaři proto podle Acse pomáhají nemocným „nekonečným předepisováním antibiotik a opiátů“. Mimo jiné tím přiživují neustále se zhoršující epidemii závislostí na utlumujících prášcích. 

Musím to skousnout!

Popsaná závislost pak podle dobrovolné zubařky Patricie Higginsové dál narušuje stav zubů. Řada léků totiž způsobuje sucho v puse, tudíž hrozí větší riziko kazů. Když Higginsová před 35 lety se svou praxí začínala, brali prý lidé mnohem méně prášků. V současnosti s sebou však její pacienti nosí dlouhé seznamy medikace.  

Problém Matellové nebyl příliš komplikovaný – před lety se jí ulomil kus stoličky. Jenže 46letá matka tří dětí nebyla u zubaře už devět roků. Když se jí zub začal rozpadat, uvědomovala si, že by si ho měla nechat spravit. Zásah by však vyšel v přepočtu na několik tisíc korun, a ona měla naléhavější výdaje. Pak se z televize dozvěděla, že na východní pobřeží dorazí nezisková organizace Mission of Mercy a otevře tam jednu z bezplatných zubních klinik. Proto se rozhodla, že už nápravu nebude odkládat. 

Ostatní se mají líp

„Prostě už mě to nebaví,“ vysvětluje Dee. „Vůbec třeba nemůžu chodit na Facebook, protože se na mě ze všech stran valí fotky lidí, kteří jezdí na dovolenou a kupují si drahé věci. A já si nepotřebuju připomínat, že se ostatní mají líp než já. Dostávám z toho deprese.“ V jejím pohledu na svět se úspěšnost lidí odráží v tom, co mají na sobě nebo kde žijí. Například Washington, který od jejího bydliště dělí pouhých 200 km, vnímá jako absolutně nedosažitelný. „Když tudy projíždím, říkám si, že je to nádherné město, ale nedokázala bych v něm žít. Prostě bych do něj nezapadla,“ dodává. „Nejsem dost vzdělaná ani bohatá, abych tam mohla bydlet. S tamními obyvateli nemám nic společného.“ Zuby jsou přitom podle ní „jasným ukazatelem zámožnosti“. 

Washingtonský region má největší koncentraci zubařů na světě. Mnoho z nich navíc nabízí speciální služby v prostorách, jež připomínají luxusní lázně. Na druhé straně přes 50 milionů Američanů žije v oblastech označovaných vládou jako území s nedostatkem zubní péče. A většina z nich spadá do pracující chudé třídy. „Nejméně zubařů je tam, kde jsou nejvíc potřeba,“ tvrdí Acs.

Vzdělaní a zadlužení

Podle někdejšího ministra zdravotnictví Louise Sullivana, působícího za vlády G. W. Bushe, souvisí nedostatek zubařů s nastavením systému: Čerství absolventi dentální medicíny totiž opouštějí školy s dluhem až šest milionů korun a k jeho splácení potřebují ošetřovat majetnou vrstvu. Aby nalákali pacienty, musejí si zajistit prostornou ordinaci, nejnovější vybavení, a třeba i recepčního. Velká část vysokých cen pak pramení právě z těchto nákladů. 

Péče o zuby se navíc odehrává odděleně od zbytku těla, což je tradice z dob, kdy se jí věnovali holiči. V současnosti to však mnoho lékařů vnímá jako problém, neboť zanedbaná ústní hygiena vede k řadě nemocí a zdravotních komplikací. Ztráta zubů může navíc u pacienta vyvolat deprese. Rozdělení se odráží také ve zdravotním pojištění: Dokonce ani vládní program Medicare, který zaopatřuje 66 milionů seniorů či postižených, nehradí dentální úkony. Lidé si proto musejí platit zubní pojištění, přičemž zákroky obvykle omezuje roční limit 34 tisíc korun na osobu. Zaměstnanecké zubní pojištění se cenově liší, nicméně podle odborníků může rodinu přijít až na 11 tisíc korun za rok. 

Než přijde zubař

Chudí pracující mohou na zubní péči dosáhnout díky vládnímu programu Medicaid. Akceptuje ho však jen 38 % zubařů, protože za pacienty dostávají menší sumy než například běžní lékaři. Medicaid průměrně hradí pouze 37 % nákladů. Mnozí dentisté tvrdí, že je k odmítání zmíněného pojištění vedla také zbytečná byrokracie, a navíc pravidla neplatí všude stejně: V některých státech – včetně Delaware, kde žije Matellová – nehradí zubní péči dospělých ani Medicaid. Proto teď Dee stojí v řadě se stovkami dalších a čeká na příležitost. Zhruba v 9:44, pět hodin poté, co dorazila na místo, vstupuje do haly.

Vysněného ošetření se jí dostalo v poledne: Dobrovolník jí nejprve změřil teplotu – rtuť vystoupala nad 37 stupňů, ale ne o tolik, aby nemohli pokračovat. O dvě hodiny později ji zavolali k rentgenu umístěnému pod basketbalovým košem. Když pak konečně zbývalo už jen usednout do zubařského křesla, ozvalo se v hale, že dnes budou ošetřeni pacienti s pořadovým číslem do 500. Ostatní mají přijít zítra. „To si snad děláte legraci, ne?“ vykřikla žena kousek za námi, zatímco Dee vyhrkly slzy – na zákrok čekala deset hodin. Dobrovolník jim naštěstí připnul na zápěstí pásky, které zaručovaly přednostní ošetření hned ráno. Mattelová tak zase odjela svým osmnáct let starým jeepem domů na večeři, kterou bude kousat jen na pravé straně úst. 

Prostředí je trochu netradiční…

Následujícího dne v sedm hodin ráno se Dee konečně posadila do jednoho ze sklápěcích křesel a na zuby se jí podíval Robert Testani, dobrovolník z marylandského Catonsville. Poté použil novokain k umrtvení a chystal se vytrhnout stoličku. „Nebojte se, nejde o nijak závažný zákrok,“ uklidňoval ji. „Jen to prostředí je trochu netradiční,“ dodal a rozhlédl se po hale. Během dvou dnů ošetřil spolu se 115 kolegy celkem 1 165 pacientů, přičemž by uvedená péče vyšla na 22,8 milionu korun – jen za rentgen a trhání by Dee v běžné ordinaci zaplatila až 18 tisíc. 

TIP: V USA už 25 let klesá počet úmrtí na rakovinu: Zatím hlavně u bohatších

Když se posléze podívala na ostatní pacienty – kteří pracují v dřevařském průmyslu, stavějí domy, vedou knihovny nebo vlastní drobné firmy – povzdechla si: „Vždyť přece nesedíme doma na státní podpoře.“ Načež se zeptala, jak je možné, že pro ně, tvrdě pracující, neexistuje lepší systém. „Strašně bych si přála, aby to nebylo tak ponižující,“ pronesla, když uvolňovala místo v křesle. „Ale ono je. Žijeme tu jak v rozvojové zemi.“ 

Pokud by se vědcům a lékařům povedlo zařídit, aby si pacienti s diabetem nemuseli píchat injekce, ale mohli například polykat inzulín v kapslích, mnoha diabetikům by to značně usnadnilo život. 

Vědecký tým Massachusettského technologického institutu MIT teď právě takové kapsle vyvinul. Testovali je sice zatím jen na zvířatech, jde ale o slibný začátek. Jejich kapse jsou velké asi jako borůvka a obsahují mikrojehly se stlačeným sušeným inzulínem. Tyto mikrojehly propíchnou stěnu žaludku a zajistí, aby se inzulín nestal obětí agresivních trávicích šťáv. Člověk takový vpich vůbec necítí.

TIP: Zapomeňte na vpichy: Diabetikům zapne výrobu inzulínu mobilní aplikace

Když v MIT navrhovali design kapslí s mikrojehlami na inzulín, inspiraci našli u želv pardálích. Tyto želvy pocházejí z jižní a východní Afriky, a na první pohled zaujmou svým unikátně tvarovaným krunýřem. Díky němu se taková želva prakticky nepřevrátí na záda. V MIT použili velmi podobný tvar k tomu, aby zajistili, že kapsule s inzulínem budou za všech okolností ve správné poloze, i uvnitř žaludku.

Program nazvaný Saljut trval 20 let (1971–1991): zahrnoval šest orbitálních stanic, na nichž pobývali kosmonauti, z toho dva zpravodajské komplexy typu Almaz, a také dvě stanice, které selhaly. Na palubě probíhaly lékařské i technologické experimenty, astronomická pozorování a studium naší planety, lámaly se rekordy v délce pobytu člověka ve vesmíru. Saljuty nepochybně položily důležité základy pro budoucí vícemodulární stanice, například Mir či ISS. Pozoruhodný je i příběh o dramatickém oživení mrtvého kosmického tělesa…

Předchozí část: Kosmická stanice Saljut: První domov na orbitě (1.)

Saljut s rozcuchanými panely

Psal se 11. únor 1985 a řídící středisko ztratilo kvůli poruše vysílače telemetrie veškeré spojení s orbitální stanicí Saljut 7, jež vyčkávala na jarní přílet další dlouhodobé posádky. Z vesmírné základny se stalo těleso bez života, které nevypočitatelně kroužilo kolem Země. Rusové jej však nechtěli ztratit, a tak naplánovali riskantní výpravu, při níž se měli dva kosmonauti v Sojuzu k pasivnímu objektu připojit a zkontrolovat, zda je ještě použitelný. 

Los padl na Vladimira Džanibekova a Viktora Savinycha. Jejich Sojuz T-13 odstartoval z Bajkonuru 6. června 1985 a o dva dny později dorazil k Saljutu. Nešlo o snadné manévry. Obvykle kosmonauti uvnitř Sojuzu viděli na monitorech údaje o vzájemné poloze se stanicí, nyní však byly pasivní komponenty navigačního systému na Saljutu mrtvé a nekomunikovaly. Džanibekov ovšem zvládl loď se základnou spojit v režimu ručního řízení za použití laserového dálkoměru, kalkulačky, stopek a plánů na papíře. 

Kosmonauty znepokojil už pohled z oken – solární panely Saljutu nesměřovaly ke Slunci, ale byly mrtvě „rozcuchané“, takže stanice evidentně již dlouho zůstávala bez proudu. Na její palubu proto dvojice vstoupila v plynových maskách a s analyzátory vzduchu. Atmosféra uvnitř byla sice ledová – okolo 10 °C pod nulou –, ale naštěstí dýchatelná. 

Zima, jako když praští

V Saljutu zůstalo úhledně uklizeno ještě po předchozí posádce. Kvůli nefunkčním systémům však na palubě panovalo naprosté ticho a stanici pokrýval led a rampouchy. Kosmonauty čekala spousta práce, která byla navíc kvůli mrazu nepříjemná a také nebezpečná, protože při vypnuté klimatizaci a regeneraci ovzduší se okolo utvářela vrstva vydechovaného oxidu uhličitého a mužům hrozila otrava. 

Džanibekov a Savinych vyměnili vyhořelý elektronický box s komunikačním vysílačem a záhy také odhalili příčinu hibernace kosmické stanice – vadný spínač neumožnil dobíjet palubní baterie ze solárních panelů. Posádka naštěstí zjistila, že mráz zničil jen dva akumulátory z osmi: zbylých šest se podařilo oživit a dobít napojením přímo na vývod slunečních panelů. Po dvou dnech v mrazivém Saljutu – s občasnými spásnými výlety do vyhřátého Sojuzu – zapnuli kosmonauti ohřívače i filtry vzduchu a stanice opět ožila. 

Další problém však představovala pitná voda. Saljut jí měl dost – dvě nádrže téměř po 200 l –, jenže byla zmrzlá na kost; množství v Sojuzu pak stačilo sotva na deset dní. Nedostatek životodárné tekutiny samozřejmě mohl posádku přinutit k předčasnému odletu, ale zásoby stanice naštěstí postupně tály. Ovšem jelikož mráz zničil vodní ohřívač, museli si Džanibekov a Savinych pomáhat silnou lampou. Ohřívače stěn interiéru se vrátily do provozu až koncem července, po odpaření velkého množství zmrzlé vzdušné vlhkosti. Letová kontrola se totiž obávala mohutného zkratu. 

Na konci svých dní

Třiadvacátého června 1985 dorazil zásobovací Progress s přídavným solárním panelem, novými bateriemi a dalším vybavením nezbytným pro záchranu Saljutu. Přílet lodi mohla znemožnit porucha pohonného nebo navigačního systému stanice, nicméně všechno „klaplo“. 

Osmnáctého září se k Saljutu připojil Sojuz T-14 a přivezl kosmonauty Georgije Grečka, Vladimira Vasjutina a Aleksandra Volkova. Po zhodnocení situace se Grečko a Džanibekov vrátili koncem měsíce na Zemi, zatímco Savinych s novými kolegy na Saljutu zůstal. Nakonec však musela trojice zamířit domů dřív, než bylo v plánu, kvůli problémům Vasjutina: některé zdroje uvádějí, že na orbitě onemocněl infekcí močových cest a trpěl vysokými horečkami, podle jiných vyvolával na palubě závažné konflikty. 

Sláva posledního Saljutu se ale už blížila ke konci. Posádka k němu naposledy zamířila na jaře 1986, aby vyzvedla vybavení a přeletěla s ním na rodící se komplex Mir. Saljut 7 se již nedočkal zamýšleného příletu kosmoplánu Buran a v únoru 1991 shořel v atmosféře. 

Varianta Mk 0, kterou švédská armáda dostala nejdřív, ještě nebyla vybavena plným pancéřováním. Armáda prostřednictvím FMV průběžně zásobovala výrobce požadavky na navýšení výkonů a rozšíření výbavy. Inženýři na jejich základě vyvinuli řadu nových konstrukčních prvků, které postupně integrovali do dalších generací. Vládní úředníci zároveň dbali na co nejefektivnější provoz, a tak konstruktéři kupříkladu museli vše nastavit tak, aby osádka zvládala provoz a údržbu pouze s použitím standardních nástrojů převážených ve vozidle. 

První exportní úspěchy 

Nový stroj se záhy zapojil do tendru norské armády, v němž porazil tak proslulé konkurenty jako Bradley nebo Warrior. Ještě v roce 1994 Norové podepsali kontrakt na 104 vozidla, přičemž Švédové pro zákazníka vytvořili verzi Mk I se zbrusu novou věží. Nesla 30mm kanon, avšak její rozměry odpovídaly kompaktnějšímu modelu s dělem ráže 25 mm. Mk I se stala vůbec prvním BVP světa s vysokou pravděpodobností zásahu při poskytování krycí palby – a to i za jízdy nebo při palbě na vzdušné cíle.

Předchozí část: Skandinávský válečník: Švédské bojové vozidlo pěchoty CV90 (1)

Výkonného obrněnce si nemohly nevšimnout další evropské armády požadující stroj pro operace v horských a zimních podmínkách. CV90 se v roce 2000 zapojil do výběrových řízení ve Švýcarsku a Finsku a v obou uspěl. Vznikla varianta Mk II, která se stavěla hned v několika provedeních. Zatímco do země tisíce jezer putovalo 57 exemplářů vybavených coby standardní bojové vozidlo pěchoty, Švýcaři část ze svých 185 kusů objednali ve velitelské verzi.

Stroje Mk II dodané do obou zemí lze rozeznat dle odlišných rozměrů – švýcarské mají trup v přední části vyšší o 100 mm, nad bojovým prostorem a na zádi o 70 mm. Hlavní vylepšení oproti Mk I spočívalo v částečné digitalizaci interiéru, který obdržel systém HUMS (Health and Usage Monitoring Systems) kontrolující stav a funkčnost klíčových komponent. To společně s interaktivními manuály dále zvýšilo spolehlivost provozu i celkovou životnost.

CV90

• TYP: Bojové vozidlo pěchoty
• PŮVOD: Švédsko
• VE SLUŽBĚ: 1993–dosud
• NASAZENÍ: Afghánistán, mise OSN v Libérii
• KONSTRUKCE: Hägglunds/Bofors
• VÝROBCE: BAE Systems AB
• VYROBENO: asi 1 200 ks
• HMOTNOST: 23–35 t
• OSÁDKA: velitel, střelec, řidič + osmičlenný výsadek 
• DÉLKA, ŠÍŘKA, VÝŠKA: 6,55 × 3,1 × 2,7 m
• HLAVNÍ VÝZBROJ: kanon 40mm Bofors nebo 30mm Bushmaster nebo 35mm/50 Bushmaster
• DOPLŇKOVÁ VÝZBROJ: kulomet 7,62 mm Ksp m/39, granátomet 6 × 76 mm
• MOTOR: Scania DS14 nebo DC16 o výkonu 364–536 kW,
• AKČNÍ RÁDIUS: 320 km,
• MAX. RYCHLOST.: 70 km/h

Nastupuje třetí generace

Při přípravě další sériové verze Mk III se konstruktéři zaměřili na zlepšení pohyblivosti, výzbroje, defenzivních systémů i elektronické výbavy. Hlavní zbraní se stal modernizovaný 35mm kanon Bushmaster III s předprogramovanými režimy palby v závislosti na charakteru a pozici cíle. Zbraň střílí v automatickém či poloautomatickém režimu a dosahuje kadence 200 ran/min. Systém řízení palby samostatně nastavuje druh munice, úhel náměru i odměru, zapalovač (pro nadzemní výbuch, explozi při nárazu nebo se zpožděním) a délku dávky.

Díky modernizaci pracovišť mohou střelec i velitel současně sledovat cíl v okuláru zaměřovače a obsluhovat ostatní přístroje. Zákazníci oceňují též funkci předávání cílů (hunter-killer) zajišťovanou samostatným zaměřovačem velitele, jenž mu umožňuje vyhledávat cíle a napadat je palbou, nebo je posouvat k likvidaci střelci.

Pro skandinávský trh

Třetí generace BVP se konečně dočkala plné digitalizace. Nezapomnělo se ani na pojezdové ústrojí, kdy nové zavěšení kol a zlepšený poměr výkonu vůči hmotnosti zvýšily průchodnost terénem. Popsané změny mají přispět k nižší únavě osádky i vyšší pravděpodobnosti zásahu cíle za jízdy. Schopnost přežití se zlepšila díky posílené ochraně proti minám či útoku shora.

Jako první si „trojku“ objednala v prosinci 2004 nizozemská armáda, která s výrobcem uzavřela smlouvu o dodávce 184 vozidel v konfiguraci BVP a osmi výcvikových. Finské ozbrojené síly v témže roce doobjednaly další obrněnce a dnes provozují 102 stroje. Stranou nezůstalo ani Dánsko a v roce 2005 pořídilo 45 kusů. 

Dokončení ve čtvrtek 14. února

Za „objevení“ ostrova Hašima může jeho větší soused Takašima. Tamní uhlí využívaly během 18. a 19. století přepravní stroje v tehdy klíčovém solném průmyslu, který dravě se rozvíjející japonská ekonomika nutně potřebovala. Když se zprávy o nerostném bohatství země vycházejícího slunce začaly šířit po světě, zahraniční obchodníci nejprve zůstávali skeptičtí: Tvrdilo se, že podmořské uhlí nemá dostatečnou výhřevnost k pohánění lodí. Experimenty nicméně prokázaly opak, a japonská surovina z nich vyšla dokonce lépe než ta britská. Zájem o uhlí stoupl a v lokalitě se začaly hledat další nerostné zásoby. Nedaleký ostrov Hašima jich přitom ukrýval nepřeberné množství. 

Na dříve naprosto bezcenné a neobydlené skále, jež patřila rodině Fukahori, vznikla první šachta v roce 1887 a s ní přišli noví obyvatelé. O tři roky později koupila ostrov za sto tisíc jenů korporace Mitsubishi a rozjela těžbu ve velkém. Rusko-japonská válka a druhá čínsko-japonská válka v první polovině 20. století rozdmýchaly industrializaci země – a jejím pohonem se stalo mimo jiné uhlí z Hašimy. Na ostrově byla vyhloubena další šachta a povrch se srovnával, aby ustoupil nové zástavbě.

Ostrovní bitevní loď

Tak jako ukrajinské město Pripjať vyrostlo pro potřeby zaměstnanců jaderné elektrárny Černobyl, začaly Hašimu pokrývat domy určené pro horníky a další pracovníky dolů. Bytovky, školy, obchodní centra či nemocnice přitom vznikaly z posíleného betonu, který se v té době ve světě využíval jen zřídka – a například v Japonsku šlo o jediné stavby svého druhu až do skončení druhé světové války. Bytelná konstrukce měla odolat krutým povětrnostním podmínkám a dělníci ostrov také obehnali zdí jako vlnolamem. Hašima si tak vysloužila přezdívku „bitevní loď“. 

Ačkoliv byly příbytky svým způsobem nadčasové, příliš pohodlí nenabízely: Jednalo se spíš o spartánské kóje určené hlavně k přespání. Kuchyně, umývárny a další zařízení byly pro každé patro v bytovém domě společné. V podobně strohých podmínkách žila většina obyvatel ostrova. Pouze nejvyšší vedení mělo „luxusnější“ obydlí a jediný správce si mohl užívat soukromý dům na vyvýšeném místě. 

Pytle rýže a smrt

Touha po uhlí přiváděla na Hašimu stále nové pracovníky, pro které bylo potřeba stavět zázemí: Na maličkém ostrůvku se tak zanedlouho tísnilo na třicet betonových budov a nové přibývaly i během druhé světové války, kdy se ve zbytku Japonska vůbec nestavělo. V roce 1941 tudíž ostrov stanovil svůj těžební rekord – 410 000 tun uhlí. Úžasný výsledek byl však vykoupen lidskými životy, v mnoha případech i násilně: Jelikož válečné běsnění bralo zemi pracovní sílu, unášeli Japonci jako „náhradu“ mladé chlapce z korejských a čínských vesnic. 

Mladíci mezi 14 a 20 lety pak pracovali v naprosto nelidských podmínkách: Potýkali se nejen s nedostatkem prostoru, ale také s nemocemi, mizernou stravou a krutým pracovním nasazením. „Jako uniformy nám dali pytle od rýže,“ vzpomínal Korejec Suh Jung-woo, jeden z těch, kdo přežili. „V šachtách se sbíral plyn a neustále hrozilo, že se na nás zhroutí strop. K jídlu nám dávali fazole, hnědou rýži a celé sardinky – všechno to rozvařili na hnědou kaši, z níž jsem měl pokaždé průjem. Den ode dne jsem byl proto slabší. Kdykoliv jsem si ale chtěl odpočinout, naháněli mě do práce ozbrojení hlídači. Upřímně jsem nevěřil, že se z ostrova vrátím živý.“ Podle oficiálních odhadů podlehlo děsivým podmínkám do roku 1945 na 1 300 dělníků, skutečný počet však může být mnohem vyšší. 

Život z války 

Po druhé světové válce dal Hašimě poslední impulz k růstu korejský válečný konflikt v letech 1950–1953 a roku 1959 dosáhl ostrov populačního vrcholu v podobě 5 259 obyvatel. Dodnes se proto považuje za historicky nejhustěji osídlené místo světa, které zatím nepřekonaly ani moderní metropole.

TIP: Krvavá diamantová horečka: Tragická historie třpytivých kamenů

Již v 60. letech však japonský průmysl pomalu přecházel na ropu a tenčící se zásoby hašimského uhlí přestávaly hrát významnou roli. Produkce skomírala až do 15. ledna 1974, kdy firma Mitsubishi oficiálně ukončila těžbu. Následoval odliv obyvatel a 20. dubna téhož roku už na ostrově nežil nikdo. Doly byly zapečetěny, vstup zakázán a zástavba pak chátrala až do roku 2009, kdy se její menší část zpřístupnila turistům. 

Pořadí vypitých skleniček vína a půllitrů piva nemá podle nové studie rozhodující vliv na to, jak se budete druhý den cítit. Ve své nedávné studii to potvrdili němečtí vědci.

Badatelé oslovili 90 dobrovolníků ve věku mezi 19 a 40 lety, kteří byli v celkově dobré kondici. Tito lidé souhlasili s tím, že budou pít alkohol ve jménu vědy. Účastníky experimentu rozdělili do tří skupin. V první z nich vypili 5 půllitrů piva (s 5 procenty alkoholu), po nichž přišly řadu 4 velké sklenice vína (s 11 procenty alkoholu). Druhá skupina pila stejné množství alkoholu, ale v opačném pořadí, zatímco třetí skupina dobrovolníků pila buď jenom víno, nebo jenom pivo. Dobrovolníci přitom měli hodnotit, jak jsou opilí.

TIP: Vědecky ověřeno: Jedna sklenice piva podporuje kreativitu

Po bujaré části experimentu strávili jeho účastníci noc a následující den v rukou lékařů, kteří sledovali jejich fyzický i psychický stav. Po týdnu se experiment opakoval, ale lidé z první a druhé skupiny si prohodili pořadí nápojů, zatímco ve třetí skupině si prohodili nápoj, který konzumovali.

Výsledky experimentu jednoznačně ukázaly, že pořadí pití piva a vína nemá prakticky žádný vliv na to, jakou kocovinu pak lidí mají. Se závažností kocoviny souvisely jen dva faktory. Následná kocovina byla horší, když lidé udávali větší opilost, a když v průběhu experimentu zvraceli.

Ze sedmi hlavních Kanárských ostrovů ležících v Atlantickém oceánu jsou turistům nejvíce známé čtyři nejvýchodnější – Tenerife, Gran Canaria, Fuerteventura a Lanzarote. Poslední jmenovaný je společně se sousedním ostrůvkem La Graciosa nejsevernějším i nejvýchodnějším bodem souostroví. Společně s Fuerteventurou se pak nacházejí nejblíže africkému pobřeží.

Gejzíry a vulkanický gril

V roce 1730 se na Lanzarote probudil spící vulkán a série erupcí měnila tvář ostrova až do roku 1824. Dnes viditelná podoba jihozápadní části ostrova se tedy utvořila v poměrně nedávné době, kdy zde mimo jiné vzniklo pohoří s názvem Montañas del Fuego (Ohňové hory). Pohoří je součástí národního parku Timanfaya, kde vulkanická činnost dosud neusnula. Pod ztvrdlou slupkou ostrova pulzuje žhavé magma. Jako živý důkaz slouží několik vrtů na kopci v centrální části národního parku. Zdejší správci vám ochotně předvedou, co podzemní žár dokáže. Do vrtů nalijí vodu, která se po malé chvilce přemění v páru a pod obrovským tlakem vytryskne ve formě gejzíru.

Nedaleko odtud můžete pozorovat další důkaz stále živé sopečné činnosti, když do několik desítek centimetrů hluboké jámy správci vhodí trochu sena. To během chvíle vzplane. Ukázky vulkanické činnosti jsou završeny velmi prozaickým zařízením. Poblíž již popsaných míst je totiž postavena restaurace, která využívá teplo z vykopané „tepelné studny“. V sálající díře zdejší kuchař griluje pokrmy, které následně podává návštěvníkům.

Jako ve vesmíru

Po zaplacení vstupného do parku na vás u již zmíněné restaurace čeká autobus, jenž s návštěvníky podniká okružní jízdu. Jakýkoli samostatný pohyb je totiž v národním parku zakázán, takže jedině prostřednictvím hromadného dopravního prostředku můžete neobyčejná místa spatřit na vlastní oči. Při projížďce po úzké cestě se kolem vás rozprostírají nádherně zbarvená lávová pole, ústí lávových jeskyní a dokonce i malá poušť. Vše vypadá velmi působivě, jistě i proto, že jde z větší části o nedávno vyvrženou a ne tisíciletími zvětralou lávu.

Mezi roky 1730 a 1736 zde vzniklo více než sto sopek na ploše více než 50 km². Je jasné, že část ostrova byla tehdy naprosto zdevastována a pod vulkanickým příkrovem skončilo také několik vesnic. Život se sem ale později alespoň nakrátko vrátil. V oblasti vulkánů a sopečných hor se totiž natáčel film Planeta opic. Tvůrci snímku usoudili, že nezvyklá krajina se ideálně přibližuje jejich požadavkům na „nezemské“ prostředí.

Podzemní paleta

Na místech, kde v 18. století proudila vřelá láva do Atlantického oceánu, vzniklo později několik sopečných jeskyň. V severní části ostrova, nedaleko města Punta de las Mujeres, leží v těsné blízkosti vedle sebe dvě zajímavá místa – Jameos del Agua a Cueva de los Verdes. V Jameos del Agua se propadla část stropu někdejší jeskyně a vzniklo tak jakési přírodní koupaliště s mořskou vodou. Nad jeskyní se nachází muzeum vulkanologie, jehož návštěva vám objasní spoustu otázek týkajících se nejen vzniku Kanárských ostrovů, ale i téměř všeho, co s vulkanickou činností obecně souvisí.

Druhá jeskyně, Cueva de los Verdes, je snad ještě zajímavější. Dostanete se sem s průvodcem, který mluví španělsky a anglicky, ukáže vám lávové krápníky různých barev a tunely. Hra barev a odstínů je v sopečném podzemí úchvatná.

Smaragdy, olivíny a sůl

El Golfo je další místo, které byste si neměli nechat ujít. Nachází se v západní části ostrova, asi osm kilometrů od Yaize, ve stejnojmenné rybářské vísce El Golfo. Jde o smaragdové jezírko, které je obklopeno ostře ohraničenými sopečnými skálami, zbarvenými do černa a červena. K tomu připočtěte kontrast modré oblohy, moře a bílých vln a musí vám vyjít, že návštěva tohoto kouzelného místa ve vás zanechá hluboký zážitek.

Jezírko vzniklo opět vulkanickou činností po roce 1730 a leží na dně bývalého kráteru. Zelená barva je způsobena ve vodě žijícími mořskými řasami a bakteriemi. V okolí můžete spatřit k zemi skloněné lidi, kteří po něčem usilovně pátrají. Hledají polodrahokam olivín, který lze objevit také u nás – v okolí Semil a v dalších oblastech Českého středohoří. Také u El Golfa tedy stále můžete olivíny najít. Pokud nebudete mít štěstí, můžete si alespoň na samoobslužných stolcích vybrat a za pár eur koupit olivínové koule.
Zhruba pět kilometrů jižně od El Golfa jsou solné plantáže. Zdejší obyvatelé dříve pomocí soli uchovávali maso. Nutnost získávat sůl z mořské vody sice s nástupem ledniček pominula, ale solná pole dosud fungují.

Kaktusová zahrada a víno

Podobu vulkanického Lanzarote formovala příroda, ale v posledních letech do jejího díla zasahují také lidé. Někdy jsou jejich činy ku prospěchu celého regionu, jako v případě

Césara Manriqueho. Novodobý umělec zanechal na ostrově mnoho svých děl a rovněž se zasloužil o výstavbu úchvatné kaktusové zahrady, Jardín de Cactus. Najdete ji nedaleko městečka Guatiza a v ní těžko uvěřitelných 10 000 druhů kaktusů. Zahrada byla založena roku 1973 v místech, odkud byl vytěžen úrodný sopečný popel. Představuje nejen kaktusy z Kanárských ostrovů, ale také z Madagaskaru či Ameriky.

TIP: Utopený svět: První evropská podvodní galerie u ostrova Lanzarote

I bez cizokrajných rostlin by ovšem ostrov stál za návštěvu. Je velmi proměnlivý a každá jeho část vypadá úplně jinak. Téměř tady neprší, ale přesto se zde daří pěstovat vinnou révu. Zdejší obyvatelé ovšem našli způsob, jak se obejít bez pravidelných srážek. Až do úrovně úrodné půdy vykopou díru, kolem do půlkruhu postaví zídku a kolem přisypou porézní půdu. Rostlinka je tak chráněna před větry zároveň se okolo zadržuje vlhkost. Sami se můžete přesvědčit, že zdejší vína jsou opravdu dobrá. Je z nich cítit žár a příchuť lávy, která vám bude bezesporu připomínat tento ostrov živého ohně.