Ve vesmíru nenajdeme nic, co by zůstávalo v absolutním klidu. Pohybují se planety, hvězdy i celé galaxie. Výsledkem těchto pohybů jsou pak nevyhnutelné srážky a kolize. Jedna taková srážka čeká i naši domovskou galaxii – Mléčnou dráhu. Již před časem totiž vědci zjistili, že se Mléčná dráha nachází na kolizním kurzu s Galaxií v Andromedě. Podle původních výpočtů mělo ke srážce dojít za 3,9 miliardy let, nejnovější pozorovaní vesmírné observatoře ale tuto událost posouvají o něco dál do budoucnosti.

Kolize obrů

Podle vědců dojde k této monstrózní kolizi za 4,5 miliardy let, přičemž na rozdíl od původních předpokladů nepůjde o „čelní srážku“ ale spíše „boční náraz“. Přestože přímé kolize hvězd lze prakticky vyloučit, událost rozhodně promění naše blízké okolí. Obě galaxie postupně splynou a černé veledíry v jejich centrech se nejspíš rovněž spojí v jednu velkou. Její aktivita – tedy rychlost pohlcování okolního materiálu – pak prudce vzroste a zrodí se aktivní galaktické jádro.

TIP: Hlubiny vesmíru: 10 zásadních faktů o Mléčné dráze

Nepochybně se však přímo srazí některé gigantické molekulové oblaky, přičemž se očekává, že započne další význačná éra tvorby hvězd. Naše Slunce se i s planetami nejspíš odsune dál od centra, a s 12% pravděpodobností by mohlo být dokonce z rodící se obří galaxie vymrštěno. Vzniklý hvězdný ostrov (vědci mu již přezdívají Mléčnomeda) se stane novým gravitačním centrem Místní kupy a ve velmi vzdálené budoucnosti zřejmě postupně spořádá všechny její členy.

Srážka Mléčné dráhy a Galaxie v Andromedě ale nebude první kolizí, která v budoucnosti naši domovskou Galaxii čeká. Podle britských astrofyziků se již za 2 miliardy let srazí Mléčná dráha s Velkým Magellanovým oblakem. I tato událost by teoreticky mohla probudit a až desetinásobně zvýšit aktivitu supermasivní černé díry v centru naší Galaxie.

Globální úložiště semen, kterému se přezdívá Doomsday Vault, slouží jako chráněný sklad velkého množství rozmanitých semen rostlin celého světa. Vyrostlo v podzemní jeskyni za polárním kruhem na norských Špicberkách, poblíž právního střediska Longyearbyen.

Do úložiště se vejde až 2,25 miliardy semen. Jsou tam uložena v boxech zmražených na teplotu -10 až -20 °C. Za takových podmínek by tam semena měla vydržet stovky let. Jak se ale zdá, konstruktéři úložiště jaksi nepočítali s globálním oteplováním. Anebo ho poněkud podcenili.

TIP: Banka za polárním kruhem: Jak to vypadá ve Špicberském globálním úložišti semen?

Odborníci varují, že Špicberky jsou vystaveny plné síle globálního oteplování. Probíhá tam celá řada rychlých změn. Teplota stoupá, permafrost taje a země kolem úložiště semen se mění na kaši. Před dvěma lety už došlo k zaplavení úložiště a v dohledné budoucnosti by se takové nehody mohly stávat pravidlem. Na Špicberkách bude častěji a více pršet a méně mrznout. Kvůli tomu bude docházet k častějším lavinám a sesuvům půdy. Je tak otázkou, zda úložiště semen bude v takových podmínkách ještě provozuschopné.

Tíha boje se silami NFO ležela v prvé řadě na pěšákovi, který musel čelit nejen houževnatému protivníkovi, ale i nástrahám tropického prostředí. Příslušníci pěších čet a rot, kteří v objemu amerických sil v zemi čítali pouhých 9–10 % celkového stavu, zažívali odlišný druh konfliktu než jejich předchůdci ve druhé světové válce nebo Koreji. Jejich výhodou sice bylo to, že sloužili pouze omezený turnus v délce jednoho roku, ale zato většinu času strávili v operačním nasazení.

Předchozí část: Najdi a znič aneb Pěšákova válka: Americká pěchota ve Vietnamu (1)

Skoro 50 kg na zádech

Mohli se pyšnit praktickou a moderní výstrojí, ale zároveň i rekordem v individuální zátěži, která dosahovala 30–45 kg. Válka bez frontových linií totiž vyžadovala, aby každý voják nesl vybavení nutné pro dlouhodobý pobyt v „buši“. Díky vrtulníkům sice pěšáci mohli spoléhat na pravidelné doplňování zásob, přesto se museli vláčet s objemným ruksakem obsahujícím zásoby pro několikadenní činnost mimo stálé základny.

Základ typického nákladu tvořilo zhruba 500 nábojů do M16, minimálně dva ruční granáty a také dýmovnice pro signalizaci vlastní pozice vrtulníkům a letectvu. Batoh obsahoval pončo (gumová pláštěnka) a nylonovou přikrývku, spací triko, nafukovací matraci (používala se jako podložka při spaní či pro transport výstroje při hlubokém brodění), polní lopatku, 5–10 pytlů na písek, šrapnelovou minu M18A1 Claymore, nástražné světlice, minimálně pět litrů vody v polních lahvích a třídenní dávku potravin (9–12 konzerv). Celkovou zátěž pěšáka mohlo zvýšit ještě 100–200 nábojů ke kulometům M60, 11kg radiostanice PRC-25/77, náhradní baterie k vysílačce, mačeta, přístroj nočního vidění, ruční protitanková střela LAW, ženijní nářadí nebo balistická ochranná vesta proti střepinám.

Grunt na cestách

Pro běžného pěšáka, kterému se přezdívalo „grunt“ (nejvhodnější český ekvivalent je „blátošlap“), představoval turnus v „Namu“ (americká zkratka pro Vietnam), neustálé hledání nepřítele, což on sám vnímal spíše jako únavné trmácení krajinou (nejen džungle, ale i bažiny, rýžová pole, gumovníkové plantáže či strmé kopce). Již samotný pohyb terénem byl v případě takzvaného sekundárního porostu (člověkem vysekané a následně opuštěné části tropických deštných lesů, kde následně přístup slunečního světla nastartoval růst bujné vegetace) či mangrovníkových bažin extrémně náročný a pomalý, přičemž obvyklé tempo postupu činilo pouhých 100–500 metrů za hodinu.

Základní taktickou poučkou bylo pohybovat se mimo stezky, kde hrozila léčka, takže bylo třeba s velkou námahou vysekat novou cestu skrz hustý podrost s trny a ostrými listy anebo neprůchodnými spletenci kořenů. Poněkud snadněji se pak operovalo v takzvaném primárním porostu v podobě tropických deštných lesů s vysokými stromy, jejichž koruny tvoří hustý dvojitý až trojitý příkrov, který propustí jen minimum denního světla. Jednotlivé stromy jsou však od sebe vzdáleny 3–6 metrů a díky minimu slunečného svitu nevyrůstá ze země téměř žádný podrost, takže zde šlo dosáhnout rychlosti až 1 000 metrů za hodinu.

Pointman na ráně

Velký problém představovala snížená viditelnost, kterou vedle nedostatku denního světla ztěžovaly ještě dlouhé liány visící ze stromů. Tyto podmínky kladly velké nároky na ostražitost. Nejnebezpečnější pozici zastával takzvaný pointman neboli pátrač na čele sestavy, jehož úkolem bylo nejen prosekávat stezku, ale hlavně v předstihu odhalit hrozící nepřátelskou léčku, aby zbytek jednotky mohl zavčas zareagovat. Dobrý pointman musel vnímat všemi smysly, vyhodnocovat stopy, včas odhalit pasti i výbušné nástrahy a mít rychlé reflexy, aby při letmém setkání s nepřítelem dokázal vystřelit jako první.

Pěší četa či rota však nespoléhala jen na čelního pátrače a kategorickým imperativem bylo kruhové zajištění. Nebezpečí a ztráty nehrozily však jen od nepřítele, ale i od prostředí a klimatu, které obecně charakterizovaly 30–37° horka, vysoká vlhkost a střídání období sucha s vysokými teplotami a monzunu se silnými dešti. To vše si vybíralo svou daň v podobě četných případů úpalu, úžehu, nejrůznějších tropických horeček či malárie přenášené moskyty.

Nepříjemným následkem při průchodu džunglí byly řezné rány, jež se snadno zanítily infekcí, nebo otrava bambusem, která mohla končit opuchnutím infikovaných částí těla. Během operací v místech s velkou hustotou vodních toků, v bažinách či zavodněných rýžových polích pěšáci trpěli případy zákopové nohy. Mezi nástrahy přírody patřila i tropická fauna a vedle konstantních nepříjemností s pijavicemi, komáry či mravenci hrozilo i smrtelné nebezpečí od jedovatých hadů a dravých šelem.

Noční obranná pozice

S výjimkou delší přestávky na oběd a několika kratších přestávek pro rychlý odpočinek či prověření podezřelé situace na trase přesunu byli pěšáci na nohou od rána až do 16 hodin odpoledne, kdy se zastavili, aby zřídili obranný perimetr k přenocování. To znamenalo další práci, neboť vybudování takzvané NDP (Night Defense Position – noční obranná pozice) vyžadovalo vykopání okopů pro jednoho až dva muže (v hantýrce takzvané „liščí nory“), vysekání palebných sektorů a zjištění předpolí minami Claymore, světlicemi či nástrahami z prázdných plechovek. To vše se muselo stihnout za dvě hodiny, neboť v džungli velmi rychle přicházela tma a poté již nebylo vidět takřka na krok.

Dočasná pozice roty či čety byla v noci velmi zranitelná, proto se často udržovala 50% pohotovost, takže jeden pěšák v každém dvoumístném okopu vždy držel stráž. Nedostatek spánku byl pro příslušníky pěchoty denním chlebem a zpravidla si mohli odpočinout jen polovinu noci, a to ještě přerušovaně kvůli střídání hlídek. Služba v relativním bezpečí obranného perimetru byla ovšem stále přijatelnější než činnost naslouchacích hlídek, jež se vysunovaly několik set metrů před vlastní obranná postavení, aby zavčas varovaly hlavní síly, že se blíží nepřátelský útok.

TIP: Ubránili se přesile: Legendární bitva o vietnamské údolí La Drang

Tuto skutečnost pak oznámili pěšáci z hlídky rádiem na velitelské stanoviště roty a poté se stáhli zpět anebo se v případě velkého útoku schovali někam do relativního bezpečí a do perimetru se vrátili až ráno po boji. Pravidlem bylo, že každá četa (respektive družstvo) vysílala jednu naslouchací hlídku před svůj úsek obranného perimetru roty (případně čety). 

Dokončení v pátek 15. února

Britská společnost kosmických technologií Orbex v těchto dnech představila veřejnosti svoji novou malou nosnou raketu. Nese jméno Orbex Prime a vyznačuje se řadou unikátních prvenství. Raketu pohání momentálně největší 3D tištěný raketový motor na světě. Rovněž jde o první komerční raketu, která létá na biopropan. Tím omezuje emise o 90 procent oproti tradičním raketovým pohonům.

Orbex Prime by měla být dvoustupňová, o průměru 1,3 metru. Veřejnost měla možnost vidět druhý stupeň, zatímco první stupeň rakety, který by měl být opakovaně použitelný, si Orbex drží pod pokličkou. Podle dostupných informací je Orbex Prime vyrobená ze speciální směsi uhlíkových vláken a hliníkového kompozitu.

3D tištěná nosná raketa

Druhý stupeň je vytištěný na 3D tiskárně v jednom kuse. Tím pádem na něm není jediný spoj nebo svár, který by oslaboval pevnost rakety za vysokých teplot a tlaků. Díky této technologii výroby je raketa Orbex Prime o 30 procent lehčí a 20 procent účinnější, než srovnatelné malé nosné rakety tradiční konstrukce. Na standardní nízkou oběžnou dráhu ve výšce 500 kilometrů vynese 150 kilogramů.

TIP: Vytisknout a na start: Relativity Space plánují 3D tištěné nosné rakety

Malé nosné rakety jako je Orbex Prime, jsou ideální pro vynášení cubesatů a podobných malých nákladů na oběžnou dráhu. Rakety Orbex Prime by měly operovat z kosmodromu Sunderland ve Skotsku. První let této pozoruhodné rakety Orbex plánují na rok 2021, kdy Orbex Prime vynese experimentální náklad od Surrey Satellite Technology Ltd.

Historie nám ukazuje, že lidská nezdolnost není jen zbožným přáním postapokalyptických scenáristů: Černý mor zahubil mezi roky 1347 a 1351 podle některých odhadů až 200 milionů lidí. Celkově zemřelo až 450 milionů nemocných a zmizelo přibližně 60 % populace středověké Evropy. Lidstvo však přežilo a začalo pracovat na obnově společnosti, kterou pak nepoložila na lopatky ani španělská chřipka, jež začátkem 20. století zabila dalších 100 milionů osob. Jako celek je totiž náš druh na přežívání dobře připraven, a dokud se zachová sebemenší společenství, vždycky se časem opět rozroste.

Ohlášené návštěvy

Například šance, že naše zkáza přijde z vesmíru v podobě asteroidu, je jen velmi mizivá. V zemské atmosféře totiž letící těleso nejen zpomaluje, ale také hoří: I objekt o velikosti osobního automobilu se tak může po přiblížení k Zemi zcela bezpečně „vypařit“. Aby planetka způsobila globální komplikace, musela by mít při dopadu průměr alespoň 800 metrů. 

Tak velkého tělesa bychom si ovšem všimli dávno předtím, než by znamenalo bezprostřední nebezpečí. Dnes například víme, že se k nám blíží asteroid Apophis s odhadovaným průměrem 370 m a dorazí k Zemi v roce 2029. Pravděpodobnost, že se s naší planetou srazí, je pouze 1 : 250 000, přesto NASA spolu s dalšími agenturami pracuje na různých krizových řešeních. Kosmickou hrozbu tak zatím můžeme vyloučit.

Chytřejší než my

Daleko pravděpodobnější je, že se lidstvo zahubí nějakým vlastním výtvorem, a podle nedávno zesnulého teoretického fyzika Stephena Hawkinga se jím stane umělá inteligence. K jeho obavám se připojil také například vizionář Elon Musk, ovšem dle Demise Hassabise, který pracuje na vylepšování umělé inteligence Google DeepMind, se v současnosti není čeho obávat: „Čekají nás ještě desítky let usilovné práce, než vyvineme technologii, jež by zvládla pohánět dostatečně vyspělou, a tudíž potenciálně nebezpečnou umělou inteligenci.“ Zároveň však dodává, že je dobré začít o „umělém životě“ diskutovat již teď. 

Děsivá není pouze myšlenka, že si stroje vybavené pokročilou umělou inteligencí uvědomí, jakou pro ně představujeme hrozbu, a pustí se s námi do války. Ovládnout potřebné výrobní kapacity zbraní, aniž by na to lidé přišli a dokázali zasáhnout, by byl nejspíš i pro inteligentní stroje problém. Co kdyby si však jednoduše vystačily třeba s rozvojem tzv. 3D tiskáren? 

Dvěstěpadesátkrát rychleji

Tato zařízení dnes umějí pracovat nejen s plasty, ale také s biologickými látkami či kovy: Vědci z americké Ames National Laboratory dokonce 3D tiskem vytvořili třikrát pevnější ocel, než se získává běžným metalurgickým procesem. 

3D tisk zkrátka představuje budoucnost výroby, ovšem v rukou umělé inteligence neboli AI (z anglického „artificial intelligence“) by se mohl změnit v prostředek absolutní zkázy. Vzbouřená AI by nejspíš dokázala vyrobit jakýkoliv stroj, včetně těch válečných. A není pochyb, že by je uměla použít efektivněji než my: Počítačový pilot ALPHA v souboji na armádním leteckém simulátoru před dvěma lety spolehlivě porazil nejlepší instruktory amerického letectva hned desetkrát po sobě. Taktickou situaci totiž vyhodnotí 250krát rychleji než lidský mozek. Schopnost umělé inteligence ve velkém produkovat stroje by pak zřejmě závisela jen na dostupných surovinách.

Černá smrt je minulost

Ještě „větší“ problémy nám však podle scénáře inženýra Erica Drexlera hrozí ze strany miniaturních nanotechnologií. Co by s stalo, kdyby se stroje o velikosti virů začaly samy nekontrolovatelně replikovat? V současnosti nicméně umíme vytvořit pouze velmi primitivní molekulární strojky a doba, kdy sestrojíme skutečná „nano“ zařízení, schopná komplikovaných úkonů, je zatím vzdálená: Lékaři s jejich nasazením v boji proti nejzákeřnějším chorobám počítají až kolem roku 2030.

Jak zastavit virus? Umíráním

Další obor, který potenciálně ohrožuje existenci lidstva, představuje tzv. syntetická biologie. Jedná se o spojení genetiky, chemie a inženýrství, s cílem utvářet nové životní formy. Na jedné straně tak bude možné získat například organismy k terraformaci jiných planet nebo zabránit mnoha katastrofám na Zemi. Na straně druhé by však dané odvětví mohlo napomoct vzniku superviru, jenž by se šířil podstatně rychleji než černá smrt: Moru trvalo téměř dvacet let, než se na palubách lodí dostal z Asie na starý kontinent. I na zmíněné eventuality jsme ovšem částečně připraveni díky zkušenostem s moderními nemocemi (viz Pandemie na spadnutí). 

TIP: Katastrofy, které změnily svět: Záhuba poloviny evropské populace

Opravdu dobře navržený virus by nicméně „neútočil“ hned: V ideálním scénáři zkázy by se nejdřív neškodně rozšířil po planetě a do smrtelné podoby by zmutoval až po čase. Skutečně rychlé a smrtící viry se vlastně regulují samy – čím víc lidí jim v rekordním čase podlehne, tím méně mají přenašečů. V katastrofickém řetězci nakonec začnou chybět články, a do některých odlehlých oblastí tak zákeřný organismus nepronikne. Zároveň existuje vysoká pravděpodobnost, že se v populaci čítající bezmála osm miliard lidí najdou imunní jedinci. Epidemie by zkrátka pominula a přežití lidstva by záviselo pouze na tom, jak bychom se vyrovnali s návratem k zemědělství či lovu. 

Velký vliv na chování a rozhodování mladého panovníka měla jeho matka, arcivévodkyně Žofie. Když dosáhl věku 23 let, dospěla k závěru, že je na čase, aby se oženil. Ovšem pro rakouského císaře nebylo vůbec jednoduché najít si vhodnou nevěstu. Podle ustanovení domácího zákoníku mohl pojmout za manželku pouze ženu, která byla rovnorodá, tedy pocházela z některého z několika málo vyjmenovaných evropských panovnických rodů, významných stejně, jako byl rod habsburský. Najít takovou princeznu, navíc přiměřenou ženichovi věkem, nebylo vždy snadné. A přesto se to povedlo. Přestože matka plánovala oženit císaře s jeho bavorskou sestřenicí Helenou, mladý František Josef se na první pohled zamiloval do její mladší sestry Alžběty. I přes matčiny námitky se rozhodl - ta a žádná jiná.

Nešťastné manželství

Svatba se konala 24. dubna 1854 ve Vídni. Slavnostní obřad proběhl ve večerních hodinách v Augustiniánském kostele, ozářeném 15 000 svíčkami. František Josef I. v maršálské uniformě poseté řády vedl k oltáři krásnou Alžbětu z rodu Wittelsbachů. Měla na sobě nádherné svatební šaty s vlečkou, zdobené myrtou, s čelenkou ve vlasech a kytičkou bílých růží na prsou. Oddával je vídeňský arcibiskup Otmar von Rauscher, v mládí císařův učitel.

Svatební hostina se konala pozdě, až mezi 22. a 23. hodinou v noci. Pro ženicha to byl jeden z nejkrásnějších dnů v životě, pro jeho mladou ženu nepochybně jeden z nejhorších. I když před veřejností zůstal pravý stav věcí skryt, pocítila brzy, jak moc je nešťastná. 

Alžbětino neštěstí hned od počátku prohlubovaly stále častější konflikty, do nichž se dostávala se svou tchýní. Arcivévodkyně Žofie považovala za nutné mladou snachu a neteř současně vychovávat podle svých představ, zasahovala mladým lidem do života a František Josef v sobě nenašel dost síly, aby se tomu vzepřel. František Josef (vzdor citovému chladu z manželčiny strany, který nemohl nevnímat) svoji krásnou Sissi oddaně miloval po celý život, nikdy jí nic neodepřel. A když ji o mnoho let později, 10. září 1898, v Ženevě zavraždil italský anarchista Lucheni, císaře to zdrtilo. „Mir nichts ersparrt,“ povzdechl si prý nešťastně. „Ničeho jsem nebyl ušetřen!“ 

Režim úředníka

František Josef I. se pokládal za prvního úředníka své říše a tomu přizpůsobil denní režim. Musel být vskutku neobyčejně pracovitý, aby dokázal dostát všem povinnostem, které na sebe vzal. Všední den pro něj začínal o půl čtvrté ráno a to od mládí až do smrti. Panovníkův osobní sluha Ketterl uvádí: „Přesně o půl čtvrté přistoupil jsem denně k lůžku císařovu a probudil jej stereotypními slovy: ‚Kladu se k nohám Vašemu Veličenstvu a přeji dobrého jitra,‘ načež mi císař pokaždé poděkoval a otázal se po počasí. Pak vyskočil z postele a ranní toileta započala.“  Když skončilo mytí a česání, poklekl ke krátké modlitbě a pak již jeho kroky směřovaly k psacímu stolu, na jehož desce ležela akta, která zpracoval a podepsal během předchozího dne, a nová akta, připravená úředníky ministerstva zahraničí. 

Mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní se také každého dne dostavil dvorní lékař dr. Kerzl a buď panovníka podrobil zdravotní prohlídce, nebo s ním o jeho zdraví alespoň pohovořil. V pět hodin přinesl Ketterl snídani, která vždy sestávala z kávy, pečiva, másla a s výjimkou postních dnů také šunky. Čaj začal panovník pít až v posledních letech života a to velmi silný. 

Bez polední pauzy

Pak František Josef I. usedl k práci a začal vyřizovat akta, která dostával z jednotlivých centrálních úřadů. Mezi tím přijímal návštěvy dvorních hodnostářů: denně o deváté hodině se hlásil k audienci generální adjutant hrabě Paar, pak následoval přednosta vojenské kanceláře, vrchní dvorní hofmistr a také dvorní kuchyňský mistr. Potom následovala přijetí ministrů a dvakrát týdně – v pondělí a ve čtvrtek od desáté hodiny – také všeobecné audience. 

Mezi dvanáctou a třináctou hodinou mocnář obědval. Do jídelny nechodil, jídlo dostával až na svůj psací stůl. Tak „nacházela se v malebném nepořádku napravo vyřízená, nalevo nevyřízená dosud akta a mezi těmito akty císař obědval,“ vzpomínal později komorník. „Že se takto mnohdy i velmi důležitá akta vracela s mastnými skvrnami, nemusím podotýkati. Tento pořádek (či spíše nepořádek) byl zachováván jak ve Vídni, tak v Schönbrunnu, Išlu nebo Maďarsku.“ Polední přestávka pro mocnáře neexistovala. K obědu dostával většinou polévku, hovězí maso se zeleninou, biftek nebo zvěřinu, někdy malý předkrm, vždycky však jednu či více sklenic plzeňského piva. 

Železná pravidelnost

Rovněž odpoledne František Josef I. většinou vyřizoval písemnosti a je známo, že volával „Akta, akta,“ pokud jich neměl na svém stole dostatek. Práce končila o sedmnácté hodině, kdy se konalo dinner, obvykle o něco bohatší než oběd. Pak už císař až do příštího dne nejedl nic. Tento obvyklý režim byl poněkud obměněn v letních měsících při pobytu v Bad Ischlu; tam se dinner odbývalo již o třetí hodině odpolední. Tehdy mocnář ještě obvykle večeřel – z polévkového talíře pojídal lžící kyselé mléko a přikusoval k němu černý chléb s máslem.

TIP: Šťastné dětství v Possenhofenu: Rodinné zázemí císařovny Sisi

Při cestách mimo Vídeň a také v průběhu vojenských manévrů, pobytech v zahraničí či ve dnech věnovaných lovu – největší vášni Františka Josefa I. – byl samozřejmě rytmus jeho dní poněkud jiný. Některé věci se však neměnily ani zde, a sice doba císařova vstávání a také vyřizování akt, která mu doručoval ordonanční důstojník, a po vyřízení je zase dopravil do hlavního města. 

Během následujících let byly popsány další zebry a klasifikátoři si mnohdy nevěděli rady, zda jde o další druh, poddruh či jen barevnou variantu. Dlouho předtím, než se tento zmatek podařilo rozplést, zebra kvaga (Equus quagga quagga) zmizela z povrchu zemského.

Zčistajasna nenávratně pryč

Kvaga byla vyhlazena evropskými lovci jako výborný zdroj masa a kůže, a také místními farmáři, kteří ji vybíjeli, aby pro svůj dobytek měli dostatek pastvy. Údaje o posledním zastřeleném volně žijícím exempláři máme z konce sedmdesátých let 19. století, poslední jedinec žijící v zajetí uhynul 12. srpna roku 1883 v zoo Natura Artis Magistra v Amsterdamu. Vláda vydala zákon na ochranu tohoto druhu zebry až na konci 80. let, kdy z volně žijících stád nezbylo nic.

Kvaga byla nenávratně pryč dřív, než si vůbec kdo stačil uvědomit stav jejího ohrožení. Dnes najdeme ve světě pouze několik fotografií z londýnské zoo, pár kůží a 23 vycpaných exemplářů.

Projekt Quagga

Díky zachovaným kůžím bylo možné v roce 1984 získat kompletní DNA zebry kvaga, která se tak stala prvním vyhynulým druhem, jehož DNA byla podrobena testům. Ty ukázaly, že se nejedná o samostatný druh, ale o poddruh zebry stepní. Tento fakt povzbudil preparátora Reinholda Raua k pokusu o opětovné vyšlechtění kvagy, již by bylo možno navrátit zpět do africké přírody.

TIP: Černá s bílými, nebo bílá s černými: Jakou barvu má zebra?

Vytvořil Quagga Project a shromáždil zebry vyznačující se vyšším procentem hnědé srsti a jedince s pruhy mizejícími směrem od krku dál. Jeho cílem bylo postupně vyšlechtit zebru, která by vypadala stejně jako kvaga. Projekt stále pokračuje a zdá se být nadějný. Skutečnou kvagu do divočiny sice už nikdo nevrátí, jejího vyšlechtěného dvojníka však možná ano.

Když Evropané dorazili do Ameriky, udělali s místními obyvateli krátký proces. V průběhu 16. století jich ohromné množství zlikvidovali, ať už válkami a vyvražďováním nebo záměrným vyhladověním a šířením nemocí. Od objevení Ameriky klesl mezi lety 1490 a 1890 vlivem genocid a epidemií počet původních obyvatel Ameriky ze sta milionů na 1,8 milionu. Mrtvých bylo tolik, že to podle nového výzkumu přispělo k ochlazení planety během malé doby ledové. Jak je to možné?

Když v severní, střední a jižní Americe kvůli příchodu dobyvatelů zahynuly desítky milionů lidí, tak se už pochopitelně nemohly věnovat zemědělství. Na opuštěné farmy a zemědělskou půdu pronikl les a stromy tam dělaly to, co umějí nejlépe – fotosyntézu, při které pohlcovaly oxid uhličitý z atmosféry.

TIP: Bude horko: Globální oteplování mění města v pekelné výhně

Tento proces měl údajně snížit obsah tohoto skleníkového plynu v atmosféře natolik, že to vedlo ke globálnímu ochlazení. Zdaleka ne každý ale se závěry britských vědců souhlasí. Také je jasné, že bychom neměli tento výzkum chápat jako návod k řešení problémů s globálním oteplováním. Jistě se najdou méně drastické alternativy.

Před 240 miliony let v období triasu, tedy na počátku druhohor, žili blízcí příbuzní želv, malí plazi jménem Pappochelys rosinae. Na první pohled by v nich želvu hledal jen málokdo, protože ještě neměli typický krunýř. 

Američtí a němečtí vědci nedávno prozkoumali jednu fosilii tohoto asi 20 centimetrů velkého dávného plaza, která byla objevena v jihozápadním Německu v roce 2013. Zaměřili se na pozůstatky kostí pappochelyse, které postudovali pomocí mikroskopu, a také počítačové tomografie.

TIP: Paleontologové objevili nejstarší nádor. Je mu 255 milionů let

Na stehenní kosti praželvy objevili podezřelý útvar, který mohl být buď infekcí anebo nádorem. Detailní analýzy ukázaly, že to je nejspíš osteosarkom, jeden z nejběžnějších nádorů kostí. Podobné paleontologické nálezy jsou velmi vzácné. Pokud se vědci nepletou, jde o jeden z nejstarších objevených nádorů u všech plazů, ptáků a savců.