Pro Lékaře bez hranic pracujete už čtvrtým rokem jako logistik. Co všechno vaše pozice obnáší? 

Ten pojem je možná trochu zavádějící. Protože mimo dopravu a skladování, kterými se zabývají logistici třeba v Evropě, se starám o milion dalších věcí: počínaje zajišťováním bezpečnosti přes starost o elektronická zařízení, jako jsou počítače a vysílačky, až po shánění aut… Ale jde například také o obstarání elektrické energie, pitné vody a veškerého technického zázemí pro naše zdravotnické aktivity. 

Jak vypadá organizační struktura Lékařů bez hranic?  

Lékaři bez hranic fungují na bázi takzvaných operačních center: Je jich pět a nacházejí se v Paříži, Bruselu, Amsterodamu, Barceloně a Ženevě. Jde o takové základny, jakési obrovské kanceláře se spoustou lidí, odkud se řídí operace po celém světě. Dál máme řadu poboček, jejichž úkolem je nábor nových pracovníků, vybírání finančních darů a informování veřejnosti o tom, co se děje v zemích, kde pomáháme. Vlastní lékařské projekty se pak odehrávají ve více než sedmdesáti státech, přičemž celkový počet mezinárodních pracovníků v jedné zemi se může blížit i stovce. Je však třeba zdůraznit, že všude působí ještě až desetkrát víc místních zaměstnanců.

Jak se vybírají destinace, kam pojedou Lékaři zasáhnout? 

Jak jsem zmínil, působíme ve více než sedmdesáti zemích, takže když se někde něco stane, většinou už fungujeme poblíž. Do postižené oblasti následně zamíří průzkumný tým neboli exploration team, který se skládá z koordinátora, zdravotníka a obvykle i z logistika: Ti potom přímo na místě zjišťují, co se tam děje. V rámci relativně přesné analýzy se určuje, kolik osob je v nebezpečí, jaká rizika jim hrozí a jaká je kapacita místních autorit. Pokud by se totiž o problém dokázala postarat lokální vláda, je zbytečné, abychom tam jezdili my. Na základě průzkumu se sestaví dokument a zašle se do konkrétního operačního centra, kde se rozhodne, zda se mise uskuteční, nebo ne. Celý proces může trvat dny, někdy i týdny. 

Konečné schválení má na starosti nějaká komise? 

Nejedná se přímo o komisi, ale o tým označovaný jako emergency neboli pohotovostní buňka. Ta reaguje na náhlé změny a katastrofy a rozhoduje, kam svoje snahy zacílí. V každém operačním centru přitom existuje hned několik buněk – například v Ženevě je jich pět operačních plus jedna pohotovostní. Těch pět „běžných“ se stará o projekty, které už běží: Působí v oblastech dlouhodobě, a na potenciální pohotovost jsou tedy do jisté míry připravené. Pohotovostní jednotka funguje v případě náhlých katastrof, neočekávaných konfliktů a podobně.  

Z čeho se všechny mise platí? 

Lékaři bez hranic jsou nezisková organizace, takže jde z drtivé většiny o příspěvky dárců. Třeba loni jsme globálně získali 96 procent zdrojů od soukromých osob, zatímco od institucí se jednalo jen o necelá dvě procenta. Česká kancelář dokonce obdržela od soukromých dárců sto procent financí. Jelikož Lékaři bez hranic vyznávají princip nezávislosti, nepřijímáme žádné prostředky od subjektů, které by nám mohly potenciálně „mluvit“ do toho, jaké aktivity a kde přesně máme provádět. Vylučuje to tedy politické činitele, ale třeba i těžařské společnosti, producenty zbraní a podobně. Nebereme peníze ani od výrobců léků: Šlo by totiž o velký střet zájmů v otázce, kolik a jakých farmak nakupovat. 

Dá se říct, kolik stojí jedna mise? 

U jednotlivých projektů se samozřejmě rozpočty liší, záleží na mnoha okolnostech. Rámcově se pohybujeme v jednotkách až desítkách milionů eur za misi v jedné zemi na rok. Když jsem skládal rozpočet za logistickou část našeho projektu v Iráku, překvapilo mě, že nejvíc se utratilo za HR (Human Resources neboli lidské zdroje, pozn. red.), respektive za platy místních lidí, kteří s námi spolupracovali. Když potřebujete koupit auto, jedná se o nějakých pětadvacet tisíc dolarů, léky jdou do stovek tisíc. Ale každý měsíc navíc platíme místní spolupracovníky v zaměstnaneckém poměru, kteří tam normálně chodí do práce – a to byl vůbec nejvyšší náklad. 

Zapojení místních se mi velmi líbí. Většinou totiž pomáháme v zemích, kde je běžný život nemožný, nebo minimálně ztížený: ať už válkou, přírodními pohromami, či špatnou politickou a ekonomickou situací. To, že tamním lidem dáme práci a plat plus další věci jako školení a pojištění, znamená, že nepřímo přinášíme pomoc nejen zdravotnickou, ale i sociální. 

Stává se, že některá země vaši pomoc odmítne? 

Stává se to. Podle mezinárodního práva nemůžeme jen tak někam „naběhnout“, začít tam zkoumat situaci a něco podnikat. Všechno se musí odehrát na legální bázi, většinou na pozvání vlády, což samozřejmě platí nejen pro Lékaře bez hranic, ale pro všechny humanitární organizace. Nejde navíc pouze o povolení vlády ke vstupu, nýbrž také o řadu povolení na lokální úrovni. Mám osobní zkušenost s Irákem, kde jsme museli obstarat mnohá administrativní schválení a stovky razítek pro dovoz léků z ciziny, což vyžadovala tamní agentura pro kontrolu léčiv. A k samotnému pohybu po zemi jsme potřebovali další povolení… 

I proto, že všechno musí proběhnout zcela legálně, někdy pomoc trvá. Nejjednodušší by sice bylo přijet do oblasti s kamionem a okamžitě začít pracovat, ale tak to bohužel nefunguje. Právě administrativní překážky, které je třeba překonat, patří někdy v rámci mise k těm nejtěžším. 

Jak na příchod Lékařů bez hranic reagují místní? 

Zpočátku někdy s nedůvěrou. Pokud nás neznají, mohou mít dojem, že se u nich najednou objevili nějací cizinci v bílých tričkách s logem a nikdo přesně neví, co tam dělají. Už jsme čelili nařčení ze špionáže, z nezákonného odebírání krve nebo z obchodu s orgány. A když v Africe propukla epidemie eboly, místní se na zdravotníky ve speciálních ochranných oblecích skutečně dívali jako na nějaké mimozemšťany, a dokonce se snažili jejich základnu podpálit. Ze začátku je tedy důležitá práce na přijetí lokální komunitou. Nakonec jsme si ale vždycky zvládli důvěru získat, což nám pak pomáhá i v dalších projektech v dané oblasti či zemi. 

Jak vypadá běžný tým, který jede přímo do terénu? 

Každý tým má vedoucího projektu, který může, ale nemusí mít zdravotnický „background“. Občas jsou to prostě projektoví manažeři – lékařské vzdělání je samozřejmě výhodou, ovšem nikoliv podmínkou. Pak se jedná o vedoucího zdravotnického a logistického týmu a administrátora. Podle velikosti a zaměření projektu k sobě vedoucí zdravotnického týmu dostane další zaměstnance: například šéfku porodnice, chirurga, anesteziology, sálové či normální sestry, farmaceuta a další.  

V logistické sekci jsem měl například na posledním projektu čtyři logistiky: specialistu na vodu a kanalizaci, elektrikáře, odbornici na konstrukce a člověka, který se staral o chod logistických aktivit ze zdravotnického hlediska. Potom jsme měli k ruce ještě tým místních, což dělalo celkově asi sto padesát lidí. Dostali jsme k dispozici třeba patnáct místních řidičů, tým nákupčích, spoustu uklízečů a uklízeček, instalatéry… Lékařské projekty jdou často ruku v ruce s řadou dalších: Při tomto konkrétním jsme rekonstruovali místní pohotovostní oddělení ve stávající nemocnici a pak tam začal působit náš lékařský tým. 

Takže týmy Lékařů bez hranic zdaleka netvoří jen lékaři a sestry…

Přesně tak, v rámci zdravotnických a nezdravotnických profesí je to tak půl na půl.

Čím vším je nutné projít, než se člověk stane Lékařem bez hranic? 

Uchazeč musí splnit hned několik podmínek, aby se vůbec mohl přihlásit. Musí mít odborné vzdělání, například odborní lékaři potřebují atestaci, všeobecní lékaři alespoň dva roky praxe. U profesí typu logistik se vyžaduje nejen technické vzdělání, ale i praxe s vedením týmu: Jednoduše nestačí být dobrý na počítače nebo na vodu a hygienu – daný uchazeč musí také umět jednat s lidmi, protože pak řídí třeba dvacetičlenný tým. Dál se vyžaduje znalost světového jazyka: Angličtina představuje minimum, francouzština obrovskou výhodu. Řadu našich projektů v Africe totiž tvoří frankofonní mise. Hodí se i španělština, portugalština nebo ruština. Samozřejmě je nutná časová flexibilita a ochota vycestovat.

A samotné výběrové řízení? Jak těžké je v něm uspět? 

Musel jsem absolvovat náročný výběrový proces trvající celý den. Zahrnoval pohovory, testy, cvičení na týmovou spolupráci a další. Poté si operační centrum dalo zhruba týden na rozmyšlenou, než se ozvalo s tím, kdo uspěl. Nás se sešlo při výběru asi šest, ale vím, že minimálně jeden dostal vyrozumění, že se na danou práci nehodí.

Jak účastníci misí bydlí? 

Ubytování se v závislosti na místě docela liší. Na některých afrických misích se například bydlí v tradičních chatrčích z hlíny, kam bohužel občas lezou hadi a další havěť. Naopak v Iráku nebo na Ukrajině mívá ubytování v jistých ohledech dokonce vyšší standard než u nás. 

Na bydlení se obecně hodně dbá. Práce je totiž velmi náročná: Například v Iráku člověk pracuje v neznámém prostředí, s teplotami v rozmezí 45–50 stupňů, kde je velmi prašno. Když pak po dvanáctihodinové směně skončí, je fajn přijít domů, dát si sprchu, zapnout klimatizaci. Krátkodobě lze samozřejmě vydržet i v horších podmínkách, ale pokud máte v místě pobývat třeba půl roku, začne to být hodně únavné. Jde prostě o to, aby se naši zaměstnanci mohli soustředit na práci a pak si odpočinout. 

Je nějaká minimální doba, na kterou musí člověk vycestovat? 

Záleží na profesi. Pro logistiky je první mise většinou půlroční. Člověk na ni jede jako zelenáč, dva měsíce se učí a teprve potom začne projektu něco přinášet. Mě osobně poslali poprvé do Iráku, ale do relativně klidného projektu. Když se řekne uprchlický tábor pro 43 tisíc lidí, zní to docela divoce. Ale jelikož už jsme měli zaškolený tým místních, šlo o jednodušší práci. K ruce jsem dostal například velmi zkušeného pomocníka Ahmeda, kterému jsem zpočátku jen podepisoval papíry – zvládl by to tam i sám. Takže tuto pozici bych nazval tréninkovou. Až po dvou měsících už jsem věděl, co dělat, jak vylepšovat. Čím je potom člověk zkušenější, do tím hlubší vody ho hodí. 

Znamená práce Lékařů bez hranic velký nápor na psychiku? 

Určitě ano. Nejedná se však jen o to, co tam člověk vidí – počínaje podmínkami uprchlíků až po malé nemocné děti. Jde i o jiné faktory: Například žijete půl roku s šesti lidmi v uzavřeném domě. Spolubydlící si nevybíráte, prostě vám je tam pošlou a musíte s nimi vyjít.

Takže existují lidé, kteří misi nezvládnou a skončí? 

Stává se to. Někdo přecení síly nebo mu nesedne prostředí. Pamatuju si, že na jednu misi přijela zkušená finanční administrátorka, starší paní. Vstoupila však do projektu, který se teprve rozjížděl a kde rozhodně nebyl ubytovací komfort, o němž jsem mluvil. Spali jsme po třech či po čtyřech v jednom pokoji a nemohli jsme chodit ven, protože město ještě nebylo z bezpečnostního hlediska plně zmapované. Paní řekla, že netušila, do jakých podmínek půjde, a další den zas odjela. Občas také začínající pracovníci očekávají od projektu dobrodružství a že budou zachraňovat svět. Jenže místy práce spočívá hodně v administrativě a stane se, že člověk třeba dva týdny čeká na vízum nebo na povolení a nemůže dělat vůbec nic. A někdo to prostě „zabalí“.

Jak vypadá typický pracovník Lékařů bez hranic, dá-li se podobným způsobem zobecňovat? 

Je to genderově, národnostně i věkově dost vyvážené. Jde o lidi zhruba od pětadvaceti do padesáti let, nebo i starší. Je velmi důležité, aby si člověk uměl účast na misích sladit s rodinou, případně s tím, co očekává od života. Někdo například děti nechce a tím je pro něj situace vyřešená. Někdo má partnera, který dělá podobnou práci. Jiný je single, takže nemusí řešit nic. 

Jak dlouho lze tak náročnou práci vykonávat? 

Asi jen padesát procent lidí se vypraví na druhou misi, tu třetí pak zvládne pouhých dvacet nebo třicet procent. Takže HR oddělení po celém světě mají neustále plné ruce práce – jak se starostí o ty, kteří vydrželi, tak se sháněním a zaučováním nových. Potkal jsem i pár takových, kterým říkáme „dinosauři“, ovšem v tom dobrém slova smyslu. Je jim třeba přes osmdesát a u organizace působí několik desítek let. Zažili přitom i mise, kdy ještě moc nefungoval internet ani mobilní telefony.

Jezdí pracovníci opakovaně do stejných zemí, nebo destinace střídají? 

Záleží na situaci i na každém člověku. Já osobně jsem se „zasekl“ na Blízkém východě – byl jsem tam už pětkrát. Někdo ovšem jede na jedno místo, ale pak se tam nechce vrátit a raději poznává další oblasti. Můj kolega chirurg Tomáš Šebek zas razí zásadu, že se po čase do dané lokality vždycky vrátí. Je pro něj zajímavé sledovat vývoj projektu s určitým časovým odstupem. 

Kdy a za jakých podmínek se mise ukončují?

Když se konkrétní projekt otevírá, počítá se s tím, že se jednou i zavře. Jsme pohotovostní organizace a snažíme se zaměřovat na největší problémy na počátku, tedy ve chvíli, kdy ostatní organizace nebo místní vlády a autority ještě nedokážou reagovat. Už v rámci otevírání projektu tudíž existuje takzvaná exit strategy neboli odchodová strategie, která obsahuje ukazatele indikující jeho ukončení. Ne že by se pak všechno zavřelo, pacienti museli opustit nemocniční lůžka, sbalili se stany a sbohem. Snažíme se prostě projekt předat dál – například místnímu ministerstvu zdravotnictví, což je většinou náš nejbližší partner. 

Každopádně uzavírání projektu bývá většinou dost emotivní, a to nejen pro nás, ale i pro místní, kteří na něm pracovali třeba pět let. Z personálního hlediska se jim snažíme pomoct: Například když se projekt předává ministerstvu zdravotnictví, posíláme tam seznam všech našich spolupracovníků, včetně osobních doporučení.

Kdo se na misích stará o vaši bezpečnost? 

Lékaři bez hranic zásadně nepoužívají zbraně, a to ani zprostředkovaně ve smyslu, že bychom si najali lidi, kteří by nás chránili. Po zbrani nesáhneme ani v sebeobraně. Do našich nemocnic nikdo nesmí se zbraní vstupovat: U zdravotnických center i základen máme vždy ceduli s přeškrtnutým kalašnikovem a také někoho, kdo bojovníkům či vojákům vysvětluje, že zbraň opravdu nemohou mít s sebou. Nakonec si na to všichni zvyknou a respektují to. Právě tato otevřenost nás chrání víc, než kdybychom se schovávali v nějakých bunkrech. Samozřejmě to ale neplatí stoprocentně – například před dvěma lety vybombardovali naši nemocnici v afghánském Kundúzu. 

Řekl byste, že vás práce pro Lékaře bez hranic změnila? 

Osobnostně určitě v tom, že jsem získal větší nadhled a především rozhled. Vždycky jsem se snažil hodně číst, zajímat se, ptát se, cestovat. A tato zkušenost je neocenitelná. 

Jsou návraty domů těžké? 

I na misi se snažím udržovat kontakt s rodinou, přáteli. Existuje však i další věc, na kterou nás upozorňovali: Když jede člověk na misi, obvykle se připravuje na určitý kulturní šok. Ten pak většinou zvládne, právě proto, že ho očekává. Pak se ovšem za půl roku vrací domů a myslí si, že to tam bude úplně stejné. Víceméně to tak je, jenže člověk sám se hodně změní. A pak zažívá to, co psychologové popisují jako obrácený kulturní šok. 

Zatímco Evropou létaly telegramy o vyhlašování válek, budoucí hrdina Josef Švec odpočíval na dovolené u Černého moře a sotva mu dovolená skončila, sbalil se a oklikou přes místo svého učitelského působiště v Jekatěrinodaru se vydal do staroslavného Kyjeva, kde se formovala Česká družina. Společně s Josefem Švecem se do Kyjeva dostavilo několik set dobrovolníků – mnohem více, než se očekávalo. Dobrovolníci České družiny se rekrutovali ze dvou sociálních skupin. 

Česká družina

Byli to zaprvé Češi usedlí na Volyni, mnohdy již druhá generace těchto vystěhovalců. Kromě jasného vlasteneckého motivu u nich lze nalézt i sebezáchovné motivy. U přistěhovalců (tedy stále vlastně cizinců) panovala obava, že je ruské úřady nechají vystěhovat a budou jim konfiskovat majetek. Tato obava se záhy začala naplňovat, a proto můžeme předpokládat, že někteří volyňští Češi narukovali k Družině v touze prokázat vlastní proruské smýšlení a zastavit tak policejní perzekuci vlastních rodin.

Druhou skupinou byli takzvaní noví Češi. U nich též nalézáme sebezáchovné strategie – v případě nevstoupení do Družiny bývali tito cizí státní příslušníci (toho času na Rusi za prací) odvezeni do vzdálených koutů carské říše a tam internováni. I přesto však bylo hlavní motivací pro vstup do České družiny vlastenectví; u prvních dobrovolců lze uvažovat i o jisté míře spíše citového než intelektuálního rusofilství, případně slavjanofilství. 

Novodružiníci

Radikálnější část českého hnutí v Rusku toužila po vytvoření masivnější vojenské jednotky. V tomto případě nebylo lepší zásobárny branců než v přívalu zajatců české a slovenské národnosti, případně v ohromném množství těchto zajatců již umístěných v lágrech na Sibiři a v jižním Rusku. Politická jednání s carskými úřady nebyla jednoduchá. Carští generálové se báli, že vytvoření velkých formací z nepřátelských zajatců se ukáže být hned dvojitou potíží: považovali to za porušení válečných zvyklostí a báli se, že nepřítel sáhne po podobné zbrani. Současně se objevovala nedůvěra k československému hnutí a jeho cílům.

Prvním hmatatelným výsledkem bylo šalamounské rozhodnutí, které povolilo Čechoslovákům verbovat nové bratry mezi zajatci na frontě a v přifrontovém území. Proč šalamounské? Ten, kdo rozhodnutí navrhl, dobře chápal psychologii. Kolik mužů bylo ochotno se přihlásit do nového boje ihned po tak obvykle traumatizujícím zážitku, jakým bylo bojové střetnutí a zajetí?

Legionáři očekávali, že nábor jim přinese tisíce nováčků, jejich ruští kritici doufali v pouhé jednotlivce, maximálně desítky. Realita neuspokojila ani jednu stranu. Zuřivě agitujícím legionářům se přihlásilo asi 400 mužů. Ti byli koncentrováni v oblasti Tarnówa a získali označení novodružiníci. Téměř ihned se však vynořilo několik problémů. Šokem byl zejména závěr výcviku, kdy důstojníci začali povzbuzovat novodružiníky, aby se přihlásili do bojové služby na frontu. Novodružiníkům totiž kdosi lživě tvrdil, že nebudou muset bojovat. Nemalé množství takto zrazených jednotlivců proto opustilo jednotku ještě před slavnostní přísahou a bylo odesláno do zajateckých táborů.

Zajatecká masa

Složitá politická jednání pokračovala během roku 1917 i po únorové revoluci, kdy se zdálo, že se stavidla otevřou a Čechoslováci budou moci na frontě agitovat a nové dobrovolce z řad zajatců přijímat bez omezení. To se nestalo, ruská nedůvěra k českému „národnostnímu šovinismu“ zůstávala velká. Budování jednotek ale i tak pokračovalo – vznikla československá brigáda a generál Jaroslav Červinka budoval na Ukrajině základy nejdříve divize a posléze armádního sboru o dvou divizích.

TIP: Revoluční dobrovolná vojska: Jaké byly osudy československých legií v Rusku?

K zásadní změně došlo na začátku léta 1917. Jedním z impulsů k povolení masového náboru byl úspěch brigády u Zborova (2. července 1917), po němž nový předseda vlády A. F. Kerenskij ustoupil z pozice odporu proti Čechoslovákům. Současně v té době probíhala úspěšná kampaň mezi zajatci v táborech. Proto se v okamžiku oficiálního povolení začaly hrnout do táborů na Ukrajině tisíce a tisíce bývalých zajatců.

Nebylo snadné rozhodnout se v zajateckém lágru, proč vstoupit do někdy až podezřelé organizace toužící po vzniku samostatných Čech (posléze Československa). Ke klíčovým motivacím patřil opět apel na vlastenectví, také jakýsi peer-to-peer pressure, tedy touha po začlenění se do určité skupiny. Muži obvykle nevstupovali do legií jako jednotlivci, ale ve skupinách.

Mohlo jít také o sebezáchovné důvody, podmínky v lágrech byly totiž tragické. Prvním stupněm odbojové práce v lágru bylo založení zajatecké organizace, která platila národní daň, připravovala osvětové akce a kladla si za cíl bylo vypravit transport dobrovolníků do vojska. Proti nim stávali takzvaní „rakušáci“, tedy loajální Češi nadále věřící v existenci Rakouska-Uherska, jiné národnosti (Maďaři, Němci) a gigantickým problémem se ukázali být Rusové. Ti mnohdy nevěřili motivaci dobrovolníků a trestali je za jejich přesvědčení. Zvláštní kapitolou pak byli „germanofilové“, tedy Rusové obvykle německého příjmení a někdy i židovského původu.

Automobil Java 750 dnes patří mezi hlavní „taháky“ Národního technického muzea v Praze. V roce 1935 – tedy v době, kdy Československo udávalo směr některých odvětví světového průmyslu – dokázal porazit všechny konkurenty věhlasných značek. Stalo se tak v závodě 1000 mil československých, který znal celý svět. U trati tehdy fandily statisíce diváků a další vydrželi celou noc u rozhlasových přijímačů. 

S rychlostí neomezenou 

V Opletalově ulici v Praze se řadí zhruba 90 dvoustopých skvostů s datem výroby do roku 1939. Ze stejného místa startoval 10. června 1933 první ročník klání inspirovaný závodem Mille miglia neboli „tisíc mil“, jenž se v Itálii jezdil už od roku 1927.   

„Jedním z důvodů založení závodu byla možnost prezentovat sériově vyráběné vozy té doby,“ vysvětluje Miroslav Krejza, ředitel klání obnoveného v roce 2007. Ke zrodu akce jistě přispěla i změna zákona o motorových vozidlech: Přestaly platit rychlostní limity z roku 1910 a od června 1932 se ve městech jezdilo rychlostí 35 km/h. Na okresních silnicích pak neměly osobní automobily ani motocykly žádné omezení. 

Šestnáct set kilometrů nonstop 

Jak urazit v roce 1933 po tehdejším Československu tisíc mil, tedy 1 600 km? Jednoduše: Dvakrát za sebou zdolat trasu Praha–Bratislava–Praha. Jezdilo se přes Kolín, Havlíčkův Brod (tehdy Německý), Jihlavu, Velké Meziříčí, Brno a Břeclav a závodníci absolvovali zmíněnou vzdálenost nonstop. 

Startovalo se odpoledne, a valná část trati se tak jela v noci. „Silnice byly v úplně jiném stavu než dnes. Například úsek od Malacek do Bratislavy tvořila prašná šotolinová cesta, kde závodníky trápil prach v očích,“ vysvětluje Krejza a dodává: „Tam, kde je to jen trochu možné, se snažíme původní trasu kopírovat.“ 

Znovuzrození legendy  

Navzdory stavu tehdejších vozovek auta při klání doslova svištěla. Vůbec nejvyšší průměrné rychlosti, přes 83 km/h, dosáhla v roce 1933 posádka Mucha–Urban ve voze Praga Alfa 1800 Roadster. O rok později bohužel Petr Mucha zahynul při tréninku na další ročník na silnici blízko Čáslavi. Dodnes tam má pomník. 

Závod 1000 mil československých se jel pod záštitou Tomáše G. Masaryka pouze třikrát. „Mimo první ročník to bylo ještě v roce 1934 a 1935, kdy bohužel akce skončila – z velké části proto, že na trati došlo k velké havárii,“ objasňuje Krejza. Přízeň prezidenta tehdy opadla a roli možná sehrál i fakt, že začaly vítězit vozy zahraničních značek. Každopádně šlo o tři hvězdné roky československého automobilového sportu. 

V roce 2007 se klání podařilo vzkřísit, především právě zásluhou bývalého závodníka Miroslava Krejzy. Dnešní akce se účastní vozy, které ji v minulosti skutečně absolvovaly. Je mezi nimi rovněž automobil Aero 750 Sport se startovním číslem 14, jenž vznikl slavnému závodu přímo na míru. 

Médúm je jedna z mnoha archeologických lokalit na území Dolního, tedy severního Egypta. Mezi ostatními ale vyniká pozoruhodnou velkou pyramidou. Odborníci se domnívají, že jde o druhou nejstarší pyramidu v Egyptě, která byla postavena po slavné stupňovité Džoserově pyramidě v Sakkáře. Snad byla původně určena pro Huniho, posledního faraona 3. dynastie a je tedy stará zhruba 4600 let.

TIP: Průzkum pyramid: Experti objevili teplotní anomálii ve Velké pyramidě

Pyramida v Médúmu je rozhodně neobvyklá a odborníci se nemohou shodnout, jak vlastně měla vypadat. Pyramidu vlastně jenom připomíná a místní lidé jí přezdívají „falešná pyramida“. Ke zvláštnostem této stavby se teď přidal nový nález hrobu asi třináctileté dívky, která byla pohřbena těsně vedle pyramidy. Vědci z nálezu vyvozují, že zde zřejmě měl být hřbitov.

Dávná teenagerka byla pohřbena se třemi malými nádobkami a zapečetěným papyrem, který se teď archeologové snaží rozluštit. Pozoruhodné je, že v hrobu dívky také byly dvě býčí lebky. Prozatím je záhadou, kdo byla ona dívka a proč byla uložena do hrobu s býčími lebkami právě zde.

V rámci experimentu dostávali krabi v jednom úkrytu slabý elektrický šok, druhý byl bez nástrah. Krabi automaticky vyhledávající tmavá místa zamířili při druhém vypuštění do nádrže opět k tomu úkrytu, který si vybrali poprvé – bez ohledu na to, zda v něm dříve dostali šok nebo ne. Ve třetím kole však změnili chování a začali si vybírat úkryt, v němž jim šok nehrozil. S přibývajícími zkušenostmi pak stačil jeden nepříjemný zážitek a většina krabů zalézala do bezpečí skrýše bez elektrických šoků.

„Je téměř nemožné dokázat, zda zvíře cítí bolest, ale existují určitá kritéria, na která se můžeme zaměřit,“ říká vedoucí výzkumu Robert Elwood z Queen's University v Belfastu. „A tady máme jedno z kritérií splněno.“ Elwood dále dodává, že pokud budou údaje konzistentní, může být vytvořen soubor důkazů o tom, že krabi bolest skutečně cítí. Tyto poznatky se vztahují i na jiné korýše.

Například rak poustevníček reaguje na elektrický šok tím, že opustí svou schránku, ačkoli se tak vystaví smrtelnému nebezpečí ze strany predátorů. Garnáti zase silně třou tykadly o sebe, když se dostanou do kontaktu s hydroxidem sodným. K tomuto chování nedochází, jestliže jsou nejprve ošetřeni lokálním anestetikem.

TIP: Proč se humři vaří zaživa a cítí při tom bolest?

Podle Elwooda by se výzkum měl v budoucnu vydat zase jiným směrem. Jelikož s bolestí přichází stresová reakce, měly by se napříště u korýšů zkoumat změny v hladinách hormonů a srdeční činnosti. Na nové důkazy by měl také reagovat potravinový průmysl, který dosud zacházel s korýši, jako by bolest cítit nedokázali.

Když jde o teleskopy, tak na jejich velikosti záleží. Vědci pochopitelně chtějí výkonnější vesmírné teleskopy, aby jim ještě více přiblížily tajemství z hlubokého vesmíru. Jenomže možnosti soudobých nosných raket jsou omezené a vynášení velkých nákladů do vesmíru navíc bývá velice drahé a komplikované.

Vědci a inženýři již v dnešní pracují na vývoji vesmírných teleskopů nové generace, které budou větší, než ty stávající. S jejich velikostí ale vyvstává zásadní problém, jak tyto monumentální přístroje dostat na místo určení. Buď by bylo nutné tyto teleskopy důmyslně skládat a omezovat, aby se celé najednou vešly do těch největších nosných raket, což by se ovšem nepochybně projevilo na jejich možnostech a výkonu. Anebo je možné takové teleskopy smontovat až ve vesmíru.

Montáž teleskopů ve vesmíru

Už teď se takové komplikace týkají připravovaného vesmírného dalekohledu Jamese Webba. Pokud úspěšně odletí do vesmíru v roce 2021, jak je v dnešní době plánováno, tak se před jeho spuštěním bude muset ve vesmíru pečlivě a opatrně rozložit více než 200 jeho pohyblivých součástí. Asi není třeba zdůrazňovat, že to přináší celou řadu možných rizik.

TIP: První „chameleonský“ satelit Eutelsat Quantum lze programovat i na orbitě

Proto teď odborníci NASA intenzivně zkoumají technologie a postupy potřebné ke smontování vesmírných dalekohledů, i dalších typů velkých satelitů na oběžné dráze. Pokud uspějí, tak by tím nejen odstranili problémy spojené s nosnou raketou, ale také by podstatně snížili náklady na vývoj a vypuštění takových zařízení. O kosmických montážích se uvažuje už dlouho, takže to nejspíš budeme muset brzy zkusit.

Zachování Země je při obnovení našeho druhu klíčové. Vyhubení lidstva by proto muselo v prvé řadě počítat se „znehodnocenou“ modrou planetou, o což by se docela spolehlivě postarala změna klimatu. Ta sice přichází s globálním oteplováním, ale ne dost rychle, abychom se jí nemohli přizpůsobit. Zhoršení by muselo nastat prudce a nezadržitelně. 

Není úniku

Popsané podmínky splňuje například výbuch supervulkánu: Když v dubnu 1815 explodovala indonéská sopka Tambora, uvolnilo se při erupci a následných dozvucích do atmosféry tolik žhavého popela, že v dalších letech ovlivnil klima na celé planetě. Letopočet 1816 získal přezdívku „rok bez léta“, protože na mnoha místech Spojených států v červenci mrzlo a sněžilo. Globální teplota klesla natolik, že v řadě oblastí světa zkolabovalo zemědělství, což vedlo ke hladomorům. Podle některých odhadů Tambora nepřímo zabila až 90 tisíc lidí. 

Indonéský obr přitom v indexu vulkanické explozivity dosahuje „pouze“ stupně sedm, a neřadí se tak mezi supervulkány: Erupce jedné takové sopky dokáže uvolnit do ovzduší přes 1 000 km³ popela a hornin, jež mohou zakrýt oblohu po celé planetě a přivodit další dobu ledovou. Podle Andyho Hamiltona, který se zabývá přežitím v extrémních podmínkách, by po výbuchu supervulkánu klesla teplota na Zemi o víc než 21 °C a planetu by zachvátil hladomor. 

Budeme žít pod zemí?

V případě exploze Yellowstonského supervulkánu by z mapy kompletně zmizely státy Wyoming, Idaho, Colorado, Montana a Utah. A zbytek USA by na tom nebyl o moc lépe, protože značná část vulkanického popela by nejspíš spadla na severoamerický kontinent a zničila tamní zemědělství. Obyvatelé by tak museli s následky bojovat například pomocí podzemních farem, kde sluneční svit nahrazují speciální žárovky a zářivky. 

Nejde o takovou science fiction, jak by se mohlo zdát. Jedna podpovrchová pěstírna, Growing Underground, už dávno funguje. Nachází se 33 m pod londýnskou čtvrtí Clapham, a nejenže si vystačí bez slunečního svitu, ale má také uzavřený okruh vody, takže je pěstování plodin až o 70 % šetrnější než na polích. Erupce supervulkánu by tedy sice zahubila možná i miliardy lidí, ale část populace by stále měla co jíst. 

Po nás potopa

Pokud by však změně klimatu předcházelo také zničení elektrické či vodovodní sítě, klesly by naše šance na přežití k nule. Pravděpodobnější ovšem je, že se zničíme sami během atomové či termonukleární války. Samotné exploze jaderných zbraní sice lidstvo nevyhubí, ale způsobí dost velké škody, abychom se nemohli uchýlit k alternativním způsobům obživy: Každá bomba vymrští do vzduchu obrovské množství prachu, popela a nerozštěpených zbytků radioaktivního materiálu, který se v atmosféře spojí do částeček o průměru 10 nm až 20 µm. Ty se posléze vracejí na zemský povrch ve formě radioaktivního spadu, který zabíjí život a kontaminuje půdu.  

Kvůli explozím by se navíc dostalo do stratosféry tolik popela, že by na Zemi – podobně jako po výbuchu supervulkánu – zavládla tzv. nukleární zima. Spojení radiace, chladu a nedostatku jídla by už lidstvo s největší pravděpodobností nepřežilo. Nutně by to však neznamenalo současný zánik biosféry: Například lišejník terčovník pohledný může růst v nadmořských výškách až 7 000 m a fotosyntézy je schopen i při −24 °C. Bakterie rodu Methanopyrus se naopak dokážou množit v teplotách kolem 120 °C a libují si ve „spáleném“ prostředí bohatém na vodík či oxid uhličitý. Vyhubení veškerého života na Zemi by tak musely podmínit mnohem drsnější okolnosti než v případě zániku lidského druhu. 

Sluneční vítr je krutý

„Inspiraci“ pro kompletní zničení biosféry nemusíme hledat daleko. Mars měl ještě před čtyřmi miliardami let podobně hustou atmosféru jako Země a pokrývaly ho oceány. Pak se však odehrálo něco, co z něj učinilo zcela mrtvou planetu. Příčinu apokalypsy letos zřejmě odhalila sonda MAVEN, kterou NASA vyslala zkoumat plynný obal Marsu. Automat se zaměřil na množství vzácného plynu argonu, konkrétně jeho izotopů 36Ar a 38Ar. Jejich výskyt zkoumal v různých vzdálenostech od povrchu a zjistil, že velké množství „lehčího“ izotopu 36Ar v tamní atmosféře chybí. 

„Z naměřených hodnot usuzujeme, že většina marsovské atmosféry zkrátka unikla do kosmu,“ vysvětluje Bruce Jakowski, jeden z vědců, kteří analyzují hodnoty zjištěné sondou. Příčina tkví zřejmě v tzv. slunečním větru – proudu vysokoenergetických částic, jež velkou rychlostí vylétají ze Slunce. Když se pak srazí s molekulami v ovzduší planet, mohou jich část strhnout a odnést s sebou do volného prostoru. Lehčí molekuly se přitom „nechávají unést“ snáz. Sonda MAVEN tudíž kolem Marsu objevila dostatek argonu-38, ale ani zdaleka nenarazila na odpovídající množství lehčího izotopu. V současnosti nejpřijímanější teorie o ztrátě marsovské atmosféry proto tvrdí, že z ní sluneční vítr v průběhu uplynulých čtyř miliard let „odvál“ zhruba 66 %.

Máme lepší ochranu

Řídnoucí plynný obal přestal Mars tepelně izolovat, nechránil ho před přilétajícími tělesy, a hlavně nestínil jeho povrch před kosmickým zářením. Rudá planeta, stejně jako ta modrá a ostatní tělesa, čelí neustálému toku radiace, tvořenému vedle jader vodíku a helia také jádry železa, titanu a dalších těžkých kovů. Záření proto poškozuje buňky a mimo jiné může vyvolat rakovinné bujení. V případě Země – a dřív i Marsu – zachycují většinu škodlivého záření magnetosféra spolu s atmosférou. Řídnutí druhé zmíněné složky tak postupně změnilo rudou planetu v nehostinné místo nevhodné pro život.

Pozemské ovzduší je však mnohem stabilnější, protože ho k planetě poutá mocnější gravitace: Mars má jen zhruba desetinu hmotnosti Země. Modrou planetu zároveň chrání podstatně silnější magnetosféra. Přesto náš vesmírný domov ztrácí podle některých odhadů vinou solárního větru až 90 000 tun atmosféry ročně. Pokud by Slunce v případě silnější aktivity začalo produkovat „agresivnější“ vítr, nelze vyloučit, že by Zemi postupně stihl stejný osud jako Mars. 

Naděje umírá poslední

Slunce také nejspíš sehraje hlavní roli v kompletní destrukci naší planety, která je mnohem odolnější, než jak ji líčí sci-fi romány a filmy. Vznikla z železa, křemíku, niklu, hořčíku a mnoha dalších prvků, díky nimž je extrémně pevná. Zůstává proto krajně nepravděpodobné, že ji zničí mechanické poškození. Takřka jistou záhubu Země však můžeme spatřovat právě ve Slunci: Jeho teplota totiž postupně roste a během miliardy let se středobod našeho solárního systému rozžhaví natolik, že se veškerá pozemská voda vypaří. Z modré planety tak zbude jen rozpálená výheň, kde přežijí pouze nejodolnější mikroorganismy. 

TIP: Kdy přijde soudný den? Jaké jsou nejčernější scénáře vyhubení lidstva?

Zhruba za pět miliard let se hvězda navíc rozepne do stadia tzv. rudého obra. Nakonec bude tak gigantická, že Zemi doslova pohltí. Na druhou stranu bude klesat její hmotnost, a tudíž i gravitace. Někteří teoretikové proto věří, že se modrá planeta ze své oběžné dráhy „utrhne“ a unikne před zkázou do kosmu. Podle vědců z britské Royal Astronomical Society však nebude gravitační posun na opuštění orbity stačit.

Luskouni, tedy fantaskně vyhlížející savci pokrytí šupinami, jsou velmi zvláštní, úžasně roztomilí, a také velice ohrožení tvorové. V současnosti drží nelichotivé prvenství nejčastěji pašovaného živočicha. Asi není nutné zdůrazňovat, jak hodně to komplikuje veškeré snahy o jejich ochranu. Úřady ani ochránci přírody to ale nevzdávají.

Před pár dny se povedl úspěšný zásah úřadům malajského státu Sabah, který leží na ostrově Borneo. Zabavili tam téměř 30 tun částí luskounů, které pocházely z Afriky. Tento deprimující kontraband představuje rekordní množství luskounů, které kdy bylo zabaveno v Malajsii, klíčové zemi černého obchodu s luskouny.

TIP: Co by mohlo zachránit kriticky ohrožená zvířata? Změna chutí Číňanů

Zabavené zboží by mělo na černém trhu hodnotu asi 2 miliony dolarů (přes 45 milionů 600 tisíc Kč). Jen během posledního desetiletí bylo ve světě nelegálně uloveno asi 1 milion luskounů. Mnozí lidé v Asii věří, že šupiny luskounů mají léčivou moc. Ve skutečnosti jsou asi tak léčivé, jako ostříhané nehty. Jsou totiž ze stejného materiálu - keratinu. Další problém je v tom, že maso luskounů je luxusní pochoutkou asijské kuchyně. Není divu, že všechny druhy luskounů jsou dnes na pokraji vymření.

Taky se snažíte dohánět resty celonoční prací? Možná byste si to měli příště rozmyslet. Podle nového výzkumu si lidé, kteří zůstanou vzhůru celou noc, poškozují svoji genetickou informaci. A poškozená DNA znamená riziko budoucích zdravotních problémů, které mohou být velice nepříjemné.

Tým badatelů z Hong Kongu si k tomu výzkumu vybral zajímavé pokusné osoby. Zkoumali totiž 49 lékařů, z nichž 24 chodilo na noční směny. Asi pětkrát až šestkrát do měsíce pracovali od pozdního odpoledne do rána příštího dne. Všem lékařům v pravidelných intervalech odebírali krev a zjišťovali údaje o jejich zdravotním stavu, spánku a také o jejich práci.

TIP: Není nad dobrý spánek. Z dětí dělá štíhlejší a zdravější teenagery

Výsledky experimentu ukazují, že nedostatek spánku se jednoznačně projevuje na DNA. V buňkách lékařů, kteří chodili na noční směny, docházelo k nižší produkci důležitého genu, který má na starosti opravy DNA. DNA nevyspaných lékařů byla v porovnání s lékaři, kteří měli obvyklý denní rytmus, více poškozená.

Krizi na přelomu tisíciletí ohraničují dvě období růstu a expanze českého státu. První za vlády Boleslava I. Ukrutného (asi 935–972) Boleslava II. Pobožného (asi 972–99), pro kterou vytvořil podmínky Boleslavův předchůdce a bratr Václav. Krizi pak ukončila vláda knížete Oldřicha (1012–1034) a nový rozkvět nastal s nástupem jeho syna Břetislava I. (1034–1055). Co těžké časy přemyslovského knížectví způsobilo?

Příčin bylo hned několik a vzájemně se prolínaly. Nepochybný prim však hrály dvě z nich. Vzestup moci polských Piastovců s nástupem Boleslava Chrabrého, který zastavil přemyslovskou expanzi, a podobně úspěšná vláda Štěpána I. v Uhrách. Bylo to o to snazší, že zhruba ve stejné době na český knížecí stolec nastoupil Boleslav III. Ryšavý, trpící chorobným strachem z vlastních příbuzných. Jeho mladší bratři Jaromír a Oldřich, jež se Boleslav pokusil zlikvidovat, o tom věděli své.  

Přemyslovci v kleštích

Podobně jako i jiným raným státním celkům se rozlehlé „říši“ Boleslavů dařilo díky tvrdé a systematické expanzi, která přinášela veškeré potřebné zdroje. Podrobená území produkovala a mohla živit více bojovníků, současně poskytovala obchodovatelné zboží, zejména otroky, ale i poplatky z cest a tributy v nejrůznější podobě. Sepětí se Západem a latinskou kulturou, náskok díky dědictví Velké Moravy, to vše přispělo k tomu, že Čechy v 10. století předstihly své sousedy a expandovaly jako první. Samozřejmě pod bedlivým dohledem Východofrancké říše. Jenomže dění v této říši mělo rovněž vliv na vývoj v Čechách. A když se Boleslav II. dvakrát špatně přiklonil na „špatnou“ stranu při tamějších nástupnických sporech, ochabla na Západě důvěra v přemyslovské vládce.   

Situace se vyhrotila také na severovýchodě, když také polští Piastovci dospěli do fáze, kdy jim vlastní území přestalo stačit. Možná by Boleslav, či jeho synové, dokázali zabránit ztrátě spravovaných území Slezska a Krakovska, svázaných s Čechami jen volně, avšak o svůj podíl se hlásily také konsolidující se Uhry pod vládou Arpádovců. Bojovat na dvou frontách bylo nemožné. Postupné vysychání zdrojů v důsledku územních ztrát a nedostatečné využití pro nemalé vojsko vedly k nespokojenosti a napětí v Čechách. Stárnoucí Boleslav II. vládl pod sžíravou kritikou biskupa Vojtěcha a nedokázal krizi čelit. Když nečekaně ulehl s neznámou chorobou, připadlo rozhodování jeho synům. Jistě nebude náhoda, že krátce poté došlo k přepadení bohatého hradiště Libice a následnému masakru Slavníkovců. 

Hra o osud Čech

Pokud v dané situaci existovala nějaká cesta z krize, zemřela roku 999 s nástupem nejstaršího Boleslavova syna, Boleslava III., který jako český kníže naprosto selhal. Nejen, že si znepřátelil biskupa a naopak nešetřil servilitou vůči míšeňskému markrabímu, ale s chorobnou zarputilostí se snažil zlikvidovat každého, kdo by mohl ohrozit jeho nárok na knížecí stolec. S největší krutostí postupoval zejména vůči svým mladším bratrům, Jaromírovi a Oldřichovi. Tři roky Boleslavovy krutovlády přivedly Čechy k povstání a kníže byl ze země vyhnán. Na kolbiště vstoupil nový hráč, polský kníže Boleslav Chrabrý, který zcela ovládl dění a s ním i český knížecí stolec. Chybělo málo a Přemyslovci mohli zmizet z dějin.

Příliš silný vládce za východní hranicí ovšem logicky nebyl vhod novému německému králi Jindřichovi II., který proto podpořil nárok kněžice Jaromíra a vybavil ho vojskem. Vláda Chrabrého nad Čechami skončila, avšak ostatní někdejší území spravovaná Přemyslovci si podržel. Roku 1004 se tak na Pražský hrad vrátil právoplatný nástupce, Přemyslovec Jaromír.

Právě v této době, kdy krize zdaleka neodezněla a nepochybně otřásla přemyslovským rodem a důvěrou v moc knížete, se na mincích poprvé objevuje sv. Václav, nadčasový duchovní symbol českého knížectví. S Jaromírovou vládou však bouřlivá léta neskončila. Byl tu ještě nejmladší bratr Oldřich, stejně ambiciózní a tvrdý jako většina Přemyslovců.

Nová naděje

Po osmi letech Jaromírovy vlády se iniciativy chopil nejmladší Oldřich a svého bratra svrhl. Převrat posvětil německý král, a tak se Oldřich stal novým knížetem. Tak trochu to připomínalo časy Oldřichova děda Boleslava I., který po Václavově smrti pozvedl české knížectví k větší slávě. Oldřich definitivně odrazil Poláky, posílil stabilitu knížectví, mimo jiné i tím, že se zbavil opozice a k Čechám s konečnou platností připojil Moravu. Tu pak do správy svěřil svému synovi Břetislavovi.

TIP: Příliš drahá čelenka: Jak to skutečně bylo s korunou pro knížete Vladislava II.?

Když Oldřich roku 1034 zemřel, byl Břetislav posledním žijícím Přemyslovcem, tedy kromě starého zničeného Jaromíra. Břetislav byl jedinou nadějí rodu a obstál. Obnovil a upevnil postavení Čech, vnitřně je konsolidoval a spustil mnohé změny, jež z knížectví utvořily skutečný stát. Přemyslovci velké období krize přežili a vyšli z něj posíleni.

Předěl roku 1000

Události kolem roku 1000 hrají v dějinách středověkého českého státu významnou roli. Představují jakýsi předěl mezi dvěma obdobími růstu, jsou svorníkem staré a nové éry, kdy chybělo málo a české i evropské dějiny se mohly ubírat zcela jiným směrem. Přes všechno, co se stalo, nikdo nepochyboval o právu Přemyslovců vládnout. Ani Slavníkovci, ani Vršovci, ani žádný z cizinců tuto skutečnost nedokázal změnit…