Navzdory velkým pokrokům ve vývoji technologií a léčebných postupů mají pacientky s pokročilou rakovinou vaječníků nepříliš dobré vyhlídky. Pacientky v I. klinickém stádiu dosahují pětiletého přežití v 70 – 80 %, pacienti ve II. klinickém stádiu v 60 %, ve III. klinickém stádiu ve 23 % a ve IV klinickém stádiu již méně než v 10 %. Je tedy zřejmé, že šance na úspěšnou léčbu do značné míry závisí na včasné diagnostice onemocnění.

Mezinárodní tým britských a australských vědců se nyní do procesu diagnostiky rozhodl zapojit umělou inteligenci. Jejím úkolem je pomoci lékařům analyzovat CT snímky a vybrat nejvhodnější způsob léčby. Badatelé tuto inteligenci vycvičili na CT snímcích a datech ze vzorků tkání celkem 364 žen, které pocházejí z období 10 let.

TIP: Nový pomocník: Umělá inteligence detekuje 97% případů rakoviny prsu

Umělá inteligence přitom hodnotí tvar nádoru, jeho velikost, strukturu, a také jeho genetické charakteristiky. Na základě těchto informací vyhodnotí situaci pacientky a určí její vyhlídky do budoucna. Testování systému ukázalo, že umělá inteligence je v hodnocení prognózy pacientek s pokročilým nádorem vaječníku čtyřikrát úspěšnější než běžné diagnostické metody.

Creswell Crags je 500 metrů dlouhá vápencová soutěska v Anglii, zařazená na seznam Světového dědictví UNESCO. Nachází se na hranici mezi hrabstvími Derbyshire a Nottinghamshire. Skrývá se v ní několik jeskyní, v nichž žili lidé během poslední doby ledové, zhruba před 43 až 10 tisíci let. Zdejší jeskynní umění, dlouho považované za nesourodé kresby a značky, je nejsevernější v Evropě, jaké jsme doposud objevili.

Kresby, které měli zdejší průvodci na očích každý den a vždy je považovali za nesourodé graffiti, ve skutečnosti měly svůj přesný význam. Odborníci nedávno zjistili, že jde vlastně o velmi unikátní a rozsáhlý soubor magických znamení, doposud největší ve Velké Británii. Podobná znamení bývají k vidění na historických kostelech a domech poblíž vchodů, kde mají zastavit zlé síly, a ochránit lidi uvnitř.

TIP: Akční hračky z Vindolandy: Vykopávky v římské pevnosti odkryly dětské meče

V temnotě Creswell Crags jsou nejčastější značky VV symbolizující Pannu Marii, které doprovází spousta dalších symbolů. Podle historiků se lidé v okolí soutěsky očividně velmi báli toho, co by mohlo vylézt z temnoty. Symboly měly udržet zlo uvnitř, aby se lidé vyhnuli nemocem, smrti anebo třeba špatné sklizni.

Hvězdné systémy v průběhu svého života ztrácejí hvězdy. Doposud se tento fenomén podařilo potvrdit u kulových hvězdokup a trpasličích galaxií. U otevřených hvězdokup existoval tento jev pouze v teoretické rovině. Tedy až doposud.

Rozpouštějící se Hyády

Že se úbytek hvězd týká i otevřených hvězdokup se podařilo potvrdit Siegfriedu Röserovi z univerzity v Heidelbergu. Ten pro svá zjištění využil pozorování evropské observatoře Gaia. Potvrzení dřívějších teoretických modelů se týká jedné z nejznámějších hvězdokup na nebi – hvězdokupy Hyády.

Hyády jsou výrazná otevřená hvězdokupa, kterou pozorujeme ve vzdálenosti pouhých 153 světelných let, v souhvězdí Býka. Jde tak o Zemi nejbližší hvězdokupu (hvězdná asociace v souhvězdí Velké medvědice se sice nachází ve vzdálenosti 80 světelných let, nejde ovšem o klasickou hvězdokupu).

Hvězdokupa vznikla asi před 625 miliony let. Obsahuje několik set hvězd, jejichž celková hmotnost převyšuje 400 Sluncí. Pozorování observatoře Gaia odhalila dva proudy hvězd, jimiž Hyády „krvácejí“ a přicházejí tak o své hvězdy. V těchto proudech, které má na svědomí gravitace Mléčné dráhy, hvězdokupu opouští více než 500 hvězd.

TIP: Divoká kachna ze souhvězdí Štítu odhaluje tajemství otevřených hvězdokup

Během dalších několika stovek milionů let budou Hyády nadále ztrácet hmotnost a počet členů tím, že její nejjasnější hvězdy opustí hlavní posloupnost a její nejtmavší hvězdy se vypaří z hala. Postupem času může být zmenšena na zbytek čítající tucet hvězdných systémů, většinu z nich dvojhvězd nebo vícenásobných hvězd, které budou dále náchylné na pokračující rozptylující síly. V budoucnosti se tak Hyády budou i nadále rozpadat, až se původní hvězdokupa úplně „rozpustí“ v Mléčné dráze.

O změně přístupu k zatížení letového personálu v případě stíhacího letectva se uvažovalo od jara 1941, kdy za sebou mělo Fighter Command jedno z nejtěžších období svého válečného angažmá, leteckou bitvu o Británii, a nyní přecházelo do ofenzivy.

Předchozí část: Vyšší šance na přežití: Operační turnusy stíhačů RAF (1)

Problém byl diskutován v rámci nejvyššího velení a v březnu 1941 letecká rada (Air Council) vydala přípis, kterým položila základ všeobecnému pravidlu, že: „… pokud to obecná válečná situace dovolí, personál by měl být uvolněn z operačního létání po maximu 200 hodin v jednom turnusu leteckých operací.“

Zavedení systému

Rozhodnutí vycházelo z řady diskusí, při kterých důstojníci rozebírali úskalí turnusového systému. Problém představovalo nestejné bojové vytížení a s tím také míra psychické zátěže pilotů v různých svazcích: „Obtíže ve stanovování takovéto hranice byly brány v potaz, protože ať byly použity jakékoli faktory, objevila se otázka hladiny stresu. Například 100 hodin leteckých operací u jedné skupiny Velitelství stíhacího letectva by se dalo snadno rovnat 200 hodinám či více v jiné skupině stejného velitelství.“

Bylo zřejmé, že při stanovení počtu operačních letů požadovaných od stíhacích pilotů by hranice neměla být tak nízká, aby nezpůsobila příliš rychlé střídání personálu u perutí, což by vedlo k celkovému poklesu bojových zkušeností jednotlivých stíhačů a ke snížení kvality jednotek. Současně ovšem neměla být hranice příliš vysoká, neboť v tom případě by na ni pro změnu většina běžných pilotů nedosáhla. Přípis z roku 1941 tedy stanovoval (vedle možnosti „dřívějšího stažení pilotů méně robustní konstituce“) také alternativu „rozšíření operačních turnusů pro stíhací piloty z oblastí, kde byla nepřátelská opozice slabá nebo nepřítomná“. 

Není bojiště jako bojiště 

V listopadu 1941 bylo 200 hodin v jednom operačním turnusu potvrzeno. Současně ale velení specifikovalo, že defenzivní vzlety se do této cifry započítají jen jako 50 % (tedy jedna obranná operace o délce jedné hodiny z turnusu „odkrojila“ pouze 30 minut). Takto systém fungoval do března 1943, kdy došlo k dalšímu zpřesnění a bylo dále stanoveno, že se 50% omezení bude dotýkat také konvojových hlídek a záchytných stíhacích hlídek v oblastech mimo dolet nepřátelských stíhaček krátkého dosahu (tedy jednomotorových Bf 109 a Fw 190 v případě Fighter Command).

Z doby strávené při těchto operačních činnostech si tedy piloti mohli do lhůty 200 operačních hodin započítat pouze polovinu. Délku operačního turnusu pro noční stíhače, včetně pilotů věnujících se nočním ofenzivním operacím typu vetřelec (Intruder), přijaté pravidlo zprvu stanovilo na 100 hodin, nebo maximální operační činnost po dobu 18 měsíců. Velmi náročné ofenzivní výpady intruderů prošly přehodnocením v prosinci 1943. Nově bylo stanoveno, že během prvního operačního turnusu měl pilot vykonat 35 ofenzivních akcí a během druhého turnusu 20 výpadů (přičemž počet mohl být v případě potřeby navýšen na 30).

Turnusový systém stíhací letectvo RAF praktikovalo také v zámoří. I tam se obvykle v případě denních stíhačů jednalo o 200 hodin operačního létání. Výjimku představovala jihovýchodní Asie, kde piloti bojovali proti císařskému Japonsku. V roce 1944 tam byl operační turnus denního stíhače stanoven na 300 operačních hodin nebo 12 měsíců služby u bojové perutě. 

Vyladění systému 

Turnusový systém platil pro všechny piloty Královského letectva. Nezáleželo tedy na tom, zda muž patřil do RAF, jeho dobrovolné zálohy (RAFVR), Královského australského letectva (RAAF), Královského novozélandského letectva (RNZAF) či Královského kanadského letectva (RCAF). Ani na tom, jestli sloužil u perutě Královského letectva, některého z letectev Britského společenství národů (Commonwealth), nebo polského letectva či jiných národních perutí (včetně československých) působících pod velením RAF.

Dokončení: Vyšší šance na přežití: Operační turnusy stíhačů RAF (3)

Pokud to ale bojová situace vyžadovala, mohl být od pilotů požadován více než jeden operační turnus. Zcela správně bylo rozpoznáno, že velmi významné pro udržení náležité kvality jednotek je zapojení stíhačů do operačních aktivit při jejich druhém turnusu. A mnoho stíhacích pilotů skutečně za války absolvovalo (navzdory velmi malým statistickým předpokladům na přežití) dva a někdy i tři turnusy. V mezidobí obvykle sloužili při nebojových činnostech na zemi či pokračovali v létání v neoperačním zařazení, například během přeletů letadel či (a to bylo pro letectvo jako celek zvláště přínosné) coby instruktoři u operačních výcvikových jednotek.

Záznam zákonů na pergamen z telecí či kozí kůže má v Británii dlouhou tradici. Nejstarší právní předpis zapsaný na zmíněném materiálu, který se nachází v parlamentním archivu, se datuje do roku 1497. Existují však i starší dokumenty, včetně kopie Magny charty, vydané původně v roce 1215.

Při výrobě pergamenu se nejprve kůže zvířat zbavuje chlupů, následně se vyčistí, napne na rám a nechá se vyschnout. Poté se zdrsňuje pemzou, natírá se bělobou smíchanou s olejem, načež se hladí a leští. Pergameny zvané „velín“ se vyrábějí z kůže mladých zvířat, někdy dokonce ještě nenarozených: V tom případě se označují jako „děložní pergamen“.

Loni médii probleskla zpráva, že Britové s tiskem oficiálních kopií zákonů na pergameny z úsporných důvodů skončí, což vzbudilo vlnu nevole. Zastánci tradičního velínu argumentovali, že jde o trvanlivější materiál než například papír, který vydrží v odpovídajícím stavu asi „jen“ 500 let. 

Biblická kniha Deuteronomium doslova uvádí: „Ať se u tebe nevyskytne (…) věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj ani zaklínač ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých.“ Přesto se však v Knize knih setkáme i s takovými osobami, jako byla ušlechtilá prorokyně Debóra či prorok Eliáš.

Co věští hrom

Tento rozpolcený vztah se pak prolnul do celého středověkého myšlení, které magii pojímalo velmi rozporuplně. Některé její odnože, zejména nekromancii, zcela zavrhovalo, zatímco jiné přinejmenším tolerovalo. K těm nejuznávanějším patřila astrologie, která se samozřejmě velmi úzce prolínala s astronomií. K nejoblíbenějším disciplínám patřila astrologie lidová, jež se věnovala zejména pozorování Měsíce. Ten byl na rozdíl od jiných nebeských těles patrný pouhým okem a na základě jeho proměn vznikaly nejrůznější tabulky, které podrobně informovaly o tom, která lunární fáze je vhodná pro kterou činnost.

Nebe však neradilo jen směrem k přítomnosti, daly se zde najít i předzvěsti budoucnosti. Velmi zásadní byl například význam hromobití, kdy zahřmění na východě znamenalo, že v nadcházejícím roce dojde k velkému zabíjení. Ještě důležitější bylo, ve kterém měsíci k jevu došlo. Stalo-li se tak například v únoru, znamenal hrom smrt mnoha lidí, zejména těch bohatých. Naopak v prosinci značil ten samý jev bohatou sklizeň, mír a svornost mezi národy.

Planety v ascendentu

S astrologií, jakou ji známe dodnes, se v Evropě ve větší míře setkáváme až od 12. století. Obecně se věřilo, že „hvězdy“ mají velkou moc nad lidskými záležitostmi a to zejména, pokud stoupají po východním horizontu. Silný vliv měla mít též poloha v nadhlavníku. Každá planeta měla také svou přirozenost. Měsíc se spojoval s ženským charakterem a byl ze své podstaty vodnatý a vlhký. Velkou moc měl nad člověkem zejména v dětství a rovněž byl spojován se šílenstvím. Proto se bájní vlkodlaci měnili za úplňku a noc byla rejdištěm temných sil.

Zásadní rovněž byla víra, že křehké novorozené dítě je vlivu jednotlivých planet vystaveno mimořádně silně. Proto velmi záleželo na tom, která z hvězd a planet byla při jeho narození zrovna v ascendentu. To je astrologický výraz pro takzvaný východní bod horoskopu vypočítávaný podle ekliptiky, což je průsečnice, v níž rovina dráhy Země kolem Slunce protíná nebeskou sféru. Dobrým znamením byl například „královský Jupiter“.

Co říkali církevní otcové

K podobnému nahlížení do budoucnosti či snaze zvrátit vlastní osud samozřejmě musela zaujmout nějaký postoj i církev. Jeden z jejích hlavních učitelů svatý Augustinus Aurelius (354– 430) ve svém díle De civitate Dei (O Obci boží) připouští, že hvězdy mohou věstit budoucí události, ale rozhodně odmítá, že by je mohly vyvolat. Pochyboval o silném vlivu ascendentu na lidský život, přičemž se odvolával na případy dvojčat, z nichž každé potkal zcela jiný osud. 

Podobně Isidor ze Sevilly (560–636) přiznával, že hvězdy mohou ovlivňovat lidské zdraví, rozhodně však neřídí lidské kroky. Albert Veliký (1193–1280) i Tomáš Akvinský (1225–1274) to vnímali tak, že mohou ovlivňovat tělesnou schránku a ta pak zase duši. Guido Bonnati (13. století) však měl za to, že astrolog má znát všechno a daná věda je klíčem k absolutnímu vědění.

Kdy pouštět žilou

Toto zdánlivě velmi přehnané tvrzení má pravdivé jádro. Astrologie se totiž neprolínala jen s astronomií, ale tvořila podhoubí pro rozvoj celé řady dalších věd. Zásadní byl zejména její vliv na medicínu. Chirurg nebo lazebník totiž musel vědět, která znamení zvěrokruhu řídí určité části těla, protože bylo nebezpečné operovat pacienta nebo mu pouštět žilou, když dominovalo nevhodné souhvězdí. 

O tom věděl své i univerzitní mistr, matematik, lékař a astrolog Křišťan z Prachatic (1368–1439), který se právě těmto zákrokům intenzivně věnoval, a dokonce o nich napsal odborný spis jménem De sanguinis minucione (O pouštění krve). Zde například uvádí: „Skopec, první v řadě znamení, ovlivňuje nejvyšší část lidského těla, což je hlava, a dále Býk šíji, Blíženci paže, Rak hrudník a plíce, Lev žaludek, srdce, nervy a svaly,  (...)“ 

Na pomezí astrologie a lékařství stojí i jeho Tabula minucionum sanguinis et lunacionum (Tabulka lunací, tedy doby, za kterou Měsíc vystřídá všechny své fáze pro pouštění krve). Ze spíše astrologického oboru je pak dílo, jehož název bychom mohli přeložit jako Zda mají vlasatice stejnou podstatu jako nebeská tělesa a zda upozorňují na zemětřesení, snížení porodnosti a nepochybně se blížící vymření lidstva či další dílo, které se zabývá tím, zda může zkušený astronom předpovědět z konjunkcí a pohybů planet něčí štěstí nebo neštěstí. 

Předpovězená smrt krále

Křišťanův věhlas znalce planet záhy překročil hranice země. Podle historika Bohuslava Balbína byla jeho sláva taková, že vyslanci ze všech koutů světa trpělivě čekali, až od něj konečně získají žádanou konzultaci. K jeho slávě hodně přispělo, když roku 1433 předpovídal brzkou smrt polského krále Vladislava II. Jagella, který rok nato opravdu zesnul na následky nachlazení.

TIP: Hvězdy a měsíční znamení prý nemají na lidský život žádný vliv

Mistr se však zabýval i vysloveně vědeckou prací. Roku 1407 napsal dva spisy o využití astrolábu De composicione astrolabii (O stavbě astrolábu) a De utilitate (usu) astrolabii (O užívání astrolábu). Tato pomůcka umožňovala určovat nejenom zeměpisnou šířku, ale i dobu východu a západu Slunce a dalších hvězd, místní čas a sloužila i k navigaci. Křišťan z Prachatic patřil k tak významným osobnostem našeho vědeckého a politického života, že jeho jméno bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze.

Jak každý ví, vlastnoručně vypěstovaná zelenina chutná nejlépe. Společnost OGarden proto vytvořila pozoruhodné zařízení, které dokáže zařídit obstojnou zeleninu i v bytě.

Jde o důmyslnou válcovou zahrádku OGarden Smart, která představuje automatický box, schopný samostatného zavlažování až po dobu 10 dní. Systém počítá i s méně zkušenými zahrádkáři - když se zásoby vody a živin chýlí ke konci, zahrádka upozorní uživatele, že by měl zasáhnout. Světlo zajišťují LED diody, díky jejichž nízké spotřebě energie je provoz relativně levný.

TIP: Další sklizeň ve vesmíru: Astronauti si na ISS vypěstovali vlastní zeleninu

V zahrádce je možné pěstovat celkem 90 rostlin zeleniny přiměřené velikosti ve dvou generacích. Může to být listová zelenina, bylinky, cherry rajčata, malé papriky, jahody i další druhy zeleniny, které se do boxu vejdou. Společnost se nyní snaží získat finanční prostředky na crowfundingové platformě Kickstarter. Zahrádka OGarden Smart by se měla prodávat za cenu od 550 dolarů (něco přes 12,5 tisíce Kč) a na trhu by se mohla objevit od letošního května.

Americká vesmírná agentura NASA zacílila na mapování hvězdné oblohy. Ohlásila přípravu nové mise jménem SPHEREx (z anglického Deemed the Spectro-Photometer for the History of the Universe, Epoch of Reionization and Ices Explorer). Plánovaná mise má trat dva roky a odstartovat by měla v roce 2023.

Cíle této mise jsou velkorysé - sonda SPHEREx by měla zmapovat oblohu a přispět k pochopení rozložení základních chemických prvků ve vesmíru. Obzvláště by se měla zaměřit na to, jak jsou vlastně základní prvky, které jsou nutné ke vzniku života, časté v Mléčné dráze.

300 milionů galaxií a 100 milionů hvězd

Podle šéfa NASA Jima Brindestineho jde o skvělý projekt. Nejenom že rozšiřuje americkou flotilu výkonných vědeckých sond, které zkoumají tajemství vesmíru, jde také o významný prvek pro balancování amerického vědeckého zkoumání vesmíru, které se snaží využívat mise různého rozsahu a náročnosti.

TIP: Miliarda hvězd ve 3D: Tým observatoře Gaia publikoval první katalog hvězd

Sonda SPHEREx každých šest měsíců vytvoří kompletní novou mapu hvězdné oblohy v oblasti viditelného a blízce infračerveného záření. Využije přitom technologie ze satelitů na oběžné dráze Země i z misí k Marsu. Tyto mapy budou zahrnovat 96 různých barev a ve svém barevném rozlišení tím pádem předčí všechny stávající mapy hvězdného oblohy. V NASA očekávají, že mapy od SPHEREx budou zobrazovat 300 milionů galaxií a 100 milionů hvězd Mléčné dráhy.

Novým příspěvkem do skupiny sauropodů, tedy velkých čtyřnohých dinosaurů s dlouhým ocasem a krkem, je Mnyamawamtuka moyowamkia. Těžko vyslovitelné jméno pochází ze svahilštiny a znamená „stvoření od řeky Mtuka s ocasem ve tvaru srdce“. Právě zvláštní tvar ocasních kostí vědce překvapil – připomínají totiž srdce. Pozůstatky tohoto tvora vědci objevili během průzkumu v jihozápadní Tanzanii v roce 2004. Formálního popisu se ale dočkal až nyní.

Mnyamawamtuka žil v druhohorách, tedy zhruba před 100 miliony let v období křídy. Jeho objevená kostra je výjimečně dobře zachovalá a představuje nesmírně cenný zdroj informací o titanosaurech – vývojově pokročilém druhu sauropodních dinosaurů. Do této skupiny patří i největší známí suchozemští živočichové všech dob, jako byl Argentinosaurus, Paralititan nebo například Futalognkosaurus. Celkově paleontologové evidují přes 100 titanosaurů.

TIP: V Austrálii objevili velkého dinosaura ze skupiny titanosaurů

Na základě předchozích nálezů víme, že šlo o jednu z nejpočetnějších skupin sauropodních dinosaurů, jejich evoluce a biologie jsou ale doposud jen málo známé. Zatím se našlo jen velmi málo dobře zachovalých koster titanosaurů. Většinu z nich se podařilo objevit v Jižní Americe, Antarktidě (která byla v druhohorách klimaticky mnohem příznivější než dnes), Egyptě, Tunisku, a právě v Tanzanii. Objev z Tanzanie je výjimečný především vzhledem k množství zachovaných pozůstatků. Vědci u řeky Mtuka identifikovali části obratlů, žeber, kostí z končetin a zubů.

Puštík vousatý (Strix nebulosa) je největším z puštíků a zároveň druhou největší sovou Evropy. Na délku těla ho zhruba o 10 cm přerůstá už jen výr velký. I když puštík vousatý působí mohutně, je to částečně jen klamné zdání. Jeho mohutnost totiž dotváří nadýchané opeření, které při pohlazení na břiše lehce promáčknete o pěkných pár centimetrů, pod nimiž se teprve skrývá samotné tělo sovy.

Oči upřené do daleka

Sovy jsou jedinými zástupci ptačí říše, kteří mají oči umístěny vedle sebe, nikoliv po stranách hlavy (částečně jsou takto vybaveni i motáci). Oči jsou sice dokonale uzpůsobeny pro noční vidění, ale jsou nepohyblivé. Z toho důvodu jsou ptáci nuceni hýbat celou hlavou. Kolem zobáku sovám vyrůstá speciální drobné opeření, které funguje jako detektor jemného dotyku při kontaktu s okolím. Nablízko totiž tito dravci vidí velice špatně. Hmatová pírka tedy využívají stejně jako kočky své hmatové chlupy.

Svou dalekozrakost potvrdil i sokolnicky vedený puštík, jehož eleganci jsem si mohla dosyta vychutnat zblízka. Když mi byl v pauze mezi fotografováním svěřen, začal mi soustředěně prohledávat hřbet ruky. Přitom bylo na první pohled zřejmé, že před ním žádné chutné sousto neukrývám. Když po minutovém snažení tuto mrzutou skutečnost pochopil, tázavě na mě upřel žluté oči.

Lovec „neviditelných“ myší

Jako všechny sovy má puštík vousatý perfektní sluch. Peří kolem ušních otvorů je uspořádáno tak, že pomáhá směrovat zvuky do uší po stranách hlavy. Některé druhy sov mohou toto peří pohybem svalů nastavovat. Při porovnání s lidmi mají sovy zhruba padesátkrát lepší sluch a slyší i v oblasti ultrazvuku (zvuky o vysoké frekvenci).

Puštík by mohl leckoho překvapit svou loveckou zdatností. V zimních měsících často loví tak, že za pomalého mávání křídel neúnavně plachtí nad sněhovou pokrývkou. Právě díky vynikajícímu sluchu je schopen i z „nadhledu“ zaregistrovat pohyb drobného hlodavce, který je 30–40 cm pod sněhem. Když potenciální kořist zaslechne, vrhne se prudce dolů, čímž dokáže prorazit i namrzlou krustu.

Krom této specializace potravu vyhlíží jako ostatní sovy z vyvýšeného místa. Aktivní je hlavně za soumraku a jeho jídelníček tvoří téměř výhradně hraboši. Za jediný den dospělý 800–1 700 g vážící puštík spořádá hlodavce odpovídající asi třetině jeho tělesné váhy. Puštíci z nejseverněji žijících populací musí nezřídka za potravou migrovat, a to i stovky kilometrů.

Srdnatý obránce

Puštík vousatý obývá souvislé jehličnaté lesy s dostatkem světlin, mnohdy se zabydlí v blízkosti bažin nebo přímo v nich. Vlastní hnízdo si nestaví, ale využívá stará, opuštěná hnízda velkých dravců (například káňat). Někdy může být snůška ukryta v obyčejném pařezu, velmi vzácně sovy zahnízdí na zemi u paty kmene.

Páry jsou trvalé. Zatímco samice vytrvale sedí na snůšce dvou až devíti vajec, samec jí obstarává a přináší potravu. Slepá a hluchá mláďata se klubou v rozmezí dvou týdnů. Matka je zpočátku krmí – potravu trhá na kousky a podává jim ji do zobáku.

V době hnízdění mohou být puštíci nerudní a neváhají zaútočit svými dlouhými drápy na velkou šelmu procházející v blízkosti hnízda nebo dokonce na člověka. Jindy jsou překvapivě krotcí a bez problémů snesou pozorování i z nevelké vzdálenosti.

TIP: Puštíci přebarvení globálním oteplením: Ofenziva „rezavých“ sov

Pokud je v přírodě nedostatek potravy, nejstarší a nejsilnější mláďata zabijí a pozřou své mladší a slabší sourozence. Ačkoli je snůška na počátku bohatá, dospělosti se většinou dožívají jen dvě sovy, občas je odchován pouze jedináček.