Šestatřicetiletý císařův místodržící Jaroslav Bořita z Martinic byl 23. května 1618 spolu s Vilémem Slavatou z Chlumu a Košumberka a písařem Filipem Fabriciem vyhozen představiteli stavovské opozice z okna Pražského hradu. Vstoupil tím do dějin, neboť třetí pražská defenestrace zahájila nejen české stavovské povstání, ale i třicetiletou válku.

Poskočil před manželkou

Vyhození „rušitelé obecného blaha“ přežili pád z šestnáctimetrové výšky údajně díky pomoci Panny Marie. Protože zůstali ležet na místě, obelstili střelce, kteří na ně několikrát vystřelili. Martinicovi se poté podařilo odvést Slavatu k nedalekému vchodu do Lobkovického paláce, kde je přijala Polyxena z Lobkovic, poskytla jim azyl a nechala je ošetřit. Vůdcům povstání namluvili, že Martinic je vážně zraněn a nechal si povolat kněze, aby obdržel poslední pomazání. 

Martinic se proto mohl druhý den po defenestraci přestrojit za prostého dělníka a v doprovodu barvíře italského původu v klidu opustit Lobkovický palác. Odebral se do své rezidence na Hradčanech, kde se rozloučil s manželkou. Na důkaz toho, že je až na škrábnutí na levé ruce v pořádku, dokonce před svou chotí třikrát vyskočil a zakopal nohama. Na rozloučení s jeho osmi dětmi mu čas nezbyl. Vydal se pěšky na Bílou horu, kde na něj čekal malý, prostý a opotřebovaný kočár s dvěma koňmi, který mu zapůjčil jeho přítel, svatovítský kanovník. 

Přes kláštery do Řezna

Martinic, barvíř a jeden sluha v něm pak co nejrychleji vyrazili směrem k bavorským hranicím, neboť oprávněně předpokládali, že pokud by se do císařské metropole vydali nejrychlejší trasou, tedy přes pražská města a poté „vídeňskou“ silnicí, záhy by je dostihli, zadrželi a třeba i popravili.

Večer 24. května dorazili do kláštera v Plasích. Opat věrného syna katolické církve Martinice i s doprovodem bez „mnohého hluku“ ubytoval a pohostil. Uprchlík strávil zbytek večera psaním dopisů císaři a vysokým zemským úředníkům. Ráno 25. května si utajený host od opata půjčil malý krytý vůz. Po několika hodinách dorazil před bránu kláštera v Teplé.

TIP: Byla pražská defenestrace z roku 1419 plánovaná, nebo šlo o spontánní akci?

Další den se uprchlíci vydali k hranicím, které tehdy tvořily husté a místy neprostupné lesy. Zabloudili, zapadli s vozem do bláta a již se obávali, že je rozsápe divá zvěř. Do Řezna se dostali v neděli 27. května. S tamějším biskupem si Martinic musel připít nedobrým rýnským vínem, což paradoxně ve svých pamětech považoval za nejhorší věc, která ho během útěku postihla. Později v pořádku dorazil do Mnichova. Domů se vrátil až v roce 1621 po porážce povstání. Coby hrdinu ho císař zahrnul tituly a bohatstvím.

Toxický sníh napadal ve městě Kiseljovsk v Kuzněcké pánvi, která je známá svými ložisky černého uhlí. Podle odborníků je ale tento sníh velmi nebezpečný. Je totiž smíchaný s jedovatým černouhelným prachem, který se dostal do ovzduší kvůli naprostému zanedbávání ochrany životního prostředí i bezpečnosti provozu v otevřených důlních jámách v této oblasti.

Podle všeho nejde o žádnou výjimku a odporný toxický sníh je v Kuzněcké pánvi spíše pravidlem. Podle místních je v zimě těžší najít bílý sníh, než tento černý. Ve vzduchu je prý neustále ohromné množství jemného uhelného prachu, který tam všichni dýchají. Uhelný prach přitom obsahuje těžké kovy včetně arsenu a rtuti. Špinavý vzduch je patrný zejména v zimě, kdy nebezpečný prach obarví sníh. Na Sibiři jsou podobné katastrofální události v životním prostředí poměrně běžné.

TIP: Nejen zdraví: Znečištěné ovzduší škodí i naší inteligenci

Kuzněcká pánev je jedním z největších nalezišť černého uhlí na světě, o rozloze přes 26 tisíc čtverečních kilometrů. Podle nedávných statistik je zde průměrná doba dožití ještě o 3 až 4 roky nižší, než ve zbytku Ruska. A to je co říct - střední délka života je v Rusku jen 71,59 let, v České republice je to 78,33 let. V regionu se také vyskytuje nadprůměrný počet onemocnění rakovinou, tuberkulózou nebo dětskou mozkovou obrnou.

Když je mírná zima, můžete už koncem února a především v březnu sledovat na hladinách rybníků nádherné rituální tance potápek roháčů (Podiceps cristatus).

Náruživí tanečníci

Tance potápek jsou kromě rybníků k vidění i na jiných větších vodních plochách, které oplývají rákosinami a bujnými břehovými porosty. V každém případě je tok těchto vodních ptáků, kteří milostnými tanci ohlašují časné jaro, skutečně vzrušující podívanou. Baletní představení zahajuje tzv. „panenská póza“, při níž potápky daleko slyšitelným křikem ohlašují světu, že toužebně hledají milostného partnera. Balet pokračuje potopením těsně pod hladinu, kdy si protějšky plavou vstříc. Vrcholem taneční produkce je póza, kterou někteří ornitologové nazývají „tanec tučňáků“ – partneři se vztyčí do výšky a přitisknou se hrudí k sobě, roztahují límcová pera, potřásají rytmicky hlavami a hlasitě tlučou křídly.

Překrásnou pasáží baletu bývá proplétání elegantních dlouhých krků. Součástí námluvních tanců je i společné potápění ke dnu rybníka pro symbolickou potravu, nebo pro materiál na budoucí hnízdo, který si partneři vzájemně obřadně ukazují. Roháči svůj baletní part často opakují i v době hnízdění, což patrně upevňuje semknutost rodičovského páru.

Vášnivá letecká akrobacie

Při putování mokřinami a podmáčenými loukami za potápkami roháči můžete narazit na zamilované čejky chocholaté (Vanellus vanellus). Bohužel těchto sympatických ptáků velikosti holuba (29–32 cm) z naší krajiny vinou necitlivých meliorací a devastací a zastavováním vhodných biotopů rapidně ubylo. Za poslední čtyři desítky let až o 90 %! V současné době u nás hnízdí 7 000–10 000 párů; čejka z mnoha oblastí úplně vymizela a její početnost silně poklesla i v tradičních hnízdištích v jižních a východních Čechách a na jižní Moravě. Přestože čejek chocholatých fatálně ubylo takřka v celé Evropě, jsou někde stále ještě lovnými ptáky – např. ve Francii, Belgii, Holandsku a Dánsku. Navíc jsou jejich vejce sbírána a jako laskomina vyvážena pro bohaté gurmány.

Tok samečků čejek je obdobně fascinující jako tance potápek: vzrušení samečkové vyletují za hlasitých výkřiků [kiuchíí vi vi] a předvádějí ze země přihlížejícím samičkám úžasné letecké manévry. V jejich akrobatickém rejstříku nechybí let střemhlav, vývrtky a lopingy, nebo prudké obraty, při kterých se čejky obracejí i na záda a přitom i svými křídly vydávají dobře slyšitelné zvuky. Přestože čejky žijí často v monogamních párech, nic to neubírá na vášnivosti jejich pravidelných předjarních a časně jarních milostných tancích.

Červenočerné srazy

Sotva sluníčko na přelomu února a března nesměle nabere sílu, na místech, kam se paprsky nejvíce opírají, objevíte hromadné srazy ruměnic pospolných (Pyrrhocoris apterus). U nás hojným plošticím se říká také ruměnice bezkřídlé a variabilita lidových názvů je ještě širší – muzikant, maruška, kněžíček… Asi centimetr dlouhá ploštice má nápadnou černočervenou kresbu. Odborníci tvrdí, že kresba ruměnic je velmi proměnlivá, a že neexistují dva zcela totožné exempláře. Nápadné kontrastní zbarvení chrání ruměnice před jejich nepřáteli – ptáky. Na dálku hlásá: „Jsem nejedlý!“ Navíc dokážou ruměnice pospolné při ohrožení vylučovat i nepříjemný pach.

TIP: Břehule říční - Míst, kde lze tyto okřídlené kopáče spatřit, kvapem ubývá

První teplejší počasí vyláká ruměnice pospolné z úkrytů ve skulinách na místa prohřátých sluncem, kde pořádají hromadné „dýchánky“, často za účasti stovek ploštic. Setkání jsou svolávána pomocí agregačních feromonů – látek, jimiž samičky lákají samečky k milostným hrátkám. Ruměnice pospolné jsou vytrvalými milovníky – jejich spojení vydrží často až plných čtyřiadvacet hodin.

Zajímavá je schopnost ruměnic vycítit příchod silných lijáků. Sám jsem je před počátkem přívalových dešťů mnohokrát viděl, jak vylézají na kmeny stromů a shlukují se v půvabné červenočerné ostrůvky.

Paleontologové nedávno objevili pěknou sérii stop celé řady dinosaurů v centrálním Queenslandu na severu Austrálie. Jedná se o stopy zástupců všech tří hlavních skupin dinosaurů, tedy velkých a býložravých sauropodů, o něco menších a rovněž býložravých ornitopodů, i dravých teropodů. Dinosauři je tam zanechali v období křídy, asi před 100 miliony let. Podle odborníků jde nejspíš o nejlepší nález dinosauřích stop v Austrálii.

TIP: Dinosauří diskotéka na ostrově Skye odhaluje život jurských dinosaurů

Unikátní nález se ocitl v ohrožení poté, co oblast zasáhly povodně. Odborníkům se ale cenné historické záznamy podařilo včas vyzvednout a přemístit je do bezpečí. Veřejnost je bude mít možnost spatřit v příštím roce. Gavin Baskett, starosta města, poblíž kterého vědci stopy objevili, doufá, že by nález mohl oživit turistický ruch v oblasti.

Výzkum objevených stop ještě není hotový, už teď je ale možné říci, že je zanechali malí dvounozí teropodi, zhruba velikosti kuřete, kteří se živili hmyzem a běhali po druhohorní krajině rychlostí asi 10 kilometrů za hodinu. Další stopy pocházejí od rovněž dvounohých ornitopodů, ale i od velkých čtyřnohých sauropodů.

Loni 12. července se od antarktického ledovcového šelfu oddělil velký ledovec Larsen-C, s odhadovanou hmotností přibližně bilionu tun a s plochou 5 800 km². Přírodní úkaz masivních rozměrů se však neodehrál beze svědků daleko v zapadlé pustině – naopak, vědci dostali doslova „lístky do první řady“. Vděčí za to družici ALOS-2, pracující na zemské orbitě v širokoúhlém módu, která dokázala pro japonskou kosmickou agenturu JAXA pořídit snímky oddělujícího se ledového masivu. 

Zařízení pro dálkový průzkum ALOS-2 (Advanced Land Observing Satellite) zamířilo do kosmu 24. května 2014 a po dokončení ověřovacího provozu přešlo do režimu pozorování. Data z družice se běžně distribuují uživatelům a slouží například pro sledování oblastí přírodních katastrof či polárních moří, využití najdou i v lesním hospodářství apod. ALOS-2 patří k mnoha satelitům, jež nepřetržitě monitorují „kondici“ naší planety. 

V zimě 2015 byl rozsah arktického ledu podle satelitního sledování nejmenší za celé pozorování, jež probíhá od roku 1979. Za tu dobu zmizela v zimním období ledová pokrývka téměř z milionu kilometrů čtverečních. Severní námořní cesta zůstává v důsledku globálního oteplování splavná několik měsíců, každým rokem déle. Americký Národní úřad pro oceán a atmosféru (NOAA) označil v roce 2013 ve zprávě o stavu klimatu za hlavní událost „bezprecedentní změny“ v oblasti Severního ledového oceánu.

Kriticky důležité ledovce

Největší zásoby ledu a sněhu se nacházejí v oblastech zemských pólů. Ledovce hrají v klimatu naší planety nezastupitelnou roli: Jejich objem má velký vliv na slanost moří i jejich teplotu, což zase souvisí s oceánským (ale také atmosférickým) prouděním. Navíc ledovce jako izolační vrstva oddělují oceány od atmosféry a plní klíčovou úlohu při ochlazování Země.

Na zemské orbitě pracuje několik vědeckých družic, jež mají za úkol sledovat rozsah zalednění a objem ledu (potažmo vody) v ledovcích. Protože se tak děje již několik desetiletí, můžeme odhalit zásadní trendy poslední doby. Vzhledem k obrovskému množství získaných dat má však jejich zveřejňování určité zpoždění. 

Například předloni v červenci byly publikovány údaje z evropského satelitu CryoSat, podle nichž ztratilo Grónsko v letech 2011–2014 zhruba bilion tun ledu. Představuje to globální zvýšení hladiny moří o 0,75 mm za rok, tedy asi dvojnásobek průměru předchozích dvou desetiletí. CryoSat má radarový výškoměr, a může tak změny ledovců zaznamenávat velice přesně.

V měření objemu ledu na zeměkouli bude pokračovat družice ICESat-2, vypuštěná loni 15. září. Na palubě nese jediný vědecký přístroj – laserový radar ATLAS. Každou sekundu vyšle k Zemi deset tisíc laserových pulzů rozdělených do šesti svazků. Cesta k povrchu planety a zpět se změří s přesností na miliardtinu sekundy, což umožní vytvořit mnohem detailnější mapu než v minulosti. Frekvence snímkování bude obdivuhodná: Výšková měření se uskuteční každých 70 cm zemského povrchu!

Hladina dál stoupá

S rozsahem zalednění souvisejí i stoupající moře. Pod vzestupem hladiny oceánů rozumíme globální růst průměrné výšky hladiny moří jednak v důsledku změn objemu vody (v důsledku teplotní roztažnosti) a jednak kvůli změnám množství vody v oceánech vlivem tání ledovců. Po skončení poslední doby ledové stoupala výška moří v některých stoletích víc než o metr. Od zahájení satelitních měření v roce 1993 činí průměrný nárůst přibližně 3 mm za rok.

Antarktidu obklopuje největší ledovcový šelf na Zemi. Jeho rozbíjení a oddělování velkých bloků se v poslední době dostalo do hledáčku glaciologů celého světa, protože může vést právě ke zvyšování mořské hladiny. Vědci odhadují, že v Antarktidě roztály za posledních 25 let asi tři biliony tun ledového příkrovu. Alarmující je, že tam nyní mizí přes 200 miliard tun ledu ročně. Ten sice taje i na jiných místech světa, ale nejjižnější kontinent hraje klíčovou roli kvůli ohromnému množství ledu, který jej kompletně pokrývá. Pokud by se rozpustily veškeré ledové zásoby Antarktidy, stoupla by globální hladina oceánu zhruba o 58 m.

Aktuální stav měří zařízení OSTM na satelitu Jason-2. Díky přesnosti v řádu centimetrů poskytuje spolehlivou topografickou mapu výšky oceánu, jakož i přehled oceánských proudů a množství tepla, které globální vodní plochy pohlcují. V roce 2016 se do studia oceánů zapojila také evropská družice Sentinel 3A, jež měří výšku hladiny, její pohyb, teplotu, rychlost větru apod. Všechny zmíněné údaje jsou nesmírně důležité pro lepší pochopení planetárního klimatu a jeho změn.

Nejvíc za 800 tisíc let

Nejvýznamnější skleníkové plyny přirozeného původu představují vodní pára, oxid uhličitý, metan a oxid dusný. Množství molekul CO2 se uvádí v miliontinách z celkového počtu molekul v ovzduší (parts per million – ppm). Jeho sledováním se zabývá například čínská družice TanSat vypuštěná v prosinci 2016, která objem plynů v atmosféře určuje s přesností víc než 4 ppm. Před industriální érou činil obsah oxidu uhličitého 280 molekul na milion molekul vzduchu. Dnes jde až o 400 ppm, což znamená nejvyšší hodnotu za posledních 800 tisíc let.

TIP: Co se děje s počasím? Máme si na projevy klimatických změn zvykat?

Studie NASA zpracovaná na základě satelitních dat poskytuje důkazy, že k nárůstu koncentrace CO2 v zemském ovzduší v současnosti nejvíc přispívají tropické oblasti. Tamní pralesy totiž vážou obrovské množství oxidu uhličitého. Zmíněné porosty mají mimořádný podíl na již vytvořeném kyslíku, který vyprodukovaly v době růstu. Jejich likvidace, zejména vypalování, však kdysi vyrobený kyslík spotřebovává a vrací CO2 vázaný v jejich biomase do atmosféry. Jak ukazují analýzy měření družice OCO-2 (Orbiting Carbon Observatory), pralesy Jižní Ameriky, Afriky a Indonésie uvolnily v roce 2015 asi o 2,5 miliardy tun oxidu uhličitého víc než v roce 2011. Celosvětově pak tropické porosty posílají ročně do ovzduší průměrně čtyři miliardy tun zmíněného skleníkového plynu.

Obyvatelstvo českých zemí v této době stále sužovalo mnoho infekčních chorob. K těm nejúděsnějším patřil dýmějový mor, který na člověka nejčastěji přenášely blechy z hlodavců. Jelikož lékaři tehdy neznali pravého původce „černé smrti“, doporučovali jako prevenci vyhýbat se nakaženým nebožákům, dodržovat střídmou životosprávu a v rámci pokusů o léčení nasazovali léky tlumící bolesti, ošetřovali hlízy a pouštěli žilou.

Mezi neméně děsivé nemoci patřily černé neštovice, skvrnitý a břišní tyfus, úplavice, chřipková onemocnění, černý kašel či plicní tuberkulóza. Nechvalně proslulou „novinkou“ se stala takzvaná „neapolská“ či „francouzská“ nemoc jménem syfilis. Velmi často se též vyskytovaly nemoci spojené s výživovými poruchami, ať již šlo o následky podvýživy, otravu námelem, kurděje, rachitidu, cukrovku nebo tradiční metlu lidstva – alkoholismus. 

Rovnováha tělesných šťáv

Většina lékařů byla i v 16. století přesvědčena o správnosti aristotelské teorie čtvera tělesných šťáv spojených se čtveřicí živlů – ohněm, zemí, vzduchem a vodou. Nemoc podle nich vznikala z důvodu vážné nerovnováhy těchto šťáv. Církev jako strážkyně středověkých dogmat trvala na tom, že nemoc je nadpřirozeným Božím trestem. Zásadní vliv na rozvoj přírodovědy a lékařství proto měla Descartesova racionalistická filozofie, která za zdroj veškerého poznání uznávala rozum, nikoliv Boží moudrost. 

Nové názory v lékařství razil v 16. století švýcarsko-rakouský lékař, filozof a astrolog Theophrastus Bombast von Hohenheim, jinak známý pod jménem Paracelsus. Alchymické a astrologické experimenty využíval též pro stanovování podstaty některých nemocí. Lidský organismus považoval za jakousi chemickou laboratoř. Díky vyhledávání a výrobě anorganických chemických léčiv se stal zakladatelem iatrochemie, a tedy i moderní farmacie. Jeho legendární „zázračný“ lék laudanum, který podával při nemocech v největší nouzi, patřil mezi opiáty. Mnoho současníků nicméně Paracelsa podezřívalo z ariánské hereze nebo dokonce z čarodějnictví.

Vědci i šarlatáni

Mnoho Paracelsových stoupenců našlo útočiště v rudolfínské Praze. Lékaře považovali za alchymisty těla, kteří usilovali o znovunastolení přirozené harmonie zdraví. Paracelsovi stoupenci se zasloužili o rozšíření minerální terapie a několik dalších dříve ezoterických technik.

Mezi nejznámější pražské paracelsiány a průkopníky chemiatrie a homeopatie patřil lékař Oswald Croll. Při hledání vhodné léčby spojoval alchymii s astrologií a magií. Například pro přípravu léčivého amuletu předepsal, jak napsal ve své knize P. H. Marshall, „dvě unce na prášek roztlučených, na slunci a vzduchu sušených ropuch,… menstruum mladých dívek… krystaly bílého arzénu, půl druhé unce červeného arzénu, tři dramy kořene třemdavy bílé a stejné množství mochny nátržníků, jeden dram neproděravělých perel, jeden dram korálů, po jednom dramu východního safíru a východního smaragdu a dvě špetičky východního šafránu“. Údajně též připravoval léky ze sušeného masa mladého zrzavého muže, který byl pověšen, lámán v kole nebo probodnut. 

K nejerudovanějším českým lékařům a všeobecným vědcům rudolfínské éry patřil Tadeáš Hájek z Hájku, který mimo jiné sepsal výklad duševních vlastností podle vrásek v obličeji.

Populární pitvání

Mezi nejpopulárnější lékaře své doby se zařadil Jan Jessenius, který provedl v české metropoli první veřejnou a tiskem dokumentovanou pitvu lidského těla. Pocházel z uherské šlechtické protestantské rodiny, narodil se ve slezské Vratislavi a vystudoval v Padově. Stal se osobním lékařem saského vévody a profesorem lékařství a chirurgie. Později působil též jako rektor pražské univerzity a byl významným činitelem během českého stavovského povstání.

TIP: Mezi magií a vědou: Omyly antické medicíny dokázal vyvrátit až novověk

Pětidenní pitvu těla popraveného muže zahájil Jessenius ve čtvrtek 8. června 1600 v Rejčkově koleji u kostela svatého Štěpána Menšího v Praze na Starém Městě. Zhlédlo ji přes tisíc vědychtivých lidí, ať již vzdělanců nebo pouze zvědavých měšťanů a učenců.

Jessenius se na jejím počátku omluvil, že se pitva koná v létě, a tudíž ji bude doprovázet nepříjemný puch. Asistoval mu pražský lékař, humanista a lékárník Adam Zalužanský ze Zalužan. Popis pitvy zpracoval Jessenius ve spise Anatomiae Pragae Anno M.D.C. abs se solenniter administratae historia, který vydal v saském univerzitním městě Wittenbergu. Řečeno dnešním jazykem, jednalo se o čtivou a poutavou popularizační knihu, ve které se autor vyvaroval uvádění mnoha odborných termínů, aby ji zpřístupnil laické veřejnosti. Její vědecký přínos pro anatomické poznání byl minimální.

Stíhací složka britského Královského letectva si během druhé světové války získala mimořádnou pověst. Západoevropská kampaň na jaře 1940, letecká bitva o Británii, ofenziva přes průliv La Manche, podpora vylodění v Normandii a následné taktické operace během tažení do vlastního Německa či boje v severní Africe a ve Středomoří. To jsou některé příklady bitev, kterými stíhači RAF a jejich kolegové z dominií a z okupovaných evropských států prošli v letech 1939–1945.

Rotace pilotů

Královskému letectvu se od úvodních porážek a krizí podařilo postupně zvyšovat úroveň výzbroje, početní stavy a následně i kvalitu letového personálu. Jedním z důležitých prvků, o které se opíralo fungování válečného RAF (a to nejen jeho stíhací složky), představoval turnusový systém nasazení letců. Jednalo se o pragmatické opatření zvyšující životnost vycvičeného létajícího personálu a tím také bojeschopnost celého stíhacího letectva.

V kostce šlo při turnusové rotaci o to, že po bojovém nasazení piloti strávili nějaký čas odpočinkem, věnujíce se týlovým úkolům. Zároveň od začátku svého bojového angažmá věděli, jak velká zátěž (v počtu operačních hodin) je čeká, což mělo pozitivní dopad na jejich morálku. Během odpočinku pak nezřídka působili jako instruktoři v leteckých školách a u operačních výcvikových jednotek (OTU). Nabyté zkušenosti tedy mohli předávat svým žákům a zvyšovali tak kvalitu letectva jako celku. 

Ve vzduchu i na zemi

Bojová činnost stíhacích pilotů byla tvrdá. Opakované akce s sebou přinášely adrenalinem naplněné okamžiky, stres a fyzické vyčerpání. Zejména na britských ostrovech u Velitelství stíhacího letectva (Fighter Command) stály v brutálním rozporu vzdušný boj a relativní bezpečí stálých dobře vybavených letišť: dynamická akce, kdy o životu a smrti rozhodovaly vteřiny – a hned vzápětí návrat do relativního bezpečí základny s výhledem na večerní vycházku, setkání s civilisty, rande s dívkou. Lidská psychika je odolná, ovšem má své limity.

Podle povahy letce se tak dříve či později dostavil strach ze smrti či zmrzačení. Riziko ztráty života bylo u letectva všudypřítomné. Co se týče stíhačů umístěných na mateřských ostrovech, v letech 1939 až 1945 padlo 3 690 pilotů a členů osádek, dalších 1 215  mužů utrpělo těžké zranění a 601 nepřítel zajal. Tyto ztráty přitom odpovídaly stavu 250 až 260 kompletních perutí! Velení Královského letectva se začalo problematikou ztrát, bojové únavy a celkového zhroucení morálky zabývat vcelku brzy, neboť bylo evidentní, že válka hned tak neskončí a je nutné pečlivěji hospodařit s letovým personálem.

Řešení ztrát 

Britové si tuto skutečnost naplno uvědomili podstatně dříve než Němci, mající velmi dlouho pocit, že je konečné vítězství na dosah, a proto tomu přizpůsobili práci s lidskými zdroji. I tak však byla až do začátku roku 1942 situace co do délky služby fakticky podobná u RAF i Luftwaffe. V obou letectvech se nacházeli piloti, operačně sloužící prakticky od počátku války, jejichž jediný odpočinek spočíval v menším počtu krátkých dovolenek. Ještě na začátku roku 1942 u Královského letectva fakticky záleželo na veliteli perutě, veliteli letky, perutním, popřípadě staničním lékaři, aby vyhodnotili příznaky bojové únavy u řadových letců (pokud si jí vůbec všimli) a zajistili jejich dočasné stažení ze služby.

Pokračování: Vyšší šance na přežití: Operační turnusy stíhačů RAF (2)

Pokud to nestačilo, postarali se o převelení daného pilota k jiné činnosti. Pro muže neschopné letové služby z psychických důvodů se od roku 1940 vžila letectvem definovaná kategorie LMF (Lack of Moral Fibre, nedostatek bojové morálky). Vyřazení pilota z letové činnosti z tohoto důvodu s sebou ovšem přinášelo stigma jak pro nemocného, tak pro velitele i jednotku – pokud se takových případů objevilo více, velení se obávalo možné „epidemie LMF“. 

V poslední době často vídáme roboty všech velikostí a tvarů, kteří se dovedou autonomně pohybovat a také se sami navigují. V naprosté většině případů k tomu využívají satelitní navigaci pomocí systému GPS. Francouzští vědci a inženýři teď ale vyvinuli robota, který se bez GPS klidně obejde.

Nový robot se jmenuje AntBot a dělá čest svému jménu. Je totiž šestinohý a naviguje se jako mravenec. Jeho tvůrci se inspirovali u speciálního navigačního systému pouštních mravenců rodu Cataglyphis. Tito mravenci se mohou pohybovat ve vzdálenosti několika set metrů od svého hnízda v náročném pouštním prostředí, a přitom se neztratí.

TIP: 3D tištěný robot s měkkými končetinami zvládne obtížný terén

Většina mravenců se naviguje tak, že sleduje feromonovou pachovou stopu. Jenomže mravenci rodu Cataglyphis žijí v poušti, kde se feromony velmi rychle vypaří. Takže na to musí jinak.

K orientaci využívají dvě věci – polarizované světlo na obloze, které vidí bez ohledu na počasí a odhad ušlé vzdálenosti počítáním kroků a také zrakem. 2,3 kilogramu těžký AntBot to dělá velmi podobně a naviguje se velmi přesně. Jednoho dne by se podobní roboti mohli autonomně pohybovat obtížným terénem a pomáhat v místech, kde je GPS navigace nedostupná nebo nepraktická.

Spontánní změny pohlaví představují v říši zvířat spíš vzácný úkaz, nicméně existují. Příkladem může být drobná rybka klaun očkatý, jejíž samci se v případě nutnosti dokážou proměnit v samičku. K podobnému procesu dochází i u slepic, ačkoliv transformace pohlaví není v tomto případě zvířeti prospěšná.

Změnu pohlaví umožňuje slepičí anatomie: Kuře ženského rodu má běžně funkční jen levý vaječník. V embryonálních stadiích jsou však – stejně jako u všech ptáků – přítomny dva pohlavní orgány: levý vaječník a gonáda. Právě ta se může později vlivem hormonů vyvinout jak ve vaječník, tak ve varle, nebo dokonce v kombinaci obou. Obvykle se zmíněný orgán vůbec neprobouzí, za jistých okolností se však aktivovat může: například objeví-li se u ptáka cysty, nádory či jiné nemoci způsobující poruchy levého vaječníku. A pokud se utvoří varle, slepice se změní v kohouta.

TIP: Ani žena, ani muž: Co přesně znamená spojení „třetí pohlaví“?

Typická proměna zasahuje chování i fyzické vlastnosti. Samička začne sílit a mohutnět, zvětší se jí vole, naroste jí tmavé peří a na hlavě se objeví kohoutek. Výsledkem je pak samec, ovšem sterilní. Transformace se přitom odehrává pouze ze slepice na kohouta, opačným směrem se ji nikdy zachytit nepodařilo. Podle odborníků se popsaný proces vyskytuje velmi vzácně, asi jen v jednom případě z deseti tisíc.