Escobarovo dětství a mládí ani v nejmenším nenasvědčovaly, že na něj čeká závratná „kariéra“. Přišel na svět 1. prosince 1949 v kolumbijském městě Rionegro na úpatí And jako třetí ze sedmi dětí farmáře a učitelky. Rodina se přestěhovala do blízkého Medellínu, kde Pablo vyrůstal, a od útlého věku se zapojil do kriminální činnosti. S partou kamarádů kradl náhrobky, které dále prodával. Nato přesedlal na automobily, cigarety, falešné loterijní tikety a další zboží, na němž se dalo rychle zbohatnout.

Na začátku sedmdesátých let se pokoušel studovat, ale když zjistil, že únosy a vydíráním si vydělá pořádný balík peněz, bylo rozhodnuto. Začal pracovat pro místní pašerácké bosse a po dosažení šestadvacátého roku věku údajně měl na bankovním kontě okolo tří milionů dolarů, sumu, o níž se ostatním v chudinských čtvrtích, kde se pohyboval, ani nesnilo. V témže období pochopil, jak neomezené možnosti skýtá byznys s kokainem, a jal se budovat mamutí zločinecké impérium. 

Požehnaný bílý prášek

Odvětví tohoto typu v Kolumbii bylo zrovna na vzestupu a Escobar naskočil na vlnu v nejvhodnější chvíli. Zásilky kokainu cílil primárně na trh ve Spojených státech amerických, kde rychle ustavil perfektně fungující prodejní síť. S přepravou nejprve nebyl žádný problém. Americký turista v Kolumbii napěchoval několik desítek kilogramů drog do zavazadel a automobilem nebo obyčejnou leteckou linkou je přepravil domů, aniž by ho někdo příliš kontroloval. Jakmile pravidla na amerických celnicích přitvrdila, Escobar již měl dostatek prostředků k nákupu vlastních letadel, která několikrát do týdne přivážela zásilky na stále hladovější severoamerický trh.

Potřeboval-li více peněz na provozní náklady, pomocnou ruku nabídli ochotní investoři. Prodával totiž „akcie“, podíly na příští letadlo. Pokud stroj doletěl a kokain se rozprodal, výdělek dosahující někdy až půl milionu dolarů se rozdělil mezi investory. Pokud se něco pokazilo a náklad byl zabaven, Escobar ostatním vyplatil ušlý zisk z vlastní kapsy. Pro akcionáře, mezi něž se řadili politici, policejní a armádní velitelé, vysocí státní úředníci, soudci a další zkorumpované elity, tedy bylo riziko minimální. 

Všechny obchody Escobar řídil z Medellínu, kde koncem sedmdesátých let získal pevné struktury kartel, spojený ze skupin několika narkobaronů. V čele stál triumvirát Escobar, Carlos Lehder Rivas a Jorge Luis Ochoa Vásquez. Zanedlouho se ukázala potřeba vybudovat překladiště blízko amerických břehů. Medellínský kartel proto koupil ostrůvek Norman´s Cay náležící k Bahamám, jen asi hodinu letu od Floridy. Vzniklo zde letiště, přístav, hotel, obytné domy, sklady a samozřejmě rafinerie pro zpracování drogy. Členové kartelu se nezdráhali nemilosrdně likvidovat konkurenci (především z mocného kartelu z Cali na západě) i představitele kolumbijského státu. 

Pablo dobrodinec

Dolary z Escobarova zlatého dolu se nesypaly jen do kapes mafiánů, ale profitoval z nich doslova celý Medellín. Stovky a možná tisíce lidí se zapojily do obřího řetězce, kde každá součástka plnila důležitou úlohu. Od náctiletých kurýrů po stařenky, které vysedávaly na zápraží a vysílačkou hlásily, pokud se blížila policie. 

Don Pablo oficiálně vystupoval jako obchodník s realitami a plnými hrstmi rozdával na všechny strany. Nechal postavit přes pět set bytů pro nejchudší, hřiště a sportovní kluby, kanalizaci, školy, kostely, kvalitní silnice, zavedl osvětlení. Aby na veřejnosti udržoval neposkvrněnou pověst, zakoupil noviny Medellín Civico, které psaly, co dobrého pro komunitu vykonal. Jako vášnivý fanoušek fotbalu vložil mnoho peněz do medellínského klubu Atlético Nacional a zařadil se také mezi nejštědřejší sponzory kolumbijské reprezentace. 

V dobách největšího rozmachu, počátkem osmdesátých let, Escobarovo impérium prodávalo až patnáct tun kokainu s výdělkem přes sedmdesát milionů dolarů denně. Velký šéf nemusel nijak šetřit a necelých sto mil od Medellínu si postavil luxusní sídlo zvané Hacienda Nápoles. Sestávalo z řady rezidencí ve španělském koloniálním stylu, zoologické zahrady, ranče, býčí arény, letiště s hangáry, závodiště motokár, muzea historických automobilů, rozlehlých sadů a dalších vymožeností. Zároveň u karibského pobřeží Kolumbie vlastnil dvacet sedm korálových ostrůvků, kde vyrostly další nemovitosti. 

Escobarova popularita stoupala ke hvězdám. Domníval se, že může dosáhnout ještě výš a zatoužil po úspěších na politickém kolbišti. Vstoupil do strany Nuevo Liberalismo (Nový liberalismus) a roku 1982 byl zvolen poslancem dolní komory parlamentu. Strana skončila třetí se ziskem 580 000 hlasů a jedenácti poslaneckých křesel. V Bogotě ovšem platila jiná pravidla než v Medellínu. Na nejbližším zasedání se dostal pod všeobecný tlak, dokonce od kolegů z vlastního tábora, že jeho kampaň byla vykoupena krví a narkopenězi. Parlamentní komise přinesla pádné důkazy a Escobar byl potupně zbaven mandátu. Štědré nabídky úplatků tentokrát kýžený efekt nepřinesly.

Nepřítel státu

Úplatné kolumbijské úřady do té doby nečinily obchodní expanzi žádné potíže, nicméně do rozbíjení Escobarových sítí se nyní naplno zapojila americká protidrogová centrála DEA. Reaganova administrativa ve Washingtonu stanovila drogovou problematiku za svou prioritu a požadovala po kolumbijské vládě souhlas k extradici jejích občanů zapojených do obchodu s drogami do USA. Roku 1984 kolumbijský prezident příslušný zákon podepsal. 

Medellínský kartel dostal strach a pokusil se domluvit s vládou na imunitě v trestním řízení výměnou za úhradu národního dluhu ve výši deseti miliard amerických dolarů. Nejvyšší představitelé státu se tentokrát nenechali koupit, dohodu odmítli a pro začátek zkonfiskovali tisíc kilometrů čtverečních plantáží s kokou. Escobar zuřil a vyhlásil politikům válku. Zemi zachvátila vlna vražd a teroru.

Narkobaron údajně nařídil likvidaci až tří tisíc lidí, včetně ministra spravedlnosti a dvou prezidentských kandidátů, a nechal nastražit několik set bomb a náloží. Při krvavých přestřelkách s armádami Medellínského kartelu a nájemnými vrahy (sicarios) zemřelo až dva tisíce vojáků a policistů. 

Escobar se spojil s levicovým guerillovým Hnutím 19. dubna, jehož bojovníci 6. listopadu 1985 zaútočili na justiční palác v Bogotě, zabili polovinu soudců Nejvyššího soudu a spálili množství spisů a důkazních materiálů. Žhavý kandidát na prezidenta Kolumbie v roce 1989 Cesar Gavirio Trujillo avizoval nelítostný boj s drogovými bossy. Escobar nechal 27. listopadu explodovat civilní letoun společnosti Avianca se sto sedmi cestujícími, kterým měl nepohodlný politik letět. Trujillo však na poslední chvíli změnil plány a zachránil si život. 

Pablo Escobar na jednu stranu dosáhl svého, protože došlo ke změnám v kolumbijské ústavě, jež vydávání občanů do jiných zemí zakazovaly. Zároveň ale terorem obrátil veřejné mínění proti sobě, a to dokonce v samotném Medellínu. Stahovala se kolem něj smyčka, kromě bezpečnostních složek a Američanů se ocitl rovněž v hledáčku znepřátelených gangů a kartelů.

TIP: Charles Manson: Šílený příběh šíleného zločince

V roce 1991 došel k závěru, že je třeba vydat se za určitých podmínek k dispozici úřadům. Právníci vyjednali, že bude na pět let umístěn do vězení dle vlastního výběru. Nedaleko Medellínu tak pro sebe a své nejvěrnější vybudoval La Catedral, luxusní privátní kriminál, kde nechybělo fotbalové hřiště, bazén, umělý vodopád, jazzový klub, vířivka, bar, celý arzenál zbraní a další vymoženosti. Ale mnoho se nezměnilo, Pablo odtud dál řídil obchody. Vydržel zde rok, do června 1992. Úřady tehdy připravily zátah, který měl Escobara lapit a převézt do normální věznice. O plánu se ovšem dozvěděl a proklouzl z obklíčení. 

Štvanec

Od útěku z La Catedral si Escobar připadal jako štvaná zvěř. Matku, ženu a dvě děti poslal do bezpečí, ale i rodina se musela neustále přesouvat a ukrývat. Samotný boss v obklopení nohsledy často měnil místa pobytu a neustále se musel ohlížet přes rameno. Byla ustavena speciální americko-kolumbijská armádní jednotka, která měla jediný cíl. Chytit Escobara živého či mrtvého. Americké satelity a odposlouchávací technika přinesly své ovoce. Pátrací jednotky nalezly Escobara v domě uprostřed Medellínu.

Při divoké přestřelce 2. prosince 1993 se snažil opět uniknout přes střechy okolních budov, ale byl několikrát zasažen a na místě zemřel. Pohřbu se zúčastnilo 25 000 lidí, ale většina země si oddychla. 

Ve světě, který je velký asi jako tisícina lidského vlasu, vás může rozdrtit pouhé zrnko prachu. Ledabyle odhozené smítko představuje smrtelné nebezpečí a láhev piva vám vydrží klidně až do důchodu.

Nanomateriály se vyskytují prakticky všude kolem již od vzniku Země před miliardami let, teprve v poslední době však začínáme rozumět jejich podstatě. „Kdybyste se podívali elektronovým mikroskopem na to, co dělá příroda, zjistili byste, že takové materiály využívá už velmi dlouho. Například strukturovaný povrch motýlích křídel generuje barvu, není tam žádný pigment. Jinými slovy krásný odstín vidíme jen díky zmíněné struktuře,“ vysvětluje Tomáš Těthal, ředitel společnosti IQ Structures, jež mimo jiné vynalezla technologii 3D nanotisku. Zároveň dodává, že podobně je to s lotosovým květem, který se udrží na hladině, s tlapkami gekona nebo s antireflexním povrchem očí můry.

Membrány a minidiamanty

Nepromokavý materiál Gore-Tex či stříbro jako antibakteriální složka textilu – to jsou příklady nanotechnologie v praxi. V současnosti se jimi zabývá na padesát českých firem. Jan Buk, ředitel společnosti Pardam, pronikal spolu se svým týmem do světa nanovláken jako jeden z prvních a hledal jejich praktické využití. Jeho firma dnes vyrábí speciální membránu pro filtraci kapalin a farmaceutických produktů, kterou lze využít třeba při výrobě ovocných nápojů, vína a destilátů: Na bázi nanotechnologií je možné tekutiny filtrovat až čtyřikrát rychleji a mnohem efektivněji.

Nové materiály fascinují i Jana Havlíka z Ústavu organické chemie Akademie věd ČR. Denně mu rukama projdou miliardy drobounkých diamantů, ale i kdyby mu některé zůstaly za nehty, moc si za ně nekoupí. Zmíněné drahokamy jsou totiž velké asi jako viry, přesto – nebo právě proto – mají úctyhodnou škálu využití.

„Především jsou relativně netoxické, navíc je umíme udělat fluorescenční. Pokud si tedy na ně posvítíme laserem, uvidíme stopu každého jednotlivého nanodiamantíku,“ vysvětluje Havlík. Díky tomu mohou badatelé pomocí drobných nanokrystalů s extrémní citlivostí detekovat řadu procesů v živých systémech, což jinak vůbec není možné. K největším přínosům patří, že lze speciálně upravené nanodiamanty využít pro odhalování různých chorob, včetně nádorových onemocnění.

Česko, velmoc nano

Středočeská firma IQ Structures dokáže modifikovat nanoarchitekturu řady materiálů, a proměňovat tak funkční vlastnosti mnoha typů povrchů. O její produkty je zájem ve více než padesáti zemích a v oboru sbírá jedno prestižní ocenění za druhým. Za přísných bezpečnostních opatření tam už v roce 2013 vyvinuli například špičkové technologie, jež našly uplatnění v boji proti padělání bankovek či dokladů. Do jejich portfolia patří i neviditelné značkovače, které dokážou on-line sledovat pohyb výrobků po celém světě.

TIP: Jaký bude svět v roce 2022: Nanotechnologie včas odhalí hrozící nemoci

„Na úrovni řekněme pod sto nanometrů dokážeme hmotu organizovat řízeně, to znamená, že umíme vypočíst, jak má struktura vypadat, a potom ji vyrobit. Například vybrousit čočku tak, aby zobrazila váš obličej při průchodu světla z obyčejného světelného zdroje, je téměř nemožné, u nás jde ovšem jen o matematickou hříčku,“ dodává Tomáš Těthal.

V blízké budoucnosti najdou nanotechnologie využití v řadě oblastí, počínaje nejrůznějšími chytrými materiály přes baterie a fotovoltaiku až po medicínu a potravinářství. Již brzy má například spatřit světlo světa sýr v obalu z nanovláken, který bude indikovat datum spotřeby. 

„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země pak byla nesličná a pustá a tma byla nad propastí a Duch Boží vznášel se nad vodami.“ Takto zní první slova biblické knihy Genesis, popisující stvoření světa. Podobné konstrukce najdeme i v jiných náboženských textech napříč civilizacemi. Celý vesmír se v nich dělí na dvě části: zemi – neboli domov lidí, zvířat a rostlin – a nebe, sídlo bohů. Krása noční oblohy je přitom pouze drobným odleskem slávy, který bohové ukazují pozemšťanům, aby pochopili, že jejich místo je tam dole. 

Velikost celého vesmíru byla dřív „dána“ tím, jak velká byla podle tehdejších představ známá Země a nebesa. Slunce, Měsíc a hvězdy představovaly jen božské ozdoby či přímo samotné bohy. Střídání dne a noci, pohyb těles, jež dnes označujeme jako planety, tvary souhvězdí – o tom všem rozhodovala božstva. Vesmír sestával z naší Země a z nebes obývaných bohy.

První miliony kilometrů

Takový pohled však pochopitelně nepřetrval dlouho. Mnohé vyspělé civilizace postupně rozvíjely astronomii, ačkoliv velká část pozorování měla za cíl poskytnout údaje potřebné pro astrologii. Lidé tak ovšem objevili zákonitosti v pohybech nebeských těles a v původním zdánlivém chaosu začali rozeznávat pravidelnost. V této oblasti výrazně pokročili zejména starořečtí učenci. Eratosthenes dokázal poměrně přelomovým – byť v té době technicky náročným – postupem změřit se značnou přesností velikost Země. Ukázalo se také, že Měsíc, Slunce a planety představují namísto nebeských světel samostatné objekty, které od nás musejí dělit konkrétní vzdálenosti. 

Aristarchos pak provedl první měření, jež měla určit vzdálenost našich vesmírných sousedů. Nejdřív se věnoval blízkému Měsíci, jehož vzdálenost tak vypočítal poměrně přesně – jako necelých 400 000 km. V případě Slunce pak řecký učenec postupoval věcně správně, ale drobná nepřesnost měření znamenala ve výsledku velkou chybu: Aristarchovi vyšlo, že Zemi dělí od naší hvězdy přibližně 19× větší vzdálenost než od Měsíce, zatímco ve skutečnosti jde asi o 390násobek. Vzdálenosti planet prozatím lidé neznali, bylo však jasné, že vesmír měří miliony kilometrů. 

Rozlehlá prázdnota

Poté se vlivem dějinného vývoje pokrok na nějakou dobu zastavil. Zkoumání na daném poli se znovu rozběhlo až v 16. a 17. století – a vesmír se opět „zvětšoval“. Lidé zjistili, že Zemi a Slunce nedělí „jen několik málo“ milionů kilometrů, ale přibližně sto. Dnes víme, že jde zhruba o 150 milionů, což ovšem na řádové představě mnoho nemění. 

Na základě Keplerových zákonů pak astronomové odvodili vzdálenosti tehdy známých planet (poslední byl Saturn), a i tentokrát se ukázalo, že zmíněné objekty leží mnohem dál než miliony kilometrů – přibližně tisíckrát. Velikost vesmíru tedy „vzrostla“ na miliardy kilometrů a zároveň se jednoznačně ukázala jeho neuvěřitelná prázdnota. Vzdálenost hvězd, vnímaných už jako samostatná tělesa, ještě lidé určit nedokázali, což mohlo znamenat jediné – nacházely se nejspíš velmi daleko. 

Nedostižné stálice

Pro měření relativně blízkých objektů lze použít jev zvaný paralaxa. Jednoduše řečeno: Natáhněte ruku, zvedněte palec a zavřete jedno oko. Svůj prst uvidíte v určitém postavení vůči pozadí. Nyní oči vystřídejte – a váš palec se na pozadí posune. Každým okem totiž daný objekt vidíme pod různým úhlem. Známe-li pak vzdálenost mezi dvěma pozorovacími místy (očima) a dokážeme-li změřit příslušný úhel, můžeme vypočítat vzdálenost objektu (palce). Ovšem zatímco například u planet jsou odpovídající úhly vzhledem ke vzdálenostem velmi malé, ale stále měřitelné, ani sebedelší základna neboli vzdálenost mezi dvěma pozorovacími místy neumožňovala změřit příslušné úhly u hvězd. 

I když se podařilo „rozumně“ určit vzdálenost mezi Sluncem a Zemí, a bylo tedy možné využívat základnu dlouhou 300 milionů kilometrů (ve dvou protilehlých polohách naší planety na oběžné dráze), příslušné úhly u stálic velmi dlouho změřit nešlo. Bylo tedy zřejmé, že se hvězdy nacházejí mnohem dál, než si lidé do té doby mysleli. 

Nadpozemské počty

Po změření prvních paralax se ukázalo, že nejbližší – a tedy nejjasnější – hvězdy s největší, a tudíž vůbec měřitelnou paralaxou leží tak neuvěřitelně daleko, že žádné stávající jednotky nejsou dostatečně názorné. Proto se v polovině 19. století začala používat pozoruhodná jednotka – světelný rok. Jeden světelný rok je vzdálenost, kterou světlo ve vakuu urazí za jeden juliánský rok. Pokud dnes řekneme, že od nás druhou nejbližší hvězdu po Slunci, Proximu Centauri, dělí asi čtyři světelné roky, zní to, jako by šlo o blízkého souseda. Jenže jeden světelný rok odpovídá 9 460 730 472 580 800 m, tedy přibližně deseti bilionům kilometrů. 

S příchodem dalších nástrojů, jako je tzv. cefeidový metr, vyšlo najevo, že ani počítání ve světelných letech se neobejde bez velkých čísel. Stálice byly totiž vzdáleny stovky, tisíce, a dokonce desetitisíce světelných let. Když se pak podařilo novými dalekohledy rozlišit hvězdy v Mléčné dráze, považovali lidé naši galaxii za celý vesmír, s velikostí do sta tisíc světelných let.

Jeden vesmír?

Ani zde se však poznání nezastavilo. Naši předci už v dávných dobách pozorovali na obloze různé mlhavé skvrnky. A někteří myslitelé, například Immanuel Kant, začínali tušit, že jde o velmi vzdálené světy plné hvězd. Bez mohutných dalekohledů schopných detekovat jednotlivé stálice však nebylo možné získat důkaz. Až s velkými moderními teleskopy, jež se začaly stavět koncem 19. století a zejména začátkem století dvacátého, rozeznali astronomové v některých mlhovinách alespoň nejjasnější hvězdy.

Jejich vzdálenost však ještě nikdo určit neuměl. První měření dokonce ukazovala, že tyto shluky stálic tvoří součást Mléčné dráhy, a naše galaxie tedy v představách zůstávala zdánlivě celým vesmírem. Pozdější pozorování – zejména ta, jež uskutečnil Edwin Hubble – upřesnila vzdálenosti některých „obláčků“, především Velkého a Malého Magellanova mračna. A najednou neexistovaly žádné pochybnosti: Zmíněné objekty leží tak daleko, že nemohou patřit do Mléčné dráhy. Jde o samostatné galaxie, které od nás dělí stovky tisíc světelných let. 

TIP: Falešný vesmír: Žijeme v počítačové simulaci jako ve filmu Matrix?

Odborníci také zjistili, že vesmír rozhodně není statický a neměnný, jak jsme se domnívali. Naopak – rozpíná se ohromnou rychlostí, jež navíc stále roste, přičemž se tedy zvětšují i vzdálenosti. Jelikož se světlo šíří konečnou rychlostí, vidíme všechny objekty tak, jak vypadaly před mnoha lety. A díky expanzi se nyní ve skutečnosti nacházejí ještě dál – velikost známého a pozorovatelného vesmíru dnes odhadujeme asi na 94 miliard světelných let.

Největší včela světa, která byla po desetiletí považovaná za vyhynulou, byla znovuobjevena na jednom z málo probádaných ostrovů Indonésie. Megachile pluto měří až 3,8 centimetrů a rozpětí křídel má 6,4 centimetrů. Velikostí je tak přibližně čtyřikrát větší než naše včela medonosná a díky svým obrovským kusadlům vypadá jako kříženec včely s broukem roháčem.

Návrat obřích včel

Tyto obří včely, pro které se v Česku používá souhrnné označení čalounice, žijí v pralesích na Moluckých ostrovech v Indonésii, kde je v roce 1859 pro vědu objevil Alfred Russel Wallace. V angličtině proto bývá tato včela nazývána Wallace's giant bee (Wallaceova obří včela). V roce 1981 nalezl americký entomolog Adam Messer několik exemplářů na třech indonéských ostrovech. Od té doby ale nebyl spatřen žádný živý zástupce tohoto druhu.

Teď ale přinesla dobré zprávy australská vědecká expedice, která se letos v lednu vydala po Wallaceových stopách. Badatelům se povedlo včely vypátrat a zdokumentovat. Stále tedy nevymřely a žijí v moluckých pralesích. Entomolog z americké Princetonské univerzity Eli Wyman, který byl členem výpravy, vyjádřil naději, že znovuobjevení unikátní včely přispěje k lepšímu pochopení vývojových etap tohoto druhu a k jeho ochraně před vyhynutím.

TIP: Obří ostrovní strašilky, považované za vyhynulé, stále žijí

Mezinárodní svaz pro ochranu přírody (IUCN) řadí Wallaceovu obří včelu k zranitelným druhům, kterým hrozí vyhynutí. Obchodování s tímto druhem ale není mezinárodní dohodou o obchodu s volně žijícími živočichy CITES v současné době nijak omezeno. Kromě velkého zájmu sběratelů hmyzu ohrožuje Wallaceovu obří včelu také rozsáhlé odlesňování, které zmenšuje její přirozené životní prostředí v Indonésii.

Morálka byla u stíhací složky RAF převážně dobrá a někteří letci hledali možnosti, jak svůj „obvyklý“ operační turnus prodloužit. Jeden ze silných motivů představovala snaha zůstat ve známém kolektivu spolubojovníků, potřeba osvědčit se, či v případě stíhacích es dále hromadit sestřely. Bojových akcí se například také zúčastňovali dobrovolně někteří důstojníci mimo operační zařazení – třeba velitelé letišť. 

Veteráni i nováčci

V jihovýchodní Asii, tedy na velmi vzdáleném válčišti se ztíženou možností rotace personálu, se mohli piloti po skončení prvního turnusu dobrovolně přihlásit do druhého, nebo jim mohl být druhý turnus nařízen, pokud k tomu existovaly zvláštní důvody (pilot ovšem předtím musel projít patřičnou lékařskou prohlídkou).

V druhé polovině války fungoval turnusový systém velmi dobře. Zajistil stíhací složce RAF na britských ostrovech i v zámoří u operačních perutí vysokou kvalitu personálu. U všech sloužili vedle přiměřeného počtu nováčků také veteráni plnící druhý a někdy i třetí turnus. Tito muži vedli křídla, perutě, letky a často i roje, přičemž představovali skutečný tmel daných jednotek. 

Situace u nepřítele 

Klady i zápory turnusového systému přijatého RAF (a podle britského vzoru také americkým armádním letectvem) jsou často předmětem diskusí a celý koncept je často porovnáván s německým pohledem na věc, který turnusový řád neznal. U Luftwaffe stíhací piloti v zásadě sloužili v první linii, dokud nebyli zabiti, zraněni, či se nezhroutili. Na straně jedné to umožňovalo hromadit bojové úspěchy relativně malé skupině elitních pilotů (takzvaní Experten), kteří díky dlouhému nasazení postupně získali unikátní zkušenosti.

Tendence nasazovat při klesajících zdrojích právě tuto úzkou skupinu pilotů pak u Luftwaffe zvyšovala nerovnováhu, neboť mnoho průměrných či začínajících pilotů si v některých fázích bojového nasazení své jednotky téměř operačně nezalétalo. Extrémní podoby tato tendence nabyla kvůli nedostatku pohonných hmot na severoafrickém bojišti: celkem logicky tam opakovaně startovali do akcí nejzkušenější piloti, představující možnost nejefektivnějšího využití omezených zdrojů.

Nůžky se otevírají

Tak se prohlubovala nevyrovnanost personálu stíhacích útvarů ještě v době, kdy Jagdwaffe na první pohled dominovala a své protivníky ve stíhačkových střetech většinou porážela. Změna bojové situace v druhé polovině války, zejména nepřetržitá kampaň amerických strategických bombardérů, pak zastihla Luftwaffe nepřipravenou. Omezená rotace kádrů (Experten byli příliš nepostradatelní na to, aby je bylo možno uvolnit pro práci instruktorů) společně s malou předvídavostí velení prohlubovaly nesoulad mezi potřebami Jagdwaffe a možnostmi výcvikových a doplňovacích jednotek.

V okamžiku, kdy si Němci po příchodu Američanů na evropské vzdušné bojiště naplno problém uvědomili a pokusili se o nápravu množstevním rozšířením výcviku, museli současně jeho délku a intenzitu zkrátit kvůli rostoucímu nedostatku pohonných hmot. A tak v roce 1944 stála proti převaze spojeneckých vzdušných sil Jagdwaffe tvořená vedle stále se zmenšující elity „expertů“ létajících někdy doslova od září 1939, především početnými zástupy nedocvičených mladých pilotů, neschopných obstát v nesmírně tvrdých vzdušných střetech bez skutečně katastrofálních ztrát. 

Jasný cíl 

Britové dokázali do stejné doby postavit, co se práce s lidmi týče, lépe vybalancované vzdušné síly, s výhodnějším poměrem mezi zkušenými letci a nováčky. A to právě díky přijetí turnusového systému a využití bojově zkušených operačních letců během klidového období k výcviku u operačních výcvikových jednotek. Ne každý z nich byl samozřejmě dobrým leteckým učitelem, často však představovali inspirující vzory schopné nováčkům poskytnout informace a návyky z první ruky.

TIP: Individuální výkony německých pilotů: Husarské kousky stíhačů Jagdwaffe

Patrně největší nevýhoda turnusů spočívala v tom, že časově omezené bojové angažmá neumožňovalo jednotlivcům (tedy především stíhacím esům) dosahovat tak vysokých skóre, jaká byla běžná u jejich protivníků. Toto negativum ovšem více než vyrovnávaly klady. Turnusový systém poskytoval pilotům RAF jasný výhled a cíl. Jeho délka byla stanovena tak, aby jej dokázali splnit i průměrní letci, a celý koncept měl pozitivní dopad na psychiku pilotů, šetřil jejich síly, zkvalitňoval výcvik a ve svém důsledku poskytl RAF výhodu ve velkém množství ostřílených pilotů schopných při akcích dobré spolupráce. 

Každý domov skutečně oplývá specifickým pachem, vnímá ho však pouze naše okolí, nikoliv my sami. Proč odér nemůžeme cítit, vysvětluje tzv. čichová adaptace: V jejím důsledku již po několika nádeších vůni domova zkrátka neregistrujeme. Ze stejného důvodu nevnímáme vlastní tělesný pach, svůj dech a po pár minutách ani parfém, který jsme použili.

TIP: Podceňovaný smysl: Lidský nos dokáže rozlišit miliony pachů

Každý objekt v prostředí vysílá do okolí určité „vonné“ molekuly. Pokud je vdechneme, zachytí je některé z našich zhruba 15 milionů čichových receptorů a pošlou signál do mozku. Náš centrální orgán je, jak víme, „nastavený“ na nebezpečí, tudíž se zaměřuje na jakékoliv změny v naší blízkosti – od těch vizuálních přes zvukové až po pachové. Již po pár nadechnutích tak pozná, co je třeba dál řešit a co naopak může bezpečně ignorovat. Například vůni čerstvě řezaných květin vyhodnotí jako pěknou, ovšem nepředstavující riziko, takže na ni záhy zapomene. Naopak pach kouře signalizuje, že bude třeba něco zkontrolovat…

Ostraha letiště na ostrově Ťin-men se rozhodla zasáhnout proti „podezřele se pohybující“ starší dámě. Když ovšem příslušníci bezpečnosti šedesátiletou Tchajwanku zastavili, vyšla najevo šokující pravda: Pod sukní měla k nohám přilepeno celkem 24 drobných asijských pískomilů. Sice se bránila, že zvířata koupila v Číně a pašovala je domů pro známou, ale podle policie je penzistka spíš součástí pašerácké organizace a jejím úkolem bylo prověřit ostražitost letištního personálu. Tak či tak, nešťastnice byla zadržena a nebohé živočichy museli zvěrolékaři coby známé přenašeče nemocí utratit.

Když skončila druhá světová válka, rozhodla vláda osvobozené Československé republiky, že v novém státě nesmějí dál vycházet noviny a časopisy, které takzvaně sloužily okupantům, jinými slovy ty, jež byly vydávány v podmínkách Protektorátu Čechy a Morava. Z toho vyplýval závěr, že většina stávajících periodik musela buď svoji existenci ukončit, nebo změnit název a vyměnit redakci. Nové podmínky také stanovily, že veřejnost mohly oslovovat pouze tiskoviny vydávané celonárodními organizacemi, například politickými stranami, odbory či kulturními druženími.

Nástroj politiky

V důsledku toho mimo jiné došlo i k likvidaci všech dosud existujících humoristických časopisů, neboť také ony se provinily tím, že vycházely v době německé okupace. Místo, které se tím na trhu uvolnilo, vyplnilo nakladatelství Práce. Jeho zřizovatelem byla Ústřední rada odborů, kde hlavní slovo měli komunisté a jejímž předsedou byl Antonín Zápotocký. Ti rozhodli, že začnou vydávat nový „satirický“ časopis, který dostal název Dikobraz. První číslo vyšlo 25. července 1945 a od samého začátku šlo o politické periodikum.

Smrt vůdců 

Když se rozpadla protihitlerovská koalice, bývalí spojenci se změnili v úhlavní nepřátele. Sovětský svaz vedený Stalinem se začal připravovat na válečné tažení proti západní Evropě. Chystal se „zažehnout plamen socialistické revoluce“ také na Západě. Stalin byl přesvědčen, že sovětská armáda je silnější než všechna evropská vojska dohromady a věřil, že Spojené státy do konfliktu nezasáhnou. Podle představ sovětských stratégů mělo průmyslové Československo plnit úlohu zbrojní dílny a jednotkám komunistických států dodávat zbraně, tanky a letadla. Československá ekonomika se musela přeorientovat z výroby spotřebního zboží na budování zbrojovek a hutí. Tím však úkoly Československa nekončily: také ono muselo vybudovat silnou armádu a připravovat se na válku. Militarizace společnosti dosáhla takového stupně, že se začal projevovat nedostatek mužů ve výrobě a do práce byly ve stále větší míře povolávány ženy.

To vše samozřejmě znamenalo pro hospodářství malého státu silný otřes, s nímž se nedokázalo bez následků vypořádat. Komunistické Československo se počátkem padesátých let dostalo do hluboké krize ekonomické, sociální a nakonec i politické, z níž neumělo najít východisko. Životní úroveň pracujících se zhoršovala a dokonce mnozí z těch, kteří komunistickou politiku od roku 1945 podporovali a v roce 1948 pomohli KSČ k moci, teď začali pochybovat, zda se rozhodli správně. K dovršení všeho zemřel 5. března 1953 Josif Vissarionovič Stalin. Jeho smrt hluboce zasáhla všechny pravověrné komunisty na celém světě. A o necelé dva týdny později, 14. března 1953, zemřel Klement Gottwald, předseda KSČ a prezident Československé republiky. Dikobraz, jakkoli byl humoristickým, respektive satirickým časopisem, musel na obě události reagovat. 

Vlna odporu

Skoro okamžitě se začaly množit akty odporu vůči komunistickému režimu, k nejvážnějším patřil bombový atentát proti městskému výboru KSČ v městečku Hostinné, k němuž došlo 7. března 1953. Přibývalo také protikomunistických letáků, hanlivých nápisů a hesel. Za těchto okolností pokládalo vedení KSČ za nezbytné co nejrychleji situaci stabilizovat a nejvyšší stranické a státní funkce, uvolněné Gottwaldovým úmrtím, obsadit.

Již 21. března 1953 byl novým prezidentem Československa zvolen Antonín Zápotocký, zatímco řízením stranického aparátu byl ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ pověřen Antonín Novotný. Nové vedení strany a státu muselo řešit řadu závažných problémů hospodářských i politických, od dosud užívaných represivních metod ovšem ustoupit nehodlalo. Snad největší komplikace československé ekonomice působila rozbujelá fluktuace a absentérství. Představitelé KSČ neviděli jiné východisko, než zavedení drastických trestů pro všechny, kdo nepřišli bez omluvy do práce, případně se rozhodli z podniku odejít bez souhlasu jeho vedení. Přesvědčit dělníky o tom, že jde o správnou věc, měl pomoci také Dikobraz.

Druhým zásadním opatřením, k němuž nové vedení KSČ přistoupilo, byla peněžní reforma. Došlo k ní ve dnech 30. května a 1. června 1953. V průběhu reformy nahradily dosud užívaná platidla nové peníze, vytištěné v SSSR. Občané si je mohli vyměnit v různém kursu, stanoveném podle výše jejich hotovosti a úspor. Většina lidí měla právo vyměnit si nejvýše 300 Kčs v poměru 5:1, což znamenalo, že za svých 300 korun dostali pouhých 60 nových. Většina československých obyvatel tak přišla o všechny své úspory. Současně bylo zrušeno přídělové hospodářství a byl zaveden volný trh pro všechno zboží. Reforma vyvolala mezi lidmi opět velké pobouření a na řadě míst došlo ke stávkám a masovým demonstracím. Jedním z nástrojů, který měl přispět k uklidnění situace, byl opět Dikobraz a jeho „humor“. 

Krize režimu

Že nakonec nebylo použito tak drastických trestů vůči stávkujícím a demonstrantům, jakými hrozil především Zápotocký, mohli občané poděkovat Moskvě. Také tam po Stalinově smrti nastoupilo „kolektivní“ vedení, které nemělo zájem na vyostřování konfliktů v satelitních zemích, jejich představitele si zvalo do Kremlu a rozdávalo pokyny k dalšímu postupu.

TIP: Poválečný přídělový systém v ČSR: Stalin bránil pomoci ze Západu

Ani českoslovenští soudruzi tomu neunikli a v Moskvě se dozvěděli, co všechno musí změnit: postihy stávkujících a demonstrantů omezit na minimum, zrušit vyhlášku o boji proti absentérství a fluktuaci, snížit početní stav armády a omezit výdaje na zbrojení, zastavit připravené represivní akce proti římskokatolické církvi nebo učinit rozhodné kroky ke zvýšení životní úrovně pracujících. K tomu všemu a ještě k dalším opatřením do konce roku 1953 skutečně došlo. Komunistický režim tak podnikl první kroky k překonání hluboké krize, v níž se již několik let potácel. O tom se však ve sdělovacích prostředcích a tedy ani v Dikobrazu nepsalo.

Balikpapan by mohl být určitým zobecněním toho, co se děje na Kalimantanu. Velký přístav, odkud se vyváží petrolej, dřevo, uhlí... Tyhle těžební a výrobní společnosti asi nejsou tak docela místní, že?

Po formální stránce jsou často vedeny jako indonéské společnosti, ale většinou za nimi stojí výrazný zahraniční kapitál. Nejčastěji pak Malajsie a Čína. Ale řada je jich „původem“ také ze Singapuru, Indie, Jižní Koreje, Srí Lanky, Spojených států amerických nebo Kanady.

K tomu, co jejich přítomnost znamená pro přírodu, se ještě dostaneme. Zajímá mne však i to, jestli přinášejí více pracovních příležitostí místním lidem...

Není to tak jednoznačné. Přítomnost nadnárodních společností samozřejmě zvyšuje lokální zaměstnanost a dává lidem práci. Ale je to viděno jen našimi měřítky. A ty, upřímně řečeno, v Indonésii neplatí a jsou dost scestné.

Našli by tedy zdejší lidé stejné pracovní uplatnění, nebo by si mohli vydělat takové peníze, kdyby nebylo těžařských kolosů?

Než se tu ty velké společnosti objevily, živili se zdejší lidé zemědělstvím a rybářstvím. A uživili se poměrně dobře. S příchodem průmyslu se hodně věcí změnilo. Někteří vesničané skutečně získali práci v „našem“ slova smyslu, ale právě tak řada z nich o obživu přišla.

Co se v dříve klidném Balikpapanském zálivu tak najednou změnilo?

Půda je zabírána, řeky znečišťovány – a nejen v důsledku toho tradiční zemědělství a rybolov zaniká. Navíc se sem za vidinou práce stěhuje chudina, tedy lidé z oblastí, kde už tento „příchod civilizace“ proběhl, a kde nyní panuje velká nezaměstnanost a bída. Spousta nově příchozích pak zdejší situaci ještě víc komplikuje, a může dojít k eskalaci řady konfliktů, včetně těch etnických.

Takže příchod nové civilizace je důvodem zániku té staré?

Ano, Balikpapanský záliv je toho dobrým příkladem. V současné době tu expanduje obrovský průmyslový komplex, který ale znečištěním vody způsobil kolaps místního rybářství, a připravil tak o obživu více než tisícovku rodin žijících na pobřeží. Z nich ale ve zmíněném průmyslovém závodu pracují jen čtyři lidé. Zaměstnanost v celé oblasti tabulkově stoupá, ale je to dáno především imigrací z jiných průmyslových oblastí Indonésie. Jenže právě tak roste i míra chudoby zdejších obyvatel, a jejich nespokojenost s životními podmínkami. Není to regionální záležitost, něco podobného se odehrává po celém Kalimantanu.

Zdejší příroda má množství závažných problémů – především kácení lesů, naftaře a samozřejmě plantáže olejných palem. Lze vůbec sestavit žebříček potenciální nebezpečnosti jejich dopadu?

Největším problémem jsou dnes plantáže olejných palem. Kvůli těm se kácí obrovské plochy primárních i sekundárních pralesů hlavně v nížinách, to jest tam, kde se soustřeďuje i nejvíc biodiverzity Bornea. Další v pořadí je také těžba hnědého uhlí, a zakládání velkoplošných plantáží akácií pro papírenský průmysl. Samotná těžba dřeva, ať už legální či ilegální, zůstává velkým problémem hlavně v odlehlejších oblastech Bornea. A to z jednoho prostého důvodu – v dostupnějších lokalitách už bylo všechno cennější dřevo vytěženo.

Kácení dřeva už tedy není největší problém?

Na rozdíl od palmařského, hnědouhelného nebo papírenského byznysu se v případě těžby dřeva většinou jedná o selektivní kácení. Po vytěžení cenných vzrostlých stromů má les možnost, alespoň teoreticky, postupně regenerovat. V praxi k tomu ale obvykle nedochází, protože vytěžené lesy bývají velmi rychle osídleny, vyklučeny, a rozprodány. Často jsou pak předurčeny k přeměně v plantáže. A pak je tu ještě jedna opravdu velká hrozba, kterou představují lesní požáry. Ty jsou sice povšechně považovány za přírodní kalamity, ve skutečnosti ale za jejich původem stojí v převážné většině případů lidé. Důvody jsou různé, obecně ale platí, že riziko požárů vzrůstá s tím, jak do pralesa proniká těžba dřeva, zemědělství a osídlení.

Pojďme k tématu, které jste sám označil jako největší problém – palmový olej. Jak vlastně vypadá celý ten výrobní řetězec, respektive komu z něj plynou zisky?

Velká část peněz odplouvá do zahraničí, hlavně do Malajsie, Číny a Singapuru, ale pochopitelně, že část výdělku v Indonésii zůstává. Problémem je, že vzhledem k nezměrné míře korupce a počtu defraudací se ty peníze rozplynou někde v úrovni horních deseti procent obyvatelstva.

Copak si to místní nedokážou spočítat? Zůstane na Kalimantanu jen zdevastovaná půda a vyčerpaní lidé?

Hrozí to. Indonésané nemají právě sklony k dlouhodobému plánování a při jednáních dávají přednost penězům na ruku. Pokud jim někdo za jejich půdu nabídne pakatel peněz v hotovosti, rádi ji dnes prodají. Navíc příliš důvěřivě věří slibům – často jim někdo ten pakatel nabídne splatit až po první sklizni, tedy zhruba za sedm let. I tak rádi tu nabídku přijmou, jenže to už své peníze sotva uvidí. Odehrává se tu hodně podobných scénářů, a místní nejsou schopni se z nich poučit.

Jakou vlastně mají plantáže dlouhodobou prognózu? Jak dlouho můžou produkovat olej?

Kalimantan má velmi chudé půdy, takže je tu situace ještě o něco horší, než jinde. Palma olejná poskytuje největší výnos mezi sedmým a patnáctým rokem. V té době je to skutečně vysoce produktivní plodina. Výtěžnost na hektar má opravdu asi osmkrát vyšší než naše řepka olejná. Jenže v téhle etapě vyčerpá z půdy veškeré živiny, dokonce i podzemní vodu. Můžete tu vidět, jak vedle velkých plantáží vysychají řeky. Po maximálně osmileté špičkové úrodnosti celková míra produkce klesá, a strom mezi 25 až 30 lety pozvolna odumírá. Tím se zdejší plantáže liší od úrodnější Malajsie, kde se podaří ještě jeden cyklus produkce palmového oleje. Jenže na chudých a už vyčerpaných půdách Kalimantanu to není už možné.

To nezní moc nadějně. Co bude následovat?

To se právě teprve ukáže. Na Kalimantanu jsou palmové plantáže relativní „novinkou“, a jen málokterá plantáž zde dosáhla věku tří desítek let. Po počáteční expanzi plantáží zůstane jen neúrodná step bez jakéhokoliv hospodářského využití, snad jen s výjimkou těžby hnědého uhlí. Ta ale přináší své vlastní ekologické dopady.

Jak se tedy další rozvoj palmových plantáží podepíše na místní biodiverzitě?

Na to je snadná odpověď – prakticky všechny vzácné druhy zvířat a rostlin z míst obsazených plantážemi zmizí. Zůstane tu jen pár druhů – dikobrazi, divoká prasata, jelínci mundžakové. Tu a tam na zemědělsky obhospodařovanou plochu zabloudí sloni nebo orangutani, kteří už nemají možnost hledat obživu jinde. Ti jsou pak hubeni jako škůdci.

Copak tady nefunguje nějaká legislativní ochrana vzácných druhů, tak jako u nás?

Indonéské zákony jsou na první pohled překvapivě mnohem lepší a propracovanější než ty naše. Alespoň pokud jde o ochranu přírody. Problémem je jejich poněkud nešikovná formulace, s níž si umí dobrý právník pohrát a obejít ji. Primární je tu ale nezájem o jakékoliv prosazování práva, tedy zákonů. Jen ve skutečně malém procentu případů tu vůbec dojde k podání žaloby. A jsme zase u korupce, která je v Indonésii opravdu všudypřítomná, skoro každého si tu lze koupit.

Znamená to, že místní obyvatelé o ochraně přírody vůbec nic nevědí?

Není to zase až tak zlé. Zdejší lidé mají slušné povědomí o ochraně přírody a krajiny, řekněme tak na úrovni srovnatelné s Evropany. Jenže veřejné povědomí samo o sobě nestačí, zvlášť pokud chybí politická vůle.

Mají zdejší ikonické druhy nějakou naději na přežití?

Myslím, že ano, ale bohužel ne všechny. Velmi malou naději dávám třeba nosorožcům. Podobně špatně jako oni jsou na tom velké šelmy a také řada primátů. Na druhé straně věřím, že třeba orangutani nebo kahauové nosatí na Borneu přežijí, pokud se podaří stávající situaci zvrátit.

Jak to podle vašich vědomostí vypadá na dalších místech Indonésie, jako je Jáva, Bali a Nová Guinea. Odehrává se tam stejný scénář?

To by bylo úplně jiné povídání. Jáva a Bali se do kritické situace dostaly už v devatenáctém století, když tu Holanďané zavedli intenzivní zemědělství. To s sebou přineslo obrovský populační boom. Problém, který teď Jáva má, je tedy především přelidnění, a z původní přírody tu ve srovnání s Kalimantanem zůstalo jen velmi málo. Probíhá tu sice další odlesňování, ale už pomalejším tempem. Na Papui je proces deforestace oproti Kalimantanu o pár desítek let opožděn, ale vyhlídky do budoucna jsou velmi podobně neradostné.

TIP: Orangutani vyhnaní z ráje: Primáti, kteří musejí žít mimo prales