V roce 1993 byla ve svém bytě v Minneapolis nalezená 35letá Jeanne Ann Childs s četnými bodnými ranami. Vrah tehdy nebyl dopaden a případ zůstával neobjasněný. Jednou z mála stop byla DNA nalezená na místě činu. V roce 2005 odeslala FBI vzorky DNA do kriminalistické databáze, ani to však nepřineslo kýžený výsledek. Změna přišla až s rozvojem genealogických civilních testů DNA – v roce 2018 FBI porovnala nalezené vzorky s touto databází a nalezla shodu. Ukázalo se, že do databáze je odeslal sám pachatel, nebo někdo z jeho příbuzných.

Data z DNA databáze naznačují, že vrahem Childsové by mohl být dnes 52letý Jerry Westrom. FBI ho v lednu 2019 sledovala na hokejový zápas, kde Westrom snědl hotdog, utřel se ubrouskem a odhodil ho do odpadkového koše. To se mu nakonec stalo osudným. Agenti FBI se totiž ubrousku zmocnili a získali z něj Westromovu DNA.

TIP: Chcete vědět, jak kdo vypadal? Mrkněte se do DNA!

Následné analýzy potvrdily, že Westrom, který má jinak na svém kontě několik přestupků, je s velkou pravděpodobností hledaným vrahem Childsové. Westrom byl před pár dny zatčen a obviněn z vraždy. Obviněný vinu odmítá, a tvrdí, že v bytě Childsové vůbec nebyl, bude ale složité přesvědčit o tom porotu.

Jediné, co budete potřebovat, je ničím nerušený výhled nad jihovýchodní obzor. Pokud se nad něj mezi 1. až 3. březnem v ranních hodinách podíváte, spatříte uzoučký srpek Měsíce doprovázený trojicí zářivých bodů.

Jupiter, Saturn i Venuše

Jak už asi tušíte, jedná se o objekty z říše planet. Nejvýš nad horizontem a také nejvíc nad jihem zahlédnete žlutobílý Jupiter v souhvězdí Hadonoše. Vydáte-li se doleva a níž k obzoru, narazíte nejdřív na nažloutlý Saturn ve Střelci a posléze i na blyštivou Venuši na pomezí Střelce a Kozoroha. Poloha Měsíce se bude měnit s každým dnem: 1. března jej uvidíte mezi Jupiterem a Saturnem, 2. března mezi Saturnem a Venuší a konečně 3. března mezi Venuší a jihovýchodním horizontem. Pro úplnost dodejme, že napravo od krále planet bude na obloze patrná i jasná stálice Antares ze souhvězdí Štíra. 

Hovoříme-li v březnu o planetách, nesmíme zapomenout ani na další dvě oběžnice viditelné očima i bez dalekohledu: naoranžovělý Mars a nenápadný Merkur. Rudou planetu zahlédnete po celý březen v první polovině noci nad západem v souhvězdí Berana a následně Býka. V případě Merkuru se pozorování omezí jen na několik počátečních březnových dní, kdy jej už pouze s obtížemi spatříte těsně nad západním horizontem v souhvězdí Ryb.

Výprava do Lodní zádi

O poznání méně nápadné objekty vzdáleného vesmíru se vydejte hledat v prvních dvou březnových týdnech, zejména kolem 6. března, kdy Měsíc dospěje do novu a nebude rušit svým svitem. Nabízí se třeba výprava do souhvězdí Lodní zádi, respektive do té části, kterou je možné spatřit z našich zeměpisných šířek. Z České republiky lze totiž sledovat jen severní cíp jinak velkého souhvězdí, v březnu poněkud nesměle vykukující nad jižní obzor (viz Loď Argo). 

Z jeho nápadnějších stálic stojí za zmínku pouze dvě hvězdy třetí velikosti, Ró a Chí Puppis. Snadno je sice zahlédnete i bez dalekohledu, ovšem pozornost na sebe rozhodně nestrhnou – mimo jiné proto, že v sousedním souhvězdí Velkého psa narazíte na hrst o poznání výraznějších stálic včetně Siria, nejjasnější hvězdy noční oblohy.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Ryb, 20. března ve 23:58 SELČ vstoupí do znamení Berana; nastává jarní rovnodennost, začíná astronomické jaro

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný na počátku březnanízko nad západem
• Venuše – viditelná ráno nízko nadjihovýchodem
• Mars – viditelný v první polovině noci nad západem
• Jupiter – viditelný ráno nad jihem
• Saturn – viditelný ráno nízko nad jihovýchodem
• Uran – viditelný v první půli březnanad západem
• Neptun – nepozorovatelný

Úkazy na nebi

• 1. až 3. března – seskupení Měsíce, Jupitera, Saturnu a Venuše na ranní obloze nad jihovýchodem
• 11. března – setkání úzkého měsíčního srpku a Marsu na večerním nebi nad západem
• 12. a 13. března – setkání Měsíce a jasného Aldebaranu ze souhvězdí Býka na večerní obloze
• 18. března – setkání Měsíce a jasného Regula ze souhvězdí Lva na nočním nebi (nejblíž si budou kolem půl čtvrté ráno 19. března, kdy je bude dělit cca 1,5°)
• 27. března – setkání Měsíce a Jupitera na ranní obloze nad jihovýchodem (bude je dělit cca 1°)
• 29. března – setkání Měsíce a Saturnu na ranním nebi nízko nad jihovýchodem (bude je dělit cca 1°)

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

V okamžiku zformování prvních těžkých tankových oddílů prakticky neexistovaly žádné pevně dané instrukce pro způsob jejich použití. Útvary proto zpočátku experimentovaly a improvizovaly podle aktuální situace na bojišti a velitelé své poznatky a zkušenosti předávali generálnímu štábu ve svých operačních hlášeních.

Předchozí část: Pancéřová pěst třetí říše: Těžké tanky na východní frontě 

V květnu 1943 pak na základě těchto informací vznikly první taktické manuály pro nasazení oddílu jako celku i pro taktiku jednotlivých tankových rot. Tyto manuály identifikovaly čtyři hlavní úkoly těžkých tanků – udeřit na hrotu útoku proti silné nepřátelské obraně, zničit protivníkovy obrněné cíle palbou na velkou vzdálenost, prorazit obrannou linii a nakonec se probít do nepřátelského zápolí.

Taktika

Manuál pro úroveň roty zdůrazňoval především boj proti jiným tankům a činnost těžkých obrněnců vnímal jako silně ofenzivní. Ačkoliv dokument zmiňuje několik možných účinných formací postupu při útoku tankové roty, jako nejefektivnější označuje klín, do nějž se tanky měly podle instrukcí rozvinout v šíři zhruba 700 m a hloubce 400 m. Obrannou taktikou se manuál prakticky nezabýval – pouze důrazně doporučoval jakýkoliv znehybněný či neopravitelně poškozený tiger zničit výbušninami, aby nepadl do rukou nepřítele.

Oproti tomu příručka pro nasazení celého praporu se soustředila prakticky jen na obecné instrukce týkající se účelu a organizace praporu a jeho použití na bojišti. Tento dokument rovněž kladl důraz na ničení nepřátelských tanků, hovořil ale i o nutnosti těžké tanky koncentrovat a provádět s nimi vysoce agresivní výpady v rozhodujících momentech bitev. Manuál pro prapor tedy tigery považoval za rozhodující zbraň, která neměla být za žádnou cenu nasazována na druhořadé úkoly či akce vhodné pro lehčí tanky.

Jejich činnosti měl také předcházet důkladný průzkum a pečlivá příprava logistického zabezpečení, zvláště pokud měly být tigery schopny nepřítele pronásledovat. Pro velitele na úrovni sboru a armády pak existovaly instrukce pro strategické nasazení tigerů, ve kterých lze nalézt způsoby, jak obrněnce co nejlépe využít vzhledem k jejich přednostem i slabinám. Oproti manuálům pro rotu a prapor také varovaly před přílišným přetěžováním tanků. Tigery tak například neměly absolvovat příliš rychlé přesuny, delší vzdálenosti měly po vlastní ose překonávat je výjimečně a po každé déletrvající akci měl být těžkým tankovým praporům poskytnut dostatek času na přeskupení, odpočinek a údržbu strojů.

Neslavné začátky

Křest ohněm tigery absolvovaly již v září 1942, jen pár měsíců po zavedení těžkých tanků do služby. Adolf Hitler toužil své nové obrněnce co nejdříve vyzkoušet v boji a v létě 1942 proto vydal rozkaz vyslat tigery na východní frontu, kde měly v rámci skupiny armád Sever asistovat německým silám při obléhání Leningradu. Dvaadvacátého září obrněnce z 1. roty 502. oddílu vyrazily do útoku jižně od Ladožského jezera, tři ze čtyř strojů ale uvázly v bahně, takže je musela odtáhnout vyprošťovací vozidla.

Podobným fiaskem skončilo i druhé nasazení. Rozdíl spočíval pouze v tom, že tentokráte zůstaly nepojízdné všechny čtyři tanky, přičemž jeden Němci nedokázali dopravit zpět za vlastní linie a ženisté jej proto později museli pomocí trhavin zničit, aby nepadl do rukou Rudé armády. Šlo o vůbec první totální ztrátu tigeru. V období od ledna do března 1943 se pak stroje 502. oddílu účastnily obrany proti dvojici velkých sovětských ofenziv, nicméně 1. rotu i nadále trápil obtížný terén a také časté poruchy, takže během daného období jen zřídkakdy mohla vyslat do boje více než čtyři tigery najednou.

Neslavné začátky

Rovněž utrpěla i první bojové ztráty, a tak musela postupně odepsat celkem šest těžkých tanků. Tři stroje zničily v bezvýchodné situaci jejich vlastní osádky, jeden tiger pak v relativně zachovalém stavu padl do rukou Sovětům. Na druhou stranu si ale tankisté 502. praporu během daného období nárokovali na 160 zničených sovětských obrněnců a ukázali tak bojový potenciál tigerů. Od počátku roku 1943 působil na frontě i 503. oddíl, jehož tanky v prosinci 1942 dorazily na jižní úsek východní fronty s cílem asistovat skupině armád Don při stabilizaci fronty, narušené zkázou 6. armády v troskách Stalingradu.

Prapor dostal za úkol střežit přechody přes řeku Manyč a působil tam od 1. do 17. ledna, kdy se přesouval z místa na místo dle aktuální potřeby. Hned během prvního střetnutí si jeho příslušníci připsali 18 zničených sovětských tanků při ztrátě jediného PzKpfw III, o tři dny později pak oddíl asistoval při jednom z protiútoků a vyřadil osm tanků T-34 za cenu ztráty dvou tigerů a jednoho PzKpfw III. Po konsolidaci sil a stabilizaci fronty se 503. oddíl přesunul k Rostovu na Donu, kde jeho tanky chránily důležité železniční uzly a čelily početným lokálním výpadům rudoarmějců.

Během těchto střetnutí se ukázala velká flexibilita praporu, který se dokázal efektivně přizpůsobit neustále se měnícím cílům a velícím strukturám. Tigery často operovaly u různých jednotek i ve velikosti čet či dokonce jednotlivě. Během ledna a února 1943 si útvar nárokoval více než 70 zničených nepřátelských tanků a přes 55 protitankových děl. Ztráty ale narůstaly a 22. února, kdy byl prapor stažen do Taganrogu k doplnění stavů, již disponoval pouze dvojicí bojeschopných tigerů a pěti kusy PzKpfw III.

Jste zvyklí pouštět si při práci hudbu? Pak vás zřejmě nepotěší nový výzkum Neila McLatchieho z Lancasterské university. Poslech hudby při práci podle něj omezuje kreativitu.

Badatelé uspořádali sérii experimentů, při nichž dobrovolníci měli za úkol nalézt slovo, které je možné spojit se třemi jinými, na první pohled nesouvisejícími slovy. To je oblíbený postup, s jehož pomocí psychologové často testují verbální kreativitu. Účastníci experimentu takový úkol plnili v prostředí úplného ticha a při poslechu hudby.

TIP: Hudba ovlivňuje naše utrácení v restauracích a obchodech

Výsledky experimentů mluví jasně. Ve všech případech lépe uspěli lidé, kteří plnili zadání za úplného ticha. Zároveň je ale jasné, že šlo o experimenty malého rozsahu, v nichž vědci testovali pouze jediný typ kreativity. Předchozí studie ale ukázaly, že hudba či hluk snižují celkovou pozornost. Do budoucna bude rozhodně zajímavé podobné experimenty zopakovat ve větším rozsahu a s různými typy kreativity.

Astronomové nedávno objevili hvězdné mládě, které je velmi speciální tím, že z něj proudí dva nestejné výtrysky hmoty. Tyto výtrysky se spustily v různou dobu, pohybují se různou rychlostí a mají ke hvězdě různý úhel sklonu.

Když se hvězda zrodí z molekulárního vodíkového mračna a zažehne svoji termojadernou reakci, obvykle stále ještě roste a přitahuje okolní hmotu. Někdy se přitom stává, že část hmoty unikne gravitační přitažlivosti hvězdného mláděte a vyrazí od něj pryč, v podobě rozmanitých výtrysků hmoty.

Netradiční výtrysky plynu

Výtrysky hvězdného mláděte, které nese označení MMS 5/OMC-3, jsou ale vážně zvláštní. Jeden z výtrysků této hvězdy se pohybuje rychle a spustil se asi před 500 lety. Pomalejší z výtrysků začal dříve, asi před 1 300 lety. Yuko Matsushita s kolegy změřili charakteristiky rádiových vln záření výtrysků a z nich odhadli jejich rychlost a stáří.

TIP: Soustava ALMA pozorovala kvílení čerstvě zrozené masivní hvězdy

Pozorování takto mladých výtrysků je pro astronomy velmi přínosné. Starší výtrysky totiž mohou měnit své vlastnosti v důsledku vnějších vlivů. Výjimečná mladičká hvězda MMS 5/OMC-3 by svými výtrysky mohla přispět k pochopení toho, jak vlastně takové výtrysk hmoty vznikají. Pozorování umožnily velmi citlivé radioteleskopy soustavy ALMA.

Na sobotní ráno, 26. listopadu 1983, asi strážní v opevněném skladišti Brinks-Mat nikdy nezapomenou. Dobře hlídaná pokladnice nedaleko letiště Heathrow u britské metropole totiž těsně před úsvitem přilákala skupinku lupičů v kuklách. S tím, jak dostat ze strážců přístupové údaje, se vetřelci příliš nepárali: Svlékli muže do naha, svázali je a polili benzinem. Když jim pak s hořící sirkou u hlavy vyhrožovali upálením, k smrti vyděšení hlídači se dlouho nerozmýšleli. Prozradili číselné kombinace k zámkům podzemních sejfů, přesněji řečeno každý tu část kódu, jež mu byla svěřena. 

Překvapení v sejfu

Zatímco pro ostrahu se zmíněná sobota stala asi nejhorším dnem v životě, pro lupiče představovala pravý opak. Když totiž sejf otevřeli, spatřili něco nevídaného: Uvnitř odpočíval náklad čítající 6 800 zlatých prutů o celkové váze tři tuny (viz Poklad v kartonu). Ve skladišti se měl ohřát pouze jediný den a následně putovat na Dálný východ. 

Lupiči si sice původně přišli „jen“ pro tři miliony liber, ovšem nenadálou nadílkou se nenechali vyvést z míry. Narychlo sehnali další dodávku a za necelé dvě hodiny tři tuny materiálu naložili a zmizeli. Odváželi si lup v hodnotě 26 369 778 liber, dnešní ekvivalent víc než 2,5 miliardy korun. 

Netrvalo ovšem ani dva týdny a Scotland Yard dostal za mříže hned tři z předpokládané šestice lupičů. Hlavním vodítkem se přitom stala výpověď strážného z Brinks-Mat Anthonyho Blacka, který pod nátlakem přiznal, že gangu prozradil důležité informace o uspořádání skladiště a době, kdy bylo nejjednodušší na místo proniknout. Jelikož s detektivy spolupracoval, vysloužil si pouhých šest let za mřížemi. 

Tyran a Plukovník 

Jak odhalilo následující vyšetřování, zloději měli akci dobře promyšlenou. První zatčený, 38letý profesionální lupič Mickey McAvoy, byl v londýnském podsvětí dobře známý jako „Tyran“. Organizátorem a koordinátorem celé akce se pak stal 41letý Brian Robinson, řečený „Plukovník“. Oba vyfasovali 25 let za mřížemi a policie mohla být zdánlivě spokojená. Až na jedno zásadní „kdyby“: Ani po dalším roce usilovného pátrání se nenašla jediná unce ukradeného zlata. 

Teprve o mnoho měsíců později začala policie rozplétat příběh jedné z největších bankovních krádeží v dějinách. Ukázalo se, že do gangu patřilo podstatně víc lidí. Nešlo jen o přímé účastníky lupu, ale také o rozsáhlou síť distributorů, kteří díky obratným transakcím nechávali zlato dlouhé měsíce mizet tak, aby všechno vypadalo legálně. Hlavní stopy nakonec vyšetřovatele přivedly ke dvěma zásadním postavám zmíněné sítě: k podnikateli Kennethu Noyeovi, známému svými kontakty na zkorumpované policisty, a k jeho komplici, klenotníkovi Johnu Palmerovi.

Roztavit a znovu odlít 

Noyeova strategie, jak kradené zlato legalizovat, vycházela z toho, že bylo čisté a pruty měly sériová výrobní čísla. Samozřejmě je tak nebylo možné volně prodávat, neboť by policii okamžitě přivedly na stopu. Noye si tedy pronajal tavnou pec, načež nechal zářivý kov nejprve roztavit a poté znovu odlít, ovšem již bez zmíněného čísla. Následně zlato odeslal do své firmy v Bristolu, která se zabývala distribucí šperků. Tam „poklad“ opět roztavili a smísili s měděnými a stříbrnými mincemi. Odtud upravený lup putoval do státní zkušebny v Sheffieldu, kde nic netušící úředníci pruty zvážili, vyměřili z nich daň a především je legalizovali. 

Tržby z prodeje zlata se následně přesouvaly na jeden z Noeyho účtů v Bristolské bance, odkud si je pak oba zločinci vybírali v hotovosti: Peníze jednoduše nacpali do černých pytlů na odpad a převezli je do Londýna, kde část z nich předávali stále unikajícím lupičům. Jen v průběhu pěti měsíců se tak na účtu protočilo asi deset milionů liber. Banka musela kvůli množství transakcí zanedlouho dokonce přijmout pokladníky, kteří se specializovali výhradně na obchody s Noyem. Ohromné výplaty jí však odčerpávaly bankovky, takže o jejich nahrazení požádala centrální finanční instituci – Bank of England. Tamní úředníky ovšem žádost překvapila: Přece jen, miliony liber si spořitelé z menšího města nevybírají každý den. Zalarmovali proto policii, která tak přišla podnikateli na stopu. 

Vražda, nebo sebeobrana?

Sledování podezřelého vyústilo ve velmi dramatické události. Policisty, kteří měli Noyeho hlídat, totiž nešťastně prozradili psi pobíhající na zahradě jeho domu. Zločinci povolily nervy – jednoho detektiva dostihl a zabil několika ranami nožem. 

Jeho následné zatčení opět potvrdilo, že je skutečným dítětem štěstěny. Obratnou obhajobou se mu totiž podařilo soudce přesvědčit, že jednal v sebeobraně. Muži zákona se prý nejen neprokázali, ale navíc na něj útočili na jeho vlastním pozemku a na obličejích měli kukly, takže vše vypadalo jako ozbrojené přepadení. Policie však záhy slavila alespoň malý úspěch – na Noyeově zahradě našla několik zlatých prutů, a mohla ho tak obvinit z komplotu týkajícího se ukradeného zlata. Dostal pokutu sedm set tisíc liber a trest odnětí svobody na čtrnáct let. 

Policisté pobouření smrtí kolegy se pustili do vyšetřování s novou motivací. Záhy odhalili propojení mezi Noyem a Palmerem, načež do luxusní venkovské rezidence druhého zmíněného vniklo nad ránem ozbrojené komando. Na místě jej nenašli, na zahradě domu ovšem objevili jeho ilegální tavírnu zlata. Palmer byl v té době na rodinné dovolené na ostrově Tenerife, kde ho svými otázkami zasypali novináři. Bulvár mu dal přezdívku „Goldfinger“ neboli „zlatý prst“. Ačkoliv se pokoušel si pobyt maximálně prodloužit, propadlý pas ho nakonec donutil bezpečné hnízdo opustit. Zkusil utéct do Brazílie, ale úřady ho vrátily do Británie, kde byl okamžitě zatčen a souzen. Stál nad ním ovšem anděl strážný: Palmer přesvědčil porotu, že o ničem nevěděl, a vyvázl bez trestu.

Velmi chytrá „pračka“ 

Tou dobou už se ovšem do podniku s ukradeným zlatem a následným praním nelegálních peněz zapojilo téměř padesát dalších lidí. A transakce běžely jako na drátkách. Komplicové totiž museli nějak naložit s obrovskými částkami získanými prodejem cenného kovu a nevzbudit při tom podezření. Vymysleli a následně uplatňovali v podstatě stále stejný „prací cyklus“. 

Kriminálníci – často dobře situovaní finančníci – založili v Karibiku, především v Panamě, řadu obchodních společností a fondů. Majetek však předtím důkladně „protočili“ přes banky v šesti zemích, včetně Švýcarska či Normanských ostrovů, což prakticky znemožnilo dohledání zdrojů. Odhalit stovky bankovních účtů by totiž pro britskou policii znamenalo získat soudní příkazy v šesti různých jurisdikcích, a to by zabralo řadu let. 

Kam zlato zmizelo?

Kromě malé části zlata nalezené na Noyeově zahradě tak zůstane osud lupu zřejmě navždy tajemstvím. Není však bez zajímavosti, že každý nový zlatý šperk koupený v Británii během čtvrtstoletí po loupeži byl pravděpodobně vyroben právě z materiálu z Brinks-Mat. 

TIP: Loupeže století: 5+1 šokujících krádeží diamantů

A příběh zřejmě pokračuje i do současnosti: Johna Palmera, jehož majetek se svého času odhadoval na 300 milionů liber a který vlastnil síť víc než 120 společností, v roce 2015 někdo zastřelil na zahradě jeho sídla v Essexu. Neznámý útočník možná věděl o ztraceném kovu víc, než se kdy dozvědí běžní smrtelníci. Podle některých zdrojů navíc zmizelo nebo bylo zavražděno osmnáct dalších lidí, kteří se do loupeže namočili. 

Ve Vietnamu vzniklo mnoho fotografií, jež lze označit za ikonické a které jsou věrným otiskem tehdejší reality války v džungli. Většinu proslulých snímků vytvořil ve Vietnamu německý válečný fotograf Horst Faas (1933–2012), který pracoval pro agenturu AP. Nebyl v té době žádným nováčkem – měl za sebou už fotografickou dokumentaci například války v Alžírsku. O jeho oddanosti práci svědčí mimo jiné fakt, že i když roku 1967 utrpěl ve Vietnamu vážné zranění, přesto na tomto bojišti zůstal a dále válečné události dokumentoval.

Kromě samotného fotografování se také značnou měrou zasloužil o publikování dvou slavných a zároveň silně kontroverzních snímků z Vietnamu, které agentury pro hrůzný obsah vůbec nechtěly pustit dále do médií. Jednalo se o snímek Eddie Adamse zachycující popravu zajatce Vietkongu v Saigonu z roku 1968 a snímek takzvané Napalm girl (nahé dívenky Kim Phuc utíkající po zasažení napalmem) vyfotografované v červnu 1972 Nickem Utem. Faas byl za své počiny dvakrát odměněn prestižní žurnalistickou a uměleckou Pulitzerovou cenou.

Vietnamská Mona Lisa

Jedna z jeho fotografií však v sobě nese zvláštní kouzlo. Vyzařuje z ní smutek mladých mužů vytržených ze svých mírových životů v USA a odvedených do Vietnamu. Fotografu Faasovi se 18. června 1965 povedla podobná věc jako na počátku 16. století Leonardu da Vinci na portrétu Mony Lisy – zachytil plachý a tajuplný úsměv, který nutně musí uhranout každého, kdo se na snímek podívá.

Toho dne působil Faas spolu se 173. výsadkovou brigádou v oblasti Phouc Vinh v jižním Vietnamu, kde vyfotografoval hezkého muže s pronikavě modrýma očima, jehož uhrančivý pohled i mladistvá tvář prozrazují nevinnost mládí. Zároveň však páska na helmě s nápisem „War Is Hell“ (Válka je peklo) poukazuje na skutečnost, že tento mladík již mnohé viděl a zažil. Tento a jemu podobné texty se staly jakýmsi němým protestem mnohých amerických vojáků proti válce. A právě tento kontrast – nevinnost mládí a prožité hrůzy války – se staly důvodem, proč měla média o snímek takový zájem.

Neznámý mladík s modrýma očima

Identita pěkného mladíka však zůstávala po dlouhá léta neznámá, protože i sám Faas dodal k fotografi i následující popisek: „Snímek neznámého vojáka byl pořízen 18. června 1965. Voják byl se svou jednotkou, 173. výsadkovou brigádou, na letišti Phouc Vinh v jižním Vietnamu, kde plnil své povinnosti při obraně prostoru.“ Až po několika desítkách let se podařilo zjistit, že voják na snímku byl Larry Wayne Chaffin (1946–1985), který do Vietnamu odešel v květnu 1965 ve věku pouhých 19 let a jenž tam sloužil jeden rok. Poté se oženil se svou dívkou Fran, avšak velmi těžko se prý začleňoval do civilního života a již roku 1985 zemřel.

TIP: Slavná Afghánská dívka je ve vězení: Hrozí jí až 12 let za mřížemi

V roce 2012 vdova po Chaffinovi prohlásila, že onen po dlouhá léta neznámý voják je její manžel, což doložila mnoha rodinnými snímky. Při té příležitosti si vzpomněla na příhodu, která se odehrála při Larryho návratu z Vietnamu. Prý měl při výstupu z letadla v podpaží výtisk armádního periodika Stars and Stripes. Ukázal jí onen snímek v novinách a s lehkou nadsázkou řekl: „Tento obrázek ze mne jednou udělá boháče.“

Chaffin se toho však bohužel nedožil – zemřel v pouhých 39 letech v důsledku komplikací diabetu. Někdy se udává, že tato nemoc se u něj rozvinula v důsledku působení přípravku Agent Orange používaného ve Vietnamu.

Interleukin 37 (IL-37) je významným proteinem imunitního systému. Jeho úkolem je tlumit záněty a také brzdit příliš intenzivní imunitní reakce. Lidské tělo ho produkuje jen ve velmi malých množstvích. Pro medicínu je tento protein velmi zajímavý, takže se vědci a lékaři snaží tento protein nějakým způsobem vyrobit, například v kulturách geneticky upravených bakterií. Je to ale velmi obtížné, a často také velice nákladné.

Američtí biotechnologové se proto rozhodli, že si interleukin 37 vypěstují na plantáži tabáku. Podařilo se jim pozměnit genetickou informaci tabáku tak, že ve svých buňkách vytvářejí tento lidský protein. V následných experimentech ověřili, že rostliny tabáku tento protein skutečně obsahují, a že je možné jej získat ve velmi zajímavém množství.

TIP: Smíření s tabákem? Květy tabáku obsahují slibné antibiotikum

Pokud se biotechnologům podaří vyrábět velké množství interleukinu 37 za přijatelnou cenu, mohl by být využíván v medicíně mnohem častěji než dnes. S jeho pomocí je možné léčit či zmírňovat příznaky mnoha nebezpečných zánětlivých či autoimunitních onemocnění, jako je například diabetes 2. typu, mrtvice, demence nebo artritida. Využití by mohl nalézt i při transplantacích.

Okolní vesmír je plný kosmického plynu, a také prachu. Právě původ kosmického prachu, který představuje významnou surovinu pro tvorbu nových hvězd a planet, zůstával dlouho pro vědce záhadou. Prachu je ve vesmíru poměrně hodně, a odborníci si lámali hlavy, kde se ho tam takové množství bere.

Astronom Mikako Matsuura z britské Cardiff University a jeho spolupracovníci nedávno pozorovali jev, který podle všeho původ kosmického prachu dostatečně vysvětluje. S pomocí unikátní letecké observatoře NASA jménem SOFIA (Stratospheric Observatory for Infrared Astronomy) se zaměřili na pozůstatek nejbližší známé supernovy SN 1987A.

Infračervené záření prachu po supernově

Pozorování pozůstatku této supernovy ukázala, že po dramatické kosmické explozi, jakými supernovy bezesporu jsou, zůstane velké množství kosmického prachu. Badatelé tvrdí, že exploze supernovy sice prachové částice v okolí zničí, vše ale nasvědčuje tomu, že se v okolí supernovy po průletu rázových vln ultimátní exploze částice prachu opět vytvoří.

TIP: Vysokorychlostní supernova odhalila první momenty umírání hvězdy

Když jsou částice prachu ohřáty explozí supernovy, září v oblasti infračerveného záření i milimetrových vln a ty jsou poté schopny zachytit pozemní observatoře. Valná většina infračerveného záření ale až k zemskému povrchu nepronikne. Proto astronomům velice pomohla letecká observatoř SOFIA, díky které měli přístup k části jinak na Zemi nedostupného infračerveného spektra.