Palovčíci jsou obávaní pavouci z Brazílie. Mají velmi účinný jed a přestože jen malé procento kousnutí mívá závažné důsledky, jsou známy i případy umrtí. Jed palovčíků obsahuje silný neurotoxin PhTx3. Po kousnutí jed vyvolává silnou bolest, záněty, a také erekce u mužské části populace. Tyto erekce jsou údajně velmi nepříjemné, mohou trvat několik hodin a v těch nejhorších případech mohou vést až k impotenci.

Pavoučí Viagra

Vědci a lékaři v posledních letech jed palovčíků intenzivně zkoumají. Důvod je prostý - pokud jed dokáže působit erekce, mohla by některá jeho složka, třeba v upravené verzi, posloužit jako lék proti erektilní dysfunkci (impotenci).

Mužská erektilní dysfunkce je přitom jednou z vůbec nejčastějších poruch sexuálních funkcí. Odhady uvádějí, že některým z jejích stupňů trpí až polovina všech mužů po překročení čtyřicátého roku věku. S přibývajícími léty se počty ještě zvyšují. Na celém světě se problémy s erekcí trápí odhadem až 152 milionů mužů. Podle některých průzkumů přiznává v České republice poruchu erekce každý druhý muž starší 40 let.

TIP: Nečekaná pomoc: Jed australských pavouků léčí následky mozkové mrtvice

Poslední experimenty ukazují, že výzkum jde správným směrem - badatelé nedávno uspěli se syntetickou verzí složky jedu palovčíků, označovanou jako PnPP-19, a vyvolali s její pomocí erekce u laboratorních myšáků. Tyto erekce přitom nedoprovázely žádné nežadoucí vedlejší účinky. Látka funguje jak v podobě injekce, tak i jako krém.

Vůz pojmenovaný „Dhabiyan“ vychází z amerického armádního tahače Oshkosh M1075, ke kterému je připojena část z Jeepu Wrangler. Celý, přes 10 metrů dlouhý kolos vážící okolo 24 tun, pohání 15litrový vodou chlazený naftový šestiválec Caterpillar o výkonu 450 kW, tedy cca 612 koní.

TIP: Novozélandský mechanik a jeho nabušení králové silnic

Dhabiyan si nechal na zakázku postavit zámožný šejk Hamad Bin Hamdan al Nahyan z Abú Zabí, který je mezi milovníky automobilů dobře známý svou velkou sbírkou nejen luxusních vozidel, ale také různých rarit a kuriozit, z nichž většina vznikla na zakázku. Mnoho automobilů z jeho sbírky pak různě kombinuje styl 40. a 50. let s moderním designem. Sbírka šejka zahrnuje například duhovou flotilu Mercedesů třídy S – několika vozů, vyvedených kompletně v barvách duhy ale i množství raritních automobilových skvostů.

Lidé přicházeli na svět a na zdech úřadů a školních tříd visely portréty „mladičkého mocnáře“, jak o něm psaly noviny, a hovořila dobová propaganda. A když po desetiletích odcházeli a na jejich místo nastupovala nová generace, císařův portrét pořád visel na svém místě, snad jen s tím rozdílem, že nyní se už jednalo o „stařičkého mocnáře“.

Progresivní komorník

Většina objevů a výsledků bádání lidského ducha jej v podstatě míjela a nechávala chladným, nebo se o nich ani nedozvěděl, například takovou převratnou věc, jakou byla obecná teorie relativity, publikovaná Albertem Einsteinem v roce 1915, císař pravděpodobně sotva vnímal, uvádění psychoanalýzy, objevené Sigmundem Freudem, do léčby nemocných, jej nepochybně nezajímalo. Na svět však přicházely technické novinky, které převratně zasahovaly do života lidí každý den a ty se nemohly vyhnout ani císařskému paláci a panovníkovi samotnému. 

Nesmírně vážnou roli hrál fakt, že císař byl člověkem mimořádně konzervativním, kterému daný stav věcí vyhovoval a který se novinkám z principu bránil. I takové vymoženosti, jakou byla koupelna s tekoucí vodou, dlouho a zatvrzele odmítal.

Jeho komorník Evžen Ketterl ve svých vzpomínkách uvádí, že když u nejvyššího pána nastoupil službu, ranní hygiena se odehrávala ve skládací kaučukové vaně, kterou musel k tomu zvlášť určený sloužící před čtvrtou hodinou ranní rozložit v předsíni ložnice, naplnit teplou vodou, pak probudil císaře a pomáhal mu s koupáním. Ketterl píše, že koupelnu vlastně nechal vybudovat potají a bez panovníkova souhlasu. Obdobné to bylo i se splachovacím záchodem, který v Hofburgu dlouho neexistoval. Také ten nechal zbudovat proti vůli Františka Josefa I. „Ale i v tom udělal jsem energicky pořádek. Nejdříve zařídil jsem kloset mezi dvojitými dveřmi ložnice, později byl zařízen moderní splachovací kloset v komůrce, oddělené od mých služebních místností,“ uvádí Ketterl.

Odkud císař volal?

Rovněž zavedení elektřiny a elektrickému osvětlení se rakouský císař dlouho bránil. Když například v  roce 1885 – to mu bylo pouhých pětapadesát roků – chtěla městská rada v Kroměříži, při příležitosti jeho setkání s ruským carem Alexandrem, osvítit město elektrickými žárovkami, osobně se proti tomu vyslovil; nedůvěřoval tomuto výstřelku vědy a techniky. Později samozřejmě musel ustoupit a ještě za jeho života byly reprezentační prostory císařského hradu Hofburgu i kupříkladu hradního divadla Burgtheatru osvětleny elektrickými svítilnami. 

Dlouho se bránil zavedení dalšího vynálezu, jakým byl například telefon či telegraf, přestože šlo o praktická zařízení, která mu mohla urychlit práci a zjednodušit vládnutí. Když už se smířil s tím, že bude tuto, jak říkal, „módní novinku“ používat, rozhodně odmítl její umístění na svém psacím stole. Nakonec se pro ni našlo místo – na záchodě.

„Jednou udála se ve spojitosti s telefonem zábavná scéna,“ dosvědčuje Ketterl. „Císař dlel právě na klosetu, když se řinčivým, pronikavým zvukem ozval telefon. Co bude nyní asi dělat, pomyslil jsem si, bude snad mluvit přímo z…? Ale to císaři ani nenapadlo. ‚Počkat,‘ vykřikl do zvonění aparátu, jakoby osoba spojená na druhém konci mohla jej slyšet. ‚Počkat,‘ vykřikl poznovu, když zvonění neustávalo. Pak snad nahlédl marnost svého počínání a zavolal na mne (…) Chtě nechtě musel jsem tedy k císaři do jeho privatissima zeptati se, kdo že to volá…“

Nikdy však údajně nejel výtahem, nedůvěřoval těmto podivným zařízením, a i ve vysokém věku raději vyšlapal několik poschodí pěšky, než by do nich nastoupil. 

„Zapáchající mašiny“

Čím byl císař starší, tím více přibývalo technických vymožeností, kterým nerozuměl a které odmítal do svého života pojmout. Patřily mezi ně i automobily. Panovníkovo odmítání kočárů poháněných motorem bylo všeobecně známo a všichni je respektovali. Když v roce 1907 navštívil Prahu, stěžovaly si Národní listy, že k vojenskému cvičišti v Dejvicích, na němž měla za panovníkovy účasti proběhnout slavnostní přehlídka, byl zakázán příjezd automobilů a motocyklů.

TIP: První úředník říše: Jak vypadal běžný den Františka Josefa I.?

O nechuti Františka Josefa I. k autům věděl i britský král Eduard VII. (vládl 1901–1910), který si však umínil, že toho využije k přátelskému žertu. Víme o tom opět z Ketterlových pamětí, kde píše: „Komická historka udála se jednou během pobytu Eduarda v Bad Ischlu, kde navštívil opět jednou Františka Josefa. Touto episodou byl František Josef poněkud zesměšněn a to nemohl nikdy Eduardovi zapomenouti. Císař navštívil krále Eduarda v hotelu Elisabeth a císařská ekvipáž čekala na oba panovníky, kteří se chtěli odebrati na společnou procházku. Eduard nechal odeslati dvorního kočího Waltra pryč, a když oba panovníci přišli před dvéře hotelu, čekal tam na ně místo kočáru automobil a Eduard pozval s lišáckým úsměvem Františka Josefa, aby usedl ve voze. František Josef před tím ale nikdy v automobilu nejel a tyto ‚zapáchající mašiny‘ přímo nenáviděl. (…) Ale dodal si odvahy a usedl v autu. Nic se však nestalo, auto se nikde nesrazilo, ani nevyletělo do povětří, jak se císař obával a po návratu z výletu prohlásil ‚Bylo to docela hezké, ale moji koně jsou mi přece milejší.‘“

V červnu 1940 došlo v Norském moři ke střetu Kriegsmarine a Royal Navy. Krátce před pátou hodinou odpoledne zahlédl praporčík Siegfried Goss tenký proužek dýmu ve vzdálenosti asi 46 km. Německé bitevní křižníky Scharnhorst a Gneisenau k němu zamířily, a když se dým změnil v siluety lodí, dělostřelecký důstojník ze Scharnhorstu kapitán Wolf Löwisch je identifikoval jako letadlovou loď Ark Royal se dvěma torpédoborci.

Předchozí část: Mohutný úder královny bohů: Německá operace Juno (1)

Admirál Wilhelm Marschall, který seskupení velel z můstku Gneisenau, si s rozkazy nelámal hlavu a rozdělil palbu tak, aby si těžké dělostřelectvo Scharnhorstu vzalo na starost letadlovou loď, pomocná výzbroj měla zúčtovat s torpédoborcem po jejím levoboku.

Gneisenau přesné rozkazy nedostal a mohl se k palbě připojit podle toho, jak se situace vyvine. Britové nebezpečné německé seskupení zpozorovali, až když se přiblížilo asi do vzdálenosti 30 km. Jednalo se o letadlovou loď Glorious s torpédoborci Ardent a Acasta. Britové se přitom dopustili fatální chyby, když nechali nepřítele přiblížit se a když z letadlové lodi nezorganizovali odpovídající vzdušný průzkum.

Za chyby se platí

Důvody přitom byly naprosto banální. Glorious nenesla jen svá letadla, do jejích hangárů se musela vtěsnat ještě dvacítka stíhaček z letiště Bardufoss a manipulace s letouny v přecpaném podpalubí byla pokud ne nemožná, pak aspoň hodně ztížená. Navíc o blížícím se německém svazu nikdo nevěděl, a tak kapitán Guy D´Oyly-Hughes měl za to, že pluje v klidných vodách, a považoval letecký průzkum za zbytečný. Za své rozhodnutí brzy zaplatil životem.

Scharnhorst a Gneisenau opravdu dokázaly zdánlivě nemožné, vyhnuly se všem britským ponorkám, hlídkovým letounům a jejich dosavadní oběti vzaly tak rychlý konec, že o nepříteli nestihly podat žádnou zprávu. Britské seskupení se tedy octlo v těžké situaci, avšak posádky nepodlehly panice a začaly jednat. Torpédoborce pokládaly kolem Glorious kouřovou clonu a mechanici se snažili ze změti křídel a trupů vyprostit a vyzbrojit torpédové bombardéry. To se ale moc nedařilo, protože se Glorious neotáčela proti větru, aby letouny mohly odstartovat (tím by se přiblížila k Němcům), a pokoušela se plnou parou prchnout. Němečtí dělostřelci navíc nehodlali čekat, než bombardéry vzlétnou. 

Těžká děla proti letadlové lodi 

První dvě salvy z předních dělových věží Scharnhorstu byly krátké, ale už třetí salva zasáhla Glorious do boku a jeden z granátů vybuchl v předním hangáru, kde zapálil uskladněné stíhačky Hurricane. Kapitán D`Oyly-Hughes, zraněný na ruce a na čele, z můstku jen nevěřícně zíral na obrovskou díru ve startovací palubě, z níž k nebi šlehaly plameny. Žádné letadlo už nemohlo vzlétnout!

Pak se na chvíli situace zklidnila, protože se letadlová loď konečně ponořila do kouřové clony, a přestože se nakláněla na bok tak, až z horní paluby padala do moře letadla, posádka požár hasila. Ani oba torpédoborce nezahálely a vyrazily do útoku; v čele plul Ardent. Kapitáni kličkovali střídavým kursem a rychlostí, aby německým dělostřelcům co nejvíc ztížili míření, a opravdu se jim podařilo zkrátit vzdálenost. Pak se ale jedna rána „ujala“ přímo v muničním skladišti Ardentu a na místě malé lodi se objevil sloup ohně a dýmu.

Zoufalý útok

Acasta pokračoval v útoku sám, pálil ze všech hlavní a ve zdánlivě nemožné pozici před přídí Scharnhorstu odpálil čtyři torpéda. Desítky očí z paluby německého obrněnce sledovaly plesknutí torpéd do vody, důstojníci nechápavě vrtěli hlavou a útok proti všem pravidlům si vysvětlovali zoufalou situací protivníka. Možná i proto kapitán Kurt Hoffmann nebezpečí podcenil. Bitevní loď sice provedla úhybný manévr, jenže pak se na původní kurs vrátila, aby se dostala do lepší palebné pozice pro konečné zúčtování s Acastou.

Dokončení: Mohutný úder královny bohů: Německá operace Juno (3)

A právě tehdy, prakticky na konci své dráhy, jedno z torpéd našlo svůj cíl a udeřilo do zádě německé lodi. Exploze se ozvala přímo pod zadní věží, vyrvala do boku díru a voda s naftou z proražené nádrže zaplavila podpalubí, kde zabila 48 mužů. Na palubě Acasty si všimli, že jejich útok měl úspěch, ale nikdo nejásal. Malá loď dál kličkovala v nepřátelské palbě, dál střílela ze všech děl a přibližovala se k ocelovému protivníkovi, aby jej pokud možno dorazila druhou čtveřicí torpéd. Nakonec ale i Acasta utržil několik zásahů 150mm granáty z pomocné výzbroje Scharnhorstu a brzy se potopil. Krátce nato se převrátila a pod hladinou zmizela i Glorious, drcená palbou z Gneisenau.

Vezměte vzduchovou masu s opravdu vysokým obsahem vlhkosti a k tomu prudký vítr, který bude takovou masu hnát atmosférou. S těmito ingrediencemi získáte pozoruhodný klimatický fenomén, kterému se přezdívá atmosférická řeka. Takové řeky obvykle vznikají nad oceánem, odkud ženou vlhký vzduch mocné větry v dolních vrstvách atmosféry. Vyskytují se po celém světě.

Atmosférické řeky nemají tak stabilní koryto a směr jako tradiční řeky, ale nesou nezměrné množství vody. V průměrné řece v atmosféře proteče nad zemským povrchem každý den asi 25× více vody než v Mississippi. V roce 2017 proudila na americký Pacifický severozápad atmosférická řeka, která byla dlouhá neuvěřitelných 8 tisíc kilometrů a cílovou oblast zaplavila spoustou vody. Nedávno zase jedna atmosférická řeka zalila severní Kalifornii.

TIP: Extrémní Kalifornie: Trýznivá sucha střídají devastující záplavy

Podle odborníků jsou atmosférické řeky v jistém smyslu největšími řekami světa. Zároveň podle nich platí, že více než 90 procent vody, která se na Zemi pohybuje ve středních zeměpisných šířkách, kde také žije nejvíce lidí, protéká právě těmito atmosférickými řekami. Ty tak hrají klíčovou roli v přepravě většiny životně důležitého vlhkého vzduchu z tropů a subtropů do suššího mírného pásu.

Pokud chceme nalézt mimozemský život na nějakém jiném tělese ve vesmíru, tak to nejprve musíme důkladně nacvičit na Zemi. Americká agentura NASA i evropská ESA na tom pracují již řadu let a trénují své rovery v nehostinných místech na Zemi. Rover NASA jménem Zoe před pár lety projel poušť Atacama a pátral tam po organismech.

Rover Zoe autonomně operoval v drsných pouštních podmínkách a odebíral tam podzemní vzorky půdy. V nich pak vědci hledali živé organismy a nakonec jsou z toho zajímavé objevy. Mikrobiologové zjistili, že vzorky roveru Zoe obsahují velmi neobvyklé a specializované mikroby, kteří jsou v pustině rozmístěni ve shlucích, vždy na příhodných místech, kde je alespoň trochu vlhkosti či živin.

Co najdou rovery na Marsu?

Badatelé si pochvalují, že robotický rover prokázal schopnost prozkoumat podzemní vrstvy půdy ve velmi nehostinném prostředí, a najít v nich něco zajímavého. Pokud by například na Marsu přece jenom byl nějaký život, což se teď nezdá být příliš pravděpodobné, tak by se zřejmě vyskytoval pod povrchem, kde by byl chráněný před mrazem, suchem a především před tvrdým kosmickým zářením.

TIP: 2000 dnů na Marsu: Rover Curiosity slaví další milník

Mikrobiologové ve vzorcích roveru Zoe z pouště Atacama našli mikroorganismy, které jsou adaptované na vysoký obsah solí. Podobné prostředí přitom vědci očekávají na Marsu. Za pár let by měly na Marsu přistát robotické rovery nové generace NASA i ESA, které zužitkují zkušenosti získané v poušti Atacama i na jiných drsných místech tady dole na Zemi.

K symbolům Incké říše, zahrnující od roku 1438 značnou část západních oblastí Jižní Ameriky, patřil lesklý kov, který prý na Zemi seslal sám sluneční bůh Inti. Tamní řemeslníci se postupně stali opravdovými mistry ve zpracování zlata a dokázali z něj vytvářet nejen ornamentální a rituální předměty, ale i sochy v životní velikosti či celé fasády domů. 

Když se později brány říše i se zlatými skvosty otevřely před španělskými dobyvateli, nemohli Evropané uvěřit svým očím – a zmocnil se jich mamon. Pod vedením Francisca Pizarra a s vydatnou pomocí indiánských kmenů nepřátelských vůči Inkům v roce 1533 mocné impérium vyvrátili z kořenů. Podařilo se jim zajmout inckého vůdce Atahualpu a za jeho propuštění požadovali místnost až ke stropu naplněnou zlatem. K jejich překvapení panovník souhlasil, přesto se svobodě dlouho netěšil: Španělé jej totiž obvinili z modlářství a popravili. 

Zlatý poklad Inků by měl dnes nedozírnou cenu, nejen díky samotnému kovu, ale především proto, že zahrnoval jedinečná umělecká díla. Dobyvatelé je však nechali roztavit, přičemž menší část poslali králi a většinu si rozdělili sami. Jednalo se přibližně o šest tun 22karátového zlata v hodnotě dnešních asi 5,2 miliardy korun. Vzhledem k mnohem nižšímu objemu zářivého kovu v tehdejší ekonomice byla ovšem jeho cena mnohonásobně vyšší. 

Zlatý příliv

V Jižní Americe se dobyvatelé záhy zmocnili zlatých a stříbrných dolů a nechávali je nemilosrdně vytěžovat indiánskými otroky. Přes Atlantik tak každoročně mířily do Evropy stovky lodí s celkovým nákladem 170 tun drahých kovů. A přestože se britským bukanýrům v čele se sirem Francisem Drakem dařilo tyto karavany přepadat, 90 % zlata dorazilo do španělských přístavů a odtud do královské pokladnice. 

Zpočátku se konaly hody: Španělská koruna splatila své mezinárodní dluhy a mohla si konečně dovolit investovat do nenasytných žoldnéřských armád, které vedly v Evropě „svaté války“ proti protestantům, hlavním nepřátelům „nejkatoličtějších Veličenstev“. Španělsko také začalo budovat velké, skvěle vyzbrojené loďstvo, jež mu mělo zajistit převahu nad anglickým soupeřem. Rozvíjela se rovněž společnost – země ve velkém dovážela koření a luxusní zboží ze vzdálených krajů, takže nesmírně vzrostla nádhera dvora, ale i širších měšťanských vrstev, jež si mohly poprvé dovolit cizokrajné vybavení a lahůdky. Vzkvétala kultura a s ní přišel španělský „zlatý věk“, obrazně i doslova. 

Požehnání i prokletí

Radost z náhlého bohatství ovšem netrvala dlouho, a jak španělští panovníci brzy zjistili, šlo zároveň o požehnání i prokletí. Zrodil se totiž zcela nový fenomén – rychlá inflace. Raný novověk rozhodně neznal to, na co jsme dnes zvyklí: že na bankovkách krachujících měn naskakují desítky nul, a dokonce i úspěšné ekonomiky dosahují inflační hranice okolo 2 %, o něž každý rok vzroste cena zboží. 

Prodávaná věc měla tehdy tradiční cenu a ta se z generace na generaci téměř neměnila. Náhle se však objevili dobře placení vojáci a úředníci, kteří si ovšem vydělané peníze neměli jak užít – dostupné bylo jen omezené množství zboží a dovoz zpočátku nestíhal pokrývat poptávku. Obchodníci záhy zjistili, že mohou beztrestně zdražovat, protože své výrobky a potraviny prodají i tak. Náhle ceny rostly každý rok v průměru asi o 3 %, což ze Španělska brzy udělalo velmi drahou zemi pro život – minimálně pro ty, kdo na příliv bohatství neměli jak dosáhnout. Jistý holandský cestovatel si do deníku poznamenal: „Ve Španělsku je všechno vzácné – kromě stříbra.“ 

Podlomená země

Příliv inckého zlata a stříbra tak sice v krátkodobém horizontu zemi nesmírně posílil, ale dlouhodobě podřezal pod španělskou prosperitou větev. Stát i občané si zvykli veškeré chybějící zboží objednat z jiných krajů, ačkoliv by mnohdy bylo levnější jej vyrobit přímo na místě – jenže to by vyžadovalo podnikavost a úsilí, jež se koupit nedaly. Britové i Holanďané spustili koncem 16. století ekonomický přelom spočívající v rozvoji manufaktur a vylepšených zemědělských technik, včetně pěstování výnosných plodin z Nového světa, jako jsou brambory. Efektivita práce prudce rostla a uvolněné ruce se mohly vrhnout na další podnikání. Španělsko však tento zárodek průmyslové revoluce zcela zaspalo, protože se spoléhalo na nevyčerpatelný příliv zlata, za nějž lze koupit cokoliv.

TIP: Zánik civilizací: Proč zkolabovaly mocné indiánské říše Inků a Aztéků?

Štěstěna se ovšem nakonec odvrátila a v boji s Angličany a Holanďany země stále víc vojensky ztrácela na kontinentu i v koloniích Nového světa. S vysychajícími zdroji a bez rozvinuté průmyslové základny už za svými konkurenty v polovině 17. století výrazně zaostávala. Během napoleonských válek se naopak sama stala obětí francouzské rozpínavosti a zažila nesčetné hrůzy. Zlato vyrvané indiánům jí tak rozhodně štěstí nepřineslo.

Americká sonda Mars Express obíhá rudou planetu a neustále nás zásobuje zajímavými objevy. Jejím nejnovějším úspěchem je objev prvních geologických důkazů existence rozsáhlého systému propojených podzemních jezer na Marsu.

Mars je na první pohled jenom suchou pustinou. Na jeho povrchu jsou ale stopy, které ukazují na přítomnost velkého množství vody, přinejmenším v dávné minulosti. Jsou tam kanály a údolí, která podle všeho vymlela tekoucí voda. A sonda Mars Express před časem na Marsu objevila podpovrchové jezero, kde stále ještě je kapalná voda.

Dávná voda v kráterech

Francesco Salese z nizozemské Univerzity v Utrechtu a jeho spolupracovníci pečlivě prostudovali snímky 24 kráterů na Marsu a jejich okolí na severní polokouli Marsu, které pořídila zmíněná sonda Mars Express. Na těchto snímcích objevili stopy, které podle nich mohla vytvořit jedině voda.

TIP: Kluziště na Marsu: Kráter Koroljov je plný vodního ledu

Salesův tým tvrdí, že na dně těchto kráterů musela být voda, která v průběhu času přibývala a zase ubývala. Hladina těchto kráterových jezer podle nich odpovídá hladině dávného oceánu, který pokrýval podstatnou část rudé planety asi před 4 až 3 miliardami let. Domnívají se, že tento oceán byl propojený se systémem podzemních jezer a kanálů, který se tehdy rozprostíral po celém Marsu. Jejich pozorování nyní nasměrují průzkum Marsu do míst, kde je největší šance na nalezení známek alespoň dávného života, který mohl být spojený s tehdejšími vodami.

Odborníci již delší dobu upozorňují, že v posledních desetiletích dramaticky klesá plodnost u mužů, zejména pokud jde o kvalitu spermií. Nedávný výzkum rovněž ukázal, že neméně dramaticky poklesla kvalita spermií psů, kteří žijí s lidmi v domácnosti. Z toho je možné odvodit, že něco v lidských domácnostech spermiím velmi škodí.

Britští vědci tvrdí, že viníkem tohoto alarmujícího stavu jsou z velké části některé nebezpečné chemické látky, které se bohužel v domácnostech vyskytují ve velkém množství. Ve svém výzkumu experimentálně ověřili působení dvou chemických látek, které se běžně nacházejí v domácnosti, na kvalitu spermií.

TIP: Rozsáhlý výzkum potvrzuje: Mužům z vyspělých zemí kvapem ubývají spermie

Na základě předchozích podezření se vědci zaměřili na změkčovadlo v plastech bis(2-ethylhexyl)-ftalát, známý jako DEHP. Tato látka je používána k výrobě zboží z měkčeného PVC, např. ve zdravotnických pomůckách (infuzní a transfuzní sety), v podlahových krytinách, v tapetách nebo v obalových fóliích. Druhou problematickou látkou je již zakázaný, stále ale velmi běžně přítomný polychlorovaný bifenyl (PCB) 153. Výsledky experimentů potvrdily, že obě dvě tyto látky, v koncentracích, v nichž se běžně nacházejí v domácnosti, poškozují jak lidské, tak i psí spermie. 

Shutdown přichází tehdy, když se americký kongres nedohodne na schválení rozpočtu pro státní instituce – jedná se o nejlepší čas k politickému „handlování“ (někteří říkají vydírání), opakuje se stále častěji. A protože vláda opět nebyla schopna platit státním zaměstnancům, postihla zemi celá řada problémů: Zpožďovaly se lety, na mnoha místech nefungovala hromadná doprava a mimo jiné některé vědecké instituce pozastavily svou činnost. Rovněž správci pláží neměli důvod chodit do práce, takže asi 50 km od San Franciska si část pobřeží obsadili rypoušové.

Na Drakes Beach se vyplavilo asi sto samic s mláďaty a několika samci, které zabírají veškerá sociální zařízení a odmítají se z oblíbené turistické destinace odporoučet. Strážcům této plážové oblasti proto nezbylo nic jiného než celou kolonii oplotit a čekat, až mláďata dospějí natolik, aby se s nimi matky vydaly zpět na moře. Podle odborníků to nastane až během dubna.