Pro většinu lidí nepředstavuje používání vidličky žádný problém, z pohledu robota jde ale o překvapivě složitou operaci. Američtí vědci nedávno vyvinuli autonomní robotickou paži ADA (podle anglického Assistive Dexterous Arm), která je v používání vidličky velice zdatná.

ADA si pečlivě prohlédne jídlo, s nímž má pracovat. Pak se rozhodne, jak nejlépe ten který kus jídla nabrat vidličkou a dopravit je do úst člověka, s nímž spolupracuje. ADA by se v budoucnu měla stát velmi užitečným pomocníkem lidí, kteří jsou dlouhodobě upoutáni na vozíku, a usnadnit jim život.

TIP: Opice s mozkovým rozhraním řídí robotické kolečkové křeslo pomocí myšlenek

Robotická paže s vidličkou je navržena tak, aby ji bylo možné připevnit ke kolečkovému křeslu. Tam bude připravená pomáhat pacientovi s jídlem, kdykoliv bude třeba. Součástí paže jsou důmyslné dotykové senzory, a také kamera, s jejíž pomocí ADA sleduje jídlo, a také tvář člověka, kterého má krmit.

Hvězdy ve vesmíru se velmi často rodí ve dvojicích nebo i ve vícehvězdných systémech. A někdy to bývají skutečně zvláštní rodinky. To je i případ dvojice hvězd, které tvoří hvězdný systém PDS 27. Astronomové dokázali přesně určit jejich vzdálenost a nestačili se divit.

Ukázalo se, že čerstvě zrozené hvězdy v tomto systém jsou od sebe vzdálené „pouhých“ 4,5 miliard kilometrů. To je zhruba vzdálenost, v jaké ve Sluneční soustavě obíhá Slunce planeta Neptun. Jde o nejtěsnější dvojici novorozených hvězd, jakou jsme doposud ve vesmíru našli. Zároveň jde i o dvojici nejhmotnějších mladých hvězd, co známe.

Velmi vzácná dvojhvězda

Astronomové jsou tímto objevem nadšeni. Ve známém vesmíru je totiž podobných dvojhvězd s velmi masivními hvězdami jenom málo. Veliké hvězdy mají krátký život a za pár milionů let existence vyhoří a explodují jako supernovy. Proto jen vzácně potkáváme ve vesmíru dvojhvězdy s takovými hvězdami.

TIP: Planetární mlhovina M3-1 ukrývá párek extrémně blízkých hvězd

Systém PDS 27 je od nás vzdálený asi 8 tisíc světelných let. Hmotnost jeho hvězd je asi desetinásobek Slunce. V jejich pozorování sehrálo klíčovou roli zařízení PIONIER na observatoři Very Large Telescope (VLT) Evropské jižní observatoře. Výzkum systému PDS 27 a jemu podobných by měl přispět k důkladnému pochopení mechanismu vzniku hvězd a k ověření teoretických modelů.

Římané tolerovali leccos. Ochotně do svého panteonu zařadili božstva podrobených národů, trpěli dokonce i zvláštní zvyklosti Židů. Na křesťanství však mnozí státníci rozpínající se říše nahlíželi jako na epidemii zhoubné choroby. Nové náboženství se nacházelo v postavení nepovoleného kultu. Vzdělanci ho považovali za nepřípustnou pověru. Časem si křesťané dokonce vysloužili označení rozvracečů států a nepřátel lidstva. Jak k tomu došlo? A měl pravdu křesťanský učenec Tertulián, který hovořil o krvi mučedníků jako o semenu církve?

Obětní beránci

Ze starobylého města šlehají plameny. Ničivý živel promění roku 64 většinu římských budov v popel a prach. V lidech se vzmáhá bezmocný vztek. „Určitě to má na svědomí Nero. Neštítil se vraždy vlastní matky, teď nechal pro své potěšení zapálit Řím,“ šušká se mezi nimi. Sadistický císař Nero Claudius Caesar Augustus Germanicus (vládl 54–67) si uvědomí, že mu hrozí nebezpečí. Musí rozzuřenému davu rychle nabídnout jiného obětního beránka. Volba padne na všeobecně neoblíbené křesťany. Jejich tajemné obřady vzbuzují v prostém lidu strach a vznešení Římané vyznavači nového kultu vesměs opovrhují. Ano, to křesťané, kteří nenávidí lidské pokolení, založili ten smrtonosný požár!

Za Nerona dochází k první vlně pronásledování. Příznivci nového náboženství jsou zatýkání a umírají ve strašlivých mukách. Bezcitný Nero udělá z jejich utrpení velkolepou podívanou. Teprve po smrti tyranského vládce si křesťané na nějakou dobu oddechnou. Jenže jejich víra bude během několika staletí vystavena trpkým zkouškám ještě několikrát. Kteří císařové následovali ve větší či menší míře Neronova příkladu?

Řekněte, že jsem bůh!

Roku 81 nastoupil na trůn císař Domicián (vládl 69–96). Přál si, aby ho jeho poddaní oslavovali jako boha. Křesťané mu ovšem tuto poctu odepřeli s tím, že uznávají pouze svého stvořitele. Uražený panovník rozpoutal další exekuce. Neváhal popravit ani svého strýce senátora Flavia Clementa. Ačkoliv tohoto muže katolická církev počítá mezi křesťanské mučedníky, o Flaviově víře existují pochybnosti. Možná sympatizoval s židovstvím nebo měl Domicián úplně jiný zájem na jeho odstranění. I po případném vyškrtnutí Flavia ze seznamu umučených následovníků Krista však zůstanou tisíce dalších obětí.

Císař Trajanus (vládl 98–117) nemá o cílené pronásledování křesťanů zájem. Přesto nejsou vyznavači na židovských kořenech vyrostlého náboženství v bezpečí. Pokud je někdo udá, jejich případem se musí zabývat úřady. Ty obviněného vyzvou, aby obětoval římským bohům. Jestliže odmítne, čeká ho poprava.

Mnohem horší časy zažijí křesťané ve druhém století za Marka Aurelia (vládl 161–180). Roku 176 zvláštním ediktem prohlásí stoupence Kristova učení za nepřátele státu. Dokument se stane osudným například stovce křesťanů v Galii, které roztrhají divoká zvířata. Milosrdněji si nepočíná na začátku třetího století ani císař Septimius Severus (vládl 193–211). V roce 202 zakáže přijetí křtu. Jeho vojáci cíleně vyhledávají čekatele na křest, takzvané katechumeny. Když se odmítnou odvrátit od „nebezpečné pověry“, skončí v arénách usmýkáni či sežráni divou zvěří. To nejhorší však teprve přijde!

Nebezpečná konkurence

Roku 249 se vlády nad římskou říší ujme císař Decimus (vládl 249–251), jehož císařem provolají vojáci. Nový panovník si povšimne, že v jeho zemi se stále více rozrůstá společenství křesťanů, kteří si žijí podle vlastních zákonů. Šíření podobných myšlenek se Decimovi jeví jako nebezpečné. Rozhodne se obyvatelstvo svého státu stmelit. Nařídí obětovat pouze římských bohům. Právě to další křesťany stojí životy! Někteří se dokonce dobrovolně prozrazují, neboť věří, že utrpení pro víru jim zaručí vstup do nebe. Ne všichni však touží zemřít v hrozných mukách. Část z nich proto podplatí římské úředníky, aby jim vystavili falešné potvrzení o obětování. Jiní se strachem v srdci vzdají poctu pohanským bohům. 

Panovník Valerianus (vládl 253–260) pokračuje ve šlépějích svého předchůdce a za jeho vlády dojde roku 257 například k velké popravě budoucích křesťanských kněží. Navzdory tomu nová církev nezaniká. Nejtěžší zkouška ji čeká za císaře Diokleciána (vládl 284–305), jenž si vyslouží pověst vůbec největšího pronásledovatele Kristových učedníků.

Nečekaný zvrat

Gaius Aurelius Valerius Diocletianus pochází z chudé rodiny. Slouží v císařské gardě a trestá vrahy císaře Numeriana (vládl 283–284). Sám je zvolen na jeho místo. Zpočátku se zdá, že bude křesťanům příznivě nakloněn. Vždyť ke Kristovým učednicím se hlásí i jeho manželka Prisca a dcera Valeria. Jenže císařův smířlivý postoj se náhle změní!

Dioklecián nejprve roku 296 postaví mimo zákon manicheismus, jenž patří k oblíbeným kultům v Persii. S touto zemí totiž Římané válčí. V letech 303 až 304 panovník vydává čtyři dekrety proti křesťanství. Z jakého důvodu tak učinil, o tom se historikové jenom dohadují. Někteří soudí, že císaře k tomuto kroku navedl jeho spoluvladař Galerius.

TIP: Řím v zajetí plamenů: Zapálil legendární město skutečně císař Nero?

Nejprve zakazuje shromažďování křesťanů a trestá vysoce postavené věřící, kterým zabavuje majetek. Později křesťany připraví o jejich občanská práva. Otroci křesťanského vyznání nesmějí být propuštěni na svobodu. Boří se kostely a pod trestem smrti je přikázáno uctívat římské bohy. Přesto se tyto tvrdé zákony neprosazují ve všech částech říše. Nejvíce trpí křesťané v Itálii a v Africe, naopak nejmírnějšího zacházení se dočkají v Galii a Británii, které spravuje Diokleciánův spoluvládce Konstantin. 

Posledním, kdo krutě zakročí proti křesťanům v římské říši, se stane Licinius (vládl 308–324). Ten nechá umrznout 40 legionářů ze Sebaste na arménské hranici za to, že odmítli obětovat římským bohům. Když Konstantin Licinia porazí, Kristovým následovníkům se blýská na lepší časy. Nejprve získají status povoleného náboženství. A za císaře Theodosia I. (vládl 347–395) na sklonku čtvrtého století se křesťanství stane dokonce státním kultem římské říše.

V měsíčních kráterech, do nichž nikdy nesvítí Slunce, se nachází vodní led. A nedávno se také ukázalo, že molekuly vody jsou v hornině na povrchu Měsíce, v takzvaném regolitu.

Americký orbiter Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO), který obíhá kolem naší oběžnice a studuje její povrch, zkoumá i vodu v regolitu, pomocí zařízení Lyman Alpha Mapping Project (LAMP). Amanda Hendrix z amerického institutu Planetary Science Institute se svými kolegy nedávno zjistila, že molekuly vody „hopsají“ po povrchu Měsíce.

Pro vědce to bylo překvapení. Zdá se, že když se půda na Luně během dne ohřeje, tak je tam kolem měsíčního poledne natolik teplo, že se molekuly vody uvolní z regolitu a pohybují se směrem k chladnějším místům na povrchu. Z výzkumu vyplývá, že se na tvorbě molekul vody na povrchu Měsíce zřejmě podílí sluneční vítr.

TIP: Nové zprávy o vodě na Měsíci přinášejí důvody k optimismu

Závěry tohoto výzkumu budou užitečné pro budoucí astronauty a kolonisty, kteří na Měsíc snad v budoucnu vyrazí. Pokud se lidem podaří získávat na Měsíci místní vodu, ušetřilo by to hodně peněz a námahy. Z vody je možné vyrábět palivo anebo ji lze použít jako štít proti kosmickému záření či jako tepelný štít.

Časopis MIT Technology Review zveřejnil studii zabývající se „hipster efektem“, což je podle badatelů stav, kdy lidé vymezující se vůči mainstreamové kultuře a uniformizaci, nakonec vypadají velmi podobně. Článek byl doplněný ilustrační fotografií „typického hipstera“.

Podobnost čistě náhodná

Krátce po uveřejnění článku se ale na redakci obrátil muž, který hrozil žalobou za zneužití své fotografie. Redakce se okamžitě obrátila na fotobanku, ze které ilustrační fotografie muže pocházela, aby celou věc prošetřila. Ukázalo se ale, že muž na fotografii ve skutečnosti není stěžovatelem, jen se mu dost podobá. 

TIP: Subkultury dneška: Tak trochu jiní lidé

Nutno dodat, že rozčilený muž argumentaci fotobanky a redakce přijal a připustil, že je možné, že na fotografii nejspíš není on sám. Celá kauza tak do jisté míry potvrzuje závěry badatelů – ve snaze uniknout konformismu a uniformizaci lidé často končí jako konformní a uniformní masa.

Dámy a pánové, vítejte na národním šampionátu v úpravě živých plotů, kde výkvět Velké Británie zápolí o čest a slávu v pradávném umění zkulturňování nevzhledných keřů. Ačkoliv jsou pole blátivá a počasí mrazivé, dostavily se do Lark Rise Farm nedaleko Cambridge všechny hvězdy keřového světa. V pozadí stojí davy nadšenců, jejichž největším potěšením je sledovat statné muže, jak se mozolnatýma rukama ohánějí sekyrami. 

Rockové hvězdy mezi zahradníky

Přítomen je i Clive Matthew – mistr živých plotů, kterému je sice 76 let, ale na svůj věk zdaleka nevypadá: Podívejte se na něj, jak zápasí s hrůzostrašným hlohem! Nechybí ani 59letý Nigel Adams, jeden z nejuznávanějších britských správců živých plotů, jenž zrovna krotí jasan. A pak je tu samozřejmě dredatý Tim Radford, mladá krev a nastupující pokolení milovníků živých plotů, který si s keři rozumí jako sami královští zahradníci.  

Startovní výstřel zazněl s devátou ranní a neutuchající snažení skončí až dvě hodiny po poledni. Stovka účastníků má pouhých pět hodin na to, aby změnila přidělené úseky zdivočelých keřů a stromů ve vzhledné, pár desítek centimetrů široké a po pás vysoké řádky živého plotu. Dřeviny přitom stříhají, sekají, ohýbají, kůlují a splétají. Velice zjednodušeně by se dalo říct, že se jejich snaha podobá extrémnímu pletení košíků. Jen jsou to koše obrovské a živé, pokryté nebezpečnými trny, a je potřeba k nim přistupovat s motorovými pilami. Výsledky se liší podle toho, z jakého regionu soutěžící pochází, ale všechny mají společné dvě věci: Musejí lahodit oku poroty a být dostatečně silné, aby zadržely stádo ovcí.

Tkanivo Anglie

Napříč Anglií se táhnou živé ploty, které jsou pravděpodobně staré tisíc let. Ovšem podle archeologů křižovaly krajinu ještě mnohem dřív. „Zdá se, že byly součástí kultury odjakživa, stejně jako Stonehenge, hrady a zámky, katedrály či venkovská sídla. Jde o národní dědictví,“ napsala Jane Eastoeová, autorka série knih pro památkovou organizaci National Trust, jež se zabývá venkovským uměním. Malíři i básníci živé ploty milují, a dokonce i Julius Caesar se o nich zmiňoval jako o prvku vojenského opevnění. 

Bez spletených porostů by se zkrátka anglický venkov ani vzdáleně nepodobal tolik oblíbeným obrázkům z pohlednic. Jistě, stále by lákal útulnými hospůdkami, dobře živenými ovcemi a zelenými poli. Bez plotů by však pozbyl geometrii a nepůsobil by upraveně. „Anglie by nedávala smysl,“ tvrdí William Cross, farmář a tajemník Cottesmorské společnosti lovců a zakladatelů živých plotů. Na šampionát se přijel podívat oblečený do tvídu a ani drobný deštík, který se během klání přihnal, nedokázal zchladit jeho nadšení: „Živé ploty jsou jako vlákna, z nichž je Anglie utkána. Dávají vzor polím, jsou nádherné na pohled a zároveň užitečné.“ 

Národ má přednost 

Milovníci živých plotů o nich mluví jako o zelených žilách Anglie. V jejich větvích totiž nalezla domov řada zvířat i rostlin. Nadšenci své oblíbené porosty vnímají v podstatě jako lineární národní parky – jsou sice široké třeba jen necelý metr, ale táhnou se desítky tisíc kilometrů. 

Během posledního století se však s nimi nezacházelo nejlépe. Podle Robina Page, předsedy Fondu pro obnovu britského venkova, vláda dokonce v poválečných letech farmářům platila za to, aby své živé ploty rušili. Cílem bylo uvolnit prostor pro větší kombajny, jež by zefektivnily sklizeň. Tehdy země nedbala na brouky, motýly ani další živočichy, kteří v porostech nacházejí útočiště – důležitější bylo nakrmit národ. 

Jak o ně pečovat?

Mezi léty 1947 a 1985 zmizela z britského venkova asi čtvrtina živých plotů, tedy 160 tisíc kilometrů – dost na to, aby čtyřikrát obepnuly planetu. „Plotová apokalypsa“ měla ovšem mnohem ničivější dopad než jen zhyzdění venkova: Zanechala za sebou krajinu bez života. Přesto likvidace plotů pokračovala i poté, co si Británie začala následky svého počínání uvědomovat. 

Majitelé pozemků sice přestali porosty odstraňovat, ale zároveň se o ně buď úplně odmítli starat, nebo nevěděli jak. Některým proto ploty usychaly, či se naopak nekontrolovaně rozrůstaly a divočely, načež se do nich farmáři pustili až příliš drasticky pomocí křovinořezů. 

Královská vášeň

„Stroj nedokáže odhadnout, jakou péči živé ploty potřebují,“ tvrdí Nigel Adams, profesionální zakladač těchto porostů a stoupenec hnutí za jejich záchranu. „Takže se z venkova den za dnem nenápadně vytrácejí. Jako duchové.“ A právě proto se pořádá mistrovství v jejich tvarování, oslavující ty, kdo se dávnému umění stále věnují. „Jsou to zachránci země,“ dodává Page.

I díky vytvoření osmi kilometrů živých plotů se na půdu Lark Rise Farm vrátili zajíci, skřivani polní, koroptve nebo tořiče včelonosné. Zmíněného úspěchu si všiml mimo jiné princ Charles, který je patronem Národní společnosti pro budování živých plotů. Stanice BBC dokonce nedávno odvysílala dokument „Princ, syn a dědic: Sedmdesátiletý Charles“, v němž otcovu vášeň rozebírají jeho synové.

Když se keře brání

„Strašně rád zakládá nové živé ploty,“ vysvětluje princ William. „Kdykoliv ho popadne chuť utkat se s křovinami, nezbývá policistům, kteří jsou zrovna ve službě, nic jiného než naložit do auta sekery a kladiva a vyrazit s ním na dvouhodinový zápas s křovisky.“ Jeho bratr Harry dodává, že někteří se občas vracejí celí od krve, protože se křoviny při sekání „brání“…

TIP: Pod kuratelou černého peří: Kdo jsou opravdoví králové londýnského Toweru?

U zrodu šampionátu stál dnes 75letý John Savings a právě on učil budoucího krále živé ploty zakládat. Potkali se bezmála před dvaceti lety na trzích v Shuttleworthu. „Princ obdivoval moji práci a svěřil se, že by chtěl také umět pečovat o živý plot. Tak jsem mu řekl, že pokud to myslí vážně, rád ho své řemeslo naučím. Pak jsme se keřům společně věnovali několik hodin,“ vzpomíná John. Na otázku, zda je v tom princ dobrý, nejprve teatrálně obrátí oči v sloup a potom dodá: „Je sakra dobrý!“ 

Mládí vpřed!

Konec šampionátu zalévá prudký déšť, před nímž se fanoušci i účastníci ukrývají v rozlehlém stanu. Rozdávají se ceny a nejstarší plotař dostává láhev dobré skotské. Tim Radford vyhrál kategorii South of England Open, kde se vytvářejí živé ploty s podrostem na obou stranách. Podepírají je dřevěné kůly, zajištěné vinutými pojidly, a populární styl vypadá velmi úhledně. Později Tima vyhlašují také celkovým vítězem šampionátu. „Byl to dobrý den,“ dodává mladý muž spokojeně a na oslavu si dává pivo: Ačkoliv patří zakládání živých plotů mezi zimní práce, člověk se stejně zapotí a potřebuje doplnit tekutiny.  

Radford doufá, že jeho umění postupem času nezanikne a své mistry uživí: Cena za metr kvalitního plotu se pohybuje v přepočtu kolem 450 korun a Tim s kolegou za den položí až 60 metrů. V oboru se přitom zdokonalují dvanáct let. Na otázku, kolik kilometrů impozantního porostu má na kontě za celou kariéru, odpovídá: „Bezpočet. Ale v Británii je naštěstí křovin stále ještě požehnaně.“ 

Plankton, čili jeden z hlavních zdrojů potravy pro mořské živočichy, není v oceánu rozmístěný rovnoměrně. Norští vědci postavili robotickou ponorku, která by měla mapování planktonu v oceánu usnadnit. Dva metry dlouhý podvodní dron nese jméno Harald, které dostal po norském oceánografovi Haraldu Sverdrupovi. Kromě standardních ovládacích a pohonných systémů je dron vybavený zařízením ECOpuck. S jeho pomocí autonomně plující ponorka detekuje červenou fluorescenci, tedy záření, které po osvícení světlem samovolně vytváří fotosyntetické barvivo chlorofyl a.

TIP: Hejna autonomních robotů mohou sledovat počasí nebo sloužit armádě

Elektronický mozek ponorky Harald vyhodnocuje naměřenou fluorescenci a počítá koncentraci planktonu v okolí. Nakonec ponorka vyhotoví 3D mapy výskytu planktonu v místech, kudy proplula. Práce ponorky Harald a dalších podobných zařízení by měla přispět k objasnění příčin poklesu počtu ryb nebo mořských ptáků, a také posloužit při tvorbě opatření k jejich záchraně.

Podle některých teorií přišli nacisté na sklonku války o všechno; jiní tvrdí, že jejich zásoby zlata byly nedotknutelné, jelikož měly sloužit k rozvoji nacistického impéria po skončení konfliktu, a v nějaké formě se tudíž dochovat musely.  

O celkové hodnotě zmíněného zlata se můžeme jen dohadovat, jisté je, že šlo o astronomické částky. Neprávem nabyté bohatství pocházelo především ze zlatých rezerv zemí, jichž se Němci zmocňovali při budování třetí říše – počínaje Rakouskem přes Československo až po Nizozemí, Belgii, Dánsko, Francii, Polsko a Ukrajinu. Dál se jednalo o položky ze soukromých bank, tisíců malých zlatnictví, církevních institucí a majetku židovských občanů. Poslední a nejděsivější část tvořily šperky a zubní korunky vězňů z koncentračních táborů: Jen v Osvětimi takto nacisté přišli k osmi tunám zlata. 

TIP: Nacisty ukradené poklady: Legendární obrazy, které už nikdo neměl vidět

Po válce se sice jistý podíl nacistického zlata podařilo nalézt, nicméně část v hodnotě bezmála 37 miliard dolarů (dnešních asi 830 miliard korun) nadále chybí a není jasné, kam zmizela. Něco zřejmě nacisté na poslední chvíli vyvezli ve vagonech, které ukryli, další finance prý převedli na bezpečná konta: V hledáčku jsou zejména některé švýcarské banky, jež Světový židovský kongres v roce 1995 obvinil z uchovávání nacistického zlata v hodnotě téměř 2,5 miliardy dolarů. 

Plody durianu dorůstají hmotnosti až tří kilogramů a pokrývají je pyramidovité ostny. Proslavila je nejen jejich vynikající chuť, ale také šílený zápach, jenž mnohým přijde jako příjemně sladký, jiní jej však přirovnávají ke shnilé cibuli či rovnou k žumpě. V Asii je dokonce zakázáno převážet plody tohoto zdravého ovoce v hromadné dopravě a nesmí se objevit ani v hotelu. I přes řadu negativ má však durian statut delikatesy a superovoce – a na jeho popularitu vsadil také 32letý student z jávského města Yogyakarta, který vyšlechtil odrůdu J-Queen.

TIP: Univerzita v Melbourne musela být evakuována kvůli kousku ovoce

Údajně se jedná o hybrid, který nese plody jen jednou za tři roky. Na stromě se navíc v nejlepším případě urodí jen 20 kusů ovoce, takže jejich cena stoupá ke 22 tisícům korun. Zpráva o prodeji J-Queen se rychle rozšířila internetem a do obchodu s duriany se za tímto „lahodným“ unikátem vydávají lidé z celého okolí – plody si však nekupují, pouze se s nimi fotí.