První konkrétní nápad na vyslání pozemského průzkumníka k jiným světům se datuje do roku 1941, kdy se na něj zaměřila skupina nadšenců sdružená kolem meudonské hvězdárny u Paříže. Uvažovali o cestách ke dvěma nejbližším planetám: k Venuši a Marsu. 

Práce samozřejmě skončily jen u teoretického konceptu, přesto stojí za pozornost. Uvědomme si, že se idea rozvíjela v době druhé světové války. A když pak o několik dekád později vyslala Evropa do vesmíru svoji první meziplanetární sondu – tedy Giotto k Halleyově kometě v červenci 1985 –, šlo především o německo-francouzský podnik.

Na počátku byla Vega

Laboratoř tryskových pohonů JPL při California Institute of Technology neboli Caltech v kalifornské Pasadeně stála u zrodu americké družice Explorer či první lunární sondy Pioneer 4. Bylo tak pouze logickým rozšířením jejího záběru, že se na její půdě začaly v 50. letech rodit studie meziplanetárních automatů. 

Historicky prvním se stal projekt Vega, který zahrnoval vývoj nové rakety s kapacitou 360 kg k Měsíci či planetám. Její základ tvořil nosič Atlas s druhým stupněm Vanguard a s nově vyvinutým třetím stupněm na tuhá paliva. V úvodní fázi se počítalo s třemi starty: v roce 1960 k Měsíci a k Marsu, o rok později k Venuši. A pokud by šlo všechno hladce, měla druhá generace sond Vega zamířit i k dalším cílům. Zmíněný nosič však nakonec nedostal příležitost, protože se z finančních důvodů realizovala raketa Atlas-Agena se srovnatelnou kapacitou. Projekt Vega tak skončil už na rýsovacích prknech konstruktérů.

Na Mars – zatím teoreticky

Hned při svém vzniku v roce 1958 dostala NASA do vínku jako jeden z hlavních úkolů průzkum Marsu. V roce 1962 oslovila firmy General Electric a Avco, aby vypracovaly studii sond k rudé planetě. Učinila tak navzdory varování specialistů z JLP, že toho o Marsu – například o jeho atmosféře, která může značně zkomplikovat přistávací manévry – víme příliš málo na uskutečnění smysluplné mise. Navíc existovaly i technické problémy: komunikace na vzdálenost desítek milionů kilometrů, sterilizace sondy, abychom do cizích světů nezavlekli pozemské mikroorganismy, dostatečně výkonný a spolehlivý zdroj energie atd.

Návrh General Electric počítal s družicovou částí o hmotnosti 934 kg plus 939 kg pohonných látek a s dvojicí výsadkových modulů, každým o hmotnosti 657 kg. Moduly se tvarem i konstrukcí odvozovaly od pouzder mezikontinentálních jaderných hlavic, s nimiž měla firma bohaté zkušenosti. Hladké přistání na povrchu planety by zajistily brzdicí motory, průzkumníci by dosedali na výsuvné podpěry. Výprava měla startovat v roce 1969, a dokonce padlo i doporučení dvou přistávacích lokalit: Syrtis Major se souřadnicemi 10° severní šířky a 285° západní délky a Pandorae Fretum na 24° jižní šířky a 310° západní délky.

Návrh společnosti Avco předpokládal o něco menší sondu: Z celkové hmotnosti 2 961 kg mělo 1 361 kg připadnout na pohonné látky, 838 kg na družicovou část a 762 kg na výsadkový modul. Ten by se k povrchu Marsu snášel na padáku coby jediném brzdicím systému a dosedl by předpokládanou rychlostí kolem 1 m/s. Po přistání by se rozevřelo šest panelů na horní části stanice, čímž by se uvedla do stabilizované polohy; energii měl dodávat malý radioizotopový generátor. Firma Avco prosazovala výrobu deseti sond, které by se vypouštěly v rámci čtyř po sobě jdoucích startovacích oken.

Voyager první generace

Výše uvedené návrhy byly teoretické, ale už v roce 1963 přišla NASA s konceptem sond Voyager, které měly velkou šanci na realizaci. Podotýkáme jen, že s pozdějším stejnojmenným programem je nepojilo nic kromě názvu. Mělo se jednat o unifikované sondy nesoucí až 230 kg přístrojového vybavení, s cílem vstoupit do atmosféry Marsu a Venuše – nikoliv se tedy pokusit o přistání na jejich povrchu. O zmíněných planetách jsme přitom tehdy moc nevěděli. Výsadkový modul, tvarově i rozměrově podobný lodím Mercury, by pak sice nedokázal vysílat na Zemi přímo, ale předával by informace průletové retranslační družici. 

Zvažovaly se dva koncepty: Obě sondy, výsadková i retranslační, měly mít společnou hmotnost 2 700–3 100 kg (v takovém případě by je vynášel Saturn IB) nebo 1 800 kg (s raketou Titan III). Lišilo se prakticky jen přístrojové vybavení průletové družice. Později návrh zahrnul i možnost přistání na Marsu, přičemž energii by průzkumníkovi po dobu až 180 dní dodával radioizotopový generátor a průletová sonda by ze scénáře vypadla.

Voyager druhé generace

V prosinci 1964 schválil americký Kongres další program Voyager k průzkumu Marsu v hodnotě 1,25 miliardy dolarů. Nabídky předložilo 28 firem. Projekt předpokládal použití rakety Saturn IB s horním stupněm Centaur, která by dokázala vyslat k rudé planetě třítunový náklad – konkrétně družicovou část a přistávací modul. Jenže po zjištění sondy Mariner 4, že je atmosféra Marsu mnohem řidší, než jsme čekali, bylo nutné modul vybavit raketovými motory pro snížení rychlosti dosednutí.

TIP: Nerealizované sovětské sny: Rusové chtěli proletět kolem Marsu už v sedmdesátých letech

Výrazně tak narostla hmotnost průzkumníka, což přesáhlo možnosti zamýšleného nosiče. Ještě před koncem roku 1965 se proto program přesunul na Saturn V, který měl vypustit vždy dvojici Voyagerů. Nejednalo se ovšem o pouhou jednorázovou akci, nýbrž o relativně koncepční průzkum Marsu s rostoucí náročností jednotlivých misí. Celkem čtyři rakety Saturn V měly v rámci startovacích oken v letech 1973, 1975, 1977 a 1979 vynést čtyři páry sond. Jenže už v roce 1967 Kongres tyto plány zhatil – nepřidělil jim totiž potřebné finance.

Pokračování příště

Tříletý pes z amerického Colorada dostal horečku a začal být očividně nemocný, majitelé ho proto vzali k veterináři. Lékař mu naordinoval antibiotika, pes ale brzy poté začal vykašlávat krev a putoval proto do univerzitní veterinární nemocnice Colorado State University Veterinary Teaching Hospital.

V nemocnici lékaři zjistili, že dotyčný pes je nakažený chorobou, která se stala jedním z nejhorších postrachů celého lidstva - morem. Ba co hůř, pes měl plicní mor, což je nejhorší známá forma této choroby. Než se mor podařilo diagnostikovat, přišla se psem do styku asi stovka veterinářů a dalších zaměstnanců veterinární nemocnice. Ti všichni mohli dostat mor, neboť ten se šíří kapénkově a je na rozdíl od afrického moru prasat přenosný na člověka.

TIP: Apokalypsa doby kamenné: Před 5000 lety vyhubil Evropany nejstarší mor

Mor už má naštěstí své „nejlepší“ roky za sebou. Stále ale existuje a případy této nemoci se objevují každým rokem i v USA, kde mají v průměru sedm nemocných ročně. Colorado je přitom jedním z amerických států, kde se mor vyskytuje nejčastěji. Zmíněný pes se podle všeho nakazil čtyři dny před propuknutím choroby, když očichával mrtvého psouna prérijního, kteří patří mezi obvyklé přenašeče bakterie Yersinia pestis, způsobující mor.

Dobrou zprávou je, že kromě nešťastného psa již nikdo další, ani člověk, ani zvířecí pacient veterinární nemocnice,  morem neonemocněl. Dotčení lékaři i zvířata byli preventivně přeléčeni antibiotiky. Nešťastný pes tolik štěstí neměl a veterináři jej museli utratit.

Když vydal Adolf Hitler 16. března 1939 výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava jakožto součásti Velkoněmecké říše, mělo se oficiálně jednat o autonomní a samosprávný státní útvar. Protektorát měl svého prezidenta Emila Háchu a také vládu, v jejímž čele se postupně vystřídali Alois Eliáš, Jaroslav Krejčí a Richard Bienert. Možnosti těchto politiků však byly od počátku velmi omezené. Skutečná moc totiž spočívala v rukou říšského protektora, který byl vlastně Hitlerovým přímým zástupcem v Čechách a na Moravě. Pro výkon své funkce měl k dispozici úřad sídlící v pražském Černínském paláci. Dělil se na čtyři oddělení pečlivě dohlížející nad všemi sférami protektorátního života. Dne 5. dubna 1939 do Prahy přijel první protektor Konstantin von Neurath.

Diplomat ze staré školy

Konstantin svobodný pán von Neurath (1873–1956) byl příslušníkem staré šlechtické rodiny původem z Württemberska a měl za sebou bohatou diplomatickou kariéru. Už před nástupem nacistů k moci byl německým velvyslancem v Římě a Londýně a poté nastoupil do funkce ministra zahraničí. Hitlerovi se nejprve hodily Neurathovy dobré vztahy s Brity, ale v únoru 1938 nahradil uhlazeného diplomata kovaným nacistou von Ribbentropem. Jmenování von Neuratha do funkce protektora představovalo z Hitlerovy strany určitý ústupek Háchovi, který diktátora prosil, aby se protektorem nestal sudetský Němec. To bylo splněno, ale jako jakýsi „hlídací pes“ působil v Praze rodák z Karlových Varů, státní tajemník a vyšší vedoucí SS a policie Karl Hermann Frank. 

Samotný Neurath ovšem rozhodně nebyl žádný lidumil. S jeho jménem je spojeno zavedení rasových zákonů v protektorátu, uzavření českých vysokých škol 17. listopadu 1939, následné zastřelení devíti studentských předáků bez soudu i počátky germanizace českého národa. Nebyl však tolik protičesky zaměřen jako Frank a svým diplomatickým vystupováním uměl udělat dojem. Právě to však Hitlerovi stále víc vadilo, a když začaly v průběhu roku 1941 narůstat aktivity domácího odboje, našel vhodnou záminku k protektorovu odvolání.

TIP: Reinhard Heydrich: Mládí a cesta k moci

V září 1941 byl von Neurath zproštěn výkonu funkce, oficiálně ze zdravotních důvodů. Formálně jej však Hitler neodvolal, a proto měl Heydrich funkci pouhého zastupujícího říšského protektora. K definitivnímu von Neurathovu odvolání došlo až v srpnu 1943, ale to již v Praze téměř dva roky nepobýval.

Po válce ho Spojenci postavili před Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku a v září 1946 odsoudili k 15 letům vězení. Odpykával si je v proslulé špandavské věznici, odkud byl kvůli špatnému zdraví předčasně propuštěn roku 1954. Zemřel přirozenou smrtí 14. srpna 1956 v Enzweihingenu u Stuttgartu. 

Na Měsíci známe dvacet moří, ale jen jeden oceán – Oceán bouří neboli Oceanus Procellarum. Nachází se na západní polokouli přivrácené strany a jeho plocha činí přes čtyři miliony kilometrů čtverečních. Stejně jako ostatní lunární moře je zřejmě i Oceán bouří pozůstatkem impaktní pánve – prohloubeninu po dopadu obřího meteoritu zalilo magma z hlubin, které do oblasti pronikalo prolomenou kůrou. Na rozdíl od ostatních moří však není jisté, zda Oceán bouří vznikl při jediném impaktu, nebo zda za jeho vznikem byla spíše jejich série. 

V říjnu 2014 však vědci přišli s naprosto překvapivým objevem, jenž by mohl všechny dřívější představy vyvrátit: Oceán bouří netvoří pozůstatek po dopadu planetky, nýbrž vulkanickou strukturu gigantických rozměrů. Pod povrchem jej lemuje systém tektonických útvarů, jež připomínají pozemské příkopové propadliny. Ohromnou strukturu mají nejspíš na svědomí konvektivní proudy v měsíčním plášti, které na povrchu vytvořily obří bazén lávy. Jak magma chladlo, horniny se smršťovaly, praskaly a formovaly dnešní Oceán bouří.   

Vzhledem k tomu, že je dnes Oceán bouří pohřben pod dalšími, novějšími pánvemi, bude velmi těžké zjistit, jak doopravdy vznikl. 

Bylo popsáno několik desítek (údaje v literatuře se rozcházejí) divokých druhů narcisů a existují tisíce různých kultivarů vypěstovaných především v Anglii a v Holandsku. Mimo zahrady u nás tyto květiny uvidíte jen vzácně – a to jedině v případě, že „utekly“ ze záhonu, nebo je někdo volně vysadil. Dle květomluvy bílý narcis znamená: Vynikáš hrdostí. Žlutý pak: I když jsme se nepohodli, stále na tebe myslím.

Jedovatý potenciál

Narcisy jsou jednoděložné rostliny patřící do čeledi amarylkovitých (Amarylidaceae). Základní stavba jejich květů je tvořena střední trubkou a okolními korunními plátky. V detailech se ale mezi sebou jednotlivé druhy liší.

V místech svého přirozeného výskytu většinou kvetou od března do května a ve vyšších polohách až v červnu. Nám se jich podařilo nejvíce vidět ve Španělsku – zemi narcisů a jiných krásných květin – další pak v Alpách, ve Francii a na Sardinii.

Narcisy jsou jedovaté, což platí především o cibulkách, které nejedí ani hraboši a myši. Cibulky obsahují jedovaté alkaloidy, jako galanthamin, o němž se však uvažuje jako o potenciálním léku na demenci a Alzheimerovu chorobu.

Na „Evropských vrcholech“

Na slepencových skalách nad klášterem Monserrat poblíž Barcelony jsme již v březnu viděli drobnější žlutě kvetoucí skalničkový narcis Narcissus assoanus. Myslím, že na totožný druh jsme narazili také na skalách (Calanques) u Marseille. Na Sardinii jsme na několika vlhčích místech obdivovali překrásný narcis taceta (Narcissus tazetta), jeden z mála narcisů, který má na stvolu více květů. Nejvíce narcisů jsme ovšem viděli ve Španělsku.

V centrálním Španělsku v pohoří Sierra de Gredos se nám podařilo najít narcis sukničkový (Narcissus bulbocodium) a na stejném místě rostl i Narcissus rupicola, endemit Španělska a Portugalska. Na několik druhů jsme narazili i na severu Španělska v překrásném, převážně vápencovém pohoří Picos de Europa. Název tohoto pohoří je odvozen od zkušenosti námořníků vracejících se ze zámořských plaveb. Toto pohoří se jim totiž na obzoru ukázalo jako první.

Velká slavnost narcisů

Cestou do průsmyku Puerto de san Glorio jsme na louce viděli vzácný krémový narcis trojmužný (Narcissus triandrus), který je přísně chráněný. V samotném průsmyku pak byla louka plná žlutých narcisů (Narcissus pseudonarcissus, syn.nobilis v překladu tedy ušlechtilé). Ty jsme potkali i v Pyrenejích a ve Francii v pohoří Massif Central. Na jiném místě v „Picosech“ na náhorní planině ve Fuente de pak rostl žlutě kvetoucí Narcissus asturiensis.

TIP: Podceňovaná stránka zeleného světa: Krásné a přemýšlivé rostliny

Nejvíce narcisů pohromadě jsme ale nalézali v Alpách. Šlo o narcis bílý (Narcissus poeticus), jehož latinský název je odvozen od opěvných skladeb básníků, například Ovidia. Čistě bílý květ tohoto druhu má pouze oranžovočervený lem na konci pakorunky. Na loukách voní až omamně.
Zřejmě nejvíce narcisů bílých roste v Rakousku na loukách poblíž jezera Almsee v údolí Almtal pod Totes Gebirge. Tady si jich každý může natrhat kolik chce. Rostlinám to nevadí, protože odstraněním květu se posiluje podzemní cibulka. Koncem května zde v Bad Ausse pořádají i narcisový festival (Narzissenfest), kdy květy narcisů vyzdobují alegorické vozy a lodě.

Tento článek bychom rádi věnovali památce zesnulého znalce narcisů a dalších cibulovin panu RNDr. Vladimíru Humlovi, pracovníkovi Botanické zahrady v Praze-Troji.

Poušť si sice obvykle představíme jako rozsáhlé písečné duny ve vyprahlém slunci, faktem však zůstává, že vůbec největší pouští světa je Antarktida. Za poušť se totiž považuje místo, kde ročně spadne méně než 250 mm srážek, a na zmíněném kontinentu pokrývá podobné území plochu 14 milionů kilometrů čtverečních (Sahara má „pouhých“ devět milionů). V některých oblastech, například v úžině McMurdo, nespadly žádné srážky zřejmě už dva miliony let!

Antarktida se pyšní i řadou dalších rekordů – je nejchladnějším, největrnějším a nejsušším kontinentem světa a zároveň tam byla naměřena nejnižší teplota v historii: −82,9 °C.

Habsburkové prosluli jako skvělí vyjednavači výhodných sňatků. Císař Maxmilián I. si vzal dědičku Burgundska a jeho syn Filip I. zase vyženil Španělsko. Jeho synové, Karel V. a Ferdinand I., založili španělskou a rakouskou větev rodu a jejich příslušníci se mezi sebou neustále dál spřízňovali.

Motivem tohoto „dynastického šílenství“ bylo posílení spojenectví, snaha udržet si a nedrobit nabyté državy i rodová pýcha. A tato politika přinášela katolickým Habsburkům nevídané zisky. Spolu se Španělskem to byl například právě v 16. století objevovaný, dobývaný a bohatý Nový svět za Atlantikem. Nás ale bude samozřejmě zajímat nejvíce rakouská větev rodu, protože země Koruny české s ní měly chtě nechtě mnoho co do činění. 

Problémy s dědictvím

Budoucí český král Ferdinand I. (vládl 1526–1564) se narodil jako druhý syn Filipovi Sličnému a Johaně Šílené v roce 1503. Dětství prožil ve Španělsku a mládí v Nizozemí. Nepatřil mezi krasavce, jelikož měl podsaditou postavu, povislý spodní ret a pichlavý pohled. Projevoval se ovšem temperamentní a velmi ctižádostivou povahou. Jeho celoživotním údělem bylo čekat, co mu jeho o tři roky starší bratr Karel V. přenechá, takže ho kvůli jeho věčnému poručníkování neměl rád.

Trvalo skutečně dlouho, než mu bratr svěřil rakouské země, které přebíral dokonce natřikrát. Ovšem v soukromém životě se na Ferdinanda I. usmálo štěstí – s milovanou manželkou Annou Jagellonskou zplodil patnáct dětí. Jejich nejstarší syn Maxmilián II. převzal císařský titul, české a uherské království i rakouské země s výjimkou Tyrolska, které získal arcivévoda Ferdinand, a Štýrska, kde vládl arcivévoda Karel.

V roce 1526 byl Ferdinand I. zvolen českým králem, když české stavy odmítly uznat dědické nároky jeho manželky Anny a trvaly na svobodné volbě. V Uhrách se mu dařilo méně. Byl sice zvolen panovníkem, ale musel bojovat s protikrálem Janem Zápolským a především proti Turkům, kteří okupovali velkou část země. Záchrana křesťanské Evropy před islámem proto ležela na bedrech Habsburků. Navíc se bratrům nepodařilo zastavit náboženskou reformaci v římsko-německé říši. Realističtější Ferdinand I. sice vyjednal augšpurský náboženský mír, ale Karel V. ho nikdy nepodepsal. Místo toho raději odešel v roce 1556 do ústraní kláštera, kde sepisoval scénář vlastního pohřbu. 

Ferdinand reformátor

Po příchodu do Prahy bystrý a neobyčejně schopný Ferdinand I. brzy pochopil, že v zemi mají rozhodující slovo stavovské sněmy. Jako horlivého katolíka ho nicméně znepokojovala moc a bohatství českých kališníků, členů jednoty bratrské i luteránů. Díky své výchově ve Španělsku byl však přesvědčen o tom, že panovníkova moc je dána Boží milostí. Věřil, že monarcha je nástrojem Božím a nepodléhá zákonům, proto musí být jeho vláda absolutní a suverénní. Pouze vládce měl rozhodovat o válce a míru, obsazovat úřady, vydávat zákony a vykonávat úřad nejvyššího soudce. 

Po celou dobu vlády proto Ferdinand I. usiloval o prosazení panovnického absolutismu, odstranění stavovské monarchie, ale i o modernizaci státní správy, když se inspiroval španělskou a burgundsko-nizozemskou. V rámci tohoto úsilí vydal nový dvorský řád, tedy souhrn ustanovení o činnosti ústředních dvorských úřadů, které měly být nadřazeny těm zemským. Nové centrální úřady měly utvářet jednotnou politiku soustátí, posilovat jeho soudržnost a obranyschopnost, což hrálo vzhledem ke zmíněné turecké expanzi zásadní roli. Do své výhradní panovnické pravomoci Ferdinand I. převzal zahraniční politiku, finanční a vojenskou správu, přičemž se snažil opírat o loajální byrokracii.

Problematičtí čeští stavové  

Ferdinand I. se ve snaze zavádět panovnický absolutismus dostával do sporů s převážně nekatolickými českými stavy, zejména s městy. Například zakázal svolávání krajských sněmů a konání shromáždění královských měst bez jeho výslovného souhlasu. Zemské sněmy se poté scházely bez delegací krajských sněmů a postupně se z nich stalo pouhé působiště vyšší šlechty, jejíž příslušníci měli dostatek prostředků na to, aby se jich účastnili osobně. Ferdinand I. se dostával se stavy do prudkých sporů také kvůli otázce daní, které potřeboval na vedení války s Turky. 

Formující se stavovská opozice, tvořená hlavně měšťanstvem a nižší šlechtou, vystoupila proti králi poté, co v roce 1546 mezi katolíky a nekatolíky vypukla na území Svaté říše římské národa německého takzvaná šmalkaldská válka. Ferdinand I. chtěl svému bratrovi, Karlu V., pomoci, nicméně se mu nedostávalo finančních prostředků. Stavové sice na zemském sněmu v červenci 1546 souhlasili se svoláním zemské hotovosti pro případ ohrožení země nepřítelem, nicméně králi poskytli pouze částečnou finanční pomoc. Také zemská hotovost se nesešla v plném počtu, jelikož stavové neměli chuť bojovat proti protestantům v německých zemích, takže tažení českého vojska do Saska válečnému úsilí Habsburků příliš nepomohlo.

Ferdinand I. tedy v lednu 1547 vydal mandát, jímž bez projednávání se stavy povolal zemskou hotovost do pole, a to pod záminkou vpádu saských vojsk na území království. Mandátem zásadně porušil zemské zřízení, takže na shromaždiště do Litoměřic dorazily jen oddíly několika málo šlechticů a tří katolických měst. Následná vyjednávání s českou šlechtou skončila bez úspěchu.

První odboj 

V únoru 1547 se v Praze sešel sjezd opoziční stavovské obce, tvořené pražskými městy a částí šlechty, především stoupenců jednoty bratrské. Představitelé opozice protestovali proti královu mandátu a požadovali svolání zemského sněmu. Za tímto účelem založili stavovský spolek, který je měl chránit před případným královým postihem. V březnu se v Praze i přes panovníkův zákaz sešel zemský sněm, a to za účasti zástupců stavovské obce z celé země. Stavové vypracovali rozsáhlý dokument nazvaný Přátelské snesení stavův českých, svolali zemskou hotovost na obranu proti Habsburkům a jednali i o sesazení krále. 

TIP: Úsvit rodu Habsburků: Co obětoval Ferdinand I. pro českou korunu?

Katolická města, moravská města a Slezsko i Lužice se ovšem stavovského odboje odmítly účastnit. Čeští stavové tak zůstali nejednotní a bez podpory ze zahraničí. Šmalkaldská válka skončila v dubnu vítězstvím Habsburků a odboj se poté rozpadl. Ferdinand I. ale neměl dostatek prostředků, aby si mohl české stavy podmanit, proto vyhlásil generální pardon. Podrobit se odmítli pouze Pražané, které však v červenci královo vojsko donutilo kapitulovat.

Poražení stavové se museli smířit se ztrátou privilegovaného postavení královských měst, zahájením katolické protireformace a zákazem jednoty bratrské, z níž se rekrutovalo nejvíce odbojníků. Habsburkům se tak poprvé podařilo omezit stavovskou moc a náboženskou svobodu. 

Nikoliv náhodou se japonskému generálovi Tomojukimu Jamašitovi za druhé světové války přezdívalo „řezník z Manily“. Dobyvatel Thajska, Malajsie i Singapuru nechvalně proslul brutálním postupem proti nepřátelům, ale také masakry zajatců a civilistů. Mimo to měl na starost rovněž „správu a vytěžení místních zdrojů“, což volně přeloženo znamenalo rabování všeho – od cenných papírů až po pozlacené střechy buddhistických chrámů. Za tímto účelem mu měla být údajně k ruce také speciální tajná organizace Zlatá lilie.

Situace se ovšem začala obracet, když generál se svým vojskem dorazil v říjnu 1944 na Filipíny, kde se střetl se spojeneckou armádou. Brzy po válce jej popravili a na onen svět s ním odešla i záhada, kam zmizela jeho bohatá kořist. 

Kolik zlata manilský řezník skutečně nastřádal, nevíme, i když některé zdroje hovoří až o stovkách tun vzácného kovu. Není divu, že o nalezení pokladu usilovala celá řada hledačů, z nichž jeden – jistý Rogelio Roxas – měl roku 1971 uspět. Bývalý filipínský voják prý objevil tajnou místnost, kde ležely doslova hory zlata a drahých šperků. Jakmile se však o jeho nálezu dozvěděl prezident Marcos, nařídil vše zabavit, zatímco nebožáka nechal zavřít a mučit. 

Po propuštění Roxas za záhadných okolností zemřel, nicméně nadace bojující za jeho práva vyvolala u havajského soudu proces proti diktátorovi. Ten v roce 1996 skutečně přiznal, že se s manželkou neprávem obohatili bezmála o 41 miliard dolarů (v přepočtu 1,1 bilionu korun), pocházejících z Roxasova nálezu. Později byl sice verdikt pro nedostatek důkazů stažen, ale americký odvolací soud nakonec dospěl k jednoznačnému závěru: „Jamašitovo zlato objevil Roxas a ukradli jej Marcosovi muži.“

Podle podstatně divočejší teorie se krátce po válce ke zlatu dostali Američané výměnou za příslib, že neobviní japonského císaře z válečných zločinů. A dle jiných názorů poklad nikdy neexistoval a představoval pouhý mýtus…

Dorty! Jen málokomu z nás při tom slově nenaskočí velmi příjemná a velmi konkrétní představa. Každoroční souputník dětských narozeninových oslav, nezapomenutelný svatební kolos i dortíčky v cukrárně s kamarádkami…Ty první se objevily už za časů antiky.

Starověk nasladko

Sladkou variantu pečiva si lidé připravovali už ve starověku, ať už do těsta přidávali sušené ovoce či placky při jídle namáčeli do medu. Dorty na způsob dnes módních cheesecaků se připravovaly s medem a tvarohem už za časů antického Řecka.

Badatelé zachytili slovo „tort“ poprvé ve Francii 16. století. Takto nazývaných koláčů prý existovalo šestnáct druhů a těšily se velké oblibě. V žádné zámožné rodině prý nesměly chybět. U většiny z nich samozřejmě nemůžeme vysledovat ani původ, ani přesné ingredience.

Dorty a koláče byly znakem bohatství, protože za cukr, tedy ten třtinový, se až do poloviny 19. století, kdy trh ovládla řepa, platily horentní částky. Sladilo se medem, sušeným ovocem, javorovou či březovou mízou a vinnou šťávou, ale třtinový cukr, ten se v Evropě zprvu podával pouze z léčebných důvodů, při rekonvalescenci či na šlechtických dvorech a u bohatých měšťanů.

Korunování nevěsty

Tradice svatebních dortů vznikla už v antice - sladká placka s medem, ořechy a ovocem se lámala nad nevěstinou hlavou coby úlitba bohům a prosba o požehnání. S Římany se poté tradice „korunování nevěsty“ rozšířila do dalších částí Evropy.

TIP: Droga jménem cukr: Co způsobilo v Evropě sladkou horečku?

V Británii se sladké placičky či kuličky vršily na hromadu a ženich se nevěstou se přes ně museli políbit. Pokud se jim to povedlo a nerozsypali je, čekalo je štěstí. Že se tento zvyk ujal i ve Francii, dokládá i podoba tamějšího svatebního dortu Croquembouche, jakési pyramidy ze sladkých kuliček. A koneckonců - i dnes mají svatební dorty několik pater. Původně se ovšem pekly dorty dva - jeden menší a hutnější, s tmavou polevou pro ženicha, druhý, větší a potažený panensky bílou polevou pro nevěstu.

Sluneční soustava nám názorně ukazuje, že prstence mohou mít nejen planety, ale i hvězdy. Více či méně zřetelné prstence z prachu a kosmické suti totiž obepínají nejen Saturn a další plynné obry, ale také samotné Slunce obklopuje několik takových prstenců. Kromě Hlavního pásu a Kuiperova pásu to je ještě například jeden nezřetelný prstenec mezi oběžnými drahami Venuše a Země. A podle všeho existuje takových prstenců ještě víc.

Russell Howard z výzkumné laboratoře Naval Research Laboratory a jeho kolegové se ironií osudu vlastně původně zabývali tím, že hledali oblast Sluneční soustavy bez kosmického prachu. Podle jedné hypotézy by u Slunce měla být zcela pustá zóna, jejíž zmapování by přispělo k pochopení vzniku a vývoje planetárních soustav.

Prstenec na oběžné dráze Merkuru

To je jim tak úplně nepovedlo. Namísto bezprachové zóny našli něco zcela jiného, ale neméně zajímavého. Podél celé oběžné dráhy Merkuru objevili stopy přítomnosti nezřetelného prstence prachu. Současně se jim podařilo nepřímo potvrdit, že by na oběžné dráze Venuše mělo kolem Slunce kroužit pár set velmi starých asteroidů.

TIP: Proměna rudé planety? Mars si možná tvoří ze svých měsíců prstence

Odborníci si až doposud mysleli, že Merkur je příliš malý na to, aby svou přitažlivostí udržel ve svém okolí významnější množství kosmického prachu. Jak je ale vidět, nebyla to tak docela pravda. Howard s kolegy odhadují, že nově objevený prstenec prachu je široký asi 15 milionů kilometrů.