Badatelsko-filozofická práce doktora Kevorkiana vzbuzovala rozpaky. Jeho návrh, aby se vězni odsouzení k trestu smrti mohli dobrovolně přihlásit k vykonání rozsudku formou výzkumné operace pod úplnou narkózou, tedy v podstatě vivisekce (pitvy zaživa), neprošel. K čemu by mohlo být užitečné (u)pitvat adepty na trest smrti? Podle Kevorkiana by se mohlo podařit na fundovaných základech odhalit vznik smrti a stanovit, kdy se zdravotní stav pacienta stane definitivně nevratným. 

Rozeznat od sebe mdloby, šok a trvalé kóma, ze kterého se už neproberete, by mohlo napřímit diskuze o nevhodném odpojování pacientů od přístrojů. Odkud doktor čerpal zápal pro takový záměr? „Jednak mě to opravdu zajímalo,“ vysvětloval Kevorkian, „a zadruhé, bylo to dosud tabu.“ Tehdy si od kolegů vysloužil přezdívku Doktor Smrt.

Dvacetiletí kontroverzí a neúspěchů

Podobně neslavně skončil i jeho návrh, aby se využitelné orgány takových odsouzenců automaticky stávaly součástí národní banky transplantátů. A nepochodil ani s metodikou, jak zužitkovat čerstvou krev zesnulých pro potřeby transfuzí. Kus logiky v tom jistě je. Místo 10–12 dárců s půllitrovým odběrem by mohla stačit jedna mrtvola.

Doktor doufal, že o jeho recyklační model projeví zájem americká armáda bojující ve Vietnamu, ale přepočítal se. Výzkum kompromitovalo to, že měl dost pavědecký základ od jistého ruského badatele, který se sám při podobných experimentech nakazil žloutenkou. Stejné to bylo s jeho posedlostí detailně snímkovat zorničky lidí, kterým už zbývají jen poslední vteřiny života. Návrhy těchto inovativních, ale neúspěšných postupů strávil dvacet let své kariéry. 

Blízko k mrtvolám 

Pro jejich kontroverzní povahu odešel (nebo spíše byl přinucen k odchodu) ze Státní univerzity v Michiganu a skončil jako patolog ve Všeobecné nemocnici v Pontiacu. Svou práci odváděl na výbornou, ale s nadřízenými se dostával často do konfliktu. Žádali si jeho služeb coby praktika, a ne badatele. Jeho pokusy s odběrem krve zesnulým a jejím transferem do těl živých nemocničních zřízenců je dráždily.

Formálně mu toho ale moc vytknout nešlo, vždy jednal s úplným souhlasem pozůstalých i příjemců. Definitivně si to u nadřízených rozlil až v roce 1980, když mu v německém lékařském časopise Medicína a Právo vyšla jeho odborná stať na téma asistované sebevraždy, eutanazie. Byla to velmi dobře zpracovaná studie, zvažující důsledně etické hloubky celé problematiky. Ale lékaře, a to nejen ve Státech, dráždila jako rudý hadr býka.

Jak ukončit život  

Polemika o tom, kdo má právo rozhodovat o životě a smrti, se tehdy rozhořela naplno. Novináři se postarali o medializaci celé práce. Ukázalo se také, že není zdaleka první: Kevorkian dosud publikoval na třicet takových článků, vesměs bez povšimnutí. Jediným výsledkem jeho tažení za právo na smrt bylo, že se od něj odvrátili jeho dosavadní pacienti, kteří docházeli do jeho soukromé ordinace, ať už v Detroitu nebo v kalifornském Long Beach.

Na počátku osmdesátých let tak Kevorkian zdánlivě zmizel ze světa. Je to mimochodem doba, kdy se s ním rozešla jeho snoubenka, neměl na nájem, přespával v autě, živil se konzervami a neplatil si zdravotní pojištění. Znovu o sobě dal vědět až inzerátem v detroitském tisku v roce 1987. Co nabízel? Praktické poradenství v oblasti ukončení života vlastní rukou. Návod odborníka na dokonalou sebevraždu.

Stroje posledního milosrdenství

K tomuto účelu sestavil svůj první stroj, který se jmenuje Thanatron. Sloužil k nitrožilní aplikaci sedativ a toxických látek. Druhou variantou byl Mercitron, tedy přístroj milosrdenství – dýchací maska napojená na kanystr s oxidem uhelnatým, která pacienta uspala na věčnost. „Mým záměrem není způsobit smrt pacienta, ale ukončit jeho utrpení,“ říkal.

Místo statisíců dolarů na udržení života nevyléčitelně nemocných, kteří trpí úpornými a neutišitelnými bolestmi, nabízel smrtící kúru za 42 dolarů. První asistovanou sebevraždu provedl v roce 1989 u čtyřiapadesátileté Janet Adkinsové, která trpěla Alzheimerovu chorobou. Zákrok na ní provedl ve svém autě. Pochopitelně, že skončil u soudu: Byl obžalován z vraždy II. stupně, záhy jej však omilostnili. 

Podat zbraň se nerovná zabít

Ve státě Michigan byl tehdy právní pojem asistované sebevraždy neznámý. Celý ostře sledovaný proces tak Kevorkian využil jako velkou propagaci svých myšlenek a vysvětlení principů fungování smrtícího stroje. O co se mohl žalobce opřít? Tlačítko vyvolávající zástavu srdce do pěti minut zmáčkla sama o své vůli Adkinsová. Byla to tedy sebevražda. Jedna ze 130, u kterých se prý Doktor Smrt v následujících letech vyskytl.

Před soud musel jít ještě dvakrát, ale pokaždé odešel čistý. Šlo především o úspěch jeho právníka, Geoffryho Fiegera, který si na obhajitelnosti neobhajitelného vybudoval reputaci. Dalo se něco Kevorkianovi vytknout? „Neortodoxní přístup, fanatická posedlost smrtí, snaha změnit myšlení celého národa,“ vypočítávali novináři. Dohromady nic, co by bylo trestné. Ve státě Michigan ale přišel o lékařskou licenci.

Věčný odkaz Doktora Smrti

Za mřížemi nakonec přece jen skončil. Ve vysílání CBS totiž nechal během rozhovoru pustit videozáznam dobrovolné eutanazie dvaapadesátiletého muže, Thomase Youka, který trpěl Lou Gehrigovou chorobou. V čem byl problém? Kevorkian mu sám smrtící injekci vpravil. Šlo o záměr, chtěl znovu vyvolat diskusi o právu na smrt. Souhlasil s tím Youk i jeho rodina.

TIP: Přístroj pro domácí eutanazii si lze vyrobit pomocí 3D tiskárny

Jenže tentokrát mu to nevyšlo – podání injekce, vzhledem k tomu, že už neměl licenci, bylo kvalifikováno jako cílené podání smrtící substance, tedy vražda druhého stupně. Navíc se hájil sám. Po osmi letech byl z vězení za dobré chování venku, s podmínkou, že už nesmí asistovat u sebevražd, poskytovat poradenství k eutanazii anebo pečovat o kohokoliv, kdo je starší 62 let. Už se ale hlásil jeho věk, bylo mu přes osmdesát, když v roce 2011 zemřel. Jeho náhrobek nese epitaf: „Obětoval sebe pro práva všech.“ 

Kromě toho, že legie disponovaly profesionálním divadelním souborem, fungovaly v nich desítky originálních uměleckých souborů. Některé vydržely třeba jen jedno jediné vystoupení, ale mnohé přežily celé roky války. V mnoha jednotkách se našli talentovaní všeumělci, kteří se zabývali varietními kouzelnickými triky, parodováním důstojníků nebo světových mocnářů, pokoušeli se o pantomimu či vyráběli (tedy spíše improvizovali) loutková divadla. Loutkáři Kolátor a Bradna prosluli mezi spolubojovníky zábavností představení a nepotřebovali přitom mnoho – na jakékoliv vlakové zastávce mohli rozložit drobná divadélka, upravit princezniny šatičky či narovnat čepici rakušáckému zupákovi. Dále se fantazii již meze nekladly. 

Divadlo legionářské i domorodé

Kabaretní vystoupení se provozovala nejen na Ukrajině, ale také v zajateckých táborech a později na Sibiři. Tradice kabaretních a zábavných vystoupení nebyla přerušena ani ve Vladivostoku při čekání na lodi do vlasti, a dokonce ani během zámořské plavby. Tu a tam legionáři navštívili i ruská (popř. čínská) představení, ale většinou nebyli příliš spokojeni. U čínského divadla byli navíc šokováni úplnou odlišností toho, co se dělo na jevišti i v hledišti. Zajímavá pro ně byla pouliční vystoupení čínských artistů nebo kouzelníků, i když mnohdy tato představení v denících a pamětech spojují s drobnou kriminalitou (zejména řáděním kapsářů).

Není sice pravdou to, co se objevuje v některých tendenčních dobových textech – tedy, že legie stály větší měrou nejen na sokolských ideálech, ale i na sokolských cvičencích a cvičitelích, ale je nutno přiznat, že sokolská idea byla v čs. legiích na Rusi více než patrná.

Pod křídly Sokola

Matěj Němec s Josefem Švecem, oba sokolští cvičitelé, si sice stěžovali po vstupu do České družiny, že ne všichni sokolové, o nichž v Rusku tito dva věděli, se též dobrovolně přihlásili do války proti Německu a Rakousku-Uhersku, přesto se záhy setkali s mnohými zapálenými sokoly. Například s Antonínem Čílou, jehož láska k tělesnému cvičení byla pověstná. Po jistou dobu mnoho mužů (včetně bývalých aktivních c. a k. důstojníků) kritizovalo úroveň výcviku v záložním oddílu Družiny v Kyjevě – ten mimochodem vedl právě Číla. Předmětem kritiky se stal fakt, že k „postupu“ do roty, určené k odchodu na frontu, bylo nutné absolutně bezchybně zvládnout sestavu prostných z posledního sokolského sletu, ačkoli někteří vojáci prý v té době neuměli ani pořádně rozebrat pušku.

S rozšiřováním České družiny nejdříve na střelecký pluk a posléze na střeleckou brigádu se zvyšoval počet mužů ochotných zapojit se i do veřejných produkcí. Jakési miniaturní sokolské slety se stávaly skutečnými taháky různých československých slavností na Ukrajině a později i v Rusku, na Sibiři a na Dálném východě či cestou do vlasti. Tyto slavnosti sloužily nejen k „povyražení si“ dobrovolců, ale též k propagaci ideálů hnutí před ostatním obecenstvem, nejčastěji tedy Rusy a Ruskami.

Dobrovolci (ať už jen fanoušci nebo i předváleční hráči) si rádi zahráli i fotbal. Kopalo se téměř kdekoli a nejčastěji s obyčejným hadrákem, tu a tam však některá rota disponovala i za společně vybrané peníze zakoupenou koženou „merunou“. Kromě zápasů narychlo improvizovaných mužstev nebo lítých bitev mezi rotami (prapory, pluky atp.) došlo i k řadě střetnutí mezinárodního charakteru. Možná pro někoho překvapivě nesehráli legionáři téměř žádné zápasy s ruskými mužstvy, ale jeden z prvních mezinárodních „mačů“ proběhl před bitvou u Zborova s Belgičany z roty obrněných vozidel. Další fotbalové zápasy probíhaly ve Vladivostoku (např. proti posádkám britských křižníků) a poté v Singapuru, Hongkongu nebo Colombu proti místním, případně koloniálním týmům. 

Co Čech, to muzikant a karbaník

Muzicírovalo se neustále a skoro by se chtělo napsat, že kde se sešli dva a více legionářů, už se začal organizovat pěvecký sbor. Vojáci s láskou vzpomínali na to, že když pochodovali Kyjevem na výcvik či z výcviku a zpívali, místní ženské obecenstvo jim z oken házelo květiny. Při muzicírování instrumentálního charakteru byly potíže vlastně se vším – s nástroji i s partiturami. Každé housle nebo trubka byly opatrovány jako skutečný poklad, muzikanti někdy podnikli cesty dlouhé stovky kilometrů pro zakoupení kvalitních hudebních nástrojů. Stejné to bylo s notami – někteří legionáři však byli schopni vytvořit notový zápis z hlavy, případně se i partitury daly zakoupit. Vrcholem hudebního umu legionářů byl jejich symfonický orchestr, ale každý pluk disponoval vlastní kapelou a drobných hudebních těles bylo ve vojsku tolik, že se to nedalo ani spočítat.

TIP: Vojsko neexistujícího státu: Proč vstupovali Čechoslováci do legií?

Hrály se karty: mariáš, bulka, durak. V mnoha případech vojáci nechali graficky zdatné bratry vyrobit nový paklík s originálními ilustracemi. Podobné to bylo i s šachovými soupravami – v případě nedostatku vhodného materiálu se šachovnice nechala namalovat na podlahu těplušky a figury se vyrobily z chlebových kůrek.

Mezi zvláštní způsoby trávení času patřilo vypravování. Oblíbené příběhy pocházely z mnohdy dobrodružných předválečných životů, objevovaly se zážitky ze zajateckých táborů, ale také pohádky – prý čím strašidelnější, tím lepší, nebo se převypravovaly před válkou přečtené knihy a shlédnuté filmy. Dobrovolci navštívili nemálo kin, často improvizovaných v přírodě, kde se promítaly filmy americké produkce.

Rozpoznat pravdu od lži je těžké i při osobním rozhovoru, kdy nám mohou napovědět gesta, výraz tváře či tón hlasu promlouvajícího. Při rozhovoru vedeném v psané formě je to ale mnohem těžší.

Profesorka Shuyuan Mary Ho z floridské státní univerzity, která se několik let věnuje počítačovým sociotechnickým systémům a interakci člověka s počítačem, pracuje na vývoji online detektoru lži. Vývoj je sice teprve na počátku, umělá inteligence už ale dokáže rozlišit pravdu od lži v online psaných textech úspěšností 85 až 100 %. Že jde o úspěšnost vskutku mimořádnou dokládají i statistiky, které ve stejných situacích přiznávají lidem úspěšnost zhruba poloviční.

Jak poznat lháře

Výuka umělé inteligence je přitom založena na poměrně prostém základu - badatelé s počítačem hráli hru na pravdu a lež a učili ji tak rozpoznat, kdy lidé píší pravdu a kdy nikoliv.

TIP: Pravda o detektoru lži: Jak je vlastně spolehlivý?

Vývoj inteligence pro online detektor lži ukázal, že existuje množství náznaků a stop, díky nimž je možné odhadnout věrohodnost sdělení. Například se zdá, že lháři na chatu obecně odpovídají rychleji a používají výrazy jako „vždy“ nebo „nikdy“, aby dodali váhu svým lžím. Ti, kdo v online prostředí píší pravdu, bývají ve svých zprávách méně jednoznační, používají výrazy jako „odhaduji“ nebo „snad“ a jejich reakce zaberou víc času.

Soukromá společnost SpaceX dokončuje poslední přípravy k úvodnímu startu nové a převratné kosmické lodi nové generace Starship. Šéf SpaceX Elon Musk se před pár dny nechal slyšet, že testovací verze lodi Starship možná vzlétne již tento týden, nepochybně za ohromné pozornosti médií celého světa. Záleží prý ale na mnoha technických záležitostech, které souvisejí se sestavováním rakety, především s montáží nedávno dovezeného motoru, takže to není úplně jisté.

První letové testy absolvuje tato kosmická loď ve verzi Starship Hopper. Je to prototyp s jediným raketovým motorem Raptor, přičemž ve své finální podobě by loď Starship měla mít těchto motorů celkem sedm. Obyvatelé v okolí testovacího zařízení SpaceX v Boca Chica, Texas, dostali od místních úředníků upozornění, že testy lodi Starship Hopper mohou začít již tento týden.

Krátké skoky do malé výšky

Podobně jako před několika lety předchůdce rakety Falcon jménem Grasshopper, tak i Starship Hopper bude nejprve muset zvládnout několik krátkých letů do velmi malé výšky. Ta se bude postupně zvyšovat. Pak přijdou na řadu suborbitální lety, pro které bude Starship Hopper vybaven třemi motory Raptor.

TIP: Překvapivé prohlášení: Raketa Big F*cking Rocket bude hotová už příští rok

Kosmická loď Starship představuje horní stupeň připravované nosné rakety BFR. Bude opakovaně použitelná, stejně jako mohutný první stupeň nosné rakety BFR, který SpaceX vyvíjí pod jménem Super Heavy. Právě loď Starship a raketový stupeň Super Heavy jsou klíčovou součástí dlouhodobé vize Elona Muska, který by rád zahájil proces dlouhodobého osídlování Marsu již v příští dekádě.

V předvečer Velké války bychom v celé Evropě napočítali jen pár stovek tehdy podceňovaných a křehkých letounů, jimž jen málokterý generál přisuzoval významnější vojenské využití. Tehdejší letadla, mnohdy jen směsice drátů, plátna a dřeva, zvládala leda mírné zatáčky a už jen samotný výcvik pilotů si vyžádal mnoho životů. I pozdější maršál Ferdinand Foch tvrdil, že letouny jsou dobré jen na plašení koní.

První úspěchy

Poté, co letecký průzkum „vyhrál“ bitvu u Tannenbergu (23.–31. srpna 1914) nebo na Marně (5.–12. září 1914), bylo jasné, že se boj brzy přenese i do vzduchu. Kromě průzkumných letounů představovali nebezpečí pro pozemní jednotky také návodčí dělostřelecké palby. Dobrý pozorovatel dokázal navedením artilerie zabít za několik minut víc mužů než stíhač za celou svou kariéru, takže se tito specialisté logicky stávali cílem nejen palby ze země, ale také nepřátelských letadel.

Piloti zkraje konfliktu bojovali zpravidla pistolemi a puškami, nebo se nutili k přistání, ale jak se na nebi objevovalo stále více strojů, objevovaly se daleko účinnější zbraně. Předválečná zkušenost, kdy se mnozí letci osobně znali, rychle upadla v zapomnění a dřívější sportovci a dobrodruzi sváděli nemilosrdné bitvy. Navíc letectvo jako pokračovatel šlechtické kavalerie brzy mezi sebe přijalo i nadaný „plebs“, z nějž se v kokpitech letadel stával smrtící nástroj.

Esa přicházejí

Samotný termín „eso“ ale nebyl novotou – ve francouzštině se objevoval už dříve jako označení špičkového specialisty v oboru. Poprvé jej v souvislosti s úspěšnými letci použil jistý francouzský major během bitvy u Verdunu (21. únor–18. prosinec 1916), aby podpořil morálku zle zkoušeného národa. Krvavá a statická válka v blátě měla totiž jen omezený propagandistický potenciál, a tak se jejím předmětem s postupem času stali také „báječní muži na létajících strojích“. Ti se ostatně těšili velké úctě už před válkou, protože rizika spojená s odpoutáním se od země byla značná.

TIP: Eddie Rickenbacker: Nejúspěšnější americký pilot první světové války

Pilot ztělesňoval směs špičkového sportovce, hazardéra a hollywoodské hvězdy, jehož vystoupení se účastnily tisíce lidí. Například v Praze zaujalo davy pozdější eso Francouz Adolphe Pégouda, který nadšeným divákům předvedl první přemet v roce 1913. Esem se stával pilot, který dosáhl pěti a více vzdušných vítězství. Němci, jejichž letce také společnost obdivovala, užívali termín „überkanonen“ (volný překlad „špičková zbraň“).

Britové z propagace jedinců nejprve nadšeni nebyli, ale záhy pochopili sílu tohoto symbolu, a tak se také na hrdiny Jeho Veličenstva vyznamenání jen sypala. Všudypřítomná smrt však hrozila, že se bezmezné zbožňování rychle změní v depresi národa ze ztráty některého z idolů. Kult es takzáhy zachvátil všechny válčící státy a poválečné průzkumy potvrdily, že pětina nejlepších letců způsobila nepříteli 80 % ztrát.

Stejná sláva – různý styl

Životopis každého esa by dnes vydal na dobrodružnou knihu, a vzájemně by se od sebe výrazně lišily. Nacházeli se mezi nimi chladní pragmatici, jakými byli nejúspěšnější Francouz René Fonck nebo Němec Manfred von Richthofen, ale také „ztřeštěnci“ jako například Georges Guynemer nebo Brit Albert Ball. Někteří si boj pečlivě rozmýšleli a propočítávali (Fonck), jiní se vrhali i do zdánlivě beznadějných střetů. Každý válčící národ měl své hvězdy, některé ale „jen“ skórovaly, zatímco jiní letci přepisovali doktrínu leteckého boje.

Nejznámějším příkladem je asi Němec Oswald Boelcke, jenž přinesl základy taktiky, které přetrvaly až do války následující. Jiný, Max Immelmann – „Orel z Lille“, zase svou smrtí v červnu 1916 odstartoval dodnes trvající prvek národního vnímání hrdinů. Mýtus o jejich neporazitelnosti si i sto let po válce v mnoha zemích uchovávají.

Kdo je sestřelil?

Zatímco Němci stále trvají na nehodě své legendy – Immelmannovi měl selhat synchronizátor kulometu, Britové označují za přemožitele „Orla z Lille“ dvojici letců George McCubbina a Jamese Wallera. Naopak na ostrovech zase nepochybují, že eso Jeho Veličenstva Albert Ball zemřelo bez cizího zavinění. Stejně tak Italové věří, Francesco Baracca, jejich číslo jedna, byl zabit náhodnou palbou ze země, ale Rakušané připsali skalp italského esa zadnímu střelci Phönixu C.I Arnoldu Barwigovi.

Pokračování: Rytíři, nebo zabijáci? Každodennost stíhacích es za Velké války (2)

Tyto spory jsou sice po letech zdánlivě bezvýznamné, ale zůstávají jakousi ozvěnu mýtů, které národní hrdinové stvořili. A rozdílně ke smrti svých rivalů přistupovali i jednotliví letci. Zatímco jedni vzdávali hold padlému nepříteli třeba shozeným věncem nebo vojenským pohřbem, jiní byli velmi pragmatičtí. Někteří Britové po smrti Richthofena projevovali smutek nad ztrátou čestného protivníka, ale Mick Mannock nesmlouvavě prohlásil, že doufá, že se „Rudý baron“ celou dobu pádu k zemi smažil ve svém kokpitu.

Především díky satelitům, leteckému a pozemnímu snímkování máme zmapovaný takřka každý kout naší planety. Pod hladinou oceánu se ale nachází celý neznámý svět. Vlastně známe lépe povrchy řady planet, měsíců a vesmírných planetek, než dno oceánu naší Země. Američtí vědci nyní vytvořili aktualizovanou topografickou mapu mořského dna, která odkrývá velké množství doposud neobjevených hor a pohoří.

Svět pod hladinou

Mapa, která nese poněkud kostrbaté označení SRTM15+V2.0, využívá nově zpracovaná data ze satelitů. Mořské dno zobrazuje s doposud nevídanou přesností a rozlišením. Díky tomu jsou na této mapě patrné mnohé horské masívy, které do této doby nebylo možné pozorovat jinak, než pomocí ponorek.

TIP: Řetěz dávných podmořských sopek je významnou dálnicí pro kytovce

Přesný počet nově objevených podmořských hor zatím není známý. Autoři mapy odhadují, že jejich je něco mezi 5 a 10 tisíci. Podmořské hory jsou přitom pro odborníky velmi zajímavé. Jsou například často domovem bohaté podmořské biodiverzity. Některé druhy mořských organismů jsou nejspíš dokonce endemity některých z těchto hor, což znamená, že nežijí nikde jinde.

V Číně běží program klonovaných policejních psů. První z psích klonů, dvouměsíční fenka kunmingského vlčáka jménem Kchun-sün (Kunxun), už nastoupila výcvik. Během příštích 8 až 10 měsíců se Kchun-sün bude učit policejní práci, včetně pátrání, záchrany, stopování a hledání drog.

Kchun-sün je klonem slavné psí detektivky Chua-chuang-ma (Huahuangma) z provincie Jün-nan. Ta se postupně stala respektovaným policejním společníkem a přispěla k vyřešení celé řady závažných případů, včetně 12 vražd. Na klonování Kchun-sün se podíleli odborníci Zemědělské univerzity v Jün-nanu a biotechnologická společnost Sinogene. Podle vědců je DNA obou psů shodná z 99,9 %.

TIP: Nástup biotechnologií: Čína buduje velikou továrnu na klony

Většina policejních psů v Číně pochází z ras cizího původu. Aby policejní pes dosáhl úrovně fenky Huahuangma, je zapotřebí až 5 let výcviku, který vyjde na 75 tisíc dolarů (zhruba 1,7 milionu korun). Číňané doufají, že klonování špičkových psů jim ušetří čas potřebný k výcviku i vynaložené peníze. Hlavní výhodou psích klonů je, že disponují skvělými předpoklady pro policejní práci.

Klonovaní psi se v policejních službách objevili už v roce 2005 v Jižní Koreji. Od roku 2007 zde klonovaní labradorští retrívři pracují na protidrogovém oddělení.

Spojení ženského orgasmu a marihuany nebývá zrovna běžným předmětem výzkumu státem placených vědců. Časy se ale mění. Tým amerických odborníků z lékařské fakulty v St. Louis se nedávno pokusil odpovědět na otázku, jaký vliv má kouření marihuany na kvalitu ženského orgasmu.

Badatelé detailně vyzpovídali celkem 373 žen, z nichž bylo 176 pravidelných uživatelek marihuany. Respondentky odpovídaly nejen na otázky spojené s užíváním marihuany, ale i na otázky spojené s jejich sexuálním chováním a sexuálními zkušenostmi. Lékaře mimo jiné zajímalo, zda ženy při sexuálním styku pociťují bolest nebo zda při sexu znamenaly problémy se zvlhnutím pochvy. Důležité bylo také hodnocení sexuálního prožitku a zejména pak kvalita dosaženého orgasmu.

Výzkum ukázal, že ženy, které před sexem užily marihuanu, mají 2,1× pravděpodobněji při sexu uspokojivý orgasmus. Více než 68 % uživatelek marihuany považuje sex „pod vlivem“ za celkově příjemnější a 60 % kuřaček marihuany zaznamenalo zvýšenou míru sexuální touhy. Více než polovina pak přiznala vyšší počet orgasmů.

TIP: K čemu je ženám orgasmus? Evoluční záhada možná našla vysvětlení

Podobné výzkumy samozřejmě trpí řadou problémů, daných především tím, že jsou založené na subjektivních výpovědích zkoumaných osob. Obzvlášť v otázkách intimní povahy pak mohou být záměrně či nevědomky zkreslené. Vědci také připouštějí, že ženy, které mají otevřenější postoj k marihuaně, mohou mít i otevřenější postoj k sexu. Experimenty na myších ale ukazují, že existuje spojitost mezi kanabinoidy, tedy účinnými látkami konopí, a hormony, které souvisejí se sexuálním prožitkem. Z vědeckého a medicínského hlediska tak jde o zajímavý základ pro další výzkum. Ten by mohl přinést například nové postupy pro léčbu ženské sexuální dysfunkce.

Na Zemi prakticky neustále dopadají různě velké kusy kosmického smetí. Pokud k tomu dojde v řídce osídlené oblasti, může se stát, že i poměrně velký meteoroid, který skončí svoji pouť monumentální explozí, téměř unikne pozornosti a zájmu světových médií.

Přesně to byl případ meteoroidu, který zasáhl atmosféru Země 18. prosince loňského roku (2018). Podle všeho tento meteoroid vytvořil velikou ohnivou kouli a explozi, která svou silou desetinásobně překonala sílu atomové bomby ze sklonku 2. světové války v Hirošimě.

Show nad Barentsonovým mořem

Byl to druhý nejsilnější výbuch tohoto druhu, k němuž došlo za posledních 30 let. Jenomže se odehrál nad Barentsovým mořem, které se rozkládá mezi severním pobřežím Evropy a Medvědím ostrovem, Špicberky, Zemí Františka Josefa a Novou zemí. Jedinými svědky mohutné exploze tak nejspíš byli zdejší ploutvonožci a kytovci.

TIP: Úder z kosmického prostoru: Nad leteckou základnou Thule explodoval meteoroid

Kromě nich si ale výbuchu kosmického původu všimly i americké vojenské satelity, které poslaly hlášení NASA. Civilní odborníci se pak pustili do intenzivního zkoumání celé události. Z něj vyplynulo, že šlo o objekt o průměru několika metrů a váze asi 1 400 tun, který přiletěl rychlostí 32 kilometrů za sekundu. Ve výšce kolem 25 kilometrů explodoval silou asi 173 kilotun TNT. Little Boy v Hirošimě přitom vyvolal explozi o síle asi 15 kilotun TNT.