Evropská komise se po dlouhých rozpravách dohodla, že povinnost střídání času členským státům odpadne a každá země si svobodně zvolí časové pásmo. V tomto bodě však veškeré debaty neskončily a diskuse se přesunula k rozhodování, jaké časové pásmo bude pro nás nejvhodnější – zda středoevropské, které platí i v Česku, či východoevropské, tedy v podstatě trvalý letní čas. Celá diskuse o zrušení střídání byla doprovázena mimo jiné vyjádřením řady odborníků o jeho škodlivosti.

Samá pozitiva?

Letní čas se zavedl z důvodu energetické úspory a lepšího využití denního světla. Posunutím ručiček o hodinu dopředu museli lidé vstávat v létě dříve a například tovární provozy díky časnějšímu svítání ušetřily náklady na elektřinu spotřebovanou k umělému osvětlení. Ušetřené náklady za energie jsou však prakticky zanedbatelné a ekonomický význam střídání času je minimální. Letní čas však přesouvá veškeré společenské a pracovní dění o hodinu dopředu, a prodlužuje odpolední trvání slunečního svitu. Jeho význam se tak přemístil z hospodářské roviny spíše do roviny volnočasové – v létě chodíte do práce i z práce o hodinu dříve a máte tak odpoledne více času na sport, zahrádkaření, rybaření či posezení v kavárně. To je jistě příjemné, střídání času má však i své odvrácené stránky.

Noc a den

Jak vědci zjistili, světlo (a zvláště pak to denní) neslouží pouze k tomu, aby lidé dobře viděli na práci či na cestu. Jeho střídání s nocí pomáhá řídit biorytmy, zejména cyklus spánku a bdění. Díky pravidelnosti cyklu je vrchol lidské aktivity v nejsvětlejší části dne, zatímco spánek se odehrává obvykle v noci. Řízení děje se spoluúčastní epifýza neboli šišinka, která je součástí mozku a zároveň přijímá i signály ze sítnice našeho oka.

Na základě množství světla dopadajícího do oka tak epifýza vyhodnotí, jestli je den, či noc. V noci pak do krve uvolňuje hormon melatonin, který bývá nazýván také spánkovým hormonem. Světlo sice není jediným určujícím faktorem našeho spánku, má však výrazný vliv na jeho kvalitu. Pravidelné střídání dne a noci a denní délka slunečního svitu tedy ovlivňují nejen denní aktivity, ale i odpočinek a spánek.

Doba temna

V zimě jsou dny krátké a noci dlouhé, míra denní aktivity se tedy přirozeně snižuje, lidé bývají unavenější a méně výkonní. S nastupujícím jarem se poměr dne a noci postupně obrací, východ slunce přichází stále dříve, odpoledne je dostatek světla a tepla na volnočasové aktivity. Zatímco v dřívějších dobách bylo (zvláště na venkově) poměrně běžné, že lidé průběžně upravovali svou dobu vstávaní v závislosti na čase východu slunce, v moderní společnosti to dost dobře možné není. Většina zaměstnání má pevně stanovenou pracovní dobu, kterou nelze měnit, na provozy jsou pak navázány jízdní řády spojů, služby a další. 

Změna biorytmu tak přichází náhle, v jeden den, prostřednictvím úpravy času. Tento hodinový skok má jistě dopad na organismus, otázkou však je, jak výrazný. Řada studií se pokoušela stanovit celkový dopad střídání času, někdy i s dramatickými výsledky. Pravdou však je, že vyhodnotit izolovaný faktor posunu času v příčinné souvislosti s nějakým jevem není lehkým úkolem. 

O hodinu méně

Nejčastěji zmiňovaným negativním faktorem změny času na jaře je nedostatek spánku – noc je zkrácena o jednu hodinu, která je vrácena opět až na podzim. Ačkoli pro většinu lidí se jedná o snesitelné nepohodlí, pro někoho je to výrazná nepříjemnost. Podle jedné švédské studie první tři pracovní dny následující po neděli s výměnou času stoupá riziko srdečního infarktu.

Podle jiných studií narůstá v pondělí po změně času četnost dopravních nehod kvůli nevyspání. Tento prokletý pondělek má také na svědomí vyšší počet pracovních úrazů a jejich horší následky než v jiné běžné pracovní dny (a to včetně jiných pondělků). Některé studie viní úpravu na letní čas dokonce i z většího množství spontánních potratů u umělého oplodnění.

Deprese ze změny

Ani druhá změna času, ta podzimní, se nevyhnula závažným obviněním. Sice si hodinku přispíte, zato vám však může uškodit časnější západ slunce a více odpolední tmy. Jak? Může se jednat o spouštěč duševních onemocnění včetně bipolární poruchy či sezónní afektivní poruchy, známé také jako zimní deprese. Dánská studie zjistila jedenáctiprocentní nárůst případů deprese po změně času. Příznaky se rozptylovaly pozvolna po dobu deseti týdnů. Australská studie zaměřená na sebevraždy u mužů pak zjistila jejich nárůst jak po jarní, tak po podzimní změně času.

Obecně však platí, že i při hrubějším narušení cirkadiánního rytmu se příznaky včetně těch nejzávažnějších po několika dnech samy od sebe vytratí. Analýza Facebooku prokázala, že po jarní změně času se sice lidé cítí více unavení, zároveň však stoupá i počet šťastných – zřejmě na vrub relativního prodloužení odpoledního slunečního svitu. Polemika o zdravotních dopadech byla jednou z příčin, které vedly ke snahám o zrušení střídání času. Ačkoli přesvědčivé výsledky o poškozování zdraví lidí nepřinesla žádná ze studií, nepříjemnosti a komplikace spojené se změnami času jsou nepopiratelné.

Kromě zdravotních dopadů hraje negativní roli například povinné čekání či pravidelné hodinové zpoždění nočních spojů v období časového posunu a dopravní komplikace. Také návyky zvířat, která mají taktéž své biorytmy (při venčení pejsků či vyhánění krav na pastvu jim těžko vysvětlíte, že zítra to bude o hodinu později), znepříjemňovaly lidem život. A upravovat dvakrát ročně veškeré hodiny v domácnosti, autech a strojích v provozech je někdy téměř sisyfovská práce.

Léto, či zima?

Střídání bude s největší pravděpodobností zrušeno a zbývá otázka, který z časů si vybrat. Standardní astronomický středoevropský, či letní východoevropský? Zde je namístě dodat, že hodiny jsou pouze lidským konstruktem, takže žádný čas proti přírodě neexistuje. Pouze se lidstvo v průběhu věků domluvilo, že dobu, po kterou se Země vůči Slunci jednou otočí kolem své osy, by bylo vhodné rozdělit na dvacet čtyři dílků.

Z praktického hlediska je vlastně téměř jedno, který čas si zvolíme, neboť i většinová pracovní doba se koneckonců může posunout tak, aby lépe umožnila využití denního světla. Jednotný celoroční čas má samozřejmě i své nevýhody – buďto budeme v zimě vstávat za tmy, nebo v létě za světla. Až delší odstup nám ukáže, zda bylo střídání času nesmyslným přežitkem, nebo užitečnou pomůckou, které jsme se neměli zbavovat. A jedno je téměř jisté už nyní – nikdy nebudou úplně spokojeni všichni. 

Kontakt s příbuznými a přáteli ve vlasti představuje důležitý faktor pro každého vojáka, jenž je delší dobu odloučen od domova. Stejně tomu bylo také u příslušníků německé 6. armády, kolem nichž se v polovině listopadu 1942 uzavřel železný kruh Rudé armády. Letouny Luftwaffe, jež zajišťovaly přísun munice a proviantu pro obklíčené muže a odvážely z kotle raněné, proto pravidelně vozily pytle s polní poštou. Dopisy z domova se s postupem času staly pro demoralizované německé vojáky téměř stejně důležité jako potraviny či léky.

Vzduch plný oceli

Tisíce dopisů odeslaných Němci ze Stalingradu dávají nahlédnout do každodennosti 6. armády. Mezi hlavní body korespondence patří především osobní záležitosti, ale občas se dají vyčíst také informace o dění na frontě. Musíme si však uvědomit, že někteří vojáci při psaní prováděli autocenzuru, aby se vyhnuli případným postihům, a také nechtěli přidělávat starosti příbuzným doma. Takto uklidňoval svou matku počátkem listopadu 1942 vojín Gustav Baumanns: „Zas tak divoké, jak o tom píší v novinách, to tu není. Samozřejmě to někdy vypadá strašně, to žádná zpráva z tiskové konference nedokáže vylíčit, ale to musí mít člověk štěstí. Velice často to trefí někoho úplně daleko vzadu, kde s tím člověk vůbec nepočítá.“

Barvitě popsal pouliční boje ve městě nadporučík Hans Joachim Martius 15. listopadu, tedy v době, kdy se Rudá armáda teprve chystala dvaadvacetiletého důstojníka s jeho spolubojovníky obklíčit: „Ve městě je boží dopuštění. Ležíme 20 m proti sobě. V takové spoustě oceli a železa, že by se z toho Hermann Göring zbláznil! Lidi kolikrát rozmlátí Rusákovi hlavu lopatkou. Včera se tu dva tahali o kulomet, vzadu voják, vpředu Rusák. Dostal granátem!“ 

Zákaz dovolené a zmatek 

Když zahájili Sověti 19. listopadu 1942 operaci Uran, nikdo z německých vojáků si pochopitelně ještě nemohl uvědomovat důsledky, které to bude mít o necelé tři měsíce později. Přesto některým z nich útok Rudé armády překazil plány, jako například svobodníkovi Paulu Wortmannovi: „Jako blesk z čistého nebe dnes přišel zákaz čerpání dovolených! Takže z dovolené nebude nic. Nepřijedu. Je to k zblití.“

Zmatek, který sovětská ofenziva vyvolala v týlu 6. armády, popsal štábní lékař major Erich Weber: „Nemáme příliš jasno v celkové situaci, protože se nám na pochodu porouchalo rádio. Ve středu dění jsou teď zrovna události v severní Africe, ale i tady na východě je teď (…) zase rušno! Zprávy tedy sháníme horko těžko od jiných jednotek.“

Je skoro až s podivem, jaké dopisy někdy prošly přes cenzory a dostaly se ke svým adresátům. V dřívějších měsících to byl zpravidla Wehrmacht, kdo obkličoval nepřítele ve velkých kotlích, a tak musela působit následující zpráva z 24. listopadu 1942 na manželku zdravotníka Paula Möllera jako blesk z čistého nebe: „Když píši tento dopis, je to pro mne pokus, možná poslední, navázat spojení s ‚okolním světem‘. Jsme obklíčeni. Dny, které jsou za námi, byly strašné. Nedokáži to popsat. Ty davy raněných, které k nám proudily!“ Möller měl štěstí v neštěstí, protože v následujících týdnech utrpěl zranění, a tak se dostal ze Stalingradu na palubě jednoho z letounů Luftwaffe.

Naděje umírá poslední

Německé velení slibovalo obklíčeným vojákům rychlou pomoc v podobě vyprošťovací operace, kterou mělo provést uskupení polního maršála Ericha von Mansteina. Ten zaslal koncem listopadu do Stalingradu telegram, jenž měl silný efekt na morálku 6. armády, jak dokládá dopis nadporučíka Friedricha Waldhausena: „Včera večer zaslal polní maršál v. Manstein naší obklíčené hrstce tento telegram: ‚VYDRŽTE. DOSTANU VÁS Z TOHO. MANSTEIN.‘ To byla bomba. To je víc než vlak plný munice a Ju [Junkers – pozn. red.] plné zásob! Hned jsem to dal oznámit všem vojákům. Vydržíme! Nálada v oddíle je vzorná. Všichni si hvízdají a prozpěvují.“

Dokončení: Z dopisů polní pošty vojáků ze Stalingradu (2)

Ve druhé polovině prosince však už bylo jasné, že operace Zimní bouře ztroskotala, a vojáků v kotli se zmocňovala trudnomyslnost. Přestože Adolf Hitler vyzýval své muže k trpělivosti, a tito stále chovali naději v osvobození (nebo to alespoň psali domů), před Vánocemi 1942 popsal svobodník Max Breuer situaci ve Stalingradu takto: „Naše obklíčení se bohužel zatím nepodařilo prolomit. Je nejvyšší čas, protože jídla je čím dál méně. Koňské maso je na denním pořádku. Dostáváme teď už jenom jeden chleba na osm dní, dřív to byl jeden chleba na dva dny. Když je k tomu ještě něco na namazání, vůbec nevíme, kam s tím, protože chleba nemáme.“ 

Je to tak trochu vesmírná ostuda. NASA nejprve před pár týdny slavnostně ohlásila první čistě dámský výstup do vesmíru v historii. Jenomže teď musela NASA couvnout. Ukázalo se totiž, že na Mezinárodní vesmírné stanici je jen jeden skafandr vhodné velikosti pro astronautku.

Tento pátek 29. března měly americké astronautky Anne McClainová a Christina Kochová vystoupit do volného vesmíru a vyměnit staré nikl-hydridové baterie na jednom ze solárních panelů stanice za pokročilejší lithium-iontové. Jak se ale ukázalo, dámská jízda z toho nakonec nebude.

Smíšené páry na vycházky

NASA dámskou vycházku zrušila, protože na palubě ISS je k dispozici jediný skafandr s horní částí ve střední velikosti. Právě takový skafandr přitom obě astronautky potřebují. Pátečního výstupu se tak zúčastní Christina Kochová společně s Nickem Haguem.

Správná velikost skafandru je pro astronauty a astronautky zásadní i z toho důvodu, že lidské tělo se v prostředí bez pozemské gravitace „protahuje“. Zvětšuje se vzdálenosti mezi klouby a ploténkami, což vede k poměrně výraznému zvětšení těla. Například McClainová na začátku měsíce na Twitteru uvedla, že je skoro o šest centimetrů vyšší, než když do kosmu odlétala.

TIP: Vesmírní údržbáři: Astronauti NASA vyrazili ven a opravili vadnou pumpu

Anne McClainové to nemusí být líto. Do vesmírného prostoru se již podívala 22. března a 8. dubna by měla vyrazit na další kosmickou vycházku, na které ji bude doprovázet kanadský astronaut David Saint-Jacques. Budou natahovat elektrické kabely, a také rozšiřovat bezdrátové pokrytí a počítačovou síť ISS.

Na přelomu 19. a 20. století, kdy se náboženství přikládal stále menší význam, se obliba poutí zvyšovala, byť to může znít paradoxně. V sekularizujícím se světě znamenala příslušnost ke katolické církvi, často doprovázená členstvím v mariánském spolku, důležité zakotvení ve společnosti. Věřící člověk se pravidelně potkával s lidmi stejného smýšlení, kteří četli stejný tisk, navštěvovali stejná poutní místa atd. Zároveň i církev samotná podporovala hromadné poutě, protože je mohla využít jako zprávu pro svět, kterému ukazovala svou sílu. Církev se nechtěla smířit s tím, že se ve společnosti ocitá na druhé koleji.

Zázraky hostýnské Madony

V této atmosféře se roku 1900 poprvé objevila myšlenka korunovat jednu z nejuctívanějších moravských mariánských soch na Hostýně. Korunovace sochy nebo obrazu, jako vyjádření nejvyšší úcty, proběhla v našich luzích a hájích před rokem 1912 pouze třikrát, takže se jednalo o ojedinělou a slavnostní událost. Nejprve však museli organizátoři sesbírat záznamy o zázračném působení hostýnské Panny Marie, jako doklad její moci.

Nejstarší pověst, zaznamenaná Bohuslavem Balbínem v 17. století, se váže k roku 1241. Na oblý vrchol Hostýna, který je příhodně vytvarovaný pozůstatky pravěkého osídlení, utekli lidé z okolí, protože Moravu v té době drancovaly mongolské hordy (v některých verzích šlo údajně o husitské vojsko v 15. století). Trpěli nedostatkem vody a tatarští válečníci se již blížili k místu jejich úkrytu, takže začali prosit Matku Boží o pomoc. Ona jejich volání vyslyšela a na vrcholu hory vytryskl pramen. Následně přivolala bouři, která útočníky zahnala. Podle této legendy vzniklo vyobrazení madony stojící na půlměsíci s Ježíškem v náručí, vrhající blesky na tatarské hordy. Tento obraz, který byl původně umístěn v kapli na Hostýně, byl převezen do kostela v nedaleké Bystřici, kde se nachází dodnes. Na samotném Hostýně ji nahradila dřevěná socha. Díky této legendě má svatohostýnská Panna Marie přízvisko Ochránkyně Moravy.

Další zázraky konala hostýnská Panna Marie i v době, kdy se poutě oficiálně nesměly konat. Marie Terezie (vládla 1740–1780) totiž vícedenní poutě zakázala, protože při nich přišlo mnoho děvčat o panenství. Ve třicátých letech 19. století vypukla na Moravě epidemie cholery a na Hostýn přišlo procesí poutníků z vesnice, kde již všichni ostatní onemocněli. Prosebníci vykonali na poutním místě pobožnost a vydali se zpět domů. Za rok přišli poděkovat Panně Marii, protože po jejich pouti již nikdo další ve vesnici neonemocněl a zavázali se tuto děkovnou pouť konat každý rok, a to i přes zákaz.

Slavnostní týden

Oslavy byly naplánovány den po dni na více než týden a měly přesně daný program. V předvečer svátku Nanebevzetí Panny Marie, tedy večer 14. srpna 1912 slavnostně přijeli na bystřické nádraží první slavní hosté – kardinálové, biskupové, dvorní rada Sedláček a další. Účast církevních i světských hodnostářů dodávala oslavám prestiž a slavnostní ráz. Kromě významných hostí dorazily zástupy věřících z celé Moravy. Procesí i jednotlivci spěchali poklonit se Panně Marii po celý týden. Dle záznamů přijelo jen během předvečera korunovace na 40 000 věřících. Po jejich cestě na hostýnskou horu začaly po celé Moravě vyzvánět zvony, čímž byl korunovační týden zahájen.

Velkou novinku poutního týdne představovaly světelné průvody. Po setmění se přítomní věřící shromáždili do průvodu a se zapálenými svícemi v rukou, za zpěvu mariánských písní obcházeli celý vrchol kopce. Byť se tento průvod konal vůbec poprvé, měl takový úspěch (především u dětí), že se z něj stala každoroční tradice.

Poutníci přespávající na místě měli možnost složit hlavu v poutní ubytovně a připravených stanech, nicméně větší část z nich stejně musela nocovat pod širým nebem. Mnozí trávili celou chladnou a deštivou noc na modlitbách v kostele, u zpovědi nebo ve skupinách zpívali písně.

Tisíc mší za jeden den

Ve tři hodiny ráno se konaly první mše, o dvě hodiny později prošla celý vrchol kopce jedna z přítomných kapel a zahrála budíček. Vše bylo připraveno, aby v osm mohl vyrazit průvod s korunkami a při slavnostní mši konečně korunovat sošku Panny Marie s Jezulátkem. Všude na Hostýně duchovní celebrovali mše, dle záznamů jich za jediný den proběhlo bezmála 1 000. Tou dobou již bylo na Hostýně přítomno přibližně 100 000 lidí. Po celý zbytek týden přibylo postupně dalších 100 000 poutníků.

Každý den týdne byl určen pro jednu skupinu věřících. Proběhla pouť dětí a matek, pouť kněží nebo studentů a akademiků. Kromě dne korunovace se nejvíce lidí zúčastnilo poutě mužů čtvrtého dne oslav. Dorazila totiž početná procesí z okolí Veselí nad Moravou a Uherského Ostrohu. Každá skupina čítala více než 1 000 účastníků, často oblečených v národních krojích oblasti Moravského Slovácka. Celkem bylo na Hostýně ten den 25 000 věřících. 

Šachy se hrají na šachovnici o rozměrech 8 × 8 střídavě černých a bílých polí, přičemž každý hráč má na začátku celkem 16 figur šesti různých druhů. Celkový počet přípustných herních pozic odhadují odborníci na 10⁴³ až 10⁵⁰, přičemž složitost herního stromu (tedy počet veškerých možných tahů) je přibližně 10¹²³. Tato hodnota se označuje jako Shannonovo číslo a podle něj počet šachových tahů dokonce přesahuje odhadovaný počet atomů v pozorovatelném vesmíru. Ten se totiž pohybuje někde mezi 10⁷⁸ a 10⁸². 

TIP: Programátorská výzva: Milion dolarů za řešení „problému osmi královen“

Je ovšem nutné zároveň dodat, že Shannonovo číslo je hodnota přibližná, která namísto přesných čísel používá průměrné hodnoty. Předpokládá například, že v jakémkoliv okamžiku může hráč využít jeden z průměrně 30 možných tahů a že každá hra zahrnuje průměrně celkem 80 tahů. Navíc jsou započteny i ilegální tahy, kdy jsou například oba králové v šachu.

Ve skutečnosti ovšem takto šachy nefungují: Na jejich začátku může hráč využít mnohem více platných tahů než na konci, partie se také mohou odehrát mnohem rychleji než činí průměr 80 tahů. Mnohé tahy jsou také naprosto nelogické, a tedy pro praktickou hru nepoužitelné. Počet smysluplných tahů proto dodnes zůstává přesně nezodpovězenou kombinatorickou hádankou.

Japonská společnost Mitsubishi Heavy Industries už má svoje zkušenosti s vývojem robotů pro náročná prostředí a dějiště různých katastrof. Jejich roboti se objevili v troskách jaderné elektrárny ve Fukušimě a jsou mezi nimi i specialisté na práci v prostředí plném nebezpečného plynu.

Teď Mitsubishi Heavy Industries postavili párek autonomních robotů hasičů. Pracují jako tým a měli by být nasazováni do situací, kdy je požár příliš nebezpečný pro lidské hasiče, jako jsou divoké požáry ropných závodů. Water Cannon Robot je prostě robotické vodní dělo, které vypálí 4 tisíce litrů vody anebo pěny za minutu. Jeho parťákem je Hose Extension Robot, který pro vodní dělo obsluhuje 300 metrů přídavné požární hadice.

TIP: Dálkově řízený robotický hasič WALK-MAN si poradí s nebezpečným požárem

Oba dva tito roboti tvoří společně s průzkumným robotem a řídicím systémem kompletní Firefighting Robot System. Roboti mají k dispozici GPS navigaci a laserové senzory, s jejichž pomocí se při hašení sami navigují. Zatím není jasné, kdy bude Firefighting Robot Systém k dispozici na trhu. Nedávno ho ale představili veřejnosti na půdě japonského institutu National Research Institute of Fire and Disaster v Tokiu. 

Spolehlivá a bezpečná antikoncepční pilulka pro muže je zase o něco blíž. Američtí vědci v těchto dnech oznámili úspěch prvního klinického testu takové pilulky, který ověřoval její bezpečnost pro uživatele. Teď přijdou na řadu rozsáhlejší a delší studie, stejně jako testy této antikoncepce na párech. Tvůrci antikoncepční pilulky pro muže věří, že bude k dispozici pro zájemce do deseti let.

Zmíněná pilulka, označovaná jako 11-beta-MNTDC, obsahuje upravenou formu testosteronu, která má dvojí účinek. Jednak zabraňuje tvorbě spermií, a zároveň zajišťuje, aby nedošlo k poklesu hladiny testosteronu v těle. A jak se zdá, takový recept funguje.

TIP: Brzda pro muže: Nová antikoncepce bezpečně zpomaluje spermie

V klinickém testu užívalo po dobu 28 dní 14 dobrovolníků dávky po 200 miligramech látky 11-beta-MNTDC, 16 mužů užívalo dávky po 400 miligramech. Společně s nimi ještě 10 dalších mužů užívalo placebo. Po měsíci užívání této antikoncepce došlo u mužů ke změnám v hladinách hormonů, které by způsobily pokles produkce spermií. Zároveň se objevilo jen málo vedlejších účinků a u naprosté většiny mužů nedošlo ke snížení sexuálního libida. Účinky antikoncepce pro muže byly navíc jen dočasné. Po ukončení užívání antikoncepce se vše vrátilo do normálu.

Mezi Marií Terezií a Františkem Štěpánem panovala hluboká náklonnost. Zdá se, že měli skutečně šťastné manželství plné lásky, což bylo pro aristokratické a dvorské prostředí, kde se uzavíraly sňatky mezi rody, nikoliv mezi jednotlivci, značně netypické.

Jejich soužití jistě ovlivňoval humanistický duch císaře, který po celý svůj život usiloval o spravedlnost a dobro. Nebyl schopen někoho nenávidět nebo se na něj dlouho zlobit a snažil se všechny ve své rodině i v užším dvorském kruhu činit šťastnými. Nikdy nikdo neslyšel, že by byl prchlivý – v rozepřích, které se mezi ním a císařovnou někdy vyskytly, to byl zpravidla on, kdo ustoupil a udělal první krok ke smíru. Jeho děti ho milovaly, neboť byl vtipný, rád žertoval a druhé škádlíval. Zároveň inklinoval k melancholii a na rozdíl od Karla VI. nepatřil k nadšeným stoupencům španělské etikety.

Matka milující i zraňující

Marie Terezie byla přísná matka, své ratolesti nijak nerozmazlovala. Viděla v nich především představitele dynastie, kteří si za neustálé pozornosti dvora i veřejnosti měli být stále vědomi svého původu i přísných měřítek, podle nichž byli vzhledem ke svému společenskému postavení posuzováni. Panovnice nikdy neváhala s kritikou kohokoliv a její komentáře ohledně chování dětí byly často velmi zraňující. Například své dceři Marii Amálii napsala: „Váš způsob mluvy … je všechno jen ne dobrý, zejména když mluvíte francouzsky. Není to ale moje vina, neboť jistě víte, jak často jsem Vás kárala a ukazovala Vám možnosti, jak se zlepšit, ale bez úspěchu … Čím méně budete mluvit, tím lépe … Jelikož znám Váš způsob mluvení, musím Vám se vší upřímností říci, že je vskutku nudný a vyšperkovaný všemožnými frázemi.“ Svým dcerám jako věrná dcera katolické církve vnucovala podřízenost vůči mužům, ačkoliv sama byla velmi dominantní manželkou.

Své děti měla nepochybně ráda, ale jak uvedla její snacha: „…její láska není nikdy zcela prosta nedůvěry a citelného chladu… Co se týče jejích dětí, císařovna je miluje, ale vychází z mylné zásady přehnané přísnosti.“

Děti císařského páru trpěly náladovostí své matky, ale věděly, že je velmi přístupná lichotkám. Lásku projevovala často velmi nespravedlivě, neboť se ke všem svým potomkům nechovala stejně. Měla svou oblíbenou dceru – Marii Kristýnu a svého oblíbeného syna – Karla Josefa.

V politické rovině využívala Marie Terezie cíleně své mateřské role. Již záhy po narození dědice Josefa ho vzala na zasedání uherského sněmu, aby sněmovníky přiměla k přislíbení podpory ve válce. Pomlouvači dokonce tvrdili, že ho schválně štípala, aby plakal, a dojal tak přítomné velmože. Z četných zpráv vyslanců lze vyčíst, jak audience u vídeňského dvora, při nichž se okolo císařského páru rozestavěly všechny děti, sloužily k demonstraci síly a budoucnosti dynastie.

Výchova k vládnutí i k poslušnosti

Císařovna se starala o potřeby svých dětí, zejména o zdraví, výchovu a jejich duševní rozvoj. Pokud byly děti přibližně stejně staré, byly vychovávány společně. Chlapce měl na starosti vychovatel „ajo“ (ze španělského ayo – pečovatel), dívky vychovatelka „aja“. Kromě toho měly k dispozici komorníky, komorné a další služebnictvo. Od pátého roku věku dostalo každé dítě vlastní apartmán s pěti místnostmi. Vlastní dvůr pak byl pro mladé arcivévody a arcivévodkyně zřízen až v jejich šestnácti letech.

Marie Terezie své děti neustále kontrolovala a personálu dávala ústní i písemné pokyny, které regulovaly doslova každý detail, aby nebylo nic ponecháno náhodě. Za hlavní zásady výchovy považovala poslušnost, zbožnost a kázeň. Odpor a svéhlavost se u dětí netrpěly. Od raného věku patřily k jejich každodennímu životu také modlitby, pobožnosti a pravidelné návštěvy mší. Panovnice kladla velký důraz na správnou výživu, péči o tělo a hygienu, především dbala na péči o zuby. Pravidelná domácí výuka začínala v sedmi letech a trvala zpravidla do šestnácti let, přičemž se učilo i o sobotách, nedělích a svátcích.

Tereziánská panovnická „síť“

Značná část dětí císařského páru se musela věnovat politice. Josef II. a Leopold II. se stali římsko-německými císaři a panovníky rakouského soustátí, Leopold II. před tím navíc vládl v Toskánsku. Ferdinand Karel Anton spravoval Milánsko, Maxmilián František se stal kolínským arcibiskupem a kurfiřtem, císařovnina oblíbená dcera Marie Kristýna byla zase místodržitelkou Rakouského Nizozemí.

Zatímco nejmladší dcera Marie Antoinetta neprojevila jako francouzská královna příliš politické obratnosti, její sestra Marie Karolina zdědila asi nejvíce z mužské rozhodnosti své matky, takže se jako manželka sicilského a neapolského krále pevně chopila otěží vlády místo manžela. Poté, co francouzští revolucionáři popravili její sestru Marii Antoinettu, bojovala Maria Karolina neúnavně proti francouzské revoluci a Napoleonovi Bonaparte, který ji nazýval „zločineckou ženou“. Byla jediným z dětí Marie Terezie, které hrálo velkou roli i v napoleonské éře.

Neblahé dědictví opět na scéně

Zdravá a neobyčejně vitální panovnice Marie Terezie se provdala za lotrinského prince a mezi jejich početnými potomky – habsbursko-lotrinskými arcivévody – převažovali zdraví jedinci. Jenže nebezpečné genetické dědictví nezmizelo. Potomci španělských habsburských infantek se nadále spřízňovali mezi sebou a císař Leopold II. i jeho syn František II. se oženili s blízkými příbuznými. V důsledku toho se Františkův syn, poslední korunovaný český král, Ferdinand V. Dobrotivý narodil s vodnatelnou hlavou, trpěl epilepsií a měl příliš velký jazyk. Jeho rodiče byli dvojnásobnými bratranci a sestřenicemi.

TIP: Když je matkou císařovna: Jaký byl osud dcer Marie Terezie?

Ferdinandův bratr František Karel se sice těšil dobrému zdraví, ale nebyl příliš bystrý. Naštěstí pro dynastii ho oženili s bavorskou princeznou Žofií. Jejich syn, císař František Josef I., tedy nezdědil typický „habsburský“ ret ani žádnou duševní chorobu. Ale i on uzavřel sňatek se svou sestřenicí. A poslední rakouský císař Karel I. se vrátil k tradici své pramáti Marie Terezie a vzal si bourbonskou princeznu z Parmy. Dalo by se říci, že dynastický kruh se uzavřel. 

Už za antických časů měla Evropa jisté povědomí o exotické Indii a pověsti o jejím bohatství se rychle šířily. První Evropané, kteří navázali obchodní styky s tímto subkontinentem, byli Řekové. Těm však kvůli obrovským vzdálenostem museli jako zprostředkovatelé vypomoci arabští obchodníci. Indii navštívil po souši italský cestovatel Marco Polo a po něm řada dalších dobrodruhů. První obchodní misi po moři – a také začátek kolonizačních snah – spustil až příjezd Portugalců k indickým břehům. Ti tam přistáli v roce 1498 pod vedením Vasco da Gamy. Zpráva o nové a přímé obchodní cestě záhy navnadila Holanďany, Francouze či Dány. 

Zdaleka největší štěstěna ohledně jejího bohatství však přála Britům: Když roku 1690 dorazil Job Charnock s loděmi Východoindické společnosti do kalkatského přístavu, nejednalo se o nijak důležitou obec. Britské impérium však městu vdechlo duši a pod jeho nadvládou Kalkata postupně přerostla Mádras (dnes Čennaí), Bombaj i další důležitá přístavní města. V roce 1911 se z ní stala dokonce hlavní metropole největší koloniální říše v dějinách lidstva. 

Vzpomínka na Viktorii

Historické souvislosti navádějí začít prohlídku Kalkaty právě u Charnockovy hrobky, která stojí v centru města jen pár metrů od stařičkého kostela sv. Jiří. Svatostánek pochází z 18. století a jedná se o jednu z prvních budov, která zde vyrostla pod taktovkou Východoindické společnosti. Uvnitř je ticho a jemné přítmí, vlhký vzduch roztáčí několik ventilátorů. Zdi po takřka celém obvodu kostela navíc zdobí náhrobky britských občanů. 

Další monumentální stavbou, kterou v Kalkatě zanechalo imperiální dědictví, je Victoria Memorial: Památník na počest královny Viktorie, která byla velkou přivrženkyni všeho indického, ačkoliv do této veliké země sama nikdy nezavítala. Z dálky připomíná Victoria Memorial katedrálu sv. Pavla v Londýně, protože použitým materiálem je také sněhobílý mramor. Zároveň patří k nejvyšším stavbám města, takže není problém památník najít. 

Černá a bílá

Za vznikem památníku stál George Curzon, jehož cílem bylo udržet panovnici v paměti obyvatel města – stavba začala v roce 1906, tedy pět let po královnině smrti. Když jej však v roce 1921 dokončili, Kalkata již nebyla centrem Indie a vzpomínky na vladařku dávno vybledly. Ani dnes to není turisticky nijak rušné místo. Přespolních se u monumentu zdržuje hrstka a těch domácích bývá obvykle mnohem víc. Jedná se totiž o jedno z míst v Kalkatě, kam nedoléhá ruch velkoměsta, takže tam mají lidé klid a v přilehlém parku i soukromí; proto zde natrefíte na desítky mladých párů. Vevnitř památníku bylo zřízeno historické muzeum, v němž si na obrazech či snímcích můžete vychutnat i podobu staré Kalkaty.

Ne všichni však Indy milovali tak jako královna Viktorie: Svědčí o tom mimo jiné rozdělení koloniální Kalkaty na White a Black Town, tedy bílé a černé město. Zatímco Black Town představuje změť úzkých, přelidněných uliček, jimiž se vinou kilometry kabelů a chudoba si v tam podává ruce se špínou, White Town je přesným opakem: Chlubí se důstojnými imperiálními budovami, kostely či památníky. Obecně je v něm čistěji, ulice jsou širší a nechybějí tam ani parky.  

Nejvyšší v Kalkatě

Doslova největší chloubou bílého města je anglikánská katedrála sv. Pavla. Nejenže představuje nejvyšší stavbu, jejíž špička zvonice je usazena 61 metrů nad zemí, ale svou okázalostí jako by z oka vypadla svatostánkům Británie. Postavili ji v polovině 19. století, kdy populace Britů ve městě dávno překročila hranici 4 500 a stařičký kostel sv. Jiří jim už nestačil. S katedrálou za zády to navíc není daleko ke slavným budovám britské byrokracie: Koloniální časy pamatuje například Writer‘s Building, kde pracovali písaři Východoindické společnosti. Nedaleko stojí také nejvyšší soud, burza, staré kanceláře a prakticky vše, co drželo imperiální říši pohromadě. 

Hlavní tepnou staré Kalkaty je ulice Matky Terezy, která dříve nesla název Park Street. Už 150 let o ní platí, že pokud někdo v této metropoli něco znamená, musí na tomto bulváru sídlit. V nejslavnějším období města tam fungovaly ty nejlepší restaurace, kavárny a další podniky, v nichž se setkávala smetánka. Během 20. století se zaplnila také nočními kluby, díky kterým si Kalkata vysloužila přezdívku „město zábavy“. Dnes zde sice stojí moderní podniky, knihkupectví či hotely, ale pokud toužíte po závanu nostalgie, nabídne vám jej kavárna Flurys, jež funguje již od roku 1927.

Setkání s Leninem

Putování by mohlo pokračovat směrem k náměstí Esplanade, kam zájemce pohodlně sveze staré kalkatské metro: Vyhloubili jej jako první v Indii a denně ho využije téměř 700 tisíc lidí. Esplanade leží na pomezí několika světů, přičemž se jeho nedaleký park pozvolna vlévá do města, zatímco orientální mešita Tipu Sultana s maličkými kupolemi již trčí oběma nohama v kalkatském chaosu. Do očí na náměstí udeří také socha „nesmrtelného“ Lenina, kterou by člověk čekal spíš v Moskvě. Bengálsko je však společně s jihoindickým státem Kérala oblastí, které se zamilovaly do komunismu. Nejenže tedy na náměstí stojí Lenin, ale turisté po městě potkávají vyobrazené srpy s kladivy a portréty Marxe.  

Do starého, černého města návštěvník z náměstí pronikne bez většího úsilí: Svět kolem se najednou změní, ruch sílí a všude se motají obchodníci. Zájemcům prodají úplně vše – od vzorně poskládaných mang, melounů a papájí, přes boty, plynové bomby, kosmetiku, čerstvé chlebové placky, šátky, sárí či rezavé příbory. 

Kam vláda nedosáhne

Stejně jako v mnoha jiných indických městech také v Kalkatě narazíte na nespočet rikšů, tedy pomyslných taxikářů, kteří turisty za úplatu odvezou kamkoliv na povozu taženém lidským pohonem. Staré město je však z tohoto pohledu unikátní, protože tamní rikšové nešlapou do pedálů kol, nýbrž běhají zapřaženi ve svých povozech – někteří jsou přitom tak chudí, že ani nemají boty. Jejich předkové takto kdysi vozili bohaté Brity, ale zatímco imperiální sevření časem polevilo, tradiční dopravní prostředky tam zůstaly. Vymýtit je dokonce nedokázala ani bengálská vláda, která se je pokusila zakázat – po mohutných protestech lidí, kteří by bez svých povozů přišli o práci, ale od záměru upustila.

Na rikšách se v Kalkatě přepravuje zboží, pytle surovin i lidi a jejich majitelé si denně vydělají jen pár desítek rupií – v přepočtu necelých sto korun. Domácí dobře vědí, že kdykoliv je rikša sveze, má její majitel práci a výdělek, takže se jejich služeb neštítí. Nejlépe se „indickým povozům“ daří za monzunového období, neboť jim na rozdíl od aut a motorek voda nevadí a své klienty dopraví takřka kamkoliv. V té době také jejich tržba několikanásobně stoupá a v ulicích na ně lze narazit celý den i v noci. Mnozí rikšové totiž nemají ani střechu nad hlavou, takže když jsou unavení, lehnou si do povozu nebo pod něj a odpočívají. Mladé ovšem již toto řemeslo otců příliš neláká, takže je možné, že postupem času tento způsob dopravy zanikne a dokáže to, co neprosadily předchozí změny společnosti ani komunistická vláda. 

Čekání na kvalitu

Kalkata miluje své jídlo a je na ně i patřičně hrdá, takže všude po městě voní restaurace i malé stánky s pouličním občerstvením. Na rychlou svačinu na ulici nedají Indové dopustit, proto je její úroveň mnohem vyšší než třeba v České republice. Poznat se to dá jednoduše podle řady strávníků, která se od stánku s občerstvením vine – ta skvěle dokumentuje kvality kuchaře.

TIP: Indické Dillí: Život v jiném světě

Místní si s oblibou objednávají cizrnové kari jménem ghugni, křupavé kuličky panipuri s různorodou náplní, nebo mughlai parathu, tedy chlebovou placku plněnou masem. Bengálci tyto pokrmy často zapíjejí sladkým čajem, který usrkávají z malých, hliněných šálků, jež vzápětí rozbíjejí o zem. Tento způsob likvidace ospravedlňují tím, že dávají práci jejich výrobcům.