Díky správním reformám mohly nové ústřední úřady podunajské monarchie řídit i financovat stálou státní armádu efektivněji a spolehlivěji. Převzaly také veškerou péči o doplňování armády, její zásobování a vystrojování. Vojáci se již neubytovávali na venkově u poddaných nebo po domech ve městech, naopak se začala zřizovat prostorná kasárna, stavět nová či modernizovat stávající opevnění a budovat odpovídající sklady na výstroj a výzbroj. S reorganizací armády, posílením disciplíny i zlepšením výzbroje a výstroje pomáhal panovnici polní maršál, prezident Dvorské válečné rady a hrabě Leopold Josef Maria von Daun.

Nahradil například nejvyšší důstojníky civilními válečnými rady a zavedl nový služební řád pro celou armádu. Jednotlivé druhy vojsk od něj obdržely výcvikové řády, které předepisovaly každoroční velká polní cvičení, jichž se často zúčastňovala i samotná Marie Terezie. Ta také obdarovávala vojáky, usilovala o povznesení společenské prestiže důstojníků a starala se o válečné invalidy, pro něž nechala zřídit invalidovny v Pešti, Vídni, Praze a Brně. 

Verbíři a rekruti

V rámci boje proti dezerci zmírnila panovnice potrestání za dezerci z trestu smrti na dlouholeté pevnostní práce. Naopak byly zpřísněny tresty za poskytovanou pomoc a podporu zběhů a zvýšena odměna za jejich dopadení. V roce 1753 nahradila dobrovolné verbování metoda rekrutování – jednalo se o odvádění přesného počtu vojáků podle předem daného klíče, přičemž rekruty vybírala ze svých poddaných vrchnost. V roce 1773 byl zaveden nový odvodní systém, přičemž šlechta, duchovenstvo, měšťané a inteligence byli od povinné vojenské služby osvobozeni. Pro přípravu důstojníků a specialistů byla založena Vojenská akademie ve Vídeňském Novém Městě, dále kadetní škola, inženýrská akademie pro důstojníky dělostřelectva a speciální dělostřelecká škola. 

Ze všech koutů říše

Na stavu rakouského důstojnictva se odrážel také fakt, že podunajské soustátí tvořilo mnoho státních celků z různých národů a národností. V 18. století bylo ze 157 polních maršálů pouze šestnáct rakouského původu, čtrnáct maďarského a sedm slovanského, z toho pět českého. Nejvíce jich pocházelo z „nehabsburské” části římsko-německé říše a ze španělského a neapolského království. Mnohonárodnostní složení rakouského důstojnictva přinášelo výhodu úzké vazby této elity na dvůr. Zástupci četných evropských národů sloužili habsburskému domu dobrovolně a věrně. V rakouské armádě byl na rozdíl od jiných evropských zemí větší počet důstojníků měšťanského a maloměstského původu. Zatímco ve Francii či Prusku mohl neurozený voják dosáhnout nejvýše poddůstojnické hodnosti, v rakouské armádě se mohl stát i kapitánem. Řada neurozených důstojníků byla také povýšena do šlechtického stavu.

Vojsko ve zbrani

Pěchota byla vyzbrojena předovkou na křesací zámek, která bez bodáku vážila 5,5 kilogramu a měřila více než jeden metr. Kyrysníci byli vyzbrojeni dvěma pistolemi, karabinou a palašem, těžkým jezdeckým mečem s ostřím jen na jedné straně, dragouni dostávali místo karabin pušky s bodákem. Dělostřelectvo prošlo za vlády Marie Terezie podstatnými změnami, v nichž se Rakušané inspirovali u Prusů, kteří dokázali během bitvy účinně pálit lehkými děly.

TIP: Vojáci domu habsburského: Jak se za 300 let proměnila císařská armáda?

Úspěch tereziánských vojenských reforem se projevil již na počátku sedmileté války, kdy habsburská armáda disponovala téměř 200 000 muži. Vydržování obrovské armády vyžadovalo značné finanční prostředky. V roce 1748 vydala vláda na tento účel 14 milionů zlatých, na české země z toho připadlo 4,2 milionu. Ve stejné době činily roční platy profesorů na pražské univerzitě 400 až 850 zlatých a knihovníků 100 zlatých.

Devatenáctého dubna 2008 se po šestiměsíčním pobytu na Mezinárodní vesmírné stanici vraceli domů Rus Jurij Malenčenko, Američanka Peggy Whitsonová – někdejší první žena v pozici velitele kosmické základny – a také I So-jon z Jižní Koreje, účastnice krátkodobého letu. 

Jejich loď Sojuz TMA-11 provedla brzdný zážeh a zamířila k Zemi. Posádka neměla důvod se znepokojovat a myslela zřejmě spíš na své blízké, s nimiž se zase brzy setká. Tři minuty před prvním kontaktem s atmosférou, ve výšce kolem 150 km, se odpálily pyrotechnické šrouby. Měly se tak od sebe oddělit tři moduly tvořící vesmírnou loď. Sojuz se vnořil do zemského ovzduší a za okny začala poskakovat barevná světýlka rozžhaveného plazmatu. „Že je něco špatně, nám nedošlo okamžitě. Uběhlo možná pár minut, nevím přesně, a pak Jurij řekl, že se zapalují korekční trysky, které už měly být v této fázi letu mimo hru,“ vzpomínala později Whitsonová. 

Pyropatrony totiž selhaly, takže se od návratové sekce neoddělil servisní modul a celé soulodí vstoupilo do atmosféry pod špatným úhlem, rychlostí 7,5 km/s, při teplotě kolem 1 600 °C. Soustava však naštěstí namáhání při sestupu dlouho nevydržela, servisní sekce odpadla a shořela a návratový modul s kosmonauty se díky svému jednoduchému aerodynamickému designu obrátil do správné polohy – tepelným štítem napřed. Problémy přesto nekončily…

Nejdelší minuta v životě

„Jakmile konečně odpadla servisní sekce, prakticky okamžitě jsme přešli na balistickou sestupovou trajektorii,“ uvádí Whitsonová. Počítač Sojuzu zkrátka zaznamenal vzniklé potíže a software je vyhodnotil jednoznačně: dostat posádku co nejrychleji na Zemi! Balistická varianta sestupu bohužel zahrnuje pěkně strmý pád z oběžné dráhy.

Přetížení na palubě rychle dosáhlo 8,2 G a trvalo asi minutu. Pro Whitsonovou šlo prý „po půl roce v beztíži o nejdelší minutu v životě“. Cítila se, jako by jí někdo tlačil hlavu do opěradla, a velmi špatně se jí dýchalo. Korejka So-jon musela být po návratu na pár dní hospitalizována kvůli bolestem zad, jinak ale posádka přežila strmý pád bez následků. Jakmile však návratový modul přestal žhavit okolní vzduch a pokojně se na padáku snášel do stepi, objevil se v kabině kouř. Velitel lodi Malenčenko proto vypnul ovládací panel, protože dým zdánlivě vycházel zpoza něj. 

Kvůli změně sestupové trajektorie dosedl Sojuz TMA-11 několik set kilometrů od místa, kde čekaly záchranné týmy. K lodi, jejíž brzdící motory zapálily step, tudíž jako první dorazili tamní obyvatelé. A zatímco pomáhali oběma ženám ven z modulu, Malenčenko záchranným jednotkám ohlašoval lokalitu přistání přes satelitní telefon z nouzové soupravy. 

Srdce až v krku

Posádka se tedy dostala v pořádku zpět na Zemi, načež ovšem začala pro změnu bolet hlava členy vyšetřovací komise: Stejný balistický sestup už totiž viděli u minulé výpravy! Co když pyropatrony poškozuje dlouhé působení vesmírných podmínek, zatímco Sojuz parkuje u ISS? A co čeká kosmonauty na stanici, pro které už je tam jejich návratová loď připravena? Co když má plavidlo také špatné pyropatrony? Tentokrát by všechno nemuselo dopadnout tak dobře…

Kosmonauti Sergej Volkov a Oleg Kononěnko proto v červenci 2008 podnikli výstup z ISS, aby loď zkontrolovali. Museli se pomocí vnějšího „jeřábu“ Strela ruské části stanice dostat k dolní části Sojuzu TMA-12, rozříznout ochrannou fólii přesně v místě, kde zřejmě selhal pyrotechnický šroub v předchozí misi, odmontovat jednu celkem ze dvanácti výbušných náloží a odnést ji ve speciálním ochranném kufříku do ISS pro pozdější odeslání k analýzám do pozemních laboratoří. 

Kosmonauti neměli výcvik ani instruktáž pro manipulaci s pyropatronami Sojuzu, které samozřejmě ani nebyly navrhovány pro podobné zacházení ve vesmíru. Volkov později přiznal, že během výstupu se srdcem v krku čekal, kdy mu patrona vybuchne v rukách. K explozi však naštěstí nedošlo a on i jeho kolegové se v říjnu 2008 hladce vrátili na Zemi. Problém se nakonec podařilo odhalit v chybném designovém řešení pyropatron, které se následně dočkaly příslušných úprav. 

Spolehlivý tahoun 

Život tehdy posádce zachránila jednoduchost koncepce Sojuzu. Tato robustní loď létající za každého počasí slouží už od 60. let minulého století, prošla mnoha úpravami a vylepšeními a dnes tvoří kvůli odstávce raketoplánů páteř pilotované kosmonautiky. V prosinci 2015 vzlétnul do vesmíru již 128. exemplář s kosmonauty na palubě od roku 1967. Existuje rovněž bezpilotní varianta Progress, která zásobuje orbitální stanice už od dob Saljutů. 

Lodě Sojuz se také postupně modernizují. V roce 2002 byla ve vesmíru zalétána nová verze TMA ve snaze vyhovět požadavku Američanů, aby bylo možné vozit na ISS astronauty s méně přísným výškovým limitem. O osm let později se dočkala premiéry verze TMA-M, často přezdívaná „digitální Sojuz“, jež dnes dopravuje posádky na vesmírnou stanici a zpět.

Modernizace v jejím případě zahrnovala výměnu starších přístrojů, neboť některé se už přestaly vyrábět, a celkové zavedení pokročilejší řídicí elektroniky a softwaru. Změn se dočkal i systém regulace teploty na palubě. Celkem 36 starších zařízení nahradilo 19 nových. Snížila se tak rovněž hmotnost plavidla, jež nyní uveze o 70 kg víc. Do výroby byly zavedeny nové materiály, zjednodušila se práce techniků na kompletaci Sojuzu a nový letový software lze snáz modifikovat a rozšiřovat. Nicméně radikálnější a dražší návrhy – například na přemístění hlavního řídicího počítače do návratového modulu či na kompletní výměnu solárních panelů a elektroinstalace v lodi – byly prozatím smeteny ze stolu. 

Od roku 2016 pak už létá vylepšený Sojuz MS, který nabízí právě efektivnější solární panely, lepší spojovací mechanismus pro přistání u ISS, modifikace hlavního motoru a také změny komunikačního a navigačního systému, využívajícího mimo jiné data z GPS. 

Scénář lunární mise

Plavidla Sojuz vznikala v Sovětském svazu v době, kdy se za oceánem točila na plné obrátky kolečka americké kosmické mašinérie, aby se naplnila Kennedyho výzva dostat do konce 60. let člověka na Měsíc. S podobným cílem se přitom rodily i Sojuzy. Verze LOK (ruská zkratka pro lunární orbitální plavidlo) se sice v praxi nakonec nikdy nevyužila, hlavně kvůli haváriím superrakety N-1, přesto je scénář jejího měsíčního letu zajímavý. 

Od klasického Sojuzu se LOK lišil hlavně absencí solárních panelů – energii mu mělo dodávat míchání kapalného vodíku s kyslíkem uvnitř palivových článků, z jejichž činnosti by posádka získávala i kyslík k dýchání a pitnou vodu. Rozvinuté systémy zajištění životních podmínek, jako třeba recyklátor vody v uzavřeném okruhu, by umožňovaly uskutečnit až třináctidenní lunární expedici. Loď by byla také o něco těžší (10 t oproti 7 t v případě TMA-M) a na oběžnou dráhu okolo Měsíce by dopravila dva kosmonauty. 

TIP: Kosmická stanice Saljut: První domov na orbitě

Další scénář už se velmi podobal projektu Apollo: Jeden člen posádky by zůstal v LOK a kroužil by okolo Měsíce, zatímco jeho kolega by dosedl na povrch tělesa ve výsadkovém modulu a poté by se po našem souputníkovi prošel. Podle některých návrhů by dokonce v oblasti přistání čekal Lunochod s naváděcím radiomajákem. Jen návrat by byl ve srovnání s Apollem těžší – stykovací uzel LOK a přistávacího modulu totiž nezahrnoval přetlakový tunel, takže by kosmonaut musel do mateřské lodi přestoupit ve skafandru vnějším prostorem a vzít s sebou i vzorky hornin. LOK by posléze lunární modul odhodil, zažehl by hlavní motor a dopravil by posádku domů. Škoda, že Sovětský svaz tyto plány po úspěchu Apolla 11 zavrhl… 

Přísně tajní turisté

Sojuz se však s Měsícem možná nerozloučil navždy. V roce 2014 svět obletěla zpráva, že americká firma Space Adventures (která svého času vozila platící turisty na ISS právě v lodích Sojuz) jedná o úpravě plavidla s koncernem Energija – s moskevským závodem vyrábějícím Sojuzy a Progressy pro provoz Mezinárodní vesmírné stanice. Modifikovaná verze lodi by pak měla se dvěma platícími zákazníky a s velitelem z řad profesionálních ruských kosmonautů absolvovat pasivní oblet Měsíce. Sojuz by k tomu ovšem potřeboval lepší komunikační a navigační systém, odolnější tepelný štít pro návrat do atmosféry druhou kosmickou rychlostí a také nový obytný modul. 

Space Adventures dokonce uvedla, že dva zájemci už složili zálohu z celkových 150 milionů dolarů za osobu, a po konzultaci s Rusy by se prý výlet k Měsíci mohl uskutečnit již v roce 2018. Jenže nic takového se nestalo...

Situace v kotli se zhoršovala každým dnem a Luftwaffe nedokázala dopravovat do obleženého města adekvátní množství zásob. To se týkalo i polní pošty a dopisy pro 6. armádu se hromadily v 500 km vzdáleném Stalinu (dnes Doněck). Po uzavření obklíčení dokonce muži ve Stalingradu několik dní nedostávali zprávy z domova vůbec.

Předchozí část: Drazí doma v Německu: Z dopisů polní pošty vojáků ze Stalingradu (1)

Trable na obzoru

S postupem času velení obnovilo doručování alespoň listovních zásilek, i když se často stávalo, že někteří vojáci nedostávali poštu i několik týdnů, zatímco jejich kamarádi obdrželi už několikátý dopis. Obklíčené muže navíc deptal fakt, že se do Stalingradu nedostávaly balíčky od příbuzných, což se projevilo hlavně kolem Vánoc. Čím více trápil obleženou 6. armádu hlad, tím palčivěji tento problém pociťovala. A právě hlad se na přelomu let 1942 a 1943 stával hlavním tématem většiny dopisů, které ještě odvážely letouny směrem do Německa.

Stejně tak sílila beznaděj, i když většina vojáků stále věřila, že je vůdce nenechá ve štychu. Svobodník Bruno Kaliga dal v poslední den roku 1942 průchod svému zoufalství: „Je to tady všechno tak bezútěšné a beznadějné. Už čtyři dny jsem nejedl chleba a žiju jenom z naběračky polévky k obědu. Ráno a večer hlt kávy a každé dva dny 100 g masové konzervy nebo 1/2 konzervy sardinek nebo trochu sýra z tuby. Hlad, hlad, hlad a k tomu vši a špína. Ve dne v noci na nás útočí letadla a dělostřelecká palba skoro neustává. Pokud se v dohledné době nestane zázrak, tak tady zahynu.“ Osudy svobodníka Kaligy po bitvě nejsou známy. 

Loučení zatracených 

Snad i těm největším optimistům muselo být v závěru ledna 1943 jasné, že se blíží konec. I přes popis zoufalé situace si však ještě v posledních dopisech uchovávali pro příbuzné špetku naděje, když psali, že Rusové pomalu slábnou a blíží se rozhodující vítězství. Možná se ale jen snažili, aby si doma nedělali starosti. Někteří vojáci byli smířeni se svým osudem a uvažovali, jaké to je padnout do ruského zajetí, zatímco jiní ujišťovali o tom, že je nepřítel živé nedostane. Většina dopisů z tohoto období má ale jeden společný jmenovatel – pisatelé se loučí se svými milovanými doma, ať už přímo, či mezi řádky.

Zajímavý pohled na poslední dny ve stalingradském kotli nabídl lékař Horst Rocholl, jenž se jako jeden z mála po válce se svými příbuznými shledal: „Německé důstojníky jsem si představoval jinak. Podplukovník v. W., lehce zraněný, taky žvaní o odjezdu, zatímco ti naši nebožáci trpělivě čekají. Ti, kdo jsou raněni nejvážněji, se většinou chovají vzorně, zatímco lehce ranění mají sklony k netrpělivosti. Já dodržím starou kapitánskou zásadu, že kapitán opouští loď jako poslední. (…) Doufáme, že nám brzy přijde pomoc zvenčí. Pokud ne, bude to brzy konec. Nikomu však nechceme nic vyčítat. Je lepší nevystavovat neúprosné stepi další německé vojáky.“

Také šikovatel Otto Kirschner se 19. ledna 1943 loučil se svou sestrou: „Milá Leni! Nenech se prosím těmito řádky vyděsit. Píši to jen Tobě samotné, nacházíme se tady v beznadějné situaci. Ještě pět minut před 12. hodinou doufáme, že přijde pomoc zvenku. Ještě pevně věříme, že budeme zachráněni. Budeme o to prosit milostivého Pána. Z domova už mi tři měsíce nepřišla pošta…“ 

Poslední letadlo

Je až s podivem, že některé dopisy psané ke konci existence kotle prošly přes cenzuru ke svým adresátům. Díky nim můžeme nahlédnout do myšlenek mužů, které německé velení dávno odepsalo, přesto se do poslední chvíle nevzdávali naděje. Vzhledem k tomu, že ze Stalingradu odlétalo stále méně letadel, a tím pádem bylo omezeno i množství odesílané pošty, snažili se muži své dopisy předávat pilotům či evakuovaným raněným. Taková psaní většinou začínají větou „Doufám, že se tento dopis k Tobě vůbec dostane“.

Skrze dopisy polní pošty se Němci doma v Říši dozvěděli o skutečné tváři stalingradské porážky. Ač propaganda dělala, co mohla, už počátkem ledna 1943 hlásila německá bezpečnostní služba, že většina obyvatelstva nepochybuje o tom, že „osud 6. armády ve Stalingradu je již zpečetěn“.

TIP: Za Volhou už není země: Jak vypadalo dobývání Stalingradu v roce 1942

Dne 23. ledna (datum se v různých pramenech liší) vzlétlo z kotle poslední letadlo Luftwaffe se sedmi pytli polní pošty na palubě. Podle některých zpráv skončily tyto dopisy na dlouhou dobu pod zámkem, protože se nacisté obávali, jaký by mohly mít vliv na příbuzné vojáků. Další korespondence pak padla do rukou Rudé armády při likvidaci kotle, takže jsou poslední myšlenky hladovějících a mrznoucích vojáků 6. armády dodnes zamčené kdesi v ruských archivech.

Roboti od Boston Dynamics již léta udivují svými schopnostmi. Výjimkou není ani nedávno představený robot Handle, který svou pozoruhodnou konstrukcí připomíná robotického dravého dinosaura na dvou kolech. Jeho úkolem ale není lovit kořist, nýbrž práce ve skladech.

Handle je robotický skladník. Je vybavený umělou inteligencí s příslušným souborem senzorů, s jejichž pomocí dovede autonomně skládat až 15 kilogramů těžké krabice na palety. V pohybu skutečně připomíná T. rexe, stejně jako dávný dinosaurus si i Handy při pohybu vypomáhá ocasní částí.

TIP: Nový robotický oblek pomůže zaměstnancům ve skladech a obchodech

V nově představené verzi dokáže Handy pracovat s paletami o výšce 1,7 m a hloubce 1,2 metru. Na zveřejněném videu je parné, že to se stejně velkými krabicemi zvládá skutečně dobře. Rozhodně by bylo zajímavé vyzkoušet, jak by to těmto dinosauřím robotům šlo s krabicemi nepravidelných tvarů a velikostí.

Některé živé organismy jako by měly patent na nesmrtelnost: Želvy se dožívají věku až kolem 200 let, paryby zvládnou i přes 300 a jistým měkkýšům nedělá problém přetrvat více než půl tisíciletí. Ještě většími přeborníky v dlouhověkosti jsou však stromy, u nichž se v některých případech měří věk dokonce na celá tisíciletí. 

Starší než člověk

Přesto existují formy života, pro které představují tisícovky let jen pouhý okamžik. Jedná se o miniaturní mikroby, kteří byli objeveni v sibiřském permafrostu (viz Věčně zamrzlá země) v roce 2014, a rozhodně nejsou jen „těsnými“ rekordmany – například borovici dlouhověkou s nejvyšším ověřeným stářím 5 068 let překonávají stonásobně. Přesnější zařazení těchto Metuzalémů živého světa zní aktinomycety: Jedná se o bakterie tvořící součást půdních společenstev, které se účastní rozkládání organických látek, napomáhají koloběhu uhlíku a podílejí se na tvorbě humusu. 

O tom, že se ve zmrzlých ekosystémech sibiřského permafrostu mohou nacházet různé extrémně staré a dosud živé formy organismů, vědci věděli. Nicméně stáří 400 000 až 600 000 let naměřené u objevených aktinomycet vyrazilo dech i otrlým badatelům: Zmíněné bakterie byly totiž živé už v době, kdy ještě neexistovali srstnatí mamuti nebo nejstarší zástupci druhu Homo sapiens. Dokonce ani člověk neandertálský ještě nemusel žít, protože jeho nejstarší fosilní pozůstatky jsou datovány asi do doby před 450 tisíciletími.

Tisíce let spánku

Aktinomycety však nejsou jediným pokladem, který pomyslná sibiřská „lednička“ vydala. Z její zmrzlé půdy byl vysvobozen také dosud největší známý virus, který dostal jméno Pithovirus sibericum. Jeho virová částice (virion) měří 1,5 mikrometru, takže je o celou polovinu větší než druhý největší známý virus z čeledi pandoraviridae a běžné viry překonává ještě mnohem více. Stáří tohoto mikroorganismu činí asi 30 000 let, takže pamatuje zlaté časy huňatých mamutů z poslední doby ledové.

TIP: Konec lidstva 5× jinak: Vyhladí nás geneticky upravené viry?

Virus byl objeven v mrtvých tělech měňavek uchovaných v sedimentech z období pleistocénu (zahrnuje zhruba posledních 2,6 milionu let), které ležely zakonzervované pod 30 metry promrzlé půdy. Vzhledem k tomu, že po rozmrazení začal být opět aktivní, objevily se obavy, že roztávající a civilizací mechanicky rozrušovaný permafrost může představovat nebezpečí pro celou lidskou populaci. Obří viry jsou sice pro člověka neškodné, ale existuje možnost, že by nějaký dosud neznámý agresivní druh mohl být v budoucnu takto aktivován a „vypuštěn“ do světa. Ať už se podobného scénáře máme obávat nebo jej s klidem zamítnout, jedno je jisté: Sibiřský permafrost ještě zdaleka neodhalil všechna svá tajemství, a tak se může lidstvo nejspíš nač těšit i v příštích letech a desetiletích. 

Většina myší nejspíš klasickou hudbu neposlouchá. Ale myši, které to dělají, podle nového výzkumu výrazně méně trpí bolestí a záněty, než ty, které klasickou hudbu neposlouchají. Neznamená to, že by ošetřující lékaři museli hrát chronicky nemocným jejich oblíbené skladby. Výsledky výzkumu by se ale mohly uplatnit v nových léčebných postupech, které budou zaměřené na snižování množství předepisovaných léků.

Američtí vědci uspořádali experiment, v němž myším s poraněnými nebo zanícenými tlapkami pouštěli dlouhé Mozartovy skladby. Po 21 dnech trvání experimentu měly myši, které poslouchaly hudbu, oproti ostatními myším lépe zahojená poranění a lépe zvládnuté záněty.

TIP: Sundejte si sluchátka: Hudba údajně oslabuje kreativitu

Výzkum rovněž ukázal, že poslech hudby nezanedbatelně zvyšuje účinnost užívání léků. Když myši poslouchající Mozarta užívaly ibuprofen, došlo u nich ke snížení pocení o 93 procent efektivněji než u myší které hudbu neposlouchaly. Stejně tak kanabidiol s Mozartem účinkoval na myši o 21 procent více, než na myši bez Mozarta.

Dnešní léky na bolest obvykle mívají celou řadu nepříjemných a někdy i velmi závažných vedlejších účinků. Pokud by hudba zvyšovala účinnost těchto léků, pacienti s chronickými onemocněními by je mohli užívat v mnohem menším množství. Přesně o to se teď vědci a lékaři budou snažit.

Ve škole se učíme, že Měsíc přivrací k Zemi stále stejnou polokouli. Ve skutečnosti však můžeme z rodné planety sledovat přibližně 59 % jeho povrchu, a to díky tzv. libracím neboli kývání. Jde přitom o zdánlivý jev z pohledu pozemského pozorovatele, nikoliv o opravdové kývání. 

TIP: Vrací se Slunce každý den na stejné místo na obloze?

Rozlišujeme dva typy librací, v šířce a v délce. První zmíněné představují důsledek sklonu rotační osy Měsíce (asi o 5°) vůči orbitální rovině. V průběhu jednoho oběhu tak spatříme víc z oblasti severní polární točny a posléze z oblasti jižní polární točny. Librace v délce jsou pak důsledkem nerovnoměrného pohybu našeho souputníka kolem Země po výstředné dráze: V odzemí se Měsíc pohybuje pomaleji než v přízemí, přitom se však kolem své osy otáčí stále stejně rychle. V odzemí se tedy „předtáčí“, zatímco v přízemí „nedotáčí“. Spatříme tak útvary, jež by měly být skryty za západním či východním okrajem. Popsané jevy doplňují ještě denní librace, související se změnou zorného úhlu pozorovatele ráno a večer. 

Jakmile rozkvetou mámivé svícny jírovců maďalů neboli kaštanů koňských, je jisté, že jaro je tu! V literatuře se sice donekonečna opakuje, že jírovec maďal rozkvétá v květnu, ale realita posledního desetiletí jasně dokazuje, že v plném květu je již v dubnu. Možná, že i tyto překrásné vonné květy popohání globální oteplování…

Červená pro vyjedený stůl

Jírovec maďal (Aesculus hippocastanum), jenž patří do čeledi kaštanovitých, je impozantní strom. Dorůstá výšky 25–30 metrů a průměr kmenu může být i dvoumetrový. Pyšní se pravidelnou a hustou korunu, na níž jsou na jaře rozesety bílé květy se žlutými a červenými skvrnami. Jsou uspořádány ve 20–30 cm dlouhých, vzpřímených latách, jež básníkům odjakživa připomínají svícny.

Květy uplatňují pikantní fintu: ty mladé mají žluté skvrny, které opylujícímu hmyzu signalizují přítomnost nektaru. Skvrna u starších květů je oranžová nebo červená. Podle ní hmyz okamžitě pozná, že tady už je stůl vyjedený a nenajdou zde ani pyl ani nektar.

Odkud se vzal?

Historie jírovce maďalu v Evropě je nejasná. Některé zdroje tvrdí, že tento nepřehlédnutelný strom byl kdysi rozšířen po celé Evropě, ale od poslední doby ledové byl vytlačován, až se nakonec uchoval jen ve středohoří Řecka. Podle jiných informací se druh původně vyskytoval pouze v lokalitách na Balkánu, přesněji na části území dnešního Řecka, Bulharska, Makedonie, Albánie a Srbska a odtud se šířil uměle vysazováním.

Ani na způsobu pozdějšího rozšíření se vědci neshodují. Jedni tvrdí, že se počal šířit díky válečným tažením Turků, kteří jeho semena používali jako posilňující prostředek pro tažné koně a při koňské dýchavičnosti. Podle další teorie přivezl semena do Evropy roku 1576 nebo 1577 vlámský doktor a botanik Carolus Clusius, jemuž se je podařilo získat ze zahrad tureckého sultána v Cařihradu (Konstantinopoli). Existuje ovšem i verze, která říká, že roku 1615 koupil v Cařihradu plody jírovce jakýsi francouzský cestovatel a zasadil je v Paříži. V průběhu následujícího století se pak jírovec maďal dostal do celé Evropy.

Ve zmatku jsem se nezorientoval ani po konzultaci s významným botanikem Lubomírem Tichým, který mi napsal: „Ani mnohaměsíční studium svazků knih paleobotaniky by nepřineslo jednoznačné vysvětlení a absolutní pravdu. Každá z hypotéz může být pravdivá, ale i chybná.“ Nevadí, nejistota poznání alespoň otevírá prostory fantazii…

Neúnavní pěvci

V dubnu se k nám rovněž vracejí proslulí pěvci slavíci obecní (Luscinia megarhynchos). Nebýt jejich úchvatného zpěvu, málokdo by si těchto nenápadných rezavých ptáčků velikosti vrabce vůbec povšiml.
Na hnízdiště přilétají nejprve samečci, kteří obsazují teritoria a nedlouho po nich jsou tu i samičky. Slavíci se pohybují v hustém podrostu, rychle pobíhají po zemi a při vyrušení ihned odlétají. Živí se členovci, pavouky, kuklami, larvami atd. Usazují se v hnízdní jamce na zemi v hustých keřích, hnízdí většinou jedenkrát ročně, výjimečně dvakrát a zcela ojediněle třikrát. V přírodě se dožívají průměrného věku osmi let, v zajetí však žil jeden „rekordman“ dokonce 27 let!

TIP: Chrousti obecní a majky: Zmizelý lesk broučích krovek

Neúnavní pěvci zpívají v noci i ve dne. Za tmy vábí samičky a ve dne si akusticky označují hnízdní teritorium. Slavičí zpěv se skládá z mnoha slok, které na sebe rychle navazují a delší se střídají s kratšími. Zpěv začíná flétnovitými hvizdy, které postupně zesilují a vrcholí tzv. trylkovitým tlukotem. Hlas malého slavíka je možné uslyšet na vzdálenost několika stovek metrů a za příznivých podmínek v noci i na více než jeden kilometr! Ne nadarmo se slavičí zpěv objevuje i jako pohádkový motiv! Je vyhlášený svou líbezností a určitě stojí zato si ho na jaře vychutnat!