Zbytky impozantní stavby, kterou jsme si zvykli nazývat Stonehenge, přežily pět tisíciletí. Vědci je zkoumají déle než sto let, a zdaleka neznají odpovědi na všechny otázky. Neshodnou se ani v tom, k čemu stavba z kamenných monolitů sloužila. Podle jedněch to byl chrám zasvěcený Slunci a lidé se tu shromažďovali, aby slavili slunovrat. Podle jiných je Stonehenge zasvěcené mrtvým a poutníci z blízka i z dáli sem přicházeli pořádat velkolepé pohřební hostiny. Nelze vyloučit, že aspoň z části mají pravdu oba tábory. Stejně tak je ale možné, že pravý účel Stonehenge byl úplně jiný a my ho dodnes neznáme. Díky nejmodernějším poznatkům vědy máme alespoň o něco jasněji o tom, kdo byli jeho první stavitelé.

Záhadní mrtví

Budovatele Stonehenge po celá staletí halila neproniknutelná tajemství. Byli místní? Přišli odjinud? A pokud ano, tak odkud? V roce 1919 archeo­logové poblíž Stonehenge objevili spálené ostatky osmapadesáti lidí. Ležely v kruhových jámách, kam byly nejspíše umístěny v kožených vacích. Je možné, že když byl takový vak se spáleným tělem uložen do země, vztyčili nad ním pozůstalí kamenný sloup. Vědci berou víceméně jako samozřejmost, že tito nebožtíci měli něco společného se vznikem Stonehenge. Pravěcí nebožtíci tu byli pochováni mezi roky 3000 př. n. l. až 2 480 př. n. l., tedy v době, do které spadá počáteční fáze budování Stonehenge. Na otázku, co byli zač, odkud pocházeli a proč byli pohřbeni právě zde, vědci marně hledali odpověď bezmála století. Mezinárodní tým vedený archeologem Rickem Schultingem z věhlasné University of Oxford nyní původ nebožtíků odhalil a potvrdil, že budovatelé Stonehenge měli pevné vazby s horami ve Walesu. 

Stronciové otisky a mapy

Původ lidí se nejednou podaří vystopovat díky analýzám DNA. Ty ale v případě nebožtíků od Stonehenge nepřicházely v úvahu, protože lidé byli spáleni a DNA v kostech i zubech přitom vzala zasvé. V podobných případech může původ člověka prozradit zastoupení izotopů vybraných prvků. Pro tyto účely se často používá stroncium. Poměry jeho izotopů se v různých lokalitách v závislosti na horninách v podloží i dalších faktorech liší. Každé místo tak má svůj vlastní „stronciový otisk“ a místní rozdíly v zastoupení izotopů lze zachytit ve „stronciové mapě“. 

Z podloží přecházejí izotopy stroncia do půdy, odkud je načerpají do svého organismu rostliny konzumované býložravci nebo člověkem. Stroncium se dostává do lidského organismu také konzumací masa dotčených býložravců. Všechny organismy si díky tomu v těle nesou stejné spektrum izotopů stroncia, tedy stejný „stronciový otisk“, jaké má krajina, kde žijí. Když vědci určí zastoupení izotopů stroncia v ostatcích – a takto získaný „otisk“ porovnají s „mapou“, dokážou určit, kde nebožtík žil posledních zhruba deset let, kde svůj „otisk“ získal. Pokud se „otisk“ ostatků a lokality shodují, lze z toho usoudit, že člověk byl místní. Když se ale „otisky“ místa nálezu a nebožtíka liší, znamená to, že člověk žil někde jinde. Pak přijde na řadu hledání ve „stronciové mapě“. Vědci na ní pátrají po místě se stejným „otiskem“, jaký zjistili u nebožtíka. Takových míst může být víc. Přesto vědci často dokážou vybrat jednu oblast, kde nebožtík prožil poslední roky, než se on sám nebo jeho ostatky dostaly na místo nálezu. 

Bohužel, ani analýzou izotopů stroncia v kostech, které ležely dlouho v půdě, se původ určit nedá, protože do nich proniká stroncium z okolí. Původní otisk prozrazující původ je posmrtně „ušpiněn“ a pro vědce je „nečitelný“. Teprve nedávno oxfordští archeologové zjistili, že pro ostatky, které prošly kremací, toto omezení neplatí. V plamenech pohřební hranice jsou kosti sežehnuty za vysokých teplot dosahujících až 1 000 °C. Žár v nich „uzamkne“ původní izotopy stroncia a nevpustí do nich stronciové znečištění z okolí. Ostatky po kremaci tak mají stronciový otisk čistý.

U Stonehenge leží horalé z Walesu

Metodu pořízení „stronciových otisků“ ze zbytků kostí dochovaných po kremaci vyvinul Cristophe Snoeck v Oxfordu tak trochu náhodou. Zpočátku zkoumal změny, které se v kostech odehrají při vysokých teplotách. S překvapením zjistil, že právě izotopy stroncia jsou ve spálených kostech dochovány v původních poměrech. Co všechno tato metoda dovede, Snoeck ukázal při analýzách vzorků z těl pětadvaceti nebožtíků pochovaných u Stonehenge. Zjistil, že tito lidé měli různý původ. Nejméně deset z nich prožilo poslední desetiletí na západě Británie, s vysokou pravděpodobností v horách Walesu. Tedy ve stejné oblasti, ze které byly na stavbu Stonehenge dopraveny velké kamenné kvádry. Tyto tzv. modré kameny pocházejí mimo jakoukoli pochybnost z waleského pohoří Preseli Hills. Zbývajících patnáct stonehengeských nebožtíků prožilo poslední desetiletí v sousedství svatyně.

Další pozoruhodné zjištění přinesly rozbory zuhelnatělého dřeva uloženého do jam spolu s kostmi. Dřevo použité na pohřební hranici nebožtíků pocházejících z Walesu nevyrostlo v okolí Stonehenge. Všechny jeho charakteristiky ukazují, že stromy narostly ve waleských horách. To znamená, že tito lidé žili ve Walesu, zemřeli tam, byli tam i obřadně spáleni a teprve jejich ostatky byly přeneseny k pohřbu ve Stonehenge. Místní lidé proti pohřbu waleských horalů zjevně nic nenamítali. Znamená to, že styky mezi obyvateli z okolí Stonehenge a Preseli Hills se neomezovaly jen na import kamenných kvádrů, ale měly hlubší a trvalejší charakter. Ze stáří ostatků určených radiouhlíkovou metodou vyplývá, že Walesané byli u Stonehenge pohřbíváni po dlouhá staletí! 

Někteří historici spekulují, že horalé z Walesu nalámali v Preseli Hills kvádry a dopravili je na místo svatyně Stonehenge. Kameny použili k jejímu vylepšení, aby si mohli celou svatyni přivlastnit a posílit tak svůj vliv a moc. Nyní je jasné, že vazby mezi obyvateli waleských hor a obyvateli plání kolem Salisbury, kde před pěti tisíci roky vyrostlo Stonehenge, byly mnohem složitější a dlouhodobější. 

Každý z nás si to jistě pamatuje. V dětství se čas neuvěřitelně vleče. Když se dítě na něco těší a musí na to čekat, tak často dělá nepředstavitelné věci, aby mu čas utíkal rychleji. Když ale člověk zestárne, tak jakoby písek v jeho přesýpacích hodinách přeřadil na mnohem vyšší rychlostní stupeň. Čas lidem v dospělosti doslova utíká mezi prsty.

Čas je pochopitelně stále stejně rychlý. Ale američtí vědci zjistili, že během stárnutí klesá rychlost, s jakou lidský mozek vnímá a mění mentální obrazy. Právě změny mentálních obrazů přitom mozek vnímá jako plynutí času. Když se změní rychlost těchto změn, tak se pro člověka změní i jeho subjektivní vnímání času.

TIP: Ženské mozky jsou podle neurologů v průměru o 3,8 roku mladší než ty mužské

Dospělý mozek vytvoří asi 3 až 5 mentálních obrazů za sekundu, což je dané pohyby lidských očí. Oko se pohne a pak si mozek obraz po krátký okamžik fixuje a oko se nehýbe. Američané přišli na to, že děti si mentální obrazy tvoří a fixují mnohem rychleji, takže jich za sekundu vzniká větší počet. Proto se dětem zdá, že se do určitého časového úseku, třeba do jednoho dne „vejde“ více prožitého času. Den se jim tedy o poznání více vleče.

V důsledku genetické mutace, posílené nesčetnými příbuzenskými sňatky, trpělo mnoho příslušníků habsburského rodu psychickými poruchami a mezi příslušnicemi rodu se událo velké množství abnormálních porodů, o případech neplodnosti nemluvě.

Nejslavnější rty v dějinách

Výrazným projevem mutace byl typický „habsburský ret“ neboli dědičná progerie. Osoby, které jí trpí, mají dolní čelist natolik prodlouženou a vystouplou, že dolní zuby vyčnívají přes horní, takže často ani nemohou zavřít ústa. Naprosto děsivým produktem blízkých příbuzenských vztahů mezi Habsburky byl poslední španělský král této dynastie – Karel II. V důsledku genetické degenerace trpěl dvěma vzácnými chorobami – nedostatkem hormonů v hypofýze a poruchou vylučování kyselin ledvinami. Kromě toho měl ještě tu smůlu, že od otce i od matky zdědil slabou tělesnou konstrukci a chatrné zdraví.

Nikdo jiný z jeho příbuzných neměl tak předsunutou dolní čelist, kvůli které velmi těžko mluvil a neustále slintal. Žvýkat mohl jen s nesmírnými obtížemi a jeho obrovský jazyk mu bránil zřetelně vyslovovat. Jeho stav se stále zhoršoval, po třicítce už ho neunesly nohy a proměnil se ve vyzáblou, duševně chorou trosku. Nelze se proto divit, že byl pomatený, negramotný a zcela neschopný vlády či zplození dědice.

Zdravý genofond Marie Terezie

Marie Terezie a její potomci se naštěstí pro podunajskou monarchii vyhnuli důsledkům dynastického šílenství, neboť její matka ani babičky nepocházely z habsburské dynastie.

TIP: Historie příbuzenských sňatků: Proč incest ničí pokrevní linie

Karel VI. se oženil s Alžbětou Kristinou Brunšvicko-Wolfenbüttelskou, příslušnicí vznešeného welfského rodu, jehož členové získali pro Hannoversko kurfiřtskou hodnost a roku 1714 dosedli osobou Jiřího I. na britský trůn. Babička Marie Terezie z matčiny strany, princezna Kristina Luisa Öttingenská byla „pouze“ potomkem říšského knížecího rodu, ale o to bohatší a zdravější měla genofond. Dědeček Marie Terezie z otcovy strany byl sice císař Leopold I., jehož typický habsburský ret upoutá na všech jeho portrétech, ale vzal si Eleonoru Magdalenu Falcko-Neuburskou z té větve Wittelsbachů, která se s Habsburky do té doby nespříznila.

Pokud jde o pozemské domácnosti, tak detektory oxidu uhelnatého varují před jistou smrtí. Tento plyn je bez barvy a zápachu, a pro lidi je nesmírně nebezpečný. Vědí to i astronomové, kteří si proto vždycky mysleli, že planety s atmosférou plnou oxidu uhelnatého, budou vždy jen beznadějně pusté a prázdné.

Edward Schwieterman z Kalifornské univerzity v Riverside a jeho kolegové jsou ale přesvědčeni, že by bylo velkou chybou planety s atmosférami bohatými na oxid uhelnatý odepsat. Ve skutečnosti by prý přítomnost této obávané látky v atmosféře, když ji odhalí teleskopy příštích generací, mohla být naopak známkou toho, že planeta je osídlená jednoduchými životními formami. Ve hře jsou dva možné scénáře.

Oxid uhelnatý v atmosféře

V dnešní atmosféře Země, která je bohatá na kyslík, se oxid uhelnatý nemůže hromadit. Velmi rychle ho tam zničí chemické reakce. Jak ale ukázaly počítačové simulace chemie povrchu planety a atmosféry Schwietermanova týmu, před třemi miliardami let byla Země úplně jiným místem. Oceány byly plné života, ale atmosféra prakticky bez kyslíku. V takové atmosféře mohla být koncentrace oxidu uhelnatého až 100 ppm (částic z milionu), přičemž dnes je to o několik řádů méně.

TIP: Pomůže při hledání mimozemšťanů střídání ročních období na exoplanetách?

Druhou možnost, kdy bychom mohli hledat život podle oxidu uhelnatého, podle badatelů představují obyvatelné planety s kyslíkovou atmosférou, které obíhají kolem červených trpaslíků, jako je třeba Proxima Centauri. U takové planety by podle simulací mělo být v atmosféře velké množství oxidu uhelnatého díky fotochemickým reakcím. Budeme mít štěstí a najdeme cizí život díky oxidu uhelnatému?

Kladivouš africký (Scopus umbretta) je často spojovaný s volavkami, čápy a člunozobcem africkým. Tento druh je ovšem nejen jediným příslušníkem rodu Scopus, ale díky neobvyklým vlastnostem také jediným zástupcem samostatné čeledi kladivoušovitých (Scopidae).

Kladivouši jsou poměrně solidní letci, ale jako nestěhovaví ptáci svoje letecké schopnosti využívají spíš méně. Žijí v mokřadech a obecně vlhkých oblastech včetně zavlažovacích kanálů. Pokud někde v místech výskytu kladivoušů vznikne nová přehrada nebo kanál, je skoro jisté, že se tito ptáci brzo objeví na březích a začnou budovat hnízda. Ta jsou zřejmě nejpozoruhodnějším aspektem jejich života.

Pár kladivoušů je schopen vybudovat hnízdo, které má v průměru více než 1,5 metru. Stavba je vytvořena ze zhruba 10 000 klacíků a bez problémů unese váhu dospělého člověka. Blátem zpevněný vchod do hnízda bývá kolem 15 cm široký a navazující více než půl metru dlouhý tunel vede do hnízdního prostoru, kde je dostatek místa pro dospělé ptáky i jejich mladé.

TIP: Afričtí stavitelé ve větvích: Měsíc námluv snovače žlutého

Kladivouši jsou vášniví stavitelé, kteří vytvoří každý rok 3–5 hnízd a do konstrukce se pouští i mimo období hnízdění. Někdy jsou vypuzeni dravými ptáky a opuštěná hnízda často využívají hadi, malí savci a různé druhy ptáků.

Čínským paleontologům se povedl pozoruhodný nález. V severozápadní Číně objevili první fosilii dávného ptáka, v jehož těle se zachovaly pozůstatky vejce, které už samice nestačila snést. Vědcům to poskytlo unikátní příležitost prostudovat zároveň matku i vejce, přičemž měli absolutní jistotu, že skutečně patří k sobě.

Nově objevený druh nese jméno Avimaia schweitzerae a náleží do skupiny enantiornitů, ptáků s mnoha primitivními znaky, kteří zmizeli v masovém vymírání na konci druhohor. Nalezená avimaia žila před 110 miliony let, tedy v první části období křídy na sklonku druhohor.

TIP: Ve Španělsku objevili extrémně vzácné pravěké ptáče z druhohor

Paleontologové takový nález neočekávali. V podobných případech zůstává plně vyvinuté vejce v samici tak maximálně den. Struktura obalů vejce ale ukazuje, že možná právě vejce samici avimai zabilo, když ho nemohla snést. Výzkum takových fosilií přináší celou řadu detailních informací o dávných druzích a jejich životě.

Když se v roce 2010 Sarah Hallová ujala vedení nejstaršího parku ve Rwandě jménem Akagera, jeho „rangeři“ jen stěží dokázali odrážet nájezdy pytláků, kteří lovili hrochy. Na chráněném území tou dobou už nezbyli žádní nosorožci a zmizeli z něj také lvi. Přesto loni do tohoto národního parku zavítalo na 37 tisíc návštěvníků, kteří přijeli obdivovat 22 nových lvích „králů“ a 18 nosorožců černých, kteří na místo přicestovali z rezervací na jihu Afriky. „Park působí úplně jinak než před devíti lety,“ dodává Hallová, která se správcování ujala se svým manželem. Opírá se přitom o ohradu plnou motorek a rezavých pastí, které tým tamních strážců zabavil zatčeným nebo zastřeleným pytlákům. 

Divoký luxus

Akagera je nejúspěšnějším projektem neziskové organizace African Parks, kterou podporují vlády devíti afrických zemí. Na černém kontinentu, kde má péče o životní prostřední často velmi nízkou prioritu, se přitom jedná o jedinou nevládní agenturu spravující přírodní rezervace: Pod dohledem má více než 10 milionů hektarů půdy sahající od extrémně nepřístupných a nebezpečných oblastí Střední Afriky až po záplavové pláně na západu Zambie.   

Pod její organizaci dále spadá správa největší protipytlácké jednotky, která tvoří sílu bezmála tisíce rangerů. A buduje rovněž zázemí pro turisty, která mají podobu od obyčejných chatrčí až po luxusní stany, v nichž zájemce vyjde jedna noc v přepočtu na 30 tisíc korun. Právě přepychové ubytování a přítomnost velkých ikonických zvířat, která se do oblasti podařilo přivézt nebo přilákat, se odrazily na rostoucím zájmu turistů. Ti nyní objevují i ta méně známá místa, jakým je například republika Čad – na jejím území vyrostl safari kemp pro smetánku, jenž má v současnosti plné rezervace až do roku 2021.  

Pytláctví na ústupu

„Africký turismus se stále točí primárně okolo přírody a divokých zvířat,“ vysvětluje Peter Fearnhead, výkonný ředitel African Parks. „Snažíme se proto vybudovat ekonomické odvětví, které by bylo úzce spjato s ochranou životního prostředí.“ Někteří aktivisté však přístup této organizace kritizují. Nesouhlasí s oplocováním půdy a zbrojením rangerů, kteří tak připomínají soukromou armádu. Vadí jim také kriminalizace původních obyvatel, jež loví zvířata pro potravu. 

Nesouhlas ochranářů navíc není jediným zádrhelem, na který African Parks narazila: V roce 2017 například její zaměstnanci opustili dvě oblasti v Etiopii, protože tamní vláda organizaci nepodpořila ve vyjednáváních o omezení domorodého lovu. O dva roky později se navíc strhl masakr, během nějž na tým ochránců a rangerů zaútočili rebelové v Demokratické republice Kongo a patnáct z nich zabili. Na druhé straně je však potřeba zmínit, že počet zatčených pytláků v rezervaci Akagera loni klesl na 19 a nestřílelo se tam již od roku 2010, kdy zahynuli dva rangeři. Takže všechna preventivní opatření jsou účinná.

Turismus se vyplatí

Organizace African Parks se zrodila ze štědrých darů evropských či amerických charitativních organizací a filantropů. V Africe začala působit v roce 2003 na území Malawi a Zambie. Dnes již spravuje patnáct přírodních rezervací ve středu a v jižní části kontinentu a chystá se expandovat také na západ do Beninu, kde žijí kriticky ohrožení lvi senegalští. Podobně jako Rwanda, která organizaci finančně přispívá na správu parku Akagera, také Benin přislíbil pomoc v přepočtu za 137 milionů korun. „Africké země si všímají svých sousedů, kterým se vyplácí investovat do chráněných rezervací. Takže vypracovávají plány, jak přilákat turismus také na svá území,“ vysvětluje zimbabwský ekonom Fearnhead, jeden ze spoluzakladatelů African Parks. 

Luxus v divočině

V okolí nejpřepychovější chaty parku Akagera se najednou může ubytovat až dvacet lidí: Přebývají tam v luxusních stanech, jež jsou napojeny na centrální zastřešenou barovou oblast dřevěnými stezkami, které vedou korunami stromů. Člověk si tam může sednout do útulné restaurace osvětlené lucernami a dát si večeři o třech chodech, v jejímž čele se servíruje steak s plněnými houbami. To vše rámuje nádherný výhled na jezerní oblast chráněné rezervace, odkud se line funění hrochů. Nejlevnější ubytování v rezortu stojí v přepočtu 4,4 tisíce korun za noc, i tak je ovšem chata často plná.    

Lepší zítřky pro všechny

V boji s pytláky si rangeři African Parks pomáhají moderními zbraněmi a technologiemi. Jenže velkou část jejich práce představuje udržování plotu, jímž jsou parky obehnány, a dále také sledování zvířat – na hlídání nosorožců mají dokonce vyčleněný speciální tým. Společnost také investuje prostředky do hledání alternativních zdrojů příjmů pro lidi, kteří žijí v blízkosti rezervací: Některé učí včelařit, jiné zase vyrábět užitečné či zpeněžitelné předměty. Pro školy jsou do zázemí parků organizovány exkurze. 

TIP: Zvonění tygřího umíráčku: Podle expertů mohou pruhované šelmy do 10 let vymřít

Dle turistického průvodce Alphonse Ntabana se situace ve Rwandě díky ochranářům podstatně zlepšila. „Jsem jedním z lidí, kterým byla dříve divočina úplně ukradená,“ tvrdí Ntabana. „Předtím jsem v ní viděl akorát pastviny a divoká zvířata mě vůbec nezajímala. Ale od té doby, co díky rezervaci vydělávám peníze, už chápu smysl ochrany životního prostředí.“ 

Americká NASA chystala do vesmíru hned čtyři páry sond Voyager. Jenže nedostatek financí tyto plány definitivně. zhatil.

Nepřehlédněte předchozí část článku!

Jak Evropa nezamířila ke Slunci

Zastavme se nyní na chvíli na starém kontinentě: Když počátkem 60. let vznikla evropská kosmická agentura ESRO, předchůdkyně dnešní ESA, zaměřila se na astronomická pozorování a zkoumání Slunce. Teprve v roce 1968 začala vážně uvažovat o sondě k Merkuru, navíc jen proto, že mise skýtala jako vedlejší možnost studovat sluneční aktivitu ze vzdálenosti 0,38 AU. Průzkumník dostal název MESO neboli MErcury SOnde a měl mít hmotnost 450 kg, z čehož by 69,4 kg připadalo na vědecké přístroje. 

Jenže navzdory tomu, že NASA nabídla zdarma k dispozici raketu Atlas-Centaur, projekt se pro „novorozenou“ evropskou kosmickou agenturu ukázal jako velmi nákladný a technicky za hranicemi tehdejších možností.

K Halleyově kometě

Američtí vědci zase velmi toužili vyslat automat k vlasatici a vítanou příležitost jim nabídl mediálně ostře sledovaný návrat Halleyovy komety v roce 1986. Proto NASA už počátkem 70. let představila návrh, který počítal se startem sondy v roce 1977 nebo 1978, a to na obřím Saturnu V s horním čtvrtým stupněm Centaur. 

Mise ovšem představovala technickou výzvu: Pokud by využívala jako zdroj energie solární baterie, musely by pracovat sedm roků daleko od Slunce. V případě iontových motorů bylo možné zkrátit let na tři roky, musel by se však vyvinout skutečný atomový reaktor, nikoliv pouze radioizotopový generátor, jaké používaly například Pioneer 10 a 11 nebo Voyager 1 a 2. Navíc nebyl dostupný Saturn V – poslední exemplář odstartoval v květnu 1973 a vzhledem k přebudování kosmodromu pro raketoplány se nemohly zbylé dva nosiče vypustit.

Jako mnohem zajímavější se jevil projekt solární plachetnice, která by vzlétla někdy v roce 1981 nebo 1982 právě z paluby raketoplánu. V roce 1976 jí dokonce NASA v rozpočtu přidělila 5,5 milionu dolarů. Už následujícího roku však plány zkrachovaly, protože celkové odhadované náklady dosáhly závratných 500 milionů.

Vědci se nicméně snu o cestě k Halleyově kometě nevzdali, a tak se zrodil projekt ICM neboli International Comet Mission. Třítunová sonda se měla primárně zaměřit na vlasatici Tempel 2, ovšem u Halleyovy komety by proletěla a vysadila by tam menší průzkumný modul, který by dodala ESA. Zařízení o hmotnosti 150–250 kg mělo fungovat jen na baterie, protože se nepředpokládalo, že přežije přiblížení. Mateřská sonda by jádro vlasatice minula o 130 000 km, zatímco modul jen o 1 500 km. Se startem se počítalo v rámci desetidenního okna na konci července 1985 z paluby raketoplánu, jenže Kongres v roce 1979 nepřidělil projektu žádné peníze. NASA jej totiž požádala o finance na několik meziplanetárních sond najednou, a na všechny se zkrátka nedostalo.

Sovětský sen o Marsu

Plány SSSR z konce 80. let minulého století předpokládaly, že se pro mise k Marsu využijí startovací okna v letech 1992, 1994 a 1999. V rámci každého z nich se měla na raketě Proton vydat do vesmíru dvojice prakticky identických sond. 

První pár by zajistil základní průzkum a vysadil by na rudou planetu jednoduché přistávací moduly a penetrátory. Pro komplexnější výpravu v roce 1994 se počítalo i s šestikolovými vozítky Marsochod. Společně s nimi se měly na Mars dostat také francouzské balonové sondy, jež by ve dne letěly a v noci by se jejich plynný obsah zchladil, načež by přistály. Na rok 1999 se chystal automatický odběr vzorků hornin z měsíce Phobos a v roce 2001 chtěl Sovětský svaz dopravit do pozemních laboratoří materiál přímo z rudé planety.

Rozpad SSSR a následné hospodářské potíže nástupnických států však uvedené plány nemilosrdně přerušily. Zůstala z nich jen sonda Mars 8 vypuštěná v roce 1996, kterou prakticky kompletně zaplatily Německo a Francie. Kvůli závadě na raketě Proton ovšem průzkumník nikdy neopustil zemskou orbitu.

Setkání s kometou se nekoná

Američané pracovali od počátku 80. let na vývoji úplně nové konstrukce meziplanetárních sond, pojmenované Mariner Mark II. Mělo jít o tříose stabilizované automaty s radioizotopovými generátory jako zdroji energie, které by postupně zamířily do nejrůznějších končin vesmíru. Jinými slovy: Jednalo by se o univerzální platformu, jež by po osazení různými přístroji mohla zkoumat komety, planetky, Mars, Jupiter, Saturn a další vzdálené planety – vždy ovšem komplexně a dlouhodobě.

Koncem 80. let pak započaly práce na dvou misích: Cassini s evropským výsadkovým modulem Huygens a CRAF neboli Comet Rendezvous and Asteroid Flyby. Druhá jmenovaná počítala s blízkým průletem u planetky a s dlouhodobým letem v blízkosti komety, přičemž měla dokonce na její povrch vysadit dva menší moduly. Nakonec by následoval automat CNSR, tedy Comet Nucleus Sample Return, který by na vlasatici měkce přistál, odebral by vzorky hornin a vrátil se s nimi na Zemi.

Jenže Kongres USA stanovil na projekty Cassini a CRAF limit 1,5 miliardy dolarů, což se záhy ukázalo jako nereálné, protože kromě obou misí měla částka pokrýt i vývoj univerzální platformy. Takže NASA nakonec musela ze dvou sond vybrat k realizaci jednu – a volba padla na Cassini. Jelikož byly obě výpravy z vědeckého hlediska zhruba stejně zajímavé, ve prospěch cesty k Saturnu rozhodla spolupráce s Evropou. Americká kosmická agentura věděla, že ESA už do programu investovala ohromné prostředky. Kdyby tedy sondu Cassini zrušila, ohrozila by nadějně se rozvíjející partnerství.

Jen pro úplnost: Společně s programem CRAF se zastavil i vývoj platformy Mariner Mark II, takže Cassini nakonec vznikala „na míru“ a žádný další automat už zmíněnou koncepci nevyužil.

Pyrotechnický tým hongkongské policie zasahoval v továrně na chipsy společnosti Calbee: Mezi bramborami importovanými z francouzských polí se totiž objevil prvoválečný německý granát. Byl natolik zrezivělý, že mezi vykopané hlízy snadno zapadl.

TIP: Plyšová hrozba: Zásah policistů proti nebezpečné šelmě skončil úlevou

Není jisté, zda se jednalo o nevybuchlou zbraň, či o granát, který někdo během války ztratil. Nicméně pyrotechnici na místě potvrdili, že je výbušnina stále funkční, a raději ji kontrolovaně odpálili.