Na konci ledna 1968 severovietnamští komunisté udeřili na osm měst v Centrální vrchovině a provinciích podél středního úseku pobřeží. Oddíly o síle praporu napadly kupříkladu Nha Trang a Hoi An, na Quy Nhon udeřily dokonce dvojnásobně větší jednotky.

Předchozí část: Novoroční úder pod pás: Severovietnamská ofenziva během svátečního příměří (1)

Předposledního lednového dne dostali rozkaz zaujmout pohotovost též američtí vojáci. Mnoho mužů však nařízení vzhledem k svátkům nebralo příliš vážně. I přes všechny potíže disponovaly USA v předvečer útoku značnými silami – devíti divizemi o 167 000 vojáků doplněnými menšími jednotkami včetně 11. tankového pluku.

Jižní Vietnam měl ve zbrani deset pěších divizí a po jedné divizi výsadkářů a námořní pěchoty – celkem 427 000 mužů. Zapomenout nemůžeme ani na 6 000 Australanů, 2 400 Thajců, 48 000 Jihokorejců a další spojenecké kontingenty. Severní Vietnam mohl proti těmto silám vrhnout sedm divizí o 50 000 mužů a navíc 60 000 partyzánů.

Saigon v plamenech 

Jedním z hlavních Giapových záměrů se stalo ovládnutí Saigonu, který kromě praporu vojenské policie bránila výhradně jihovietnamská armáda. Nejdůležitější cíle napadlo 35 praporů, dalších 11 udeřilo ve středu metropole. K prvnímu střetu došlo 31. ledna v 1.30 před prezidentským palácem, kdy ženisté odpálili vchod a pokusili se proniknout dovnitř. Pětatřicetičlenný oddíl narazil na rozhodnou obranu prezidentské gardy podpořené dvojicí tanků a po dvou dnech marného boje takřka všichni útočníci padli.

Kolem třetí ráno partyzáni v jihovietnamských uniformách vtrhli i do budovy rozhlasu a pokusili se odvysílat nahrávku, na níž Ho Či Min vyzýval k povstání. Obránci s takovým scénářem počítali a včas přerušili přívod elektřiny, i tak objekt dobyli zpět až za šest hodin. Zvláštní význam v celé ofenzivě Tet měl úder dvacetičlenné skupiny ženistů na americké velvyslanectví a okolní hotely naplněné západními novináři. Útočníkům se podařilo ve 2.47 prorazitdíru do zdi ambasády. Vojenští policisté dva z nich zlikvidovali, v následném boji však oba spolu s další dvojicí policistů a jedním mariňákem zahynuli.

Američanům se nakonec podařilo uzavřít budovu bezpečnostními dveřmi a během několika hodin zbylé příslušníky Vietkongu postřílely vrtulníky podporované námořní pěchotou. Střelba u ambasády zalarmovala novináře, kteří špatně vyhodnotili situaci a odvysílali do světa zprávy, že nepřítel velvyslanectví dobyl. Ačkoliv Westmoreland zprávu dementoval, šířila se dále. Mnoha Američanům posloužila jako důkaz, že jim vojáci lžou a že situace ve Vietnamu je podstatně horší, než Washington tvrdí.

Proti městům

Obránci Saigonu odrazili nepřítele i u hlavního stanu námořnictva, extrémně tvrdé boje se odehrály také u základny Tan Son Nhut, kde se nacházelo americké velitelství. Od pohromy posádku zachránil zásah bitevních vrtulníků, které postřílely 900 komunistů a zbytek zahnaly na útěk. Američané přišli o 23 padlých, Jihovietnamci ztratili 32 mužů. Svědkem další tuhé bitvy se stala základna Bien Hoa a komplex Long Binh nedaleko metropole.

Útočníci postupovali podle pečlivého plánu a se značnou odvahou, ale narazili na narychlo přivolaný mechanizovaný prapor vyzbrojený obrněnými transportéry M113. Zbytek práce vykonaly tanky M48 a kulometčíci, za zabití 1 300 nepřátel ovšem Američané zaplatili ztrátou šesti transportérů. Přes veškeré snahy Severovietnamců ofenziva v okolí Saigonu rychle zkrachovala, neboť obránci úspěšně rozdrobovali úderné oddíly do izolovaných skupinek a jednu po druhé ničili.

Komunistické úspěchy

I tak se přeživším partyzánům podařilo obsadit strategicky významný sportovní areál Phu Tho, který jim ihned začal sloužit coby shromaždiště a prostor, odkud mohli blokovat přísun amerických posil. Komunisté o kótu bojovali velmi urputně a koordinovaný úder obrněnců, vrtulníků a rangers je odsud vyhnal teprve po týdnu. Likvidace posledních skupinek nepřátel v metropoli trvala až do 7. března.

TIP: Ubránili se přesile: Legendární bitva o vietnamské údolí La Drang

Zatímco v Saigonu chtěli útočníci především upoutat pozornost světového tisku a otřást americkým veřejným míněním (což se jim plně podařilo), v ostatních oblastech usilovali o vyvolání masového povstání. Pěchota podporovaná minomety a raketomety udeřila na 36 ze 44 provinčních měst, na pět ze šesti samosprávných měst, na 64 z 242 okresních měst i na pět desítek osad.

Útočníci napadli řadu vojenských objektů včetně letišť, na nichž zničili 58 letadel a dalších 280 poškodili. Častým cílem se stávaly rozhlasové vysílače, odkud komunisté chtěli vysílat výzvy ke svržení vlády. Do části měst se Severovietnamcům podařilo proniknout, avšak z většiny je obránci za 2–3 dny vytlačili. 

Dokončení v neděli 24. března

Od doby, kdy počátkem 9. století vyslal Karel Veliký vojenskou výpravu proti českým kmenům, spadaly Čechy do francké sféry vlivu. Po rozdělení říše Karla Velikého začala o Čechy projevovat zájem Říše východofranská.

Závazky vůči ní českému knížeti Václavovi důrazně připomněl král Jindřich I. Ptáčník roku 929, jemuž se nelíbilo, že Václav prosazuje vlastní politiku na úkor Saska, Jindřichovy domoviny. Tak se stalo, že před Prahou stanuly početné oddíly krále Jindřicha, pro jistotu posílené o bavorské vojsko vévody Arnulfa. Václav v dané situaci neměl jiné východisko než se vzdát a obnovit odvádění tributu králi. 

Z nepřítele spojencem

Od této chvíle se zahraniční politika Přemyslovců začala orientovat na Sasko. Ano, Čechy byly uvedeny do jisté formy závislosti na východofranckém králi, avšak plynuly jim z toho výhody, zejména pokud jde o upevnění křesťanství v zemi a tedy i etablování přemyslovské moci.

Situace se radikálně obrátila roku 935 se smrtí knížete Václava. Jeho bratr a nástupce Boleslav I. rezolutně odmítl jakoukoliv formu podřízenosti. Využil situace v Sasku, kde roku 936 zemřel král Jindřich I. a na trůn nastoupil jeho syn Ota I., jenž si musel své postavení nejprve obhájit tváří v tvář vzpurným německým vévodům. Tehdy se začala psát pozoruhodná historie mocenského soužití saských Otů s českými Boleslavy, jejichž osudy se zvláštním způsobem prolínaly.

Boleslav I. neváhal s Otou I. změřit síly na bitevním poli. Dělo se tak s přestávkami celých čtrnáct let, až teprve roku 950 oba uznali bezvýchodnost sporu a uzavřeli mír. Z nepřátel se stali spojenci, Boleslav I. obstál a získal Čechám větší svébytnost. Aniž by překážel zájmům Oty I., budoval přemyslovskou „říši“ a expandoval na východ. S císařem udržoval dobré vztahy a podpořil ho i na bitevním poli.

Z pohledu Oty I. bylo přemyslovské knížectví strategickým partnerem, nejen proti Maďarům, ale také například proti Polabským Slovanům. Když Boleslav I. zemřel, stal se bez jakýchkoliv pochybností jeho nástupcem syn Boleslav II., dědic rozsáhlé a respektované středoevropské „říše“. 

Nový spor

Zatímco Boleslav II. byl jednoznačným nástupcem svého otce, o něco složitější to měl Ota II. v říši. Byl sice synem Oty I. Velikého, avšak zájemců s legitimním nárokem bylo víc. Osmnáctiletý Ota II. musel trůn uhájit proti bavorskému vévodovi Jindřichovi II. Svárlivému, jenž byl vnukem krále Jindřicha I. Ptáčníka a tedy Otův starší bratranec. Z tohoto titulu vystoupil roku 974 proti Otovi ve snaze zbavit ho následnictví.

Za Jindřichův nárok se postavil také Boleslav II. a jeho švagr, polský kníže Měšek I. Co bylo jejich motivací? Uznávali snad ve shodě s praxí své domoviny, kde fungoval stařešinský (seniorátní) nástupnický řád, nárok staršího dědice. Vévoda Jindřich byl o čtyři roky starší než Ota II., což jistou roli hrát mohlo. Bohužel, Boleslav špatně odhadl situaci, neboť Ota II. bratrance porazil. Tak se mohla v říši oslabit důvěra v Boleslava, ale žádný vliv na jeho vládu ani celistvost území to podle všeho nemělo.

K obdobné situaci došlo roku 983 po smrti Oty II., kdy se stal jeho nástupcem Ota III., tříletý klučík, za něhož vládla matka Theofano. I tentokrát vévoda Jindřich vystoupil se svým nárokem na trůn a Boleslav jej opět podpořil. Pokus znovu nevyšel, Boleslav utrpěl další šrám na cti a s ním i celé Čechy.

Nicméně mírové vztahy ještě nějaký čas trvaly. To už ale pomalu začalo zvedat hlavu Polsko a také Uhry. Když se roku 994 ujal Ota III. konečně vlády, stala se mu obě budoucí expandující království bližšími než české vévodství, na jehož vládce nebyl spoleh. U příležitosti své korunovace téhož roku se Ota III. poprvé setkal s biskupem Vojtěchem Slavníkovcem a spřátelil se s ním. Aby toho nebylo málo, právě Vojtěch se stal hlasitým kritikem Boleslava II. pro jeho obchodování s otroky z řad křesťanů.

Ze dna k obnovenému respektu

Boleslav II. zemřel roku 999 v situaci, kdy již bylo přemyslovské panství notně umenšeno. Těžiště moci ve střední Evropě se přeneslo do Polska, kde vládl Boleslav I. Chrabrý a do Uher, kde prokazoval značnou dávku vladařského nadání Štěpán I. Oběma vládcům císař Ota III. projevil náklonost a udělil jim významné pocty. Zatímco Polsku dopomohl k arcibiskupství a dvěma biskupství, Štěpána I. korunoval prvním uherským králem. A Čechy? Ve své rozloze značně umenšené výboji svých sousedů, hospodářsky na kolena sražené a vládou Boleslava III. sužované se po padesáti letech opět staly závislé na vůli římského krále. 

TIP: Rok 1000 v českých zemích: Co se dělo v přemyslovském knížectví?

Plně se to projevilo po nečekané smrti mladého Oty III. po roce 1002, kdy se stal jeho nástupcem Jindřich, syn odbojného bavorského vévody Jindřicha Svárlivého. Na říšský trůn nastoupil jako Jindřich II. a byl kromě jiného též švagrem uherského Štěpána I., avšak vztahy s polským Boleslavem I. Chrabrým se zhoršily a vyústily v táhlý vojenský konflikt. Do českých záležitostí Jindřich II. vstupoval zcela volně. Neoblíbeného Boleslava III. sesadil a pomohl jeho bratrovi Jaromírovi ke knížecí důstojnosti, aby ho o několik let později zbavil svobody. Čechy v léno poté roku 1012 od císaře Jindřicha II. přijal kníže Oldřich. 

Teprve Oldřich a poté jeho syn Břetislav si dokázali opět získat určitý respekt v říši, přímá vazba záležitostí českých a německých však trvala dál. Oldřich i Břetislav se stali spojenci říše a podporovali ji v bojích s Poláky a Uhry. Příliš samostatná politika a ostré lokty knížete Oldřicha však Jindřichovi II. ani jeho nástupci Konrádovi II. příliš vhod nebyly…

Krátce řečeno – život by skončil ve vteřinách, nanejvýše jejich desítkách. Například na Merkuru je strana přikloněná ke Slunci velmi horká a dosahuje teplot až 427 °C, zatímco odvrácenou polovinu charakterizují chladné teploty klesající až k -179 °C. Pokud by však  člověk dokázal nějakým zázrakem najít na planetě místo s příhodnou tepelnou zónou, bez skafandru by zde přežil jen tak dlouho, jak dlouho zvládne zadržet dech (světový rekord z roku 2016 je aktuálně 24 minut a 3,45 sekundy). 

TIP: Proč je vesmír tak chladný?

Na Venuši by člověk neměl ani takové štěstí – s průměrnou teplotou povrchu 462 °C  by se okamžitě vypařil. Mars je zase velice chladný s velmi řídkým vzduchem, průměrná teplota zde dosahuje -60 °C. I kdybychom se na mrazivé planetě zachumlali do oblečení pro polárníky, stále bychom vydrželi jen tak dlouho, jak dlouho jsme schopni zadržet dech – 96 % tamní atmosféry totiž tvoří oxid uhličitý, zatímco kyslíku je tam pouze 0,13 % (na Zemi 21 %). 

Jupiter, Saturn, Neptun a Uran představují plynné obry, kteří postrádají pevný povrch – člověk by tak mohl pouze sestupovat do jejich plynné atmosféry, kde by ho ovšem záhy rozdrtil tlak. Netrvalo by to ani jednu sekundu.

Člověk, který se narodil v roce 1960, přišel na svět obývaný třemi miliardami lidí. Ještě než oslavil čtyřicáté narozeniny, počet obyvatel planety se rozrostl na dvojnásobek. Sedmou miliardu demografové zaznamenali před šesti lety a v roce 2027 bude na Zemi žít už osm miliard lidí.   

Zmíněné číslo se již nepříjemně blíží obávané hranici desíti miliard, o které se hovoří jako o kapacitním limitu – víc lidí už údajně Země není schopna uživit a nutně prý nastane kolaps civilizace. Hrozba přelidnění, které by mohlo vést ke globálnímu kolapsu, se proto v poslední době skloňuje ve světových médiích čím dál častěji. 

Antická otázka

Překvapivě však nejde o zcela nové obavy. Z písemných záznamů se lze dozvědět, že negativní dopady vysoké porodnosti si lidé uvědomovali už ve starověku. Například filozofové Platon a Aristoteles se ve svých dílech zabývali mimo jiné úvahami o optimálním počtu obyvatel městských států – ten podle nich měl být dostatečně vysoký, aby se stát dokázal ubránit nepříteli, ale zároveň jen natolik početný, aby v něm efektivně fungovala administrativa.

Podle hesla „účel světí prostředky“ dokonce zmínění antičtí myslitelé neváhali nabízet z dnešního pohledu poměrně drsná opatření: například úmyslné potraty nebo vraždy novorozeňat. 

Podobné praktiky kromě starých Řeků prováděla i další společenství. Zabíjení čerstvě narozených dětí je například zdokumentováno u starých Germánů i amazonských indiánů. Před 60 lety provedl maďarský etnolog George Devereux průzkum mezi bezmála 400 přírodními národy, z nějž jasně vyplývá, že fenomén umělých potratů se vyskytuje po celém světě. Nevyhýbají se jim takové společnosti, které si kvůli omezeným zdrojům potravy nemohou dovolit živit četnější potomstvo. 

Miliarda za dvanáct let

Na problém přelidnění planety v moderních dějinách poprvé výrazněji upozornil anglický ekonom Thomas Robert Malthus. Jeho teorie, zprvu anonymně uveřejněná v roce 1798, nabízí poněkud pesimistický scénář demografického vývoje. Malthus předpokládal, že zatímco potravní zdroje se rozrůstají lineárně – tempem 1-2-3-4, populace nabývá na objemu geometricky: 1-2-4-16. 

Dřív nebo později tak podle jeho teorie o růstu populace nastane neodvratitelné vyčerpání přírodních zdrojů a lidstvo zanikne. Svými názory předběhl tento vědec dobu – na Zemi totiž za jeho života nežila ani celá miliarda lidí a ještě do roku 1800 lidstvo globálně nikdy nepřibývalo rychlejším tempem než 1% nárůstem ročně. Historie si tehdy naopak ještě pamatovala morové epidemie ze 14. století, během nichž razantně vymíralo.

Malthusova teorie se ovšem nezrodila z nějakých spekulací. Odhaduje se, že rok 1750 byl posledním v historii Anglie, kdy populace rostla lineárně a zbytek světa ji zanedlouho následoval. Navzdory otřesným podmínkám, ve kterých musely dělnické rodiny žít, se situace krok za krokem zlepšovala. Postupně do měst přibyla kanalizace a bezpečné zdroje vody, domy dostaly centrální vytápění a v porodnictví se prosadil názor, že lékaři si musejí dezinfikovat ruce. Také dětská úmrtnost radikálně klesla: Ve středověku zemřelo každé druhé až třetí dítě, zato v roce 1850 už dětská úmrtnost v Anglii činila 160 úmrtí na 1 000 narozených dětí (dnes je to 3,8 na 1 000 dětí). Nárůst populace se dal očekávat. 

Varovné signály 

Skokový nárůst populace však nebyl v historii novinkou – poprvé se odehrál  před dvěma miliony let, což je předpokládaná doba, kdy se zformovaly (tehdy ještě ve společenství lidského předka Homo erecta) tlupy lovců a sběračů. Podruhé pak v době neolitické revoluce, během níž se zhruba před dvanácti tisíci lety zrodilo zemědělství. Obě události doprovázel údajně až desetinásobný nárůst populace.

Od dob Thomase Malthuse se populace rozrůstala čím dál rychleji. Ten největší boom přišel  poměrně nedávno. Od 70. let minulého století se lidská populace začala rozrůstat doslova raketovým tempem, přičemž za posledních třicet let narostla o celých 56 %. Tehdy se také začaly poprvé výrazněji ozývat názory, zda ještě planeta lidstvo uživí.

Historická zkušenost ovšem tyto obavy vyvrací. Každý dosavadní radikální růst zatím vždy následovalo relativně dlouhé období poklesu a všechno napovídá, že nejinak tomu bude i v budoucnosti. Lidí sice stále přibývá, ovšem tempo růstu je výrazně nižší. Ve vyspělých zemích se porodnost drží pod úrovní, která je nezbytná pro udržení stávajícího počtu obyvatel a činí 2,1 dítěte průměrně na každou ženu.

Porodnost klesá i v chudších regionech. Na nejnižších příčkách porodnosti byly loni Taiwan (1,21 dítěte na ženu) a Moldávie (1,23), kde je ovšem HDP na hlavu desetkrát nižší než u zmíněné asijské země. Podle dat OSN se svět jako celek dostane pod zmíněnou hranici 2,1 dítěte do roku 2070. Evropa, Amerika a dokonce i část Asie už dnes hlásí průměr zhruba 1,72 dítěte. Nicméně existují důležité výjimky. 

Příliš plodná Indie

Vysokou porodnost si ovšem stále zachovává Afrika a Indie, které tak budou v příštích desítkách let hrát nejdůležitější roli z hlediska demografických změn. Právě Indie má již v horizontu několika let vystřídat Čínu v čele žebříčku nejlidnatějších států světa. V současnosti se tam narodí milion nových Indů každé tři týdny a některé scénáře hovoří o tom, že na konci století bude tato země živit dvě miliardy obyvatel. 

Takovému osudu se indická vláda snaží předejít a částečně se jí to daří – v roce 1966 představoval průměrný počet dětí na jednu ženu číslo 5,7. Od té doby klesl více než dvojnásobně. Naopak násobně přibylo žen užívajících antikoncepci. Současný index 2,4 dítěte je však stále příliš vysoký na to, aby se mohli Indové těšit představě uspokojivé budoucnosti.

Obdobné vyhlídky má Afrika, jejíž snahy o omezení porodnosti jsou méně úspěšné. V polovině tohoto století bude černý kontinent obývat dvojnásobný počet lidí než dnes a například Nigérie, kde v současnosti žije 187 milionů lidí, se stane třetí nejlidnatější zemí světa (dnes jí patří 9. příčka). Dramatický nárůst obyvatelstva odborníci věští také Demokratické republice Kongo, kde dnes žije 80 milionů lidí, ale za 40 let by jich mohlo být už 237 milionů.

Radikální řešení 

V oblastech, jako je právě Afrika nebo Indie, se lze na vlastní oči přesvědčit o tom, jak vypadají důsledky přelidnění v praxi. Zřejmě právě takový scénář měl na mysli Thomas Malthus a jeho následovníci, kteří se již před staletími obávali toho, co přinese nekontrolovatelný populační boom. Nedostatek potravin je přitom jen špičkou ledovce – odborníci totiž spojují přelidnění také s environmentálními katastrofami, kritickou nezaměstnaností, chudobou a také s válkami. 

Etnolog Malthus přitom navrhoval drastická řešení. Domníval se například, že je eticky přijatelné cíleně vyvolat epidemie smrtelných chorob, během nichž by chudina záměrně bydlela v nehygienických podmínkách a bez přístupu k lékům. Obdobné názory se od té doby objevují opakovaně. V roce 1968 například americký biolog Paul Ralph Ehrlich z Pensylvánské univerzity přirovnal populační růst k nekontrolovatelnému rakovinnému bujení, které je třeba nemilosrdně zastavit. V současnosti prý lidstvo řeší pouze následky, nikoliv příčinu. Aby se však zabránilo katastrofálním důsledkům v podobě globálního hladomoru, je třeba přistoupit k radikálnímu omezení porodnosti. Řešením by podle Ehrlicha mohly být prostředky způsobující neplodnost, které by se přidávaly do pitné vody. 

Sterilizace a politika 

Další vlna varování přišla v době vrcholu populačního boomu během 70. a 80. let, kdy se přelidnění poprvé stalo skutečným problémem. Pokud by se totiž nezpomalilo tehdejší tempo populačního růstu, za sto let by na Zemi žilo 44 miliard lidí a v roce 2300 by to bylo neuvěřitelných 1,34 bilionu.

V roce 1972 se na stranu zastánců pesimistického vývoje přidala nezávislá organizace Římský klub, která vydala rozsáhlou zprávu s názvem Meze růstu. Spolek předních světových vědců, politiků a podnikatelů, jichž je k dnešnímu dni rovných sto, si klade za cíl najít řešení nejpalčivějších globálních problémů, aby zajistili trvale udržitelný rozvoj. Členové klubu ve zmíněné zprávě důrazně varovali právě před přelidněním a upozorňovali, že zdroje jsou konečné. V reakci na to se řada vlád rozvojových zemí odhodlala k razantním opatřením, zejména nuceným sterilizacím. Jen v Indii podstoupilo v roce 1975 tento zákrok osm milionů žen. Pět let po apelu Římského klubu zavedla Čína nepopulární „politiku jednoho dítěte“, zahrnující mimo jiné masivní kampaně na podporu antikoncepce nebo čtrnáctidenní placené dovolené pro ženy, které podstoupily interrupci. Opatření skončila teprve před třemi lety a dnes mohou čínští rodiče oficiálně přivést na svět už dva potomky. Jenže každé takové opatření je pochopitelně značně kontroverzní. Kritici namítají, že by nikdo neměl omezovat základní právo každého člověka, tedy zplodit dítě.

Optimistické vyhlídky

Názory na to, zda přelidnění znamená skutečně takovou apokalyptickou hrozbu, jak se tvrdilo ještě před nedávnem, se rychle vyvíjejí a už zdaleka nejsou tak striktní. Pokud by lidstvo dokázalo přijít na způsob, jak efektivněji využívat přírodní zdroje, nemuselo by je vyčerpávat tak intenzivním tempem jako dnes, ba dokonce by podle některých odhadů bylo schopno tyto kapacity ještě rozšířit. Když totiž lidé objevili zemědělství, potřebovali na uživení jediného člověka šestinásobnou plochu orné půdy než je tomu v současnosti. Efektivní zavlažování, kontrola škůdců a vyšší výnosy geneticky upravených potravin totiž umožňují sklízet úrodu, o které se prvním pěstitelům ani nesnilo. 

Řada uznávaných badatelů dnes tvrdí, že do budoucna dokonce žádné problémy s nedostatkem surovin nehrozí, protože planeta je bez potíží schopna uživit mnohem vyšší počet „hladových krků“ než současných sedm miliard lidí. Problém je, že jsme se nenaučili zacházet se zdroji rozumně a kvůli nesmyslnému plýtvání končí jídlo místo v žaludku v popelnici. 

TIP: Je čas troubit na poplach? Světová populace stárne závratným tempem

Mnoho respektovaných ekonomů navíc poukazuje na to, že zatím se nikomu nepodařilo přinést přesvědčivý důkaz o tom, že má přelidnění skutečně těsnou souvislost s chudobou a hladomorem – tyto jevy jsou podle nich zapříčiněny spíše nevhodnou sociální politikou. Americký profesor Julian Simon v roce 1981 publikoval názor, že vysoká hustota zalidnění paradoxně vede k lepšímu životnímu standardu, neboť přináší vyšší pravděpodobnost technologických inovací. Příznivým výhledům do budoucna nahrává i fakt, že zvýšení ekonomického růstu s sebou paradoxně přináší nejen nižší plodnost, ale i nižší spotřebu zdrojů a energie. 

V posledních letech jsme si zvykli na luxusní snímky povrchu rudé planety, které na Zemi posílá americká meziplanetární sonda Mars Reconnaissance Orbiter (MRO). Nyní se parádním snímkem pochlubila i evropská vesmírná agentura ESA.

Sonda Trace Gas Orbiter (TGO), která je součástí programu ExoMars, je na oběžné dráze Marsu již od října 2016. Na počátku letošního února pořídila sérii snímků z oblasti zvané Terra Sabaea. Snímky sonda pořídila pomocí zařízení Color and Stereo Surface Imaging System (CaSSIS).

Pavouk vytvořený prachovými tornády

Na graficky velmi výrazném snímku je patrná modrá struktura, která připomíná fantaskního modrého pavouka. Ve skutečnosti je tento „pavouk“ ale tmavě červený. Zařízení CaSSIS vytvořilo kombinovaný snímek se změněnými barvami, aby struktury na povrchu Marsu lépe vynikly.

TIP: Sonda Mars Reconnaissance Orbiter vyfotila „pyramidu“ na Marsu

Podle odborníků vznikl pozorovaný pavouk velice zajímavým způsobem. Jde prý o stopy po drahách stovek a možná tisíců prachových tornád, která se v této oblasti vytvořila. Zatím není jasné, proč právě na tomto místě vzniká takové množství prachových vírů. Podle představitelů ESA zřejmě okolní hory ovlivňují proudění vzduchu takový způsobem, že se v místě s „pavoukem“ točí jedno tornádo za druhým.

O původních Austrálcích (nebo též Aboridžincích) se říká, že je to nejstarší souvisle existující civilizace na světě. Vědecké studie posledních let, které se zaměřili především na DNA, ukázaly, že první obyvatelé žili na území dnešní Austrálie již před 40 až 65 tisíci lety. Existují ale i výzkumy, podle kterých to bylo již před 72 tisíci lety.

Podle nové a poněkud odvážné studie Dr. Johna Sherwooda z Deakin University je ale osídlení Austrálie ještě mnohem staršího data. První Austrálci podle něj do země doputovali již před 120 tisíci lety, tedy téměř o 50 tisíc let dříve, než si vědci doposud mysleli.

Přepište dějiny

Svá tvrzení opírá Sherwood především o nové nálezy z fosilního naleziště Moyjil, které se rozkládá poblíž města Warrnambool v australském státě Victoria. Sherwood se svým týmem zde objevil zbytky korýšů, krabů a ryb, dřevěného uhlí, ohořelých kamenů a něčeho, co mohlo představovat dávný krb. Analýza objevených fosilií přitom potvrdila, že pocházejí z časů před 120 tisíci lety.

Vědci prozatím přistupují k tezím australských kolegů s opatrností – přesvědčivý důkaz přítomnosti lidí, například nález lidských kostí nebo nástrojů, se objevit nepodařilo. Sám Sherwood považuje svůj výzkum za první krok, který by mohl do oblasti přilákat další vědecké týmy.

TIP: Pravda o evoluci: Všichni jsme Afričané

Pokud se potvrdí, že jde skutečně o doklady lidské přítomnosti, a že datování těchto nálezů je správné, bude to znamenat, že se lidé v Austrálii mnohem dříve, než jsme si doposud mysleli. V takovém případě bychom museli revidovat nejen historii osídlení australského kontinentu, ale také scénáře šíření moderních lidí z Afriky do zbytku světa.

Společnost Airbus vyvíjí drony Skyways, s nimiž se firma hodlá vrhnout na přepravu zásilek. V současné době tyto drony uvezou až 4 kilogramy nákladu a mohou ho dopravit do cíle vzdáleného 3 kilometry. Součástí programu Skyways je přitom i přeprava zásilek mezi pobřežím a loděmi.

Airbus v těchto dnech zahájil testy dronů Skyways a ve spolupráci s logistickou společností  Wilhelmsen Ships Services a přístavem v Singapuru Maritime and Port Authority of Singapore, se pustil do přepravy zásilek na lodě. Historicky první let dronu se zásilkou mezi pevninou a lodí se odehrál v pátek 15. března a dron při něm převezl 1,5 kg nákladu 3D tištěných objektů.

TIP: Jako mouchy kolem slona: Drony pomáhají Airbusu kontrolovat velká letadla

Drony Skyways vzlétají z mola na břehu moře a pak autonomně letí na loď, která je ukotvená na moři. Dron vyloží náklad na palubě lodi a pak se zase vrátí zpět. Celá akce přitom zabere maximálně 10 minut času. Airbus počítá s tím, že v dohledné době zahájí i testování dronů Skyways v městském prostředí – místem testovacího provozu má být opět Singapur.

V okamžiku nástupu Marie Terezie na trůn se koalice vedená Francií pokusila rozchvátit její dědictví, ale ačkoliv byla mladá a svým způsobem nezkušená, pod tíhou odpovědnosti se vzchopila. Sílu jí dodala její hrdost, panovačnost, ctižádostivost i pevná víra v Boží milost, takže během osmi let konfliktů sice přišla o Slezsko, Kladsko a Parmu, ale ostatní země zachránila.

V sedmileté válce se jí nepodařilo vybojovat zpět Slezsko, ani neporazila ve válce o bavorské dědictví Prusko, s kterým se musela dělit o vliv v německé oblasti. Nicméně rozšířila své země o Haličsko, Volyň, Bukovinu, Innskou čtvrť a pro mladšího syna získala Modenské vévodství. Založila novou habsbursko-lotrinskou dynastii, která vládla rakouskému soustátí až do jeho neblahého zániku v roce 1918.

Skutečný účel tereziánských reforem

Reformní kroky činila zejména z pragmatických důvodů, tedy nikoliv na základě filozofických myšlenek raného osvícenství, nýbrž z potřeby praktického užitku. Války ji stály mnoho peněz, takže bylo nutné zvýšit daně. Nešlo jí o to, aby osvobodila lid od církevní a feudální nadvlády, ale o peníze na záchranu dědictví, jeho udržení a znovudobytí Slezska. Hodlala především zajistit vládu vlastního rodu a dosáhnout takové síly, aby se v souboji evropských mocností neocitla v nevýhodě. Teprve na druhém místě byla spravedlivou „matkou vlasti“, jež se pečlivě starala o své poddané. 

Nelze zapomínat ani na to, že Marie Terezie byla v mnoha případech „reformátorkou proti své vůli“. Mnohokrát ji její poradci museli k reformním opatřením dlouho přemlouvat, zvláště v pokročilejším věku se z panovnice stávala konzervativní, méně dynamická politička. Osobnosti z jejího nejbližšího kruhu jako Swieten, Sonnenfels, Bartenstein či její syn a spoluvládce Josef II. byli ovlivněni myšlenkami osvícenství mnohem silněji než Marie Terezie a často byli právě oni skutečnými iniciátory a tvůrci důležitých reforem.

Demokracie zatím v nedohlednu

Ve vnitřní politice prosazovali poradci a úředníci Marie Terezie s velkým nasazením centralizaci, byrokratizaci, oddělení politické správy od soudní a zbavení se stavovského vlivu na zemské úřady. Reformy měly trvalý dopad, neboť okleštily monopol statkářů v lokální správě, jejich vliv na ústřední orgány i jejich daňové úlevy, čímž zrušily nejzaostalejší feudální instituce a položily základy efektivní státní správy. S tím souvisela postupná profesionalizace státních (nikoli stavovských) úředníků včetně silnějšího zastoupení měšťanských vzdělanců na vedoucích úřednických postech. 

Rozhodnutí však stále činila panovnice a úzký okruh jejích rádců – pro demokratické smýšlení či spoluúčast reprezentantů všech sociálních vrstev na vládě nebylo ve světě Marie Terezie žádné místo. Reformy však nebyly důsledné, neboť se netýkaly všech zemí podunajské monarchie, navíc mnohdy vedly ke kompetenčním zmatkům. Nové úřady sice zlepšily výběr daní, ale výdaje na platy nových úředníků, budovy a provoz značně zatížily státní rozpočet.

Školní docházka nebyla pro všechny

Vláda Marie Terezie sklízí dodnes chválu za zavedení všeobecného školního vzdělávání a všechny děti v zemích bývalé habsburské říše se učí, že zařídila „povinnou školní docházku“. V roce 1778 existovalo již přes 500 triviálních škol nového typu a jejich počet vzrostl do roku 1791 na 2 085, počet žáků se zvýšil ze 112 000 na 185 000 a do roku 1795 na 217 000, což znamenalo pouze dvě třetiny všech školou povinných dětí. Přísně vzato se tedy povinná školní docházka v tereziánské éře nezavedla, neboť pro to neexistovala dostačená infrastruktura, ani nebylo dost učitelů. Ještě dlouho v 19. století se v rakouské monarchii vyskytoval velký počet analfabetů.

Marii Terezii nemůžeme ani nazývat skutečnou ochranitelkou vědění, neboť nepodpořila návrh na zřízení akademie věd. Německý básník a jazykovědec Friedrich Gottlieb Klopstock se totiž pokusil získat podporu od císaře Josefa II., ale nakonec zklamaně konstatoval, že „císař má stěží dostatek sil, aby se stal protiváhou františkánů a dominikánů“. Jinými slovy, jakmile jeho konzervativní matka řekla ne, syn sám nic nezmohl. Nicméně Marie Terezie alespoň pomohla oživit skomírající vídeňskou Akademii výtvarných umění.

Mučení stále na pořadu dne

Marie Terezie byla přesvědčena o nutnosti sjednocení různých právních tradic v korunních zemích a justici podřídila dohledu Nejvyššího soudního úřadu. Oddělení soudnictví od výkonné moci, jak požadovali představitelé osvícenství, nicméně nebylo ještě plně realizováno. V roce 1768 byl vydán tereziánský trestní zákoník Constitutio Criminalis Theresiana, zvaný též hrdelní řád, který platil pro všechny podunajské země s výjimkou Uher do roku 1787. Přetrvaly v něm velmi kruté tresty, mučení obžalovaného s cílem získání přiznání bylo stále považováno za korunu důkazního řízení. To se podařilo zrušit teprve na naléhání Josefa II. v roce 1776. Reforma zákoníku pokračovala i za Josefa II. a byla završena v roce 1811 vyhlášením Všeobecného občanského zákoníku.

TIP: Z neohrožené panovnice zasmušilou ženou: Jak vypadala poslední léta Marie Terezie

Výsledkem tereziánských reforem bylo posílení centralizované státní správy, včetně odstranění posledních zbytků státní samostatnosti Českého království. To se však netýkalo Uher a vedlejších zemí, Rakouského Nizozemí a Lombardie, pro něž zůstaly v platnosti separátní správy. Marie Terezie preferovala německy a maďarsky mluvící elitu, což se dlouhodobě ukázalo jako špatné rozhodnutí, které nakonec v roce 1918 výrazně přispělo k rozpadu podunajské monarchie a vyhnání potomků Marie Terezie ze všech „jejích“ zemí.

Sedím na kraji moře kavylů, v nichž tančí teplý květnový vítr, a takřka na dosah přede mnou se tyčí charakteristická silueta Pavlovských vrchů. Zenbuddhisté tvrdí, že svět je nehybný a zároveň neustále vlaje a proudí. Asi to bude pravda… alespoň tady na Pouzdřanské stepi.

Ovce s kořeny i bez

Národní přírodní rezervace Pouzdřanská step-Kolby je bezesporu jednou z nejvýznamnějších lokalit stepní flóry a fauny v České republice. Byla vyhlášena na výměře 47,09 hektarů již v roce 1956 na svazích kopce Strážná nad obcí Pouzdřany a na svazích Uherčické hory. Převažuje zde souvislý porost kavylu sličného (Stipa pulcherrima) a místní velkou atrakcí jsou bíle kvetoucí katrány tatarské (Crambe tatarica). Tyto neobvyklé rostliny v době květu (od dubna do května) připomínají pasoucí se stáda oveček.

Až do poloviny 20. století byla step využívána k pastvě a na vzácné stepní ploše lidé vysázeli ovocné stromy, vinnou révu a lékořici. Horní okraj stepi pak zabírala pole. Lokalitu, na niž navazují druhově bohaté teplomilné doubravy a dubohabřiny panonského typu, dříve často ovlivňovaly požáry a přemnožené kolonie divokých králíků. Současná ochrana území radikálně tlumí invazní nálet akátů a rovněž se začíná experimentovat s řízenou pastvou ovcí.

Odetnutí stepní běžci

Pomyslným heraldickým znakem Pouzdřanské stepi je bezesporu katrán – vytrvalá, až jeden metr vysoká bylina z čeledi brukvovitých. Vyskytuje se v panonské oblasti střední a východní Evropy, její areál však zasahuje až na jihozápadní Sibiř. V ČR je možné rostlinu vidět vzácně jen na nejjižnějších lokalitách Moravy.

Katrán je úchvatný v kteroukoli roční dobu, ale nejvíc asi upoutá na jaře, kdy je rozsvícen bělostnými květy jako obří koule. Na podzim zase keře předvádí, proč se jim říká „stepní běžci“. Po odkvětu se totiž jejich nadzemní část odlomí a je unášena větrem. Tak se kutálí jako „uťatá hlava Tatara“ (právě takovou asociaci měl při pohledu na keře básník Jan Skácel) a za běhu stepí rozsévá semena.

Kromě katránů a kavylu sličného však na stepi rostou mnohé další botanické šperky – například v květu nepřehlédnutelný koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis), kosatec nízký (Iris pumila) a hadí mord rakouský (Scorzonera austriaca) nebo kavyl Ivanův (Stipa joannis). Jen na jednom místě se zde vyskytuje nesmírně vzácný panonský endemit pelyněk Pančičův (Artemisia pancicii) a na vrcholové plošině můžete obdivovat vzácné kozince.

Setkání s noční obryní

„Bože, díky!“ vyjekla za mými zády fotografka Zdena. Překvapeně jsem se otočil, a spatřil ji, jak klečí s fotoaparátem přitisknutým k oku a objektivem namířeným na samičku martináče hrušňového zavěšené na drobné větvičce.
Martináč hrušňový (Saturnia pyri) je největším evropským nočním motýlem s rozpětím křídel 85–165 mm (samičky jsou výrazně větší než samečci). Je nádherně zbarven a každé z jeho křídel zdobí výrazné oko. V rámci ČR se vyskytuje jen na jižní Moravě, která je severní hranicí jeho výskytu.

Velké a těžké samičky toho příliš nenalétají. Po vylíhnutí z kukly se líně usadí někde na spodní části kmene a ze zadečku vypouštějí feromon, jímž lákají samečky. Nápadníci dokážou své vyvolené najít na velkou vzdálenost, k čemuž jim pomáhají široká „keříčkovitá“ tykadla. Těmi jsou schopni zachycovat i jednotlivé molekuly feromonu.

Housenky martináče hrušňového jsou skutečnými otesánky – po vylíhnutí z vajíčka měří pouhých 5 mm. Před zakuklením ovšem narostou do délky až 12 cm a váží 15 gramů!

Zavrtaný unikát

Martináč hrušňový ovšem není jediným vzácným zástupcem zdejší říše hmyzu. Na území rezervace žije například kobylka sága (Saga pedo), roháč obecný (Lucanus servus) nebo tesaříci Glaphyra umbellatarum a Rhopalopus macropus. Lokalita je také jediným místem výskytu pavouků cedivečky sousedské (Dictyna vicina) a pavučinky vývrtkové (Hylyphantes nigritus) v celé České republice.

Pod povrchem na Pouzdřanské stepi žije vzácná hlubinná žížala Allolobophora hrabei, kterou objevil profesor Sergej Hrabě, zoolog Masarykovy univerzity v Brně. Za pomoci ruského emigranta Lva Černosvitovova byl dosud neznámý kroužkovec, který dorůstá úctyhodné délky až přes půl metru, vědecky popsán v roce 1935. Vyskytuje se pouze na malém území Moravy, Slovenska, Rakouska a Maďarska. Na povrchu se žížala objevuje jen vzácně několikrát do roka; spíše můžete ve stepi narazit na úhledné kupičky jejího trusu.

Okřídlené skvosty

V lokalitě Pouzdřanské stepi hnízdí několik vzácných ptačích druhů, např. pěnice vlašská (Sylvia nisoria), strnad luční (Miliaria calandra), ťuhýk obecný (Lanius collurio) nebo bramborníček černohlavý (Saxicola torquata). V doupných stromech na okraji stepi donedávna hnízdil dudek chocholatý (Upupa epops). V posledních letech tudy ale zřejmě jen protahuje, nebo si zde pouze vyhledává potravu.

TIP: Ohrožené populace polní zvěře: Proč se pole v Evropě mění ve sterilní poušť?

„Uru – uru – uru“, zaznělo z povětří. Elegantním letem nad námi zakroužily velké barevné „vlaštovky“ – vlhy pestré (Merops apiaster). Těchto vzácných ptáků na jihu našeho území díkybohu v posledních letech utěšeně přibývá. Hnízdí i na Pouzdřanské stepi v kolmých stěnách bývalých hlinišť, kde si hnízdní páry vyhrabávají zemní nory.