Ohromné množství zlatých prutů, drahokamů, mincí i uměleckých předmětů – zkrátka poklad, který si přízvisko „carský“ s hodnotou tehdejší miliardy rublů (dnešního 1,8 bilionu korun) rozhodně zasloužil. Skončil však za nevyjasněných okolností neznámo kde a podle některých názorů nebyl na vině nikdo jiný než českoslovenští legionáři. 

Ruský zlatý poklad se nejdřív pevně pojil s Petrohradem, ale když v roce 1917 došlo ke svržení carské vlády a bolševický převrat byl na spadnutí, musel se přesunout na bezpečnější místo – do Kazaně. A právě tam se jeho příběh začal spojovat s československými legionáři: Měli totiž vzácný náklad po cestě chránit. 

Zlato na Sibiři

Do cíle sice vlak s původně plně naloženými vagony, jichž mělo být asi osmdesát, dorazil. Bolševický puč však záhy vzplál i v Kazani, a tak se poklad v doprovodu legionářů stěhoval znovu – do Samary, Ufy a následně do Čeljabinsku a Omsku. Tam se pak roku 1918 odehrál státní převrat, načež se novým „nejvyšším vládcem Ruska“ stal vůdce Bílé armády brojící za obnovení carství, admirál Alexandr Kolčak. 

Do klína mu spadlo i zlato, které prý částečně posloužilo k posílení armády, ale bez úspěchu. Když do Omsku roku 1919 dorazila sovětská vojska, Kolčakovu vládu svrhla a generál musel uprchnout. Ochranu jeho osoby i pokladu opět převzali legionáři, plány jim však zkřížili Sověti: Legionáři jim museli výměnou za bezpečný průchod vydat jak Alexandra Vasiljeviče, tak zlato. Tou dobou už prý ovšem z cenného kovu zbývala jen třetina a původních 80 vagonů se smrsklo na 28. 

TIP: Revoluční dobrovolná vojska: Jaké byly osudy československých legií v Rusku?

Generála prakticky okamžitě popravili a samozřejmě se vyrojily spekulace, kam zmizela závratná část carského zlata. Podle některých názorů byli na vině právě legionáři: Poklad měli údajně použít na financování rodícího se Československa, zajistit s ním vysoký kurz a stabilitu koruny nebo podpořit vznik bohaté Legiobanky. Důkazy ovšem chybějí a naopak existuje řada dokumentů, jež potvrzují, že vše bylo v pořádku – už proto, že za předání nákladu ručili legionáři hlavou. Zda se tedy část zlata ztratila ještě pod Kolčakovým vedením, nebo až po jeho vydání bolševikům, tak zůstává stále nejasné...

V České republice se roční počet bouřkových dnů pohybuje od 17 v nížinách po 35 na vrcholcích hor. Přitom se 95 % bouřek odehrává mezi dubnem a zářím, nejvíce z nich pak během června. Troufám si proto tvrdit, že elektrostatický bleskový výboj, jak je blesk meteorologicky správně nazýván, spatřil na obloze každý z vás.

Jak se rodí blesky?

Všechny druhy blesků mají společné to, že se rodí v oblaku typu cumulonimbus – tzv. bleskovém oblaku. Právě v něm dochází k separaci kladných a záporných nábojů a vzniku center elektrických nábojů – tedy kapek vody nebo ledu. Kladně nabité částice se přitom soustředí v horní části oblaku, ve spodní části jsou záporně nabité krystaly. Mezi horní a spodní částí oblaku vzniká silné magnetické pole a následně elektrický výboj.

K výboji dochází nejčastěji mezi kladným a záporným centrem uvnitř oblaku nebo mezi dvěma oblaky – v obou případech hovoříme o blescích uvnitř oblaku. V menší míře dochází k výboji mezi oblakem a zemským povrchem, což označujeme jako blesk do země. Blesky jsou sice potenciálně nebezpečným jevem, ale na druhou stranu jsou i významným přirozeným zdrojem oxidů dusíku.

Větve, perly i stuhy

Mezi oblakem a zemí se nejčastěji vyskytuje takzvaný blesk čárový – viditelná část jeho kanálu totiž není rozvětvená. První výboj, označovaný jako vůdčí, je prakticky neviditelný. Míří rychlostí kolem 200 km/s k Zemi a když se dostatečně přiblíží k zemskému povrchu, začne proti němu stoupat tzv. vstřícný výboj. Poté dochází ke spojení vůdčího a vstřícného výboje a vzniku tzv. kanálu blesku. V něm se vytvoří zpětný výboj, který je dobře a jasně viditelný a dosahuje stokrát vyšší rychlosti než vůdčí výboj. Zpětných výbojů proběhne v jednom kanálu v průměru kolem čtyř. Rychle rostoucí teplota v kanále blesku zapříčiní zvětšení objemu vzduchu a následnou tlakovou vlnu, kterou známe jako hrom.

Opakem čárového blesku je blesk rozvětvený, jehož viditelná část se větví. Ramena větví většinou končí v atmosféře; pouze 5 % z nich se dotkne země. Perlový blesk je typický přerušovaným kanálem blesku. Na obloze vydrží nejdéle ze všech typů a zahlédnout ho můžete při silném dešti. Velmi řídce je možné spatřit blesk stuhový, jenž je charakteristický velkou šířkou kanálu a tím i dobrou viditelností.

Nevyzpytatelný a nepoznaný

Kulový blesk je nesmírně výjimečný, zvláštní a doposud ještě ne úplně objasněný jev. Většinou bývá popisován jako koule o průměru 10 až 20 cm, oranžové, červené nebo žluté barvy. Jestliže se s ním setkáte, můžete to považovat za ohromné štěstí. V České republice je doposud nejznámější případ výskytu kulového blesku datován na 28. října 2000 v Brně.

Pro vědce zůstává tento fenomén doposud oříškem, což potvrzují i hypotézy jeho vzniku, které se dají jednoduše rozdělit na mimozemské a pozemské. Ty druhé jmenované jej vysvětlují jako výsledek fyzikálních, chemických, elektrických a dokonce i jaderných reakcí v atmosféře.

TIP: Nejbouřlivější místo na Zemi? Nekonečná bouře s milionem blesků za rok

Teprve v roce 2006 se vědcům Antoniu Pavaovi a Gersonu Paiveovi z Federální univerzity v brazilském Pernambucu podařilo při experimentu vytvořit kulový blesk o velikosti ping-pongového míčku. Jejich „výrobek“ se po laboratoři proháněl celých osm sekund.

Jeho nepřátelé o něm říkali, že umí výborně předstírat a ještě lépe lhát. Ostatně on sám to nevyvracel, když tvrdil: „Diplomat si nemusí myslet to, co říká, ale musí myslet na to, co říká.“ Možná právě proto mu ženy padaly k nohám Klemense Wenzel von Metternicha. 

Vpravdě osudovou ženou rakouského šlechtice, politika a diplomata se stala Kateřina Vilemína Zaháňská, u nás známá jako „paní kněžna“ z Babičky Boženy Němcové. Miloval ji jako žádnou jinou ženu, ale zároveň si velice vážil i jejích názorů a politické prozíravosti. Vyjádřil se o ní, že kdyby byla mužem, učinil by z ní ministra či velvyslance. Trvalo mu dlouho, než se mu ji podařilo dobýt. Ostatně měla si z čeho vybírat – mezi její ctitele patřil i sám ruský car. 

Femme fatale

Kdy se vlastně viděli s Metternichem poprvé? Uchvátila prý ho už jako dvacetiletá v době jeho působení v Drážďanech. Nezískal ji ale ani při jejich druhém setkání roku 1803 v Berlíně, ani v letech následujících. Povedlo se mu to až o deset let později v Ratibořicích. Kateřina totiž nesnášela Napoleona a přesvědčila Metternicha, aby jako vůdčí osoba rakouské zahraniční politiky prosadil zapojení Rakouska do protinapoleonské koalice. 

Metternich zpočátku váhal. Přece jen „měl na svědomí“ sňatek Napoleona s Marií Luisou. Okouzlující vévodkyně ho ale údajně přesvědčila. No a na oplátku zase Metternich přesvědčil ji, aby se stala jeho milenkou. Vášnivá láska ovšem skončila, když se nechtěla Kateřina Vilemína smířit rolí pouhé Metternichovy milenky a navrhla mu, aby se rozvedl a oženil se s ní. To ho přímo vyděsilo! Nevěra? Proč ne! Ale opustit ženu, která mu dlouhá léta tolerovala nevěry a vychovávala děti, které miloval? Ne, to nemohl své ženě Lorel Kounicové udělat. Proto hrdá Kateřina Vilemína po čase sama vztah s Metternichem k jeho velké lítosti raději ukončila.

Útěcha v italské náruči

Dlouho sám kancléř nezůstává. Útěchu najde v náručí italské zpěvačky Angeliky Catalani, kterou poznává ve Florencii. Tu brzy vystřídá mladinká hraběnka Dorothea Lieven. Hraběnčina manžela posílá ovšem ruský car na diplomatickou misi do Londýna, a tak ani tato láska nemá dlouhého trvání.

TIP: Duel nahých šlechtičen: Proč se rakouská kněžna poprala s hraběnkou?

V roce 1825 umírá v Paříži na tuberkulózu Metternichova manželka Eleonora. Ostatně tuto nevyléčitelnou nemoc předala většině svých dětí. Ačkoli se Metternich nikdy netajil tím, že se ženil na přání svých rodičů a jeho vztah k manželce postrádal vášeň, teprve teď  - po třiceti letech - si uvědomil, že pro něj Eleonora znamenala skutečný domov. Byla nejen jeho milující a věrnou manželkou, ale i obětavou matkou. Její smrt ho upřímně zarmoutila. Brzy se však vzpamatoval a začal se poohlížet po nové ženě. Nyní stál o skutečnou manželskou lásku... 

V laboratoři v australském Sydney bylo od roku 1968 uloženo zmražené sperma beranů. Po padesáti letech ho australští vědci rozmrazili a oplodnili s ním celkem 56 ovcí plemene Merino – 34 ovcí úspěšně zabřezlo a narodila se jim zdravá jehňata.

Když vědci porovnali úspěšnost oplození padesát let zmraženými spermii se spermiemi zmraženými na pouhých 12 měsíců, ukázalo se, že úspěšnost je v obou případech stejná. Beraní spermie byly uloženy v kapalném dusíku, jehož teplota byla mínus 196 °C. Badatelé rovněž ověřili vlastnosti zmražených spermií a jejich kvalitu, která podle výsledků neměla chybu.

TIP: Rozsáhlý výzkum potvrzuje: Mužům z vyspělých zemí kvapem ubývají spermie

Tento výzkum nebyl jenom o ovcích, i když jeho výsledky budou zajímat šlechtitele těchto zvířat. Úspěšné oplodnění ovcí padesát let starým spermatem potvrdilo, že je možné uskladnit hluboce zmražené spermie i na takto dlouhou dobu a zůstanou životaschopné. Badatelé jsou přesvědčeni, že v jejich experimentu šlo o rekordně staré spermie nejen u ovcí, ale u všech druhů živočichů na světě.

Policisté by měli být v dokonalé fyzické kondici, ne vždy to ale platí. Své o tom ví policejní složky v Thajsku, kde nedávno odstartoval speciální program pro obézní policisty. Pilotní části programu se zúčastnilo okolo 200 policejních důstojníků. Výsledky vedení thajské policie zaujaly natolik, že odtučňovací projekt podpořilo a nyní funguje v ostrém celostátním režimu.

A jak celý program funguje? Vybraní policisté s nadváhou či obezitou absolvují ve výcvikovém středisku v Pak Chongu intenzivní odtučňovací kúru. Ta zahrnuje cvičení a zdravou stravu bohatou na bílkoviny. Vyšší příjem bílkovin pomáhá zrychlit metabolismus, snižuje chuť k jídlu a mění produkci některých hormonů, které se uplatňují v regulaci váhy.

TIP: Odměna za hubnutí: Čínští šéfové platí zaměstnancům za shozené kilogramy

Výsledky si vedení policie zatím pochvaluje – rekordmanem programu je policejní důstojník, který prý během programu zhubnul plných 60 kilogramů. Neméně fascinující ovšem je, že před započetím ozdravné kúry tento policista vážil 200 kilogramů.

Nedávno jsem si cestou k holiči uvědomil, že téměř každý muž, kterého jsem na ulici v posledních pěti minutách míjel, byl nějak zarostlý ve tváři: plnovous à la britský arcibiskup Rowan Williams, dále knírek z portrétu „Smějící se kavalír“ či vousiska jako ZZ Top – nebo to byl Usáma bin Ládin? A mezi nimi i šest chlápků se stylovým strništěm. Když jsem pak nakonec prošel kolem jednoho hladce oholeného muže, vypadal divně – naze, neúplně. A zmrzle.

K popisovaným setkáním nedošlo v nějakém východním londýnském centru, kde se to hemží oběťmi současné módy. Všechny ty lidi jsem potkal ve středostavovském městě Lewes v Sussexu. Plnovous, kam se podíváš. Tady a leckde v západním světě se nyní těší větší oblibě než kdykoliv od poloviny 70. let 20. století.

Má to i svou kladnou stránku. Majitel toho malého holičství, kam jsem si šel nechat zastřihnout svůj vous, mi svěřil, že se mu od nástupu módy zarostlých tváří zvedl obrat o třetinu. „Parádní byznys. A tamhle máme i doplňky!“ pronesl nadšeně a mávl směrem k vitríně s oleji, vosky na plnovousy a speciálními hřebínky.

Konec módy?

Módní novináři a styloví guruové prohlásili, že trend hipsterských vousů už je dávno pryč. Poslední kapkou se stala našedlá vrstva, ne nepodobná plísni na chlebu, na čelistech generálního ředitele společnosti Goldman Sachs Lloyda C. Blankfeina. Právě ta odvála dlouho přetrvávající názor, že vousy představují obchodní značku liberálního pohrdání konzervativními hodnotami. Poté jedna australská univerzita uskutečnila výzkum, podle nějž volí ženy při pohledu na obrázky mužů s vousy a s oholenou tváří hladkou variantu. Dvě třetiny příslušnic něžného pohlaví přesvědčeně tvrdí, že absolutně preferují hladké oholení. (Pro férovost dodejme, že drtivá většina univerzitních průzkumů zahrnuje pouze studenty do 26 let – pozn. red.) 

Jenže posedlost plnovousy trvá – snad jde o důkaz, že si někteří muži zkrátka dělají něco s obličejem pro vlastní potěchu. Podle zprávy, jež vyšla v New York Times, má nyní na Wall Street plnovous stále více světových finančníků. Timesy analyzovaly vzestup „neupraveného kapitalismu“ a uzavřely kauzu takto: jelikož po komunismu už nenásledovala žádná další radikální ideologie, vous inspirovaný Karlem Marxem prý „již nadále nepředstavuje symbol hrozby“.

Vousatý Hollywood

Jedná se o významný posun. Přestože už se vystřídalo několik vousatých módních trendů, vládnoucí třídy se porostem tváře honosily naposledy v období před první světovou válkou – a před vynálezem žiletkového holicího strojku. Nepropadly mu ani v roce 1967: dokonce i správný nóbl rebel lord Lucan nosil pouze knírek. 

Plnovousy teď frčí (nebo donedávna frčely) také v Hollywoodu. Přiznejme si, že asi není nic horšího než brada Brada Pitta s jakýmsi nevábným chomáčkem, která z něj na pohled dělá muzikanta z podchodu. A vousy zdobí i mnoho hvězd zimních sportů. Lloyd Blankfein za to pravděpodobně nemůže tolik jako Tim Howard, který inspiroval obě strany Atlantiku. Howard je bývalý brankář FC Everton (v současné době působí v americkém týmu Colorado Rapids) a dostal svět na kolena svými hrdinskými zákroky ve prospěch amerického týmu v průběhu světového šampionátu v roce 2014. Mezi pensylvánskými amiši či mezi džihádisty by jeho velký černý plnovous s nenápadným knírkem nevzbudil rozruch. Navzdory ozdobě své tváře byl však gólman během světového šampionátu natolik populární, že někdo „hacknul“ stránku americké vlády na Wikipedii a vyměnil obrázek oholeného ministra obrany Chucka Hagela za Howardův.

Vousománie prý pomine

Říkal jsem si, jak asi na tuto módní horečku reagují dlouhodobí vousáči jako Keith Flett, odborář a zakladatel organizace Beard Liberation Front (BLF – Organizace pro osvobození vousů). Flett nosí marxovský plnovous od doby, kdy si ho mohl nechat narůst, tedy více než čtyřicet let. Jeho posláním jakožto hlásné trouby BLF je bránit správné angažované vousáče. Flett je toho názoru, že vousománie pomine. On sám coby purista si vousy neolejuje, nečeše ani nezaplétá a nikdy by si je nezastřihl asymetricky: „Jen si je myju a udržuju délku, ale BLF také doporučuje namáčet si je v pivu Imperial Stout.“ 

Takže, co bude s vousy dál? Podle hollywoodského módního poradce Andrewa Weitze již jejich zlatý věk u mladých mužů pominul: „Na ulici už nejsou tolik vidět a éra, kdy měli plnovous Clooney, Pitt a Gyllenhaal, také skončila – aspoň pro většinu.“ Weitz si však myslí, že muži budou dál nosit zastřižené vousy stejně jako on: „Zvykl jsem si, že se neholím, ženám se to zdá sexy a s vyrážkou po vousech jsem skončil.“

Prostě jenom závist

Čeká tedy módní plnovous ještě jeden divoký výbuch, načež nám zmizí z očí? Můj holič v Lewesu tvrdí, že většina lidí chce jen zastřihnout porost kolem rtů, na krku a tvářích. Zákazníci ho teď ale také často žádají, aby jim kníry točil do kudrlin, vyholoval jim pruhy na tvářích, nebo dokonce vystříhal knír nad levým rtem a nechal štětiny na pravé straně brady a pod krkem. Asymetrický vous se stal záležitostí přehlídkových mol – k vidění byly i nevšední diagonální zástřihy, jejichž nositelé vypadali jako oblíbený služebník královny Viktorie.

Zeptal jsem se na vzestup asymetrického porostu tváře jisté uznávané módní redaktorky. Prohlásila, že co se týče vzhledu, „křičí to ‚kretén‘ ještě hlasitěji než většina mužských stupidit na obličeji“. Kolem vousů se také samozřejmě vznáší těžká aura ženské žárlivosti. Když už si totiž ženy půjčily snad všechny skvělé mužské módní výdobytky, jako například kalhoty, přirozeně je štve, že přišly o něco, co se nedá „obšlehnout“. 

Paradox na konec

Ale pro všechny příslušnice něžného pohlaví, které by toužily po plnovousu, existuje jistá technologie. Podle International Society for Hair Restoration neboli Mezinárodní společnosti pro návrat ochlupení podstoupilo v roce 2013 v Británii celkem 4 500 zájemců transplantaci vousů, při níž se vlasy ze zadní části hlavy vkládají do obličeje. Představuje to nárůst o 15 % a zmíněná organizace tvrdí, že je tak nyní transplantace vousů třikrát oblíbenější než plastické operace nosu. Zatím ji však nepodstoupila žádná žena. Většina mužů pak uvedla, že s novým porostem budou „více macho“.

TIP: Plnovous může obsahovat podobné množství bakterií jako WC

Na vánočním večírku v Edinburghu jsem se zeptal několika mužů, kteří si nechávali zarůst tvář: Proč plnovous? Většina odpověděla, že vousy zakryjí podbradek nebo neuspokojivě tvarovanou bradu. Někteří tvrdili, že by se rádi oholili, ale rodina jim v tom brání. Mnozí ovšem také uvedli, že se bez porostu vlastně cítí lépe. „Moudřeji, dospěleji,“ řekl jeden a zakroutil si špičkou svého naleštěného kníru... 

Dodnes oblíbený irský zásnubní šperk má velmi zajímavou historii. Kolem roku 1675 se prý Richard Joyce, rodák z irského Galway, plavil do Západní Indie, kde měl nastoupit službu. Loď však přepadli alžířští piráti a Joyce, stejně jako zbytek posádky, prodali do otroctví. Dostal se do Tangeru, k maurskému zlatníkovi, který si všiml jeho šikovných rukou a naučil ho řemeslu. 

Prsten ctností

Když o patnáct let později král Vilém III. Oranžský usedl na anglický trůn, nechal z Alžíru vykoupit všechny své zotročené poddané. Maur prý nabídl Joycemu polovinu své dílny a vlastní dceru, talentovaný Irčan se však hodlal vrátit domů. A tak se také stalo - usadil se v Galway a založil si vlastní zlatnickou dílnu. Claddagh ring prý vytvořil během svého otroctví a doma jej daroval milované ženě, kterou si zanedlouho vzal…

Pouhá legenda? Jisté je jedno: pravý Claddagh ring vypadá dodnes víceméně stejně. Srdce uprostřed představuje lásku, ruce, které ho svírají zase symbolizují přátelství. A koruna sedící na vrcholku srdce? Ta má znázorňovat věrnost… Všem těmto ctnostem je také „prsten zamilovaných“ zasvěcen.

Každý rokem se na Zemi vyrobí asi 1,4 miliardy mobilních telefonů. Z čeho vlastně jsou? Kde se vzaly suroviny pro jejich výrobu? A co udělat s telefonem, který už dosloužil? Na tyhle otázky hledá odpověď pozoruhodný výzkum britských specialistů. Na počátku výzkumu přitom byla hrubá síla...

Badatelé prostě vzali chytrý telefon, strčili ho do mixéru a rozmixovali jej na prach. Rozmělněný materiál poté za teploty téměř 500 °C smíchali s účinným okysličovadlem peroxidem sodným. Výsledkem jejich úsilí byl roztok chemických látek a prvků, které byly obsaženy v původním mobilním telefonu. Tento roztok vědci podrobili chemickým analýzám, s jejichž pomocí zjišťovali, jaké je vlastně reálné chemické složení běžné elektroniky. Mezi jiným je zajímalo, kolik je v takovém telefonu problematických vzácných chemických prvků, kvůli nimž dochází ve světě ke konfliktům, i k devastování životního prostředí.

TIP: Zlato proti přírodě: Dolování zlata likviduje pralesy v Peru

Ukázalo se, že běžný chytrý telefon obsahuje cca 33 gramů železa, 13 g křemíku nebo 7 g chromu. Pokud jde o prvky ve stopovém množství, tak vědci v mobilu našli 900 miligramů wolframu, 70 mg kobaltu a také molybdenu, pak i 160 mg neodymu a 30 mg praseodymu, jakož i 90 miligramů stříbra a 36 mg zlata. Z čísel vyplývá, že mobilní telefon obsahuje mnohem větší množství drahých kovů, například zlata (až 100× více) nebo wolframu (až 10× více), než minerály, které geologové považují za „vysoce kvalitní“ zdroj takového prvku.

Ukázalo se také, že k výrobě jediného telefonu je zapotřebí 7 kilogramů vysoce kvalitní zlaté rudy, kilogram měděné rudy, 750 gramů wolframové rudy a 200 gramů niklové rudy.

Otcovská péče o děti je dnes stále častějším tématem. Zkušenosti ukazují, že zejména v čase raného mateřství se v tomto ohledu cítí část žen poněkud osamocena. Změnit by to mohlo nové zařízení, vyvinuté japonskou společností Dentsu.

TIP: Kojení na veřejnosti: Většina Britů je pro

Jejich kojenecký asistent je nositelné zařízení připomínající ženské poprsí, umožňující otcům krmit dítě podobně, jako to dělají matky. Náplň může tvořit mateřské mléko ale i umělé kojenecké mléko. Podle vývojářů je ve srovnání s kojeneckou lahví krmení pomocí kojeneckého asistenta pro dítě přirozenější a méně stresující a otcům zprostředkovává blízkost, která je jinak vyhrazená pouze matkám.

Zařízení je vybavené chytrou elektronikou, která zaznamenává nejrůznější údaje a přenáší je do aplikace v mobilním telefonu. Kojenecký asistent tak monitoruje například přesnou dobu krmení nebo třeba čas spánku dítěte.

Po porážkách uštědřených komunistům v roce 1967 podlehla část amerického velení dojmu, že nepřítel je na ústupu a válka se chýlí ke konci. Severovietnamská armáda i Vietkong v polovině ledna 1968 skutečně vykazovaly činnost jen v několika odlehlých oblastech, kdy kupříkladu 21. ledna dvě divize obklíčily základnu Khe Sanh strážící demilitarizovanou zónu mezi severním a jižním Vietnamem.

Jak dokládá výrok šéfa vojsk USA ve Vietnamu generála Williama Westmorelanda, americké sebevědomí tím neutrpělo: „Doufám, že se nepřítel o něco pokusí. My se na boj těšíme.“ Ho Či Min měl toto „přání“ záhy vyplnit – zatímco spojenecké velení v poklidu plánovalo osvobození základny, komunisté chystali velkoryse pojatou ofenzivu.

Vojenský i politický plán 

Už v červenci 1967 se v Hanoji konalo setkání stranických i vojenských lídrů ohledně dalšího vedení války. Ministr obrany a vítěz od Dien Bien Phu generál Vo Nguyen Giap navrhl zahájit všeobecnou ofenzivu, která by jižní Vietnam od demilitarizované zóny na severu až po ústí Mekongu na jihu proměnila v peklo. Komunistům neuniklo sílící protiválečné hnutí v USA, a tak hodlali udeřit i na propagandistické úrovni. Rozsáhlý útok, při němž Severovietnamci vůbec poprvé napadnou jihovietnamská města, měl donutit Američany přehodnotit účast v konfliktu a uznat bezvýchodnost své situace.

Jeden z vysokých velitelů Vietkongu Tranh Minh Son později vzpomínal: „Náš cíl byl především politický. Chtěli jsme, aby svět viděl, že ani tak silná armáda, jakou mají Američané, si nemůže porobit národ vedený lidovým povstáním.“ Právě povstání hrálo v Giapových záměrech významnou roli. Počítal s tím, že ilegální komunistické hnutí v bojích vystoupí na povrch, svrhne dosavadní režim a chopí se správy. Pokud měla ofenziva uspět, musela využít momentu překvapení. Proto se Ho Či Min rozhodl udeřit v době, kdy útok nikdo neočekával – v průběhu svátků Tet neboli lunárního Nového roku.

Šlo o vychytralý tah, neboť v tomto období se tradičně vyhlašovalo příměří a mnoho vojáků opouštělo základny, aby navštívilo rodiny. Paralelní obléhání základny Khe Sanh mělo sehrát roli diverzní operace a odlákat pozornost od skutečných cílů. Dvojice divizí ostřelující obklíčené mariňáky ovšem nefungovala jen jako návnada – Giap počítal s dobytím Khe Sanh a propagandistickým využitím tohoto úspěchu coby „amerického Dien Bien Phu“.

Pro tak rozsáhlou operaci potřeboval severní Vietnam soustředit značné množství mužstva, munice a jídla, a především koncentraci sil utajit před americkým letectvem. Partyzáni sice byli mistry ohledně skrytého seskupování zásob, avšak tentokrát na ně Hanoj nehodlala spoléhat. Aby jednotky nepadly za oběť bombardování ještě před zahájením útoku, chtěl Ho Či Min dosáhnout zastavení náletů.

Zahájil aktivitu na diplomatickém poli a komunističtí představitelé dávali při všech příležitostech najevo, že jsou ochotni zahájit mírové rozhovory, pokud bombardování ustane. USA pod mezinárodním tlakem nemohly takové náznaky ignorovat, a tak přislíbily zastavení úderů na Hanoj a okolí. Nyní již zbývalo jen stanovit konkrétní termín útoku. Severovietnamské oddíly měly vyrazit prvního dne Tetu, tedy 31. ledna 1968 před úsvitem. 

Varovná znamení

O ofenzivě Tet panuje mýtus, že Američany zcela zaskočila. Ve skutečnosti po mnoho týdnů přicházela na jejich velitelství znepokojivá znamení. Mariňáci z provincie Dinh Tuong hlásili, že partyzáni zjevně testují nové metody boje. Poklesl počet dezercí komunistických vojáků, neboť velitelé je přesvědčovali, že operace přinese rychlé vítězství. Zajatí komunisté svorně tvrdili, že po svátcích „bude země svobodná“, a v ukořistěných dokumentech se psalo o napadání měst.

Přelomem se však stala až událost ze začátku ledna, kdy vojáci pod velením generálporučíka Fredericka Weyanda dostali za úkol zlikvidovat partyzánské tábory u hranic s Kambodžou. Jakmile opustili základny v městech, Vietkong se potichu přesunul právě do blízkosti sídel, která měl v nejbližší době napadnout. Mariňáci pročesávali prázdnou džungli a Weyandovi s hrůzou došlo, že nepřítel se již nachází v americkém týlu.

Dne 10. ledna přesvědčil Westmorelanda, aby k jihovietnamské metropoli stáhl posily. V saigonském sektoru tak místo dosavadních 14 operovalo 27 praporů, což se pro další vývoj bitvy ukázalo jako klíčové. Ne všichni nicméně obavy sdíleli. Třeba Westmorelandův šéf zpravodajské služby generálporučík Phillip Davidson nevěřil, že by nepřítel riskoval ztrátu sympatií národa útokem v posvátném období Tet – podcenil urputnost komunistů, kteří byli ochotni vsadit do hry takřka cokoliv.

Předčasné prozrazení 

Přes pečlivé plánování se Hanoj v načasování útoku přece jen dopustila chyby. Již 30. ledna totiž komunisté udeřili na osm měst v Centrální vrchovině a provinciích podél středního úseku pobřeží. Oddíly o síle praporu napadly kupříkladu Nha Trang a Hoi An, na Quy Nhon udeřily dokonce dvojnásobně větší jednotky. Dodnes není jisté, proč k lokálnímu útoku došlo plných 24 hodin před ofenzivou hlavních sil. Všechny přepady se odehrály v sektoru spadajícím pod jediné velitelství, takže šlo zřejmě o důsledek zmatků při předávání rozkazů.

Ať už byl důvod jakýkoliv, Američanům chyba poskytla finální varování. Po rozednění prezident Nguyen Van Thieu na Westmorelandův nátlak vyhlásil zkrácení svátečního příměří a uvedení jihovietnamské armády do pohotovosti. Mnoho vojáků již ovšem odjelo na novoroční návštěvu příbuzných a v nadcházejících bojích tak měli chybět.

Pokračování: Novoroční úder pod pás: Severovietnamská ofenziva během svátečního příměří (2)

Američané navíc netušili, že tisíce partyzánů v posledních dnech infiltrovaly jihovietnamská města i vesnice. Vydávali se za taxikáře, obchodníky, prostituty i policisty, ztratili se mezi svátečními poutníky a čekali na rozkazy. Jeden z jejich velitelů po válce vzpomínal: „Pohyboval jsem se volně, přestrojen za bohatého kapitalistu. Jezdil jsem mercedesem s řidičem v uniformě. Potřeboval jsem zjistit, zda se nezměnilo něco, co by zhatilo naše plány.“