V létě 1950 vypukla válka v Koreji a už od listopadu tam operovaly sovětské stíhací pluky vybavené tehdy nepřekonatelným MiG-15. Ten létal rychlostí asi 1 100 km/h a rovněž svou obratností předstihoval všechny západní stíhačky. Jeho dominanci zvrátil až nástup amerických F-86 Sabre v prosinci téhož roku. Tyto dva typy se pak střetávaly v zuřivých soubojích až do konce konfliktu v červenci 1953.

Boje ukázaly, že oba letouny jsou si prakticky rovny. Proto 30. července 1951 proběhla v Moskvě porada, na kterou si Stalin pozval zástupce konstrukčních kanceláří Lavočkin, Jakovlev a také Mikojan–Gurevič. Sovětský vůdce požadoval letoun, který by americký sabre jednoznačně předčil, a Mikojan ho následně informoval o stavu nového MiG-17, který v mírném střemhlavém letu vyvinul rychlost 1 262 km/h. Těchto výkonů však dosahoval zatím jen v pokusných podmínkách a při pilotování zkušenými zalétávacími piloty. Nový stroj měl létat nadzvukovou rychlostí v běžných podmínkách a vynikat snadnou pilotáží, aby jej zvládali i průměrní letci.

Dva motory vedle sebe

Konstruktéři kanceláře MiG zvolili při práci neobvyklé řešení – místo montáže výkonnějšího motoru vestavěli do rozšířeného trupu MiG-17 dva pohonné agregáty vedle sebe! Šlo o motory Alexandra Mikulina AM-5 s tahem 19,60 kN. S touto koncepcí se poprvé experimentovalo na ,,létající laboratoři“ I-340 a 27. května 1952 se vznesl prototyp I-360, který už vykazoval mnohé znaky budoucího MiG-19. O necelý měsíc později překonal během vodorovného letu rychlost 1 274 km/h.

Prošel řadou testů, při nichž se přišlo na několik problémů. Jako nejvážnější se ukázal přechod do nekontrolovatelné vývrtky při prudkých obratech za vysokých rychlostí. Výškové kormidlo umístěné až na vrcholku směrovky se totiž dostávalo do širokého pásu vírů – takzvaného úplavu za křídlem a tím se jeho účinnost snížila na minimum. Mikojanův tým ji proto přesunul do poloviny výšky ocasu, ani to však nepomohlo. Problém se podařilo vyřešit až u dalšího prototypu I-360, označovaného rovněž jako SM-2/2. Ten měl výškovky až na zádi trupu. 

Specialista na americké bombardéry

Jeho testy probíhaly do konce roku 1953 a ukazovaly již mnohem lepší letové vlastnosti při všech rychlostech. Mezitím pokračoval i vývoj motorů AM-5 a následný prototyp už v trupu ukrýval dvojici agregátů AM-9. Jejich tah s přídavným spalováním dosahoval 31,87 kN a jimi poháněný stroj se poprvé vznesl 5. ledna 1954. Již v březnu vykázal hodnotu 1 496 km/h a při letu střemhlav až 1 620 km/h. Sovětské veřejnosti se devatenáctky poprvé představily při přehlídce 3. července 1955, kdy jich nad Moskvou prolétlo 47, přičemž diváky ohromily přechodem do strmého stoupání okamžitě po startu. Hlavní testy MiG-19 ale skončily až 31. srpna 1955 a teprve tehdy stroj oficiálně vstoupil do výzbroje sovětského letectva.

Nevýhoda prvních devatenáctek spočívala v nízké účinnosti vodorovných ocasních ploch při nadzvukových rychlostech. Konstrukční tým je proto přepracoval na pohyblivé plovoucí – tedy bez pevné části kormidla. Piloti si také stěžovali na příliš velké síly na řídicí páce, a tak letouny musely dostat hydraulické posilovače řízení a také bohatší radiotechnické a navigační vybavení. Všechny tyto změny se promítly do první skutečně velkosériové verze MiG-19S. Šlo o univerzální frontový stíhací letoun s výzbrojí optimalizovanou pro boj s americkými bombardéry – dvěma 30mm kanony NR-30 v kořenech křídla a jedním pod přídí. Pro útoky na pozemní cíle mohl nést dvě 250kg pumy. Začal se vyrábět v obrovských sériích a do výzbroje ho dostaly i další země Varšavské smlouvy. 

V Československých službách

Vzdušné síly Československa přijaly do svých stavů jen malé množství MiG-17 a již v roce 1956 projevily zájem o nový MiG-19. V červenci příštího roku odcestovala do SSSR skupina pilotů a mechaniků na přeškolení a 30. srpna mjr. Július Zvara na devatenáctce jako první čs. pilot prolomil zvukovou bariéru. První MiGy-19P dorazily do Československa koncem roku 1957 a celkem 27 jich zařadil do výzbroje 1. a 11. stíhací pluk. Jednalo se o přepadovou verzi vybavenou radiolokátorem RP-5 v přídi, který umožňoval nalézt cíl v noci nebo za zhoršených povětrnostních podmínek.

Pokračování: Válečník s dlouhým životem: Legendární stíhačka MiG-19 (2)

V příštím roce naše letectvo převzalo i 12 strojů denní frontové verze MiG-19S. Od listopadu 1959 pak začaly přicházet i radarové MiG-19PM, které již nesly čtyři závěsníky pro radiolokačně naváděné protiletadlové rakety. Tyto stroje u nás sloužily nejdéle ze všech verzí, až do léta 1972. Devatenáctky se v Československu i sériově vyráběly, když v roce 1958 na výrobních linkách Aera Vodochody nahradily stárnoucí „patnáctky“. Do roku 1961 podnik vyprodukoval celkem 104 kusů ve verzi MiG-19S.

Do americké robotické sondy InSgihts vědci vkládají velká očekávání. Jako první zařízení svého druhu by na rudé planetě měla prozkoumat, co se ukrývá pod povrchem tohoto fascinujícího světa.

Podle týmu operátorů sondy se teď InSight na Marsu potýká s potenciálně závažným problémem u jednoho z klíčových zařízení sondy. Jde o evropský experiment známý pod označením HP3 (Heat Flow and Physical Properties Package), jehož cílem je zkoumat šíření tepla pod povrchem Marsu a poodhalit termální historii planety.

Problém s tepelnou sondou

Klíčovým prvkem experimentu HP3 je tzv. samopenetrační tepelná sonda, která by se měla zavrtat několik metrů pod zem a ve vzniklém tunelu rozmístit citlivá tepelná čidla. A v tom je právě ten problém. InSight nejprve mechanickou paží úspěšně vyložil experiment HP3 na povrch Marsu. Pak ale nastal zádrhel při aktivaci sondy. Ta se po dvou dnech sice dala do práce, ale zavrtala se jen asi do hloubky 20 centimetrů a dále se nedostala.

TIP: Robotický geolog jde do akce: Americká sonda InSight hladce přistála na Marsu

V současné době sonda stále svým koncem vyčuhuje ven a navíc je mírně nakloněná. Operátoři mise InSight se rozhodli zavrtávání sondy experimentu HP3 na 2 týdny přerušit a celou situaci důkladně analyzovat. Příčin může být více, včetně nečekaného výskytu tvrdé horniny v místech, kde měl být sypký substrát. Operátoři nicméně zůstávají optimističtí a doufají, že se problém vyřeší a nebudou muset experiment HP3 odepsat.

Problémy s akné jsou věčné. Nebo alespoň doposud byly. Mezinárodní tým specialistů na kožní problémy významně pokročil ve vývoji vakcíny proti akné. Taková léčba je v současné době svatým grálem dermatologů, o který usiluje řada odborníků po celém světě.

Vědci uskutečnili sérii laboratorních experimentů na pokusných myších i tkáňových kulturách lidských buněk, ve kterých úspěšně ověřili účinnost své nové léčby. Vytvořili umělé protilátky proti toxinu, který vyrábějí bakterie Propionibacterium acnes. Právě tento toxin je přitom hlavní příčinou rozvoje zánětlivé reakce, zodpovědné za projevy akné na obličejích především teenagerů.

TIP: Jak na nepříjemné akné? Pusťte na něj nanočástice!

V současné době se akné léčí různými přípravky na kůži, které mají problematickou účinnost anebo užíváním léků, které zase mívají výrazné vedlejší účinky. Spolehlivá léčba ani prevence akné přitom momentálně neexistuje. Pokud nová vakcína obstojí v klinických testech na lidech, tak by podle svých tvůrců mohla změnit život stovkám milionů teenagerů po celém světě.

Konec 19. století přinesl nový druh umění, které spatřilo světlo světa díky převratnému vynálezu bratří Lumiérů – kinematografu. Film, jehož základní princip spočívá v promítání série fotografií rychle na sebe navazujících fází určitého pohybu, se brzy stal prostředkem zábavy, která se začala šířit do celého světa. Vznikaly první krátké snímky, které ale bylo třeba někde promítat. 

Filmové projekce se zpočátku uskutečňovaly v kavárnách nebo nočních podnicích a přesně tak tomu bylo i v českých zemích. Na šíření kinematografie se podílela řada dnes už zapomenutých nadšenců, kteří si pořídili potřebné vybavení a putovali od města k městu. K založení stálého kina se ale z obavy o nedostatek diváků dlouho nikdo neměl. Jedním z prvních odvážlivců se stal  Viktor Ponrepo.

U Modré štiky

Přání se mu splnilo roku 1907, kdy dokázal přesvědčit pražské úřady a dostal povolení ke zřízení stálého kina. Vhodné místo pro biograf si vyhlédl v novém secesním domě U Modré štiky na rohu Karlovy a Liliové ulice. V minulosti se zde marně pokoušel o úspěch Sýkorův šantán, Ponrepo si ale věřil. Ihned po obdržení úředního souhlasu dal natisknout letáky, kterými zval do Divadla živých fotografií – Ponrepova biografu, kde slíbil přinášet každý týden nové snímky. Na představení lákal slovy: „Scény střídati se budou ze všech dílů světa: ze života, dle skutečné přírody, z cirkusu, varietního života a světa snů, s oslepující nádherou a fantasií v okouzlujících barvách, vše poskytne biograf, takže obecenstvo při jednom obraze pláče, při druhém propuká v bouřlivý smích.“

Podnik byl zařízen skromně, ale přesto nabízel divákům veškeré pohodlí. Kromě hlavního sálu, kde se promítalo, byla samozřejmostí šatna, foyer a také vlastní cukrárna. Sál měl kapacitu 56 míst, první dvě řady měly vyvýšené pódium kvůli lepší viditelnosti na plátno, a v místnosti byla také železná kamna. I proto mohlo na plakátech stát, že uvnitř je „příjemné teploučko“.

Lístek stál od 20 do 60 haléřů a hrdý majitel se s každým hostem osobně a srdečně přivítal. Kino promítalo od pěti do devíti večer každý den kromě pátku. Jednotlivé projekce byly dlouhé zhruba hodinu a skládaly se obvykle ze sedmi až deseti filmů. Delší doba promítání nebyla možná, protože neustálé blikání projektorů se nedalo déle vydržet. 

I přes tento handicap diváků v kině přibývalo. Když přestal Ponrepo zvládat osobní kontakt s každým z nich, natočil úvodní znělku, ve které se v obleku a cylindru sám ukláněl všem v sále. Tento krátký snímek se dodnes nachází v Národním filmovém archivu pod názvem Pan Ponrepo se klaní. 

Magické promítání

Každý týden nabízel Ponrepův biograf nový program z atraktivních dokumentárních snímků, přírodních zajímavostí, scén ze života i hraných dramatických či komediálních zápletek. Šlo například o filmy Honba za zlodějem, Nehody obchodního cestujícího, Jízda Nebraskou, Zoologická zahrada, Cesta do Alp, Poklady moře, Sport v Krkonoších, První a jediný živý obraz tureckého sultána a jeho dam z harému, Niagarské vodopády, Moric kojnou, ale třeba také snímek o návštěvě hraběte Lva Tolstého v Jasné Poljaně.

Filmy byly samozřejmě němé. O svérázný slovní doprovod se proto staral Ponrepův bratr Karel, který na způsob vykladačů kramářských písní komentoval děj na plátně a vytvářel nejrůznější zvukové efekty. Jindy Ponrepo komentoval filmy sám a dělal to znamenitě s vtipem a uměním improvizace. Aby nemusel celuloidové pásky převíjet, pouštěl je jako atrakci někdy i pozpátku. Promítání doplňoval nejprve svým starým fonografem, až po letech angažoval klavíristu a houslistu. Jak později přiznal, kino ho doslova uchvátilo. „Považuji se za kinaře,“ tvrdil. „V kině jsem si navykl vidět lidi zezadu, siluetně, vím, jak reagují na různý film, jak se leknou, jak se zasmějou. Pro mě je to docela magické,“ říkal.

Poslední němé kino

O Ponrepův biograf byl od počátku velký zájem, což logicky povzbudilo konkurenci. Už od roku 1908 vznikala v Praze další kina. V průběhu první světové války se vývoj českých biografů přerušil, zato poválečná konjunktura se projevila i záplavou nových kin a filmů, především amerických. Tento rozvoj ovšem netrval dlouho, hospodářská stagnace zasáhla i tyto podniky, které už roku 1924 často zely prázdnotou. Ponrepo poznal, že ho film už neuživí, proto požádal o obnovení své eskamotérské a kouzelnické licence, aby svým uměním zpestřoval projekce. Tak se vlastně vrátil k tomu, s čím začínal. O dva roky později, 4. prosince 1926, zemřel na následky mrtvice v pražské kavárně Rokoko.

TIP: Úsvit biografů v Čechách: Jak vypadala naše první kina?

Po Ponrepově smrti podnik vedla dále jeho neteř a schovanka Marie Fišerová. Až do roku 1936 se v něm promítaly jen němé snímky. Poté se přeměnil na kino zvukové, čímž zaniklo poslední němé kino v Praze. Definitivně zrušeno bylo roku 1945, protože svým prostorem, polohou a technickým vybavením nevyhovovalo moderním požadavkům. Jméno slavného průkopníka kinematografie se ale v povědomí filmových fanoušků udrželo. Dnes nese název Ponrepo kino Národního filmového archivu, které se nachází v historickém areálu Konvikt v pražské Bartolomějské ulici.

Planeta se postupně otepluje. Jen málokde je to tak výrazně znát, jako v Grónsku. V Grónsku sice aktuálně panuje zima, přesto tam ale místo sněhových vloček padají k zemi dešťové kapky. Deštivé počasí přitom ještě více přispívá k roztávání zamrzlé krajiny a dochází k záplavám.

TIP: Časovaná bomba: Tající led v Grónsku může odkrýt opuštěnou toxickou základnu

Grónsko teď očividně roztává. Od roku 1990 se zde zvýšila průměrná letní teplota o 1,8 °C a během zimy dokonce o 3 °C. Vědci odhadují, že zde v posledních letech roztálo asi 270 miliard tun ledu ročně.

Deště v tom přitom hrají významnou roli, protože jsou v procesu tání ledu obzvláště účinné. Vše nasvědčuje tomu, že bychom si pomalu měli zvykat na to, že Grónsko, i další doposud zamrzlé oblasti světa, budou brzy prakticky bez ledu.

Grál představuje velké tajemství tím, čím vlastně je i co prezentuje. Mnozí jej považují za kalich či misku, z níž Kristus pil při poslední večeři. Další se domnívají, že jde o magický krystal a logický je též názor, že se jedná o kouzelný kotel z keltských mýtů. Není divu, že se s tímto magickým předmětem můžeme setkat v epickém cyklu o králi Artušovi.

Sen rytířů

Původně svatý grál součástí artušovských příběhů vůbec nebyl. Poprvé se v nich objevil teprve v druhé polovině 12. století v romanci o rytíři Percevalovi. Dílo pochází z pera Chrétiena de Troyes, který předmět popisuje jako nádobu na hostině. Od té doby začal grál hrát důležitou úlohu v legendách o králi Artušovi a rytířích kulatého stolu, kteří za ním putovali. Toto putování je nádherným obrazotvorným vyjádřením středověké snahy po odhalení tajemství tvoření a práce s hmotou, jež se promítlo do vzniku úžasných staveb, jakými jsou středověké katedrály. Snaha odhalit tajemství dávných stavitelů byla stejně silná jako vytržení Jeruzaléma z rukou bezvěrců během křížových výprav.

Mnohem dříve než za grálem se ovšem král Artuš vypravil za magickým kotlem, jedním z oněch čarovných předmětů, které mají svou nezastupitelnou úlohu v keltských, zejména irských mýtech. Velšský bard Taliesin vyslal již v 6. století v básni Kořist z Annwfnu proslulého vojevůdce a jeho bojovníky za magickým kotlem, který odměňuje i trestá. Vaří jídlo pouze odvážným, zbabělcům nikdy. Příběh o hledání nejen kotle, ale hlavně toho, co má člověk uvnitř, představoval ideální základ pro pozdější vystavění příběhu o putování za grálem.

Kristův kalich?

Významnou úlohu v legendě o grálu hraje vedle krále Artuše také Josef z Arimatie, tajný Ježíšův učedník, jenž měl s pohárem, který Kristus použil při poslední večeři, odcestovat do římské Británie. Usadil se v Glastonbury v jihozápadní Anglii a právě zde měl grál uschovat. Shodou okolností se jedná o místo, kde měl být pohřben Artuš. Krásně vymyšlené! Ovšem tato verze příběhu má kořeny až ve 12. století, kdy ji představil Robert de Boron. K dokonalosti ji pak dovedl Thomas Malory v 15. století.

TIP: Dva tisíce let trvající tajemství: Kde se skrývá Svatý grál?

Představa Ježíšova kalichu nicméně inspirovala i španělské historiky Margaritu Torres a Josého Miguela Ortegu del Rio k podrobnému bádání, na jehož konci oznámili překvapivý objev. V bazilice sv. Isidora v severošpanělském Leónu identifikovali svatý grál, tedy pohár z Kristovy poslední večeře. Předmět z doby kolem přelomu letopočtů se do Španělska dostal v 11. století z Jeruzaléma přes Káhiru jako dar emíra. Pohár je vyroben z onyxu, achátu a zlata, což zrovna neodpovídá poháru tesaře. Ano, pohár je autentický, nikoliv však grál, který představuje zejména duchovní symbol.

Kalifornská firma Jetpack Aviation je známá především díky vývoji komerčních jatpacků. Před čtyřmi lety firma světu představila svůj „raketový batoh“ během úspěšného demonstračního letu kolem Sochy svobody. Dalším počinem Jetpack Aviation pak byl vývoj osobní elektrické multikoptéry s kolmým startem a přistáním. Nyní firma Davida Maymana přichází s neméně zajímavým produktem – létající motorkou pojmenovanou The Speeder.

The Speeder je jednomístný létající stroj, poháněný čtyřmi tryskovými turbínami, díky kterým může dosahovat rychlosti až 240 km/h a maximální výšky 4,5 kilometru. Samotný stroj váží bez paliva 105 kilogramů a dokáže nést zhruba stejně těžkého pasažéra po dobu 10 až 22 minut. 

Předpokládaná cena stroje je 380 tisíc dolarů (8,5 milionu korun), přičemž v první vlně firma přijímá předobjednávky jen pro prvních 20 zájemců. Poté se chce věnovat vývoji vylepšené verze určené pro armádu. Minimální záloha na objednávku je 10 tisíc dolarů a firma slibuje dodání stroje nejpozději během roku 2021.

TIP: Dubajští policisté vyrazí do boje v sedlech létajících motorek

Tryskový motocykl má být k dispozici ve dvou základních verzích – pro provoz testovacího modelu bude třeba platný pilotní průkaz – u nás zřejmě licence LAPL(A). V plánu je ale i „odlehčená verze“ pro kterou bude stačit průkaz pro ultralehké letouny ULL(A).

Galaxie jsou monumentálními ostrovy v hlubokém vesmíru a záře jejich hvězd osvětluje temná zákoutí prostoru. Kolik ale taková galaxie váží? Odpovědět na takovou otázku není jednoduché, zvlášť pokud jde o Mléčnou dráhu, uvnitř které žijeme.

Astronomové se o to přesto pokusili a s využitím kombinace pozorovací síly Hubbleova vesmírného dalekohledu a novější vesmírné observatoře Gaia přicházejí s odhadem, kolik vlastně naše Galaxie váží.

Vážení s kulovými hvězdokupami

Laura Watkins z Evropské jižní observatoře (ESO) a její spolupracovníci zjistili, že naše domovská Mléčná dráha obsahuje v prostoru o poloměru 129 tisíc světelných let od galaktického jádra hmotu odpovídající 1,5 bilionu Sluncí. Je to výrazně více, než hodnota, ke které se před časem dobrali vědci z University of Arizona. Jejich výpočty stanovené na základě počítačových simulací ukázaly, že hmotnost Mléčné dráhy je okolo 0,96 bilionu Sluncí. 

Dobrat se relevantního výsledku bylo pochopitelně poměrně obtížné. Galaxie není tvořená jen hvězdami a planetami, na její hmotnosti se podílí i kosmický plyn a prach. A co je nejhorší, podle toho, co víme, největší část hmoty Mléčné dráhy představuje temná hmota. A to je skutečný oříšek, protože o temné hmotě prakticky nic nevíme.

TIP: Veškeré věci vyrobené na Zemi lidmi mají hmotnost asi 30 bilionů tun

Watkinsová a spol. postupovali tak, že využili kulové hvězdokupy, stará a hustě uspořádaná seskupení hvězd, která obvykle obíhají galaktické jádro na periferii galaxie. Vzhledem ke svým vlastnostem jsou kulové hvězdokupy výbornými ukazateli hmoty galaxie. Jednoduše řečeno, čím rychleji kulové hvězdokupy obíhají kolem galaktického jádra, tím je galaxie hmotnější. Astronomové použili měření 34 hvězdokup z dat observatoře Gaia a 12 více vzdálených hvězdokup z pozorování Hubbleova dalekohledu.

Na konci nejmladší doby ledové náhle zmizelo mnoho druhů velkých živočichů, takzvané megafauny, především mimo Afriku. Navzdory tomu, že předtím přežili řadu předchozích dob ledových i meziledových. Stále více se ukazuje, že za toto vymírání není ani tak zodpovědné klima jako lovecké dovednosti našich dávných předků.

Potvrzují to i nedávné nálezy v Campo Laborde na severovýchodě Argentiny. Vědci tam odkryli řadu kostí různých druhů megafauny, včetně populárních megatherií, obrovských pozemních lenochodů, stejně jak množství kamenných nástrojů dávných lidí. Mezi nálezy jsou i stopy po řezání na jednom z gigantických žeber megatheria.

TIP: Karibik býval plný zajímavých savců: Dokud sem nedorazili lidé

Z nalezených pozůstatků v Campo Laborde, které jsou staré asi 12 600 let, vyplývá, že lidé brzy po svém příchodu na americké kontinenty lovili a také jedli velká zvířata, včetně megatherií. Právě naši předchůdci tudíž se vší pravděpodobností způsobili, že monumentální megatheria vyhynula, stejně jako řada dalších druhů megafauny. Na jednu stranu je to ohromná škoda, protože to museli být fascinující tvorové. Zároveň si ale tehdejší lidé zaslouží náš respekt, protože lovit megatherium, to muselo být asi jako bojovat s tankem holýma rukama.

Donedávna byla infekce virem HIV nevyléčitelná. Dnes se díky moderním lékům mohou lidé infikovaní virem HIV dožít stejného věku jako průměrná populace. Definitivní lék na HIV je ale stále v nedohlednu, stejně jako účinná očkovací látka. Přesto vědci zaznamenávají v boji s virem HIV zajímavé úspěchy.

Před 12 lety se jim podařilo díky transplantaci kmenových buněk zbavit viru HIV u tzv. „berlínského pacienta“. Bohužel léčba se v tomto případě netýkala primárně HIV ale nádoru a úspěch tak byl spíše jakýmsi „vedlejším účinkem“. Šlo také o poměrně specifický případ – dárcem kostní dřeně byl člověk imunní vůči jednomu konkrétnímu kmenu HIV. Vědci také dlouho neměli jasno, zda lze „berlínského pacienta“ považovat za vyléčeného, nebo jen funkčně vyléčeného. Toto označení bývá používáno v případech, kdy pacient nemá žádné příznaky nemoci, jejíž přítomnost se ale stále předpokládá.

Podruhé v historii

Podobnou zkušenost nyní učinili i lékaři v Británii u pacienta označovaného jako „londýnský pacient“. O „londýnském pacientovi“ je známo, že mu lékaři diagnostikovali vir HIV v těle v roce 2003. O 9 let později se u něj rozvinul Hodgkinův lymfom, což je zhoubné nádorové onemocnění mízních uzlin, a o čtyři roky později pacient souhlasil s transplantací kostní dřeně.

Podobně jako v Berlíně i lékaři z Londýna vsadili na transplantaci a podařilo se jim nalézt vhodného dárce s genetickou mutací imunity vůči konkrétnímu kmenu viru HIV. Po úspěšné transplantaci lékaři „londýnskému pacientovi“ vysadili antivirotika, která zabraňují rozmnožení viru HIV a nemoc tak lze až desítky let udržet „na uzdě“. Pokud se antivirotika vysadí, virus se během dvou či tří týdnů navrátí v plné síle. To se ale nestalo a ani po 18 měsících testy neodhalily přítomnost viru HIV.

Podle vedoucího lékaře Ravindry Gupty je dosažení remise u druhého pacienta za použití podobného přístupu důkazem, že „berlínský pacient“ nebyl anomálií, ale že šlo o skutečný léčebný postup, který u dvou lidí zlikvidoval vir HIV.

Stále ale platí, že léčba pomocí transplantace kmenových buněk je možná jen u velmi malého procenta pacientů. Jde zároveň o velmi riskantní, časově náročnou a nákladnou léčbu.