Odborníci využívají k rozpoznání pravého diamantu od napodobeniny hned několik účinných metod. Jedná se například o zkoumání nedokonalosti kamene: U pravého diamantu se na rozdíl od toho umělého projevují tzv. inkluze, drobné skvrnky či změny barvy. Pokud jste ochotni obětovat případný falzifikát, můžete sáhnout i k poněkud riskantní zkoušce a přetřít kámen smirkovým papírem – díky extrémní tvrdosti se drahokam oproti padělku nepoškodí.

TIP: Poklad z blešáku: Z prstenu za pár desetikorun se vyklubal milionový poklad

Nejrychlejší důkaz ovšem získáte, když na kámen jednoduše dýchnete, jako byste chtěli zamlžit okenní tabuli. Diamanty totiž patří mezi účinné tepelné vodiče, takže z nich opar vytvořený dechem okamžitě mizí. Pokud se naopak zamlžení na kameni drží několik vteřin, jedná se velmi pravděpodobně o padělek. Zmíněný test však nejlépe funguje u větších kusů, kde je opar znatelnější.

Řada živočichů byla člověkem vytlačena do posledních ostrůvků panenské přírody, kde živoří na pokraji vyhynutí. Mnohým tvorům ale soužití s lidmi svědčí. Přímo v ulicích měst nebo v jejich okolí můžete potkat překvapivě dlouhou a pestrou řadu zvířecích druhů. Zdaleka nejde jen o všudypřítomný hmyz nebo hlodavce.

Hluční městští přistěhovalci

Nad tím, že v městských parcích hnízdí původně lesní druhy ptáků, už se dnes ani nepozastavíme. Život v sousedství člověka však nemusí být pro opeřence vždycky idyla. Z mláďat amerického pěvce drozdce černohlavého (Dumetella carolinensis) se v městských a předměstských oblastech dožije dospělosti jen pětina. Plnou polovinu ztrát mezi mladými drozdci mají na svědomí domácí kočky.

Ptákům nesvědčí ani městský hluk. Slavíci obecní (Luscinia megarhynchos) z berlínských parků se snaží „překřičet“ hluk městské dopravy a v blízkosti rušných křižovatek zpívají výrazně hlasitěji než v poklidnějších městských zákoutích. Slavíkům na rušných místech se z hrdla dere „rachot“ o síle 95 decibelů. To je hluk srovnatelný s řevem motorové pily ze vzdálenosti jednoho metru a hygienické normy předepisují dělníkům pohybujícím se v prostředí s takovou úrovní hluku chrániče sluchu. Slavíci z tichých míst tlukou o plných 14 decibelů tišeji a hlukové normy tak nepřekračují.

Námluvy v jiném světle

Další aspekty působení městského prostředí odhalil nejnovější výzkum kosů černých (Turdus merula) z německých měst. Ukázalo se, že do života těchto ptáků významně zasahuje umělé osvětlení. V počáteční fázi výzkumu se zdálo, že svit pouličních lamp a dalších světelných zdrojů nemá pro kosy velký význam. Vědci připevnili na těla odchycených kosů detektory světla a nechali je s nimi celou noc poletovat. Když ráno ptákům detektory opět odebrali, zjistili, že kosi byli vystaveni světlu s velmi nízkou intenzitou zhruba 0,2 luxů. To je asi jedna třicetina intenzity světla běžné lampy pouličního osvětlení.

Kupodivu ani takto slabé osvětlení nezůstává bez následků. Ptačí organismus na něj reaguje překvapivě razantně. „Osvícení“ městští kosi zahajují přípravu na jarní námluvy asi o měsíc dříve než venkovští ptáci, kteří nejsou po nocích vystaveni prakticky žádným umělým zdrojům světla.

Kos pozná blížící se jaro podle zkracujících se nocí a přes den je tak vystaven stále vyšším dávkám slunečního záření. Slabý svit umělého městského nočního osvětlení stačí k navození iluze zkrácených nocí. Kosům se tak předběhne kalendář a jejich organismus se začne s předstihem připravovat na námluvy.

Škodí nebo prospívá?

Nelze vyloučit, že noční osvětlení dovoluje kosům prodloužit jejich denní aktivity. Mohou se delší dobu věnovat shánění potravy a v důsledku toho jsou pak na sklonku zimy v lepší fyzické kondici. To vše přispívá k časnějšímu nástupu aktivity samčích žláz, které přes zimu zůstávají v klidu a kos tak šetří energií. Jakmile mu ale tělesná kondice a délka dne signalizuje ústup zimy a zlepšení podmínek, probudí se reprodukční funkce ze zimního spánku. Jasně je to patrné v koncentraci samčího hormonu testosteronu v krvi kosů. Ta začíná u městských kosů s předstihem stoupat a ladí tak celý organismus k námluvám. Jedním z výrazných projevů takové přípravy je výměna peří. Kosi žijící v osvětlených městech na sklonku zimy pelichají podstatně dříve než venkovští kosi, kteří noci tráví potmě.

TIP: Tajemství komunikace zvířat: Řeč vůní a arzenál pachů

Zatím není jasné, jestli časnější aktivace pohlavních žláz a dřívější nástup námluv přináší městským kosům nějakou výhodu. Nelze vyloučit, že to na úspěšnost kosů při plození potomstva nemá významnější vliv. Ve hře je i možnost, že městští kosi na časnější námluvy doplácejí. Samci městských kosů mohou plodit více mláďat. Pokud se ale mladí kosi líhnou dříve a přijdou na svět, kdy pro ně ještě rodiče nedokážou poshánět dost kvalitní potravy, pak je jejich zdárný vývoj vážně ohrožen a v krajních přídech jim hrozí i smrt.

„Nemohu vám slíbit nic než krev, dřinu, slzy a pot.“ Tak zněla jedna z nejslavnějších vět projevu, který Churchill přednesl před poslanci britského parlamentu v roce 1940, během zuřící bitvy o Francii. Německé tanky pod vedením maršála Rommela se už tři dny prokousávaly hluboko do francouzského území a nevypadalo to, že by se měly v dohledné době zastavit. V kritické chvíli evropských dějin nadešla Churchillova hodina slávy: Stal se britským premiérem po Nevillu Chamberlainovi, který se o necelé dva roky dřív vrátil z jednání s „panem Hitlerem“ s cárem papíru v ruce pojmenovaným mnichovská dohoda a tvrdil, že „vyjednal světu mír“.  

Byl to kolosální omyl a Churchill na něj tehdy hlasitě upozorňoval. Věděl přesně, co je Adolf Hitler zač, a dokonce se nechal slyšet, že Británie v době krize „potřebuje vlastního Hitlera“. Tím ovšem Chamberlain rozhodně nebyl, a naopak považoval Churchillovy rázné postoje – například návrh na rychlou okupaci Norska, jež by Německu zabránila získat životně důležité doly na železnou rudu – za projev krvežíznivosti. O svém protivníkovi prohlásil, že ho „politika zajímá jen tehdy, když se u ní střílí“.  

Odvážný muž s kusem štěstí

Svým způsobem měl Chamberlain pravdu. Churchill nebyl klasický zjemnělý intelektuál, který by vystudoval Oxford, fandil kriketu a po vstupu do politiky se tiše věnoval machinacím v pozadí. Naopak, jeho vysněnou školou se stala vojenská akademie v Sandhurstu a energický muž si zakládal si na tom, že je neustále vidět, slyšet a skrze svoji lásku k pití a doutníkům také cítit. Lidem s modrou krví se zajídal už jeho původ: Ačkoliv byl jeho otec Randolph uznávaným ministrem financí ze starého rodu, matka byla sice bohatá, ale „plebejská“ Američanka. Jennie Jerome pocházela z newyorského Brooklynu a malý Winston ji nesmírně miloval, přestože ona k němu prý žádnou vřelou náklonnost neprojevovala. Když Churchill dospěl, stali se z nich spíš dobří přátelé.  

Přestože byl budoucí politik v dětství neduživý, koktal a šlapal si na jazyk, jednu vlastnost projevoval trvale – silnou vůli. Díky ní dokázal všechny své slabosti překonat a naopak na nich stavět. Četl „jako šílený“ a po vstřebání rozsáhlých vědomostí se z něj postupně stal dobrý řečník. Po absolvování vojenské akademie se coby mladý důstojník husarského pluku mohl vrhnout do série válek, v nichž se britské impérium – dosud na vrcholu moci – neustále ocitalo. Statečně bojoval v Indii a později v Súdánu, a i když podnikal odvážné kusy, ani jednou nebyl raněn.  

A co Gándhí? Už zemřel? 

Zkušenosti z kolonií a vojenské vzdělání v něm vypěstovaly postoje, které ho pak provázely až do konce života. Věřil v nedělitelnost britského impéria a jeho naprostou kulturní nadřazenost. O Indech, jimž koruna vládla od poloviny 19. století, se vyjadřoval jako o „bestiálních lidech uctívajících bestiální náboženství“. 

Naprosté pohrdání jejich životy dostoupilo vrcholu v roce 1943, kdy pod japonským náporem padl britský Singapur a do Indie přestaly proudit zásoby rýže. V Bengálsku vypukl hladomor a v ohrožení se ocitly miliony lidí. Ačkoliv měla indická správa dostatek zásob na odvrácení nejhorší krize, nechal je Churchill zrekvírovat a odeslat britským vojskům ve Středomoří a v Jugoslávii. Výsledkem bylo dva a půl milionu mrtvých. Když indické úřady o tragédii referovaly, podle svědectví reagoval politik na doručený telegram dotazem: „Hladomor? A jak to, že Gándhí ještě nezemřel?“ Za masové umírání si podle něj mohli Indové sami, protože „se množí jako králíci“.  

Na muslimy měl jen o málo přívětivější, i když mírně vyváženější názor. Přestože uznával, že „mnozí z nich vykazují úžasných kvalit, slouží jeho Veličenstvu v armádě a vědí dobře, jak správně umřít“, zároveň byl přesvědčen, že „islám v lidech vytváří fanatickou zuřivost podobnou vzteklině a současně v nich pěstuje strašlivou fatalistickou otupělost“. Výroky, které by dnes nejspíš donutily západní politiky rezignovat, byly v té době zcela běžné. Koncept vyvolené „vládnoucí rasy“ se nijak zásadně nelišil od německého nacistického modelu – pouze postrádal jeho teatrální a nenávistnou hysteričnost a nijak se netýkal Židů. Byl to spíš jakýsi očividný, samozřejmý rasismus, který je stejně nevyhnutelný jako přírodní zákony.  

Neuhasitelná žízeň 

Během svých válečných tažení – a také v pozdějších válkách, kde působil coby korespondent – se Churchill naučil pít. Mohly za to prý strasti, které zažil  v búrském konfliktu: Britové se v něm střetli s původně holandskými osadníky, kteří se odmítali přizpůsobit nadvládě ostrovního impéria. V této špinavé válce, na hony vzdálené dobové představě galantního „vojančení“, přišlo britské velení s velmi úspěšným konceptem spálené země a koncentračních táborů pro ženy a děti búrských partyzánů (na nemoci a tvrdé zacházení jich tam zemřelo 26 tisíc). To vše Churchill viděl – a nic z toho s ním nepohnulo. 

Nezačal tedy pít pod náporem svědomí, nýbrž jednoduše kvůli znečištěné vodě, jež se prý dala bezpečně pozřít až po smíchání s pořádným panákem whisky. Nevhodné tekutiny však muselo být v okolí až nepohodlně mnoho, protože si s sebou při jedné z cest na frontovou linii přibalil 36 láhví vína, 18 láhví staré whisky a šest láhví brandy.  

Churchillův zvyk lít do sebe neuvěřitelné množství alkoholu uváděl v údiv už jeho současníky. V pozdějším věku prý upustil od pravidla „nikdy nepiju před obědem“ a přesunul se k „nikdy nepiju před snídaní“. Byl to samozřejmě vtip, protože k snídani si dával dvojitou sklenku whisky, kterou označoval za „ranní výplach úst“. Pití měl po ruce neustále – například oběd a večeře se nemohly konat bez láhve šampaňského. Podle jednoho z odhadů vypil za život 42 tisíc láhví kvalitních francouzských „bublinek“ Pol Roger.  

Skrz alkohol k bratrství 

Dlouhodobý a náročný trénink v umění konstantní mírné opilosti se mu nesmírně hodil při jednáních se sovětským diktátorem Josifem Stalinem. Paranoidní Gruzín proslul láskou ke koňaku ze své vlasti a hostil jím po jednáních všechny politické partnery. Churchill bolševiky nenáviděl – na domácí půdě je v roli ministra vnitra potíral vojskem i vězením, zatímco během ruské občanské války je neváhal nechat bombardovat bojovými plyny. Dobře si však uvědomoval, že jeden z klíčů k pootevření jinak velmi chladné sovětské náruče ke spolupráci spočívá v osobních stycích. A o Stalinovi se vědělo, že politické posty někdy přiděluje pouze na základě schopnosti stát na nohou po propité noci. Dobrým příkladem byl maršál Semjon Buďonnyj, pod jehož velením se na počátku druhé světové války zcela zhroutila sovětská obrana.  

V nedávno otevřených tajných archivech se dochovaly zprávy Churchillova tajemníka, který ho během návštěvy Moskvy zastihl ve tři hodiny ráno ve Stalinově veselé společnosti s doprovodem ministra zahraničí Vjačeslava Molotova, zatímco stůl pokrývaly zbytky pečeného prasete a nesčetné prázdné láhve. Britský politik prý „sovětský styl“ přežil pouze s lehkou bolestí hlavy po ránu.  

To však nebyl případ amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta, který se na jedné konferenci s Churchillem zapomněl nad láhví whisky a následující tři dny musel prospat vždy deset hodin. Obdivovatelé někdejšího premiéra se dnes ovšem dokážou do krve hádat o nařčení, že byl jejich oblíbenec alkoholik, protože podle klinické definice musí mít tato závislost „negativní dopad na sociální život“ – a ten prý pan ministerský předseda rozhodně nijak nepociťoval.  

Ten, který se nevzdává

Churchillova zarputilost se však projevovala nejen v pití, ale také v jeho přístupu k politice. Přes zdánlivě nepřekonatelné rozdíly mezi sovětským režimem, postaveným na teroru, britským imperiálním systémem a americkou demokracií zvládl s neutuchající energií v průběhu deseti konferencí vybudovat mezi těmito vzdálenými světy most. Dokázal vymyslet společnou strategii. Překonal sovětský systém vyjednávání založený na opakování slova „nět“ a tvrdě vzdoroval americké snaze všemu velet – svou vůdčí roli vnímaly USA jako zcela přirozenou, vždyť jejich hospodářská pomoc držela nad vodou Brity i Sověty.  

Churchill nikdy nepodlehl německým nabídkám na ukončení války v době, kdy se nacistická invaze zdála na spadnutí a její odražení vypadalo jako nemožný úkol. V roce 1941 dokonce v Británii přistál Hitlerův zástupce Rudolf Hess, a přestože okolnosti tohoto jeho „šíleného“ činu dodnes halí tajemství, podle spekulací s sebou přivezl detailní mírovou dohodu: Za příznivých podmínek pro britskou stranu měla ukončit nepřátelství a umožnila by Německu se plnou silou opřít do ofenzivy na východě. 

Pokud je to pravda, odpověděl Churchill na vůdcovu nabídku nejspíš něco typicky jadrného a smetl ji ze stolu, protože bezpečně víme, že nechal Hesse zavřít do Toweru. Hitler prý zatvrzelého postoje svého protějšku na ostrovech velmi litoval, neboť podle svědectví ambasadora v Londýně choval „obdiv k britské rase a závist vůči jejím úspěchům, avšak také velkou nenávist, neboť se země stavěla proti německým excesivním aspiracím“.  

Odchod nadvakrát 

Neústupnost se vyplatila. Německo válku prohrálo, Hitlerovy ostatky shořely v jámě před jeho berlínským bunkrem a Japonsko po svržení atomových bomb kapitulovalo. S koncem mimořádných časů ovšem pominula také potřeba silného vůdce. Nezlomný, bojovný duch muže, jenž si během čtyř let v úřadu premiéra zvykl rozhodovat prakticky bez ohledu na názory kohokoliv jiného, se do nových časů příliš nehodil. Přišly volby a vůdce Liberální strany, kterého vcelku právem provázela pověst nepřátele dělnictva, sociálních systémů a všeobecného vzdělání, prohrál.

Nebyl by to však Churchill, kdyby se vzdal. V parlamentu stanul v čele opozice a v roce 1951 opět zaujal post premiéra. Věk se na něm ovšem nemilosrdně podepsal a nepřidal mu ani postupný, ale nenávratný rozpad impéria. Britské državy v Barmě, Hongkongu a na Ceylonu získaly samostatnost krátce po válce, brzy následovaly Indie a Pákistán. Bojovalo se v Malajsii, jeden africký stát za druhým vyhlašoval nezávislost. V roce 1953 prodělal Churchill záchvat mrtvice a od té chvíle bylo jeho zdraví jako na skluzavce. Úřad složil o dva roky později. Poslední léta života trávil na svém venkovském sídle, ale v roce 1965 ho mrtvice nakonec přece jen přemohla. Nechal po sobě ženu a pět dětí i obrovské, byť kontroverzní dědictví.

Image

Čtěte také

Urozený hlupáček? Winstonu Churchillovi se v mládí vysmívali kvůli špatnému prospěchu

Kane Tanakaová se narodila 2. ledna 1903 ve vesnici Kazuki v japonské prefektuře Fukuoka. Během druhé světové války pracovala v krámku, kde společně se svým manželem Hideem prodávala rýžové koláče. Manžel paní Tanakaové se konce války nedožil a ona sama v krámku vydržela až do svých 63 let.

Žezlo nejstaršího žijícího člověka Kane převzala po své krajance Čijo Mijakové, která zemřela ve věku 117 let loni v létě. Oficiální titul stvrzený záznamem v Guinessově knize rekordů ale Kane získala až teprve nyní. A jaký je její recept na dlouhověkost?

TIP: Průměrná délka života rychle roste: V roce 2030 bude poprvé přes 90 let

Tajemství dlouhého života prý tkví hlavně v rodině, dobrém spánku a životním optimismu. Přestože se ve svých 103 letech potýkala s vážnou nemocí, těší se dnes dobrému zdraví a volný čas vyplňuje řešením hlavolamů a kaligrafií. Ráda si pochutná na polévce, rybách, rýži, nevyhýbá se ale ani sladkostem a kávě.

O králových očních problémech se hojně zmiňují doboví kronikáři, dokonce i jeho syn Karel IV. ve svém životopisu. Jan jimi trpěl už od raného věku a postupem času se jeho slabozrakost zhoršovala. Na základě jeho tělesných ostatků nebyly zjištěny žádné stopy zánětů či nádoru, podle všeho tedy šlo o ryze oční vadu. Je možné, že měl zelený zákal, ačkoliv ten se zpravidla objevuje až v pokročilejším věku.

Oční potíže mimochodem nebyly v lucemburském rodě ničím neobvyklým. O Janově otci císaři Jindřichovi VII. je známo, že trpěl silnou krátkozrakostí, stejně jako dva jeho bratři, Janovi strýcové. Prameny říkají, že Walram Lucemburský na cestě od milenky zakopl a upadl, protože viděl jen na jedno oko, a také nejmladší Balduin měl prý „oči tupé“. 

Jan v péči lékařů

Rodové zatížení si tak vybralo daň i na Janu Lucemburském. Jeho zdravotní obtíže líčí Zbraslavská kronika: „Během té doby cítil český král Jan, že namnoze slábne na oči, které neměl nikdy bystré, a začal povolávat pro zbystření zraku v očích pomoc lékařů. Jeden z nich, Francouz, který v onom léčení selhal, byl na jeho rozkaz ve Vratislavi vhozen v pytli do řeky Odry. Po jeho záhubě přišel jiný, pohan z Arábie, povolaný do Prahy od samého krále, a ten způsobil králi mnoho muk, ale se slovy utěšujícími, zcela oslepil krále Jana na pravém oku.“ Byl by dopadl stejně jako jeho kolega, ale jelikož dostal již dopředu od panovníka záruku, že se bude moci bezpečně vrátit domů, vyvázl nakonec se zdravou kůží.

Janovi bylo 41 let, když oslepl na jedno oko. Zůstalo mu už jen to levé, v němž mu však zrak také nebezpečně slábl. Odebral se proto do jihofrancouzského Montpellier, kde se nacházela slavná univerzita, na níž působili přední lékaři té doby. Avšak ani ti největší odborníci si nevěděli s jeho trápením rady. Ať už šlo o výsledek jejich „kurýrování“ nebo zkrátka nevyhnutelný postup nemoci, Jan za tamního pobytu oslepl úplně. Stalo se tak v roce 1339, dvě léta po ztrátě zraku v pravém oku.

TIP: Řeč českých králů: Jan Lucemburský nebyl Čechem, nýbrž Evropanem

Pro 43letého krále šlo samozřejmě o velkou ránu, byl ještě plný sil. Úplné pozbytí zraku by zasáhlo každého, tím spíš vládnoucího panovníka, který si potřeboval udržet autoritu a zůstat soběstačný. Co se slepým králem? Jan se proto prý snažil udržet zdání, že stále vidí, usiloval o to, aby lidé jeho slepotu nezpozorovali. Tu s větším, tu s menším úspěchem.

Nakonec oko sehrálo svou roli také v samotném epilogu jeho života. Do bitevní vřavy u Kresčaku se Jan neváhal pustit i přesto, že neviděl. Jak ukázal výzkum tělesných pozůstatků, právě do levého oka utrpěl fatální zranění, kdy mu skrze ně pronikla do lebky zbraň nepřítele – snad kopí či šíp. To se vedle dalších zranění pravděpodobně stalo bezprostřední příčinou Janova skonu. Stěží bychom našli symboličtější smrt.

Po pohřbu zakladatele sovětské praktické kosmonautiky Sergeje Koroljova se jeho náměstci shodli, že nástupcem by se měl stát Mišin. Jenom Sergej Krjukov namítl: „Hlavní konstruktér by měl mít trpělivost s lidmi, vyslyšet všechny návrhy. To Mišin neumí. Poslouchá jenom toho, kdo se mu líbí, a potom si stejně dělá, co sám chce.“ Nakonec hlasovali – pro Mišina byli všichni až na Krjukova. Po zdlouhavém schvalovacím procesu stranického ústředního výboru jmenovali oficiálně druhého hlavního konstruktéra v květnu 1966.

Předchozí část: Raketový konstruktér Vasilij Mišin: Neúspěšný dobyvatel Měsíce (1.)

Příliš mladý, příliš nový

Proti ostatním hlavním či generálním konstruktérům měl Mišin obrovskou nevýhodu – byl nový a mladý, navíc dosud nebyl akademikem, pouze členem-korespondentem Akademie věd. Po svém předchůdci přitom zdědil přes 25 různých projektů. Na největším z nich – superraketě N-1 – se podílelo 26 konstrukčních a výzkumných institucí a na 500 továren. Chystaly se letové zkoušky bojové rakety TR-2 a testy prototypu lodi Sojuz. Inženýři museli dokončit přípravy k automatickému spojení dvou plavidel na oběžné dráze. V továrnách zápasili s výrobou jednotlivých dílů nosiče N-1 a lunárních modulů L-1 pro oblet a L-3 pro přistání, což měly být upravené Sojuzy. Nový šéf dohlížel i na činnost filiálek v jiných městech.

Raketový konstruktér a jeden ze zakladatelů sovětského vesmírného programu Boris Čertok si již tehdy uvědomil, že závod o Měsíc prohrávají. Vždyť Američané počítali s vypuštěním Saturnu V už v září 1967 a s prvním pilotovaným letem Apollo v následujícím roce. A první Mišinova N-1 mohla odstartovat nejdřív v roce 1969.

Dvě cesty na Měsíc

Prozatím ovšem Sověti slavili další úspěch: 3. února 1966 na Měsíc měkce dosedla Luna 9, načež odeslala čtyři panoramatické fotografie okolí. Koncem března se pak Luna 10 stala první umělou družicí našeho souputníka, nicméně její hlavní úkol nebyl vědecký, nýbrž politický: vysílala Internacionálu, „hymnu světového proletariátu“.

V listopadu 1967 měl SSSR oslavit 50. výročí bolševické revoluce a to si žádalo vyslat světu vzkaz v podobě skutečně velkolepého činu. Nejvyšší stranický šéf přes kosmonautiku Dmitrij Fjodorovič Ustinov trval na pilotovaném obletu Měsíce a následujícího roku i na přistání.

V prosinci 1966 se na zasedání státní komise pro oblet Měsíce rozvinula debata o těchto výpravách. Mišin navrhoval spojení dvou těles na dráze v blízkosti Země: Nejdřív by s prázdnou lunární kabinou odstartovala raketa UR-500 Proton, kterou vyvíjel jeden z největších Koroljovových konkurentů Vladimir Čelomej. Vzápětí by se k ní na R-7 přidala loď Sojuz se dvěma muži. Obě tělesa by se spojila a dvojice kosmonautů by přeručkovala volným prostorem do plavidla L-1, které by k Měsíci vynesl čtvrtý stupeň rakety. Pátý stupeň by pak umožnil zachycení na lunární oběžné dráze a další manévry.

Hlavní konstruktér pozemních zařízení Vladimir Barmin navrhl let Protonu přímo s posádkou. Předtím by ovšem musel nosič ještě nejméně čtyřikrát bezchybně odstartovat! Generál Georgij Ťulin nakonec nařídil: „Pracujte na obou variantách. Později rozhodneme, která bude lepší.“

Zbytečná smrt

Žalostný stav sovětské kosmonautiky si mnozí vládní činitelé stále neuvědomovali. V únoru 1967 sekretariát Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu zdůraznil, že oblet Měsíce a přistání lidí na jeho povrchu představují otázky zvláštního státního významu. Současně přikázal „oblet uskutečnit letos v červnu či v červenci a přistání příští rok v září“.

Kosmickou loď Sojuz začali v bezpilotním režimu zkoušet v roce 1966. Závod o Měsíc ale běžel a čas byl neúprosný. Navíc politbyro naléhalo na Mišina a jeho kolegy, aby na oslavu 1. máje předvedli opět něco výjimečného. V dubnu 1967 se sešla státní komise a konstatovala, že Sojuz je připraven k letu s posádkou – po pouhých dvou bezpilotních misích, z nichž se ani jedna neobešla bez závažných poruch.

Dvacátého třetího dubna 1967 odstartoval Sojuz 1 s Vladimirem Komarovem. Jeden z nejschopnějších sovětských kosmonautů se na palubě potýkal s mnoha závažnými problémy a při návratu nakonec zahynul v troskách kabiny, jež se zřítila k Zemi. Na tragédii měl přitom podíl i Mišin – neuměl požadavek politických vůdců odmítnout, třebaže věděl, že loď není připravena.

Kritika narůstá

V lednu 1968 si generálního konstruktéra a jeho náměstky předvolal ministr všeobecného strojírenství Sergej Afanasjev. „Jsme v tíživé situaci,“ řekl. „Politbyro přestalo našim slibům věřit… V oblasti vesmíru pokračují práce velmi špatně, zvláště u soudruha Mišina.“

Kritika hlavního konstruktéra narůstala. I jeho nejbližší spolupracovníci začali vyslovovat výhrady. Neuměl jednat s lidmi, byl namyšlený a přesvědčený o své pravdě, nedokázal hledat kompromisy a východiska ze složitých situací. A skoro nic se mu nedařilo. „Jako Koroljovův náměstek pracoval Mišin brilantně, ale bez něj padl“, vzpomínal kosmonaut Aleksej Leonov ve svých memoárech. „Byl velmi dobrým inženýrem, přesto měl slabé stránky – a jednou z nich byl alkohol. Choval se váhavě, nerad rozhodoval a nebyl ochotný riskovat. A ve srovnání s Koroljovem si neuměl vytvořit dobré vztahy s oddílem kosmonautů.“

Mišin byl pod silným tlakem, a tak se dál zaplétal do nereálných slibů. Už dříve navrhl nový harmonogram letů, který by Sovětům umožnil předstihnout Američany: První start N-1 v září 1967, v prosinci let lunární kabiny a výsadkového modulu bez lidí na zemskou orbitu, v únoru 1968 opakování této zkoušky. V dubnu a v červnu další letové zkoušky s kosmonauty, v srpnu přistání lunárního modulu na Měsíci a návrat na Zemi řízený automaticky. Na místo prvního přistání měl nejdřív dosednout naváděcí lunochod s radiomajákem, po něm záložní výsadkový modul a teprve potom – v září 1968 – i stroj s člověkem.

Prohraný závod

První velký úspěch zaznamenali Sověti až v dubnu 1968: automatické spojení dvou Sojuzů pod označením Kosmos 212 a 213 se stoprocentně zdařilo, zpoždění však bylo značné. Vývoj superrakety pronásledovaly obtíže, především chybějící finance. Třebaže vláda rozhodla, že se práce na projektu N-1/L-3 musejí urychlit, o materiální a technické zabezpečení svého usnesení se už nepostarala. Všechny čtyři starty N-1 v letech 1969–1972 skončily nezdarem.

Také Čelomejovy Protony při zkouškách opakovaně selhávaly. Raketu s kabinou L-1 vyvezli technici na rampu poprvé 18. září 1967: měla automaticky obletět Měsíc a vrátit se na Zemi, nosič však krátce po startu havaroval. Teprve při devátém pokusu se dostavil úspěch – Zond 5 vypuštěný 14. září 1968 náš přirozený satelit obkroužil. Kvůli poruše orientace ovšem nepřistál na sovětském území, nýbrž ve vodách Indického oceánu.

O Vánocích 1968 obletělo Měsíc americké Apollo 8 a v červenci 1969 vstoupili dva astronauti z Apolla 11 na jeho povrch. Sověti závod prohráli.

Konec superrakety i šéfkonstruktéra

V březnu 1973 konstatovalo kolegium ministra všeobecného strojírenství závažné nedostatky ve vedení kosmického programu a začátkem roku 1974 dospěl Ustinov k závěru, že Mišina už nelze dál držet. Rovněž získal tichý souhlas Kremlu k pohřbení N-1 a od 1. května 1974 nařídil všechny práce na superraketě zastavit.

TIP: Konstantin Feoktistov: Strasti prvního vědce ve vesmíru

Osmnáctého května ministr Afanasjev oznámil, že politbyro rozhodlo uvolnit Mišina z funkce a na jeho místo jmenovat Valentina Gluška, jednoho z největších rivalů zesnulého Sergeje Koroljova. To nikdo nečekal: Měl jim šéfovat člověk, který přes deset let kritizoval všechno, co Koroljov udělal a v čem Mišin pokračoval?

Vasilij Mišin začal na plný úvazek přednášet na Moskevské vysoké škole letecké a stal se vedoucím katedry projektování a konstrukce kosmických aparátů, kterou v roce 1959 sám založil. V roce 1989 odešel do penze, ale školu navštěvoval dál. Zemřel 10. října 2001 ve věku 84 let.

Francouzský inženýr Edwin Van Ruymbeke před pěti lety uspěl s crowdfundingovou kampaní na vývoj dálkově ovládaného ptáka Bionic Bird, který létá podobně jako skutečný pták. Teď se uchází o přízeň investorů s novým projektem, kterým je robotický motýl MetaFly.

Originální motýl má rozpětí křídel 29 cm, tělo má dlouhé 19 cm a váží méně než 10 gramů. MetaFly se pohybuje máváním křídel, díky motoru poháněnému nabíjitelnou lithium-polymerovou baterií. Po 15 minutách nabíjení může motýl poletovat ve vzduchu asi 8 minut.

TIP: Nizozemský autonomní robůtek DelFly Nimble se podobá mouše

Řízení letu MetaFly má na starost dálkové ovládání. Jeho dosah je asi 100 metrů. Robotický motýl může dosáhnout rychlosti až 18 kilometrů za hodinu. Případné nehody za letu prý nejsou problém. Motýl je totiž vyrobený z ohebných a měkkých materiálů jako jsou uhlíková vlákna. Teoreticky by tak mohl posloužit jako bezpečná a relativně odolná hračka pro dospělé i pro děti. Podle Ruymbeka má MetaFly nabízet především zábavu.

Pokud MetaFly uspěje v crowdfundingové kampani na platformě Kickstarter, případní zájemci si ho budou moct pořídit za 146 dolarů (cca 3 320 Kč).

V červnu 1940 došlo v Norském moři ke střetu Kriegsmarine a Royal Navy. Německé bitevní křižníky Gneisenau a Scharnhorst zde zaútočily na britskou letadlovou loď HMS Glorious, doprovázenou dvojicí torpédoborců. I přes houževnatý odpor byly všechny tři lodě Royal Navy potopeny. Na moři nezbyl žádný nepřítel a operace Juno fakticky skončila.

Poškozený Scharnhorst dokázal plout jen asi dvoutřetinovou rychlostí, a proto admirál Marschall zavelel k návratu do Trondheimu tak rychle, že se tentokrát se záchranou trosečníků Němci neobtěžovali. Přeživších ostatně nebylo mnoho a chladné severní vody utrpení nejednoho ubožáka podstatně zkrátily.

Nikdo neplul na pomoc 

Druhý den norská rybářská loď našla záchranný vor se čtyřmi živými muži z Glorious, další den německý hydroplán vyzvedl dva námořníky z torpédoborce Ardent a 11. června norský parník Borgund potkal člun s devětatřiceti muži. Jeden přežil zkázu Acasty, zbytek pocházel z Ardentu. Zbývajících 1 519 námořníků a pilotů zahynulo.

Ztráta Glorious s kompletním doprovodem britské velení hodně nepříjemně překvapila. Svaz sice vysílal o pomoc, avšak zkomoleně a signál navíc rušily německé vysílačky ze Scharnhorstu a Gneisenau. Zprávu tak zachytil jen těžký křižník Devonshire plující asi 100 km západněji a také jeho radista ve změti znaků dešifroval jen slova „two pocket battleships“ (dvě kapesní bitevní lodě – tedy plavidla nepřítomné třídy Deutschland) svědčící o tom, že důstojníci z Glorious svého kata ani pořádně neidentifikovali. Devonshire však napadeným lodím pomoci nemohl. 

Nesměl dokonce signál ani předat dál, protože z Norska převážel královskou rodinu, vládu a státní poklad. Britové tak informace o zkáze svého svazu získávali až postupně. Nejdřív domů připlula nemocniční loď Atlantis. Její kapitán ovšem věděl jen o přítomnosti německé fl otily v severních vodách, o bitvě s Glorious pochopitelně neměl ani ponětí. O tragickém osudu svazu se tak Londýn dozvěděl až z triumfálního vysílání německého rozhlasu.

Trpké plody vítězství

Navzdory vítězství admirál Wilhelm Marschall čelil po bitvě tvrdé kritice. Prapůvodní příčina zřejmě tkvěla v rozdílném názoru na vedení války mezi Marschallem a vrchním velitelem admirálem Erichem Raederem. Zatímco Raeder první světovou válku strávil ve velitelském štábu flotily bitevních křižníků a byl zvyklý na pořádek a puntičkářské plnění rozkazů, Marschall patřil mezi přední ponorková esa a na ponorce by nejspíš dlouho nepřežil, kdyby rozkazy pozemních štábů nevnímal jen jako rámcové.

Takový přístup se ale Raederovi nelíbil a podle jeho názoru udělal Marschall všechno špatně. Tanker Oil pioneer s parníkem Orama neměly být potopeny, ale zajaty. Uvolnění křižníku Admiral Hipper a torpédoborců bylo „výsledkem nedostatečné připravenosti a nerozhodnosti“. Útok na Glorious zase znamenal jen „střelbu do terče, a tudíž žádný velký úspěch“. 

Admirál na nervy

Dále Raeder Marschallovi vyčítal, že nepodnikl přepad Harstadu, ale nejvíc jej rozzuřil fakt, že nemohl realizovat své velké plány. Flotila těžkých lodí měla plně využívat dobytý Trondheim jako základnu pro ofenzivní operace v Severním moři, a místo toho hned v první akci jeden jediný britský torpédoborec vyřadil z boje opěvovaný Scharnhorst na několik měsíců.

Úředně se však Marschall vlastně nic nedozvěděl. Všechny výčitky se mu donesly jen přes prostředníky, protože Raeder správně tušil konflikt a k osobnímu jednání Marschallovi nedal příležitost. A tak nakonec rozhodlo Marschallovo zdraví. Starý admirál se nervově zhroutil a jeho místo zaujal admirál Günther Lütjens. Z případu obou svých předchůdců se poučil a rozhodl se plnit rozkazy přesně, bez řečí a bez jakýchkoli improvizací.

TIP: Tragédie pěti bratrů: Zkáza amerického křižníku Juneau

Pro začátek se Lütjens snažil ukázat v nejlepším světle a už 20. června 1940 vyplul s plavidly Gneisenau a Admiral Hipper k dalšímu, tentokrát ale jen spěšně nařízenému a špatně připravenému výpadu. Nedostal se daleko. Britové rychle pochopili, jaké nebezpečí se v Trondheimu skrývá, a ústí fjordu střežili ponorkami. A když Lütjens zavedl svůj svaz přímo před torpédomety ponorky Clyde, její velitel kapitán David Ingram nezaváhal. Jedno z torpéd prostřelilo příď Gneisenau a v obou bocích prorazilo obrovskou díru, takže i toto plavidlo putovalo do oprav a Raederovy sny o využití Trondheimu jako ofenzivní základny těžkých hladinových sil se rozplynuly. V té době už totiž disponoval pouhými třemi křižníky.

Zní to neuvěřitelně, ale několik takových případů se v historii skutečně objevilo. Jev dokonce získal vlastní pojmenování – „spontánní samovznícení člověka“ – a popisuje situaci, kdy člověk začne hořet, aniž by to způsobil nějaký vnější vliv.

Starší ženy a churaví muži

O podobné události z roku 1731 referoval poprvé o několik let později Paul Rolli. Na konci minulého století se na zmíněný jev zaměřil Larry E. Arnold: Ve své knize z roku 1995 tvrdí, že za posledních 300 let známe asi 200 případů samovznícení člověka. Oběti se poměrně různí, spontánní oheň však zachvacuje většinou starší ženy a muže mnohdy ve zhoršeném zdravotním stavu.

Vědci se na příčině samovolného vzplanutí zatím neshodli – podle starších teorií přímo souvisí s alkoholismem obětí a populární je i tzv. knotová teorie, podle níž se hořící lidské tělo chová jako obří svíčka, jen místo vosku slouží lidský tuk.

Problematické je především ono „samovznícení“: Studie ukázaly, že řada nahlášených případů nezmiňuje, že se oběti nacházely v blízkosti svíček nebo manipulovaly s cigaretou. Někteří badatelé pak samovznícení těla vysvětlují silným elektrostatickým výbojem.

Blížil se konec třicetileté války a jednání o vestfálském míru byla v plném proudu. Přesto v létě roku 1648 pronikla hradčanským opevněním švédská vojska: Pod vedením Hanse Christoffa Königsmarcka obsadila Malou Stranu i Pražský hrad, načež došlo se souhlasem švédské královny Kristýny I. k rabování. 

Panovnice nařídila, aby se Königsmarck osobně „postaral“ především o nejcennější kusy sbírky císaře Rudolfa II., který byl vyhlášeným milovníkem umění. Do Stockholmu tak záhy putovala kolekce děl takových mistrů, jako byl Leonardo da Vinci, Rafael, Rubens, Brueghel, Dürer či Hieronymus Bosch. Na 500 obrazů, 70 bronzových soch, 370 vědeckých přístrojů, 400 indických kuriozit, stovky drahých kamenů a korálů, stejně jako cenné svazky z císařské knihovny navždy opustily hranice českých zemí a nikdy už se nevrátily. Cenným literárním úlovkem byla slavná Ďáblova bible, či přesněji Codex gigas, největší rukopisná kniha světa. 24 hodin po skončení rabování byl podepsán vestfálský mír o ukončení třicetileté války.

Obrazy z pražských rudolfinských sbírek dnes mohou návštěvníci obdivovat ve stockholmských muzeích. Volání po jejich návratu je však velmi ošemetné – sami bychom totiž nejspíš museli vracet vzácné poklady ukradené českými dobyvateli.