Sluneční soustava nám názorně ukazuje, že prstence mohou mít nejen planety, ale i hvězdy. Více či méně zřetelné prstence z prachu a kosmické suti totiž obepínají nejen Saturn a další plynné obry, ale také samotné Slunce obklopuje několik takových prstenců. Kromě Hlavního pásu a Kuiperova pásu to je ještě například jeden nezřetelný prstenec mezi oběžnými drahami Venuše a Země. A podle všeho existuje takových prstenců ještě víc.

Russell Howard z výzkumné laboratoře Naval Research Laboratory a jeho kolegové se ironií osudu vlastně původně zabývali tím, že hledali oblast Sluneční soustavy bez kosmického prachu. Podle jedné hypotézy by u Slunce měla být zcela pustá zóna, jejíž zmapování by přispělo k pochopení vzniku a vývoje planetárních soustav.

Prstenec na oběžné dráze Merkuru

To je jim tak úplně nepovedlo. Namísto bezprachové zóny našli něco zcela jiného, ale neméně zajímavého. Podél celé oběžné dráhy Merkuru objevili stopy přítomnosti nezřetelného prstence prachu. Současně se jim podařilo nepřímo potvrdit, že by na oběžné dráze Venuše mělo kolem Slunce kroužit pár set velmi starých asteroidů.

TIP: Proměna rudé planety? Mars si možná tvoří ze svých měsíců prstence

Odborníci si až doposud mysleli, že Merkur je příliš malý na to, aby svou přitažlivostí udržel ve svém okolí významnější množství kosmického prachu. Jak je ale vidět, nebyla to tak docela pravda. Howard s kolegy odhadují, že nově objevený prstenec prachu je široký asi 15 milionů kilometrů.

Vaječné skořápky z potravinářského nebo farmaceutického průmyslu, či jiných odvětví výroby, obvykle skončí na skládce. Vědci ale nedávno zjistili, že tenhle bioodpad je velice vhodným materiálem pro ukládání energie v elektrochemických systémech. Skořápky totiž tvoří porézní uhličitan vápenatý, který je výtečný pro použití třeba v levných lithium-iontových kondenzátorech.

Vědci ověřili funkčnost materiálu tak, že jemný prášek ze skořápek použili jako elektrodu v systému s anodou z kovového lithia. Výsledné zařízení fungovalo výtečně i po 1000 cyklech nabití a vybití.

TIP: Vejce od geneticky modifikovaných slepic nám v budoucnu zajistí levnější léky

Skořápky z vajíček se dnes již využívají v celé řadě zajímavých materiálů, včetně kosmetiky, biokeramiky nebo barviv. Teď to ale bylo poprvé, kdy z nich někdo udělal výkonné elektrody. Po dalším nezbytném výzkumu elektrochemických a fyzikálních vlastností materiálu ze skořápek bychom se mohli dočkat jejich širokého uplatnění při skladování energie.

Ve svém reprodukčním traktu želvy vytvářejí lepkavou látku, která zabrání přísunu kyslíku k embryím, čímž se oddálí jejich vývoj. Želvy se tak snaží, aby jejich potomci přišli na svět v době, kdy je dostatek potravy a vhodné klimatické podmínky.

Anthony Rafferty sledoval vývoj vajíček u tří druhů sladkovodních želv a karety obrovské. Zatímco hlenovitá hmota, již želvy produkují v době březosti, způsobila v reprodukčním traktu želvy nízkou hladinu kyslíku a tím i zastavení vývoje vajíčka v určitém stádiu, vajíčka udržovaná v optimálních podmínkách s velkým množstvím kyslíku se vyvíjela dál.

TIP: Hádanky evoluce: Přišly želvy z vody, nebo se vyvinuly na souši?

Vědci se domnívají, že želvy se snaží udržet vajíčka ve stádiu bezpečném pro jejich kladení. Kdyby totiž kladly vajíčka v pokročilejším stupni vývoje, hrozilo by při jejich náhodném převrácení uhynutí zárodků. Raffertyho výzkum částečně osvětluje fakt, proč se želvy na rozdíl od jiných plazů nestaly živorodými. Problém však nastává ve chvíli, kdy některá vejce po nakladení nedokážou svůj vývoj znovu nastartovat. Vědci chtějí ve výzkumu pokračovat a přinést tak další důležité informace, které by mohly přispět k lepší ochraně ohrožených druhů želv, například kožatky velké.

Během služby se MiG-19 dostaly i do několika vážných incidentů – například když 12. října 1959 odstartoval poručík italského letectva Ernesto Di Maio k přeletu z italské základny Ghedi do západního Německa. Pilotoval přitom Republic F-84F Thunderstreak. Během letu ztratil orientaci a přelétl nad čs. území, načež protivzdušná obrana státu okamžitě reagovala a v Žatci se rozdrnčel zvonek v ostré hotovosti.

Předchozí část: Válečník s dlouhým životem: Legendární stíhačka MiG-19 (1)

Ital na mušce

Na stíhání narušitele se podílelo celkem 10 letounů. Poručíka Di Maio nakonec dostihla jižně od Krkonoš dvojice stíhačů – kapitán Jaroslav Bureš na MiGu-17PF a kapitán Josef Faix na MiGu-19P. Po krátké honičce bez použití zbraní jej oba piloti donutili k následování na letiště v Hradci Králové, kde přistáli ve 12.35. Dušan Schneider, očitý svědek celé události, na to vzpomínal:

„Ital stál, ale nijak se nechystal vypnout motor. Viděl neznámé uniformy, neznámá letadla a zřejmě tušil, že je zle. Mávali jsme na něho, naznačovali zastavení motoru a teprve po chvíli rezignovaně poslechl. Nějakou dobu ještě seděl v zavřené kabině, pak ji otevřel a po delším váhání vystoupil. Stál naproti naší skupince, pozoroval nás, my nic neříkali a on také ne. Pak někdo prohodil anglicky ‚Czechoslovakia‘. V tom okamžiku se pilot chytil za hlavu, opřel se o křídlo a my slyšeli, jak polohlasně opakuje: ‚Madonna mia, madonna mia!‘ Jeho první prosba byla, aby mohl poslat telegram matce, že je v pořádku, živý a zdravý.“ 

Štvanice na sportovní cessnu 

Naše hranice občas narušil i civilní letoun ze západu, který pouze zabloudil z důvodů ztráty orientace či nezkušenosti posádky. Na všechny tyto průniky však protivzdušná obrana reagovala s veškerou tvrdostí. Ve čtvrtek 3. října 1963 odstartoval z letiště aeroklubu Bruck, asi 30 km od bavorského města Řezno, sportovní pilot George Nusser k cvičnému letu v kabině letounu Cessna L-19 a zřejmě vinou navigační chyby se dostal až nad naše území.

Proti němu vzlétly tři hotovostní stroje – ze základny Dobřany se zvedl stíhací letoun MiG-19S, v jehož kabině seděl kapitán Jan Foks, důstojník 5. stíhacího leteckého pluku. Z letiště v Českých Budějovicích vzlétl MiG-15bis s úkolem přehradit narušiteli cestu z jižního směru. A nakonec se z žateckého letiště zvedl třetí hotovostní stroj MiG-19PM s úkolem zablokovat severní směr na Karlovy Vary. Nejdřív se k německému stroji dostal Foks, který na něj provedl celkem tři nálety. S odůvodněním, že německý pilot nereagoval ani na výstražnou střelbu a dál se snažil uniknout směrem ke státní hranici, vypálil dávku přímo do trupu neozbrojené cessny, která se zřítila z výšky 800 metrů nedaleko Boru u Tachova. Pilot nepřežil.

Devatenáctky se těšily velké oblibě a jeden ze zalétávacích pilotů Aera Vodochody na ně vzpomínal: ,,Opravdu pěkné polétání bylo na devatenáctce těsně pod rychlostí zvuku. Měla totiž velký přebytek tahu motoru, a tak s forsáží se s ní daly dělat zázraky. Na konci dráhy dlouhé 2 500 metrů jsme dosahovali výšky přibližně 2 500 metrů. Byl to opravdový stoupák do nebe a s žádným modernějším letadlem jsem již takový start nedokázal.“ Pozemní personál si však MiG-19 tolik nepochvaloval pro jejich značnou komplikovanost a náročnost obsluhy. Měly navíc velmi nešikovně umístěné montážní otvory, a tak když mechanik do trupu upustil nějaké nářadí, musela se rozebrat celá zadní část trupu. 

Nové verze pro nové úkoly 

Na odstranění vad se pracovalo. Už roku 1956 vznikla vylepšená verze SF se silnějším motorem RD-9BF. Mnohem většího rozšíření se dočkala přepadová varianta P a pak ještě lépe vybavené MiGy-19PF. Sovětské velení těžce neslo jakékoliv narušení svého vzdušného prostoru a přeletům amerických průzkumných strojů chtělo zabránit za jakoukoliv cenu. Právě proto vznikla tato verze s přepracovanou přídí, ukrývající radiolokátor místo příďového kanonu. Měla lepší přístrojové vybavení a mohla operovat i v noci a za ztížených meteorologických podmínek.

Dokončení: Válečník s dlouhým životem: Legendární stíhačka MiG-19 (3)

Sověti také zavedli do výzbroje tepelně naváděné rakety R-3 a ,,péčka” dostala dva křídlové závěsy pro tyto střely. Devatenáctky se už na podzim 1957 účastnily několika neúspěšných pokusů o sestřelení špionážních U-2. Při známém incidentu s U-2 Francise Powerse 1. května 1960 zasáhla střela pozemního protiletadlového komplexu S-75 Dvina i jeden Powerse stíhající MiG-19P a jeho pilot zahynul. O dva měsíce později pak nad polárním kruhem sestřelila devatenáctka průzkumný RB-47H. V SSSR vzniklo v letech 1954–1960 celkem 1 891 letounů řady MiG-19. Už roku 1959 ale začala výroba mnohem modernějšího MiG-21, který začal devatenáctky v sovětském letectvu rychle nahrazovat. Typ ale čekal ještě dlouhý „druhý život“ v Číně.

Mořské vydry jsou nejen roztomilé, ale také mimořádně šikovné. Jako jediní mořští savci používají kamenné nástroje. S pomocí malých kamenů otevírají mušle a na pláži zase používají velké kameny jako kovadliny na rozbíjení mušlí.

V mezinárodním výzkumném týmu spojili síly biologové s archeology a použili na výzkum vyder a jejich chování archeologické metody. Nástroje jsou koneckonců nástroje, ať už je používají lidé, nebo vydry mořské. Biologové díky tomuto výzkumu zjistili, že vydry používají kamenné kovadliny výhradně na rozbíjení slávek. Že nejde o ojedinělý jev dokládá i zjištění, že tímto způsobem vydry otevřou zhruba jednu pětinu všech slávek, které snědí.

TIP: Pořádné kusy: V mokřinách jihozápadní Číny lovily vydry velké jako dnešní vlci

Ochránci přírody mohou pomocí nálezů bývalých vydřích kovadlin zmapovat místa, kde vydry mořské v minulosti žily. A archeologové zase přišli na to, že na skořápkách slávek je možné poznat, zda mušli rozbily vydry na kovadlině anebo lidé, kteří žili na pobřeží. To jim pomůže lépe zmapovat dávné lidské obyvatele přímořských oblastí. 

Po sto letech beze stopy

Více než deset let se zoologové z Tchaj-wanu a Spojených států marně pokoušeli získat důkazy o stálé existenci levharta obláčkového na Tchaj-wanu (poddruh Neofelis nebulosa brachyura). Na rozsáhlém území v horách rozmístili speciální pasti a 1 500 infračervených kamer – po levhartech však nebylo ani stopy.

Tuto 10 až 20 kg vážící šelmu poprvé popsal anglický přírodovědec Robert Swinhoe v roce 1862. Již po sto letech však tchajwanský levhart téměř vymizel. Poslední potvrzený výskyt byl v tchajwanských horách zaznamenán roku 1983.

Není návratu

V devadesátých letech minulého století svitla na chvíli nová naděje, když vědci v blízkosti Jüšanského národního parku objevili teritoriální značky, které mohly být dílem levharta obláčkového. Tato domněnka se však nepotvrdila. Existuje jen jediné místo, kde se na tchajwanského levharta můžeme podívat. Je jím Národní muzeum Tchaj-wanu, kde se nachází jeden vycpaný exemplář tohoto endemického poddruhu.

TIP: Pes dingo - Metla australské fauny v boji o nejmenší kontinent

Na první pohled je patrný zásadní rozdíl mezi tchajwanským levhartem a jeho himalájským protějškem – tchajwanský poddruh má totiž asi o polovinu kratší ocas. Jelikož druhého největšího masožravce Tchaj-wanu nechová žádná zoologická zahrada na světě, není naděje na jeho návrat do volné přírody. Ilegální lov a změny prostředí si vybraly svoji daň i na tomto asijském ostrově.

Jedinou pracovní povinností uchazeče je, aby se ve stanovený čas dostavil na pracoviště – tím je vlakové nádraží Korsvägen ve švédském Göteborgu. Po příchodu „nejzbytečnějšího zaměstnance“ se automaticky aktivují světla umístěná na nástupišti. Poté si může dělat co se mu zlíbí a nemusí ani zůstávat na pracovišti. Na konci „směny“ se ovšem musí dostavit zpět do práce a zhasnout.

Práce snů je nabízena na dobu neurčitou s platem 20 tisíc švédských korun (v přepočtu 50 tisíc Kč). K základnímu platu náleží roční bonusy, pravidelně zvyšovaná mzda, dovolená i příspěvek k penzijnímu pojištění.

TIP: Přepracovaní Jihokorejci volí vězeňskou celu před stresem moderního světa

Celý projekt je provokativním uměleckým vyjádřením dua Simon Goldin a Jakob Senneby, kteří uspěli v mezinárodní soutěži o podobě rekonstruovaného nádraží Korsvägen. Jejich nápad „peníze se dnes vyplácejí více než práce,“ zaujal porotce a umělci tak získali finanční podporu ve výši sedmi milionů švédských korun. Peníze nepoužili přímo na projekt samotný – aby se vyhnuli zdanění, založili nadaci a prostřednictvím ní investovali peníze do akciového fondu. Náklady na plat zaměstnance by tak podle jejich propočtů měly zajistit úroky a investiční zisky.

Projekt „Věčná zaměstnanosti“ se tímto svérázným a provokativním způsobem pokouší upozornit na skutečnost, že žijeme ve společnosti, v níž je návratnost kapitálu podstatně vyšší než průměrné zvyšování platů a peníze se tak dnes vyplácejí více než práce samotná.

Konkrétní výběr uchazeče o zaměstnání snů proběhne až v roce 2026, tedy v době, kdy by měla být rekonstrukce nádraží Korsvägen hotová. Základní popis pracovní pozice už ale autoři zveřejnili.

V době, kdy se nástup Františka Ferdinanda na trůn pokládal za hotovou věc a kdy nebezpečí císařovy smrti nebylo zdaleka tak akutní jako v roce 1916, připravila řada vynikajících mužů text jeho nástupního manifestu. A sám arcivévoda měl připravenu řadu kroků, které byl odhodlán okamžitě učinit.

V případě arcivévody Karla tomu tak nebylo. Do poslední chvíle trávil svůj čas mezi vojáky na frontě a do Vídně přijel jen pár dnů před císařovým skonem. Služba v poli mu znemožnila jakýkoli kontakt s vládou a ta zřejmě nepochopila, že vyhrocená doba světového konfliktu vyžaduje, aby říše byla připravena na každou situaci.

Všechno se změnilo

Svůj díl viny na tom nepochybně měl Karel sám, který (na rozdíl od Františka Ferdinanda) nehořel nedočkavostí po nástupu na trůn. Do poslední chvíle byl k Františku Josefovi naprosto loajální a respektoval všechny jeho pokyny. V mnoha hodnostářích to prý budilo dojem, že do budoucna žádný plán ani nemá. Mnozí dvorní hodnostáři a politikové měli sklon jej podceňovat. Avšak takřka okamžitě měli možnost poznat, jak moc se v novém panovníkovi mýlili.

Okamžitě poté, co se Karel I. ujal vlády, zrušil povinnost chodit na audience ve fraku. Úředníkům, kteří za ním chodili se služebními záležitostmi, podal ruku a před jednáním je vyzval, aby se posadili. Uherští ministři a poslanci mohli v hovoru s ním užívat své mateřštiny. Zatímco zesnulý císař odmítal z principu všechny technické vymoženosti, jeho nástupce jich využíval zcela přirozeně.

Okamžitě nechal do své pracovny nainstalovat několik telefonních přístrojů a pracoval s nimi jako s hlavním prostředkem jednání, když chtěl něco okamžitě vyřídit. Ke svému dvornímu vlaku dal připojit zvláštní vůz, vybavený třemi takzvanými Hughesovými telegrafy.

Ministr pro Čechy?

Mezi těmi, kdo císaři Karlovi kondolovali jako první, nemohl chybět uherský ministerský předseda hrabě Tisza. Dorazil do Schönbrunnu už 22. listopadu dopoledne a nový panovník jej okamžitě přijal v audienci. Rád slyšel z úst uherského politika ujištění, že si stejně jako on přeje co nejrychlejší ukončení války a nastolení míru. Současně Tisza Karlovi tlumočil přání Uhrů, aby se co nejrychleji nechal korunovat jejich králem. Císař neviděl důvod se tomu bránit, a proto již 23. listopadu podepsal výnos, v němž ohlásil svůj úmysl „nechat se tak brzy, jak jen to bude možné, korunovat králem Uher, Chorvatska-Slavonie a Dalmácie.“

Když císařovi spolupracovníci sice zdvořile, avšak rozhodně vyjádřili názor, že císařovo rozhodnutí nechat se korunovat uherským králem, nepatří k nejšťastnějším a je unáhlené, císař s nimi nesouhlasil. „Uhry jsou jen první v řadě,“ prohlásil. „Ostatně mám v úmyslu v co nejkratší době nechat se korunovat nejen v Uhrách, nýbrž také v Rakousku a v Čechách. Čechy musí obdržet své vlastní ministerstvo.“

Těžko říci, do jaké míry myslel svá slova vážně. V okamžiku, kdy je vyřknul, byl nepochybně o jejich pravdivosti přesvědčen. Vzdor tomu se nikdy nenaplnila a poslední rakousko-uherský panovník z rodu habsbursko-lotrinského zemřel o několik let později pouze jako korunovaný král uherský.

Výměna garnitur a změny v armádě

Především však nový císař zahájil velkou výměnu mezi těmi, kdo až doposud hlavu státu obklopovali. Nejdříve nahradil svými lidmi dvorské úředníky, kteří často odmítali vzít na vědomí změněnou situaci. Pak začal měnit ministry a další představitele státu a armády. S pomocí nových osob chtěl vyvést říši z války a dosáhnout míru. „Chci udělat všechno, abych hrůzy a oběti války zažehnal v co nejkratší době a abych Mým národům vrátil zpět těžce pohřešované požehnání míru“, stálo v manifestu, který vydal při příležitosti svého nástupu na trůn 22. listopadu 1916.

TIP: Nechuť ke všem novotám: Proč se císař František Josef bránil pokroku?

Jednou z prvních obětí jeho personálních změn se stal ministr zahraničí István hrabě Burián von Rajecz, Maďar, kterého Karel podezříval ze záměrného bojkotování mírových snah. Na jeho místo jmenoval Otokara hraběte Czernina z Chudenic, příslušníka staré české šlechty. Ale ani to nebyla dobrá volba, jak ukázala nepříliš vzdálená budoucnost. Poté 20. prosince 1916 dokonce jmenoval celou novou vládu, v jejímž čele stanul Heinrich hrabě Clam-Martinic.

Nový monarcha se ovšem neomezoval jen na výměnu osob v politickém vedení říše, ale změny provedl i v armádě. Začátkem prosince 1916 odvolal z funkce vrchního velitele arcivévodu Bedřicha a ujal se jí sám. Následně odvolal z postu náčelníka generálního štábu Conrada von Hötzendorf, s nímž měl dlouhodobé neshody. Tyto změny nebyly samoúčelné, panovník si tak cílevědomě vytvářel zázemí pro kroky k uzavření míru, jež plánoval a jímž chtěl svoji říši vyvést z války.

Deathmetalové texty bývají velmi nihilistické, často se zmiňují o smrti, brutalitě satanismu nebo třeba o pocitech beznaděje. Mnozí odborníci se doposud domnívali, že taková hudba musí své fanoušky nějak poznamenat.

Australští vědci nedávno zakončili dlouhodobý výzkum, v němž zjišťovali, jak různé typy hudby ovlivňují lidské emoce. Zabývali se i deathmetalem a zjistili, že navzdory extrémním textům i ilustracím své fanoušky neinspiruje k násilí ani nezeslabuje jejich vnímání takových jevů.

TIP: Vědci tvrdí: Komu je přes třicet, už v hudbě nic nového neobjeví

Paradoxně se ukázalo, že i deathmetal může u svých fanoušků vzbuzovat pocity radosti a spokojenosti. Vědci vypozorovali, že na lidi, kteří nejsou fanoušci deathmetalu, působí takový styl velmi odpudivým, až šokujícím dojmem. Příznivci deathmetalu si svoji hudbu naopak užívají, ať už sami nebo se svými přáteli. 

Americký filmový týdeník představuje veřejnosti raketomet T34 Calliope. Nástavba na tanku M4 Sherman unese 60 raket ráže 114 mm, které může obsluha odpalovat jednotlivě, po šesti či postupně všechny najednou. Video zachycuje jeho první nasazení v akci na západní frontě včetně složité procedury nabíjení. Komentátor poznamenává, že jediný tank dokáže zastoupit 15 baterií 105m houfnic a jedná se o jeden z nejmobilnějších raketometů. Existovaly celkem tři verze, první dvě se lišily počtem a umístěním trubic na vypouštění raket zatímco u poslední T34E2 vzrostla jejich ráže na 183 mm.

Raketomet vydával při střelbě velice charakteristický zvuk a němečtí vojáci se jej rychle naučily poznávat a právem se těchto smrtících zbraní obávali. Někteří Američené calliopy přirovnávali k děsivému ječení německého protějšku – raketometů nebelwerfer. Ty sice měly zpravidla větší ráži, ale nebyly tak pohyblivé. Zvláště efektivní jjsou pak záběry calliopy pálící v noci, doporučujeme pustit si nahlas také zvuk.