Korunní princ Rudolf se narodil 21. srpna 1858 v zámku Laxenburg u Vídně jako třetí dítě svých rodičů – 5. března 1855 porodila císařovna Alžběta dceru Žofii a o rok později, 15. července 1856, dceru Giselu. Ani tak vysoce postavenému páru, jako byli císařští manželé, se nevyhýbalo prosté lidské trápení: prvorozená dcera Žofie, od počátku slabá a nemocná, jim 29. května 1857 zemřela. O to větší radost oběma udělal příchod zdravého syna. 

Výchova vladaře

František Josef měl od počátku jasno. Následník musí být důstojným pokračovatelem jeho vladařského díla. Proto jej hned v průběhu prvního dne života jmenoval plukovníkem a majitelem 19. pěšího pluku a do kolébky mu udělil řád Zlatého rouna. Chtěl mít jistotu, že z jeho syna vyroste silný muž, odolný vůči nepřízni života. 

Společně se svou matkou arcivévodkyní Žofií proto vybírali malému chlapečkovi vychovatele, kteří se jim zdáli vhodní ke splnění tohoto náročného úkolu. Jejich volba však nebyla šťastná od samého začátku. O Rudolfa se starali lidé, kteří neměli s výchovou dětí žádné zkušenosti a naopak jej traumatizovali a psychicky deptali. Teprve energický zásah princovy matky, císařovny Alžběty v roce 1865, přivodil změnu. Malý Rudolf dostal nové učitele, kteří se dokázali vžít do jeho pocitů a z největších problémů jej vyvedli.

Sečtělý rebel

Z malého Rudolfa vyrostl inteligentní a vzdělaný mladý muž (uměl též dobře česky), který se výrazně odlišoval od svého otce. Zatímco František Josef od svého nástupu na trůn nepřečetl jedinou knihu, jeho syn se věnoval vědě. Navázal přátelství se známým zoologem Alfredem Brehmem, pod jeho vedením se věnoval ornitologii a společně s ním podnikl výzkumnou expedici po Dunaji, kterou popsal v cestopisném spisu Patnáct dní na Dunaji. Rudolf stanul také v čele autorského kolektivu, který připravoval mnohosvazkovou encyklopedii Rakousko-Uhersko slovem a obrazem a přispíval do ní vlastními články.

Od svého otce se korunní princ odlišoval i politickými názory. Na rozdíl od něj, přesvědčeného konzervativce, smýšlel liberálně. Pod vlivem poznávací cesty do Velké Británie napsal brožuru Rakouská šlechta a její konstituční poslání, která měla pouhých 48 stran. Musel ji samozřejmě vydat anonymně, avšak vyvolala pozornost, neboť v ní rakouské aristokracii vyčítal, že připadá „znalci její slavné minulosti téměř jako zřícenina kdysi hrdé budovy“. František Josef se s Rudolfem o politice i své vládě odmítal bavit a všechny jeho pokusy odbýval ponižující poznámkou, že „Rudolf už zase žvaní“. 

Rychlá degradace

V roce 1881 se korunní princ na přání otce oženil s belgickou princeznou Štěpánkou. Manželství nebylo šťastné a Rudolf nabyl dojmu, že jeho život je marný. Všechno, čemu se musel v životě věnovat, jej naplňovalo omrzelostí, nespokojeností, zmocňoval se jej pocit zbytečnosti. Začal se utíkat k alkoholu, vyhledával ženskou společnost, novým smyslem života se mu stala milostná dobrodružství, při nichž prakticky nerozlišoval mezi ženami ze šlechtické společnosti či prostitutkami. 

Není se co divit, že brzy onemocněl kapavkou, která se tehdy, před objevem antibiotik, nedala účinně léčit. Následník trpěl velkými bolestmi a lékaři mu k jejich utlumení doporučili užívání morfia, které zapíjel šampaňským či koňakem. Není divu, že se z něj brzy stal narkoman a alkoholik. Život mu působil jen utrpení, a proto stále častěji pomýšlel na smrt. 

Smrt v Mayerlingu 

Lovecký zámeček Mayerling se nachází nedaleko města Baden ležícího asi 26 km jihozápadně od Vídně. Korunní princ Rudolf sem rád zajížděl trávit volný čas, nejčastěji s loveckými přáteli či s některou ze svých nových milenek. V roce 1888 navázal nový vztah s mladičkou, teprve šestnáctiletou baronesou Mary Vetserovou; před léty prožil milostný románek také s její matkou Helenou. Bylo to v době, kdy jej zdravotní potíže trápily pořád víc a před ním se kupily zdánlivě neřešitelné problémy. Rudolf se rozhodl, že z nich unikne sebevraždou a Mary Vetserovou přesvědčil, aby dobrovolně odešla ze života společně s ním. Skutečně ve středu 30. ledna 1889 našel komorník v princově ložnici na zámku Mayerling jejich mrtvá těla vedle sebe v posteli. 

Byl to šok – následník trůnu sebevrahem, cizoložníkem a bylo skoro jisté, že má na svědomí i smrt své velmi mladé milenky. Mary Vetserová tedy byla narychlo a v tajnosti pochována na hřbitově v nedaleké vsi Heiligenkreuz a jakékoli zmínky o ní byly dlouho utajovány. Přední odborníci lékařské vědy na vídeňské univerzitě pak měli potvrdit, že Rudolf zemřel nešťastnou náhodou na honu. O míře svobody v habsburské monarchii však svědčí, že to odmítli udělat, neboť to neodpovídalo pravdě. Stejně tak odmítli vydat prohlášení, že zemřel na mrtvici.

TIP: Když morfium nestačí: Zrádná kapavka otevřela Rudolfovi cestu k Mayerlingu

Nakonec musel dvůr oznámit, že jednatřicetiletý korunní princ spáchal sebevraždu v pomatení smyslů, aby mohl mít církevní pohřeb a aby jeho ostatky mohly spočinout po boku habsburských předků v Kapucínské kryptě. Císař František Josef I. nechal zámeček v Mayerlingu přestavět na ženský klášter a dnes zde nejtragičtější událost jeho života připomíná jen malé muzeum. 

Od začátku to měla být kosmická loď, která však nikam nepoletí. Jeden krátký „let“, u nějž půjde o každý milimetr, ji ovšem přece jen nemine: 35 tun materiálu a deset let práce se v budoucnu zanoří do zatopeného lomu v obci Jesenný u Železného Brodu a jeho temné vody napodobí nekonečný vesmír. 

Na sklonku loňského prosince se zařízení nazvané Hydronaut konečně dostalo na hladinu. „Je před námi samozřejmě ještě spousta práce. Ale díky tomu, že jsme na vodě, už můžeme testovat jednotlivé systémy, jestli jsme všechno správně spočítali a podobně,“ vysvětluje autor projektu a profesionální potápěč Matyáš Šanda. 

Světový unikát 

Hydronaut představuje něco mezi ponorkou a speciálním potápěčským zvonem zvaným keson. V malém prostoru bude jednou tříčlenná posádka pobývat celé týdny, a na dně lomu tak zažije třeba simulaci letu k asteroidu či na rudou planetu. „Technologicky už dnes dokážeme doletět i na Mars, problém však pořád spočívá v lidské povaze, v našich vlastnostech,“ vysvětluje Šanda. A dodává, že rizika vznikající v reálném vesmíru lze srovnat s těmi v jeho projektu – ani tam nesmí dojít k žádné chybě. 

Ačkoliv se to zdá neuvěřitelné, v současnosti nemá český projekt obdoby. Ve světě existuje pouze jedno takové zařízení: Patří NASA a odpočívá na Floridě, v hloubce asi 15 metrů. Pochází však již z 80. let minulého století, a je tudíž značně zastaralé. 

Na seznamu ESA

Sen malého kluka a pozdějšího profesionálního potápěče Matyáše Šandy zaujal širokou veřejnost, ale také Evropskou vesmírnou agenturu (ESA). Jenže zařízení musel postavit sám a z vlastních zdrojů. Pomohla sbírka na internetu, nejrůznější dary, a hlavně čas a ruce party kamarádů, většinou rovněž potápěčů.

„Když se mě Matyáš zeptal, jestli bych svařil ponorku, odpověděl jsem, že ponorku jsem ještě nikdy nedělal, ale naučím se to,“ vzpomíná na začátky projektu dlouholetý člen týmu Jiří Valášek. 

Při vývoji Hydronauta museli často postupovat svépomocí. Podle Šandy jim totiž nikdo nemohl říct, jak zařízení vyrobit, už proto, že se jedná o unikát. Pracovali na něm tudíž dlouhých deset let – aby se pak účastníci experimentu mohli zavřít na dně jezera, pít svoji filtrovanou moč, pěstovat ředkvičky a monitorovat vlastní stres… Právě tak ovšem jednou zřejmě budeme dobývat vesmír.  

Modul podle Apolla 

Tubus Hydronauta má objem 20 m³, stejně jako moduly programu Apollo, které dobývaly Měsíc. Jeho průměr byl zvolen s ohledem na to, aby se vešel na současné rakety. V obytné části se nacházejí lůžka i sezení pro tři členy posádky, miniaturní kuchyň a nádrž na moč, jež bude dál pokračovat do systému akvaponie pro pěstování rostlin bez půdy.

TIP: Z garáže profesionálního pilota se stal dokonalý letecký simulátor Boeingu 737

Ven se bude chodit přes přechodovou komoru. Pohyb potápěče, změny tlaku – to vše má odpovídat skutečným podmínkám ve vesmíru. „Dýchání zajistíme třemi způsoby: Systém nargilé tvoří hadice vedená ze základny pod vodou. Dál se jedná o rekuperaci vzduchu a záložní tlakové láhve po obvodu stanice,“ vysvětluje Šanda. 

Hned vedle lomu stojí bývalý mlýn na kámen, kde už se buduje zázemí pro vědce, kteří budou sledovat reakce posádky. Šandův plán je promyšlený do nejmenších detailů, na dně pomůže trénovat nejen budoucí dobyvatele kosmu, ale třeba i policejní potápěče, záchranáře či pyrotechniky. 

Číslo pí je jednou z nejvýznamnějších matematických konstant. Zároveň je to číslo zvláštní povahy, které například není možné vyjádřit podílem dvou celých čísel ani ho nelze zkonstruovat kružítkem a pravítkem. Generace matematiků se ho neustále snaží zpřesňovat, na stále větší počet desetinných míst. 

Japonská počítačová specialistka Emma Haruka Iwao, která pracuje na vývoji cloudu Google, oslavila letošní den Pí (14. 3.) velmi stylově. S využitím výpočetní síly googlovského cloudu vypočítala číslo pí na rekordní počet desetinných míst. Dosavadní rekord byl téměř 9 bilionů desetinných míst, Iwao to zvládla na neuvěřitelných 31,4 bilionů desetinných míst.

TIP: Důstojná oslava: Číslo pí už známe na dalších 9 bilionů desetinných míst

Aby Iwao mohla spočítat tak ohromně rozsáhlé číslo, použila program, který pracoval s 25 virtuálními počítači v cloudu Google, uvnitř struktury Compute Engine. Samotný výpočet zahrnoval 170 TB dat, což zhruba odpovídá celé tištěné části Knihovny Kongresu, národní knihovny Spojených států.

United Launch Alliance, což je společný podnik společností Boeing a Lockheed Martin, v pátek 15. 3. 2019 vypustila pro americké letectvo z mysu Canaveral na Floridě vojenský komunikační satelit WGS-10. Pro nosnou raketu Delta IV Medium to byl 39. start v pořadí a zároveň předposlední start v historii. Po příštím startu v létě půjde tento typ nosné rakety do výslužby.

Satelit se po vynesení do vesmíru ocitl na parkovací nízké oběžné dráze. Odtud by se měl přesunout na vysokou geosynchronní oběžnou dráhu, což satelitu zabere asi 4 měsíce. Na této dráze ho americké letectvo bude testovat, dokud se velení armády nerozhodne, že satelit WGS-10 nastoupí do služby.

Vojenský satelit za téměř půl miliardy dolarů

WGS-10, jehož cena činí asi 424 milionů dolarů (přes 9,6 miliard Kč), je desátým komunikačním satelitem satelitní sítě Wideband Global Satcom. Satelity sítě WGS poskytují širokopásmovou komunikaci pro ozbrojené síly USA, a také pro jejich spojence. První satelit této sítě odstartoval na oběžnou dráhu v roce 2007.

TIP: Ve službách Pentagonu: Raketa SpaceX poprvé vynesla tajný armádní satelit

Podle vyjádření představitelů US Air Force se komunikační síť WGS po přidání desátého satelitu stane systémem s největší kapacitou pro vojenskou komunikaci ve Spojených státech. Provoz sítě WGS zajišťuje letka 4th Space Operations Squadron, která sídlí na Schrieverově letecké základně nedaleko Colorado Springs, stát Colorado.

Koncem 50. let poskytla Moskva Pekingu několik vzorových MiGů-19 a podklady pro jejich výrobu. V březnu 1958 začaly práce na sériové výrobě a už 17. prosince téhož roku se od vzletové dráhy odlepil první stroj. Plán výroby se v letech 1959 a 1960 dařilo plnit a překonávat, mělo to však jednu vážnou chybu. Letouny vyráběné nedostatečně kvalifikovaným personálem trpěly nízkou kvalitou zpracování a už jejich zalétávání skončilo několika haváriemi. Čínské vzdušné síly je tedy nemohly převzít a nakonec musel výrobní program začít příští rok pod dohledem Sovětů úplně od začátku.

Velmi pečlivě se stavěly nové prototypy a teprve v prosinci 1963 vzlétl první sériový Šen-jang Jian-6. Ten konečně dosahoval kvality svého sovětského vzoru a od verze S se lišil prakticky jen kanony ráže 23 mm. V průběhu 60. let následovaly další série Jian-6A odpovídající sovětské verzi P a Jian-6B, který se shodoval s verzí PM. V SSSR se nikdy nevyráběla cvičná devatenáctka, v Číně však po ní existovala taková poptávka, že se do výroby dostala i dvoumístná varianta Jianjio-6. Čínské devatenáctky se dostaly několikrát i do boje a 20. září 1965 sestřelily americký F-104 Starfighter. Jeho pilot se musel katapultovat a padl do zajetí. O dva roky později dvanáct strojů J-6 svedlo souboj s tchajwanskými starfightery a při jedné ztrátě jeden poslaly do moře. 

Čínské varianty v boji 

Stíhací jiany se dařilo ve velkých počtech i vyvážet. Už v září 1965 po válce s Indií jich Pákistán objednal několik desítek a nakonec jich v zemi létalo na 260. Dostaly britské přístrojové vybavení, vystřelovací sedačky Martin-Baker a mohly nést dvě protiletadlové řízené střely Sidewinder nebo jejich čínské bezlicenční kopie. Když roku 1971 vypukla druhá válka s Indií, tvořily páteř pakistánského stíhacího letectva a létaly u tří perutí. Účastnily se mnoha bojů včetně operace Čingischán – útoku na 11 indických letišť večer 3. prosince 1971. Ta ale udeřila převážně do prázdna, neboť Indové měli většinu letounů ukrytých v podzemních hangárech.

Konflikt trval jen do 16. prosince 1971 a mnoho informací o konkrétních soubojích za účasti jianů není známo. Udává se, že si během něj připsali asi šest sestřelů včetně nejméně jednoho indického MiGu-21. Devatenáctky v této zemi létaly více než 35 let a poslední kusy pákistánské letectvo slavnostně vyřadilo až 27. března 2002.

Vietnamská kariéra

Mezi lety 1968–1969 nakoupil severní Vietnam v Číně celkem 56 kusů Jianů-6 a v dubnu 1969 je dostal 925. stíhací pluk. V té době ale boje na obloze na nějakou dobu utichly, a tak se do akce dostaly až po začátku operace Linebacker v květnu 1972. Během té se střetávaly hlavně s rychlejšími F-4 Phantom II a 8.–23. května jich sedm sestřelily. Zaplatily za to ztrátou deseti strojů – i když američtí stíhači nárokovali celkem 35 devatenáctek. Podle vzpomínek mnoha veteránů z nich měli respekt, neboť mohly odpalovat řízené střely R-3 na velkou vzdálenost a zároveň pálit z kanonů z blízka.

Byly také mnohem obratnější než americké Phantomy II. Výroba Jianů-6 běžela až do roku 1984 a dvoumístných variant ještě o dva roky déle, jde tedy o nejdéle vyráběný bojový letoun v historii. Celá čínská produkce řady J-6 se odhaduje na 4 500 kusů. Přes počáteční potíže se zvýšila spolehlivost stroje, který tvořil základ leteckých sil mnoho desetiletí. Řada z nich později skončila v zemích třetího světa a Čína neměla nejmenší problém dodávat je i do zemí, na které zbytek světa uvalil zbrojní embarga. Létal proto také v Bangladéši, Iráku, Íránu, KLDR, Tanzanii nebo Zambii.

Bitevník pro chudé 

Už v létě 1958 se v továrně v Nančangu začalo pracovat na stíhací bombardovací a bitevní variantě vycházející z MiG-19. Křídla a ocasní plochy zůstaly bez podstatnějších změn, konstrukční tým však zásadně přepracoval trup. Příď měla špičatý aerodynamický kryt, dvojici postranních lapačů vzduchu a modifikovaný překryt pilotní kabiny plynule přecházející do trupu. Toto řešení uvolnilo příď trupu pro palubní radiolokátor a avionické vybavení. Navíc zlepšilo velmi omezený výhled z pilotní kabiny směrem dolů, což je pro bitevní stroje zásadní.

Trup také ukrýval pumovnici, která se však neosvědčila a u sériových strojů se užívala pro další palivové nádrže. Výzbroj tvořila dvojice kanonů ráže 23mm, raketnice pro neřízené střely a pumy do celkové váhy dvou tun. Na vnější křídelní závěsníky šlo zavěsit řízené střely Sidewinder či jejich čínské kopie a letoun případně mohl nést i atomovou pumu o síle do 20 kilotun. Vývoj se ale komplikoval a v době „velkého skoku“ došlo i k rozpuštění celého třísetčlenného konstrukčního týmu. V roce 1963 byl ale program obnoven a 4. června 1965 vzlétl první prototyp.

TIP: Rachot kanonů na vietnamském nebi: Souboj stíhaček F-8 Crusader vs. MiG-17

Sériová produkce Nančangu Q-5 se rozběhla až koncem roku 1969. Výroba dala stovky kusů a od února 1983 začalo stroje odebírat i pákistánské letectvo. Vývoj Q-5 pokračoval v 80. letech k verzím s francouzským a italským elektronickým vybavením. Jejich výrobě však zabránilo embargo uvalené na Čínu po masakru na náměstí Nebeského klidu v roce 1989. Sériová produkce řady Q-5 defi nitivně skončila až v roce 2002, přičemž ve velkých počtech v Číně stále létají. Podařilo se je rovněž prodat do řady zemí, které měly často problém opatřovat si zbraně jinde. Dosud létají v Barmě, KLDR, Súdánu, Pákistánu a v Bangladéši. 

Korálové útesy v dnešním světě čelí mnoha nepříjemným hrozbám. Významnou roli v ohrožení korálů hraje i velký příliv živin, který kvůli lidské civilizaci proudí z pevniny do oceánu. Nový výzkum ale ukazuje, že živiny nemusí vždy korálovým útesů jen škodit.

Odborníci si již dříve všimli, že korálové útesy v mnoha částech světa bývají vystaveny často i velkému množství guána, čili trusu generací mořských ptáků. O guánu se dlouho ví, že jde o kvalitní hnojivo pro rostliny. Jeho účinek na korálové útesy ale nebyl až dodnes známý.

TIP: Umělé konstrukce v oceánu jsou přesně to, co koráli potřebují

Novozélandští výzkumníci prostudovali korálové útesy na dvou místech souostroví Fidži. U ostrova Namena se korálové útesy rozkládají v blízkosti pobřežního lesa, který je osídlený spoustou mořských ptáků a u ostrova Cousteau se zase poblíž korálových útesů prakticky neobjevují žádní ptáci, tedy i žádné guáno. Po jednom roce se ukázalo, že u ostrova Namena, tedy v místech s množstvím guána, rostou koráli až čtyřikrát rychleji, než u ostrova Cousteau, tedy bez guána.

V prakticky každém lidském těle „hibernuje“ řada virů. Jsou to neaktivní sekvence DNA, které „spí“ a čekají na nějaký podnět, který by je vzbudil a přiměl k činnosti. Nový výzkum NASA ukazuje, že takovým podnětem, bohužel, může být i pobyt ve vesmíru.

Satish K. Mehta z výzkumného centra NASA Johnson Space Center a jeho spolupracovníci zjistili, že u více než poloviny členů posádek na palubě amerických raketoplánů a Mezinárodní vesmírné stanice došlo k probuzení „spících“ herpesvirů. Zřetelné příznaky se sice projevily jenom u malé části astronautů, odborníci jsou ale znepokojeni.

Spící virová hrozba

Výsledky výzkumu naznačují, že se míra probouzení spících virů u astronautů zvyšuje s délkou pobytu ve vesmíru. Spící viry se tím pádem stávají významným zdravotním rizikem pro účastníky dlouhodobých misí ve vesmíru, jako jsou cesty na Mars a ještě dál do hlubin Sluneční soustavy.

TIP: Nový výzkum: Lety do vesmíru mění astronautům jejich mozek

Vědci se domnívají, že hlavním viníkem aktivace spících virů je stres. Astronauti jsou sice perfektně vycvičení, ale pobyt ve vesmíru je velmi náročný a nepochybně je plný stresu. Na druhou stranu, spící viry nepředstavují osudový a nepřekonatelný problém. NASA teď spouští výzkum rychlých detekčních systémů pro odhalování spících virů, a také možných léčebných postupů, s nimiž by bylo možné takové viry v těle eliminovat. Jde tak vlastně i o dobrou zprávu - výsledky výzkumu NASA mohou přinést prospěch nejen astronaůtům, ale i lidem na Zemi. Ostatně podobně, jako tomu bylo již mnohokrát v historii.

Lidé pijí zelený čaj už tisíce let a mnozí věří v jeho léčivé účinky. Až v dnešní době je ale možné ověřit, jak to s léčivostí zeleného čaje vlastně je. Američtí odborníci na výživu si nedávno posvítili na to, zda je zelený čaj užitečný jako nástroj prevence obezity.

Vědci připravili experiment, v němž krmili pokusné myši stravou s vysokým obsahem tuku a zároveň části z nich přimíchávali do jídla zelený čaj v množství, jako kdyby člověk vypil 10 šálků zeleného čaje denně. U myší sledovali celou řadu parametrů, počínaje jejich váhou a množstvím tělního tuku, až po složení střevní mikroflóry.

TIP: Nový trik pro léčbu obezity: Biochemická cigareta

Ukázalo se, že myši na tučné stravě, které dostávaly zelený čaj, přibraly asi o 20 procent méně, než myši, které měly tučnou stravu bez zeleného čaje. Také se u nich vyvinula nižší rezistence vůči inzulínu, což je významný faktor při vzniku a rozvoji diabetu a měly i zdravější střevní mikroflóru. Jinými slovy, zdá se, že pití zeleného čaje chrání před obezitou a jejími projevy, přinejmenším u myší.

Ohromné množství zlatých prutů, drahokamů, mincí i uměleckých předmětů – zkrátka poklad, který si přízvisko „carský“ s hodnotou tehdejší miliardy rublů (dnešního 1,8 bilionu korun) rozhodně zasloužil. Skončil však za nevyjasněných okolností neznámo kde a podle některých názorů nebyl na vině nikdo jiný než českoslovenští legionáři. 

Ruský zlatý poklad se nejdřív pevně pojil s Petrohradem, ale když v roce 1917 došlo ke svržení carské vlády a bolševický převrat byl na spadnutí, musel se přesunout na bezpečnější místo – do Kazaně. A právě tam se jeho příběh začal spojovat s československými legionáři: Měli totiž vzácný náklad po cestě chránit. 

Zlato na Sibiři

Do cíle sice vlak s původně plně naloženými vagony, jichž mělo být asi osmdesát, dorazil. Bolševický puč však záhy vzplál i v Kazani, a tak se poklad v doprovodu legionářů stěhoval znovu – do Samary, Ufy a následně do Čeljabinsku a Omsku. Tam se pak roku 1918 odehrál státní převrat, načež se novým „nejvyšším vládcem Ruska“ stal vůdce Bílé armády brojící za obnovení carství, admirál Alexandr Kolčak. 

Do klína mu spadlo i zlato, které prý částečně posloužilo k posílení armády, ale bez úspěchu. Když do Omsku roku 1919 dorazila sovětská vojska, Kolčakovu vládu svrhla a generál musel uprchnout. Ochranu jeho osoby i pokladu opět převzali legionáři, plány jim však zkřížili Sověti: Legionáři jim museli výměnou za bezpečný průchod vydat jak Alexandra Vasiljeviče, tak zlato. Tou dobou už prý ovšem z cenného kovu zbývala jen třetina a původních 80 vagonů se smrsklo na 28. 

TIP: Revoluční dobrovolná vojska: Jaké byly osudy československých legií v Rusku?

Generála prakticky okamžitě popravili a samozřejmě se vyrojily spekulace, kam zmizela závratná část carského zlata. Podle některých názorů byli na vině právě legionáři: Poklad měli údajně použít na financování rodícího se Československa, zajistit s ním vysoký kurz a stabilitu koruny nebo podpořit vznik bohaté Legiobanky. Důkazy ovšem chybějí a naopak existuje řada dokumentů, jež potvrzují, že vše bylo v pořádku – už proto, že za předání nákladu ručili legionáři hlavou. Zda se tedy část zlata ztratila ještě pod Kolčakovým vedením, nebo až po jeho vydání bolševikům, tak zůstává stále nejasné...

V České republice se roční počet bouřkových dnů pohybuje od 17 v nížinách po 35 na vrcholcích hor. Přitom se 95 % bouřek odehrává mezi dubnem a zářím, nejvíce z nich pak během června. Troufám si proto tvrdit, že elektrostatický bleskový výboj, jak je blesk meteorologicky správně nazýván, spatřil na obloze každý z vás.

Jak se rodí blesky?

Všechny druhy blesků mají společné to, že se rodí v oblaku typu cumulonimbus – tzv. bleskovém oblaku. Právě v něm dochází k separaci kladných a záporných nábojů a vzniku center elektrických nábojů – tedy kapek vody nebo ledu. Kladně nabité částice se přitom soustředí v horní části oblaku, ve spodní části jsou záporně nabité krystaly. Mezi horní a spodní částí oblaku vzniká silné magnetické pole a následně elektrický výboj.

K výboji dochází nejčastěji mezi kladným a záporným centrem uvnitř oblaku nebo mezi dvěma oblaky – v obou případech hovoříme o blescích uvnitř oblaku. V menší míře dochází k výboji mezi oblakem a zemským povrchem, což označujeme jako blesk do země. Blesky jsou sice potenciálně nebezpečným jevem, ale na druhou stranu jsou i významným přirozeným zdrojem oxidů dusíku.

Větve, perly i stuhy

Mezi oblakem a zemí se nejčastěji vyskytuje takzvaný blesk čárový – viditelná část jeho kanálu totiž není rozvětvená. První výboj, označovaný jako vůdčí, je prakticky neviditelný. Míří rychlostí kolem 200 km/s k Zemi a když se dostatečně přiblíží k zemskému povrchu, začne proti němu stoupat tzv. vstřícný výboj. Poté dochází ke spojení vůdčího a vstřícného výboje a vzniku tzv. kanálu blesku. V něm se vytvoří zpětný výboj, který je dobře a jasně viditelný a dosahuje stokrát vyšší rychlosti než vůdčí výboj. Zpětných výbojů proběhne v jednom kanálu v průměru kolem čtyř. Rychle rostoucí teplota v kanále blesku zapříčiní zvětšení objemu vzduchu a následnou tlakovou vlnu, kterou známe jako hrom.

Opakem čárového blesku je blesk rozvětvený, jehož viditelná část se větví. Ramena větví většinou končí v atmosféře; pouze 5 % z nich se dotkne země. Perlový blesk je typický přerušovaným kanálem blesku. Na obloze vydrží nejdéle ze všech typů a zahlédnout ho můžete při silném dešti. Velmi řídce je možné spatřit blesk stuhový, jenž je charakteristický velkou šířkou kanálu a tím i dobrou viditelností.

Nevyzpytatelný a nepoznaný

Kulový blesk je nesmírně výjimečný, zvláštní a doposud ještě ne úplně objasněný jev. Většinou bývá popisován jako koule o průměru 10 až 20 cm, oranžové, červené nebo žluté barvy. Jestliže se s ním setkáte, můžete to považovat za ohromné štěstí. V České republice je doposud nejznámější případ výskytu kulového blesku datován na 28. října 2000 v Brně.

Pro vědce zůstává tento fenomén doposud oříškem, což potvrzují i hypotézy jeho vzniku, které se dají jednoduše rozdělit na mimozemské a pozemské. Ty druhé jmenované jej vysvětlují jako výsledek fyzikálních, chemických, elektrických a dokonce i jaderných reakcí v atmosféře.

TIP: Nejbouřlivější místo na Zemi? Nekonečná bouře s milionem blesků za rok

Teprve v roce 2006 se vědcům Antoniu Pavaovi a Gersonu Paiveovi z Federální univerzity v brazilském Pernambucu podařilo při experimentu vytvořit kulový blesk o velikosti ping-pongového míčku. Jejich „výrobek“ se po laboratoři proháněl celých osm sekund.