Druhým místem, kde komunisté obráncům řádně zatopili, se stalo bývalé hlavní město z císařských dob Hue. Ho Či Min o jeho dobytí velmi stál, neboť šlo o symbol vietnamské nezávislosti.

V předchozích dnech tam pronikly tisíce severovietnamských vojáků vydávajících se za civilisty, ve 2.00 ráno 31. ledna došlo k prvním střetům a záhy začaly městem otřásat exploze. To přešly do akce hlavní síly v čele se dvěma pěšími pluky a ženijním i raketovým praporem. Do cesty se jim postavila 1. divize jednoho z nejschopnějších jihovietnamských generálů Ngo Quang Truonga.

Fatální chyba

Ten však udělal fatální chybu, neboť věřil, že komunisté budou respektovat status Hue coby otevřeného města, a rozmístil své muže v jeho okolí. Když došlo k útoku, v samotném městě se nacházeli jen průzkumníci a zahraniční vojenští poradci. Do večera tak komunisté ovládli většinu čtvrtí, přičemž odolalo pouze velitelství uprostřed citadely obehnané hradbami i vodním příkopem a opevněné domy poradců.

Útočníkům se povedlo obsadit okolní silnice a železnice, přesto tam ihned začaly proudit posily včetně části 3. tankového praporu americké námořní pěchoty. Palebná síla tanků M48 sehrála při osvobozování Hue významnou roli, ovšem v úzkých ulicích se projevila jejich zranitelnost a tankisté utrpěli těžké ztráty. Ještě dlouho po příjezdu posil se Američanům nedařilo protivníka vytlačit a panovaly obavy z vlivu bitvy o starobylé město na veřejné mínění.

Poničený symbol

Spojené státy se dlouho zdráhaly nasadit v historickém centru artilerii či letectvo, a tak nastoupila pěchota s úkolem čistit dům po domu. Tankisté museli před každým výstřelem žádat o povolení. A zatímco se boje vlekly, záběry šarvátek poškozujících cenné budovy pobuřovaly americkou veřejnost. Jihovietnamské 1. divizi podpořené trojicí praporů USMC nakonec trvalo 25 dní, než město nepřátel zbavila.

Šest stovek mrtvých a 3 000 raněných ve vlastních řadách měly devastující účinky na morálku amerických vojáků, jejichž víra v rychlé vítězství ve Vietnamu se začala vytrácet. Zdaleka nejhůře ale boje v Hue postihly civilisty. Polovina města se ocitla v troskách a 116 000 ze 140 000 obyvatel ztratilo střechu nad hlavou. Navíc spolu s partyzány v ulicích řádili i političtí komisaři, kteří likvidovali „nepřátele lidu“ – od kněží a učitelů po státní zaměstnance či úředníky. Než boje v Hue skončily, povraždili komunisté minimálně 3 000 osob, jejichž těla skončila v masových hrobech. 

Rozporuplný výsledek 

Po týdnu od prvních výstřelů ofenzivy Tet začalo být hanojské generalitě zřejmé, že komunistické jednotky jsou na pokraji sil. Boje většího rozsahu už probíhaly pouze u Saigonu, Hue a Khe Sanh. Na většině území jižního Vietnamu spojenci buď pronásledovali prchající zbytky útočníků, nebo dokončovali vyčišťovací operace. Za první dva týdny bojů musel severní Vietnam odepsat 32 000 padlých a 5 800 zajatých, obránci pozbyli 2 800 jihovietnamských a 1 000 amerických vojáků.

Během celé útočné operace Hanoj ztratila na 45 000 mrtvých a 7 000 zajatých. Dne 21. února se velitelé Vietkongu pokusili spojit rádiem s přeživšími oddíly a vydali rozkaz k všeobecnému ústupu. Pouze jednotky u Khe Sanh a v Hue měly setrvat na pozicích a byly tak de facto obětovány. Z vojenského úhlu pohledu skončila ofenziva Tet pro komunisty zdrcující porážkou. Mnohé jednotky zaznamenaly více než 90% ztráty a v některých oblastech Vietkong takřka přestal existovat. „Osvobozovací“ úlohu partyzánů musela převzít regulérní severovietnamská armáda, kterou ovšem netvořili ideologicky přesvědčení bojovníci, ale mladí branci.

Povstání se nekoná

V důsledku této změny se tvář konfliktu ve Vietnamu přerodila z národněosvobozeneckého boje ve střet dvou suverénních států. Nezdařil se ani Ho Či Minův politický cíl, neboť v žádném z napadených měst nedošlo ani k náznaku levicového povstání. Namísto sympatií vzbudili komunisté na jihu jen nenávist – zejména poté, co se veřejnost dozvěděla o zvěrstvech v Hue. Ačkoliv podceňovaná jihovietnamská armáda bojovala nad očekávání srdnatě, saigonská politická garnitura po ofenzivě Tet přece jen čelila vážným problémům.

TIP: Najdi a znič aneb Pěšákova válka: Americká pěchota ve Vietnamu

Musela se především urychleně postarat o 627 000 osob, které boje připravily o přístřeší, a postižené rodiny brzo obdržely příděly peněz, cementu i střešních krytin. V jistém slova smyslu však severní Vietnam přece jen dosáhl vítězství. Kvůli často zkreslenému a senzacechtivému zobrazení bitvy v médiích totiž americká veřejnost vnímala výsledek bitvy o svátcích Tet jako porážku. Záběry ostřelování historických čtvrtí z děl i letadel, mrtvá těla v civilních šatech… To vše televize „dopravila“ až do obývacích pokojů a vyvolala šok. Mnoho vlivných lidí v USA se v roce 1968 začalo otevřeně stavět proti válce a vyvíjet nátlak na vládu, aby armádu z Asie stáhla. A tak zatímco před ofenzivou Tet usiloval Washington ve Vietnamu o vojenské vítězství, po ní už jen hledal cesty, jak z války s co nejmenšími škodami ven… 

Spojení mezi specifickým tělesným pachem a Parkinsonovou chorobou je pro vědce a lékaře známé už několik let. Na počátku tohoto zvláštního objevu byla Skotka Joy Milneová. Tato zdravotní sestra si počátkem osmdesátých let všimla u svého manžela zvláštního tělesného zápachu. Ten pak o šest let později onemocněl Parkinsonovou chorobou. Joy Milneová si souvislost mezi pachem a onemocněním svého manžela uvědomila až později, když se začala setkávat s dalšími pacienty s touto chorobou.

V roce 2012 se Milneová zúčastnila experimentu, v němž prokázala, že dokáže čichem rozeznat pacienty s Parkinsonem. Od té doby se tým britských vědců snaží izolovat a identifikovat látky, které jsou zodpovědné za pach Parkinsonovy choroby. Nyní se zdá, že je úsilí vědců konečně korunováno úspěchem.

TIP: Jak poznat Parkinsonovou chorobou: Britka umí nemoc rozpoznat svým čichem

Pomocí citlivých chemických analýz s hmotnostním spektrometrem odhalili badatelé z univerzity v Manchesteru několik specifických těkavých látek v kožním mazu pacientů s Parkinsonovou chorobou, které jsou spolehlivými indikátory tohoto závažného neurodegenerativního onemocnění. Vědci se nyní zaměří na vývoj diagnostického zařízení, které by pomocí objevených látek mohlo detekovat Parkinsovu chorobu v časné fázi.

Nejvyšší lovčí Českého království Jíra z Roztok zažil kariéru v pravdě románovou. Historici se nedokážou úplně shodnout na jeho původu. Někteří předpokládají, že jeho otec mohl být dvořanem falckraběte rýnského a vévody bavorského Rudolfa II. Slepého, s kterým přišel do Čech na pozvání Karla IV. Jiní naopak tvrdí, že pocházel z ne příliš bohatého zemanského rodu.

Vladařův kumpán i důvěrník

Ať už je pravda jakákoli, Jíra byl typickým dokladem toho, že král Václav IV. ve svém okolí upřednostňoval spíše šlechtice pocházející z nižších poměrů a takové, kteří byli blízcí jeho naturelu. Svou kariéru královského dvořana zahájil Jíra v roce 1380, což je také datum, k němuž odborníci řadí vznik pečetního prstenu. Ten si dal vyrobit nejspíše poté, co jej král povýšil do panského stavu a do erbu mu udělil právě černou vránu na bílém poli. A jak píše František Palacký, Jíra od té doby „smí nosit bílý štít i bílý prapor a na něm černou vránu, na helmu také vránu a přikrývadla z hermelínové kožešiny. On, jeho dědicové i potomci takto smí jezdit na všech turnajích a v každém vojsku.“

Historikové Jíru líčí jako muže, který měl s králem Václavem IV. nejednu společnou vášeň – zejména oblíbenou trojici víno-ženy-zpěv a v neposlední řadě i lov a štvanice. Jíra se stal nejen královým důvěrníkem a kumpánem, ale také členem královské rady, nejvyšším královským lovčím, vrchním představitelem dvorské stavební hutě a purkrabím na hradě Křivoklát. Jeho vazba na tento královský hrad je o to zajímavější, že právě v jeho těsné blízkosti se nacházejí ony Roztoky, Jírův přídomek, místo, kde snad někdy kolem roku 1370 vznikla Jírova tvrz. Památku na Jíru nese obec ve svém znaku dodnes.  

Královnin hofmistr

Kromě výše zmíněných funkcí se stal Jíra později také královským podkomořím a hofmistrem královny Žofie. Některé historické prameny poněkud jízlivě uvádějí, že vztah mezi Jírou a královnou Žofií byl více než důvěrný, ale relevantní podklady samozřejmě předložit zapomínají. Buď jak buď králi i královně sloužil Jíra podle všeho velmi oddaně, protože roku 1381 získal povolení postavit si ve vzdálenosti jednoho „kraku“ od hradu Křivoklát svůj vlastní kamenný hrad Krakovec. Zemřel v roce 1413. 

Na závěr si neodpustíme ještě jednu historickou perličku: Na uprázdněné místo osobního komorníka královny po něm nastoupil, přesně podle hesla „dějiny jsou plné paradoxů“, jiný významný muž, Jan Žižka z Trocnova.

V Evropě bylo pletení na prstech obzvlášť rozšířené v období středověku a renesance, kdy se tak zhotovovaly prýmky a tkanice. Profesionálně se jejich výrobě věnovali specializovaní řemeslníci, kteří se u nás nazývali prýmkaři a tkaničkáři nebo také tkaničníci. Dále je vyráběly ženy v rámci domácích prací a jejich případným prodejem mohly přilepšovat rodinnému rozpočtu. Tkanice a prýmky se také vyráběly v ženských klášterech.

Jednoduché a praktické

Oproti ostatním textilním řemeslům je pletení na prstech velice jednoduché, objede se navíc bez nástrojů. Proto se také prýmkaři a tkaničkáři těšili menší vážnosti než například tkalci. K výrobě prýmků se ve středověku užívalo převážně nebarvených lněných nití, dále potom barvených vlněných a hedvábných. Pletením na prstech se zhotovovaly ploché prýmky a kulaté nebo hranaté tkanice. Prýmky se našívaly jako zakončení na lem oděvu, aby zpevnily jeho okraj. Kromě jejich praktického využití tak našly uplatnění i jako ozdoba. Tkanice se zase používaly ke spínání oděvu. V takovém případě bývaly opatřeny kovovým nákončím, aby se při šněrování snáze provlékaly očky.

TIP: Vůně čerstvého pečiva: Pekařina byla ve středověku zlatým řemeslem 

V základu můžeme při pletení na prstech postupovat dvěma metodami. Nitě se buď na jednom konci svážou k sobě, připevní se k pevnému bodu a potom se jednoduše splétají, nebo se každá niť sváže konci k sobě tak, aby tvořila smyčku, která se v místě uzlíku sváže s ostatními nitěmi, a opět přichytí k pevnému bodu. Za volné konce smyčky se potom zaháknou prsty, které přebírají smyčky mezi levou a pravou rukou, čímž vytváří požadovaný vzor. 

Plavidlo Research Expedition Vessel (REV) tvoří součást rozsáhlého projektu REVocean, který si klade za cíl zvýšit povědomí o globálních oceánech, a zefektivnit tak jejich ochranu. Na lodi nebudou chybět nejmodernější technologie pro zkoumání světových vod, ale ani přednáškový sál, posilovna či společenské místnosti. Na palubě se pak najde dost prostoru k pohodlnému ubytování až 60 výzkumníků spolu s 30 členy posádky. 

Na moři REV vydrží bez dodatečných zásob až 114 dní, nicméně v případě potřeby mohou na dvou heliportech přistát vrtulníky s dodávkou potravin či vědeckých přístrojů. Studium vodních živočichů umožní mimo jiné hlubinné vzorky, které systém trubic nasaje přímo do lodních nádrží. Pod hladinu se však vědci budou moct vydat také díky dálkově ovládaným nebo manuálně řízeným ponorkám.  

Žijeme z odpadků

Vedle zkoumání oceánů sehraje plavidlo roli také v jejich čištění. Pomocí speciálních „sítí“ bude umět uklízet až 5 tun plovoucího odpadu denně a posléze ho využije pro vlastní pohon: Na palubě bude totiž unikátní spalovací systém, který dovede zužitkovat všechny materiály kromě skla a kovů. Neprodukuje přitom škodlivé plyny, pouze zanedbatelné množství popela. Nejenže tak loď díky sběru odpadu ušetří pohonné hmoty, ale přispěje rovněž k jeho recyklaci. I bez této pomoci však zvládne na jedno natankování obeplout téměř celou planetu.

TIP: Plovoucí bariéra pro čištění oceánů Ocean Cleanup se rozpadla a čeká ji oprava

Tvar REV je navržen tak, aby se při plavbě minimalizovaly vibrace, což nejen sníží hlučnost, ale opět ušetří palivo. Energii budou vyrábět čtyři dieselové generátory, každý o hmotnosti přes 50 tun, a o chod lodi se postarají elektromotory. Pro extra tichý pohon bude možné generátory vypnout a využívat jen baterie o kapacitě 3 MW. V současnosti se REV staví v rumunské loděnici Vard, dokončení se plánuje na rok 2020 a spuštění na vodu o rok později. 

Budoucnost našeho kosmu je velmi nejistá – podobně jako jeho minulost, a dokonce i současnost. O struktuře vesmíru a jeho dynamice se dozvídáme jednak z přímých pozorování, která však mají omezené možnosti, a také z numerických modelů, jejichž cílem je tato pozorování vysvětlit.

V závislosti na použitém modelu a jeho úspěšnosti při objasnění sledovaných vlastností kosmu se mění naše představy o jeho struktuře a vývoji, jenž z toho plyne. Například ani existence temné hmoty či temné energie – dvou exotických substancí, na nichž dnes staví kosmologie hlavního proudu – není zdaleka přijímána bezvýhradně. 

Tip: Seriál Největší záhady kosmu

Budeme-li se tedy držet hlavního proudu, vesmír se v současnosti rozpíná, a to zrychleně. V závislosti na skutečných vlastnostech temné energie bude buď expandovat navěky až do fází, kdy se budou trhat atomy (mluvíme o tzv. Velkém roztržení); nebo převládnou možné přitažlivé vlastnosti a kosmos skončí opět v jednom bodě (singularitě) tzv. Velkým křachem. Otázka však zůstává zcela otevřená. 

Letecké palivo musí být velmi kvalitní. Bývá velice drahé a jeho výroba obvykle spotřebuje hodně fosilních zdrojů. Čínští vědci by to chtěli změnit. Vyvinuli postup, s jehož pomocí vyrábějí kvalitní letecké palivo z rostlinného odpadu. Namísto fosilních surovin k tomu používají celulózu z odpadu ze zemědělství a zpracování dřeva.

Letecké biopalivo by mělo být oproti tradičním palivům levné. Badatelé jsou zároveň přesvědčeni, že s jejich leteckým biopalivem pomohou letecké dopravě, aby se stala více „zelenou“. Jde o to, že zmíněné biopalivo může díky svým parametrům podstatně zvýšit dolet i nosnost dopravních letadel, aniž by bylo nutné zvýšit množství natankovaného paliva. A snížit emise CO2.

TIP: Budeme létat na dovolenou letadly s hybridním pohonem?

Čínský tým zatím vyrábí letecké biopalivo z rostlinného odpadu v laboratoři. Zároveň ale věří, že jejich levné biopalivo bude brzy na trhu. Jedinou závažnější brzdou je prý používání dichlormetanu, což je rozpouštědlo, které je považované za riskantní pro lidské zdraví i životní prostředí.

Lidé, kteří měli možnost navštívit antarktickou oblast, lze rozdělit na dva hlavní tábory. Do prvního patří ti, kteří se vracejí naprosto nadšení a jsou rozhodnuti vydat se sem znovu. Druhým pak vadí nedostatek dobrých hotelů, obtížná cesta a zřejmě i sníh a led. Patřím jednoznačně do té první skupiny. Od první návštěvy subantarktického regionu jsem byl rozhodnutý, že pokud budu mít možnost, s nadšením se do oblasti věčného sněhu a ledu podívám znovu.

Cesty před cestou

Možnost vrátit se do chladných míst, kde stále ještě existuje skutečná divočina, se vlastně začala rýsovat už před odletem z mé první výpravy k Jižní Georgii. Už tehdy kapitán Jerome Poncet souhlasil s účastí na naší další cestě. Tentokrát jsme zatoužili podívat se k Antarktickému poloostrovu, s krátkou zastávkou na Jižních Shetlandských ostrovech.

Vytoužená chvíle konečně nadešla, když se naše skupinka fotografů vydala na dlouhou cestu k Antarktidě. Tento podnik je kvůli poloze cíle komplikovanou záležitostí. Už jen cesta letadlem trvá okolo jedenadvaceti hodin čistého času, nepočítaje v to přestupy. Letadla nás dopravila na Falklandské ostrovy, kde už čekala loď Golden Fleece. Posádku tvoří kromě kapitána Jerome Ponceta další dva lidé. Naše pětice pak měla funkci „užitečného závaží“. Z Falkland k prvnímu výběžku Antarktického kontinentu je to už co by kamenem dohodil – „pouhé“ čtyři dny plavby...

Obklopeni opeřenými zvědavci

Hned po uvítání pro nás měl Jerome malé překvapení. Nabídl nám možnost podívat se na ostrovy Jason, kde je největší světová kolonie albatrosů černobrvých (Thalassarche melanophris) čítající 150 000 párů. Kromě nich na ostrově žije spousta chaluh jižních (Catharacta antarctica) a je zde také hnízdiště buřňáků obrovských (Macronectes giganteus). Sice to znamenalo strávit dva dny navíc na cestě, ale takovou příležitost jsme si nemohli nechat proklouznout mezi prsty. Jiným způsobem než lodí bychom se na ostrov nikdy nedostali a Jerome pro nás už předem získal potřebné povolení.

Plavba probíhá v relativně chráněném koridoru mezi ostrovy, takže aklimatizace na pohyb lodi byla tentokrát celkem rychlá a bez problémů. Po nějakých dvaceti hodinách jsme zakotvili u ostrova Steeple Jason, kde nás čekalo příjemné překvapení v podobě počasí. Bylo slunečno, bezvětří (což je na Falklandech takřka zázrak) a teplota se pohybovala okolo šestnácti stupňů nad nulou.

Hned po vylodění nás uvítala letka čimang falklandských (Phalcoboenus australis). Tito dravci a mrchožrouti jsou nesmírně zvědaví ptáci a lidí se vůbec nebojí. Například neváhají strčit hlavu do odloženého teleobjektivu a prozkoumat sklo zblízka. V jejich přítomnosti jsem si odložil fotobatoh na zem a během pár minut na něm seděla pětice čimang, kteří se snažili odpárat ze zavazadla našitou značku. Jejich ostré zobáky si s úkolem poradily asi během tří minut. Celý den trávíme na ostrově v nádherném počasí a prudké slunce si začneme uvědomovat až po návratu na palubu Golden Fleece, kde nám začínají hořet tváře.

Až po hranici ledu

Další akce nás čekala až po dlouhých čtyřech dnech plavby a to na Jižních Shetlandských ostrovech. Plavba uběhla překvapivě rychle a než jsme se nadáli, posádka vyhazovala kotvu u ostrova Robert. Hned po vylodění nás překvapil tuleň leopardí (Hydrurga leptonyx), který se vyhříval vedle staré nádoby na velrybí tuk. Tyto pozůstatky z neslavných velrybářských dob jsou rozesety skoro po celé antarktické a subantarktické oblasti. Jižní Shetlandy jsou první bariérou na cestě k Antarktickému poloostrovu a na počasí je to znát. Podle naší posádky je zde pouze několik slunečných dnů v roce. Nám ale ostrovy ukazují svojí vlídnější tvář – je opět nádherné počasí. Členové posádky žertují, že kvůli počasí budou už jezdit jenom s námi.

Příroda Jižních Shetland je hodně podobná té, kterou jsme zažili na ostrově Jižní Georgia. Hnízdí zde spousta mořských ptáků, mezi které patří buřňák obrovský, chaluha jižní a samozřejmě tučňáci, v tomto případě tučňáci uzdičkoví (Pygoscelis antarcticus).

Po návratu na loď si dáváme malou poradu s kapitánem. Probíráme plány na příštích několik týdnů, které vyúsťují v překvapivě jednoduchý záměr: poplujeme tak dlouho na jih, dokud to půjde. Až nás zastaví souvislá ledová vrstva, otočíme kormidlo zpět k severu…

Velryby na dosah

Následující dny na palubě začaly rychle ubíhat a náš vymezený čas se brzy přehoupl do druhé třetiny. Intenzivních zážitků bylo tolik, že jsme mnohdy večer měli problém s určením času: „Bylo to včera, nebo dnes?“ Mezi opravdu nejzásadnější zážitky patřilo první setkání s keporkaky a pozorování lovícího tuleně leopardího.

S keporkaky (Megaptera novaeangliae) jsem se setkal už při pobytu v Sewardu na Aljašce. Až tato antarktická cesta mi je ale dokázala opravdu přiblížit. Jedním z velkých pozitiv Antarktidy je fakt, že zdejší zvířata se lidí nebojí a jsou ochotná nechat vás přiblížit na minimální vzdálenost. To byl rovněž případ většiny keporkaků, na něž jsme zde narazili. První setkání s nimi bylo naprosto velkolepé. Dvojice velryb připlula až k lodi, podplouvala ji, vystrkovala hlavy nad hladinu, snad aby si nás lépe prohlédla. Na vzdálenost několika metrů si člověk uvědomí, jak obrovská tato zvířata jsou. Zároveň jim nelze upřít velkou zvídavost a společenskou povahu.

Nic pro slabší povahy

Antarktida je bezesporu drsné místo, což lze vidět na každém kroku. Znovu se tato skutečnost ukázala při pozorování tuleně leopardího shánějícího potravu. Elegantní vrcholoví predátoři připlouvají vždy na jaře ke koloniím tučňáků, aby se nakrmili nezkušenými mláďaty. Nedávno narození tučňáci, v tomto případě uzdičkoví, se ve stejnou dobu poprvé pouští na moře a učí se samostatně lovit. U břehu na ně již čekají tuleni, pro které je obtížné ulovit dospělého jedince, ale mladý tučňák je pro ně relativně snadnou kořistí.

Pronásledování se pochopitelně z větší části odehrává pod hladinou, ale nejbrutálnější část, totiž „porcování“ kořisti je velmi dobře viditelná. Vzhledem k tomu, že zuby tuleně leopardího nejsou přizpůsobeny ke žvýkání, je nucen kořist trhat tak, že jí tluče o hladinu. Není to podívaná pro slabší povahy, zvlášť když je kořistí tučňák, symbol hravosti a elegance.

Aspoň na půl roku

Antarktida mne v žádném případě nezklamala. Když jsem v duchu srovnával cestu kolem Antarktického poloostrova s předchozí výpravou na ostrov Jižní Georgie, konstatoval jsem, že obě oblasti mají své velké klady. Jižní Georgii lze z jedné strany objet za týden a na břeh se dá vylodit každý den. Antarktický poloostrov je naproti tomu časově náročnější záležitost.

TIP: Honba za nejvyššími vrcholy světadílů: Na střeše nejchladnějšího kontinentu

Na jihu je břeh už dost zaledněný, takže pobyt na pevnině je někdy časově omezený. Zalednění ale přináší i výhody ve formě plovoucích ledovců, které hrají všemi odstíny modré. Občas lze také potkat velryby a kosatky, což je u Jižní Georgie velmi vzácné. V každém případě si antarktická oblast získala mé srdce ještě víc než dříve. Pokud bych měl neomezený rozpočet a spoustu volného času, jel bych sem na půl roku a snažil se vidět co nejvíc.

Po patnácti letech provozu na oběžné dráze (tedy po trojnásobném překročení původně plánované životnosti) a po působení 28 dlouhodobých posádek, které na palubě strávily přes 4 500 dnů, začínaly systémy prvního modulárního vesmírného komplexu postupně vypovídat službu. Kosmonauti se čím dál víc soustředili na opravy a údržbu než na vědecké úkoly. Bylo jasné, že Mir podléhá neúprosnému zubu času. 

Jenže jak s obrovským objektem nad našimi hlavami naložit? Zvýšení jeho dráhy by řešení problému jen oddálilo. Bylo by sice možné moduly rozpojit, jenže zdaleka ne všechny měly trysky a řídicí systém pro bezpečnou likvidaci. Doprava jednotlivých segmentů zpět na Zemi v amerických raketoplánech nepřicházela v úvahu, protože elementy Miru neměly pro přistání ve vesmírném letounu adekvátní rozměry a hmotnost. Jediným efektivním řešením tak zůstávalo stáhnout stanici do atmosféry a nechat ji shořet nad odlehlými částmi Pacifiku, k čemuž by stejně dřív či později došlo samovolně. 

Objevily se snahy odkoupit Mir od ruské vlády do soukromého vlastnictví, a dokonce se hovořilo o jeho využití pro natáčení filmů. Z těchto nadějí ovšem sešlo a ruský vesmírný program už na záchranu stanice ani neměl finance, protože se v roce 1998 začala budovat ISS ve spolupráci s Američany a dalšími partnery. V dubnu 2000 tak ke komplexu dorazili poslední kosmonauti, Sergej Zaljotin a Alexandr Kaleri, k dvouměsíční misi spojené se závěrečnými opravami palubních systémů. 

Vstříc rozsudku smrti

Čtyřiadvacátého ledna 2001 odstartovala z Bajkonuru plně natankovaná automatická loď Progress M1-5 a o tři dny později se k Miru připojila. Tím začalo čekání, až se oběžná dráha stanice samovolně sníží asi na 220 km. Poté Rusové pomocí orientačních systémů Progressu otočili komplex do „likvidační polohy“, vesmírným plavidlem napřed. 

V noci 23. března nakonec osud úspěšné základny zpečetily dva zážehy motorů Progressu proti směru letu v odstupu asi 90 minut, jež posunuly nejnižší bod trajektorie do 160 km nad Zemí. Rusové vyčkali ještě dva oblety planety, než lodi povolili zasadit Miru poslední ránu – znovu zapálit motory až do vyprázdnění nádrží a snížit dráhu asi na 80 km, kde už je atmosféra oproti vesmírnému prostoru relativně hustá. 

Závěrečné představení

Vlastní zánik stanice začal třením o zemské ovzduší už ve výšce kolem 100 km, kde se od Miru dynamickým namáháním postupně oddělovaly vnější struktury, jako antény či solární panely. V 90 km obklopil komplex oblak rozžhaveného plazmatu, načež se stanice začala rozpadat na jednotlivé moduly. Na rozloučenou vykouzlila nádherné divadlo na večerním nebi pro obyvatele Fidži a televizní záběry z tichomořského ostrova záhy obletěly svět. 

TIP: Ruská stanice Mir: Vesmírná stavebnice, kde parkoval i americký raketoplán

Asi 19 minut po vstupu Miru do atmosféry, 23. března 2001 v 6:59 našeho času, dopadly ojedinělé kusy hardwaru do vln Pacifiku jihovýchodně od pobřeží Austrálie, na plochu o rozměrech zhruba 1 500 × 100 km. Trosky měly na hladině způsobit podobný efekt jako dopad pouze jednoho až dvou menších letounů, přesto platila přísná doporučení pro námořníky, aby se vymezené oblasti vyhnuli. V jižním Tichomoří však nejde o nic nového: V atmosféře se tam řízeně likvidují nákladní kosmické lodě opouštějící ISS, jako ruský Progress, japonská Kounotori či soukromý Cygnus americké firmy Northrop Grumman.