Ačkoliv lze kompas v současnosti považovat za překonanou technologii, řada moderních navigačních systémů z jeho podstaty vychází a orientují se podle magnetického pole Země. O to vážnější je proto skutečnost, že severní magnetický pól nemá stabilní polohu a každý rok se posouvá – v posledních letech dokonce natolik, že orientace na jeho základě přestává být bezpečná. 

O vznik magnetického pole Země se stará proudění, tuhnutí a opětovné tavení vnější části jádra. Do jisté míry se jedná o chaotickou a velmi špatně předvídatelnou reakci, jejíž vyprodukovaná energie z 99 % neopouští střed naší planety. Zbytek vytváří pozemskou magnetosféru, tedy magnetický obal, který odklání škodlivé vesmírné záření (viz Zkáza Marsu). 

Přetahování o sever

V závislosti na síle zemského pláště a jeho složení vznikají na různých částech planety proměnlivě silná magnetická území, která mezi sebou pomyslně „soupeří“ o póly. „Polohu severního magnetického pólu určují dvě masivní magnetické oblasti – jedna pod Kanadou a druhá pod Sibiří,“ tvrdí Phil Livermore z University of Leeds. „A sibiřská je v současnosti silnější.“ 

Když v roce 1831 dobrodruh a vědec James Clark Ross určil polohu severního magnetického pólu, nacházel se na území Kanady (viz Cesta na Sibiř). Při opětovném zkoumání se však zjistilo, že se nepředvídatelně posouvá: Až do 90. let 20. století urazil zhruba 15 km ročně, nicméně poté nabral na rychlosti a v současnosti mu nedělá problém přemístit se meziročně až o 55 km. Dnes již tedy není na kanadském území, ale na arktickém. Vědci z Národního úřadu pro oceán a atmosféru kvůli tomu musejí pravidelně aktualizovat magnetický model Země, přičemž do současnosti stačilo, aby revize probíhala každých pět let – ta následující byla plánována na rok 2020. 

Obracíme strany

Masivní geomagnetický pulz pod Jižní Amerikou v roce 2016 výrazně ovlivnil pohyb severního magnetického pólu. Reakce v jádře navíc nečekaně zesílily a jeho posun ještě znásobily. Už v roce 2018 proto byla odchylka stávajícího modelu natolik veliká, že začala být pro spolehlivé měření nepřesná a tedy nebezpečná. Systém tak bylo potřeba co nejrychleji aktualizovat, což se stalo loni 30. ledna. Navigace světem by měla být se současnými údaji bezproblémová až do roku 2020 a poté se uskuteční další měření. 

Ačkoliv neumíme změny polohy magnetických pólů předvídat, jsou prozatím dostatečně „drobné“, abychom se jim dokázali přizpůsobit. V historii Země však několikrát nastal tzv. geomagnetický obrat, při němž se póly doslova prohodily. Tato drastická změna proběhla před 781 tisíci let – důkazy o prohození pólů vědci našli ve vulkanické hornině, která se v dané době utvářela a zakonzervovala stopy této změny. 

Země má zpoždění

Geologové z NASA upozorňují, že obrat pólů není žádná anomálie, ale pravidelný jev. Za posledních 20 milionů let se to stává průměrně každých 20 až 30 tisíc roků. Nezvyklé je naopak aktuální chování planety, která má z hlediska prohození pólů už zhruba 20 tisíc let zpoždění a zrychlování posuvu pólu by mohlo nasvědčovat tomu, že je tato změna již na spadnutí. 

TIP: Kdy dojde k další výměně mezi severním a jižním magnetickým pólem?

Zatímco by lidstvo prohození pólů zřejmě ani nepocítilo, o infrastruktuře současného světa se už podobná věc říct nedá. „Nejvíce budou zřejmě ohroženy rozvodové sítě elektřiny, satelity a podobně,“ vysvětluje Livermore. Nicméně moderní společnost žádné prohození ještě nezažila, takže není jisté, jak by na chování magnetického pole tyto technologie zareagovaly. V nejkatastrofičtějších scénářích by totiž mohla magnetosféra ochabnout natolik, že by jí k Zemi proniklo vesmírné záření, jež by mohlo mít drastický dopad na životní prostředí. 

S využitím britské národní databáze pro výzkum psychotických stavů mladých lidí z Anglie a Walesu „E-Risk“ vědci zjistili, že teenageři, kteří žijí v oblastech s větším množstvím smogu, mají větší šanci, že se u nich rozvinou psychotické stavy. Ty pak následně vedou k rozvoji duševních onemocnění a mentálních problémů v pozdějším věku.

Vědci odhalili, že děti, které jsou vystavené většímu množství oxidů dusíku a malým částicím prachu, častěji trpí psychotickými stavy. Tento vztah mezi zhoršenou psychikou a špatným ovzduším přetrvával, i když badatelé přihlédli ke genetickým predispozicím a socioekonomickým faktorům, které by mohly souviset s psychózami.

Hlavní autorka studie, Dr. Helen Fisherová z IoPPN, vidí hlavní rizika v obtížné léčitelnosti psychotických poruch. Zároveň tyto poruchy představují pro jednotlivce, rodiny, zdravotnické systémy a společnost velkou zátěž. Zlepšením našeho chápání toho, co vede k rozvoji psychotických poruch se můžeme pokusit onemocněním předcházet a vyhnout se tak vzniku závažných duševních problémů.

TIP: WHO: Znečištění ovzduší zabije ve světě více malých dětí než malárie

Spoluautor studie profesor Frank Kelly k tomu dodává: „Děti a mladí lidé jsou nejvíce ohroženi zdravotními dopady znečištění ovzduší vlivem juvenility (nedospělosti) mozku a respiračního systému. Vzhledem k tomu, že 70% světové populace bude do roku 2050 žít ve městech, mělo by být odhalování mechanismů spojujících městské prostředí s rozvojem psychóz naléhavou prioritou v oblasti veřejného zdraví.“ 

Pokus čínské soukromé firmy OneSpace o dopravení nákladu na oběžnou dráhu skončil neúspěchem. Start soukromé rakety OS-M1 se uskutečnil ve středu 27. března, krátce po půl jedenácté našeho času.

OS-M1 nebo též Chongqing - Liangjiang Star je třístupňová, 9 metrů vysoká a přes 7 tun těžká nosná raketa. Je navržená tak, aby vynesla náklad o váze až 205 kilogramů, na nízkou oběžnou dráhu ve výšce 300 kilometrů. Při svém prvním pokusu o let na oběžnou dráhu raketa vynášela satelit Lingque-1B, tvořený 6 jednotkami cubesatů, který měl testovat nové technologie, od čínské společnosti ZeroG Labs. Ta se zabývá především vývojem malých satelitů a jejich komponentů.

Čínští soukromníci míří na orbitu

Raketa OS-M1 odstartovala z kosmodromu Ťiou-čchüan ve vnitřním Mongolsku. Díky amatérským záběrům, které se dostaly na sociální sítě, je zřejmě, že operátoři letu ztratili přibližně minutu po startu kontrolu nad raketou krátce po aktivaci druhého stupně.

TIP: Čínská společnost LandSpace připravuje první start soukromé rakety

Společnost OneSpace má za sebou dva úspěšné suborbitální lety, které se uskutečnily v roce 2018. Příčiny čerstvého neúspěchu rakety OS-M1 jsou nyní předmětem vyšetřování.

O první let čínské soukromé společnosti na oběžnou dráhu se loni v říjnu pokusili LandSpace, kvůli technické závadě se ale jejich třetí stupeň i s nákladem zřítil do Indického oceánu. Teď je na řadě další čínská soukromá společnost Interstellar Glory, známá též jako iSpace, se svojí raketou Hyperbola-1. Uvidíme, zda se jí povede lépe než jejím čínským kolegyním.

Každou chvíli budeme u našeho druhého týmu, kterému se podařilo objevit levharta. Zastavujeme s autem pár metrů od nich a já pozoruji, kam míří oči posádky. Hledám ostražitou kočku někde v křoví, nebo vysoko v korunách stromů. Pátrám po nepatrném kmitu ocasu, který by prozradil predátorovu skrýš. Oči mi můžou vypadnout z důlků, jak rentgenuju terén a hledám sebemenší náznak skvrnitého lovce. Dvacet, třicet, čtyřicet metrů před autem už znám snad každý kámen, větev či termitiště a pořád nic.

Pod levhartí větví

„Baite,“ šeptám: „já ho nevidím.“ Ten lišák se jen usměje, pohodí hlavou a zároveň důrazně vystrčí bradu směrem nahoru. Zvedám zrak a zůstávám jako opařený. Tak čtyři metry nad námi, přímo nad naší kapotou, leží hledaná šelma na mohutné větvi.

Bože, ten Bait je šílenec! Včera jsem ho popichováním vybudil při hledání koček k větší aktivitě a dnes mi to vrátil. Aniž by jakkoli naznačil, co má za lubem, zastavil auto přímo pod levhartí větví. Škodolibě si mě měří a já si říkám, že to slíbené ‚dýško‘ musím dát. Tentokrát velmi rád.

Poslední sluneční paprsky osvítí žlutou kočku a ta si po chvilce otálení neslyšně zívne. Uvnitř trochu láteřím, že jsme hodiny strávili hledáním divokých psů a ztratili spoustu času. Mohli jsme mít levharta v oranžově rudém světle západu. Samozřejmě vím, že mé vnitřní tlachání je úplně zbytečné. Příroda si sama určí, co dnes trpělivým lovcům snímků vydá. A nedaruje jim hned vše naráz! To bychom si pak nevážili už ničeho.

Dolů jako po rovince

Uzávěrka odkrajuje každou vteřinou dvanáct snímků a já zachycuji sebemenší pohyb kočky: protažení, upřený pohled, zívnutí či mrsknutí ocasem po dotěrné mouše. „Baite, znáš jej?“ vyzvídám, abych se o nádherném tvoru dozvěděl něco víc. Levhart vypadá mladě. Není to žádný obr, určitě do padesáti kilogramů. „Pohybuje se v tomhle teritoriu. Je to mladý samec a má přibližně dva roky,“ potvrzuje mé domněnky o věku štíhlého lovce.

Kočka se za chvíli zvedá, jako by vyslyšela mé tiché prosby. Natahuje přední tlapy dopředu, vytasí drápy a zadek vystrčí směrem k nám. Protahuje ztuhlé tělo, rozhlíží se po okolí a pomalu začíná slézat ze stromu. Drápy ji pevně přidržují ke kůře stromu, s nímž po chvíli úplně srovná celý trup. Visí hlavou dolů a bez známky jakékoli námahy se rozhlíží. Jakmile nabývá jistotu, že jí od dvou vozů nehrozí nebezpečí, sestupuje krok po kroku hlavou až k zemi. Poslední metr elegantně a neslyšně seskakuje. Prochází kolem džípů a mizí v hustém neprostupném houští.

Bezcílně mezi keři

Bait startuje a velkým obloukem začíná levhartovi nadjíždět. Kola drtí uschlé větve a trouchnivějící pařezy, přední rám rozhrnuje a ohýbá mladé stromky, které se doposud snažily najít své místo ve vyprahlé savaně. Některé však bohužel marně. Dílo zkázy dokončují kola, pod nimiž slabší kmeny praskají. Ty silnější se za vozem znovu napřimují. Díky přímočarému postupu jsme ale levhartího juniora vlastně nikdy neztratili.

Náš průvodce se ukázal být dobrý stopař a vždy po padesáti metrech jsme predátora znovu někde objevili. Levhart prohledával stromy, prozkoumával keře, opatrně obcházel mohutná termitiště a sprchou moče si občas označil území. Přicházel večer, tma začala svým závojem povážlivě překrývat krajinu Okavanga. Dravec se připravoval na noční lov. Možná jen hledal nějakého vystrašeného králíka, podřimující perličku nebo nepozornou surikatu. Před hlavním loveckým momentem si snad chtěl zpestřit jídelníček a nějakým menším pamlskem nabudit své smysly a rozvinout apetit.

Chyby jako cesta

Predátor v jeden okamžik ztuhne a jeho tělo se jen nenápadně přikrčí. Oči upřeně rentgenují cosi, co je ukryté možná jen patnáct metrů před ním. My ale zatím nic nevidíme. Vzduch vibruje napětím v očekávání rychlého výpadu. V dálce se něco pohne a vysoká tráva se zavlní.

Levhart najednou švihne ocasem a jeho skvrnitý konec dopadá zpět do trávy. Úkryt byl prozrazen a nemá smysl se dál skrývat. Opatrné, statné a mnoha neúspěšnými lovy svých nepřátel otrlé prase bradavičnaté zvedá ocasní anténku a spěšně mizí. Levharta si samozřejmě všimlo, ale ten se raději o nic nepokusil. Úplně se napřimuje a začíná hledat další možnou kořist. Neúspěchy jsou ovšem na denním pořádku a lovec si tak jen utužuje své schopnosti. Každým nepodařeným či vůbec nezapočatým lovem jen zocelí svou pozornost a ujasní si možné varianty. Chyby, které teď udělá, už příště nezopakuje. Je to sice mladíček, ale k vlastnostem dokonalého lovce mu už moc nechybí.

Zostřená pozornost kořisti

V jeden okamžik nemůžeme skvrnitého lovce vůbec najít. Už je tma, a i když si pomáháme silnými ručními lampami, kočka se před našimi zvídavými pohledy, ale i před svou potenciální kořistí, dokonale ukryla. Z buše zazní hlasité frknutí. To ostražitý samec impaly varuje své družky před přicházejícím nebezpečím. Bait posunuje náš vůz blíž. Ačkoli nebohé antilopě téměř svítíme do očí, nejeví o nás zájem. V křoví se ukrývá mnohem větší nebezpečí. Čich, zkušenosti a pud sebezáchovy přinášejí do nozder jedinou informaci, kterou potřebuje pozorný samec znát. Pach z vozu, podivné šeptání posádky či nepříjemné oslňování kužely lamp jej nematou. Jsou druhořadé a bezpředmětné.

„Je v tom křoví. Tam, jak je to menší termitiště!“ hlásí řidič a my si najednou přejeme to nejhorší. Jako nenasytné a po krvi toužící bestie chceme vidět zkušeného impalího vůdce ve spárech smrti. Ten však frká jako o závod a přibližně dvacet metrů od neviditelného zabijáka mu dává určitou naději na záchranu. Trhne sebou a spěšnými skoky ustoupí ještě o několik dalších kroků. I se samicemi je už dostatečně vzdálen od možného mrštného výpadu.

Dříve, než se levhart přiblížil na první a poslední skok, pozorný samec z nebezpečné zóny včas ustoupil. Predátor se zvedá a i nám, kteří jsme jej doposud vůbec neviděli a jen tušili, kde se nachází, prozrazuje svůj úkryt. Třemi skoky se dostává na strom a po chvíli se uvelebuje na silné větvi.

Viděno lidskou představivostí

Mladý levhart přece jen není takový lovecký nováček. Dobře ví, že nemá smysl hnát se za každou cenu za kořistí a zbytečně se vyčerpávat. Pohledem na hodinky zjišťujeme, že jsme s levhartím mládencem strávili víc než tři hodiny. Posledních pár snímků a ve stejné póze, v níž jsme jej díky druhé posádce objevili, se loučíme. Dravec ještě naposledy zívá naším směrem a mohutnou tlamu položí na přední nohy. Párkrát na nás ještě mrkne a pak usíná. Taktně nám chce naznačit, ať už vypadneme. Kazíme mu lov.

Možná ale jen čeká na hlubokou noc, kdy zvířata přestanou být tak ostražitá a usnou hlubokým klidným spánkem. Pak se ve snu pochrupující antilopy zjeví ta nejhorší noční můra. Děsivý zabiják je v křoví jen pár kroků od ní, připravený k závěrečnému skoku. Antilopa rychle zvedne hlavu a pak si hluboce oddychne. Byl to jen strašidelný sen, nic víc. Položí hlavu zpět na vyhřátou trávu a spokojeně zavře víčka. Jenže mírný vánek pohne větví a zrádný měsíc odhalí žluté oči.

TIP: Elitní společnost: Afričtí velikáni, známí jako „Velká pětka“

Díky opatrnému a jen pro levharty typickému neslyšnému našlapování se lovec po několika desítkách minut přiblížil. Před každým nášlapem jemné peřinky levhartích tlap citlivě zkoumají každou nepatrnou větvičku a uschlou trávu. Přitom dravec nespouští oči ze spící impaly. Když vyhlédnutá kořist jen kmitne ouškem, lovec zkamení. Někdy jen na dvou nohách drží dlouhé minuty rovnováhu a ví, že se nesmí pohnout. Těžká práce ale bude brzy odměněna. Tělo ztuhne jako jeden sval a následně se obrovskou rychlostí vymrští k nic netušící oběti.

Savanou se ozve ryk zápasících zvířat a chroptění antilopy dusící se vlastní krví nenechá v nejistotě nikoho, kdo by snad pochyboval, jak nerovný duel dopadne. Po chvíli rozespalí ptáci usedají zpět na větve a antilopy se znovu zavrtají do vydupané trávy. Ví, že do rána můžou klidně spát. Levhart, největší postrach savany, už tuto noc lovit nebude.

Kariéra Valerije Fjodoroviče Bykovského byla velmi přímočará – k letectvu zamířil rovnou po základní škole a záhy přešel k oddílu kosmonautů. Byl považovaný za neukázněného, ale schopného a obratného letce.

Nejprve se v šedesátých letech dostal do prvního dvacetičlenného oddílu sovětských kosmonautů. První misi podnikl v červnu 1963 na palubě kosmické lodi Vostok 5. Dva dny po jeho startu se do vesmíru vydala v kosmické lodi Vostok 6 i první žena, jeho krajanka Valentina Těreškovová.

Kolem Země pak spolu kroužili téměř tři dny, během letu spolu byli v rádiovém spojení a nejmenší vzdálenost, na kterou se k sobě přiblížili, byla pět kilometrů. Bykovskij se tehdy hlásil se jako jestřáb, Těreškovová jako čajka. Šlo o poslední let lodi Vostok. V rámci této mise si Bykovskij připsal i jeden doposud nepřekonaný primát – jeho 4 dny a 23 hodin strávené na palubě Vostoku 5 jsou nejdelším osamoceným pobytem ve vesmíru.

TIP: 10 kosmonautů, kteří změnili dějiny

Bykovskij pak v letech 1965 až 1969 podstoupil výcvik k letu na Měsíc. Když se ale jako prvním podařilo přistát na Měsíci Američanům, Sovětský svaz plány na měsíční výpravu zrušil. Druhý a třetí let do kosmu absolvoval v letech 1976 (Sojuz 22) a 1978 (Sojuz 31). Valerij Bykovskyj byl služebně nejstarším žijícím kosmonautem. Po jeho smrti pomyslný titul doyena světové kosmonautiky převzala právě Ruska Těreškovová, které je 82 let.

Sebelepšího pilota limitoval stroj, který mu armáda přidělila. Celou válku přečíslení Němci (Britové uvádějí, že měli dlouhodobou převahu 1:2, Francouzi dokonce 1:4) dokázali nepříteli řádně zatápět, protože těžili z technické převahy svých strojů. Fokker E.I až IV., sám o sobě jen průměrný letoun, měl jako první synchronizaci kulometu už v roce 1915, čímž vnesl do řad letců Dohody opravdovou paniku a období dominance císařského letectva bývá označováno jako takzvaný Fokkerův úklid.

Technika vede

Odpovědí byly na druhé straně jen improvizace a francouzské i britské ztráty narůstaly. Hvězdného Lanoa Hawkera uštval v jeho nevýkonném DH.2 Richthofen s výkonnějším albatrosem. Němce však nezvýhodňovala vždy jen technika, ale i špatně zvolená taktika nepřítele. Britové vedli zarputilý ofenzivní boj nad územím protivníka a trvali na pravidelných hlídkách, což umožňovalo vilémovským letcům vytvořit nejednou lokální převahu. V roce 1917 zažil Královský letecký sbor (Royal Flying Corps) takzvaný krvavý duben, když přišel o tolik strojů a letců, že některé letky byly během několika dnů zcela vybity.

Příliš nepomohlo, že k útvarům už dorazily i plně konkurenceschopné stroje. Přísun nedocvičených nováčků mnohdy znamenal pro Němce jen další snadné cíle, zatímco vyčerpaní veteráni dávno bojovali za hranicemi svých sil. Syndrom vyhoření tenkrát sice ještě nikdo neznal, ale osvícenější štábní důstojníci už na nervové problémy některých stíhačů z trvalého nasazení upozorňovali. 

Nervy nadranc 

Vrchní velení v té době odmítalo vydat osádkám již existující a prověřené padáky. Mnoho letců tak podstoupilo hroznou smrt v plamenech zcela zbytečně, což psychický tlak na jejich kolegy jen znásobilo. Aviatici sice mohli čas od času využít dovolené, při nichž byli přeživší hrdinové předváděni národu, ale u mnohých to rezignaci nad vlastním osudem nezvrátilo. Populární Albert Ball se sice odhodlaně vrhal do bojů, ale dopisy domů psal už jen o smrti.

To už bojová letadla dávno nepřipomínala křehké letouny z prvních měsíců konfliktu. Více než dvakrát tak rychlé, mnohem obratnější a početnější stroje dokázaly ovlivňovat výsledky bitev nejen pozorováním a řízením palby, ale také útoky na pozemní cíle. Ty ovšem znamenaly další probírku v řadách útočníků, kde kvalifikace a um pilota hrály mnohem menší roli než při vzdušném souboji. Piloti se tak dostávali příliš nízko a stávali se lákavým cílem pro palbu ze země. To se stalo osudným také Richthofenovi, který zahynul během honičky za stíhacím camelem. Německé eso kleslo příliš nízko a zabil jej jediný výstřel australského kulometčíka. A to „Rudý baron“ neustále před nízkým letem varoval... 

Nejen na západě

Letecké boje se, byť s nižší intenzitou než ve Francii a v Belgii, odehrávaly i nad Itálií či Ruskem. Celá řada leteckých es se tak zrodila také v rakousko-uherském letectvu a našli bychom mezi nimi i několik Čechů. Naši předkové sice nekralovali tabulkám nejlepších aviatiků habsburského soustátí, ale podepsali se na celkových výkonech c. a k. letectva.

Dokončení: Rytíři, nebo zabijáci? Každodennost stíhacích es za Velké války (4)

Sparingpartnera nejlepšího rakouského stíhače Godwina von Brumowského dělal Josef Novák a kolují pověsti, že mu český bonviván některá vítězství přenechal. O ctižádosti obou mužů jistě vypovídá také to, že Brumowského albatros měl na červeném trupu smrtihlava, zatímco Novákův iniciály milenky. Čechy bychom našli také na druhé straně barikády například ve francouzském letectvu. Sice nedosáhli takového skóre, ale poválečná čs. armáda v nich získala zkušené velitele pro nově vznikající letectvo rodící se republiky.

Šikovné drony M2 společnosti Matternet si získaly pozornost na řadě míst po celém světě. Doručují učebnice v Austrálii, laboratorní vzorky ve Švýcarku, a teď také nově ve službách logistického giganta UPS medicínské vzorky mezi laboratořemi a nemocnicí v Raleighu v Severní Karolíně.

Medicínské vzorky v Raleighu obvykle vozí autem. Od zavedení dronů si tu slibují zrychlení převozů vzorků a také jejich zlevnění. Dron Matternet M2 je kvadrikoptéra, která unese až 2,3 kilogramů nákladu do vzdálenosti až 20 kilometrů. První lety zásilkových dronů v Raleighu začaly ve středu 27. března a budou pravidelné. Staly se první pravidelnou dronovou nákladní linkou, na kterou dohlíží americký regulátor letecké dopravy Federal Aviation Administration (FAA).

TIP: Drony Airbusu již doručují zásilky i mezi pobřežím a loděmi

Drony v barvách UPS létají po předem nastavených trasách. Během letu je sleduje zkušený pilot, dokud dosednou na přistávací ploše v areálu nemocnice. Provoz dronů v Raleighu bude sledovat řada zájemců o podobné služby ve zdravotnických zařízeních po celých Spojených státech.

Skládky odpadků nejsou na první pohled příliš lákavými místy a nejspíš ani nikdy nebyly. Přesto ale neodolatelně lákají archeology, kteří tam nacházejí spoustu pozoruhodných informací. Zatímco města mohou být opakovaně přestavována, v dávných skládkách je postupně vepsaná historie lidského osídlení na daném místě, často do překvapivých detailů.

Archeologové nedávno prozkoumali skládky významného pouštního sídla Chaluca, ležícího v poušti Negev na území dnešního Izraele, které bývalo součástí Byzantské říše. Výzkum odhalil, že zdejší skládky byly po dlouhou dobu dobře organizované. V polovině 6. století našeho letopočtu ale nastala změna, která podle archeologů svědčí o zásadním selhání místní infrastruktury.

TIP: Archeologové objevili v Izraeli vzácnou kamennou masku. Je stará 9 tisíc let

Tehdy na severní polokouli udeřila malá doba ledová pozdní antiky a přes Středomoří se převalil Justiniánský mor. Ten zabil až 100 milionů lidí a měl naprosto drastický dopad na ekonomiku, kulturu a celou společnost východní části bývalé Římské říše a řady dalších zemí. Kvůli moru došlo k zásadnímu oslabení byzantské armády, která se z této rány již nikdy úplně nevzpamatovala. Na základě nových důkazů dospěli vědci k závěru, že úpadek Chalucy začal přinejmenším století před tím, než region ovládli muslimové.