Mozek je naší soukromou výpočetní jednotkou, s níž se mohou jen těžko měřit i ty nejmodernější superpočítače. Podle nejnovějších zjištění společnosti IBM provede až 38 tisíc trilionů operací za sekundu a jeho kapacita je srovnatelná s 3 584 terabajty operační paměti. Uvedený výkon se nejen uplatňuje při řízení nervové soustavy, ale také podporuje naše kognitivní schopnosti, tedy příjem, třízení a vyhodnocování podnětů z okolního prostředí.

Pauzy mezi řádky

Přestože mozek dokáže zpracovat obrovské množství přijímaných informací, neumí je vyhodnocovat všechny naráz. Kdybychom chtěli věnovat pozornost veškerému dění kolem, obrazně řečeno bychom si přetížili hlavu. Aby se tak nestalo, dostali jsme do vínku schopnost koncentrace, která sídlí ve frontálním a spánkovém laloku a v bazálních gangliích (uplatňují se při řízení pohybu a pomáhají s vnímáním). Tím, že se zaměříme na jediný konkrétní problém, dokážeme všechny ostatní dočasně odsunout do pozadí a současně nejpálivější obtíže řešíme efektivně. Popsanou dovednost však může narušovat například sledování monitoru. 

Studie profesorky Naomi Baronové z American University prováděná na 429 vysokých školách v USA prokázala, že 92 % studentů postihly problémy s koncentrací v okamžiku, kdy měli číst text z obrazovky, tabletu, mobilního telefonu nebo počítače. Jak ve své knize Digitální demence uvádí přední neurovědec Manfred Spitzer, důvody existují hned dva: Prvním je tzv. scrolling, tedy únava z jednolitého textu. Elektronické dokumenty se zarovnávají do bloků, jež čtenáři nenabízejí prostor k odpočinku. Mozek se zpracováváním nekonečného textu brzy unaví a čtenář od něj odbíhá. 

Výkonní a vyhořelí

Druhý důvod představuje podprahový proud informací, který dané médium nabízí: Studenti účastnící se výzkumu sice četli daný text, ale jejich mozek zároveň vnímal, že pokud dokument minimalizují, okamžitě budou mít přístup ke všem zábavným prvkům, jež digitální média skýtají. A jelikož naše hlava s oblibou lenoší, čtenáři jí rádi dopřávají trochu rozptýlení dostupného na jediné kliknutí.

„Produktivní den“ dnes znamená „dobrý den“. I proto se napříč společností stále častěji skloňují slova jako výkonnost, plán a cíl. Ruku v ruce s nimi jdou ovšem stres, infarkt, zhroucení či vyhoření. A protože tempo doby neustále roste, naše schopnost koncentrace se kvůli snaze vstřebat co nejvíc informací zhoršuje. 

Příliš mnoho úkolů

Simultánní sledování hned několika podnětů, tzv. multitasking, narušuje soustředění, a výsledky našeho snažení se tak snižují. Člověk totiž nedokáže dobře vnímat víc významových proudů současně. Zvládneme sice skákat na jedné noze a při tom telefonovat, ale soustředit se na televizi a zároveň psát seminární práci náš mozek zkrátka neumí.

Neefektivnost multitaskingu dokazuje například studie Stanford University vedená doktorem Kep-Kee Lohem. Ten srovnával výsledky práce osob vykonávajících multitasking a těch, kdo se soustředili pouze na jednu činnost. „Multitaskeři“ vyšli ze srovnání mnohem hůř, neboť se u nich projevily problémy s organizací myšlenek, zhoršená schopnost filtrovat nepodstatné informace a pomalejší přechod od jedné aktivity k druhé.

Nedokážeme se soustředit

Jak ukázala studie provedená pro Asociaci televizních organizací, běžný Čech stráví u médií 9,6 hodiny denně, z toho se přes 1,2 hodiny zabývá více než dvěma zdroji naráz. Češi ve věku od 24 do 74 let svou pozornost nejčastěji dělí mezi televizi (s průměrnými 225 minutami denně) a počítač, tablet či mobil. Generace od 15 do 24 let se nejvíc věnuje notebooku v kombinaci s mobilním telefonem. Na těchto zařízeních pak mladí obvykle sledují videa, poslouchají hudbu nebo kontrolují sociální sítě. 

K nejoblíbenějším z nich patří Facebook: Účet má přes pět milionů českých uživatelů a tráví na něm v průměru víc než dvě hodiny denně. Výzkum společnosti Rescue Time, jenž sledoval padesát tisíc zaměstnanců, ukázal dopady: Lidé, kteří mají v práci přístup na internet, se nedokážou své pracovní náplni věnovat ani půl hodiny nepřetržitě. Někteří pak dokonce kontrolovali e-maily a sociální sítě každých šest minut. Pokud jim tato činnost zabrala byť jen minutu, pak ze své osmihodinové pracovní doby strávili přes hodinu sledováním internetu.

Aktivní zábava na ústupu

Digitální média však nejvíc ohrožují nejmladší uživatele. Dětství představuje pro vývoj mozku kritické období, kdy se formuje a vytváří si základnu pro budoucí život. Ratolesti upřednostňující čtení knih, učení, pravidelnou sociální interakci a sportovní aktivity rozvíjejí svůj klíčový orgán mnohem víc než ty, které tráví volný čas u obrazovek a aktivní činnost nahrazují pasivitou.

Zatímco dnešní třicátníci sledovali jako malí nanejvýš televizi, současné děti jsou od narození obklopeny počítači, chytrými telefony a tablety, jejichž prostřednictvím pronikají na sociální sítě či obecně na internet. Nejmenší uživatelé, ve věku od 2 do 10 let, tráví u digitálních médií v průměru 9 hodin a 6 minut denně. V České republice se to týká víc než půl milionu ratolestí: Téměř 40 % z nich používá mobil či tablet a přes 70 % jich sedává u počítače. 

Děti brzdí internet

Podíl digitálních médií na nesprávném vývoji mozku doložila studie amerického Národního institutu zdravotnictví (NIH), pod vedením doktorky Gaye Dowlingové. Její tým během 10 let zkoumal 11 tisíc dětí mezi 9. a 10. rokem života, tedy první generaci zcela vyrůstající ve světě digitálních médií a internetu. U těch, kteří se na monitory a displeje dívali víc než sedm hodin denně, potvrdili výzkumníci negativní změny spočívající v úbytku mozkové kůry. 

Práce přinesla ještě jeden alarmující poznatek: Děti využívající digitální média víc než dvě hodiny denně mají zhoršené výsledky v testech, jež vyžadují aktivní přemýšlení. Média nám totiž předkládají předem „zpracované“ informace, takže již není třeba složitě hledat v knihách, přemýšlet nad řešením problémů nebo se obracet na vlastní zkušenosti – stačí se podívat na internet a vše potřebné tam najít. K tomu už ovšem není nutné hlubší přemýšlení, jež by v mozku vytvářelo nová synaptická spojení či posilovalo ta stávající.

Kudy se vydat?

Lenošení mozku a časté používání digitálních médií se může negativně projevit také u dospělých, a to postupnou dezorientací v čase či prostoru a ztrátou schopnosti komplexní interakce s ostatními. Důkazy poskytla například studie vedená profesorkou kognitivní neurologie Eleanor Maguireovou z University College London, jež po dobu pěti let sledovala začínající řidiče taxíků v Londýně: Tamní šoféři musejí pro získání licence splnit velmi náročné zkoušky, jejichž součástí je i prokázání podrobných znalostí mapy britské metropole, tvořené labyrintem přibližně 25 tisíc ulic.

Výsledky testů ukázaly, že hipokampus úspěšných absolventů se po dobu přípravy na zkoušku zvětšoval. Kromě taxikářů sledovali vědci také srovnatelně inteligentní skupinu osob ve stejném věku, u níž ovšem tato mozková část nijak nerostla – naopak. Můžeme se tedy jen domýšlet, v jakém stavu mají hipokampus řidiči v době, kdy se většina z nich spoléhá na navigační systém GPS.

Jeptišky a Alzheimer

Procvičování mozku je zkrátka velmi důležitým vkladem do budoucna, jak dokládá i tzv. Nun Study neboli „studie jeptišek“, jíž se účastnilo 678 sester téhož řádu ve věku od 76 do 107 let. Odborníkům z University of Kentucky poskytly své písemnosti z dob před složením slibu, daly jim také lékařské záznamy, údaje o rodinách či dosaženém vzdělání a pracovní minulosti. Během patnáctiletého výzkumu vědci pravidelně testovali kognitivní schopnosti jeptišek, zkoumali vzorky jejich krve a v případě skonu podrobili ostatky některých z nich pitvě.

TIP: Mozek jako hřiště vědy: Dokážeme vylepšit lidský mozek?

Výsledkem bylo zjištění, že sestry, které již před složením slibu vykazovaly horší kognitivní schopnosti, ve stáří častěji sužovala onemocnění nervové soustavy, především Alzheimerova choroba. Z toho vyplývá, že osoby se zhoršeným vnímáním – způsobeným například častým používáním digitálních médií – může tento typ nemoci na sklonku života ohrožovat víc. Jeptišky jediného řádu přitom odborníci k výzkumu zvolili pro jejich víceméně identický asketický život. Vybírali si ženy, jež složily slib velmi mladé, tudíž u nich nehrály roli patologické jevy jako chudoba či nezaměstnanost, které by mohly studii ovlivnit. 

Sestra Marie

Nejzajímavější účastnicí Nun Study byla sestra Marie, která až do svých 84 let pracovala jako učitelka a zemřela teprve o 17 roků později na rakovinu. Po celou dobu přitom zůstala duševně velice čilá, což potvrzovaly i testy z posledních let jejího života, které neukazovaly žádné chorobné projevy. Pitva ovšem v jejím mozku odhalila známky rozvinuté Alzheimerovy choroby. Marie se tak stala jasným důkazem, že vzdělání a vysoká mentální aktivita patří ke způsobům, jak proti tomuto neléčitelnému onemocnění bojovat. 

Znečištěný vzduch je dnes jedním z nejhorších zabijáků na světě. Podle Světové zdravotnické organizace WHO kvůli znečištěnému ovzduší každoročně zemře asi 4,2 milionů lidí. Přitom asi 91 procent celosvětové populace žije v oblastech, kde znečištění vzduchu přesahuje limity, které WHO doporučuje jako hranici pro zdravotně nezávadný vzduch.

Britští vědci nedávno spojili síly s biotechnologickým startupem Arborea, aby otestovali novou technologii „biosolárních umělých listů“ v prostoru univerzitního kampusu v Londýně. Klíčovým prvkem této technologie jsou nepatrné zelené mikrořasy, které žijí uvnitř velkých panelů s kultivačním systémem, připomínajících solární panely. Tyto panely je přitom možné nainstalovat kdekoliv na vhodných místech na zemi, na budovách nebo na střechách všemožných objektů.

TIP: Lepší než originál: Nové bionické listy jsou desetkrát účinnější než přírodní

První prakticky využitelné biosolární umělé listy napodobují přírodní proces fotosyntézy. Panely plné mikrořas pohlcují oxid uhličitý z okolí a naopak vypouštějí kyslík. Zároveň vyrábějí výživný rostlinný protein, s minimálním dopadem na životní prostředí. Panely s biosolárními listy využívají přírodní sluneční svit a je možné jimi pokrýt prakticky libovolně velké plochy. Při použití vyčistí vzduch jako 100 stromů, které ale zabírají plochu jediného stromu. Znečištěný vzduch je jedním z největších problémů Londýna, podobné projekty jsou zde proto velmi vítané.

Zatímco lvi v oplocených rezervacích prospívají, jejich kolegové v otevřených oblastech trpí nedostatkem potravy a jejich život je ohrožován lidmi. Rostoucí populace Masajů a Zulů přetváří divočinu na pastviny, takže klesá množství přirozené kořisti velkých koček. Lvi pak místo zeber útočí na dobytek a čas od času zabijí i člověka. Tím se pro místní obyvatele stávají nepřítelem číslo jedna, kterého je potřeba za každou cenu zneškodnit.

Když biolog Luke Hunter z organizace Panthera, která se snaží o záchranu velkých koček, porovnal lví populace na 42 místech v Africe, zjistil, že oplocené rezervace mají oproti otevřeným čtvrtinové náklady a počet v nich žijících jedinců je o mnoho vyšší.

TIP: Problémy krále zvířat: Někdejší africký vládce bojuje o holé přežití

Pokud se situace v otevřených rezervacích nezmění, může být období následujících 20 až 40 let pro lvy osudným. Hunter situaci komentuje: „Sám bych velmi nerad viděl další části Afriky za plotem. Úplně se tak vytrácí smysl volné přírody.“

Oplocení navíc brání migraci býložravců a volnému pohybu dalších zvířat, jako je například pes hyenovitý nebo gepard. Stále jde však o nejefektivnější a v současné době možná jediný způsob, jak lvy zachránit. „Ať už použijeme ohradu nebo jinou bariéru, je jasné, že musíme lvy fyzicky oddělit od lidí.“

Kdy a kde začít s pozorováním květnového hvězdného nebe? Snadná odpověď – nejlépe hned po setmění nad západním obzorem. V opačném případě totiž propásnete jednu ze tří jasných planet, jež lze aktuálně spatřit. Pohled do přiložené hvězdné mapy napoví, že se jedná o naoranžovělý Mars, který se v průběhu května přesune ze souhvězdí Býka do Blíženců. 

Nenechte se přitom zmást podobně zbarvenou, avšak jasnější stálicí Betelgeuze ze souhvězdí Orionu, která se bude nacházet o něco níž nad horizontem nalevo od Marsu. Pomůže vám velmi úzký srpek dorůstajícího Měsíce, jenž se v blízkosti rudé planety objeví v podvečer 7. května: Mars bude přímo nad ním v úhlové vzdálenosti asi 5°, zatímco Betelgeuze spatříte třikrát dál nalevo od zemského souputníka.

Pokud jde o zbývající dvě třetiny avizovaného „planetárního menu“, odpovědi se vám dostane nad jihovýchodem ještě před půlnocí. Právě tam se totiž objeví žlutobílý Jupiter v souhvězdí Hadonoše a o dvě hodiny později i nažloutlý Saturn ve Střelci. Také v jejich případě dojde na setkání s Měsícem – 20. května se jeho kotouč ukáže poblíž Jupitera a 23. května nedaleko Saturnu.

Pozdrav Halleyovy komety

Zkraje května nejspíš na noční obloze zaznamenáte i zvýšený počet meteorů. V noci z 5. na 6. května totiž nastává maximum meteorického roje Éta Akvarid. Letos se nabízejí ideální pozorovací podmínky, protože Měsíc bude pouze den po novu, takže jeho svit sledování nenaruší. Tzv. radiant Éta Akvarid – tedy místo na nebi, odkud meteory pro pozemské pozorovatele zdánlivě vylétají –, leží v souhvězdí Vodnáře nedaleko stálice Éta Akvarii. 

Jako nejpříhodnější doba pro pozorování se tudíž jeví hodiny před rozedněním, kdy už se Vodnář nachází nad obzorem: Tehdy lze spatřit i několik desítek slabších meteorů za hodinu! A až nějakou Akvaridu zahlédnete, vzpomeňte si, že se jedná o drobnou prachovou částečku uvolněnou z jádra slavné Halleyovy komety, jež právě zakončila svou vesmírnou pouť ohňostrojem v zemské atmosféře.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Býka, 21. května v 9:59 SELČ vstoupí do znamení Blíženců.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – nepozorovatelná
• Mars – viditelný večer nad severozápadem
• Jupiter – viditelný takřka celou noc kromě večera
• Saturn – viditelný ve druhé polovině noci
• Uran – nepozorovatelný
• Neptun – nepozorovatelný

Úkazy na nebi

• 5. května – v noci nastává maximum meteorického roje Éta Akvarid
• 7. a 8. května – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Marsu na soumrakové obloze nízko nad západem
• 12. května – setkání Měsíce a jasného Regula ze souhvězdí Lva na nočním nebi
• 19. až 21. května – seskupení Měsíce, Jupitera a jasné hvězdy Antares ze souhvězdí Štíra ve druhé polovině noci
• 23. května – setkání Měsíce a Saturnu na ranní obloze

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Jak nedávno zjistili badatelé z Kalifornie, povzdech nepředstavuje pouze reakci na smutek nebo projev deprese či zoufalství. Jde totiž zároveň o životně důležitý reflex, který napomáhá správnému fungování plic. Kontrolní systém v mozku zajišťuje, že si automaticky povzdechneme asi dvanáctkrát za hodinu – nezávisle na tom, zda přemítáme nad politickým děním současného světa, nebo nad zítřejším obědem. 

TIP: Proč jsme po sexu skleslí? S kvalitou to nesouvisí, mohou za to hormony!

Konkrétně za to mohou shluky nervových buněk v mozkovém kmeni, tedy v oblasti zodpovídající za spánek, dýchání a tepovou frekvenci. Dostávají totiž příkaz v případě potřeby znovu nafouknout nesčetné drobné váčky v plicích zvané alveoly neboli plicní sklípky. Právě ty přitom kontrolují výměnu kyslíku a oxidu uhličitého v těle a jejich špatné fungování si organismus nemůže dovolit. Jak vysvětlil Jack Feldman z University of California pro časopis Nature: „Pokud bychom si nepovzdechli přibližně každých pět minut, alveoly by postupně kolabovaly, což by vedlo k selhání plic.“  

V metropoli, která obepíná papežský stát Vatikán, si lid nikdy nesměl moc vyskakovat, natož aby veřejně projevoval svou nespokojenost s počínáním duchovenstva a šlechty. Nezávislý tisk ještě v 16. století neexistoval, zato v Římě navýsost dobře fungovala šuškanda, a tak už brzy ráno věděl i ten poslední trhovec, co měl včera papež k večeři a která prostitutka tentokrát navštívila místní vznešené zbohatlíky. Zprávy šířené polohlasem se ale dostávaly i k nesprávným uším, ke špehům a placeným informátorům-udavačům. Ti pak ještě zatepla donesli svou zprávu o klevetnících na patřičná místa. A na všechny neopatrné povídálky čekala přinejmenším tučná pokuta nebo i šatlava. Vox populi, tedy hlas lidu, si ale našel ke svobodnému projevu cestu. A nechyběl u toho ani ostrý italský humor.

Socha darovaná římskému lidu

Začalo to v roce 1501, kdy při přestavbě vznosného náměstí Piazza Navonna nalezli kopající cestáři poničený fragment dávné sochy. Kdysi pravděpodobně zobrazovala mytického spartského krále Menelaa svírajícího v náručí umírajícího Patrokla, jednoho z hrdinů Trojské války. O kamenné torzo bez rukou, nohou a s poškozenou hlavou neměl nikdo zájem. Kardinál Oliviero Carafa proto schválil, aby bylo „odloženo“ na piedestal jen o několik uliček dál. Prý bude u této poničené sochy vždy 25. května svobodně recitovat skupina básníků antické klasiky. Prostí Římané ale věděli své: pokud by socha byla skutečně cenná, dávno už by zmizela ve vatikánských galeriích. Jen proto, že je to laciný a neopravitelný střep, daroval ho kardinál „velkoryse“ lidem. A svobodně recitovat a oslavovat starými básněmi nové časy? Není proto divu, že socha druhého dne „promluvila“.

Upovídaný Pasquino 

Dnes už se pochopitelně nedozvíme, kdo první tuto sochu „rozmluvil“, ale vtípek to byl náramný. Na krku torza se druhého dne objevila cedulka s naškrábaným textem. Socha v něm kardinálovi „upřímně“ děkovala za projevenou štědrost. A to se opakovalo skoro každé ráno. Jednou socha kritizovala kvalitu ryb na trhu, jindy vysoké poplatky za mletí mouky, ale vždy tak činila pomocí veršíku či krátkého rýmu. A když se nějaký špicl zeptal, odkud takové zvěsti plynou, lidé se nebáli říct: „To přece povídal Pasquino.“

Toto univerzální pojmenování sochy se ujalo, stejně jako legendy o jeho původu. Pasquino měl být původně krejčím nebo bradýřem-holičem, který pracoval pro vatikánské kněží. A jako takový vždy věděl zaručeně nejlépe, co se to ve Svatém městě zase děje.

Když sochy promlouvají

Lidé si toho ale chtěli otevřeně říkat víc, a jedna socha by na to nestačila. Postupně se zrodila tradice pasquinady. A brzy již mluvila o problémech města, vlády i církve celá řada soch. Mezi nejznámější patřil ještě tlustý Marforio, Madama Lucrezia, strhaný opat Luigi, satyr Babuino zvaný Pavián a prodavač vody Il Facchino.

Zvláště během konkláve - uzavřené volby nového papeže - se uměly rozpovídat desítky kamenných soch a výjevů. Šlechtě a církvi tyto šprýmy hýbaly žlučí, ale bránit se proti nim nemohli. Žádného konkrétního viníka se prý nepodařilo dopadnout. Nepomohli hlídači, tajné stráže ani špehové. Místo jedné ostře sledované sochy začala promlouvat další. Nizozemec Adriaan Florenszoon Boeyens, který proslul coby papež Hadrián VI., chtěl dokonce na náklady městské pokladny hodit sochu Pasquina do Tibery.

Dialogy přes celé město 

A socha mu hned druhého rána odpověděla: „Ve vodě bych dál kvákal jako žabák... jen mnohem hlasitěji“. Nakonec zůstal na svém místě. Lidé se mohli také dočíst, že: „Od té doby, co je tenhle papežem, je v městě spousta krve, ale jen velmi málo vína“. A díky jiným promluvám se veřejnost rychle dozvídala o milostných pletkách a nemanželských dětech nejvyšších církevních činitelů včetně papežů. Socha Marforia, stojící v roce 1679 ještě na kapitolském vršku, si dokonce začala s Pasquinem „povídat“. Proč? Papež Klement XI. si totiž v městě Urbino, které papežskému státu patřilo, budoval luxusní rezidenci a stěhoval tam většinu uměleckých sbírek. A tak jednoho dne stojí na ceduli u Marforia text: „Pasquino, co to děláš?“ a na populární soše o dva kilometry dál zase: „Hlídám Řím, aby se nám celý nepřestěhoval do Urbina.“

Řečnický sněm zapomenutých soch

Ještě hůře se vedlo papeži Urbanovi VIII. z rodu zámožných Barberinů. Ten nechal v rámci rekonstrukce dómu svatopetrského chrámu vyškubat bronzové obklady na nejstarším „pohanském“ římském chrámu - Pantheonu. Místním se to vůbec nelíbilo, ale co mohli dělat. Ozvala se až Madama Lucrezia, tedy poničené torzo sochy bohyně Isis stojící v uličce za bazilikou Sv. Marka. Městu vzkázala: „Co nedokázali barbaři, dokázali Barberini.“

TIP: Romanum Imperium: Fenomén jménem Svatá říše římská

A když tvrdý zastánce protireformace papež Sixtus V. konečně po dlouhých letech nechal opravit rozbitý akvadukt, povzdechla si renesanční socha Prodavače vody: „Tak, a jsem konečně bez práce.“ Mluvících soch byly v centru Říma desítky, ale jen pár z nich se dostalo výsady členství v il Congresso degli Arguti tedy na Sněmu mluvících soch.

Byť je jejich umělecká hodnota mizivá, dodnes se těmto poničeným torzům dostává od místních velké úcty. V době občanské nesvobody totiž jediná ústa, která se nebála hovořit, byla ta kamenná.

Když Konrád, opat zbraslavského kláštera, jednoho horkého červencového dne roku 1309 oslovil v bazilice sv. Víta Elišku Přemyslovnu, řekla mu prý „Bylo by mi lépe zemřít, nežli tak bídně žít a vidět opuštění své i království“.

Seděla zamyšlená v příšeří chrámu, k uším jí doléhala latinská slova bohoslužby, která jí však nedodávala útěchu do zkroušené duše. Propukla v pláč, neboť ona, sirota zbavená obou rodičů, se již nemohla déle dívat na mizernou vládu jejího švagra Jindřicha Korutanského. Opat Konrád, jemuž nebyl osud království i princezny lhostejný, se rozhodl jednat.  

Konečně královnou

Cisterciáčtí opati, tito „bystří mužové českého království“, tajně rozehráli partii, jejímž cílem bylo vypuzení neoblíbeného Jindřicha Korutanského ze země a nastolení nového krále. Nejdůležitější kartou v této odvážné a riskantní hře byla mladá, dosud nezadaná Přemyslovna. Jejich naděje se upnuly k Janovi, synu římského krále Jindřicha VII. Lucemburského. Král se ale zprvu zdráhal vydat svého sotva čtrnáctiletého potomka do země proslulé nedávnou vraždou panovníka. Namísto něj nabízel svého zkušeného bratra Walrama. Díky diplomatické aktivitě mohučského arcibiskupa Petra z Aspeltu a skvělému rétorickému umění opatů se přece jen podařilo krále přesvědčit. Svolil, ale až poté, co sličnou tmavovlásku spatřil a potupná zkouška panenství, kterou Eliška musela absolvovat, rozptýlila pomluvy o jejím nestoudném životě.

Na přelomu srpna a září roku 1310 vystrojil Jindřich VII. novomanželům ve Špýru velkolepou svatební hostinu. V Čechách sice stále vládl Jindřich Korutanský, ztrácel však podporu domácí šlechty, která s nadějí vyhlížela nového krále. Když Jan Lucemburský vstoupil do země a dobyl Prahu, pochopil Jindřich Korutanský, že jeho šance na udržení vlády je mizivá. A České království raději s manželkou Annou Přemyslovnou 9. prosince 1310 opustil. A tak mohl Petr z Aspeltu 7. února 1311 korunovat Jana a Elišku v bazilice sv. Víta na českého krále a královnu.     

Cizinec, diplomat a rytíř 

Za mrazivého únorového dne, kdy se Praha radovala z královské korunovace, měla však Eliška o čem přemýšlet. Stála vedle čtrnáctiletého novomanžela zhýčkaného francouzskou výchovou. Sice vzdělaného, neboť prý ovládal čtyři jazyky, ale v podstatě ještě pubertálního výrostka. Možná na ni tehdy padl splín, nepříjemná předtucha nelehké budoucnosti, která ji jako ženu, jako matku, i jako královnu čekala. Ve všeobecném svatebním i korunovačním veselí to však postřehl málokdo.

Eliščin muž Jan Lucemburský se s českým prostředím nikdy nesžil. Proto byl nazván historiky králem Cizincem. Byl však také králem Diplomatem, neboť svým šarmem a uměním přesvědčovat dokázal získat pro české království nejedno území. Už za jeho života kolovalo přísloví, že „bez českého krále nikdo nemůže vyřídit svou věc.“ Jan Lucemburský se však cítil především králem Rytířem. Navštěvoval turnaje po celé Evropě, rozdával bohaté dary a šířil tak svou pověst nejudatnějšího reka. A této pověsti zůstal věrný do konce života bez ohledu na zdravotní handicapy. 

Složité manželství  

Možná i Eliška nesla část viny na tom, že se Jan cítil v Čechách poněkud cize. Zaujala k němu spíš postoj kárající matky než milující, natož pak zamilované královny. Měla to těžké. Jan Lucemburský občas vyváděl věci, které se konat nesluší a už vůbec by je neměl dělat český král. Vyřvával při bohoslužbách vulgární slůvka, snaže se zřejmě cosi dokázat. Spolu se svými oblíbenými kumpány z řad zámožných šlechticů se potuloval za nocí po pražských ulicích a házel váženým měšťanům kameny do oken. Jednou ho dokonce při činu chytila městská stráž a už chtěla výtržníka ztrestat, když s úžasem zjistila, že se pod kapucí skrývá králova tvář.  

Eliščiny představy o tom, že Jan se bude podobat jejímu otci, byly prostě naivní. Zidealizovaný obraz vlády Václava II. kladla Janovi stále za vzor. Politická situace v zemi nebyla jednoduchá. V čele stály mocné panské rody, které nedávaly králi Cizinci příliš prostoru k manevrování. Jan se proto brzy spolčil s Jindřichem z Lipé a jeho přívrženci. Jeden z nejvlivnějších šlechticů země byl navíc milencem královny vdovy Alžběty Rejčky, Eliščiny nenáviděné macechy.

TIP: Království za oko: Jak přišel Jan Lucemburský o svůj zrak?

„Které Bůh spojil, ty rozloučila ničemná rada,“ píše zbraslavský kronikář Petr Žitavský. A skutečně, v roce 1319 došlo mezi manželi k vážné roztržce. Eliška se odstěhovala i s třemi dětmi, mezi nimiž nechyběl Václav, budoucí Karel IV., na Loket. Král Jan, jemuž někteří namluvili, že jeho žena chce s pomocí tříletého syna uzurpovat vládu v Čechách pro sebe, na Loket dorazil. Odebral Elišce děti a donutil ji odejít do Mělníka.

Už delší dobu víme, že se na vjemu chutí podílí nejen jazyk, ale i čich. A role čichu není zrovna bezvýznamná. Na vlastní kůži to může pocítit každý, kdo má problémy s dutinami. I částečné zablokování čichu může způsobit, že se najednou chutě chovají úplně jinak. Jako by každé jídlo bylo mdlé a nevýrazné. 

Američtí vědci teď zjistili, že to funguje i opačně. Překvapivě totiž objevili úplně stejné čichové receptory, jako jsou ty v nose, ale tentokrát v chuťových buňkách na jazyku. Jak se zdá, pocit chuti nemusí vznikat někde hluboko v mozku, jak si odborníci doposud mysleli. Minimálně v některých případech se vjem chuti zřejmě vytvoří přímo v chuťových buňkách na jazyku, které detekují jak chuť jídla, tak i jeho vůni.

TIP: Podceňovaný smysl: Lidský nos dokáže rozlišit miliony pachů

Vědci nejprve studovali myši a kultury lidských chuťových buněk. Tak zjistili, že lidské chuťové buňky obsahují nejen receptory chuti, ale také klasické čichové receptory. Pak se badatelé detailně zaměřili na provoz chuťových buněk a potvrdili, že čichové receptory jsou v chuťových buňkách zcela funkční. Na různé pachy reagují podle všeho stejně, jako čichové receptory v nosu. Teď bude následovat intenzivní výzkum lidských chutí, které jsou zřejmě ještě složitější, než jsme si mysleli.

Všudypřítomný nedostatek pečiva pocítila kolem roku 1800 nejsilněji Británie, neboť kvůli válce s Napoleonem nedokázala dovážet potraviny. Bídnou situaci se vláda pokusila vyřešit tzv. zákonem o okoralém chlebu, na jehož základě se nesmělo prodávat pečivo, jež na pultech neschlo alespoň 24 hodin. Logika opatření vycházela z přesvědčení politiků, že prodejny jsou prázdné, protože lidé nedokážou odolat čerstvým produktům a kupují je ve velkém. 

Lékaři zákon schvalovali, neboť věřili, že vysušené pečivo může být až o pětinu výživnější. Pokud by pekaři nařízení porušili, hrozila jim pokuta pět šilinků za bochník. Dva šilinky naopak úřady nabízely každému, kdo zlotřilé prodejce udá. 

Nekonečná krize

Situace se však nezlepšila a nedostatek potravin narůstal. Od roku 1815 vznikaly speciální obchody s jídlem pro chudé, kde se daly koupit chlebové kůrky a mouka mletá z plesnivých sucharů: Sypaly se do ní draselné soli, takže byla méně černá i vlhká a tolik nezapáchala. Nouze dosáhla takové míry, že parlament zvažoval zákaz výroby alkoholu, protože se při něm plýtvalo obilovinami. 

Ani s koncem války roku 1815 se poměry na ostrovech nezlepšily. Aby vláda získala podporu pozemkových vlastníků, zakázala dovoz obilí, a cena chleba proto rostla dál. V roce 1816 stál bochník již šestinásobek oproti přelomu století. Neúroda ve Francii a v Anglii pak vyvolala hladomor a nepokoje napříč zemí musela krotit armáda. 

Soud za kyselé pecny

Mnoho pekařů se navzdory zákazům pokoušelo vyrábět i levnější chléb, který by šel snáz na odbyt. John Dixon se například ocitl před soudem za prodej 257 bochníků velmi kyselé chuti, jež dětem způsobovaly zažívací potíže. Vyšetřování nakonec odhalilo, že 11 let přidával do pečiva síran draselný, jehož antiseptickými účinky se pokoušel zvyšovat kvalitu plesnivé mouky.

TIP: Vyhladovělá Evropa: Řecký a holandský hladomor za druhé světové války

Krizi nakonec vyřešily brambory, propagované věhlasnými ekonomy, jako byli Adam Smith či Thomas Malthus. Vědci na hlízách oceňovali, že je mohou chudí pěstovat na vlastních zahrádkách, aniž by péče o zeleninu jakkoliv ohrozila hodiny odpracované v továrnách. Do roku 1820 se brambory staly běžnou součástí britského jídelníčku a spotřeba chleba klesla o polovinu. Teprve zrušení obilných zákonů v roce 1846 však umožnilo návrat jeho cen na úroveň před přelomem století. 

Ve vesmíru je tzv kosmické vakuum a v něm se zvuk nemůže šířit. To ale neznamená, že by nebeské objekty nemohly vytvářet žádné zvukové vlny, i když je nikdo neslyší. Fúzní pece uvnitř každé hvězdy vytvářejí množství složitých vibrací a v jejich rytmu se vlní i povrchy hvězd. Naše teleskopy přitom mohou tyto vibrace zaznamenat v podobě relativně rychlých změn jasnosti či teploty povrchu hvězd.

Když porozumíme této „hudbě“ hvězd, tak by nám to mohlo přinést nové informace o vnitřní struktuře stálic a také o procesech, které tam probíhají, ve skrytu před našimi zraky. Snaží se o to například Jacqueline Goldstein z americké University of Wisconsin–Madison a její spolupracovníci.

Simulace hudby hvězd

Goldsteinová s kolegy studují souvislosti mezi strukturou hvězd a jejich „hudbou“ tak, že vyvíjejí software, které simuluje různé typy hvězd a zároveň i jejich vibrace. Následně pak srovnávají hudbu simulovaných hvězd s jejich reálnými protějšky, které pozorujeme na obloze.

Frekvence vibrací hvězd jsou oproti slyšitelnému zvuku příliš nízké. Když si je ale přehrajeme tisíckrát nebo třeba milionkrát rychleji, tak můžeme poslouchat „hudbu“ hvězd. Zmíněné vibrace hvězd jsou vlastně něco jako „hvězdotřesení“ a můžeme je studovat podobně, jako seismické otřesy na Zemi. Výzkumu „hudby“ stálic se proto říká astroseismologie.