Průzkum nad hladinami moří a oceánů nutně vedl k leteckým soubojům i tam. Ostatně první ztrátu Rakouska-Uherska ve vzduchu nad italskou frontou představoval ztracený hydroplán velitele základny v Pule Václava Vosečka v květnu 1915.

Rakušan Gottfried Banfield se se svými osmi vítězstvími v okolí Terstu stal obávaným lovcem. To Němec Friedrich Christiansen zase rozséval se svým plovákovým moderním jednoplošným strojem Hansa Brandenburg W.21 zkázu nad Baltem. Nejenže sestřelil tři velké létající čluny Felixtowe F.2A, ale ještě těžce poškodil britskou ponorku. 

Poválečné osudy

S koncem roku 1918 nastala ve všech armádách redukce zbytnělých leteckých sil, protože desítky tisíc letadel už nebyly zapotřebí. Německu vzdušné síly zakázala mírová smlouva, ale i na straně vítězů se najednou potýkali s nadbytkem veteránů. Někteří sepsali o svých osudech knihy, ale pro většinu z nich práce nebyla, nebo neměli předpoklady pro mírové zaměstnání u vojenského, ale ani civilního letectva.

Mnozí nedávní hrdinové si najednou museli vydělávat jako letci téměř cirkusových podniků (například Ernst Udet) či poštovní piloti. Ne všichni ale rezignovali na slávu a dobrodružství. Charles Nungesser hodlal oživit svou slávu při dálkových letech a zmizel v roce 1927 i se svým letounem „Bílý pták“, na jehož trupu se skvěl jeho válečný pochmurný symbol z lebky, hnátů, rakve a svící.

Ve spárech nacistů

Jean Navarre se zabil rok po válce při nácviku průletu Vítězným obloukem, další zemřeli jako zalétávací piloti. Část německých es se později dala do služeb nacistů. Hermanna Göringa připomínat netřeba, ale René Fonck nechvalně proslul tím, že po porážce Francie v roce 1940 nabídl Němcům sestavení protibritské letecké jednotky! Po roce 1945 mu to však u soudu za předchozí zásluhy prominuli.

Někteří z letců si zabojovali i v letech 1939 až 1945! Mladí piloti Luftwaffe je považovali za dědečky, ale nebylo radno je podceňovat. Erich Mix, který za Velké války dosáhl na tři vítězství, stačil ještě v roce 1940 sestřelit dalších 18 nepřátel. A rozhodně se nejednalo o jedinou výjimku. Theo Osterkamp po 32 prvoválečných vítězstvích zvládl přidat ještě dalších šest. Nová letadla jim musela připadat jako z jiného světa, rychlejší a s úplně jinými nároky na pilotáž, což vypovídá minimálně o jejich odhodlání a odvaze riskovat. 

Zbylo po nich něco?

Mohlo by se zdát, že sto let je dlouhá doba a étos Velké války dávno pominul a jen historikové, fanoušci a modeláři se snaží udržet jej při životě. Ale opak je pravda. Něco přece jen přetrvalo, byť si mnoho lidí neuvědomuje souvislosti. Pomiňme názvy ulic či náměstí nesoucí jména slavných letců, která znají jen místní. Dvorce Rolanda Garrose v Paříži se jmenují nejen po sportovci, ale i po stíhacím esu. Polský výsostný znak je odkazem na Stefana Stece a jeho muže, kteří si ještě v dobách Rakouska-Uherska malovali na trup charakteristické červeno-bílé kostky.

TIP: Nevděčná vlast: Komunistická perzekuce československých letců z Británie

Také symbol slavné automobilky Ferrari – vzpínající se kůň – vychází z obdivu jejího zakladatele Enza Ferrariho k italskému esu Francesku Baraccovi, jenž si tento znak namaloval na své letadlo. A stále se objevuje spousta knih a filmů, které jsou čím dál tím víc technicky propracovanější, zároveň však stále víc zkreslují skutečnost. Máme-li připomenout alespoň jeden, tak ten nejlepší. Volně podle pamětí pilota Cecila Lewise byl natočen Aces high (u nás Stíhači, na start!), jenž i přes spoustu nepřesností nejlépe zachytil tehdejšího ducha doby – hodně slávy v zápolí a hodně deprese na bojišti.

Rok 2018 se zapsal do dějin rekordním počtem dospělých Američanů, kteří celý rok neměli sex. Velkou část z nich přitom tvoří mladí muži. Vyplývá to z nového průzkumu mezi mladými Američany, jehož výsledky analyzoval deník The Washington Post. Z výsledků vyplývá, že 18 procent žen a 28 procent mužů v USA, ve věku 18 až 30 let, nemělo v uplynulém roce žádný sex.

Mileniálové, tedy lidé narození zhruba mezi osmdesátými lety minulého století a přelomem tisíciletí, bývají v médiích zobrazováni jako sexuální mašiny. Odhalení skutečného stavu věcí vzbudilo poprask a překvapení na sociálních sítích. Tohle asi čekal jenom málokdo.

TIP: Zhýralá doba? Američtí teenageři mají ve skutečnosti méně sexu než dříve

Pro psychology to ale zase takové překvapení není. Už delší dobu jim je jasné, že řadu mladých mužů víc než sex zajímají počítačové hry a porno. Jak hry, tak i porno, jsou dnes nesrovnatelně kvalitnější než na přelomu tisíciletí. Mezi staršími muži jich celibát drží mnohem méně. V uplynulém roce nemělo sex jen 13 procent padesátníků a pouhých 9 procent čtyřicátníků. 

Lidská soutěživost zřejmě nezná hranic. V belgickém městečku Adinkerke se nedávno uskutečnilo neoficiální mistrovství Evropy imitátorů racčího křiku. Úkolem soutěžících bylo nejen co nejvěrněji napodobit typický křik mořských ptáků, body si mohli účastníci připsat i za herecké ztvárnění ptáků. Někteří ze soutěžících se tak snažili na porotce zapůsobit důmyslnými racčími kostýmy a hereckými výstupy.

Na první pohled bláznivá či recesistická soutěž má ve své podstatě bohulibý cíl. Racci mají u velké části obyvatel Západních Flander nedobrou pověst. Nebojácní ptáci lidem na ulicích pobřežních měst kradou zmrzliny a sendviče, znečišťují ulice svým trusem a vytahují odpadky z popelnic. Mistrovství Gull Screeching Championship se tak pokouší představit tyto ptáky v odlehčeném, a hlavně pozitivním světle.

TIP: Tohle je oficiálně nejošklivější pes roku: Kdo byli jeho nejvážnější konkurenti?

O titul evropského šampiona se v prvním ročníku soutěže podělili Reggy Laatsch z Amsterdamu a Bregje Iding z belgického Hasseltu. A jejich výkony rozhodně stály za to.

Nenechte se mýlit, podle všeho to nebudou lehce vydělané peníze. Dobrovolníci, tedy 12 mužů a 12 žen budou muset strávit 60 dní na posteli, s hlavou položenou o něco níže než tělo (konkrétně o 6°) a ani na okamžik se nebudou moci zvednout. Taková poloha omezuje proudění krve na minimum, podobně jako u astronautů ve vesmírném prostoru. Dalších 29 dní se dobrovolníci budou z experimentu zotavovat pod dohledem odborníků.

Experiment v posteli

V experimentu bude pro některé z dobrovolníků simulovat umělou gravitaci centrifuga s krátkým ramenem, která se bude s ležícími lidmi otáčet tak, aby výsledná síla odpovídala velikosti jejich těla. Vědci a lékaři budou u dobrovolníků sledovat krevní oběh a míru ochabování svalů. Také budou zkoumat vliv stravy a cvičení na zdravotní stav účastníků experimentu.

TIP: Jak si vydělat 300 tisíc ležením v posteli? Pracujte pro NASA

Jaké byly požadavky na uchazeče „postelového experimentu“? Základním předpokladem byl výborný zdravotní stav, věk mezi 24 a 55 lety a komunikativní znalost němčiny. Experiment odstartoval 25. března (2019) v centru „:envihab“ Německého střediska pro letectví a kosmonautiku DLR (Deutsches Zentrum für Luft- und Raumfahrt e. V.), které se nachází u Kolína nad Rýnem. Konec experimentu je naplánován na konec června. 

Vztah mezi kouřením tabáku a vznikem rakoviny je již dnes podrobně zmapován. Méně známým faktem je, že k rozvoji rakoviny přispívá i alkohol. Britští vědci proto zjišťovali, jak je to s dopadem pití alkoholu na lidské zdraví, v porovnání právě s tabákem. Závěrů vědců mimo jiné ukazují, že ohroženější skupinou jsou ženy.

Když žena vypije týdně láhev vína, zvýší tím riziko rozvoje rakoviny stejně, jako by týdně vykouřila 10 cigaret. Muži jsou na tom o něco lépe – když muž vypije láhev vína za týden, riziko rozvoje rakoviny zvýší, jako kdyby vykouřil 5 cigaret týdně. Pro ženy je alkohol nejvíce spojený s rakovinou prsu, zatímco pro muže to jsou rakoviny jater a trávicí soustavy. Vědci spoléhají na to, že přirovnáním pití alkoholu ke kouření by mohli dosáhnout snížení spotřeby alkoholu mezi lidmi.

TIP: Se sklenicí roste chuť? Větší sklenice s vínem nutí lidi více pít

Statistiky ve Velké Británii přitom udávají, že průměrný britský pijan spotřebuje alkohol odpovídající asi jedné a půl lahvi vína týdně, zatímco průměrný britský kuřák vykouří asi 10 cigaret denně, čili asi 70 cigaret týdně. Zmíněný výzkum tedy potvrzuje, že kouření je v průměru mnohem nebezpečnější pro rozvoj nádorů než pití alkoholu.

Podle propočtů organizace Vegetarian Calculator spořádá průměrný člověk konzumující maso za svůj život asi 7 000 zvířat. Celoživotní jídelníček „masožravého“ Brita, který se dožije 80 let, zahrnuje v průměru 11 krav, 27, prasat, 2 400 kuřat, 80 krocanů, 30 ovcí a 4 500 ryb.

Pokud bychom započítali i králíky, kachny, husy, kozy, krevety a chobotnice, dostali bychom se dokonce k číslu 7 500. Pro srovnání - v celé pražské zoo je chováno méně než 5 tisíc zvířecích jedinců. Členové zmíněné organizace proto vyzývají k redukci spotřeby masa – mimo jiné proto, že zvyšující se chov dobytka podle ní přispívá ke globálnímu oteplování víc než zplodiny z automobilů.

TIP: Biftek vs. brokolice: O vegetariánství bez předsudků s odbornicí na výživu

Globální roční spotřeba masa za posledních 50 let neustále strmě roste: Ještě v roce 1963 se jednalo o 78 milionů tun, zatímco dnes je to už 308 milionů. Očekává se, že v průběhu následujícího desetiletí se průměr na hlavu zvýší o další 4 %. K největším masožroutům patří tradičně obyvatelé USA a Evropy – průměrný Američan spotřebuje za rok víc než 120 kg masa. Běžný Čech zkonzumoval podle statistik z roku 2013 asi 79 kg masa (převážně vepřového), zatímco tehdejší světový průměr činil 42 kg. Ještě v roce 1936 se u nás přitom jednalo pouze o 38 kg.

Když se řekne Velká čínská zeď, mnozí lidé si představí monumentální kamennou serpentinu klikatící se malebnými čínskými horami až kamsi k nekonečnému obzoru. Tento obrázek ovšem není zcela úplný. Zmíněný výjev totiž odkazuje pouze na jednu část Čínské zdi – tu turisticky nejznámější, která se tyčí nedaleko Pekingu. Jiné úseky proslulé památky ovšem vypadají zcela odlišně, často se jedná o prosté valy z navršené zeminy a kamení, nebo dokonce jen pahorky natolik obrostlé mechem, že jsou k nerozeznání od okolní krajiny.

Velká čínská zeď na sebe ovšem za zhruba dvě století, co se o ní dozvěděli Evropané a s nimi i celý svět, nabalila celou řadu stále živých mýtů – počínaje tím, že se rodila jako chlouba čínských dynastií, až po tvrzení, že je jako jediná stavba světa viditelná až z vesmíru.  

Debakl lorda Macartneyho 

Psal se rok 1792, když do Číny zamířily tři obří lodě s britskou posádkou. Jednalo se o družinu v každém ohledu neobyčejnou: Na palubách se totiž vezl tehdejší výkvět britské vědy, umění, ale i diplomacie a obchodu. Na sedm stovek lidí, mezi nimiž nechyběli malíři, hodináři, či dokonce pilot horkovzdušného balónu, vyslal k čínským břehům britský král Jiří III. Doufal, že se mu s jejich pomocí podaří přesvědčit čínského císaře, aby s Británii navázal užší obchodní vztahy. 

Vedení mise se ujal protřelý diplomat lord George Macartney, který si za takovou zodpovědnost „naúčtoval“ 15 000 liber ve zlatě a k tomu i titul hraběte. Jenže jeho výprava, která se měla zapsat do historie, se proměnila v totální debakl. Britové se v zemi draka, kterou tehdy obývalo přibližně 313 milionů lidí, od počátku potýkali s problémy. Úkol jim komplikovalo svízelné cestování nebo císařovi pověřenci, kteří je pronásledovali na každém kroku. Když se vyčerpaní dlouhou cestou konečně ocitli na císařském dvoře, jejich barometry, hodiny, vzduchovky a horkovzdušný balón sklidily odezvu víc než vlažnou. Teprve později se ukázalo, že mise byla k neúspěchu odsouzena dávno před tím, než Britové vůbec vstoupili na půdu zakázaného města – císař se už šest týdnů před jejich audiencí rozhodl, že o obchod s Brity nemá zájem. 

Nejúžasnější výtvor lidstva

Není příliš překvapující, že se spisovatel Sir John Barrow, který z mise pořídil zápisky, o takzvané Říši středu nevyjadřoval v superlativech, ale naopak: Její obyvatelé prý byli hrubí a vulgární, její hudba „směsicí nelibých zvuků“ a hygiena ubohá, neboť v celé zemi prý toho času nebyl jediný záchod. Přesto tohoto zcestovalého Brita jedna věc přivedla v úžas: Ohromná a zdánlivě nekonečná zeď, jakou nikde jinde nespatřil. „Táhne se klikatě dál a dál, většinou těmi nejstrmějšími a nejvyššími skalnatými horami, jak jsem sám několikrát viděl, a stoupá vzhůru v délce čtyř set padesáti metrů,“ zapsal si užaslý Barrow a jedním dechem dodal, že jde o „nejúžasnější výtvor lidských rukou“. Kamení ve zdivu prý bylo tolik, že by „množství všech obytných domů Anglie a Skotska“. 

Podobně fascinováni byli i další členové výpravy, kteří také šmahem určili stáří památky. Svorně tvrdili, že zeď je stará minimálně 2 000 let. Macartney pak dataci ještě zpřesnil. Zeď se podle něho zrodila někdy 200 let před naším letopočtem, kdy „byla Čína zjevně nejen mocná říše, ale obýval ji nesmírně moudrý a ctnostný národ, který myslel na budoucí generace natolik, že pro ně vytvořil trvalé zabezpečení proti vpádům zvenčí“. Netřeba dodávat, že právě Macartneyho verze, která je v řadě ohledech nepřesná a v dalších zcela mylná, na dlouhá staletí formovala evropskou představu o Velké čínské zdi, která je v mnoha případech platná dodnes.

Běsnění prvního císaře

Skutečná fakta o stavbě, kterou lidstvo považuje za největší opevnění světa, se od těch Macartnyových v mnohém liší. Číňané si podle dochovaných nálezů libovali v budování opevnění již v době 1000 př. n. l. Nicméně za vybudování prvního souvislého opevněného systému napříč severní Čínou vděčí až císaři Čchin Š’-chuang-timu z dynastie Čchin (221–206 př. n. l.). Do historie se tento muž zapsal jako „první císař“ a krutovládce, který položil základy prvotního sjednoceného čínského státu řízeného nemilosrdnou policejní kontrolou. Proslul i slavnou terakotovou armádou, kterou po sobě zanechal. 

Je nicméně třeba dodat, že za vlády prvního císaře v Číně existovalo minimálně devět velkých zdí, které dosahovaly značné délky a hlídaly na nich stráže. Zmíněný Čchin Š‘-chuang-ti tedy nejen budoval, ale především propojoval již existující stavby tak, aby poskytovaly jednotnou ochranu země. Tato opevnění však byla dnešní podobě zdi na míle vzdálená: Zrodila se z nekonečné dřiny z několika vrstev udusané hlíny a kamení. Ostatně odpovídá tomu i starý čínský lidový název pro velkou zeď: „Zemský drak“. 

TIP: Limes Romanus: Seznamte se s hlavním obranným systémem starověku

Podle nejčastějšího vysvětlení čínská zeď rostla jako opevnění vůči nájezdníkům ze severu. Současní historikové však nabízejí i řadu dalších výkladů: Podle jednoho z nich mohla nenáviděnému autoritářskému císaři sloužit jako jakýsi starověký „gulag“ – místo, kam „uklízel“ své nepohodlné kritiky a každého, koho se potřeboval zbavit. Faktem zůstává, že si otrocká práce na gigantickém díle vyžádala sta tisíce, možná až milion životů. Tato děsivá daň přispěla významnou měrou k všeobecné nenávisti prvního císaře i k pádu dynastie Čchin v roce 206 př. n. l.

Pacient úrazového oddělení neapolské nemocnice Vecchio Pellegrini pořídil na toaletě a na pokoji záběry švábů, jež následně šokovaly nejen internet, ale také ředitelku ústavu Mariu Corvinovou.

Ukázalo se však, že natočený hmyz není místní: Jednalo se o druh pocházející ze Střední a Jižní Ameriky – a shodou okolností lze tytéž šváby koupit v chovatelských potřebách coby krmivo. Podezření se proto od zanedbané hygieny přesunulo k personálu, konkrétně k sestrám. Podle vyšetřovací hypotézy jim nevyhovovalo vysoké pracovní nasazení a „hmyzí sabotáží“ se pokusily oddělení zavřít, aby byly přesunuty jinam.