Třebaže z biologického hlediska je člověk živočich jako každý jiný, přece jen se od ostatních tvorů nápadně liší. Naučil se totiž využívat nástroje, díky nimž výrazně překonal omezení vlastního těla: Umí létat, pohybuje se rychleji než kterýkoliv jiný organismus a mimo jiné zvládá napravovat poškození, se kterými by si tělo za normálních podmínek neporadilo. Kam bude daný trend pokračovat a jakým směrem se vydá člověk budoucnosti? 

Ačkoliv všechny odhady na uvedené téma představují do jisté míry spekulace, stále je můžeme opřít o aktuální dění a odrazit se například od palčivých problémů současnosti. Patří k nim i skutečnost, že s rostoucí světovou populací a zvyšující se globální úrovní zdravotnictví stoupá poptávka po náhradních orgánech, kterou momentálně neumíme příliš efektivně uspokojit. V minulosti se odehrávaly pokusy o opravování lidského těla pomocí zvířecích vnitřností – nejčastěji prasečích. 

Nicméně náš imunitní systém tzv. xenotransplantace většinou odmítal a napadal je stejně jako každý nežádoucí předmět v těle. S přijímáním orgánů nepomáhaly ani léky, jež měly za úkol obranyschopnost „mírnit“. Vědci proto upustili od myšlenky využití zvířecích orgánů a zkusili to jinak: Nelze-li aplikovat cizí tkáně, proč v tělech prasat nevypěstovat nové, s lidskou DNA? 

Žít na úkor zvířat

I když to může znít jako čirá fantazie, výsledky výzkumů z posledních let naznačují, že s použitím upravených lidských kmenových buněk bychom právě například v prasatech jednou opravdu mohli nechat růst „lidské“ orgány. Pomyslné náhradní díly by navíc vznikly na míru příjemci, takže by existovala vysoká pravděpodobnost, že je tělo přijme. Dokonce se již podařilo vytvořit životaschopné prasečí zárodky obsahující lidské buňky, a lze tedy říct, že je zde věda na dobré cestě. 

Pojí se s tím však i nemalé etické těžkosti – obzvlášť otázka, zda je správné v náš prospěch takto využívat jiné tvory. A už nyní je jisté, že nezanedbatelná část společnosti by orgány pěstované v prasatech odmítala. Takoví lidé by jistě hledali řešení svého zdravotního stavu v umělých náhradách. 

Pokusy na tomto poli probíhají už desítky let a konečně se začínají dostavovat první velké úspěchy: V roce 2014 byla například představena první funkční umělá slinivka, která se stane nadějí pacientů trpících cukrovkou. Loni navíc započaly klinické testy tzv. biokompatibilního srdce, jež se stavbou i funkcí podobá původnímu lidskému orgánu a bude jej napájet bezkontaktně nabíjená baterie.

Mozku nerozumíme, ale…

Všechny orgány však zatím nahradit nedokážeme a například u mozku tomu velmi pravděpodobně nikdy nebude jinak. V minulosti se sice již experimentovalo s transplantací hlavy na zvířatech, nicméně v případě člověka se i ti nejodvážnější čínští lékaři teprve přou o metodologii. Hlavní problém s mozkem tkví zejména v jeho složitosti a relativní nedostupnosti pro pokusy, tudíž se nám stále nedaří proniknout do všech tajů jeho fungování. Neznamená to však, že bychom přece jen nemohli klíčový orgán či jeho spolupráci se zbytkem těla nějakým způsobem vylepšit. 

Díky rozvoji a miniaturizaci výpočetní techniky se v poslední době uskutečňují dřív nemyslitelné projekty: První bionická protéza dlaně, jež se ovládala pomocí nervových vzruchů nositele, spatřila světlo světa v roce 1993. Obdobné náhrady vznikají také pro dolní končetiny a kybernetizace člověka, která se díky nim odehrává, bude jistě nabírat na tempu. Časem navíc pronikne i do mnohem citlivějších oblastí těla – například do lebky. 

Organické oči sice stále transplantovat nedokážeme, nicméně nezdary na tomto poli nám nebrání pokoušet se o vytvoření náhrady zrakového orgánu. Současné umělé oči umějí převádět vizuální vjemy na elektrické signály, jež pak skrz nervy vysílají do příslušných center v mozku. Přenos obrazu zdaleka není tak dokonalý jako s původními bulvami, přesto už prototypy hrstce pacientů zrak částečně navrátily.

Futuristická telepatie

Pozornost na sebe v poslední době strhávají také tzv. paměťové implantáty, jež pokusným subjektům cílenou stimulací příslušných mozkových center pomáhají zlepšovat paměť až o desítky procent. Pokud se opětovně potvrdí jejich prospěšnost a nezávadnost, je takřka jisté, že si naleznou cestu do lebek široké veřejnosti a mimo jiné uvolní průchod řadě dalších, obdobně fungujících zařízení. 

Nicméně, stejně jako k pěstování orgánů v prasatech se i k zásahům do mozku váže řada etických otázek, z nichž pramení nedůvěra. Na jedné straně bychom pomocí daných zařízení sice mohli léčit různé poruchy osobnosti; na straně druhé však experimenty prokazují, že by nebylo zcela nereálné – pokud se podaří rozklíčovat proces lidského myšlení – přenášet prostřednictvím elektrických impulzů i myšlenky. 

TIP: Mozek jako hřiště vědy: Dokážeme vylepšit lidský mozek?

Díky futuristické telepatii bychom mohli nejen komunikovat, ale také implantovat přímo do hlavy třeba falešné vzpomínky. A právě zde se nabízí široký prostor pro zneužití technologie k manipulaci s lidmi. Otázkou rovněž zůstává, jak zajistit, aby se člověku s poškozeným implantátem například nezačala míchat realita se signály vysílanými okolními jedinci… 

Kontroverze, součást pokroku

Lidské tělo ovšem nemusíme měnit pouze vnějšími zásahy. Dřív či později jej začneme upravovat i zevnitř, tedy konkrétně genovými modifikacemi. V tomto případě však jakýkoliv pokus o pokrok vyvolává velkou kontroverzi. Například čínský vědec Che Ťien-kchuej sklidil rozsáhlou kritiku, když se pochlubil úpravou embryonální DNA u dvou holčiček, jimž zvýšil odolnost vůči nákaze virem HIV. Ačkoliv jeho čin vzbudil u kolegů i veřejnosti spíš negativní emoce, odborník věří, že jde o běžnou reakci na neočekávaný pokrok. „Je mi jasné, že vyvolám kritiku, ale jsem přesvědčen, že rodiny tuto technologii potřebují, a rád podniknu kroky pro jejich lepší budoucnost,“ dodává. 

Ke změně genetické informace využil Che přelomovou techniku CRISPR-Cas9, která umožňuje mnohem přesnější manipulaci s DNA než starší nástroje. Na titulní strany novin a časopisů se přitom nedostala poprvé: Již v roce 2017 oznámil Josiah Zayner, zakladatel společnosti The Odin zabývající se genetickou modifikací, že CRISPR aplikoval sám sobě s cílem ovlivnit vlastní DNA. Dodnes není zcela jasné, zda byl jeho experiment úspěšný. Mnohé však nasvědčuje, že technologii použil špatně, a zásah se tudíž minul účinkem. 

Vylepšení dělící společnost

I kdybychom však prozatím nepřistoupili na plnohodnotnou genetickou modifikaci, mohli bychom alespoň částečně uspíšit neustále probíhající evoluci člověka: Na první pohled se sice zdá, že jsme se za posledních několik tisíc let nijak nevyvinuli, ale opak je pravdou. Lidské tělo se mění pořád, v závislosti na okolních podmínkách a událostech, jimž je vystaveno. Charakter nám „utužovaly“ například morové epidemie a mimo jiné jsme se pozvolna naučili i v dospělosti pít mléko, zatímco jiní savci jej přijímají pouze na počátku života. 

TIP: Pohled do budoucnosti: Jak bude vypadat náš svět za 100 let? 

Některé prognózy uvádějí, že v budoucnu budeme mít kupříkladu výrazně objemnější mozkovnu a patrně větší oči. Existují však i pochmurnější vize: Například slovenský biochemik Ladislav Kováč předpokládá, že se Homo sapiens zanedlouho stane obětí své touhy po nepřetržitém a stále se stupňujícím potěšení, takže nakonec tiše vymizí obklopen virtuální realitou. 

O moc optimističtější není ani teorie, že pokud se časem budou stále víc využívat implantáty a genové modifikace, objeví se technologie, na něž zdaleka nedosáhnou všichni. Nůžky ve společnosti se tak budou dál rozevírat a rozdíly mezi vrstvami obyvatel, mnohde propastné již dnes, ještě porostou. 

Kdo pojede autem přes vodní nádrž Nové Mlýny, uvidí malý kostelíček, který jakoby pohádkově vystupuje z vodní hladiny. Je to jediný pozůstatek ze středověké obce Mušov, který zatopila Dyje při stavbě přehrady v roce 1987. Ačkoliv tato typická jihomoravská vesnice už asi navždy spočívá pod vodní hladinou, Mušov navždy zůstane důležitým místem českých starověkých dějin. Právě zde, na nedalekém vrchu Hradisko (dříve Burgstall), stával ve 2. století n. l. římský vojenský tábor. 

O Markomanech a jiných potížích

Jsme v době, kdy pustošivé vpády germánských kmenů na území jednotlivých římských provincií působí římskému impériu nemalé problémy. Jednalo se především o kmen Markomanů. Ti, utlačováni jinými severogermánskými kmeny, se opakovaně v letech 166 – 172 a  177 – 180 pokoušeli překročit hranice provincie a dostat se do Panonie. V té době je římským vládcem „císař filosof“ Marcus Aurelius který to jako panovník celého impéria rozhodně neměl lehké. V této době byla římská říše ohrožována v západních i východních provinciích zároveň! 

Tato povstání se jim sice podařilo jakž takž potlačit, o to více se však vyhrotila situace se severogermány. Výbojné kmeny Markomanů, Kvádrů a Sarmantů vycítily, že Řím je předchozími boji vyčerpán, a snažily se této nové výhody využít. S jídlem roste chuť a s nečinností impéria zase germánská drzost. Římané museli časem neodvratně zasáhnout. Marcu Aureliovi nezbylo nic jiného, než na chvilku odložit filosoficko-politické svazky stranou a vyzkoušet si politiku jinými prostředky. Vytáhl tedy na sever a svůj vojenský tábor spolu se zbytkem římské armády rozbili na území dnešní Vídně. Tábor Vindobona se stal jednou ze základen dolnodunajsko římské hranice. Odtud Aureliovy legie podnikaly výpady proti zmíněným markomanským kmenům. 

Kromě toho každá stálá armáda pro svoje fungování potřebuje také opevněné základny a tábory pro vojsko v poli. Ty slouží pro bezpečné přenocování, skladování nezbytného vybavení a proviantu či k zabezpečení klíčových zásobovacích komunikací. A právě jedním takovým táborem se stalo Hradisko u Mušova. 

Opěrný bod na Moravě 

Podle archeologických výzkumů se tady nacházela mohutná vojenská základna, která zahrnovala jak prostory pro legionáře, tak pro velení a samozřejmě i lázně s podpodlažním vytápěním. Tábor obklopovalo palisádové opevnění, doplněné o pozorovací věže, pravděpodobně se tam nacházela i nemocnice. Nechyběl ani okrsek dílen, zajišťujících opravu poškozené výstroje legionářů. Na cihlách, které byly nalezeny v areálu, se dochovalo označení „X. legie Germina Pia Fidelis“, což dosvědčuje, že jejich hlavním táborem byla zmíněná Vindobona. Římané začali mušovskou pevnost budovat po svém vpádu v roce 172 n. l.  ale už po osmi letech tábor zase opustili. „Hlavní stan“ císaře Marca Aurelia totiž zasáhla morová epidemie, která osudná i pro samotného císaře. 

TIP: Pompeje u vídeňských bran: Gladiátorská škola Carnuntum nedaleko českých hranic

Otázkou zůstává, zda Marcus Aurelius chtěl, aby na území dnešní jižní Moravy byla vytvořena nová provincie. Oficiální severní okraj římského impéria končil na jižním toku Dunaje. Jeho geografické vymezení určoval Limes Romanus. Na vhodných místech této hranice budovali Římané vojenské tábory. Ty však měly i civilní poslání, neboť v nich se odehrával také obchod s „barbary“. Opevnění severní hranice bylo dlouhé asi 382 km (táhlo se mezi dnešním Kolínem nad Rýnem a Regensburgem). Právě tato část byla také nejblíže Moravě, což by podporovalo domněnku rozšíření imperiálního území o novou provincii. 

První císař dynastie Čchin, který vládl ve 3. století před naším letopočtem, po sobě zanechal unikátní hrobku a mauzoleum, které patří mezi největší a nejbohatší mauzolea na světě. Nachází se ve střední Číně, v provincii Šen-si, jeho rozloha je asi 46 kilometrů čtverečních a světovou proslulost si získalo díky pohřbené armádě terakotových bojovníků z původně nabarvené pálené hlíny.

Tajemství dlouhověkosti

Od svého objevu v sedmdesátých letech Terakotová armáda udivuje celý svět. Mimo jiné i tím, že jak hlinění bojovníci, tak i jejich bronzové zbraně, jsou velice slušně zachovalé. Některé teorie spekulují o tom, že výrobci zbraní dynastice Čchin vymysleli postup, kterým je možné zajistit odolnost bronzu proti rzi. Tento postup byl přitom vynalezen až počátkem 20. století.

TIP: Potvrzení legendy: Velká potopa z čínských mýtů se doopravdy odehrála

Tajemství dlouhověkosti odborníci odhalili teprve nedávno, když zjistili, že zbraně i vojáci terakotové armády jsou nejspíš zachovalé díky složení místní půdy. Ta je mírně zásaditá a působí tak jako přirozený konzervant.

Badatelé uspořádali experiment, v němž v klimatickém boxu s půdou, který simuloval počasí, pohřbili repliky bronzových zbraní. Použili přitom jak půdu z okolí mauzolea v Číně, tak i pro srovnání britskou půdu. Po několika měsících se ukázalo, že bronzové zbraně v čínské půdě vydržely téměř netknuté, zatímco v britské půdě děsivě zrezly.

Evropská kosmická agentura ESA připravuje další misi k asteroidu. Měla by vyrazit na cestu v roce 2023 a ve své navigaci se bude spoléhat na stejný typ technologie, jakou mají k dispozici dnešní samořiditelné automobily. Jméno sonda dostala podle žárlivé a svárlivé bohyně Hery, manželky nejvyššího boha řeckého panteonu Dia.

Plán je takový, že sonda Hera navštíví asteroid 65803 Didymos. Tento objekt o průměru asi 780 metrů patří do tzv. Amorovy skupiny potenciálně nebezpečných objektů, přibližujících se k dráze Země. Didymos má svůj vlastní menší satelit – „měsíc“ přezdívaný Didymoon o velikosti asi 160 metrů.

Podobné sondy do vzdálenějšího vesmíru se obvykle spoléhají na řízení pozemními operátory. Hera ale bude jako první sonda svého druhu vybavená automatickou navigací a soustavou senzorů, které ji zajistí autonomní řízení. Sonda tak bude reagovat na situaci hned a nebude muset čekat dlouhé minuty, až přiletí povely ze Země.

Srážka s asteroidem Didymos

Mise sondy Hera je součástí projektu Asteroid Impact and Deflection Assessment (AIDA), na němž ESA spolupracuje s americkou agenturou NASA. Americká sonda Double Asteroid Redirection Test (DART) narazí do asteroidu Didymos a Hera bude celou událost sledovat z bezpečné vzdálenosti. Pak prozkoumá kráter, který sonda DART svým dopadem vytvoří.

TIP: NASA bude pokračovat ve vývoji obrany proti asteroidům i bez Evropy

Cílem této napínavé mezinárodní vesmírné mise bude poprvé v praxi vyzkoušet metodu planetární obrany, která spočívá v odklonění nebezpečného asteroidu z jeho kurzu (anglicky asteroid deflection). Sondy DART a Hera se tak pokusí ověřit, zda je možné Zemi ochránit řízeným nárazem sondy do asteroidu a změnit tak jeho kurz.

Britští a němečtí vědci se pokusili prozkoumat mýtus „cukrového rauše“. Skutečně nám dávka cukru zlepší náladu a nabije nás energií?

Podle nového výzkumu mezinárodníhu týmu vědců z berlínské Humboldtovy univerzity a dvou britských univerzit je to přesně naopak. Cukr podle vědců nemá žádný pozitivní vliv na naši náladu.

Badatelé pečlivě analyzovali desítky dřívějších studií na téma konzumace cukru a jeho vlivu na náladu člověka. Jejich závěry ukazují, že nejenže neexistuje žádný doklad o pozitivním vlivu cukru na naši náladu, diskutabilní je i přínos cukru na lidskou výkonnost. U lidí konzumující cukr totiž vědci již po hodině zaznamenali menší míru bdělosti a naopak vyšší míru únavy než u lidí, kteří cukr nedostali. 

TIP: Alarmující objev: Mlsným mužům hrozí ve zvýšené míře deprese a úzkosti

Autoři studie jsou přesvědčeni, že obraz cukru, který o něm vytváří popkultura, zkrátka není příliš pravdivý. Je možné, že jde o důsledek dřívějších reklamních kampaní propagujících slazené nápoje jako zdroj energie a dopingu. Lidé mají díky tomu o cukru zkreslená očekávání a jedí ho, když se potřebují „dobít“ nebo zrelaxovat. Jak se ale zdá, jsou taková očekávání naprosto přehnaná.

V Rudém moři běžně vídávám korálové atoly hemžící se pyskouny, kanici, klipkami, bičonoši a čtverzubci. Když se ale vydáme na písek, který občas narušují drobné porosty zakrslé trávy, přihraje nám náhoda setkání úplně jiného druhu.

Jen oblaka písku

Plavu v doprovodu své dcery Lucie a kameramana Zdenka až do dvanácti metrů hloubky. Úmyslně unikáme z mělčin, abychom se vyhnuli největšímu náporu želvy stíhajících turistů, a pátráme po osamocených želvích kusech. Najednou uvidím mohutný oblak písku a zvířeného sedimentu, který bych za jiných okolností velkým obloukem minul. Dnes mě něčím přitahuje, a tak v čele naší skupinky mířím do písečného mraku, který roste několik metrů nad dno. Lucie se úporně drží za mnou, ale Zdeňka s mohutným kamerovým ústrojím, které připomíná lunárního robota, občas ztrácím z očí.

Takový oblak prachu snad mohli způsobit neohrabaní potápěči, jenže na začátku ponoru na břehu žádní nebyli a my jsme šli do vody jako první. Obdobnou spoušť by nenadělala dokonce ani mimořádně velká želva, a tak mi jako nejpravděpodobnější původce písečné smršti napadá obrovský rejnok. Přemýšlím a kroutím hlavou na všechny strany, abych ho spatřil. Jenže tak, jak se z ničeho nic oblak písku objevil, po pár metrech mizí. Voda je opět průzračně čistá a po tajemném tvorovi není nikde ani památky.

Obr nad našimi hlavami

Čekám na Lucku se Zdenkem a krátce si pokyneme. Vím, že oba mají tolik zkušeností, abychom mohli okamžitě začít stoupat do menší hloubky, kde v dálce dvaceti metrů vidím další „mlžný“ oblak. Opět v něm mizím v očekávání něčeho velkého a tmavého, do čeho musím v téměř nulové viditelnosti zákonitě narazit. Jenže je tady zase prázdno. Dno je ovšem rozryté jako pole na pokraji Buchlovských lesů, které před chvílí rozorala skupina nenasytných štětináčů. Krátery a opět navršené hromady písku mi ale z podmořského světa nepřipomínají vůbec nic.

Písek se rozplývá a kolem nás zase prázdno. Automaticky mířím k dalšímu blízkému oblaku. Lucka je pořád za mnou, ale Zdeněk jasně signalizuje, že už má toho hraní na slepou babu po krk a plave jinam. Lucka a já opět mizíme ve zdánlivě neprostupné kaši a historie se opakuje. Krom dna, které snad nese známky kobercového bombardování, zase nic. Taky už mě ta záhada přestává bavit a ukazuji, že je čas podívat se jinam. Trochu jsem ale ztratil přehled, kde je vlastně břeh. Když zvednu hlavu, abych našel slunce a trochu se zorientoval, konečně ho uvidím – nad našimi hlavami se proti slunečním paprskům rýsuje válcovité monstrum, obří dugong.

S doprovodem žlutých andělů

Zvíře pohupující se v ostrém poledním slunečním svitu pohne ploutvemi a obrovský válec se začíná rychle zanořovat. Před samotným dnem trochu zbrzdí, srovná tělo a bez sebemenších známek strachu „přistává“ přímo vedle mne. Skutečně mohutný dugong (Dugong dugon), který se zdá být ke čtyřem metrům dlouhý, zaboří čumák do písku a začíná z něj vytrhávat celé trsy porostu. Blesky dvakrát vystřelí a já dělám první spěšné fotky, od nichž si nic neslibuji. Hlavně jsem přesvědčen, že nás gigantický savec z řádu sirén (Sirenia) vzápětí opustí. Navzdory předpokladům se ale zdá, že se tvor rozhodl věnovat nám svou dnešní vegetariánskou žranici. Přítomností suchozemců se nijak nevzrušuje.

Každým zabořením masitého rypce do písku víří dugong oblaka prachu a posunuje se o půl metru vpřed. Shůry, jako nebeská letka žlutých andělů, se tu najednou objeví skupina čtyř kranasů. Načasují moment, kdy dugong vyrval velký kus trávy, a bez zaváhání se vrhají pod jeho tlamu. Hledají drobné parazity, lidským okem nepostřehnutelné korýše nebo v písku zavrtané rybky. Skupina kranasů má jednoznačného vůdce. Vždy se přiřítí jako první a ostatní, o polovinu menší ryby, mu sotva stačí. Když se dugong na chvíli přestává pást, mizí rybky za jeho záda, případně za obrovskou ocasní ploutev. Mnohdy se jen něčeho leknou a odplavou až ke hladině.

Nahoru a dolů

Ležím bez pohnutí v písku asi metr od zvířete a čekám. Dugong se ale najednou bez jakéhokoliv předchozího náznaku postaví na prsní ploutvičky, odrazí se a míří k hladině. Nestíhám se vynořit hned za ním, a tak si jako „vzorný otec“ aspoň konečně uvědomuji, že mám s sebou doprovod. Dcera je naštěstí pořád za mnou a potkáváme se nad vodou. Chci jí říct vše, co o dugongovi vím, ale její otázka mne předběhne: „Tati! Nežere to lidi?“ houkne na mě sotva popadajíc dech. Chci odpovědět a říct něco chytrého, ale místo toho se řehtám tak, že si párkrát loknu slané vody. Nakonec jen nasazuji náustek, otáčím palec směrem ke dnu a houknu: „Jdeme dolů!“

Dugong se s každým novým zanořením posunuje o dalších několik desítek metrů, ale brzy se mi daří vychytat jeho rytmus. Uplyne vždy pět až sedm minut a tvor v klidu a beze spěchu lehce mávne masivní ploutví a stoupá k hladině. Tam se nadechne a chvíli zůstává ležet. Někdy se mi zdá, že ve vodorovné poloze snad i na chvíli usnul. Možná ale jen zpracovává vzduch, cpe jej do každé části těla a připravuje se na dlouhé zanoření. Když je připraven k potopení, naposledy se zhluboka nadechne a začíná padat zpátky ke dnu. Zvíře šetří energií a při sestupu nechává bez sebemenšího pohybu ploutvemi klesat své těžké tělo volným pádem. Jsem stále těsně vedle něj a vychutnávám si pocity z těsného kontaktu s tak mohutným tvorem.

Více než hodina ponoru však začíná být cítit. Jsme sice v malé hloubce, ale neustálým vynořováním a zanořováním jsem spotřeboval mnohem víc vzduchu než obvykle. Únavu hlásí i blesky, které se už nestíhají dobíjet. Dugonga proto opouštíme s nepatrným zbytkem vzduchu a než uplaveme půl kilometru k pláži, musím dceři sebrat zálohový regulátor, abych potupně neplaval na hladině. Úžasný ponor mě naprosto nadchnul a dostavuje se úplná euforie. S dcerou si překotně vyměňujeme dojmy a zážitky.

Pravděpodobnosti navzdory

Je příjemné, že i v tak blízkých vodách, jakými je Rudé moře, se dají prožít nezapomenutelné chvíle. Létám za žraloky po celém světě, v Mosambiku naháním velryby a manty a kousek za „humny“ narazím na dugonga. Zážitek je ještě o něco silnější, když se dozvídám, jak často se zde tito líní ale ohrožení savci vyskytují.

TIP: Kapustňáci a jejich příbuzní: Kořeny nesourodé rodiny obrů i trpaslíků

Ukazuji snímky potápěčskému průvodci, který nás k lokalitě přivedl. Je stejně nadšený a já nahlas přemýšlím, jaká je pravděpodobnost tady klidného savce zítra znovu najít. „Ahmede,“ oslovuji štíhlého mladíka: „Jaká je šance? Jednou za týden? Nebo spíš za měsíc?“ „Je jich tady celkem hodně,“ překvapuje mě odpověď. „Je to jejich oblíbené místo a často sem chodí. Ale je to velká náhoda.“ „Takže?“ jsem netrpělivý. „Já se tady potápím často. I několikrát týdně. Narazím na něj ale tak jedenkrát za rok. Za tři roky dvakrát!“ Štěstí mi tentokrát opravdu přálo!

Iniciátorem podniku nebyl nikdo menší než hvězda československého automobilismu Eliška Junková. Od podzimu 1933 pracovala v obchodním oddělení dodávek pneumatik u firmy Baťa. V rámci propagace navrhla vedení automobilky Aero netradiční výpravu na černý kontinent: Mělo se jí zúčastnit šest mladých dam ve třech modrých automobilech Aero 1000 s obutím od Bati. 

Jelikož hlavním cílem byla prezentace kvalit automobilky, pneumatik i průmyslové vyspělosti Československa, jevila se volba dámské dálkové jízdy jako skvělý tah. Mladé motoristky totiž přitahovaly nebývalou pozornost zahraničních médií, pro daný záměr tolik potřebnou. Ostatně ženská expedice tehdy představovala něco nevídaného.

Modrá je dobrá

Výpravě se dostalo podle barvy automobilů názvu Modrý tým Aero a mimo šestici žen ji tvořili „mužští ochránci“ v osobě kapitána expedice Františka Elstnera, který již do Afriky zavítal v roce 1933, a mechanika Vladimíra Kavaliera. Doprovodu byl vyhrazen čtvrtý vůz se zvětšeným zavazadlovým prostorem na náhradní díly, zásobu oleje a nářadí.

Za volant tří aerovek usedly zkušené řidičky: Ela Slavíková, Věra Vlčková a Zdenka Veselá, jež patřily k vynikajícím a ostříleným českým motoristkám. Zbytek týmu tvořily Elstnerova manželka Eva, sestra mechanika Eliška Kavalierová a Helga Martenová, manželka filmového režiséra a producenta, který výpravě poskytl kameru a filmový materiál. Na rozdíl od trojice závodnic neuměly zbylé tři ženy řídit – to ovšem jejich roli nijak neumenšovalo: Připadlo jim psaní reportáží, fotografování a tlumočení.

Před Modrým týmem leželo asi 14 000 km, na jejichž zdolání se počítalo se 40 dny. Z Prahy vedla trasa přes Štrasburk, Marseille, Alžír, Fez, Casablanku, Tiznit, Ceutu, Gibraltar, Madrid a Paříž zpátky do československé metropole. Za den tedy měla expedice průměrně urazit 350 km různorodým terénem, přičemž střídání v řízení nepřipadalo v úvahu. 

Vzhůru na start

V sobotu 24. února 1934 se výprava sešla u budovy Autoklubu RČs, kde ji před zraky diváků a médií Eliška Junková slavnostně odstartovala přestřižením modré stuhy. Dobrodružství na sebe přitom nenechalo dlouho čekat: Už krátce po opuštění Prahy dohnalo expedici studené zimní počasí a provázelo ji až do Alžíru. Během plavby přes Středozemní moře se navíc ke sněžení přidala i bouře. Dvacet hodin na lodi se proměnilo v noční můru – vlna zalila palubu a pronikla do ložnic, s jednou členkou výpravy se utrhlo lůžko. František Elstner tehdy stav žen Modrého týmu komentoval slovy: „Leží tiše na palubě a nemohou zapřít barvu své sportovní vlajky: Jsou všechny dokonale modré…“ 

V Alžíru se expedice dočkala vřelého uvítání, ostatně jako i na dalších klíčových místech po trase. Jelikož ovšem nezanedbatelnou část programu tvořila nezbytná reprezentace, musel se tým účastnit řady slavnostních večeří, které samozřejmě provázely dlouhé projevy a četné přípitky. Nejednou se stalo, že dámy měly při těchto příležitostech problém udržet oči otevřené. Po probdělé bouřlivé noci na moři dokonce Eva Elstnerová při recepci skutečně usnula.

Nástrahy cest

Modrý tým strávil v Alžíru několik dní a zavítal například do saharských oáz Bu Saada. Poté už následovala cesta na západ do Sidi Bel Abbésu, kde se výprava setkala s krajany sloužícími v cizinecké legii. V Maroku zastavily modré aerovky ve Fezu, Casablance a Marrákeši, který se měl stát cílem expedice. Dámy se však rozhodly prodloužit jízdu do pohoří Vysokého Atlasu, až k okraji tiznitské pouště. 

TIP: Kdo byla Eliška Jungová? Kráska, i drsná závodnice za volantem

Vzhůru do hor vyrazily čtyři vozy 16. března a strmé kamenité cesty plné výmolů zdolaly na výbornou. Když dosáhly Tiznitu, obrátily se konečně na sever, k domovu. Po pobřežní silnici doputoval tým zpět do Casablanky a tamní druhý pobyt se proměnil ve velkou propagační kampaň: Obdiv si vysloužila odvaha motoristek i překvapivá výkonnost a vytrvalost jejich strojů, kterou prokázaly „dobytím“ Atlasu. Ženy tak setrvávaly ve středu zájmu novinářů, funkcionářů autoklubu i veřejnosti.

V Casablance ovšem došlo i k jediné vážnější nehodě během celé akce: Místní řidič taxi totiž neodolal a zastavil, aby pohledné výpravě zamával. Zcela však přehlédl automobil, který ji doprovázel. Když ženy projely, bez otálení vyrazil vpřed – a naboural aerovku Elstnera a Kavaliera. Karambol naštěstí vůz zásadně nepoškodil, takže mohl po návštěvě autodílny pokračovat do Evropy.

Triumfální návrat

Po překonání Gibraltarské úžiny stanul Modrý tým na území Španělska a přes Francii se vracel domů. Šestého dubna dorazily konečně aerovky do vlasti. Nejdřív je nadšeně uvítali v Plzni, načež s nemenšími ovacemi následovala Praha. Přivítání odpovídalo náročnosti cesty, bylo skutečně velkolepé, přičemž všechno natáčely filmové společnosti FOX a UFA. Z hlediska dámského motorismu znamenalo 14 000 km absolvovaných během šesti týdnů přinejmenším evropský rekord. Expedice tak splnila nejen vytyčené propagační cíle, když dokázala upoutat pozornost světových médií, ale i ty sportovní. 

Dětství velkého českého panovníka rozhodně nebylo idylické. Jan Lucemburský a Eliška Přemyslovna. Otec je pragmatický, logický a jeho uvažování je chladné. Matka je pravý opak. Vášnivá, nepředvídatelná a s velkou chutí vládnout. I když se manželé zpočátku mají rádi, netrvá to dlouho. Narodí se jim syn Václav, jméno Karel získá až mnohem později.

Neshody rodičů neberou konce. Vedou proti sobě otevřený boj, a dokonce jeden na druhého posílá vojsko! Na nějaký čas se sice usmíří, zplodí spolu další potomky, ale za nedlouho se všechno opakuje. Malý chlapec je tak v pouhých třech letech odvlečen na hrad Křivoklát. Svou matku už nikdy v životě neuvidí.

Vzhůru do Paříže

Otec se rozhodl udělat všem rozepřím konec. Ve svém synkovi viděl nástupce na trůně a jako takový potřeboval co nejlepší výchovu a vzdělání, ne stále poslouchat hádky v českém království. Jeho sestra má za manžela francouzského krále Karla IV. Sličného a Paříž byla považována za středobod veškerého kulturního dění - malý Václav tedy vyrazil tam. Bylo mu sedm let, bez matky i bez otce, neznal jediné slovo francouzsky.

První chvíle byly velice smutné. Naštěstí si ho strýc velmi rychle oblíbil, jelikož sám dědice neměl a v bystrém chlapci se začal velmi rychle zhlížet. Věnoval mu veškerý čas, sehnal nejlepší učitele - zajímala ho humanitní studia, teologie, právo, filozofie. Právě po něm nakonec přijal Václav své druhé, známější jméno Karel.  

Brzký počátek rodinného života

V osmi letech se poprvé oženil! V jeho době, to bylo poměrně běžné, zejména u panovnických dětí - sňatky neměly pouze za cíl propojovat území, ale taky pojistit následníky trůnu na několik let dopředu. Počítalo se s válkami, otravami jídlem či pády z koně. Karlovou manželkou se stala stejně stará Blanka z Valois. Sňatek byl pochopitelně pouze formální a děti dál vyrůstaly odděleně. V deseti letech pak Karel dostal svoje první hrabství. Jen tak na zkoušku. Aby si osvojil principy vlády a naučil se být zodpovědný za svá rozhodnutí.

První vzbouření

I když byl budoucí otec vlasti velmi vzdělaný a zbožný, ani jemu se puberta nevyhnula. Byl tvrdohlavý a chtěl o všem rozhodovat sám. Dokonce utekl z domu! Zanechal pouze vzkaz, že jde na pomoc aragonskému králi v boji proti Maurům. Jindy se pokusil za pomoci provazového žebříku unést svou manželku Blanku.

Dlouho mu vše procházelo, ale když zemřel strýc Karel, přišel kromě důvěrného příbuzného taky o post neohroženého princátka. Na pařížském dvoře byl sice stále vítán, ale rozhodně už se mu nedostávalo takové péče a pozornosti. Nedalo se nic dělat, přijel otec a synka odvezl do Itálie. Pokud se tam měl princ zklidnit, stalo se právě naopak. 

Italské hříchy i věštecký sen

Itálie, prohřátá zem, lahodné víno, krásné Italky. S kterým mladým chlapcem by tato kombinace nezamávala? Ani Karel nebyl výjimkou. Na jedné z hostin byl své manželce poprvé nevěrný. Svedla ho jistá dvorní dáma. Historikové se dodnes neshodli, co se mezi nimi vlastně všechno událo. A pravděpodobně už se to ani nikdy nedozvíme.

Karla ale poté trápily veliké výčitky svědomí. Provinil se proti desateru a pro zbožného jinocha to byl smrtelný hřích. Několik dní strávil v modlitbách, prý začal dokonce blouznit. V jednom snu viděl, jak k jeho vzdálenému příbuznému přiletí anděl s ohnivým mečem a usekl mu přirození! Jako to trest za smilstvo, kterého se dopouštěl. Vyděšený Karel vše pověděl otci. Ten se jen zasmál a nad snem mávl rukou. Jaké ale bylo překvapení, když k nim zanedlouho doputovala důležitá zpráva, že onen příbuzný skutečně zemřel! Padl v boji. Zabil ho šíp ze samostřílu. Kam se zabodnul? Do intimních partií. Jediného místa, které nekryje brnění. Karel tím byl rozhodnut s prostopášným životem nadobro skoncovat. A snažil se k tomu přimět i svého otce – nicméně nepříliš úspěšně. 

Zpátky do Čech

Krátce po 18. narozeninách nastaly další velké změny. Otec poslal Karla starat se o Čechy. Mladý Karel s titulem markraběte moravského sice věděl, že země není v nejlepším stavu, ale když celá družina dorazila do Prahy, s překvapením zjistil, že nemá ani kde složit hlavu, protože většina hradů byla v zástavě a pražský hrad byl neobyvatelný! Budoucí panovník proto bydlel v měšťanských obydlích. A právě v této době se dříve divoký mladík mění v budoucího krále.

Musel se znovu naučit česky, protože do té doby ovládal pouze němčinu, francouzštinu a latinu. Společnost byla více konzervativní než jemu známá francouzská, a i když se svou manželkou patřil mezi velmi pobožné, přece jen si z cest přivezli i jiné manýry a museli si zvykat. Brzy se však s novým prostředím sžili a když opravili i pražský hrad, stali se milovaným královským párem. 

Zakázané ovoce

A anděl strážný stál při Karlovi i nadále. Jen si to představte. Žijete ve středověku. V době rytířských turnajů, kdy každý malý chlapec touží po brnění. Ale Karel byl panovníkem – a jelikož byly turnaje velmi nebezpečnou záležitostí, bylo krajně nežádoucí, aby se jich účastnil a riskoval nějaké zranění. Přesto se tak rozhodl– inkognito – a stalo se to, co se stát muselo, když se smůla lepí na paty. Jeho protivník jej udeřil dřevcem přímo do přilby, což znamenalo zhmoždění páteře, vylomení čelisti z kloubů a okamžitý silný otok jazyka. Většina lidí po takovém zranění brzy zemřela, ne však on! 

Karel měl nesmírné štěstí na doktory. Ti dobře věděli, že musí narovnat páteř, aby se pacient neudusil – Karla to sice stálo hodně vlasů, za které se tahalo, ale přežil. Přeražená čelist a zlomená brada byla oproti tomu lehká záležitost. I díky své dobré fyzické kondici nakonec vyvázl z této patálie jen s jizvami, hrbem po zranění páteře a nepoškozenou reputací. 

Byl dokonalý?

Vděčíme mu za velký rozmach českých zemí, Karlštejn, nejslavnější most, první univerzitu. Zasloužil se i o to, aby se v Praze pěstovalo víno a zajistil tak práci lidem na okraji, kteří jsou ve vinohradech sezónně zaměstnáváni. Nechal vystavět pražské Nové město. Vděčíme mu za většinu svatých ostatků, které jsou umístěny nejen na hradě Karlštejn, ale taky v katedrále sv. Víta. A co nějaký ten vroubek? I ten se najde.

TIP: Všechny ženy Karla IV. Politické intriky i skutečné lásky otce vlasti

Někteří historikové upozorňují na jeho politiku uplácení. Jiné více pohoršuje jeho lhostejnost vůči četným židovským pogromům, motivovaným většinou finančně – tehdejší bohatí židé půjčovali jak šlechticům a měšťanům, tak králi. I to byla krutá politika středověku. A ženy? Byl svým další manželkám nevěrný? S jistotou se to říct nedá. Několik let před jeho smrtí se k němu ale přihlásila žena s mladým chlapcem. Král Karel bez mrknutí oka svoje otcovství přiznal a synovi dokonce domluvil výhodný sňatek. V tu dobu velice neobvyklé! 

Mikroglie jsou malé buňky v nervové tkáni, které zastupují imunitní systém. Kromě řady dalších úkolů mají na starosti i „úklid“ – pohlcují kousky proteinů a buněk, které vznikají jako odpad při běžném provozu mozku. Odborníci přitom již dlouho vědí, že výkon mikroglií při uklízení nervové tkáně během stárnutí člověka postupně klesá.

Neurovědci z amerického Stanfordu si dali tu práci a našli gen pro protein, který je zodpovědný právě za pokles aktivity mikroglií v úklidu nervové soustavy v souvislosti s věkem. Podařilo se jim vyvinout protilátky, které na tento protein cílí. Když zmíněné protilátky podali laboratorním myším, dokázali zregenerovat mozky hlodavců natolik, že pracují stejně jako mozky mladých myšek.

TIP: Jako kouzlo: Lidská pupečníková krev omladila mozky starých myší

Vědci si na počátku vytipovali přibližně tři tisíce genů, které mohly souviset s mikrogliemi, a které by mohly být ovlivněny léky. Pak vypínali jeden z těchto genů po druhém a vždy zjišťovali, jestli se pak uklízení mikrogliemi zlepší nebo zhorší. V další sérii experimentů u stejného souboru genů sledovali, zda se jejich aktivita mění se stárnutím. Nakonec jim zbyl jediný gen pro protein CD22, proti němuž vytvořili protilátky. Není sice ještě zaručeno, že jeho blokování bude mít stejný účinek i na lidský mozek, důležité ale je, že lidský mozek obsahuje prakticky stejný gen. Dveře na cestě k úspěšnému omlazování lidskému mozku jsou tak rozhodně pootevřené.

V úchvatné horské krajině Pyrenejí, u samotné hranice Francie a Španělska, se rozprostírá region, který nabízí nekonečné množství fotogenických scenérií. Soustřeďuje se v okolí vrcholu Mont Perdu (v překladu Ztracená hora), vápencového masivu zvedajícího se do výše 3 352 m n. m. 

Vysokohorský reliéf zmíněné  oblasti příroda vymodelovala pomocí ledovců a eroze a vytvořila tam jedny z největších a nejhlubších evropských kaňonů. Mezi nejnápadnějšími skvosty španělské části dominuje kaňon Ordesa se stěnami vysokými až 800 m a s délkou bezmála 15 km. Na francouzské straně zase poskytuje dechberoucí výhled ledovcový kar Cirque de Gavarnie. Tento půlkruhový skalní amfiteátr s obvodem okolo šesti kilometrů se pyšní i 422 m vysokým vodopádem Grande Cascade a Victor Hugo jej v jedné ze svých básní oslavuje jako „přírodní Koloseum“. 

Krajina poskytuje domov mnoha druhům zvířat, včetně medvěda hnědého, kamzíka pyrenejského či tetřeva hlušce. Tamním zvířecím unikátem ovšem zůstává vychuchol pyrenejský, hmyzožravec připomínající krtka s ocasem podobným potkanovi. Vysokohorskou oblast obývá také celá řada rostlinných druhů, z nichž lilie pyrenejská a orlíček pyrenejský patří k endemitům, které jinde na světě nenajdeme. 

Vzpomínky na pravěk 

Jak napovídají archeologické nálezy ve španělských jeskyních Anisclo a Escuain, kamenné kruhy ve francouzské Gavarnii či dolmen ve španělské vesničce Tella, nejstarší lidská osídlení zmíněné oblasti se datují už do dob svrchního paleolitu (40–10000 př. n. l.). Zrodila se na horských svazích i v přilehlých údolích křižovaných sítí řek. 

TIP: Centrální Pyreneje: Ztracený kaňon de Ańisclo

Horskou krajinu navíc odpradávna využívali místní pastevci, jejichž tradiční způsob života se podařilo uchovat dodnes. Tamní vesnice a usedlosti, pole a horské pastviny tak dodnes poskytují výjimečný pohled do historie evropské společnosti obývající pohoří Pyrenejí.