Zatímco dřív představoval automobil výsadu nejbohatších vrstev, automatizace, levné materiály a zvyšování mezd zpřístupnily motorová vozidla i střední třídě. Co bylo kdysi luxusní, stává se takřka spotřebním zbožím, a není tedy divu, že na silnicích „dochází místo“. Uvedený trend nejlépe dokládá Čína, kde v roce 2016 podle statistického portálu Statista jezdilo 194 milionů vozidel, ale o dva roky později jich už bylo 240 milionů. 

Podobný vývoj lze však podle společnosti INRIX, jež vytváří statistiky z 1 360 měst v 38 zemích, pozorovat po celé planetě: Do roku 2050 bude na Zemi odhadem 9,7 miliardy lidí a globální ekonomika se ztrojnásobí. Silniční a železniční doprava vzroste víc než dvakrát a pocítí to hlavně města, kde bude žít 70 % světové populace. 

Sto zoufalých hodin

Víc aut i cestujících nutně vede k ochromujícím zácpám. Dnes se jim nevyhne takřka žádná metropole a jejich následky jsou dalekosáhlé: Pracovní síla uvězněná v dopravě například způsobuje firmám ztráty, jež se v důsledku projevují i na cenách. Řada měst si proto nechává vyhotovit posudky dopravní situace, které odhalují největší slabiny tamní silniční sítě. 

K uvedeným metropolím patří i Los Angeles, jež v průzkumu společnosti INRIX získalo post „nejucpanějšího“ města světa: V roce 2017 tam průměrný řidič strávil v zácpách během špičky 102 hodin, tedy o 11 víc než v Moskvě či New Yorku. V celé aglomeraci totiž žije přes 15 milionů lidí a 84 % z nich každý den jezdí do práce autem.

TIP: Woodstock, vánice i pád Berlínské zdi: Pět impozantních dopravních kolapsů

Situace ve městě a okolí je kritická, proto si obyvatelé odhlasovali velkorysý plán na rozšíření dopravní sítě, který vyjde správu silnic v přepočtu na 2,7 bilionu korun. S jeho dokončením se počítá v roce 2057 a díky úpravám by se doba, kterou lidé stráví v kolonách, měla snížit o 15 %.

Průměrný počet hodin strávených ročně v zácpách:

Průměrný Čech strávil v roce 2017 v dopravních zácpách během špičky 16 hodin, na Slovensku to bylo 29 hodin.

Naši dávní předkové dosáhli mnoha úspěchů, na které jsme dnes právem pyšní. Zároveň ale také někdy dělali věci, které v nás vzbuzují naprosto opačné pocity. Přesto neoddělitelně náležejí k naší historii. Týká se to i zjevných sklonů našich předků doplňovat si živiny lidským masem.

Španělští badatelé studovali jednoho z blízkých předků našeho druhu, hominida Homo antecessor. Podle některých názorů je právě tento hominid společným předchůdcem našeho druhu a neandertálců. Právě ve Španělsku nalezli kosti hominida Homo antecessor se zřetelnými stopami po kanibalismu. Jsou staré 800 tisíc let a představují nejstarší doklad kanibalismu, který se týká lidí.

TIP: Důkazy z jeskyní mluví jasně: Neandertálci byli kanibalové

Vědci zvážili známá fakta o životě předků i o prostředí, v němž žili. Dospěli k závěru, že naši dávní předci se nejen věnovali kanibalismu více, než jsme si mysleli, ale že to také pro ně bylo dost výhodné. Lidské maso sice není bůhvíjak výživné a jeho konzumace přináší rizika nakažení infekcemi, pro naše předky ale bylo snadné ho získat. Lidí už tehdy žilo poměrně hodně a jejich „ulovení“ nebylo tak problematické, jako třeba u velkých zvířat. Když lidé loví, tak jako každý správný dravec pečlivě zvažují poměr zisku a ztrát. U kanibalismu byl tento poměr dost příznivý.

Astronauti se na palubě Mezinárodní vesmírné stanice rozhodně nenudí. Během pobytu na oběžné dráze jim projde rukama celá řada zajímavých experimentů, v nichž často testují revoluční technologie. Současná posádka ISS mimo jiné testuje unikátní řasový bioreaktor, který nese název „Photobioreactor“.

Experiment Photobioreactor dorazil na ISS v pondělí 6. května. Dovezla ho tam nákladní loď Dragon společnosti SpaceX. Účelem experimentu je otestovat takové zařízení ve vesmíru. Zelené mikrořasy Chlorella vulgaris v bioreaktoru pomocí fotosyntézy přeměňují oxid uhličitý, který vydechují astronauti, na kyslík, a také na jedlou biomasu.

Řasové systémy podpory života

Photobioreactor představuje významný pokrok směrem k uzavřeným biosystémům podpory života, které by jednou mohly zajišťovat vzduch a potravu pro astronauty, aniž by je bylo nutné nepřetržitě zásobovat ze Země. Takové systémy budou obzvláště důležité pro dlouhodobé mise na Měsíci na nebo na Marsu, které budou vyžadovat více zásob, než kolik by jich uvezla kosmická loď.

TIP: Vědci NASA poslali na ISS bakterie E. coli pro výzkum bakteriální rezistence

V přípravě experimentu Photobioreactor sehráli klíčovou roli odborníci z německého centra Deutsches Zentrum für Luft- und Raumfahrt e.V. (DLR). Podle nich budou podobné systémy fungovat spíše na planetárních či měsíčních základnách anebo na kosmických lodích pro dlouhé lety. Technologii je ale nutné nejprve vyzkoušet na oběžné dráze a tak byla Mezinárodní vesmírná stanice jasnou volbou.

Skalní převis na bolivijském Altiplanu ukrýval pozoruhodný nález. Archeologové zde objevili zvláštní koženou brašnu, obsahující sbírku rituálních předmětů, které sloužily k přípravě a užívání halucinogenních látek. Uvnitř brašny byl i váček, vyrobený ze tří liščích čenichů. Ten byl plný sušených halucinogenních rostlin. Podle všeho šlo o brašnu s výbavou pro šamana.

Podle radiokarbonového datování tato brašna i jeho psychedelický obsah pocházejí z předkolumbovské éry, z doby mezi lety 905 a 1170 našeho letopočtu.

Analýzy materiálu uvnitř liščího váčku odhalily nejméně pět různých psychotropních látek, pocházejících ze tří dřevin – koky (Erythroxylum), stromu rodu Anadenanthera a liány Banisteriopsis caapi, která je jednou z klíčových složek legendární halucinogenní směsi ayahuasca.

TIP: Překvapení z Amazonie: Halucinogen ayahuasca stimuluje růst neuronů

Všechny tři uvedené dřeviny přitom rostou v tropických lesích, stovky kilometrů od místa, kde byla objevena šamanská brašna. Jak se zdá, šamani v té době cestovali na velké vzdálenosti, jistě nebezpečnou krajinou, aby si opatřili nezbytné ingredience pro své rituály. Obsah objevené brašny ukazuje, že tehdejší šamani měli značné botanické znalosti a byli zběhlí ve využívání rozmanitých halucinogenních látek.

Vzdálenost mezi Zemí a Marsem se mění v závislosti na jejich oběžných dráhách: V maximu tělesa dělí zhruba 401 milionů kilometrů a naopak minimální vzdálenost činí „pouhých“ 54 milionů kilometrů a logicky se jedná o nejpříhodnější období k meziplanetární cestě. Naposledy se planety nacházely podobně blízko loni. Na jaře tak k Marsu odstartovala robotická sonda InSight, na podzim bezpečně přistála a zahájila svou misi zahrnující převážně geologický průzkum. Na rudou planetu doputovala jako patnáctý umělý vyslanec lidstva a opětovně potvrdila, že bezpilotní mise ke vzdálenému cíli je v našich možnostech. Otázkou zůstává, zda za dalších 15 let – s příští přiblížením obou planet – dokážeme k Marsu poslat také lidskou posádku. 

Zpátky na Měsíc

Ještě počátkem roku 2017 americká kosmická agentura NASA předpokládala, že dostane člověka na rudou planetu na začátku 30. let 21. století – ponoukala ji k tomu dokonce i vláda USA v čele s prezidentem Donaldem Trumpem. Stejní zákonodárci však v prosinci téhož roku obrátili pohled k Měsíci. „Direktiva, kterou podepisuji, americký kosmický program přesměruje. Jde o první krok k navrácení našich astronautů na Měsíc, kde nestanuli od roku 1972. Tentokrát tam nejen vztyčíme americkou vlajku, ale vybudujeme také platformu pro budoucí cesty na Mars a za jeho hranice,“ prohlásil Trump. 

Záměr Spojených států rychle vyslat člověka k rudé planetě tak do jisté míry pohasl a přednost dostalo dlouhodobé plánování. V současnosti se tudíž mluví spíš o dálkově ovládaných vozidlech či sondách. Další robotická mise po InSight se k Marsu vydá v roce 2020: Vedle výzkumu bude jejím cílem připravit terén pro následující expedici, při níž se snad podaří dopravit na Zemi historicky první vzorky rudé půdy. 

Sami na Havaji

NASA tedy z dobyvatelského závodu nevypadla a podílí se na mnoha výzkumech, jež na Mars pomohou dostat člověka. K významným podpůrným projektům patří HI-SEAS neboli Hawai’i Space Exploration Analog and Simulation (volně přeloženo „havajská simulace vesmírného průzkumu“): Pokusní „astronauti“ jsou v rámci experimentu vysazeni na simulované misi, která se odehrává na planině nedaleko sopky Mauna Loa ve výšce zhruba 2 500 m n. m. Cílem je studovat chování skupiny i jednotlivců v podmínkách, které nastanou během letu k Marsu a při pobytu na tamním povrchu. 

Cesta k rudé planetě může trvat šest až osm měsíců, jež posádka stráví na palubě lodi bez přímého kontaktu se světem. Jedná se tedy o prostředí náchylné k rozvoji ponorkové nemoci nebo obecně ke zrodu konfliktů, které by mohly misi ohrozit. Zatím poslední simulace se odehrála v roce 2016, kdy se v havajském dómu o rozloze 111 m² na osm měsíců zabydlel tým čtyř mužů a dvou žen. Ven mohli vycházet pouze ve skafandrech, jejich denní program sestával z vědecké práce a mimo jiné neměli přístup k internetu – což se podle „astronauta“ Sama Paylera ukázalo jako největší problém. 

Kdo si hraje, nezlobí

Dál také do jisté míry vázla jejich komunikace se světem: Mezi odesláním a přijetím zprávy byla totiž zavedena dvacetiminutová prodleva, odpovídající reálnému rádiovému spojení s rudou planetou. „Protože jsme neměli internet a naše komunikace se základnou byla extrémně pomalá, potýkali jsme se i s triviálními problémy. Co bychom za normálních okolností řešili pět minut, to na ‚Marsu‘ trvalo klidně dva nebo tři dny,“ vzpomíná Payler.

Nicméně chování posádky bylo podle něj příkladné: „V každé izolované skupině lidí se dřív či později objeví konflikty. Proto jsme hodně mluvili o tom, jak se vyhnout hádkám, a spory jsme se snažili řešit co nejklidněji. Po celých osm měsíců se nám dokonce dařilo vyvarovat se jakéhokoliv osobního útoku.“ 

Teoreticky tedy máme nakročeno k nalezení ideální posádky. Podle zakladatele firmy SpaceX Elona Muska by navíc nemusela tým ohrožovat nuda ani odloučení, a to díky řadě vzdělávacích či zábavních zařízení: Ať už by astronauti využívali virtuální realitu, četli knihy, cvičili, nebo se věnovali jiným činnostem, jejich cesta by dle podnikatele nemusela představovat pouhý strohý vědecký úkol. 

Tuny potravin

Abychom však vůbec mohli posádku na několikaměsíční cestu vyslat, potřebujeme dostatečně silnou raketu, která ji spolu s vybavením do kosmu vynese. Sonda InSight se vezla na špici Atlasu V-401, jenž dokáže na geostacionární dráhu dopravit 8,9 tun nákladu. To ovšem není mnoho, uvážíme-li, že vedle posádky, materiálu k vybudování kolonie a vědeckých zařízení musejí být na palubě také zásoby potravin na dva roky, což je v současnosti zvažovaná délka celé mise.

I kdybychom potravinový příděl zredukovali na nezbytné minimum, potřeboval by každý člen posádky 274 kg cukru, 60 kg rostlinného oleje, 43 kg proteinů a 18 kg vlákniny. Jestliže by letěl šestičlenný tým, stejně jako při pokusné havajské misi, ukrojily by jen zásoby jídla z nosnosti Atlasu V bezmála 2,4 t. A nesmíme zapomenout ani na pitný režim – každý kosmonaut by potřeboval k životu alespoň 1 700 l vody… Je tedy zřejmé, že k první kolonizaci by musely odstartovat minimálně dvě rakety Atlas V, přičemž jeden takový vzlet vyjde v přepočtu na 2,4 miliardy korun. 

Na výlet s umělci

Podle Muska proto musejí vzniknout mnohem silnější rakety, a navíc použitelné vícenásobně: Jeho odpovědí na otázku kolonizace Marsu by se měl stát nosič Super Heavy („supertěžká váha“), od nějž se v kosmu oddělí modul Starship neboli „vesmírná loď“. Dle předpokladů by měl Super Heavy na oběžnou dráhu Země zvládnout dopravit přes 100 tun nákladu. Pokud by směřoval k Marsu, přímo ve vesmíru – nejspíš na orbitě Měsíce – by dotankoval palivo a vydal by se na cestu. 

Prototyp lodi Starship prezentoval Musk počátkem letošního ledna. Stroj se sice musí podrobit ještě řadě testů, podnikatel však slibuje, že v roce 2023 vezme na jeho palubě skupinu umělců na šestidenní misi kolem Měsíce. Podle jeho nejodvážnějších vizí také do roku 2024 zamíří na Mars rovnou čtyři plavidla – dvě s nákladem a dvě s posádkou, čítající celkem až dvě stě lidí. I kdyby se ovšem ukázalo, že termín pouhých pěti let patří jen k dalším z Muskových divokých snů, do roku 2035, kdy nastane příští marsovské přiblížení, vizionář svého cíle nejspíš skutečně dosáhne. 

Řídké kosti, chabé svaly

S člověkem ve vesmíru však bude třeba řešit ten nejzávažnější problém, a sice jak posádku udržet zdravou, nebo dokonce při životě. V kosmu totiž musíme počítat s vlivy stavu beztíže: Bez pozemské gravitace se tělesné funkce mění a zřejmě největšímu zásahu čelí kosti, jež řídnou zhruba o 1 % každý měsíc mimo Zemi. Pro srovnání: Řídnutí způsobené stářím postupuje přibližně o 1,5 % ročně. Mimo rodnou planetu se také proměňuje funkce oběhové soustavy, zhoršuje se koordinace očí a rukou, degradují motorické schopnosti a tak dále. 

I po přistání na Marsu je nutné brát v potaz, že je tamní gravitace oproti té pozemské asi třetinová. Řídnutí kostí a úbytek svalové hmoty by se tedy zpomalily, ovšem nezastavily. Není přitom jisté, že by těla kosmonautů po návratu na Zemi zcela zregenerovala. 

Když se loď změní v past

NASA popsanou problematiku zkoumá u dlouhodobých posádek Mezinárodní vesmírné stanice (ISS) a mimo jiné pro ně navrhla systém cvičení a dietu, jež pomáhá udržovat pod kontrolou svaly, srdce i kosti. Astronauti rovněž nosí kompresní oblečení, pro podporu správného fungování oběhové soustavy. A mimo jiné jim pomáhají i potravinové doplňky, díky nimž získávají například vitamin D, který postrádají kvůli nedostatku slunečního záření. 

TIP: Skalpel prosím: Jak budou vypadat chirurgické zákroky ve vesmíru?

S cvičením a obecně s pohybem v kosmu se však pojí také řada dalších rizik, navázaných na ekosystém lodi. Vlastnosti mikrobů se ve vesmíru mohou změnit a bakterie, které obvykle žijí na povrchu našeho těla, se od něj dovedou snáz oddělit. Nakažení jedinci se navíc nemohou zcela spoléhat na svůj imunitní systém, který mimo Zemi nefunguje tak účinně. Design plavidel vně i uvnitř se proto musí do nejmenšího detailu promyslet, aby se dosáhlo optimálních podmínek pro posádku. Na lodi se nesmějí střídat horké a studené zóny, osvětlení musí být stálé a hlídá se také hladina hluku. 

Neviditelná smrt

Zdaleka největší komplikaci v případě cesty na Mars však představuje kosmická radiace: Na Zemi nás před ní chrání magnetické pole, ovšem ve vesmíru bychom čelili víc než desetinásobku množství, s nímž si naše tělo dokáže poradit. Důsledky přitom mohou být pro misi zhoubné, protože projevy nemoci z ozáření zahrnují změny chování, otupělost, ochabující motorické funkce či poruchy vnímání. Pokožka degeneruje, srdce a oběhová soustava jsou nestabilní a roste riziko vzniku nádorů. Kromě toho radiace poškozuje potraviny i léčiva. 

Během letu k rudé planetě by posádku ohrožovaly dva druhy nebezpečného záření. První, tzv. sluneční vítr, pochází z naší hvězdy a jedná se o tok protonů, elektronů a částic alfa. S ohledem na jeho relativně nižší energii by však stínění nebylo tak obtížné: O bezpečí astronautů by se postaral plášť lodi, který by částice pohltil. Jeho tloušťka se nicméně promítne do hmotnosti plavidla, proto vědci zkoumají sluneční aktivitu, aby mohli ochranu navrhnout takřka na míru.

Odplavit radiaci?

Druhý typ záření představují částice, jež k nám extrémní rychlostí přilétají z naší Galaxie i z odlehlejších koutů vesmíru. Mají totiž mnohem vyšší energii, tudíž by si jejich odstínění vyžádalo podstatně silnější kovovou vrstvu trupu. To ovšem opět znamená nárůst hmotnosti a víc paliva potřebného k vynesení lodi do vesmíru. Vědci z NASA proto pracují na alternativních způsobech ochrany proti radiaci – a jeden z nich by mohl využívat vodu. 

Atomy vodíku jsou dost velké, aby dokázaly přilétající částice zastavit. Nabízí se tedy opatření v podobě cirkulační vrstvy s H2O pod plátováním, jež by fungovala coby dodatečné stínění. Pokud by se navíc tato voda napojila na recyklátory a tvořila by současně pitný zdroj, nešlo by o „mrtvou váhu“, nýbrž o velmi chytré druhotné využití. 

TIP: Nové kosmické závody: Kdo jako první dostane na Zemi Svatý grál z Marsu?

Nejelegantnějším řešením by se však mohla stát nanovlákna z uhlíku, boru a dusíku. Zmíněný materiál perfektně pohlcuje protony, a pokud by z něj vzniklo tkanivo s mezerami vyplněnými vodíkem, odstínilo by i těžší prvky. Aplikace vláken by se přitom nemusela omezit na konstrukci lodi – inovátoři v NASA z nich dokázali vytvořit natolik ohebnou nit, že by se dala uplatnit u látkové vložky skafandrů. 

Ještě před vyhlášením války Srbsku vzala v habsburské monarchii za své všechna občanská a politická práva zaručená ústavou a 25. července 1914 byl v monarchii vyhlášen výjimečný stav. František Josef I. nechal uzavřít Říšskou radu a téhož dne ukončily činnost civilní porotní soudy. Osoby, obviněné z velezrady, urážky Veličenstva a členů císařského Domu, z rušení veřejného pokoje a řádu, z pozdvižení a vzbouření pak soudily vojenské zeměbranecké soudy.  

Za mřížemi

Současně rakouské úřady zahájily zajišťování politiků, podezřelých z protirakouského smýšlení. V Čechách policie zatkla 4. září 1914 předsedu České strany národně sociální Václava Klofáče a jeho spolupracovníka Emila Špatného. 

V květnu 1915 šel do vězení vůdce mladočeské strany Karel Kramář a starosta České obce sokolské Josef Scheiner. A jen o měsíc později uvěznily rakouské úřady významného funkcionáře Národní strany svobodomyslné Aloise Rašína, redaktora Národních listů Václava Červinku a desítky dalších osob. Byli obviněni z velezrady a nad Kramářem, Rašínem a jejich „soudruhy“ padl rozsudek smrti.

Následníkovi k svátku

Nový císař Karel I. se rozhodl vězněné české politiky v rámci svých reformních snah propustit. V pondělí 2. července 1917, v den jmenin následníka trůnu arcivévody Otty, vyhlásil amnestii a v jejím důsledku se dostali na svobodu jak Václav Klofáč a Karel Kramář, tak Alois Rašín a další „čeští výtečníci“, dosud rakouským tiskem označovaní za vlastizrádce. 

TIP: Zrození české odbojové organizace Maffie

Avšak již samo zvolené datum – aniž to kdo mohl tušit – vyjadřovalo marnost jeho snah. Amnestie byla vyhlášena v den, kdy se na ruské frontě bojovalo u dosud neznámého městečka Zborov. Rakouská armáda tam utrpěla těžkou porážku a mezi těmi, kdo se o ni skutečně zasloužily, byly československé legie.

Malpy pruhohřbeté (Cebus libidinosus) jsou prvními primáty mimo čeleď hominidů (kam patří gorily, orangutani a šimpanzi), u nichž byla objevena schopnost používat nástroje. Když chtějí malpy vyloupnout jádro ořechu, vyhledají kámen, na nějž ořech položí a jiným kamenem jej zručně rozbijí.

Při experimentu mělo deset malp rozbíjet ořechy a vědci natáčeli a analyzovali způsob, jakým opice staví ořech na plochu kamene. Malpy každým ořechem několikrát poklepaly na plochu spodního kamene a teprve potom jej rozbily. V 71 až 94 procentech pokusů dokázaly položit ořech na kámen v nejstabilnější poloze, takže se neskutálel dolů. Stejný úkol dostalo také čtrnáct dobrovolníků – sedm mužů a sedm žen. Jelikož malpy používají k ohledání ořechu pouze hmat, měli lidé při pokusu zavázané oči.

TIP: Co se v mládí naučíš: Matky šimpanzů učí své potomky používat nástroje

Výsledek experimentu ukázal, že opice i lidé dosáhli zcela stejných výsledků, jen způsob zacházení s ořechem se lišil. Lidé neťukali plodem o kámen, ale pečlivě ho ohmatávali a převalovali v rukou. Rozdílné metody poznávání tvaru ořechu jsou zřejmě dány velikostí dlaně, která je u lidí o mnoho větší než u malp.

Výsledky naznačují, že lidé a opice dokážou nástroje používat velmi podobně a pro dosažení maximálního efektu přitom vynaložit minimální námahu. Názorně tak vidíme předchůdce lidské schopnosti přizpůsobit nástroje různým potřebám a účinně je používat v odlišných podmínkách.

Nejstarší dochovaná píseň světa je stará zhruba 3 400 let a pochází ze Sumeru, konkrétně z města Ugarit. Fragmenty cihel někdejšího královského paláce popsané klínovým písmem objevili badatelé již roku 1950, jejich význam však pro ně dlouho zůstával záhadou. Teprve v roce 1972 přišla americká odbornice na starověkou Asýrii Anne Draffkorn Kilmerová s hypotézou, že by se mohlo jednat o notový zápis.

Zmíněný objev pak znamenal revoluci v oblasti archeologie, a především muzikologie: Nález z Ugaritu totiž dokázal, že sedmitónovou stupnici znali již staří Sumerové. Destičky zahrnují 29 skladeb, pouze jedna se však dochovala ve stavu umožňujícím rekonstrukci: Hymnus číslo 6 představuje chvalozpěv k bohyni Nikkal, patronce ovocných sadů. Zápis přitom obsahuje text písně, instrukce pro zpěváka doprovázeného na devítistrunný nástroj připomínající lyru a pokyny k jeho ladění.

Strážník Javed Khan se pokouší nakrmit krávu, která se zabydlela na zadním dvorku policejní stanice. Jeho muži zvíře odchytili nedaleko silnice poté, co vláda indického státu Uttarpradéš požádala policii, aby šla obyvatelům příkladem a začala se starat o zaběhlý dobytek. Jedná se o další krok při řešení mnohaletých potíží s krávami, které nikdo nechce. 

Problém ještě vyhrotila nová nařízení o zákazu prodeje dobytka, což má zajistit, že se přestárlé kusy nedostanou na porážku. Krávy, které již nedávají mléko, a farmářům jsou tudíž k ničemu, tak končí „zaběhnuté“ v přírodě, kde se o ně nemá kdo postarat. „Předtím zvířata toulající se venku nikoho nezajímala,“ tvrdí Khan. „Teď nám lidé volají a upozorňují na ně.“

Předvolební šílenství

Porážka krav představuje v Indii velmi výbušné téma – ačkoliv je v některých státech legální, ve většině země platí její zákaz, a krávy se tedy často porážejí načerno. Situace vyvolává velké vášně a žene vodu na mlýn politiků. Současné zpřísnění pravidel vzešlo z iniciativy premiéra Naréndry Módího, kterého podporují hinduističtí nacionalisté. V zemi, jež se nyní ponořila do předvolebního boje, to způsobilo velký mediální poprask. 

Problém s dobytkem rozdělil Indii na dva tábory: Bezmála 80 % populace, čítající 1,3 miliardy obyvatel, tvoří hinduisté uctívající krávy; zbytek se převážně hlásí k islámu, který hovězím nepohrdá. Názorové rozdíly na to, zda se krávy jíst mohou, či nikoliv, už podle lidskoprávní organizace Human Rights Watch stály život 44 lidí, zlynčovaných fanatickými uctívači sudokopytníků. 

V Uttarpradéši sice platí zákaz zabíjení krav, vláda však na jeho dodržování donedávna příliš nedohlížela. Nová nařízení ovšem podmínky chovu dobytka zpřísnila a mimo jiné připravila farmáře o možnost prodat krávy poté, co přestanou dávat mléko. Než by se o neproduktivní zvířata starali, hospodáři je raději vyženou. Nyní tak trpí nejen kožedělný průmysl, ale stěžují si rovněž zemědělci, kterým opuštěný dobytek devastuje pole. Paradoxně právě oni tvoří drtivou většinu Módího voličů a mezi 11. dubnem a 19. květnem přijdou k hlasovacím urnám.  

Krávy táhnou Indií

Osud zaběhlých krav rozebírají zprávy v novinách, sociálních médiích i v televizi: „Jistého muslima zabil dav kvůli podezření, že má v ledničce kus hovězího“, „Nový indický rychlovlak Vande Bharat se srazil s krávou“, „Po kolizi s krávou zahynul cyklista…“ Dokonce i bollywoodské filmové hvězdy zvažují, že se stanou tváří organizace na ochranu těchto zvířat. Mnohé z uvedených titulků se objevily v novinách nejlidnatějšího indického státu Uttarpradéš, kde je u moci Módího strana BJP (Bharatiya Janata Party) a kde čtyřicet milionů muslimů představuje asi pětinu populace. Tamní policie musela řešit i případ, kdy skupina 24 lidí obsadila základní školu, žáky i učitele vyhnala na ulici a „ubytovala“ v budově krávy. 

Tzv. gau rakshaks neboli „ochránci krav“ zesměšňují na internetu obchodníky s hovězím a snaží se apelovat na občany, aby se o zaběhlý dobytek starali. „Už teď kvůli krávám panuje v zemi napětí,“ tvrdí Himanshu, učitel ekonomie na univerzitě v Novém Dillí, který striktně vystupuje pouze pod jedním jménem. Podle jeho názoru je potřeba najít způsob, jak se stárnoucích turů zbavit. Odchyt a přemísťování do útulků přitom prý nepřipadají v úvahu. A dlouhodobé řešení podle něj vláda nemá. 

Státní dluh roste

Uttarpradéš je pro Módího předvolební kampaň klíčový, a navíc rozhoduje o největším počtu zákonodárců do parlamentu. Zároveň tam došlo k nejhorším náboženským potyčkám v historii země: Například v roce 1992 zničil dav hinduistů mešitu z 16. století a rozpoutal tím tvrdé střety, při nichž zemřely minimálně dva tisíce lidí, většinou muslimů. 

Módí tak musí najít způsob, jak se zavděčit tvrdému jádru hinduistů, ale zároveň také 260 milionům farmářů, které sužuje nápor krav i ochabující ekonomika. Během kampaně proto slíbil, že každý zemědělec s méně než dvěma hektary půdy dostane každoročně kompenzaci v přepočtené výši zhruba dvou tisíc korun. Indii tak „upsal“ k výdaji, jenž prohloubí státní dluh o 242 miliard korun. „Problém s krávami současné vládě zlomí vaz,“ myslí si zemědělec Jagvir Singh. „Zaběhlá zvířata jsou úplně všude a dělají nám ze života peklo.“ 

Oplotit a hlídat

Na území Indie žije zhruba každá pátá kráva planety. Zároveň asijská země představuje druhého největšího vývozce hovězího masa na světě. Loni však v důsledku vládních nařízení klesl export o 20 %, na 1,67 milionu tun masa. Zásahům se nevyhnul ani kožedělný průmysl, který zpracovává 13 % globální produkce kůže, z níž většina slouží k výrobě oděvů a obuvi. 

Dojnice žijí zhruba 12–15 let, mléko však obvykle dávají pouhých sedm. Každý rok tak v zemi přestávají být užitečné miliony krav a mnoho z nich, včetně nechtěných mladých býků, je ponecháno napospas osudu. Během posledního sčítání v roce 2012 pobíhalo po Indii zhruba 5,3 milionu kusů bezprizorního dobytka. Někteří farmáři své pozemky oplotili nebo najali hlídače, aby přežvýkavcům zabránili v přístupu na pole. Ne všichni si však mohou dovolit zaplatit v přepočtu přes 35 tisíc korun za zabezpečený hektar nebo 165 korun denně, jež si účtují strážci. 

Útulky nestačí

Ve vesnici asi sto kilometrů od Khanovy policejní stanice zkouší padesátiletý Ashok Kumar odehnat zdivočelé krávy od svého bramborového pole máváním klacku. Zvířata nakonec přejdou silnici a ocitnou se na pozemku Sunahariho Lala, ještě staršího farmáře, který už s nimi nic nezmůže – takže přijde o část úrody. „Trpíme kvůli vládě,“ tvrdí Kumar. „Pokud bychom krávy zaháněli nějak hruběji, můžeme skončit na měsíce ve vězení. Přitom za mřížemi by měli sedět ti, kdo dobytek vypouštějí do přírody.“ 

Problém spočívá ve výsostném postavení sudokopytníků v hinduismu (viz Matka všech krav). Pár návrhů na zmírnění situace se nicméně objevilo: Vláda státu Madhjapradéš například oznámila, že koupila 24,2 km² pozemků, kde vybuduje útulek pro nechtěná zvířata. S kalamitou v zemi však dané opatření příliš nepohne, neboť dá domov „pouhým“ sto tisícům krav. Opuštěný dobytek se také začne značit čárovými kódy a vznikne jeho databáze. Jistá snaha se odehrává rovněž na poli umělého oplodňování: Vědci se pokoušejí zajistit, aby se rodily hlavně krávy, a nikoliv býci.  

Dvacet korun denně

„V zemi chybějí útulky pro krávy a v současnosti se budují jen na papíře,“ tvrdí farmář Ramvir Singh. Podle něj tkví problém v tom, že se lidé neproduktivních turů tajně zbavují v noci. Země pak spoléhá na dobrovolníky, jako je Akhil Manglik, kteří provozují menší útulky – ten Akhilův pojme 350 zvířat. „Tohle místo je jako nemocnice pro krávy,“ tvrdí. „Jakmile se jednou zraněné zvíře ocitne v mé péči, do přírody už se nevrací.“

TIP: Úskalí sloního póla: Jde o sport, nebo obyčejné týrání zvířat?

Ekonomové spočítali, že chov jedné krávy vyjde v Indii v přepočtu na dvacet korun denně. Pochytat všechna opuštěná zvířata a dát jim nový domov by tudíž vyžadovalo minimálně 38,7 miliardy korun ročně. Uvedená částka přitom nezahrnuje prostředky na odkup půdy nezbytné pro jejich umístění. 

Setkání spermie s vajíčkem a následné oplození vypadá na první pohled docela jednoduše. Ve skutečnosti jde ale o velmi složitý proces, na jehož ovládání se podílí celá řada různých faktorů. Američtí vědci nedávno vystopovali klíčovou molekulu, která funguje jako senzor spermie a rozhoduje o její aktivaci a navedení směrem k vajíčku.

Odborníci už delší dobu věděli, že spermie mají k dispozici proteinový komplex CatSper, který používají jako detektor okolního prostředí. S jeho pomocí zjišťují například kyselost v reprodukčních orgánech ženy. Zatím ale nikdo přesně nevěděl, jak CatSper vlastně funguje. Nově objevená molekula dostala jméno EFCAB9. Jde o protein, který hraje roli dlouho hledaného senzoru pro komplex CatSper a zajišťuje, že spermie dokáže reagovat na okolní prostředí.

TIP: Rozsáhlý výzkum potvrzuje: Mužům z vyspělých zemí kvapem ubývají spermie

Objev molekuly EFCAB9 by podle vědců mohl vést hned ke dvěma zdánlivě protichůdným využitím. Na jedné straně ho bude možné využít pro léčbu mužů, kteří mají problém s plodností. Zároveň by se ale mohl velmi dobře uplatnit při vývoji nových typů antikoncepce, které nezasahují do citlivého systému pohlavních hormonů.