V zařízeních pro recyklaci odpadu mají třídění obvykle na starost lidští zaměstnanci. Jejich práce je ale drahá a třídění odpadů tím pádem mívá problémy s ekonomickou udržitelností. Náklady na třídění odpadu by teď ale mohl snížit nový robot, kterého vyvíjejí američtí vědci a inženýři Massachusettského technologického institutu MIT a Yale University.

Jde o robotickou ruku s kamerovým systémem a systémem senzorů, která dostala příhodné jméno RoCycle. Tato sofistikovaná robotická paže momentálně správně rozliší zhruba 83 procent objektů z papíru, plastu a kovu, pokud se nacházejí na jednom místě. Při práci u dopravníkového pásu dosahuje RoCycle úspěšnosti asi 63 procent. Obě tyto hodnoty by prý ještě měl vylepšit další výzkum a vývoj.

TIP: Robot se učí zacházet se stavebnicí LEGO pozorováním lidského učitele

RoCycle při práci intenzivně využívá své dva měkké prsty. Uchopí s nimi vybraný objekt a jemně ho zmáčkne. Přitom odhadne velikost objektu a s pomocí tlakových senzorů určí sílu, kterou bylo nutné vyvinout ke zmáčknutí tohoto objektu. Z této síly software robotické ruky odvodí pevnost materiálu objektu a společně s velikostí tyto údaje porovná se databází známých typů objektů. Tlakové senzory ruky jsou rovněž elektricky vodivé, což jim pomáhá odhalit kovové objekty.

Jak vojenská intervence Spojených států v jižním Vietnamu postupně eskalovala, rozvíjely se požadavky armády na účinné zbraně, které by dosahovaly maximálního efektu na tomto specifickém válčišti. Lišilo se od předchozích asijských bojišť v Pacifiku a Koreji jak svým charakterem husté tropické džungle, tak i taktikou Vietkongu. Jeho bojovníci se v počátcích vyhýbali přímé konfrontaci, útočili v noci a přes den se skrývali v podzemních úkrytech. Přitom využívali podpory části místních obyvatel zklamaných Diemovým režimem.

Americké velení hledalo způsoby, kterými by vytlačilo nepřítele z jeho podzemních úkrytů a zároveň ho zbavilo krytí v hustém porostu. Výzkumná centra v USA zahájila intenzivní testování financované armádou, které vedlo k syntéze řady látek, z nichž nejpoužívanějšími se staly zdokonalené modifikace napalmu a herbicid Agent Orange.

Na počátku stál napalm 

Plamen, respektive substanci známou jako řecký oheň, bojově využívali již před tisícem let Byzantinci. Použití zápalných směsí na bázi benzinu se rozšířilo v průběhu první světové války zejména masivním nasazením plamenometů. Předností zbraně byla možnost použít ji v klikatých zákopech, kde se vystříknutý plamen ohýbal a dokázal zneškodnit i cíle za rohem. Nevýhodou však bylo využití pouze části bojového potenciálu, neboť část zápalné směsi shořela dříve, než zasáhla cíl, a část po něm stekla.

To vedlo k pokusům zahustit zapálenou směs o další substance. V počátcích druhé světové války zahájil tým amerických vědců pod vedením profesora Louise Fiesera z harvardské univerzity systematické testování kombinace různých zápalných látek, zpravidla s naftou jako základem. Výzkum ukázal, že efektivitu zvyšovala různá zahušťovadla, která po přidání k naftě prodlužovala dobu hoření a zlepšovala přilnavost k zasaženým povrchům. To zvyšovalo teplotu hoření v místě zásahu a bránilo stečení nebo odstranění bojové látky.

Z mnoha složek se jako optimální, zvedající letalitu směsi, stala kyselina naftenová a palmitová, z jejichž počátečních písmen vznikl název napalm. Podobný výzkum probíhal již v předválečných letech, kdy se hledala látka schopná vypálit neproduktivní vegetaci, přitom nezamořit půdu a umožnit její následné zemědělské využití. Ovšem teprve světová válka dala této snaze patřičný impuls.

Válečné využití 

Částice napalmu, pokud zasáhnou osoby, ulpívají na oděvu i pokožce, kde při extrémně vysoké teplotě hoření způsobují hluboké popáleniny 4. stupně znamenající nekrózu (odúmrť) postižených tkání. Podobná poškození těla v samotném místě zásahu nebolí vzhledem ke zničení všech nervových struktur, nicméně v okolí se nacházejí i méně poškozené oblasti, jejichž popálení je nesmírně bolestivé. Pokud zasažený jedinec kontakt s tisícistupňovým žárem přežije, hojí se tkáň hrubou vazivovou jizvou (takzvaným keloidem), která omezuje pohyblivost a funkčnost organismu.

Lze říci, že zásah napalmem vede prakticky vždy k invalidizaci. Americká armáda použila nový bojový prostředek poprvé v březnu 1944 při náletu na Berlín, ve větším množství pak během bojů v Tichomoří. Napalm se tu osvědčil. Díky jeho použití v bojích muže proti muži dokázala námořní pěchota vytlačit japonské vojáky, kteří by jinak padli na hájených pozicích. Bojová látka zachránila mnoho amerických životů a Louis Fieser obdržel řadu děkovných dopisů od vojáků i jejich příbuzných. Sám si nikdy nepřipouštěl výčitky svědomí nad svým vynálezem. Podobná situace se opakovala v korejské válce, kdy ve strachu před napalmem čínští i severokorejští vojáci občas opouštěli své pozice, jakmile na obzoru zahlédli siluety amerických letounů. 

Masivní nasazení 

Ovšem teprve vietnamský konflikt znamenal na straně amerických i jihovietnamských sil natolik široké nasazení napalmu a jeho modifikací, že se látka stala prakticky synonymem této války. V letech 1963–1973 použili Američané asi 400 000 tun hořlaviny, zhruba desetkrát více než v průběhu korejské války. Právě vietnamské bojiště se svými podzemními úkryty a tunely, schovanými v husté vegetaci, umožňovalo americkým jednotkám minimalizovat nasazením napalmu svá rizika při dobývání nepřátelských pozic.

Dlouhé zášlehy napalmových plamenů spolehlivě ničily živou sílu ukrytou v podzemí, případně ji vyhnaly na povrch. Jedinci, kteří v tunelech přežili přímý zásah, umírali často na akutní udušení, neboť hořící látka spotřebovala veškerý kyslík v okolí. Výrobce napalmu brzy zjistil, že změnami koncentrace i kvality zahušťovadla lze měnit i vlastnosti zápalné látky.

Dokončení: Odlesnit a spálit: Nasazení chemických zbraní ve Vietnamu (2)

Tím vzniklo více druhů napalmu, kdy byl takzvaný čistý napalm vystřídán standardním napalmem s vyšší teplotou hoření (okolo 2 000 stupňů), jenž byl určen zpravidla k plnění leteckých bomb. Další modifikací se stal super napalm, u kterého přidání slitiny sodíku a hořčíku umožňovalo hořet i ve vlhkém prostředí nebo dokonce na vodě, což byla vlastnost velmi vhodná pro tropickou džungli. 

Původ evropské lykantropie bychom mohli vystopovat ve starém Řecku, konkrétně v oblasti Arkádie. Arkaďané byli pastevci, kteří případným újmám ze strany vlků čelili zvláštními rituály, nazývanými „lycaea“. Při nich prostřednictvím lidských obětí žádali Dia, aby své vlčí poddané krotil. Obětování doprovázeli tancem, při němž se dostávali do transu, jenž mohl vyústit v halucinace – představy proměny ve vlka, obzvláště v případě, kdy se v okolí zjevili skuteční vlci a využili možnosti přiživit se na obětovaných.

Strach se šíří Evropou

Z antické tradice převzalo lykantropii křesťanství. Zprávy o lidech, měnících se ve zvířata, pocházejí ze všech koutů Evropy – z Irska, Skandinávie, Pobaltí, Švýcarska, Holandska, Balkánu, slovanských zemí – ano, i Češi měli své vlkodlaky! V popsaných v záznamech z jednotlivých zemí můžeme spatřit odlišnosti dané „specialitami“ místního folkloru. Zajímavé je pojetí vlkodlaka v Rusku a Čechách – nejde zde o přímé působení nečistých sil, ale o boží trest za krutost v lidské podobě. Pozornost zaslouží i záznam z Holandska – u svérázného chování místního sedláka „vlkodlaka“ informátor připouští, že jde o následek choroby mozku.

Nejrozsáhlejší dokumentace o řádění vlkodlaků se však dochovala ve Francii. Záznamy z inkvizičních procesů nám poskytují podrobné popisy jednotlivých případů, kdy na základě obvinění z lykantropie končili nešťastníci v očistných plamenech hranice. Mnozí padli za oběť lidskému strachu z pekelné moci.

Francouzská bestie

Kauza nejznámější – a svým způsobem ve vztahu k vlkodlactví přelomová – se odehrála roku 1603 na jihu Francie, v Baskicku. Na základě výpovědi několika venkovských dívek zde čelí nařčení z lykantropie třináctiletý chlapec, Jean Grénier.

Vypadá prý navýsost podivně a ještě podivněji se chová. Na kost vyhublý, zanedbaný mladík s obrovskýma rukama a zuby většími, než bývá obvyklé, vyhrožuje místním děvčatům, že je sežere, a vykládá jim, že se upsal ďáblu, zabíjel psy a děti a žral je. Ke všem těmto deliktům se u soudu hlásí. Shodou okolností se v okolí již nějakou dobu ztrácejí děti – ověřování doby a místa činů se shodují s Grénierovými výpověďmi.

Jednu ze svědkyň později napadne bestie podobná vlku, Grénier se po konfrontaci s ní přizná, že má útok na svědomí. Potom však náhle své výpovědi popře, ale při druhé konfrontaci – tentokrát s vlastním otcem – se vrací k původní verzi.

Lykantropie: duševní choroba

Celý případ se dostal až k parlamentu v Bordeaux. Jeho výrok? Grénier je mentálně zaostalý blázen a v zájmu všeobecného bezpečí má strávit zbytek života v místním klášteře. Zároveň byl tento případ  prohlášen za precedens: Lykantropie bude nadále ve Francii považována za projev duševní nemoci a kdo by v ni věřil, vystavil by se riziku stíhání inkvizicí.

Osud samotného Gréniera je smutný: po sedmi letech věznění v klášteře, apatický a takřka neschopný vnímání, zemřel. Jeho příběh se zachoval na základě svědectví, jež krátce před svou smrtí poskytl ojedinělému návštěvníkovi.

TIP: Gevaudanská bestie: Sužovala Francii šelma, nebo nebezpečný psychopat?

Relativně záhy se tedy v souvislosti s vlkodlaky objevují názory, že abnormální chování těchto lidí souvisí s nějakou chorobou. Velmi populární se stala teorie, že lykantropové trpěli porfyrií. Tato nemoc je však velmi vzácná. V úvahu mohou přicházet i další alternativy: epilepsie, autismus, schizofrenie, vzteklina… navíc není vyloučeno, že v každém případě byla příčina odlišná. Určitě však kombinace choroby a z ní plynoucího vyvrženectví ze společnosti a zanedbání odsoudila mnoho lidí i zvířat k označení cejchem „posedlý ďáblem“ – a tím i k záhubě.

Od veleúspěšného programu Viking v 70. letech neměla NASA žádný pevně daný projekt průzkumu Marsu. Není se čemu divit: Vývoj raketoplánů pohltil mnohem víc prostředků, než se plánovalo. A přednost dostaly jiné sondy jako Magellan, Galileo a Ulysses.

Koncem 80. let ovšem přišla americká vesmírná agentura s projektem Mars Observer, na který získala 980 milionů dolarů. Úžasných schopností sondy pak chtělo využít jak Amesovo středisko NASA v Kalifornii, tak Langleyovo středisko ve Virginii. První zmíněné rozpracovalo projekt sítě šestnácti velmi jednoduchých přistávacích modulů MESUR neboli Mars Environmental SURvey, jež by startovaly po čtyřech na palubách raket Delta II. Projekt měl stát miliardu dolarů v průběhu deseti let – a nejméně deset let měli průzkumníci na planetě společně pracovat.

Langleyovo středisko chtělo vyslat do jižní polární oblasti Marsu několik penetrátorů – sond, jež tvrdě dopadnou a přežijí –, nazvaných MPP neboli Mars Polar Penetrator. Původně je centrum vyvíjelo pro zrušenou sondu CRAF, tedy Comet Rendezvous, Asteroid Flyby, přičemž měly být vysazeny na komety a planetky. NASA ovšem nakonec vybrala k realizaci program MESUR s tím, že je třeba inovativní přístup odzkoušet v rámci technologické mise MESUR Pathfinder (anglicky „průkopník“).

Vozítka pro rudou planetu

Na jiné frontě testovali vědci NASA v letech 1983–1989 mobilního robota nazvaného Robby, který vážil 850 kg a měl na povrchu rudé planety urazit až 200 km. Během jízdy by sbíral vzorky hornin, jež by se pak odeslaly do pozemských laboratoří.

Jakmile však bylo evidentní, že potřebná částka na misi – kolem deseti miliard dolarů – leží zcela mimo možnosti NASA, dostali tvůrci robota za úkol vytvořit mnohem menší a jednodušší zařízení. Již v roce 1989 tak vznikl první prototyp Rocky. Následující Rocky II představoval jen teoretický koncept, který zůstal na papíře. Světlo světa pak spatřil až Rocky III a následně i Rocky IV, jenž nesl označení MSM neboli Mars Science Microrover, vážil 7,1 kg a počítalo se s ním v rámci mise MESUR Pathfinder.

Šestnáct cílů 

Pro program MESUR vybrala NASA na rudé planetě šestnáct přistávacích oblastí. Automaty s pořadovými čísly jedna a dvě měly dosednout na opačné konce údolí Valles Marineris a vytvořit tam „seismický pár“ pro sledování otřesů půdy. Třetí robot měl zamířit k úpatí sopky Olympus Mons a čtvrtý do oblasti přistání sondy Viking 1 – Chryse Planitia – a navázat na její dlouhodobé studium podnebí. O dva roky později by automat číslo pět doplnil první pár ve Valles Marineris, čímž by vznikl „seismický trojúhelník“. „Šestka“ by se zase severně od Olympus Mons přidala k třetí sondě, aby mohly nadále provádět společná pozorování. Stanice sedm a osm by „roztáhly“ pozorovací síť na sever a na jih: Dosedly by do oblasti častých bouří Solis Planum a do západní části Acidalia Planitia. 

Ze zbývající osmičky MESURů by dva zamířily k severnímu a jižnímu pólu planety. Další čtyři měly ještě víc rozšířit globální meteorologickou síť: jedenáctá sonda v Aonia Terra, dvanáctá v oblasti Hellas, třináctá na Elysium Planitia a čtrnáctá v Deuteronilus Mensae. „Patnáctka“ by v Terra Sirenum vytvořila další „seismickou triádu“ se stanicemi tři a šest. Poslední výsadková aparatura měla dosednout do oblasti Olympus Mons, kde by „zahustila“ již existující síť, která by tak mohla sledovat neznámé jádro planety.

MESUR končí

Všechno ovšem dopadlo jinak. MESUR Pathfinder se nejprve stal součástí programu Discovery s mottem „rychleji, lépe, levněji“, přičemž měl demonstrovat inovativní přístup k planetárnímu průzkumu. Při této příležitosti jej překřtili na Mars Pathfinder.

Hlavní ránu však dostal v srpnu 1993: Tehdy totiž došlo – několik dní před příletem k rudé planetě – ke ztrátě sondy Mars Observer, jež měla shromažďovat data z jednotlivých povrchových průzkumníků a odesílat je na Zemi. Zatímco Pathfinder mohl komunikovat přímo s rodnou planetou, jednotlivé MESURy byly menší, disponovaly radioizotopovým generátorem, aby je neomezovala životnost slunečních baterií, a měly startovat po čtyřech. Bez komunikační stanice neměl program smysl, tudíž byl ukončen. A zůstal jen technologický demonstrátor Mars Pathfinder.

Seznamte se: Pathfinder

Sonda stála 171 milionů dolarů, start 61 milionů a řízení letu dalších 15 milionů. Šestikolové vozidlo Rocky IV vyšlo na 25 milionů. Později je překřtili na Sojourner, což byla přezdívka bojovnice za práva černochů Isabelly Van Wagnerové. Automat se skládal z několika základních částí: meziplanetární sekce, schránky pro sondu – kterou tvořil tepelný štít a kuželovitý kryt – a z vlastní sondy. Hmotnost celé sestavy při startu dosahovala 890 kg včetně 90 kg pohonných látek. Po vstupu do atmosféry měl Mars Pathfinder 566 kg, vlastní sonda bez přistávací konstrukce vážila 90 kg, z čehož 25 kg připadalo na přístroje, a hmotnost Sojourneru činila 11 kg.

Přistávací modul měl tvar pravidelného čtyřstěnu složeného ze čtyř rovnostranných trojúhelníků: Ty se po dosednutí rozevřely, přičemž jeden vytvořil podstavu. Na každé stěně se přitom nacházelo šest vzduchových vaků, které se během přistávacího manévru nafoukly a ztlumily dopad modulu na povrch. Původně se předpokládalo, že budou airbagy vážit 15 kg, ale nakonec hmotnost celého systému dosáhla téměř šestinásobku.

Šťastné přistání

Mars Pathfinder odstartoval 4. prosince 1996 a k cíli dorazil 4. července 1997. Po průletu horními vrstvami atmosféry otevřela sonda padák, načež odhodila tepelný štít. Přistávací modul se spouštěl na 20m laně z horní části ochranné schránky, k níž byl připojen i padák. Do dosednutí zbývalo osm sekund, když se nafoukly všechny vzduchové vaky. Ve výšce 88 m nad povrchem a při rychlosti 63 m/s se zažehly tři motory na tuhé palivo, které se nacházely na horní části ochranné schránky. Ve výšce 21 m se pohon vypnul – v tu chvíli měla sonda téměř nulovou rychlost, takže se přeťalo nosné lano.

Mimochodem, kvůli nedostatečným znalostem marsovské atmosféry se brzdicí motory zažehly o 8 m výš, než se plánovalo. Nešlo přitom o zanedbatelný rozdíl: Pohon se měl totiž vypnout ve výšce 13 m, zatímco ve skutečnosti k tomu došlo už v 21 m. Pathfinder tak klesal volným pádem z mnohem větší výšky, než jeho tvůrci předpokládali. Sonda byla naštěstí dostatečně robustní a dosednutí rychlostí 18 m/s vydržela.

Pathfinder na Marsu ještě patnáctkrát poskočil, poté se chvíli kutálel a definitivně se zastavil 2,5 minuty po prvním kontaktu. Dosedl do místa o souřadnicích 19,3° severní šířky a 33,6° západní délky, do oblasti Ares Vallis, která je z geologického hlediska velmi stará a pravděpodobně tvořila dno již vyschlého řečiště, jež ústilo do Chryse Planitia.

Testování i věda

Po přistání se stanice rozložila – usadila se na podstavu, k čemuž jí pomohly zbývající tři trojúhelníkové plochy tvořící uzavřený čtyřstěn. Vlastní přístrojové vybavení modulu se nacházelo právě na podstavě s tím, že tři okolní plochy sloužily nejen pro ustavení do správné polohy, ale také jako nosiče slunečních baterií a jako místo pro uložení vozítka Sojourner. Lokalita přistání dostala později název Carl Sagan Memorial Station na počest předního světového popularizátora kosmonautiky.

Cíl mise byl především technický – prověřit nové technologie a postupy pro přistání na Marsu. Nicméně ani věda nepřišla zkrátka. Pathfinder se zaměřil na zkoumání geologie, petrologie a geochemie povrchu, dále na sledování jeho mechanických a magnetických vlastností a na strukturu atmosféry s přihlédnutím k denním a sezonním změnám.

Ticho v éteru

Sojourner sjel z rampy dva dny po přistání. Jeho životnost se plánovala na sedm dní, podle všeho ovšem fungoval déle než mateřská sonda s navrhovanou životností třicet dní, s níž se podařilo udržet spojení téměř tři měsíce. Pozemní středisko mělo s Pathfinderem pravidelný kontakt až do 27. září 1997. Dalšího dne se sonda v čase obvyklé relace už neozvala. Prvního října se pak podařilo zachytit velmi slabé vysílání, následujícího dne také. Vědci usoudili, že chyba by mohla být v palubním akumulátoru vypovídajícím službu (který přesto svoji životnost překonal), protože se vysílání odehrávalo v pravidelných intervalech – k poškození počítače tedy nedošlo. 

Středisko proto poslalo sondě povel, aby komunikovala pouze v době maximálního osvětlení slunečních baterií a nepoužívala při relacích akumulátor. Pak bylo několik dní ticho, ale 7. října se podařilo zachytit signál v novém časovém údobí. Pathfinder tedy příkazy ze Země obdržel a pokusil se je provést. Bez fungujících akumulátorů se však nemohly jeho přístroje v noci ohřívat, takže je během několika dní musely zničit extrémní marsovské mrazy. Sonda se skutečně už neozvala. Svou poslední práci – superpanoráma – dokončila jen z 83 %.

TIP: Jak dlouho trvá cesta na Mars? Kdo se tam dostal nejrychleji?

Sojourner tedy mateřskou stanici pravděpodobně přežil. Byl naprogramován tak, že pokud nedostane další povely do 7. října, vydá se směrem k sondě a bude ji pomalu objíždět kolem dokola. Protože se v době odmlčení Pathfinderu nacházel ve výborné kondici, lze předpokládat, že pokračoval v práci. 

Opakování se nekoná

Přestože Pathfinder představoval „jen“ technologický demonstrátor, byl mimořádně úspěšný. Proto se jeho tvůrci snažili prosadit zopakování výpravy – tentokrát s mnohem bohatším přístrojovým vybavením. Mise dostala název Mars Polar Pathfinder, a jak její název napovídá, měla v roce 2001 zamířit do oblasti některého z pólů rudé planety. Přednost však nakonec dostaly jiné projekty.

Člověk mamuty po tisíciletí využíval pro maso, kosti i kly. S koncem pleistocénu, asi 10 000 let př. n. l., se ovšem populace zmíněných chobotnatců začaly prudce zmenšovat, až vymizely docela. Poslední stopy vedou do roku 1650 př. n. l., kdy vymřeli i mamuti obývající Wrangelův ostrov v Severním ledovém oceánu. Žili tedy ještě několik století poté, co spatřily světlo světa pyramidy v Gíze. 

Příčinu jejich vyhynutí neznáme, nejčastěji se ovšem skloňuje rozšíření lovu, změna klimatu či sopečná aktivita. S překvapivým závěrem však nedávno přišli badatelé ze Swedish Museum of Natural History, kteří srovnávali genetickou výbavu dvou populací mamutů – jedné ze severovýchodní Sibiře, jež zanikla před 45 tisíci lety, a druhou právě z Wrangelova ostrova. Analýzou genomů dokázali vědci určit velikost obou společenstev: Zatímco sibiřská skupina čítala asi 13 tisíc jedinců, na zmíněném ostrově žilo zhruba jen 300 zvířat.

TIP: Vědecký spor o mamuty: Mohl je vyhubit člověk?

Studie dále ukázala, že během 40 tisíc let dělících obě populace ztratili mamuti až pětinu genetické diverzity, což vedlo u chobotnatců z Wrangelova ostrova k narušení řady důležitých funkcí: Přišli například o geny ovlivňující čich a vnímání feromonů – hormonů působících na chování jedinců v rámci stáda. Kvůli poškození dalšího genu se také zhoršila kvalita jejich srsti: Z tuhé a nepropustné se změnila v jemnější lesklou pokrývku. Zmíněné faktory mohly tedy zvířatům zasadit poslední ránu.  

Planeta se otepluje a ledovce roztávají. Podle nedávného výzkumu ledovce mizí dokonce o 18 procent rychleji, než jsme si doposud mysleli. Oproti šedesátým letům je to dnes pětkrát rychlejší. Tání ledovců je prostě poměrně náhlá změna, a jako obvykle, přináší jak dobré, tak i špatné věci.

Pokud jde o ty špatné, mnozí lidé se bojí toho, co je dnes v ledu zamrzlé a zítra by mohlo roztát a přinést problémy. Už samotné tání vody způsobuje pozvolný vzestup hladiny světových oceánů. V ledu mohou být zamrzlé i různé nebezpečné patogeny, i když jejich riziko je spíše jen teoretické. A podle britských odborníků mohou být v ledu zamrzlá i poměrně značná množství radioaktivního spadu.

TIP: Nečekaný dopad: Globální oteplování zvyšuje radioaktivitu polárního oceánu

Vědci totiž zjistili, že materiál zvaný kryokonit, který je tvořený jemnou drtí hornin, prachem, sazemi a mikroorganismy, a který se hojně nachází na ledovcích, podle všeho v sobě velmi účinně hromadí radionuklidy. Na řadě míst je povrch ledovců desetkrát i vícenásobně radioaktivní, než nezaledněná místa v okolí. Podle analýz se v ledovcích koncentruje radioaktivní spad z katastrof, jako byl Černobyl nebo Fukušima, a také z spad z testů jaderných zbraní, za dlouhou dobu.

Jak ledovce roztávají, nashromážděná radioaktivita se prudce uvolňuje do okolí. Brzy by to tak mohl být vážný problém pro lidská sídla v širokém okolí tajícího ledu.

Milostný vztah sedláka Jana Kodady ze Záhoří s devětadvacetiletou Alžbětou Píškovou ze Bzí, který vedl k těhotenství a porodu, se zachoval i v třeboňském archivu. Když se v roce 1724 „provalil“, žena o hospodáři před vrchnostenskými úředníky uvedla: „Naváděl mě, abych to svedla na vojáky, potom chtěl, abych někam zašla, a když z kouta vyležím, budu-li míti syna, když bych ho odchovala, abych mu jej přinesla, že on jej vezme.“ Když si lidé na gruntu jejího těhotenství povšimli, sami ji radili, aby to svedla na vojáky a nedostala se tak do řečí.

Obtěžkána vojákem?

Ne vždy však sousedé a úředníci takové výmluvě uvěřili. Jistá Dorota Přesličková, dcera měšťana z Dolního Bukovska, sloužila v roce 1723 u svého strýce Steinera. Když ji 27. března poslali na trh v Týně nad Vltavou, znásilnil ji u lávky do Tetína nějaký voják. Služka ovšem přepadení nenahlásila, takže když se počátkem července s viditelnými příznaky těhotenství svěřila své matce a tetě, její příhodě neuvěřily stejně jako ostatní obyvatelé Bukovska. 

TIP: Smutný úděl Židů v Čechách: Jak se v novověku měnilo jejich postavení?

I úředníci panské vrchnosti pojali podezření, že neznámý voják je báchorka, za niž stojí Dorotina teta, která chce zatajit mužův poměr s neteří. Kancelářský zápis jejich výslechů uvádí: „Tetu jsme odbyli, dali jsme předvolati matku. Ta zase mluvila, že je její dcera obtěžkána, ani s ní nemluvila, nýbrž její sestra o tom povídala, a tak z jednoho do druhého vše pletou, všechno naštimováno je; ale však nevíme, nýbrž jak se doslejchá, že by měl Jiřík Steiner, strejc její, u kterého sloužila, s ní vinen bejti, těžko dokázati, když obtěžkána k tomu nechce svolit, nýbrž na svým stojí.“

Symbolický trest

Světlo do případu přinesla až porodní bába Justina Hauerová z Třeboně. Ta 24. listopadu téhož roku pomáhala Dorotě při porodu a bezprostředně po něm zašla do zámku na vrchnostenskou kancelář, kde vypověděla, že se dítě narodilo o dva týdny dřív, než mělo. Tvrdila, že Dorota ani v největších bolestech nemluvila o nikom jiném než o vojákovi, který se jí zmocnil. Její strýc Steiner byl po přísaze, že není otcem dítěte, očištěn a Dorota dostala symbolický trest upletení půl špulky příze. Zdá se, že si skutečně nic nevymyslela, ale kvůli tomu, že ženy sváděly své těhotenství na neznámé vojáky, tak jí nikdo neuvěřil. 

Hmyz se do oka mladé ženy dostal během trhání plevele na hřbitově. Žena si nejprve myslela, že se jí do oka dostaly nečistoty, které jí tam vehnal vítr. Oči si proto vypláchla vodou a pokračovala v práci. Bolest očí ale přetrvávala a přidal se i otok. V noci se její stav zhoršil natolik, že byla nucena vyhledat lékaře.

Podrobné vyšetření u oftalmologa odhalilo skutečnou příčinu potíží. Žena měla v oku čtyři včelky čeledi ploskočelkovitých (Halictidae). Pro tento hmyz je typické, že je přitahuje pot, a někdy tak sedají na lidi, aby nasály jejich vůni. Podle odborníků se někdy živí proteiny ze slz.

Podle ošetřujícího lékaře Hung Chi-tinga bylo velkým štěstím, že se žena vyvarovala tření oka. V takovém případě by mohla hmyz v oku rozmáčknout a přivodit si tak vážné problémy, včetně například slepoty.

Sluneční soustava má osm planet. O konečném počtu možná paradoxně rozhodlo hlasování členů Mezinárodní astronomické unie v roce 2006 na valném shromáždění v Praze. IAU tehdy přijala rezoluci definující pojem „planeta Sluneční soustavy“: Lze tak označit jedině těleso v hydrostatické rovnováze (kulaté), kroužící kolem Slunce po dráze, jejíž okolí „vyčistilo“ (na podobné trajektorii nenajdeme srovnatelné objekty). 

TIP: Pátrání po neviditelných světech: Kdy najdeme Planetu X?

Je jisté, že ve vnitřních částech našeho solárního systému již těleso, které bychom mohli označit za planetu podle platné definice, neobjevíme. O vnějších oblastech máme ovšem kvůli observační nedostatečnosti jen velmi omezené znalosti. Očekává se, že zejména v Oortově oblaku se nacházejí objekty o velikosti Marsu. Nevíme však, zda by se mohlo jednat o tělesa, jež jsou na dané dráze unikátní – a také na tom závisí, zda bychom je označili za planety, či nikoliv.