Norsko je známé svou majestátní přírodou. Členité západní pobřeží s více než tisícovkou fjordů ale značně komplikuje možnosti silniční dopravy. Cesta autem z Trondheimu na severu do Kristiansandu na jihu země trvá více než 20 hodin a vyžaduje sedm přejezdů trajektem. Tato část země je přitom domovem zhruba třetiny z 5 milionů obyvatel Norska.

Plovoucí tunely i podmořské dálnice

Norská vláda proto nyní přichází s ambiciózním „beztrajektovým“ projektem, který má dobu cesty zkrátit na polovinu. Plán vlády zahrnuje výstavbu mostů a nejdelší a nejhlubší skalní tunel na světě, vrtaný skrz skalní podloží pod hladinou moře. Zřejmě nejambicióznější částí projektu má být systém ponorných plovoucích tunelů, vinoucích se 30 metrů pod hladinou. 

TIP: Proč ztroskotal ambiciózní československý plán na stavbu tunelu k Jaderskému moři

Vize plovoucího tunelu není žádnou novinkou – již v roce 1882 navrhoval podobný způsob spojení přes kanál La Manche britský námořní architekt Edward Reed. Tunely pochopitelně nemají pod hladinou plout zcela volně – z části budou ukotvené k mořskému dnu nebo k pontonům plujícím na hladině. Díky tomu ale nebude tunel blokovat přístup lodím do fjordu.

Náklady ambiciózního plánu úřady odhadují na 40 miliard dolarů – v přepočtu necelý bilion korun a dokončen má být během příštích 30 let.

Druhá polovina 17. století stvořila v řadě ohledů moderní společnost. Kromě jiného mohly ženy poprvé v evropských dějinách rozhodovat o svém životě. K nejpozoruhodnějším nezávislým dámám té doby patřila Angličanka Celia Fiennesová, která jako první navštívila všechna hrabství své vlasti, a de facto se tak stala průkopnicí turistiky.

Celia pocházela z rodiny venkovské šlechty a dobovým zvyklostem se vzepřela už tím, že se rozhodla zůstat neprovdaná a disponovat vlastním majetkem. V letech 1684–1703 procestovala v koňském sedle v doprovodu sluhy celé tehdejší anglické království. Během putování si vedla podrobný deník. Jejím cílem bylo porovnat jednotlivé regiony a ukázat, jak rozdílně a přitom spořádaně lze žít kdekoliv v zemi. O století později inspiroval Celiin život spisovatelku Jane Austenovou a její ženské hrdinky.

Nemožná vzdálenost

Během své velké cesty urazila mladá žena na koni přes 6 400 km – taková vzdálenost se tehdy považovala za nepřekonatelnou. Celia zavítala na řadu šlechtických sídel, z nichž mnohá teprve vznikala. Zároveň jako první systematicky navštěvovala přírodní a kulturní památky: Popsala sirné prameny v Harrogate, obdivovala římské lázně v Bath, lezla po skalách v nejzápadnějším okraji Anglie a jako první nakreslila podobu Stonehenge, které se dnes udržuje právě podle jejích náčrtků.

TIP: Íkaros v sukních: Láska k létání se Amelii Earhartové stala osudnou

V navštívených městech se Celia zajímala o místní výrobky a propagovala anglické zboží. Věřila, že by lidé měli upřednostňovat domácí produkty před dovozem z ciziny. Odhadla také budoucí význam Liverpoolu, kde sledovala stavbu přístavu a předpověděla, že do sta let město předstihne svým bohatstvím Bristol. Stejně tak předpokládala, že časem bude výroba vznikat spíš na severu Anglie, v sídlech jako Newcastle a Manchester, která se později stala rodišti průmyslové revoluce.

Znovu do sedla

Ani po dokončení své monumentální pouti však Celia nepověsila cestování na hřebík. O devět let později se do sedla vrátila, znovu zamířila do sídel, jimiž kdysi projížděla, a porovnávala svá předchozí pozorování s novou realitou. Věřila, že její vyprávění dokáže podnítit muže i ženy, aby se víc zajímali o dění za hranicemi svého hrabství. Její záznamy jsou o to důležitější, že cestovala po zemi, jež procházela rychlou proměnou ze středověké do moderní podoby.

Její zápisky vyšly pod názvem Velká cesta mezi Cornwallem a Newcastlem až v roce 1812. Okamžitě se však staly bestsellerem a jejich obliba vedla k prosazení zákona o výstavbě celonárodní silniční sítě. 

Mořské vlny ve vodách Hirošimského zálivu omývají celou řadu pláží na pevnině i malých ostrůvcích. Na písku se tam nacházejí zvláštní kousky skla ve tvaru kuliček a kapek, které mají pohnutou historii. Jde o malé kousky z města Hirošima, jehož velkou část zničila 6. srpna 1945 americká jaderná puma „Little Boy“.

Když uranová bomba o síle asi 15 kilotun TNT explodovala necelých 600 metrů nad městem, a na místě zabila asi 70 tisíc lidí, vymrštila do vzduchu množství materiálu. Na tento materiál působily extrémní podmínky exploze a přetvořily jej do dnešní podoby, ve které materiál spadl zpět na povrch a také do oceánu.

TIP: Co by se stalo, kdyby jaderná Car-bomba explodovala ve vesmíru?

Mezinárodní tým vědců tyto kousky materiálu, který se anglicky přezdívá „Hiroshimaites“ (česky např. „hirošimky“), jako první v historii detailně roztřídil a prostudoval, pomocí elektronové mikroskopie a metody zvané rentgenová mikrodifrakce.

Hirošimky mají rozmanité tvary a velmi pestré složení. Často jsou tvořené směsí prvků a sloučenin, například hliníkem, křemíkem a vápníkem. Některé kousky materiálu z Hirošimy se ale skládají čistě ze železa či oceli nebo betonu, případně z mramoru nebo i gumy. Některé z kousků se podobají materiálu, který se nachází po dopadu meteoritů. Jejich chemické složení je ale zcela odlišné a odpovídá složení budov či dalších prvků městské zástavby.

Měsíc na první pohled vypadá zcela klidný, nehybný a mrtvý. Jak se ale ukazuje, není to úplně pravda. Naše oběžnice postupně chladne a kvůli tomu se pozvolna zmenšuje. Za posledních pár set milionů let se Měsíc smrskl asi o 50 metrů. A takové zmenšování má svoje důsledky.

Když bobule hroznového vína se sesychají do podoby rozinek, vytvářejí se na nich nápadné vrásy. Měsíc je sice bobulím vína podobný, ale na rozdíl od nich nemá pružný povrch. Ve skutečnosti je povrch Měsíce tvrdý a křehký, takže se při smršťování láme a vznikají geologické zlomy, podobně těm na Zemi.

Zlomy na Měsíci jsou aktivní

Thomas Watters z centra Center for Earth and Planetary Studies muzea Smithsonian’s National Air and Space Museum ve Washingtonu a jeho kolegové zjistili, že takto vytvořené zlomy povrchu Měsíce jsou stále aktivní. Měsíc chladne dál a zlomy zřejmě stále občas vyvolají lunotřesení. Otřesy přitom mohou být docela citelné, až kolem 5 stupňů Richterovy škály. Na Zemi takové zemětřesení může způsobovat škody na méně stabilních budovách. V Česku například vědci za posledních 100 let evidují nejsilnější zemětřesení o síle 4,6 Richterovy škály, které postihlo západ Čech v prosinci 1985.

TIP: Jak vznikl měsíční Oceán bouří: Vytvořil jej obří meteorit, nebo vulkanismus?

Ve výzkumu sehrála klíčovou roli data, která získali na Měsíci astronauti misí Apollo. Na povrchu Měsíce umístili seismometry, které mezi lety 1969 až 1977 zaznamenaly celkem 28 lunotřesení, o síle 2 až 5 stupňů Richterovy stupnice. Aktivitu zlomů na Měsíci dokládají i analýzy snímků povrchu Měsíce, které pořídila americká sonda Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO). Na některých snímcích z oblastí zlomů jsou vidět stopy po nedávných otřesech.

Řada živočichů se s řasami spojila do vzájemně výhodného spojenectví. Některá soužití jsou nečekaná, jiná lze označit za přímo bizarní.

Oboustranně prospěšný pakt

Úžasný svět korálových útesů stojí pevně rozkročen mezi dvěma říšemi. Korál vzniká díky těsné spolupráci živočichů korálnatců (Anthozoa) s rostlinami reprezentovanými řasami rodu Symbiodinium. Tyto řasy žijící uvnitř organismu korálnatců se také někdy označují jako zooxanthely.

Symbióza jde oběma účastníkům k duhu. Řasa je uvnitř korálnatce v bezpečí a navíc má k dispozici oxid uhličitý, čpavek a další zplodiny látkové výměny svého hostitele. Za poskytnuté přístřeší a stravu platí nájem v podobě molekul bohatých na energii, které vyrábí fotosyntézou z vody a oxidu uhličitého. Syntézu cukrů pohání slunečním zářením.

Korálnatec sice sám loví drobné mořské organismy, ale zároveň dostává od řasy vydatné porce vysoce kalorických molekul. Nejčastěji jsou to cukry, jako je glukóza, nebo jejich metabolity, například glycerol. Hostitel a jeho podnájemník vzájemně recyklují své odpady. Drží se zásady: Než něco vyhodíš – tedy vyloučíš do okolní vody – nabídni to druhé straně.

Konec spolupráce, konec života

Spojenectví mezi řasou a jejím hostitelem ovšem netrvá věčně. Korálnatcovy potřeby se postupně mění, a tak si s ohledem na aktuální požadavky „najímá“ stále nové pomocníky. Například mladí korálnatci, kteří potřebují intenzivně růst, hostí jiné řasy než korálnatci staří. Pokud by měl mladý korálnatec nevhodnou skladbu zooxanthel, jeho růst by se dramaticky zpomalil či dokonce zastavil.

Pokud se zhorší celkové podmínky, začne souhra korálnatce a řasy váznout. V krajním případě se korálnatec řasy zbaví tím, že ji vypudí z organismu. Tímto nouzovým řešením si však může ulevit jen na přechodnou dobu, protože bez řasy nedokáže trvale žít. Zhruba třetinu svého organismu totiž korálnatci budují pomocí látek dodávaných řasou a zbývající dvě třetiny postaví z toho, co sami uloví. Není divu, že když se stresovanému korálnatci neuleví a nedokáže si polapit nové řasy, stále víc a víc chřadne, až nakonec uhyne.

Řasy dodávají korálnatci typické zbarvení, takže korál zbavený řas je vybledlý. V současné době je celá řada korálových útesů těžce poškozena celým komplexem nepříznivých vlivů, vzestupem teplot světových moří počínaje a znečištěním vody konče. Korálnatci jsou oslabení a masově se zbavují řas. To se projeví nápadnou změnou barvy útesu, pro kterou se ujal termín „vybělení korálů“. Změna barvy je jednou z předzvěstí masového úhynu armády drobných tvorečků, kteří drželi útes po tisíciletí při životě.

Zelený kleptoman

Mořský plž Elysia chlorotica neudiví velikostí. Obvykle je jeho listovité tělo dlouhé jen dva nebo tři centimetry a skutečně kapitální kusy mohou dorůst délky až šesti centimetrů. Na tomto obyvateli mělčin rozkládajících se při severoamerickém pobřeží Atlantiku je nápadná jeho barva. Mladí plži jsou zbarveni hnědě či načervenale, ale po první pastvě získají jasně zelený odstín. Elysia chlorotica se totiž živí mořskou řasou Vaucheria litorales. Plž nabodne řasu ostrým ústním ústrojím a pak z ní vysaje obsah buněk. Je to však velmi netypická hostina, protože plž obsah buňky nestráví. Naopak, postará se, aby zůstal netknutý, a zajistí si tak schopnost fotosyntézy.

Fotosyntéza probíhá v buňkách řasy – podobně jako u jiných rostlin – v mikroskopických tělíscích označovaných jako chloroplasty. Elysia si bere z řasy právě tato tělíska naplněná zeleným barvivem chlorofylem. Plž ukládá chloroplasty do buněk lemujících jeho střevo a průsvitné tělo tak získá zelenou barvu chlorofylu.

Sluneční svit dopadající na buňky s chloroplasty ukradenými řase pohání fotosyntézu a plž díky tomu dostává svou porci kalorických cukrů. Pokud se mladý plž vydrží cpát řasou po dva týdny, získá tolik chloroplastů, že mu to vystačí k pokrytí potřeby živin na zbytek jeho ročního života. Někteří odborníci razí pro tyto chloroplasty označení kleptoplasty – výraz odvozený z řeckého „kleptes“ čili „zloděj“.

Dílo genových pošťáků?

Vědci dlouho nechápali, jak plž udrží kleptoplasty v akci. Chloroplasty mají svou vlastní dědičnou informaci a vyrábějí si podle ní bílkoviny potřebné k fotosyntéze. Disponují však jen desetinou ze sady genů nutných pro jejich vlastní provoz. Zbývající geny potřebné pro bezchybný chod chloroplastů se nacházejí v jádru buněk řasy. Plž však krade z řasy jen chloroplasty a nikoli její buněčná jádra. Kde si tedy opatří geny pro plnohodnotný chod chloroplastů? Genetici našli tyto geny na krajně nepravděpodobném místě – v dědičné informaci plže.

„Nevíme, jak je to možné. Můžeme se jen dohadovat,“ přiznala vedoucí výzkumného týmu Mary Rumphová z University of Maine poté, co narazila na geny řasy v dědičné informaci plže.

Jedna z možností je, že spolu s chloroplasty putují do buněk na povrchu střeva i kusy dědičné informace řasy. Buňky plže si pak cizí zlomky DNA osvojí a využijí je k zajištění chodu chloroplastů. Nelze vyloučit, že geny uzme z dědičné informace řasy virus, kterým je plž nakažený. Viry jsou v tomto ohledu velmi výkonné. Působí jako „genoví pošťáci“ a umějí přenášet geny z jednoho organismu na druhý. V tomto případě by byla odesilatelem genů řasa a adresátem plž.

Řasa jako pohon pro embryo

Už v roce 1888 pozoroval americký biolog Henry Orr z Princetonské university ve vajíčcích axolotla skvrnitého (Ambystoma maculatum) jednobuněčné řasy druhu Oophila amblystomatis. Řasa kolonizuje vajíčka axolotla během několika hodin po nakladení do vody. Vědci byli dlouho přesvědčeni, že soužití zárodku obojživelníka a řasy je vzájemně výhodné pro oba organismy. Zárodky, které obsahovaly více řas, byly životaschopnější a rychleji se vyvíjely. Přímé důkazy o spojenectví mezi řasou a axolotlem však chyběly.

Novější bádání odhalilo, že některé řasy pronikají až do nitra buněk axolotlího zárodku. Ve studii publikované ve vědeckém časopise Journal of Experimental Biology přistihl tým amerických vědců vedený Robertem Sandersem z Temple University ve Filadelfii embrya axolotla přímo při činu – při využívání cukrů vyrobených řasou. Vědci přidali do vody s vajíčky axolotla oxid uhličitý obsahující mírně radioaktivní atom uhlíku. Následně zjistili, že se radioaktivita objevuje i ve vyvíjejících se embryích. K průniku radioaktivity do buněk embrya ale docházelo jen v případě, že zárodky pobývaly na světle.

TIP: Tajemná řeč zeleného světa: Věděli jste, že i rostliny spolu komunikují?

Ve tmě zůstávala radioaktivita mimo zárodek. To lze vysvětlit jen tak, že na světle čerpala řasa radioaktivní oxid uhličitý ze svého okolí a vyráběla z něj radioaktivní cukry, které pak používal hostitelský zárodek axolotla jako živinu. Ve tmě řasa žádné cukry nevyrábí, protože jí chybí sluneční energie. Zárodek axolotla pak vychází naprázdno. Axolotl skvrnitý je tak prvním obratlovcem usvědčeným z toho, že „jezdí“ na sluneční pohon.

Na sv. Kryšpína dne 25. října 1415 změřila francouzská armáda své síly s Angličany v jedné z nejslavnějších bitev středověku, v bitvě u Azincourtu. Anglický král Jindřich V. zde na hlavu porazil několikrát početnější vojsko francouzského krále Karla VI., které bylo vedeno konstáblem Karlem z Albretu a dalšími francouzskými velmoži z armagnacké strany.

Lev proti lilii

Vítězství anglické strany bylo o to velkolepější, že anglické vojsko, přímo vedené králem Jindřichem V., čítalo pouhých šest tisíc mužů, z toho však bylo pět tisíc lučištníků, navíc hladových a unavených. Sebevědomí Francouzů se opíralo o dvacet pět tisíc vojáků, včetně tehdejšího výkvětu francouzského rytířstva. Ale Francouzi opět podcenili moc, kterou nad středověkými bojišti vládl anglický dlouhý luk. 

Bitva se odehrála mezi vesnicemi Azincourt a Tramecourt, v prostoru sevřeném dvěma pruhy lesa. Král Jindřich využil vhodného terénu. Na bocích kryl anglickou formaci les, před ní se prostíralo rozbahněné oraniště, které museli Francouzi překonat. V kombinaci s ničivou silou vystřelovaných šípů, disciplínou a zkušenostmi anglických vojáků a odvážným vedením krále se stala početní převaha osudovou nevýhodou.

Na anglické straně padlo třináct rytířů (mezi nimi králův bratranec vévoda z Yorku) a několik set pěších. Z Francouzů padlo přes pět tisíc rytířů včetně konetábla, tři vévodové, pět hrabat a devadesát baronů. Kolem tisíce jich padlo do zajetí, mezi nimi Karel, vévoda z Orléansu a Jan Le Maingre, maršál Francie.

TIP: Podvodníci a lžikrálové na trůně: Falešná Johanka z Arku

Anglický král Jindřich získal vítězstvím dostatečný prostor k přípravě dalšího tažení mnohem většího rozsahu, jež započalo roku 1417. O dva roky později získal Jindřich obléháním město Rouen, čímž Angličané ztvrdili svou vládu nad Normandií. V září 1419 stál Jindřich před Paříží a po půl ročním vyjednávání, 21. května 1420, dosáhl smlouvou z Troyes toho, že po smrti francouzského krále Karla VI. Šíleného se stane jeho nástupcem anglický král a jeho potomci. Z nástupnictví tak byl vyloučen dauphin Karel z Valois. Ke stvrzení nároku anglického krále na anglický trůn si vzal Jindřich V. za ženu Kateřinu z Valois, Karlovu dceru.

Ptáci inspirují tvůrce dronů už celé roky. Kolibříci jsou ale doslova jako oživlá studnice nápadů pro výrobu malých létajících robotů. Američtí vědci inženýři se teď nechali kolibříky inspirovat do té míry, že postavili dron, který kolibříka připomíná, a zároveň jeho inteligenci vycvičili podle skutečného letu kolibříka.

Dron kolibřík není první svého druhu. Předchozí robotičtí kolibříci ale byli větší, nežli jejich živý vzor, pomalí, a byli na dálkové ovládání lidským operátorem. Nový dron je jak velikostí, tak i váhou srovnatelný s živým kolibříkem. Má křídla o rozpětí 17 centimetrů a hmotnost asi 12 gramů. Zároveň tento dron unese až 27 gramů nákladu, čili více jak dvojnásobek své hmotnosti.

TIP: O přízeň zákazníků se uchází originální robotický motýl MetaFly

Robotický kolibřík má 3D tištěné tělo a křídla z uhlíkových vláken a membrán, která se mohou pohybovat s frekvencí až 40 Hz. Asi nejnápadnější předností tohoto dronu je, že se může pohybovat jako živý kolibřík, a to včetně některých divokých prvků letecké akrobacie kolibříků, jako je vznášení na místě anebo otočení o 180°ve zlomku sekundy. Pozoruhodné je i to, že dron není vybavený kamerami. Má k dispozici elektrický smysl hmatu, s jehož pomocí může umělá inteligence kolibříka navigovat i v naprosté tmě. Naopak nevýhodou prototypu dronu je, že zatím létá s pomocí vnějšího zdroje energie, k němuž je připojený kabelem.

Pokud bychom měli stroj času, existuje celá řada let, kam bychom se v žádném případě nechtěli vracet. Například roku 1349 vyhladila morová rána bezmála polovinu Evropy a v roce 1918 zabila pandemie chřipky víc než 50 milionů lidí.

Badatelé se však shodují, že zmíněná data ještě násobně předčí letopočet 536. Tehdy se nad starým kontinentem, Středním východem a částí Asie objevila záhadná mlha a způsobila 18 měsíců temnoty. Teploty poklesly o 2,5 °C a nastalo nejchladnější desetiletí za posledních 2 300 roků, jakási malá doba ledová.

TIP: Kolaps civilizace: Jak bude vypadat svět po člověku

V důsledku následující neúrody mnohé země postihl hladomor. V roce 541 pak propukl ve Východořímské říši mor a vyhladil na 100 milionů lidí, tedy až polovinu populace impéria. Nikdo přitom netušil, odkud se podivná mlha prakticky přes noc vzala. Dnes existují různé hypotézy, například že katastrofu způsobila erupce islandského vulkánu či dopad meteoritu. 

Po překročení hranice byli běženci sváženi do uprchlických táborů po celé Evropě, nejvíce v Německu, Rakousku a Itálii. Orgány označily nově příchozí buď jako prověřené osoby (eligibles), jinými slovy ty s přiznaným statusem politických uprchlíků. Dostali ošacení i pravidelný přísun základních potravin od humanitárních organizací. Méně šťastnou skupinu tvořili neprověření (ineligibles), zařazení pouze mezi osoby bez domova (displaced persons). Dle mezinárodního práva za ně zodpovídala vláda země, do níž z vlasti uprchli. Západní okupační zóny v Německu a Rakousku měly tři roky po válce ještě samy vážné potíže se zásobováním a tisíce strávníků navíc je rozhodně netěšily. Příděly lidí „bez domova“ se proto diametrálně lišily. 

Nelehké poměry

Životní podmínky v táborech byly mimořádně těžké. Každý z nich představoval komplex dřevěných baráčků, rozdělených příčkami na malé místnosti, do nichž se obvykle muselo vměstnat čtyři až šest osob. Jediným vybavením byly palandy, plechové skříňky, železná kamínka a kyblík s uhlím či polínky. Rodiny pokud možno zůstávaly pohromadě, což jim alespoň zčásti usnadňovalo psychicky vyčerpávající čekání, co bude dál. Stísněný pocit prohluboval i fakt, že řada táborů ještě před pár lety fungovala jako nacistické továrny na smrt. Personál a část osazenstva navíc tvořili Sudetští Němci, vyhnaní z Československa. Měli s Čechoslováky nevyřízené účty a mezi oběma skupinami docházelo k častým konfliktům a výtržnostem. 

Byť Američané stanovili striktní pravidla pro fungování sběrných táborů, život v každém z nich se řídil podle vlastních zákonů. Bujela prostituce, lichva i černý obchod. Obyvatelé okolních vesnic zneužívali zoufalé situace běženců a vychytrale s nimi měnily potraviny či oděvy za šperky a nehorázné peněžní částky. Na druhou stranu, řada lidí se v táborech úspěšně vrátila ke svým profesím. Fungovaly tu prádelny, školy, knihovny, švadleny, truhláři či kováři. Manuální práce byla často jediným vysvobozením z každodenního marastu. 

Do exulantských táborových komunit brzy pronikli také agenti StB. Jednak monitorovali, kteří lidé opustili vlast, zároveň ale podněcovali vlny nespokojenosti s životními podmínkami a snažili se nahlodat odhodlání uprchlíků usídlit se na Západě.

TIP: Úlet za železnou oponu: Příběhy polských leteckých dezertérů

Komunistická propaganda vymyslela plán, jak celý třetí exil znemožnit a dokázat světu, že žádná práva v poúnorovém Československu porušována nejsou. Nově zvolený prezident Klement Gottwald v červenci 1948 vyhlásil amnestii pro všechny navrátilce. Ačkoliv se několik desítek lidí skutečně nechalo zlákat a znovu překročilo hranice opačným směrem, akce neměla kýžený efekt. Uprchlíci se pro režim definitivně stali zrádci, zaprodanci a žoldáky západních imperialistů. 

V pondělí 15. dubna 2019 vypukl požár v proslulé katedrále Notre-Dame v Paříži během rekonstrukce její střechy. Oheň se rychle rozšířil a do rána následujícího dne zničil prakticky celou střechu katedrály, včetně její charakteristické novogotické věže, takzvaného sanktusníku, část vitrážových oken, a rovněž část nosné klenby chrámové lodi katedrály.

Jak se teď ukazuje, požár katedrály nejen těžce zasáhl francouzské a také světové kulturní dědictví, ale ohrozil také zdraví obyvatel a návštěvníků Paříže. Odborníci zjistili, že okolí vyhořelé katedrály je silně kontaminované olovem. Ve Francii je doporučený zdravotní limit obsahu olova 0,3 gramu na kilogram. V okolí katedrály je teď místy až 65× více olova. 

TIP: Vědci přišli s netoxickým zpomalovačem hoření: Mohl by se uplatnit u dřevostaveb

Francie zakázala používání olova v barvách v roce 1948. Jenomže požár zničil části katedrály, které pocházely až ze 12. století, které byly plné olova. Nešlo přitom o žádná stopová množství, ale o stovky tun tohoto nebezpečného prvku. Téměř všechno to olovo je teď rozptýleno v širokém okolí katedrály.