V hororových fantasy příbězích Howarda Phillipse Lovecrafta se často objevují mýty o Cthulhu, které popisují podivné a temné síly z dávné minulosti Země. Bájná nestvůra Cthulhu je podle Lovecrafta nepopsatelně děsivá a obrovská jak velikosti, tak i hrůzou, kterou kolem sebe budí.

Lovecraftovy povídky jsou dnes stále velice populární a staly se základem žánru moderního hororu. Nepochybně je znají i američtí a britští paleontologové, kteří nedávno popsali nového tvora z příbuzenstva ostnokožců, ze silurského moře. Žil asi před 430 miliony let na mořském dně, které se rozkládalo na území dnešního anglického hrabství Herefordshire.

TIP: Obludní mořští klepítkatci zabíjeli kořist ostrou šavlí

Nově objevený ostnokožec dostal jméno Sollasina cthulhu. Jeho vzhled byl podle sofistikované 3D rekonstrukce objevených fosilních pozůstatků poněkud netradiční. Stvoření se pohybovalo po asi 45 chapadloidních končetinách, jimiž také podle všeho lovilo potravu. Sollasina byla příslušníkem dnes již dávno vymřelé skupiny Ophiocistioidea. V dnešní přírodě jsou jejich nejbližšími příbuznými zřejmě sumýši, bizarní „mořské okurky“.

„Ryby se například živí zooplanktonem, který zase konzumuje řasy. Jestliže budou ryby žravější a zkonzumují větší množství zooplanktonu, řasy se rozrostou,“ vysvětluje jeden z autorů studie Michael Jonsson. „To může vést k vyčerpání kyslíku ve vodním systému a vyššímu riziku kvetení vody.“

TIP: Jak život sladkovodních ryb ovlivňuje ženská antikoncepce a kravská stáda

Kupříkladu v těle švédských okounů byly objeveny stopy Oxazepamu. Zatímco na člověka má tento lék zklidňující účinky, okouni na něj reagují odvážnějším chováním, které vede k narušení pospolitosti. Ta je ovšem u okounů klíčovým obranným mechanismem. Snáze se pak stávají kořistí predátorů, což by mohlo vést k postupnému úbytku populací.

Jelikož není možné zakázat výrobu nebo užívání léků, zdá se být jediným efektivním, a bohužel také velmi nákladným řešením zavedení pokročilejších odpadních systémů, které by současně s léky dokázaly zneškodnit i další kontaminanty.

V listopadu předstoupil nervózní profesor Jiankui He (česká transkripce jména je Ťien-kchuej Che) před zcela zaplněný kongresový sál univerzity v Hongkongu. Fotoaparáty novinářů o překot cvakaly, blesky splývaly v oslepující ohňostroj. Profesor Robin Lowell-Badge, který jednání kongresu o editaci lidského genomu předsedal, musel reportéry okřiknout, protože v hluku spouští fotoaparátů nebylo profesora He skoro slyšet. A přitom všichni v sále s napětím čekali na každé slovo tohoto čínského genetika.

Profesor He v centru pozornosti 

He sugestivně popsal boj lidstva s AIDS, vylíčil úspěchy léčby antivirotickými léky a popsal podrobně fiaska ve vývoji vakcíny. Konstatoval, že cíle Světové zdravotnické organizace na potlačení AIDS se nedaří plnit, a nabídl alternativu. Vysvětlil, že virus HIV proniká do bílých krvinek člověka přes molekulu CCR5. Ovšem někteří lidé mají gen pro tento protein poškozený a virus HIV se pak nemá na povrchu jejich bílých krvinek na čem zachytit – a právě nositelé této mutace jsou silně odolní vůči nákaze virem HIV1. 

Je známo, že ve světě pracuje hned několik týmů na novém typu léčby AIDS pomocí genové terapie. Lékaři odeberou pacientům kmenové buňky kostní dřeně a cílenými zásahy do dědičné informace v nich poškodí výše zmíněný gen CCR5. Úspěšně modifikované buňky poté vrátí pacientovi do kostní dřeně a ty začnou produkovat bílé krvinky odolné vůči viru HIV. Pacientům svítá naděje, že se viru zbaví a nebudou muset užívat léky.

He přišel s jiným nápadem. Kdyby rodiče počali dítě oplozením ve zkumavce, bylo by možné ve vzniklém embryu vyřadit gen CCR5 z činnosti a narodily by se děti, které automaticky získají odolnost vůči viru HIV. Své ambiciózní plány zrealizoval Jiankui He v únoru 2018: První dvojčata s cíleně upravenou dědičnou informací se narodila v listopadu. He držel celou akci v tajnosti, a když výsledky jeho práce náhodou vyšly najevo, vypukl obrovský skandál. 

Obrněnci proti HIV

Čínští vědci se jako první pokusili měnit dědičnou informaci lidských embryí už před třemi roky. Použili neživotaschopná oplozená vajíčka a zjistili, že technika má řadu dětských chorob. Nedařilo se změnit dědičnou informaci ve všech embryích a ta, u kterých se to přece jen povedlo, si někdy v dalším vývoji nenesla změnu ve všech buňkách. Navíc docházelo u embryí k mnoha změnám na místech dědičné informace, na něž vědci necílili. Následky takových necílových zásahů do DNA mohou být pro člověka fatální. Pokud se vůbec narodí, může přijít na svět s širokou škálou postižení.

Když se pak ve Spojených státech koncem roku 2015 konal 1. Summit o editaci lidského genomu, vědci se dohodli, že tento kontroverzní výzkum bude pokračovat, protože slibuje převratné možnosti pro boj s dědičnými chorobami. Zároveň ale jednohlasně schválili, že se nikdo nepokusí přivést na svět děti s upraveným genomem. Je to zatím příliš nebezpečné, protože zásahy do genomu embryí nemají genetici plně pod kontrolou.  

Proto zapůsobila zpráva o narození čínských dvojčat s upraveným genomem jako blesk z čistého nebe. Svět byl v šoku. Poprvé byla cíleně upravena dědičná informace člověka tak, že ji budou dědit další pokolení. Také byla poprvé provedena změna, která nenapravuje vrozený dědičný defekt, ale dodává člověku vlastnost, kterou po rodičích nezdědil a kterou můžeme považovat za pozitivní dědičný rys. Svým způsobem jde tedy o něco, čemu se v odborné literatuře říká genetic enhancement, tedy genetické vylepšení. A to vědci na rozdíl od genové terapie, která uzdravuje, zhusta odmítají.  

Kontroverzní okolnosti 

Jiankui He představil pokus oficiálně až na 2. Summitu o editaci lidského genomu, který se konal od 27. do 29. listopadu v Hongkongu. Z toho, co na tomto vrcholném světovém setkání předních expertů prezentoval, není jisté, zda použité metody nevyvolaly u narozených dětí vedle cíleného zásahu i vážné nežádoucí defekty.

He a jeho spolupracovníci přenesli nastávající matce i embryo, o němž věděli, že se u něj zásah do dědičné informace nezdařil. Narozené děvče zřejmě nebude odolné vůči viru HIV, ale čelí všem nežádoucím vedlejším účinkům procedury. Pokud by chtěl někdo rizika omlouvat potenciálními přínosy v podobě odolnosti proti HIV, pak v případě tohoto děvčete to neobstojí. Přínos je zřejmě nulový a rizika ne nepodstatná.  

Dobrovolníci, kteří se do klinického testu pana profesora He přihlásili, získali benefity (například zdravotní pojištění) v celkové hodnotě okolo 40 000 dolarů, což odpovídá v Číně čtyřem dobrým ročním platům. Je tedy možné, že hlavním motivem pro účast nebyl čistý altruistický zájem napomoci vědeckému pokroku, ale lákadlo profitu. I to je z etického hlediska kontroverzní moment. Kritici vznášejí proti postupu čínských vědců i další námitky. 

Špatně našlápnutý start? 

Profesor Jiankui He způsobil, že lidstvo vstoupilo do nové etapy své existence na naší planetě mimořádně nešťastným způsobem. Podle mínění mnoha odborníků by se mělo při zásahu do dědičné informace lidských embryí začít léčbou dědičných defektů. Pak by snad bylo možné přistoupit i k preventivní záměně rizikových forem genů za méně rizikové.

V embryu by bylo například možné vyměnit poškozené kopie genů BRCA1 a BRCA2 za jejich plně funkční varianty. Poškození genů BRCA1 a BRCA2 významně zvyšuje riziko onemocnění rakovinou prsu a rakovinou vaječníků. Výměna genů by toto riziko značně snížila a ani dcery či vnučky žen, narozených z těchto embryí, by nečelily zvýšenému riziku nádorových onemocnění vyvolaných poškozením uvedených genů. 

To vše by ale mohlo proběhnout až ve chvíli, kdy by vědci mohli garantovat bezpečnost celé procedury pro lidi, kteří přijdou na svět s upraveným genomem. Vše by mohlo odstartovat až v okamžiku, kdy by přínosy zákroku výrazně převážily nad riziky. Ani pak by ale asi nepanoval na zásahy do dědičné informace embryí jednotný názor. Lidé, kterým někdo blízký onemocněl, nebo dokonce zemřel na rakovinu prsu, by byli k takové genetické úpravě embrya asi vstřícnější než ti, kteří tuto tragickou zkušenost neprodělali. 

Co nás čeká

Budoucnost lidstva začíná právě teď, a jak nás všechny přesvědčil Jiankui He, vize autorů sci-fi se mohou realizovat zatraceně rychle. Společnost by se měla v otázkách úprav dědičné informace lidských embryí dopracovat ke konsensu založenému na důkladném pochopení podstaty a zohledňujícímu průvodní rizika i možné následky. Lidé by se měli dohodnout. Nebude to jednoduché, protože do názorů na to, co je ještě přijatelné, a co už ne, se bude promítat i kultura, náboženství a mnoho dalších vlivů. Neměly by ale převládnout emoce – ty ovšem v reakci na počin čínských vědců zatím zcela jasně dominují. 

TIP: Jak bude vypadat lidská tvář za 100 tisíc let? Všichni budeme stejně divní

Pamětníci si v souvislosti s popraskem kolem čínských dvojčat nemohou nevzpomenout na zděšení, jaké zavládlo před 40 lety po narození prvního dítěte vzniklého umělým oplodněním ve zkumavce. Nebo na vlnu paniky, jaká zachvátila svět o bezmála dvacet let později po narození klonované ovce Dolly. Také tehdy jsme se děsili katastrofických scénářů a dnes je jasné, že prakticky nic z toho, čeho jsme se tak báli, se nenaplnilo. Pokud z Nany a Lulu vyrostou zdravá děvčata, budeme na událost, která nás dnes šokuje, nahlížet s podstatně chladnějšími hlavami a začneme reálně uvažovat, jak tento postup využít ve prospěch lidstva.

Víno teče proudem, rytíři si dopřávají, šlechta se oddává obžerství a prostý lid trápí hladomor, bída a nouze. To je středověk? Tak trošku. Ale i poddaní hodovali, a dokonce dbali na zdravý životní styl. Fádní jídlo? Ani omylem. 

Pořádná flákota

Že si maso dopřávali pouze bohatí? Tak úplně to není. Pravdou je, že šlechtická tabule byla masem zaplněna více než hojně. Ale ani poddaní nestrádali. A jejich strava rozhodně nebyla ryze vegetariánská. Kdo měl hospodářství, mohl si dopřávat víc. Jedlo se hlavně hovězí a drůbež. Na kachny a husy zapomeňte, ty se k nám dostali mnohem později. A ryby? Oblíbená pochoutka.

Lovili se pstruzi a úhoři, ale i štiky a kapři. Jíst ryby symbolizovalo pokoru a skromnost. Pro bohaté to bylo jídlo postní. Pro chudé dobrota ve svátek. Bohatí milovali zvěřinu. Pečenou nebo vařenou. Každý významný pán měl nějakou honitbu a masa tak bylo dostatek. Za pytláctví padaly hrdelní tresty, a tak si chudí poradili jinak. Jedli veverky, psy, kočky, chrousty, žáby, vrabce! 

Co budeme pít?

Na prvním místě asi vodu. Voda ze studní je spíš na vaření. Mnohem chutnější je voda z potůčků a pramenů, ale jak k ní ve městě? A taková úplavice dokázala potrápit mnohé žíznivce. Co s tím? Pijte pivo! Obliba zlatavého moku je ve středověku na špičce. Vaří se v každém větším statku. To lepší pivo je husté a pije se z misky, někdy se i vyjídá lžící. Obyčejné pivo má nízký obsah alkoholu a běžně ho pijí i malé děti. 

Víno mají na stole hlavně ti bohatí. A taky duchovní. Často je hodně trpké, proto se sladí medem a přidává se taky nejrůznější koření. Víno má bohatý obsah vitamínů, proto se nalévá i batolatům. Zapomenout se nesmí ani na staroslovanský nápoj. Medovinu.

A pálenka? Ta získává oblibu až v pozdějším období. A jak na ni? Jednoduše. Přepálí se víno. Vzniklo něco jako vínovice. A byla jen pro otrlé. Traduje se, že obsah alkoholu dosahoval až 60%. Opilost sice odsuzovala církev, ale mezi obyčejnými lidmi to bylo naprosto běžné. Opravdová chrabrost u rytířů se měřila i podle toho, kolik alkoholu dokázali vypít. U dvora se popíjení oddávali hlavně muži. Venkovský lid tolik striktní nebyl. Na tancovačkách a zábavách běžně pily také ženy. A opilost? Ta se považovala téměř za společenskou nutnost.

Mléko a sýry

Další nepostradatelnou složkou středověkého jídelníčku bylo mléko a sýry. Mléko se pilo, vařilo se z něj i se dále upravovalo. A dostupné bylo téměř všude. Kravské, kozí, ovčí, ale i kobylí. Pilo se studené, vlažné i ohřívané. Dělaly se z něj taky nejrůznější kaše. Namazat si chleba máslem? Nic jednoduchého. Stlouct jednu porci v máselnici zabralo hospodyni skoro půl hodiny! A navíc bylo považováno za velmi tučné jídlo, proto ho sedláci prodávali bohatším měšťanům.

Zapomenout nesmíme ani na syrovátku, tedy zbytek mléka, který zůstane po výrobě tvarohu. Když náhodu nebylo mléko nebo dobytek nedojil, udělal se sýr. Na něm si daly hospodyně záležet. Ochucovaly ho šalvějí, ořechy nebo muškátovým květem. Zatímco dnes tato pochoutka patří mezi oblíbené a poměrně drahé, ve středověku to bylo “sprosté jídlo“. Dalším důležitým pokrmem, kde se mléko uplatňovalo, byly už ve středověku tolik oblíbené omáčky.

Od žebráka po šlechtice

Tak jako v každé době, i středověk měl lidi chudé a bohaté. Ti nejchudší byli odkázáni na pomoc jiných, často církve. Takové jídlo bylo velmi skromné. Suchý chléb a jen výjimečně třeba talíř polévky. Když byla největší bída, přidávala se do chleba dokonce i hlína! Prostí lidé jedli dvakrát denně. Dopoledne a večer. Snídani si dopřávali pouze ti, kteří ráno vstávali brzo a šli pracovat třeba na pole nebo do lesa. Na snídani chléb a třeba sýr, nebo kaše s ovocem. Na večeři si potom chasníci, tovaryši a další podobní dávali třeba polévku s kroupy.

TIP: Ať se stoly prohýbají: Troufli byste si na českou středověkou hostinu?

Ti bohatší měli čtyři chody. I oni si dopřávali hustých polévek, hrachu, zelí a chleba. A pečeně taky nechybí. A ti nejbohatší? Pro ty platil středověk za dobu obžerství. Hovězí maso, zvěřina, nejrůznější drůbež i sladkosti. Smetanové kaše i exotické ovoce. Tak to bylo popsáno i na jídelníčcích, které byly nalezeny na hradě Karlštejn. Karel IV. si taky rád dopřál pořádnou večeři. Třeba bílou polévku s vejci, králičí ragú, bochníky chleba plněné tučným kapounem, housátka v kořeněné omáčce, žluté a zelené palačinky, koláče a pamlsky. Taková večeře zabrala poměrně dost času. Není tedy divu, že šlechta zasedala ke stolu už okolo třetí hodiny odpoledne!

Jak praví okřídlené úsloví: „Je lepší být bohatý a zdravý, než chudý a nemocný…“ Bohužel, jak ukazují závěry švýcarských vědců, v běžném životě to takhle funguje málokdy…

Vědci se zaměřili na vztah mezi pohlavními „ozdobami“ samců, kterými lákají své budoucí partnerky a velikost jejich varlat. Výsledky hovoří jasně. U druhů, jejichž samci se honosí nápadnějšími a atraktivnějšími ozdobami, mají tito samci zároveň poněkud scvrklá varlata. A naopak. Badatelé ve svém výzkumu zahrnuli celkem 103 druhů primátů, včetně člověka.

TIP: Nejen genetika: Hladinu testosteronu mužů ovlivňuje prostředí, v němž vyrůstali

Jak je to možné? Vědci jsou přesvědčeni, že když samci určitého druhu získají srdce partnerky svou okouzlující krásou, ať už to jsou protáhlé nosy opic druhu kahau nosatý, nafouklé tváře orangutanů anebo vousy lidských samců, nemusejí již tolik investovat do svých spermií. Ošklivější nebo řekněme méně atraktivní samci primátů se naopak musejí spolehnout na sílu spermií a proto jim evoluce dala do vínku pořádně velká varlata.

Během přistání se Berešít potýkal s řadou problémů, mimo jiné s motory. Ještě předtím, než se sondou letové středisko ztratilo kontakt, odeslal přístroj z výšky 22 kilometrů nad Měsícem fotografii. Na ní jsou patrné lunární povrch, přistávací vzpěra a také izraelská vlajka s heslem „Malá země, velké sny“.

Přistání sondy mělo proběhnout zcela automaticky bez zásahu pozemního řídícího střediska. Úkolem landeru bylo zpomalit z rychlosti 1,7 km/s na nulu těsně nad povrchem. Na povrch Měsíce měl dosednout volným pádem z výšky zhruba 5 metrů.

Tvrdý pád

V první fázi vypadalo přistání nadějně, přibližně 7 kilometrů nad povrchem ale začal lander zrychlovat. Operátoři se pokusili problém vyřešit rychlým resetem palubního počítače, zásah ale nepřinesl očekávaný výsledek a přístroj tvrdě dopadl na povrch Měsíce. Z posledních telemetrických dat vyplývá, že 149 metrů nad povrchem měl lander vertikální rychlost 134 metrů za sekundu

„Máme na co být hrdí,“ řekl Morris Kahn, předseda organizace SpaceIL. „Nepřestávejte věřit! Dostali jsme se blízko, bohužel jsem s přistáním neuspěli,“ uvedla organizace na Twitteru.

Americký Národní úřad pro letectví a vesmír vyjádřil nad zničením sondy lítost, zároveň ale organizaci SpaceIL pogratuloval za to, že dokázala soukromě financovaný aparát na Měsíc vyslat.

Robotickou sondu Berešít vynesla do vesmíru 22. února raketa Falcon 9 společnosti SpaceX a nějakou dobu kroužila po oběžné dráze kolem Měsíce. Izrael se tak stal sedmým státem, kterému se podařilo na tuto orbitu uvést svůj kosmický aparát. 

TIP: Čínská sonda Čchang-e 4 úspěšně přistála na odvrácené straně Měsíce

Přístroj, dlouhý přibližně půldruhého metru, měl zkoumat magnetické pole Měsíce a fotografovat jeho povrch. Berešít byl prvním izraelským a zároveň prvním soukromě financovaným aparátem, který se o měkké dosednutí na Měsíci pokusil. Dosud dokázaly sondy na povrch Měsíce úspěšně dopravit jen Rusko, USA a Čína.

Dne 3. prosince 1903 v Severní Karolíně poprvé uskutečnili bratři Wrightové let se strojem těžším než vzduch. Okamžitě pochopili, jakou hodnotu může mít jejich vynález pro vojáky, a už roku 1908 podnikli předváděcí turné po Evropě. Na svém stroji chtěli nejen vydělat, ale věřili, že nový vynález, který se může stát zbraní, zabrání v budoucnu válkám.

Brzy se ale ukázalo, jak hluboce se mýlili. Záhy se u letounu začalo experimentovat s kulometem, který obsluhoval druhý člen osádky, a mohl střílet na pozemní cíle ze sedadla na spodním křídle. V několika následujících letech evropské armády přijaly do výzbroje i první blérioty, voisiny a farmany. Generálové očekávali, že je budou piloti především informovat o pohybech nepřátelských sil. Když v létě 1914 vypukla válka, měly už letadla armády všech mocností. Velení ale stále letectvo považovalo pouze za podpůrnou zbraň pěchoty a dělostřelectva.

Plašit koně, ostřelovat zákopy

V prvních týdnech Velké války se na frontě v odkrytém terénu pohybovaly statisíce pěšáků včetně velkých oddílů jezdectva. Piloti si brzy všimli, že přelety nad nepřátelskými útvary často vyvolávají paniku, a zvlášť koně neznámé zvuky plašily. A tak letci začali na kavalerii nalétávat záměrně, snažili se ji rozehnat a způsobit tak co největší škody. K tomu na palubu brali i ruční granáty, které na nepřítele svrhávali, a Francouzi jako první začali používat i ocelové šipky (flešety).

Na podzim 1914 sice jezdectvo z bojiště zmizelo a fronta se změnila v rozsáhlou síť zákopů, myšlenka útočit ze vzduchu na pozemní cíle se ale dál rozvíjela. V létě 1915 zařadili Němci do výzbroje první letouny vyzbrojené kulometem s takzvaným synchronizátorem, který umožňoval pálit skrz točící se vrtuli. Letec pak mířil celým letounem, a i když se jednalo o ideální zbraň proti letadlům nepřítele, piloti také útočili na dohodové vojáky na zemi. Na pozemní cíle pálili také pozorovatelé z průzkumných strojů, které disponovaly pohyblivými zbraněmi a často nesly i lehké pumy.

Letadla jako cedník 

V roce 1916 začalo německé letectvo podnikat stále častěji organizované útoky na nepřátelské zákopy, přístupové cesty i cíle těsně za frontou. Účastnily se jich jak jednomístné stíhačky, tak průzkumné letouny upravené pro lehké bombardování. Pozorovatelé často brávali do akce i desítky ručních granátů, které v celých věncích věšeli na trup kolem svého stanoviště. Malé vejčité granáty se někdy vozily v drátěných koších, z nichž se rovnou sypaly na nepřítele.

Napadená pěchota se bránila palbou z pušek a kulometů, takže šlo o velmi nebezpečné akce. Letouny se často vracely proděravělé palbou, nebo se v horším případě nevracely vůbec. Ukázalo se, že k těmto útokům jsou vhodné jen robustně stavěné stroje, které snesou i velké poškození. Letci se snažili chránit proti palbě zpočátku různými improvizacemi – někteří si pod pilotovu sedačku dokonce dávali litinové pánve. Podle hesla „voják se stará, voják má“ pak polní dílny montovaly na stroje různé přídavné ocelové plechy. Brzy ale došlo i na sériovou výrobu. 

Německé dvoumístné stroje 

Pro útoky na pozemní cíle se užívala především kategorie dvouplošníků třídy CL – zpočátku se nejvíc osvědčil Halberstadt CL.II. Ten byl původně konstruován jako dvoumístný stíhací stroj, ale brzy dostal nové zadání a jednotky, které jej měly ve výzbroji, byly přejmenovány na Schlachtstaffeln (bitevní letky).

Dokočení: Letci proti pěšákům: Zrod bitevního letectva za Velké války (2)

Mezi přednosti halberstadtů patřila nejen robustnost, ale hlavně pancéřování. Dodatečně montované ocelové pláty chránily pilotní prostor, motor a palivové nádrže. Osádky do akcí nosily i ocelové pěchotní přilby, a protože létaly velmi nízko nad bojištěm často zamořeným bojovými chemickými látkami, mívaly i plynové masky. K prvnímu nasazení Halberstadtů CL.II došlo v září 1917 při odrážení útoku britské pěchoty u Péronne. Nasazení těchto bitevníků bylo velmi úspěšné, a tak vznikaly další Schlachtstaffeln.

Pracujete jako průvodce na takzvaném „sloním safari“. Jak se člověk k takové profesi dostane?

Táta byl už od konce padesátých let profesionální lovec, takže jsme s bratrem odmalička lovili. Náš strýc už pěknou řádku let provozuje něco jako putovní safari a my mu jako kluci se vším pomáhali. Dětství jsme trávili v buši, lovili jsme a pracovali na safari, takže to všechno byl docela přirozený vývoj a u safari jsem logicky skončil hned po škole. Ne že bych po tom nějak toužil nebo tak. Ve skutečnosti jsem totiž klenotník, takže většinu času teď vyrábím stříbrné šperky. Ale vyrůstal jsem v botswanské buši, takže není žádné překvapení, že jsem se nakonec dal na průvodce. Přesně tohle jsme prostě dělali odmalička.

Ze všech zvířat africké přírody jsou vaší největší láskou sloni. Proč právě oni?

Když jsem byl ještě kluk a chodil na základku, žil táta v oblasti Chobe, takže jsme všechny školní prázdniny trávili v tamní buši. Slonů tam bylo požehnaně, my byli skoro pořád s nimi a mě na nich od první chvíle něco fascinovalo. Připadali mi úžasní. Tak obrovští, ale zároveň tak citliví a vnímaví. Vždycky se mi zdálo, že slon je jediné zvíře – no, možná ne jediné, ale jedno z mála zvířat – které se chce dobrovolně přátelit s lidmi nebo s námi alespoň navázat vztah, a s tím se člověk v divočině moc nesetká. Sloni mě prostě fascinují. Jsou to neuvěřitelní tvorové.

Mezi slony panuje poměrně jasně určená hierarchie. Jaké místo je v ní přisouzeno lidem?

Pokud se nacházíte v prostředí, jako jsme my teď, to znamená, že s nimi pracujete, jste logicky neustále na vrcholu, v té či oné podobě. To se ale hodí spíš pro jejich cvičitele. Já osobně jsem se slony udržoval o dost jiný vztah než ostatní, protože jsem jim nikdy nenosil žádné pochoutky, ani jim nedával odměny. Vždycky jsem taky používal jen ty nejzákladnější příkazy, jen abych byl v bezpečí. Prostě jsem s nimi jen komunikoval anebo si s nimi hrál. A nikdy jsem neměl žádnou zvláštní roli, byl jsem jen řadovým členem stáda. Určitou autoritu jsem musel dát najevo, jen když se ke mně nějaký slon dostal moc blízko nebo se mnou byl někdo cizí a tak podobně. Takže můj vztah k nim se od ostatních lidí dost liší. Myslím, že mě nakonec přijali a jsou se mnou prostě jen tak, bez nějakého zvláštního důvodu. Vždycky mi s nimi bylo dobře, jako mezi přáteli. Ale někdo jiný si u slonů musí zachovat autoritu. Pokud je má řídit, pak musí převzít vůdčí roli a neustále jim dávat najevo, kdo je jejich pán.

Takže se dostane na vrchol jejich hierarchie?

Přesně tak. Se slony je třeba neustále bojovat o vůdčí pozici. Pokud s nimi člověk pracuje, i s těmi mladšími, je třeba být neustále o krok napřed a dávat jim najevo, že si nemůžou dělat, co chtějí, jinak toho okamžitě využijí. Není nutné je bít, stačí třeba jen zakřičet nebo udělat nějaké gesto. A když je člověk zároveň respektuje, dosáhne ideální rovnováhy.

Platí to i u mladých sloních samců?

S dospívajícím samcem je třeba zacházet jinak. Je ve fázi, kdy si potřebuje zkoušet, kam až může zajít, takže je nutné být na něj trochu přísnější a nakonec mít u sebe i hůl. Testují si vás a zjišťují, co všechno jim projde. Pokud slon jednou získá nad člověkem převahu a začne si myslet, že je jeho pán, pak může být během chvilky opravdu nebezpečný a všechno je najednou jinak. Vztah mezi člověkem a slonem je hodně křehký, a to neustále. Slon člověka musí poznat. A jakmile se mezi námi vytvoří vztah, je už jen potřeba jej udržet.

Stává se často, že se slůně ocitne samo, bez stáda?

Často rozhodně ne. Čas od času se to ovšem může stát, a to z různých důvodů. Někdy třeba může slony něco vylekat a oni jsou pak hodně nervózní. Hlavně když mají mladé, tak jsou vždycky dost nervózní. Když pak zpanikaří a dají se na útěk, slůně se může ztratit, často se ale znovu najde. Takže se to nestává každý den, ale dojít k tomu může.

Co může člověk v takovém případě dělat? Dostáváte se někdy do situací, kdy si říkáte, že musíte nechat průchod přirozenému chodu přírody a přitom máte nutkání nějak zasáhnout?

Ano, mnohokrát. Člověk se tomu nevyhne. Zažil jsem mnoho takových situací s malými slony nebo se zebrami, kteří byli opuštěni a chtěli se k nám přidat. Jako kluci jsme chtěli zachránit co nejvíce zvířat. Nejčastěji něco menšího, o co jsme se mohli starat. Ale slony nebo zebry si nemůžete jen tak přivést domů a pečovat o ně. To jsme pochopili už v dětství, kdy nám táta vždycky říkal: „Vykašli se na to. Stejně s tím nic neuděláš.“ A často jsme pak od zvířete, které se nám chtělo schovat u auta, odjeli. Zvířata se u nás prostě cítí v bezpečí a nechtějí odejít. My ale nakonec musíme odjet a oni běží za námi. Člověk jim většinou nemůže pomoci. Pokud jste blízko města nebo místa, kde se o ně někdo může postarat, pak se snad ještě něco udělat dá. Jestliže jste uprostřed buše, daleko od civilizace, pak obvykle platí jednoduché pravidlo – nechat je prostě tam. Žádné jiné možnosti nejsou. Ale tak to prostě chodí, je to nepsaný zákon. Příroda takhle funguje a člověk do ní nemá zasahovat. Ale nic lehkého to není, někdy na to nemám žaludek.

Chápu, že v dané situaci jiná možnost nezbývá a že musíte nechat přírodu přírodě. Můžete stručně vysvětlit, podle čeho se v určité situaci rozhodujete?

Podle mého soudu je třeba najít určitou hranici, kterou jsme si my jasně určili. Když najdeme zvíře, které zranil člověk – uvízlo třeba někde v síti, chytilo se do pasti, někdo ho postřelil anebo se mu stalo něco jiného, co způsobil člověk – pak zasáhneme, protože za tím stojí lidé a nejde o nic přirozeného. Vložíme se do toho a problém vyřešíme – zvíře usmrtíme, aby se netrápilo, nebo je zachráníme, pokud to jde. Jestliže ale třeba lev loví zebru, tak mu v tom nemůžeme zabránit jen proto, že je nám zebra sympatičtější. Lev musí jíst. A takhle se na dění v přírodě díváme obecně. Pokud nějaké zvíře zranilo jiné zvíře a jde o zákon přírody, pak se do věci nevměšujeme. Jestliže se slůněti nepodaří najít cestu zpátky do tábora, poslouží jako potrava pro smečku hyen. Nebylo by správné zasáhnout a nechat hyeny zemřít hlady jen proto, že si slůně získalo naše sympatie. Prostě musíme nechat na přírodě, jak vše dopadne.

Tomu asi bude většina lidí po racionální stránce rozumět, ale pocitově se sotva ubráníte tomu, aby vám těch zvířat nebylo líto.

Já vím. Co se děje v buši, je z našeho pohledu kruté. Smrt tu neustále probíhá v přímém přenosu. Můžu třeba sedět a sledovat, jak se lvi zakusují do buvola. Klidně může trvat osm hodin, než zemře, a celou dobu bude ryčet bolestí. Prostě něco strašného. A já pořád myslím na to, že by stačilo stisknout spoušť a jeho trápení by skončilo – a lvi by mohli hodovat dál. Od toho tu ale nejsme. Podobné věci se navíc dějí pořád. V buši to tak chodí každý den.

Co byste vzkázal lidem, kteří přemýšlejí, že pojedou na sloní safari? Co by si měli uvědomit ještě předtím, než se dostanou na místo?

U sloního safari je na prvním místě slon. Některé oblasti, třeba Abu, nejsou zrovna nejatraktivnější, pokud jde o divokou zvěř, i když i v nich je zvířat docela dost. Pro někoho může být sloní safari jen romantická vyjížďka do divočiny na slonovi. Slon ale není jen dopravní prostředek a nikdy jím nebude. Spousta lidí, kteří k nám přijíždějí, toho čeká mnohem víc. Zapomínají na to, že jsou se slony a že s nimi musejí komunikovat. Tihle turisté mají pocit, že nevidí dost divočiny a poměrně rychle přicházejí o krásný zážitek. Podle mě je klíčové, aby lidé, kteří si chtějí vyjet na sloní safari – ať už se tam na slonech jezdí, nebo ne – musejí v prvé řadě chtít být se slony a intenzivně se na ně zaměřit. Ostatní zvířata a všechny nádherné scenérie jsou pak vlastně vedlejší, protože to hlavní je zážitek, nebo možná až pocta, že můžou být v přítomnosti a ve společnosti těchhle úžasných zvířat.

TIP: Život v poušti Namib: Překvapivá pestrost uprostřed pustiny

Myslíte si, že se od nich jako lidé můžeme něčemu naučit?

Určitě. Mě jejich přítomnost neuvěřitelně naplňuje. Připadá mi, že jsou moudřejší než my. Možná nejsou tak inteligentní, ale rozhodně se mi zdají mnohem moudřejší – tak obrovské zvíře, a přitom schopné takové něhy. Slon dobře ví, co vše fyzicky dokáže, ale zároveň jako by zapomínal na svou sílu a schopnost vše si podrobit, kdyby se mu jen zachtělo. Může nás tak naučit, jak mít moc a zároveň si zachovat pokoru, může nás rozvinout po duchovní stránce. Tím, že to člověk zažije na vlastní kůži, vlastně uvnitř roste. Proč má obrovské divoké zvíře, které nás může rozšlápnout, kdykoli se mu zlíbí, potřebu být k nám laskavé a proč chce s námi vůbec být? Je to strašně zvláštní.

V barvách je toho mnohem více, než se na první pohled zdá. Lidé už dávno zjistili, že existuje velmi těsné pouto mezi odstíny viditelného světla v elektromagnetickém spektru a lidskými pocity. Některé barvy nás vystresují až do rozbušení srdce, jiné nás zase mohou zahřát vřelým pocitem uspokojení. 

Odborníci sdružení kolem projektu World's Favourite Colour Project se rozhodli zjistit, jak na tom vlastně lidé ve světě ohledně barev jsou. Vyzpovídali celkem 26 596 účastníků výzkumu z více než 100 zemí, aby zjistili, které emoce se u lidí pojí s kterými barvami a jejich odstíny.

A jak to dopadlo? Obecně, čím sytější jsou barvy, tím jsou více mezi lidmi spojovány se vzrušením a stimulací. Naopak světlejší barvy souvisejí s klidem a relaxací. Výsledky projektu ukazují, že když lidé chtějí vypnout a relaxovat, volí nejčastěji barvy jako je námořnická modř, šedozeleně tyrkysová nebo pastelová růžová. Oranžová barva se často pojí s pocity štěstí, zatímco nejvíce sexy barvou je růžová. S luxusem a pohodlím se ve světě nejčastěji spojují bílá, purpurová a oranžová. 

TIP: Tajemství neviditelné modré barvy

Mimochodem, věděli jste, že růžová se vžila jako „dívčí“ barva teprve v polovině minulého století? Předtím se barvy řadily k chlapcům a dívkám různě, například podle barvy vlasů či očí. Občas probíhalo přiřazování i „naopak“, než ho známe dnes.

Například jistý článek z veřejné publikace amerického Earnshawova kojeneckého oddělení z roku 1918 říká: „Obecným pravidlem je růžová pro chlapce, modrá pro dívky. Důvodem je to, že jelikož je růžová výraznější a silnější barvou, je vhodnější pro chlapce; zatímco modrá, která je delikátnější a půvabnější, je pěknější pro dívky.“ 

Naše Slunce nepřetržitě zaplavuje Sluneční soustavu elektricky nabitými a energetickými částicemi slunečního větru. Podle nového výzkumu to ale nedělá v nepřetržitém proudu, nýbrž často chaoticky vyvrhává monumentální bubliny plné těchto částic, které se pak ženou od Slunce všemi směry.

Simone Di Matteo z italské University of L’Aquila a jeho kolegové ve svém novém výzkumu tyto bubliny slunečního větru detailně prozkoumali a popsali. Jde o vesmírné bubliny, jejichž velikost se pohybuje mezi 50 a 500 průměry naší Země. Badatelé také poprvé prokázali, že v těchto bublinách je sluneční vítr více hustý a horký, než když tyto bubliny netvoří.

Chybná data sond Helios

Výzkum byl založen na datech, shromážděných dvojicí německých sond Helios 1 a Helios 2, které se vydaly do vesmíru v letech 1974 a 1976. Data těchto sond přitom původně ukazovala, že Slunce vysílá sluneční vítr v perfektních vlnách. Tyto vlny ale působily příliš dokonalým dojmem. Vědci proto pojali podezření, že něco není v pořádku...

TIP: Sondu Parker Solar Probe bude na cestě ke Slunci chránit revoluční chlazení

Simone Di Matteo s kolegy prostudovali původní manuály sond Helios a zjistili, že měřená data byla ovlivněna nastavením a fungováním přístrojů. Když tento vliv z dat odfiltrovali, zjevily se před nimi bubliny slunečního větru, které Slunce vypouští do vesmíru zhruba každých 90 minut. Pak je mohli v těchto starých datech detailně prostudovat. Bubliny teď může prozkoumat například americká solární sonda Parker Solar Probe, která pracuje v blízkosti naší hvězdy.