Ve vzpomínkách vojáků Wehrmachtu figurují i objekty čs. opevnění. Příslušník 3. horské divize, notně ovlivněn propagandou, například napsal: „Když se ozval zvuk detonace, už jsme věděli: ‚Už zase letí do vzduchu nějaký bunkr.‘ Židé zde Čechy, zdá se, také ošidili, neboť když se pak člověk podíval na ten beton, nebylo to opravdu to nejlepší. To potvrdily i pokusné ostré střelby v údolí Dyje, které provedl náš pluk.

Bunkr naštěstí nestřílel 

My všichni jsme byli zvědaví na terén, neboť tam jsme měli být v případě války nasazeni, a také nás zajímal účinek našich děl. Naše horská houfnice byla naložena na nákladní auto. Tak se jelo obtížnou cestou dolů do údolí hluboce zaříznuté Dyje. Dole byla cesta tak úzká, že vůz nemohl jet dále, takže dělo muselo táhnout mužstvo. Několik málo našich lidí před nimi upravovalo nerovnou cestu. Tu přijela četa dělostřelců, kteří se měli účastnit cvičení. Dříve než byl vydán nějaký rozkaz, byli všichni u tažných lan a pomáhali. To je opravdový vojenský duch. Ženisté postavili rychle přes Dyji nouzovou lávku, přes kterou se mohli přihlížející dostat na druhý břeh.

Krátké pokyny k palbě a lehká polní houfnice, která střílela před námi, má odstříleno. Tajně jsme doufali, že střílela vedle, abychom z bunkru také něco měli. Ale již po několika ranách zely ve stěně dvě velké díry. My jsme pak ubohý objekt dorazili. Vypadal smutně! Kusy betonu a železné pruty. V duchu jsme si ale mysleli: ‚Je přece lepší, že to tak dopadlo.‘ Neboť kdyby také střílel, nešlo by to tak hladce. Když jsme se vrátili s dělem zpět do Strachotic, čekala nás zpráva: ‚Zítra se jede domů.‘ Smutná zpráva pro nás mladé, kteří jsme nebyli na ničem vázáni, a tento volný život bychom rádi vedli dále. Ale naši starší kamarádi se už těšili zase domů, k ženě, dítěti a k práci, kterou museli přerušit...“ 

Linie opevnění prorazíme 

Výše uvedené vzpomínky příslušníka dělostřeleckého oddílu jsou cenné i proto, že popisují zkušební dělostřelecké postřelování jednoho z objektů čs. opevnění stojícího v údolí Dyje nedaleko Podmolí na Znojemsku, v prostoru současného Národního parku Podyjí. Názory německých vojáků na hodnotu objektů čs. opevnění se různily, v oficiálně zveřejňovaných textech byla jejich hodnota zpravidla bagatelizována, v soukromých neveřejných zprávách se naopak častěji objevují informace vyjadřující respekt k systému čs. opevnění a také zmínky o tom, že by při skutečném boji nešlo úplně vše tak snadno, jak si Němci při plánování představovali.

To je ostatně dobře patrné na předchozím vzpomínkovém textu. Příkladem veřejného dobového textu, který čs. opevnění nehodnotí příliš lichotivě, může být níže uvedena stať z knihy Über den Böhmerwald ins Sudetenland, kterou napsal v roce 1939 podplukovník Johannes Gittner, operační důstojník štábu německé 5. pěší divize. Jeho jednotky měly v říjnu 1938 prorážet čs. obranné linie na Šumavě:

„Velitelství divize mělo jasný obraz o poměrech na druhé straně hranice. Vývoj české nástupové sestavy a výstavba bunkrů naproti našemu úseku nám byly až do posledního objektu známy a o vedení předpokládaného úderu přes linii českého opevnění až na týlový okraj jazykové hranice bylo také jasno. Stezky v mohutných hraničních lesích v okolí Železné Rudy, pro nás tak důležité, jsou nám snad též známy.

Hodnocení opevnění

O opevněných prostorech, které jsou zvláště silné v okolí Kašperských Hor a Dlouhé Vsi, jsme získali následující představu: pevnostní zóny jsou sice silné, ale k čemu jsou Čechům tyto bunkry, když neměli žádné muže, kteří by měli srdce na to, aby vydrželi bojovat v těchto stísněných a českými vojáky nenáviděných objektech? Jak jsme se také později mohli sami přesvědčit, bunkry byly tak špatně zařízené, že osádka při odpočinku mohla pouze sedět na bobku a nemohla si lehnout.

Lze si představit její utrpení, když by měla vydržet bojovat více dní. Většina bunkrů není ještě hotová, chybí zařízení na odtah plynů a další věci. Vžili jsme se do situace obsluhy kulometu v bunkru, který se stále více a více plní plyny ze střelby vlastní zbraně. Navíc k nim Češi sami vytvořili v jednotkách odpor, neboť i za lehký vojenský prohřešek trestali vícedenním uvězněním v bunkru. Viděno celkově bylo nám vojákům tělem i duší jedno, zda byl český bunkr a jeho osádka méně, či více schopný odporu. Byli jsme tehdy a jsme i teď pro nadcházející dobu, když to vůdce nařídí, připraveni takovéto linie napadnout a prorazit, a to bez dalšího přemýšlení, kromě operačních a taktických úvah o druhu a způsobu provedení útoku.“

TIP: Neklidné Sudety: Co se dělo roku 1938 v Československu?

Poslední odstavec úryvku z Gittnerovy knihy je rovněž přínosný v tom, že nám dává nahlédnout do psychiky německého vojáka v roce 1938. Důkladné zpracování německou propagandou a až nepochopitelná důvěra v činy vůdce je nepřehlédnutelná. Kam německý národ tato slepá důvěra v Hitlera zavedla, dnes již víme. Bylo by jistě zajímavé vědět, jak by výše uvedené vzpomínkové texty zněly, kdyby jejich pisatelé věděli, co všechno je brzy potká.

Středa 15. května 2019 se stala milníkem v historii automobilové nákladní dopravy. Na veřejnou komunikaci se poprvé vydal autonomní nákladní automobil, který ani nemá kabinu pro řidiče. Byl to náklaďák T-pod švédské společnosti Einride, jehož světová premiéra na silnici se odehrála ve švédském Jönköpingu, u zařízení logistické společnosti DB Schenker, která bude tyto autonomní náklaďáky používat.

Nákladní automobil T-pod není možné přímo řídit, protože není vybavený pro lidskou posádku. Spoléhá na systém autonomního řízení, který zahrnuje kamery, radary, LiDARy a elektroniku od Nvidie. V případě potřeby může řízení T-podu převzít lidský operátor pomocí dálkového ovládání. T-pod má elektrický pohon s bateriemi. Na jedno nabití ujede 200 kilometrů a může se pohybovat maximální rychlostí 85 kilometrů za hodinu.

TIP: T-log je prvním autonomním, elektrickým a terénním náklaďákem

Náklaďák T-pod teď čeká každodenní testovací provoz v zařízení společnosti DB Schenker. Od švédských úřadů na to má povolení do 31. prosince 2020. Zavádění autonomní nákladní dopravy je podle představitelů společnosti Einride součástí úsilí o udržitelný dopravní systém, který by nezatěžoval životní prostředí tolik jako dnes.

Elegantní kapradiny křídelnice (Pteris) rostou v teplých oblastech světa a bývají pěstované jako pokojové rostliny. Jedna z nich, křídelnice Pteris vittata, která roste od jižní Evropy přes Afriku a Asii až do Austrálie, je specialistkou na arzén. Má úžasnou schopnost „vysávat“ z prostřední nebezpečný prvek arzén a hromadit ho ve svém těle. Tato křídelnice dokáže tolerovat takové množství arzénu, které by zabilo většinu rostlin i živočichů.

Vědci nedávno zjistili, že zmíněná křídelnice používá při zpracování arzénu unikátní mechanismus. Ten má k dispozici jako jediný druh mezi eukaryotními organismy. Podobné procesy na Zemi využívají už jenom některé bakterie. Badatelé tento mechanismus detailně prozkoumali na genetické úrovni, takže ho teď bude možné využít v biotechnologickém výzkumu.

TIP: Extrémní evoluce: U lidí v poušti Atacama se vyvinula schopnost pít vodu s arzénem

Dřívější experimenty ukázaly, že když tato křídelnice roste v půdě kontaminované arzénem, odstraní ve svém okolí během pěti let téměř polovinu tohoto toxického prvku. Křídelnice nejsou příliš vhodné na pěstování ve velkém, zvlášť pokud jde o chladnější oblasti. Když teď ale známe jejich „trik“ na arzén, mohli bychom příslušné geny přenést do jiných, snadno pěstovatelných rostlin. S jejich pomocí by pak bylo možné odstranit arzén z prostředí na velkých plochách a za minimálních finančních nákladů.

Lidé užívají mnoho rozmanitých drog, legálních i nelegálních. To má své důsledky, které mohou být v některých případech velice zničující. Škodlivost jednotlivých drog ale bývá velmi různá. Australští vědci se proto rozhodli zodpovědět otázku, která z drog je v jejich zemi celkově nejškodlivější.

Početný tým expertů pečlivě zhodnotil škodlivé účinky 22 vybraných legálních a nelegálních drog podle celkem 16 různých kritérií. Devět z těchto kritérií se týkalo toho, jak droga škodí přímo uživateli, od vyvolávání závislosti, přes poškození duševního či tělesného zdraví, až po ztrátu vztahu a úmrtí. Zbývajících sedm kritérií se týkalo toho, jak užívaná droga škodí ostatním, například ve formě ekonomických ztrát společnosti nebo kriminality.

TIP: Pod pokličkou: Jak účinkují nejznámější drogy na lidský organismus

Pokud jde o škodlivost drog samotným uživatelům, nejhorším ze všech je opiát fentanyl, který poslední dobou masově zabíjí v USA. Následují ho heroin, alkohol, pervitin a tabák.

Když ale experti vzali v úvahu i škody působené ostatním lidem, pořadí nejškodlivějších drog se změnilo. Na nechvalné první místo se dostal alkohol, stejně jako při nedávné podobné studii ve Velké Británii. Za ním pak s velkým odstupem následují pervitin, heroin, fentanyl a tabák. Naopak nejméně škodlivé ze studovaných drog jsou pepřovník opojný zvaný též kava kava, e-cigarety, LSD s lysohlávkami, antipsychotika a extáze.

Měsíc od požáru katedrály Notre-Dame stále pokračuje vyšetřování příčin tragédie. Současně vznikají nové plány na její rekonstrukci. S netradičním nápadem přišel belgický architekt Vincent Callebaut. Jeho návrh počítá s přeměnou katedrály v obří akvaponický skleník.

Odvážný projekt rekonstrukce vyhořelé pařížské katedrály počítá se speciálními průhlednými solárními panely umístěnými na střeše svatostánku. Pod ní by byla akvaponická zahrada, kde by se pěstovala zelenina a ovoce. Katedrála by podle architekta produkovala tolik energie, že by to stačilo pokrýt i spotřebu v okolních domech. Zahrada by podle jeho propočtů měla vyprodukovat ročně asi 21 tun ovoce a zeleniny. Produkty by se prodávaly na zemědělském trhu. Současně by zahrada sloužila pro návštěvníky jako zóna odpočinku.

TIP: Následky požáru: Kolem Notre-Dame je spousta nebezpečného olova

Rekonstrukce katedrály Notre-Dame je pro architekty obrovskou výzvou a zároveň příležitostí. Není proto divu, že se v návrzích objevují netradiční a leckdy až divoké výtvory. Většina Francouzů se ovšem podle průzkumů přiklání k tomu, aby se katedrála podobala co nejvíc té původní.

V poušti na hranici mezi Egyptem a Libyí jsou rozházené kousky bleděžlutého skla. Budí pozornost i dnes a jak ukazují archeologické nálezy, tohle sklo se líbilo tvůrcům šperků ve starověkém Egyptě a nepochybně i jejich zákazníkům. Například na jednom z výrazných šperků, které byly součástí pokladu faraona Tutanchamona, se vyjímá skarabeus vyrobený právě z tohoto skla.

Zmíněné sklo je nejspíše kosmického původu. O jeho vzniku existuje několik hypotéz, přičemž dvě hlavní souvisejí s meteoritem, který přilétl nad severní Afriku asi před 29 miliony let, tedy ve třetihorách, v období oligocénu. Podle jedné z hypotéz tento meteorit vybuchl před dopadem na zem, silou asi 100 megatun TNT. Podle druhé hypotézy meteorit dopadl až na zem a sklo vzniklo během dopadu.

Sklo z dopadu meteoritu

Geolog Aaron Cavosie z australské Curtin University a jeho spolupracovníci nyní celou záležitost pečlivě prozkoumali. Pořídili si několik kousků tohoto pouštního skla kosmického původu a analyzovali ho s využitím výkonného rastrovacího elektronového mikroskopu. Zaměřili se přitom hlavně na krystalky zirkonu, které se ve skle nacházejí.

TIP: Mimozemská zbraň: Tutanchamonova dýka byla vyrobena z meteoritu

Vědci zjistili, že některé z krystalů zirkonu ve skle nesou věrohodné stopy po nárazu meteoritu do země. Proto podle nich žluté pouštní sklo s velkou pravděpodobností nevzniklo při explozi meteoritu nad povrchem, nýbrž při přímém kontaktu s pouští. Jejich závěry jsou významné pro odborníky na planetární obranu. Právě tento 29 milionů let starý incident byl totiž doposud považován za důkaz ničivé exploze meteoritu v atmosféře a mnozí badatelé se obávali devastujících účinků takových explozí. Jak se ale zdá, výbuchy meteoritů nad zemí zřejmě nejsou takovou hrozbou.

Portolánové mapy se zrodily v Itálii a představují zcela převratný typ kartografické produkce. Název pravděpodobně pochází z italského výrazu portolani, který znamenal písemné námořní pokyny. Mapová kresba se zaměřovala na co nejdetailnější vystižení mořského pobřeží a jevů důležitých pro mořeplavbu. V rané době šlo hlavně o Středozemní a Černé moře, případně západní pobřeží evropského kontinentu. Podrobně byly na pobřeží zaznamenávány všechny přístavy, zálivy a zátoky. Vnitrozemí na portolánových mapách působilo prázdným dojmem a bylo často vyplňováno ozdobnými prvky.

Katalánský atlas

K nejvýznamnějším kartografickým památkám 14. století patří Katalánský atlas z doby kolem roku 1375. Vznikl na Mallorce (tehdejší součásti Aragonského království) a zobrazuje celý známý středověký svět. Jeho autorství (dokument je nedatovaný a bez uvedení autora) je připisováno židovskému kartografovi mallorské kartografické školy označovanému jako Abraham Cresques (zemřel 1378) a jeho synovi Jafudovi (léty zavedená verze jména je však nesprávná, protože Židé tehdy užívali patronymická pojmenování – autor se jmenoval Cresques a byl to syn Abrahamův, podobně Jafudá byl syn Cresquesův).

Cresquesovi nebyli pouze kartografové, ale věnovali se také výrobě různých navigačních přístrojů, hodinových strojků, kompasů apod. Katalánský atlas je jejich jediným potvrzeným kartografickým dílem, ale pravděpodobně vytvořili více portolánových map.

Atlas vznikl na objednávku korunního prince Jana Aragonského (pozdějšího krále Jana I. Aragonského) z roku 1375, podle níž měl autor vytvořit sadu portolánových map zobrazujících území od Gibraltarské úžiny až po východoasijská pobřeží. Mapy byly zamýšleny jako reprezentativní dar pro princova bratrance Karla, pozdější francouzského krále Karla VI. Odměnou za práci mělo být 150 zlatých aragonských florintů a 60 mallorských liber.

TIP: Bohemiae Rosa: Mapa českých zemí v podobě růže

Vzniklo šest mapových, nádherně vybarvených listů na pergamenu. K výzdobě bylo použito také zlato a stříbro. Kromě map obsahuje Katalánský atlas rovněž astronomické, astrologické a kosmografické textové informace, které samotným mapám předcházejí. Oproti běžným portolánovým mapám má atlas jižní orientaci pravděpodobně z důvodu, že nebyl určen pro praktické navigační účely. 

Při práci chirurgů nebo zdravotníků jde často o vteřiny, během kterých často uniká z těla pacienta životodárná krev. Čínští vědci a lékaři vyvinuli pozoruhodné „chirurgické superlepidlo“, které dovede extrémně rychle a spolehlivě zalepit rány, díry v cévách i poškozené srdce či další orgány.

Experimentální biolepidlo tvoří hydrogel, který je obdobou mezibuněčné hmoty. Když se nové lepidlo aplikuje na ránu a posvítí se na něj intenzivním zábleskem UV záření, tak se materiál díky svému speciálnímu složení zpevní a přichytí k okolním tkáním. Při takovém postupu biolepidlo zalepí i rány, z nichž pod velkým tlakem stříká krev.

TIP: Superlepidlo v injekci pro zacelení ran zachrání životy ve válce i při nehodách

Čínští tvůrci své biolepidlo zatím vyzkoušeli jen na králících a prasatech. Tělo prasat a jejich orgány jsou ale těm lidským v některých ohledech docela blízké, takže by lepidlo mělo dobře fungovat i na lidech. Čínský tým doufá, že by relativně brzy mohli spustit klinické testy lepidla na lidských pacientech. Pokud se biolepidlo osvědčí, tak by v dohledné době mohlo zachraňovat životy.