V paleontologii se poměrně často stává, že vědci objeví nový druh vymřelého tvora přímo v muzeu. Není divu, vykopávky bývají komplikované, paleontology obvykle tlačí čas i peníze a zpracování odkrytých fosilií může trvat i velmi dlouhou dobu. Přesně tohle se odehrálo i kole objevu nového fantastického masožravce z třetihorní Afriky.

Šelma ze šuplíku

Američtí vědci se nedávno dostali k šuplíku v Národním muzeu Keni, kde narazili na čelist, která na první pohled patřila doposud neznámému dravci. Jeho pozůstatky objevili v Keni už před dlouhou dobu, když tam badatelé pátrali po fosiliích našich předků. Nález, který nesouvisel s jejich primárním posláním tak skončil v muzeu.

Následný výzkum ale přinesl překvapení. Paleontologové popsali nový druh masožravce z velké a významné skupiny hyaenodontů, která nakonec vymřela na sklonku miocénu.

TIP: Nezištné šelmy: Děsiví šavlozubí tygři se dělili o jídlo se zraněnými druhy

Fosilní predátor dostal zvučné jméno Simbakubwa kutokaafrika a ve své době, zhruba před 22 miliony lety, se před ním nepochybně třáslo celé okolí. Lebka simbakubwy je velká jako lebka nosorožce a odborníci odhadují, že tenhle masožravec byl větší než všechny dnes žijící šelmy. 

YouTuber Tom Stanniland se rozhodl natočit video, jak vyšle do vesmíru hamburger, a jakmile dopadne na zem, tak jej sní. Připravil tedy pro pokrm speciální polystyrenový box a připevnil k němu kameru a GPS lokátor. Krabičku posléze uchytil k meteorologickému balonu, který ji vynesl zhruba do výšky 38 kilometrů, načež praskl.

TIP: Španělský důchodce si na zahradě postavil UFO: Chce letět na fiktivní planetu

Hamburger pak dopadl na zmíněné fotbalové hřiště. Když ho Stanniland dohledal, mohl dodržet slovo: Do bulky se s gustem zakousl, nicméně musel konstatovat, že jí cesta do kosmu a zpět na chuti příliš nepřidala.

Dne 9. března 1966 zaútočili Severovietnamci na opevněný tábor v údolí A Shau. Ten se sice nacházel v dosahu amerického letectva, vrstva mraků však téměř znemožňovala leteckou podporu. Přesto odstartovala z Da Nangu bitevní Dakota AC-47, která měla svou mohutnou výzbrojí napadené základně pomoci.

Zuřivý boj o tábor

Jejímu pilotovi se podařilo sestoupit pod mraky a začal nepřítele kropit z kulometů. Za okamžik však střelba ze země utrhla pravý motor AC-47 a letoun havaroval nedaleko tábora. Odpoledne dorazil na ono místo vrtulník, kterému se podařilo vyzvednout tři přeživší členy osádky. Boj na zemi pokračoval celou noc a druhého dne ráno spustili Severovietnamci další útok.

Na pomoc (i přes nevlídné počasí) odstartovaly další bitevníky, tentokrát šlo o šest jednomotorových A-1A Skyraider, vedených majorem Bernie Fisherem. Jeden z nich však dostal zásah do motoru a jeho pilot major Dafford Meyers se ho pokusil posadit nouzově na přistávací dráhu u tábora. Pod břichem letounu však měl stále zavěšenou jednu přídavnou nádrž s palivem. Ta se po nárazu na zem okamžitě vzňala a skyraider se jako hořící meteor řítil po ploše a zastavil se až o násep za přistávací dráhou.

Pro kamaráda pod palbou

Pilot naštěstí zůstal nezraněn. Rychle se odpoutal a doběhl k zarostlému příkopu nedaleko vraku jeho stroje. Z tábora pro něj vyrazili američtí vojáci, nepřátelská palba ale většinu z nich zabila a zbytek donutila zalehnout. To vše však ze vzduchu sledoval velitel bitevníků major Fisher a nehodlal svého spolubojovníka nechat nepříteli.

Vysunul podvozek a začal přistávat na letiště – přímo doprostřed bitevní vřavy, což se mu skutečně podařilo. Otočil svůj stroj a začal hned rolovat ke startu. Meyers se zatím rozběhl jako o život. Major Fisher otevřel kabinu, vtáhl ho dovnitř a šťastně odstartovali. Letoun mezitím „schytával“ další a další zásahy od nepřítele. Přesto však nakonec nabral výšku a oba je donesl do bezpečí. Fisher za tento hrdinský čin obdržel 19. ledna 1967 z rukou prezidenta USA nejvyšší americké vyznamenání – Kongresovou medaili cti.

Andula ve válce

Severovietnamské letectvo se během celé války hlavně snažilo bránit bombardování vlastních pozemních cílů, občas se ale i samo pokusilo o útok na Američany. Použilo k tomu několikrát velmi neobvyklé stroje. U transportního 919. leteckého pluku létalo několik dvouplošníků Antonov An-2, u nás dobře známých pod přezdívkou „andula“. Právě s jejich pomocí se začátkem roku 1968 pokusili severní Vietnamci zaútočit na základnu taktické letecké navigace umístěné vysoko v horách na území Laosu.

Ta odtud ,,nahlédla“ až 500 km nad severovietnamské území a sloužila k navádění amerických letadel. Během průzkumných letů si oblast nejdříve pečlivě zmapovali a 12. ledna krátce před polednem vzlétly čtyři An-2 k riskantnímu bitevnímu náletu. K tomu nesly neřízené rakety UB-57 a po třech velkorážních kulometech. K cíli dorazily jen tři z nich, jejich piloti se ale vrhli odvážně do útoku, při kterém na americkou základnu vypustili všechny rakety a potom ji ještě ostřelovali z kulometů.

Žádné velké škody se jim ale nepodařilo způsobit a stanice ještě ten samý den obnovila provoz. Hůře se však vedlo útočníkům, protože po odletu od cíle je napadl vrtulník UH-1 Huey! Vzájemný střet dopadl lépe pro osádku americké helikoptéry. Po divokém manévrování a mnoha inkasovaných zásazích se dva An-2 nakonec srazily a všichni severovietnamští letci na jejich palubách zahynuli.

V létě roku 2008 sledoval korejský zoolog Kyum Park z paluby výzkumné lodi stádo asi 400 delfínů druhu Delphinus capensis, kteří dováděli ve vlnách Japonského moře. Povšiml si přitom skupiny dvanácti jedinců, kteří se drželi nezvykle těsně u sebe. Opatrným manévrem se loď dostala do blízkosti zvířat a Park zjistil, že se delfíni snaží pomoct samičce s ochrnutými prsními ploutvemi. Postižené zvíře neudrželo ve vodě rovnováhu a obracelo se břichem vzhůru. Hrozilo reálné nebezpečí, že se delfín utopí.

Snaha až do posledního okamžiku

Delfíni, kteří se kolem nemocného zvířete shlukli, se snažili plavat tak, aby samička mohla ležet na jejich zádech, udržela hlavu nad hladinou a měla možnost dýchat. Delfíni tak vytvořili jakýsi živý záchranný vor, z nějž ovšem někteří brzy dezertovali. Ochrnutá samička ztratila oporu a sklouzla do vody.

Zbývající delfíni z živého „záchranného člunu“ se ji sice ze všech sil snažili udržet nad hladinou, ale jejich péče nepomohla. Samička přestala dýchat a uhynula. Delfíni s ní zůstali ještě nějakou dobu a jemně se jí dotýkali. Pak nechali mrtvé tělo klesnout do hlubin.

Výjimečná starostlivost

Jihokorejští zoologové popsali nevšední chování delfínů ve studii, kterou publikovali na stránkách vědeckého časopisu Marine Mammal Science. Jde o první případ, kdy byli delfíni viděni při pomoci postiženému dospělému příslušníkovi vlastního druhu. Doposud je vědci pozorovali jen při pomoci handicapovaným mláďatům. V těchto případech se angažovala obvykle především matka mláděte, výjimečně se do pomoci zapojili její nejbližší.

Kyum Park nedokázal určit, zda o umírající samičku pečovali blízcí příbuzní, anebo se ji snažili zachránit nepříbuzní jedinci ze stáda. V každém případě ale delfíni prokázali schopnost značné míry soucitu a empatie. Většina zvířecích druhů poraněné nebo nemocné jedince z vlastních řad bez skrupulí opouští.

Nečekaná pomoc v nouzi

Pomoc poraněnému nebo nemocnému příslušníkovi vlastního druhu byla pozorována vzácně, a to především u vysoce inteligentních pospolitě žijících druhů. Samice slona afrického (Loxodonta africana) se například snažily nadzvednout pomocí klů a chobotu mládě, které veterinář nastřelil šipkou s uspávacím prostředkem, aby ho mohl ošetřit. Slonice stavěly mládě na nohy dlouhé dvě hodiny. Když účinek narkotizační střely odezněl, odvedly probuzené mládě pryč.

TIP: Pravda o delfíní inteligenci: Jsou příliš chytří pro život v zajetí?

Známý zoolog a přední znalec života slonů Iain Douglas-Hamilton pozoroval ve volné přírodě vůdčí samici stáda, která se vážně zranila při pádu. Slonici těžce otekl chobot a její stádo bylo v té chvíli asi 1,5 kilometru daleko. Poraněnému zvířeti ale během dvou minut přispěchala na pomoc vůdčí samice jiného stáda. Pomocí klů a chobotu dokázala kolabující slonici postavit na nohy, a když se raněné zvíře začalo znovu hroutit, zkoušela jej cizí samice tlačením donutit k chůzi. Slonice druhý den svým zraněním podlehla i přes nezištnou snahu naprosto cizí nepříbuzné samice.

Díky korejským biologům v čele s Kyom Parkem z Ústavu pro výzkum kytovců z jihokorejského Ulsanu víme, že osud dospělých poraněných jedinců není lhostejný ani delfínům.

V současné době probíhá druhá nejhorší epidemie obávané krvácivé horečky eboly. Odehrává se ve střední Africe, v Demokratické republice Kongo, kde podle údajů Světové zdravotnické organizace WHO k 16. dubnu 2019 zaznamenali 1 290 případů eboly a 833 úmrtí. Kongo je neklidná země a odborníci mají celou řadu důvodů k obavám, že by se tato epidemie mohla vymknout kontrole.

WHO má ale pro svět i dobré zprávy. Ukazuje se, že experimentální vakcína proti této strašné chorobě rVSV-ZEBOV-GP funguje. Předběžné výsledky přímo z terénu říkají, že tato vakcína je účinná v 97,5 procentech případů. To znamená, že očkování proti ebole velmi pravděpodobně zachránilo tisíce životů.

TIP: Další hrozba: V africkém Kongu byla potvrzena nová epidemie eboly

Zdravotnici v Kongu touto vakcínou naočkovali celkem 93 965 lidí. Zhruba třetina z nich přitom byli zdravotníci a další zaměstnanci z první linie operací proti nákaze. Z těchto všech očkovaných bylo poté ebolou nakaženo 71 lidí. Rovněž vyšlo najevo, že vakcína snižuje závažnost průběhu onemocnění. Nikdo z lidí, kdo byli očkování 10 a více dní před nakažením ebolou, totiž nezemřel. Podle odborníků sice vakcína očividně není perfektní, je ale velmi slibná pro případné budoucí epidemie eboly. Už se nejspíš nemusíme bát, že by ebola vyhladila většinu lidstva.

Snad každému návštěvníkovi Planiny džbánů se vzadu v hlavě ozývá neodbytný hlas, šeptající něco o minách a o tom, že při čištění oblasti možná na některé zapomněli. Každý krok po unikátním archeologickém nalezišti v severovýchodním Laosu má tudíž příchuť adrenalinu. Není se však čeho bát – do areálu již zavítaly stovky turistů a místo je bezpečné. Totéž ovšem nelze tvrdit o okolní džungli.  

Sýpky, nebo urny?

Na první pohled vypadá Planina džbánů jako běžné archeologické naleziště. Na ploše o rozloze několika desítek kilometrů čtverečních jsou rozesety stovky kamenných nádob: Jsou vysoké jeden až tři metry, mohou vážit i šest tun a zdobí je mnoho značek a symbolů. Vědci však dodnes nevědí, k čemu přesně sloužily. Mohlo jít o lapače dešťové vody, sýpky či pohřební urny. Místní tvrdí, že se používaly k výrobě rýžového vína nebo zdejší whisky. 

Obtížné je rovněž určit dobu jejich vzniku – podle nejrůznějších odhadů stojí na planině asi dva tisíce let. V provincii Xiangkhouang existuje celkem devadesát oblastí, kde lze tyto podivné „hrnce“ najít; řada z nich ovšem zůstává zaminovaná a vydávat se tam bez průvodce znamená riziko. Bezpečně přístupné jsou pouze tři, přičemž naleziště číslo jedna představuje právě Planina džbánů.      

Jednou možná atrakce

Jde zřejmě o jedno z nejvíc bombardovaných archeologických nalezišť světa. Otevírá se odtud krásný výhled do okolí – také proto se tam v době občanské války mezi komunisty a silami loajálními královské rodině nacházelo armádní stanoviště. Jeho zákopy zůstávají dosud patrné, stejně jako krátery po bombách, které jej měly zničit. 

Planina džbánů má všechno potřebné, aby se mohla stát vyhledávanou turistickou atrakcí, a snad i proto se dočkala odminování jako první. Důsledně se zatím podařilo vyčistit plochu o rozloze dvou kilometrů čtverečních – našlo se tam 127 kusů nevybuchlé munice. Zahlédnete-li značku „pozor miny“, je opravdu dobré se místu vyhnout.

Práce v dalších lokalitách pokračují, a na turisty tak čeká nový svět plný tajemství. Oblast leží asi jen deset kilometrů od města Phonsavan, a je tudíž dobře dostupná. Její návštěva nevyžaduje speciální povolení a zorganizuje ji kterákoliv ze zdejších turistických kanceláří, nebo si můžete pronajmout skútr či kolo a vyrazit na vlastní pěst. V okolí Phonsavanu navíc najdete několik dalších míst, jež rozhodně stojí za vidění, ať už půjde o jeskyně Tham Piu, staré královské město Muang Khoun, nebo vesnice ukryté v kopcích.  

Veřejně tajná válka 

Během války ve Vietnamu zůstával sice Laos oficiálně neutrální, to však čínským a vietnamským komunistům nebránilo vést přes jeho území životně důležitou zásobovací trasu – tzv. Ho Či Minovu stezku. Jednalo se o síť cest pro automobily a kola, ale zahrnovala také úseky procházející přes řeky, džunglí či horami. Ze severního Vietnamu tudy k odbojovému hnutí Vietkong na jihu putovaly zbraně, munice i bojovníci. Po stezce se denně přepravily stovky tun materiálu, a Američané na ni proto téměř nepřetržitě podnikali nálety. 

„Tajná válka“ – tak se o bombardování Laosu mluvilo v amerických kruzích, přestože nešlo o válku a rozhodně nebyla tajná. Psal o ní mezinárodní tisk, a dokonce ji vyšetřoval i Kongres Spojených států. Příslušníci americké armády ovšem v asijské zemi neumírali: Těch „několik“ mrtvých tvořili agenti CIA, členové vojenské tajné služby MI a piloti. Z pohledu USA nebylo bombardování bojem v pravém slova smyslu, a vláda tak některé akce jednoduše popírala či zamlžovala, aby od nich odvedla pozornost. 

Vražedné bombičky

Zásobovací konvoje procházely hustým lesem a nebylo snadné je najít, proto se Američané rozhodli terén zaminovat. Sloužila k tomu tzv. kazetová munice sestávající z kontejnerů, jejichž pozůstatky lze dodnes vidět prakticky po celé zemi. Obsahovaly určité množství nevelkých min přezdívaných „bombies“ neboli „bombičky“. Po vyhození z letadla se kazeta otevřela a výbušné nástrahy se rozesely po kraji. Byly vesměs malé a neměly za úkol zabíjet, nýbrž mrzačit.  

Nejčastěji používaný typ kazetové munice v Laosu představoval CBU-24, určený k boji proti nepřátelské pěchotě. Nesl 670 „bombies“ o velikosti tenisového míčku, z nichž každá ukrývala 300 železných fragmentů podobných kuličkovým ložiskům. Nejohroženější skupinou obyvatel zůstávají bohužel i nyní děti – malé nástrahy totiž vypadají jako hračky.

Smrt číhá pod povrchem

Zemi v důsledku masivního bombardování dodnes hyzdí krátery a zasažená plocha se odhaduje na 87 tisíc kilometrů čtverečních. Podle informací vládní organizace UXO-NRA postihly útoky až čtvrtinu vesnických oblastí ve všech sedmnácti laoských provinciích. 

TIP: Drony s infračervenou optikou budou lovit nebezpečné motýlí miny

Díky novým vzdělávacím programům, jež na nebezpečí nevybuchlé munice poukazují, se podařilo snížit počet obětí z 300 v roce 2008 na 43 o pět let později. Mnoho incidentů se však do oficiálních statistik nedostane, protože je nikdo neohlásí. V ohrožení se kromě dětí nacházejí i farmáři, kteří mohou na munici narazit při práci. Také deště odkrývají bomby v místech, kde by je nikdo nečekal, třeba uprostřed vesnice nebo na příjezdové cestě. Před podobným „překvapením“ se přitom zatím nelze nijak bránit.  

Před více než sto lety se na útesu v těsné blízkosti vesnice Bodenhagen objevily dávné pozůstatky pohřbené ženy. Tehdy to ještě bylo německé Pomořansko. Teď se vesnice jmenuje Bagicz a leží na území Polska. Polští archeologové tyto pozůstatky detailně prozkoumali a dozvěděli se o ženě řadu zajímavých podrobností.

Ukázalo se, že žena zemřela zhruba před  dvěma tisíci lety – kolem roku 30 našeho letopočtu a možná i dříve. V době smrti jí bylo 20 až 35 let. Analýza izotopů v objevených kostech ukázala, že žena sice žila u moře, nejedla ale mořské ryby, což je velmi neobvyklé. Jinak se ale živila pestrou stravou, včetně řady druhů masa.

TIP: U zvláštní egyptské pyramidy objevili archeologové kostru teenagerky

Další záhadou je, že na kostře ženy jsou známky po vykonávání těžké práce. To ale nejde moc dohromady s tím, že podle luxusní výbavy při pohřbu šlo o vysoce postavenou a významnou ženu. Podle vědců to docela dobře mohla být tehdejší princezna. Jenže, princezna, která těžce pracovala? A žila u moře, ale nejedla mořské ryby? Zdá se, že dosavadní zkoumání přineslo více nových otázek, než odpovědí...

Proč člověk pije mléko celý život, ale ostatní savci ne? Mléko skutečně obsahuje určité živiny, které jsou ideální pro mláďata toho živočicha, o jehož mléko se jedná. Může tyto živiny přijímat i jiný organismus a mít z nich prospěch? A platí to i v dospělosti?

Ideální koktejl

Mléko je významným zdrojem vápníku, který je spolu s fosforem základní stavební jednotkou kostí. Z mléka získává organismus až 56 % denní dávky vápníku, zatímco ze zeleniny nebo obilovin jen asi 10 %. Mléčný tuk je lehce stravitelný a dobře se vstřebává, navíc na sebe váže řadu pro tělo potřebných vitamínů. Vitamíny A a E jsou důležité pro dobrý zrak, vlasy, nehty, normální růst a odolnost proti infekcím; vitamín K zase pomáhá buněčnému růstu a mineralizaci kostí. Mléko také obsahuje vitamíny skupiny B, jež příznivě ovlivňují srdeční činnost a nervový systém.

Dětem do tří let se nedoporučuje dávat odtučněné mléko, protože by o vitamíny rozpustné v tuku přišly. Ideálním zdrojem železa a vynikajícím prostředkem pro boj s chudokrevností je kozí mléko, jež je celkově zdravější než kravské, ale v jídelníčku lidí se objevuje bohužel velmi málo.

Když nedostačuje enzym

Některým lidem pití mléka opravdu způsobuje problémy. Lidé mají pro jeho štěpení na sliznici tenkého střeva enzym laktázu, který umožňuje zpracovat mléčný cukr, takzvanou laktózu. Relativně vzácná a zpravidla částečná porucha může způsobit, že je množství tohoto enzymu snížené. Pacient v tomto případě snáší mléko jen do určitého množství nebo formy – například může mléko zředěné, v kávě, v čaji, jako kefír či jogurt.

Nesnášenlivost bývá leckdy jen dočasná, například u neléčených pacientů s celiakií, a při léčbě pak ustupuje. Podle docenta Miloše Dvořáka z Gastroenterologického centra pražské Všeobecné fakultní nemocnice je v populaci České republiky takto postižených lidí zhruba deset procent.

Skutečné obtíže

Vrozené poruchy, ke kterým se kromě snížené hladiny laktázy řadí například alergie na mléčnou bílkovinu, případně nesnášenlivost bílkoviny kravského mléka, se projeví hned po narození dítěte. Průvodními jevy jsou průjmy, nadýmání, zvracení, neklid, pláč, nižší hladina glukózy v krvi. U dospělých a větších dětí se objevují potíže jako nafouknutí, průjmy, bolesti břicha a hlavy, neklid či kožní projevy.

Zhruba 11 % pacientů má dokonce i problémy s dýcháním. Všechny obtíže se dostaví zhruba do půl hodiny po konzumaci. Doba jejich trvání a intenzita závisí na množství požitého mléka i na stupni nedostatku enzymu a mohou trvat až několik dní.

Kysané je zdravé 

Řada lidí mléko nemiluje a mnozí z nich získali k mléčným výrobkům až odpor. Kvůli tomu je však nelze z jídelníčku úplně vyřadit, protože jako zdroj vápníku jsou nenahraditelné. Z hlediska výživy jsou z mléčných výrobků nejvýznamnější kysané mléčné výrobky a sýry, ke kterým se většinou řadí i tvarohy.

Kyselé prostředí živinám obsaženým v mléku vyloženě svědčí. Bílkoviny v kysaných mléčných výrobcích jsou lépe stravitelné díky jemnému vysrážení a částečnému rozštěpení mléčnými kulturami. Rovněž mléčný tuk je v nich snáze stravitelný a v kyselém prostředí se lépe využívá vápník. Kysané mléčné výrobky navíc mohou jíst i lidé nesnášející mléčný cukr, tedy  laktózu. Ta je v kysaných produktech bakteriemi mléčného kvašení z velké části rozštěpena na kyselinu mléčnou. 

Posvíceno na škodliviny

Mezi konzumací mléka od krav pasoucích se na čistých lukách nebo od těch stojících ve velkochovech, kde jim na automatickém pásu posouvají potravu před nos, může být velký chuťový rozdíl. Krávy ve velkochovech jsou často ošetřovány a krmeny nepřirozeně – v dřívějších dobách dokonce s použitím doplňkových preparátů, antibiotik a dezinfekčních roztoků.

Tyto zdraví škodlivé látky se pochopitelně dostávaly i do mléka. Biologické kontroly a jejich limity jsou však v současné době nastaveny velmi přísně a nežádoucí látky se ke kravám ani do mléka nedostanou. Odborníci prokázali, že mléko krav léčených antibiotiky neobsahuje ani stopy těchto látek. Rozsáhlý výzkum na toto téma zpracovali například britští lékaři z Oxfordu a výsledky zveřejnilo BBC. 

Mýty o mléku

Mléko vytváří na sliznici trávicího traktu ochranný film (emulze tuku a vody), který se po velmi krátké době trávením rozkládá na základní živiny. V minulosti se využívalo této vlastnosti mléka při léčbě zánětlivých onemocnění trávicího traktu. Lékaři udělali studii s astmatiky a s lidmi, kteří se nechali infikovat viry, jež způsobují infekci dýchacích cest.

Část z nich pila kravské mléko a část nápoj, který se mu vizuálně a chuťově podobal, ale nešlo o mléko. Bez ohledu na to, co pili a z jaké skupiny byli, udávali výrazně častěji pocit zahlenění lidé, kteří věřili, že mléko má tento efekt. Doporučovat proto lidem, kteří trpí dýchacími potížemi, aby mléko vyloučili ze svého jídelníčku, je nesmyslné.

Děsivé množství kalorií?

Jeden litr plnotučného mléka obsahuje 2 670 kJ, což je energetická hodnota jednoho vydatného oběda. Otázka je, kdo dokáže vypít litr mléka denně. Bojíte-li se mléka coby kalorické bomby, zvolte jeho polotučnou variantu.

U něj to vypadá s tuky a tedy i energií už mnohem méně dramaticky. Jeden litr obsahuje 1 990 kJ; sklenice s náplní 200 ml tedy zhruba odpovídá energetické hodnotě poloviny jablka. A jeden litr nízkotučného mléka vykazuje jen 1 548 kJ. Mléko se také pyšní malým množstvím tuku a cholesterolu – plnotučné má pouhých 3,5 % tuku.

Lehké a stravitelné  

Stravování člověka se velmi liší od jiných savců. Je jediným druhem, jehož mládě vyžaduje velmi dlouhou péči. Díky evoluci vstřebává potřebné množství vápníku nejsnáze z kravského mléka, a to po celý život. Pokud má člověk problémy s trávením kravského mléka, jedná se o anomálii jedince, ne druhu.

TIP: Mléko vyrobené ze švábů: Výživnější a k nerozeznání od kravského

Pokud má někdo s trávením mléka problémy, je to proto, že má nedostatek enzymů, které štěpí mléčný cukr ve střevě. Tato laktózová intolerance se vyskytuje v průměru jen asi u 2–10 % populace Evropanů. Mléko je obecně velmi lehce a dobře stravitelná potravina. Proto se často zařazuje do různých dietních postupů.  

Další děsivou modifikací se stala samozápalná směs napalmu s peroxidem vodíku, rozstřikovaná z letadla. Nad terénem se sama vznítila a napadené oběti vnímaly shora padající oheň jako „napalmový déšť“. Vývoj však nadále pokračoval, dnes existuje řada dalších typů zápalné látky. S malou nadsázkou lze říci, že si každý útočník může vyrobit vlastní napalm podle taktické potřeby a charakteru válčiště.

Předchozí část: Odlesnit a spálit: Nasazení chemických zbraní ve Vietnamu (1)

Po skončení vietnamské války američtí experti zhodnotili, že bojová efektivita napalmu převýšila účinnost konvenční letecké munice o stejné váze asi třikrát, k tomu se přidával zničující psychologický efekt. 

Agent Orange 

Další zlověstnou chemickou bojovou látkou se na vietnamském bojišti stal Agent Orange (oranžová látka). Název nesouvisel s jejím vzhledem, ale pocházel z označení barelů s touto substancí oranžovým pruhem. Jednalo o průhlednou kapalinu, směs dvou herbicidních sloučenin (látek určených k ničení vegetace), kyseliny di- a trichlorfenoxyoctové. Zpočátku byl Agent Orange pouze jedním z více než tisícovky herbicidů testovaných v několika výzkumných základnách pod souhrnným názvem Duhový program. Každá látka v programu, která postoupila až do fáze vojskových zkoušek, získala poté kódové označení z barevné stupnice. 

Agent Orange se dostal mezi zhruba 15 podobných substancí nasazených na jihoasijském válčišti, vždy s barevným označením jako modrá, bílá, růžová, purpurová či zelená látka. Pro své vlastnosti se však právě oranžová látka stala základem amerického programu pro ničení vegetace nejenom ve Vietnamu, ale i v sousedním Laosu a Kambodži a byla nasazena ve více než dvou třetinách všech herbicidních postřiků. 

Umořit hladem

Myšlenka systematické destrukce všeho zeleného v oblasti bojiště vycházela ze dvou předpokladů. Měla zbavit vietnamské síly odporu rostlinného krytí v džungli a tím učinit celé jednotky i jejich zásobovací trasy viditelnými pro zásahy amerického letectva, zároveň měla zničit úrodu na rolnických rýžových polích. Ta tvořila hlavní zdroj obživy vojáků Vietkongu, kteří by její devastací přišli o potravinovou základnu, bez níž nemohli válčit.

Americký plán plošných postřiků se zdál zpočátku relativně humánní, neboť se předpokládalo, že substance působí pouze na rostlinné struktury a nepoškozuje savčí buňky. Herbicidní směs se navíc zhruba po týdnu samovolně rozkládala na zdánlivě neúčinné složky, takže se kalkulovalo s minimální kontaminací terénu.

Zákeřná přísada 

Výzkumníci však nedocenili, že součástí herbicidu je záludný buněčný jed dioxin. Nevyznačuje se vysokou akutní toxicitou, ale po kontaminaci povrchu těla proniká do nitra citlivých buněk, především zárodečných, jakými jsou ženská vajíčka a mužské spermie. Zde poškozením chromozomů vyvolává změny ve složení dědičné výbavy. Takto deformované pohlavní buňky vedou po splynutí k vývoji potomků s defektem, přičemž k tomu stačí postižení jen jednoho z rodičů. Typickými poruchami bývají nevyvinuté končetiny, rozštěpy patra, míchy, či páteře, nebo různé stupně poruchy mozku a také pozdější neplodnost.

Kromě pohlavních buněk proniká dioxin také do dalších citlivých buněk lidského těla, zejména bílých krvinek, kde způsobuje zhoubná leukemická bujení a jiná maligní onemocnění. V letech 1962–1971 zasáhlo letectvo USA postřikem směsí Agent Orange asi 20 % rozlohy jižního Vietnamu. Počet obyvatel vystavených toxické látce se odhaduje na čtyři miliony. Nelze přesně zjistit číslo poškozených, americká vládní místa odmítala vietnamské žaloby u mezinárodních institucí jako nadsazené s tím, že jisté procento deformovaných dětí se nachází i v běžné populaci a stejně tak je tomu u různých forem leukemie. 

Bumerang udeřil nazpět 

Pokud by se problém týkal pouze místních obyvatel, asi by americká administrativa vše ustála. Následné vyšetřování však ukázalo, že účinkům Agent Orange (a tím plíživému efektu dioxinu) byl nejvíce vystaven americký personál leteckých základen, který kontejnery s herbicidem připravoval k použití. Vysokou hladinu dioxinu zjistili později lékaři také u pilotů v kokpitech postřikujících letadel. Již první informace o předčasných úmrtích navrátilců z Vietnamu vzrušily americké veřejné mínění.

Většinou se jednalo o mladé muže v plné síle, kteří onemocněli různými formami leukemie. Američtí lékaři také upozornili na vyšší výskyt spontánních potratů u partnerek veteránů, stejně jako vrozené malformace jejich dětí. První pozorování si u novorozenců všimla srostlých či nadpočetných prstů, později byly popsány chybějící části končetin a další závažné následky. To spustilo masovou vlnu odporu Americké asociace veteránů, která podala řadu žalob na vládu Spojených států stejně jako na výrobce směsi Agent Orange. Žalované firmy nakonec navrhly mimosoudní vyrovnání, ale kompenzace se bývalým účastníkům války zdály vzhledem k závažnosti jejich poškození malé.

TIP: Démon udržený na řetězu: Použili nacisté během 2. světové války chemické zbraně?

Soudní bitvy se táhly dále, často však do ztracena. Frustrovaní vietnamští veteráni se připojili k protiválečným demonstracím po celých Spojených státech, vrcholícím před Bílým domem, kde s despektem odhazovali svá získaná vyznamenání. Na začátku amerického filmu Rambo I (První krev) hledá hlavní hrdina pět spolubojovníků z Vietnamu. Zjišťuje, že všichni již zemřeli, zřejmě v důsledku působení herbicidu, a to jej radikalizuje v odporu vůči autoritám. Jakkoliv je filmový příběh zjevně nadsazený, ukazuje, že látka Agent Orange zasáhla i do myslí běžných Američanů. 

Astronomové konečně potvrdili, že kolem dvojhvězdy Kepler-47 obíhají hned tři exoplanety. Tento pozoruhodný hvězdný systém se tak rázem stal ještě zajímavějším. Nový objev přináší další poznatky o fungování hvězdných systémů, které se podstatně liší od toho našeho.

Dvojhvězdu Kepler-47 v souhvězdí Labutě tvoří žlutý trpaslík velmi podobný Slunci Kepler-47A a červený trpaslík Kepler-47B. Hvězdy vznikly asi před 4-5 miliardami let a navzájem se oběhnou za 7,45 dne. Dvojhvězda je od nás vzdálená asi 3 400 světelných let. Astronomové v roce 2012 objevili v datech lovce exoplanet, teleskopu Kepler, dvě planety Kepler-47b a Kepler-47c, které obíhají kolem obou hvězd zároveň. V roce 2013 přišli na stopu třetí planety, tedy Kepler-47d. Její existenci ale bylo nutné potvrdit, a to zabralo hodně času.

Třetí Tatooine svět Kepler-47d

Teď už je ale jasno. Mezi planetami „b“ a „c“ kolem dvojhvězdy krouží třetí planeta „d“. Jeden oběh stihnou za 49, 187 a 303 dní. Všechny tři tyto světy obíhají kolem dvojhvězdy, jsou tedy cirkumbinární, tak jako slavná planeta Tatooine ze světa Hvězdných válek. Kepler-47 je ve skutečnosti jediným známým systémem, kde je více než jedna cirkumbinární planeta. 

TIP: Kepler-1647b: Největší známá planeta z těch, které obíhají kolem dvou hvězd

Všechny tři Tatooine světy systému Kepler-47 jsou malí plynní obři, menší než náš Saturn. Mají nízkou hustotu a plavaly by ve vodě, kdyby se na ně našla dost velká nádrž. Vnější z trojice planety, tedy „c“ a nejspíš i nově objevená planeta „d“ obíhají v obyvatelné zóně systému. Vzhledem k jejich plynné povaze jsou klasickým způsobem neobyvatelné. Prý si ale lze docela dobře představit, že by mohly mít hustou atmosféru z vodní páry.