Na noční obloze se objevil nový pozoruhodný fenomén. Společnost SpaceX Elona Muska vypustila prvních skupinu satelitů projektu Starlink. Staly se základem nové sítě pro internetovou komunikaci pro uživatele na celé Zemi. V roce 2015 letěly do vesmíru dva prototypy satelitů Starlink a teď to bylo poprvé naostro.

24. května 2019 vzlétla nosná raketa Falcon 9 a dopravila na oběžnou dráhu prvních 60 funkčních satelitů Starlink. SpaceX plánují vybudovat síť, kterou bude tvořit téměř 12 tisíc těchto malých satelitů s jediným solárním panelem a iontovým Hallovým motorem. Budou se pohybovat ve třech vrstvách, ve vzdálenosti 550, 1 150 a pak i 340 kilometrů od Země. Mělo by to zabrat celé desetiletí. Celkové náklady na postavení a vypuštění úctyhodného množství satelitů Starlink dosáhnou téměř 10 miliard dolarů (230 miliard Kč). V současné době se přitom na oběžných drahách kolem Země pohybuje jen asi 2 tisíce satelitů rozmanitých velikostí a tvarů.

Internet Starlink pro celý svět

Starlink by měl zajistit dostupné internetové připojení pro lidi na celé Zemi. Pro základní pokrytí bude podle SpaceX nutné zprovoznit síť 400 satelitů, pro střední pokrytí to bude asi 800 satelitů. Pokud se SpaceX povede vše podle jejich představ, tak by tato komunikační síť měla generovat zisk 30 až 50 miliard dolarů (asi 693 miliard až 1,2 bilionu Kč ročně).

TIP: SpaceX vynesli první satelit superpřesného systému GPS nové generace

První satelity konstelace Starlink se teď pohybují ve výšce asi 440 kilometrů nad Zemí. Podle SpaceX jsou v pořádku a vše probíhá podle plánu. Pro milovníky noční oblohy teď tyto satelity představují spektakulární show. Ze Země připomínají řetězec šedesáti hvězd, které je možné ve vhodných chvílích pozorovat pouhým okem. Až se dostanou na „pracovní“ oběžnou dráhu ve výšce 550 kilometrů, tak budou o něco méně jasné. 

I přes neúspěšnou premiéru BM-13-16 sovětské velení správně rozpoznalo možnosti nové zbraně a přes složité podmínky dané kritickým vývojem na frontách dostala výroba raketometů vysokou prioritu. Nasazení reaktivních střel však zaujalo i Němce – v srpnu všechny jejich jednotky na frontě obdržely rozkaz, aby okamžitě hlásily použití salvových raket a pokusily se je ukořistit. 

Předchozí část: Symfonie Stalinových varhan: Sovětské raketomety typu Kaťuša (1)

Vyhladit tři hektary

Sovětské továrny rychle zahájily hromadnou výrobu raketometů ve dvou typech – kromě již zmíněného BM-13-16 se jednalo o zařízení pro střelu M-8 ráže 82 mm se 48 vodicími rampami na korbě nákladního automobilu ZiS, zavedené pod označením BM-8-48. Od konce roku 1941 pak začalo formování nových oddílů „gardových minometů“, jak byly raketomety z důvodu utajení nazývány. Jejich výroba se potýkala s řadou problémů včetně nedostatku automobilových nosičů, takže část jednotek musela před palbou usadit odpalovací rampy do stabilního postavení.

Nejprve došlo ke zformování osmi gardových minometných pluků o třech praporech po třech bateriích. Každou takovou baterii tvořila čtyři odpalovací zařízení a čtyři automobily vezoucí další palebný průměr. Salva jedné baterie (s běžnou tříštivo-trhavou hlavicí) dokázala účinně umlčet organizovaný odpor na ploše asi tři hektary – snad jen s výjimkou mimořádně kvalitně opevněných a zakopaných útvarů, přečkávajících palbu v hlubokých dřevozemních krytech nebo v ojedinělých železobetonových stavbách.

Co nejvíc na frontu 

Do konce roku 1942 se již podařilo postavit 216 praporů gardových minometů, ale především došlo k získání cenných zkušeností z jejich bojového nasazení. Proto se raketometů začalo používat hlavně k hromadným palebným přepadům vojsk soustředěných na rozlehlejší ploše nebo k podpoře průlomových útočných operací. V té době se také zrodilo pojmenování „kaťuše“, jež se stalo synonymem pro sovětské raketomety vůbec. Do stejného období pak lze zařadit i vznik přezdívky této zbraně na německé straně.

Po prvních hromadných palebných přepadech raketami jim vojáci, ochromení množstvím výbuchů a charakteristickým kvílivým zvukem doprovázejícím odpálení a let střel, začali říkat Stalinovy varhany (Stalinorgel). Němci nejen že nasadili do bojů vlastní raketomety typu Nebelwerfer, ale když se jim podařilo ukořistit několik nepoškozených vozidel BM-8-24, neváhali je zavést do výzbroje pod označením 8 cm Raketen-Vielfachwerfer. Dokonce začali vyrábět kopie sovětských 82mm raket, které používali i ve vlastních vrhačích. 

Kaťuše druhé strany

V Německu probíhal výzkum reaktivních střel již od 20. let, ale až po nástupu nacistů se raketová technika začala těšit rozsáhlé oficiální podpoře. Jednalo se hlavně o dělostřelecké rakety a teprve v předvečer války došlo i na další druhy raketové techniky. Němci ukončili vývoj prvních salvových raketometů dříve než Rusové, ale v ofenzivním pohyblivém pojetí boje nenašli pro nepříliš přesnou zbraň rozsáhlejší využití a zpočátku s nimi počítali pouze pro zadýmování bojiště před útokem.

Dokončení: Symfonie Stalinových varhan: Sovětské raketomety typu Kaťuša (3)

Teprve po zkušenostech se sovětskými kaťušemi Němci význam dělostřeleckých raketometů přehodnotili. Proto putovaly „vrhače“, jak se ve Wehrmachtu raketomety nazývaly, na frontu již na podzim 1941 a od roku 1942 se masivně používaly na všech bojištích. Wehrmacht a Waffen-SS nejprve zavedly šestihlavňový 15cm Nebelwerfer 41 s dostřelem 6 000 m na lafetě protitankového kanonu M 35/36. Později jej doplnily vrhače ráží 210, 280 a 300 mm. Koncem války se nebelwerfery vyráběly i v Brně.

Ve Spojených státech zuří na řadě míst epidemie spalniček. Představitelé amerického národního Centra pro kontrolu a prevenci nemocí CDC v této souvislosti oznámili již osmi lidem, že by se měli dobrovolně zřeknout svých plánů na cestování letadlem. Pokud by tak neučinili, úřady by byly nuceny uplatnit jinak vzácně využívaný zákaz vstupu na palubu letadel.

Centrum CDC může zařadit kohokoliv na seznam osob „US’ Do Not Board list“, který určuje, kdo nesmí do letadla ze zdravotních důvodů. Tuto pravomoc ale používají velmi zřídka, protože Američané nelibě nesou, když je úřady jakkoliv omezují v jejich životě. V případě spalniček ale prý udělají výjimku. 

TIP: Spalničkový skluz: V letech 2010-2017 nebylo očkováno 169 milionů dětí

Odborníci totiž zjistili, že v současné záplavě infekcí spalniček a v jejich šíření hraje právě letecká doprava velmi významnou roli. CDC nicméně spoléhá na to, že již samotná hrozba zákazu vstupu lidí nakažených spalničkami či podezřelých z přenášení této infekce bude mít dostatečně odstrašující efekt. V letošním roce už ve Spojených státech zaznamenali 880 případů této nemoci, která již přitom byla v USA považovaná za prakticky vymýcenou. A to ještě není pololetí. Za celý minulý rok (2018) přitom bylo v USA odhaleno 667 případů spalniček.

Krymská válka z let 1853–1856, v níž se střetla koalice Británie, Francie, Itálie a Turecka s rozpínavým Ruským impériem, se stala prvním moderním válečným konfliktem – a to s důrazem na technickou převahu, logistiku a zásobování domácího publika čerstvými zprávami z fronty. 

Na britské straně byl ovšem vstup do války katastrofální: Vojáci umírali na infekci ze zranění, jimž se dalo předejít. Mizerná strava a nulová hygiena usnadňovaly šíření smrtelných nemocí. Situace vedla k pádu vlády, ale zároveň povzbudila řadu dobrovolníků, aby se vydali na Krym pomáhat. Vedle slavné zakladatelky moderního ošetřovatelství Florence Nightingaleové vyvolala velkou pozornost i mise Mary Seacoleové.

Marmeládou ke zdraví

Mary byla míšenkou z Jamajky a po smrti svého manžela v roce 1844 přeměnila jejich tamní sídlo na hotel a ošetřovnu, jež pomohly zastavit řádící epidemii cholery. Svoje zdravotnické zařízení financovala výrobou marmelády, kterou vyvážela do Británie. Když v novinách četla o hrůzách války, odjela do Londýna nabídnout pomoc. Ministr Sidney Herbert ji ovšem odmítl, mimo jiné pro její tmavou pleť.

Mary se však nevzdala a přesvědčila londýnského majitele krámku se smíšeným zbožím Thomase Daye, aby se společně vydali pomáhat na Krym. Na předměstí Sevastopolu pak zřídila tzv. Britský hotel – shluk provizorních bud s kantýnou, kuchyní, stájí, čtyřmi ubytovnami a hokynářstvím, nad nímž vlál Union Jack.

Rus, či Brit, je to jedno

Britský hotel, ležící vedle armádního velitelství, se stal oázou klidu pro vojáky i důstojníky. Mary tam vařila klasickou britskou kuchyni, rozlévala čaj, pivo a brandy, vyráběla klobásy – a její podnik záhy vyhledávali i francouzští a italští spojenci. Především se však nadšená dobrovolnice proslavila lékařskými zákroky, neboť neváhala chodit s bílou páskou na ruce po bojištích a pečovat o zraněné, ovazovat jim rány a dávat jim napít brandy, kterou nosila vždy při sobě. Po pádu Sevastopolu na jaře 1855 vstoupila do města jako první civilista – s cílem ošetřit raněné Rusy.

TIP: Aristokratka s čepcem: Florence Nightingaleová byla průkopnicí ošetřovatelství

Když zavládl mír, ocitla se Mary na pokraji bankrotu. Armáda jí za její služby odmítla zaplatit a vojáci s sebou nemívali na bojišti hotovost. Její bídy si však povšiml deník The Times a vyhlásil pro ni dobročinnou sbírku. Časopis Punch pak uspořádal na Maryinu počest čtyřdenní slavnost, jíž se zúčastnilo na osmdesát tisíc lidí. Její memoáry o krymské válce se staly bestsellerem a z utržených peněz v Londýně organizovala večírky pro veterány, kteří jí až do její smrti v roce 1881 říkali „naše matka Mary“. 

Globální řetězec McDonald’s je mnohými vnímán jako symbol nezdravého stravování. Faktem ale je, že tento fastfoodový gigant je také štědrým podporovatelem nejrůznějších charitativních a jinak bohulibých projektů. Prostřednictvím svého nadačního fondu například shromažďuje prostředky na stavbu domů pro rodiny dlouhodobě nemocných dětí.

Dalším z prospěšných a relativně nových projektů společnosti je iniciativa směřující záchraně včel. Na několika místech ve Švédsku nechala společnost na střechy svých provozoven nainstalovat včelí úly a okolí osázet květinami, které mají včely přilákat.

TIP: Nebezpečná večeře: Nevydařené přepadení fastfoodové restaurace

Novinkou je pak spolupráce s norskou kreativní agenturou NORD DDB, která pro McDonald’s vytvořila miniaturní kopii celé provozovny. Ta ovšem neslouží lidem, nýbrž včelám. McHive (McÚl, McVčelín) zvenčí vypadá jako skutečná restaurace McDonald’s, uvnitř se ovšem nenachází stoly a fritézy, ale včelí plástve.

Austrálie je domovem mnoha neuvěřitelných tvorů, se kterými se nesetkáte nikde jinde na světě. Rovněž mravenci rodu Myrmecia patří mezi obávané obyvatele tohoto kontinentu a ročně znepříjemní život mnoha lidem především na jihu Austrálie.

Skokani a obři

Většina původních druhů bodavých mravenců patří do rodu Myrmecia, který se vyskytuje pouze na území Tasmánie, jižní a jihovýchodní Austrálie a jen jeden druh (Myrmecia apicalis) obývá Novou Kaledonii. Do současné doby je známo asi 90 druhů mravenců rodu Myrmecia a všichni disponují velmi účinnými žihadly.

Celý rod se rozděluje na dvě skupiny. V jedné z nich jsou menší druhy, kterým se říká Jumper Ants, tedy „skákající mravenci“. Ti dorůstají velikosti jen asi 10 až 15 mm a jsou charakterističtí trhavými pohyby a častými až pět centimetrů dlouhými skoky. Při jejich pozorování se musíte mít neustále na pozoru, aby vás některý nepřekvapil nečekaným skokem na obnaženou část těla. Druhou skupinou jsou tzv. Bull Dog Ants, tedy „buldočí mravenci“. Dorůstající velikosti 15–40 mm a patří tak mezi největší mravence vůbec.

Lovci ze zálohy

Dospělí mravenci se živí především nektarem a medovicí. Oproti tomu mravenčí larvy jsou dravé a konzumují především drobný hmyz, který jim nosí dělnice. Ty svou kořist nejdříve uchopí mohutnými kusadly, poté se prohnou a dají oběti smrtící žihadlo. Jsou to nesmírně agresivní mravenci, kteří se pohybují velmi hbitě a často na vyhlédnutou kořist nepozorovaně vyskočí z vegetace, nebo z jiného úkrytu.

Když si představíme, že by tito mravenci dorůstali velikosti kolem jednoho metru, určitě by patřili k jedněm z nejobávanějších tvorů naší planety.

Žihadla proti rakovině

Mravenčí žihadla jsou v prvé řadě velmi bolestivá a navíc bodnutí nezřídka provází anafylaktický šok, podobně jako při bodnutí včelou nebo vosou. Po mravenčím žihadle také zůstane silný otok, který může trvat i několik dní.
V žihadle obsažený jed má poměrně komplikované složení a zajímavostí je, že může ničit rakovinné buňky. Imunotoxin, který je obsažen v jedu těchto mravenců je 4× silnější než imunotoxin ve včelím jedu.

TIP: Nejbojovnější ze všech tvorů: Mravenci na válečné stezce

Tým australských vědců se jej snaží používat při léčbě rakoviny aplikací přímo do postižených míst. V budoucnu by se tak mravenčí jed mohl stát novým způsobem „chemoterapie“ v boji s tímto závažným onemocněním.

Planetární systémy netvoří jen hvězdy a planety. Jejich součástí jsou i měsíce, asteroidy, a v neposlední řadě i komety. Objevení takových objektů v okolních planetárních systémech není vůbec jednoduché. Vyžaduje to pečlivé a náročné analýzy ohromného množství dat, na kterých dnes pracují jak profesionální astronomové, tak i dobrovolníci v projektech občanské vědy.

A jejich úsilí se vyplácí. Grant Kennedy z britské University of Warwick a jeho spolupracovníci si teď připsali na konto hned tři nové exokomety v systému Beta Pictoris. To je soustava kolem velmi mladé a jasné hvězdy, která je shodou okolností vzdálená pouhých 63,4 světelných let.

Lovec komet TESS

Podle Kennedyho má tento objev velký význam pro výzkum exokomet i planetárních systémů jako takových. Právě v soustavě Beta Pictoris jsme objevili exokomety už dávno, nebylo to ale úplně jisté. Kennedyho tým použil ke svému výzkumu jiná data, konkrétně pozorování nového amerického lovce exoplanet, vesmírného teleskopu TESS.

TIP: Hubble vystopoval exokomety na kolizním kurzu s mladou hvězdou

Badatelé upozorňují, že vlastně v soustavě Beta Pictoris nepozorujeme samotná kometární jádra, ale jejich dlouhé ohony. Z dat teleskopu TESS není možné vyčíst velikost objevených komet. TESS pozoruje tranzity, tedy zákryty hvězdy v dotyčném planetárním systému planetou nebo třeba právě kometou, která nám na nějaký čas zacloní výhled na hvězdu. A podoba tranzitu u komet velmi závisí na hustotě materiálu v jejich ohonu. Čím je ohon hustší, tím více zakryje záři hvězdy, což kometu z našeho pohledu zdánlivě zvětšuje. 

Římští velkostatkáři si pronajímali nebo rovnou skupovali půdu, kterou stát získával ve válkách. Při obdělávání rozsáhlých pozemků potřebovali levnou pracovní sílu. Svobodní rolníci by přišli draho, a tak se zvyšovala poptávka po otrocích.

Řím při svých „obranných válkách“, jak je nazýval Cicero, získával desetitisíce otroků. Po dobytí západořeckého Epiru v roce 168 př. n. l. prodal Lucius Aemilius Paullus do otroctví 150 000 osob a Julius Caesar později ve výpravě proti galským Venetům sídlícím v Bretani dokonce celý národ. Ale tržiště s otroky byla zásobena i středomořskými piráti, kteří prodávali cestující zajatých lodí nebo unášeli lidi žijící při pobřeží. Také barbarští králové často odprodávali obchodníkům s otroky své zajatce, nebo i nepohodlné členy vlastního příbuzenstva. 

V posledních letech římské republiky v 2. a 1. století př. n. l. vlastnil otroka snad každý včetně chudších domácností. Byli využíváni na práce na farmách, v dolech nebo mlýnech, ale vzdělanější z nich, pokud měli štěstí, mohli pracovat jako účetní, učitelé, ba i lékaři. Řím se otroky, kteří prý tvořili až polovinu jeho obyvatelstva, jen hemžil.mě nachází, a začít se organizovat. 

Věci či zachránci státu?

Římský politik a spisovatel Terrentius Varro (116–27 př. n. l.) hovořil o otrocích jako o mluvících nástrojích a umístil je mezi nástroje polomluvící (zvířata) a němé (zemědělské náčiní). Otrok byl považován za bezprávného člověka a před úřady vnímán jako věc, se kterou svobodný člověk může zacházet, jak se mu zlíbí. Mohl být vystaven tělesnému trestu či sexuálnímu zneužívání, být mučen nebo popraven, v lepších případech prodán do gladiátorské školy či nevěstince. 

Otrok se nemohl podílet na politickém životě, nesměl sloužit ve vojsku, uzavírat kupní smlouvy, svědčit u soudu, či uzavřít manželství. Pokud chtěl otrok žít partnerským životem, nezbývalo mu než žít se svou družkou „jen tak na hromádce“. Dítě, které se jim narodilo, bylo také otrokem. Ovšem otroci narození v pánově domě se těšili zvláštní přízni. Zatímco koupených otroků se páni obávali, otrokům narozeným v domě důvěřovali. 

V době občanských nepokojů cena otroků stoupala, jejich pomoc si mohl vyžádat sám stát nebo nějaký vojevůdce. Například Sulla propustil deset tisíc otroků od osob postavených mimo zákon a vytvořil si z nich tělesnou stráž. A během občanské války si Pompeius Magnus postavil ze svých otroků osm set vojáků.

Blýskání na lepší časy

Postavení otroků se začalo zlepšovat teprve v císařské době. Jak se postupně obsazovaná území proměňovala ve stabilní římské provincie, klesal přísun nových otroků. Zajatců ubývalo a okolnosti vyžadovaly mírnější zacházení s lidským materiálem. Ke zlepšení postavení otroků nepochybně přispěly i různé náboženské a filosofické směry. Stoický filosof a politik Lucius Annaues Seneca napsal: „Jsou to otroci? Ne, lidé! Otroci? Ne, naši spolubydlící! Otroci? Ne, přátelé níže postavení!“

Senekův současník Gaius Petronius, zvaný „arbiter elegantiarum“ (rozhodčí a poradce ve věcech vkusu), svého času přítel císaře Nerona, k tomu dodal: „Také otroci jsou lidé, byli odkojeni stejným mateřským mlékem jako my, i když jim zlý osud přichystal horší postavení.“ 

K ulehčení otrockého života přispělo i římské zákonodárství. Lex Petronia, zákon vydaný v prvním století našeho letopočtu, zakazoval předhazovat otroky v amfiteátru šelmám. Císař Claudius (vládl 41–54) vydal edikt, ve kterém udělil svobodu nemocným nebo práce neschopným otrokům, o něž jejich pán ztratil zájem. Za císaře Domitiana (vládl 69–96) byla zakázána kastrace otroků a císař Hadrián (vládl 117–138) zakázal otrokářům prodávat své otrokyně do nevěstinců a otroky do gladiátorských škol. Každý trest musel být schválen vysokým císařským úředníkem a císař Antonius Pius (vládl 138–161) posuzoval popravy otroků jako vraždu. 

Naděje na propuštění

Otrok se mohl zbavit svého jha pouze dvěma způsoby. Smrtí, nebo pánovým propuštěním. K propuštění docházelo buď z rozhodnutí pána za dobré služby, anebo se mohl vyplatit za cenu, za kterou byl pořízen. Podle Cicerona se mohl šetřivý otrok vykoupit za sedm let. Otrok pak přecházel do stavu propuštěnce.

TIP: Rozvod po anticku: Jak se rozváděli staří Římané?

Skutečně svobodnými občany se však mohly stát až jeho děti, protože propuštěnec byl po celý život poután k bývalému pánovi určitými povinnostmi. Bylo nepřípustné, aby se s ním soudil nebo šel do sporu. Pokud se jeho bývalý pán ženil, musel mu přinést dar. Propuštěnci, zvláště řeckého původu, byli velmi bohatí a často pracovali ve službách císařské administrativy. Takovýto propuštěnec měl povinnost finančně vypomoci svému bývalému pánu, když ho postihla finanční nouze. 

Italští tvůrci robotů předvedli světu svého nejnovějšího čtyřnohého robota. Jejich robot HyQReal na letišti v Janově utáhl letoun o hmotnosti 3,3 tuny na vzdálenost více než 10 metrů. Na podobných čtyřnohých hydraulických robotech přitom Italové pracují už od roku 2007.

Jejich nejnovější model HyQReal má vlastní zdroj energie, bezdrátovou komunikaci a oproti starším typům je také spolehlivější a lépe hospodaří s energií. Na palubě má dva počítače, jeden na ovládání vizuálního systému, a druhý na řízení celého robota. „Kůže“ robota je z kevlaru, skelných vláken a plastu, zatímco jeho nohy jsou vybaveny gumovými chodidly, aby robot lépe přilnul k povrchu.

TIP: Boston Dynamics oslavili brzké zahájení prodeje robotickým spřežením

Robot HyQReal je velký zhruba jako kancelářský stůl a váží zhruba 130 kilogramů. Robotický silák tedy utáhne zhruba 25-krát tolik, co sám váží. Je postavený tak, že je velmi odolný proti vodě i prachu. Vše nasvědčuje tomu, že tenhle robot dokáže odolat i rozbouřeným živlům. Elektrický pohon robota HyQReal zajištuje baterie, která by měla vydržet až dvě hodiny provozu. Vývoj robota ale prý ještě není ani zdaleka u konce.

„Permafrost“ označuje věčně, nebo alespoň dlouhodobě zmrzlou půdu. Takto zmrzlá půda se vyskytuje zejména v polárních oblastech, typicky na mnoha místech Aljašky, Grónska nebo Sibiře. Tloušťka vrstvy dlouhodobě zmrzlého permafrostu přitom bývá od jednoho metru až po jeden kilometr.

Postupující globální oteplování planety a změny klimatu ale zasahují i permafrost. Teploty v zemi stoupají a permafrost roztává. Odborníci tání permafrostu úzkostlivě sledují, protože ve věčně zmrzlé půdě je uložena spousta oxidu uhličitého a metanu. Tyto skleníkové plyny se kvůli tání permafrostu uvolňují do atmosféry a přispívají tím k účinkům skleníkového efektu.

TIP: Sibiřská města v ohrožení: Roztává pod nimi permafrost a budovám hrozí zřícení

Samotné tání permafrostu je teď místy již tak intenzivní, že podle badatelů vážně ohrožuje jejich práci. Podle nejnovějších zpráv se vědecké vybavení, používané ke sledování situace v Arktidě, najednou ocitá uprostřed celých řek bahna, které vědcům jejich přístroje ničí. V Arktidě se také kvůli tání permafrostu na mnoha místech propadá zem a komunikace ta doslova mizí před očima. Ani to vědeckému výzkumu pochopitelně příliš nepomáhá.