Pokud k vodopádům Havasu člověk přichází od rovněž velmi scénických vodopádů Navajo, uslyší zvuk burácející vody určitě půl kilometru před cílem. Na místě se pak příchozímu otevře pohled na přírodní bazének, do níž z výšky 37 metrů padá vodní proud. Nádrž má díky vysokému obsahu minerálů nádhernou azurovou barvu. Obsah minerálních látek, které se na hraně vodopádu neustále usazují, je rovněž příčinou neustálých změn, které mění charakter vodopádu.

TIP: Přísně tajné svatyně: Velký a ohrožený Grand Canyon

Dříve se vodní chvost často rozdělil na dva proudy, ale na začátku 90. let 20. století postihly region rozsáhlé záplavy a hrana vodopádu byla poničena. Obdobně postihly záplavy i soustavu navazujících přírodních bazénků. Z toho důvodu nechala správa parku vybudovat malou přehradu, která má v budoucnosti přírodním pohromám zabránit. Stálý tok umožní zachování i obnovu místa, které stále vypadá jako zhmotněná fantazie.

Občas se stává, že se satelit na nízké oběžné dráze střetne s bublinou vzduchu, která na něj zafunguje jako protivítr na plachetnici. Po takové srážce může satelit zpomalit nebo i poklesnout na nižší oběžnou dráhu, což může mít fatální následky. Doposud přitom nebylo jasné, kde se tam takové bubliny vzduchu berou.

Experiment se suborbitální raketou

Odpověď teď se svými kolegy nabízí fyzik Marc Lessard z americké University of New Hampshire. Na základě výsledků zajímavého výzkumu se suborbitální raketou tvrdí, že za problematické bubliny vzduchu ve velkých výškách na zemským povrchem jsou zodpovědné specifické polární záře, kterým se říká PMAF, podle anglického „poleward-moving auroral forms“.

TIP: Překvapivé vysvětlení: Proč se liší polární záře na severní a na jižní polokouli

Zmíněná suborbitální raketa byla součástí projektu RENU2 (Rocket Experiment for Neutral Upwelling 2) a na svůj krátký výzkumný let vyrazila v prosinci 2015 z odpalovací rampy v Norsku. Experiment RENU2 se zaměřil právě na pozorování polárních září PMAF, které jsou slabší a méně energetické než slavné polární záře na ikonických snímcích z polárních krajin. Tyto specifické polární záře se také objevují mnohem výše, až ve vzdálenosti 400 kilometrů od zemského povrchu. Energie těchto polárních září přitom zřejmě zásadně přispívá ke tvorbě bublin vzduchu, které se objevují na nízkých oběžných drahách. 

Ptakopysk je sice savec, jak ale jistě každý uzná, jde o velmi zvláštního tvora. Na zadních končetinách má dlouhé ostruhy, do kterých ústí jedové žlázy. Navíc snáší vejce, což slušní savci prostě nedělají.

Paleontologové nedávno ve fosilních vrstvách v Kolumbii objevili malého druhohorního korýše, který by mohl být takovým ptakopyskem mezi kraby. Podivuhodný krab dostal jméno Callichimaera perplexa, což znamená „zmatená krásná chiméra“. Tvor podle vědců žil v křídovém moři, asi před 95 miliony let.

Kraby si obvykle představujeme jako masivní korýše s širokým krunýřem, silnými klepety, malýma očkama na stopkách a malým ocasem, který mají stočený pod tělo. Kalichiméra ale do takové představy vůbec nezapadá.

TIP: Nevelký, ale děsivý: Druhohorní korýš Dollocaris udivuje obrovskýma očima

Krab „ptakopysk“ má velké složené oči, které nejsou na stopkách, skromná klepeta a natažený ocas, takže má až do dospělosti dlouhé tělo. Zároveň je to první známý korýš, který má veslovité končetiny, nalezený v období po největším masovém vymírání všech dob, na přelomu permu a triasu. Do jisté míry tak připomíná zmenšenou verzi mořských škorpionů, kteří Zemi obývali před 250 miliony lety. Podle Javiera Luque jde o vzrušující objev, který do značné míry mění naše představy o evoluci a vývoji krabů.

Většina majitelů psů nejspíš potvrdí, že jejich chlupatí mazlíčkové nejsou zrovna výkvětem dokonalé hygieny. Alespoň tedy podle lidských měřítek. Jak ale ukazuje malá evropská studie, nejsou to psi, kdo by měl péči o osobní očistu zlepšit...

Džungle na tváři

Badatelé nedávno analyzovali vzorky od 18 vousatých mužů ve věku 18 až 76 let a porovnali je se vzorky odebranými u celkem 30 psů různých ras. Ukázalo se, že jsou to překvapivě mužské plnovousy, kde žije více bakterií, vyvolávajících potenciálně nebezpečné infekce.

Vysoký počet mikrobů badatelé odhalili ve vousech a slinách všech 18 mužů, zatímco u psů to bylo jen u 23 testovaných jedinců. Sedm mužů a čtyři psi byli pozitivně testováni na lidské patogenní mikroby – enterokoky, běžně se vyskytující v lidské střevní mikroflóře a zlatého stafylokoka, bakterii způsobující různé infekce v rozsahu od mírných zánětů kůže a měkkých tkání až po život ohrožující sepse.

TIP: Experiment hledá odpověď na citlivou otázku: Jsou ženy čistotnější než muži?

Ironií je, že původním účelem výzkumu bylo zjistit, zda je kvůli riziku bakteriální nákazy pro lidi bezpečné používat přístroj pro magnetickou rezonanci poté, co na něm byl vyšetřen pes. Zařízení pro vyšetření magnetickou rezonancí jsou totiž pro většinu veterinárních klinik příliš drahá. V případě potřeby se tak stává, že nemocní psi jsou vyšetřeni na přístrojích v běžných nemocnicích. Nyní se zdá, že pokud existuje riziko onemocnění, ohrožení jsou spíše psi než lidé...

Naše planeta čelí po miliardy let přilétajícím asteroidům. Kosmické balvany všech možných velikostí prolétají pozemskou atmosférou, dopadají na Zemi a zanechávají tu zdaleka viditelné stopy. Teď ale poprvé v historii můžeme asteroidům jejich „zájem“ o Zemi oplatit.

Lidstvo nedávno zanechalo svůj „otisk“ na asteroidu Ryugu. Japonská meziplanetární sonda Hajabusa 2 vypálila do tohoto asteroidu velkou rychlostí měděný projektil, aby tam vyhloubil kráter. A to je jenom začátek. V nadcházejících letech by mělo dojít k mnohem většímu zásahu asteroidu, který je plánován v rámci mezinárodní mise se dvěma sondami AIDA (Asteroid Impact & Deflection Assessment).

Bombardování asteroidů

Dva a půl kilogramu vážící projektil sondy Hajabusa 2 zasáhl asteroid Ryugu rychlostí kolem 2 kilometrů za sekundu. Zatím není jasné, jak střet dopadl. Sonda by měla pořídit snímek kráteru během dnešního dne. Podle simulací by měl projektil za daných okolností vytvořit kráter o průměru asi dva metry. Jak ale vědci přiznávají, modelovat něco na povrchu asteroidu s velmi nízkou gravitací, není úplně snadné.

TIP: Japonská sonda Hajabusa 2 poslala zatím nejdetailnější snímky asteroidu Ryugu

Experimenty jako je vypálení projektilu do asteroidu Ryugu anebo mise AIDA, během které by měla americká sonda DART (Double Asteroid Redirect Test) zasáhnout malý asteroid „Didymoon“, obíhající kolem asteroidu Didymos, by měly prověřit naše znalosti o asteroidech. A také nám napoví, jak bychom měli postupovat v případě, že se nějaký velký asteroid vydá naším směrem a bude hrozit jeho srážka se Zemí.

Washington je na dobré cestě k tomu, aby se stal prvním státem USA, kde bude povoleno pohřbení „přírodní organickou redukcí“, čili zkompostováním. Příslušný zákon „Concerning human remains“ již prošel legislativním procesem a teď již jen zbývá, aby ho podepsal demokratický guvernér Jay Inslee. Pokud guvernér zákon podepíše, měl by začít platit od 1. května 2020.

Zmíněný zákon dává lidem právo, aby své tělo nechali zpracovat takovým způsobem, že se během několika týdnů změní v kompost. Podle podporovatelů zákona je to možnost, jak se svým tělem naložit vstřícně k přírodě a bezpečně. 

TIP: Moderní urny umožní pozůstalým vypěstovat si z popela zemřelých stromy

V USA připravuje pohřby kompostováním společnost Recompose. Tělo při takovém pohřbu bude uloženo v rotující nádobě s kontrolovanou teplotou a se speciální atmosférou, společně s kusy dřeva a slámou. Výsledkem procesu kompostování jedné osoby má být asi tři čtvrtě metru krychlového zeminy, do které si pozůstalí mohou zasadit stromy či rostliny, pokud si to přejí. 

Podle zástupců společnosti Recompose jsou standardní pohřby neekologické – pohřbívání do země je podle nich plýtváním cenným půdním fondem a při zpopelnění jsou zase do ovzduší emitovány prachové částice a oxid uhličitý.

Lípa není národním stromem jen v České republice. Stejnou roli má například v Lotyšsku a ve zvláštní úctě ji mají téměř všechny slovanské národy. Tento fakt má hluboké kořeny, protože naši dávní předkové věkovité a mohutné listnáče uctívali jako božstvo.

Proti mouchám i démonům

Později se objevil zvyk vysadit vhodnou dřevinu v blízkosti svého obydlí. Zatímco ale například ořech plnil vysloveně praktickou funkci (odpuzuje hmyz, a proto se dává zejména do blízkosti hnojišť a kompostů), lípa byla považována za kouzelnou. Věřilo se, že dokáže zbavit černých myšlenek a zahnat zlé duchy, a časté bylo zdobit její větve obrázky Panny Marie či jiných svatých. 

Lípa se vysazovala při svatbách, protože správný muž má „postavit dům, zasadit strom a zplodit syna“. Svou roli měla i v lidovém léčitelství. Listy spařené vodou a smíchané s vínem se při svalových křečích přikládaly na končetiny a pomáhaly léčit popáleniny. Odvar z květu zase prospíval při nachlazení a dráždivém kašli. Kůra chránila před otravou a lýko mohlo spoutat i démony. 

Střevíce z lýčí

Slavné střevíce, které na paměť budoucím nechal vystavit bájný Přemysl Oráč, byly právě z lipového lýka. Kosmova kronika k tomu dodává: „Potom, oděn v knížecí roucho a obut v královskou obuv, vsedne oráč na bujného oře, avšak nezapomínaje na svůj stav, vezme s sebou své střevíce, zcela z lýčí ušité, aby je dal schovati pro budoucnost; a chovají se na Vyšehradě v knížecí komoře až podnes a na věčné časy.“ V tomto kontextu stojí za to připomenout, že z otky budoucího knížete nevyrostla lípa, ale líska. 

Český badatel Čeněk Zíbrt uvádí, že ještě v 17. století poslal jakýsi mnich do Říma stížnost, že Jihoslované mají ve veliké úctě „strom nazvaný lípa (Chiamato Lippa) v krajině pusté, kde každou neděli deváté luny se schází mnoho lidí, Turkův i křesťanův se žertvami, se svícemi a podobnými věcmi. Duchovní sousední slouží tu mši za dary, které vybírá. Lid vzývá lípu, kloní se jí jako svátosti. Vypravují si, že lípa tvoří divy, vyslyší ty, kdož oběti přinesou, uzdravuje nemocné“. 

TIP: Tajemství kruhů a čar: Co symbolizují svastika, kříž nebo třeba pentagram?

Vyslovený akcent na „slovanskost“ této dřeviny však kladou až básníci, jako je Slovák Ján Kollár (1793–1852) či Polák Ignacy Krasicki (1735–1801). „Oficiálně“ se strom stal symbolem až roku 1848, kdy na Všeslovanském sjezdu v Praze vybrali porobené národy lípu jako protipól velkoněmeckého dubu.

Dne 18. prosince 1972 zahájilo americké letectvo svou poslední bombardovací ofenzivu vietnamské války. Jeho hlavní údernou část tvořily obří osmimotorové Boeingy B-52 Stratofortress. Američanům se podařilo shromáždit k akci impozantní sílu – na letišti U-Tapao v Th ajsku měli 54 Boeingů B-52 a na Andersonově letišti na Guamu dokonce 153 bombardérů. Obloha nad Hanojí byla ale hájena nejen obsluhami protiletadlových kompletů S-75, ale i severovietnamskými piloty nadzvukových MiGů-21.

Image

Čtěte také

Střípky z bojů nad Vietnamem: Kuriózní letecké operace (1)

Příliš velká cena

K první akci operace Linebacker II odstartovalo ze svých základen v noci z 18. na 19. prosince 1972 celkem 129 stratofortressů. Severovietnamská protivzdušná obrana byla ale připravená – jejich rakety sestřelily tři B-52, následující dva pak utržily poškození. O další sestřely se pokusili i piloti migů, úspěšní však nebyli. Při náletu z 19. na 20. prosince Američané ztráty neutrpěli, opravdovou krvavou lázní si však prošli hned příští noc.

Palba protiletadlových raket poslala k zemi šest těžkých bombardérů! Perná byla pro ně i čtvrtá noc operace, kdy šly k zemi další dva stratofortressy. Hanoj se sice měnila v trosky, ale s tak těžkými ztrátami americké velení nepočítalo. Při náletu 117 B-52 v noci z 26. na 27. prosince jeden tento stroj opět sestřelila raketa ze země.

Vstříc bombardérům

Do akce ale vzlétlo znovu též několik migů a jeden z nich pilotoval i příslušník 921. pluku Pham Thuan. Ten po boji tvrdil, že ve vzdálenosti zhruba 1 000 m odpálil dvě rakety, které prý B-52 zasáhly. Američané to však nepotvrdili. Velmi rušno bylo na obloze i v noci z 28. na 29. prosince 1972. Na předsunutých základnách 921. pluku vyhlásili poplach už ve 20.30 a piloti dostali informaci, že se blíží B-52 se silným stíhacím doprovodem.

Odstartoval i Xuan Thieu, jenž měl za úkol probít se k B-52, přičemž další dva piloti migů ho měli chránit před phantomy. A právě dva stroje F-4 brzy prolétly v protisměru přímo nad ním, jejich radaroví operátoři jej však nezachytili. Podle pokynů pozemních návodčích nabral Xuan Thieu kurs ke zhruba 65 km vzdálené formaci stratofortressů. Po 12 minutách letu se už nacházel ve výšce 8 000 m a přiblížil se na 15 km k cíli. Po 10 km odhodil přídavné nádrže, vzápětí byl ale varován, že ve vzdálenosti 10 km za ním letí doprovodné phantomy.

Střetnutí se superpevností

Varování přišlo právě včas a on jen tak tak pravotočivou zatáčkou unikl vypáleným raketám. Stejným manévrem se vyhnul další salvě a pak ještě jiným čtyřem řízeným střelám. Nepřátelský bombardér v noční temnotě zpozoroval na vzdálenost 1 500 m a po dalším přiblížení na něj odpálil své tepelně naváděné rakety K-13. Nejméně jedna prý cíl zasáhla, B-52 ale stále nepadal. Zakřičel tedy do vysílačky: ,,Nechte mě jej dostat!“ Podle všeho se pokusil stratofortress zničit kanonem, co se ale dělo dál, je dodnes zahaleno rouškou tajemství.

Podle oficiální severovietnamské verze střílel až do posledního okamžiku a pak B-52 taranoval. Realita však byla patrně jiná. Američané tu noc žádný stratofortress neztratili a na své základny se vrátily všechny. Xuan Thieu nejspíš zahynul po zásahu raketou AIM-7, kterou vypálil pilot phantomu major McKee od 555. stíhací perutě. Ještě více pochybností do událostí vnáší to, že trosky Xuanova migu se prý nikdy nepodařilo nalézt a velení ho prohlásilo za padlého v akci až v roce 1975.

Pestrobarevné fasády koloniálních domků, slunce pražící z blankytně modré oblohy, desítky bohatě zdobených kostelů a všudypřítomná vůně čokolády. Tak vypadá Oaxaca, hlavní město stejnojmenného mexického státu, jenž ani dnes nezapře svou bohatou koloniální minulost. Ta začala v roce 1529, kdy Španělé položili základy města na místě dřívější aztécké osady jménem Huaxyácac. Zejména díky vývozu červeného prášku cochineal, získávaného z vysušených těl červce nopálového a používaného jako barvivo, město rychle bohatlo a rostlo. Na konci 18. století patřilo s dvaceti tisíci obyvatel mezi pětici největších měst tehdejšího Nového Španělska. 

Okolo hlavního náměstí Zócala a sousední Alamedy de León vztyčili conquistadoři chrámy, mezi nimiž hraje prim městská barokní katedrála. Nejbohatší výzdobu ale skrývá kostel Santo Domingo, postavený spolu s rozsáhlým komplexem budov dominikánského kláštera na konci 16. století. Prakticky každé místo na jeho zdech i stropech pokrývají barokní plastiky, jimž vévodí pompézní rodový strom hned u hlavního vchodu. Oltář i nejzdobnější kaple dokazují, že zlatem se rozhodně nešetřilo.

Při bloumání pravoúhlou sítí uliček historického centra můžete narazit na dům Antonio Salanuevy. U něj našel práci a podporu při vzdělání sirotek Benito Juárez, který později vystoupal až na prezidentský post celého státu a stal se vůbec nejdůležitější postavou moderní mexické historie. Na jeho počest zní celý oficiální název města Oaxaca de Juaréz.

Údolí tradičních koberců

Oaxaca leží na styku tří údolí, společně nazývaných Valles Centrales. V nich se nachází množství dílen indiánských tkalců. „Vlnu dovážíme od pastevců z okolních hor a tady ji pomocí staletími prověřenými přísadami barvíme,“ bere do ruky změť našedlé vlny majitel jedné z artesanías, zatímco jeho žena ukazuje, jak se předou jednotlivé nitě. Po chvíli se přesouváme k tkalcovskému stavu, na kterém leží právě rozdělaný koberec. „Vše je ruční práce, žádná technika, a tak výroba jednoho kousku trvá od několika dnů u jednoduchých vzorů po celé týdny u těch složitějších,“ vysvětluje a ukazuje na koberce všech tvarů, velikostí a barev. „Inspirujeme se i moderními obrazy, ale hlavní stále zůstávají tradiční motivy,“ dodává zručný Mexičan. 

Dědictví Zapotéků

A kde jinde hledat tradiční motivy než na historických lokalitách. Jednou z nejvyhlášenějších je Monte Albán, dřívější hlavní město říše Zapotéků. V době svého největšího rozkvětu mezi třetím až pátým stoletím našeho letopočtu zde žilo skoro třicet tisíc lidí. Na velkolepých stavbách se sice už podepsal zub času, ale přesto dodnes působí velkolepě. Centrem je náměstí Gran Plaza, na němž stojí chrámy, paláce a pyramidy, jež byly využívané také jako astronomické observatoře. Stejně jako u ostatních indiánských kultur, znalosti pohybu nebeských těles byly i zde důležitou a praktickou součástí života. K přesnému určení poledne a slunovratů sloužily stín vrhající kamenné stély, z nichž ta nejvyšší měří 5,8 m. Zdejší hieroglyfy a kalendářová data, vyrytá do kamenných tabulí, patří k nejstarším ve střední Americe. Slavné jsou také ploché kameny s vyrytými figurami „tanečníků“, jež údajně znázorňují zajaté nepřátelské náčelníky.

Do dnešní doby přežil nejspíš jen jeden svědek největšího rozkvětu Monte Albán. V nedaleké vesnici Tule roste u malebného kostelíku už nejméně 1 500 let tisovec mexický. Ten místní lidé nazývají āhuēhuētl a označují jej za největší strom světa. Jeho kmen má totiž průměr 11,6 m a obvod přes 30 m. Hmotnost tohoto giganta je odhadována na několik stovek tun.

Pár desítek kilometrů dále v údolí stojí další památky připomínající Zapotéky, ruiny chrámů v městečku Mitla. Přestože z části kamenů postavili španělští dobyvatelé kostel, velká část budov, postavených „na sucho“ bez použití malty či jiného spojovacího materiálu se dochovala. Stavitelé počítali i se zemětřeseními, které oblast čas od času postihnou, a tak zatímco samotná Oaxaca byla v letech 1854 a 1931 z větší části srovnána se zemí, indiánské chrámy vydržely. 

Zkamenělé vodopády

Oaxaca nabízí dost příležitostí i pro ty, kteří před kulturními památkami upřednostňují přírodu. Nedaleko Mitly vytvořily usazeniny minerálů vody ze zdejších pramenů bělostný skalní útvar Hierve el Agua, nazývaný zkamenělými vodopády. Díky obsahu barya a dalších látek má voda jasnou zelenomodrou barvu a z přírodních i lidmi vybudovaných bazénků je krásný rozhled na liduprázdné hory. Jen nečekejte žádné termály, voda má pouze okolo 25 °C. 

V severní části státu, v tří tisíc metrů vysokém pohoří Sierra Norte, se zase můžete těšit na krásná horská panoramata a bohatou flóru a faunu. Žije zde přes čtyři stovky ptačích druhů, podobný počet motýlů a rostou čtyři tisícovky nejrůznějších druhů rostlin. Z nich dominují několik metrů vysoké stonky agáve a desítky druhů kaktusů všech tvarů a velikostí. V horách leží několik malých vesniček, v nichž žijí převážně původní indiánští obyvatelé. Ti ochotně nabízejí své průvodcovské služby, třeba na cestě k vyhlídkové skále Piedra Larga.

Mexický podmořský ráj

Podél Tichého oceánu se táhnou stovky kilometrů písčitých pláží. Pohodu si můžete užít v menších městech, jako je třeba Puerto Ángel, ale na pobřeží nechybí ani moderní hotelové resorty například v Bahías de Huatulco. Při troše štěstí může při šnorchlování pozorovat nejen desítky druhů pestrobarevných rybek, ale i delfíny, velryby či mořské želvy, které na zdejší pláže připlouvají klást vajíčka. Jistotu setkání s obřími tvory zajišťuje Centro Mexicano de la Tortuga ve vesničce Mazunte, kde v objemných akváriích chovají sedm druhů mořských želv. Ta největší, kožatka velká, měří na délku až dva metry a váží přes půl tuny.