Vyrobit kvalitní pizzu není vůbec jednoduché. Mnozí zákazníci se jistě setkali s tím, že doručená pizza příliš neodpovídá profesionálním fotografiím na letácích či internetu. V síti pizzerií Domino's se rozhodli svěřit náročnou výstupní kontrolu rozvážené pizzy zařízení s umělou inteligencí.

Důmyslná technologie se jmenuje DOM Pizza Checker. Měla by mít poslední slovo před tím, než pizzu dostane do ruky poslíček, aby ji doručil zákazníkovi. Zařízení tvoří skener, který pořídí snímek pizzy. Na snímek se pak vrhne umělá inteligence, která porovná hodnocenou pizzu s velkou databází pizz.

TIP: Umělá inteligence pomáhá bojovat proti falšování medu

Inteligence DOM Pizza Checker sleduje, zda jde o správný druh pizzy, jestli obsahuje správné přísady a dokonce i to, zda jsou přísady správně na pizze rozmístěné. Když pizzová inteligence dospěje k závěru, že pizza nevyhovuje výstupním kritériím, je nekompromisně vyhozena a kuchaři připravují pizzu novou. Vývoj inteligence DOM Pizza Checker tím ale zdaleka nekončí, její tvůrci ji chtějí dále zdokonalovat. V současnosti ji používají pizzerie sítě Domino's v Austrálii a na Novém Zélandu.

Jeden z nejpodivnějších následků venezuelského kolapsu způsobil, že ze země v podstatě zmizely peníze. Kvůli zdrcující hyperinflaci totiž vláda nestíhá tisknout nové bankovky dostatečně rychle, aby držely krok se svou klesající hodnotou. A mezi obyvateli se tak najednou objevila třída, která má natolik prázdné kapsy, že se ji nevyplácí ani okrádat. „Když vám seberou peněženku, je to jedno, protože v ní stejně nic nemáte,“ tvrdí švec Yordin Ruiz. 

Zloději bez příležitostí

Zatímco lídr vládní opozice Juan Guaidó zkouší převzít kontrolu nad jihoamerickou zemí od prezidenta Nicoláse Madura, na pozadí politického boje se odehrává mnohem větší drama: Ekonomika padá tak rychle, že přicházejí o příležitosti k obživě dokonce i kriminálnici, byť jde o zločinem nejvíc sužovaný stát planety.

Zloději, kteří po hlavním městě Caracasu jezdívali na motorkách a strkali hlavně pistolí do otevřených okýnek automobilů, načež výměnou za život pasažérů požadovali jejich peněženky, teď musejí chodit pěšky. V zemi totiž došly i náhradní díly na jejich motocykly. Kapsáři předtím kradli například mobilní telefony lidem, kteří se mačkali v autobusech. Nyní ovšem mají smůlu, protože městská doprava v podstatě nefunguje. 

Cesta za lepším

Spousta Venezuelanů loupeže ani nehlásí a v zemi neexistuje žádný spolehlivý vládní orgán, který by se statistikou kriminálních činů zaobíral. Nicméně podle respektované neziskové organizace Venezuela Violence Observatory klesl počet vražd z 89 na sto tisíc obyvatel v roce 2017 na 81,4 o rok později. A podle výsledků řady studií napříč venezuelskými univerzitami začala uvadat mnohá další odvětví zločinu. 

Méně se kradou i auta, protože po ulicích už skoro žádná nejezdí: Jelikož je cena náhradních dílů z dovozu astronomická, většina vozidel zkrátka stojí v garážích. V zemi panuje tak špatná situace, že se zločinci přidávají k masivnímu třímilionovému exodu obyvatel, kteří se rozhodli hledat lepší život za hranicemi. „Ve Venezuele už se zkrátka nevyplatí krást,“ tvrdí Roberto Briceno-Leon, sociolog, který má na starosti zmíněnou organizaci Venezuela Violence Observatory. 

Metropole mizí

Klesající počet loupeží ilustruje velmi zvláštní fenomén: Člověk vracející se do Caracasu po loňské návštěvě by očekával, že město bude upadat. Ekonomika země ostatně za posledních pět let klesla o polovinu. Jenže venezuelská metropole nekolabuje – ona spíš mizí. Ulice lemují obchody, ale spousta jich má přes výlohu a dveře stažené těžké kovové mříže. Po silnicích jezdí méně aut, noční život skomírá, a když už se do nějakého obchodu dostanete, obvykle toho příliš nenabízí. 

Bývalá reportérka Felicita Blancová strávila bezmála čtyřicet let psaním zpráv o zločinu v Caracasu – většinou pro deník El Carabobeno. Základem její práce bylo informovat o přepadeních obrněných vozidel či vykrádání bank. Dnes by měla smůlu. „Jelikož naše měna ztratila svou hodnotu, nemá smysl vykrádat banky,“ tvrdí Blancová.

Rok bez práce

Taxikář Mario Roja vozil zákazníky po Caracasu třicet let. Svého plechového zelenomodrého miláčka 72 Dodge Coupe vždycky hrdě vystavoval a parkoval s ním v sousedství dělnické čtvrti situované v horské oblasti města. Každých pár měsíců ho proto přepadli. „Teď už je to rok nebo dva, co se mě naposledy pokoušeli okrást. Za poslední rok jsem totiž nevydělal skoro žádné peníze,“ tvrdí Roja a dodává, že zákazníků je velmi málo – obzvlášť večer. V zemi, kde si řada lidí nemůže dovolit ani tři jídla denně, jen málokdo jezdí na večeři do restaurace.  

Ačkoliv zločinnost klesá, neznamená to, že se z Venezuely stává bezpečnější země. Počtem vražd patří stále k nejnebezpečnějším místům světa. Pro srovnání: Ve Spojených státech je úmyslně zabito asi jen pět lidí na 100 tisíc obyvatel, zatímco v jihoamerickém státě jde o již zmíněných osm desítek obětí. Ovšem po mnoha letech, kdy Caracas připomínal svět ze série Šílený Max, kde jsou krádeže, únosy a loupeže aut na denním pořádku, tam nově bojují o přežití už i kriminálníci. 

Pistoli, nebo život

Yender Batista si odseděl tresty za krádeže, ale teď se živí jako umývač oken. Tvrdí, že krást přestal – a údajně není sám. V sousedství nepříliš zámožného El Valle se zločin zkrátka už nevyplácel, proto někteří kriminálníci změnili působiště, zatímco jiné třeba zabila policie. Spousta zlodějů si totiž již nemůže dovolit opatřit zbraň, neboť jejich cena (podobně jako u většiny importního zboží) stoupla v přepočtu zhruba na 27 tisíc korun, což v současnosti odpovídá výplatě za dvacet let práce při minimální mzdě. „Pokud si chce zloděj opatřit zbraň, musí zabít policistu a vzít si tu jeho,“ vysvětluje Batista. 

Pod vedením socialistického prezidenta Huga Cháveze, který stát uvrhl do tzv. bolívarské revoluce, se mezi lety 2002 a 2008 snížila chudoba na polovinu. Z Venezuely se nicméně stala jedna z nejdrsnějších zemí na světě. Míra kriminality tam vzrostla natolik, že ji policie nedokázala efektivně řešit, což zločincům dodávalo odvahu a počet prohřešků dál neutěšeně narůstal. 

Váha peněz

Vládní studie z roku 2009 ukázala, že dvě třetiny všech únosů cílily na obyvatele střední nebo nižší třídy. V současnosti si však učitelé či zaměstnanci v továrnách, kteří do dané kategorie spadají, nemohou dovolit platit výkupné. A i kdyby dokázali požadavkům únosců vyhovět, kvůli hyperinflaci by se kriminálníci posléze museli vláčet s obřími balíky: Výkupné v přepočtené hodnotě 113 tisíc korun totiž i v těch největších venezuelských bankovkách váží asi 90 kg. 

Zločincům komplikuje život také zvýšená obezřetnost obyvatel: Stále méně lidí totiž na veřejnosti nosí šperky. Společenský život v tropickém Caracasu byl kdysi opravdu bujarý, ovšem teď stagnuje. Amram Nahon je členem menší židovské obce v metropoli a vzpomíná, že se s rodinou setkával vždy v pátek večer o šabatu a poté se v podniku zdrželi obvykle až do půlnoci. Pak ovšem začal být noční život příliš nebezpečný. „Teď se scházíme v sobotu u oběda,“ dodává Nahon. 

Hladem netrpíme!

Zatímco některé oblasti zločinu jsou ve Venezuele na ústupu, jiné naopak rostou. Stoupá například počet vražd mladých mužů rukou policie. Její zdůvodnění zní, že mladíci kladli odpor a bránili se zatčení. Za střelbou obvykle stojí členové obávaného elitního sboru FAES, který vláda zřídila na potírání nejtěžších zločinců. Bojovníci za lidská práva nicméně tvrdí, že zmíněné jednotky fungují jako likvidační komanda na eliminaci podezřelých jedinců i protivládních aktivistů. 

TIP: Jihoamerické děti bídy: Venezuela zmítaná antikoncepční krizí

Pravděpodobně nejneuvěřitelnější zločiny však mají na svědomí hladoví lidé, kteří vnikají do cizích obydlí, aby vyprázdnili ledničku. Jiní přepadávají zákazníky vycházející z obchodů a kradou jim nákup. Podle Madura Venezuelu nedostatek potravin nesužuje. Nicméně v soukromém supermarketu v jedné z lépe situovaných čtvrtí lidé údajně trhají obaly potravin přímo v regálech a hltají, co mohou, než je vyhodí ostraha. 

Lidé nemají v celém vesmíru bližší žijící příbuzné, než jsou gorily a šimpanzi. Blízká genetická příbuznost má pro život všech tří druhů – člověka, šimpanze i gorily – dalekosáhlé důsledky. Viry, bakterie, plísně nebo cizopasníci, kteří sužují lidoopy, mohou nakazit i člověka. Například virus HIV1 se do lidské populace dostal od šimpanzů. Infekční choroby však mohou putovat i opačným směrem.

Nebezpečné příbuzenské pouto

První evoluční rozchod společných předků lidí, šimpanzů a goril se odehrál před deseti miliony lety. Tehdy vznikla samostatná vývojová linie vedoucí k dnešním gorilám a o čtyři miliony roků později se předci prvních lidí evolučně rozloučili s předchůdci současných šimpanzů. S nimi dosud sdílíme 96 % dědičné informace, ale rovněž s gorilami nás vážou silná genetická pouta. V plných 15 % z celkového počtu zhruba tří miliard písmen genetického kódu se dokonce více podobáme gorilám než šimpanzům.

Na rozdíl od stále početnější lidské populace čelí naši nejbližší zvířecí příbuzní přímé hrozbě vymření či vyhubení a mnohé populace balancují na pokraji kolapsu. Nejvíce je ohrožuje ztráta přirozeného životního prostředí, ale také zdánlivě banální infekce, kterou se od nás lidoopi nakazí, může být pro tyto tvory posledním hřebíčkem do rakve.

Samotná genetická příbuznost ale o rizicích přenosu nákazy nerozhoduje. Například orangutani, s nimiž se naši předci rozešli před 14 miliony roků a kteří s námi sdílejí asi 94 % dědičné informace, jsou lidskými infekcemi zasaženi překvapivě málo. Kromě vrozených dispozic je zřejmě chrání i životní styl. Většinu času totiž tráví vysoko v korunách stromů a na pevnou zem, kde se mohou s člověkem a jeho chorobami nejvíce setkat, sestupují jen vzácně. Naopak překvapivě čile si nakažlivá onemocnění vyměňujeme s geneticky mnohem odlišnějšími makaky nebo paviány.

Zkoumat, nebo neohrožovat?

O životě lidoopů toho stále ještě nevíme dost. Výzkum, který se neobejde bez blízkého kontaktu, je důležitý i proto, abychom věděli, co tato zvířata ohrožuje a jak je před hrozbami chránit. Zároveň by ovšem bylo pro lidoopy nejlepší, kdyby se od nich lidé drželi co nejdále a zvířata se nenakazila lidskými chorobami. Profesionálové i amatérští nadšenci, kteří se v ochraně lidoopů angažují, proto dnes a denně stojí před těžkým dilematem.

Rezervace a národní parky zoufale potřebují peníze na provoz. Jeden z mála zdrojů představuje ekoturistika. Lidé jsou ochotni cestovat přes půl světa a často zaplatit velkou sumu za jedinečné chvíle strávené v blízkosti lidoopů. Chtějí prožít aspoň zlomek toho, o čem četli a co viděli ve filmech. Obdivují osobnosti, jako je Jane Goodallová nebo jako byla Diane Fosseyová – lidi, kteří zasvětili poznání lidoopů a jejich ochraně život.

Bohužel, turisté s sebou kromě životadárných peněz přivážejí i nepřebernou škálu smrtících původců chorob. O tom, jak snadno se lidoopi nakazí, svědčí například výsledky vyšetření 14 šimpanzů učenlivých (Pan troglodytes) chovaných v zajetí v jednom japonském výzkumném zařízení. Z celkového počtu dvaašedesáti prověřovaných původců lidských chorob našli vědci u šimpanzů protilátky proti devětadvaceti! Lidoopi se jimi museli dříve nakazit a protilátky jednoznačně dokazují, že jejich imunitní systém s mikroby bojoval.

Nebezpeční původci lidských chorob ovšem lidoopy neohrožují jen v zajetí, ale také ve volné přírodě. Mnozí šimpanzi z rezervací v Ugandě a Zambii hostí kmeny bakterie Staphylococcus aureus odolné proti řadě antibiotik, jimiž se zřejmě nakazili od zaměstnanců rezervace. U šimpanzů mohou tyto bakterie způsobit nejrůznější onemocnění, od zánětů kůže až po zápal plic a otravu krve. Léčba infekce je ve všech případech obtížná.

Riskantní návraty domů

V souvislosti s infekčními nemocemi je jedním z nejproblematičtějších počinů návrat lidmi zachráněných lidoopů do volné přírody. Na jedné straně jde o krok bezpochyby záslužný a potřebný, protože malým populacím hrozí ztráta pestrosti dědičné informace. Genetická „jednobarevnost“ zvyšuje riziko nejrůznějších dědičných defektů a zároveň klesá i schopnost populace vypořádat se s výraznějšími změnami, jako jsou právě nová onemocnění. V geneticky pestré a početné populaci se snáze najdou zvířata, která jsou vůči nové chorobě odolná a přežijí. Naproti tomu malá populace s jednobarevnou dědičnou informací je snadno zranitelná.

Každý kus, který z populace nezmizí, udrží se v ní a předává své geny potomstvu, tak zvyšuje šanci druhu na přežití. Jenže zvířata, která strávila nějakou dobu v péči lidí, pochytala i lidské původce chorob a nesou si je do přírody s sebou. Šimpanzí sirotek, jehož matku zastřelili pytláci a kterého se podařilo s vynaložením obrovského úsilí zachránit, se může při návratu mezi volně žijící příbuzné proměnit v „trojského koně“, který v útrobách skrývá časovanou biologickou bombu v podobě lidských virů, bakterií nebo cizopasníků. Nejednou tak hrajeme vabank. Doplňování volně žijících populací zachráněnými zvířaty je životadárnou infuzí, pomocí níž se do přírody dostávají zpět ztracené varianty genů. Návrat zachráněnce však může ohrozit život dalších zvířat.

Jeho veličenstvo turista

Vědci jsou si vědomi rizik spojených s výzkumem lidoopů zblízka. Proto si netroufnou vydat se do pralesa na pozorování bez roušky přes ústa, aby chránili lidoopy před infekcemi přenášenými vzduchem. Rutinní procedurou se stává například dezinfekce bot a nošení rukavic nebo důkladné mytí rukou před vstupem do lokalit obývaných lidoopy. Přísně zapovězena je jakákoli konzumace jídla v blízkosti pozorovaných zvířat, odhazování odpadků či dokonce vykonávání tělesné potřeby v lese. Ani při dodržení těchto přísných regulí však nejsou všechna rizika zažehnána.

Turisté nejsou ve většině případů při prevenci přenosu nákazy na lidoopy tak úzkostliví jako vědci. Často jsou vnímáni jako platící zákazníci, kteří mají nárok na určitý „komfort“ nebo na různé „rozmary“. Zatímco v konžských rezervacích pro gorily horské (Gorilla beringei) musí návštěvnici nosit roušky, ugandské a rwandské rezervace jsou v tomto ohledu benevolentnější.

Dokonce i gorily v zoo jsou před nákazou od návštěvníků chráněny lépe, než volně žijící lidoopi před nákazou od turistů,“ konstatují vědci studující gorily horské v ugandském národním parku Bwindi.

Oběti lidských chorob

Mnozí experti argumentují ve prospěch turistických návštěv tím, že přínosy výzkumu a výdělky z ekoturistiky mnohonásobně vyváží rizika vyplývající z kontaktů lidí a zvířat. Jednak se populacím lidoopů, které jsou ve středu zájmu vědců i turistických agentur, vyhýbají pytláci. Výsledky výzkumu a reportáže z cest do rezervací navíc mohou místní politiky nebo vlivné zahraniční sponzory upozornit na naléhavou potřebu ochrany goril a šimpanzů. K tomu pravděpodobnost, že se lidoopi od návštěvníků nakazí, není příliš vysoká.

Jenže malou pravděpodobnost nákazy vyvažuje závažnost následků, které by takový „vzácný průšvih“ přinesl. Varovných příkladů je k dispozici celá řada. V národním parku Bwindi onemocněly čtyři gorily horské svrabem. Kožní parazit zákožka svrabová (Sarcoptes scabiei) napadl všechna zvířata, která byla přivyklá na kontakt s turisty. Není pochyb o tom, že nákazu zavlekli mezi gorily právě návštěvníci parku. Nejhůře postihla choroba mládě, které na svrab uhynulo. Tři zbývající zvířata se podařilo zachránit podáním protiparazitárního prostředku v injekcích.

V témže parku opakovaně došlo k nákaze goril metapneumoviry, které vyvolávají těžké zápaly plic. Také v tomto případě několika zvířat uhynulo a zdrojem nákazy byl opět člověk. Genetické analýzy odhalily, že šlo o typ viru, který je znám od obyvatel Jižní Afriky. Jestli jej mezi lidoopy zavlekli vědci nebo turisté, lze jen těžko rozhodnout.

Setkání dvou světů

Přenosy lidských chorob na lidoopy se neomezily jen na ugandský park Bwindi. V národním parku Tai v Pobřeží slonoviny postihly šimpanze opakované infekce způsobené paramyxoviry. Zdrojem nákazy byli znovu lidé a některá zvířata zaplatila onemocnění životem. Pokud už se šimpanz nakazil, byly jeho vyhlídky na přežití mizivé. Paramixoviry totiž lidoopy zabíjejí s více než devadesátiprocentní účinností. V některých tlupách tak zavlečení infekce zaplatila životem pětina všech jejich příslušníků.

Lidoopi jsou náchylní i k dalším lidským chorobám. Anglická primatoložka Jane Goodallová byla už na počátku svého výzkumu v šedesátých letech minulého století svědkem nákazy šimpanzí tlupy dětskou obrnou. Velké riziko představují pro lidoopy spalničky. Gorily horské, které se dostávají do kontaktu s lidmi, jsou proto proti této chorobě očkovány dětskými vakcínami.

TIP: Ugandský park Bwindi: Na návštěvě u horských goril

Před několika lety dopadla na populace šimpanzů a goril nákaza virem ebola, i když jejím zdrojem nemuseli být nutně lidé. Virus přenášejí bez sebemenší újmy na zdraví býložraví kaloni. Lidoopi se mohou nakazit ovocem, které přišlo do kontaktu s kaloními přenašeči. Těžké následky má pro šimpanze a gorily infekce snětí slezinnou čili antraxem. Zdrojem nebezpečné bakterie Bacillus anthracis bývají často hospodářská zvířata. Lidoopi se nakazí při nájezdech na úrodu v okolí vesnic nebo naopak od zvířat, která domorodci vyhánějí na pastvu na území rezervace.

Světy lidoopů a lidí jsou si dnes nesmírně blízko a jen my máme možnost ovlivňovat podmínky setkání tak, aby pro naše vzdálené příbuzné neznamenala trvalou smrtící hrozbu.

Rumunsko v letech druhé světové války ovládal fašistický režim maršála Iona Antonesca. Diktátor usiloval o co nejtěsnější vztahy se Třetí říší, která mu měla pomoci posílit postavení země na Balkáně. Rumuni především těžce nesli, že museli historickou oblast severní Transylvánie a část Sedmihradska postoupit Maďarsku, odvěkému rivalovi. Jenže Hitler, potřeboval coby spojence i maďarského vůdce Miklóse Horthyho, proto se ve sporu přiklonil na stranu Budapešti a prostřednictvím tzv. Vídeňské arbitráže dovolil část rumunského území okupovat maďarskou armádou. 

Antonescu chtěl ztrátu vyvážit zisky na východě, proto při tažení do Sovětského svazu ochotně nabídl služby Němcům. Úrodná Transnistrie a strategický přístav Sevastopol byly velkým lákadlem. Jaké devastující porážky Antonescovy armády na sovětských bojištích utrpěly, a jak neslavně se na podzim 1944 v Bukurešti sesypal celý fašistický režim, je dnes dostatečně známo. Již méně se ví, že věrný hitlerovec Antonescu se během celého období vlády obával puče ze strany radikálních fašistů z organizace Železná garda (Garda de Fier) a následného rozpoutání krvavých jatek. Vůdcem gardy byl obávaný extremista Horia Sima. 

První mezi železnými gardisty

Během třicátých let prošlo Rumunsko dramatickými zvraty, při nichž o moc nevybíravým způsobem soupeřili král Carol II., politické strany, armáda a takzvaní legionáři. Původně šlo o radikální mládežnické seskupení, jež se postupně pod rozličnými názvy měnilo v ilegální polovojenské jednotky, hnutí a silnou politickou stranu. Její první vůdce Corneliu Zelea Codreanu, zarytý antisemita a antikomunista, se původně těšil podpoře krále, ovšem jak rostla agresivita a popularita Železné gardy, panovník se od ní odvrátil a zahájil vlnu represí a zatýkání funkcionářů. Železná garda požadovala etnické čistky, zavedení diktatury, zákazy demokratických stran, což zbytečně čeřilo hladinu a hatilo královy plány.

Carol II. totiž zamýšlel s pomocí monarchistické kliky v armádě provést vlastní puč. Když při volbách v roce 1937 získali legionáři a gardisté 16 % hlasů a stali se třetí nejsilnější parlamentní stranou, bylo rozhodnuto. V lednu 1938 král zinscenoval převrat a vyhlásil královskou diktaturu. Tisíce členů Železné gardy putovaly do žaláře, samotný Codreanu byl v předem rozhodnutém procesu odsouzen na deset let a při údajném pokusu o útěk zastřelen. Nejradikálnější gardisté byli veřejně sťati a jejich těla pro výstrahu týdny visela v ulicích. 

Horia Sima působil jako funkcionář gardy v Banátu a po zavraždění Codreana vystoupal na vrchol. Znovu se formující extremistické buňky pomýšlely na pomstu Carolovu dvoru. Část gardy včetně Simy ilegálně odešla do Třetí říše, kde se jí dostalo vřelého přijetí a výcviku od SS. Hitler si byl vědom neklidné situace v Rumunsku, a proto počítal s financováním a vyzbrojením gardistů, aby je v případě nutnosti mohl vyslat do Bukurešti provést revoluci a odstranit krále.

Carol II. musel nakonec v červnu 1940, když padla Francie, pod tlakem nacistů vyhlásit amnestii a co více, ustanovit Horiu Simu členem vlády. Aby zabránil zřejmě nezvratnému gardistickému převratu, král raději abdikoval ve prospěch svého sedmnáctiletého syna Michala a neformální titul vůdce národa (Conducator) předal představiteli monarchistického křídla armády, maršálu Ionu Antonescovi. Vůdce reprezentoval Rumunsko navenek, avšak vnitřní dění se odehrávalo zcela pod taktovkou Železné gardy.

Pod jhem železné tyranie

Původně utlačovaná garda v čele se ctižádostivým Simou rozpoutala v zemi peklo. Oběťmi se stali především Židé, ale také Maďaři a Bulhaři. Gardisté ovládali prefektury (nejvyšší úřady státní správy v krajích), ministerstvo vnitra i propagandy, čímž získali takřka neomezenou moc. Židům byl ve velkém zabavován majetek, nové likvidační koncentrační tábory pro ně vznikaly každý měsíc.

Ve dnech 21.–23. ledna 1941 se Železná garda krvavým písmem nesmazatelně zapsala do historie země. V Bukurešti zahájila rozsáhlý pogrom. Gardističtí židobijci vyrabovali na 1 300 židovských obchodů, vypálili všechny synagogy, přímo na ulici popravili 125 Židů, v opojení bezhlavě stříleli také do kolemjdoucích. Antisemitská bouře představovala pouze předehru k celostátnímu puči. 

Sima se rozhodl vyslechnout našeptávače z SA a SS a převzít úplnou kontrolu nad Rumunskem. V ulicích vládla anarchie a chaos. Antonescu měl strach z reakce Německa, proto první den nenasadil do střetu s legionáři armádu a vyčkával. Řádění gardy se stupňovalo, mnoho staveb již lehlo popelem, mnoho úředníků bylo přímo v zaměstnání zlynčováno.

Hitler z povzdálí sledoval dění v Rumunsku a záměrně nechal situaci vygradovat. Věděl, že pro Německo bude užitečnější vděčný Antonescu než nepředvídatelný radikál Sima, proto vydal rozkaz německým jednotkám v Rumunsku nezasahovat a zaslal rumunskému vůdci telegram s vyjádřením podpory. Maršál zareagoval bleskově. Vyslal proti Simovým lidem tanky a těžká děla. Na několik hodin se rozpoutala regulérní občanská válka se stovkami padlých na obou stranách. Odpoledne 23. ledna již byla Železná garda minulostí.

TIP: Hitlerův muž Otto Skorzeny: Nacista, který se nechal zverbovat Mossadem

Vojáci zadrželi na 9 000 legionářů, na velitele jednotek a vedoucí straníky vypsal Antonescu zatykače. Většinu se polapit nepodařilo. Oblečeni do německých uniforem totiž již mířili v kolonách nákladních vozidel směrem do Německa. Mocní ochránci z SS jim znovu poskytli ochranu a doufali, že Simu využijí později. Diktátor Antonescu se konečně zbavil nebezpečné vnitřní hrozby a jako věrný vazal Třetí říše vyslal v rámci Operace Barbarossa své armádní sbory do Sovětského svazu.

Horia Sima prožil zbytek válku v německém exilu a po pádu nacismu se stal do konce života lovnou zvěří a hledaným válečným zločincem. Musel se ukrývat v Rakousku, Francii a Španělsku, kde v roce 1993 také zemřel. Řádění jeho Železné gardy je dodnes vzorem militantních neonacistů. 

Světové řeky jsou plné léků – těch volně prodejných i na předpis. Například hormonální antikoncepce je známá tím, že vyvolává u ryb a obojživelníků změny pohlaví. Velký problém ale představují i antibiotika. Jak ukazuje nová studie, antibiotika se vyskytují v 65 procentech řek. Nejhůře na tom jsou vodní toky v Africe a Asii. Znečištění řek antibiotiky je přitom jednou z klíčových cest, pomocí kterých si bakterie vytvoří rezistenci vůči dostupným lékům, které se pak stávají neúčinnými.

Řeky plné léků

Britští badatelé odebrali vzorky vody z více než 700 řek v celkem 72 zemích světa. V těchto vzorcích zjišťovali výskyt a také množství 14 běžných antibiotik. Ukázalo se, že antibiotik není v řekách zrovna málo. V 65 procentech všech vzorků byla alespoň nějaká antibiotika. V těch nejhorších případech překračovala koncentrace antibiotik v říční vodě limity bezpečného množství až 300×. V londýnské Temži objevili celkem 5 různých antibiotik. Antibiotiky nejvíce zasaženou řekou Evropě byl Dunaj.

Nejčastěji zjištěným antibiotikem byl trimethoprim, který se používá především k léčbě močového měchýře. Vědci ho objevili v téměř polovině řek, v nichž byla nalezena nějaká antibiotika.

TIP: Gen superbakterií vědci nalezli i na jednom z nejodlehlejších míst světa

Řešením je podle vědců větší investice do infrastruktury pro čištění odpadních vod. Měly by se také zpřísnit předpisy pro likvidování odpadu a v neposlední řadě vyčistit již kontaminovaná místa.

Stephen C. Tegler z americké Northern Arizona University a jeho kolegové zacílili osmimetrový teleskop observatoře Gemini v Chile na Neptunův měsíc Triton. Při průzkumu tohoto vzdáleného měsíce vědci zjistili, že se na jeho povrchu ve velkém množství vyskytuje velmi exotický těkavý led, který dohromady tvoří zmrzlý oxid uhelnatý a dusík.

Těkavý led na Tritonu

V extrémních podmínkách vznikají extrémní materiály. Na povrchu Tritonu klesá teplota až k mínus 237,6 °C. Měsíc má vlastní velmi řídkou atmosféru, kterou tvoří především dusík, se stopami oxidu uhelnatého a špetkou metanu. To je rozhodně velmi extrémní prostředí. Když badatelé pozorovali Triton se spektrografem o vysokém rozlišení IGRINS (Immersion Grating Infrared Spectrometer), který je nainstalovaný na teleskopu Gemini South Telescope, podařilo se jim zjistit, že se na Tritonu vyskytuje těkavý led, v němž jsou těsně propojené molekuly oxidu uhelnatého s dusíkem. Led takového složení doposud známe jen z pozemských laboratoří.

Objev exotického ledu na Tritonu podle odborníků přispěje k pochopení procesů, které se v tomto zvláštním světě odehrávají. Mohl by objasnit, jak fungují na Tritonu ledové gejzíry nebo jak probíhají sezónní změny v atmosféře měsíce. Stejné materiály by se navíc mohly vyskytovat na řadě dalších podobných ledových světů, jak ve Sluneční soustavě, tak i v jiných planetárních systémech.

Malý, ale obydlený britský ostrov Lundy se nachází v Bristolském zálivu, asi 19 kilometrů od pobřeží anglického hrabství Devon, k němuž náleží. Jméno ostrova pochází ze staronorského „Lundi ey“, což znamená „ostrov papuchalků“. Kromě těchto krásných ptáků, jimž se přezdívá „mořský papoušek“, zde vždy žilo i množství dalších druhů ptáků, typických pro mořské pobřeží.

V minulých desetiletích ale počet mořských ptáků na ostrově Lundy značně poklesl. Způsobily to nepůvodní krysy, které se zde dramaticky rozmnožily a devastovaly ptačí hnízda. Krysy se na Lundy přitom dostaly až během 20. století s lodní dopravou. Situace byla tak dramatická, že na Lundy zůstávalo posledních 13 papuchalků. Britská Královská společnost pro ochranu ptáků proto rozhodla, že krysy na ostrově zlikviduje pomocí otrávených návnad. Aby se zabránilo otravám jiných druhů zvířat, byly návnady fyzicky přizpůsobené krysám. 

TIP: Nelítostná ochrana: Ostrovní druhy zachrání likvidace koček a dalších vetřelců

K vybití invazních krys na Lundy došlo v roce 2006. Je to teprve 13 let, ale počet mořských ptáků na Lundy od té doby vzrostl trojnásobně, na 21 tisíc. Papuchalků je zde už 375 a počet buřňáků severních se zvýšil ze 297 párů na 5 504. Utěšeně narůstají i počty několika druhů alky. Odborníci se teď budou snažit, aby se krysy na Lundy již nevrátily.

Vůči nadpřirozeným jevům zaujímala věda vždy poměrně rezervovaný postoj. Všemožné divy, zázraky, zjevení a proroctví se obvykle ukázaly být mýlkou či podvodem a ve většině případů dříve či později nabyly racionální vysvětlení. Do poněkud svízelného postavení se racionální výzkum dostává v případech, kdy se střetává s náboženstvím a vírou. Ačkoli ve většině případů si záležitosti teologů a přírodovědců nekonkurují a často mohou přežívat ve vzájemné toleranci, existují jevy, kdy se vědecké poznání dostává do přímého rozporu s deklarovaným zázrakem.

Podivuhodné krvácení

Jedním z nejtajuplnějších jevů jsou stigmata. V křesťanském mysticismu se tak označují rány na těle nositele v těch místech, kde je podle tradice utrpěl Ježíš Kristus při ukřižování – takzvaných pět Kristových ran. Jedná se o zranění na rukou a nohou po hřebech a rána v boku po probodení kopím římského vojáka. Samotné slovo „stigma“ (στίγμα) pochází z řečtiny a znamená značku či označení, v biblické době se tak pojmenovával i vypálený cejch otroka symbolizující jeho příslušnost k majiteli.

V češtině má toto slovo význam spíše hanlivý, ve smyslu poznamenání či poskvrny. V křesťanství se však jedná o jakési znamení svatosti zjevené zázračným způsobem. Poprvé slovo stigma v tomto významu použil svatý apoštol Pavel ve svém dopise Galatským, kde píše: „Jizvy (v řeckém originále stigmata) na mém těle jsou znamením, že patřím Ježíši.“ Význam stigmat se odvozuje snad již od tradovaného setkání zmrtvýchvstalého Krista s apoštolem Tomášem, jenž odmítal věřit vlastním očím a uvěřil až tehdy, když se dotkl Ježíšových smrtelných ran. 

Rajská vůně ran

Stigmata a jejich nositelé jsou úzce spojeni s římskokatolickou církví, i nejznámější nositelé stigmat v historii byli římskými katolíky. Není bez zajímavosti, že přes 80 % těchto nositelů zmiňovaných v historii církve byly ženy. Zmiňované druhy stigmat nabývají nejrůznějších podob. Některé měly mít vzezření pěti Kristových ran, jiné bývají popisovány jako zranění hlavy po nasazení trnové koruny. Další případy stigmat byly popsány i jako kapky krvavého potu nebo ran na zádech po bičování. Často se měla znamení projevovat opakovaným krvácením především v souvislosti se svatým přijímáním a jejich nositelé měli silnou potřebu časté účasti na tomto obřadu. 

Někteří z nositelů stigmat navíc prý nemuseli jíst a pít po velmi dlouhou dobu, nebo dokonce vůbec. Relativně vysoké procento z nich udávalo, že nemusejí přijímat jídlo ani vodu, jen svaté přijímání. V tom se zmiňovaná praxe podobá fakírství či jiným paranormálním jevům, které jsou popisovány v mnoha jiných kulturách a náboženstvích. Takovým případem byla například známá německá jeptiška Terezie Neumannová.

Jiní stigmatici zase uvádějí, že sice nenesou viditelné známky zranění, přesto však ve zmiňovaných oblastech vnímají silnou bolest – trpí tedy neviditelnými stigmaty. Jiní popisovali rány, jejichž krev se nesrážela a nehojily se, přesto v nich nedocházelo k infekci ani k zánětu. Naopak krev vytékající z těchto ran měla mít příjemnou a libou vůni (vůni svatosti).

Svatá malárie?

Německý lékař Edward Frederick Hartung se pokusil o vědecké vysvětlení stigmat v roce 1935. Podle popisu pocitů a příznaků usuzoval na přítomnost nějaké infekční choroby, zřejmě kombinaci trachomu (oční postižení) a čtyřdenní malárie (kvartány). Malárie napadá játra, slezinu a další vnitřní orgány, čímž způsobuje intenzivní bolest. Jednou z komplikací malárie, popisované i ve Františkových dobách, je purpura: krvácení do kůže a podkoží. Podle Hartunga šlo o prostý případ projevů infekční choroby. Navíc se některá z kožních prokrvácení mohla otevřít či prasknout a napodobit tak krvácející Kristovy rány. Jiná teorie z roku 1987 zase jako možné vysvětlení jevu navrhovala lepru.

Není lehké dnes zpětně zjišťovat, co se přesně odehrálo ve třináctém století, existují však i případy z novější doby. Asi nejznámějším nositelem stigmat byl svatý Padre Pio z Pietrelciny. Tomuto italskému knězi, narozenému roku 1887, se objevila stigmata poprvé v roce 1918. Zkoumala je řada lékařů své doby, jejichž vztah ani nezávislost na církvi bohužel neznáme. Podle jejich pozorování byla zranění nevysvětlitelná a nikdy nebyla infikována. Jednou se během života zahojila, poté se objevila znovu.

Pod bedlivým dozorem

Luigi Romanelli, vedoucí lékař z městské nemocnice v Barlettě, studoval stigmata Otce Pia asi rok. Jiný lékař, Angelo Maria Merla, konstatoval, že rány nemají původ v tuberkulóze, pro další závěry by ale byly potřeba další testy. Stigmata vyšetřoval i chirurg Giorgio Festa, a to opakovaně v letech 1920 a 1925. Dokonce i osobní lékař papeže Benetikta XV., profesor Giuseppe Bastianelli, tato zranění zkoumal, nezachoval se však žádný závěr.

Římský patolog Amico Bignami popsal rány Otce Pia jako nehluboké, doktor Festa ve svém závěru popisuje, že „na okrajích léze je kůže zcela normální a nevykazuje znaky otoku či zarudnutí, ani po vyšetření lupou.“ Dr. Alberto Caserta provedl rentgenové vyšetření rukou Pia v roce 1954 a konstatoval, že v kostních strukturách se nevyskytují žádná poškození. Stejně tak ani výsledky krevních testů vyšetřovaného nevykázaly příznaky abnormality.

Hysterické zdůvodnění

Objevily se hlasy jak ze strany církve, tak ze strany ateistů, které obviňovaly Otce Pia, že si svá stigmata vytvářel sám karbolovou kyselinou. Podle historika Sergia Luzzatta si v roce 1919 dle dokumentu vatikánského archivu objednával Pio tuto kyselinu v lékárně, údajně na dezinfekci. Amico Bignami se domníval, že se jedná o „neurotickou nekrózu“, tedy rány vzniklé nezáměrně prostřednictvím sugesce, které byly udržovány uměle jodovým roztokem, jejž Pio užíval jakožto dezinfekce. Lékař Agostino Gemelli v roce 1922 napsal, že Pio je hysterický, rány si způsobuje sám a nejsou nadpřirozeného původu. Také Gemelli spekuloval o užívání karbolové kyseliny k udržování ran otevřených. Sám Pio zakrýval za svého života rány rukavicemi, po jeho smrti ale žádné rány na rukou nalezeny nebyly.

Existuje spojení mezi sebepoškozováním a záměrným hladověním (posty) v souvislosti s náboženstvím, a to jako projevy rituální, obsesivně kompulzivní poruchy. Podobné jevy byly pozorovány i u válečných zajatců nebo během hladomorů. Psycholog Leonard Zusne v roce 1989 napsal, že případy stigmatizace lze rozdělit do dvou kategorií – sebepoškozením způsobená zranění (ať už s plným vědomím, či ve stavu psychické nepříčetnosti), a ta vyvolaná emocionálními stavy. Například autosugescí způsobené svědění a následné škrábání (jichž si dotyčný nemusí být ani vědom) míst na těle spojených se skutečným, anebo v mysli přítomným obrazem ukřižování, což je proces, k němuž se může dopracovat sugestibilní osoba, zvláště hluboce věřící. V druhém případě se může jednat i o sugescí vyvolanou reakci organismu, neboť vědě jsou známa i psychogenně vyvolaná kožní poškození bez přímého působení cizích vlivů.

Věřící Tomáš

Ted Harrison, autor knihy Stigmata – středověký fenomén v moderní době, se domnívá, že neexistuje jednotný mechanismus vzniku stigmat; postrádá jakýkoli důkaz o tom, že by mohla být nadpřirozeného původu, přesto nepovažuje zmínky o nich za vymyšlené. Konstatuje, že většina stigmatiků se mohla poškodit sama: Toužili trpět spolu s Kristem a vybrali si tuto formu piety. Dalším vysvětlením by mohla být forma Gardner-Diamondova syndromu, choroby, při níž dochází k psychicky vyvolanému souboru příznaků včetně krvácení do kůže a podkoží. Její mechanismy nebyly dosud uspokojivě vysvětleny, nemoc se často spojuje s psychickými poruchami.

TIP: Turínské plátno: Spor o pravost stále trvá. Jde o Ježíšův otisk?

Magická stigmata jako znamení splynutí s Kristem – to je jistě lákavá mystická představa potvrzení božských zázraků i v moderní době. Bohužel (jak se domnívají ateisté i celá řada křesťanů) se ve většině případů jedná o podvod, nebo o autosugesci. Napovídá tomu koneckonců i historický fakt, že při ukřižování se hřeby navzdory svatým obrázkům zatloukaly nikoli do dlaní, nýbrž do zápěstí. Přesto i dnes mnoho lidí důvěřuje zázračnému původu stigmat, neboť víra, jak bylo v historii mnohokrát potvrzeno, je obvykle silnější než fakta. 

Před více než dvaceti lety objevili archeologové na severním japonském ostrovu Hokkaidó pozůstatky ženy z kultury Džómon. Tito lidé byli lovci a sběrači, a zároveň také tvůrci první keramiky na světě. Podle radiokarbonového datování tato kultura vznikla asi před 14 500 lety, tedy na sklonku nejmladší doby ledové a trvala až do doby kolem roku 300 našeho letopočtu.

Vědci z objevených kostí získali DNA, kde objevili řadu informací o tom, jak asi tato žena staršího věku mohla vypadat. Tyto údaje pak využili při rekonstrukci podoby džómonské ženy. Paleogenetika například prozradila, že žena byla s velkou pravděpodobností pihovatá a měla středně tmavou barvu kůže.

TIP: Perfektní rekonstrukce odhalila tvář 1 200 let staré královny z Peru

Podle odborníků je zajímavé, že tato žena vypadala v porovnání s dnešními obyvateli Japonska velmi odlišně. Od většiny Japonců se lišila i v tom, že měla vysokou toleranci vůči alkoholu, i když není jasné, jestli tuto vlohu ve svém životě uplatňovala. Kromě toho měla džómonská žena také schopnost úspěšně trávit pokrmy s velmi vysokým obsahem tuku. Dnes je taková vlastnost vzácná a vyskytuje se převážně u Eskymáků a podobných skupin lidí, kteří se živí hlavně lovem mořských živočichů, jako jsou mroži, tuleni nebo velryby.

Různé křesťanské církve se mezi sebou nemohou domluvit, jestli je v hostii skutečně přítomno tělo Kristovo. Přesto pro všechny platí, že tento kousek svěceného pečiva je mimořádně posvátným předmětem. Jeho moc je tak veliká, že má dar odhalit i popíranou vinu. 

Pozor, nezakuckat se!

Pokud byl ve středověké Francii nařčen ze zločinu kněz a soudu se nedostávalo zřejmých důkazů o jeho nevině, mohl obviněný podstoupit tzv. ordál hostií.

Kněží nejprve poklekl v upřímné modlitbě před oltářem. Celé hodiny se polohlasem kál a na konci obřadu pak přijal hostii. Pokud ji dokázal pozřít, aniž by zakašlal nebo mu zaskočilo, byl nevinen. Zní to snadně, ale praxe zdaleka tak prostá nebyla.

Během dlouhých hodin jednomu vyschne v hrdle a přijmout hostii bez komplikací pak není zrovna jednoduché. Podobnou zkoušku mohli za zvláštních okolností podstoupit i běžní lidé. Ti se ale museli k milosrdenství prokousat pořádnou horou suchého chleba. Což bez zakuckání skutečně nezvládl každý. Svou roli tu patrně sehrála i psychika.

Když promluví meče

Původní myšlenka je prostá: Bůh nenechá padnout toho, kdo má pravdu. A je celkem jedno, o jakého boha se jedná. Praxe soubojů totiž byla rozšířena napříč celým světem. V pohanské Germánii se tak vykonávala krevní msta, Normané jimi řešili všechny spory, ve kterých nebylo jiných svědků než zúčastněných osob. Duel dvou znesvářených šlechticů nebo jejich zástupců také mohl rozhodnout osud nastávající bitvy. Vítěz bral vše! Podle pověsti měl právě takový zápas podstoupit sv. Václav a zlický kníže. 

Doloženy jsou souboje šlechticů na meče i formou rytířského klání, stejně jako bitky s kyji a palicemi mezi chudinou. Za svou pravdu se mohly rvát i ženy. Pokud byl jejich soupeřem muž, byl „znevýhodněn“. Třeba tím, že jej za nohu řetězem upoutali ke kůlu, nebo stál po pás v jámě. Autoritám z řad církve i feudálů ale postupně přestávaly boží souboje vyhovovat. Dost často při nich vítězil nikoliv ten, kdo byl v právu, ale ten, kdo se uměl lépe bít. Souboje nebraly konce, a „bez kontroly pozemské moci“ při nich umírali momentální favorité i potenciální spojenci.

Poctivého nepálí

Dopustila se žena cizoložství? Pokud dokáže ujít devět kroků po rozžhaveném uhlí bez naříkání, není o její nevině třeba pochybovat. Je čistá jako okvětí bílé lilie! Alespoň tomu věřili v 10. století v Jeruzalémě. Tento ordál rozšířili i na další typy zrady. Ne vždy se ale kvůli stanovení neviny musel ztopit metrák dříví. Většinou postačila jen rozžhavená tyč, kterou musela obviněná stisknout v dlani nebo olíznout. Někdy už pouhé seškvaření kůže znamenalo vinu. Jindy byla rána ovázána a zapečetěna, a pokud se do sedmi dnů zahojila, byl obžalovaný zbaven podezření. V českých zemích právě tento model aplikoval Soběslav I. v roce 1130 s podezřelými, které vinil z atentátu spáchaného na svou osobu. 

TIP: Znamení lháře: Rozžhavený detektor pravdy, proti němuž není odvolání

Podobné to bylo i s vroucí vodou. Pokud stojí právo na vaší straně, jistě vytáhnete kámen nebo prsten ze dna bublajícího kotle bez jakýchkoli následků. Čím častěji se k ordálu ohněm církevní autority uchylovaly, tím více přibývalo rozdílných interpretací, jaký výsledek je správný.