U transportního 919. leteckého pluku létaly mimo jiné transportní a dopravní Iljušiny Il-14. Během ofenzivy Tet v únoru 1968 jejich posádky podnikaly velmi odvážné noční zásobovací lety, při kterých shazovaly zásoby a munici bojujícím severovietnamským jednotkám. Na několika Il-14 se zkoušely i závěsníky pro čtyři pumy o hmotnosti 250 kg a tyto stroje následně fungovaly jako jakési nouzové bombardéry. 

Útoky na americké lodě

Severovietnamské velení velmi těžce neslo působení americké flotily ve svých vodách a toužilo po odvetě. K dispozici však pro bombardovací útoky měly jen (původně dopravní) Il-14, jež však kvůli nízké rychlosti a slabé odolnosti nebyly k tomuto účelu příliš vhodné. Večer 12. února 1968 odstartovalo šest těchto letounů pod vedením zkušeného Nguyena Van Banga a nabralo kurs nad moře směrem k přístavu Cua Viet. Letěly nízko, aby unikly pozornosti amerických radiolokátorů.

Už zdálky piloti Il-14 spatřili osvětlené lodě a začali prudce nabírat výšku k provedení útoku. Jako první šel na zteč Nguyen Van Bang a zasáhl dvojicí pum jednu loď, která začala hořet. Po něm se na cíl spustili i ostatní příslušníci jeho jednotky. Nguyen Van Bang kroužil kolem a zpozoroval několik dalších zásahů svých kolegů.

Za cenu 16 padlých

Stále mu však zbývaly ještě dvě 250kg pumy a domů je nést nechtěl. Vybral si velkou loď uprostřed svazu a zamířil k ní. Američtí protiletadloví dělostřelci se však již dávno probrali z šoku a spustili intenzivní palbu. Van Bangův letoun dostal zásah do křídla a to začalo hořet, přesto severovietnamský pilot odhodlaně pokračoval k cíli.

Podle svědectví posádek ostatních Il-14 svrhl své bomby přesně doprostřed americké lodě. Jeho velký a pomalý stroj však dostával další a další zásahy a oheň prý byl vidět i v pilotní kabině. Pak se odlomilo hořící křídlo a stroj se zřítil do moře, přičemž nikdo z jeho posádky nepřežil. Severovietnamci při této akci přišli celkem o tři Il-14 a na jejich palubách zahynulo 16 členů posádek.

Dvojitý zásah

Další útok na lodě proběhl roku 1972 a byl mnohem lépe připraven. V roce 1971 absolvovalo u kubánských instruktorů několik severovietnamských pilotů výcvik zaměřený na boj proti lodním cílům. Na jaře 1972 bylo vše připraveno. Čtveřice MiGů-17 vzlétla odpoledne 19. dubna a přesunula se na malé předsunuté letiště Gat v provincii Quang Binh. Útoku se měly zúčastnit pouze dva MiGy-17, které byly upraveny pro vzlet z krátké vzletové dráhy za pomoci startovacích raket.

Dvojici vybraných pilotů tvořili Nguyen Van Bay ml. a Le Xuan Di, oba náleželi k 923. stíhacímu leteckému pluku. Ve středu 19. dubna zachytila 403. radarová rota přibližně 30 km od Le Thuy skupinu amerických válečných plavidel, ale špatné počasí pozdrželo vzlet migů až do 15 hodin. Poté, co konečně přišel rozkaz k bojové misi a útoku na skupinu lodí vzdálenou méně než 20 km, vzlétl jako první Van Bay následovaný Xuanem Di.

Let probíhal co možná nejníže, aby je nezachytil americký radar. Po navázání vizuálního kontaktu si každý z pilotů vybral svůj cíl a svrhl na plavidlo 250kg pumu. USS Higbee byla těžce poškozena a hořela, na zádi byla zasažena i USS Oklahoma City. Vietnamci pak přidali plyn a nízko nad vodou zmizeli. Útok na lodě náležitě propagandisticky využili a Američané museli propříště vyhradit další síly pro obranu své flotily. K dalšímu podobnému úderu však již nikdy nedošlo.

Týmu amerických odborníků se podařil význaný průlom. S pomocí speciálních implantátů vložených přímo do mozku se jim podařilo dekódovat mozkovou aktivitu, která souvisí s pohyby jazyka, rtů, čelistí a hrtanu během mluvení.

Když pak badatelé propojili tyto tělesné pohyby se skutečnými zvuky řeči, mohli vytvořit simulátor lidských „mluvidel“. Do simulátoru poté posílali signály přečtené implantáty v mozku a simulátor mluvil přesně tak, jak by mluvil člověk, jehož myšlenky zařízení četlo.

TIP: Mozkový implantát velikosti sponky pro ovládání přístrojů myslí

Kde vzít dobrovolníky, kteří by si nechali kvůli výzkumu vložit implantáty přímo do mozku? Tak, jak je v podobných případech běžné, i tentokrát vědci využili pacienty, kteří stejně musí mít v mozku implantáty. Šlo o pět lidí s epilepsií, jimž lékaři pomocí implantátů sledovali mozkovou aktivitu během jejich záchvatů. Vědci je prostě jenom nechali číst předem zvolené věty a nahrávali si aktivitu v řečovém centru mozku.

Nová technologie dokáže tlumočit myšlenky souvislými větami. Pokud se ji podaří převést do podoby praktických aplikací, velmi významným způsobem to zlepší kvalitu života lidí, kteří z různých důvodů nemohou mluvit. Ztráta schopnosti mluvit přitom může postihnout pacienty s poraněním mozku, mrtvicí nebo třeba s některou neurodegenerativní chorobou, jako je třeba parkinsonova choroba.

Čtrnáctého března 1939 svěřil prezident Emil Hácha osud svého národa do rukou říšského kancléře Adolfa Hitlera. V mrazivých ranních hodinách a za silné vánice pak začaly oddíly wehrmachtu obsazovat Čechy a Moravu. Nevlídné počasí jako by věstilo brzkou záhubu všeho českého, od jazyka přes kulturu po hospodářství. Byl zřízen Protektorat Böhmen und Mähren, hybridní státní útvar, který měl znamenat pouze jakési přechodné řešení, dokud neuzraje čas ke konečnému zúčtování s nenáviděnými Čechy.

Drancování země

Prvním krokem k převládnutí německého živlu se stala germanizace českého hospodářského prostoru a jeho splynutí s říšským. V závěsu za armádou tak do Prahy, Brna a Ostravy dorazili úředníci Deutsche Bank, Länderbank a Dresdner Bank, aby pronikli do průmyslových a finančních struktur země. Rychle získali kontrolu nad místními bankami a proměnili je ve své podřízené dceřiné společnosti. Devizy ve výši 15 milionů korun a zlaté rezervy republiky o hmotnosti 14 tun byly převedeny do správy Deutsche Reichsbank. Za celou dobu okupace přitom Němci odvezli přes 40 tun zlata. 

Po bankovnictví přišel na řadu hutní a zbrojní průmysl, o jehož kapacity měly německé koncerny mimořádný zájem. Plzeňskou Škodovku, Vítkovické železárny či Zbrojovku Brno pohltily mamutí závody Hermanna Göringa (Reichswerke Hermann Göring). Všechna odvětví hospodářství v protektorátu se měla zcela podřídit ekonomickým potřebám třetí říše a nařízení diktovaná Berlínem od první chvíle cílila na vydrancování všeho, co Češi za uplynulé dvacetiletí vybudovali. 

Ponížená koruna

Kurz koruny k říšské marce byl záměrně podhodnocen na 10 : 1, mzdy i ceny se ze dne na den upravily podle libovůle německých úředníků, židovský majetek čekala arizace – vyvlastnění a převedení do rukou árijských správců. Do léta 1942 změnilo následkem arizačních opatření majitele 420 velkých průmyslových závodů i menších továren, zemědělská půda, stavební parcely a kulturní památky. Celkové výnosy překračovaly šest miliard korun. 

Nacisté věděli, že čelí nepřátelství naprosté většiny českého národa, a rozhodli se ho zlomit metodou cukru a biče. Represivní složky zabavily veškeré úřední záznamy o obyvatelstvu a na jejich základech začaly sestavovat kartotéky A a B. Do první spadaly osoby nepřátelské režimu, které byly určeny jako rukojmí, do vězení a koncentračních táborů či k veřejným popravám. Kartotéka B zahrnovala naopak fašisty a kolaboranty, ochotné podílet se na podrobení českého prostoru. 

Byrokratický aparát zasáhl každého, od nejchudších dělníků po finanční, kulturní či politickou elitu národa. Na její špici balancovala protektorátní vláda a prezident, kteří se snažili dopad okupace zmírňovat a licitovali o sebemenší ústupky ze strany uchvatitelů. Velmi rychle však byli odsunuti do rolí poslušných loutek.

Republika pod kontrolou

Němci ovládli hospodářství, politiku, školství i kulturu, kontrolovali všechny aspekty života obyvatel, nicméně stále nemohli zlomit vůli národa. Okupační administrativa hlásila do Berlína, že Češi a Němci stojí proti sobě v nepřátelské náladě a očekávají válku, jež jako jediná může rozetnout staletý spor češství a němectví v české kotlině. 

Hitlera uvedené zprávy přesvědčily, že má sáhnout k tvrdším represím, aby tak zajistil strach a poslušnost lidu, odmítajícího se smířit s německou okupací a nadřazeností. Vůdce si v rozhovorech s nejbližšími spolupracovníky nebral servítky: „Kdyby habsburská monarchie měla odvahu používat proti Čechům teror, nikdy by se nerozpadla. Jestliže s nimi zacházíte slušně, stanou se vašimi nejhoršími nepřáteli. Proto budu raději považován za brutálního násilníka než za idiota.“

Pouhá kuriozita

Nacističtí byrokrati, vůdcova prodloužená ruka v protektorátu, začali již v roce 1939 plánovat budoucnost malého národa ve Velkoněmecké říši. Klíčovým úkolem bylo vymýtit dosud existující projevy a symboly české státnosti: Všechny busty, obrazy a sochy význačných historických postav, prapory s trikolorou, tradice legionářů či odkazy na husitství a národní obrození měly postupně zmizet. Český jazyk a kulturu hodlali nacisté během jedné až dvou generací ponížit na pouhou historickou kuriozitu, na téma teoretických diskusí v národopisných spolcích. 

Mezi nacistickými papaláši se rozběhl závod, kdo Hitlerovi představí efektivnější a rychlejší řešení české otázky. Objevovaly se návrhy na úplné vystěhování sedmimilionového etnika na Sibiř, na deportaci k otrocké práci do rozličných regionů Říše, případně rovnou na totální vyhlazení. Nakonec se zformovaly dva tábory – umírnění a radikálové. 

Zničit nepřítele

První skupinu reprezentoval říšský protektor, diplomat a bývalý ministr zahraničí Konstantin von Neurath. V létě roku 1940 předložil elaborát, v němž sice uznával nutnost osídlení střední Evropy Němci, ale upozorňoval na nedostatek populace pro celý prostor od Domažlic po Moravskou Ostravu.

Varoval před tím, aby pole po vyhnaných Češích nezůstala neobdělávaná a města nezpustla. Nabídl proto jednoduché řešení: Ponechat ty „plavovlasé s inteligentními tvářemi a dobře stavěným tělem“ na místě a plně využít jejich práci pro Říši. Domníval se, že tisícileté mísení krve s Germány z okolí dalo velké části Čechů do vínku použitelný rasový potenciál, který usnadní jejich poněmčení. Podle von Neuratha stačilo zlikvidovat pouze rasově neupotřebitelné a nepřátelsky smýšlející.

Státní tajemník a od roku 1943 ministr pro záležitosti protektorátu Karl Hermann Frank se klonil ke germanizaci, a to prostřednictvím převýchovy rasově způsobilých jedinců. Úkolem bylo zbavit se inteligence s nepřátelským postojem a s nepřijatelnými rasovými předpoklady. Úplné jednorázové vysídlení Frank také odmítal, ovšem nikoliv pro jeho nehumánnost, nýbrž spíš kvůli náročnosti provedení. 

Brutalita nevadí

Devětadvacátého září 1940 zasedli oba nejmocnější muži protektorátu k poradě u Hitlera, který stanovil tři potenciální řešení: Čechům mohl být jednak ponechán určitý typ autonomní správy, což ovšem vůdce považoval pouze za krajní možnost, kdyby mezinárodní situace nedovolila jinak. Tvrdil, že česká mentalita a svéráz by vedly k odboji a sabotování Říše zevnitř.

Druhou variantu představovalo neustále probírané vysídlení přebytečného národa jinam. Ani Hitlerovi nevadila brutalita a civilní ztráty, jež by tak rozsáhlou operaci zcela jistě provázely; nepřál si však vakuum, které by po Češích vzniklo a jež by ani kolonisté německého původu povolaní z celé Evropy nemohli uspokojivě zaplnit. Za stávajících podmínek se proto přikláněl k postupné asimilaci. 

Neprovokujte Čechy

Koncem září 1941 vstoupil do hry další mocný hráč: Opatření stárnoucího von Neuratha byla v nejvyšších nacistických kruzích považována za mírná a nedostatečná. Ve funkci protektora jej proto dočasně vystřídal SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich, obávaný šéf všemocného Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, instituce zahrnující rozvědku a veškerou policii. 

Zastupující říšský protektor neztrácel čas: Hned 2. října přednesl v Černínském paláci projev, v němž potvrdil dřívější úvahy vůdce, že v poválečné Evropě nebude pro Čechy místo. Až do triumfu německé armády, který teprve umožní konečné řešení české otázky, však Říše místní obyvatele potřebuje jako dělníky. Heydrich prohlásil: „V dané chvíli nesmíme z válečně důležitých a taktických důvodů přivádět Čechy v určitých záležitostech k zuřivosti a výbuchu. Musíme být sice tvrdí, ale ne tak, aby se nedomnívali, že z jejich situace nevede žádné jiné východisko než rozhodné povstání. Čech naopak musí zůstat klidný, neboť my tento klid a ticho potřebujeme pro definitivní ovládnutí zdejšího prostoru.“ 

Likvidace ve třech bodech

Heydrich stanovil tři hlavní body své politiky: likvidaci odboje, zajištění bezvýhradné podpory obyvatelstva pro válečné úsilí Říše a zvýšení průmyslové produkce. Zmínil, že pro úspěch německé rekolonizace Čech a Moravy bude třeba národ rozdělit do několika skupin. Rasově vhodní se ještě členili na podskupiny dobrého a špatného smýšlení. Stejný princip se pak uplatňoval i při klasifikaci rasově způsobilých Čechů.

Rasově vyhovující dobrého smýšlení měli být posláni do Říše k asimilaci. Rasově nevhodné a navíc se špatným postojem nečekalo nic jiného než vysídlení na Ukrajinu či dál na východ. Nevyhovující rasa, ovšem v kombinaci s pozitivním přístupem měla posloužit jako vrstva nádeníků. A při úvahách o rasově vhodných Češích špatného smýšlení se znovu ukázal Heydrichův krutý pragmatismus: „Nezbude než se je pokusit usídlit v Říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a převychovat. A když to nepůjde, tak je nakonec postavit ke zdi, poněvadž vystěhovat je nemohu – tam na východě by vytvořili vedoucí vrstvu, která by se proti nám vzbouřila.“

Nejsnazší řešení

Na okamžik si představme, že válka skončila vítězstvím třetí říše a pro slovanské národy na území ovládaném nacisty nastalo období temna. Finální podoba vypořádání se s Čechy ve střední Evropě by závisela na výsledku války, počtu obětí a rozsahu průmyslových škod. Přisluhovačům nacistů a jedincům s přijatelným rasovým původem by byla zřejmě umožněna jepičí existence, dokud by do Čech nedorazil příliv čistě německých kolonizátorů.

TIP: Otroci třetí říše: Co se dělo v pobočných koncentračních táborech?

Podle Heydrichových propočtů mělo ze středu Evropy zmizet zhruba šedesát procent obyvatel. Kam by směřoval krutý exodus českého národa, nahnaného násilím do dobytčích vagonů s jednosměrnou jízdenkou do cílové stanice kdesi tisíce kilometrů na východě? Těžko dnes soudit, zda by se po triumfu Říše skutečně zrodily české rezervace za polárním kruhem, podél toku sibiřských řek či snad v nehostinných pláních Střední Asie. Nacisté však také mohli seznat, že náročnost novodobého stěhování národů podcenili – a přistoupili by pak zřejmě k mnohem snazšímu řešení, tedy k masovým popravám. 

Některé vědecké výsledky vznikají v důsledku velmi promyšlených plánů a pečlivé vědecké práce. A jindy mohou výzkumné projekty začít jako vtip. Právě to je případ amerických vědců a inženýrů, které vtip dovedl k pozoruhodnému výzkumu a vylepšení solárních článků.

Původně to byl vtip u ranní kávy. Vědci si povídali a solárních článcích z perovskitu. Jeden z nich říkal, že když lidé posilují svoji energii kávou, tak třeba kávu potřebují i solární články, aby vyráběly více elektřiny. Podobných věcí se napovídají spousty. Kofein ale vědcům utkvěl v hlavě. A nakonec se ukázalo se, že kofein skutečně může zlepšit výkon solárních článků.

TIP: Co nám bude svítit? Hybridní krystaly novou nadějí LED technologií

Jde o to, že kofein je alkaloid s molekulárními strukturami, které mohou reagovat s perovskity, materiály, jenž díky své unikátní krystalické struktuře fungují jako světlosběrná vrstva v solárním článku. Vědci se už přitom dlouho snaží zlepšit teplotní stabilitu perovskitu, ale stále se jim to nedaří. Když přidali do perovskitového materiálu kofein, tak tím zlepšili celkovou účinnost solárního článku. Autoři studie věří, že po dalším výzkumu by kofein mohl pořádně rozproudit průmyslovou produkci perovskitových solárních článků.

Dosažení vyššího společenského statusu (například zařazení mezi rytíře či dokonce pány, možnost vstoupit do řádu maltézských rytířů, apod.) vyžadovaly věrohodné doložení rodinného původu.

Starobylí Rožmberkové

Názornou ukázkou významu rodokmenu pro společenské postavení a prestiž rodu je rodokmen Rožmberků. Patřili k nejvýznamnějším a nejbohatším šlechtickým rodům v českých zemích, ale jejich počátky jsou nejasné. Dokonce si ani nemůžeme být jistí, jak došlo k jeho rozvětvení na Rožmberky a pány Krumlova, z Hradce, z Landštejna a ze Sezimova Ústí. Zde se opíráme pouze o starší ústní legendu.

Svůj mimořádný původ a právo přednostního postavení na zemském sněmu musel prokázat Vilém z Rožmberka (1535–1592) hned když roku 1552 vstoupil do české politiky, a to ve sporu s knížaty z Plavna o přední postavení mezi českými pány. Ferdinand I. totiž roku 1549 umožnil nejvyššímu kancléři Jindřichovi z Plavna vložit do zemské ústavy zákon o přednosti jeho rodu a Rožmberkové tak přišli o své vedoucí postavení. 

Při dokazování původu nejvíce pomohly fiktivní doklady o příbuzenství Rožmberků se starobylým italským rodem Ursiniů. Ty nechal zhotovit již Oldřich II. z Rožmberka, kterého snad inspirovala návštěva kardinála Orsiniho na Krumlově. Pan Vilém s italskými „příbuznými“ znovu navázal kontakty a ve sporu s pány z Plavna argumentoval nejen starobylostí Rožmberků v Čechách, ale i příbuzenstvím s knížecím rodem Ursini, jehož historie sahala až do antického Říma. Oživení ursiniovské legendy ho stálo mnoho peněz (finančně se odvděčil i Ursiniům) a Vilém začal používat titul regiender Herr und Verwalter des Hauses Rosenberg, čímž dával najevo, že jeho postavení je rovné říšským knížatům. Fiktivním rodokmenem dokonce naznačil, že jeho rod je starší než Habsburský.

V hradním příkopě krumlovského hradu dal chovat medvědy, kteří se nově objevili i jako štítonoši rožmberského znaku (ursus = lat. medvěd). Červená růže ve stříbrném poli byla doplněna o tři šikmá červená břevna na stříbrném poli a zlaté břevno s černým hadem, které symbolizovaly spojení s italským rodem. Domnělé příbuzenství pak ve sporu skutečně pomohlo. Nejprve Vilém dosáhl alespoň rovnocenného postavení, a když zanedlouho páni z Plavna vymřeli, Rožmberkové opět zaujali přední postavení. 

Rodokmen

Není překvapující, že se poslední Rožmberkové zajímali o doklady o historii svého rodu, které by doložily jeho starobylost a význam. Když bratři Vilém a Petr Vok zůstali bezdětní, stal se rodokmen zajištěním trvalé památky.

Podrobněji známe rod Rožmberků až od konce 14. století, a to nejen z písemných dokumentů, ale také díky rodokmenu Václava Březana (asi 1568 – asi 1618). Tento rožmberský archivář a knihovník se narodil v rodině mlynáře v obci Březno u Postoloprt. Po studiích v Čechách a v Německu vstoupil v roce 1593 do služeb Petra Voka z Rožmberka. O tři roky později byl pověřen správou rozsáhlého rožmberského archívu a zde pak zpracoval rodokmen Rožmberků. V roce 1602 začal v Třeboni sepisovat dějiny rodu Rožmberků. Z pěti dílů se bohužel zachovaly jen poslední dva, známé jako Životy posledních Rožmberků. 

TIP: Neplodný Vilém z Rožmberka: Následníka mu nedala ani jedna ze čtyř manželek!

Na rožmberský rodokmen navázali jejich dědicové Švamberkové. Velkou pozornost mu věnoval také hrabě Vilém Slavata z Chlumu a Košumberku, který se sňatkem s Otýlií z Hradce roku 1602 stal dědicem pánů z Hradce (vymřeli po meči roku 1604). Roku 1616 byl spojen erb Slavatů a pánů z Hradce a roku 1629 mu císař Ferdinand II. přiznal všechna privilegia pánů z Rožmberka a z Hradce a dal mu právo nazývat se vladařem domu hradeckého. Tím se Slavatové stali dědici postavení i odkazu rodů pánů z Hradce a Rožmberků.  

„Černá díra“ se stala zcela zavádějícím označením pro gravitačně zhroucený objekt: Nejde o díru (otvor) v pravém slova smyslu, ale o objekt, který se navenek projevuje téměř výhradně gravitací. Jeho gravitační působení je tak silné, že z bezprostředního okolí (hranici označujeme jako „horizont událostí“) neunikne nejen nic hmotného, ale dokonce ani nehmotného, tj. například fotony elektromagnetického záření. Totálně gravitačně zhroucené objekty jsou tudíž zcela temné a o jejich přítomnosti se můžeme dozvědět, pouze pokud nějak interagují s okolím.

Pojem „černá díra“ použil poprvé v roce 1967 fyzik John Wheeler, když v téměř bulvárním označení spojil dvě typické vlastnosti gravitačně zhroucených objektů. V současnosti znají astrofyzikové dva typy černých děr: jednak pozůstatky velmi hmotných hvězd, které se v závěru života zhroutí do sebe, a jednak černé veledíry v jádrech galaxií, jejichž hmotnosti přesahují statisícinásobky sluncí. Astronomové očekávají, že bychom měli v kosmu pozorovat i díry s hmotností pohybující se mezi uvedenými dvěma kategoriemi a navíc černé minidíry, jež vznikly ve velmi raných fázích vývoje vesmíru.

Image

Čtěte také

Primordiální černé díry: Klíč k záhadě temné hmoty, nebo jen slepá ulička?

Pobřeží omývané ledovými vlnami severního Pacifiku je domovem vyder mořských neboli kalanů (Enhydra lutris). Chlad těmto elegantním lasicovitým šelmám rozhodně starosti nedělá, protože je dokonale chrání jedinečná srst. Na jednom čtverečním centimetru vydří kůže vyrůstá až 150 000 chlupů. Žádný jiný savec na naší planetě se nemůže pochlubit tak hustým kožichem. Vydrám mořským se ovšem kvalita jejich kožešiny stala bezmála osudnou.

Zruční labužníci

Vydry mořské tráví dlouhé hodiny ve vodě, kde se buď potápějí ke dnu a loví nejrůznější bezobratlé živočichy, nebo polehávají na vlnách a věnují se společenskému životu. Když jsou unaveny jedním i druhým a rozhodnou se trochu si zdřímnout, zapletou se do stonků řas, aby je proud neodnesl na širé moře. V jedné „plavecké skupině“, pro kterou zoologové používají označení „raft“, můžeme obvykle napočítat desítky zvířat. Výjimkou ale nejsou ani rafty tvořené několika stovkami vyder. Největší pozorovaná skupina se skládala z více než dvou tisíc jedinců.

Základem potravy vyder mořských jsou ježovky, mlži, plži, korýši nebo hlavonožci. Vydra si vynáší kořist na hladinu, kde ji pak vleže na zádech konzumuje. Při pojídání živočichů, jejichž tělo je chráněné pevnou schránkou, uplatňují vydry postup, který ukazuje na jejich zručnost a inteligenci. Ve zvláštním záhybu kůže za pomoci přední končetiny si ze dna vynesou
kámen a do měkkého masa krytého krunýřem se pustí poté, co brnění roztříští o kámen položený na hrudi. Díky této úpravě se vydry dokážou vypořádat i s obranou ježovek, jež se většině predátorů ubrání špičatými ostny.

V obdobích, kdy je potravy málo, rozšiřují tito zdatní plavci svůj jídelníček o další druhy živočichů, které původně stály stranou jejich zájmu. Zmenšená vybíravost v jídle ale platí jen pro vydří populaci v souhrnu. Jednotlivé vydry se za těchto podmínek specializují jen na určitou kořist a jsou paradoxně v jídle vybíravější než v dobách hojnosti.

Vydry klíčem k rovnováze

Vydra mořská patří k vrcholovým predátorům a drží pod kontrolou populace živočichů, kteří jí slouží za potravu. Pokud jsou populace vyder slabé nebo vydra z dané lokality úplně zmizí, dochází k přemnožení bezobratlých, především ježovek. Ty pak mohou zcela zdevastovat porosty mohutných hnědých řas, v nichž dominují čepelatky (Laminaria). S ústupem těchto porostů, kterým se někdy říká „kelpové lesy“, přicházejí o domov nejrůznější organismy, jež jsou na porostu řas existenčně závislé. Mořská vydra je tak klasickým příkladem tzv. klíčového druhu – organismu, jenž je pro stabilitu ekosystému nenahraditelný a bez kterého hrozí ekologický kolaps.

Nejnovější výzkumy demonstrují, že vliv mořských vyder sahá dokonce i na souš. Oslabení vydří populace mění dramaticky život orlů bělohlavých (Haliaeetus leucocephalus). Na pobřeží Aljašky nacházejí tito impozantní draví ptáci na souši jen málo vhodné kořisti, a proto loví především na moři. Jejich obětí se stávají ryby z kelpových lesů a mláďata vyder mořských. Pokud vyder ubude, nahrazují je orli bělohlaví ve svém jídelníčku mořskými ptáky, jichž si za normálních okolností příliš nevšímají. O klíčové roli vydry mořské pro fungování kelpových lesů se přírodovědci přesvědčili už koncem 18. století, když vrcholil tzv. velký lov.

Zničující Velký lov

V 18. století se celý svět dozvěděl o jedinečné kožešině mořských vyder. Významně k tomu přispěla výprava dánského mořeplavce Vituse Beringa, který ve službách ruského cara podnikl dvě výpravy do severního Pacifiku. Na své druhé cestě v roce 1741 ztroskotala Beringova loď Sv. Petr u Komandorských ostrovů. Posádka trpěla kurdějemi a velká část mužstva zahynula. Ani sám Bering nepřežil drsné přezimování na ostrově, který dnes nese jeho jméno. Muži, kteří dokázali extrémním podmínkám vzdorovat, věnovali mnoho času intenzivnímu lovu místní fauny. Kromě dnes již vyhubeného korouna bezzubého (Hydrodamalis gigas) pronásledovali hlavně mořské vydry, jejichž kožešiny se mezi námořníky dokonce staly předmětem sázek a hazardních her. Když byl zbytek posádky zachráněn, přivezli její členové do Ruska více než tisíc kožek a vyhnali jejich cenu do nebetyčných výšin. Kožišina kalana se prodávala třicetkrát dráž než vysoce ceněná kožka jiné lavicovité šelmy – sobola asijského (Martes zibellina). Dobrodruzi z celého světa proto v těch letech mířili do severního Pacifiku s vidinou snadného a rychlého zbohatnutí na „měkkém zlatu“, jak se začalo kůžím kalanů přezdívat.

„Velký lov“ trval století a za oběť mu odhadem padlo asi milion zvířat. Takové drancování nemohla populace mořských vyder vydržet a počátky jejího kolapsu začaly být patrné po roce 1880. Jestliže se v roce 1884 na londýnském kožišinovém trhu ještě prodalo bezmála 9 000 kožek vydry mořské, v roce 1891 už to bylo jen 1 500 a roku 1904 ani ne 500. Vydra mořská balancovala na pokraji vyhubení. Z původní populace, jejíž počty jsou odhadovány až na 300 000 kusů, přežívalo počátkem 20. století nejvýše 2 000 jedinců.

Hubené sousto kosatčího jídelníčku

Důslednou ochranou a zákazem lovu se podařilo kalana zachránit a populace v severním Pacifiku opět narůstaly. Vydra mořská však zdaleka nemá vyhráno a v posledních desetiletích její stavy na mnoha místech opět klesají. Například aljašská populace čítala v 70. letech minulého století až 125 000 vyder. Dnes se jejich počty pohybují kolem 70 000. Příčiny tohoto dramatického úbytku nejsou úplně jasné. Mnoho vyder zahynulo v roce 1989 v zátoce Prince Williama při havárii ropného tankeru Exxon Valdez. Zahubila je ropa uniklá z tankeru do moře. Příčiny vymírání aljašských vyder mořských jsou ale zřejmě komplikovanější.

Kalani se pravděpodobně stále častěji stávají kořistí kosatek dravých (Orcinus orca). Obří mořští predátoři loví vydry z hladu, protože lidé zdevastovali populace jejich přirozené kořisti – tuleňů obecných (Phoca vitulina) a lachtanů ušatých (Eumetopias jubatus). Kosatky proto byly nuceny přeorientovat se na jinou kořist. Některé začaly napadat velké druhy velryb, například keporkaky (Megaptera novaeangliae) nebo dokonce největšího tvora planety plejtváka obrovského (Balaenoptera musculus). Jiné kosatky se naučily lovit kalany, ale je to pro ně hubené sousto. Jestliže dospělý lachtan váží běžně kolem 250 kilogramů, pak vydra jen šestinu. O to více jich musí kosatky ulovit, aby se nasytily.

Z bytů až do světových moří

Vydry mořské čelí celé řadě nebezpečí, jež souvisí s lidskou aktivitou. Velké riziko pro ně představují úniky ropy. Jednak znamená příjem ropou kontaminovaných soust riziko otravy a za druhé srst znečištěná ropou neudrží mezi chlupy souvislou vrstvu jemných vzduchových bublinek, které slouží vydrám jako účinná izolace. Zvířata pak umírají na podchlazení.
Lidská činnost ohrožuje vydry mořské i zprostředkovaně. Mezi kalany žijícími u kalifornských břehů se šíří onemocnění cizopasným prvokem toxoplasmou (Toxoplasma gondii). Zoologové nad tímto faktem nevěřícně kroutili hlavami, protože v moři není přítomen jediný možný zdroj nákazy, jímž jsou domácí kočky. Záhadné rozšíření suchozemského parazita mezi vydrami mořskými má zřejmě na svědomí chov koček v městských bytech.

TIP: Nezastupitelnost živočišných druhů: Klíčové kameny přírodního chrámu

Lidé se kočičího trusu zbavují tak, že jej splachují do záchodu. S odpadní vodou projde toxoplasma vyloučená s trusem nemocných zvířat do čističky, odkud putuje do řeky a říční proud dopraví parazita až do moře. Podobnou cestou se dostávají k vydrám i nebezpečné a vysoce nakažlivé morbilliviry. Mezi kalifornskými kalany je morbilliviry nakaženo 80 % zvířat. Toxoplasmou tu trpí 60 % vyder mořských.

Rozsah obžaloby v současnosti největšího skandálu římskokatolické církve je obrovský. Obviněním čelí třináct kněží, přičemž čtrnáctý se již přiznal k prohřeškům, mezi nimiž nechybělo ani znásilnění, a byl odsouzen k deseti letům za mřížemi. Pravděpodobný vůdce násilníků, italský kněz Nicola Corradi, je v domácím vězení a čeká na soud. 

Během své desítky let dlouhé kariéry působil na dvou kontinentech. Jeho zatčení v roce 2016 proto okamžitě vyvolalo otázku, zda o jeho zneužívání dětí církev celou dobu věděla. A podle vyšetřování Washington Postu, jehož lidé měli přístup k soudním záznamům, kostelním dokumentům a soukromé korespondenci, tomu tak skutečně bylo. 

Hra na tajemství

O kruhu sexuálních predátorů, v jehož středu Corradi stál, byli již v době jeho působení informováni vysocí představitelé církve, a dokonce i papež František. „Chtěla bych, aby sem papež přišel a vysvětlil mi, jak o něčem takovém mohli vědět, aniž by proti tomu cokoliv podnikli,“ prohlásila 24letá dívka pomocí znakové řeči, zatímco se jí ruce třásly vztekem. Ona a její 22letý bratr patří k minimálně čtrnácti žákům dnes již zavřené argentinské pobočky institutu Antonio Provolo, kteří se stali obětí zneužívání. 

Naprosto bezbranné, hluché děti pocházely obvykle z chudých rodin, jež věřily ve vznešenost křesťanského kříže. Podle žalobců však ratolesti v jeho stínu čelily osahávání, znásilňování, svazování, a v jednom případě dokonce musely nosit plenky, aby zakryly krvácení z konečníku. Jejich postižení je přitom po celou dobu omezovalo a bránilo jim vykřičet do světa, jak strašně se s nimi zachází. Pokud se mezi sebou děti ve škole pokoušely komunikovat, okamžitě je bili. Jedno z mála gest, jimiž kněží ke svým obětem promlouvali, byl ukazováček přiložený k ústům požadující mlčení. 

Učebnicový případ

„Představovali dokonalé oběti,“ tvrdí hlavní žalobce případu Gustavo Stroppiana. „A pravděpodobně nikoliv jediné.“ Třiaosmdesátiletý Corradi zůstává v domácím vězení a bude se zpovídat ze sexuálního obtěžování v Itálii i na sesterské škole v Argentině, kde pracoval mezi roky 1970 a 1994. Z výpovědí jeho žáků plyne, že děti zneužíval minimálně posledních padesát let. Spolu s dalšími obviněnými přitom patří k malé katolické kongregaci Společenství Panny Marie pro výchovu neslyšících, jež podléhá přímo Vatikánu. 

Italské oběti začaly bít na poplach již v roce 2008, nicméně církev na jejich volání nereagovala a zasáhnout nakonec musela až policie na opačné straně planety: Argentinci Corradiho uvěznili a zároveň na případ upozornili celý svět. Ačkoliv jsou však obvinění ze sexuálního zneužívání extrémně závažná, argentinská církev s žalobci plně nespolupracuje. Sám Corradi se k případu odmítl vyjádřit a situaci nekomentuje ani Vatikán. Podle Anne Barrettové Doylové, spoluzakladatelky stránky BishopAccountability.org, která pomáhá zneužívaným dětem, je daný případ zcela učebnicový: „Církev děti zradila, papež to ignoroval a na záchranu musela přispěchat až policie.“

Řetězová reakce

Podobně jako děti v Argentině, také žáci institutu Antonio Provolo v italské Veroně o zneužívání dlouhé roky mlčeli. Jakmile se však pravda začala drát na povrch, snažili se na problém upozornit všemožnými prostředky. Jako první se rozhodl „promluvit“ Dario Laiti. Jeho příklad brzy inspiroval tucet dalších bývalých žáků, kteří se znakovou řečí dělili o hrůzné zážitky. Patřila k nim také Alda Franchettová, jíž se ve třinácti letech povedlo ze školy utéct. Když ovšem o zneužívání řekla rodičům, nevěřili jí a odvedli ji do ústavu zpátky. 

Místnímu biskupovi napsaly oběti už roku 2008, brzy nato předaly diecézi seznam obviněných kněží a náboženských činitelů. V roce 2011 tento výčet hříšníků doputoval do Vatikánu a o čtyři roky později se dostal do rukou papeži. Na to, aby násilníky popohnali před soud, bylo sice již pozdě – ale odhalenou pravdou chtěli poškození přivést ke zodpovědnosti alespoň církev. 

Hrůzná obvinění

Když se o případ začaly zajímat italské noviny, patnáct bývalých zneužívaných žáků podepsalo přísežná prohlášení, v nichž popisovali akty sodomie, nucené masturbace a další formy zneužívání. Ukázali prstem na 24 kněží, včetně Corradiho. Biskup Giuseppe Zenti, který byl následně nucen svolat tiskovou konferenci, však jejich tvrzení veřejně odmítl s tím, že jde o lži a výmysly. Zneužívaní na něj proto podali žalobu za pomluvu. 

Případu si nakonec všiml i Vatikán a Zentiho požádal, aby se problému věnoval pečlivěji. Diecéze proto povolala k vyšetřování bývalého soudce Maria Sanniteho, jenž měl jako přímý zástupce Svaté stolice odeslat svá zjištění Kongregaci pro nauku víry. Po rozhovorech s někdejšími žáky přitom potvrdil, že jsou jejich děsivá obvinění v drtivé většině pravdivá. 

Gay, který si vymýšlí

V hlášení, jež poslal Vatikánu, však zpochybnil svědectví Gianniho Bisoliho. Vyšetřovateli se jeho tvrzení zdála přehnaná, protože uvedl nejméně třicet osob. Podle Sanniteho ovlivnily jeho výpověď pozdější homosexuální zkušenosti v dospělosti. Navíc jako jednoho z násilníků označil i biskupa Giuseppeho Carrara, který vedl veronskou diecézi v 60. a 70. letech a jehož vynikající pověst mu zajistila brzkou posmrtnou kanonizaci. 

Na základě vyšetřování byl nakonec obviněn pouze kněz Eligio Piccoli a církevní soud mu přikázal život v modlitbách a odloučení od nezletilých. Tři další násilníci dostali napomenutí. Oficiální představitelé církve ve Veroně přiznali, že obvinění proti Corradimu hlouběji nezkoumali kvůli Bisoliho podezřelé výpovědi. „Mysleli jsme, že není věrohodná,“ prohlásil monsignor Giampietro Mazzoni. „V tomto případě jsme však zřejmě udělali chybu, vzhledem k tomu, co se později stalo v Argentině.“ 

Pomoc nepřichází

Podle právníka zneužívaných Tacchiho Venturiho se Vatikán dopustil logického rozporu: Uznal sice, že Bisoliho znásilňovali, ale přitom nepátral po viníkovi. „Pokud připustíte, že došlo k prohřešku, tak přece jdete a začnete vyšetřovat,“ myslí si. 

Oběti obtěžování v Itálii věřily, že případ může správným směrem popohnat jedině papež František, který při svém jmenování v roce 2013 mimo jiné prohlásil, že se zaměří také na posílení ochrany dětí. Zneužívaní žáci mu proto napsali dopis, zůstal ovšem bez odezvy. V následujícím roce se na problém pokusili upozornit znovu, ale se stejným výsledkem. 

Setkání s papežem

V říjnu roku 2015 se tedy vydali na cestu do Vatikánu právě v den, kdy měl František vést mši na náměstí Sv. Petra. Doufali, že jej tam nepropásnou. Jejich plán nakonec vyšel a papež k sobě pozval dvě z obětí zneužívání ve Veroně – Paolu Lodi Rizziniovou a Giuseppeho Consiglia, který se dokonce pod tíhou utrpení pokusil o sebevraždu. Rizziniová promluvila jako první: „Giuseppe čelil sexuálnímu obtěžování a má pro vás dopis od všech ostatních nešťastníků.“ Nato jmenovaný předal papeži obálku se seznamem násilníků, v němž byli zdůrazněni ti dosud žijící – a nechyběl mezi nimi ani Corradi. Předání dokonce zdokumentoval vatikánský fotograf. 

Rizziniová s Consigliem vzpomínají, že Svatý otec obálku podal svému zástupci, aniž by ji otevřel. Ze snímků se pak můžeme dozvědět, že oběma přítomným požehnal. Než odešel, údajně k nim pronesl: „Modlete se za mě.“ Podle lidí zapojených do vyšetřování skandálu však ani tato návštěva nevedla k bližšímu přezkoumání případu. 

Bojíme se svědčit

Jeho jméno přitom zjevně nepadlo poprvé. Koncem 60. let byli z veronského institutu Provolo vyloučeni dva kněží pro „morální nedostatečnost“ a Corradiho následně v roce 1970 převeleli do Argentiny. Nejprve učil na pobočce institutu v provinčním městě La Plata, asi hodinu jízdy od Buenos Aires. V návaznosti na odhalené zneužívání v roce 2016 zahájila tamní policie vyšetřování a narazila na stopy sexuálního násilí sahající až do 80. let. Stála za ním pětice mužů, mezi nimi i Corradi a další italský klerik, Elisio Pirmati. Jeho jméno přitom rovněž figurovalo na seznamu, který veronští studenti předali papeži. Dotyčný nyní žije v Itálii, Washington Postu se s ním však nepodařilo spojit. 

Dnes čtyřicetiletý Lisandro Borelli nastoupil do institutu v La Plata roku 1989, poté co ohluchl vinou domácího násilí. Z jeho výpovědi vyplynulo, že si ho Corradi během lekcí bral na koleno a osahával mu genitálie. Nezřídka mu také strkal prst do pusy, čímž se jej údajně pokoušel naučit správně artikulovat. Bývalý žák vzpomínal i na kruté tresty: Jednou prý strávil dva dny zamčený v kleci a bez jídla. Kdysi rovněž přistihl jiného kněze při znásilňování svého spolubydlícího, načež jej v rámci zastrašování shodili ze schodů. „Když jsme zjistili, že se podobné věci děly už v Itálii, zaskočilo nás to,“ vzpomíná Borelli. „Zajímalo by mě, jaká situace panovala v dalších školách Provolo…“ 

Modrý náklaďák

V roce 1994 dostal Corradi za úkol vybudovat na západě Argentiny nový institut. Tamní cihlová škola za vysokými zdmi fungovala jako internátní zařízení pro tucty hluchých dětí. Své brány otevřela v roce 1998 a Corradi se stal jejím duchovním ředitelem. K jeho místním obětem patřil tehdy sedmiletý chlapec, dnes velmi plachý dospělý muž, který odmítl vystoupit z anonymity. 

Vzpomínal však na pocity zmatenosti, když jej kněz při prvním setkání lákal k sobě do ložnice, kde ho začal svlékat. A pak na prudkou bolest, kterou zakusil při znásilnění. Když bylo hotovo, dal mu Corradi hračku – malý modrý náklaďák. „Nedokázal jsem se mu podívat do očí,“ vypráví mladík, „bál jsem se ho. Bylo mi z něj zle.“ Pak dodal, že jej Corradi pravidelně znásilňoval následujících pět let. Během svého utrpení prý chlapec upíral zrak k sošce Panny Marie držící jezulátko, jež stála nedaleko postele. Kněz údajně při znásilňování také často mluvil, ale on ho neslyšel. 

Odvaha jednat

Nejhorší případy zneužívání se podle žalobců odehrály mezi roky 2004 a 2009. Tou dobou ještě současný papež František sloužil coby kardinál Bergoglio v Buenos Aires. Nicméně v roce 2013, když k němu zamířil dopis s voláním o pomoc, byl již hlavou katolické církve – a k posledním známým Corradiho prohřeškům došlo právě v uvedeném roce. Obžalovaný tehdy údajně šířil dětskou pornografii a zajišťoval přístup k malým obětem i dalším násilníkům. K deliktům docházelo také v letech 2015 a 2016, zatímco nezájem církve umožnil těmto netvorům setrvat v přítomnosti dětí. 

Se situací pohnula až bývalá žákyně školy, jež se obrátila na policii. Štíhlá 27letá žena, která si rovněž přála zůstat v anonymitě, tvrdila, že ji znásilnil agresivní kněz sloužící pod Corradim. Během výslechů pak prozradila, že mnoho let přemýšlela o sebevraždě, a dokonce napsala rodičům dopis na rozloučenou. „Cítila jsem se jako voda, jako bych nebyla nic,“ vysvětlila znakovou řečí v kanceláři svého právníka. K tomu, aby se obrátila na policii, ji přiměl její přítel. V listopadu 2016 proto v centru pro postižené požádala o tlumočníka znakové řeči a spolu se vydali za argentinským senátorem, který následně uvedl věci do pohybu. 

Církev mlčí

Na základě jejího svědectví vtrhli žalobci do školy a objevili tam dětskou pornografii i Corradiho korespondenci s dalším pedofilem z řad církevních hodnostářů. Jeden z jejich dopisů se četl před soudem a Corradiho přítel v něm uvedl: „Co víc si můžeš přát než hluchoněmého?“ Jorge Bordon, Corradiho řidič, se loni přiznal k jedenácti případům zneužívání. 

Podle reverenda Alberta Germána Bochateyho, jehož papež pověřil dohledem nad školami Provolo zasaženými skandálem, však kněz nepochybuje o své nevinně. „Byl zcela zdrcený,“ vzpomíná Bochatey, který obžalovaného viděl naposledy před dvěma měsíci. „Ta škola představovala jeho dítě.“ Po uzavření institutu svěřil Vatikán vnitřní vyšetřování dvěma kněžím. S argentinskými žalobci se ovšem církev odmítla o dosavadní poznatky podělit. Bochatey tvrdí, že před policisty nic nezamlčuje, pouze je odkázal na Vatikán a jeho instituce. Svatý stolec obratem uvedl, že žádnou žádost neobdržel.

Příliš to nafukujete!

Bochatey se také nechal slyšet, že podle něj žalobci a právníci obětí kauzu záměrně zveličili. „Myslíme si, že za skandálem stojí svobodní zednáři. Nedokážeme totiž pochopit, jak je možné, že jsou obvinění tak přímá a závažná. Oni se ten případ snaží nafouknout, jako by se v institutu odehrálo čtyřicet nebo padesát případů zneužití, zatímco ve skutečnosti je jich jen něco málo přes deset,“ dodal Bochatey.

„Mluvil jsem s mnoha rodiči, kteří tvrdili, že jsou jejich děti šťastné. Nechtěli, aby škola skončila zavřená. Řekl bych, že se tam něco stalo, ale nebylo to tak, jak popisují žalobci,“ vysvětlil kněz a dodal, že byl třeba jeden z učitelů příliš přísný… Církev musela školu nejen zavřít, ale také prodat pozemek, na němž stojí. „Za svou chybu platíme opravdu draze,“ uzavřel Bochatey. 

Pokud si v restauraci nebo v obchodě objednáte tuňáka, obvykle nečekáte, že vám naservírují úplně jinou rybu. Zkušenosti z Kanady ale ukazují, že rybí podvody jsou častější, než by zákazníkům bylo milé…

Bioložka Jennifer McDonald z kanadské Fanshawe College a její studenti s překvapením zjistili, že je naopak spíše výjimkou, když skutečná identita zakoupené ryby odpovídá názvu, pod kterým byla nabízena.

Rybí tajemství šéfkuchaře

McDonaldová se studenty nakoupili ryby v obchodech a v restauracích. Získali tak celkem 13 vzorků a z 9 se jim podařilo úspěšně vytáhnout a přečíst DNA. Z těchto 9 pouze dvě ryby skutečně odpovídaly svému jménu. Ve zbylých případech byly zakoupeny k jídlu jiné ryby, než za jaké je zákazník považoval. Jde sice jen o malý výzkum v rámci výuky, jeho závěry jsou ale i tak alarmující.

TIP: Jak vystopovat vražedné kartely pašeráků slonoviny? Do hry vstupují testy DNA

Testy DNA z ryb prozradily, že tilapie nebyla tilapie, nýbrž v jednom případě okouník a ve druhém případě jistý druh tuňáka. Losos byl ve skutečnosti pstruh duhový, a údajný pstruh duhový byl zase losos kisuč. Treska velkohlavá byla vlastně treska obecná.

Nejzajímavější byly vzorky deklarované jako tuňák křídlatý. V jednom případě šlo o tuňáka žlutoploutvého, což je ve skutečnosti kvalitnější ryba a prodejce sám sebe okradl. Ve druhém případě to ale byla pamakrela temná, jejíž maso obsahuje pro člověka nestravitelné látky a může vyvolat prudké křeče a průjmy.

Pražský ústav šlechtičen, nesoucí jméno habsburské panovnice, byl založen roku 1755 a jeho první představenou se stala dcera císařovny, arcivévodkyně Marie Anna Habsbursko-Lotrinská (1738–1789). Nadace, fundovaná výnosy statků Karlštejn, Miličín a Troja, sloužila k zaopatření vždy třiceti osiřelých nebo ovdovělých aristokratických dam.

Ústav šlechtičen

Režim ústavu byl poměrně liberální. Ženy (či dívky) se mohly po libovolné době vdát, odejít do kláštera nebo žít v Praze až do své smrti. Podmínky pro přijetí do ústavu byly minimální, tedy s jednou výjimkou. Před přijetím se po šlechtičnách požadovalo prokázat urozený původ do šestnáctého kolena. Nový ústav dostal do vínku reprezentativní budovu, kterou adaptoval slavný architekt Anselm Lurago z renesančního Rožmberského paláce v jihovýchodním křídle Pražského hradu. 

Vzápětí byla odstartována velkorysá přestavba celého sídla českých králů. Podnět k ní dala osobně císařovna. Českému guberniu sdělila: „Náš královský residenční zámek v našem českém městě Praze dávám změnit, zařídit k pohodlnému bydlení a vybudovat.“

TIP: Úspěchy a selhání hrdé panovnice: Jak se dařilo Marii Terezii na trůně?

Peníze získala mimo jiné od pražského arcibiskupa Gustava Mořice Manderscheida. Pan arcibiskup snad ani tak štědrý nebyl, ale zkompromitoval se v době okupace Prahy bavorsko-francouzskými vojsky a chtěl zřejmě tuto skvrnu ve svých kádrových materiálech vymazat. 

Přestavby Hradu, jež pokračovala až do roku 1775, se ujal vídeňský dvorní architekt Niccolo Paccassi. Vtiskl pražské dominantě pečeť monumentálního a strohého klasicismu. Dnes si už jenom málokdo uvědomuje, že Hradčany vděčí za svůj vzhled panovnici, která jinak Prahu příliš v lásce neměla. Tereziánský Hrad dnes patří k českému hlavnímu městu stejně neodmyslitelně jako třeba Mozartova hudba. Ani nám nepřijde, že oboje k nám vlastně přišlo z Rakous.