Generálové na Vrchním velení Wehrmachtu (Oberkommando der Wehrmacht, OKW) už v roce 1942 věděli, že ke spojenecké invazi do západní Evropy dříve či později dojde. Britsko-kanadský nájezd na Dieppe sice fatálně selhal, Němcům však bylo jasné, že šlo jen o průzkum bojem, a uspíšili proto vyztužování pobřežních opevnění Atlantického valu. Hitler se osobně podílel na návrzích pevnůstek, na jejichž stavbu se pak spotřebovalo na 17 milionů m3 betonu a 1,5 milionu tun armatur. Podél pobřeží mělo vyrůst 15 000 opěrných bodů osazených kulomety či plamenomety a významná či zvláště ohrožená místa, například přístavy, pak měly hájit opevněné dělostřelecké baterie. 

Dědkové a kluci

Linie však trpěla mnoha vadami, neboť se nedostávalo materiálu, financí ani pracovních sil. Nejsilnější část valu Němci vybudovali v sektoru mezi řekami Seina a Šelda, kde se s vyloděním všeobecně počítalo. V dalších oblastech již bylo opevnění slabší a toto prioritní dělení se týkalo také techniky a mužstva. Koncem roku 1943 měl velitel pozemních vojsk na západě polní maršál Gerd von Rundstedt k dispozici 46 divizí, roztažených v tenké linii podél pobřeží.

Zatímco v severovýchodní Francii držela každá divize úsek o délce 80 km, v Normandii už se jednalo o 192 km a na zbytku Atlantického valu pak šlo o závratných 350 km. Značnou část mužstva těchto útvarů navíc tvořili záložníci starších ročníků, muži slabší tělesné konstituce či veteráni léčící se po zraněních z východní fronty. Jen málokterá divize disponovala plnými stavy, což se velení snažilo napravit nasazením dobrovolníků z okupované části SSSR – od Ukrajinců a Bělorusů přes kozáky až po Tatary.

Na břehu, nebo ve vnitrozemí? 

V době invaze takové oddíly tvořily plnou šestinu 7. armády, která již od roku 1941 zodpovídala za obranu Bretaně a Normandie. V polovině ledna 1944 jmenoval Adolf Hitler polního maršála Erwina Rommela velitelem skupiny armád B, jež držela Atlantický val mezi Nizozemím a Loirou. Přestože se veterán afrických bojů proslavil hlavně manévrovými operacemi, shodoval se s OKW, že o výsledku nadcházející invaze se rozhodne v prvních hodinách přímo na plážích.

Došel totiž k názoru, že vzhledem k převaze nepřítele ve vzduchu by se německé pancéřové svazky musely k pobřeží probíjet za nepřijatelných ztrát, a proto chtěl mít mobilní zálohy co nejblíže. S tím von Rundstedt, stejně jako velitel Panzergruppe West (tanková skupina Západ) Leo Geyr von Schweppenburg nesouhlasil – razili tezi, že Panzerwaffe protivníka odrazí teprve mohutnými údery ve vnitrozemí. Spor nakonec rozhodl až Hitler, který obrněné svazky rozdělil půl napůl mezi obě strany sváru. Neprospěl tím však nikomu, snad s výjimkou Spojenců.

Problematické opevnění 

Přímo na břehu hodlal Rommel položit na 50 milionů pozemních min, rozkázal zaminovat i okolní vody a zbudovat síť překážek a zátarasů. Některé měly proděravět dna vyloďovacích člunů, jiné při kontaktu explodovaly. Nad plážemi se stavěly bunkry s palposty pro kulomety, minomety, polní dělostřelectvo i obávané „osmaosmdesátky“. Za pobřežní linií Němci kladli další minová pole a vznikl systém zákopů propojujících zpevněné body. Drtivá většina opatření se ovšem uskutečňovala v již tehdy nejsilněji bráněné severní Francii, zatímco zodolňování západních sektorů vázlo. Kupříkladu na Cotentinském poloostrově vyrostla z plánovaných 42 pevnůstek jediná a z požadovaného množství min dostal Rommel desetinu.

TIP: Nastal Den D: Spojenci se vylodili v Normandii

V místě, kde k invazi nakonec došlo, měl Wehrmacht především LXXXIV. armádní sbor, přičemž hlavnímu náporu měly čelit 709., 91. a 243. divize na pobřeží poloostrova Cotentin, zatímco 716. a 352. divize střežily pobřeží departementu Calvados. Z těchto pěti svazků jen posledně jmenovaná divize disponovala odpovídající technikou a jako jediná měla i v německém systému hodnocení status „plně bojeschopná“. Ze záložních jednotek pak stál za řeč pouze elitní 6. výsadkový pluk u Carentanu.

Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka patřil mezi čelné představitele katolické strany. Kariéru mu umožnil sňatek s bohatou dědičkou statků pánů z Hradce. Stal se karlštejnským purkrabím a královským místodržícím. Ze svých těžkých zranění po defenestraci se zotavil a během stavovského povstání nebyl dále perzekvován. Rozhodnutí nové vlády třiceti direktorů komentoval slovy, že byl ušetřen podobně jako zloděj, se kterým se utrhla oprátka. Musel ale podepsat revers, kterým se zavázal, že na nikom nebude vykonávat pomstu a nebude se dále angažovat ve veřejných záležitostech či zemských úřadech. Nakonec stačil ujet z Prahy na zámek Duchcov ještě před tím, než se sněm postavil proti Habsburkům. 

Pasovský exulant

Po útěku ze země pobýval v biskupském Pasově, kde se shromáždilo jádro katolického exilu kolem Jaroslava Bořity z Martinic. V exilu nemusel žebrat o milodary, neboť do Pasova mu poslové z jeho českých statků vozili peníze a potraviny. Po porážce stavovského povstání neschvaloval císařův postup vůči českým zemím, proto odmítl nastoupit do úřadu prezidenta české komory a asistovat v tvrdém postupu vůči českým stavům. Dokonce císaře vyzval, aby se přestěhoval do Prahy a sám řídil české záležitosti. Dvůr se ho marně snažil jmenovat do komise, která rozhodovala o osudu moravských rebelů, a učinit z něj moravského zemského hejtmana. 

Vysoce urozený

Slavata byl sice loajální k panovníkovi, ale zároveň zůstával představitelem české šlechty, která byla zvyklá podílet se na vládě. Vrátil se do země a převzal úřad až poté, co císař přislíbil, že obnoví standardní fungování zemských úřadů. Jako odměnu za své postoje přijal povýšení na říšského hraběte s právem na predikát „Vysoce urozený“ a polepšení erbu přidáním červeného štítku se stříbrným břevnem a třemi písmeny F M R symbolizujícími jména panovníků, jimž nový hrabě věrně sloužil.

Císař mu ale jeho oponování neodpustil, takže například Slavatu nepodpořil, když usiloval o zisk konfiskátů Vodňany a Hluboká nad Vltavou nacházejících se v okolí slavatovské jihočeské domény. Slavata přesto svou doménu rozšířil, mimo jiné koupil panství Červená Lhota. 

TIP: Albrecht z rodu Valdštejnů: Jaký byl původ vojevůdce z třicetileté války?

Kariéru Vilém Slavata ukončil jako nejvyšší kancléř, tedy jako nejvlivnější zemský úředník. Patřil mezi úhlavní nepřátele a osnovatele zkázy generalissima Albrechta z Valdštejna. Jeho rod vymřel v roce 1712 a po přeslici bychom mezi jeho potomky nalezli například nejbližšího spolupracovníka Marie Terezie, knížete Kounice.

Není žádným tajemstvím, že si lidé občas prohlížejí obsah mobilních telefonů svých partnerů. Kanadští vědci se nedávno pokusili zjistit, jaké jsou motivace slídilů a jaké má takové chování dopady na partnerský vztah. Oslovili proto 102 dobrovolníků, které detailně vyzpovídali ohledně špehování telefonu jejich partnera. Zajímaly je událostí, které tomu předcházely, postup při takovém špehování i následky, jaké to mělo pro jejich vztah.

Celkem 46 účastníků výzkumu uvedlo, jak špehování v mobilu partnera následně ovlivnilo jejich vztah. Ve 45 procentech případů vztah skutečně záhy skončil. Buď šlo přímo o důsledek incidentu s telefonem anebo dotyčný vztah čelil celé řadě problémů a prohrabování telefonu bylo jen příznakem špatného „zdravotního stavu“ vztahu. 

TIP: Novinka pro randění? Chytré telefony teď mohou analyzovat sperma

Jako hlavní příčinu špehování v telefonu partnera lidé uváděli žárlivost a nedůvěru. Nejčastěji přitom k tomuto jednání dochází, když je partner na toaletě nebo ve sprše. Vědci přiznávají, že zkoumali jen velmi malý vzorek majitelů telefonů. Přesto prý jejich studie nabízí první ucelenější pohled na to, jaký dopad na vztah může mít špehování telefonu partnera.

Papuchalk chocholatý (Fratercula cirrhata) je velmi hezký a poměrně hojně se vyskytující mořský pták ze severního Pacifiku. Hromadná úmrtí těchto ptáků nejsou příliš běžná, nález stovek mrtvých, očividně vyhublých a nemocných jedinců v Beringově moři je tak jasným signálem, že něco není v pořádku.

Během čtyř měsíců v roce 2016 vědci nalezli celkem 359 vyplavených mrtvých mořských ptáků v zuboženém stavu, přičemž většinou šlo právě o papuchalky chocholaté. Během minulého desetiletí jich přitom bylo objeveno jen několik kusů. Podle odhadů v posledních letech zahynulo v této oblasti možná až téměř 9 tisíc mořských ptáků. V téměř 90 procentech případů to byli papuchalci chocholatí.

TIP: Po vybití krys se na britský ostrov Lundy vrátila spousta mořských ptáků

Proč papuchalci umírají ve velkém? Podle všeho jde o přepeřující dospělé ptáky, kteří nesou stopy extrémního hladovění, takže zřejmě umírají kvůli nedostatku potravy. Klíčovou roli by podle odborníků mohlo hrát globální oteplování, které způsobuje posuny ve výskytu planktonu a ryb v oblasti Beringova moře. Právě změna výskytu kořisti v kombinaci se stresem při přepeřování by podle vědců mohla být pro papuchalky smrtící.

Nedávno zveřejněné video ukazuje spektakulární plamen z motoru, který vyvíjí soukromá společnost Sierra Nevada Corp. Jde o motor Vortex, který bude pohánět připravovaný raketoplán Dream Chaser. Ten by měla do vesmíru vynášet nosná raketa Atlas V v režii United Launch Alliance, společného podniku společností Boeing a Lockheed Martin.

Jestli vše poběží podle plánu, tak by raketoplán Dream Chaser měl dopravit první náklad k Mezinárodní vesmírné stanici v roce 2021. Stejný pohon by mohl být využit i při dalších typech misí, ať už pro NASA, US Air Force anebo některou ze soukromých společností.

Úsporný motor pro raketoplán

Motor Vortex je výsledkem spolupráce mezi specialisty Sierra Nevada Corp. a US Air Force. Měl by využívat „zelené“ pohonné hmoty, které jsou schopné spalování ve vysoké nadmořské výšce. Motor je rovněž postavený z lehkých a také levných materiálů, což podle představitelů Sierra Nevada Corp. ušetří desítky milionů dolarů na každém startu.

TIP: Nový přírůstek do rodiny raketoplánů: NASA dává zelenou pro Dream Chaser

Původním pohonem raketoplánu Dream Chaser měl být hybridní raketový motor, který používá jako palivo oligomer butadienu HTPB s oxidem dusným. V roce 2014 ale došlo k zásadní změně pohonu, který teď zajišťují právě motory Vortex. Jejich palivem je propan s oxidem dusným.

Raně středověký český stát si v žádném případě nelze představovat tak, jak ho známe z dob Václava II. nebo Karla IV. a stejně tak jej nelze srovnávat se soudobými státními celky za západní hranicí. Raný český stát, lze-li to tak říci, postrádal většinu toho, čím disponovaly vyspělejší celky západní Evropy, převážně nástupnické státy Francké říše, čerpající z antického dědictví. Jediným vládcem země byl kníže, opírající se o ozbrojenou družinu.

Církevní struktura prakticky neexistovala a církev byla spjata především s okruhem knížete. Její vliv nebyl silný. Většina příjmů úzce souvisela s expanzí, odvádění tributů podřízených území, kontrolou kupeckých cest a obchodu. Systém státních úřadů neexistoval, až na výjimky se veškeré dění odehrávalo v okruhu knížecí družiny. Počet obyvatel byl nízký, o soustavných daních a odvodech, které by zemi zajistily soběstačnost, nebylo možné mluvit a stejně tak ani o všeobecně respektovaném zákoníku. Písemné záznamy se pravděpodobně nevedly a teprve s rozvojem církevní správy došlo k posunu.

Nutnost expanze 

Co přesně si představit pod pojmem české knížectví (vévodství)? Srdcem země bylo již v 10. století pevné hradiště nad Vltavou, Praha. Praha však znamenala mnohem víc: rodové sídlo Přemyslovců, hlavní pevnost, mocenské centrum a mezinárodní křižovatku s velkým trhem, což z ní činilo také centrum ekonomické. Avšak na to, aby z pražského hradiště mohla být jednotně spravována celá země, existoval přemyslovský konglomerát příliš krátkou dobu.

Přemyslovské knížectví nemělo vyvinutou ústřední správu, nerozvinula se dosud hradská soustava a tedy ani hospodářské instituce – uživit velké vojsko pouze z Čech prostě nešlo. Expanze byla nezbytná. V tomto bodě se Čechy dostaly do obdobné fáze jako Francká říše za vlády Karlovců, zejména pak Karla Velikého (vládl 768–814), kdy se rozmach říše rovněž opíral o expanzi a benefity z toho plynoucí. Přemyslovci však nikdy nepokročili do té fáze, kdy by podmaněná území k Čechám pevně připojili a plošně je kontrolovali za pomoci sítě vlastních hradů. 

Přemyslovská moc

Jakýsi zárodek organizované vnitřní správy lze v 10. století vysledovat pouze v Čechách, kde začala za vlády Boleslava I. vznikat síť Přemyslovci kontrolovaných hradišť. Tyto opěrné body přemyslovské moci se nacházely prakticky výhradně v blízkosti někdejších sídel ostatních českých kmenových knížat, jejichž moc Boleslav I. postupně zlomil. Z toho je rovněž zřejmé, že Přemyslovci neměli zájem přebírat tradiční mocenská centra podrobených kmenů. Ale ne všude se toto dařilo, jak ukazuje příklad centra Slavníkovců na Libici. V tomto bodě se Přemyslovci podobali Normanům, kteří po záboru Anglie rovněž budovali vlastní hrady, aniž by využívali tradiční centra moci.

TIP: Čechy versus říše: Jak se formovaly vztahy Přemyslovců a německých zemí?

Mimočeská území, tedy Morava, Slezsko, Krakovsko či Červeňské hrady, byla s Prahou ve volném svazku, který ponechával správu místním elitám. České posádky se zdržovaly pouze ve větších opevněných centrech, ležících při transevropské magistrále. Ta vedla ze Západní Evropy přes Řezno, Prahu a Krakov do Kyjeva a odtud dál k Chazarům až do Číny. 

Energetické drinky nabité cukrem, vitamíny a hlavně kofeinem jsou v dnešní době stále populárnější. Energie v plechovce bývá velkým lákadlem, zejména před velkým výkonem, ať už tělesným nebo duševním. Zároveň ale roste seznam možných zdravotních rizik, která by tyto stimulující nápoje mohly přinášet.

Tým amerických vědců nedávno zjistil, že i vypití jednoho běžného energetické nápoje může rozhodit srdeční rytmus. Výzkumu se zúčastnilo 34 dobrovolníků, kteří vypili 0,9 litru jednoho ze dvou komerčně dostupných energetických drinků anebo placebo. Vědci pak pomocí elektrokardiogramu (EKG) měřili aktivitu jejich srdce po půlhodinách, během následujících 4 hodin.

TIP: Syndrom zlomeného srdce není jen básnický obrat. Může i zabíjet

Ukázalo se, že vypití energetického drinku způsobuje prodloužení takzvaného QT intervalu, jednoho z klíčových ukazatelů srdečního rytmu, který odpovídá době elektrického resetování srdeční svaloviny.

Nepravidelnosti v QT intervalu přitom mohou být velmi nebezpečné a mohou vést k arytmii a dalším závažným poruchám srdce. Viníkem ale zřejmě není kofein, protože množství této látky, které dobrovolníci vypili, se podle dřívějšího výzkumu na elektrokardiogramu nijak neprojeví. Zřejmě jde o doposud neznámé působení některé z dalších obsažených látek nebo spíše kombinace těchto látek.

Nezanedbatelná síla lidských zubů

I když to není na první pohled zřejmé, lidé mají relativně silný čelistní stisk. Člověk je poměrně velkým obratlovcem s dobře vyvinutým svalstvem, jež přitahuje spodní čelist k horní velkou silou. Často se uvádí, že dospělý člověk má dokonce silnější stisk než například labradorský retrívr. To nemusí být nutně pravda, ale průměrná síla lidského skusu každopádně činí asi 890 Newtonů. Guinessova kniha rekordů dokonce uvádí, že po dobu dvou vteřin dokázal jeden člověk vyvinout tlak až 4 337 Newtonů. Přesto je náš biologický druh v této „disciplíně“ velmi daleko za nejlepšími.

Africký drtič kostí

Velké šelmy, jako jsou hyeny, lvi nebo tygři, potřebují silný stisk čelistí kvůli snazšímu usmrcení kořisti a následnému porcování a trhání masa. Pitbulové a jiní velcí psi dosahují při maximální snaze hodnoty zhruba 1 000–1 500 Newtonů. Hyeny (Crocuta crocuta) však disponují silou čelistního stisku přinejmenším kolem 4 500 Newtonů. Dokážou přitom drtit i kosti a využívat tak zdroj živin mnoha jiným šelmám nedostupný. Byly dokonce pozorovány hyeny, které dokázaly tlamou rozdrtit i kosti žiraf o průměru nejméně 7 centimetrů.

Děsivý pancířnatec

Asi před 380 miliony let, v období devonu, brázdil oceány na území Severní Ameriky, Afriky a Evropy obří pancířnatec (prvohorní rybovitý obratlovec) Dunkleosteus terrelli. Dosahoval délky až 10 metrů a síla jeho čelistního stisku přesahovala dle odhadů 5 400 Newtonů, čímž překonával například současnou hyenu. Na špičce jeho zubních plátů, které u těchto primitivních obratlovců nahrazovaly zuby, však síla stisku mohla údajně dosáhnout fantastické hodnoty 36 000 Newtonů na jeden čtvereční palec. Tím se vyrovnal i tyranosaurovi a překonával největší krokodýly mořské.

Rekordman současného světa

V současném světě bezpochyby nejdrtivějším stiskem čelistí disponuje největší současný plaz, až sedmimetrový krokodýl mořský (Crocodylus porosus). Krokodýli snadno rozdrtí lebku velkého buvola, k čemuž jim pomáhá skvěle vyvinuté čelistní svalstvo. Přímo vědecky testován byl pětimetrový exemplář, jenž dosáhl děsivé hodnoty čelistního stisku 16 460 Newtonů. Extrapolací pro šestimetrového obra o hmotnosti kolem dvou tun pak byla vypočítána dokonce hodnota 34 250 Newtonů, jenž už se pohybuje na spodní hranici odhadované pro teropodního dinosaura druhu Tyrannosaurus rex.

Krokodýli – hydraulické lisy

Aligátor severoamerický (Alligator mississippiensis) se sice silou stisku nemůže rovnat svému jihoasijskému příbuznému krokodýlu mořskému, ale i tak dosahuje pozoruhodných výsledků.

Pokusy paleontologa Gregory Ericsson ukázaly, že čelistní stisk tohoto až téměř šestimetrového siláka dosahuje dle přímo naměřených hodnot asi 9 500–11 000 Newtonů, čímž dvojnásobně překonává i hyenu skvrnitou. Ne nadarmo jsou tito velcí plazi přirovnáváni k hydraulickým strojům na vytváření tlaku.

Bílý vyzyvatel

Nikdo přesně nezná sílu stisku čelistí žraloka lidožravého (Carcharodon carcharias). Jisté je, že patří k nejsilnějším v rámci celé současné živočišné říše. V kombinaci s velikou tlamou plnou ostrých trojúhelníkovitých zubů představuje čelistní aparát žraloka bílého skutečně děsivou zbraň. V roce 2008 vytvořili vědci fyzikální počítačový model pro 6,5 metru dlouhého jedince. Výsledkem bylo ohromujících 17 800 Newtonů, čímž by žralok překonal dokonce i nejvyšší přímo změřený údaj krokodýla mořského.

Tyranský ještěr

Úplně nejsilnější čelisti by bylo třeba hledat až v dávné geologické minulosti naší planety. Jedním z favoritů by pak byl svrchnokřídový dinosaurus Tyrannosaurus rex. Dle dosud nejpřesnějších odhadů, založených na předpokládané síle jeho masivního krčního svalstva a celkové velikosti, dosahoval jeho stisk síly o hodnotě asi v rozmezí 35 000 až 57 000 Newtonů. Existují také odhady jdoucí k 80 000 nebo dokonce 235 000 N, ty však nejsou příliš věrohodné.

Král druhohor

Nedlouho před Tyrannosaurem (asi před 80–73 miliony let) žil v Severní Americe obří krokodýl Deinosuchus hatcheri. Při celkové délce 10–12 metrů a hmotnosti přes 8 tun představoval skutečně obřího prapředka dnešních aligátorů. Odhadem na základě porovnání s nimi byla pro stisk deinosuchových 1,5 metru dlouhých čelistí stanovena dech beroucí hodnota 102 750 Newtonů! Na suché zemi nic tak silného před ním ani po něm nejspíš nežilo.

Náš druh zaplavuje celý svět plastovým odpadem. A ostatním druhů nezbývá, než se s tím nějak vyrovnat. Jak zjistili v Argentině, jedna samotářská včela čalounice zašla dost daleko. Během loňského léta (2017-2018) tam vědci objevili hnízdo této včely, které bylo kompletně celé vybudované z plastového odpadu.

Čalounice si staví hnízdo z rozmanitých materiálů. Obvykle používají bláto nebo části rostlin. V tomto případě ale čalounice využila dva různé typy plastu, z nichž jeden zřejmě pochází z plastové nákupní tašky. I když to možná překvapí, vědci měli z objevu radost. Ukazuje to podle nich značnou schopnost těchto samotářských včel přizpůsobovat se změnám v prostředí, i když jde o vliv lidské civilizace.

TIP: Závislost v říši hmyzu: Včely jsou bláznivé do kofeinu

Čalounice sice vyznávají samotářský životní styl a nebudují si rozsáhlá hnízda s početnými obyvateli, přesto jsou ale pro nás dost významné. Náležejí totiž k velmi účinným opylovačům pěstovaných plodin. Proto také byly čalounice rozváženy po světě, i když původně pocházejí z Evropy.

Když astronomům přeje štěstí a mají k dispozici dobré technologie, tak mohou objevovat jako na běžícím pásu. Potvrzuje to i nedávný úspěch týmu japonských astronomů, kterým se podařilo za pouhý půlrok objevit přes 1 800 supernov, ultimátních hvězdných explozí.

Naoki Yasuda z institutu Kavli Institute for the Physics and Mathematics of the Universe k tomuto úžasnému výkonu využili zařízení Hyper Suprime-Cam, gigantickou digitální kameru vybavenou 870-megapixelovou optikou, která je nainstalovaná na 8,2-metrovém teleskopu Subaru Telescope. Teleskop provozuje Národní astronomická observatoř Japonska v havajském astronomickém komplexu Mauna Kea Observatories.

Pořádná úroda supernov

Výkonná kamera umožnila japonským astronomům zachytit 1 824 supernov, z nichž bylo asi 400 takzvaných supernov typu Ia, které se používají jako „standardní svíčky“ pro určování vzdáleností ve vesmíru. Celkem 58 z těchto supernov typu Ia přitom pochází ze vzdálenosti větší než 8 miliard světelných let. Pro srovnání, Hubbleho vesmírný teleskop potřeboval 10 let pozorování k tomu, aby v takové vzdálenosti objevil 50 supernov typu Ia.

TIP: Před 11,5 miliardami let byl největší strukturou vesmíru obrovský oblak vodíku

Výsledky japonského týmu potvrzují, že teleskop Subaru a kamerou Hyper Suprime-Cam představuje účinný nástroj pro detekci velmi vzdálených supernov. Dříve toto zařízení pomohlo astronomům například s pořízením 3D mapy rozložení temné hmoty ve vzdáleném vesmíru.