Není to tak dávno, co celý svět obdivoval obří letoun „Roc“ společnosti Stratolaunch Systems, když vzlétl ke svému prvnímu letu. Mnozí si již představovali, jak Pták Noh jako létající kosmodrom vypouští na oběžnou dráhu malé nosné rakety. S takovým sněním je teď ale možná konec.

Na veřejnost totiž unikly zprávy, podle nichž společnost Stratolaunch, která ještě nedávno plánovala posílat do vesmíru satelit i lidskou posádku, brzy ukončí svoji činnost. Agentura Reuters citovala čtyři anonymní zdroje, podle kterých je konec takřka na spadnutí. Společnost Stratolaunch nicméně ve své reakci tvrdí, že jejich operace nadále pokračují.

Smrt zakladatele

Stratolaunch vznikl v roce 2011, kdy společnost založil spoluzakladatel Microsoftu a vesmírný nadšenec Paul Allen. Miliardář a filantrop ale loni v říjnu ve věku 65 let zemřel. Jeho sestra Jody Allen, která vede mateřskou společnost Stratolaunchu Vulcan Inc. a je správkyní nadace Paul G. Allen Trus, se prý rozhodla z tohoto byznysu vycouvat.

TIP: Soukromá společnost Stratolaunch poprvé vzlétla s největším letounem světa

Podle zmíněných anonymních zdrojů se Jody Allen rozhodla nechat Ptáka Noha vzlétnout, aby tím uctila památku svého bratra. Paul Allen by byl nepochybně nadšený, kdyby viděl, že gigantický nosný letoun funguje, a že dokáže letět. Co ale teď bude s Ptákem Nohem dál, to je podle všeho ve hvězdách.

Vědci před časem zjistili, že afričtí podzemní hlodavci jsou necitliví na rozmanité bolestivé podněty. Někteří z nich nereagují na kyselinu anebo třeba na kapsaicin, slavnou pálivou látku, která je zodpovědná za pálivost chilli. Vnímání bolesti je ale přitom často důležité. Varuje nás totiž před situacemi, které by nám mohly velmi ublížit. Jak to, že rypoši si z celé řady bolestí ni nedělají?

Mezinárodní tým vědců detailně prozkoumal míru citlivosti celkem 9 druhů rypošů na vybrané chemické látky, které savce obvykle velmi zřetelně pálí. Ukázalo se, že se jednotlivé druhy rypošů v citlivosti vůči palčivým látkám mezi sebou liší. Podle vědců tato schopnost rypoušům umožnila pronikat do rozmanitých prostředí. Například rypoš hotentotský může žít ve společnosti mravenců s jedovatými žihadly, kterým se jiní rypoši vyhýbají. Necítí totiž pálení jejich jedu.

TIP: Dáma se superschopností: Díky vzácné mutaci necítí téměř žádnou bolest

Výzkum prozradil, že za výjimečnou odolností rypošů proti různým typům bolesti jsou malé genetické změny, které zasahují do takzvaných iontových kanálů, bílkovin, jimž do buněk procházejí určité ionty. Některé z takových iontových kanálů hrají klíčovou roli ve vnímání bolesti a právě v těchto kanálech došlo u rypošů ke změnám. Výzkum bolesti u rypošů by mohl být velmi přínosný pro lidi, kteří trpí bolestmi, protože by mohl vést k vývoji nové generace léků.

Během bojových akcí stále občas docházelo k destrukci spodního křídla, a tak konstrukční tým Albatros Flugzeugwerke (AFW) intenzivně pracoval na odstranění této vrozené vady. Hlavní nosník dostal kovové výztuhy a posílení se dočkaly i mezikřídelní vzpěry. Hmotnost nového stroje sice vzrostla, to ale vynahradil nový motor Mercedes D.IIIaü o výkonu 134 kW.

Výroba nové verze označované jako Albatros D.Va začala v říjnu 1917 a továrny vyprodukovaly 1 612 strojů této verze. Na přelomu let 1917 a 1918 tvořily albatrosy základ výzbroje německého letectva doplňované nově zaváděnými trojplošnými Fokkery Dr.I. Albatrosy ale stále více omezovala stále se zhoršující kvalita stavebního materiálu a dílenského zpracování způsobená dohodovou námořní blokádou. To při extrémním namáhání během manévrových soubojů nevyhnutelně vedlo k řadě katastrof. 

Poslední vyráběná verze 

Jedno z největších císařských stíhacích es, Ernest Udet, později porovnával albatrosy s francouzskými spady: „Francouzi létají na jednomístných letadlech typu SPAD s motorem Hispano o 180 koních (132 kW – pozn. red.). Je to rychlý, velmi snadno ovladatelný stroj. Nad našimi albatrosy má převahu zejména při letu střemhlav, kdy se naše nosné plochy začínají třást. Může pak dojít k uvolnění jejich součástí a rozpadu. Stabilnější SPAD snáší toto zatížení bez námahy.

Také nepřátelská obrana je tu lépe vycvičena. Poznal jsem to hned při prvním frontovém letu. Protiletecký kulomet mi roztříštil přední nosník a měl jsem co dělat, abych stroj dostal domů. Téměř všechny letecké boje jsou bezvýsledné a naše nálada se každým dnem zhoršuje.“ Dohodové letectvo mělo tou dobou nad nepřítelem výraznou převahu. Němečtí stíhači se už příliš nepouštěli do útočných akcí nad územím protivníka a soustřeďovali se na obranu.

Poslední ofenziva 

Dne 21. března 1918 Německo zahájilo svou poslední velkou ofenzivu. Dohodové letectvo se snažilo napadat císařské pozemní jednotky a na západní frontě propukly intenzivní vzdušné boje. Albatrosy na většinu nepřátelských stíhaček výkonnostně nestačily a jejich piloti navíc čelili zdrcující početní převaze.

Poslední pokus Berlína rozhodnout válku ve svůj prospěch skončil nezdarem a svůj podíl na tom měli také dohodoví letci, kteří přišli i se změnou taktiky. Mnoho pilotů se nově vyhýbalo manévrovým soubojům v zatáčkách a zaměřovalo se na překvapivé útoky střemhlavým letem. Tento styl boje obratným albatrosům příliš nevyhovoval, protože Němci tak nemohli využít jejich hlavních předností.

Až do konce

V květnu 1918 operovalo na západní frontě celkem 1 059 albatrosů, na nichž stále létalo i velké množství zkušených pilotů. Mnozí jim dávali přednost před obratnými, ale také pomalými Fokkery Dr.I. Největším esem na Albatrosu D.V se stal Eduard von Schleich, který na něm dosáhl 29 ze svých 35 sestřelů.

TIP: Rytíři, nebo zabijáci? Každodennost stíhacích es za Velké války

Výsadní postavení albatrosů u bojových útvarů se začala měnit až koncem jara, kdy k Jasta 10 přišly první Fokkery D.VII. Ty u pilotů vyvolaly opravdové nadšení a v létě se na ně začaly přezbrojovat další letky, zatímco albatrosy se postupně stěhovaly na klidnější úseky fronty, kde zůstaly ve službě až do listopadu 1918. Stíhací albatrosy létaly více než dva roky a jednalo se bezpochyby o nejdůležitější stíhačku císařského Německa.

Srdce rytířské kultury od počátku bilo především ve Francii, kde navazovalo na tradice Karla Velikého a odkud pocházela většina účastníků křížových výprav. Rovněž Richard Lví Srdce byl sice anglickým králem, ale ve skutečnosti hovořil mnohem víc francouzsky a centrum svých držav viděl především v Normandii a v Akvitánii, kterou ovládal jako dědictví po matce. Miloval rytířské romány a snažil se dbát na jimi vytyčené zásady. Účastnil se turnajů a v bitvách se vrhal do nejhustší vřavy. Přesto se ani on nevyhnul občasnému porušení slibů a zpupnému chování. Jeho manželství bylo navíc čistě formální a mnoho historiků nahlas uvažuje o jeho homosexualitě či alespoň bisexualitě.

Předchozí část: Rytířská kultura: Kdo byli předchůdci krále Artuše a Richarda Lvího Srdce

Z Francie se rytířská kultura šířila do zbytku západní Evropy – zasáhla především Anglii, Španělsko, ale i Svatou říši římskou, na jejímž okraji ležely také české země. U nás přišly turnaje a rytířské písně do módy ve 13. století za Václava I. S rostoucí vzdáleností od „francouzského srdce“ nicméně vliv artušovských rytířů slábl. Ruští bojaři či například japonští samurajové již proto vycházejí z jiných ideologických základů. 

Středověký tank

Rytíř odvozoval svoji nadřazenost od naprosté bojové dominance. Celé 13. století můžeme označit za vrchol rytířství, kdy se i mimo křížové výpravy odehrály například bitvy u Bouvines (1214), na Moravském poli (1278) či u Worringenu (1288), kde rytíři jednoznačně vládli. Rytířský šlechtic byl jediný, kdo si mohl dovolit drahou výbavu, a navíc se od malička cvičil v bojových uměních. Četné turnaje, jichž se účastnil, simulovaly válečnou vřavu a šlo v nich původně o přípravu na ostrý boj. Podívaná pro diváky se z nich stala až později. 

Samotná bitva pak vypadala jako shluk soubojů jednotlivců či malých skupinek. Neprobíhalo během ní žádné složité taktizování: Stačilo se prostě seřadit do linií, navzájem si krýt bok a tryskem se rozjet proti soupeři. Náraz těžkého jezdce soustředěný do špičky kopí se dnes přirovnává k bojové síle tanku. 

Levnější a silnější

Situace se začala měnit ve 14. století, kdy ve stoleté válce nad hrubou silou francouzských rytířů získávali výhodu angličtí lučištníci a také švýcarští pikenýři. Trend pak pokračoval do následujícího století, kdy v českých zemích vítězila husitská vojska a také francouzský král víc spoléhal na nájemné bojové skupiny než na své rytíře-leníky. I díky jeho „odklonu“ Francouzi nakonec dokázali Angličany ze svého území vytlačit a stoletou válku vyhráli. 

Ve změnách společnosti samozřejmě sehrála roli i děla a první ručnice. Klíčové však bylo zjištění, že dobře organizované profesionální vojsko pěšáků dokáže s vhodně zvolenou taktikou rytíře porazit. Jejich výbava a výcvik byly přitom mnohem levnější. Velitelé armád se posléze přesunuli z předních řad do zázemí, kde plánovali taktiku. A prestiž šlechtice se mnohem víc začala odrážet od dobrého hospodaření než od statečnosti v boji. 

Neválčit a bohatnout!

Ne že by snad ve středověku šlechta nehospodařila. Svěřené území bylo nutné spravovat a rozumní velmožové i drobní leníci věděli, že potřebují hromadit daně od poddaných, aby si zajistili živobytí a zázemí pro svoji vládu. Navíc vybírali mýtné na cestách a od 13. století občas i různé tržní poplatky od obyvatel měst a městeček, která založili. Tím ovšem jejich ekonomické snažení končilo. Čest si šlechtic vybojoval v poli po boku krále a z válečných úspěchů čerpal i svou prestiž.

Od 15. století však uvedené tvrzení postupně přestávalo platit, čímž se měnilo i vnímání šlechty jako celku. Páni už najednou osobně s vlastní družinou neochraňovali bezpečnost poddaných, ale především vybírali různé poplatky, takže si mohli platit armádu. S nástupem renesance a humanismu přišla šlechta na chuť podnikání, které dřív zůstávalo výsadou měšťanů a cestujících obchodníků. Šlechtici tak začali budovat rybníky a stavět pivovary, aby si z nich zajistili zisk.

Těžká show

Není divu, že se rytířské příběhy stávaly čím dál víc nostalgickou vzpomínkou na staré časy. Mnozí na ně však nedali dopustit a ve svém rytířství spatřovali znak nadřazenosti. Nikoliv náhodou se v českých zemích 15. a 16. století označovala nižší šlechta souhrnně za rytíře. Nicméně velkolepé turnaje ve stále těžší zbroji (původní kroužkové košile postupně nahrazovaly plechy) se měnily v pouhou „show“ pro obecenstvo a s přípravou na bitvu neměly nic společného.

TIP: Praví muži ve zbrani: Co obnášelo stát se ve středověku rytířem?

Nejmocnějšími šlechtici už nebyli ti, kdo táhli po boku krále do bitvy, ale ti, kteří mu dodali nejvíc vojáků. Panovnický dvůr sice fungoval již od středověku, ovšem v renesanci se stával středobodem veškerého politického dění. Nový ideál šlechtice představoval tančící, uhlazený, vzdělaný a chytrý dvořan, zdatný v konverzaci. Společenská obratnost se navíc snoubila i s jistým druhem „lstivosti“, či alespoň „vychytralosti“, což měli dřív rytíři se svým přímým a čestným chováním teoreticky zapovězeno. Přednosti dvořana postupně nahradily rytíře-válečníka na bojišti i v politice. 

Proč důchodci nemohou dospat a jsou na nohou od kuropění, zatímco mladí lidé si s oblibou pospí a vstávají často až v poledne? Poslední studie na toto téma naznačuje, že nejde o žádnou „chybu“, ale o výsledek evoluce, který kdysi zřejmě pomohl lidstvu přežít. 

Strategie přežití

Badatelé zkoumali dobrovolníky z tanzanského společenství lovců a sběračů skupiny Hadza a jejich závěry publikoval časopis Proceedings of the Royal Society B. Příslušníci dané komunity vytvářejí společenství 20–30 jedinců, žijí tradičním stylem života a čas tráví bez využití umělého osvětlení, čímž se blíží podmínkám srovnatelným se životem našich dávných předků.

Vědci po 20 dnů zkoumali 33 mužů a žen ve věku 20–60 let, které vybavili zařízením na sledování spánku. Ukázalo se, že jen velmi málo lidí uléhalo na lože ve stejnou dobu: Ti starší ve věku 50–60 let usínali obvykle už v osm hodin večer, přičemž se budili v šest ráno. Lidé kolem 20–30 let ponocovali do jedenácté večerní a probouzeli se kolem osmé ranní. Většina z nich také několikrát za noc vstávala, aby zkontrolovala děti nebo si odskočila na toaletu.

TIP: Život řízený světlem: Jak přesně fungují naše biologické hodiny?

Odborníky velmi překvapilo, že v rámci pozorování, jež trvalo víc než 220 hodin, spalo naráz všech 33 pozorovaných celkem jen 18 minut. Průměrně totiž byla ve stejném čase zhruba třetina skupiny vzhůru. Právě onen „nesoulad“ mohl podle badatelů našim předkům pomáhat přežít. Predátoři totiž mohou zaútočit kdykoliv, takže bylo velmi obezřetné, aby nikdy nespali všichni a několik jedinců zůstávalo vzhůru.

Není to tak dlouho, co v severní Americe žila spousta opravdu velkých zvířat. Mezi takzvanou megafanou patřili i obrovští bobři (rod Castoroides), kteří měřili okolo dvou metrů a vážili až 125 kilogramů. Byli poměrně běžní v krajině s jezery a mokřady. Jejich pozůstatky se nalézají prakticky po celé severní Americe, od Floridy až po Aljašku. Před zhruba 10 tisíci lety ale gigantičtí bobři zmizeli, tak jako většina tehdejší megafauny. Vědci si dodnes nejsou jistí, proč k tomu došlo.

Megabobři velmi připomínali dnešní bobry, se dvěma podstatnými rozdíly. Neměli placaté ocasy, ale dlouhé úzké ocasy, jako mají dnes třeba ondatry. A druhý nápadný nápadný rozdíl spočíval v jejich zubech. Neměli je jako ostrá dláta, ale mnohem více zaoblené.

TIP: Bobři nebo ne? Návrat bobrů ochrání krajinu před záplavami a erozí

Kanadští vědci nedávno prozkoumali izotopové složení fosilních pozůstatků obřích bobrů a zjistili, že se jejich strava podstatně lišila od stravy dnešních bobrů, kteří kácejí a ohlodávají lesní stromy. Vše nasvědčuje tomu, že velcí bobři pojídali měkké vodní rostliny, a také si nejspíš nestavěli přehrady. Tomu odpovídají i jejich zuby. Když došlo k vysušení krajiny na konci poslední doby ledové, tak se těmto bobrům zhoršily životní podmínky. Ránu z milosti jim nejspíš zasadili dávní lidé, kteří se v té době šířili po severní Americe.

Největší potíží v první české legionářské formaci v Rusku se ukázala skutečnost, že převážná většina velitelského sboru byla tvořena ruskými důstojníky – přičemž při formování Družiny veleli pouze Rusové bez výjimky. Dobrovolci se odmítali podřizovat některým vskutku ponižujícím opatřením, namířeným primárně vůči ruskému mužstvu; mezi ta nejproslulejší patřil bezpochyby „zákaz vstupu psům a vojínům“ do většiny kyjevských parků.

Druhou stranou mince byl fakt, že někteří ruští velitelé byli mezi vojskem pramálo oblíbeni. Kapitán Pluto, zásobovací důstojník Družiny, proslul krádežemi a hrubým chováním k podřízeným, stejně tak plukovník Sozentovič a jiní. Existuje několik vzpomínek na rvačku legionářů s opilým kapitánem Plutem i na snahu Čechoslováků nedobrou velitelskou situaci řešit po politické linii s takzvaným politickým plnomocníkem Družiny.

Povstání na jaře 1919

K největšímu rozkolu ve vojsku však došlo na jaře 1919. Důvodem bylo několik rozkazů, které byly vydány v návaznosti na misi Milana Rastislava Štefánika, novopečeného československého ministra vojenství, u sibiřské armády. Štefánikovým úkolem bylo nejen uklidnit rozjitřenou situaci – vojáci chtěli okamžitě domů, vždyť jejich sen, samostatné Československo se již vyplnil –, ale také reformovat toto revoluční vojsko na standardní republikovou armádu.

Hlavním terčem Štefánikových a následně Syrového rozkazů byly takzvané komitéty v jednotkách, které přímo navazovaly na sověty vojenských oddílů po první ruské revoluci 1917. Zatímco zpočátku se tyto komitéty věnovaly osvětové činnosti, postupem času se proměnily v politické platformy, schopné konkurovat klasické struktuře důstojnického sboru.

Z komitétů vyrůstala i specifická instituce sjezdu čsl. vojska – jakéhosi parlamentu, do něhož byli voleni zástupci vojáků i důstojníků. Nový sjezd byl slibován již na zimu 1918/1919 – poslední proběhl v květnu 1918 v Čeljabinsku a výsledkem jeho předporad bylo mimo jiné rozhodnutí „jet vlastním pořádkem“, tedy fakticky zahájení nepřátelství s bolševiky a navíc porušení přímých direktiv, daných vojsku T. G. Masarykem.

V době, kdy již existovala republika a sibiřské vojsko mělo být plně podřízeno její vládě, mnoho lidí včetně Štefánika nebo Syrového považovalo sjezd vojska za zbytečný revoluční přežitek, který je možno zrušit bez náhrady – vždyť parlament již přece existuje v Praze a ruský odboj si nemůže uzurpovat právo na politická rozhodnutí.

Velká část mužstva legií a minorita důstojníků se však sjezdu odmítala vzdát. Byly vyhlášeny volby ke sjezdu a sjezd samotný se začal připravovat. Mezi body, které se zde měly řešit, patřil mimo jiné vztah vojska k admirálu Kolčakovi a obecně k boji proti bolševikům v Rusku. Rozkazy Syrového a Štefánika jako nejvyšších čs. vojenských a politických představitelů na Sibiři sice celou přípravu sjezdu postavily mimo zákon, volby však přesto proběhly a byli jmenováni jednotliví delegáti. 

Konflikt vrcholí

Výsledkem „politického boje“ v legiích byl rozkol, rozšíření propasti mezi důstojnickým sborem a mužstvem, nekončící politická agitace obou znesvářených stran a konflikty, které procházely jak politickými, tak soukromými sférami života vojáků. Jisté kruhy v některých jednotkách (často obviňované z bolševismu) požadovaly odstoupení současného vedení legií (politického i vojenského), okamžité uzavření míru s bolševiky a urychlený odjezd do vlasti. Objevovaly se fámy o tom, že jsou legionáři v Rusku drženi za nevědomosti nebo dokonce nesouhlasu „tatíčka“ Masaryka, což pochopitelně nebyla pravda.

TIP: Uloupené poklady: Mají ve zmizelém pokladu ruského cara prsty českoslovenští legionáři?

Zakázané volby vedly k tomu, že část legionářů se pokusila v Irkutsku silou obsadit redakce Československého deníku, vnímaného jako hlavní informační platforma vojska. Pokus o převrat se však brzy proměnil v jakousi frašku, neboť byl k uklidnění situace povolán loajální první střelecký pluk (od té doby hanlivě nazývaný „vládní“) a ani jedna ze stran konfliktu se naštěstí nechtěla pustit do skutečného boje. Povstalci složili zbraně, následně byli zatčeni, postaveni mimo službu a posléze uvězněni ve vězení Gornostaj, kde jejich internace trvala až do odsunu do vlasti. Nejviditelnějším výsledkem irkutské revolty se nakonec stalo odstoupení vedení legií, však pouze rezignace Rudolfa Medka byla přijata a tento odjel přes USA do Evropy a do vlasti. 

Naše třítýdenní cesta nebyla zaměřena výhradně na pozorování ptáků a z časových důvodů jsme vypustili celou střední část země. Přesto jsme v Chile viděli a většinou i nafotili více než 80 ptačích druhů v nejrůznějších ekosystémech. Nemalou měrou k tomu přispěla i skutečnost, že ptáci na většině lokalit nebyli ani zdaleka tak plaší jako v Evropě.

Jezero oživlých kamenů

K jezeru Chungara přijíždíme za tmy. Jakmile nám svítání dovolí opustit auto, přesouváme se k jezeru. Za chvíli se klepeme zimou, protože nadmořská výška 4 500 m stlačila teplotu pod bod mrazu a vůbec nebere ohledy na to, že jsme jen 18° jižně od rovníku. S přibývajícím světlem vidíme stále jasněji obrysy jezera i sopky Parinacota v pozadí. Tmavé body ve vodě kousek od břehu, které jsme dosud považovali za kameny, se začínají hýbat a dostávají tvar. Brodí se mělkou vodou a boří přitom tenkou ledovou krustu. Černé peří jim zdobí třpytivý povlak jinovatky. Jsou to lysky velké (Fulica gigante).

Na jezeře jsou i další vodní ptáci – lyska andská (Fulica ardesiaca), čírka andská (Anas puna) a čírka kropenatá (poddruh Anas flavirostris oxyptera). Všechny jmenované druhy na jezeře hnízdí a v době naší návštěvy (únor) se věnují stavbě hnízd. Kromě hnízdících ptáků jsme na jezeře viděli plameňáky chilské (Phoenicopterus chilensis). Ti si však celou dobu udržovali značný odstup. V křovinách na břehu jezera jsme zahlédli skorcovce pruhokřídlého (Cinclodes fuscus), tyranovce punového (Muscisaxicola juninensis) a dobře známého vrabce domácího (Passer domesticus).

Teprve když jsme dostatečně zdokumentovali ptačí společnost, zjišťujeme, jak krásná je zdejší krajina, krajina vysokohorské travnaté stepi Altiplana, krajina národního parku Lauca.

Hejna u moře i v centru města

Dalším zajímavým místem, které jsme na severu země navštívili, je chráněná ptačí oblast u ústí řeky Lluty mezi městem Arika a místním letištěm. Řeka sem z úrodného údolí splavuje spoustu živin, které zvou k hostině množství ptáků.

Přijíždíme brzy po východu slunce a už od silnice, která končí asi 500 metrů od vlastního ústí řeky, vidíme obrovské množství ptáků. Hejno, v němž později identifikujeme racky vnitrozemské (Leucophaeus pipixcan) a racky tmavé (Leucophaeus modestus), se vznáší nad hladinu a zase na ni usedá. Kousek od racčího hejna upoutala naši pozornost skupinka kondorů krocanovitých (Cathartes aura), kteří se jakoby bezcílně procházejí po písku a trpělivě čekají, až některý z racků v moři zaváhá a nestačí včas vzlétnout při příbojové vlně. Když odtud odcházíme, máme už možnost nafotit kondora při snídani.

Vydali jsme se i kousek proti proudu řeky, na jejichž březích jsme postupně objevili kvakoše nočního (Nycticorax nycticorax hoactli), vodouše břehoušovitého (Catoptrophorus semipalmatus), volavku bílou americkou (Egretta alba egretta) a také mladého kormorána subtropického (Phalacrocorax brasilianus). Právě tento druh kormoránů doslova zaplavil střed města Arika. Pro jeho obyvatele to na rozdíl od nás určitě nebyl důvod k radosti.

Život uprostřed pouště

Životní podmínky v poušti severní Chile jsou velice tvrdé – kvůli vysoké salinitě půdy snad ještě víc než v ostatních pouštích. I zde však můžete najít oázy života. Mezi nejznámější patří alkalické jezero Chaxa v samém srdci náhorní planiny Salar de Atacama. Zavítali jsme sem dvakrát – poprvé dopoledne a podruhé pozdě odpoledne – a případným návštěvníkům určitě doporučujeme druhou variantu. Odpoledne zde budete prakticky sami a zapadající slunce vám krásně nasvítí vrcholky hor. V každém případě se obejdete bez dlouhého objektivu, neboť díky vysoké návštěvnosti tohoto místa zde prakticky všichni ptáci ztratili přirozenou plachost. Můžete se jich téměř dotknout.

Pro nás bylo určitě nejsilnějším zážitkem pozorování všech tří druhů plameňáků, kteří v Chile žijí: plameňáka chilského (Phoenicopterus chilensis), plameňáka andského (Phoenicoparrus andinus) a plameňáka Jamesova (Phoenicoparrus jamesi). Zpočátku nám všechny tři druhy splývaly, ale za chvíli už jsme byli schopni bezpečně je rozlišit. Plameňáka Jamesova poznáte podle tmavého trojúhelníčku, jehož základnu tvoří kořen zobáku a oko. Hlavním rozpoznávacím znakem plameňáka chilského byly nevýrazné růžové oči, které na rozdíl od dalších dvou druhů splývaly s růžovým peřím na hlavě.

U jezera jsme ale viděli i řadu dalších vodních ptáků, kteří ve slané vodě nacházejí potravu. Mezi jinými jespáka dlouhokřídlého (Calidris bairdii), tenkozobce andského (Recurvirostra andina), lysonoha dlouhozobého (Steganopus tricolor) nebo kulíka andského (Charadrius alticola).

Horská jezírka v Torres del Paine

Národní park Torres del Paine je známý především překrásnými panoramaty skalních věží centrálního masivu. Na své si zde přijdou i milovníci horských treků, horolezci a samozřejmě fotografové-krajináři. Kolem centrálního masivu je náhorní plošina, kde je horská travnatá step zdobena více než stovkou jezer i jezírek a člověka tady nepotkáte. Především menší jezírka, jejichž jména ani nenajdete na mapě, jsou domovem (většinou dočasným) řady vodních ptáků.

My jsme věnovali jeden den víceméně bezcílnému toulání liduprázdnou krajinou. Nespěchali jsme, protože s velkým objektivem to ani dost dobře není možné. Na vodní ptáky jsme narazili u tří menších jezírek mezi velkými Lago Nordenskjold a Lago Sarmiento. Byli však dost plaší a tak nezbývalo než odložit přebytečné vybavení a zopakovat si plížení vpřed. Zejména posledních deset patnáct metrů po vlhkém až bažinatém povrchu nebyla žádná sláva, ale podařilo se nám nafotit hvízdáka chilského (Anas sibilatrix), čírku kropenatou (Anas flavirostris flavirostris), kachnu bronzovokřídlou (Speculanas specularis), potápku Rollandovu (Rollandia rolland), husici magellanskou (Chloephaga picta), labuť koskorobu (Coscoroba coscoroba) a lysku žlutočelou (Fulica armillata).

Kolonie zvědavých tučňáků

Na závěr našeho pobytu v Chile jsme navštívili ostrov Tierra del Fuego (Ohňová země). Vzhledem k omezené době pobytu jsme se zde zaměřili na jediný cíl – návštěvu kolonie tučňáků patagonských (Aptenodytes patagonica) na samém konci zálivu Useless Bay. Malá kolonie, která čítá zhruba 100 jedinců, je určitě jednou z nejsevernějších lokalit, kde se tento druh tučňáka vyskytuje. Podle našeho průvodce zde tučňáci žijí teprve od roku 2008.

TIP: Chilská náhorní plošina Altiplano: Na dosah jihoamerického nebe

Cesta z městečka Porvenir trvala i se zastávkami asi dvě a půl hodiny. K moři a k tučňákům se můžete dostat jen přes soukromý pozemek patřící k usedlosti „Tres Hermanos“. Náš průvodce domlouvá možnost vstupu a za deset minut už zastavujeme před hradbou nízkých keřů. Za porostem už je asi deset metrů široká kamenitá pláž, na níž bychom měli narazit na tučňáky. Po chvilce napětí vidíme asi třicetihlavou kolonii (přes den se větší část jedinců vydává na moře), která postává a polehává blízko břehu. Obcházíme skupinku velkým obloukem a zaujímáme místo asi 15 metrů od ní. Potom už následují tři hodiny focení a pozorování těchto krásných ptáků. Chvílemi i oni projevují zvědavost a přicházejí k nám na vzdálenost snad pěti metrů. Je to skutečně úžasný zážitek. To se koneckonců dá říct o celé naší cestě po Chile.

Velká Británie má problém se sklizní ovoce. Vzhledem k současné politické situaci dávají sezónní sběrači ovoce z východní Evropy přednost kontinentální evropským zemím, jako je například Německo. Ve Velké Británii teď často dochází k tomu, že jejich úroda rozmanitých druhů ovoce hnije, protože ji nemá kdo sklízet.

Britský startup Fieldwork Robotics to chce řešit tím, že vyvíjí robotické sběrače ovoce, kteří by co nejrychleji nahradili své lidské protějšky. Společnost nedávno oznámila, že její robotický sběrač malin nedávno úspěšně dokončil první testy sběry tohoto chutného a zdravého ovoce v terénu. Letos ho čekají ještě další testy, ale ve Field Robotics jsou optimističtí.

TIP: BrambleBee: Autonomní robot specialista na opylování ostružin

Sběr malin patří k těm nejnáročnějším, i pokud jde o jiné druhy měkkého ovoce. Maliny jsou totiž velmi měkké a je snadné je při sběru znehodnotit. Zároveň jsou maliny na malinících rozmístěny dost nepravidelně, což jejich sběr dále komplikuje. Tvůrci robosběrače malin proto předpokládají, že když jejich robot zvládne tuto výzvu, tak si pak již poměrně lehce poradí i s dalšími typy ovoce nebo i zeleniny. Ve Fieldwork Robotics vzhledem k úspěšnému završení testů předpokládají, že by jejich robotický sběrač mohl být na trhu již v roce 2020.

Noční oblohu vnímáme očima jen ve velmi omezeném výseku elektromagnetického spektra. Ale vesmír na nás září ve všech možný vlnových délkách, včetně těch velmi „tvrdých“. Americká vesmírná agentura NASA nedávno zveřejnila unikátní snímek celé oblohy v rentgenové oblasti spektra.

Snímek je sestavený z prvních 22 měsíců pozorování amerického zařízení NICER (Neutron star Interior Composition Explorer), které pozoruje vesmír z paluby Mezinárodní vesmírné stanice. Stanice přitom oběhne Zemi každých 93 minut a během celé doby NICER detekuje a sleduje zdroje rentgenového záření.

Pozorování teleskopu NICER

Hlavním úkolem teleskopu NICER je sledovat neutronové hvězdy, tedy oharky po explozích supernov. Některé z nich jsou pulsary, které na nás „blikají“ svým záření při velmi rychlé rotaci. NICER by měl určovat velikost neutronových hvězd, s přesností na 5 procent.

TIP: Ultrazářivé zdroje rentgenového záření mohou být neutronovými hvězdami

Kromě neutronových hvězd a pozůstatků supernov NICER sleduje i další výrazné zdroje rentgenového záření na obloze. Jde o obvykle dost extrémní vesmírné objekty, které intenzivně září v rentgenové oblasti spektra. Náležejí mezi ně například aktivní galaxie, v nichž rentgenové záření „vyrábí“ supermasivní černá díra hltající okolní hmotu anebo těsné dvojhvězdy, v nichž sídlí černá díra hvězdné velikosti.