Infekce virem HIV není jenom závažný zdravotním problém a stav, který vyžaduje nepřetržitou léčbu a kontrolu. Je to také velká zodpovědnost. Nakažení lidé by měli mimo jiné informovat své sexuální partnery, což jistě není jednoduché – infekce virem HIV stále představuje velké stigma. Zároveň se ale ukazuje, že důsledné užívání léků proti viru HIV vede k tomu, že lidé s tímto virem už nejsou pro své sexuální partnery infekční.

Potvrdila to rozsáhlá vědecká studie, která po 8 let sledovala téměř tisíc párů stejného pohlaví v Evropě. Vědci zjistili, že když byl v páru jeden partner s infekcí HIV a bral antiretrovirální léky (tedy léky proti infekci HIV, což je retrovirus), nedošlo (v rámci této studie) k jedinému nakažení druhého partnera. Klíčové je, aby užívané antiretrovirální léky snížily počet částic viru pod 200 na 1 mililitr. V takovém případě nedojde k přenosu infekce při sexu.

K prakticky stejným závěrům dospěli vědci v rámci studie z roku 2015, která mapovala 1 763 párů z různých zemí světa. Úspěšnost antiretrovirální léčby tehdy vědci prokázali u 96 % testovaných párů. Na tehdejším výzkumu spolupracoval i tým kolem českého profesora Antonína Holého.

TIP: Úspěch kmenových buněk: Lékaři zbavili druhého pacienta na světě viru HIV

Odborníci odhadují, že jen mezi účastníky uvedeného výzkumu antiretrovirální léčba zabránila zhruba 470 přenosům infekce HIV. Vše nasvědčuje tomu, že tato léčba, která účinně snižuje počet virových částic v těle pacienta, chrání partnery nakažených před infekcí HIV. Platí to jak u homosexuálních, tak i u heterosexuálních párů. Podle vědců je teď důležité tyto informace co nejvíce rozšířit, aby co nejvíce lidí nakažených virem HIV přistoupilo k antiretrovirální léčbě a aby zároveň došlo k oslabení zničujícího stigmatu, jaké dnes infekce HIV má.

Merkur představuje poněkud zapomenutou planetu. Dílem jde o důsledek jeho nesnadné pozorovatelnosti na obloze, neboť se od Slunce příliš nevzdaluje; dílem byl – až donedávna – na vině fakt, že vyslat automatickou sondu do nitra našeho solárního systému je energeticky náročnější než ji nasměrovat ke vzdáleným objektům. Zařízení je nejprve třeba značně urychlit, aby se dostalo na přechodovou dráhu, jelikož v důsledku nebeských zákonů obíhají vnitřní planety rychleji než vnější. Po příletu k cílovému tělesu pak musí sonda prudce zpomalit, aby se stala jeho oběžnicí. 

Merkur okem Marineru 10

Vzhledem ke všemu uvedenému chvíli trvalo, než se na Merkur zaměřil kosmický výzkum. První úspěch zaznamenal americký Mariner 10, který odstartoval v roce 1973 a poskytl nám premiérový pohled na malou planetu. Zároveň přitom prověřil několik technologických konceptů, jež dnes považujeme za běžné. Sonda jako první využila gravitační prak (u Venuše) k urychlení na cestu k Merkuru a také tlak slunečního záření na solární panely i anténu pro jemné řízení orientace.

Mariner 10 u cílového tělesa třikrát prolétl, ale jelikož jeho oběžná doba kolem Slunce téměř přesně odpovídala dvojnásobku oběžné doby Merkuru, byla planeta při jeho průletech vždy osvětlena z jedné strany. Sonda proto na 2 800 fotografií zmapovala zhruba jen 40 % povrchu tělesa. Snímky ukázaly, že se první člen Sluneční soustavy podobá Měsíci. Pozemský průzkumník rovněž odhalil prchavou atmosféru (exosféru) a především relativně silné magnetické pole, jehož existenci odborníci neočekávali. Výsledky z Marineru 10 si pak vyloženě říkaly o následovníka, který by se pokud možno usadil na orbitě planety.  

Messenger přilétá

Vědci si však museli počkat celých pětadvacet let. První vážný plán na sondu k Merkuru se objevil teprve v roce 1998. Usazení družice na oběžnou dráhu planety bylo totiž podle znalostí dostupných po ukončení mise Marineru 10 příliš náročné na palivo, a konvenčním způsobem tedy nerealizovatelné. 

Až v roce 1985 přišel Čen-wan Jen z Jet Propulsion Laboratory (JPL) s návrhem trajektorie kombinující několik gravitačních manévrů v okolí Venuše a Merkuru. Následné navedení na oběžnou dráhu tak bylo možné i v případě malé a levné družice z programu NASA nazvaného Discovery, jenž spočíval ve vypouštění jednoúčelových, rychlých a nízkonákladových sond jako protipólu k obřím, komplexním a drahým meziplanetárním observatořím. Všechny vědecké cíle mise se týkaly charakterizace Merkuru a jeho bezprostředního okolí, tedy chemického složení povrchu planety, její geologické historie, původu tamního magnetického pole a exosféry, velikosti a stavu planetárního jádra či „inventury“ těkavých prvků v okolí pólů. 

Název sondy Messenger neboli MErcury Surface, Space ENvironment, GEochemistry, and Ranging zahrnoval vědecké cíle mise a navíc připomínal samotné jméno planety, neboť mytologický Merkur byl poslem (anglicky „messenger“) římských bohů. Sonda odstartovala 3. srpna 2004 a k cíli dorazila po komplikované trajektorii: V srpnu 2005 se „prosmýkla“ kolem Země, načež v říjnu 2006 a v červnu 2007 proletěla kolem Venuše a Merkur poprvé minula v lednu 2008. Průlet u cílové planety zopakovala v říjnu 2008 a v září 2009, přičemž se pokaždé její rychlost snížila. 

Poslední gravitační manévr zpomalil sondu natolik, že se mohla o rok a půl později setkat s Merkurem znovu, tentokrát při mnohem menší vzájemné rychlosti, kdy již raketové motory zvládly průzkumníka usadit na orbitu planety. Zmíněný postup si však vyžádal celou třetinu veškerých pohonných hmot, které zařízení neslo. Každopádně 18. března 2011 se stal Messenger první umělou družicí Merkuru: Obíhal kolem planety po vysoce eliptické dráze s pericentrem 200 km nad jejím povrchem a s apocentrem ve výšce 15 000 km; po osmnácti dnech pak zahájil vědecká pozorování. Cíle primární vědecké mise, jež byla v průběhu dvakrát prodloužena, se podařilo splnit v březnu 2012. Na konci roku 2014 však došlo palivo pro pohonný systém a putování Messengeru vstoupilo do poslední fáze. 

Magnetické pole a prchlivá atmosféra

Už po průletu Marineru 10 bylo zřejmé, že má Merkur magnetické pole: dipólové a nejspíš zarovnané s rotační osou planety. Jeho objev odborníky poněkud překvapil, při plánování mise Messengeru se však již s jeho existencí počítalo, tudíž se stalo jedním z vědeckých cílů. Magnetické pole Merkuru silně ovlivňuje sluneční vítr, mnohem víc než to zemské – přirozeně především proto, že se první planeta našeho solárního systému nachází Slunci třikrát blíž. 

Tamní magnetické pole je dost silné, aby odklánělo částice slunečního větru a vytvářelo tak protáhlou magnetosféru. Na hraniční ploše však dochází k četnému přepojování magnetických siločar a k následnému vzniku jakýchsi vírových struktur – magnetických tornád. Ta potom virtuálně formují díry v magnetosféře, kudy mohou rychlé a nabité částice slunečního větru pronikat na povrch planety. Navíc se zdá, že se siločáry Merkurovy magnetosféry rozbíhají od severního pólu jinak než od jižního. Rozbíhavá růžice je na jižním pólu podstatně širší, a uprostřed oblasti se tak nachází obří magnetosférická díra, kudy sluneční vítr nerušeně proudí až na povrch planety. Působením těchto částic zvětrává regolit na jižním pólu jinak než na severním a zřejmě intenzivnější reakce na jihu ovlivňují i chemické složení atmosféry Merkuru. 

Ve Sluneční soustavě bychom přitom jen těžko hledali těleso s prchlivějším ovzduším. Struktura Merkurovy atmosféry závisí na tamním ročním období a také na sledovaném chemickém prvku. Spektrometry Messengeru zaznamenaly velké změny zejména v zastoupení vápníku, hořčíku či sodíku, a to v závislosti na vzdálenosti planety od Slunce. Nachází-li se Merkur daleko, je ohon neutrálního sodíku 10–20× méně intenzivní a také kratší, než když planeta krouží k naší hvězdě blíž. Efekt se připisuje tlaku slunečního záření na povrch tělesa, který se v důsledku jeho excentrické dráhy znatelně mění. 

Voda v kráterech?

Rotační osa Merkuru je téměř perfektně kolmá k jeho oběžné rovině, a dna kráterů v blízkosti polárních točen se tudíž nacházejí v trvalém stínu. Již radarová pozorování ze Země poukazovala na podivné jasné skvrny v dané oblasti, svědčící o přítomnosti dielektrického materiálu, například vodního ledu. Zmíněnou hypotézu pomohl prověřit neutronový spektrometr na palubě Messengeru. 

Přímá pozorování při průletech nad severním i jižním pólem potvrzovala výskyt materiálu s vysokým obsahem vodíku. Jakmile se pak přidaly snímky v optické oblasti zachycující vysoce odrazivé plochy na dnech kráterů v polárních lokalitách, které setrvávají v permanentním stínu, bylo jasné, že se skutečně jedná o vodní led. Z povrchové struktury ledovců vyplývá, že k jejich uložení došlo poměrně nedávno, nejspíš někdy v průběhu poslední miliardy let. Na planetě se podle odhadů nachází sto miliard až jeden bilion tun vody a ledovec by místy mohl měřit i 20 m. Navíc se zdá, že led střídavě pokrývá tmavý těkavý materiál, jenž nejspíš obsahuje organické sloučeniny. Vrstva překryvu je podle měření 10–20 cm silná. 

Materiál téměř jistě není původní, nejspíš se na Merkur dostal při dopadech komet a planetek bohatých na vodu. V místech vystavených slunečním paprskům se pak rychle odpařil, zatímco na dnech zastíněných kráterů přetrval. 

Pozůstatky sopečné aktivity

Chemicky neobvyklý je i samotný povrch planety. V minulosti byl Merkur pravděpodobně vulkanicky aktivní, přičemž sopečná činnost zanesla jeho povrchové vrstvy sírou, hořčíkem a podobnými prvky. Podle měření Messengeru se však v tamních horninách nachází síry „až moc“. Žádná z terestrických planet tak vysoké zastoupení zmíněné látky v povrchových vrstvách nemá: V porovnání se Zemí či Měsícem dosahuje relativní množství síry na Merkuru až desetinásobku. 

Dávný vulkanismus je také zodpovědný za dva typy terénu, které na malé planetě najdeme. Hladké sopečné planiny jsou obklopeny zvětralými oblastmi, jež tvoří starší materiál bohatší na hořčík, síru a vápník a chudší na hliník. Planiny tedy sestávají ze ztuhlé lávy, která pochází z chemicky odlišného zdroje než starý terén. Na Zemi představují horniny s vysokým obsahem hořčíku pozůstatky po erupci vysokoteplotního magmatu. Pokud na Merkuru fungovala analogická geologie, je starý terén reliktem vývěru hlubokého magmatu, zatímco mladší terén zformovala láva vylitá z mělčích vrstev. 

Obří železné jádro

Družice přinesla nová zjištění i o samotném nitru Merkuru. O relativní velikosti jeho kovového jádra svědčily již průlety Marineru 10. Jádro však zasahuje do 85 % poloměru planety, což původní odhady překonalo. Podle gravimetrických měření je také přinejmenším částečně tekuté, navzdory faktu, že je Merkur malý a existuje dost dlouho, aby jeho vnitřní vrstvy kompletně utuhly. 

Vědci se domnívají, že jádro planety sestává dokonce ze tří komponent: Pod tuhým pláštěm se nachází tuhé vnější jádro tvořené z větší části sulfidem železnatým; pod ním následuje rozměrné střední jádro – tekuté a nejspíš převážně železné –, v jehož středu pak leží tuhé železné vnitřní jadérko. Přítomnost tekutých vrstev podle vědců vysvětluje existenci rozsáhlé magnetosféry Merkuru. Stále však zůstává záhadou, jak je možné, že má planeta tak obří železné jádro. Žádná z pracovních hypotéz o vzniku a vývoji raného Merkuru plně neodpovídá měřením Messengeru. 

Posel umírá. Kdy vyrazí další?

Na konci roku 2014 vyčerpal Messenger veškeré palivo, takže již nemohl udržovat stabilní oběžnou trajektorii a začal spirálovitě klesat k planetě. Na její povrch dopadl loni 30. dubna rychlostí 3,9 km/s, přičemž nejspíš vytvořil kráter zhruba o velikosti 16 m. Zánik sondy nebylo možné ze Země pozorovat, ale podle propočtů skončila její pouť na planině Suisei poblíž kráteru Janáček. 

TIP: Evropa a Japonsko společně vyslaly ambiciózní misi k planetě Merkur

Messenger posunul naše znalosti o Merkuru na další úroveň a na jeho nástupce snad nebudeme znovu čekat čtvrt století – přinejmenším půjde-li vše podle plánu. Na konci roku 2018 totiž odstartovala sonda BepiColombo, jež absolvuje osm (!) gravitačních manévrů u Země, Venuše a Merkuru, načež se počátkem roku 2025 dostane po sedmi letech na orbitu cílové planety. 

Spojené státy přitahovaly velké množství lidí, kteří sem přicházeli najít bohatství a snad i štěstí. Je jasné, že rozvíjející se filmový průmysl lákal z Evropy už od začátku nadané tvůrce. Kdo jiný by lépe mohl rozumět snům a touhám imigrantů? Ti totiž tvořili většinové publikum biografů. Není se co divit, vždyť šlo hlavně o pracující třídu. I nejslavnější filmová studia založili imigranti – Němec Carl Laemmle Universal, Maďaři Adolph Zukor a William Fox společnost Paramount nebo Rus Louis B. Mayer MGM. 

Se zhoršující se politickou situací a s nástupem nacismu se tento stabilní pramínek změnil v záplavu. Starý kontinent ve velkém opouštěli filmaři, režiséři, spisovatelé i herci – mezi jinými i Marlene Dietrichová.

Marlene zpívá vojákům

Marlene se v německém filmu i divadle proslavila ve dvacátých letech. Úspěch jí přinesl především film režiséra Josefa von Sternberga Modrý anděl. Po nástupu Hitlera k moci však musely být všechny kopie tohoto snímku zničeny. Proslýchá se ale, že sám Vůdce si jednu jedinou ponechal pro své soukromé projekce.

Svérázná herečka proto zpočátku vůbec neuvažovala o emigraci, neboť říkala, že Hitler je fanouškem jejích podvazků. Přesto ale přijala pozvání hollywoodské společnosti Paramount, pro kterou s von Sternbergem natočila dalších šest úspěšných filmů. Potom už se odmítla do Německa vrátit, protože nacismus ji děsil. Navíc měla strach o svého manžela, dcerku i milence Ericha Maria Remarqua. Ten byl v rodné zemi na indexu.

TIP: Láska za časů nacismu: Proč Lída Baarová podlehla Goebbelsovi?

Svým hlubokým hlasem zpívala americkým vojákům, pomáhala v nemocnicích, pořádala vystoupení pro spojenecká vojska. A to přesto, že její rodině, která zůstala doma, hrozilo velké nebezpečí. Vždyť její sestra byla internována v koncentračním táboře Bergen – Belsen. Naštěstí ale přežila... 

Riziko kontaminace pozemského prostředí jinými formami života je přesně tak reálné, jak reálné je jejich nalezení jinde ve vesmíru. Jsou-li tělesa s probíhajícím výzkumem sterilní, jako třeba Měsíc, není se čeho obávat. Avšak u objektů, kde nelze přítomnost mikroorganismů vyloučit – například na Venuši, Marsu či některých měsících velkých planet –, je lepší si počínat opatrněji. 

TIP: Budoucnost naší planety: Kdy zanikne Země a život na ní?

Zkušenosti nám ukazují, že ani sebelepší sterilizace aparátů není dokonalá; tudíž je jisté, že jsme své vlastní mikroby na Mars a Venuši již zavlekli. Otázkou zůstává, zda tam mají šanci přežít. Některé životní formy jsou však opravdu odolné: Posádka Apolla 12 přivezla zpátky na Zemi součástky z automatu Surveyor 3, který na Měsíci přistál v dubnu 1967, a vědci na nich objevili vitální bakterie rodu Streptococcus. Zmíněné díly přitom rok a půl čelily kosmickému vakuu. Přestože bývá popsaný objev někdy zpochybňován, mimozemskou kontaminaci vyloučit nelze. Její případnou nebezpečnost však nedokážeme posoudit.  

V zahradách se už v Matthioliho dobách pěstovaly původní středomořské druhy, především kosatec bledý (Iris pallida). Dodnes jej uvidíte na zahradách a návsích na Slovensku, v Maďarsku, Chorvatsku, Rumunsku nebo Itálii.

Strážci starých hradů

Kromě kosatce bledého však lidé vysazují celou řadu hybridních rostlin, jejichž původ nám zřejmě navždy zůstane utajen. U většiny z nich není jasné, zda vznikly náhodným křížením v přírodě, náhodným zkřížením v zahradě nebo díky šikovnosti dávných zahradníků. Mnohé z těchto zahradních klonů zplaňovaly kolem zaniklých sídel nebo hradních zřícenin, kde se udržely dlouho poté, co zmizely ze zahrad. Není tedy divu, že některé byly popsány jako čisté botanické druhy.

Jednou skupinou jsou hybridní kosatce vzniklé nejspíše zkřížením kosatce bledého a kosatce pestrého (I. variegata). Jedná se o menší rostliny s drobnějšími, často žilkovanými vícebarevnými květy. Nejznámější je kosatec bezový (I. sambucina), často se pěstoval i kosatec červenofialový (I. squalens) a kosatec žlutý (I. flavescens). Druhou skupinu historických kosatců představují různé klony kosatce německého s bílými, modrými nebo fialovými květy.

Odolní i po staletích

Starých historických kosatců si vážíme ze dvou důvodů. V prvé řadě se jedná o nenahraditelné historické doklady, součást kulturního dědictví, které bylo součástí životního prostředí našich předků. Druhy, jež se zachovaly do dnešní doby, patří k nejodolnějším odrůdám a dobře rostou i tam, kde moderní velkokvěté kosatce zklamou.

TIP: Všechny naše kosatce: Divocí bratranci zahradních okras

Navíc mají menší nároky na kulturu, takže není třeba je tak často přesazovat a dobře kvetou i delší dobu po výsadbě na stanoviště. Jejich květy jsou pevnější a méně je poškozuje déšť a vítr. Tito praprarodiče dnešních odrůd jsou neprávem opomíjeni a z našich zahrádek rychle mizí.

Ozařování během léčby rakoviny likviduje nádory tím, že vytváří volné kyslíkové radikály. To jsou velmi reaktivní částice, které ničí DNA buněk nádoru. Problém ale bývá v tom, že uvnitř řady nádorů schází kyslík, z něhož by mohly vznikat kyslíkové radikály. To pochopitelně omezuje účinnost ozařování nádoru a je to dokonce jednou z hlavních příčin odolnosti nádorů vůči ozařování.

Američtí vědci a lékaři nedávno vyvinuli důmyslně „proděravělé“ nanočástice, které zajistí tvorbu volných kyslíkatých radikálů i v prostředí s nízkým obsahem kyslíku. První testy s těmito nanočásticemi potvrzují, že dramaticky zvyšují úspěšnost terapie ozařování nádorů.

TIP: 3D tištěná sací „houba“ dovede omezit vedlejší účinky chemoterapie

Nové nanočástice jsou duté. Vnitřní dutinu obklopuje vrstva oxidu křemičitého, kterou pak zase obaluje vrstva organických molekul. Nanočástice jsou prostoupeny množstvím pórů o průměru několik nanometrů a jsou naloženy dvěma různými látkami. Jedna z látek tvoří volné kyslíkové radikály v prostředí s kyslíkem, tedy ve vnějších tkáních nádoru. Druhá z látek je schopná vytvářet kyslíkové radikály i uvnitř nádoru, tedy v prostředí s velmi nízkým obsahem kyslíku. Nová nanotechnologie by mohla časem pomáhat mnoha pacientům.

Australské úřady se rozhodly skoncovat s invazní populací zdivočelých koček, které představují zásadní hrozbu pro mnoho místních cenných druhů živočichů. Do roku 2020 hodlají vybít 2 miliony těchto zdivočelých mazlíčků. Používají k tomu různé prostředky, včetně jedovatých klobásek, které zabijí kočky, původním živočichům ale neublíží.

Aby jedovaté nástrahy neuškodily domácí zvířeně, odborníci je vytvořili s unikátním složením. Tvoří je klokaní maso a kuřecí tuk, bylinky a koření. Klíčovou složkou, která zodpovídá za otrávení koček, je ale metabolický jed známý pod označením 1080. Jde o látku, která byla izolovaná z australských vikvovitých rostlin rodu Gastrolobium. Z chemického hlediska jde o fluoroctan sodný, který se v přírodě vyskytuje v mnoha rostlinách, které chrání proti okusu býložravci. Látka se také v některých zemích (v Japonsku, Koreji, Mexiku, Austrálii nebo na Novém Zélandě) používá jako pesticid, hlavně proti škůdcům z řad savců. Naopak ve většině států USA je její použití zakázáno.

TIP: Kočkastrofa: Zdivočelé kočky obsadily prakticky celou Austrálii

V Austrálii teď shazují tisíce otrávených klobásek z vrtulníků a rozmísťují je přímo na zemi v místech, kde žijí zdivočelé kočky. Zatímco pro kočky je jedovatá klobása smrtící, původní fauna je vůči jedu díky evoluci do značné míry imunní. Jed je ale toxický i pro hmyz a v dávkách 2–10 mg/kg i pro člověka.

Kontroverzní projekt je pochopitelně trnem v oku ochráncům zvířat, kteří poukazují na nehumánnost celého procesu. Zvířata podle nich mimo jiné umírají ve velkých bolestech a v ohrožení jsou například i psi nebo prasata. Podle zástupců organizace PETA také hrozí, že jedovatý fluoroctan sodný kontaminuje vodní zdroje. 

Na téma možné kontaminace vodních zdrojů, proběhlo v letech 1990 až 2002 několik studií, které se možným rizikem zabývaly. Vědci následně konstatovali, že fluoroctan sodný je přirozeně odbouráván a riziko kontaminace je zanedbatelné až nulové.

Schutzstaffel se zrodila roku 1925 coby osobní stráž šéfa nacistické strany Adolfa Hitlera. Během let mohutněla, přebírala rozsáhlejší úkoly a její struktura se stávala stále složitější. Proto v roce 1934 došlo k rozdělení SS na tři části.

Trojice pilířů 

První „oddělení“ tvořily Allgemeine-SS neboli úřednická sekce, která se starala o situaci v Německu a o správu okupovaných území. Podléhal jí Hlavní říšský bezpečnostní úřad (Reichssicherheitshauptamt), jehož součást tvořila mimo jiné tajná policie gestapo či bezpečnostní služba Sicherheitsdienst. Úředníci měli na starosti též rasové a osidlovací záležitosti.

Druhou sekci představovaly ozbrojené SS-Verfügungstruppe (dispoziční oddíly), které se postupně přeměnily ve vlastní armádu NSDAP známou jako Waffen-SS. Během války se vedle pozemní armády, letectva a námořnictva staly de facto čtvrtou složkou německé branné moci. Poslední část Schutzstaffel představovaly SS-Totenkopfverbände – strážní oddíly koncentračních a vyhlazovacích táborů, z nichž se časem vyčlenila i elitní bojová divize Totenkopf.

Ze složité organizace a různorodosti úkolů vyplývala značná roztříštěnost členské základny SS. Heinrich Himmler, který se do čela Schutzstaffel postavil už roku 1929, si tuto situaci uvědomoval a s fanatickou houževnatostí usiloval o stmelení svého „řádu“ jednotnou ideologií. Neváhal přitom kombinovat různorodé historické odkazy, mytologické prvky nebo principy přejaté z institucí podobného charakteru. Základní princip Schutzstaffel měla od začátku tvořit výlučnost, avšak Himmlerovi trvalo několik let, než ke vstupu do SS příslušníky vyšších společenských vrstev přesvědčil. Tyto osoby totiž nehodlaly riskovat svou budoucnost spojením s neetablovanou organizací – nejprve se chtěly ujistit, zda NSDAP dokáže získanou moc udržet. 

SS jako společenství elit 

Teprve poté, co nacisté rozbili opozici a vypořádali se s „vnitřními nepřáteli“, mohl Himmler začít budovat organizaci jako společenství elit. Reichsführer-SS nabízel členství v SS coby cestu k moci. Argumentoval, že Schutzstaffel může plnit svou funkci ve společnosti jen tehdy, pokud v sobě spojí pruskou tradici vojáctví, vznešené smýšlení aristokracie a tvůrčí energii podnikatelů. To vše v souladu „s principem rasového výběru a sociálními potřebami doby“.

Mnozí Němci volání vyslyšeli – někteří pro své sympatie k nacismu, jiní z prosté touhy po vlivných pozicích. Do černého řádu tak vstupovali šlechtici, vysokoškolsky vzdělaní měšťané v čele s právníky, armádní důstojníci, a dokonce i rolníci. Ti sice nepatřili mezi elitu v původním slova smyslu, avšak dle Himmlerových představ měli právě oni tvořit základ „rasové obrody němectví“.

Příliv odborníků umožnil SS fungovat ve všech odvětvích, která Reichsführer pro růst moci potřeboval, ale zároveň rozmělnil ideologickou podstatu instituce. Pestré sociální složení úředníků Allgemeine-SS i bojovníků Verfügungstruppe oslabovalo sounáležitost, která byla pro Himmlera vším. Schutzstaffel v jeho očích tvořila řád vyvolených, a tak pro něj vytvořil jakési nové „náboženství“ – ideologický základ SS, s jehož pomocí usiloval o posílení soudržnosti a jednoty. 

Těžký život nováčka

Ačkoliv se Himmler dlouhé roky pokoušel zbavit Schutzstaffel vlivu katolické církve, paradoxně převzal mnoho prvků od jezuitského řádu. Už samotný nábor členů se podobal systému přijímání noviců do Tovaryšstva Ježíšova. Prošel-li kandidát výběrovým řízením kontrolujícím jeho rasové a tělesné parametry, musel absolvovat zdlouhavý přijímací rituál. Každý milník „noviciátu“ se shodoval s některým významným výročím historie NSDAP. Přijímání mladíků do SS připadalo vždy na 9. listopadu, tedy den neúspěšného pivního puče z roku 1923.

Uchazeč získával hodnost Staffel-Bewerber a první uniformu bez výložek. K 30. lednu (výročí převzetí moci nacisty) povýšil na Staffel-Jungmanna a obdržel předběžný průkaz. Slavnostní přísaha se odehrávala v den Hitlerových narozenin 20. dubna. Staffel-Anwärter musel bezchybně pronést: „Přísahám ti, Adolfe Hitlere, jako vůdci a kancléři Německé říše, svou věrnost a statečnost. Tobě a tebou jmenovaným představeným slibuji poslušnost až do hrobu. K tomu mi dopomáhej Bůh.“

Vymývání mozku

Poté dostal výložky a finální legitimaci. Ani tím přijímací proces nekončil, neboť uchazeč musel ještě splnit normy pro zisk sportovního odznaku a složit světonázorovou zkoušku. Cílem těchto procedur bylo co nejpevněji ukotvit Hitlerův kult. Zkouška sestávala ze série otázek a odpovědí, které hraničily s vymýváním mozků: „Proč věříme v Německo a ve vůdce?“ „Protože věříme v Boha, věříme v Německo, které Bůh tomuto světu stvořil, a ve vůdce Adolfa Hitlera, jehož nám seslal.“ „Komu musíme sloužit?“ „Našemu národu a našemu vůdci Adolfu Hitlerovi.“ 

Pokračování: Německé jednotky SS: Hledání identity Himmlerova černého řádu (2)

Pokud Staffel-Anwärter v testu uspěl, čekala ho povinná praxe u Reichsarbeitsdienstu (Říšské pracovní služby) nebo Wehrmachtu, po níž se vrátil coby Staffel-Vollanwärter. Získal-li pozitivní hodnocení, mohl být s konečnou platností přijat do Himmlerova řádu. 

Největším savcem dneška je zároveň také největší známý živočich všech dob, kytovec plejtvák obrovský (Balaenoptera musculus). Rekordmanem je pouze z hlediska hmotnosti, protože jeho maximální zjištěnou délku 33,6 metru hravě překonávalo několik druhohorních dinosaurů. K hmotnosti 190 tun se už ale žádný suchozemský tvor zřejmě nikdy nepřiblížil. Na souši je největším savcem a také největším suchozemským zvířetem současnosti slon africký (Loxodonta africana) s maximální zjištěnou hmotností 12,2 tuny a výškou rovných 4 metrů v kohoutku. Ještě vyšší je žirafa (Giraffa camelopardalis), jejíž rekordní změřený jedinec čněl do výše 5,87 metru.

Nepřekonatelné kolosy

Největším suchozemským savcem minulých geologických období byl obří třetihorní asijský lichokopytník Paraceratherium. Tento nosorožcům příbuzný obr dosahoval pětimetrové výšky ve hřbetě, měl jeden a půl metru dlouhou hlavu a na délku přesahoval 8 metrů. Jeho hmotnost činila až 16 tun, takže vážil stejně jako tři velcí sloni!

V současnosti je největším žijícím opeřencem africký pštros dvouprstý (Struthio camelus) s výškou až 2,7 metru a hmotností nejméně 156 kilogramů (údaje o jedincích s hmotností kolem 200 kilogramů nejsou potvrzené). Také vajíčka těchto ptáků jsou největší, jaká dnes můžete v přírodě vidět, dosahují totiž hmotnosti až 1,4 kg. Největším rozpětím křídel kolem 3,7 metru se může v současnosti chlubit albatros stěhovavý (Diomedea exulans). Z velkých dravých ptáků je pak nejimpozantnější jihoamerický kondor andský, jehož rozpětí může přesáhnout 3,2 metru.

Mezi největší pravěké ptáky patřil zřejmě madagaskarský „sloní pták“ Aepyornis maximus. Při výšce přes 3 metry dosahoval hmotnosti až kolem 500 kilogramů, tedy zhruba trojnásobku váhy největších pštrosů. Největší rozpětí křídel měl obří teratom Argentavis magnificens, který žil před 6 miliony let na území dnešní Argentiny. Jeho rozepjatá křídla měřila až osm metrů!

Plazi velikosti XXL

Zlatou éru plazů období druhohor již nemohou současné ekosystémy zopakovat ani v oboru velikosti. Přesto i dnes existují obří plazi, mezi nimiž je jasným rekordmanem krokodýl mořský (Crocodylus porosus) žijící v Austrálii a jihovýchodní Asii. Jeho průměrná délka je 4–5,5 metru, ale rekordní jedinec dosáhl délky 6,3 metru a hmotnosti téměř 1,4 tuny. Nejdelším – i když zdaleka ne tak těžkým – plazem je však had krajta mřížkovaná (Python reticulatus) rovněž z jihovýchodní Asie. Nejdelší známí jedinci dosáhli údajně délky asi 9,7 metru, ale potvrzený rozměr má hodnotu „jen“ 6,95 metru. S maximální délkou 6,6 metru moc nezaostává ani jihoamerická anakonda velká (Eunectes murinus), která je navíc podstatně mohutnější. Z dnešních želv pak velikostně kraluje kožatka velká (Dermochelys coriacea) s délkou až 2,7 metru a nejvyšší zjištěnou hmotností 932 kilogramů.

V kategorii plazů všech dob je absolutní vítěz zcela jasný – je jím obří sauropodní dinosaurus Argentinosaurus huinculensis. Žil v době svrchní křídy před 95 miliony let, dosahoval délky kolem 35 metrů a hmotnosti přes 80 tun. Fragmentární zkameněliny však ukazují na existenci ještě větších dinosaurů, o kterých toho ale zatím mnoho nevíme.

Obojživelní velikáni

Ačkoliv doba devítimetrových prvohorních obojživelníků dávno skončila, i v dnešní přírodě je možné narazit na neobvykle velké druhy. Rekordmanem je velemlok čínský (Andrias davidianus) z jihovýchodní Asie, který dorůstá délky až 183 cm a hmotnosti 64 kilogramů. Podobně velký je také velemlok japonský (Andrias japonicus) a maximální zjištěnou délkou 153 cm a hmotností kolem 36 kilogramů. Největší dnes žijící žába je veleskokan goliáší (Conraua goliath) z Kamerunu a Rovníkové Guineje. Tato úchvatná „žabka“ dosahuje hmotnosti až 3,2 kilogramu a délky těla 33 cm, nepočítaje v to ovšem nohy. Zvláštní skupinou obojživelníků jsou také beznozí červoři, jejichž největším zástupcem je dnes druh cecílie Thompsonova (Caecilia thompsoni) z Kolumbie s délkou až 1,5 metru a hmotností kolem 1 kilogramu.

Zřejmě největším obojživelníkem v historii života na Zemi byl temnospondyl Prionosuchus plummeri. Tento až devět metrů dlouhý obr žil v období prvohorního permu (asi před 270 miliony let) na území dnešní Brazílie. Rekordní žábou všech dob byla „ropucha z pekla“ Beelzebufo ampinga. Před 70 miliony let žila na Madagaskaru, bez nohou byla dlouhá 40 cm a vážila přes 4 kilogramy. Mohla pojídat i mláďata dinosaurů!

Goliášové mezi rybami

Jestliže nepočítáme paryby s chrupavčitou kostrou, kam patří také velcí žraloci a rejnoci, pak je největší v současnosti žijící rybou podivně tvarovaný měsíčník svítivý (Mola mola). Má rozpětí ploutví až 4,2 metru, délku těla 3,3 metry a hmotnost kolem 2 300 kilogramů. Z ryb „klasičtějšího“ tvaru je pak největší jeseterovitá ryba vyza velká (Huso huso) z Kaspického a Černého moře. Ta může dosáhnout délky až 7,3 metru a hmotnosti téměř 1,6 tuny. Ještě delší je pak podstatně méně robustní paprskoploutvá oceánská ryba hlístoun červenohřívý (Regalecus glesne), dlouhá přinejmenším 13,7 metru a těžká až zhruba 280 kilogramů. Nepotvrzené údaje o tomto „královi sleďů“ (jak zní jeho anglická přezdívka) však mluví i o jedincích dosahujících délky až 16,7 metru.

Největší dnes známou kostnatou rybou byl jurský Leedsichthys problematicus, žijící v době před 165 miliony let. Je pravděpodobné, že tyto obří ryby mohly dosáhnout délky přes 20 metrů a hmotnosti až kolem 100 tun.