Do podobné situace se zatím dostalo jen několik lidí. Poznatky odborníků o vlivu vesmíru na naše nechráněné tělo jsou proto velmi kusé a z velké části teoretické. Odhaduje se, že neodvratná smrt ve volném kosmu nastává zhruba po 90 sekundách. Postižený však asi do 15 sekund upadá do bezvědomí, především v důsledku dramatického poklesu množství kyslíku v krvi. Víme to díky dobrovolníkovi NASA Jimu LeBlancovi, který se v roce 1966 nechal zavřít do tlakové komory při nácviku letů do vesmíru, načež došlo k nehodě. A LeBlanc omdlel právě za 15 sekund.

Jisté je, že bez ochrany by člověk v kosmu čelil několika smrtelným rizikům. Podle rychlosti fatálních následků je lze seřadit následovně: „vaření“ krve, nedostatek kyslíku, závažný úbytek oxidu uhličitého v krvi, dekompresní nemoc, působení extrémních změn teploty a tvrdého kosmického záření. 

Když se vaří krev

Pokud se člověk ocitne v podmínkách odpovídajících nadmořské výšce kolem 19 km, dochází k tzv. ebulismu – stavu, kdy se v těle začne „vařit“ krev. Při normálním atmosférickém tlaku vře voda v nulové nadmořské výšce při 100 °C. Ve výškách kolem 19 km, kdy na tekutiny působí jen minimální atmosférický tlak, však var nastává již při 37 °C, tedy při běžné teplotě lidského těla. 

Ebulismus vede k mrznutí tkání v důsledku prudkého vypařování tělních tekutin. V membránách očí a úst a také v podkoží se tvoří bubliny, mohou například otéct ruce. Bubliny plynu pak mohou ucpat cévy a způsobit mozkovou mrtvici, infarkt či plicní embolii. Po ztrátě dostupnosti kyslíku v tkáních následuje asi za 30 sekund selhání oběhového systému a ochrnutí. Zároveň zkolabují plíce a v trávicím traktu se vytvoří led.

Potíže s dechem

Pokud v krvi náhle poklesne obsah rozpuštěného oxidu uhličitého, nastává tzv. hypokapnie. K navození tohoto stavu přitom člověk ani nemusí být v kosmickém prostoru či v tlakové komoře. S trochou smůly stačí, bude-li hodně zhluboka či rychle dýchat. Pokud se hypokapnie rozvine a z krve se ztratí oxid uhličitý, může se změnit její kyselost a selže nervový systém. 

Ve srovnání s tím je dekompresní nemoc v podstatě méně nebezpečná. Dochází k ní, je-li člověk vystaven prudkému snížení tlaku. Dusík, uložený v těle, se vylučuje do tělních tekutin. Pokud se tak ovšem děje příliš rychle, objevují se bublinky plynného dusíku v krvi a vyvolávají řadu příznaků – od svědění a vyrážky přes bolesti kloubů až po selhání smyslových vjemů, paralýzu a smrt. Osudové by pak bylo zadržet v kosmu dech. Vzduch v plicích se totiž ve vakuu rychle rozpíná, takže by orgán nejspíš explodoval. 

Umrznout pomalu 

Pro člověka ve volném vesmírném prostoru představují problém i extrémní změny teplot. Slunce sice může ohřívat části těla, které jsou jeho záření vystaveny, ve vakuu se však prudce vypařují tělní tekutiny, což naopak rychle ochlazuje. Ve vzduchoprázdnu se mohou vypařovat kapaliny z plic, z oční rohovky a z úst. Především ústa pak mohou zmrznout. 

Ke smrtelným ztrátám tepla a k umrznutí by ale v krátké době nedošlo. Teplo se totiž přenáší pouze vzájemným kontaktem částic hmoty – jenže vesmír je extrémně prázdný. Proto bychom tam při téměř absolutní absenci částic, které by z našeho těla „vysávaly“ teplo, umrzali překvapivě pomalu.  

Ničivé záření

Vesmír je prostoupen tvrdým kosmickým zářením. V naprosté většině se jedná o hmotné subatomární částice nabité vysokou energií, které divoce letí prostorem v ohromném množství. Původ kosmického záření však stále obestírá tajemství: Pouze tušíme, že pochází z extrémních vzdálených zdrojů, jako jsou například exploze supernov nebo bouřlivá aktivní galaktická jádra.

TIP: Kolik lidí už zemřelo v kosmu?

Stěny vesmírných lodí jsou obvykle dost silné, aby průniku nebezpečného záření zabránily. Kdyby mu však čelilo nechráněné lidské tělo, okamžitě by došlo k poškození. Rozsah následků by se pochopitelně odvíjel od délky působení a síly proudu kosmického záření. Pravděpodobně by se narušila DNA i další molekuly v buňkách. Pokud by člověk déletrvající záření přežil, zřejmě by brzy zemřel na selhání orgánů. Kratší expozice by mohla podnítit vznik rakoviny.

O zdraví prospěšných účincích brokolice kolují doslova legendy. Ve Spojených státech je brokolice jednou z nejoblíbenějších druhů zeleniny. Není proto divu, že ji vědci zkoumají ze všech možných pohledů. 

Zelený zázrak

Pány ve středním a vyšším věku bude jistě zajímat, že brokolice (ale i například květák) má mimořádně pozitivní vliv na snížení rizika zhoubné rakoviny prostaty. Konzumace této zeleniny v organismu způsobuje vyšší produkci proteinu thioredoxinu, který chrání buňky srdečního svalu. Nedávný výzkum amerických vědců a lékařů ukazuje, že brokolice je mimořádně prospěšná i pro lidský mozek…

Poslední dobou se ukazuje, že lidé postižení schizofrenií nebo dalšími psychickými poruchami, mají často mozek v chemické nerovnováze. Mimo jiné je v jejich mozku příliš nízká hladina glutamátu, který hraje velmi významnou roli v přenosu nervového vzruchu mezi nervovými buňkami.

Američtí badatelé teď zjistili, že s chemicky rozhozeným mozkem a hlavně s nedostatkem glutamátu může pomoct právě brokolice. Tato po všech stránkách komplikovaná zelenina totiž obsahuje velké množství sulforafanu, látky ze skupiny isothiokyanátů, jejíž konzumace prokazatelně zvyšuje obsah glutamátu v mozku.

TIP: Jedna porce salátu denně zpomalí stárnutí mozku až o 11 let

Zoufat si ale nemusíte ani v případě, že brokolice není favoritem vašeho jídelníčku - sulforafan lze doplnit i z květáku, zelí nebo kapusty. Důležité je ale zeleninu správně připravovat. Vařením či ohříváním v mikrovlnce se z ní ztrácí enzymy potřebné k tvorbě sulforafanu. Ideální je proto konzumace syrové brokolice, nebo její ohřev v páře.

Letectvo vstupovalo do Velké války jako okrajová, přehlížená a někdy dokonce i vysmívaná zbraň. S letadly se počítalo hlavně jako s nástroji pro průzkum a pozorování, avšak mnozí vizionáři chápali také jejich útočný potenciál, a tak už brzy začaly z oblohy padat první bomby. Letouny těžší než vzduch startující ze země sice musely nejdříve vzdorovat konkurenci vzducholodí a hydroplánů, avšak pracně vydobyté pozice už neopustily. Bombardéry jako Handley Page Type O/400 a Gotha G.IV dosáhly takové proslulosti, že se označení jejich výrobců stala i obecně užívanými názvy pro jakákoliv velká letadla. 

Modernizace se silnějšími motory

Vize velkého letounu, který by dokázal bombardovat základny a přístavy v Německu, se ve Velké Británii zrodila už krátce po vypuknutí války. Existoval ovšem spor o jeho koncepci, jelikož námořnictvo, pod které tehdy spadala část leteckých jednotek (Royal Naval Air Service), chtělo stroj schopný zajistit i hlídkování a obranu přístavů. Odpovědí na tento zvláštní požadavek se stal hydroplán AD Seaplane Type 1000. Letecký konstruktér Frederick Handley Page a někteří důstojníci ale hájili názor, že vhodnější bude velký dvouplošník startující ze země. Na konci roku 1914 tedy začal vývoj letadla pod označením Type O/100, kde písmeno odpovídalo sekvenci označení typů firmy Handley Page a číslo uvádělo předpokládané rozpětí ve stopách.

Pro jeho pohon sloužila dvojice agregátů Sunbeam na vzpěrách mezi oběma křídly. Na konstrukci trupu a nosných ploch využili inženýři převážně smrkové dřevo. Zkoušky trojice prototypů naznačily, že půjde o perspektivní design, avšak projevily se i různé nedostatky. Přestože později vzniklo asi 46 sériových kusů, byl vyroben také výrazně přepracovaný čtvrtý prototyp, který měl odlišně pojatý trup, větší palivové nádrže a výkonnější motory Rolls-Royce Eagle, jelikož původní pohonné jednotky nedávaly letadlu potřebnou rychlost.

Tento kus se poté stal jakýmsi demonstrátorem bombardéru s označením Type O/400, jehož plnohodnotný prototyp vzlétl v roce 1917 a který zanedlouho nahradil původní „stovky“ v sériové výrobě. O tu se vedle podniku Royal Aircraft Factory starala továrna Clayton & Shuttleworth. Oba závody celkově dodaly zhruba 500 letadel a další stovku vyrobila licenčně americká společnost Standard Aircraft Corporation. Zpočátku se pro vzdušné síly Dohody předpokládala produkce 1 500 exemplářů, do příměří však vzniklo „jen“ zhruba 600 kusů a další objednávky byly zrušeny.

Smrtící náklad 

Vedle už zmíněných změn se definitivní varianta bombardéru odlišovala od původních návrhů i mohutnější výzbrojí. První vize totiž počítaly s tím, že obranu zajistí jen střelec s puškou, ale rozmach leteckých soubojů záhy ukázal naivitu takového předpokladu. Sériové letouny potom nastupovaly k útvarům s výzbrojí ve formě až pěti kulometů Lewis, z nichž dva se nalézaly na oběžném kruhu vepředu, další dva byly vzadu na hřbetě a poslední v břišním střelišti. O palbu se starala trojice střelců, zatímco ovládání letounu a shazování bomb prováděla dvojice pilotů. 

Jestliže původní verze Type O/100 unesla až šest pum o hmotnosti po 100 kg, „čtyřstovky“ zvládly náklad více než 900 kg. Nejčastější útočnou výzbroj tvořila 750kg bomba, tehdy jedna z nejničivějších na světě. Letouny byly vybaveny také zaměřovačem Drift Sight Mk 1A, který kalkuloval s rychlostí letu i větru, díky čemuž umožňoval na svou dobu překvapivě přesné bombardování. Stroje Type O/100 prováděly nejprve nálety na okupované přístavy v Belgii a posléze se zapojily též do bojů u Dardanel, po nichž přišly na řadu nálety do nitra Německa, kde působily značné škody tamnímu průmyslu.

TIP: Střely Le Prieur: první neřízené rakety sestřelovaly balony nad západní frontou

Od dubna 1918 přicházely výkonnější letouny Type O/400, které v následujících měsících bombardovaly například Kaiserslautern, Koblenz či Mety. V posledních dnech války se sice útoky zastavily kvůli nepřízni počasí, letadla Handley Page však přesvědčivě ukázala, jaký potenciál mají strategické bombardéry. Část letounů pokračovala ve službě i po podepsání příměří vesměs v úloze transportních strojů. Velká Británie se již myšlenky silného strategického letectva nikdy nevzdala a projekty nových těžkých bombardérů pokračovaly i mezi válkami. 

Dokončení ve čtvrtek 16. května

Kartičku uživatele lékařské marihuany jsem měla skoro dva roky, než jsem sebrala odvahu si legální trávu poprvé koupit. Žila jsem v uvolněném státě Vermont, měla jsem přístup k doma pěstované bylině mé matky, ze které můj muž dělával v rodinném hrnci kokosové máslo s konopím.

Toto máslo lokálně zklidňovalo mé chronické bolesti pánve a také mírnilo příznaky vyčerpávajícího syndromu močového měchýře, jenž mě sužoval deset let a kvůli němuž jsem si kartičku na marihuanu vlastně pořídila. Příležitostně jsem kousek másla pozřela, když mě močový měchýř zlobil – šlo však o nepřesný domácí lék. Po požití jsem si sice užila celkové tělesné uvolnění, ale nenáviděla jsem dezorientující psychické vedlejší účinky.

Ke konopí jsem byla od začátku skeptická: Nikdy jsem si zvlášť neužívala, že bych ho kouřila pro zábavu, spíš než spokojená a vysmátá jsem se po něm cítila nervózní a paranoidní. Také jsem si s sebou nesla ostudu z dětství, kdy jsem přistihla svou mámu, jak tajně kouří marihuanu z malé dýmky – ten zvláštní pronikavý pach, její změněný výraz, její naprosto zkoprnělou reakci, když jsem ji při tom našla. A měla jsem starost, aby mě další užívání konopí také nezměnilo, neodcizilo mě mým dětem a nebránilo mi v dobré výchově. Ach, jak jsem se mýlila.

Boj s depresí

Ukázalo se, že cena za život s chronickou bolestí a depresí je mnohem vyšší než rizika použití lékařské marihuany na boj proti nim. Loni v létě, přestože jsem byla fyzicky bez bolesti, mě k zemi srazila náhlá deprese. Úzkosti a nespavost mě zcela ochromily, měla jsem problém vstát z postele a fungovat s mými dvěma dcerami (10 a 12 let), které obě depresi zažily. V časopise Scientific American jsem četla, že poruchy nálad se geneticky přenášejí z matek na dcery, a měla jsem strach, co si dcery odnesou z toho, když mě uvidí se sesypat v slzách nebo vztekle křičet. Dokonce i v mlze toho zoufalství jsem věděla, že abych se o ně dokázala dobře starat, musím se nejdřív dobře starat sama o sebe. 

Když mi můj muž-terapeut dal biografii Victorie Costello nazvanou „A Lethal Inheritance: A Mother Uncovers the Science Behind Three Generations of Mental Illness“ (Smrtící dědictví: Matka odhaluje vědu za třemi generacemi duševních poruch), vzala jsem si její ponaučení k srdci: Jednou z nejlepších věcí, co může rodič v depresi udělat ve prospěch dítěte náchylného k duševní poruše, je léčit svou vlastní depresi.

Vlídné přijetí

Takže jsem šla za svým doktorem, ale dokázal mi nabídnout jen předpis na Ativan, lék proti úzkostem, a zvýšení dávky antidepresiv. Už tak jsem chodila na terapii, dělala jógu a pravidelně cvičila. Než si vybudovat závislost na benzodiazepinech nebo trpět dalšími vedlejšími účinky, vytáhla jsem svou zelenou kartičku na konopí a domluvila si schůzku v místní výdejně.

Skromná kancelář připomínala zelenobílým vymalováním a plakáty různých rostlinných kmenů spíš wellness zařízení pro hippies. Můj konzultant Mike mě rychle uklidnil svýma veselýma očima a jemným chováním. A tento Mike v džínách a flanelce mi začal vyprávět, jak byla marihuana jeho „úniková droga“ ze závislosti na opiátech, a pečlivě si vyslechl celou mou historii chronické bolesti a depresivních nálad. Vysvětlil mi, jak fungují léčebné účinky endokanabinoidů a citoval nedávnou studii, podle níž konopí významně snižuje příznaky stresu, úzkosti a deprese, a to zvláště u žen. 

Zpět mezi živé

Protože nerada kouřím a chtěla jsem minimální psychoaktivní účinky, Mike mi doporučil, abych zkusila mikrodávky – velmi malé dávky konopí, které mi umožní využít léčebných účinků, ale „nezhulí“ mě. Domů jsem odešla s plechovkou mentolek s cannabis indica, slano-karamelovými gumovými medvídky a vysokokanabidiolovou ústní tinkturou. (Kmeny cannabis indica mají větší zklidňující a uvolňující účinky a kanabidiol neboli CBD je nepsychoaktivní látka s protizánětlivými vlastnostmi a účinky proti bolesti.)

Gumové bonbonky s cannabis sativa ve mně vzbuzovaly zvláštní aktivnost a podrážděnost, ale jedna malá mentolka večer mi zaručila celou klidnou noc blaženého spánku. A ústní tinktura se ukázala jako zlatý grál – jedno plné kapátko mi odehnalo úzkosti a udrželo uvolňující relaxaci řadu hodin. Za týden jsem cítila, jak deprese odeznívá, a poprvé za celé léto jsem byla schopná se se svou rodinou zasmát.

Používání marihuany je opředeno stigmaty a falešnými stereotypy už od 30. let 20. století, kdy byla klasifikována ve Spojených státech jako nelegální látka 1. třídy, podobně jako heroin. Možná právě kvůli této špatné pověsti jsem vůbec nečekala, že by dary konopí mohly znamenat cokoliv víc než úlevu od bolesti. Zjistila jsem, že konopí mě zpomalí a naladí, zjemní mou soutěživou stránku. Při mikrodávkách se cítím vděčnější, trpělivější a pociťuji i bezstarostný humor. Když se přidám k dětem na pohovku, abychom se pomazlili se psem, nebo na rodinnou partičku karet, cítím se víc přítomná, více ukotvená ve vlastním těle, osvobozená od duševního rozladění.

Matky na trávě

O těchto výhodách mi říkaly i další matky. Jane Lanzaová, lektorka jógy certifikovaná ve vědě o konopí a lékařství skrze doktora Roberta Larnera z fakulty lékařství při University of Vermont, dokonce říká, že vidí konopí jako zdravější alternativu ke společensky přijaté kultuře „matek na víně“, zvláště když se uživatelé drží malých dávek konopí.

„Lékařské konopí, které používáme, je feminizovaná verze rostliny,“ osvětlila mi Lanzaová v cannabis wellness centru, jež jsem s manželem navštívila, a dodala, že pěstitelé konopí kultivují samčí rostliny a používají kvetoucí samičí rostliny k výrobě kanabinoidů. „Léčba, které se mi dostává z lékařské marihuany, je výživná a podporující,“ pokračuje Lanzaová. „Posiluje ve mně pozitivní pocity, takže prožívám více lásky a k dětem jsem trpělivější a soucitnější.“

Doufám, že když budu otevřeně a upřímně mluvit o mém užívání, k léčbě konopím se přihlásí více žen, což je zásadní krok k tomu, abychom konopí zbavili negativního stigmatu. A zatímco jsem za svou zelenou kartičku vděčná, uvědomuji si, jakou roli hraje moje bělošské zázemí a ekonomické výhody v tom, že mám ke konopí přístup. Prohibice marihuany má rasistický původ a kriminalizace konopí i nadále nepoměrně zasahuje lidi jiné barvy pleti. Podle společnosti American Civil Liberties Union jsou lidé černé pleti zatýkáni za marihuanu 3,7krát pravděpodobněji než běloši. Je ironické a nespravedlivé, že mnoho matek jiné barvy pleti je ve vězení za užívání téže rostliny, která tolik pomohla mně.

Blíž k legálnímu léku

Příliv legalizace mezitím stále roste. Přestože federální zákon stále klasifikuje marihuanu jako nelegální drogu, 10 států (a District of Columbia) už užívání marihuany pro rekreační účely legalizovalo a 33 států plus District of Columbia už povoluje užívání marihuany pro léčebné účely u dospělých. A na severu se Kanada právě nedávno stala prvním velkým průmyslovým státem s plně legalizovaným cannabis.

TIP: Legalizace marihuany vedla ke snížení počtu násilných trestních činů

Hanbu a tajnosti kolem konopí tedy očividně začínáme rozptylovat. To znamená, že se nemusím schovávat někde v komůrce s tajnou dýmkou jako moje matka. Moje dcery vídají zelený uzavíratelný sáček s mými tinkturami a poživatinami s konopím. Vědí, že jimi léčím bolesti, depresi a úzkosti, probrala jsem s nimi i mikrodávky na úlevu symptomů – používám tuto látku vědomě za účelem léčby, ne jako únik. „Je to léčivá rostlina pro dospělé a pro děti s epilepsií,“ říkám jim. „Ale na adolescentní mozek může mít negativní účinky, tak s ní prosím počkejte.“

Lanzaová mi prozradila tajemství léčebného fungování konopí. Je k tomu třeba celá „alchymie správných faktorů“ – správné načasování v životě, správný rostlinný kmen, metoda užití, prostředí a denní doba. Všechny tyto faktory se mi sešly, když mi bylo přes 40, a díky konopí jsem lepší máma. Se stereotypem huličů se neztotožňuji. Nikdy jsem nebyla „matka na víně“, a necítím se ani jako „matka na trávě“. Jsem připravená přijmout nový druh konopné kultury bez stigmat a odsuzování, v níž se léčivé výhody této rostliny studují i sdílejí a lék je dostupný všem potřebným. 

Na tom, jaké zvíře si pod tímto názvem představit, se středověcí oboroví experti podle všeho nemohli zcela shodnout. V dobových pojednáních o přírodě se totiž vyskytují hned dva pojmy, které by se daly přeložit jako „jednorožec“: monoceros a unicorn. A zde nastal zmatek, tak typický pro přírodovědeckou systematiku jakékoliv doby: jeden tvrdí, že oba názvy označují jednoho a téhož tvora, jiný zase, že jde o dvě různá stvoření. Všechny rukopisy však svorně zdůrazňují jeden výrazný znak, podle něhož dostala bytost své jméno – dlouhý, ostrý roh, trčící ze středu jednorožcova čela. Měl mít zvláštní vlastnosti, a tedy i odpovídající cenu – prášek z něj vyrobený prý spolehlivě odhalil každý jed, a vzbuzoval v lidech obou pohlaví milostnou touhu, ostatně jako mnoho jiných substancí.

Divoký tvor zkrocený pannou

V dalších informacích se však již prameny rozcházejí. Byl tedy jednorožec podobný koni, koze nebo slonu? Snad měl od každého něco: z koně tělo, ze slona nohy, z kozy ocas. Co však nepostrádal určitě, byla divokost a nezkrotnost; chytit či zabít jednorožce nebylo v silách žádného lovce. Pokud ovšem nepoužil speciální návnadu. Tou byla panna, která jednorožci zkřížila cestu.

Jednorožci prý měli na nedotčenost žen výborně vyvinutý čich; pokud se ukázalo, že dotyčná je opravdu pannou, nechal se jí jednorožec velmi ochotně zkrotit. Zvíře, poklidně spící v panenském náručí, již bylo bezbranné a pro lovce velmi snadno dostupné. Některé ilustrace však dokazují, že mnoha mladým ženám nebyl smutný osud jejich kořisti lhostejný… O tom, jakou roli v úspěšnosti lovu hrála nahota lákadla, se lze pouze dohadovat; možná, že pokus o sání z dívčina prsu zvyšoval pravděpodobnost, že divoký jednorožec bude opravdu neškodný.

Sloní nepřátelé

Mnohem méně neškodnosti však jednorožec prokazoval vůči slonům. V boji se slonem býval pravidelným vítězem díky své nejsilnější zbrani – rohu, kterého užíval jako kopí: ostrý hrot tři až čtyři stopy dlouhý si dokázal poradit i se silnou sloní kůží.

Záznamy o nenávisti jednorožců vůči slonům prozrazují leccos o tom, které reálně existující zvíře mohlo posloužit jako podklad pro vznik legend o jednorožci. Už starověcí cestovatelé podnikali výpravy do Indie, kde měli možnost setkat se s velkým živočichem, který nosí na hlavě roh. Řeč je samozřejmě o nosorožci, který svým exotickým vzhledem a útočností při podráždění fascinoval už obyvatele antického Říma natolik, že se stával jedním ze smutných hrdinů gladiátorských klání.

TIP: Rohatá smrt z krétského bludiště: Kdo porazil děsivého Mínótaura?

Významný raně středověký učenec Isidor ze Sevilly nazýval ve svém díle jednorožce jménem rhinoceros; tento název dodnes přežil ve vědeckém pojmenování nosorožce indického. Lidské fantazii pak stačilo málo, aby stvořila zvíře, jež se díky své nezkrotitelnosti stalo symbolem Kristovy odolnosti vůči svodům ďábla a zosobněním neposkvrněné čistoty; tato pověst se prostřednictvím moderních děl na mytologická nebo fantasy témata donesla až k nám. 

V životě komárů hraje velkou roli zvuk, jehož frekvence ovlivňuje jejich touhu se pářit nebo hledat potravu. Vědci z University of Malaysia proto při experimentu pouštěli komárům tropickým skladbu Scary Monsters and Nice Sprites od amerického umělce Skrillexe. Píseň si vybrali proto, že obsahuje jak velmi vysoké, tak nízké frekvence, a tudíž měla dobrý předpoklad změnit chování dotěrného hmyzu – což se skutečně potvrdilo.

TIP: Jak na nepříjemné komáry? Nevzdávejte plácání, pomáhá to!

Jedinci vystavení hudbě mnohem méně útočili na živočichy v okolí a překvapivě také klesala jejich tendence se pářit. Uvedený objev začne podle vědců psát novou kapitolu osobních „odháněčů“ hmyzu, postavených na zvukové bázi.

Island se nedávno zavázal, že do roku 2030 sníží svoje emise oxidu uhličitého o 40 procent. Jenomže závazek je jedna věc a realita věc druhá. Nedávno uveřejněné údaje ukazují, že na Islandu produkce oxidu uhličitého ve skutečnosti mezi lety 2016 a 2017 vzrostla o 2,2 procenta. Jako hlavní příčinu vzestupu hodnot úřady uvádějí leteckou dopravu, bez které se ovšem izolovaný Island ani při nejlepší vůli neobejde.

TIP: Továrna v Indii řeší problém s oxidem uhličitým: Dělají z něj prášek do pečiva

Nyní ovšem Island přichází s poměrně radikálním plánem, jak zatočit s emisemi oxidu uhličitého. Země má zároveň ohromné štěstí v tom, že velkou část potřebné energie získává díky geotermálním elektrárnám. Jejich plán spočívá v tom, že z naprosté většiny oxidu uhličitého ze spalování fosilních paliv udělají „sodovku“. Nežádoucí plyn rozpustí ve vodě. Takto vzniklou „sodovku“ napumpují do podzemí, například do vytěžených ropných polí nebo nalezišť zemního plynu. Technologii zvanou CarbFix teď testují v prostoru významné geotermální elektrárny Hellisheidi. Podle odborníků je tento přístup poměrně slibný.

Mnoho mladých lidí se při volbě studia dívá v prvé řadě na to, jaká profese je bez problémů uživí. U vás ale tohle při volbě biologie jako studijního oboru asi sotva hrálo roli, zejména když jste si vybral tropickou biologii…

Na studium biologie jsem se zaměřil úplně automaticky. Nikdy jsem vlastně nepřemýšlel o jiných alternativách. Tropická příroda je sice z pohledu středoevropského biologa také extrémně zajímavá, nicméně vůbec nejsem zastáncem racionálního kalkulu při volbě povolání či výzkumného tématu. Studentům rovněž doporučuji řídit se intuicí, jejich podvědomí stejně ví nejlépe, v čem jsou opravdu dobří a co je tedy bude také nejvíc bavit.

Oblast Papuy-Nové Guiney, kde se pohybujete už více než 20 let, je nejen pro české entomology zemí zaslíbenou. Jak se vám poštěstilo založit a vést v této tropické oblasti výzkumnou stanici?

Pokud se podíváte na velké výzkumné projekty, zjistíte, že k jejich vzniku překvapivě často vedla náhoda nebo rozhovor vědců nad pivem, spíš než vykalkulované rozhodnutí nebo vládní výzkumná priorita. I já jsem dostal víceméně náhodné pozvání na Novou Guineu při setkání se známým biologem Yvesem Bassetem v hospodě v Yorku. Mělo jít o krátký jednorázový výzkum. Nová Guinea je ovšem natolik extrémní a neobvyklá, že nenechá nikoho chladným a každý na ni silně reaguje – kladně nebo záporně. Moje reakce byla kladná a dá se říct, že to nebylo hlavně kvůli přírodě. Ta je tam sice výborná, ale to platí o řadě tropických oblastí. Víc mne oslovila tamní společnost, která si dodnes zachovává kmenovou strukturu. Lidé dosud žijí v pralesích, ale nejde o nějaký skanzen. Je to společnost, v níž se navzájem ovlivňují tradice, neporušená příroda a moderní civilizace. I díky úspěchu našeho výzkumu jsem nakonec namísto půl roku zůstal roky dva a ani teď, po sedmnácti letech na Nové Guineji, nehledám jinou zemi.

Váš možná nejznámější výzkum se zabýval počtem hmyzích druhů v tropech, což je mezi biology dost sporná otázka…

Druhů je v tropech tolik, že jejich celkový počet vždy zajímal biology, ale zároveň není snadné je všechny spočítat. Například za jeden den je v tropech možné vidět stejný počet motýlích druhů, kolik jich žije v celé Evropě. Biologové se dosud příliš nevyznamenali, popsali jen asi milion druhů živočichů, což je bezesporu menšina. Prakticky úplně jsou dnes známí ptáci, kupodivu nemáme jistotu u savců a už vůbec ne u hmyzu. Náš výzkum byl tedy zpřesněním odhadů, ale jistotu budeme mít až v okamžiku, kdy budou opravdu všechny druhy vědecky popsány. Otázka má i praktický význam, protože nemůžeme chránit přírodu, aniž bychom věděli, kdo a co v ní vlastně žije.

K jakému závěru jste došli, pokud jde o počet žijících druhů hmyzu?

Odhady počtu druhů mají zajímavou historii. Darwin odhadoval, že jich je asi 800 000. Později se na základě muzejních sbírek číslo ustálilo v rozpětí zhruba tří až osmi milionů. Až v 70. letech minulého století přišly nové odhady na základě nové metody sběru hmyzu z korun tropických stromů, které se zamlžily insekticidem a opadávalo z nich tak obrovské množství hmyzu. Proto odhady vzrostly až na třicet nebo dokonce sto milionů. To se ale nesetkalo s pochopením muzejních biologů, kteří prostě neviděli tomu odpovídající proud nově objevených druhů přicházející do muzejních sbírek. Vzniklo tedy jisté napětí mezi tím, co vědecky odhadli ekologové a co na druhé straně intuitivně, leč bez příslušné matematiky, cítili taxonomové. My jsme tedy přišli do situace, kdy po takovém výzkumu byla poptávka. Naše studie byla založena na velmi rozsáhlých sběrech hmyzu a na jejich základě jsme odhady vrátili zpátky na 4–6 milionů druhů. Stále jde ale o odhad a my pracujeme na jeho zpřesňování.

Říkáte, že byl odhad založen na velmi rozsáhlém materiálu. Jak dlouhá byla cesta od myšlenky výzkum podniknout po zveřejnění prvních odhadů?

Šlo o pět let terénního výzkumu patnácti lidí plus analýzy výsledků, takže celkem sedm let.

Byl v poslední době publikován nějaký jiný výzkum, který by vaše závěry potvrzoval nebo vyvracel?

My jsme první odhad publikovali v roce 2002 a dodnes naši studii nikdo nezopakoval, asi na to zrovna nemá volných sedm let času. Z vědeckého hlediska je to škoda, protože nemáme možnost porovnání s výsledky třeba odjinud než z Nové Guineje.

Vypovídá převážně kladné přijetí vaší práce něco o tom, jaké vážnosti požívá ve světě česká entomologie?

Ten projekt je mezinárodní, sice veden českou entomologií, ale podíleli se na něm i kolegové ze Spojených států. Česká entomologie je ovšem tradičně silná v porovnání s jinými vědeckými obory u nás. Další sílící tradice je v ekologii, kde běží mnoho dobrých projektů mimo hranice naší země, včetně tropů. Možná je to reakce na dřívější zákaz cestování, tak si teď moje generace užívá otevřeného světa a obzorů. Jsem zvědav, zda jsme tím nastartovali dlouhodobý trend, v němž budou pokračovat i naši studenti, pro které je možnost cestování již takovou samozřejmostí, že se jim nakonec paradoxně možná ani nebude nikam chtít.

Doktorští studenti z Jihočeské univerzity a Entomologického ústavu v Českých Budějovicích mají úžasnou možnost podílet se na vašem výzkumu přímo v tropech. Co od nich očekáváte, respektive jaké vlastnosti by obecně měl mít terénní biolog?

Doktorští studenti a mladí vědci jsou zcela zásadní pro zdraví každého výzkumného projektu, protože do něj vnášejí nové nápady a metody. Proto se je snažíme získávat. Doktorský, občas i magisterský student by měl být pro práci na Nové Guineji nejen dobrým biologem, ale zároveň by se měl cítit doma jak ve zcela jiné, totiž novoguinejské kultuře, tak i v mezinárodní komunitě vědců. Musí být otevřený i nezvyklým řešením a měl by se umět vcítit do myšlení jiné kultury. V neposlední řadě se musí vypořádat s různými psychologickými a fyzickými strázněmi od tropických nemocí, tropického klimatu a namáhavé práce v terénu až po zcela nový okruh často z našeho pohledu docela exotických spolupracovníků, přátel i oponentů.

Kolik času tam vaši studenti stráví a co pro ně většinou taková zkušenost znamená?

Typicky odjíždějí na celý rok a jde o zkušenost často zcela zásadní. Jak mohu studenty pozorovat, je to pro většinu z nich jednoznačně výjimečný rok, i když jak jsou jeho klady a zápory vyváženy se již mění případ od případu. I pro mne byl můj první rok mimořádně formativní zkušeností v neobyčejném prostředí, jenž může zásadně ovlivnit pohled i na domácí české prostředí a na život obecně. Taková zkušenost může být kladem i pro případné možnosti mezinárodního uplatnění třeba v nevládních organizacích ochrany přírody.

Zmínil jste se o fyzických strázních tropického pásma. Jak tyto nároky včetně malarických záchvatů zvládáte vy sám?

Já už jsem v těch tropech hlavně úředníkem. Důležitá je ale i psychika. Pokud se někomu v tropech líbí, je určitě méně citlivý na nejrůznější hrozby a choroby a až se dostaví, tak je i lépe snáší. Zmíněná malárie je sice zátěží pro organismus a nedoporučoval bych ji častěji než dvakrát do roka, život a stravování na novoguinejské vesnici je ale naopak výborným lékem proti civilizačním chorobám.

Dá se říct, že po letech zkušeností na Nové Guineji zvládáte všechny potenciálně krizové situace při styku s domorodci?

Nikoliv, protože jsme sice stále zkušenější, ale řešíme také stále složitější problémy, jak se náš výzkum vyvíjí a roste. Začali jsme například v pralese mapovat vegetaci na trvalé výzkumné ploše o rozloze 50 hektarů. Zde musíme zajistit dobré vztahy s domorodci na mnoho desetiletí dopředu, neboť jde o dlouhodobou investici, takže není možné v případě nějakého sporu po dvou nebo třech letech oblast opustit a prostě se přesunout jinam.

Stane se, že vás guinejští domorodci svým zcela jiným vnímáním skutečnosti ještě občas zaskočí?

Trvale musíme řešit různé zdravotní problémy našich zaměstnanců i vesničanů. Na Nové Guineji je ovšem každý zdravotní neduh primárně považován za problém způsobený kouzelníkem. Naši medicínu sice neodmítají, nicméně shodnout se na tom, jak rychlá by měla být první pomoc je obtížné. Jednou málem vykrvácela jedna žena ve vesnici, kde pracujeme, protože si přesekla při polních pracích žílu na ruce mačetou a teprve po dvou dnech krvácení se vesničané rozhodli zavolat rádiem náš terénní automobil, aby ji odvezl do nemocnice.

Při takto rozdílných pohledech na svět se člověk může leccos naučit. Jak častá setkání s lidmi z druhého konce světa obohatila vás?

Uvědomil jsem si, jak přeceňujeme vliv materiálních statků na naši spokojenost. Když u nás poklesne ekonomika o pět procent, je to důvodem k hysterii, nicméně obyvatelé na Nové Guineji, na naše poměry velmi chudé, jsou se svými životy spokojeni zhruba stejně, jako jsme my. To ovšem také znamená, že pokud v následujících letech zbohatneme ještě více, spokojenější o mnoho nebudeme.

Máte pocit, že jsou tamní lidé stále mnohem více sepjatí s přírodou?

Určitě. My například o lese uvažujeme jako o předmětu výzkumu. Oni v něm žijí v plném slova smyslu. Zvířata a rostliny jsou pro ně významným prvkem života, předmětem různých zvyklostí a tabu, nositeli znamení od lesních duchů a podobně. Proto je také dobře znají a zajímají se o ně. I při návštěvě u nás patří zoologická zahrada k nejoblíbenějším atrakcím, rozhodně zajímavějším, než třeba muzeum.

Nová Guinea je vnímána jako jeden z nejzachovalejších regionů světa. Jak podle vás bude vypadat jeho budoucnost například s ohledem na tlaky těžebních společností?

Na Papui-Nové Guineji je na rozdíl od indonéské části ostrova nebo například většiny afrických zemí ke kácení lesa třeba souhlas jeho obyvatel, neboť ti jsou zde nejen tradičními, ale i legálními vlastníky půdy. To ale bohužel neznamená, že je ochrana lesů bez problémů, protože kmenové obyvatelstvo není, na rozdíl od našich romantických představ, vždy zásadně proti těžbě lesa. Záleží na konkrétní nabídce těžebních společností. Optimistickým scénářem tedy je, že ze stávajících nekonečných lesů zbydou rozdrobené ostrůvky přirozených porostů v rámci lidmi osídlené a přeměněné krajiny, jak ji známe i z většiny Evropy. Snad nedojde k tomu, že se oblast změní v nekonečné plantáže palmy olejné, jako je tomu v Malajsii nebo na Borneu, to by byl ten pesimistický scénář.

Je těžba nerostů srovnatelnou hrozbou?

Těžba minerálů může mít pro přírodu menší následky než těžba lesů. Jde totiž o poškození sice totální, ale velmi lokalizované a také velmi ziskové. Určitě je lepší, když se zničí sto čtverečních kilometrů velkým dolem a vydělají se na tom stovky milionů, než když jsou pokáceny tisíce a tisíce čtverečních kilometrů lesa za pakatel. Rozvoj těžby nerostů je v současnosti na Nové Guineji velký neboť ložiska surovin jsou tam tak obrovská, až si člověk uvědomí, jak je Evropa za uplynulá staletí už důkladně vytěžená.

Hrají v těžebních aktivitách obecně významnou roli čínské společnosti?

Vliv Číny na tropické země je nesmírný. Čína zkrátka funguje jako obrovský vysavač, který vytváří poptávku po dřevě, nerostných surovinách, palmovém oleji … Vše, co ohrožuje tropické lesy je bohužel najednou poptávanější a tím i lukrativnější právě kvůli obrovskému čínskému trhu.

Pojďme od globálních témat k drobnému předmětu vašeho výzkumu, tedy hmyzu. Na co se v rámci výzkumu v poslední době zaměřujete?

Jak postupně poznáváme různé skupiny hmyzu, rozšiřuje se zorné pole našeho výzkumu i na rostliny a obratlovce. Zajímají nás hlavně vztahy mezi jednotlivými druhy, tedy co v tropickém lese dělají. Zjednodušeně řečeno, kdo koho žere a kdo si s kým konkuruje o potravu, prostor a další životní nezbytnosti.

Mluvili jsme o tom, velká část hmyzu ještě není popsána. Podaří se to někdy?

Na katalogizování druhů byla zoologie zaměřena v 19. století a dá se říct, že tento směr výzkumu vyšel z módy dříve, než byl úkol popsat všechny druhy hmyzu dokončen. Konec není v dohledu, nicméně lze doufat v technologickou revoluci. Teprve v posledních letech se taxonomie pomocí molekulárních metod, elektronických klíčů, databází a jednoduché makrofotografie začíná k takové revoluci blížit. V dohledné době by se popisy a identifikace druhů mohly nesmírně zrychlit. Já věřím, že se ještě dočkám toho, že pro jakéhokoli neznámého broučka nám jednoduchá genetická analýza, třeba svaloviny z jeho nohy, ukáže jeho jméno, taxonomické zařazení a veškeré známé informace o jeho ekologii.

TIP: Etnolog, cestovatel a spisovatel Miloslav Stingl: S „divochy“ jsme si rovni

Vidíte vytvoření takové kompletní entomologické databáze jako hlavní úkol do budoucnosti této vědy?

Ne, taková databáze je potřebná, ale sama o sobě není dostatečně zajímavá. Ten úkol vidím jinde. My studujeme tropické lesy, což jsou nesmírně složité systémy. Pro představu mohu uvést závěry naší práce v panamském pralese, které ukázaly, že na 6 000 hektarech tropického lesa žije zhruba 25 000 druhů členovců. Výzkum na Nové Guineji pak vedl k závěru, že v jediném lese tam společně roste zhruba 200 druhů stromů, na nich asi 9 600 druhů býložravého hmyzu a mezi sebou mají zhruba 50 000 potravních vztahů mezi konkrétním druhem rostliny a hmyzu. Výzvou biologie do dalších let je porozumět dynamice těchto potravních vztahů a být schopen předpovědět, co se stane, pokud například nějaký druh z toho systému zmizí, nebo do něj přibude. Nebo co se stane, když takto odstraníme celou skupinu druhů, třeba všechny mravence. Inventarizace je důležitá, ale musíme pochopit, jak na sebe jednotlivé druhy vzájemně působí.

Ve vesmíru k přímým srážkám hvězd dochází, ovšem velmi zřídka. Člověk by snadno mohl nabýt dojmu, že ideální příležitost představují kolize galaxií, kdy se celé hvězdné ostrovy navzájem prostoupí. Stálice jsou však malé – tedy ve srovnání s obřími vzdálenostmi, které je dělí. Jejich přímé fyzické srážky jsou proto i při kolizích galaxií velmi výjimečné, až vyloučené. 

Pokud se hvězdy těsně potkávají, mohou si obvykle vyměňovat energii gravitačním působením; ale mají-li dostatek energie k sobě přiletět, mají jí dost i k tomu, aby se opět vzdálily. Musel by existovat nějaký agens, který by přebytečnou energii systému dvou stálic rozptýlil. 

TIP: Kdyby se Jupiter a Saturn srazily, vznikla by nová planeta?

Srážky jsou častější v případě těsných dvojhvězd, pokud se například jedna z nich v důsledku vývoje rozepne a druhá se pohybuje v její obálce. V důsledku tření v obálce se pak mohou stálice po nějaké době opravdu srazit. Energie se může vyzářit i gravitačními vlnami. Snad jen dvojice bílých trpaslíků by měla dostatek času, aby se splynutí dočkala. Je přitom možné, že popsaným způsobem vzniká podstatná část supernov typu Ia.