Jak říká kosmická inženýrka MiMi Aung z Laboratoře tryskového pohonu NASA, doposud nikdo ještě nepostavil vrtulník, který by létal na jiném světě než na Zemi. Tým Aungové na tom pracuje a pohybuje se tím pádem na zcela nezmapovaném území.

Aungová a spol. vyvíjejí vrtulník Mars Helicopter, který by měl v dohledné době létat na rudé planetě. Dostane se tam v únoru roku 2021, a když se vše podaří, tak se stane prvním strojem těžším než vzduch, který bude brázdit atmosféru jiného vesmírného tělesa. Teď na to Mars Helicopter důkladně trénuje na Zemi.

Vrtulník pro rudou planetu

V lednu 2019 jeho tvůrci testovali model vrtulníku v simulovaném prostředí Marsu. Pak se model přesunul do zařízení společnosti Lockheed Martin Space v Denveru, kvůli testům se systémem Mars Helicopter Delivery System. Ten bude zajišťovat transport 1,8 kilogramového vrtulníku na roveru Mars 2020, během jeho cesty k rudé planetě.

TIP: Autonomní minihelikoptéra NASA otevře pro průzkum mimozemskou oblohus

Mars Helicopter je technologický demonstrátor, takže nenese žádné vědecké přístroje. Jeho účelem je dokázat, že i v extrémně řídké atmosféře Marsu, která odpovídá asi jednomu procentu pozemské atmosféry, je možné kontrolovaně létat s helikoptérou. Mars Helicopter bude vybavený kamerou, která bude pořizovat barevné snímky s vysokým rozlišením, a tím dále testovat fungování marsoptéry pro budoucí využití.

Přestože je Indonésie nejlidnatější muslimskou zemí světa, stala se zároveň domovem pro početné křesťanské, hinduistické a buddhistické komunity. Náboženská tolerance tu dosáhla obdivuhodné síly – stát oficiálně slaví důležité svátky všech zdejších vyznání a největší mešitu v hlavním městě Jakartě projektoval křesťan ze Sumatry. Přesto v různých částech Indonésie čas od času dochází k náboženským střetům, především mezi muslimy a křesťany.

To ovšem není případ ostrova Bali. I když tam stojí četné mešity, prostředí plné aroma vonných tyčinek, čerstvých květinových obětin a radosti ze života si každého podmaní. Natolik, že některé muslimky zde dokonce odloží šátek a třeba i vyhrnou rukávy.

Na Bali panuje atmosféra harmonie. Krajina se sopkami a jezery je poseta hinduistickými kláštery či svatyněmi, z nichž některé se otevírají jen pro jedinou zvláštní příležitost v roce. Všechno a každý má na tomto ostrově svoji roli v udržování rovnováhy mezi světem lidí, světem přírody a božskou podstatou. Balijský hinduismus nevyznává statisíce různých bohů, které je neustále potřeba si usmiřovat. Věří, že trojice Brahma–Šiva–Višnu je jen různými podobami nejvyšší duchovní podstaty Sanghyang Widhi, jež je přítomna ve všem kolem nás.

Co mají bohové rádi

Každý den života na Bali je utužováním harmonického vztahu se světem božských forem. Jeho nejviditelnějším projevem jsou drobné obětiny, které Balijci různým podobám bohů přinášejí třikrát denně. Nejde o to si je předcházet, nýbrž poděkovat jim a rozdělit se s nimi o to, co nám lidem dali. Na Bali existuje celý rozvinutý byznys obětinových potřeb, které musí být každý den k dostání čerstvé. Jedná se o přírodní materiály, jež pak ženy umně přetvoří v mističky nebo kornoutky z banánového listu naplněné barevnými květy, travami, rýží, ovocem, kokosem a spoustou dalších dobrých věcí.

A protože bůh se nachází všude, nejsou obětiny soustředěny pouze do chrámů, ale pokládají se na nejrůznějších místech. Tak se stane, že zatímco si dopřáváte snídani na verandě bungalovu, přijde usměvavá stařenka s tácem obětin, přímo před vámi provede rychlý obřad, položí na vaše schody mističku s květy a zapálí vonnou tyčinku. Nepozorný turista rozhlížející se všude kolem velmi snadno takovou malou obětinku položenou na kraji chodníku rozšlápne. 

V dusném horku se čerstvé květy rychle promění v seno, popel ze shořelých tyčinek vítr rozfouká a jídlo začne hnít. Večer všechna tahle krása skončí zametena do smrdutých zadních uliček, kde si na jejích zbytcích pochutnají opice nebo krysy. Ale druhý den všechno znovu rozkvete barvami.

Můj dům, můj chrám

Balijci věří v reinkarnaci, takže zatímco tělo umírá, duše zůstává v našem světě a vstupuje do dalšího životního cyklu. Pohřební schránky členů rodiny jsou přechovávány přímo v zahradách příbytků, a tak každý dům, v němž žilo několik generací, začíná vypadat jako chrám. V Ubudu jsem ve svém fotografickém nadšení vstoupila železnou brankou do jednoho takového místa, ale po chvíli jsem si všimla staříka sedícího vedle obřího odkapávače na nádobí, jak mi s úsměvem kyne. Proboha, tohle není chrám, jsem v soukromé zahradě!

Svatyně ve stínu sopky

Největším a nejvýznamnějším chrámem na Bali je komplex Besakih umístěný na východních svazích největší balijské sopky Agung. Když v roce 1963 vybuchla, tekoucí láva chrám minula o pouhé metry. Ze silnice vedoucí po strmých březích jezera Batur je v zeleni dodnes viditelný lávový jazyk, jenž zabil skoro dva tisíce lidí.

Do balijských svatyní a chrámů se smí vstoupit pouze v obřadním sarongu – batikovaném pruhu látky omotaném kolem pasu. Platí to pro ženy i muže. Stoupáme po vysokém centrálním schodišti Besakih: po levé straně jsou stupně se sochami hodných bohů, po pravé démonů. Nahoře však narážíme na železnou bránu, za kterou smějí už jen hinduisté. Závistivě pokukujeme po dvojici Američanů, kteří se svým průvodcem vstupují dál. Lhát o víře kvůli tomu ale nebudeme…

TIP: Poplach na ostrově Bali: Vulkán Agung hrozí bezprostřední explozí

Zpoza vysokých zlatých dveří k nám větřík přináší občasné zacinkání obřadního zvonečku. Dovnitř se schází věřící v sarongu a bílé košili nebo vyšívané dlouhé halence zvané kabaja. Přináší s sebou rákosové krabice plné obětních darů, které nižší církevní hodnostáři rovnají na dlouhý zdobený stůl. Skutečná hostina pro bohy! Nám bohužel nezbývá, než kradmo nakukovat přes zeď. 

Průvod zlatých býků

Po příjezdu do Ubudu nás majitel hotýlku přivítal báječnou zprávou: přicházíme právě včas na velkolepé tradiční obřady. V královském paláci se další den koná pohřeb tří příslušníků královské rodiny, kteří prý zemřeli během jednoho měsíce.

Ubud žije přípravami již celý týden. Nejprve členové komunity přinášeli dary pozůstalým. Tyto kondolenční návštěvy bývají spojeny s opulentním pohoštěním a hudebními představeními, zejména když se jedná o královskou rodinu. Mezitím probíhala stavba tří obřích bohatě zdobených soch býků a tří devítipatrových věží. Na nich budou těla převezena do chrámu Pura Dalem Puri, kde proběhne kremace.

V den pohřbu vládl v královském paláci čilý ruch již od rána. Ve veřejně přístupné části se to hemžilo tanečníky a tanečnicemi, kteří se připravovali na vystoupení. Přímo před našima očima se jejich obličej měnil v umělecké dílo s tlustou vrstvou šminek. Zvědavých turistů zde bylo víc než místních lidí. Každý má kolem pasu neuměle omotaný sarong, který si musel za přemrštěnou cenu koupit před vstupem od pouličních prodavačů. Pozůstalí jsou jediní, kteří smějí pokračovat úzkými dveřmi dál do hlubin královského paláce.

Krasavice s „křivými“ těly

Na schodišti pokrytém červeným kobercem začíná představení tance legong. Krásné dívky v bohatě zdobených kostýmech, zlatých korunkách a černých příčescích sahajících až k pasu mistrně předvádějí zvláštní kombinaci strnulého postoje s vytrčeným zadkem, ladných pohybů rukou a vykulených očí těkajících ze strany na stranu. Pomalé pohyby střídají s rychlým kroužením zápěstími, tenké prsty mají propnuty do oblouku jako luk.

Na protější straně ulice probíhá koncert tradičního orchestru gamelan, který se skládá z velkého množství různých bicích nástrojů včetně xylofonů, gongů, zvonkoher a bambusových fléten. Ústředním nástrojem je stoleček s řadou kovových misek s pokličkou, do nichž hráč freneticky buší dvěma malými kladívky. Když gamelan spustí, nevíte nejdřív, zda je to hudba, nebo zběsilý rámus. Až si však na zvláštní melodii zvyknete, dokážete si její poslech skutečně užít – i když gamelan nikdy nezahraje píseň, kterou byste si pak mohli sami zapískat. 

TIP: Indonéský chrám Tirta Empul: Svatyně vnitřní očisty

V podobných radovánkách uběhlo celé dopoledne. Pozůstalí mezitím vykonávají různé rituály, přinášejí obětiny, modlí se. Po dvanácté se davy lidí soustředí podél hlavní ulice Jalan Raya, policisté vyklízejí silnici, doprava je zastavena. Vysoké smuteční věže po jedné přijíždějí k můstku zbudovanému vysoko nad ulicí, odkud do nich muži nakládají rakve. Někteří příbuzní nasedají k nim a pak se celé procesí pomalu dává do pohybu. Sochy býků i věže jsou totiž vystavěny na pevném bambusovém žebroví, které nesou na ramenou desítky najatých nosičů. Věže i býci se těžkopádně pohybují ulicí na místo kremace. Jakmile projdou, čekající doprava se okamžitě rozjíždí. Výkřiky a povely smutečního davu střídá řev motorů a klaksony.

A zase od začátku

Cílem cesty je chrám Pura Dalem Puri. Tam jsou těla přeložena ze smutečních věží na hřbety posvátných býků seřazených teď bok po boku vedle sebe. Po odříkání patřičných modliteb dá kněz příkaz k zahájení kremace. Majestátní býci jsou zapáleni. Díky benzinu se jejich sametová látka mění v hořící cáry a odhaluje vnitřní bambusovou konstrukci. V té chvíli se zřejmě duše mrtvých osvobozují z těla.

Druhý den ráno bude popel z kremace shromážděn a přenesen na pláž do jihobalijského Sanuru, kde kněží odslouží poslední očistné rituály a pak ho rozptýlí do moře. Duše mrtvých však žijí dál. Křehká harmonie ostrova Bali byla znovu nastolena.

Během zimy v letech 2016 a 2017 se na povrchu ledu v antarktickém Weddelově moři dočasně objevily ohromné díry, které si ihned získaly velkou pozornost odborníků i médií. Před desítkami let se tam sice objevily i větší díry, teprve nyní ale vědci dostali šanci nezvyklý jev sledovat pomocí moderních přístrojů.

Badatelé použili satelitní snímky mořského ledu u Antarktidy, robotické plováky s přístroji, a také rypouše, zdatně plavající mořské savce, které vybavili satelitní komunikací a senzory a nechali je plavat pod ledem. Snažili se přitom zjistit, proč se díry v ledu, takzvané polynie, objevují jen v některých letech. Zajímalo je také, jak jejich výskyt souvisí s cirkulací vody v oceánu.

TIP: Objev u jižního pólu: Pod ledem v Antarktidě našli nové ohromné jezero

Výzkum ukázal, že polynie vznikají v důsledky souhry celé řady faktorů, od vanutí větrů kolem Antarktidy až po momentální slanost oceánu. Globální oteplování jim rozhodně nepřeje. Vědci se domnívají, že kvůli oteplování a zejména vodě z roztávajících ledovců budou polynie v budoucnosti spíše vzácnější.

V důsledku prostojů a chybných rozhodnutí chodila na štáb Gerda von Rundstedta protichůdná hlášení. Polní maršál se po prvotních pochybách rozhodl nenechat nic náhodě a před šestou ráno telefonoval do Hitlerova hlavního stanu se žádostí o nasazení 12. tankové divize SS a divize Panzer Lehr. Dostalo se mu však odpovědi, že führer si nepřeje použít zálohy tak brzo a tankům se zakazuje jakýkoliv přesun, dokud ranní průzkum neposkytne přesnější obraz aktuální situace. Hitler totiž spal a jeho podřízení předpokládali, že vzdušný výsadek představuje jen klamný manévr a k invazi dojde severně od Seiny. V nejistotě ovšem Němci setrvávali i po rozednění, kdy na pobřeží dopadly první granáty z válečných lodí a začal námořní výsadek.

Boj na plážích 

Od půl sedmé ráno vyskakovaly z vyloďovacích člunů tisíce pěšáků a v britském sektoru jim statické divize Wehrmachtu kladly relativně slabý odpor. Na pláži Sword činil Britům největší potíže nával vlastní techniky, jenž se stával snadným cílem dělostřelectva. Přesto útočníci sektor v dopoledních hodinách obsadili, zatímco kanadská 3. divize se zmocnila pláže Juno a začala postupovat na Caen. Pěšákům Jeho Veličenstva pomohly obojživelné tanky, jejichž zjevení z moře obránce šokovalo.

Seržant Leo Gariepy vzpomínal: „Vyjel jsem na břeh a Němci mě začali ostřelovat. Asi netušili, o co jde. Až když jsem shrnul plátěnou konstrukci, uviděli, že to je sherman. Budu si navždy pamatovat německé kulometčíky, kteří se zvedli ze svého postavení a zírali na nás s otevřenými ústy.“ Na pláži Gold se Wehrmacht bránil urputněji, nicméně už v poledne mohla britská 50. divize vyrazit dál a ke konci dne D vytvořit zhruba pětikilometrové předmostí. V prostoru pláže Utah měli Němci smůlu a Američané štěstí v neštěstí. Invazní oddíly totiž sice oproti plánu přistály jinde, ale shodou okolností šlo o sektor s nejslabší obranou a útočníci do večera vybudovali předmostí o hloubce 9 km.

K nejkrvavějšímu dramatu došlo na Omaze, kde jádro obrany tvořila 352. divize generálporučíka Dietricha Kraisse. Špatné počasí i neshody mezi americkými veliteli způsobily, že většina obojživelných tanků a nákladních aut s děly dorazila ke břehu pozdě nebo vůbec. Kanonýři Wehrmachtu navíc chytře spustili palbu až poté, co se lodě přiblížily asi na jeden kilometr. A jakmile přeživší čluny spustily rampy, německé kulomety rozpoutaly peklo. I přesto si ale němečtí velitelé přímo na místě začali již kolem půl osmé uvědomovat, že obrana se pomalu hroutí, a stále častěji se proto množily dotazy, kdy bude zahájen protiútok.

Kam poslat tanky?

Spojenci se na plážích nakonec uchytili a Němcům tak zbývala jediná naděje v podobě okamžitého povolání tankových záloh. Pro jejich nasazení však neexistoval plán a nebylo ani jasné, komu podléhají. Rommel trávil dovolenou v Německu, šéf tankové skupiny Západ Leo von Schweppenburg neměl pravomoc k operačnímu velení a von Rundstedt zase nemohl panzery poslat do boje bez souhlasu Berlína. Nakonec na sebe vzal odpovědnost náčelník Rommelova štábu generálporučík Hans Speidel a rozkázal 21. tankové divizi vyrazit na Caen.

Formace nyní spadala do podřízenosti LXXXIV. sboru generála Marckse, jenž musel nasazení potvrdit. Původně hodlal obrněnce vyslat na Omahu, jenže přehnaně optimistická hlášení o „zahnání Američanů do moře“ ho přiměla akci u Caen schválit. Pokud by z pláže Omaha obdržel pravdivé informace, že Američané krizi postupně zvládají, panzery by zamířily tam a dost možná by invazi v tomto sektoru zabránily. 

Obrněné zálohy v akci 

Mezitím se dostala do obtížné situace německá pěchota na levém břehu řeky Orne a generál Marcks požádal o zásah 12. tankovou divizi SS. Po zamítnutí musel použít 21. tankovou a opět ji přesměrovat, tentokrát mezi Caen a Bayeux. Svazek trpěl nedostatkem pěchoty a ke všemu se dostal do palby děl i stíhacích bombardérů. Obrněnce se pod tlakem stáhly na linii severně od Caen a do večera divize ztratila 25 % strojů.

TIP: Nastal Den D: Spojenci se vylodili v Normandii

Naplno se tak projevila Rommelova předpověď o nemožnosti denních přesunů tankových složek kvůli spojenecké nadvládě ve vzduchu. Ve večerních hodinách 6. června němečtí velitelé stále věřili, že stávající vylodění představuje zastírací manévr pro hlavní útok, jenž se odehraje v Calaiské úžině.

Tento omyl odsoudil k nečinnosti celou 15. armádu, která měla setrvávat v pohotovosti severně od Seiny – a to včetně záloh zahrnujících mimo jiné 300 tolik potřebných tanků. Sedmá armáda tedy v obraně pokračovala osamoceně, byť jí Hitler po 10 hodinách od von Rundstedtovy žádosti podřídil 12. tankovou divizi SS „Hitlerjugend“ a divizi Panzer Lehr náležící k I. tankovému sboru SS vedenému SS-Oberstgruppenführerem Josefem Dietrichem. Tyto svazky však ještě čekal strastiplný přesun na frontu a nebyly proto okamžitě k dispozici.

Zatímco u objevů některých zaniklých civilizací si badatelé lámou hlavu s jejich zařazením a datací, u jiných není s jistotou potvrzena ani jejich existence. Jde i o případ údajné starodávné potopené pyramidy, kterou se již koncem 20. století podařilo nalézt u japonských břehů.  

Za senzační objev vděčíme instruktoru potápění Kihačirovi Aratakemu, který při pozorování žraloků u ostrůvku Jonaguni spatřil v roce 1986 zvláštně symetrické ruiny. Odborné magazíny i média zanedlouho začaly plnit senzační zprávy, podle nichž se v Japonsku našly pozůstatky starobylé zmizelé civilizace. 

Na co potápěč ve skutečnosti narazil? Hlavním nálezem má být potopená pyramida se základnou o rozměrech 150 × 40 m a výškou 27 m, s vrcholem 5 metrů pod hladinou. Jejím hlavním poznávacím znakem jsou údajné schodovité terasy s plochými stěnami a ostrými rohy, jež prý mohl vytvořit jedině člověk. Vedle pyramidy se však mají v místě nacházet i další potopené struktury, včetně několika soch, pozůstatků dalších staveb, a dokonce i prastarých ulic. 

Potopené město

Někteří badatelé včetně archeologa Masaakiho Kimury z University of the Ryukyus tvrdí, že jde o velmi starou stavbu z doby kolem roku 8000 př. n. l. Pokud by měli pravdu, zasahoval by nález do japonské prehistorické etapy Džómon, jejíž počátky vedou až do roku 14 000 př. n. l. Zásadní nesrovnalost ale spočívá v tom, že podle dosavadních historických představ měli v místě v době údajného vzniku pyramidy pobývat pouze lovci vedoucí kočovný život, kteří by dokázali vybudovat maximálně chatrné přístřešky z větví. 

První vesnice, a tudíž kamenné stavby tam měl člověk začít budovat až o tři tisíciletí později, v době, kdy přecházel k zemědělství. Pokud by se tedy existence někdejší pyramidy, respektive města s propracovanými stavbami a sítí ulic prokázala, museli bychom přepsat dějiny, a to nejen ty japonské. 

Pyramida, nebo eroze? 

Mnozí badatelé proto Kimurovu verzi zpochybňují a v neobvyklých útvarech vidí zkrátka jen dílo přírody. Jednoduché vysvětlení nastínil například geolog Robert Schoch z Boston University. Podle něj „leží Jonaguni v oblasti náchylné k zemětřesení, při němž má kámen tendenci se pravidelně lámat“. Právě otřesy země stojí podle něj nejen za údajnými schodišti pyramidy, ale i za „lidskými kresbami“, jež dle Kimury zdobí její stěny. 

TIP: Od Číny po východ Evropy: Proč zanikla mocná Mongolská říše

Podobného názoru je také americký autor John Anthony West: Tvrdí, že stěny stavby představují ve skutečnosti přirozené vodorovné plošiny, jež se dostaly do vertikální polohy poté, co pod nimi erodovala skála. Údajné silnice pak tvoří kanály ve skále.

Pravdu je těžké jednoznačně určit. Jistým vodítkem nicméně zůstává, že vláda prefektury Okinawa, kam objekt spadá, ani japonská Agentura pro kulturní záležitosti nepovažují oblast navzdory senzačnímu objevu za místo významného kulturního dědictví a neodehrávají se tam ani výzkumné či konzervační práce.

Respirační potíže bývají jedním z nejčastějších důvodů návštěvy dítěte u lékaře. Jak ale rozpoznat kdy jde o „nevinný kašlík“ a kdy je naopak potřeba rychle vyhledat odborníka? Odpověď nabízí australští vědci, kteří vytvořili experimentální aplikaci pro chytrý telefon, která dokáže diagnostikovat případné onemocnění z kašle potomka.

Badatelé začali s vytvořením databáze audionahrávek dětského kašle, k nimž jsou přirazené diagnózy. Jejich databáze zahrnovala celkem 1 437 nahrávek hospitalizovaných dětí ve věku 29 dní až 12 let, které trpěli pestrou škálou různých onemocnění dýchací soustavy. 852 těchto nahrávek kašle využili k vycvičení umělé inteligence tak, aby byla schopná poznat nemoc podle kašle.

TIP: Umělá inteligence objeví rakovinu kůže lépe než lidští specialisté

Když pak vědci svoji umělou inteligenci vyzkoušeli na zbývajících 585 nahrávkách dětí, které měli k dispozici, aplikace dokázala spávně diagnostikovat nemoci dětí s přesností 81 až 97 procent. Podle tvůrců jde zatím o testovací verzi, kterou bude nutné ještě doladit. Až bude ale hotová, mohla by se stát užitečným pomocníkem rodičů a nemocných dětí. Zejména pak v zemích třetího světa či v oblastech s hůře dostupnou zdravotní péčí.

Dva sedmičlenné ragbyové týmy, v jejichž sestavě nechyběly ani mezinárodní hvězdy, se utkaly na plošině ledovce Rongbuk nedaleko tábora, který poskytuje útočiště horolezcům zdolávajícím Mount Everest. Charitativní klání se odehrálo v nadmořské výšce 6 331 metr a pro organizaci Wooden Spoon, jež se zaměřuje na postižené děti, pomohlo vybrat v přepočtu přes 7,4 milionu korun.

TIP: Odvážný zápis do Guinnessovy knihy rekordů: 3 380 metrů plavby v pytli

Před utkáním strávili hráči v horách dva týdny, aby se aklimatizovali na řidší vzduch a nižší tlak. Zápas skončil nerozhodně, ale podle rozhodčí Tamary Taylorové do něj borci nastoupili naplno. Na místě byl také komisař Guinnessovy knihy rekordů, a klání se tak oficiálně stalo nejvýš položeným utkáním v dějinách.

Spirální galaxie Messier 90 ze souhvězdí Panny od nás dělí zhruba 60 milionů světelných let. Sama o sobě je tato galaxie fascinujícím hvězdným ostrovem. Je sice velká, ale zároveň má nízkou hmotnost, takže je dost řídká. Ještě zajímavější ale je, že se tahle galaxie, jako jedna z mála, od nás nevzdaluje. Galaxie Messier 90 se k nám blíží rychlostí asi 383 kilometrů za sekundu.

TIP: Jak se měří rychlost přibližování nebo vzdalování hvězd a galaxií?

V případě této galaxie pozorujeme takzvaný modrý posuv, tedy zkrácení vlnové délky elektromagnetického záření objektu, který se k nám přibližuje, jako důsledek Dopplerova jevu. Ve vesmíru je přitom mnohem častější opačný jev, tj. rudý posuv.

Galaxie z Kupy v Panně

Messier 90 je součástí kupy galaxií zvané Kupa galaxií v Panně. Ta obsahuje více než 1 200 galaxií. Zvláštní pohyb galaxie Messier 90 směrem k nám je podle astronomů výsledkem gravitačního působení ohromující hmoty celé této kupy galaxií. 

TIP: Modrá je dobrá: Co se skrývá za modří galaxie Messier 98

Gravitace urychluje pohyb galaxií uvnitř kupy galaxií na poměrně vysoké rychlosti a také je posílá na bizarní dráhy. Díky tomu se některé z těchto galaxií, jako třeba právě Messier 90, mohou v současné době pohybovat směrem k nám a někdy v budoucnu zase třeba směrem od nás. Kupa galaxií v Panně se sice jako celek pohybuje směrem od nás, galaxie Messier 90 a některé další se ale pohybují tak rychle opačným směrem, že výsledkem je pohyb takové galaxie směrem k nám.

Snad nejintenzivněji začne člověk vnímat veškeré přírodní dění paradoxně tehdy, když se dlouhodobě zaměří na jeden živočišný druh a jeho biotop, a to v průběhu celého roku, nikoli pouze v čase sezónních biorytmů. Se spoustou neopakovatelných zážitků tak získá i množství překvapivých poznatků. Podobně se vedlo i mně, když jsem se začal soustředěně věnovat kamzíkům...

Ploché vrcholy a strmá údolí

Nevím, nakolik někdejší lesníci v čele s vrchním lesním radou Höhlmannem a vrchním lesmistrem Dreschlerem, kteří před více než sto lety stáli u zrodu i realizace myšlenky chovu kamzíků v Jeseníkách, předem řešili vhodnost či nevhodnost horského biotopu Jeseníků pro introdukci tohoto býložravce. Zdá se ale, že přesně vystihli potřeby turovitého sudokopytníka. Hrubý Jeseník dodnes nabízí kamzíkovi horskému (Rupicapra rupicapra) velmi vhodné podmínky k životu a jesenická populace patří k nejzdravějším v Evropě.

Pokud bychom se podívali na Hrubý Jeseník z ptačí perspektivy, určitě by nám neunikly dva základní rysy tohoto nejvyššího moravského pohoří. Jsou to jednak ploché vrcholy s dominantním hlavním hřebenem a četnými vrcholovými skalami (tzv. tory); dále pak strmá údolí, z jejichž převážně lesnatých úbočí vystupují rovněž rozmanité skalní útvary (skalní hradby a výchozy). Oba jmenované biotopy kamzík v průběhu roku s různými preferencemi využívá.

Život nad hranicí lesa

Nejvyšší ploché partie Jeseníků v oblasti hlavního hřebene, jimž se říká alpínské bezlesí, jsou fenoménem České republiky. Navazují na horní hranici lesa, která se tady pohybuje v průměrné nadmořské výšce 1 300 až 1 350 metrů a kromě Jeseníků je lze u nás vidět už jen v Krkonoších. Vznikly působením celoročně velmi drsných klimatických podmínek. Průměrná roční teplota se zde pohybuje v rozpětí 1–3 °C a v průběhu celého roku je tady prakticky nepřetržitě větrno. Kamzík horský se v nejvyšších partiích Jeseníků vyskytuje po větší část roku. Nalézá zde především dostatek vhodné potravy, ale zdržuje se i z jiných důvodů.

Mimo turistickou sezónu, kdy v Jeseníkách panuje klid, lze nad horní hranicí lesa spatřit pasoucí se a odpočívající tlupy kamzičí zvěře po celý den. Jde většinou o stáda do 15 kusů, i když v minulosti bylo možné spatřit i více než 50 kusů pohromadě.

Na vrcholu turistické sezóny vytahují kamzíci do vrcholových partií Jeseníků pouze časně z rána a navečer. Zbytek dne tráví na klidnějších místech, obvykle na strmých svazích, opět však v dosahu horní hranice lesa.

Zrakem i sluchem

Kromě potravy nalézá kamzík ve vrcholových partiích i velmi důležitý přehled. Zrak je totiž dominantním smyslem, jehož převaha nad ostatními smysly kamzíka je vcelku pochopitelná. Pro větrné počasí není ve vyšších partiích hor mnohdy dostatečně slyšet. Sluch kamzíků zřejmě není tak dobře vyvinut jako zrak. Důvodem může být i značné osrstění slechů, a to i v jejich vnitřní části. To nejspíš eliminuje jak ztráty tepla v chladném prostředí hor, tak i chrání vnitřní sluchové ústrojí před větrem. Přitom však jsou kamzíci schopni vnímat i slabé zvuky. Poměrně tichý říjný hlas kamzíka slyší samice až na půl kilometru. Osobně jsem tento specifický hlas za bezvětrného počasí vnímal přibližně na poloviční vzdálenost.

Známý varovný hvizd kamzíka zaznamenají příslušníci stáda díky jeho intenzitě i výškové frekvenci vždy spolehlivě a okamžitě. Obvykle po něm následuje únik, jehož směr udává jedinec, který na nebezpečí upozornil. V Jeseníkách uniká stádo nejčastěji ze svahu dolů. Když si kamzíci nejsou jisti druhem nebezpečí, nebo i tím, zda stále trvá, vůdčí kamzice se zpožďuje za tlupou a ukryta například za terénní vlnou vyčkává, aby zjistila, jestli je, či není skupina pronásledována.

Svět neviditelných pachů

Zmiňme se rovněž o velmi citlivém kamzičím čichu, který živočich využívá především k doplnění zrakových informací. Proto se kamzík při zpozorování podezřelého objektu k němu často musí zdánlivě nelogicky přiblížit – jde si tzv. pro vítr. Prostřednictvím čichu, přesněji řečeno tzv. vomeronasálního orgánu, rovněž zjišťuje stupeň říjnosti kamzice. Přitom často zvedá horní pysk a cení zuby; tato jeho činnost se označuje jako flémování. Flémovat však může i kamzice, když si například snaží zapamatovat pach svého mláděte.

Nejrůznější pachy tedy mají pro kamzíky horské rovněž velký význam. Proto také pomocí pachu označují své teritorium. Slouží jim k tomu sekret z pachových žláz, tzv. fíků, které se nalézají za růžky. Kamzíci takto mnohdy označují zakrslé smrčky solitérně roztroušené těsně nad horní hranici lesa či jejich uschlé pahýly. Je nutno dodat, že fíky i růžky mají u kamzičí zvěře obě pohlaví. Podle ročních prstencových vrubů na povrchu růžků se dá celkem spolehlivě určovat stáří i pohlaví kamzíků.

Život ve skalních hradech

Druhým charakteristickým rysem Jeseníků jsou hluboká, někdy až strmá horská údolí, z nichž některá se vyznačují bezpočtem skalních útvarů. Právě do těchto často nepřístupných míst se na přechodnou dobu uchylují kamzice po šestiměsíční březosti, kdy na svět přivádí malá kamzíčata (konec dubna až polovina června). Obě pohlaví tady nacházejí útočiště v období říje (polovina listopadu až polovina prosince). Kamzíci jsou zde totiž minimálně rušeni.
Především tady však přečkávají zimní období, kdy sestupují ke skalním komplexům až do výšky 600 metrů n. m. Nabízí se jim nejen závětří, ale i dokonalý úkryt. Rodiny kamzíků nocují na mnohdy velmi nepřístupných místech, v nejrůznějších skalních výklencích a jeskyňkách. Vůdčí kamzice zalehává na místě s nejlepším přehledem, aby mohla stádo včas varovat před případným nebezpečím.

Ze skal mají kamzíci rovněž dostatečný rozhled, který se pro ně zdá být takřka životní nutností. Kolem poledne, kdy se v zimním období kamzíci převážně pasou, se také dokáží na skalách doslova slunit, natočeni hřbetem ke slunci. Jejich tmavá zimní srst za slunečných dní znamenitě „přitahuje“ teplo.

Na hraně

Podobné skalní komplexy se v nižších polohách Jeseníků často nacházejí v hospodářském lese, kde je potravní nabídka velmi skromná. Kamzík horský je však i na takto skromné potravě schopen přežívat velmi dlouho. Dominantní složku jeho zimního jídelníčku tvoří jehličí, větvičky borůvčí, lišejníky, játrovky atd. Právě takovéto stravě je také výborně uzpůsoben kamzičí chrup, jehož stoličky dokážou rozmělnit i dost tuhé složky potravy. Přední zuby jsou pak doslova mistrovským nástrojem. Jsou uzpůsobeny ke spásání i velmi krátké trávy (okolo 2 cm), která právě skály na vhodných místech obvykle porůstá.

Má to však jeden háček. Za krutých zim zůstávají poslední nespasená místa bez sněhu už jen na velmi strmých úbočích skal. I tam se však kamzík dostane. Má velmi svalnaté a houževnaté tělo, přičemž zadní běhy jsou delší, než přední. To je pro kamzíky užitečné právě při pohybu ve svahu a na skalách. I tak jsou ale v kamzičích tlupách mnohdy k vidění kusy se zlomenými růžky či poraněnými běhy, což je zřejmě důsledek nejrůznějších pádů. Také přibližně polovina kamzíčat první rok svého života z různých důvodů nepřežije.

Býložravý horolezec

Pokud se komplex skal nachází v přírodě blízkém lese, můžeme zde kamzíky zastihnout i trvale. I tady by to však v zimě nejspíš nešlo bez dostatečné zásoby podkožního tuku, kterou kamzík nejlépe nabere v letních měsících nad hranicí lesa. Právě proto se tam kamzíci většinou hned po odeznění mrazů a tání sněhu na jižně orientovaných skalách brzy vracejí. Podobné sezónní migrace lze pozorovat i u kamzičí zvěře v Alpách. Ta se v průběhu roku vyskytuje ve výškách od 1 800 až do 3 000 m n. m.

TIP: Důstojný kozorožec: Nejlepší alpský horolezec

Kamzík horský je v mnoha ohledech unikátní a obdivuhodný tvor. Adaptoval se na horské prostředí, kam byl pravděpodobně v dávných časech vytlačen progresivnějšími druhy býložravců, tak dokonale, že bychom u nás jen stěží hledali podobně vybaveného tvora. Jen ho blíže poznat. Mně se to v průběhu minulých let poštěstilo a za to patří můj dík nejenom kamzíkům, ale i jedinečné jesenické přírodě.

Umělé inteligence teď pronikají do řady odvětví lidské činnosti. Podílejí se na všem možném, od dopravy, přes medicínu, až po vojenské technologie. A jak se zdá, v dohledné budoucnosti bude umělých inteligencí skutečně všude plno. Jak ale ukazuje nová vědecká studie amerických odborníků, technologie umělých inteligencí má jednu dost nepříjemnou stinnou stránku.

Ukázalo se totiž, že vytrénování průměrné současné umělé inteligence, které je nezbytné k jejímu fungování, vytvoří průměrnou uhlíkovou stopu, čili celkový úhrn veškerého vypuštěného skleníkového plynu oxidu uhličitého, ve výši 284 tun. To je zhruba pětkrát více, než kolik vypustí za celou svoji dobu životnosti dnešní průměrný automobil. Trénování umělé inteligence je totiž velmi náročné na počítačový provoz.

TIP: Bitcoin spotřebuje více energie než Slovensko nebo Srbsko

Do budoucna by se ale mohla situace kolem energeticky náročného trénování umělých inteligencí podstatně změnit. Například technologičtí giganti Google a Amazon budou podle všeho nabízet tvůrcům umělých inteligencí cloudové služby, které umožní trénování umělé inteligence na dálku. To by mohlo energetickou náročnost vývoje inteligencí snížit.