Třetí největší ostrov světa leží v jihovýchodní Asii a pyšní se mnoha přírodními unikáty. Borneo například pokrývá zřejmě nejstarší tropický deštný prales na Zemi, který obývá řada jedinečných rostlinných a živočišných druhů. 

Jeden z největších skvostů ostrova představuje národní park Gunung Mulu. Pojmenovali jej podle stejnojmenné nejvyšší hory na Borneu, která se tyčí do výšky 2 376 metrů. Tato krasová oblast láká a udivuje turisty i badatele z celého světa právě hojností úchvatných jeskyní. Leží v ní i osmá nejdelší jeskyně na zeměkouli. 

V přírodních komnatách

Krasové jeskyně Gunung Mulu přitom patří k nejlépe probádaným na planetě. Zásluhu na tom má hlavně vědecká expedice Royal Geographical Society, která lokalitu zkoumala v letech 1977–1978. Podílelo se na ní bezmála sto vědců a od té doby na jejich práci navázaly více než dvě desítky dalších expedic. 

TIP: Ostrov Borneo: Dřívější domov lovců lebek je dnes cestovatelským rájem

Úsilí bezpočtu badatelů vedlo k prozkoumání stovek kilometrů jeskynních oblastí tohoto krasového území. A objevování nových míst přitom zdaleka nekončí: Například v roce 2017 se uskutečnila již 24. expedice, jež odkryla a prostudovala dalších 6,8 km chodeb v jeskyni Gua Air Jernih. Za vůbec nejznámější kavernu parku bývá považována Gua Nasib Bagus. Ukrývá i podzemní prostoru Sarawak Chamber, jež představuje s rozměry 600 × 415 × 80 m největší známý jeskynní dóm na světě. 

Tisíce druhů 

Přírodní bohatství parku však nespočívá jen v pralese a rozsáhlém podzemí. Rezervace zahrnuje také unikátní krasovou krajinu, kterou obývá řada rozmanitých druhů. Na ploše téměř 53 000 ha se nachází 17 vegetačních zón, v nichž roste 3 500 druhů cévnatých a 1 500 druhů kvetoucích rostlin, přes 1 700 druhů mechů a lišejníků a 8 000 druhů hub. Obzvláštní rozmanitost zaznamenaly tamní palmy – v místě se vyskytuje 109 jejich druhů. K charakteristickým zástupcům fauny patří některé vzácné druhy opic, včetně nártouna západosundského, outloně váhavého a gibbona stříbrného či hulmana kaštanového. Zmíněné jeskyně pak představují ráj netopýrů, kterých v parku žije 28 druhů. 

Sluneční soustava možná vypadá pustě a prázdně, ve skutečnosti si ale žije vlastním životem. Mezi planetami poletují asteroidy různých velikostí a občas se některý z nich strefí. Nedávno k tomu došlo i na Marsu. Na snímcích sondy Mars Reconnaissance Orbiter (MRO) se objevil nový a opravdu estetický kráter o průměru 15 až 16 metrů.

Sonda MRO sice pracuje prakticky neustále, ale nesnímkuje celý Mars najednou, nýbrž po malých částech. Proto není úplně jasné, kdy nový kráter vzniknul. Vědci odhadují, že meteorit, který vytvořil tento kráter, na povrch rudé planety dopadl někdy mezi zářím 2016 a únorem 2019.

Kráter ve Valles Marineris 

Členka týmu kamery HiRISE (High Resolution Imaging Science Experiment), která se podílela na objevu kráteru, Veronica Bray z americké University of Arizona, odhaduje, že dotyčný meteorit měl průměr asi tak 1,5 metru. Podle ní šlo zřejmě o poměrně pevný meteorit, na rozdíl od většiny nebeských poslů, které padají na povrch Marsu.

TIP: Dopady meteoritů na dávném Marsu vyvolaly zběsilá tornáda

Meteorit vyhloubil nejnovější kráter Marsu v oblasti Valles Marineris, poměrně blízko rovníku, tedy v relativně teplých končinách jinak dost studené planety. Přesto prý není vyloučeno, že v místě dopadu byl pod prachem led. Vespod jsou nejspíš vyvřelé horniny čedičového typu. 

Globální oteplování se zvláště drsně projevuje v polárních oblastech. Výjimkou není ani Grónsko, které v těchto dnech zažívá doslova extrémní oteplení. Podle dostupných informací tam v jediném červnovém dni roztály 2 miliardy tun ledu. Pro představu, takové množství odpovídá 340 Velkým pyramidám v Gíze, 80 tisícům soch Svobody nebo 12 milionům velryb plejtváků obrovských.

Tání v Arktidě během léta je normální událostí, ke které tam dochází každým rokem, zhruba mezi červnem a srpnem. Momentálně se tam ale tání utrhlo z řetězu. Letos v Grónsku začalo tát o tři týdny dříve, než je dlouhodobý průměr. Taková ztráta ledu podle všeho ještě zesílí tání v následujících týdnech a měsících, díky působení albedo efektu.

TIP: Grónsko se potýká s úbytkem ledu: Na vině je teplé počasí a časté deště

Albedo je odrazivost. Sníh a led odrážejí sluneční záření zpět do vesmíru. Tím dochází k ochlazování. Když je ale sněhu a ledu méně, tak je na Zemi pohlceno více slunečního záření. Teploty stoupají a o to více sněhu a ledu roztaje. Rozjede se zpětná vazba. K tání v Grónsku prý přispívá i příliv teplého a vlhkého vzduchu z oblasti centrálního Atlantiku.

Po letech utajování vývoje tanků před dohodovými kontrolními komisemi a několika neúspěšných typech se prvním skutečně moderním německým obrněncem stal Panzerkampfwagen I. Sériová výroba stroje, inspirovaného podvozkem britského tančíku Carden Lloyd, začala v roce 1933, a když jej poprvé uviděl nově zvolený německý kancléř Adolf Hitler, údajně nadšeně zvolal: „To je to, co chci, co potřebuji!“ V roce 1934 na PzKpfw I navázal vývoj PzKpfw II, oba měly přitom představovat jen přechodné řešení, na němž si nově budovaná armáda osvojí všechny technické a taktické postupy. Budoucí páteř Wehrmachtu měly do budoucna tvořit po všech stránkách pokročilejší střední tanky PzKpfw III a PzKpfw IV. 

Tankové vavříny

Němci nejprve bleskově rozdrtili Polsko, následně přidali opojné vítězství nad Francií a poté se rychle vypořádali s tažením na Balkán a na všech těchto úspěších se rozhodující měrou podílely tankové jednotky. Pak se německá válečná mašinerie obrátila proti Sovětskému svazu, ale operace Barbarossa se v zimě 1941 zastavila před branami Moskvy. Když o rok později zkrachoval i útok na kavkazská ropná pole, završený potupnou porážkou u Stalingradu, objevil se na obzoru přízrak konečné porážky.

Návrat přízně boha války měly Německu u Kurska znovu zajistit jeho tanky. Kromě zavedených PzKpfw III a IV šlo zejména o těžký Tiger, který se do boje dostal už o několik měsíců dříve před Leningradem, ale také o nový střední Panther, kvůli němuž Adolf Hitler operaci Citadela dokonce opakovaně odložil. Odborníci i laická veřejnost přitom dodnes vedou debatu o tom, který stroj ze zmíněné čtveřice byl nejlepší a nejvíce ovlivnil dění na frontách druhé světové války.

Souboj továren

V různých anketách většinou jen zlomek respondentů volí za nejlepší tank PzKpfw III, o něco lépe si vede PzKpfw IV a zhruba stejně velké tábory stojí buď za těžkým tigerem nebo středním pantherem s tím, že posledně jmenovaný stroj mívá většinou mírně navrch. Vybrat nejlepší tank by přitom nebylo nijak složité, pokud bychom brali v potaz pouze sílu pancíře, výkon motoru a kvalitu výzbroje. Druhá světová válka se však zejména na východní frontě stala poprvé také „soubojem továren“. 

Již nerozhodovalo pouze to, kdo má nejlepší techniku – stále větší důležitost totiž měla i schopnost ji co nejrychleji a nejlevněji vyrobit, spolehlivě ji dostat na frontu, spotřebovat u toho co nejméně surovin a zaměstnat co nejméně lidí. Například Rudá armáda provozovala k 1. lednu 1943 přibližně 20 600 tanků. Do konce roku se však její ztráty vyšplhaly až na neuvěřitelných 22 400 strojů. Tento dramatický údaj by měl na první pohled znamenat naprosté zhroucení fronty a porážku SSSR. Sovětské zbrojovky však za stejné období vyrobily 19 907 tanků nových, a když k tomu připočteme 2 990 strojů dodaných v rámci programu Lend-Lease západními spojenci, vstupovala Rudá armáda do roku 1944 o 500 obrněnců (tedy zhruba o jednu tankovou armádu) silnější. 

Co dělá nejlepší tank? 

Americký vojenský historik Steven Zaloga ve své knize Armored Champion: The Top Tanks of World War II na otázku „Co dělá dobrý tank?“ odpovídá: „Nejčastější odpovědí je svatá trojice tankového konstruktérství: pancéřování, palebná síla a mobilita. Kdybychom však hodnotili jen technické aspekty, bylo by to jednoduché rozhodování – srovnáme jednotlivá čísla a ukážeme na vítěze. Ale ve válce, stejně jako v životě, je nutné překonávat řadu faktorů, které nelze vměstnat do čísel. Důležité jsou proto také kvalita osádky, zvolená taktika, dostupnost tanku a jeho spolehlivost.“

Zaloga hodnotí ve dvou kategoriích. První, takzvaná „tankistova volba“, zahrnuje základní technicko-taktické parametry, které umožní osádce co nejlépe přežít na bojišti a splnit bojové úkoly. Druhá, ukrytá pod označením „stratégova volba“, pak hodnotí zejména náročnost výroby a spolehlivost tanku jako stroje. Pro jednotlivá období si americký spisovatel vybral a vyargumentoval tyto nejlepší tanky: Pro 30. léta sovětský střední T-28 s jeho mimořádnou výzbrojí a lehký a nenáročný sovětský BT-5. Pro éru bleskové války v Polsku a Francii zvolil francouzský střední Somua S35 a německý PzKpfw IV.

Tankistova volba

V operaci Barbarossa podle Zalogy exceloval T-34 (výrobní model roku 1941) jak z pohledu tankisty, tak i stratéga. O rok později, při tažení na Kavkaz a Stalingrad, naopak vynikl v obou kategoriích PzKpfw IV, přezbrojený na výkonný dlouhý 75mm kanon. V roce 1943 se do boje výrazněji zapojila tanková legenda Tiger a i podle amerického spisovatele by se v té době stala první volbou každého tankisty. Mnohem výhodnější z hlediska strategického však shledal útočné dělo StuG III, které stálo třetinu ceny tanku Tiger.

Pokračování: Panzerkampfwagen IV (2): Nejlepší německý tank druhé světové války

Pro rok 1944 byl konečně zvolen očekávaný střední tank Panther a společně s ním nová verze T-34 s 85mm kanonem. Pro závěrečný rok války pak jako tankistovu volbu Zaloga vybral pokročilý americký střední tank M26 Pershing a jako volbu stratéga Sherman v jedné z nejvýkonnějších verzí M4A3E8. Kromě toho na dalších bojištích (například severní Afrika nebo Itálie) vyšel v první kategorii vítězně PzKpfw IV Ausf. G a ve druhé pak klasický M4A1 Sherman. 

Bakterie střevní flóry nám v mnoha ohledech pomáhají. Nešťastnou souhrou okolností nám ale mohou i škodit. Například tehdy, když narušují užívání léků. Zjistili to američtí vědci a lékaři z Harvardu, když zkoumali fungování mikrobiomu během léčby Parkinsonovy choroby.

Neurodegenerativní Parkinsonovu chorobu zatím neumíme vyléčit. Pacienti s tímto závažným onemocněním ale užívají celou řadu léků, které by měly zmírňovat příznaky onemocnění a usnadňovat lidem život. Jedním z běžně užívaných léků je přitom levodopa nebo též L-dopa. Podávání levodopy zvyšuje množství dopaminu v mozku, což zmírňuje dopady Parkinsonovy choroby.

TIP: Důležitý průlom: Vědci konečně popsali specifickou „vůni“ Parkinsonovy choroby

Problém je ovšem v tom, že levodopa chutná bakterii Enterococcus faecalis. To je běžná bakterie v lidském těle, která žije v trávicím traktu. Za určitých okolností ale dokáže vyvolat i život ohrožující infekce. Teď se ukazuje, že bakterie Enterococcus faecalis narušuje léčbu Parkinsona. Zatím není přesně jasné jak, ale více než polovina užívané levodopy se každopádně vůbec nedostane do mozku. Jedním z hlavních viníků je podle odborníků právě bakterie Enterococcus faecalis.

Na nezávislou vědeckou činnost chybělo tehdy Palackému materiální zaopatření (i proto, že své peníze investoval hlavně do knih) a úřednickou kariéru jako evangelík v katolické monarchii nastoupit nemohl. Od září 1817 tak načas doučoval v rodině Šréterových a pak i u dalších prešpurských měšťanů. Palacký se ovšem ani učitelem v Bratislavě ani pastorem ve Slezsku nikdy nestal. Osud mu totiž změnila jistá Anna Zerdahelyiová (1780–1844). 

Nepodařené manželství

Anna pocházela z magnátské rodiny Baloghyů (její otec si prý dokonce dopisoval s Voltairem) a prošla nezdařeným manželstvím s Karlem Zerdahelyim, majitelem vsi Vieska nedaleko Topoľčianek. Manželství bylo obdařeno dvěma dcerkami, které však brzy zemřely, a synem Zsigmondem. Svazek se ovšem poměrně brzy rozpadl a pokračoval pouze formálně. Anna žila hlavně v Prešpurku, kde se starala o děti příbuzných. Hned několik z nich, zejména Anniny neteře Jeanette a Louisu Baloghyovy, od přelomu let 1817 a 1818 doučoval tehdy ani ne dvacetiletý František Palacký.

Františkův ženský ideál

Poprvé se uviděli 1. prosince 1817. „Tato vzdělaná, jemnocitná i dobrotivá osoba brzy pozorlivou a čím dál tím přívětivější se stala,“ zapsal si Palacký do svého deníku. A zdá se, že Nina, jak si nechávala Anna Zerdahelyiová říkat, tyto city opětovala. Ač jí bylo téměř čtyřicet let, byla stále krásná a značně inteligentní, znala se mimo jiné s obrozencem Pavlem Josefem Šafaříkem. Pod jejím vlivem také změnil Palacký své plány, teologické zkoušky na pastora nesložil, místo v Bílsku přenechal spolužákovi Janu Sepéšimu a rozhodl se najít si obživu v Prešpurku, aby byl dámě svého srdce nablízku. „Ona ze všech, co jsem jich já kdy poznal, ideálu ženské osobnosti nejblíže se dotýkala, zamilovavši mne neméně, nežli ode mě milována byla, takže matkou mou nejen se jmenovati, ale i skutkem se prokázati ochotna byla, naučila mne ve světě žíti a ušlechtila i upevnila mužský charakter ve mně…“ Jinde o Nině soukromě psal jako o „nejdražší milostnici“.

Nina uvedla mladého Palackého do prešpurských salonů, zejména své sestřenice hraběnky Geczyové, účastnila se hodin, které Palacký dával svým svěřencům a svěřenkyním. Díky svým literárním znalostem s ním debatovala o umění, estetice i filozofii. Ostatně uměla slovensky, takže jí mohl její oblíbenec i recitovat své české verše… A dokonce svého „Franciho“ zvala i na obědy a večeře do svého domu. Pochopitelně, že vztah neunikl pozornosti okolí – bývalá Palackého bytná prý zkusila i mladíka svést, ale ten odolal a zůstal své Nině věrný. „Souznění obou bytostí bylo dokonalé a Palacký prožíval první velkou lásku svého života,“ hodnotil ve své monografii z roku 1998 vztah obou osobností historik Jiří Kořalka. 

Vstupenka mezi obrozence

 „Bože, jestliže větší rozkoše z lásky, nežli cítíval já, když ona, opanujíc mne milostností nejušlechtilejší, ruky mé pojetím dávala i brala sliby, že věčně se milovati, všecky radosti a hoře sdíleti a duchem nerozpojeným jen jeden život vésti budeme! Kdežto citem a milostí plápolajícímu ruku její ke tlukoucímu srdci vztáhnouti a všecky plameny v políbení sjednotiti dáno bylo!“, psal Palacký do deníku o setkání s Ninou – a snad tak mimoděk prozradil, že zažíval s krásnou dámou i jiné radosti než jen ty duchovní. Zejména léto 1818, kdy byl i o prázdninách domácím učitelem, ho naplnilo štěstím – se Šréterovými pobýval v Tiszaszentimre (na řece Tise, východně od Pešti) a cestou se zastavili i ve Viesce nad Žitavou, kam s nimi odjížděla na léto Nina Zerdahelyiová. „V jednom voze sám s ní do Viesky pocítil jsem několik blažených a svatých hodin…“, vzpomínal Palacký. Nina se mu odvděčila vlastními, německy psanými milostnými verši.

Lásku ukončily dluhy

Roku 1821 Nina ovdověla, ale to se stalo spíše překážkou než štěstím. Zesnulý manžel totiž za sebou zanechal spoustu dluhů a Zerdahelyiová nejenže nemohla českého vychovatele dále finančně podporovat, ale sama byla ráda, že unikala před věřiteli a splatila aspoň to nutné. Před Palackým se mezitím začala rýsovat jiná budoucnost, než sňatek s milovanou, ale již stárnoucí aristokratkou. Naposledy za ní zajel do Viesky ještě na přelomu let 1822 a 1823. Chtěl jí splatit jakousi půjčku, kterou od ní dostal, ale protože neměl peníze, přenechal jí aspoň část svých knih. Definitivně se rozloučili 8. ledna 1823. Přes rodné Hodslavice se pak v dubnu 1823 budoucí „otec národa“ vydal do Prahy, která se natrvalo stala jeho domovem. Zatímco před Palackým se otevírala vědecká dráha, stárnoucí Nina dožila v ústraní. V roce 1837 se se svou snachou a vnučkou usadila v Pešti, kde 20. března 1844 i zemřela. Se svým Františkem Palackým, mezitím historiografem Království českého, se již nikdy nesetkala.

Američtí vědci a milovníci piva už prý byli unaveni sledováním pasterizace piva a dalších nápojů i potravin. Tenhle proces, který krátkodobým zvýšením teploty zlikviduje patogenní mikroorganismy, vymyslel už Louis Pasteur v polovině 19. století. Pasterizace se mnohokrát osvědčila, ale už je čas na změnu. Staré postupy, které často využívají páru, jsou totiž pomalé, náročné na energii a občas mění kvalitu nápojů i potravin.

Nová metoda pasterizace funguje jinak. K zahřátí piva nebo jiných pochutin využívá elektromagnetickou indukci. Nedávno prošla prvním významným kolem testů a mílovými kroky se blíží na trh, kde by měla být k dispozici už koncem letošního roku. Výhodou nového systému je jeho snadná instalace, efektivní provoz a velmi přesné ovládání teploty.

TIP: Vědci přečetli DNA ječmene: Bude z toho lepší pivo a whisky

Proces elektromagnetické indukce není úplně nový. Používá se například při zpracování exotických kovů a v podobných technologiích. Teď se chystá vyvolat revoluci v potravinářském průmyslu. Jen pokud jde o pasterizaci ve Spojených státech, tak je to trh v hodnotě 20 miliard dolarů (asi 455 miliard Kč). 

Znečištění vzduchu je stále větším problémem na mnoha místech světa. Když lidé dýchají vzduch plný smogu, tak jim to přináší řadu zdravotních problémů a často jim to zkracuje život. Podle nových odhadů každým rokem na planetě předčasně zemře asi 7 milionů lidí, právě kvůli znečištěnému ovzduší.

Pro ochranu lidského zdraví je nezbytně nutné co nejpřesněji sledovat kvalitu vzduchu všude tam, kde hrozí jeho znečištění smogem. V současnosti existuje celá řada metod a přístrojů nebo i satelitů, které sledují míru znečištění vzduchu. Švédští odborníci nedávno vymysleli nový převratný typ optického nanosenzoru, který bude možné ve velkých počtech umístit například na lampy veřejného osvětlení.

TIP: WHO: Znečištění ovzduší zabije ve světě více malých dětí než malárie

Nové senzory jsou malé, snadno přenosné a zároveň velice citlivé. Dovedou měřit koncentrace oxidu dusičitého v ovzduší s přesností na jednotlivé částice v miliardě jiných částic. Hlavním zdrojem této látky jsou výfukové plyny. Oxid dusičitý je přitom velmi nebezpečný a i v nízkých koncentracích může způsobit závažné zdravotní potíže. Podobné senzory podle svých tvůrců zatím na trhu scházejí. V současnosti probíhají první testy nanosenzorů na vybraných místech ve Švédsku.

Po téměř 16 letech pozorování vesmíru v infračervené oblasti záření se americký Spitzerův vesmírný teleskop odebere na zasloužený odpočinek. NASA nedávno oznámila, že tuto pozoruhodnou vesmírnou observatoř definitivně vypne 30. ledna 2020. Délka mise teleskopu je přitom ohromným úspěchem. Přesluhuje totiž více než 11 let.

Spitzerův teleskop vyvinula a provozovala Laboratoř tryskového pohonu NASA (JPL), která sídlí v kalifornské Pasadeně. Observatoř obíhá Slunce po podobné dráze jako Země, pohybuje se ale o něco pomaleji. V současné době je pozadu za Zemí asi o 254 milionů kilometrů, což je více než 600-násobek vzdálenosti mezi Zemí a Měsícem.

Chlazení teleskopu Spitzer

Aby infrateleskopy mohly pozorovat infračervené záření vesmíru, tak musejí být ochlazovány. Obvykle k tomu používají nějaké chemické látky. Tvůrci Spitzerova teleskopu ale vyvinuli pasivní systém chlazení, jehož součástí je i oběžná dráha teleskopu. Teleskop sice používal i chemické chlazení, ale jen pro část pozorování.

TIP: Spitzerův vesmírný dalekohled: Svět v infračerveném světle

Zásoby chladící látky, kterou bylo kapalné helium, došly teleskopu v květnu 2009. Spitzer ale mohl dál pozorovat vesmír, ve dvou ze čtyř původně využívaných vlnových délek infračerveného záření. Právě v období po ukončení původně plánované doby pozorování infrateleskop zaznamenal řadu významných objevů, jimiž se výrazně zapsal do dějin astronomie. V roce 2017 to byl právě teleskop Spitzer, kdo objevil sedmero kamenných planet v úžasném planetárním systému TRAPPIST-1. V poslední fázi své mise se Spitzer bude věnovat především výzkumu zajímavých planetárních systému a jejich exoplanet.

Hon na pravěkou DNA neuvedli v obecnou známost vědci, ale americký spisovatel Michael Crichton, když v roce 1990 vydal román Jurský park. Práva na zfilmování příběhu o oživlých dinosaurech koupil Steven Spielberg, ještě než se kniha dostala k čtenářům, a natočil podle ní kultovní kasovní trhák.

Crichton si hlavní zápletku svého románu, tedy izolaci pravěké dinosauří DNA ze zbytků krve v útrobách komára dochovaného v jantaru, tak úplně nevymyslel. Inspiroval se pokusy vědců, kteří se už v 80. letech pokoušeli získat dědičnou informaci z vyhynulých organismů a mnozí upřeli svou pozornost právě k DNA pravěkých tvorů.

Jako z Jurského parku

Poprvé získali „starou“ DNA američtí genetici pod vedením Allana Wilsona, kteří izolovali zlomky dědičné informace ze 150 let staré kůže muzejního exponátu vyhubené zebry kvagy. Následovaly experimenty s izolací DNA z ostatků organismů dochovaných v jantaru. Vědci předpokládali, že zkamenělá pravěká pryskyřice dědičnou informaci chrání před rozkladem a že její studium nabídne dosud netušené pohledy do evoluce pozemského života. První vlaštovky na sebe nenechaly dlouho čekat. Hned několik laboratoří hlásilo, že z fosilií dochovaných v jantaru získalo zlomky DNA pravěkého hmyzu. A když se podařilo izolovat zlomky DNA z dinosauřích kostí, mohlo se zdát, že Crichtonův Jurský park ožívá. 

Jenže jásot byl předčasný. Tehdejší metody molekulární genetiky nedokázaly rozlišit DNA pravěkého vzorku od náhodného znečištění a jako „pravěkou“ detekovaly DNA pocházející ze současnosti. Ta někdy pocházela z dědičné informace mikrobů, jindy z dědičné informace lidí, kteří se vzorky přišli do styku. Další experimenty odhalily, že se DNA ve fosiliích rychle rozkládá a ani za optimálních podmínek nepřežívá déle než milion roků. DNA z fosilií dinosaurů, kteří žili před více než 64 miliony roků, je tedy pro vědu nenávratně ztracená. 

Od snu k DNA mumií

Rozčarování z předčasného jásotu nad pravěkou DNA netrvalo dlouho. Vědci se soustředili na pátrání po dědičné informaci pravěkých lidí, protože ta má reálnou šanci na přežití. K průkopníkům na tomto poli, označovaném někdy jako paleogenetika, patří švédský genetik Svante Pääbo působící v Institutu Maxe Plancka v Lipsku. Syn estonské emigrantky a švédského laureáta Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu se odmalička zajímal o historii a snil o dráze egyptologa. Nakonec ale následoval svého otce: Vystudoval medicínu a věnoval se molekulární biologii.

Dětský sen o výzkumu egyptských mumií však Pääba neopustil a mladý genetik vynaložil na jeho splnění obrovské úsilí. V rámci doktorátu sice studoval genetiku virů, ale po nocích pracoval na analýze DNA z mumie staré více než dvě tisíciletí. Vzorky tkáně z mumifikovaného dítěte mu opatřil jeden penzionovaný egyptolog ze sbírek muzea nacházejícího se za tehdejší železnou oponou ve východním Berlíně.

Mamutí genom

Výsledky Pääbových „nočních směn“ zveřejnil prestižní vědecký týdeník Nature a mladý genetik se stal přes noc světovou celebritou. Na tom se nic nezměnilo, ani když Pääbo později sám výsledky studie zpochybnil a připustil, že izolovaná DNA nemusí patřit staroegyptskému dítěti. Je docela pravděpodobné, že náleží někomu, kdo s mumií manipuloval v relativně nedávné době. Možná je to jeho vlastní DNA z buňky, která mu odpadla z kůže a nalepila se na vzorek tkáně z mumie. 

Aby se Svante Pääbo vyhnul dalším podobným omylům, rozhodl se přesedlat na výzkum DNA pravěkých zvířat. Izoloval úlomky dědičné informace z fosilie obřího lenochoda žijícího v Americe před 12 000 lety. Zkoumal dědičnou informaci z ostatků mamutů dochovaných ve věčně zmrzlé půdě. Studoval i DNA vyhubených tvorů, například novozélandských ptáků moa nebo australských vakovlků tasmánských. Snu o výzkumu staré lidské DNA se ale odmítal vzdát.

Špatné odhady genetiků

Šestadvacátého června 2000 bylo oznámeno hrubé přečtení lidského genomu. „Den G“, jak se tomuto milníku v historii genetiky někdy přezdívá, měl poněkud trpkou příchuť. Vědci si od přečtení lidského genomu slibovali, že z něj pochopí, čím se člověk Homo sapiens vydělil z živočišné říše, čemu vděčí za svou výjimečnou inteligenci, kulturu a civilizaci.

Ukázalo se, že ani molekulární genetici neměli o lidském genomu reálnou představu. Při uzavírání sázek na celkový počet genů obsažených v lidském genomu běžně tipovali kolem 80 000 genů a výjimkou nebyly ani tipy na 100 000 až 120 000 genů. Z prvního kompletně přečteného genomu ale na genetiky vykouklo necelých 23 000 genů. Lidské geny přitom nápadně připomínaly geny myší a od šimpanzích se lišily ještě méně. Co tedy dělá člověka člověkem? Zcela jistě to má vepsané v dědičné informaci. Jenže kde?

TIP: Tajemství čtyřlístku: Jeho DNA je složitější než ta lidská

Odpověď se rozhodla hledat i americká firma 454 Life Sciences, neboť v té době disponovala nejpokročilejší technologií na „čtení“ DNA. Její experti byli přesvědčeni, že firemní „čtečky DNA“ (DNA sekvenátory) jsou natolik výkonné a spolehlivé, že se s jejich pomocí dá rozlousknout i podstatně tvrdší oříšek, než jaký představuje čtení dokonale zachovaných molekul DNA izolovaných z buněk člověka.

Skládka starých genů

„Pokud bychom našli schopného genetika, vybavili bychom mu laboratoře tak, aby se mohl pokusit o přečtení kompletní dědičné informace neandertálců,“ spřádali plány šéfové 454 Life Sciences. V roce 2006 přešla firma od slov k činům a iniciovala spuštění projektu The Neanderthal Genome Project. Do čela postavili nejpovolanějšího z povolaných – Svanteho Pääba. Ten viděl v genetických odlišnostech člověka Homo sapiens a neandertálců klíč k pochopení výjimečného postavení lidstva v živočišné říši. 

Obtížnost úkolu se ukázala v plné síle, když se Pääbo a jeho tým pokusili izolovat DNA z kousku pažní kosti prvního vědecky popsaného neandertálce nalezeného v létě roku 1856 v Německu v Neanderově údolí. Z dvojité šroubovice DNA zůstal v kostech jen genetický šrot – zlomky, z nichž se kompletní genom poskládat nedal.

Mezidruhová bokovka

Naštěstí dostal Pääbo druhou šanci v podobě kousků kostí neandertálců objevených v chorvatské jeskyni Vindija. Z těch se podařilo izolovat DNA v přece jen lepším stavu. Ani pak ale nebyl trablům konec, protože většina – zhruba 80 % – této dědičné informace nepatřila neandertálcům, ale bakteriím namnoženým v rozkládající se neandertálské mrtvole. Vědci museli záplavu dat z DNA sekvenátorů očistit od tohoto bakteriálního balastu. Když jim zbývala jen DNA pocházející z lidské dědičné informace, vyvstal před nimi další problém: Některé úseky se až příliš podobaly částem DNA současných lidí.

Dokončení: Zálety pravěkých předků: Spletitá historie lidstva

Že by se do vzorků DNA přimíchala dědičná informace z buněk archeologů nebo genetiků? Při srovnávání s DNA současných lidí si však vědci všimli jedné zvláštnosti. DNA získaná z neandertálských kostí vykazovala částečnou shodu s dnešními lidmi z Evropy a Asie. Tyto shodné úseky ale zcela chyběly v DNA současných obyvatel subsaharské Afriky. Pääbo a jeho spolupracovníci provedli bezpočet ověřovacích experimentů a nakonec měli pro záhadnou shodu šokující vysvětlení. Usvědčili pravěké lidi Homo sapiens z křížení s neandertálci!