Na vyhlazování vlka obecného (Canis lupus) začali lidé pracovat již ve středověku. Například v Anglii byl poslední vlk zabit již na počátku 16. století, v Dánsku v 18. století a ve Švédsku a Norsku ve 2. polovině 20. století. Kdyby lidé ve vybíjení vlků pokračovali stále stejným tempem, těžko bychom dnes v přírodě vůbec nějakého našli.

Dobytek lovený z nouze

Vlci nedoplatili jen na svoji špatnou pověst, která je odedávna provází a odráží se v legendách a pohádkách. Hlavní příčinou pronásledování vlčí populace byly útoky těchto šelem na dobytek, čemuž se farmáři snažili za každou cenu zabránit. Vlci však neměli na výběr. Dokud měli dostatek přirozené kořisti, napadali ovce, kozy a koně jen málokdy. Úbytek lesní zvěře je však donutil jít proti vlastním instinktům, přiblížit se lidskému obydlí a lovit dobytek.

Trávení či střílení vlků se téměř všude stalo běžnou praktikou podporovanou vládami – za každého zabitého jedince byla vyplacena odměna. Dnes jsme se octli v opačném extrému: farmáři obdrží finanční náhradu za každou ovci zabitou vlkem. Tímto způsobem se vlády snaží přispět k ochraně vlků, jejichž populace se sice na většině míst naší planety opět vzchopily, nejsou však natolik stabilní, aby mohly čelit novým útokům ze strany lidí.

Města jako prostředek záchrany

Největší psovitá šelma může opět obývat temné lesy a pustiny a lovit jeleny, losy, soby, divoká prasata, zajíce či menší hlodavce. Do přírody se vrátil živočich, který má úlohu zdravotní policie. Loví totiž slabé, nemocné kusy a požírá zdechliny. Výrazně tak pomáhá k ozdravení lesního ekosystému a regulace stavu zvěře.

Jako první se o osud vlků začalo zajímat Německo, kde se roku 1934 stal vlk obecný zákonem chráněným živočichem. Mnoha populacím se ve větší míře začalo dařit v 50. letech 20. století, kdy bylo pastevectví a zemědělství na ústupu, a vlky tak nebylo proč pronásledovat. Trend stěhování obyvatel do měst pokračoval. Stouplo také množství zvěře v lesích a státy začaly zavádět legislativní opatření na ochranu zvířat. Pro vlky to znamenalo velkou vzpruhu, takže z globálního hlediska je dnes jejich populace víceméně stabilizovaná.

Stále není vyhráno

Vlk patří k nejpodrobněji zkoumaným zvířatům, a proto máme od zoologů velké množství informací o propracovaném sociálním životě uvnitř vlčí smečky. Přísná hierarchie založená na alfa páru, který se jako jediný ve smečce může pářit, pomáhá ve smečce udržet rovnováhu a předávat mláďatům kvalitní geny. Pro člověka je vlk nebezpečný pouze ve chvíli, kdy má vzteklinu nebo je vyhladovělý. Za normálních okolností je velmi plachý a vždy raději uteče.

TIP: Výzva vlčího návratu: Jak probíhá vlčí comeback na Lužicko

Ani v dnešní době však nemá vlk zcela vyhráno. Ohrožuje ho pytláctví, přehnaný strach lidí a na některých místech i farmáři, kteří šelmu raději zabijí, než aby za případné oběti vlčích útoků inkasovali finanční náhradu. Také segmentování přirozeného prostředí vlkům nesvědčí – vznikají příliš malá území na to, aby uživila jednotlivé populace. Ačkoli je vlk hojně rozšířen a v červené knize nese označení „málo dotčený“, na regionální úrovni je často vážně ohrožen, a to zvláště v Severní Americe a v Evropě.

Zátoka Kaneohe na severovýchodním pobřeží ostrova Oahu je jedním z nejvíce ikonických míst celého Havajského souostroví. Zahrála si i ve filmech, například ve 4. díle série Pirátů z Karibiku. Zdejší vody ale rozhodně nejsou idylické. Jsou v hrozném stavu a odborníci je považovali za prakticky neobyvatelné pro korály a další citlivé mořské organismy. V sedmdesátých letech tam vybledlo až 95 procent korálových útesů.

V dnešní době ale přesto v zátoce Kaneohe korálové útesy opět vzkvétají a žije na nich celá řada druhů korálů i dalších živočichů. Vědci odebrali korály z těchto útesů, a také z dalších míst, a v laboratorních podmínkách vyzkoušeli, jak jsou tito koráli odolní. Drželi je 2,5 měsíce ve velmi nevhodné vodě a sledovali, co se bude dít. Ukázalo se, že superkoráli ze zátoky Kaneohe jsou mnohem odolnější, nežli koráli z jiných míst Havajských ostrovů.

TIP: Umělé konstrukce v oceánu jsou přesně to, co koráli potřebují

Podle vědců je zatím předčasné jásat. Prý zřejmě nejde o rychlé přizpůsobování nevhodným podmínkách, ale o nějaké mechanismy, jejichž podstatu zatím ještě neznáme. Také zatím není jasné, jak běžní jsou takoví superkoráli ve světě. Zároveň to jsou ale velmi dobré zprávy pro všechny, kterým leží na srdci osud korálových útesů. Jak se zdá, přinejmenším některé korálové útesy si dovedou poradit i s velmi nepříznivými podmínkami.

Venuše může být po Slunci a Měsíci nejjasnějším objektem na nebi, za což vděčíme třem skutečnostem. Jednak je skutečně „lesklá“: Její albedo, tedy poměr mezi přijatým a odraženým zářením, činí 75 % – a to především kvůli husté atmosféře. Země odráží v průměru 30 % přijatého záření, Měsíc asi 10 %.

Za druhé Venuše krouží blízko zdroje záření, tedy Slunce, konkrétně ve vzdálenosti asi 0,7 astronomické jednotky. Jelikož intenzita světla s druhou mocninou vzdálenosti klesá, je blízkost planety ke hvězdě pro její jasnost na obloze důležitá. A do třetice se Venuše nachází poměrně blízko Zemi a současně je relativně velká.

TIP: Proč má Venuše tak pomalou rotaci?

Kombinací uvedených tří faktorů se tak stává nejjasnější planetou Sluneční soustavy při pozorování ze zemského povrchu. Blížit se jí může Jupiter, který hendikep ve vzdálenostech od nás a od centrální stálice dohání velikostí, neboť má téměř 150krát větší odrazovou plochu.

Stafordširský bulteriér Amos se narodil v útulku slepý. Jess Martinová, zaměstnankyně Cheshirského požárnického sboru, však podlehla jeho kouzlu a navzdory obavám spojeným s jeho zdravotním stavem ho adoptovala.

TIP: Nejlepší přítel člověka? Amerického důchodce postřelil jeho rotvajler brokovnicí

Pomyslnou dobrou duší se nicméně stal její druhý pes, devítiletý border teriér Toby. Nového parťáka totiž nejen přijal, ale jakmile si uvědomil, že je slepý, začal se o něj starat: Všude Amose doprovází, chrání ho před ostatními hafany a vodí slepého kamaráda i k misce s vodou. Z Tobyho se tak stal amatérský vodicí pes a Amos díky němu může vést relativně plnohodnotný život. 

Jeho volání proti falešným prorokům a proti nepravému vladaři mělo úspěch. Ujišťoval své zanícené posluchače, že je nutné, aby se lid sám chopil zbraní a vykonal boží pomstu.

„Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci poznáte je [...]. Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a vhozen do ohně [...]. A viděl jsem dravou šelmu a krále země i jejich vojska shromážděná, aby vytrhli do boje proti jezdci a proti jeho vojsku, ale šelma byla zajata a s ní i falešný prorok, který k její cti činil zázračná znamení a svedl jimi ty, kdo přijali cejch šelmy a klekali před jejím obrazem. Za živa byli šelma a její prorok hozeni do ohnivého jezera hořícího sírou. Ostatní byli pobiti mečem vycházejícím z úst jezdce. A všichni ptáci nasytili se jejich těly [...]. Hle, jaká hrozí nebezpečí! A nikdy není nebezpečí překonáno bez nebezpečí. Proto je proti velkému nebezpečí nezbytná velká příprava.“ 

Procesí

Na Želivského výzvu se v neděli 30. července 1419 dostavil na kázání k Panně Marii Sněžné hojný počet pražského lidu. I když šlo o bohoslužbu, neměli Pražané holé ruce, ale měli v nich zbraně. Když kázání skončilo, uspořádal Želivský průvod, v jehož čele byla nesena svátost oltářní. Cílem průvodu byl kostel svatého Štěpána, kde se konaly katolické bohoslužby. To však nebyl jediný důvod. Jan Želivský totiž na zásah krále ztratil kazatelnu právě v kostele sv. Štěpána Na Rybníčku, a to se ho hluboce dotklo. Jeho úmyslem bylo zmocnit se kostela a získal jej zpět pro sebe.

„Roku 1419. v neděli na svatého Abdona, to jest 30. července se konalo veliké procesí od Panny Marie Sněžné ke svatému Štěpánu, ale kostel svatého Štěpána před ním zavřeli. Lidé z toho procesí však vyvrátili kostelní dveře a vešli do kostela násilím a sloužili tam mši svatou a podávali prostému lidu tělo a krev Páně pod obojí způsobou. Když se pak z toho procesí od svatého Štěpána vraceli, zastavili se u radnice a žádali purkmistra a konšely, aby byli propuštěni všichni vězňové, kteří byli zatčeni za to, že přijímají tělo a krev Pána Ježíše Krista pod obojí způsobou. Purkmistr a konšel ani rychtář to nechtěli udělat. A vtom prý někdo z radnice hodil kamenem po knězi, který nesl monstranci s tělem Páně.“

Z oken ven

Představitelé novoměstské radnice byli o situaci nejspíš dobře informováni. O tom může svědčit i jejich zasedání v neděli před polednem, tedy v poněkud neobvyklou dobu. Bylo jim jasné, že napětí se blíží k vyvrcholení a proto pravděpodobně nechali sledovat radikální předáky.

Na vzniklou situaci ale nakonec zareagovali jen tím, že svolali mimořádnou chůzi. Stačili ještě zavolat královského podkomořího Jana z Bechyně s ozbrojenou mocí, když procesí došlo k radnici. Jeho mluvčí začal jednat o propuštění zajatců. Konšelé měli údajně shromážděné urážet a jeden z radních dokonce hodit kámen na Želivského, který držel monstranci. Účastníci procesí asi od začátku počítali s tím, že záležitost neproběhne hladce a že svůj záměr potom dovedou za všech okolností do konce, o čemž svědčily i jejich zbraně. Když přišla ta pravá chvíle, použili je při útoku na radnici.

„Brzy přemožen byl odpor všeliký. Zuřivci vedravše se do domu, poráželi v něm vše napořád a vyházeli ty, kteří utéci nemohli,“ uvádí František Palacký. A spoluautor Starých letopisů českých k tomu podává velice podrobnou výpověď: „Všichni lidé v tom procesí velmi byli pobouřeni, vtrhli na radnici a vyplenili ji. Purkmistra Jana Podivínského, Klimenta Šťastníka, koželuha Tomáška, konšely Čeňka Patriarchu, Rehlu Drevníka, Jana Humpolce, Václava Barbořina, Jana Rybu, Sasína, rychtáře Nykláska, rychtářovy pacholky, valcháře Řeháka (toho zabili v kuchyni) – ty všechny a ještě několik dalších ukrutně, hanebně a bez milosti povraždili, protože je házeli z oken dolů na oštěpy, sudlice, meče a kordy; a který při tom nevypustil duši, toho hned na místě dorazili.“

Počet obětí se odhaduje na deset až čtrnáct mrtvých a většina z nich byla dobita pod okny radnice. „Podkomoří Jan z Bechyně přichvátal sice asi s třemi sty jízdnými ku pomoci, ale spatřiv nesčíslné proti sobě zástupy každým okamžením se množící, poradil se, jak říkají, s Vaňkem.“ Vzbouřenci zcela ovládli situaci. 

Dva Janové

Kolem pražské defenestrace je však řada nejasností a otazníků. František Palacký napsal: „Tu rozlítivše se zástupové, počali sbíhati se ozbrojení ze všech stran a vedením Žižkovým hnali se útokem proti radnici.“ Týkala se tato zmínka skutečně Jana Žižky z Trocnova? Týkala. Aspoň to stručně uvádějí dva kronikáři – Vavřinec z Březové a Bartošek z Drahonic. Žižkovo jméno se tedy objevuje už v počátcích husitské revoluce. Jeho role ale nebyla zcela jasná. Můžeme předpokládat, že v těch kritických okamžicích Jan Žižka na Dobytčím trhu byl, ale už nic víc.

A byla defenestrace opravdu živelný výbuch lidové zloby, nebo byla celá akce pečlivě připravena? Musíme se přiklonit k představě záměrně vedeného, tajně schystaného úderu. Želivského posluchači přišli na nedělní kázání se zbraněmi ukrytými pod plášti, konšelé měli zřejmě pohotovost, když místo na nedělní mši byli na radnici, za napjaté situace v Praze se nějaké mimořádné události zřejmě čekaly. Šlo už jenom o to, co konkrétně tu lavinu spustí.

„Tehdy král Václav dlel se svým dvorem na Novém hradě, vzdáleném skoro míli do Prahy. A pro ten skutek zmocnil se nepřátel pravdy v Praze veliký strach; neboť jak usedlí, tak přistěhovalci na Novém Městě, ti všichni a každý zvláště byli od těch, kteří svrchu jmenované konšely zavraždili, pod trestem ztráty hrdla nebo vypovězení z města povoláni, aby se ve svých zbrojích dostavili na radnici; proto mnozí a zvláště rouhači pravdy ze strachu, že jim hrozí nebezpečenství smrti, uprchli z města. Obec však sama zvolila si čtyři hejtmany až do volby budoucích konšelů a svěřila jim pečeť a jiné konšelské odznaky, přičemž v těch dnech na Novoměstské radnici hlídalo ve dne v noci množství ozbrojenců.“ 

Zlomený král

„Zpráva o krvavém tom povstání donesla se rychle na Nový hrad kunratický a způsobila na dvoře králově ohromu náramnou a všeobecnou; král Václav zejména vztekem ani vzpamatovati se nemoha, přísahal, že hrozně se mstíti chce, zvláště na kněží husitských, jež tudíž i jmenoval, a že vyhladí konečně celou tu sektu až do kořene. Když jeden z důvěrníků jeho neopatrné prohodil slovo, jako že dobře byl předvídal, že něco takového se stane, král obořil se naň co domnělého spoluviníka a porazil ho k zemi a byl by ho dýkou probodl, kdyby mu byli v tom nepřekazili. Lehká mrtvice, ranivši zvláště levý bok těla, avšak nezbavivši ho všeho pohybování, byla bezprostředním následkem tak neobyčejného rozzuření se.“  

Václav nakonec přijal zprostředkování konšelů Starého Města pražského. Prostě se spokojil s omluvou novoměstské obce a potvrdil vzniklý stav. „A tak bylo dohodnuto, že obec Nového Města pražského se pokoří králi a král že ráčí potvrdit nové konšely, které si obec zvolí.“ K potvrzení došlo 2. srpna. 

TIP: Zase se házelo z oken: Proběhla Třetí pražská defenestrace

Novoměstská defenestrace představovala násilný převrat tato a tragédie krále Václava nadobro zlomila. „Příběh ten zničil všecku důvěru Václavovu k lidem; zdálo se mu, jako by nejen milci, ale i sama jeho manželka se spikla proti němu, protože husitství více nebo méně všichni příznivi byli. Na den Nanebevzetí Panny Marie zotaviv se poněkud, zpovídal se, ale svátosti oltářní, pro ustavičné dávení, přijímati nemohl. Nazítří ve středu, dne 16. srpna roku 1419., nenaříkal sice leda na bolesti v levé ruce, které již po deset dnů trápily jej ustavičně: podvečer ale porazila jej nová mrtvice s takovou prudkostí a silou, že v několika hodinách strašně stonaje ducha pustil.“ Král umíral, zatímco husitská revoluce právě vypukla. 

Pověst těžařských společností není příliš dobrá – vytěží cokoliv cenného a moc se přitom neohlížejí na to, co po nich zbude. Teď se těžaři chystají do vesmíru a někteří odborníci už dopředu bijí na poplach. Podle nich je čas, abychom cenná a zajímavá místa ve Sluneční soustavě vyhlásili za chráněná území.

Martin Elvis z amerického centra Center for Astrophysics a Tony Milligan z britské King's College London navrhují, abychom asi 85 procent Sluneční soustavy prohlásili za chráněnou vesmírnou „divočinu“, podobnou národním parkům na Zemi. Na zbývající asi jedné osmině Sluneční soustavy by si vesmírní těžaři a developeři mohli dělat, s jistou nadsázkou řečeno, co se jim zlíbí.

Vytěžíme Sluneční soustavu?

Pokud k tomu nedojde, mohla by podle Elvise s Milliganem vesmírná ekonomika zažít podobný exponenciální růst, jakého jsme byli svědky na Zemi v době průmyslové revoluce. Naše planetární soustava vypadá velmi rozlehle. Její zdroje ale nejsou bezedné. Badatelé odhadují, že zhruba za 500 let by se ze Sluneční soustavy mohla stát vytěžená pustina, podobná výsypkám po hnědouhelných dolech.

TIP: Těžba na asteroidech: Najdeme ve vesmíru zlato?

V současné době ve vesmíru ještě nikdo netěží. Celá řada kosmických agentur a hlavně soukromých společností si už ale dělá zálusk na těžbu vody, železa a dalších zajímavých surovin. Případnou ochranu cenných částí Sluneční soustavy ale bude jistě komplikovat fakt, že vesmír v dnešní době vlastně nikomu nepatří. Otázkou totiž pak bude, jak vynucovat ochranu a jakým způsobem postihovat ty, kteří by se proti takovým pravidlům prohřešili.

Dávejte si pozor, kde necháváte svoji žvýkačku. Jak se ukazuje, jde o výtečnou databanku DNA. Švédští archeologové a paleogenetici nedávno dokázali získat DNA ze žvýkačky z doby kamenné.

Dávné žvýkačky, o nichž je řeč, byly objeveny na lokalitě Huseby Klev na západním pobřeží Švédska. V období neolitu tam lidé lovili a rybařili. Našli se tam i lidské kosti, ty jsou ale v takovém stavu, že z nich již není možné získat DNA tehdejších obyvatel. U žvýkaček je to ale jiné.

TIP: Kde se vzala žvýkačka? Stopy sahají až do neolitu

Důkladně prožvýkané žvýkačky byly vyrobeny z březové pryskyřice. Jsou staré téměř 10 tisíc let. V té době je jejich majitelé zahodili či ztratili, přičemž žvýkačky byly plné slin. Vědcům se i po tak dlouhé době podařilo ze žvýkaček úspěšně vytáhnout DNA a určit, že studované žvýkačky žvýkali tři různí lidé, dvě ženy a jeden muž. Jde o nejstarší získané sekvence DNA z této části světa. Badatelé objevili i otisk mléčných zubů, takže se na žvýkání podíleli i děti. Dávné žvýkačky a jejich DNA podle nich poskytují velmi cenné informace o genetice i každodenním životě tehdejších obyvatel Švédska.

Na předmětech hrobové výbavy se však občas zachovají drobné zbytky textilu, zakonzervované korozí kovových artefaktů. Máme tak doklady látek tkaných ze lnu i z vlny a to hned v několika různých tkalcovských vazbách. Barvení látek vycházelo z dostupných přírodních barviv, méně dostupná barviva (jako červená) a hotové obarvené látky byly dováženy. Výjimečně narazíme i na doklady hedvábných látek z Orientu. 

Základ oděvu

Celé zachované kusy oděvu neznáme a můžeme se pouze domnívat, že velkomoravský šatník byl do jisté míry poplatný tehdejšímu celoevropskému úzu. Na druhou stranu pravděpodobně nesl i některé východní vlivy a svébytné prvky dané domácím vývojem a tradicí. Základem oděvu byla nějaká forma delší volné košile (tunika, rubáš), která byla u mužů kratší (zhruba po kolena) a u žen delší (ke kotníkům). Mužský oděv mohly dále tvořit buď spodky a k nim oblékané oddělené nohavice, nebo snad i klasické kalhoty, jak je známe například už od Germánů. 

Jedno z mála vyobrazení, které by mohlo představovat velkomoravského muže v tehdejším oděvu, je vytepáno na rubu stříbrného opaskového nákončí z Mikulčic: postava má oblečený nejasný druh kabátce či pláště, ale naopak velmi jednoznačně širší kalhoty, zastrčené do vysokých bot s ostrou špičkou. Přes základ oděvu se zřejmě oblékala svrchní suknice (opět u mužů kratší a u žen delší), případně snad kabátec. V chladném počasí se mohl přidat plášť nebo kožich. Boty lze na základě analogických nálezů z jiných slovanských oblastí předpokládat zejména jednoduché nízké. Výše postavení muži nosili nejspíš i vysoké, často s ostruhami.

Opasek a ozdoby

Důležitou součástí oděvu byl opasek, který měl také symbolickou funkci. Honosné opasky byly pravděpodobně jedním z odznaků vysoce postavených mužů. Ženský oděv patrně také přepásával opasek, ale měl funkci pouze praktickou a býval nejspíš jen vázací.

TIP: Pramáti podprsenka: Kus oblečení starý 532 let

Naopak ženy nosily hojně šperky, prosté i honosné: nejrůznější typy náušnic, korále, lunicovité závěsky z bronzu a prsteny. Společným šperkem pro ženy i muže byly gombíky, duté kulovité kovové knoflíky s očkem, obvykle zdobené vytepanými ornamenty nebo granulací a filigránem. Z nálezů v hrobech se dá usuzovat, že byly na oděvu umístěny obvykle v páru a to v okolí krku a klíčních kostí. Souvisely tedy snad se zapínáním oděvu u krku nebo sepnutím pláště, ačkoli některé obzvlášť křehce a jemně zdobené exempláře navozují domněnku, zda se nejednalo spíše o ozdobné nášivky. 

Vřelé přijetí čekalo na území Československa například příslušníky německé 2. horské divize, která vznikla v roce 1938 z útvarů bývalé rakouské armády.

Předchozí část: S Wehrmachtem do Sudet: Okupace Sudet německým pohledem (1)

„Obyvatelé Vranovska nám připravili velkolepé přivítání. Mnoho jich také muselo uprchnout, avšak ti, co zůstali nebo se již stihli vrátit, ozdobili každý dům v ulici, přes cestu byly pověšeny nápisy ‚Sieg Heil!‘, ‚Willkommen die Befreier!‘ (Vítáme osvoboditele!), nebo ‚Wir danken unserem Führer!‘ (Děkujeme našemu vůdci), které se promíchávaly s nespočetnými vlajkami,“ popisoval příchod jednotek horského pluku 136 do Vranova nad Dyjí jeden z rakouských dobrovolníků, který se po anšlusu Rakouska přihlásil ke službě ve Wehrmachtu.

Dík jedinému muži: vůdci! 

Vzpomínky pokračují: „Vzduchem se nese zvuk zvonů, přátelský i vážný zároveň. Cesty lemují jásající lidé, kteří takto dávají najevo své štěstí z toho, že jsou svobodní. V jejich výrazech v těchto minutách štěstí je z jejich volání patrný dík jedinému muži: vůdci! (…) Je to vůbec možné, že lidský obličej může svým výrazem přinést tolik radosti?

Následně byly jednotky vstupující do města krátce pozdraveny zástupcem města. Dav lidí však zmlkl, když velitel praporu srdečně děkoval za přijetí. A zde muselo být všem jasné: nepřišli jsme sem jako dobyvatelé, ale jako osvoboditelé. Lid musí k lidu a krev ke krvi!“

Výpomoc místním

Příslušník 3. horské divize vzniklé rovněž z jednotek Bundesheeru po anšlusu Rakouska nám dává možnost nahlédnout do života vojáků a obyvatel ve dnech, které následovaly po vstupu Wehrmachtu na odstoupená území, v jeho případě pak konkrétně v okolí obce Strachotice na Znojemsku: „V krásné krajině při nádherném počasí utíkají týdny velmi rychle. Všichni naši lidé a všichni koně byli spravedlivě rozděleni k jednotlivým rolníkům a pomáhali se žněmi.

Rozdělovací důstojník to často neměl lehké, aby splnil přání všech. Když pak ale přišla nějaká stará paní a s pláčem prosila o pomoc, neboť všechny její děti musely uprchnout před českým terorem, pak se dlouho nerozmýšlel a už paní odcházela s jedním vojákem a koněm jako s kořistí na svoje pole. Naši lidé nebyli nikdy tak veselí jako v tento čas. Většinou to byli synové rolníků, kteří měli tuto práci v krvi.

Dokončení: S Wehrmachtem do Sudet: Okupace pohraničí německým pohledem (3)

A ačkoliv měli doma ještě spousty práce na polích, všichni byli rádi, že mohou pomoci bratrům v Sudetech. To je opravdové národní souručenství! Potom po vykonané práci vyráželi ven a jedli hrozny vína z nádherných vinic. Majitelé je stále žádali, aby se najedli jen dosyta, neboť jim bylo tisíckrát milejší, když mohli potěšit německé vojáky dobrými hrozny, než aby jim česká lůza pustošila zahrady. Pak byly prohlíženy různé bunkry a opevňovací objekty. Pohled na ně v nás všech vyvolával pocit škodolibé radosti. Kolik práce a peněz je v nich ukryto a teď je to vše nadarmo. Kolem ležely stovky rolí ostnatého drátu, protitankových překážek z železných nosníků byly tisíce."

Tohle se už nikdy nebude opakovat: když jsem byl malý, sráželi jsme v hejnech poletující chrousty obecné košťaty a sbírali je do kbelíku. Za časných chladných rán jsme zase třásli větvemi stromů a zvedali ze země ty lesklé krasavce, kteří byli labužnickou pochoutkou pro slepice. Chrousti byli nádherní, háčky na jejich nožkách příjemně škrabkaly v dětských dlaních a báječně se zaplétali do dlouhých vlasů nic netušících spolužaček…

Koloběh chroustího života

Dospělci chrousta obecného (Melolontha melolontha) létají s nepřeslechnutelným hlasitým bzučením. Dospělci (imaga) se živí listy stromů, larvy (ponravy) žijí pod zemí, kde se čile prokousávají kořínky. Napadají obilniny a další zemědělské plodiny.

Vývoj od larvy do dospělosti trvá za ideálních podmínek tři a za nepříznivých až pět let. Imaga se objevují od konce dubna, zejména však v květnu a záhy se páří. Po dvou týdnech dospělosti samičky nakladou až 80 vajíček, která zahrabávají 10–20 cm do země. Larvy se začnou líhnout za 4–6 týdnů. Aktivní jsou pouze na jaře a v létě, v zimních měsících přezimují 20–100 cm pod povrchem země. V půdě zůstávají do doby, kdy dorostou velikosti 4–5 cm. Na podzim toho roku se zakuklí a na jaře vylétají jako dospělci.

Nejen proti člověku

Dnes je pro milovníka přírody setkání s chroustem obecným radostným překvapením, ale dříve býval brouk pohromou pro zemědělce i sadaře. Člověk mu – jak jinak – vyhlásil nemilosrdnou válku, a tak byli chrousti v polovině 20. století kvůli nadměrnému používání pesticidů téměř vyhubeni. Osobně jsem po desetiletí nespatřil ani jediného! Teprve od 80. let 20. století, kdy bylo používání pesticidů poněkud omezeno, se jejich stavy nepatrně zrevitalizovaly.

Kromě člověka mají chrousti samozřejmě i přirozené nepřátele. Živí se jimi ptáci, převážně rackové, havranovití a špačci. Na ponravách parazitují houby rodů Beauveria a Metarhizium, které zahubí až 75 % larev. Ponravy jsou také napadány háďátky, larvami kuklic a masařek.

Boubelatá krasavice

Na přelomu dubna a května můžete zahlédnout i další výrazné zástupce říše hmyzu – velké černolesklé brouky, kteří se batolí svěže zelenou trávou. Jsou to majky (řád Coleoptera, čeleď Meloidae), které žijí na celém světě s výjimkou Nového Zélandu. Čeleď čítá na 3 000 druhů a v Evropě hranice výskytu dokonce překračuje severní polární kruh.

U nás je známá především majka obecná (Meloe proscarabaeus) – impozantní černý brouk s kovově modrým leskem. Velikost majky obecné kolísá mezi 11 a 35 mm, mohutná samička je mnohem větší než samec. Křídla majky jsou silně zkrácená, zadeček naopak výrazně zvětšený. S dospělci se setkáváme od dubna do června, nejčastěji je však objevíme právě v máji.

Méně včel, méně majek

Vývoj majek je neobyčejný. Samička naklade do půdy obrovské množství vajíček, z nichž se rodí larvy (tzv. triungulin). Larva vyleze na příhodný květ, kde číhá na přílet samotářské včely nebo čmeláka. Pak se na zvoleného jedince přichytí pomocí tří drápků na konci chodidla a hostitel ji nedobrovolně odnese k sobě domů. Nezvaný návštěvník pak zahubí larvu včely a zkonzumuje veškerou její potravu.

Na příběhu majek je patrné, jak v přírodě vše souvisí se vším: dříve byly majky hojné, dnes se stávají stále vzácnějšími (a jsou přísně chráněné zákonem). Jejich úbytek totiž přímoúměrně kopíruje úbytek samotářských včel.

Brouk, který potí jed

Při vyrušení roní majka z kloubů nožek silně jedovatý výpotek s obsahem kantharidinu. Tento prudký olejovitý jed odrazuje dravce, kteří by si chtěli na buclatém soustu pochutnat. Při neopatrné manipulaci s těmito brouky způsobuje jed svědivé puchýře i na lidské kůži. Dokonce došlo ke smrtelným otravám po jeho požití. To z vlastní zkušenosti potvrdit nemohu, poněvadž jsem – přes svou příslovečnou přírodovědnou zvídavost – nikdy majky neolizoval.

TIP: Obrácené role predátorů: Když je z lovce kořist

Doporučuji tento opatrnický přístup i vám, ale věřím, že si přítomnost majek a chroustů v naší přírodě budeme moci i do budoucna vychutnat v jiném smyslu.