Základní zásobování prvních komunistických bojůvek na jihu bylo původně zajištěno z místních zdrojů, ale rozšiřování kontingentu si vyžádalo logistickou podporu přímo z Vietnamské demokratické republiky. K přesunům osob a dopravě materiálu však bylo nutné nejdříve vytvořit skryté infiltrační koridory.

V polovině roku 1959 vznikl v rámci Vietnamské lidové armády speciální útvar, který měl vytyčit vhodnou stezku na jih. Kvůli utajení vybralo velení do této jednotky vojáky pocházející výhradně z jihu, přičemž jejich vybavení tvořil civilní rolnický oděv a starší francouzské zbraně. První úkol praporu spočíval v dopravení 7 000 zbraní a 500 mužů do jižního Vietnamu jako základ k zahájení povstaleckých akcí. Tyto cesty měly zpočátku charakter objevitelských výprav, neboť bylo nutné v náročném terénu najít nejvhodnější trasy, čemuž napomáhalo využití domorodých horalů jako průvodců. 

100 kilometrů za měsíc 

První průnik na území Vietnamské republiky se podařil již v srpnu 1959, kdy bylo do severní provincie Quang Ngai doručeno prvních několik desítek zbraní. Průběh tehdejší trasy obcházel pohraniční demilitarizovanou zónu ze západu přes Laos a jižně od hraničního pásma vstupoval do země. Jihovietnamská armáda však stezku brzy odhalila a přijala ochranná opatření. Sever pak trasu modifikoval a přesunul ji hlouběji na území neutrálního Laosu, kterou bojové jednotky VLA zajistily proti případným protiakcím laoské vlády, a současně byla připravena námořní infiltrace na pobřeží Jihočínského moře.

Do roku 1961 se cestou pozemní infiltrace dostalo na jih téměř 3 000 osob a v dalších letech se počet zvyšoval, což umožnilo další technické zdokonalování stezky (jež se nyní oficiálně nazývala Strategická zásobovací cesta Truong Son) a její prodlužování na jih. Docházelo ke zpevňování a rozšiřování cest, přičemž z původních pěšin širokých maximálně pro dvě jízdní kola se stávala regulérní vozovka. Dále se budovaly takzvané odpočinkové stanice a mezisklady a také probíhalo vytváření nových tras dále k jihu, nově již i na území Kambodže podél západních hranic Vietnamské republiky.

Tempo budování činilo asi 100 km nových cest za měsíc. Jako dopravní prostředek sloužily zpočátku pěší nosiči, posléze se uplatnila jízdní kola upravená k přepravě těžších břemen. Ke konci roku 1961 byla k transportu zásob na úseku mezi VDR a Laosem nasazena nákladní vozidla a díky neustálému budování cest se akční rádius automobilové dopravy dále zvyšoval. V roce 1965 se o udržování rostoucího logistického komplexu staralo asi 10 000 osob a stejný počet pak zajišťoval samotnou přepravu materiálu. Klíčové prvky systému představovaly odpočinkové stanice, které zajišťovaly nejen stravování a zásobování procházejících vojenských transportů, ale i opravu komunikací ve svém úseku, údržbu projíždějících vozidel a také protivzdušnou obranu oblasti.

Kennedyho plán

Přerušení provozu Ho Či Minovy stezky, jak se komunikaci začalo všeobecně přezdívat, se stalo jedním z hlavních cílů válečné strategie vrchního velení spojeneckých sil ve Vietnamu. Již v roce 1961 navrhoval bezpečnostní poradce prezidenta USA Kennedyho uskutečnit ve spolupráci se státy vojenského paktu SEATO (Smluvní organizace jihovýchodní Asie) rychlou intervenci do Laosu a na nejkritičtějších místech trasu přerušit, což ale narazilo na neochotu otevřeně porušit neutralitu země.

Nouzovým řešením se stalo nasazení speciálních jednotek místních horalů vycvičených americkými „zelenými barety“ (tedy jednotkami zvláštního určení Special Forces). Účinnějším prostředkem se jevilo letecké bombardování stezky, které v malé míře zahájilo laoské letectvo v roce 1964. Koncem téhož roku se do bombardování zapojili v rámci tajných misí poprvé i Američané a příští rok se pak jejich nasazení výrazně zvýšilo.

Pokusy o likvidaci 

Jen v letech 1965–1967 uskutečnili na logistická zařízení stezky v Laosu přes 100 000 náletů včetně 2 000 úderů strategických bombardérů B-52. Achillovou patu letecké kampaně ale představovala jejich přesnost, protože komunikace i zařízení byly v džungli výtečně maskovány (obvyklou technikou bylo vytvoření ochranného horního příkrovu svazováním vrchů korun stromů po stranách cesty k sobě). Tento problém pak pomáhaly řešit průzkumné týmy tvořené domorodci a veliteli z řad příslušníků amerických speciálních jednotek.

Úkolem jejich misí uprostřed nepřátelského území bylo zjišťovat přesnou polohu cílů, navádět bojová letadla a také rozmisťovat nenápadná seismická čidla, která detekovala provoz ve svém okolí. Enormní úsilí letectva (v letech 1968–1972 si nárokovalo zničení 51 000 vozidel a 3 400 protiletadlových prostředků) sice značně Severovietnamcům ztížilo zásobování, ale provoz se nikdy přerušit nepodařilo. Rozhodným krokem ovšem mohla být pozemní operace, o jejíž povolení několikrát neúspěšně žádal politiky vrchní velitel amerických sil William Westmoreland. Jediným pokusem se stala operace Lam Son 719, kterou v únoru a březnu 1971 provedli Jihovietnamci s americkou leteckou a logistickou podporou (Kongres zakázal nasazení USA v Laosu). Jihovietnamské pozemní síly byly však i přes počáteční moment překvapení přinuceny silnými formacemi VLA se z oblasti stáhnout. 

Neustálý provoz 

Obrovské úsilí týlového zabezpečení VLA dokázalo navzdory ničivým úderům udržet stezku v chodu a vyřazená klíčová místa či úseky se vždy podařilo po několika dnech opravit. Plynulému provozu napomáhal i systém náhradních tras, které byly vybudovány ve vytížených úsecích, kde často docházelo k náletům. V případě vyřazení jednoho úseku tak došlo k přeložení provozu na náhradní větev. Cesta na jih byla velmi nebezpečná a pro pěší jednotky také fyzicky náročná, neboť se pochodovalo 8–10 hodin denně.

Původní pěší stezky navíc vedly přes husté tropické pralesy a vojáky sužovaly nemoci, divoká zvířata, hlad a za monzunů také silné deště a hluboké bláto. To se samozřejmě projevovalo na nebojových ztrátách. Například 52. pluk VLA, jenž pochodoval až do delty Mekongu, dorazil na místo určení pouze s 1 200 bojeschopnými muži z původních 2 800. Žádná překážka však přísun materiálu a vojáků nedokázala zastavit a v roce 1966 se vedle více než 60 000 osob přepravovaly již také těžké zbraně jako děla a obrněná vozidla. Koncem 60. let se začalo stavět i potrubí k dopravě pohonných hmot, což posléze umožnilo přechod na ofenzivní akce větších tankových formací VLA.

TIP: Najdi a znič aneb Pěšákova válka: Americká pěchota ve Vietnamu 

Rostoucí počet přepravovaného materiálu byl umožněn neustálým navyšováním týlové podpory stezky, která v roce 1970 dosáhla síly rovnající se vojenskému okruhu o síle pěti divizí a téměř 20 samostatných pluků (automobilní vojsko, ženisté, protivzdušná obrana, doprava PHM). Ke konci války se cesta Truong Son, kterou tehdy tvořila na četných místech plnohodnotná dlážděná dvouproudová vozovka, stala doslova cestou k vítězství, protože v letech 1974–1975 umožnila soustředění sil a materiálu k finálnímu zničení Vietnamské republiky. V průběhu války bylo po Ho Či Minově stezce dopraveno na jih přes 1 700 000 tun materiálu, z toho však téměř polovina až v letech 1974–1975. 

První volba padla na nejstaršího syna císařova přítele a bratrance, lotrinského vévody Karla Leopolda, hezkého a inteligentního prince Leopolda Klementa, který byl vychováván ve Vídni. Ten však bohužel zemřel, když bylo jeho potenciální nevěstě šest let. Poté se Karel VI. překvapivě sblížil se španělským králem Filipem V., svým dávným sokem, který mu „ukradl“ španělské dědictví. Jenže pro uznání Pragmatické sankce byl císař ochoten učinit nejeden ústupek. Panovníci se tedy domluvili, že se Marie Terezie provdá za infanta Karla, budoucího panovníka v italských državách španělského královského rodu.

Pruský ženich na obzoru

Proti této variantě se ale postavil císařův hlavní rádce, polní maršál, princ Evžen Savojský. Požíval značné autority, což historik Oppenheimer komentoval slovy: „Vedle … prokázaného smyslu pro pořádek umožnila princi i jeho neobyčejná obezřetnost a znalost sama sebe vždy včas zbrzdit jeho vlastní bojovnou povahu. Jeho přísná sebekázeň – nevyžadoval přísnou disciplínu jen od svých vojáků, nýbrž ji sám stále prokazoval jak svým životním stylem, tak svým způsobem práce – mu dopomohla k jeho politickým úspěchům.“ Evžen se pokusil císaře přesvědčit, aby si za zetě vybral nějakého prince z římsko-německé říše. Dokonce mu navrhl pruského následníka, pozdějšího hlavního rivala Marie Terezie – Fridricha II.

TIP: Úspěchy a selhání hrdé panovnice: Jak se dařilo Marii Terezii na trůně?

Pro něj se sice na vídeňském dvoře již počítalo s jinou vhodnou kandidátkou na manželku – s císařovninou neteří z brunšvicko-wolfenbüttelského rodu, ale vzít si dědičku monarchie by pro něj znamenalo výhru. Princ nebyl proti a v jednom z dopisů uvedl: „Co se týká rozhovoru s císařovnou, pak přiznávám, že by mi udělala větší radost, kdyby mi místo neteře dala jednu ze svých dcer. Každopádně se k ničemu nezavážu. Pokud mě nechají starým mládencem, budu za to děkovat Bohu.“ Toto dynastické spojení nemělo od počátku velkou šanci na realizaci, a to především kvůli rozdílnému náboženskému vyznání. 

Proč mají někteří lidé tak bezmezně rádi psy a jiní zase nikoliv? Dřívější vědecké studie ukázaly, že když jsou lidé psům vystavení od malička, tak si k nim často vytvoří trvalé pouto. Tým švédských a britských badatelů zajímalo, jestli je láska lidí ke psům daná i geneticky.

Aby to zjistili, tak prozkoumali soubor dat o více než 85 tisících dvojčatech ve Švédském registru dvojčat, který je největší na světě. Z těchto dvojčat mělo asi 8,5 tisíce lidí psa. Výzkum jednovaječných a dvojvaječných dvojčat v podobných případech pomáhá odhadnout, nakolik je nějaký typ chování ukotvený v genech.

TIP: Na štěstí a spokojenosti manželství se významně podílí genetika

Když badatelé zpracovali všechny údaje a vytvořili počítačové modely, tak zjistili, že genetika má na to, zda člověk vlastní psa, o něco větší vliv, než výchova a prostředí. U mužů přispívá genetika k lásce vůči psům z asi 51 procent, u žen je to cca 57 procent. Závěry výzkumu naznačují, že s údajnými zdravotními přínosy psů pro jejich majitele to nemusí být tak slavné. Když mají například majitelé psů statisticky nižší riziko infarktu, tak to může být kvůli rozdílům v genech a nikoliv kvůli psům.

Měsíční kráter Tycho patří k dominantám přivrácené měsíční polokoule. Za dobrých pozorovacích podmínek jej lze dokonce spatřit jako jasný bod i pouhýma očima, neboť se s průměrem 85 km řadí spíš mezi větší útvary svého druhu. Je velmi světlý (tedy mladý), s výraznou soustavou paprsků. Představuje archetyp pro celou třídu měsíčních kráterů, jež se projevují terasovitými svahy, relativně plochými dny a často výraznými centrálními pahorky. Astronomové však u něj objevili jednu zvláštnost: Při prohlížení podrobných snímků ze sondy Lunar Reconnaissance Orbiter vyšlo najevo, že na jeho středovém vrcholku leží asi 120 metrů velký balvan.

TIP: Kosmické extrémy: Největší krátery ve Sluneční soustavě

Podobný objekt vzbuzuje dojem zlomyslné akce mimozemšťanů, vědecká hypotéza je ovšem mnohem prozaičtější. Když před 110 miliony let vznikl Tycho srážkou velké planetky s Měsícem, bylo do okolí vyvrženo množství balvanů nejrůznějších velikostí. Ty jsou ostatně původcem jasných paprsků kráteru. Jeden balvan srážka vymrštila nahoru a jen náhodou dopadl zpět v oblasti centrálního vrcholu, který se v místě zformoval.

Víme přesně, kdy takzvaný Islámský stát přestal existovat – došlo k tomu 23. března 2019, v den, kdy kurdské síly rozdrtily poslední obránce syrské vesnice Baghúz na samotné hranici s Irákem. Dva čtvereční kilometry představovaly jediný kousek území, který si teroristický „chalífát“ ještě nárokoval. 

Že to s jeho budoucností půjde z kopce, však bylo jasné už v červnu 2017, kdy irácká armáda vyrvala extremistům z rukou jejich hlavní baštu – město Mosul. Islamisté sami vyhodili do vzduchu tamní Velkou mešitu, kde o tři roky dřív vůdce ISIS Abú Bakr al-Bagdádí vyhlásil vznik nového státu, řízeného extrémně konzervativním výkladem islámského práva. Šlo nejen o pád mocenské základny, ale současně o konec jednoho symbolu. 

Zbývající bojovníci se stáhli do Sýrie, kde posléze zemřelo jejich tvrdé jádro. Ostatní se rozprchli nebo zmizeli v podzemí, odkud čas od času vylézají ve vestách ověšených výbušninami. Lidé v kavárnách a na tržištích tak dál platí svými životy, ale islamisté jako politická a ekonomická síla, před níž se kdysi třásl celý region, zanikli.  

Co po nich zbylo? Ruiny a masové hroby. A – poněkud nečekaně – stohy papírů. Úkol vybudovat stát totiž pojali skutečně poctivě a v kafkovském duchu odlili jeho základy z betonu tvořeného terorem a komplikovanou byrokracií. Její archivy o tom nyní vydávají svědectví. 

Poučení z krizového vývoje

Možná to byli fanatici, ale chytří. Poučili se z chyb, jichž se dopustily Spojené státy poté, co v roce 2003 zahájily invazi do Iráku. Strategickým omylem, který uvedl do pohybu řetěz povstání, bylo rozpuštění státní správy i armády. Ty sice pojilo úzké pouto se Saddámovou stranou Baas, ale současně by se po změně režimu velmi spokojeně ujaly povinností v nové administrativě. Místo toho museli profesionálové své posty vyklidit a instituce dostaly zákaz je opět přijmout. 

Nový Irák se tak možná zbavil starých kádrů, současně však kompletně „vykuchal“ klíčové součástky fungujícího motoru státní správy a bezpečnosti. Bezradné orgány ovládané amatéry vytvořily v zemi mocenské vakuum a skupiny jako ISIS se předháněly, která jej dřív zaplní. 

Pár týdnů poté, co počátkem června 2014 islamisté zabrali Mosul, se rozezněly tlampače mešit. Autoritativní hlas nařizoval, aby se státní úředníci dostavili do svých někdejších kanceláří. Aby si noví páni města byli jistí, že zpráva pronikla ke správným uším, následovala série telefonických hovorů bývalým šéfům. Když se jeden z nich pokoušel z povinnosti vyvléct s poukazem na bolavá záda, dočkal se odpovědi: „Jestli se neukážeš, tak přijdeme osobně a tu páteř ti zlámeme.“

Tak jako předtím. Ale jinak

Telefonát zastihl veterána státní služby Muhammada Nassera Hamouda, který strávil na iráckém ministerstvu zemědělství devatenáct let, za zamčenou bránou jeho domu. Ukrýval se uvnitř s celou rodinou. V určené datum se tedy on i jeho kolegové, zmatení a vystrašení, dostavili do šestipatrového úřadu. Židle našli vyrovnané v úhledných řadách, jako by se tam chystala přednáška. 

Do místnosti vstoupil velitel a pohodlně se usadil v čele tak, aby dobře viděli jeho pistoli připnutou na stehně. V tu chvíli byly slyšet jen jejich modlitby drmolené mezi zuby. Obávali se však zbytečně – ačkoliv velitel mluvil ostře, měl na srdci překvapivě mírnou žádost: Vraťte se do práce. Ovšem ty, kdo neuposlechnou a nebudou mít zápis v docházkové knize, čeká trest. 

Podobná setkání se odehrála na všech územích, která ISIS v roce 2014 uchvátil. Bývalí zaměstnanci města brzy znovu zaujali svá stará místa a opravovali silnice, malovali přechody pro chodce, zprovozňovali elektrickou síť nebo řešili vyúčtování. „Nezbývalo nám než se vrátit do práce,“ vzpomíná Hamoud. „Dělali jsme to, co předtím. Jenže teď pro teroristickou organizaci.“

Hory dokumentů

Ošlehaní bojovníci vyrazili na svou dobyvatelskou výpravu z hlubin pouště a založili stát, který kromě nich neuznala žádná země světa. Přesto ISIS déle než tři roky kontroloval oblast, jež byla větší než Británie a představovala domov víc než 12 milionů lidí. V době maximálního rozmachu ovládala organizace 160kilometrový pruh libyjského pobřeží, část nigerijských džunglí, jedno filipínské město a kolonie nejméně ve třinácti dalších zemích. Ovšem zdaleka největší metropolí pod její vládou se stal irácký Mosul s 650 tisíci obyvatel. 

To vše se rozplynulo v minulosti, Islámský stát je mrtev. Nicméně ve vzduchu stále visí otázka: Jak dokázala organizace, jež proti sobě svými krvavými „show“ poštvala prakticky celý svět, držet tolik území a tak dlouho? Část odpovědi leží ve stohu víc než patnácti tisíc dokumentů, které náš tým loni shromáždil během pěti výprav přímo na frontové linie Iráku. Důkazy jsme vytáhli ze stolů, za nimiž kdysi seděli velitelé teroristů, z podlah soudů, kde odsuzovali k smrti, z kartoték jejich policejních stanic a také z domovů „emírů“, nové vládnoucí šlechty. 

Výkonní a primitivní

Dokumenty ukazují, že teroristé, i když jen na krátký čas, skutečně dosáhli svého snu a vytvořili fungující stát. Svou teokracii nazvali chalífátem a vládli v ní tvrdou rukou podle vlastní interpretace islámu. Jenže stát nelze spravovat pouze mečem, stát je také pero a byrokracie. Posvěcuje sňatky, vybírá daně, zajišťuje lékařskou péči nebo třeba organizuje svoz odpadu. 

Nejpřekvapivějším zjištěním bylo, že výběr daní zdaleka předčil zisky, které ISIS plynuly z ropy. Zlatou žilou se stal každodenní obchod a zemědělství, nikoliv pokoutné prodeje barelů nerafinované ropy překupníkům ze sousedních zemí. Vojenská koalice vedená Spojenými státy se marně pokoušela přiškrtit kohoutky peněz bombardováním těžebních věží. Je totiž mnohem těžší shazovat pumy na pole ječmene. 

Až nyní, po pádu Mosulu, kdy se na hrobech konečně usadil prach, je podstatně jasněji vidět kompletní obrázek. „Vždycky jsme Islámský stát vnímali jako bandu barbarských primitivů. A oni barbarští byli. Jenže si zároveň uvědomili, že nutně potřebují udržovat civilní instituce,“ soudí americko-libanonský politolog a specialista na Blízký východ Fawaz Gerges, autor knihy Islámský stát: Cesta k moci (ISIS: A History). „Schopnost Islámského státu vládnout byla stejně nebezpečná jako jeho bojovníci.“

Kalhoty krátké, ale ne příliš

Den po tísnivém setkání s autoritou ISIS se Hamoud dostavil do staronové práce. Bylo to nezvyklé, protože měl poprvé během své kariéry za kolegy výhradně sunnity. Lidé jiných vyznání, především šíité a křesťané, uprchli. Všechno ostatní ale zůstalo při starém: Militanti je pouze upozornili, aby na veškerých papírech začernili logo iráckého státu. Krátce nato už nově vytištěné formuláře nesly hrdý černý znak ISIS. Dostalo je všech čtrnáct nových ministerstev – včetně toho, jež mělo v popisu práce vykrádání kulturních a archeologických památek, a toho, které se zabývalo „válečnou kořistí“. 

Novou hlavičkou na listinách to ovšem neskončilo, úřad čekala velká proměna. Islamisté nejprve poslali domů veškeré ženy a zavřeli školku, jež k ministerstvu náležela. Rozpustili také tamní právní oddělení s tím, že obchodní i civilní právo přestalo existovat a nahrazuje ho jediný zákon, zákon Prorokův. Zrušili rovněž jednu z tradičních povinností, které Hamoudovo oddělení zajišťovalo: kontrolu vlhkosti vzduchu a srážkovou předpověď. Odůvodnění znělo, že déšť představuje dar Alláhův – a kdo jsou lidé, aby měřili jeho štědrost?  

Nakonec zaměstnancům zakázali holení a zapověděli kalhoty, jež by zakrývaly kotníky, ovšem jejich horní lem nesměl přesáhnout polovinu lýtek. Jak přesně se oblékat, názorně ukazovaly letáky tištěné na křídovém papíře, které se distribuovaly do všech domácností. Lidé tak měli dosáhnout idealizovaného odění, jaké se prý nosilo před 1 400 lety za časů Proroka. 

Začínají konfiskace 

Zhruba pět měsíců po ustavení vlády ISIS přišla největší změna, jež z úředníků udělala přímé komplice teroristické skupiny. Hamoudovo oddělení, zodpovídající za pronájem státní půdy farmářům, dostalo příkaz zvýšit výdělek a především celý proces urychlit. To, co dřív znamenalo týdny běhání od přepážky k přepážce, se nyní mělo stihnout za jediné odpoledne. A to byl jen začátek. 

Nadále měl úřad pronajímat nejen státní půdu, nýbrž také pozemky, které mu nikdy nepatřily. Ve 27stránkovém manuálu nazvaném Chalífát a cesta proroctví fanatici jasně deklarovali vztah k majetku jiných náboženských skupin – tedy konfiskaci. „Ministerstvo spravedlnosti nařizuje,“ psalo se v něm, „znárodnit majetek každého odpadlíka, šíity, křesťana, alavity či jezída.“ Příslušníci Islámského státu byli totiž výhradně sunnité a viděli sami sebe jako jediné pravé věřící. Nově měl Hamoudův úřad vést evidenci polností všech náboženských menšin a distribuovat je místním sunnitům. 

Poznámka na okraj

Konfiskace ovšem nekončily u půdy. Ministerstvo válečné kořisti dostalo do popisu práce zabírat a rozprodávat kromě domů a bytů i tak triviální věci jako postele, poličky, knihy, a dokonce příbory, jež po uprchlých rodinách zbyly. 

Jeden z dokumentů ministerstva jsme našli v budově, kterou téměř srovnal se zemí spojenecký nálet. Na zmačkaném a ohořelém papíře, odeslaném Kanceláří mučedníků starající se o rodiny zabitých bojovníků ISIS, se lze dočíst: „Prosím o laskavé schválení žádosti rodiny po zesnulém bratrovi Salíhu Chaláfovi.“ Dokument se týká poskytnutí kuchyňského vařiče a pračky. Rukou psaná poznámka na okraji listu věcně komentuje: „Poskytnout pouze vařič. Přidat plazmovou televizi.“ Žádající osobou byla paní Hadra – podle policejních záznamů tehdy těhotná žena jednoho ze sebevražedných atentátníků, kteří se v roce 2015 odpálili v pařížském divadle Bataclan, a připravili tak o život devadesát lidí. 

Poklad v odpadcích

Zvyk hrabat se v nepořádku, který po sobě zanechali teroristé, jsem si vytvořila v roce 2013, když jsem coby reportérka pokrývala operace al-Káidy v Mali. Místní mě tehdy navedli k budovám, jež okupovali islamisté v pouštním Timbuktu. Mezi rozházeným nábytkem a pořadači papíru jsem našla rukou psané listiny, které extremisté převáželi přes poušť a jež ukazovaly svět takový, jak si ho vysnili po úspěšném džihádu. 

Když se koaliční síly koncem roku 2016 pohnuly k ofenzivě, která měla vládě vrátit Mosul, spěchala jsem do Iráku. Po tři týdny jsem se pokoušela najít jakékoliv dokumenty, ale marně. Den za dnem se náš tým snažil vyjednat přístup do budov nesoucích znak Islámského státu, abychom pak našli prázdné šuplíky a harddisky vytrhané z počítačů. 

Nakonec se na nás usmálo štěstí: Jeden z místních si vzpomněl, že v nedaleké vesnici Omar Khan, kam islamisté umístili ředitelství svého Ministerstva zemědělství, se nachází dům plný papírů. Vyrazili jsme tam, ale našli jsme ho – stejně jako všechny ostatní – kompletně vyrabovaný. Nicméně vzadu na dvorku jsem si všimla kůlny, a když jsem otevřela dveře, uviděla jsem poklad: 273 žlutých svazků s logem ISIS, všechno konfiskační materiály na půdu, z níž islamisté vyhnali původní vlastníky. Když jsme pak papíry v New Yorku překládali, jedno jméno se na nich objevovalo znovu a znovu – hlavní technický supervizor Mahmoud Ismael Salim. 

Nabídka, která se neodmítá

Při další cestě do Iráku jsem tyto papíry ukázala místnímu policejnímu důstojníkovi, který podpis poznal a vzal mě přímo do domu onoho úředníka. Na dotaz, proč ještě nezatkli člověka, jenž pracoval pro ISIS, jenom pokrčil rameny. Jeho lidi plně zaměstnávalo pátrání po těch, kdo zabíjeli se zbraní v ruce, a na malé ryby z administrativy nezbýval čas ani zdroje. Tak jsme vstoupili do skromného příbytku muže, jehož podpis odebral polnosti křesťanskému knězi, zabavil ovocné sady klášteru a nechal propadnout majetek šíitských rodin. 

Jedinou dekoraci v pokoji představovaly rozbité hodiny, jejichž ručičky se zastavily na 10:44. Shrbený muž s tlustými brýlemi, 63letý Salim, byl očividně nervózní. Vysvětlil, že několik posledních let vedl místní pobočku ministerstva zemědělství a výkazy zasílal panu Hamoudovi. Přiznal, že na papírech je jeho podpis, ale současně dodal, že neměl jinou možnost. Do teroristické administrativy jej povolali lidé, kteří běžně řežou hlavy – a taková „nabídka“ se neodmítá. 

Moji bratři a sestry

Popsal, jak celé přebírání agendy vypadalo: „Vzali si všechny naše dokumenty a jeden po druhém je prošli. Udělali si seznam pozemků a spárovali je s náboženským vyznáním majitelů. Pak začali půdu metodicky zabavovat.“ Vzpomněl si také, jak informátoři volali do kanceláře a udávali křesťany a šíity. Zkonfiskovaná pole pak jeho úřad nabídl k pronájmu sunnitským rodinám. Těm nejchudším, kteří si nemohli dovolit zaplatit nájem předem, nabídli polnosti výměnou za třetinový podíl na sklizni. 

Dokončení: Tajemství černé mašinerie: Co zbylo z Islámského státu?

Během některých dnů se od dveří jeho kanceláře vinul celý had čekajících. Salim mnohé z nich znal osobně – rozčarované sunnity rozzlobené na vládu, sestávající převážně z šíitů. Jejich děti si hrávaly společně s těmi jeho, i s kamarády od křesťanů a šíitů ze sousedství. Jenže pozemky těchto rodin si nyní sunnité přivlastňovali. Jediný škrt pera ukončil dlouhou historii. „Vztahy jsme budovali desítky let, už otcové našich otců,“ snažil se vysvětlit Salim. „Ti lidé byli moji bratři a sestry. Ale neměl jsem na vybranou, musel jsem to udělat.“

Když se v  roce 1896 vrátil do Čech z USA čtyřiatřicetiletý inženýr Emil Kolben, nikdo netušil, že do českého podnikatelského prostředí vstupuje zásadní osobnost. Ve své práci využil bohatých zkušeností, které nabyl ve firmě Edison Machine Co., a to nejprve jako Edisonův asistent, později jako ředitel technických kanceláří a laboratoří. Kolben se podílel na vývoji elektrických motorů a dynam a jedním z výsledků jeho práce se stal tramvajový motor. Další zkušenosti získal ve Švýcarsku, kde v roce 1892 nastoupil jako šéfkonstruktér firmy Oerlikon, jež vyráběla vícefázové generátory. 

Mistr v akci

Po příchodu do Prahy založil Kolben vlastní elektrotechnickou továrnu. Během tří let se počet jejích zaměstnanců zvýšil z původních 25 na 400. Zpočátku dodávala především motory, generátory a jeřábové pohony. V roce 1898 se firma Kolben a spol. změnila na akciovou společnost a přijala nový název Elektrotechnická akciová společnost. Její součástí se stala modelárna, slévárna, kovárna a elektrárna.

V roce 1900 vyjela z továrny první lokomotiva, později firma zhotovila zařízení elektrárny v Holešovicích a na Světové výstavě v Paříži získala zlatou medaili za tisící alternátor. V roce 1901 zahájila výrobu parních válců a turbín a rok poté zhotovila pro londýnskou elektrárnu dva alternátory o průměru 7 metrů. V roce 1907 začala Kolbenova Elektrotechnická akciová společnost společně s Ringhofferovou strojírnou budovat automobilku Praga. 

Expanze podniku před první světovou válkou byla obdivuhodná: do roku 1910 dodal kolem 10 000 elektrických strojů a zařízení pro 70 velkých elektráren včetně rozvoden, a to nejen v Evropě, ale dokonce až v Austrálii. 

Zrodila se ČKD

Rozmach společnosti pokračoval i po první světové válce. Roku 1921 se spojila s První Českomoravskou továrnou na stroje v Praze a přejmenovala se na Českomoravská-Kolben. V roce 1923 vypracovala projekt tepelné elektrárny v Ervěnicích, poté začala pracovat na projektu elektrizace železnic a vyrábět první elektrické lokomotivy. Následně došlo k další fúzi.

TIP: Baťovský zázrak: Jak dostal Jan Antonín Baťa firmu na vrchol?

V roce 1927 vznikla spojením s Akciovou společností Strojírny, dříve Breitfeld, Daněk a spol., Českomoravská-Kolben-Daněk (ČKD) a Emil Kolben se stal jejím generálním ředitelem.

V době největšího rozmachu měl podnik 12 000 zaměstnanců a jeho produkce skutečně naplňovala podnikové heslo „Vyrábíme vše, od špendlíku po lokomotivu“. V roce 1930 zahájil dokonce výrobu letadel a měl významný podíl na elektrifikaci Slovenska. ČKD začala dodávat také tanky a v roce 1936 vyjel z jejích bran první trolejbus pro Prahu.

Prvenství ve vynálezu raket – bambusových „trubek“ poháněných střelným prachem a stabilizovaných šípovým způsobem díky upevněné tyči – náleží bezpochyby Číňanům, od nichž se učili i mongolští válečníci. Na území Asie také došlo k prvnímu válečnému použití těchto střel, ať už jednotlivě, nebo z provizorních „raketometů“ v podobě dřevěných stojanů či košů.

Carské experimenty 

V Rusku se rakety již za imperátora Petra I. používaly jako signální a v menší míře jako bojový prostředek. Pokročilé reaktivní střely se však v ruské armádě objevily až na počátku 19. století po vzoru západních armád. Zatímco úloha raket se v Evropě většinou omezovala na signální použití, Rusové použili reaktivní střely v bojích s Turky a kavkazskými Čečenci a Inguši. Ve vývoji dále pokračovali a zásluhou generála Konstantinova byl do Petrohradu z Moskvy přesunutý raketový výzkum. Tam se soustředil vývoj i výroba těchto nových zbraní až do poslední třetiny 19. století.

Carská armáda rakety použila i v krymské válce (1853–1856), kdy jich při obraně Sevastopolu Rusové vypálili na nepřítele asi 5 000, úspěšně je nasadila i za rusko-turecké války v letech 1877–1878. Potom však zájem armády o rakety ochaboval, až došlo k jejich úplnému vyřazení z výzbroje. Důvod spočíval v prudkém rozvoji dělostřelectva v posledních desetiletích 19. století. Moderní kanony totiž rakety překonávaly ve všech ohledech – přesnosti, dostřelu a hmotnosti explozivní střely.

Válečné testy, stalinské čistky 

Teprve ve 20. letech, po doznění občanské války, se v Sovětském svazu znovu začíná s vývojem raket. Koncem 30. let však již SSSR stál na čele světového vývoje reaktivní techniky. U zrodu salvových raketometů stálo trochu paradoxně rudé letectvo. Jeho technická správa totiž prozíravě rozpoznala potenciál překvapivých hromadných útoků na plošné pozemní cíle i letadla (při salvovém odpalu tolik nevadila nepřesnost střel) a zahájila jejich vývoj. V roce 1933 za tím účelem vznikl Reaktivní vědeckovýzkumný ústav.

V prvé řadě vyvstala nutnost vyvinout účinnou prachovou slož, která zajistí vyšší rychlost a přesnost raket. Teprve když prošla zkouškami směs NGV, dalo se přikročit ke konstrukčním pracím na leteckých raketách. Jejich vývoj úspěšně skončil v roce 1937 a sovětské letectvo mohlo své stíhačky Polikarpov I-15 a I-16 vybavit střelami RS 82 i účinnějšími RS 132 (číslo označovalo ráži v mm). Kromě letectva se rovněž velení dělostřelectva rozhodlo zadat vývoj mobilních salvových raketometů. Ten probíhal od roku 1937 v Reaktivním vědeckovýzkumném ústavu, který se kvůli přísnému utajení záhy přejmenoval na Vědeckovýzkumný ústav č. 3.

Tam na jejich konstrukci pracovali inženýři Georgij Langemak a Ivan Klejmenov, kteří konstrukci zdárně dokončili a následně obdrželi vysoké odměny a nejvyšší státní vyznamenání. V lednu 1938 však byli oba zatčeni a vzápětí popraveni. Za vším stál ing. Andrej Kostikov, spolupracovník NKVD, který připravil falešné obvinění obou otců kaťuší ze špionáže ve prospěch Německa. Ten si také vzápětí přivlastnil jejich úspěchy a za „vynález“ raket získal nejvyšší státní vyznamenání. Sám však v roce 1944 skončil v gulagu kvůli neúspěchu při vývoji reaktivní stíhačky. 

Promarněná premiéra

Samotný vývoj raketometu vyvrcholil na počátku roku 1939. Pro novou střelu označenou M-13 vzniklo vypouštěcí zařízení s 16 kolejnicovými rampami umístěné na podvozku nákladního automobilu ZiS-6. Zbraň prošla řadou zkoušek a počátkem roku 1940 rozhodlo velení armády o zavedení raketometů do výzbroje. Nejprve, v lednu 1941, začala výroba raket M-13 ve Voroněži. Samotný vrhač střel se pod označením BM-13-16 („bojevaja mašina“ k vypouštění raket M-13 se 16násobným vedením) začal rozbíhat od poloviny června 1941. Z prvních vyrobených raketometů velení urychleně zformovalo oddíl pod velením kapitána Fjodorova.

Pokračování: Symfonie Stalinových varhan: Sovětské raketomety typu Kaťuša (2)

Jeho jednotka se sedmi vozidly byla pod tlakem hrozivé situace na frontě nasazena proti shromaždišti německých vojsk na železniční stanici Orša. Celkem 112 raket, které Rusové na nádraží obsazené nepřítelem vypálili, sice způsobilo značné škody a ztráty na životech, Němce se však zastavit nepodařilo a Fjodorovův oddíl se záhy dostal do obklíčení. Rusové nakonec svá vozidla museli zničit výbušninami a většina obsluh včetně velitele zahynula. Sověti tak promarnili efekt z nasazení nové techniky, kterou nepoužili v dostatečném počtu a na správném místě. Avšak údaje o datu a místě úvodního použití kaťuší se liší a starší prameny ho datují až do poloviny srpna 1941.

Poslední dobou slýcháme ze světa strašné zvěsti o plastovém odpadu v oceánu. Tento nepříjemný problém se ale netýká jenom exotických dálek. S plasty v oceánu již intenzivně bojují i v mořích Evropské unie. Jeden odporný ostrov z plastu se v dnešní době pravidelně tvoří mezi ostrovy Korsika a Elba ve Středozemním moři.

Ostrovy v severozápadním Středomoří, které důvěrně znal Napoleon, jsou obtékány mořskými proudy. Ty sem v posledních letech přinášejí značná množství plastového odpadu, především z pobřeží západní Itálie, kde o takový odpad není nouze. Mezi Korsikou a Elbou se kvůli tomu vytváří plastový ostrov o průměru desítek kilometrů. Když fouká vítr, tak je situace ještě horší. Severovýchodní vítr, který tu často vane v létě, může poslat záplavu plastu na pobřeží Korsiky.

TIP: Znepokojivé znečištění: V roce 2050 bude v oceánu více plastů než ryb

Podle odborníků je možné, že část tohoto plastového odpadu půjde ještě nějak využít. Většinu plastového ostrova ale zřejmě nebude možné recyklovat, protože by to se soudobými technologiemi bylo příliš nákladné. Plast se tedy mezi Korsikou a Elbou bude hromadit i nadále, i když by ho teď mohlo být méně kvůli novým opatřením Evropské unie.