Bakterie, rezistentní na nejrůznější typy antibiotik, představují dobře známý problém. Rozvoj rezistencí se ale bohužel netýká jenom jich. Organismy mají v povaze se přizpůsobovat změnám v prostředí, a tak to i dělají. Proto se objevují nejen rezistentní bakterie, ale i plevele, houby, prvoci nebo i hmyz.

Dokonale přizpůsobiví

Důvěrně se s tím seznámili američtí vědci, když zjišťovali, jak nejlépe bojovat proti švábům. Po dobu 6 měsíců hubili šváby v několika vybraných budovách pomocí tří různých postupů a byli zvědaví, který z těchto postupů bude nejvíce účinný. Proti švábům nasadili tři různé insekticidy, které dokola střídali. V další části experimentu používali dva různé insekticidy, a v poslední jeden jediný. Výsledky pokusů byly fascinující. 

TIP: Hmyzí karate: Švábi si osvojili netradiční způsob obrany proti vosičkám

Střídání tří insekticidů sice drželo počty švábů na nízké úrovni, vyhubit je ale nedokázalo. Použití dvou insekticidů nemělo valný účinek. A při použití jednoho insekticidu sice některé populace švábů vymřely, ale jiné se naopak namnožily. Ještě zajímavější bylo, když vědci ověřovali, jak jsou švábi rezistentní. Ukázalo se, že švábi v experimentech byli odolní vůči celé řadě insekticidů. Někteří z nich dokonce i proti takovým, s nimiž se zatím ještě nesetkali.

„Malý krok pro člověka, obrovský skok pro lidstvo.“ Legendární větu pronesl astronaut Neil Armstrong, když jako první člověk v historii vkročil na měsíční povrch. Tedy alespoň podle oficiálních zdrojů – dle milovníků konspirací šlo totiž o kolosální mediální podvrh, jeden z největších v dějinách.

K přirozenému satelitu Země zamířil Armstrong v rámci mise Apollo 11 spolu s dalšími dvěma členy posádky, Edwinem „Buzzem“ Aldrinem a Michaelem Collinsem. Historickou a dnes již ikonickou šlépěj otiskl do měsíčního povrchu 20. července 1969, poté s Buzzem prozkoumali okolí, nasbírali vzorky hornin a provedli několik experimentů. Následně se v lunárním modulu vrátili k mateřské lodi na orbitě, kde na ně čekal pilot Collins, a všichni společně zamířili zpět k rodné planetě, načež jejich kabina zdárně dosedla do vln Tichého oceánu.

Američané se tak mohli radovat hned dvakrát: Splnili úkol vytyčený již v roce 1961 prezidentem Johnem F. Kennedym – do konce desetiletí úspěšně provést pilotovanou misi na Měsíc. A zároveň v pomyslném kosmickém závodě srovnali účty se Sověty, kteří nedlouho před tím vyslali do vesmíru prvního člověka v dějinách.

Dvanáctinásobná lež

Úspěch Apolla 11 zopakovali američtí astronauti v následujících letech hned několikrát: Mezi roky 1969 a 1972 se jich po povrchu Měsíce prošlo celkem dvanáct. Ovšem pouze podle oficiální verze – skeptici tvrdí, že tam nestanul ani jeden.

Konspirace se vyrojily už v době prvního přistání na zemském souputníkovi. Jejich skutečný boom však nastal až po roce 1976, kdy spatřila světlo světa kniha Billa Kaysinga nazvaná We Never Went to the Moon (Nikdy jsme na Měsíci nebyli). Autor, někdejší úředník americké armády s titulem bakaláře angličtiny, sice postrádal patřičné technické znalosti, své myšlenky ovšem dokázal podat víc než přesvědčivě. Zájemci se mohli v jeho díle například dočíst, že pravděpodobnost úspěšného amerického „dobytí“ Měsíce dosahovala toho času 0,0017 % nebo že pro USA bylo mnohem snazší přistání zfalšovat, než ho opravdu uskutečnit.

Kaysingovi každopádně uvěřily miliony lidí a různá tvrzení o fingované misi na povrch zemského průvodce záhy přerostla v jednu z nejpopulárnějších konspiračních teorií všech dob. Ostatně, zájmu se těší i dnes, po pěti dekádách.

Přistání ve studiu

Vzhledem k bohaté dokumentaci a medializaci všech přistání se nabízí otázka, jak mohly miliony nevěřících Tomášů o tak přelomovém úspěchu kosmonautiky pochybovat. Odpověď možná zní: Právě kvůli médiím. Svět mohl mise Apollo sledovat z minuty na minutu – už první přistání na Měsíci viděli diváci (i v tehdejším Československu) v přímém přenosu, který probíhal přímo z modulu. NASA nechala dokonce sestrojit nové malé kamery, jež dokázaly přestát drsné vesmírné podmínky.

Jenže na svou dobu fantastická kvalita přenosu a jeho technické možnosti šly ruku v ruce s rozvojem filmových triků v hollywoodských studiích. Pouhý rok před přistáním strhal pokladny kin film Planeta opic. Do myslí diváků se navíc nesmazatelně vryla 2001: Vesmírná odysea, v níž astronauti vystupují do vnějšího kosmického prostoru a obyvatelé vesmírné stanice chodí díky fascinujícím trikům po jejích stěnách. Milovníci konspirací měli tudíž jasno: Pokud dokázali neuvěřitelné iluze vytvořit filmaři, proč by se o něco podobného nepokusila NASA? Nebylo natáčení ve studiu mnohem pohodlnější, technicky dokonalejší a především – levnější?

Vítr ve vakuu

Ani údajné dokonalé triky filmařů se však neobešly bez chyb, a právě díky fotografiím i videozáznamům se tak optikou konspirátorů dozvídáme „pravdu“. K nejčastěji skloňovaným „důkazům“ patří vlajka, kterou Američané na Měsíci vztyčili: Pohybuje se prý totiž jako ve větru. Na našem souputníkovi však panuje vakuum, tudíž tam nefouká ani sebemenší vánek. Odborníci ovšem fenomén vysvětlili prostě – astronauti zkrátka vlajku vztyčili již nakrabacenou a o zbytek se postarala setrvačnost a gravitace. Dokazují to i různé záběry, na nichž se pozice praporu nijak nemění.

Další pádný argument bdělých konspirátorů zněl, že na snímcích jsou osvětlené i objekty, které se nacházely ve stínu lunárního modulu. Nasvědčuje to, že ve skutečnosti se natáčelo v ateliéru, a to s použitím studiových světel. Také v daném případě však odborníci vznesli celkem jasnou námitku: Povrch Měsíce pokrývá materiál zvaný regolit, sestávající z prachu a úlomků hornin. Sluneční světlo se od něj přitom odráží téměř jako od zrcadla a ozařuje i okolní objekty. Žádné hollywoodské triky tudíž nebyly potřeba.

Milovníci konspirací rovněž poukazovali, že na fotografiích z Měsíce chybějí na obloze hvězdy – přestože těleso nemá atmosféru, v níž by se sluneční světlo rozptýlilo a přezářilo je. Také tuto pochybnost však badatelé vyvrátili: Na přesvětleném povrchu a při zaostření na astronauty i přistávací modul už zkrátka fotoaparáty slabě zářící stálice nezachytily, a obloha se tak jeví zcela temná.

Smrtící radiace?

Další skupina konspirací vychází z předpokladu, že se astronauti na místo zkrátka dostat nemohli, a to kvůli podmínkám v blízkém vesmíru. Cestou k cíli by prý totiž čelili záření v tzv. Van Allenových radiačních pásech, přičemž expozice by znamenala život ohrožující překážku. Zmíněné pásy se rozpínají zhruba 640–58 000 km nad Zemí a obsahují vysokoenergetické částice pohybující se ohromnou rychlostí, které mohou nenávratně poškodit DNA.

Pravdou zůstává, že pilotované lety kromě programu Apollo se uskutečňovaly a uskutečňují mimo Van Allenovy pásy, tedy maximálně 600 km nad povrchem planety. Nicméně ani tentokrát neměli odborníci z NASA s vyvrácením pseudoteorií těžkou práci. Je totiž třeba vzít v úvahu, že zatímco vnitřní pás představuje pro člověka vzhledem k výskytu vysokoenergetických protonů poměrně značné zdravotní riziko, v tom vnějším se nacházejí nízkoenergetické elektrony, jež jsou pro živé organismy podstatně méně nebezpečné.

Vnitřním pásem pronikla loď Apollo za pouhých pár minut a vnější zdolala zhruba za hodinu a půl. Astronauty chránil před zářením plášť plavidla, ale i vhodně zvolená trajektorie letu. Ostatně tvrzení o smrtící radiaci v oblasti vyvracel sám objevitel pásů James Van Allen: Pomocí výpočtů dospěl k závěru, že celková dávka škodlivého záření přijatého během letu Apolla přibližně odpovídala množství, jemuž jsou vystaveni pracovníci jaderné elektrárny za rok.

Bezpečí především

Nabízí se samozřejmě otázka, proč by se NASA k tak kolosálnímu podvodu uchýlila. Skeptici v čele s Kaysingem zmiňují na prvním místě prestiž a zdroje: Koncem 60. let se totiž údajně americké vesmírné agentuře nedostávalo ani jednoho, navíc čelila silnému tlaku. Musela splnit cíle vytyčené Kennedym, ovšem její tehdejší technologické možnosti k bezpečné výpravě člověka do kosmu a zpět zdaleka nestačily. Dotace od vlády pro pilotovanou misi na Měsíc, jež se v letech 1961–1969 vyšplhaly na 25,4 miliardy dolarů, tak prý NASA údajně použila k jiným účelům. Vesmírná agentura podobná tvrzení pochopitelně popírá.

Mary Bennettová a David Percy nastínili ve své knize Dark Moon (Temný Měsíc) ještě další možný důvod konspirace spojené s přistáním: NASA prý v rámci přímého přenosu a se znalostí všech nebezpečí nemohla a nechtěla riskovat, že některý z astronautů zkolabuje, či dokonce zemře před zraky milionů diváků.

Zástěrka pro Vietnam

Fingovaná cesta na Měsíc však údajně mohla mít ještě jiný účel: odvést pozornost od probíhající války ve Vietnamu. Podle konspirátorů tomu nasvědčuje i fakt, že se výpravy k zemskému souputníkovi završily v roce 1972 a brzy poté skončil i nepopulární a drahý konflikt. Podle odborníků ovšem mohl za konec expedic k Měsíci především snižující se rozpočet NASA, jenž mezi léty 1966 a 1972 poklesl o 42,3 %. Navíc se v té době změnila i celá vesmírná politika: Lunární mise nahradily ambicióznější projekty, například vybudování stálé orbitální stanice či příprava k pilotovaným letům na Mars.

NASA na zmíněné konspirace oficiálně odpověděla poprvé již v roce 1977: Označila je pochopitelně za zcela nesmyslné a jako hlavní argument použila horniny dovezené z Měsíce. Jsou extrémně staré, konkrétně 3,2–4,6 miliardy let, a vykazují také jiné složení než pozemské materiály. Velká část z 381 kg důkazů se dnes nachází v Houstonu.

Nové snímky

V poslední době se zdálo, že názor nepřesvědčené veřejnosti definitivně zvrátí snímky pořízené pomocí moderní technologie: V roce 2007 vyfotografovala japonská sonda Kaguja pohoří Montes Apenninus ze stejného místa jako kdysi posádka Apolla 15 a o dva roky později přinesl průzkumník LRO záběry míst přistání lunárních misí s prokazatelnými stopami po přítomnosti astronautů.

TIP: Kámen dovezený astronauty z Měsíce zřejmě pochází ze Země

Nicméně navzdory faktům vyznávají někteří lidé jednu z nejslavnějších konspiračních teorií dál – a jejich počet rozhodně není zanedbatelný: Jedná se až o 20 % Američanů, 25 % Britů a téměř třetinu Rusů.

Když loni hvězdný hráč NBA Stephen Curry uvedl, že v přistání člověka na Měsíci nevěří, pozvali jej hned dva specialisté z NASA, aby si prohlédl přivezené lunární horniny, s tím že si s ním o tématu rádi promluví. Curry následně označil své tvrzení za žert a odvolal jej. Basketbalista Kyrie Irving zas nedávno prohlásil, že je podle něj Země plochá. Později se ovšem za výrok omluvil – zejména všem učitelům přírodních věd, jimž přidělal práci. 

Setkání s aligátorem není na Floridě tak neobvyklé, jak by se našinci mohlo zdát. Nicméně v posledních měsících jich přibylo i na tamní poměry, takže zatímco někteří lidé nacházejí obří plazy ve svých bazénech, jiní je potkávají například při procházkách městem – míjejí se s nimi na chodnících v parku nebo kvůli nim volají policii ke svým vozům, když si zvíře hoví pod podvozkem. Není proto divu, že se občané ptají, co způsobuje zvýšený výskyt nebezpečných predátorů, vážících mnohdy přes 300 kg.

Podle odborníka Briana Norrise se jedná o kombinaci říje, kdy jsou masivní plazi mnohem aktivnější, a také nezvykle teplého počasí. Vyšší teploty totiž urychlují metabolismus těchto živočichů, takže pak mají častěji hlad a snaží se jej zahnat potravou, kterou pohodlně najdou ve městech.

Jak ukazuje i čerstvé video z floridského Crawfordville, se skladbou jídelníčku si aligátoři hlavu rozhodně nelámou a sní co je právě k mání - včetně nejrůznějších plastových nádob. Úřady proto vyzvaly obyvatele, aby si zabezpečili své odpadky.

Problém s plešatostí je nejspíš starý jako lidstvo samo a vytrvale vzdoruje pokusům o spolehlivou a dostupnou léčbu. Teď se ale zdá, že by moderní technologie tkáňového inženýrství a 3D tisku konečně mohly prokletí plešatosti zlomit. Dvě nezávislé vědecké studie se zaměřily na problém chybějících vlasů z různých úhlů – v prvním případě jde o podporu přirozeného růstu vlasů a v případě druhém o umělé pěstování folikulů.

Dvě cesty, jeden cíl

Vědecký tým Kolumbijské univerzity objevil doposud neznámé buňky, které jsou zodpovědné za aktivitu či spíše neaktivitu vlasových folikul. Na vině je podle vědců protein Oncostatin M, který v nově objevených buňkách způsobuje uspání vlasových folikul. První testy prováděné na myších vypadají slibně – u testovaných vzorků se vědcům podařilo probudit dříve spící vlasové folikuly a restartovat jejich opětovný růst. V další fázi se vědci hodlají zaměřit na vývoj léku či preparátu, který by produkci Oncostatinu M dokázal regulovat.

Druhou možností řešení plešatosti či nadměrného vypadávání vlasů je transplantace. Vlasové transplantace se v posledních letech neustále zlepšují. Stále ale závisejí na přesunu vlasových folikulů z jednoho místa na těle na jiné. Dnes jde o hlavní překážku léčebných zásahů proti plešatosti, hlavně u pacientů, kterým již nezbyly žádné vlasy.

TIP: Pátrání po genu plešatosti: Genetici prověřili DNA 52 tisíc mužů

Teď by se to ale mohlo změnit. Tým amerických badatelů vytvořil unikátní 3D tištěné minifarmy pro pěstování vlasových folikulů. Tyto plastové matrice jsou navrženy tak, aby poskytly vhodné mikroprostředí, které napodobuje pokožku. Kromě minifarem vědci také připravili nový koktejl růstových faktorů, který velmi efektivně stimuluje růst vlasů. 

Nové léčebné postupy by se mohly dotknout nejen milionů mužů, které plešatost trápí ale i mnoha žen. Jen ve Spojených státech trpí podle autorů studie nadměrnou ztrátou vlasů okolo 30 milionů žen. 

Mezinárodní vesmírnou stanici čeká na oběžné dráze další pozoruhodné prvenství. A tentokrát to bude pěkně voňavé a chutné. Hotelový řetězec DoubleTree by Hilton, který je známý svými čokoládovými sušenkami, nedávno oznámil, že na palubě ISS brzy upečou vlastní sušenky.

Pro pozemšťana je to vcelku všední záležitost. Ale pečení sušenek na oběžné dráze, tedy v prostředí mikrogravitace, vyžaduje nové technologie a postupy. Určitě to bud stát za to. Astronauté na ISS jistě uvítají zpestření pobytu a vůni domova. Některá z následujících nákladních lodí by měla na Mezinárodní vesmírnou stanici dopravit speciální připravené polotovary i vesmírnou troubu.

Pečení na orbitě

Na vývoji trouby pro pečení na oběžné dráze pracují společnosti NanoRacks a Zero G Kitchen. Astronauti si na palubě orbitální stanice s pomocí této trouby připraví nejen sušenky, ale i další typy pečiva. Podobné technologie by časem měly fungovat na vesmírných základnách i na dlouhodobých výpravách do vesmíru.

TIP: Jak pořádně oslavit let na oběžnou dráhu? Sklenkou vesmírného šampaňského!

Zatím není jasné, kdy k pečení ve vesmíru dojde. Mělo by to ale být v dohledné době. Není to poprvé, co se vědci a inženýři snaží zpříjemnit pobyt astronautů na ISS vylepšením jídelníčku. Na Mezinárodní vesmírné stanici si už vypěstovali vlastní zeleninu, a také si tam udělali kávu. Jak je vidět, na oběžné dráze se pomalu zabydlujeme. 

Poslední dobou zjišťujeme, že kamenné nástroje používají a vyrábějí mezi primáty nejen lidé a naši nejbližší příbuzní, ale i řada dalších druhů opic. V brazilském národním parku Serra da Capivara National Park pracují s kamennými nástroji malpy pruhohřbeté. Používají je k louskání ořechů, vrtání do země nebo zpracování plodů i semen.

A jak se zdá, malpy to dělají již hodně dlouho. Vědci pečlivě prozkoumali místo, kam malpy nosí kameny, kterými louskají ořechy. Nalezli tam 1 699 kamenů, které malpy mohly používat. Na 122 z nich objevili neklamné stopy od malp. Opice si podle všeho nosí na louskání ořechů oblázky z nedalekého potoka.

TIP: Malpy z doby kamenné: Vědci natočili opice, které používají kamenné nástroje

Nejstarší kameny se stopami používání malpami podle badatelů pocházejí z doby před 3 tisíci lety. To představuje zhruba 450 generací malp. Lidé v této oblasti používali kamenné nástroje mnohem dříve. Není ale jasné, zda používání kamenů při louskání ořechů malpy odkoukaly od nás nebo zda na to přišly samy.

Kromě ceny je v procesu výroby důležité také to, kolik času stráví při kompletaci toho kterého stroje zaměstnanci zbrojních továren. V průběhu druhé světové války poklesla německá pracovní síla z 39 114 000 zaměstnanců v roce 1939 na 29 800 000 v roce 1944. Naproti tomu počet nuceně nasazených (včetně Židů a Romů, válečných zajatců a příslušníků okupovaných národů) se ve stejném období zvýšil z 301 000 až na závratných 7 126 000.

Člověkohodiny

Zatímco německým pracovníkům továrny vyplácely mzdy, velká část nuceně nasazených pracovala otrocky bez nároku na honorář. Z tohoto důvodu v celkovém hodnocení přisuzujeme časové náročnosti výroby jednotlivých typů pouze 10% váhu. Počty člověkohodin pro výrobu jednoho kusu tanku se přitom v dostupných zdrojích nejvíce rozcházejí. Podle těch nejrelevantnějších nebo případně kombinací několika z nich bylo na výrobu tanku PzKpfw III v průběhu roku 1943 potřeba okolo 3 000 člověkohodin.

Složitější PzKpfw IV si již vyžádal o 2 000 člověkohodin více. Velký skok potom následuje u technologicky vyspělejších, ale výrobně mnohem náročnějších tanků Panther a Tiger. Zatímco první jmenovaný se vyráběl 150 000 člověkohodin, na druhý zmíněný bylo třeba dokonce 300 000 člověkohodin. 

Počet vyrobených tanků 

Debaty o tom, jestli je pro úspěšné bojové operace tanků důležitější jejich technická převaha, nebo počet nasazených strojů, dodnes víří zejména bitva u Prochorovky. V ní se 12. července 1943 na malém prostoru střetlo nezvykle velké množství obrněnců, na jedné straně výkonné německé typy, na druhé značný počet jednodušších sovětských strojů. Důležitost početní převahy nad nepřítelem v historii válečnictví přitom rozpracovala řada slavných stratégů, mimo jiné Carl von Clausewitz nebo Michail Kutuzov. Jisté je, že masivní sériová výroba tanků dala velícím štábům možnost pružně reagovat na vývoj bojů a rychle nasazovat zálohy na důležitá místa fronty.

TIP: Sovětský tank IS-2: Postrach německých Tigerů a Pantherů

Během druhé světové války Německo vyrobilo 1 368 kusů těžkého tanku PzKpfw VI Tiger a 6 557 výkonných středních tanků PzKpfw V Panther. Naproti tomu jednodušší výroba a dřívější zavedení do výzbroje daly vzniknout 13 522 tankům PzKpfw IV a hned 15 747 PzKpfw III. V případě všech typů jde přitom o součet všech vyrobených podvozků a do hodnocení jsou tak započteny i odvozené konstrukce, jako například útočné dělo StuG III. Právě potenciál jednotlivých základních typů k modifikacím na další úspěšné zbraně lze totiž vnímat coby poměrně důležitý faktor v hodnocení celkového přínosu daného stroje pro válečné úsilí nacistických ozbrojených sil.

Každoroční Zpráva o světovém štěstí (World Happiness Report) se pomocí šestice kritérií snaží objektivizovat pojem štěstí. Autoři srovnávali 156 zemí z celého světa podle hrubého domácího produktu na hlavu, sociální podpory, délky života ve zdraví, svobody volby v životě, štědrosti (měřenou skrze dary na charitu) a pociťování korupce na úřadech a v byznysu.

Recept na národní štěstí

Nejšťastnější zemí je z tohoto pohledu (stejně jako v loňském roce) Finsko. Nejde o žádné velké překvapení – Finsko a ostatní severské země se v žebříčku WHR umisťuje na předních místech pravidelně. V TOP10 jsou vedle Finska ještě Dánsko (2.), Norsko (3.), Island (4.) a Švédsko (7.). Seveřany pak doplňují Nizozemci (5.), Švýcaři (6.), Novozélanďané (8.), Kanaďani (9.) a Rakušané (10.).

Česká republika se letos umístila na lichotivém 20. místě, těsně za USA. Proti loňskému roku jde o polepšení o jedno místo, ještě v roce 2013 přitom byla Česká republika vyhodnocena jako 39. nejšťastnější země světa.

Z našich nebližších sousedů si lépe než Češi vedou již zmínění Rakušané a také Němci (17.). Slovákům patří aktuální 38. příčka, Polsko je na tom ještě o dvě místa hůře. Naopak nejhůře jsou na tom obyvatelé Jižního Súdánu, Středoafrické republiky, Afghánistánu, Tanzanie a Rwandy.

Zajímavý je také pohled na největší změny v hodnocení, kterým v negativním smyslu nepřekvapivě vévodí země zmítané válkou a politickou a ekonomickou krizí. Nejhůře z tohoto pohledu dopadla Venezuela a Sýrie. Venezuela byla v roce 2013 hodnocena jako 20. nejšťastnější země světa, v aktuálním žebříčku jí ale patří až 108. místo. Největší pozitivní skok v hodnocení naopak předvedl západoafrický Benin, Nikaragua a Bulharsko. Výrazně si také polepšilo Slovensko, které se během šesti let posunulo z 46. místa na aktuální 38. pozici.

Na novozélandském Severním ostrově se nachází horké písečné duny a jen několik stovek kilometrů jižněji, v národním parku Mount Cook, už po století hloubí ostrá údolí majestátní ledovce. Tři hlavní ostrovy Nového Zélandu – Severní, Jižní a Stewartův – jsou domovem podivných tvorů živočišné říše. Absence přirozených predátorů evolučně připoutala mnohé ptáky k zemi – křídla prostě nepotřebují. Příkladem za všechny je nelétavý a téměř slepý pták kivi (Apteryx), který se stal národním symbolem a zároveň jakýmsi synonymem slova „Novozélanďan“.

Je však nutné smutně konstatovat, že žádný ráj netrvá věčně. Zavlečení predátoři, kterými jsou hlavně vačice a krysy, likvidují unikátní ekosystém astronomickou rychlostí. Zbývá se jen modlit, aby uspělo co nejvíce ochranářských projektů organizovaných všudypřítomným Oddělením ochrany životního prostředí (DOC).

Žluté oči Oamaru

Po Novém Zélandu jsme cestovali tři měsíce, přešli ho shora dolů a zase zpět. Z plejády zajímavostí, které jsme cestou poznali, se v dalším povídání zaměřím na východní část Jižního ostrova.

Zatímco na drsném západním pobřeží zuřila vichřice a vytrvale pršelo, po přechodu přes průsmyk Haast v jižní části Alp se situace lepší. Do malého městečka Oamaru, známého především pozorováním tučňáků, dorážíme až navečer, stíháme však ještě navštívit malou pozorovatelnu tučňáků postavenou u pláže Bushy Beach. Svahu nad ní dominuje porost novozélandského lnu, ideálního pro úkryt hnízd nejvzácnějších tučňáků na světě – tučňáků žlutookých (Megadyptes antipodes) – charakteristických právě žlutým zbarvením okolo očí. Celosvětová populace čítá jen pár tisíc kusů a my se těšíme, že je uvidíme na živo.

Denní harmonogram tohoto mořského ptáka však pozorování příliš nefandí. Na lov do hlubin oceánu se vydává v brzkých ranních hodinách, ještě před východem slunce, zpět se vrací až za soumraku.

V záři červené lucerny

Z moře se nemotorně a trochu směšně kolébá první exemplář tučňáka žlutookého. Je tak daleko, že nám ho musí ukázat zkušený rančer, který má pozorovatelnu na starosti. Podobná scénka se opakuje asi třikrát. Je třeba dodat, že rančer je tučňákům úplně oddaný, donesl z domu i zásobu dalekohledů pro nás, zvědavce. Dávám se s ním do řeči a na moji otázku, zda je ochrana tučňáků jeho práce nebo hobby, odpovídá: „Hobby? Já bych to nazval spíš posedlostí.“ S manželkou si slíbili, že už doma žádného tučňáka chovat nebudou, ale dnes už vylovil z blízkého přístavu jedno mládě pokryté olejem. Tak to chodí, když jste něčemu skutečně oddaní. I když jsme vzácné ptáky viděli jen z dálky, odcházíme s dobrým pocitem a rádi při odchodu přispíváme do kasičky na údržbu pozorovatelny.

Další den je pro nás ale velkým zklamáním. Druhá pozorovatelna, která se nachází v přístavu, je až příliš turistická. Odtud je možné sledovat tučňáky nejmenší (Eudyptula minor) vylézající na břeh. Jenže na místě, kde se tučňáci večer dostávají z moře, stojí půlkruhovité pódium a dokonce i kamenitý břeh je zpevněn betonem. Když se setmí, červené světlo, které tučňákům nevadí, protože ho nevidí, osvětluje pobřeží a diváci mohou nahlédnout do nočního života těchto ptáků. My si ale takto „wildlife“ opravdu nepředstavujeme. V trochu pokleslé náladě se procházíme ulicemi. Zajímavé je, že každá z nich má své konkrétní určení. Právě jsme v ulici, kde vyrábějí sochy a na památku si kupujeme list kapradí vytesaný v pískovci. S trochu lepší náladou a těžším batohem se vydáváme směrem na jih.

Lachtan, kormoráni a racci

Svítá a my se přesouváme k Shag Point. Tohle místo sice není popsané v žádném průvodci, ale podle názvu zde očekáváme výskyt kormoránů (shag anglicky znamená koromorán). Po průjezdu nezajímavou vesničkou vysedáme z auta u rozeklaného pobřeží. Na břehu se v mizejících paprscích posledního slunce bezstarostně vyhřívá lachtan. Jen co nám ukáže svůj chrup, spokojeně pokračujeme v průzkumu pláže. Brzy doopravdy narážíme na hnízdiště kormoránů a hodnou chvíli pozorujeme, jak vylétají na lov. Tito úžasní ptáci se dokáží za potravou, kterou jsou hlavně ryby, úhoři a malí mořští hadi, ponořit do hloubky těžko uvěřitelných 45 metrů.

Kousek dál sledujeme akt páření mořských racků. Ti jsou sice v přímořských oblastech všudypřítomní, ale mně nikdy nezevšední. Zkoušejí různé akrobatické polohy, vajíčko v nedalekém hnízdě napovídá, že vědí jak na to. Jsme tu téměř sami, obklopeni nádhernou přírodou a oceánem nemilosrdně bičujícím pobřežní skály.

Pozůstatek obřích hrátek

Celá oblast Otago, kde se nyní nacházíme, je jednoduše kouzelná. Na rozlehlých loukách se pasou nevelká stáda ovcí merino, jejichž vlna je ceněným materiálem pro výrobu outdoorového oblečení. Právě začalo léto a všude kvetou různobarevné lupiny. Kvůli jejich focení se nám jízda trochu protahuje… V podvečer s úžasem pozorujeme naše staré známé – tučňáky žlutooké – nedaleko majáku v Moeraki, jak se vracejí do hnízd. Zdá se, že je jim naše přítomnost lhostejná a my se až do setmění oddáváme této pastvě pro oči i duši. Tučňák občas zastaví a vydává krátké tlumené zvuky. Jindy zase roztáhne křídla a ve větru si je suší.

Opojeni nečekaným zážitkem dnes stíháme ještě jednu novozélandskou zajímavost – Moeraki Boulders. Obrovské balvany ležící v písku na pláži Koekohe Beach se v celé kráse odhalí jen během odlivu. Z dálky se zdá, jako by tady obři hráli kuličky a zapomněli je uklidit. Některé z téměř dokonale kulovitých balvanů mají v průměru až dva metry. Pár z nich už podlehlo erozi, ale ve vyvýšeném jílovitém břehu čekají na odhalení další a další.

Temné zlato Nugget Pointu

Přesouváme se scénickou pobřežní cestou na jih. Na Zélandu je vlastně každá cesta scénická. Město Dunedin, známé jednou z nejfotografovanějších budov jižní polokoule (místní nádraží), s klidným svědomím míjíme. S lítostí však zjišťujeme, že hnízdiště největších mořských ptáků, albatrosů královských (Diomedea epomophora), nacházející se na špičce poloostrova Otago, je kvůli jejich páření zavřené. Sázíme tedy na jistotu – přírodní útvary nikam netečou a nikdy se nepáří.

Jedním z nich je nedaleké skalní seskupení zvané Nugget Point, kde je z majáku nad oceánem možno sledovat, jak se mohutné vlny lámou o obrovské skály trčící z moře. V teplých paprscích zapadajícího slunce se údajně lesknou jako zlaté nugety, odtud pochází jejich pojmenování. Potvrdit to bohužel nemůžeme, nám cestu k slunci zahalil dramatický mrak a co chvíli začne pršet.

Dobře maskovaný lvoun

Na Nugget Point zkoušíme fotografické štěstí opět následující ráno, ale podmínky nám znovu nepřejí a slunce zůstává částečně ukryté za mraky. Musíme pokračovat dál. Pobřežím odtud vedou prašné cesty, na kterých se vyhýbáme migrujícím stádům ovcí a krav. Na pláži v Cannibal Bay marně vyhlížíme lvouny (lachtan hřivnatý, Otaria flavescens), kteří by se tu měli vyhřívat po nočním lovu. Nakonec o jednoho skoro zakopneme. Leží nehybně napůl zahrabaný v písku a na první pohled vypadá jako vyplaveným kmen stromu.

Opatrně chodíme kolem té hromady tuku obalené v kůži. Občas hrábne ploutví a nahrne si písek na hřbet, aby se nepřehřál na slunci, které mezitím vysvitlo. Je skutečně obrovský, dospělí samci můžou vážit až 350 kilo. Dopřejeme mu prostor na zasloužený odpočinek a zbytečně ho nerušíme. Za chvíli jsme opět na cestě.

Novozélandský „pštros“

S naším postupem na jih se krajina mění. Mezi Kaka Point a Fortrose, v oblasti zvané Catlins, se rozprostírá porost původních lesů. V minulosti se tady intenzivně těžilo dřevo, ale dnes je celé území chráněné. Konečně vystupujeme z auta a vydáváme se na delší procházku nádherným lesem. Nevelká cedule nás informuje, že zde ještě před dvěma stoletími žil obrovský, pštrosu podobný pták moa (Megalapteryx didinus), který dorůstal až do výšky až tří a půl metru. Pro přistěhovalce byl ale lehko dostupným zdrojem masa, a v současnosti je považován za vyhubeného. Hustý les je plný života, roste tu spousta druhů kapradí, mechu, stromy rymu a rata a další nám neznámé keře. Za hodinu zjišťujeme, že jsme zabloudili, ale díky kompasu nacházíme cestu zpět.

Tučňák u lesa z kamene

Posílení studeným obědem se přesouváme až do zátoky Porpoise Bay a odtud do kempu v Curio Bay. Obě místa jsou pro nás zajímavá – Porpoise Bay je domovem asi dvaceti exemplářů nejmenších delfínů světa, delfínů Hectorových (také plískavice novozélandská, Cephalorhynchus hectori). My je však ze břehu marně vyhlížíme. Zato Curio Bay má pro nás připravených pár překvapení. Už při vstupu do kempu si všímáme dopravního značení jaké u nás nenajdeme – Pozor lvouni na cestě! – i s obrázkem. Zdá se mi to přehnané, vždyť jsme dost daleko od moře.

Stavíme stan v jedné z kojí vyhrazených vysokým porostem novozélandského lnu a vaříme v nedaleké kuchyňce provizorní večeři. Když se s rukama plnýma teplého jídla vracíme k autu, vchod do naší kóje stráží lvouní samička! Je skutečně nádherná a než se rozvážnými kroko-skoky odhodlá pokračovat v cestě, stihneme ji vyfotit.

TIP: Novozélandský Fiordland: Upršený osmý div světa

Nedaleko kempu se nachází přírodní zajímavost světového formátu, kterou v podvečer zkoumáme. Za odlivu totiž moře odhalí 180 milionů starý zkamenělý les, z plošiny nad ním je možné jasně rozpoznat jednotlivé kmeny. Moje přelétavá pozornost však po chvíli zachytí tučňáka žlutookého, vylézajícího z moře po celodenní lovu, a už se věnuju focení. Na to, že jich žije jen pár tisíc, jsme jich za necelý týden viděli nějak příliš. Ne, že bychom si stěžovali…

Kanabidiol, čili CBD je druhou nejvýznamnější látkou z okruhu kanabinoidů konopí, hned po známějším THC (tetrahydrokanabinol). Je také mírně psychoaktivní, i když jiným způsobem, než THC. V poslední době se také ukazuje, že kanabidiol má velmi zajímavé farmaceutické účinky. Je prospěšný při léčbě epilepsie a celé řady poruch a poškození mozku, stejně jako při různých otravách nebo neurodegenerativních onemocněních.

Australští odborníci nedávno zjistili, že CBD je překvapivě účinný jako prostředek proti odolným bakteriím. Zabíjí celou řadu patogenních bakterií, včetně obávaných multirezistentních kmenů, jako je zlatý stafylokok MRSA. Tato látka je ve skutečnosti účinná zcela srovnatelně, jako některá běžně používaná antibiotika.

TIP: Nečekané léčivé účinky konopí: Pomáhá srůstat kostem

Vědci a lékaři se teď mohou pustit do vývoje nových léčebných postupů proti rezistentním infekcím, které budou založené právě na použití kanabidiolu. Jak už víme, CBD má výrazné protizánětlivé účinky. Ve spojení s antimikrobiálním působením by se tato látka mohla stát významným lékem pro závažné bakteriální infekce. A právě po takových je dnes velká poptávka.